Moje první výprava do Tibetu

V srdci Asie se vypínají k slunci a hvězdám sněžné vrcholy nejvyšší hornatiny světa. Její jméno je Tibet, „země sněhu". Její jižní hranicí jest Himálaj, „obydlí zimy", který současně chrání věčné léto Indie proti severu. Od oné části vnitřní Asie, v níž leží dusné pískové pouště Čínského Turkestanu, jest Tibet oddělen obrovským pohořím Kven-Iunem. Také nitro Tibetu jest vyplněno mohutnými řetězy hor, které se skoro bez výjimky táhnou směrem od východu k západu.

Obyvatelé Tibetu nemuseli napodobiti čínské císaře, kteří stavěli Velikou zeď na ochranu před barbary ze stepi. Mocná pohoří poskytují zemi nejlepší ochranu. Proto jest Tibet až na naše časy jedním z nejnepřístupnějších a nejméně známých krajů světa.

Přesto se však nepodařilo řídce usedlému obyvatelstvu úplně zabrániti přístupu mírumilovných vetřelců ze západu. Uplynulo již 270 let od té doby, kdy první Evropané vstoupili do „země sněhu, tedy v čase, kdy se o Tibetu nevědělo nic jiného, než to, co nesmrtelný Marco Pólo podle doslechu vyprávěl.

Již jako školák jsem hltal cestopisy pátera Huca a generála Převalského o Tibetu a snil jsem o štěstí se tam někdy dostat.

Má třetí cesta do vnitřní Asie vedla mě v roce 1893 z Oren-burgu přes Kirgizskou step, přes Pamir a přes Takla-makan, kde jsem pozbyl celé své karavany a dvou mužů, kteří zahynuli žízní. Šťastně jsem objevil dvě stará buddhistická města, zasypaná pískem, po prvé jsem se seznámil s divokými velbloudy a počal jsem se zabývati otázkou záhadně putujícího jezera Lop-noru, která byla rozřešena o 35 let později.

Konečně, v létě r. 1896, zbudoval jsem svůj hlavní stan v oase Chotanu a zabýval jsem se přípravami ke své první cestě do zapovězené země, do samého Tibetu.

Z trhů a vesnic byli dopravováni moji koně do zahrady, obehnané zdí, ve které jsem bydlel v pěkném dřevěném domku, zastíněném hustým listím stromů. Zahrada měla pouze jeden vchod; v malém domku poblíže mého umístil vedoucí mé karavany Islám bej a moji ostatní sluhové naši kuchyni. Potřeboval-li jsem pomoci, stačilo zatáhnouti za šňůru zvonku.

Jedné noci rozbouřil se divoký orkán nad Chotanem. Pršel písek a prach, hučelo to, vylo a hvízdalo, praskalo a chrastilo, když se lámaly slabší větve stromů, skřípalo to a vrzalo ve stěžejích mřížových oken.

Náhle začal můj pes Jolbarš, „cestovní kamarád", zuřivě štěkati. Vyskočil jsem s lůžka a zatahal za držadlo zvonku. Ale provazec byl přeříznut. Dva podezřelé stíny zmizely s terasy. Islám bej byl probuzen štěkáním psa a několikrát za prchajícími vystřelil.

Jejich úmysl, ukrásti mé čínské stříbro, se jim nezdařil. Od toho dne jsme měli stálé noční stráže, které musely v určitou dobu zabušiti na prkno. Zlodějům v Chotanu jsou bouřlivé noci vítané.

V poslední večer v Chotanu jsme pořádali slavnost na rozloučenou. Pozvali jsme k ní obchodníky, kteří nám dodali zásoby a koně. Na volném prostranství v zahradě byly rozprostřeny koberce a bílé pokrývky. Na pestrém šátku byly rozloženy pokrmy: vařené jehněčí, rýžový pudding s hrozinkami, mrkev, tuk, chléb, ovoce a čaj. Planoucí oheň vrhal svou zář na malebné skupiny pestře vyzdobených Orientálců a na orchestr, jenž se skládal ze dvou houslistů, jednoho flétnisty a jednoho bubeníka.

Dvě mladé tanečnice v dlouhých bílých oděvech se přiblížily k ohni. Vlasy jim splývaly ve dvou černých copech po zádech; měly náhrdelníky z pestrých kuliček, náramky, prsteny a náušnice. S hlavou skloněnou a rozpjatými pažemi tančily rytmicky k hudbě a písním. Neslyšnými kroky klouzaly jejich bosé nohy po trávě. Když nastala půlnoc, vyhasl oheň a slavnost na rozloučenou byla u konce.

