III. Mongolové a lupiči

Ubírali jsme se nyní po řádné cestě a nemohlo být tudíž k lidem daleko. Brzy jsme spatřili stopy ležení, kočovníky nedávno opuštěného.

Na jednom svahu se pásli yakové a Islám bej v lovecké horlivosti vystřelil doprostřed stáda. Yakové se však s místa nehnuli. Dříve nežli mohl vystřeliti po druhé, přiběhla stará žena ze svého stanu, který byl ukryt za výběžkem skály. Křičela nesrozumitelná slova a mávala rukama. Vida, byli to krotcí yakové! Tentokrát nám bylo k dobrému, že Islám uměl tak skvěle trefiti vedle!

Padesát pět dní jsme nepotkali živé duše. Proto bylo pro mne událostí, naraziti opět na lidi, obzvláště když jsem vedl umírající karavanu a zásoby nám právě došly. Rozložili jsme se táborem na břehu potoka, poblíže stanu staré ženy. Parpi bej a já jsme se pak k ní odebrali; usadili jsme se naproti sobě, prohlíželi jsme se navzájem a nevěděli jsme, jak se máme dorozumět. Neznali jsme jediného mongolského slova a ona zase nerozuměla ani švédsky, ani východotureckému nářečí. Znal jsem sice pět slov: hora ,,ula", jezero „nor", řeka ,,gol" nebo ,,muren", poušť ,,gobi“. Ale ať jsem těch pět slov obracel a kroutil, jak chtěl, nepodařilo se mi z nich utvořit větu, jíž bych byl ženě vysvětlil, že máme hlad a že si chceme co nejrychleji koupit tučnou, šťavnatou ovci. Konečně se mi vyjasnilo: jedna řeč byla nám přece všem společná. A už jsem začal mečet jako ovce, což způsobilo, že se žena zasmála a kývla. Ano, a pak tu byla ještě jedna řeč, jejíž zvuk je stejně znám všem národům Evropy i Asie — zvuk stříbra. Když jsem ukázal několik stříbrných mincí, byl osud nejtučnější ovce jejího stáda rychle zpečetěn.

Žena byla oblečena do ovčího kožichu, který ukazoval stopy četných jídel a táborových ohňů. Kolem hlavy měla ovázaný roztrhaný šátek a na nohou měla boty. Vlasy měla spleteny do dvou copů, zdály se být hustě obydleny, neboť její prsty byly v nich neustále zaměstnány.

Měla osmiletého syna. Byl stejně oblečen jako ona, jenže jeho vlasy byly spleteny do tří copů. Její stan byl z hrubé, černé vlny yaků, byl nesen dvěma vodorovnými tyčemi a napjat provazy. Majetek rodiny ležel ve stanu v pestré hromadě: hrnce, dřevěné misky, naběračky, lovecké nářadí, kožichy, kůže, ovčí žaludky, naplněné tukem z yaků, tmavě rudé sušené maso yaků, vřetena, příze, domácně tkané pokrývky, nože a mnoho jiného. Naproti vchodu byl postaven malý oltář, což byla dřevěná skřínka se dvěma malými soškami Buddhy a několika obětními miskami z mosazi.

Zde, uprostřed nejpustší divočiny v horách severního Tibetu, stál jsem po prvé v životě před svatostánkem věčného Buddhy. Jednodušší býti ani nemohl. Kdežto v bohatších zemích se klaněly Buddhovi knížata a národy, zde seděl princ Sid-harta s úsměvnými rty a zavřenýma očima uprostřed pustiny, v níž malá mongolská rodina zápasila o svůj život se zimou a bouřemi. V pozdějších letech jsem vkročil do nesčetných buddhistických chrámů, o tolik větších, bohatších a nádhernějších než tento! Ale přese všechnu oslňující nádheru, jíž zářily síně chrámů, nezapomenu nikdy na tento první Buddhův oltář v černém stanu daleko v tibetských horách.

Když se Dorče, muž stařeny, večer vrátil domů, užasl, když ve svém ležení spatřil dva cizí stany a několik neznámých mužů. Pravděpodobně se nejprve domníval, že jsme tlupa zlodějů, kteří ho přišli vyloupit. Slyšeli jsme, jak se rodina živě potichu domlouvala. Hlavní slovo měla žena, ale ta mohla o nás vypovídati jen příznivě, neboť jsme jí nic neuloupili, nýbrž naopak jsme ovci poctivě zaplatili a nadto jsme jí ještě dali tabák a cukr.

Když jsem se mohl domnívati, že muž je již upokojen, dat jsem ho zavolati do svého stanu. Rozčileně a plaše se u nás usadil a sotva se na nás odvážil pohlédnout.

Dorče dává mi hodiny mongolštiny

My jsme ho však pohostili čajem, chlebem a dýmkou; proto pomalu roztával, stal se přívětivým a ochotným.

Dorče nebyl hloupý. Pochopil brzy, že nám záleží na tom, abychom se naučili alespoň nejdůležitějším slovům jeho řeči. Čísla jsme vyřídili s pomocí prstů. Pak jsem ukázal na oči, nos, uši, ústa, hlavu, ruce, nohy a překlad jsem si zapsal. Stan, lože, bedna, boty, čepice, tabák, nůž, maso, stádo, kámen, tráva, kůň, velbloud, pes, voda, oheň, obloha a sta jiných slov nečinily nám žádných obtíží. Co znamenají ovce a stříbro, to jsme už věděli. Můj vlastnoručně vyrobený slovník rychle rostl a učil jsem se všem těm slovům nazpaměť.

Koupili jsme od Dorčeho tři silné, ale vzpurné koně. Po propuštění zbylých Tagliků jsme táhli za jeho vedení údolím Nači-murem, v jehož hořejší části jsme tábořili. Jel jsem daleko před svojí karavanou, provázen Dorčem a věrným psem Joldačem. Hodiny míjely; v dáli na severu se rozprostírala rovina Zaidamu.

Na počátku soumraku zůstaly hory za námi a my jsme přejeli pruh pustiny. Pak následovala step, porostlá tamaryšky. Setmělo se. Dorče se v sedle stále obracel, ale po karavaně nebylo ani stopy; obával se, že ve tmě a bez průvodce cestu nenajde. Dříve než jsem se nadál, obrátil koně a zmizel v křovinách. Nyní jsem byl sám uprostřed temnoty. Kůň však klusal statečně dále a já jsem ho nechal jít. Moje třmeny narážely zvonivě o suché větve tamaryšků. Zabloudím-li v této noci, pak mi nebude lehko najít správnou cestu. Ale nově koupený kůň se vyznal. V dáli se již objevila zář ohniště a byla stále zřetelnější. Proniklo ke mně štěkání a za chvíli jsem byl obklopen smečkou zuřivě štěkajících psů. Musil jsem vyzdvihnouti Jol-dače k sobě do sedla, jinak by býval byl roztrhán. Uvázal jsem koně u nejbližšího stanu a velmi znaven po padesáti kilometrech jízdy usedl jsem u ohně, u něhož bylo usazeno šest větrem ošlehaných Mongolů, kteří srkali čaj a svýma mozolnýma rukama hnětli v dřevěných miskách cambu, praženou ječnou mouku. Dívali se na mne užasle, aniž promluvili slovo.

„Emir sen baně?" (Jak se vám vede?) tázal jsem se jich, aniž bych obdržel odpověď.

V mé blízkosti stála mísa kobylího mléka. Chopil jsem se jí a napil jsem se. Mlčeli dále. Zdálo se, že jsou hypnotisováni.

Muž cizí rasy vkročí uprostřed noci do jejich stanul To se jim ještě nikdy nestalo.

O dvě hodiny později ohlásil dupot a řehtání koní příchod karavany. Se smíchem a hlukem vstoupil Dorče do stanu a vyprávěl svým krajanům, že nejsme žádní lupiči, nýbrž poctiví lidé, kteří mají hodně stříbra.

Mongolská žena _Mlaj_á Mongolka

ze Zaidamu zeZaiJamu

Z mojí karavany, která z počátku čítala šedesát pět zvířat, zůstali nyní jen tři velbloudi, tři koně a jeden osel. Potřebovali jsme tedy nová nákladní zvířata, a proto jsem koupil od náčelníka Sonuma dvacet malých, krásných koní.

V Sonumově stanové vesnici jsme odpočívali pět dní. Předložil nám kumys, sražené kobylí mléko, které jsme pojídali před jeho domácím oltářem, vyzdobeným četnými pozlacenými bůžky. Sonum a jeho společníci měli zavěšena kolem krku malá pouzdra z mědi, mosazi nebo stříbra, která obsahovala hliněné sošky Buddhovy nebo psané amulety. Koupil jsem si jich větší počet. V noci, když všechno utichlo, přicházel jeden po druhém do mého stanu a tam byl obchod uzavřen v největší tajnosti.

12. října jsme se znovu vydali na cestu a brali jsme se dále k východu. Po pravici jsme měli hory a po levici nekonečné stepi, pouště a slané močály zaidamské. Byli jsme ve výši přesně 3000 m.

Mongolský chlapec ze Zaidamu Lopsen. veselý Mongol

Dorče se vrátil do svého domova. Náhradou za něho přijal jsem do svých služeb veselého Mongola, jménem Lopsena, dlouhého jako tyč. Byli jsme ještě 2000 km vzdáleni od Pekingu, což je ohromná vzdálenost, je-li k tomu třeba jíti napříč Asií. Většinou jsme tábořili ve stanových vesnicích, které jsme míjeli, a vždycky jsme byli dobře přijati. Jen ženy byly plaché a schovávaly se při našem příchodu. Jednou provázeli nás tři muži a jedna žena. Navzdor svým mongolským rysům byla svěží a hezká a seděla na koni jako amazonka. Svůj modrý kožich si na prsou rozevřela a nechala se sluncem opalovat.

36

Beze strachu přiklusala až ke mně a požádala o cigaretu. Byl bych jí dal tisíc cigaret, kdybych je byl měl. Vtom však již její muž na ni zavolal a ona zmizela mým očím navždy.

Mráz dostoupil na 26,1° pod nulou. U solného jezera To-sun-noru tryskaly prameny pitné vody a na jejich ostře modré vodě pluly bílé labutě.

O něco severněji se rozkládalo sladkovodní jezero Kurlik-nor. Z něho vytéká řeka Holuin-gol, na jejíž březích jsme každého večera viděli oheň. Za dne nebylo člověka k spatření a nad celým krajem byla rozložena jakási podivná, začarovaná nálada. Také bílé labutě působily dojmem zakletých princů a princezen.

Zvečera se chvěl na jezeře odraz úplňku jako stříbrný most. Na malé vyvýšenině u břehu bylo postaveno ,,obo". Roztrhané zbytky psaných modliteb vlály strašidelně v nočním vánku. Jak praporky švihaly a pleskaly o svoje tyče, bylo by se mohlo věřit, že jsou to duchové, kteří spolu hovoří.

