Čína. Cestopisné črty. napsal Enrique Stanko Vráz, 1904

Úvod

Israelité vraceli se z Babylonu, Xerxes dobýval Řecka, když sestárlý bohorovný mudrc, nejznámější nám jménem Konfucius, povzdechl si, tuše blízký neodvratný skon: »Taj šan, kí tuj hu! Liang mú, kí hvaj hu! Či žin kí vej hu!« — »Horstvo se sesouvá, silný kmen se skácel, mudrc vadne jako rostlina.« — Minulo asi 2300 let od té doby, a dědictví Konfuciovo, Čína, jako by se všecka sesouvala, kácela. Dávno již tomu, co Čína zvadla. Zraky všeho vzdělaného lidstva obráceny jsou nyní k Číně. Nad zemí tisícileté vlastní kultury krouží dravci "barbaři", z nichžto jeden jako druhý snaží se, aby uchvátil část kořisti. Spáry chvějí se jim nedočkavě. Všecko bílé plémě rozestouplo se ve dva tábory, a odtud prou se strany o způsob, kterak by rozchvátili "dědictví": zda by lépe bylo, zničiti a vyhladiti starou kulturu a rozděliti se o plen, či zůstaviti staré starým a odejíti domů s bohatým výpalným.
V táboře jednom vyřkli již jednou ortel smrti: "Shnilá Čína, země krvelačných žlutých barbarů, pozbyla všeho práva. Nemějte s ní smilování, a v ní neživte těch, kdo vraždí bezbranné ženy a děti!" — "Co s lidem, který v pověrčivosti a v ukrutnosti vyrovnává se Dahomejcům!" — "Svět náleží osvíceným bělochům!" — "Právem nebo mocí, žádá to prospěch obchodu!"—
Ponurý středověk válčíval pro slávu imperatorů, pro líčka žen i pro jejich vrtochy, někdy také v náboženském zanícení pro mravní očistu, pro velké myšlenky společenských převratů; dnes válčiti se bude málem již jenom ve prospěch továren s nakládaným masem, bavlněným hadrem, železem atd. Říká se tomu „zájmy obchodu světového". Této nestvůry a modly novověké Konfucius netušil, uče své žáky:

Člověk dokonalý miluje vše lidstvo,
nedá se ovládati osobní zálibou nebo osobním prospěchem,
vyhledávaje toliko všeobecného blaha, jasné pravdy.

Ve druhém táboře nejraději zabalili by Číňany do bavlnky, vyhnali všechny cizince z Číny, najmě ale missionáře, ověnčily by Boxery, císařovnu, dvorní eunuchy a všecku tu manžuskou pro-hnilou kliku, proti které čínský lid dávno je rozhořčen, korunou vlasteneckých mučeníkův. Neboť jako není nesnadno odsuzovati, tak ani není nesnadno, úsilně vzbouzeti v sobě útrpnost »s domo-rodci rasou bílou vždy a všude bezprávně (!) utiskovanými«.
"Nechtě Čínu Číňanům," je heslem tohoto tábora. »Ponecháte ji tedy dále hniti v dahomejském fetišismu, nejhloupější pověře, ve spárech shnilé dynastie, na pospas upírů mandarinů, v okovech bezcitných úředníků katanůř?" dotírají v táboře onom. Žaponci touží dávno vstoupiti ve sňatek s "obstarožní vdovou" Čínou.
"Rozdělte Čínu mezi sebe, mečem vnuťte jí vymoženosti naší kultury, pod nimiž sami se potíme!" — "Ne," křičí rozumější, "žák pohltil by učitele, otroci vyhnali by pána." Kde tedy pravda, jasná pravda, kam nejdál tažena býti má hranice, přirozená nadvláda plemene bílého, by porušena nebyla lidskost a nebylo dotčeno budoucích prospěchů bílého plemene? —
Miluji Čínu. Obdivuji se Číně klasické, kolosu ve všem, ctím v lidu čínském stěžejní přednosti člověka, vychovaného tisíciletou kulturou, vyklíčivší z myšlenkového světa velikých myslitelů. Nenávidím Čínu. Otroky přikované ku přežitkům dávno splesnivělým, mrtvým, zvrhlé žáky velkých učitelů, lid, jemuž největší pravidla mravokárců nyní jsou jen planou frasí, zvrhnuvše se v povrchní obřadnost. Nejvýš sobecké, ukrutné, nejhloupější pověrou zblbělé, ve všem degenerované, kdož by je miloval? Kdo však neobdivoval by se lidu mravenčí píle, jenž v úctě má velkou svou minulost, a jehož jediná snaha jest klidně žíti, dožíti se věku vysokého a klidně zemříti na úrovni s velkými svými filosofy? Hle jaké to rozdíly v citech mých k Číně! Ale mluvím o Číně, zemi největších, zdánlivých, aspoň našemu názoru zřejmých neshod a protiv. Kdo zná Čínu jenom z karrikatur, porculánových figurek neb operetních výjevů, směje se jí; kdo z klasických spisův jejích, uctívá ji; kdo z vlastních cest a styků s lidem, opovrhuje i obdivuje, směje se i pláče. Jsme-li lepší Číňanů, jsme lepšími tím, že máme soucit s tím, co hodno soucitu a pohrdáme tím, co hodno pohrdy. Než, Číňané — pro všechny cizince hostí v prsou plných fossilní nadutosti cit jenom jeden — cit hlubokého opovržení. —
V črtách svých snažím se býti nestranným. Ač sám jsem běloch a hrdý na vymoženosti a přednosti své rasy, žil jsem s dostatek — po více jak patnáct let — mezi jinak zbarvenými, poněkud jinak myslícími lidmi a zbavil se mnoha předsudkův Z bohatých pokladnic vědomostí odborníkův, znalců Číny, i z autopsie čerpal jsem i opisoval, dávaje větší přednost těmto nežli vlastním poznatkům všude, kde moje byly nepoměrně chudšími. Neboť, abych opět užil citátu velkého Konfucia:

"Kdo snažlivý jest a chtivý zdokonaliti vědomosti své, neměj za ponížení a nestyď se jiných se otazovati."

E.St.Vráz, na Tichém oceánu, v prosinci r. 1900.
________________________________________________________________________________________________________________________

Str.80

...Ale ó běda, teď panují tady »cizí ďáblové«, a těm nic není posvátno. Vlak jede dále, již jsme u samých hradeb města, přejíždíme malý můstek a průlomem v hradbách ještě asi kilometr cesty až na stanici, jež stojí právě na prostranství mezi božišti Číně nejposvátnějšími, u samých bran Chrámu Nebes a Chrámu Orby. Padly hradby Pekingu, železný ďábel otevřel si cestu do města.
Na těchto místech, kde císařům každoročně vykonávati bylo posvátné obřady nejstaršího snad ritu na světě, holdování Nebesům a Zemi, nyní hučí, piští a dýmají vlaky, po kterých dojíždějí vojenské vozy pro seno, na těchto místech roztahují se cizinci. Jak úzko musí býti Číně úřední a literární! Lidu vše je lhostejno — jen když vydělává a není znepokojován. Na onom obrovském pro-stranství mezi zdmi, jež oválově obepínají obě plochy božišť, několik set akrů zaujímající, sestoupili jsme v hluk a pestrost života, o jakém zajisté se nesnilo císařovně čínské, když nerozvážně vydala heslo asijsky barbarské: Vyhubit všechny cizince! Uniformy šestera národností pestří se tu, z božiště »Nebes« vlaje anglicky a z božiště »Orby« americký praporec. Ind, Němec, Zaponec, Francouz, Vlach, Angličan, syn stepí amerických pobízejí koně vozíků s vojenským nákladem, a čínští drábové, nyní ve službách mezinárodní vlády, kohoutí se na své krajany a mlátí holí do nich, neuhnou-li se dosti rychle novým pánům. Nad jedním z vchodu do Božiště Nebes pyšní se název »Buffet«, ač ho tu není.
Ah, Peking již není Pekingem! Nikde na mne nevyplazuje jazyk čínský rozpusta, nikde na ulici není nezdary, kterýž by po mně hodil kamenem, nikdo za mnou nepokřikuje: »Cizí čert, cizí čerti« když, hodinu později a již po západu slunce, vezu se v pekingském vozíku městem Čínským, Tatarským, do příbytku prozatímního missionáře, v jehož společnosti odjel jsem z Tientsinu. Jen vozík nezpronevěřil se zásadám čínským: tak mne roztřepal a umučil, že, když po tříčtvrtihodinné jízdě octli jsme se na místě, prosil jsem, by sebrali kosti mé na lopatku a snesli je s vozu. Prvou noc v Pekingu přespal jsem v paláci vévody Džaua, čínsky Džan Gun Fu. (Gun = titul podobný asi vévodskému; Fú = palác člena císařského rodu.)
Pan vévoda Džau, císařovnin synovec, byl tou dobou v Sí-Ngan-Fu v provincii Šensi, kde teď má své sídlo čínský dvůr, a bezpochyby zároveň s paní tetou klne cizincům, kteří uhostili se v hnízdech jejich.
Snad jenom jediná duše raduje se, že právě tento palác padl v moc barbarům, duše pana »Če« (= Černého), bohatého kupce, jemuž dříve náležela tato směs malých, s přepychem uvnitř zařízených domkův, ale kterou svého času se vším všudy jemu císařovna skonfiskovala a ji propůjčila za císařské obydlí synovci, nejvýš poslušnému. A jakého zločinu dopustil se pan »Černý«, že zbaven byl majetku svého? Zbudovav si z výtěžku prarozmanitých obchodů, zastaváren a heren svůj »výměnek«, v hříšné nevědomosti kázal staviteli, aby mu jeden z oněch domků vystavěl o jednom patře. Než běda! Ono staveniště rozkládalo se v »Městě tatarském« jenom několik set metrů od hradeb Města císařského, a přeběda! ne více než půldruhého kilometru od palácův císařovniných! Dávní závistníci pana Če, ...