Veselé zvuky orchestru dozněly za námi, když jsme příštího jitra opouštěli Chotan a žádná ozvěna nedostihla pustých skal a holých kuželovitých kopců z kamenné ssuti, jimiž vedla naše cesta podél Kven-lunu. Tam bylo slyšet pouze ozvěnu zvonků naší karavany. Nad malou, bídnou vesnicí z chudých kamenných chýší, jménem Kopa, otvíraly se našemu vjezdů brány hor. Jedno údolí vedlo vzhůru do nejvzdálenějšího severu Tibetské vysočiny.

Připadal jsem si jako Tamerlan na válečné výpravě za dobytím nových království. Avšak mé prostředky byly omezené, proto byla také má karavana jen malá: 21 koní, 6 velbloudů a 29 oslů. U Dalai-kurganu, ve výši 3300 metrů, byla pastva ještě dobrá, tu se mohla zvířata naposledy podle libosti dosyta

Tanečnice v Chotanu

napásti. Od té chvíle stoupala cesta stále do výše, pastva se stávala vzácnější a konečně úplně přestala. Naši oslové měli nejnevděčnější službu. Nesli kukuřici jako potravu pro koně, sami se však museli spokojiti trusem našich a divokých býlo-žravých zvířat.

Dalai-kurgan je obec o 18 rodinách východotureckého kmene, zvaného Taglikové, „obyvatelé hor". Někteří z nich byli zlatokopy v říčních údolích severního Tibetu. Měli šest tisíc ovcí. Najali jsme sedmnáct těchto lidí do svých služeb; měli nám pomáhati při překročení mohutného horského řetězu Ar-katagu, tvořícího vlastní páteř Kven-lunu. Na drahé straně nám již postačí sedm vlastních sluhů. Jejich náčelníky byli Islám bej a Parpi bej, otužilí, opálení lidé s tmavohnědýma očima.

Náš pochod do neznáma začal počátkem srpna. Od této chvíle daroval nám každý den kus nové země, na kterou dosud běloch nevkročil. S hrdostí jsem pohlížel na svoji první karavanu v Tibetu. Zvířata s nákladem kráčela v temných řadách vzhůru zákruty tichých údolí, která po miliony let dřímala v ne-

ným vousem. Byli oblečeni, jako všichni ostatní, do bílých ovčích kožichů a kožešinových čepic.

Kráčeli jsme zimě vstříc, vzhůru do závratných výšin neznámé a neobydlené země. Již počátkem srpna zamrzaly tu potoky a jezera. Naše zásoby byly rozpočteny na dva a půl měsíce; Taglikové vzali si vlastní potravu s sebou, praženou ječnou mouku a čaj. Jediné zásoby, které nezvětšovaly náklad našich zvířat, bylo dvanáct ovcí a dvě kozy, které jsme koupili v Dalai-kurganu, jakož i zvířata pustiny, antilopy, divocí oslové a yakové.

rušeném klidu. V čele velbloudi se svými průvodci, pak koně, provázeni jezdci a pěšími, za nimi cupali osli, hlídáni Tagliky, a ovce se svými pastýři. Já sám jsem jel na konci karavany, neboť jsem byl stále zaměstnán kreslením map, náčrtků, zkoušením kamení, sbíráním rostlin a prováděním povětrnostních pozorování. Islámu bejovi bylo nařízeno, aby určoval místa, vhodná pro táboření, podle stavu pastvy, vody a topiva. Už v tomto úseku cesty se stávalo, že cesta vedla samým kamením a sněhem.

Když jsem později za karavanou dojel k tábořišti, byl můj stan již postaven a zařízen. Na zemi bylo upraveno lůžko z ko-

Koně jsou přivázáni ke kolíkům

žešin a vedle něho stály dvě kožené bedny, jichž jsem stále potřeboval. U ohně ve stanu seděl Islám bej a připravoval mé jídlo, zatím co jsem zapisoval do deníku pozorování, učiněná na pochodu.

Ani stopy po pastvině

V těchto končinách není cest. Jen zlatokopové a lovci yaků

se sem odváží. Stoupali jsme po těchto horách, strmících do nebes, stále výš a výše. První z průsmyků ležel tak vysoko jako vrchol Montblanku a o několik dní později jsme se utábořili ve výši 5000 m, kde teplota klesla v noci na 10,7° Celsia. Směřovali jsme k jihovýchodu. Na jihu se otvírala vyhlídka na

I aglikové staví kolovou hradbu z pytlů kukuřice

Arkatag, ,,zadní hory", překrásný polokruh vrcholků, pokrytých věčným sněhem, mezi nimiž se třpytily zeleně a modře pruhy ledovců.