Když člověk zemře a jeho tělo je předhozeno vlkům a supům, putuje jeho duše neznámými cestami do temných končin a vyhledá si jiné tělo za obydlí. Byl-li nebožtík za živa dobrý a poctivý, pak nemusí jeho duše dlouho hledat a ubytuje se v těle, určeném k životu, který je vyšší a lepší, nežli byla její dřívější životní pouť. Byl-li však nebožtík hříšný a špatný, pak klesne jeho duše na nižší stupeň, dostane se do psa, sovy nebo hada. Tak bloudí neklidná duše kolem a hledá si nové vtělení.

Zdálo se, že u ,,obo“ při Tosun-noru daly si dostaveníčko duše, které nedošly pokoje, a že mluví v šelestu praporků, na nichž byla napsána posvátná slova ,,Om mani padme hum!".

Dny a noci zněly mi v uších tyto kouzelné slabiky. Lopsen si je stále breptal, ať seděl v sedle nebo ve stanu. Zvážněl a vzhlížel neustále k obzoru. Na můj dotaz, proč už není veselý, vypravoval mi, že se od posledních Mongolů, které jsme potkali, dozvěděl, že tlupa tangutských loupežníků přijela ke břehům Kurlik-noru, přepadla tam mongolské ležení a ukradla všechny koně. Má strach, že loupežníci jsou někde nablízku. Prosil mě, abych připravil naše tři pušky a pět revolverů.

Tím se stala naše pouť velmi napínavou. Podaří se nám projíti bez úhony krajem, kde žily celé tlupy výhradně z loupeže? Vzpomínal jsem si velmi dobře na vypravování Převalského v jednom jeho cestopise o tom, jak byl přepaden třemi sty Tangutů a jak on a jeho kozáci několik z nich zastřelili. Kdyby byla přepadena moje malá karavana, která neměla ani kozáků, ani jiných průvodců, mohlo to dopadnouti velice špatně!

Na břehu Kara-noru, „Černého jezera", spatřili jsme četné stopy čtyřnohých lupičů; byli tu medvědi, mlsali divoké bobule. Lopsen nám radil, abychom v těchto místech byli ještě opatrnější, neboť naskytne-Ii se medvědu příležitost, útočí také na pasoucího se koně.

Když jsme už 1. listopadu měli Kara-nor za sebou a projížděli dosti širokým údolím mezi sráznými kopci střední výše, nalezli jsme na cestě, vyšlapané lidmi a koni, úplně čerstvé stopy medvěda. Zvláště se o ně zajímal náš lovec Islám bej.

On i Lopsen popohnali koně ostruhami a brzy zmizeli před námi na cestě.

Táhli jsme týmž směrem dále a očekávali jsme, že brzy uslyšíme výstřel a najdeme naše lidi vedle zabitého medvěda. Avšak ticho nebylo ničím přerušeno. Cesta se vinula mezi kamením, balvany a malými, řídkými křovinami.

Uplynula tak asi hodina, když jsme v mračnu prachu spatřili dva jezdce. Zdálo se, že ujíždějí jako by jim šlo o život. Když se přiblížili, viděli jsme, že jsou rozčileni a polekáni, takže jsem se domníval, že je pronásleduje medvěd.

Tucet jezdců s puškami s opěrnými 'Vidlicemi

Na malém jílovitém pahorku jsme zaujali postavení

Snad byl postřelen a v zuřivosti přešel k útoku? Když oba muži k nám přijeli, volali bez dechu a zděšeně:

„Tangutští lupičil

„Státi" poručil jsem.

V oblaku prachu mohl jsem napočítat asi tucet mužů s vidlicovými puškami na ramenou. Provázen Islám bejem, Parpim a Lopsenem, zaujal jsem postavení na vrcholu malého kopce z jílové půdy. Karavana se ukryla za kopcem. Bylo nás osm proti dvanácti a měli jsme tři pušky proti jejich dvanácti puškám. Ale naše střílely lépe. Odhodili jsme kožichy. Muži z Východního Turkestanu tonuli v smrtelném strachu, ale také já jsem byl ve velmi nepříjemném postavení.

Skupina právě zastavila

Tangutové mohli si z okolních údolí přivolat posilu, mohli nás pobít nebo při nejlepším svléknout až do naha. Nedal jsem na sobě tyto obavy znát a s největším klidem jsem si zase zapálil vyhaslou dýmku.

Ve vzdálenosti sto padesáti kroků od nás vyrazil náčelník tlupy výkřik a všichni zastavili koně tak prudce, až jim prach zavířil kolem kopyt — Tangutové spatřili nás a naše pušky. Křičeli, volali a mávali rukama, pravděpodobně konali válečnou poradu. Ježto zpozorovali, že je rjás osm mužů a ne dva, stiskli koně ostruhami a obrátili se. Jedna jejich část jela pobočným údolím vzhůru, druhá klusala podél paty pohoří. Kus i před námi se údolí zužovalo v úžlabinu, úzkou jako chodba. Zrychlili jsme tempo, jak jen koně stačili. Byl to skutečný běh o závod. Přijdou-li Tangutové první na konec údolí, budou nás moci s vrcholu skály ostřelovat.

Zdánlivě se radili

Nyní nás mohli ostřelovat

Po několika minutách jsme zpozorovali, že se chlapi vyšplhali na skálu, uvázavše koně pod vrchem. Nyní nás mohli ostřelovat, aniž by byli spatřeni zdola, ze dna údolí.

S pocitem ulehčení opouštíme tuto myší past, ve které jsme tak lehko mohli býti chyceni.

Utábořili jsme se u zamrzlého sladkovodního jezera na husté trávě. Stany byly postaveny a koně puštěni na pastvu. Směli se pást tak dlouho, dokud bylo trochu světla. Pak byli uvázáni ke kolíkům mezi stany a byly rozestaveny bedlivě noční stráže, neboť Lopsen věděl, že Tangutové přepadají obvykle v noci.

A pak přišla noc, dlouhá a černá. Koně neklidně přešlapovali, neboť nebyli ani zpola nasyceni a chtěli se vrátit na pastvu.

Nyní nastal nejpodivnější koncert, jaký jsem kdy slyšel. Ze všech stran se ozývalo divoké, pronikavé vytí, protahované žalobné volání o pomoc, jako od hladových vlků nebo šakalů.

42

„Vrátíme se a půjdeme jinou cestou, sice nás postřílejí, řekl Lopsen.

„Kupředu, koně popohnat!''

Vjeli jsme tedy do úžlabiny. Nad námi se plížili Tangutové a čekali na příhodnou chvíli. V těchto Thermopylách měli oni všechny výhody.

Už jsme byli uprostřed soutěsky! Ted se ozve výstřel! Pročpak nestřílejí? Soutěska končí a ústí do otevřené roviny.

Lupiči měnili stále místo, někdy se zdálo, že jsou jen několik kroků vzdáleni od našich stanů.

„U'-'ih ú—ih, ú—ihl" znělo to neustále. Ptal jsem se Lopse-na, co toto strašlivé vytí má vlastně znamenat. Vysvětlil mi, že to je ohvyklý válečný pokřik handitů; chtějí tím své oběti postrašit, a poznat, jsou- li bdělé.

Odpovídali jsme z našeho tábora na tento koncert posměšně hlučnou hudbou; Parpi bej musel neustále vyrážeti poplašné volání „chaberdar!", jímž mohamedáni zjišťují bdělost stráží. Dva druzí museli různými nástroji tlouci do hrnců a pokliček, neboť jsme neměli buben.

Nemohli jsme Tanguty vidět, když se jako pantheři plížili v trávě k nám. Ale oni mohli svým sokolím zrakem rozeznávati obrysy stanů, koní, stráží a záři táborového ohně. Byli jsme pevně přesvědčeni, že příští jednání této hry sehrají jejich pušky, a očekával jsem, že každým okamžikem zahvízdne první kule stěnou stanu. Za této tmy bylo by bývalo marné na ně stříleti, a kdybychom byli na ně učinili výpad, bylo by zatím několik z nich mohlo vyloupiti naše stany a ukrásti koně.

„Chaberdarl křičel Parpi bej neúnavně a hrnce řinčely jako v klempířské dílně. „U—ih, ú^ih, ú—ih, znělo to nocí; hodiny ubíhaly, byl jsem unaven a usnul jsem na svých polštářích. Toto byla Asie, nejvnitrnější a nejdivočejší Asie, vlast nevyzpytatelných Buddhů, divokých oslů, yaků a tangutských lupičů.

Nevystřelili ani jednou; noc přešla klidně. Když jsem se za svítání probudil, bylo v táboře ticho. Válečný pokřik umlkl a Parpi bej spal jako špalek. Koně byli za bedlivého dozoru puštěni na pastvu. Při východu slunce spatřili jsme ve vzdálenosti mimo dostřel tlupu lupičů v jejich pestrých, špinavých, tibetských kožiších, s červenými nebo šedými šátky na hlavách.

Jakmile jsme se však od našeho tábořiště vzdálili, ihned se k němu celá tlupa rozjela. Lupiči seskočili s koní a začali hrabati a hledati na místech, kde stály naše stany a kde prázdné krabičky od sirek, ohořelé knoty a papíry prozrazovaly nebezpečné cizince z dalekých krajů.

Nikdy jsme je už nespatřili. Jeli jsme klidně kolem stanů Tangutů, ale zdejší lidé nebyli již tak přívětiví jako Mongolové.

Počali pátrat, kde stály naše stany

Mohl jsem sice beze všeho vstoupiti do jejich stanů, vzíti s sebou Lopsena jako tlumočníka a tázati se, jak se různé předměty v tibetské řeči jmenují. Když však jednou bylo naše tábořiště postaveno vedle dvaceti pěti tangutských stanů, nebylo možno pohnouti jediného člověka k tomu, aby nám ukázal cestu; ani čínské stříbro nemělo moci nad těmito lidmi.

První klášter Iamů, jejž jsem v Asii navštívil, jmenoval se Dulan-Kit. Vládl tam jakýsi Hutuktu-Gigen, „živoucí Buddha"; namířil jsem k němu své kroky, jako tolik jiných poutníků přede mnou. Údolí bylo také obydleno vlky a v noci jejich hladové vytí znělo jako válečný pokřik nové tlupy lupičů.

Prodrali jsme se tvrdými, trnitými křovisky k jižnímu břehu dosti veliké řeky Buchain-golu, „řeky yaků". Zde jsme musili přejíti.

Řeka byla z polovice zamrzlá a uprostřed mezi pevnými ledovými okraji hnala voda kusy ledu. Poslali jsme Parpi beje napřed, aby prozkoumal brod a bez dalšího dobrodružství přešli jsme suchou nohou na druhou stranu.