Str.86

... Čínští sběratelé skoupivše potom, co »Trestající bílé ruce« neshrábly a domů neposlaly, chovají nyní sami, co kdysi bývalo majetkem princů, buď ze záliby nebo nabízejí věci ty za ceny nestydatě přemrštěné nešťastníkům, kteří přišli později.
Věren jsa zvyku svému nejdříve prohledl jsem si město a prolezl jmenovitě veškery kouty okolí svého, — a těch je tu mnoho! Leč neznamenal jsem než toliko staré haraburdí a nic pozoruhodnějšího a cennějšího, leda tu a onde starého bůžka s uraženými údy, tabulku se jménem a ctnostmi některého z předkův, a v kuchyni bůžka krbu.
Kuchyňský bůžek je velmi užitečné a zajímavé božství v životě intimním. Zobrazen jsa levným barvotiskem na papíře neb i na hedvábí, ostřihá vše, co v kuchyni a špižírně svěřeno jest jeho dozoru. Měsíčně a v obdobích, která jsou zvláště označena nad hlavou jeho, posílá prý do nadsvětí, vyšší instanci, zprávy o své činnosti, o všem, co dělo se kolem něho.
Má-li kuchař zlé svědomí, šidí-li při nakupování více nežli v Číně pokládá se za obvyklo, snaží se častějšími oběťmi rýžového vína a malých koláčků nakloniti si přízeň bůžkovu. Anebo, taškář vychytralý, potírá modle ústa vínem, aby spita popletla si koncept a jakožto opilec nedošla víry. Mívá-li kuchař častěji nehody, buď při kuchtění, buď okrádaje svého pána, bůžek, jenž zodpověděn je za vše, dostane co proto; kuchař jej spálí a nahradí jiným. Není nad čínskou vynalézavost, čelící i nástrahám nejčernějších mocí. Můj kuchař je křesťan, nad krbem a dvěma ohníčky, na nichž pomocí jednoho železného a dvou hliněných hrnců kuchtí pro mne a lékaře Smitha, missionáře, nevisí nižádné domorodé božství, a snad proto právě co nám kuchař předkládá k jídlu, bývá prahanebné chuti. Není to než nechutná směs, jež není čínskou, a z evropských pokrmů přijala na se pouhý vzhled, bývá skoro vždycky táž a mívá časem jenom poněkud jiné přísady. V podstatě i v součástech bývají to zkrátka vždy jenom slepice, hovězí maso, zajíc nebo ryba — vařeny v téže polo omáčce, polo polévce. Kdo by dbal však, přibyv do Číny, do Pekingu, takých maličkostí, jako je blaho hříšného těla, v době, kdy jsou otevřeny všechny paláce zakleté princezny, kdy hlídající draci a lvové dílem byli odvezeni jako válečná kořist, dílem dostali náhubky.
Čím byl dříve Peking cizincům, ať diplomatům tu sídlícím, ať turistům, jichž bývalo tu vždy po málu, nežli místem nejvýš nevábným! Kromě života pouličního, jenž zajisté velmi zajímá každého, kdo není blaseován, co tu bývalo přístupno i cizincům, na prstech jedné ruky bylo lze spočítati. Dnes je toho tolik, až se obávám, že ani za ty tři měsíce, jež vyměřeny mám ku pobytu v Pekingu, odejdu, nepoznav důkladně všeho, co by bylo lze tu ještě poznati. »Letmý« turista byl by ovšem i nyní s Pekingem »hotov« za dvě neděle a jeho úsudek zněl by asi: Středověk monotónní, zpustlost, prach a špína po staletí se nashromáždivší, zklamaná očekávání, v nádheru zakázaných intimních sídel zakletý vládce nad sta miliony poddaných. A upřímně řečeno, neměl by nepravdu.
Arci, tomu, jenž poněkud jen obíral se Čínou, jest Peking duší Číny, Číny vládní, jedním z divů světa i přes to, že je tak špinavý a rozedraný. A že není Berlínem nebo Paříží, není jeho vinou; a nic na věci nezmění ani láteření gardových důstojníkův pruských ani vojínů francouzských, kterým je tu již nudno.
Však až navrátí se domů a vybalí z tlumoků vše, co si přivezli z výpravy proti Číňanům, ať to zabavili v palácích pekingských nebo lacino nakoupili, až potom tím vším po knížečku vyzdobí své příbytky, vzpomenou si přece na Peking s potěšením sybarity — a snad při tom aspoň budou méně zaujati proti Číně.
Bydliště mé jest velmi výhodně položeno k vycházkám po Pekingu. Mám skoro stejně daleko, jenom asi deset, patnáct minut chůze, k místům v posledních událostech nejdůležitějším. K místu, kde zavražděn německý vyslanec (bydlímť jen dvě stě kroků od Ulice brány Ha-ta); k vyslanectví anglickému, k »Tsungli Yamenu« k branám Města Čínského nebo k pagodám "Uhelného vršku", z nichž je pohled nejlepší na město a nejbližší do Města Zakázaného. Jestiť severní brána císařských paláců takřka u samých temen pěti umělých návrší, na něžto — jak ani netřeba podotýkati — až do té doby, kdy Peking padl, nižádný obyčejný Číňan, ať nedím běloch, nesměl se odvážiti. Stejně asi daleko mám k pověstnému klášteru tibetských lámů a od nynějšího sídla Jeho Excellence Li Hung Čanga dělí mne jen dvě příčné uličky.
V Pekingu nejdříve vyšel jsem si k části hradby v Městě tatarském, která stojíc mezi branami Ha-ta a Čien těsně sousedila s ulicí vyslaneckou, v níž byly budovy cizinských diplomatův a obchodníků; k části tedy, kterou »štěstí válečné« učinilo milníkem v dějinách. Na těch místech právě bylo štěstí na vahách. Kdyby se bylo sklonilo k Číňanům, a Číňané byli s to bývali zmocniti se těch míst, jak jinou tvářnost měly by tamní události! Za vítězstvím Číňanů nad kolonií evropskou devatenácté století bylo by ukončeno bývalo nejkrvavějším dramatem — pobitím všech, kdož utekli se v prostory anglického vyslanectví. Odtud po prvé byl volný rozhled po všem Pekingu. Hle, tu obr sešlý věkem, v šedivém hávu prachem pokrytém, tvář maje plnu vrásek! Říká-li se matičce Praze »stověžatá«, Moskvě »bělokamenná«, New Yorku »město lezounů k nebesům« (pro mnohé více jak dvacetipatrové jeho budovy), jest Peking »městem hradeb a bran«. Komu bývalo přímo procházeti všemi branami různých těch »měst v městě«, všemi hradbami a obezděními až do malinkého císařova domečku a v něm ještě menších pokojíků, měl dojem pověstné práce s vybalováním dárku, jejž kdosi příteli poslal žertem v známých lékárnických krabičkách, jež bývají nastrkány jedna ve druhou, s dárkem v nejmenší a poslední, tak že pochod za konečným odkrytím radostného překvapení bývá pravou křížovou cestou nedočkavému obdarovanému. Jak povědomo, z nejmenšího, neodvolatelně posledního již obalu na konec vyloupne se nezřídka potutelné sklamání v podobě dárku mnohem, ach, mnohem méně cenného, nežli v rostoucím očekávání si klade příjemce dárku. Ani mně nevedlo se o mnoho lépe cestou do císařovy svatyně. Nepřepočetl-li jsem se, prošel jsem v Pekingu třemi velikými hradbami, sedmerým skrovnějším obezděním a sumou asi čtrnácti branami a brankami, nežli jsem si usedl k nohám lože, na němž se převaloval nešťastný císař Kvang Su v poslední noc před útěkem z Pekingu —
Vystoupiv na hradbu Tatarského města, za dne málo větrného, kdy nad Pekingem nevznáší se tolik prachu, zřel jsem dílem dosti jasně, dílem jenom v šedavých silhouetách celé město se vším opevněním, totiž s hradbami a branami jeho. Až na jednu (bránu Te Seng), vysokými střechami » Města purpurového« zakrytou, podařilo se mi spatřiti odtud mohutná tělesa všech ostatních devatenácti bran, anebo aspoň jejich střechy, ve směsi domů tří měst, z nichž skládá se Peking: menšího Města čínského, dvakrát tak, jako řečené město, velikého, k severu rozloženého Města tatarského, a třetího Města císařského, jež obemknuto je městem Tatarským. V Císařském městě posléze, opět obehnaném hradbou o několika branách, vysokými střechami tyčí se nade všechen Peking, jako by nad něj vyvýšena málem o dvě poschodí, svatyně hlavního města i veškery říše, »Město palácův a trůnních budov«. Za posledních čtrnácti let, jak o tom později, při líčení své návštěvy, podrobněji se zmíním, císařská rodina dlívala tu jen výminečně, bydlíc vně hradeb jeho, severozápadně, v novější, mnohem nádherněji zařízené části města, v »Městě západních palácův« — potomním bydlišti hraběte Walderseea.
Panorama Pekingu bylo by dosti jednotvárné, kdyby nebylo vysokých, slohem svým poněkud na stodoly připomínajících středních bran, budov průchodních, trůnních síní v »Městě zakázaném« obrovských hradeb s věžemi ještě obrovštějšími, až nerozumně vyvršenými; nebýti dále několika pagod a dagob — ač právě těch je v Pekingu ku podivu málo — a posléze bodu, na němž zrak divákův nejspokojeněji spočine — Božiště Nebes. Slohu jsouc nezvyklého ale při tom i vkusného, jasně modrou barvou obarveno a kryto trojnásobnou střechou, ukončenou zlatým zakulaceným hrotem, vyčnívá mocně a třpytí se nad jednotvárnou houští nízkých domkův »Čínského města«, ne nepodobno jsouc pestrému tulipánu v pažite uschlé trávy. Malebně vyjímají se valně již sešlé dagoby Kjung Hoa Tan a Bei Ta; poslednější kdysi prý bývala velmi nádherná. Obě jsou čínskému vkusu poněkud cizího, bachoratéhó slohu, kdežto původní čínské pagody jsou štíhlé, jako na př. pagody »Západní« a »Východní«, jež jako strážcové bdí nad Pekingem a udržují rovnováhu geomantickou. O tomto pověstném, čínskou mysl nejvíce soužícím »fong-švej« zmíním se siřeji, až mi psáti bude o lidu samém. Jednotvárnost celku spestřuje mimo to pět pagod na návrších »Mej San« čili »Uhelného vrchu« a jakožto závěrek panoramatu pět až osm kilometrů od severní části Pekingu vzdálené výběžky pohoří Mongolského, na jehož úpatí plíží se jak obrovitý had »Cínská zeď«, neozbrojenému zraku ovšem neviditelná.
