Petr Holec, Jan Šibík: Smyj své hříchy (a zemři)
KUMBH MELA, náboženské megaprocesí konané podle zvláštní astrologické konstelace Jupitera na více posvátných místech každé tři roky, je skutečná mela.
Smýt pozemské hříchy v posvátné vodě jinak neposvátně špinavé hnědé Gangy letos přijelo během měsíce a půl až sto miliónů hinduistických poutníků, z toho podle odhadů až čtyřicet miliónů právě desátého února.
Tolik lidí na tak malé ploše nedají na Václaváku dohromady ani odbory, a to jim platí dopravu.
Očistná koupel, jež má věřící zbavit í pozemského cyklu života a smrti, netrvá v nejdůležitější den dlouho.
Vzhledem k nebezpečnému počtu poutníků následujících různé školy jógy, jejichž alegorická procesí k soutoku řek míří, ze sebe musíte hrozbu smrti smýt během pár minut, jde tedy o milosrdně bryskní vykoupení.
Někteří se do vody v logicky nastalém zmatku dokonce ani nedostanou a vracejí se domů plní prohřešků.
„Je to jemná vibrace, nedokážu to vyjádřit," svěřuje se mi extaticky těsně po koupeli další český následovník radžasthánské jogínské školy Jóga v denním životě - Záviš Pexider, což tuším není civilní jméno, které bych našel v jeho pase. Do půl těla svlečený vyhublý muž se silnými brýlemi a zcela promočenými kalhotami na první pohled spíš vibruje zimou. Podobně jako ostatní poutníky ho však očividně cosi hřeje zevnitř, aspoň soudě podle harmonického blaha zalévajícího ve vycházejícím slunci jeho tvář.
Ačkoli je téměř sedmdesátiletý guru Svámídží, v čele průvodu pohodlně usazený v nazdobeném křesle umístěném na alegorickém voze taženém traktorem, Ind, není naše procesí úplně typicky hinduistické. Zčásti je tvoří evropští následovníci Jógy v denním životě, což z nás u Gangy činí menší turistickou atrakci. A zvlášť představíte-li si, že se tu zimou klepou v průsvitně promočeném indickém oblečení, jež v Indii nosí pouze lidé ze Západu, takže na ně místní nejen na letišti koukají jako na zjevení, i starší tělnatější Evropanky.
NEUVĚŘITELNÁ INDIE!
Vlastně i já jsem koupel v Ganze málem nestihl. S fotografem Honzou šibíkem jsme měli koupenou jízdenku na vlak z Dillí do Illahabádu, hned na nádraží jsme však dostali lekci z „Neuvěřitelné Indie", jak se nyní stále módnější Indie oficiálně prodává turistům. U vstupu na nádraží nás ochranka požádala o jízdenky, načež nám sdělila, že náš noční téměř expres má menší zpoždění - asi osm hodin. Poté jsme místo povolení vstupu dostali velkorysou nabídku odvozu taxíkem do údajné oficiální kanceláře, kde nám prý řeknou víc.
Samozřejmě že šlo o podvod, jaký jsme na turisty zatím nevymysleli ani v Praze. Taxík nás odvezl do turistické cestovky, kde nám místo informací o vlaku nabídli odvoz do Illahabádu autem, zhruba za cenu jízdy Praha-Bratislava se zapnutým turbo taxametrem. Až když jsme kamarádsky zmínili, že jsme novináři, dostali jsme kamarádskou informaci, že se máme vrátit na nádraží, protože zpoždění možná nebude tak velké. Měli jsme štěstí - přišli jsme minutu před odjezdem vlaku. Jiný bychom během Kumbh Mely nestihli.
Legrační historku zde neuvádím z autorského přetlaku. Myslím, že částečně ilustruje Indy, velmi kontroverzní lidi. Na jednu stranu jde o jedny z nejvstřícnějších lidí na světě, kteří vás, neznámé bělochy používající k životu divné věci, jako příbor či toaletní papír, vezmou v noci do auta a zcela nezištně odvezou na nádraží, případně vám pří čekání před domem sousedka přinese čaj i svá vlastní křesla. Současně se vás ale opakovaně snaží podvést, a to i v dražších hotelech. Do Illahabádu jsme nakonec dorazili téměř načas, jen s dvouhodinovým zpožděním. I skrz ranní vlhký opar šlo o menší kulturní šok, svého druhu skutečně neuvěřitelnou Indii.