Pak už netrvalo dlouho a spatřili jsme Kuku-nor, Modré jezero, největší ze všech jezer v této části Asie. Leží ve výši 3000 metrů, uzavřeno v kruhu mohutných zasněžených hor. Táhli jsme podél severního břehu tohoto krásného modrozeleného jezera. Tangutští a mongolští kočovníci stavějí si tu v zimě své stany; v létě navštěvují čerstvá pastviště v horách.

Uprostřed jezera se vypínal z vod plochý skalnatý ostrov. Kočovníci nám vypravovali, že je na něm malá, chudá poustevna: v bídné kamenné chatě bydlí tři svatí mniši. Jsou od světa úplně odříznuti. Jen v zimě vycházejí zbožní poutníci na jezero, aby jim přinesli potraviny.

Tato pouť přes rozmarné Kuku-nor je vždycky spojena s nasazením života. Neboť každé chvíle může propuknouti prudká bouře a polámati led. Avšak alespoň jednou během zimy musejí srdnatí kočovníci dáti život v sázku, jinak by poustevníci zahynuli hladem. Když tito poutníci nashromáždí dostatečné zásoby camby, másla a tuku, čaje a soli, čekají na onom místě pobřeží, které je ostrovu nejblíže, tak dlouho, až počasí slibuje setrvati tiché a klidné. Pak se vydávají na nebezpečnou pouť přes led.

Možno si představiti, jak strašlivě jednotvárný je život zbožných poustevníků na ostrově.

Mongolský žebrák od Kuku-noru

Avšak tím, že se zřekli světa a zasvětili dny a roky rozjímání a odříkávání modliteb, zabezpečili si posmrtnou blaženost, osvobodili se od putování duše a zkrátili si cestu k velikému klidu, k nirváně.

Ostrov poustevníků ležel v opravdu velkolepé přírodě. Na severu i na jihu se zdvíhaly mohutné řetězy hor. Na východě vycházelo slunce ze zeleně a modře světélkujícího jezera, na západě zapadalo do oslnivě žluté záře, jejíž odraz měnilo Kuku-nor v moře tekuté mědi. Avšak klid na ostrově byt často rušen prudkými bouřemi. Pak se na západě obloha zatemnila, na březích »řeky yaků« se zvířil prach a hnal se, větrem poháněn, ven na jezero. Za několik minut nebylo již hory vidět. Jezero se stále hlouběji vzdouvalo, obrovské vlny bily s hromovou silou do západního břehu. Zatím co kolem dokola hlučela pěnou pokrytá voda, krčili se poustevníci ve své bídné chatrči a mumlali modlitby. Jednou denně vyňali z úkrytu své dřevěné misky a uhnětli si malé knedlíčky z camby a másla. Zabalili se pak do svých hadrů a usnuli, zatím co venku zuřila bouře dál.

Topivo měli jen tenkrát, když poutníci jednou za čas přinesli pytel suchého trusu yaků. V pozdním podzimku doléhala rostoucí zima na poustevníky stále krutěji. Když jezero dostatečně vychladlo, pokrylo se často během jediné noci vrstvou ledu.

Jestliže zůstalo počasí klidné, zesílila vrstva ledu a stala se konečně tak silnou, že vydržela i méně prudké bouře.

Denně se pátravě dívali k jihu

Pak čekali poustevníci napjatě na každoroční poselství z vnějšího světa. Denně se upíraly jejich zraky na jih. kde bylo pobřeží pevniny nejbližší. S nepokojem zírali k západu, v obavě, že bouře zničí přirozený most, který mráz přes jezero zbudoval.

Konečně jednoho dne spatřili na jižní straně na ledě černé hody, které se zvětšovaly a blížily se. Už chybí jen malý kousek. Poslové kočovníků opouštějí led a vystupují na skalnatý ostrov. Poustevníci je vítají žehnáním. Poslové přinesli zásoby na několik měsíců a sdělují, že z jiného tábora přijde zásob ještě více. Avšak kočovníci zdržují se na ostrově jen několik minut. Chtějí se zase rychle vydat na cestu a jejich zraky se stále upínají k horám na obzoru. Obloha je modrá, nic se nepohne; uctivě se loučí s poustevníky a pospíchají pak dolů na led. Jejich postavy se stále zmenšují, až konečně zmizejí úplně. Tím se vracejí obyvatelé ostrova opět do své osamělosti.

Léta ubíhají, poustevníci stárnou a musejí konečně zemříti. Když jeden z nich ukončí řadu svých dnů, druzí dva mu svléknou oděv a vyvléknou tělo na malou skalnatou vyvýšeninu, aby se stalo potravou supů a havranů. Pak zemře druhý a jen jeden stařec zůstane na živu.

Vlekli se na kamenitou výšinu

Když se na pobřeží dozvědí, že už žádný z nich nežije, najdou se vždycky jiní blouznivci, kteří jsou ochotni obětovati se ostrovu a jeho duchům.

Během staletí se zajisté také přihodilo, že muži ze stanových

Jenom stařec zůstane . . .

vesnic kočovníků tábořili za bouřlivé zimy na březích jezera se zásobami potravin a topiva a marně čekali na utvoření pevné a bezpečné vrstvy ledu. Bouře nedopustily, aby jezero úplně zamrzlo. Když vítr ochabl, nebyl zase mráz dosti silný, aby se mohl vytvořiti ledový most k ostrovu. Zarmouceni a zděšeni vrátili se kočovníci ke svým stanům. Vědí, že uplynulo již deset měsíců od té doby, kdy byly dopraveny na ostrov zásoby, stačící sotva na jeden rok. A nyní musí uplynouti znovu celý role, nežli ledový most vytvoří opět spojení s ostrovem.

Marně čekali poustevníci po celou zimu na kočovníky. Jejich zásoby stačily už jen na dva měsíce. Nyní musely býti rozděleny na jaro, léto, podzim a polovinu příští zimy. Snažili se rozděliti svou zásobu campy a tuku. Jejich síly mizely, žili z nejposlednějšího zbytku svých zásob, hladověli a vyschli na kostry. Konečně je vysvobodila smrt.

Když následujícího roku přišli poutníci na ostrov, nalezli v chýši tři vysušené mumie a odvlékli je na pohřební skálu.

Jiný případ: Skupina asi půl tuctu mužů vleče namáhavě po ledě pytle, naplněné cambou, máslem a trusem yaků. V opascích nesou několik cihel čaje a dva sáčky soli. Led se zdá býti silný a pod jeho vrstvou, průhlednou jako sklo, možno vidět temně zelené hlubiny. V ledu to praská a hvízdá, vznikají veliké trhliny. Muži ušli již polovinu cesty k ostrovu. Vtom se obzor na západě náhle zatemnil. Zrychlují kroky. Modročerné mraky se valí dolů na jezero. Běží tak rychle, až jim srdce stoupá do hrdla. Zvířený prach zahaluje celé jezero i kraj do svých závojů. Hrozivé hlubiny pod ledem zčernaly. Mužové běží nyní závod o svůj život, klopýtají, padají, opět vstávají. Před několika minutami bylo možno vidět ostrov zdvíhati se jako plochou kupoli nad ledem. Nyní zmizel v mlze prachu. Bouře vyje nad jezerem. Muži nemohou se už rozhlédnouti, pospíchají však bez zastávky dále. Nevědomky dostanou se, hnáni bouří, příliš daleko na východní stranu a přejdou vpravo kolem ostrova. Nyní mají před sebou celou plochu jezera, ostrov zůstává daleko za nimi západním směrem. Byl by býval jejich záchranou a pak by se bývali také poutníci stali zachránci svatých mužů na ostrově. Ale bouře zmařila jejich snahy.

Vítr žene víry sněhu a prachu přes ledovou plochu. Vtom zazní hrozná rána a těsně před nimi otevře se v ledu trhlina.

Pomalu se rozšiřuje, bičována větrem; volná voda stříká a vylévá se přes její okraje. Mohli ji právě ještě v poslední chvíli přeskočiti. V němém zoufalství pospíchají dále. Konečně zpozorují, že ostrov minuli. Pospíchají bez cíle dále. Ozývají se nové rány, na všech stranách objevují se nové trhliny. Muži zahazují svá břemena. Ted je nutno zachránit holý život. Nikdo již nemyslí na poustevníky, neboť sami musejí zemřít. Také ostrov by jim nyní neprospěl, bez zásob a se zničeným přechodem ke břehu. Jedinou možností záchrany je vydržeti až k severnímu břehu Kuku-noru. Pak bude sice jejich vlastní život zachráněn, ale poustevníci jsou ztraceni.

Bouře stále ještě roste. Příšerné zvuky, rachotící a skřípající blíží se k nim od západu a mísí se s temným, těžkým duněním valících se vln. Ledová pole, na nichž se muži nalézají, jsou se všech stran obklopena zejícími trhlinami. Třesouce se hrůzou poznávají, že také led, na němž se nalézají, začíná se kymácet. Mlhou proráží svit zpěněných vln, které lámou kry a vylévají přes ně celé řeky ledové vody.

Mužové již nejdou kupředu. Klesli na kolena a opírají ruce o led. S praskotem a skřípáním rozbíjí útočící voda nejbližší ledové plochy na malé kusy. Neúprosně sestupuje temnota k ubožákům, zasvěceným smrti. Za několik vteřin dosáhne již nejbližší vlna jejich útočiště, rozbije led, v okamžiku ho zaplaví vodou a ostrým kusem ledu, jejž nese na svém hřbetu, rozbije kočovníkům lebky a zatlačí je do temných hlubin.

Doufejme však, že se dobří duchové Modrého jezera nad nimi v posledním okamžiku smilují a rozkážou vlnám, aby křehkou ledovou kru vyhodily na břeh. Odtud se ubírají poutníci na kost promrzlí a polomrtví děsem, třesoucí se v kožiších, z nichž se řine voda, k nejbližšímu ležení kočovníků. Vděčni za svou záchranu, usedají u ohně a jejich promrzlé údy roztávají. Poustevníci jsou ovšem vydáni smrti hladem.

50

IV. Do nitra Tibetu

Jaké nádherné, zářivé vzpomínky mám na první léto nového století! Nezapomenutelné měsíce v horách a údo lích severního Tibetu!

Můj hlavní stan byl v krajině, zvané Mandarlik. Odtud podnikl jsem s malou, ale zdatnou karavanou výzvědnou výpravu východní částí zapovězené země, řídě se stále zásadou, pronikati jen do těch území, do nichž ještě žádný běloch nevkročil. Během své první cesty získal jsem zkušenosti o tom, jak je možno dostati se do nejzávratnějších výšek. Věděl jsem, že Tibet je pro objevitele jednou z nejobtížnějších zemí na světě. Věděl jsem, že jednou z prvních podmínek pro cestovatele je míti zdravé srdce, které nevypoví službu ve výškách, v nichž musí lidské tělo vystačiti s poloviční dávkou kyslíku. Věděl jsem, že tam není stromu ani keře a že v údolích není pro zvířata, nesoucí břemena, dostatečné pastvy. Odolnost lidí a zvířat je těžce zkoušena stálými bouřemi, ostrou zimou a prudkými letními dešti, které neplodnou zemi tak rozmáčí, že zvířata do ní hluboko zapadají.