Jednoho dne vedli nás naši průvodci ostře stoupajícím údolím, které mělo vésti k pohodlnému přechodu přes Arkatag. Stoupali jsme vzhůru těžce a namáhavě. Obloha se pokryla mračny. Sel jsem těsně při koních, ostatní byli daleko za námi. Konečně jsme dosáhli průsmyků. Vtom se již blížili ze západu první poslové bouře. Nebylo možné, abychom za takového počasí pokračovali v cestě labyrintem rozervaných údolí. Proto jsem nařídil zastavit a zřídit tábor. V okamžiku byly stany postaveny a upevněny. Koně byli uvázáni ke kolíkům. Bouře hučela a s hor jí odpovídala ohlušující ozvěna. Černé mraky se otíraly o horské hřbety. Byli jsme uprostřed mraků a cítili jsme, jak se pevná skalní půda při nejprudších úderech blesku otřásá. Celý kraj zbělel jako křída kroupami a sněhem, čímž bylo od-pomoženo našemu nedostatku vody na čaj. Na palivo jsme obě-

V táboře zlodějů hořel na dálku viditelný oheň

tovali jednu bednu. Avšak koně museli hladovět, neboť toho večera jsme nespatřili ani velbloudy, ani osly, a v této závratné výši nebylo stopy po pastvišti. Pomalu se obloha opět vyjasnila a měsíc rozléval své stříbro po krajině, která se zdála právě tak pustá jako povrch měsíce.

Příštího dne se ukázalo, že nás Taglikové zavedli na nesprávnou cestu. Průsmyk, na němž jsme nocovali, nebyl hlavním hřebenem, nýbrž pouze jedním z jeho výběžků. Museli jsme se vrátit, abychom si sami hledali schůdnou cestu. Brzy jsme nalezli také osly a velbloudy. Další tábořiště jsme zvolili

na břehu potoka, kde si měli lidé i zvířata odpočinout a na
brati sil k útoku na severní hradbu Tibetu.

Zde požádalo sedm Tagíiků, aby se mohli vrátiti domů. Dovolil jsem jim to s podmínkou, že ostatních deset nás doprovodí na východ až k nejbližšímu obydlenému území. Těchto deset mužů zase žádalo, aby jim byla polovička mzdy vyplacena předem. Ti, kteří se vraceli, měli tyto peníze vzíti s sebou, ježto je rodiny doma potřebovaly.

Bylo zvykem Tagliků, že si v táboře vystavěli z pytlů kukuřice jakousi kruhovou ohradu, v jejímž středu seděli kolem ohně, povídali a pili čaj. Dnes však vyhasly ohně dříve než obvykle. Všichni byli unaveni a brzy prozradilo hlasité chrápání, že muži jsou v hlubokém spánku. Noční stráže nebylo zapotřebí, neboť v této neobydlené zemi nebylo lupičů.

Zloději však byli mezi námi. První z mých lidí, který se probudil spustil pokřik, že Taglikové vzali sebou dva koně, deset oslů a vydatnou zásobu kukuřice a chleba. Podle všeho se vydali na cestu už o půlnoci, aby měli před námi náskok. Pustili se odděleně různými směry k ujednanému místu schůzky. Tuto válečnou lest jsme brzy objevili a moji zvědové nalezli také snadno místo, kde se stopy setkávaly. Z toho místa pokračovali Taglikové v útěku společně.

Parpi bejovi bylo rozkázáno, aby s dvěma lidmi zloděje pronásledoval a nevracel se dříve, dokud je nechytnou. Pronásledovatelé vskočili do sedla a odklusali. Minuli dvě stará tábořiště a přiblížili se večer k třetímu. Tam planul daleko viditelný oheň. Nyní šlo o to, připlížiti se s největší opatrností ke zlodějům a zabrániti jim v dalším útěku. Proto Parpi bej a jeho druhové sesedli a pomalu a opatrně vedli koně dále, stále připraveni zabrániti jim v řehtání. Pět Tagliků, smrtelně unavených osmnáctihodinovým pochodem v řídkém vzduchu, sedělo u ohně. Ostatní zloději již spali.