Velmi rušivě vyjímají se zbytky staré katolické katedrály. Budova ta jako cizinka nikterak se nehodí do obrazu ryze čínského slohu. Katedrálu tu vystavěli po prvém pokoření Pekingu, po válce Anglie a Francie s Čínou, a to v nejbližším sousedství Města císařského; i vystavěli ji hodně vysokou, aby mocně vyčnívala nade vše okolí. Než, za nedlouho byla opuštěna a zpola zbořena — ku přání císařského dvora a »z důvodův geomantických«. Rušilať »rovnováhu mocí vzduchových«! Nynější katedrála »Bej Tang« není již tak vysoká, a je i dosti ukryta i vzdálena, tak že opomněl jsem ji označiti jako bod jeden z nejnápadnějších při pohledu na Peking.
Zběžným tímto výpočtem všeho, co za počasí příznivého jasně obráží se nad stejnoměrnou plochou nízkých budov pekingských nemíním říci, že jest to vše, co by cestovatel uznal za hodno poznamenati si jako zajímavé budovy. Kdo je tu již obeznámenější, nebo kdo provázen je místním znalcem, rozpoznává snadno všecky vyšší střechy božišť, posvátných míst historických, budov úředních (Yamenů), slavínů a pomníkův zašlé nebo zacházející nádhery, na niž Peking tak je bohat, ale které zároveň — řeknu to již předem a souhrnně — jedna s druhou závodí sešlostí a špínou.
Naskytne se v dalším popisu ještě dosti příležitosti přesvědčiti se o tom. Prozatím nebude věci na škodu, poohlédneme-li se letmo i po minulosti zajímavého města, jehož počátky kotví v dávném pravěku, bychom aspoň zběžnou črtou nabyli povšechných rysů stařecky výrazné tvářnosti jeho Vhodné stanoviště mé na hradbě Tatarského města, s volným šírodálným rozhledem odtud, samo k tomu vybízí.
Peking, po mandarinsku čili v řeči-dvorní nazvaný »Bej Čing« (Severní hlavní město), právem pokládán je Číňany za město pravěké. Stávala v těch místech již v legendárních dobách feudálních osada, jež praobytelstvu »Říše vlaštovek« — Jen Kvó — bývala již městem hlavním. Přes to však značnější důležitosti v dějinách nabývala teprve za velikého khana Kublaje, počínajíc létem 1264, když učinil ji sídlem svým a prvním městem Číny. Od těch časů jednak rostla rozlohou, jednak i významem kulturním, až prodlením nedlouhé doby, honosíc se nebývalou velikostí a slávou, zastiňovala i lesk i váhu starších měst hlavních, kterých v Číně za věk několika tisíců let, pokud známo, vystřídalo se několik. Potom když podlehla dynastie mongolská, císařové rodu Mingů, původu ryze domácího, usídlili se v Nan-Kingu (podle výslovnosti středočínské), t. j. v městě jižním. Až znova opět roku 1411 městu, nyní Peking řečenému, navráceny jsou důstojenství a velebnost metropole Číny, když císař Jung-Ló povznesl je na sídelní město své. Potom Peking již trvale býval nejpřednější obcí ve státě, i když polodiví barbaři Manžuové čili, jak v Pekingu jim přezdívají, »muži praporců«, zmocnili se říše.
Hodno je zmínky, že kolikrát koli toto město přešlo v ruce nových pánův, tolikrát změniti bylo mu i jméno, při čemž obyčejně obmyšleno i novým opevněním. Za panství mongolského jevilo se spíše válečným táborem, nežli kulturním střediskem říšským, později však nabylo poznovu obvyklého rázu hlavně občanského. Na zříceninách jeho vzrostlo potom Staré Kambalíi (Khan Ba-ligh) khana Kublaje, až posléze pak i dnešní Peking; ale vzhledu svého asi valně neměnilo, zachovávajíc vždy mnoho z prvotní podoby.
Polohopis Pekingu nynějšího shoduje se po většině s plány staršími; toliko Město tatarské, a ovšem také vnitřní Císařské město z přítomných dob, liší se od někdejší úpravy, ježto i řečené části veleobce bývaly obehnány hradbami, za nimiž vítězné hordy té či oné dynastie rozbíjely vojenský tábor. Tehda mívalo Tatarské město 9 bran; později (v r. 1543) bylo s ním ve svazek pojato vnější Město čínské a taktéž obehnáno pevnější hradbou, sbíhající se s hradbou Tatarského města, dnes lépe řečeno Města Manžuského, s nímž teď tvoří jednotný celek až na část, která odděluje obě místa. Pekingčanům slově Město čínské »Vaj Čan« — t. j. Vnější město, kdežto starší část nazývá se Naj Čan — Město vnitřní.
Obvod náspů hradebních kolem obou měst páčiti lze asi na 33—34 km. Připočteme-li délku náspů, jež oddělují město ode města, i náspů »Města císařského«, napočteme neméně než asi půl sta kilometrů mohutných zdí, jakými nižádné jiné město světa nikdy nebývalo hrazeno. Kdežto náspy »Vnějšího města« jsou jenom třicet stop zvýší a dole dvacet pět stop zšíří, náspy manžuského města při výši padesáti stop mají dole šedesát, nahoře čtyřicet stop šířky. Taková je obyčejná základní tlouštka obrovských těchto hradeb; avšak u vzdálenostech asi třiceti stop na vnějšek vybíhá zeď pokaždé v nových 48 až 50 stop tlouštky, tak že tu bývá úhrnná tlouštka zdi nahoře devadesát stop s přiměřeným sesílením u základů. Půdicí výběžku takového bývá pravidelný čtverec, a kromě toho každý šestý výběžek mívá dvojnásobnou plochu za výměru základní. Srovnávajíce rozměry právě řečené s rozměry někdejších opevnění měst evropských, snáze učiníme si jakou takou představu o podivuhodné rozloze a mohutnosti pekingských zdí hradebních.
Zevní okraj hradeb opatřen je silným cimbuřím, jež sloužívalo městským obráncům namísto střílen. Výstup na zdi hradební bývá dvojím směrem, po plošinách 15—18 stop zšíří dosti příkře stavěných a ničím nehrazených, jež horem se sbíhajíce dostupují spolu k neširoké hradební úrovni. U bran však s pravidla bývá po jednom meziměstí (esplanadě) s obou boků brány.
Na stavbu bran po výtce užito bylo kamene; hradby ostatní na větším díle jsou zbudovány z cihel, a výplní je země vykopaná ze příkopů běžících kol města. Nahoře chrání hradeb důkladná dlažba z umělého zdiva, kamenů ze hlíny a vápna zdělaných, jejichžto tvrdost vyrovnává se tvrdosti přírodního kamene. Váha jednotlivých kusů bývá čtyřicet až i šedesát liber. Kdo z Pekingských kdy tušil, že právě ona hradební dlažba, vytrhána byvši, svým časem dobře poslouží hrstce bělochů, nahoře bojující, ku stavbě přepevných barikád!
Jsou-li hradby pekingské již samy o sobě podivuhodný, působí-li mocným dojmem na jednoho každého úžasnou mohutností svou, sluší uznati, že bašty a brány jsou důstojným jejich dovršením. Nad jednoukaždou branou do výše až i třiceti metrů strmí cihlová věž o třech i čtyřech patrech, krytá třemi střechami úběžně jedna nade druhou zbudovanými. Ale trojnásobná střecha nespočívá tu na zdech budovy, jak jinde bývá, nýbrž vznáší se neodvisle od nich na silných pních z vybraných lesních obrů. Nejvyšší z pekingských věží hradebních, pětipatrová Čien, shořela náhodou po obsazení Pekingu.
Brány Města manžuského záležejí ze dvou osobitých obranných věží, mezi nimiž rozléhá, stejně jako mezi ostatním opevněním, silnými hradbami obehnané, zaokrouhlené, dobře dlážděné prostranství mezibranské pod několik hektarů země. Vysoké brány, uvnitř vyzděné kameny, opatřeny jsou těžkými vraty, jež bývala zavírána také v Pekingu, jako ve všech městech Číny, každodenně u večer. Opozdil-li se kdo za branou, ať byl kdo byl, přespati mu bylo vně města.
V nádvoří mezibranském s obou stran brány vystavěna jsou malá božiště, zasvěcená bohu války a městským domácím bůžkům, lárům. — Jak je patrno ze žlutých tašek na střeše, kapličky ty jsou majetkem císařským. Otazoval-li by se nevědomý barbar, nač ještě, pro vše na světě! tu, kde již jak tak bez nutné potřeby přespříliš vyplýtváno bylo na hradby a brány, jsou také tyto dvojité zbytečné brány a tato nádvoří, do nichžto i po stranách lze vcházeti, nebyl by Číňan opět ani okamžik na rozpacích, jak mu odpověděti. A z odpovědi jeho vyzíralo by vše, jak příčina tak účel ano i naučení, jasně jako bílý den. Rázem bylo by po záhadě! Opět je to »fong-švej« (voda-vítr), opět jsou to geomantické ohledy! Nová to pasť na zlé duchy!
Divil jsem se vždy, kterak jenom lze pronásledovaným ďasů tu a démonům v Číně uhájiti existence, když, kamkoli se nebohý brach podívá, všude znamená jenom samou spropadenou nástrahu a zapeklitý úklad. Je to zajisté trudné živoření!
Na této vedlejší hradbě stojí též dvě postranní budovy, které jako ony menší, jež stávaly, nebo podle kteréhosi zákona měly státi všude podél ochozu hradby, sloužily strážným vojínům za příbytky. Z těch zbývá jenom trocha kamení. Bez praporců, bez obrazů draka, smutně trčí tu žerdi připevněné ve dlažbě ke dvěma balvanům. Zprahlé býlí, tráva a křoví, jež vítězně se zakořenily všude mezi dlažbou, dobře hodí se k rámci obrazu, kterýž nechal jsem si na posled. Obraz to zpustošení —
Vystoupil jsem na hradby po esplanadě u domků sousedících s pozadím amerického vyslanectví. Tady z malých, černých dvířek, historických, skrovná četa bělochů stekla hradbu, t. j. deset stop hradby, tady jeden oddíl její na prostoře mezi dvěma barikádami, o nic širší nežli výška vzrostlého junáka, po dny bojoval proti čínskému vojsku, kdežto druhému oddílu říditi bylo práci čínských křesťanů, kteří ode dveří oněch kopali příkop, stavěli ochranné příčné zídky píď za pídí, na přič uličky, nahoru po výstupu, až dosaženo bylo spojení obležených s hrdinnými obránci nahoře...