Nyní bylo však nutno vzdorovati se zaťatými zuby překážkám, které nám příroda stavěla v cestu. Kromě zeměpisných cílů,jež jsem si určil, rozhodl jsem se také učiniti pokus o proniknutí do Lhasy. Od roku 1846, kdy Otcové Iazaristé Huc a Gabet šťastně pronikli v přestrojení do svatého města lamaismu, nespatřil již žádný Evropan jeho chrámy. Otcové podali tenkrát světu zprávu o podivuhodných dobrodružstvích, jež zažili na svých nebezpečných cestách.

K výpravě mělo dojíti teprve po důkladných přípravách. Proto jsem věnoval první léto a podzim výzkumné výpravě do východní části země. Byl to pochod smrti pro většinu mých zvířat a pro dva z mých lidí. Jeden z nich náleží k těm, na něž nikdy nezapomenu.

Byl to Afghánec, jménem Aldat, a bydlel v jedné oase Čínského Turkestanu. Každého léta šel do hor, aby střílel divoké yaky, jejichž kůže prodával. Přebýval v jeskyních a skalních slujích, chodil vždycky sám, živil se ječnou moukou a masem yaků a čekal, až na podzim jeho otec a bratři za ním přijdou do hor, aby loveckou kořist odnesli.

Aldat byl mladý a krásný, ale tichý a uzavřený snílek.

Zdálo se, že v jeho duši sídlí nezahladitelný smutek; vyhýbal se společnosti lidí a mluvil pokud se dal k mluvení pohnout stručnými, odměřenými slovy.

Moji sluhové považovali ho za podivína, připouštěli však, že nikdo nezná severní Tibet lépe nežli on. Potkali jsme ho v horách. Neochotně se dal dovésti do mého stanu. Jen s velkou námahou se mi podařilo příměti ho k tomu, aby nám vypravoval o svém životě. Nebyl schopen žíti trvale v klidných chýších v oasách. Medvědi a vlci byli jeho druhové. Byl bratrem oblak a sněhových bouří a sledoval jako panther stopy divokého yaka „Budeš nám opatřovati jejich maso.

Kůže si můžeš nechat a kromě toho dostaneš vysokou mzdu."

Konečně se dal přemluviti, že nám ukáže cestu přes hory, kudy nevedou žádné silnice.

Obratný, tichý a zasněný kráčel rychle a lehce přes kamennou drť, po strmých svazích a po močálovité půdě a nepřekáželo mu, když krupobití šlehalo kolem jeho ramen. Bylo sice možno s ním hovořiti, ale ochočiti tohoto syna pustiny bylo právě tak nemožné, jako ochočiti divokého osla.

V těchto měsících pronikli jsme daleko k jihu mezi vysoké, holé vrchy.

Pasoucí se velbloud

Zastřelený divoký yak

Ze své těžkopádné pušky předovky, opřené o antilopí rohy, poslal smrtící olovo přesně do srdce.

Zdál se mi okouzlující jako princ z pohádky, záhadný jako duch a obdivuhodný jako mythický Nimrod. Byl jsem přesvědčen, že podaří-Ii se mi ho pohnouti, aby vstoupil do mých služeb, povede jistě moji karavanu přes neznámé průsmyky na břehy modrých jezer, která nejsou zakreslena na žádné mapě. Váhal:

„Nejsem zvyklý cestovati s jinými lidmi."

„Můžeš jet docela sám před naší karavanou; potřebuji jen, abys mi ukázal cestu přes hory."

„Jsem jenom lovec yaků."

Využiv tvaru půdy, připlížil se Aldat nahoru a yaka zastřelil. Pak ale zůstat u svého úlovku stát. Divili jsme se, proč se nevrací, a poslal jsem jednoho muže za ním. Aldat se roznemohl. Přinesli ho dolů do ležení. Nemohli jsme v tomto pustém kraji zůstat, a proto jsme usadili nemocného na velblouda tak pohodlně, jak jen bylo možno.

Jeho síly mizely. Měl horečku a byl ve svých vidinách stále na lovu. Něco se v něm zlomilo a za několik dní přestalo jeho srdce tlouci.

Vykopali jsme v údolí hrob, zavinuli jsme hrdinu a mučedníka do pokrývek a uložili jsme ho do mlčící, těžké tibetské země. Nad navršeným hrobem byl upevněn na stanovém kůlu ohon posledního uloveného yaka. Ještě dnes vzpomínám bolestných a smutných pocitů, s nimiž jsem přenechával navždy mladého lovce samotě pustiny.

Pak jsme nastoupili zpáteční cestu, která byla pravým pochodem smrti a vedla přes nejpustší a nejvyšší hory světa. Zásoby nám docházely. Vyzáblí a vyčerpaní dosáhli jsme konečně našeho hlavního stanu. Nocí blikalo světlo. V dáli jsme spatřili skupinu jezdců. Naši lidé nás hledali. První, koho jsme potkali, byl Aldatův bratr. Přikíusaí rovnou ke mně a řekl:

„Můj bratr Aldat je mrtev."

„Jak to můžeš vědět?" ptal jsem se udiven.

„Vím to. Viděl jsem ho ve snu umírat."

Ptal jsem se ho, kdy měl tento sen. Bylo to skutečně v úmrtní den Aldatův. Bylo skorém příšerné, slyšet jeho bratra o tom vyprávěti dříve, nežli se od nás dověděl bližší okolnosti. Pustina má svá tajemství. Duchové se vznášejí nad horami Tibetu. Duchové zemřelých hledají si v neznámých končinách nové sídlo, nové vtělení v řetězu stěhování duší.

*

Nové jaro slavilo svůj vjezd do nitra Asie. Předešlý podzim a zimu r. 1901 strávil jsem na dalekých toulkách v severovýchodním Tibetu, v poušti Gobi a čínském městě Lou-lanu, starém skoro dva tisíce let, které jsem o rok dříve objevil. Přes „putující jezero" Lop-nor dospěl jsem konečně do oasy Carch-íiku v severním Tibetu. Tam jsem shromáždil všechny své lidi ve velkém serailu, který měl rozkošnou zahradu. Jarní vánek šeptal tam své staré, roztoužené melodie v listí moruší a rynglí, topolů a vrb. Pod stromy byla postavena moje mongolská jurta, v zahradě se pásl královský jelen a mými společníky byli moji dva psi, Joldač, „cestovní kamarád", a Jolbarš, „tygr".

V serailu bydleli všichni moji služebníci, ve dvoře bylo uvázáno mých 39 velbloudů a 45 koní, aby byli před novými námahami náležitě vykrmeni kukuřicí a senem. Ozbrojené noční stráže pečovaly o bezpečnost karavany.

Všichni moji sluhové byli z Čínského Turkestanu, náleželi tudíž k východotureckému kmeni. Měl jsem však také tělesnou stráž čtyř ruských kozáků, které mi propůjčil ruský car Mikuláš. Dva z nich, Sirkin a Cernov, pocházeli z Vernyje a byli pravoslavní, dva druzí, Sagdur a Cerdon, byli Burjati z City a lamaisté. Když mi car navrhl, že mi dá tuto tělesnou stráž a že převezmu i jejich zbraně a mzdu jim určenou, odpověděl jsem, že s pravými Asiaty lépe vycházím a raději bych cestoval bez kozáckého průvodu. Ale car naléhal. Proti své vůli jsem je tedy s díky přijal — a nikdy jsem toho nelitoval. Vynikali nad všechny ostatní věrností a zdatností. Byli ošetřovateli koní, zvědy, lovci, sedláři, ševci, krejčími, kuchaři a pomáhali mi dokonce při vědeckých pracích. Po skončené výpravě obdrželi od švédského krále a ruského cara zlaté medaile. Car je dokonce pochválil v denním rozkaze, určeném pro všechny sibiřské posádky.

Výprava do Tibetu byla připravována pilnou prací. Dvůr serailu se podobal dílně, šily se tam stany a sedla a byly vy-cpávány senem. Břemena byla po dvou kusech přesně odvážena a byly pro ně vyráběny podstavce. Koně byli kupováni a byly jim přibíjeny podkovy. Hromadily se tu celé hory pytlů rýže, kukuřice, sušené zeleniny a jiných věcí, potřebných na dlouhé a namáhavé cestě.

8. května byla velbloudům a koním naložena břemena. Jedna skupina po druhé se vydávala na cestu se svými průvodci a poháněči a mizela v oblacích prachu mezi stromy oasy. Vrchním průvodčím velbloudů byl bělovousý Turdu bej, poctivý a zkušený muž. Velení nad velkou hlavní karavanou svěřil jsem kozáku Cernovovi, bdělému a odvážnému Sibiřanu.

Měl rozkaz dovésti karavanu pohodlnými oklikami přes pohraniční hory Tibetu k Ajak-kum-kelu. Na západním pobřeží tohoto jezera se měl setkati se mnou a s mojí malou družinou.

O několik dní později opustil oasu starý Dovlet z Buchary se sedmdesáti najatými mezky, kteří nesli náklad kukuřice pro naše koně a velbloudy.

Když zanikl ohlas posledních zvonků karavany mezi hliněnými zdmi a zahradami, byl dvůr se-railu prázdný a pustý a já jsem se cítil osamělý a opuštěný. Podržel jsem u sebe jedině svého kozáka k osobním službám, Sir-kina, kuchaře Li-Loje a Molah šacha, který měl opatrovati našich dvanáct koní a deset mezků.

Zakrátko k nám došla posila, na niž jsme čekali a tím počalo první jednání velkého, pestrého dramatu, které se odehrávalo v nekonečných dálkách tibetské vysočiny. V knize mých vzpomínek bude tato cesta vždycky označena třemi hvězdičkami. Její napínavá dramatičnost byla předstižena jenom několika odvážnými výpravami do asijských hor a pustin. Můj plán, vplížiti se v přestrojení za prostého poutníka do nejsvětějšího ze všech měst Iamaismu, do Lhasy, sídla dalajlámova, musí být nazván chlapeckým nápadem, zbytečným a hloupě smělým. Já však jsem byl mladý a odvážný a neváhal jsem ani na okamžik vzdorovati moci mnichů a vrhnouti se do situací životu nebezpečných. Když vůbec, tedy právě nyní jsem chtěl prožíti velké dobrodružství a neustoupiti ani o vlas, pokud nenarazím na nepřekonatelné překážky.

Chtěl jsem vésti celou karavanu neobydlenými částmi severního Tibetu, zanechati její hlavní díl v stálém stanovišti dříve, nežli se setkám s prvními kočovníky a pak sám s Iamaistickými kozáky a s jedním lamou, který už ve Lhase byl, proniknouti tak daleko, jak jen bude v mojí moci.

První předpoklad úspěchu, totiž opatření úplné, pravé mongolské výzbroje, jakož i získání lamy, jenž by si troufal vzdorovati ďáblům a duchům podsvětí, kteří po smrti budou bičovati jeho duši, byl Sagdurem a Cerdovem splněn tak dobře, že důkladněji ani svědomitěji býti nemohl.

Šagdur, nadaný, bystrý a příjemný mladík, byl jediný, který věděl o mých plánech. Ničeho neprozradil a nikdo neměl podezření, už proto ne, že by nikdo nebyl věřil, že bych se chtěl vrhnouti do tak šíleného podniku, do dobrodružství, které mě mohlo státi život a vésti k záhubě celé karavany. Cerdon věděl jen tolik, že mongolská výstroj byla opatřena proto, že chci oba kozáky poslati do Lhasy. Ježto byli Iamaisty, byli oprávněni tam putovat. Jejich průvodcem a tlumočníkem měl býti zkušený lama, aby se v chrámovém městě vyznali. Nikdo však netušil, že mám úmysl jíti tam s nimi.

Již 12. dubna poslal jsem oba kozáky do Kara-šahru, nejbližšího města s Iamaistickými kláštery a chrámy. V polovině května se vrátili do Carchliku se všemi věcmi, jichž mongolští poutníci potřebují, s oděvy, kožichy, stany, kuchyňským nářadím a sedly. Kromě toho přivedli sedmadvacetiletého Sereb lamu z Urgy, který po několik let konal chrámovou službu v Kara-šahru. Sagdur získal si jeho přátelství a důvěru. Mladý mnich obdržel od představeného kláštera delší dovolenou.

Oblečen v červený plášť se žlutým pasem, v čínské čepičce, s růžencem kolem krku, vstoupil Sereb lama do mého stanu, nesměle se ukláněje. Jak mohl uhodnouti úmysly bílého muže! Vstal jsem, podal jsem mu obě ruce a řekl jsem:

58

„Buď vítán, lamo! Sedni si a vyprávěj! Jak se jmenuješ, kde jsi se narodil, kolik je ti let, kde jsi nabyl vzdělání a jaké místo jsi naposledy zaujímal? Odpověděl mi jasně a prostě.

,*,Dokud budeš v mých službách, obdržíš dobrou mzdu. Jsi zproštěn každé hrubé práce; jediné, co od tebe žádám, je, abys

mě vyučoval mongolské řeči. Naše cesta bude těžká a nepohodlná. Bojíš se nás provázeti přes vysoké hory?"

„Ne, panel Znám cesty Mongolů, s nimiž jsem cestoval do Lhasy."

Již za několik dní zpozoroval Sereb lama, že se dostal ke slušným lidem. Od prvního dne začali jsme s vyučováním mongolštiny.

Nyní jsme se tedy mohli vydati na cestu.

Všechno bylo jasné. Večer před našim odjezdem vjelo do Čarchaliku deset Mongolů. Byli to poutníci, jedoucí do Lhasy. Samozřejmě dostihnou Lhasy dávno před námi a budou mnichům vypravovat o naší velké karavaně. Pak rozešle dalajláma poselství všem náčelníkům kočovných kmenů s rozkazem, aby nás zahnali zpátky na sever.

Poutníci viděli, jak jsme 17. května opouštěli Carchlik, a vyvodili z toho závěry. Viděli Sagdura a Sereb lamu v Kara-šahru a tušili, že naším cílem může býti pouze Lhasa. Věděli, že mám s sebou kozáky. Možná, že jsme byli pouze tlupou vyzvědačů, mající za úkol, připravovati cestu pro pozdější vpád vojska. Pozorováním a sdělením o našich pohybech získají si vděčnost dalajlámy a osobně sklidí velké výhody.

Divoké hory se zdvíhaly před námi a mezi nimi se otevírala obrovská skalní brána, kterou se řítil k oase mohutně vzdutý proud řeky Carchlik-su. Stále jsme tuto řeku přecházeli mezi kameny a skalami. Jeden mezek spadl do hluboké vody, byl unášen proudem; kozáci ho zachránili, ale jeho náklad mouky se zatím ve vodě ztratil.

Údolí se zužuje v rokli, slyšíme ozvěnu hlasů poháněčů. Ve svém červeném kabátě odráží se Sereb lama prudce od šedých žulových útesů.

Ostře jako nůž se vypíná „Spatný průsmyk a na jeho druhé straně cítíme již studené tibetské větry, nesoucí přeháňky deště a sněhu.

Ačkoliv jsem byl trvale zaměstnán svou prací - mapováním, fotografováním a zapisováním «-* měl jsem přece vždycky čas a stále větší potěšení učiti se od našeho ladého lamy, následníka Buddhova, který měl dosti odvahy vstoupiti do služeb nevěřícího. Seděl vesele v sedle a pomáhal hnáti osly přes neschůdná místa, přes průsmyky a strmé stráně. Zřejmě raději jel ve volné boží přírodě, než aby se procházel v dýmu kadidelnic a máslových lamp a naplňoval obětní misky na oltářích pod temným chrámovým krovem.

Jednoho dne pršelo tak prudce, že jsme raději zůstali ve stanech a nechali jsme zvířata klid ně se pásti. Tuto chvíli jsem považoval za vhodnou zasvětit Sereba lamu do svých plánů. Sagdur byl přítomen jako tlumočník.

„Sereb lamo, nechci, abys mne považoval za podvodníka, který tě svádí k pošetilosti, jíž bys jednou mohl litovat. Proto ti říkám už nyní, že budu provázet kozáky do Lhasy. Máš býti naším průvodcem a tlumočníkem.

„Pane, to je nemožné!" odpověděl rozčileně a rozhodně.

„Proč? Při správném přestrojení nebude mít nikdo podezření

„I kdyby vyšlo najevo, že jste Evropané, neodváží se nikdo vám ublížiti. Ale se mnou je to horší. Stráže na poutní cestě

60

Má mongolská jurta

mě dobře znají a ve Lhase mám několik učitelů a přátel. Ne-přijdu-Ii o život, budu v nejlepším případě vyloučen z bratrstva žlutých mnichů."

_T „Máš úplnou volnost, Sereb lamo, v rozhodování. Až se bude Dovlet s osly vracet, můžeš ho provázet. Nemám nikterak v úmyslu tě nutit."

„Jak se chcete obejít bez tlumočníka? Jsem jediným členem karavany, který mluví tibetský. Bude lépe, když celá karavana půjde do Lhasy a já se prohlásím za mohamedána. Tak vám budu stále pomáhati a nikdo mne nebude podezřívat."

„Evropská karavana, provázená kozáky, bude určitě Tibeťany zadržena. Mohu mít úspěch jen v přestrojení a ve společnosti několika lamaistů."

„Nemohu jít s tebou, pane. Kdybych ukázal Evropanovi cestu do Lhasy, byl bych právem považován za odpadlíka a zrádce."

„Tedy ti navrhuji, abys zůstal ve stálém táboře, zatím co já se vydám s Sagdurem a Cernovem na zapovězenou cestu."

62

„Ne, ne. To by nebylo dobře. Jak bych mohl svého pána opustiti, když mne nejvíce potřebuje!"

„Uvaž tu věc v čase, který nás ještě dělí od Ajak-kum-kelu. Budeš-li se odtamtud chtít vrátit, dám ti s sebou nákladní zvířata a potraviny a nahradím ti všechny cestovní výlohy."

„Děkuji ti pokorně, pane!"

Následujícího dne seděl Sereb lama v sedle vážně a tiše. Bojoval těžký boj mezi povinností lamy a mezi přáním věrně mi sloužiti. Když jsme tábořili, seděl celé hodiny v mém stanu a radili jsme se o způsobu, jakým by se dal můj plán s úspěchem provésti. Vypravoval o svém životě a svých dobrodružstvích a popisoval nádheru, průvody, zaklínači tance a slavnosti ve velkých chrámech. To bylo pro mne zároveň znamenitým cvičením v mongolštině. Nikdy jsem nemohl míti lepšího učitele, neboť Sereb lama chtěl, abych se jeho řeči naučil, aby mi pak mohl bez obtíží svěřovati své starosti.

Přešli jsme průsmyk ve výši 4000 metrů a 1. června dosáhli jsme západního břehu jezera Ajak-kum-kelu. Postavili jsme stany docela blízko vody. Foukal ostrý východní vítr, jezero bylo velmi neklidné a příboj hřměl v hrubém kamenitém písku. Nikdy mě neunavilo naslouchati této vznešené hudbě, která zní zvláště kouzelně v řídkém, čistém vzduchu této krajiny, plné drtivé, osamělé velikosti.

Brali jsme se kratší cestou nežli hlavní karavana a proto jsme museli na ni čekati. Nikdo ji neočekával tak napjatě jako Sereb lama. Celé hodiny vydržel sedět před mou jurtou a pátrat dalekohled em na severu, odkud, jak věděl, karavana musela přijít. Od jezera stoupala tím směrem půda velmi mírně v rozloze mnoha mil, takže nic nebránilo rozhledu.

Uplynuly tři dny, aniž bychom byli o našich lidech něčeho zaslechli. Sereb lama věděl, že podle našeho ujednání se musí rozhodnouti, jakmile karavana dojde. Buďto musí od dalaj lamy odpadnouti, anebo mne nechati na holičkách.

Neměl proto žádného důvodu, aby příchod karavany toužebně očekával.

4. července vyhlížel jako obvykle do dálky. K polednímu odložil dalekohled a vstoupil do mého stanu:

„Docela v dáli vidím šest tenkých černých čárek. Mohla by to být karavana, pane?

„Ano, určitě, přicházejíl Molah šachu, jeď jim naproti a doveď je sem!"

Trvalo ještě dlouho, nežli dva zaprášení jezdci, Cernov a Cerdon, se přihnali k mému stanu. Oznamovali, že karavana je v úplném pořádku.

Mnohem později přišel Dovlet z Buchary se svými špinavě šedými osly, nesoucími kukuřici. Připojil se k nim jeden divoký osel, ale brzy poznal svůj omyl a uprchl.

Jeden z našich velbloudů

Stále zřetelněji se ozývaly měděné zvonce velbloudů a pak vtáhla statná, tučná zvířata, vedená Turdu bejem, do našeho ležení. Byla při nich tři velbloudí mláďata, která se směšnou neobratností poskakovala na dlouhých, vratkých nohách. Jezdci a poháněči předváděli zvířata s nákladem kolem mého stanu, před nímž jsem stál se svými kozáky a s lamou a prohlížel si velkou, skvělou karavanu, největší, jakou jsem kdy vedl asijskými pouštěmi.