Str. 118.

Než i přes tyto rozdíly organické všecka obec, vlastně království žebráků, nespouští se zřetele svoji pospolitost, oceňujíc dobře moc na venek z ní plynoucí. Moc ta může za daných okolností býti snadno i hroznou. Běda každému, na koho by se upjal hlubší zájem žebrákův. Běda tomu na př., kdo by odpíral milodaru žebrákovi, jenž si dobrodince, jak se říká, vzal na mušku, totiž umínil-li si žebrák, že stůj co stůj vyždímá z »držgrešle« žádoucí almužnu ! Avšak přeběda i tomu, kdo by příliš ochotně udílel dárek svůj, a to dárek poněkud snad větší, nežli na jaký měl čáku žebrák podle zběžné taxace šlechetnosti lidumilovy! Kamkoli by potom kráčel dobrák ten zpozdilý, měl by všudy v patách nejen "vděčného" nebožáka, jehožto zvláštní pozornost poněkud neprozřetelně byl vzbudil, nýbrž za krátko již i hejno prosebníků jiných, jemuž tak snadno teprv by neušel. Kde se vzali, tu se vzali, pojednou vyskytují se kolem žasnoucího noví a noví členové žebráckého cechu, jako by vyrůstali ze země. Všichni nastavují dlaně a nikomu se nechce odejít s prázdnou. Za ten den zajisté bude znáti štědrého pána kde který příslušník tohoto "království žebráků". Posléze, když dobrodince omrzelo déle ještě rozdávati, hlouček odmítnutých, jenž opět ponenáhle roste, sklamán jsa v bezpečném očekávání hojné almužny, počíná hlasně projevovati nelibost. Karta se obrátila. Do té chvíle nejšlechetnější přítel nešťastných, pravý otec chudiny, v očích davu změnil se rázem v neužilého lakomce. V sluch neopatrného dobráka již již dopadají neomalené námitky, jízlivé úsměšky a roztomilé nadávky, jedna hrubší druhé; nechať pokládá se šťastným, kdo za takových okolností neucítí sypati se kamení na hlavu svou, zbavenou svatozáře štědroty. V Pekingu nebývá cos takového právě vzácností, ano dokonce se přihází, že rozpoutaná smečka žebrákův almužnou nepodělených, lživým pokřikem, že urputný cizák« někoho z nich udeřil, podníti proti němu pravé vzbouření lidu; bývá to zejména tenkrát, je-li cizinec ten bělochem, a ocítil-li se v místech, která nejsou dosud opanována bílým plemenem; jinak už i čínský žebrák obává se bělocha.
Ode dávna radívali v Číně cizincům nově přibylým: "Nedávejte almužny!" Děje se tak doposud a, jak patrno, nikoli bez potřeby.
Než, kdo by se neobměkčil v srdci svém, patře na slepce, nebo jiného v pravdě politování hodného mrzáka? Zajisté, ale právě po takových bývá značná poptávka. Nejen žebrácký cech, ale zámožná Čína sama nutně má zapotřebí zbědovaných tvorů lidských; čím hroznější je podívání na ně, tím lépe, a není-li jich dostatek, vyrobí se. Leč nikoli pouhé napodobeniny, lecjaké bezcenné padělky, — v té věci nelze Číňana tak snadno ošáliti! Věc provede se "jak náleží": děti vlastní, nebo k účelu tomu koupené, zmrzačí se skutečně. Ba i lidé dospělí, nemajíce zaměstnání nebo nehodlajíce nějaké slušnější obživy vůbec vyhledávati, sami se zmrzačují, aby se mohli oddati žebrotě. Vhod lidem takovým je, jsou-li stíženi nápadnou vnější chorobou, s tou pak vystavují se veřejnému soucitu. Kdo by se pokoušel vyléčiti je z choroby jejich, byl by jejich nepřítelem; vždyť by je zbavoval jediného pramene výdělku.
V Nankingu, když jsem po prvé navštívil Čínu, spatřil jsem žebráka, jenž v témě lebky vražený měl nůž po délce ostří. Kdykoliv uzdálo se mu, že padá po řídku almužen v jeho klín, tloukl na nůž dřevěnou paličkou, až znova na lysé hlavě ronící se krev upoutala pozornost a uvolnila sáček mimojdoucích!!!
Zde v Pekingu potkal jsem zavalitého tuláka, nesoucího na ramenou zuboženého kollegu, s nejmasitější částí těla úplně obnaženou proto, aby všem zřejmá byla odporně a daleko ven vyhřezlá » zlatá žíla«. Krám od krámu tak žebrali a jen někdy vzpomněl si »jezdec«, aby peroutkou mávna, odehnal si vzadu dotěrné mouchy. Nechodili dlouho; sebrala je žaponská policejní stráž. Za to nikdo nevyrušoval žebráka slepého, sedícího na rohu jedné z nejživějších křižovatek, u rozlehlé ulice brány Hata. Slepec ten sedě na zemi, čelem bil o cihlu před ním položenou, až to dunělo, jako by cestář tloukl kamení. Kůži na čele měl ubožák samý mozol, a to bylo příčinou, že nezdařilo se mu vždycky poraniti se do krve, jak patrně bylo potřeba, chtěl-li tupé, lhostejné či zatvrzelé zevlovače, nebo nevšímavě kolem spěchající upozorniti na svou bídu. Pouhé tlučení čelem o cihlu neb o kámen, provázené lkavým vyvoláváním úpěnlivých proseb, sotva působilo pronikavěji na srdce Číňanů ku bídě cizí málo soucitných, nežli u nás působívá tiché zaklepání ostýchavého prosebníka na dvéře lakomcovy.
Že se neštítí Číňan nižádných prostředků k žebrotě, bylo mi souzeno poznati krátce před mým odchodem z Pekingu. Kterési mladší, v hnusné cáry oděné žebračce patrně napadlo, že mne osud zavál do Pekingu jen proto, abych almužnami, štědře jí udílenými, ulehčil sobě na hříších a tak vykoupil černou duši svou ze spárů mocí pekelných! Neboť v buddhistské Číně i ten, kdo koná skutek dobrý ve způsobě udílení almužny, i ten, kdo ji přijímá, podkládají skutku dobročinnému jediný popud, totiž, aby zámožní již zde na tom světě penízem almužny levně přiměli přísného soudce na věčnosti, by zvážil a v jejich prospěch zapsal vše, co dobrého činili v slzavém údolí.
Pohnut jsa úpěnlivými prosbami a dojat příšernou bídou žebrácky té, vrytou v dosti výraznou, sympatickou tvář její, dal jsem jí, když poprvé zavěsila se mi v paty, minci stříbrnou, hodnoty asi rakouské koruny. Od té doby však byl jsem nebohou obětí tlupy žebráckého cechu, k němuž patrně příslušela i ta ženština. Ráno, již o šesté hodině, sedávala na ulici u vrat bydliště mého a běda, nejel-li jsem dosti daleko z Pekingu. Míval-li jsem cestu pěšky před sebou, nejednou bylo mi prchati přes polozbořenou zadní zeď »paláců« Bej Dzu'ových, jen abych se vyhnul útoku žebrající tlupy, jež po mně přímo pásla; za hodinku však vyslídila mne přece, kdesi v ulicích, v krámcích studujícího. Fotografoval-li jsem, nebývalo lépe. Kdysi, když se podobalo, že hůře již ani nemůže býti, pozvedl jsem na sběř hůl, i rozprchli se jako vrabci. Leč brzo poznali, že hrozím na piano, že neudeřím !
»Dědečku, dědečku, starší bratře můj, což nemáš soucitu s bídou mou?«
»Nic jsem nepožila od včerejška, hlad užírá mi srdce.« (Srdce podle názorů čínských umístěno je kdesi v dutině břišní.)
»V prachu válím se před tebou, moudrý, učený, veliký cizí pane! Ty že bys dal mi zemříti hlady ?«
Nuže, co mi zbývalo, nežli opět rozdávati almužnu, byť den ode dne menší a menší? Tlupa těchto ubožáků sice se spokojila, nikoli však také její vůdkyně. »Tak málo, maličko dal jsi mi, ty obyvateli domu o dvou patrech?!!! ( V pekingské mluvě obřadní značí to asi, jako by se řeklo: Ty, jenž jezdíváš v kočáře, maje svého předjezdného, nebo: Vznešený, urozený pane!)
Dal jsem jí tedy, jenom abych se jí zbavil, desetníček žaponský, kterých pro malý jejich obsah stříbra počítalo se až i třinácte, místo desíti, na žaponský dollar. Odpoledne měl jsem potěšení uzříti bezděčnou svoji »mladší, chudou sestru.«, motající se pod účinem požitého vína rýžového, jež se nalévá sice jenom do malých koflíčků, ale přes to velmi potměšile působí! I stalo se krátce před mým odjezdem z Pekingu, že tato žebračka pojednou zmizela mi s obzoru, když byl jsem již na ni zvykl, jako na myši honící se přes nohy mé, kdykoli v noci doma v jizbici vyvíjel jsem fotografické desky. Než, jednoho dne zřel jsem ji opět, opírající se o nárožní boudu, na rohu úzké, v ulici Hatamenskou vybíhající uličky; v úpalu slunce (v měsíci dubnu hřálo tu, jako bývá u nás v červnu) třímala v náručí nahé robátko.
Srdce se mi sevřelo, když jsem postřehl v loktech žebraččiných útlé, slabé, nevýslovně zubožené děcké tílko, téměř jenom kostru, jež by zajisté byla prosvítala koží, kdyby nebylo na ní bývalo tolik špíny a prachu. Jak se tak třaslavě pohybovaly chabé, vysmahlé ručky a nožky nemluvňátka, věru nezdály se ani náležeti tvoru lidskému, leč spíše obrovskému pavouku, jenž byv na smrt ušlápnut, poslední námahou v údech ještě choulí se a napíná. Přistoupil jsem k děťátku, mimoděk sahaje do kapsy pro almužnu. Ký pohled hrozný a dojemný na tvářičku zbědovanou, na očka zakrývající se rouškou smrti! Nebohé robátko umíralo — Nelze mi ani slovy vypsati, jaký žel mne jal té chvíle, kdy mi bylo patřiti na skon dítěte-mučedníčka — Zatanulo mi na mysli, že se tu děje cosi nekalého; bylť jsem totiž odjinud již dříve poučen, jak jest mi pohlížeti na takové zpustlé ženštiny s dětmi v náručí, a živou mocí nebyl jsem s to ubrániti se podezření mocně se vtírajícímu, že i v tomto případě běží o hřích nejhroznější, o zločinné ponenáhlé utracování dětí koupených nebo ukradených proto, aby ze soucitných lidí vymámena byla větší almužna. Uchopiv za rámě tulačku, o níž jsem bezpečně předpokládal, že není matkou toho dítěte, ani kojnou jeho, uvažoval jsem, co počíti. Právě vhod namanul se mi žaponský poddůstojník tudy se ubírající. Nemaje s sebou laskavého tlumače svého, s nemalou obtíží snažil jsem se poddůstojníka pozorná učiniti na případ s děckem a žebračkou, a vysvětliti mu, že by zajisté nechybil, kdyby jeho zakročením věc byla vyšetřena. I stalo se. Ještě s jedním žaponským strážníkem, jenž přikvapil, přiváben byv rostoucím davem zvědavců, hotovil se provoditi zatčenou na strážnici. Než kdo ví, zdali by se úmysl ten byl jim povedl. »Pěstounka » pokoušela se dítě odvrci, aby mohla snáze uprchnout; a v těch místech právě nebylo jí tak zhola nemožno prodrati se zástupem a zmizeti v některém ztraceném bludišti, nebýti náhodou amerického missionáře, jenž stanuv před ní, jal se ji konejšiti. Nepotřebuje prý báti se o hlavu, ježto nejde tu o nic jiného, než o záchranu nebohého tvorečka. Ochotně tedy podala nám dítě. Ale přes to bylo jí odebrati se k policejnímu výslechu; nic neprospívalo, že ujišťovala nás výmluvně o své neúhonnosti, o přítrž se klanějíc těm, které měla za rozhodující ve své záležitosti, a častujíc nás nejvybranějšími tituly, jako: lau-je, ta lau-je, ta jin. Nepochodila však. (Lau-je = starce (starý muži). Ta lau-je — Veliký (velemocný) starce i jinak také: Starší bratře můj! jsou oslovení, kterých lid čínský používá mluvě s nižšími úředníky. Mandariny nejvyšších hodností oslovuje Číňan: >ta jin« = Veliký pane! V obyčejném hovoru Pekinčan vplétá rád hojně přívlastků popisných, jimiž jsou tak význačny všecky jazyky orientalské, na př.: »Starý pane, jenž bydlíš v domě o jednom poschodí, » nebo: »Starý pane, jenž se vozíváš s předjezdným a sluhou, » a m. p.