Na konci poslední řady cupitalo padesát ovcí, které jsme koupili jako živou zásobu masa. Byly svěřeny dvěma pastýřům. Avšak jejich skutečnou hlavou byl důstojný beran Vaňka,

který již po dvě léta s námi chodil po poutích vnitřní Asie. Byl krotký jako pes a na zavolání přišel. Vaňka byl jedinečný beran. Byl si dokonale vědom, že jeho úkolem je udržovat stádo pohromadě.

Když některá ovce se na pochodu opozdila nebo uhnula od směru cesty, pocítila ihned v boku Vaňkovy rohy a poslechla. Vaňka přežil všechna ostatní zvířata karavany; když jsme se po roce vrátili do Kašgaru, byl také při tom a kráčel se vztyčenou hlavou mezi koňmi s nákladem.

Břemena byla rozestavena do čtverce, který sloužil ovcím za ohradu. Na břehu jezera byly postaveny nové stany a obraz, který se pak rozvinul před mýma očima, byl opravdu velkolepý. Všichni se dali do práce, někteří okovávaíi koně, jiní upravovali sedla nebo spravovali bílé plstěné pokrývky, jimiž byli velbloudi chráněni proti nočním mrazům, neboť počátkem léta ztratili svou vlnu. Nad ohněm, živeným velbloudím trusem, na němž kozáci vařili naše jídlo, stoupal modrošedý dým.

Každého večera byli velbloudi přivedeni do ležení a nakrmeni kukuřicí. Tři z nich byli obzvláštním předmětem mé péče a vděčnosti, totiž nádherný velký velbloud, který mě nosil pouští v době, kdy jsem objevil stará buddhistická města, zasypaná pískem, jakož i dva jiní, kteří mě provázeli k prastarému městu Lou-lanu v poušti Lop.

S největší pozorností pozoroval Sereb lama putující obec, která k nám přišla přes divočinu a spojila se s naší malou skupinou. Zdálo se, že ho těší vědomí, že k nám náleží a sám má hráti jednu z nejdůležitějších rolí na naší cestě.

K večeru přišel do mého stanu. Byl veselý a řečný. „Co jen máte lidí, velbloudů a koní a jaké množství zásobí S takovou karavanou je možno projít celým Tibetem!

„Ano, musí se podařiti Pošleme odtud domů všechny přebytečné osoby, které nám pomohly překročit první průsmyky. Vezmou s sebou naši poštu. Až se s nimi rozloučíme, budeme odkázáni sami na sebe. Teď máš tedy poslední příležitost, chceš-li se vrátiti do svého kláštera.

„Ne, ne, panel Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš, a mým největším přáním je, státi se ti užitečným na cestě do Lhasy.

„To mne velice těší, Sereb lamo! Bohové jsou nám přízniví a všechno půjde dobře."

Vydali jsme se na cestu směrem k jihu. V nekonečné řadě kráčel náš průvod pomalu a těžkopádně po břehu jezera. Měli jsme 141 nákladních zvířat a třicet mužů. Kozáci, v odřených a vybledlých uniformách, s tvrdými, opálenými a větrem ošlehanými rysy, byli veliteli jednotlivých skupin karavany. Připevnili kožichy vzadu na sedlech. Mohamedáni šli pěšky. Museli být stále pohotoví k upravení sklouznuvších nákladů, nebo aby pomohli zvířatům, když klopýtla a upadla.

Hučení příboje jezera za námi odumřelo. Zvonce slavnostně vyzváněly. Půda byla z červeného jílu a prolínala ji řeka s hořkou slanou vodou. U našeho prvního tábořiště nebylo pitné vody, ani pastvy, ani topiva. Byli jsme však již tak vysoko, že padal čerstvý sníh, ačkoliv byla teprve polovina června. Sníh byl zachycován do napjatých stanových plachet, jejichž špína a saze dodávaly čaji pikantní příchuti.

Stavěli jsme stany stejným způsobem jako za časů Xeno-fontových. Vedoucí velbloudů, Turdu bej, a hlídač koní, Hamra Kul, se svými pomocníky Molah šachem a Rosi Mo-Iahem bydleli ve velkém stanu poblíže zavazadel, rozestavených do dlouhých řad. Za večera předčítal Rosi Molah mo-hamedánům z koránu. Vedle stál kuchyňský stan, opatrovaný Cerdonem a Cernovem. Sirkin, Sagdur a Sereb lama měli společný stan s lůžky, pokrývkami a kožichy. Ve volném čase předčítal Sirkin kozákům z Převalského cestopisu, kdežto Sereb lama se zahloubával do posvátných tibetských knih.

Na samém konci druhého křídla našeho tábora stála má jurta, hlídaná psy Joldačem a Jolbaršem. Já také jsem spal na zemi na pytlech, zabalen do plstěných pokrývek a kožichů.

Ostatní mužstvo bydlelo v reservních stanech. Někteří z mužů napnuli jednoduše plstěné rohože nebo pytlovinu mezi zavazadly a byli tak chráněni proti dešti, sněhu a bouři. V noci byly u pasoucích se koní a mezků postaveny stráže, nad nimiž měl dozor Cernov. Při setmění museli si velbloudi lehnout; byli přivázáni, aby s pastvy neutekli.

Topivo nám dodávali divocí yakové a oslové. Dřevěné bedny se vyprazdňovaly, zásoby mizely, dřevěné podstavce se uvolňovaly, a to všechno bylo spáleno. Seno z přebytečných nákladních sedel dostali velbloudi.

Dne 8. června jsme se dostali do úzké, ošklivé úžlabiny, jejíž půda byla kluzká jako tekuté mýdlo. Velbloudi klouzali a padali, koně a mezci padali na kolena. Pekelná díra se ozývala ostrým křikem, práskáním bičů a povzbuzujícím voláním. Pláč!

Lama se zahloubá posvátných tibetských knih

Už zase ležel jeden velbloud na zemi. Nejbližší muži přispěchali a pomohli mu na nohy. Cesta byla tak úzká, že zvířata mohla postupovati kupředu jen jednotlivě.

Ne, tak to dál nejde, musíme ven z této prokleté pasti a najíti si jinou cestu. Obrat — pochod! Každé zvíře se muselo na místě obrátiti, neboť nemohlo projíti kolem druhého. Na zpáteční cestě bahno ještě více změklo, poněvadž jsme po něm šli po druhé.
Nikdo nemohl zůstat v sedle. Jednou jsem se zachytil v bahně botou a musel jsem jíti dále v punčochách. Poučeni touto zkušeností, dali jsme pak vždycky cestu předem prozkoumat.

Byl vrchol léta — v noci 13° C mrazu. Cestovali jsme ve výši 4000 metrů nad hladinou mořskou. Příštího dne jsme přišli do údolí s dosti dobrou pastvou, takže jsme mohli dopřáti unaveným zvířatům tři dny odpočinku. Dovlet a jeho oslové se nám ztratili. Cernov byl poslán je vyhledat. Při svém návratu přinesl smutné zprávy. V jediném dnu pošlo devět oslů a dalšího dne třináct oslů. Jejich břemena byla rozdělena koňům.

Údolím tekla řeka, která nám ukazovala cestu do vyšších poloh. Na jejích březích odpočívaly divoké husy, které letěly do vnitřní Asie nebo do Sibiře. Ozval se výstřel. Husy vzlétly; jen několik postřelených -zůstalo ležet. Z vysokého skalního schodu, po němž jsme se ubírali, spustil se Erdek prudce dolů, aby husy přinesl. Posbíral je, ale upadl a zůstal bez hnutí ležet. „Srdeční mrtvice následkem řídkého vzduchu," řekl jsem si s obavou. Kozáci pospíšili za ním dolů, aby mu pomohli. Pomalu se zotavil, ale byl tím poučen, aby se varoval v řídkém vzduchu všech prudkých pohybů.

Ze zasněženého řetězu hor se řítil dolů potok, který v ústí údolí tvořil rozsáhlou ledovou plochu. U ní jsme upravili ležení. Na protější straně spatřili jsme na ledě něco tmavého. Po chvíli vstrčil Cernov hlavu do mého stanu a zašeptal: „Medvěd."

Ihned jsem nařídil: „Přivázat psy. Kostra a kožich musejí býti zachovány pro mé sbírky!"

Kozáci nabili pušky a odplížili se. Kmotr Míša byl starý a šedý. Pomalu se valil přes led, zůstával tu a tam stát a očichával uvolněný led. Pak se zadíval údolím vzhůru, jako by přemýšlel, má-li si vyhrabati nějakého sviště z doupěte. Zvíře bylo patrně hluché a slepé, jinak by bylo muselo zpozorovati, že se celé ústí údolí hemží lidmi a zvířaty. Možná že byl medvěd jedním z oněch starých podivínů, kteří se ukrývají v tichých, pustých údolích, aby tam v klidu zemřeli.

Zahučely výstřelyl Tu probudil se kmotr Míša ze svého snění a upaloval podél stanů vzhůru na kamenitou stráň. Zazněla nová salva a skutálel se mrtev dolů. Jeho žaludek obsahoval sviště, kterého sežral s kůží i s chlupy.

Vyjící sněhové bouře hromadily veliké závěje kolem našich stanů. Když jsme pokračovali v pochodu, skřípal sníh pod nohami velbloudů. Na druhé straně malého průsmyku tábořili jsme ve výši 4700 metrů. Dovlet se směl vrátit do Buchary s osly, kteří cestu přežili. Abychom našim zvířatům břemena nadlehčili a učinili je snesitelnějšími, udělali jsme jim kukuřičnou hostinu. Propustil jsem osm sluhů, jichž jsem už nepotřeboval.

Cesta vedla stále výše. Již třikrát jsem v dřívějších dobách překročil Arkatag a věděl jsem, že za takové bouře by se mohla karavana rozpadnout. Pastva se stávala stále vzácnější, tráva byla jen na palec vysoká, žlutá, tvrdá a ostrá jako nůž. Sirkin se rozjel za antilopou. Uprostřed letu se jeho kůň převrátil a zůstal ležet mrtev. Sirkin jeho ztráty trpce litoval, neboť ho naučil různým kouskům. Nyní byl mrtev. Také koňské srdce je ohroženo řídkým vzduchem. Byl jsem ještě rád, že si kozák při svém přemetu přes padajícího koně nezlomil vaz.

Jeden z mých tří oblíbených velbloudů se jmenoval Artan. Nesl mě předešlého roku přes poušť Gobi. Nyní trpěl křečemi a zdál se odsouzen k smrti. Celý večer jsem mu třel údy. Zase se zotavil a kráčel se svým měděným zvoncem stále v čele průvodu. Byl jedním z devíti velbloudů, kteří se po tisícerých námahách dostali konečně kolem vánoc až do Ladaku. Ať někdo zkusí masírovat velblouda ve výši 5000 metrů!