Za námi hnul se zástup zvědavcův, až větší četa žaponské stráže přichvátavši rozehnala jej, patrně se domnívajíc, že snad vzpoura propukla v okrsku města, svěřeném jejich dozoru. Jenom několika starším ze zástupu dovoleno provázeti nás až na strážnici. Při výslechu potom právě tito starší mužští jako svědci nejvíce přispěli výpovědmi svými, že čistá »pěstounka« dětí usvědčena byla z přehrozných zločinův. Krutě zneužívala dětí k zištným účelům, jak nikoli neprávem jsem se domníval, dílem kupujíc děvčátka jedva zrozená, dílem za smluvený díl z ďábelského výtěžku je najímajíc od matek stejně bídných, ne-li ještě bídnějších. Nebozí zašantročení tvorové, děti nejútlejší a nejnevinnější! Bylo jim trpěti v katanských spárech bídné kramářky. Bylo jim uvádati úžasným nedostatkem péče, ponenáhle umírati hladem a žízní, a to proto jen, aby v pravdě mučenické utrpení jejich, skytajíc nevšední podívanou mimojdoucím, zotvíralo měšce soucitných k hojnější almužně — »přenešťastné chudičké materii! A že ulicí tou zhusta přecházeli Evropané i Američané, poměrně přístupnější soucitu nežli plémě jiné, mívala »máti« žeň, na poměry čínské přebohatou. Tak bylo i toho dne, kdy předvedena byla k výslechu; vyšetřující soudce nalezl u ní již asi za dva mexické dollary drobných mincí.
A zatím co žaponští vojíni prohledávali hnusnou katanku dítek, nebohé mučené robátko skonalo. Na onom světě aspoň bídná hamižnost lidská nebude již moci těžiti z neslýchaného utrpení jeho, z děsných muk dlouhého umírání hladem a žízní. Kolik tisíc děvčátek nejútlejšího věku prodáno bývá v Číně žebrákům, kočovným hercům, kejklířům! Kolik mrzce zakramařeno v doupata prostituce! Než, pohříchu, toho není dosti; množství desateronásobné kojenců ženských u většině čínských provincií bývá ubito a jinak utraceno. O tom však později!
Od polou ulice Hata zbudovány jsou největší obchodní krámy, mezi nimiž, po přednosti v okolí bývalých pověstných »Ctyř bran », jako nejbohatší sluší označiti krámy vetešníkův a obchodníků starožitnostmi. V těchto místech právě rozkládá se i největší a v městě Tatarském nejnavštěvovanější pouliční bazar. Zde nejpřednější kupci čínští mají nákladně vyvedené místnosti prodejní s přeozdobným průčelím; zde také od deváté hodny ranní do čtvrté a páté odpolední, mimo vetešníky, také prodavači nejznamenitějších obchodních závodů čínských rozkládají přenosné své krámky. Ovšem, jenom není-li příliš větrno; sice by se v závěj prachu neodvážili, než toliko ti, kterým je nejnevyhnutelněji tam spěti za kýženým výdělkem. I lze v bazaru tom spatřiti zboží nejrozmanitější, vedle přenádherných, drahých kožichův a látek brokátových, skvostně vyšívaných úborů dámských a krojů mandarinských, vedle vzácností starožitnických nezřídka znamenité hodnoty a ceny, také věci praobyčejné, až směšně nepatrné. Zboží takové na př. na dvou rohožích, jež byly také krámem svého druhu, rozkládal čilý staroch podivnou, téměř bezcennou směs náčiní, nástrojů a drobnůstek obstarožných, jakou v tom způsobu nelze viděti vždycky ani leckde. A přece i majetník této skrovničké obchodní firmy dřepě u svého několikašestákového krámku, netvářil se o nic méně sebevědomě, o nic méně vážně, nežli nejbližší soused jeho, jenž hově si za pěkným stolkem vykládal v malé skleněné skřínce pěkné sponky a jehlice stříbrné a zlacené, jež fintilky jak čínské tak manžuské rády si kupovaly do přepodivných, velmi složitých účesů svých.
Procházeje se bazarem s milým a ochotným svým tlumočníkem, doktorem Smithem, otázal jsem se starocha u řečených rohoží, zač by tak byl všecek tovar na jeho krámku. Otázkou mou patrně byl zaražen, i poskytl nám dosti času, abychom zevrubněji si prohlédli, co bylo na obou rohožích. Nenapadá mi ovšem vypočítávati bezcenou tu strakatinu, pouhé staré haraburdí, v němž — jen tak mimochodem řečeno — na př. mezi rezavými hřeby, kousky řetízkův a starým hodinovým závažím byl asi nejcennějším kusem sekáček na maso, rovněž starý a zrezivělý; dostalo se mu nejvýznačnějšího místa, zcela podle významu a váhy jeho v ostatním braku, jenž nezdál se býti k ničemu. Kus ke kusu nestálo to vše zajisté za víc nežli za dva mexické dollary. Po dlouhém rozpačitém uvažování, a teprv až k důtklivé, nicméně však zdvořilé domluvě přítele mého konečně odvětil, že »nelze mu jen tak zhola odhadnouti cenu všeho majetku toho, jejž po léta klopotně sbíral, a na němžto lpí pot a trud mnohaleté rozvahy a píle ». Nikterak nebylo mi lze vystihnouti, v čem spočívala ta rozvaha; než, chtěje mu poněkud svým dílem přispěti, vybral jsem si »na krámě » trochu kabinetních kousků: starý polámaný zámek, jenž nový nestál více než asi 20 haléřů, k tomu staré nůžky a nástroj poněkud ještě podobající se rašpli. Ale dobrou vůli mou zmařil kramář sám, chtěje po čínsku nestydatě využiti zájmu mého na své osůbce; i neostýchal se požadovati desateronásobně tolik za vybrané zboží, než za kolik vlastně stálo. Potom asi, vida nás rozhorlené odcházeti, pokyvoval copatou hlavou, široce a dlouze vykládaje sousedu, jací přece tihle cizinci jsou podivíni a obmezenci; vždyť pak, co je Čína Čínou, kdo kdy slyšel, aby prodávající neslevoval, kupující nepři dával. To by bylo pěkné obchodování! — Ulice brány Hata ode dávna bývala oblíbeným tržištěm vetešníkův a obchodníků starožitnostmi, a zejména poslednějším dařívalo se a daří se tu výborně. Jsouť Číňané vesměs milovníky starožitností, a kdo může jenom poněkud, pořídí si rád nějakou tu sbírku, v níž věcem z věků nejdávnějších vykázáno bývá vždy nejpřednější místo. Příbytky kupců více méně zámožných z pravidla honosí se cennými ukázkami domácího umění, domy boháčův a paláce mandarinův na způsob museí slynou velkolepým bohatstvím vzácných antikvit. Záliba sbírati kdekteré památnosti vrcholívá druhdy v pravou náruživost, i není divu, že prodavačům věcí takových kynou v Číně stále hojné žně. Pováživše toto, dovtípíme se, kolik pokladů takových bývalo v Pekingu za dnů pokoje, do potlačení posledního povstání proti cizincům, a kolik bylo i kořisti, když pokořené sídelní město vydáno bylo v plen vítězům. Bohatství tak nezměrné, že všecka hrabivost lačných cizinců sama nestačila je rozchvátiti. Hladová pekingská luza, jež potom za vítězi vpadla jako draví šakalové v opuštěné domy vládních úředníků, napaběrkovala toho všude ještě dost a dost. Ale vzedmuté vlny její baživosti vypláknuvše takto příbytky vládních nohsledů, nezastavily se ani před útulky občanů zcela nevinných, nýbrž pobraly kde co. S luzou prý dělili se o zbytky kořisti také Číňané pokřtění; než, bylo by to cos tak příliš hrozného, pomníme-li, že právě jim bylo vytrpěti nejvíce, že příbytky jejich se vším všudy byly zničeny, rodiny na větším díle vyvražděny, a že nějaká hrst plenu toho měla jim být vlastně částečným odškodněním, jakousi náhradou za všecky ztráty jejich? Nuže, plenili též — — —
Na krámech starožitníkův neobyčejně přibylo zásob. Ano počet obchodníkův zbožím tím značně vzrostl. V několika stech větších obchodů, na tisících rohoží, v přenosných krámcích a v boudách na kvap sbitých a do ulice postavených, až zúžena je na třetinu, prodávají tu směs nejrozmanitějších věcí nakupených, nahloučených a navršených v hojnosti nevídané. A jsou to na větším díle zůstatky pokladů, jež nepohltila saň zvaná »právo válečné kořistit. Lup a plen chátry hladové. Leč mimo to, na krámech vetešníků, znamenati jest ještě jiné trosky blahobytu rodinného, části šaten a jiných potřebností, kterých kus po kuse zbavily se rodiny do nedávna zámožné, jež vypuzeny byvše hrůzami bojův a téměř ožebračeny, ponenáhle navracejí se do Pekingu. Té spousty šatstva, oděvu přepychového i prostých obleků bavlněných! Drahá roucha z hedvábí všech barev pečlivě jsou rozvěšena, levné kusy bavlněné, po většině indigem obarvené na modro, rozloženy nebo jenom pohozeny jsou na zemi na rohožích. Z šatů ženských vypárané rukávy a lemy pěkně, ba některé opravdu přenádherně vyšívané, jdou na dračku. Hlavně cizinci rádi je kupují, ať prostý voják, ať důstojník, neodolávajíce leposti té něžné práce, v pravdě umělecké, jež nejvíce zamlouvá se vkusu našemu.
Nebude zajisté od místa u příležitosti, jež se tu naskýtá, připomenouti, že ony »kuriosity čínské«, které si přivezli mnozí »dobyvatelé Číny*, po přednosti z oněch vojsk, jež přišla do Pekingu již po jeho pádu, nebyly ukořistěny ve válce, nýbrž prostě koupeny leckde na ulici nebo v čínském bazaru. Přátelé moji, rakouští a také američtí důstojníci, utratili za takové věci ve dvou, ve třech ulicích pekingských všecko své služné, na výpravě té přece valně zvýšené. I nebylo jim tudíž nikterak milo, že při návratu domů, když proclívali poklady své, stihlo je podezření, že tam v Číně také asi měli neblahé účastenství na zlopověstném »šíření kultury evropské », jež správně sice, než i příliš povrchně a šmahem odsoudila veřejnost všeho světa. Vůči nim bylo mínění to věru naprosto nespravedlivé.
Za to nikterak nejsou smyšlenkami rozmanité historky různé povahy, na př. že i některé dámy z družiny vyslanecké dovedly si výhodně a lacino zaopatřovati skvostné čínské výzdoby pro svoje evropské salony; jak z těch cizích vojínů, kteří do Pekingu vnikli prví, od nejvyššího důstojníka do posledního muže každý plenil, bera, co se mu zamlouvalo; jak i někteří missionáři vodili své na víru obrácené ovečky, čínské křesťany, k plenění hromadnému, po případě i sami za tou příčinou dávali se voditi na vhodná místa. Pokud šlo tu o majetek císařovny-vdovy, jejích manžuských a čínských našeptávačů, mandarinů, zpátečníků zhlouplých požíváním opia, tropením všelikých neřestí a zaslepených nehoráznou pýchou, i pokud běželo tu o prononcované přívržence Aj-Ho-Cuanů, lze věc chápati ano jaksi také omlouvati. Domorodí křesťané o vše oloupení, Číňané obchodnici, jimž luza dílem pobrala, dílem i spálila před branou Čan vše, což jejich bylo, proč ti by si nebyli vzali náhradou trochu věcí v opuštěných domech zlosynů, kteří zavinili všecku pohromu? Či snad měla vojska bělochův i Žaponcův, ač jsouc jednak rozmrzena pochody nejvýš namáhavými a rozlícena bojem, jednak popuzena k pomstě zprávami o ukrutnostech, jež páchali Číňané na běloších, Žaponcích i vlastních krajanech, nešetříce ani věku ani rodu: měla vojska ta ke všemu ještě postaviti čestné stráže před branami paláců rozličných těch Tuanů, Čvangův a jiných vůdců Aj Ho-Čuanů? (Hláska t budiž tu vyslovována pólo měkce, pólo tvrdě, poněkud jako d, anebo, ježto není snadno zvuk ten vytvořiti zcela správně, bude lépe, zvykneme-li vyslovovati prostě Duan, spíše nežli Tuan.) Chápu i to, že vyloupeny byly státní pokladny: kdyby si nebyla ty veliké cihly ryzího stříbra, ty pruty zlata odnesla vojska, bylo by si je přisvojilo na účet cizinců vítězů obyvatelstvo čínské, ba sami páni mandarini. Krásná to příležitost obohatit se, a potom, navrátí-li se dvůr císařský a vysoké úřednictvo, padnouti na kolena a zlořečiti cizincům, kteří prý poklady uloupili; kdežto v pravdě loupež spáchal sám správce pokladu, jenž potom tak potutelně smál by se pod kůží. Válka jest válka, i chci-li býti spravedlivým, musím jím býti ke všem, nejen k Číňanům. Je-li však možná omluviti, že plenilo se všude, bez rozdílu, zdali pleněný vinen jest či nevinen účastenstvím na bouři proticizinské; že i mnozí missionáři zapomněli se jak nad učením lásky, jež prý přišli sem hlásati, tak i nad vlastní důstojností, jež plynouti má z úřadu jejich; že mstitel a nositel západní kultury plenu zištně vyhledával a pro tu příčinu řádil všude, kdekoli v slušnějším čínském obydlí bylo nadíti se vydatnější kořisti? Jak pokálen tu štít samolibé, vychloubačné kultury západní! A pusté choutky vojínů bažících po kořisti, kromě obtěžování obyvatelstva jiným způsobem, neustávaly ani potom, když úředně, z velitelství vojsk, nařízeno bylo chovati se zdrženlivě a slušně. Svědectví o tom vydávají praporečky barev spojených velmocí a pod nimi různé lístky prosebné, v jedné nebo v několika řečích vítězů nad Čínou psané a na každém takřka domku v postranních ulicích připevněné, obsahu asi takového: »Dům křesťanů, pod ochranou amerického vyslanectví. — Prosíme, neobtěžujte nás — jsme dobří lidé.« — Poslednější věta bývala psána i v šesti jazycích, také žaponsky a indicky (bengali). Lístky ty psali missionáři! V prvých dnech zděšení, kdy čínský Peking byl na ruby, který Číňan (odchovanec missijí) uměl psát evropsky (byť i ne více, nežli děti naše umívají v první třídě obecné školy), psal sobě (a cizím za poplatek) zázračné amulety, aby na dveřích připevněny jsouce, chránily příbytek občana opravdu mírumilovného, ničím se neprovinivšího. A protože není asi národa, který by měl více šíbalů a šejdířů nesvědomitých, nežli jich má národ čínský, nescházelo ani takových, kteří za drahý peníz prodávali čtvrtečky papíru s libovolným, ze slabikáře některé missijní školy vypsaným obsahem. Sám jednou jeda ztracenou uličkou, četl jsem z proužku papíru na jedněch dveřích následující (z anglického do českého přeložené) kouzlo: ma-ma, ba-ba, ta-ta, dítě atd. I stálo mne práce, přesvědčiti bodrého truhláře čínského, jenž právě dlel před domem, že ochranná cedulička na dveřích jeho je: »pug oban, mí jola« atd. Dal si říci, až když jsem na zítří, jsa doprovázen mladičkým tlumačem svým, připevnil mu na dvéře nápis paterou řečí psaný, kdež na prvém místě kýsi šotek vnukl mi česky napsati větu: »Posílám Vás, cizáky, všecky na horoucí skálu!« Domek stál v obvodu vyhrazeném policejnímu dozoru vojska severoamerického. Zavede-li sem rozmarný osud některého amerického Čecha, jak se mu tu zornice rozšíří podivem, uznamená-li řečený nápis! Jest pravděpodobno, že tu bylo i několik českoamerických bojovníků z výpravy na Filipíny; ale dopátrati se jich, krom náhody, je věc nemožná, již proto také, ježto mnozí a mnozí Cechové mezi Američany tak pozměňují svá jména, že v rouše angličiny v seznamu mužstva stěží uhádneš jejich původní tvar slovanský. Jak bylo již dříve dovozeno, části Pekingu obsazené vojskem americkým požívaly skutečné ochrany, žijíce v bezpečí a poměrném klidu pod hvězdnatou vlajkou Spojených Států. Nemenším výhodám těšili se Pekingští v těch místech, kde pod námořní svou vlajkou rozloženo bylo vojsko rakouské, ač okrsek ten právě byl jedním z nejmenších, ježto Rakousko k výpravě spojených velmocí vyslalo na počet i nejméně mužstva — ovšem, vyjímaje Holandsko, jehož dva vojáci střežili pravidelně budovu vyslance svého státu. A když zmínku činím o spojených velmocech, vizmež, jak jejich posádky rozdělily se o vládu v ulici Ha-ta. Vlastní držitelé její byli tu vlastně jenom Němci a Žaponci, z části také Italové. Ale Rakušané, ač námořní vlajku jejich bylo zříti na stožáru asi v třetí čtvrtině řečené ulice za branou »Čtyř pailó«, nepřevzali ve správu kromě toho, že obsadili palác někdejšího policejního presidenta pekingského s přiléhající uličkou, nižádný okrsek městský a nevykonávali tu nikde nijakého zjevného poručnictví policejního nad určitou částí městskou, začež byli také domorodým obyvatelstvem velebeni jako zdrženliví a slušně si vedoucí — byť nezvaní hosté.
Za to v obvodu pruské discipliny nebozí Číňané — jak již bylo také na jiném místě uvedeno, zle si naříkali, stěžujíce si do nesčetných požadavkův a do krutosti, s jakou jich vymáháno. Stesky jejich byly po většině podstatný, ač na díle i neoprávněny. Tak na př. žádati na Číňanech, aby kropili a zametali ulice, aby rozsvěcovali lampičky před domky, ať svítí měsíc na nebi nebo nesvítí, je po rozumu jejich ovšem čímsi neslýchaným. Jako zařízení obecné jakživo cos takového v Číně nebývalo, a věc ta připadá tam ovšem jako holá zbytečnost, ba jako mrhání vodou, olejem i časem, což si může dovoliti jediné, kdo neví, jak již penězi plýtvati, aby je rozplýtval. A když Němci narobivše z vozův a sudů velkých kropidel kázali jimi skrápěti, ba spíše polévati hlavnější ulice v okrsku své správy, a to třeba i dvakrát, třikrát denně, potřásali hlavou i ti Číňané, kteří se již byli ponenáhle smířili s nejedním vrtochem podivínských cizinců. Našinec ovšem liboval si, že poléváním ulic aspoň z části se zabraňuje neblahým účinkům prachu, jehož tu leží (v ulici Ha-ta) na třetinu metru vysoko, a jenž pod koly čínských vozíčkův (a pod chodidly lidských tahounů jejich), pod kopyty koňů, mezkův a oslův znova a znova zdouvá se v nečisté a dusivé oblaky, ano i pod tichým a opatrným krokem velblouda zůstavuje po sobě ve vzduchu nekonečnou vlečku, jako koráb na moři širokou brázdu. Méně utěšeným jevil se nám způsob, jakým domnívali se řečení majetníci domův a domečků čínských nejpřípadněji hověti přísným nařízením nových pánův svých, pruských velitelův, o skrápění čili polévání ulic, k čemuž přidržováni byli pohrůžkami, ano zhusta užitím práva pěstního. Důmyslní a nejvýš spořiví Číňané, jimž líto je i vody, vybryndá-li se »zbůhdarma«, třeba že studní všude v Pekingu je důstatek, mísili ji se vší tekutinou, jíž do rána se nastřádalo, ale nedalo se kloudněji použiti. Ovšem, nepřibývalo tím Pekingu vůně; než, přece jsem nechápal rozhořčení Prušáků, jež se jich vzmáhalo vždycky po takovém čínském výkropu, že jim bylo čichati o jeden odstín zápachu více — tam, kde čpí to co chvíli, kam jen se vrtneš, tučnou libovůní omastku brzy žluklého, brzy připáleného, z pouličních převozných kuchyní, s nímž jakoby o závod prodírá se omračný dech česneku s jinými a jinými výpary oltářův a svatyň čínského umění lukulského! Na tom dosti maje, o «zcela sprostém« smradu ze hnojišť a »míst slušnosti« ani se zvláště nezmiňuji; ten je tam všude — lokální; ale při tom tane mi na mysli, že bych měl prositi útlocitných čtenářek, které mne odhodlaně sledovati chtějí do všech koutů pekingských, aby prominuly, že mi není lze na osvěženou útlého jejich nosíčku poskytnouti jim na té pouti aspoň molekulu šeříkové vůně.