22. červen byl jedním z nejtěžších dnů, které jsem v Tibetu zažil. Právě jsme se chystali překročiti Arkatag. Naši zvědové objevili cestu, která nebyla příliš příkrá. Náš dlouhý průvod postupoval proti těmto strašlivým výšinám, na nichž nerostlo ani stéblo trávy. Hned na počátku cesty upadl jeden velbloud a nebylo už možno ho postavit na nohy. Museli jsme ho zabít, abychom zkrátili jeho utrpení.

Jel jsem v čele karavany. Pomalu a těžkopádně se šplhal průvod do vrchu. Zvonce zvonily zlověstně. Volání honců se odráželo až v údolí.

Hned na začátku svalil se jeden velbloud a už jsme ho nezvedli

Stále jsme se museli zastavovat a pokračovali jsme jen krok za krokem. Zvířata těžce dýchala s široce rozevřenými nozdrami, neměla už dosti vzduchu. Nad horami se obloha zatáhla. Setmělo se tak, jako by bylo již slunce zapadlo. Z dáli se co chvíli ozýval hrom. Kdybychom byli alespoň již za průsmykem, než vypukne bouře! Ale ta byla rychlejší než my. Modročerné těžké mraky se hnaly přes hory. S výšin se ozývaly hvízdající, syčící, svištící zvuky. Blížila se velká přírodní katastrofa. Dva z velbloudů odpírali jíti dále. Museli jsme je odvázati z průvodu a přenechati jednomu honci. Náhle hory zmizely. Nyní se přihnal první náraz krupobití. Zrna ledu bila do nás jako bubnová palba. Sotva jsme mohli v řídkém vzduchu dýchat. Krupobití bičovalo nás i zvířata. Velbloudům byly položeny na hřbet jejich bílé pokrývky. Jedeme pospolu s Sereb lamou a přetahujeme si kožichy přes hlavu. Krupobití se mění ve vánici, vane bouřlivý vítr. Sníh taje. všechno je mokré a rozměklé. Třeseme se zimou.

Opět zůstává jeden velbloud stát a hned po něm jiný. Nezbývá než je přenechati jejich osudu, ale náklad musí býti zachráněn. Sníh padá stále hustěji a víří kolem nás. Těžce se dereme kupředu. Nevidím vůbec kolem sebe, následuji pouze hlasu zvonce. Vtom je slyšet zařvání, jeden velbloud se vzpouzí. Jeden muž se ho ujímá, aby ho pomalu dovedl na vrchol průsmyku. Ihned mi zmizí s očí a zapadá ve vánici. Celý kraj je bílý, jen potok tvoří tmavý klikatý pruh a jeho voda se pomalu prodírá sněhem.

Sněhová bouře se stává stále prudší. Tvoří se závěje. Vel-bloudi klouzají, když stoupnou na zasněžený kámen. Cožpak nikdy nedosáhneme ukrutného průsmyku, který zabíjí mé velbloudy a chce mi zabránit, abych neznámými cestami pronikl do Tibetu?

Jeden zvěd nám ukázal cestu stále hlubšími závějemi. Konečně projel jsem s Sereb lamou kolem zasněžených velbloudů. Můj nádherný bělouš kráčel po sněhu jistým krokem. Zdál se chápati, že na druhé straně to bude lepší.

Konečně jsme se dostali na vrchol průsmyku. Na tomto místě chtěl Sereb lama postaviti hromadu kamení jako dík horským duchům, že nám dopřáli šťastně přejíti vražedným průsmykem. Bud to byla Sereb lámovi příliš velká zima, nebo nepovažoval tento průsmyk za hodná nějakých díků, jisto je, že hromada kamení nikdy tu nebyla navršena. Sesedli jsme a čekali jsme se zády obrácenými proti větra, až přijde karavana. Sněhová bouře nás zahalovala jako bílým, roztrhaným prostěradlem. Zde nahoře řádila bouře s dvojnásobnou prudkostí. Nebylo by žádné spravedlnosti na světě, myslel jsem si, kdyby se mi po takových námahách nemělo podařit dobýti Tibetu. Bylo by příliš kruté, kdyby moje mohutná karavana se už tady měla zhroutiti.

K našim uším pronikl řádící bouří zvuk Artanova zvonce. Jeho temné obrysy se míhají neurčitě sněhovou vánicí. Volání honců přichází blíž a blíže. Jako pochod duchů se táhne karavana pomalu, těžce kolem nás. Nikdo se nezastavil. Muži i zvířata chtějí co nejdříve sestoupiti s tohoto bouřlivého prahu věčnosti.

S napětím spočítám třicet velbloudů. Čtyři zahynuli v průsmyku, pět jsme ztratili krátce předtím. Radoval jsem se z těch třiceti a doufal jsem, že už nebudeme muset prožívat takové dny. Nejlépe odolávali koně a mezci. Naposledy prošly ovce, následujíce poslušně svého vedoucího Vaňku, který se se svým zahnutým nosem a rohy tvaru vývrtky podobal městskému radnímu z konce 18. století. Funěl opovržlivě nad sněhovou metelicí a v jeho kožichu mu zima nebylo. Zatím co jiná zvířata hynula nebo byla zabíjena, kráčel pyšným krokem po půdě Tibetu, pevně rozhodnut všechny přežíti.

Díky Bohu za to, že jsme nemuseli stoupati ještě výše, než do 5180 metrů! Celý jižní svah byl pokryt řídkou jílovou kaší, ve které bychom byli potřebovali lodivoda, abychom dosáhli něčeho, co by se podobalo pevné půdě. Nikdo nemyslel na pastvu a oheň — takových věcí na hranici prázdného, studeného vzduchového prostora není. Velbloudi klesali na kolena, klouzali a ujížděli v řídkém bahně. Ztráceli půdu a padali se svými náklady do bahna. Začalo se stmívat. Nemohli jsme však tábořit v bahně, které by během noci pohltilo celou karavanu! Konečně jsme našli svah, pokrytý drobným kamením, kde jsme se mohli zastaviti — úplně vyčerpánil

Příštího dne jel Turdu bej s několika honci zpět k velbloudům, kteří se na cestě zhroutili, aby zachránil jejich náklad. Ježto zvířata, která cestu přežila, měla nyní příliš těžká

72

Prchající antilopy

břemena, dali jsme jim všem suchary a velké dávky kukuřice. Turdu bej pečoval o velbloudy s největší pozorností a byl zoufalý, když se jim špatně vedlo. Několikrát jsem viděl velbloudy slzeti, když už vyčerpáním nemohli jíti dále.

Již po deseti kilometrech cesty jsme se utábořili na prvním lepším místě, kde jsme v záři sluneční a letním počasí odpočívali a sušili své oděvy. Několik mužů onemocnělo, a kdykoliv jsem otevřel cestovní lékárničku, přibelhali se k mému stanu.

Cesta vedla dále k jihu. Zvířata se držela, ale hubla. Překročili jsme průsmyk, vysoký 5330 m, aniž bychom jediné zvíře ztratili. Tentokrát však bylo pěkné počasí.

Skoro každý den zastřelili kozáci několik antilop. Tím jsme mohli ušetřiti ovce. Jednou pronásledoval Joldač antilopu s mládětem. Bohužel, mládě dohonil a zakousl. Požádal jsem Sirkina, aby matku odstřelil a ukončil tím její žal a bolest. Ona však uprchlá.

Jindy opět zastřelil Sirkin koroptev. Když padla na zem, pobíhalo kolem ní několik maličkých koroptví a chtělo se skrýti do tepla matčiných křídel. Malí ubožáci byli ihned zproštěni svých úzkostí. V karavaně bylo zákonem, že se smí vystřeliti jenom tenkrát, když je to v zájmu kuchyně nebo sbírek.

Postupovali jsme stále jižním směrem. Nespatřili jsme ani stopy po lidech a marně jsme hledali kameny opuštěných ohňů, u nichž by byli lovci odpočívali.

Kolem na všechny strany se rozkládaly ohromné, širé pustiny. Tábořili jsme na břehu solného jezera, kde pastva byla lepší než obvykle. Slunce zapadalo na jasném obzoru a naproti vycházel bledě žlutý úplněk.

Bylo úplně klidno a ticho. Vznešeně velká země snila mezi rudou září západu a měsíčním světlem. Tato kouzelná nálada však dlouho netrvala. Od severu přišel ostrý vítr a rostoucím šerem proráželo již jen modrobílé měsíční světlo.

Skoro všechny horské hřebeny, jež jsme překročili, táhly se od západu k východu. Rozdíl výšky mezi nimi a širokými údolími činil pouze asi 300 metrů. To znamená, že jsme byli v závratných výškách.

Z jednoho průsmyku, vysokého 5180 m, otevřel se nám daleký rozhled na jih. Horská pásma, běžící jedno za druhým, vypadala jako vlny zkamenělého moře. Horstva se třpytila svěžími barvami a věčný sníh se podobal pěně na vlnách.

Živili jsme se výhradně masem, abychom ušetřili rýži pro zvířata. Nejlépe se dařilo ovcím; nenesly nic než vlastní kožich. Jednou pozdě večer, když všichni muži seděli ve stanech, napadlo ovcím utéci. Samozřejmě jsme se domnívali, že to způsobili vlci. Loňského roku nám jednou vlci roztrhali devět ze šestnácti ovcí. Psi však neštěkali. Noc byla úplně tmavá. Teprve když vyšel měsíc, mohli jsme sledovati jejich stopy. Pak bylo stádo nalezeno v jedné hluboké úžlabině, kde se chtělo skrýti před bouří. Tentokrát se Vaňka ukázal býti neopatrným generálem a byl degradován. Dobří duchové pustin patrně zacpali vlkům nos, ačkoliv jich bylo v okolí dost a dost.

Každá karavana, která putuje Tibetem, postupně hyne a její situace se stává den ode dne obtížnější. Vedlo se nám tak

74

špatně, že jsem neměl pokoje, dokud jsem vždycky sám nevyzkoumal, která cesta bude pro nákladní zvířata nejsnadnější. Jediné pěšiny, jež se tu nalézaly, byly vyšlapány divokými zvířaty a často nikam nevedly.

Jeden z našich velbloudů se zhroutil, dva kráčeli bez nákladu za námi. V jednom údolí, kde byla pastva lepší než obvykle, vyřadili jsme jedenáct vyčerpaných velbloudů a šest koní. Měli se tu nějaký čas pásti a později měli je Cernov a pět mohamedánů dovésti za námi.

10. července ráno jsem se rozloučil s těmito troskami své karavany. Pochyboval jsem, že těchto šest mužů a vysílená zvířata ještě kdy spatřím. Neboť nyní jsme se blížili k prvním kočovníkům a brzy bude nutno založiti stálý tábor, ve kterém by největší část karavany zůstala, zatím co já bych se odvážil cesty do Lhasy.