Nuže, chutě dále ulicí Ha-ta. Ruch, jaký se tu všude jeví zraku našemu, ať jím utkvíváme na bohatých obchodech nebo u nuzných rohoží, ať jím sledujeme zástupy proudícího lidu mezi krámy a boudami, ať pány, kteří se tu vozí, v rozmanitých vozidlech, nebo chuďasy, kteří jsou vlastním pohonem těchto ručních dopravních prostředků, vše skytá nám obraz nezvyklé čilosti, hybnosti a píle. Opravdu, v ulici Ha-ta bzučí to nejinak nežli jako v úli, a byť ani zde nechybělo trubců, přece dojem toho všeho vyhraňuje se v mysli naší představou horečné pilnosti. A to je v době, dobře řečeno, výjimečné, kdy účinem převratných událostí vrozená životnost domorodců doposud zajisté je ochromena, jednak také, kdy za přívalu cizinců, jichž je tu na tisíce, možnost snazších výdělků spíše v lidu tlumí obvyklou snahu vyhledávati obživu klopotnou prací, než aby ji povzbouzela. A přece všude takový shon a taková dělnost!
I jest věru na podiv, že při tom všem Peking Číňanům slove jako hnízdo nehrubě pilných, ba spíše zahalčivých. Kterak bývalo tu asi dříve? A jakou dělností tedy vyniká lid čínský mimo zdi pekingské?
Prvé nežli rojištěm života čínského dále povedu milé čtenáře, od nichž jest mi tentokráte vyžadovati více trpělivosti, nežli kdy jindy, dlužno zvěděti podrobnějších údajů o příslovečné píli toho lidu. A to pokud možná o píli všech tříd národa čínského. Poznejmež tedy nejprvé výsledky pozorování a úsudky oněch badatelů, kteří prodlevše v Číně aspoň tolik let, co já neděl, slynou právem jako znalci její; tak mimo jiné na př. Dr. Smith a Wells Williams, oba rodilí Američané. Potom následujtež skromné moje poznatky.
Ve své »Charakteristice čínského lidu« Dr. Smith ( Nejnovější dílo proslulého sinologa, Dra Smitha, >Cína zmítající se«, lépe snad řečeno »Čína v křečích«, v němž vylíčeny jsou poslední bouřlivé události čínské, vydáno bylo v loni v New Yorku v Spoj. Státech severoamerických. Dílo to vypraveno je názorně obrazovou částí, na větším díle pořízenou podle fotografií mnou zhotovených.) vypráví toto: »Budiž nám dovoleno vymeziti pojem píle konkretněji třemi rozměry: délkou, šířkou a tlouštkou. Délkou nazveme dobu vyměřenou práci, šířkou číselný odhad, kolika osobám nějakého tlumu, na př. národa, přísluší název pilných, a tlouštkou vydatnost ustavičné snahy, s kterou jednotlivci věnují se účelnému zaměstnání svému. Poměrem těchto tří činitelův určena je hodnota píle, vlastnosti to za dnů našich zvláště vážené a zajisté tím významnější, čím větší účastenství osob v počet pojatých podmiňuje hodnotu její. Šťastný národ, jehož věnem je převzácná tato vlastnost, vytrvalá píle, řízená vědomě k určité metě. Národ čínský vyniká v té příčině nad jiné.
Cestovatelům v cizích zemích udá se nezřídka pozorovati, že dojmy jejich bezprostředně nabyté o cizích národech neshodují se, ba často hrubě se liší od dojmů, které předchůdcové jejich, cestovatelé starší, zaznamenali po svých zkušenostech na těchže místech, ano i za podobných okolností. Tak je tomu v nejednom případě i zde, pokud se týká Číny, zejména povahy lidu čínského. Než, ať v kterékoli příčině rozcházejí se názory o lidu tom, v jedné věci zajisté shodují se výsledky pozorování a zkušeností všech cestovatelův, vydávajíce vesměs věrohodné svědectví o kromobyčejné, v pravdě mravenčí píli Číňanů. Kdo poprvé vkročil na půdu »Říše středu«, vždy měl dojem, že lid čínský v práci ani neustává; a že by tam bylo také lidí, již nepracují, na počátku není lze ani znamenati. Jsou ovšem i tam zámožní (byť zajisté jenom hrstka u porovnání s ohromnou většinou dělného lidu), kterým by nebylo nesnadno tráviti věk blaze a pokojně, jimž by nebylo třeba pracovati. Život lidí takých nejevívá se však zraku cizincovu dosti patrně; cizinec nemívá hned a všudy tolik příležitosti stýkati se s nimi. A přece ani bohatí neštítí se obchodu, ale provozují jej i déle, jako by je pudila nouze.
Číňany tříditi dlužno podle toho, jak sami činí, v učence, rolníky, řemeslníky a kupce. Popatřme na každou z těchto tříd pátrajíce, jakou měrou v jedné každé je osobitě zřejma čínská národní ctnost, píle. U prvé z nich, u kasty učených, k níž přináleží, jak šíře je známo, i stav úřednický, v Číně i mimo ni smutně pověstný svojí úplatností a prodejností, nám západníkům nikterak nebude se asi zamlouvati způsob výchovy čínské, ježto vady její jsou příliš zjevný; přes to však aspoň jedna věc při ní vzbudí živý zájem náš, totiž poznání, že v říši Čínské není veřejných odměn, kromě odměn pilnosti.
Zdálo by se, že aspoň statky vezdejší, jimiž vládnou mohovití, leckterému synu boháčovu na studiích otvírají zadní branku, jíž by se bez obtíží dotřel nějakého úřadu, ubíjejíce v něm zároveň vzácný dar vytrvalé píle. Leč tomu není tak, zejména pokud majetnost by mohla býti hlavní pákou k zakupování výnosných míst. Spíše slyšeti je ve všech územích stesky do počtu žadatelův o místo, jichž je mnohem a mnohem více, nežli míst. Zkušební síně stále a stále jsou přeplněny aspiranty buďsi na nejnižší, buďsi na vyšší hodnosti, a číslo uchazečův o jedinké místo úřednické začasté převyšuje deset tisíc. Náležitého pojmu o duchovní čilosti Číňanů nabudeme však teprve, představíme-li si, kolik nesmírné práce dá, chce-li kdo získati si pouhé připuštění ke zkoušce. Anekdoty o neslýchané píli našich (amerických) studentů-knihomolů, z nichž kterýsi učíval prý se až i při skrovničkém světle svatojanských mušek (světlušek), a jiný nabodl knihy býku na rohy, aby se mohl z nich dále učit, zatím co mu bude krutě zápasiti s rozlíceným zvířetem, pozbývají zdání nedostížnosti, ježto ve skutečnosti za dnešních dnů tisíce a tisíce Číňanů činí více méně totéž. Tato píle někdy sice nemívá tu delšího trvání, než toliko až dosažen je prvý stupeň úřední hodnosti; ale potom bývá veta i po vážnosti a úctě, jež jsou údělem jen těch Číňanů, kteří neochablou pílí po trnitých stezkách dospívají konečné mety vrcholných snah. Občas naskytá se podívaná, že děd, otec i syn toutéž zkouškou současně usilují dojíti téže hodnosti, tak že neúmorné vytrvalosti kmetův posléze v osmdesátém roce věku dostává se žádoucí pocty. Roku 1889 z jara uveřejněny byly v »Říšském Pekingském Oznamovateli» rozmanité údaje o věku těch, kdož se podrobovali zkouškám v provinciích. Vrchní guvernér podával tam zprávu, že zimních zkoušek ve Fučau (angl. Foochow) účastnilo se 9 kandidátů starších osmdesáti let, a 2 kandidáti starší devadesáti let, kteří všichni dostáli všem požadavkům, a jejichž práce písemné provedeny byly přesně a čitelně. Všichni zkoušenci, kteří zdařilou zkouškou nabyli prvního stupně hodnosti a ve lhůtě 60 let složili další tři zkoušky, leč při poslední, páté, neměli zdaru, obdrželi přes neúspěch svůj příslušnou hodnost honoris causa. Také ze zprávy guvernéra Honanského vysvítalo, že v jeho provincii 13 kandidátů více než osmdesátiletých a 1 starší devadesátí let, podrobivše se zkouškám, přestáli skvěle devítidenní přísné zkoušky; práce jejich vynikaly znamenitým slohem a nejevily v nejmenším známky staroby svých původců. Než, distrikt Anhui překonává ostatní, vykazujíc 35 kandidátů starších osmdesáti a 18 starších devadesáti let.
A jako učenec, tak i čínský rolník je vzorem neobvyklé píle, nemaje nikdy dosti na práci, aniž říci moha, dokud živ jest, že by dílo jeho bylo zcela dokonáno. Kromě nedlouhého období prostřed zimy v severních oblastech, není snad jediného dne, kdy by nebylo nic na práci. Vlastně je to všude u sedláků, že je času vždy na mále, a práce stále dost; ale čínský venkovan jeví takou píli, že asi zhola nikým nebývá předstižen.
Než, ani čínský řemeslník, nejen že v ničem nezadá řečeným již dvěma představitelům svého kmene, spíše ještě nad ně vyniká houževnatou přičinlivostí; snad o to více, že neodbytná nouze stále a stále drze vtírá se mu do jizby, jako rolník věnuje nejúzkostlivější péči sebe nepatrnějšímu trsu zelin, stále a stále jej ochraňuje před hmyzem, jehož bezpočetné roje hubí nezdolnou pílí, tak podobně i řemeslník vynasnažuje se svědomitě, aby si udržel i nejskrovnějšího zákazníka; namáhá se do úmoru pro kus toho chleba, lépe řečeno pro hrsť rýže, jíž má zapotřebí sobě i těm, které živí prací rukou svých. Kdo měl příležitost pohybovati se v krajinách, kde jsou vozové cesty, zkusil zajisté, chtěl-li odebrati se do jiné osady, že, podle tamního zvyku, přiměli jej vyjeti pěkně záhy — hned po půl noci. A po cestě ať v tu neb v onu hodinu, vždy bylo mu potkávati vesničany čile za nějakým zaměstnáním jdoucí; nebylo-li již nikde pranic jiného na práci, aspoň bedlivě sbírali výkaly zvířecí, potroušené po cestách, jako mrvu na pole. Nezřídka také je lze přesvědčiti se, kterak lidé nuzně a lopotně shánějící živobytí, hlavní zaměstnání nastavují druhým vedlejším, když výdělek z hlavní živnosti o sobě nestačí. Tak na př. člunař tientsinský když řeka zamrzla, chápe se hbitě sáněk jako rychlého a levného přepravního prostředku. A rovněž i sedláci, kdy není polní práce, zabývají se horlivě výrobou klobouků, pletením slaměných rohoží a podobnou živností, jejíž výrobky právě jsou hledaným zbožím vývozním. O čínských ženách právem se tvrdí, že nikdy nezahálejí; Číňanka byť i sedíc mezi dveřmi bavila se klevetěním, vždy aspoň párá se s nějakou prací ruční. Někdy přede bavlnu. Ale nikdy časem nemrhá. Stejnou horlivostí v práci vyznačují se čínští kupci a jejich zřízenci. Ačkoli sice ani u nás není snadno představiti si obchodníka zahálčivého, přece i při nemalé přičinlivostí své oproti čínským soustavovcům vyjímá se jako pravý soukromník. Nebohý kupec čínský pro samou práci nemá kdy se vyspati, a dnů svátečních, kdy by si pohověl po neustálém přetížení a nesmírné únavě, není mnoho. V Číně otvírají krámy velmi záhy a zavírají pozdě. Knihvedení mají tam tak složité, že milému účetnímu, chce-li býti práv, jest piplati se v nich do pouhé noci. Jako duchaplná kratochvíle vedlejší platí tam tříditi čínské mince a pátrati, zda-li by mezi nimi nebylo snad ještě poněkud cennějších kusův, aby je obřezali, aspoň ještě o znáníčko, nebo aby je prodali sběratelům starožitností. Ze všech občanských stavů v Číně stav úřednický vyžaduje v pravdě nejvíce námahy a píle; ale, nastojte, právě k němu nesou se nejhoroucnější touhy největší části čínských snaživcův. Aby došel úřadu, ctižádostivý všecku snahu svoji vynakládá, nežele ničeho, ačkoli v postavení tom, buďsi to úřad kterýkoli, byť sebe podřízenější, očekává jej taková hojnost práce nejrozmanitější a zodpovědné, nejenom obrazně, ale v pravém slova významu, až těžko uvěřiti. Jistý proslulý státník čínský stěžoval si tlumočníku jednomu v Pekingu takto do přílišného přetížení prací: »Den co den vstávám o 2. hodině s půlnoci, abych od 3. do 6. z rána konal palácovou službu u císaře. Od 6. do 9. zasedám v senátě jako člen tajné rady, od 9. do 11. jako náčelník v ministerstvu války; potom od 12. do 2. s poledne jest mi zasedati v nejvyšším trestním soudě, načež od 2. do 5. nebo do 6. hod. večer zabývám se vysokou politikou jako jeden z ministrů vnějších záležitostí. To vše spadá v pravidelnou moji činnost úřední, je to řádný můj rozvrh hodin; ale mimo to jest mi účastniti se rozmanitých komisí, jež dlužno zařaditi do běžného rozvrhu tak, aby hlavních povinností nebylo zanedbáno. Posléze o 7., někdy však až o 8. hodině večer bývá práce skončena.« Jaký div, že řečený hodnostář již po šesti měsících neúnavné činnosti zmožen jsa prací zahynul. Není to řídký úkaz v Číně, že právě úředníci v nejvyšších třídách hodnostních takto předčasně ukončují svoji dráhu, ač právě z nich mnozí na prospěch vlasti své měli by déle žíti.
Pojem délky, na začátku této stati řečený, kde konkrétně vymezujeme výměru »píle», znamená tam počet pilných a zároveň i čas, jejž píle ta vymáhá. Pracovní den začíná se u Číňanů velmi záhy, začasté již brzy s půlnoci. Císař čínský udílí slyšení, co dvory evropské ještě si hoví v nejhlubším spánku. Nám připadají tyto noční audience snad bláhovy; ale Číňanům se zdá, že by jinak ani být nemohlo, a jaký div, že po vší říši vedou si tak, aby se i v tom podobali svému císařskému vzoru, »synu nebes». Kotláři kantonští, výrobci staniolu ve Fučau, řezbáři v Ningpo, dělníci v šanghajských mlýnech rýžových, zástupové dělnictva zaměstnaného tříbením bavlny, všichni pracují do pozdní noci, a na úsvitě opět práci začínají. Dávno před rozbřeskem cestující potkává rolníky, kteří z míst několik hodin cesty vzdálených pospíšili na trh, jenž začíná se s pravidla při východu slunce. Zatím co my Evropané pojídáme první svoji snídani, bývá čínský trh již u konce. Není větší protivy, než vyjíti si v létě za jitra o půl šesté na potulku hlavní třídou Šanghajskou. Evropanů, kteří vystavěli u vody své paláce, v nichž provozují svůj obchod, není ještě spatřiti, kdežto Číňané čile si vedou již hodnou dobu. Trvá ještě hezky dlouho, prvé než objeví se »na obzoru« bílé panstvo, důstojně se stavíc ku své práci; a to má Číňan již půli své denní práce odbytou.»
Pravou příčinu neobyčejného zjevu, proč vlastně Číňané, na rozdíl od jiných národův asijských, pracují tak vytrvale a rádi, shledává Sir J. Davis v úspěšných opatřeních vládních, kterými lid byl naváděn ku práci a vychováván k horlivosti v ní, až se moudrému systému tomu povedlo, že lid ponenáhle oddaně se vpravil v úděl svůj. To je na věci také nejvíce hodno pozoru, a cizinci jest dlouho a bystře bádati o životě lidu čínského, aby tomu náležitě porozuměl. Výrokem svým o »zálibě Číňanů v práci« Sir J. Davis patrně ťal do živého.
Zbývá ještě přičiniti drobnou poznámku o vydatnosti píle Číňanovy. Číňan je Asiat, a koná dílo přec jen také po asijsku, třeba by se jinak lišil od svých sousedů. Není tedy lze na jeho práci přikládati měřítka našeho. Nám stále připadá, že té dělnosti čínské, jíž tak značně si vážíme, přece troška čehosi se nedostává. U nás je na jevě, že bez okolků chápeme se práce, jak sama toho vyžaduje, kde je potřeba, ráz na ráz. Ale Číňan, věren jsa ve všem zděděnému náboženství a libomudrctví svých praotců, nedá se příměti, aby zanechal důsledné, navyklé váhavosti. Tráví stále z minulých tisíciletí, a právě jako bozi Homerovi, nikdy nemívá naspěch.
Patříce na pilný lid ten, věru nemáme za jiné, nežli že je potřeba pamatovati na časy budoucí, kdy plémě bílé a žluté utkají se spolu v usilovnější soutěži, než jak uvykli jsme patřiti na ni dosud. Které z obou potom chtíc nechtíc podloží se druhému? Má-li pravdy do sebe výrok Salamounův, že ruka přičinlivého dobývá statkův a bohatství, mají Číňané zajisté nejvíce čáky ze všeho lidstva v šírém světě; tak by také bezpečně věc dopadla, nebýti toho, že nemají za to některých jiných stěžejných vlastností. Teprv až v čínském svědomí náležité místo zaujme poctivost a upřímnost, lid ten zajisté bude sklízeti utěšené plody nesmírné píle své«
Až potud Dr. Smith. Vážím si nesmírně vzácných zkušeností muže, jenž půli věku svého ztrávil mezi Číňany, a nedivím se místům jeho stati, kde o lidu tom brzy horuje, brzy notně jej kárá. Rozcházím-li se s ním někde v úsudcích, je to zajisté jenom v podřízenějších věcech. Na mne na příklad píle lidu čínského činila dojem poněkud jiný, ať jsem se jí podivoval již za první své návštěvy, zcela krátké, nebo za posledního, delšího pobytu svého v Pekingu. Za prvé cesty své událo se mi důkladněji poznati, jak pilný je lid selský, kdežto za poslední mé výpravy, zde v Pekingu mezi lidem po výtce po městsku se živících, i píle jevila se o něco jinak než na venkově. V jádře svém však tu i tam jest jedna, stejně veliká, stejně hodna podivu ta čínská píle, jež ode dávna byla srovnávána s pílí mravenčí. Právě tak ji nazývali také ti, kdož opojeni byvše její velikolepostí, dávali nám ji za vzor hodný následování. Také mně zamlouvalo se ode vždy případné to srovnání.
Vidím-li mravence, jenž řízen jsa pouhým pudem, na své pouti s uchvácenou kořistí, stonásobně těžší jeho těla, hmoždí se vytrvale, aby ji dovlekl k mateřskému sídlu, mraveništi, a odevzdal ji do společné zásobárny, kde se takřka rozplyne v nic a kde jeho konečný podíl na kořisti bude pranepatrný: nemohu nepřipomenouti si nebohého Číňana třídy nejnižší, která chová tři čtvrtiny všeho národa. Nikde není nepoměr píle a práce ke konečnému výsledku, totiž k užitku z ní vyplývajícímu původnímu činiteli tak křiklavý, jako v Číně. A jako mravenec puzen je přírodními zákony, jimžto mnohdy z nedostatku lepších názvů říkáme »boj o zachování jedince a druhu«, ku příslovečné píli na prospěch mravenčí obce, kdežto sám vydán bývá zkáze v tisíceré podobě, tak i nebohý Číňan. Než, tomuto ubídnělému, upracovanému chuďasu je zajisté ještě hůře, ježto jsa člověkem je si vědom zkázy odevšad naň zející. Jako příšera vznáší se stále nad ním strach z neúrody, rozvodnění řek, nedostatku práce, choroby; stíhá jej zlovůle a útisk silnějších, po výtce úředníkův, a vyděračnost soudů. Pověrčivost lidu čínského a víra jeho v zlobohy lidskému rodu nepřátelské, všude a vždy na něho číhající, činí jeho bytí rovněž málo závidění hodným. Zkostnatělost pak a ješitné sobectví jedněch, a vrozené, část bytosti čínské skládající přílišné lpění na starých zvycích, jehož snad někdy v bůhví kolikátém budoucím pokolení bude možná se zhostiti, jsou bez odporu horšími závadami na cestě ku šťastnější metě lidu čínského, nežli balvany, přes něž jest mravenci vláčeti přetěžkou kořist. Však ještě jinak, nežli nesmírnou pílí svojí, národ čínský podobá se mravencům — budiž prominuto přírodozpytci toto srovnání. Číňané vynikají totiž vzácným darem, jejž skýtá jim příroda přehojnou měrou; jsou nadáni neobyčejnou houževnatostí života, již nazveme životností. Na životnost jejich jest nám patřiti jako na obnovovací sílu čínského plemene, na schopnost přizpůsobiti se nejrůznějším poměrům, na pramen dlouhého věku a na znamenitou úpornost těla oproti námaze a nemocem.
Z nejprvnějších dojmů, jež se vtiskují cizincově mysli, je zdánlivé snad přeplnění země lidem. Leč přelidnění to není jen zdánlivé, nýbrž pouhou skutečností. Také Žaponsko je hustě obydleno, ale tam okolnost ta nebije tak do očí, jako v Číně. Nejvíce u věci té nám připomíná Čína střední Indii; ale Indie hostí hojně různojazyčných kmenů národních, kdežto Číňané jsou v podstatě veliký národní celek. Vstup kde vstup na půdu čínskou, všude jest žasnouti, kterak jest přelidněna. Kdekoli by se nejevilo přelidnění to, ihned se namane samozřejmá příčina, vylučující všecku pochybnost, proč je tam obyvatelů tak poskrovnu. Tak na př. povstání tajpingské, a brzy po tom mahomedanské s hladomorem za let 1877—78, jenž zuřil přímo strašlivě, postihlo patero území čínských a způsobilo úbytek obyvatelstva o mnoho milionů. Také sledy války nemizívají tam tak snadno a brzy jako u nás, ježto Číňanům jest proti mysli opouštěti starý domov a vyhledávati nových sídel. Opět a opět vysvítá, že síly rušivé nestačí tolik rozkotati, co mír dovede zbudovati. Připadá nám, že za období míru v několika desítiletích Čína by se vyhojila ve všech končinách svých ze všech ran a svízelů, jež jí zasadilo minulé století. Vsi a města čínská hemží se v pravém slova významu mladým pokolením, a je věru diviti se, kde se berou prostředky na výživu takového roje dětí a na jeho byť i ledajaké ošacení. Než, připomeňme si, že v mnohých a mnohých případech skutečně prostředků takových .....

GLOSSARY

čajový kvelb

fakír

příštipkář

Misionář Dr. ARTHUR H. SMITH: China in Convulsio

žebrota

nezařazeno