Na cestu nám pršelo a sněžilo. Údolí, v němž Cernovův stan zmizel za skalním výběžkem, leželo před námi temné a mokré. Mezi malou skupinou ztroskotanců a naším průvodem se rozložila neproniknutelná tma.

Zdálo se, že Sereb lama déšť necítí. Seděl pevně v sedle a modlil se svůj růženec o sto a jedné kuličce. Kozáci zastřelili několik divokých yaků. Tím bylo opět umožněno prodloužiti život ovcí o několik dní. Maso yaků je sice tuhé, ale jejich ledviny a morek kostí jsou chutné.

Po celý příští den jsme putovali v průtrži mračen. Na horách napadl sníh, zářily bíle, jako by byly natřeny olejovou barvou. Přesto, že pršelo, nenalezli jsme toho dne v okolí našeho ležení žádnou pitnou vodu. Proto Sagdur vzal dvě měděné konvice a šel vodu hledati. Za chvíli se vrátil bez dechu a volal na Sirkina. Oba pak vzali pušky a spěchali pryč. Sagdur pak vypravoval, že byl napaden velkým, bleděšedým vlkem, který krvežíznivě a zuřivě s vyceněnými zuby stále na něho dorážel. Bránil se měděnými konvemi. Od toho dne nešel již nikdy neozbrojen pro vodu. Když přišel se Sirkinem k místu přepadení, vlk již zmizel.

Každým dnem jsme se blížili ke kočovníkům nebo lovcům yaků. V kraji bylo hodně divokých yaků. Na březích jedné řeky se páslo stádo o sto padesáti kusech. Jeden z mužů mínil, že jsou krotcí, protože neprchali; v dálce za nimi bylo viděti osamělou postavu, zřejmě Tibeťan, sbírající jejich trus. Avšak vtom nás yakové zahlédli a uprchlí a ze záhadné postavy se vyklubal divoký osel!

Mohlo to však býti považováno za předzvěsti Opravdu jsme se blížili k lidem! Příštího dne jsme tábořili opět u jedné řeky. Seděl jsem v jurtě a psal jsem, když jsem zaslechl venku rozčilené hlasy a rychlé kroky. Vyhlédl jsem ven. Spatřil jsem, jak se medvěd žene rychlým během k našemu ležení. Když přiběhl až k samým stanům, uhnul stranou, vrhl se do řeky a ploval, až voda se kolem jeho těla pěnila. Na druhém břehu pak pokračoval v útěku, maje oba kozáky v patách.

Vtom zazněl výstřel. Tentokrát však platil vlkovi, kterého Cernov přesně zasáhl.

Konečně se vrátili kozáci zpět a vypravovali. Medvěd jim uprchl. Narazili však na tibetský stan, u něhož se páslo dvacet vaků a několik koní. Nějaký muž utekl před nimi za kopec. Proto se rychle vrátili, aby přivedli Sereb lamu. Ten se nyní hluboce zamyslil, neboť poznal, že jde do tuhého. Avšak bez váhání sedl na koně a provázel Sagdura, jemuž bylo uloženo dovésti majitele stanu do našeho ležení a koupiti od něho koně. Pomýšlel jsem dokonce na to, pokračovati v cestě s Tibeťanem a jeho soudruhy, aby nás nemohli prozraditi.

Avšak moji lidé přišli pozdě. Jen kouřící ohniště a zbytek zabitého yaka prozrazovaly, kde stálo sídliště Tibeťana.

Nyní byl konec našemu klid u v divočině. Pátrali jsme po celý den, neobjevíme-Ii stopy ohnišť nebo Tibeťanů. Noční hlídky byly zesíleny.

Za našeho příštího táboření nechtěl už jeden z našich nejlepších velbloudů jíti dále. Bylo úplně nemožno pohnouti ho k chůzi, ale mohl se dosud pásti na dosti dobré trávě. Ačkoliv jsme toho litovali, nezbylo nám než velblouda opustiti. Nepovažoval jsem ho však za ztraceného, neboť za několik týdnů musel údolím projíti Cernov se zadním vojem. Proto jsem napsal lístek, aby vzal velblouda s sebou. Lístek jsem uzavřel do plechové krabičky, kterou jsme připevnili na dřevěnou tyč.

Náhodou však udělal Cernov právě v těchto místech okliku a nenašel ani lístek ani velblouda.

Jak se asi vedlo opuštěnému korábu pouště? Odehrálo se snad za námi nějaké drama? Také v poušti se dějí prazvláštní věci. Zvíře mělo dost pastvy i vody. Go se však stalo, když nastal podzim a pak zima se svými vražednými mrazy a sněhovými bouřemi? Vědělo zvíře, že jeho unavení soudruzi měli později projíti tímto místem? Pak čekalo nadarmo, nepřišli nikdy. Konečně na ně zapomnělo a vzdalo se naděje. Otřeseme se při představě takového osamělého života v tichém údolí.

Zase jsme se ubírali k jednomu průsmyku. Na jeho severní straně jsme viděli tři stará tábořiště, jež bylo snadno rozeznati podle kamenů, jimiž byla upevňována k zemi černá látka stanů.

Průsmyk byl ve výši 5460 metrů. Na jeho prahu končilo několik ledovců, sestupujících s vysokých hor. Potůčky vod, tekoucích z ledovců, činily půdu tak měkkou, že naše zvířata stoupala jen s největší námahou. Nahoře bylo stádo asi třiceti divokých yaků, kteří olizovali lišejníky s kamenů.

Na jižní straně průsmyku tvořila voda z ledovce potok. Tam se páslo sedm starých yaků. Šest jich uprchlo, na sedmého začali naši psi zuřivě útočit. Aby měl od nich pokoj, vešel yak do vody. Psi zůstali sedět na břehu; dívali se na svého nepřítele a ze samého úžasu zapomněli i štěkat.

Do potoka se vléval přítok, načež ubíhal dále údolím jihovýchodním směrem. Na jeho březích se vytvořila ledová stěna dva metry vysoká, spadající kolmo do pěnící řeky. Šli jsme po ledě na pravé straně řeky. U jednoho příčného údolí led náhle přestal a museli jsme sestoupiti do řečiště.

Všechny sekery a lopaty se daly do práce. Cesta byla posypána pískem a po ní byli velbloudi, jeden za druhým, opatrně převedeni na druhou stranu. Nyní jsme museli putovati prostředkem řečiště mocně šumící řeky. Pro jistotu jsem poslal Sagdura napřed po proudu.

Když jsme v ledové vodě ušli už pěkný kus cesty, vrátil se Sagdur a dával nám znamení, abychom zastavili. O pět kilometrů dále se údolí zužovalo do těsné úžlabiny, do níž se voda valila za hromového hluku, stisknuta zde jako v trychtýři.

Poznal jsem ihned nebezpečí našeho postavení. Ubírali jsme se k trychtýři zároveň s řekou. Tímto směrem se tedy musí řeka stávati stále hlubší a v soutěsce bude možná 10—12 metrů hluboká.

Ihned jsem poručil se obrátiti a jíti zpět s největší rychlostí, jíž byli velbloudi schopni. Neboť odpoledne řeka stoupala, když voda z ledovců a sněžných polí dosáhla údolí. Jestliže se nevrátíme na cestu, upravenou v ledu dříve, než mělká řeka stoupne o půl metru, budeme beznadějně ztraceni. S obou stran jsme měli strmé stěny z průhledného ledu, dva metry vysoké. Mezi nimi hučel proud.

Když jsme se obrátili a šli proti stoupající vodě, bylo zvířatům rostoucím proudem vody překáženo v chůzi. Voda syčela a šuměla kolem noh a plecí koní a velbloudů. Ostře popoháněna, vydala zvířata všechnu svou sílu, jejich nozdry byly obtížným dýcháním do široka rozedmuty, zdálo se, že chápou, že jim jde o život. Jejich přední vodiči už zdáli zahlédli, že se musíme vracet. Psi byli chytří, ti ubíhali sami rychle zpět.

Reka stoupala. Vysoká voda se blížila. Za půl hodiny nebudou již koně míti půdu pod nohama, budou strženi vodou ke skalní soutěsce a utopí se jako myši při povodni. Pak by došlo na velbloudy a snadno si možno domysliti, jaký osud by potkal muže, oblečené v těžké šaty a kožichy, v ledové vodě a řídkém vzduchu, v němž nejmenší námaha znemožňuje dýchání.

Na tomto místě mohla naše výprava zmizeti beze stopy a bylo to jen zázračnou milostí Boží, že jsme v poslední chvíli dosáhli příčného údolí a mohli vystoupiti na ledovou stěnu.

V ústí tohoto pobočného údolí jsme zbudovali tábor a upravili jsme z kamenů šipkovité znaky, abychom Cernova varovali, až se tudy bude ubírat. Zatím co byly stavěny stany, bily do nás ledové kroupy. Zvečera byly hory zahaleny do ošklivých rudě hnědých mraků, déšť bubnoval na stěny stanu.

Pochod druhého dne byl přímo vražedný. Údolí stoupalo mírně a suchá půda, v níž se žádné stéblo trávy nemohlo uchytiti, byla nyní měkká jako kaše. Po čtyřech hodinách dosáhli jsme vrcholu průsmyku. Cesta dolů po jižním svahu byla ještě horší. Jeden muž musel jíti vpředu a hledati pevnější půdu. Bahno bylo tak řídké, že se ihned zase zavíralo nad stopami zvířat. Šli jsme rychle, aby těžcí velbloudi příliš hluboko nezapadali. Bahno bylo bezedné. Když se jeden z velbloudů na chvíli zastavil, nemohl již z něho nohy vytáhnout. Několik mužů přispěchalo, shodilo jeho břemeno do bahna a velblouda uvolnili. Všichni byli promoklí, umazaní bahnem. V tomto kraji lidé před námi prchali, ale půda nás chtěla zadržet.

Jeden z našich nejlepších velbloudů zapadl tak hluboko, že jsme ho museli zanechat na místě s jedním hlídačem, který ho měl chránit před vlky. Až půda v noci zmrzne, bude snad spíše možno nešťastné zvíře zachrániti. Když však přišlo ráno, byl velbloud mrtvý a ležel zamrzlý v bahně.

U nejbližší řeky jsme se usadili. Byli jsme úplně promoklí. Tam byla tvrdá, štěrkovitá půda. Déšť ledových krupek tvořil mlhu, která zahalovala kraj na všech stranách. Kozáci pátrali v okolí a nalezli doleji v údolí písčité kopečky, porostlé travou.

Tam bylo postaveno osudné ležení č. 44; bylo ve výši 5100 metrů. To znamená celou výšku Montblanku, nastavenou o výši Eiffelovy věže.

80