Nádraží obvykle nepřitahují nejhezčí věci nikde na světě, málokde vás ale během příjezdu k nádraží vitá tolik na bobku sedících a na vedlejší koleje kálejících lidí utírajících se rukou.
Ironie přitom je, že právě Indové jsou čistotou posedlí lidé, kteří se všude permanentně omývají i bez speciální konstelace hvězd.
Samozřejmě jsem se na to později nemohl nezeptat Tetery, božsky obětavého člověka vyzařujícího stokrát více dobra než Táňa Fischerova i po dvanáctikilometrové procházce v třicetistupňovém horku. Vystudovaný botanik, jehož mnohaletá indická odysea kdysi začala v Česku cvičením jógy kvůli bolesti zad, mi vše vysvětlil s nenápadnou břitkou vtipností.
Indie tradičně bývala zemí malých osad a vesnic, kde platilo striktní hygienické pravidlo, že kálet se chodí za tmy a mimo vesnici. Jenže pak se i Indie začala urbanizovat a modernizovat, a jak při podobných procesech bývá zvykem, pozapomněli lidé právě na lepší tradice. Takže politicky korektně řečeno jsou dnes mnohé části indických měst zapáchající hromadou sraček. A posvátný Illahabád mezi nimi kraluje.
GURU NA TELEFONU
Do kempu Jógy v denním životě, vzdáleného dobrých šest kilometrů od Gangy, jsem přišel den před největším svátkem. Svámídží, zavalitý vousáč s dlouhými šedivými vlasy, třemi žlutými čarami na čele symbolizujícími trojí božstvo a pronikavým pohledem zdátného obchodníka, jenž dobře ví, že i víra si na sebe musí vydělat, právě seděl v oranžově potaženém křesle a svým evropským žákyním i žákům uděloval požehnání.
Je to trochu perverzní podívaná: před starým guruem klečí mladé Evropanky a se sektářskou oddaností v očích mu líbají kotníky i rozkrok, zatímco on nezúčastněné telefonuje mobilem. Podobné formy uctívání, tedy aspoň doufám, nedosáhl mezi svými věrnými ani guru Vít Bárta! Přitom devótnost lidí ze Západu je o to bizarnější, že pravověrnými hinduisty se nikdy nemohou stát; pravověrným hinduistou se pouze rodíte.
„Tomu se říká dharsan," informuje mé Tetera. Mnich mi nabídl čaj i jídlo a provedl mě kempem. I v něm drží Svámídží posvátné postavení: má vlastní prostorné WC i ohrazený stan, kde přijímá VIP hosty, včetně politických delegací. I hinduismus, uctívající nade vše totální askezi a pokání, se v lecčems začíná podobat americkému komerčnímu pojetí křesťanství. Stejně jako ostatní gumové má i svámídží desetitisíce oddaných následovníků, z jejichž příspěvků financuje stavbu megachrámu v Rádžasthánu. vlastní internetová televize podporující prodej DVD a knih je samozřejmostí.
Vzal jsem motorikšu a odjel s Teterou ke Ganze. Cestou jsem se ho zeptal, jak Svámídží, při vší úctě, ještě může cvičit jógu. „cvičí už jen mentálně," usmál se mnich. A co Ganga, podle chemických rozborů jedna z nejjedovatějších řek na světě? Jak v ní můžete hledat očistu? „Na Zemi ji seslal bůh Šiva, aby očistila lidi. Už od počátku se v ní koupou světci, kteří ji posvěcují svou přítomností a aurou," vysvětlil mi. A nevadí, že jen kousek od posvátného soutoku házejí do řeky ostatky spálených mrtvých, tedy symbol i fyzický ostatek smrti? „Ganga má tak očistnou sílu, že očistí úplně všechno," řekl přesvědčeně Tetera.
Jen mimochodem jsem poznamenal, že mi pálení lidí na hranicích připomíná někdejší křesťanské hranice s čarodějnicemi. „My ale pálíme jen mrtvé lidi," poznamenal stejně mimochodem mnich.
MEJDAN U VODY
Soutok Gangy, Jamuny a také mystické podzemní řeky Sarasvátí připomínal velký festival, v noci nasvícený jak fotbalové hřiště. Na břehu obloženém suchým rákosím odpočívali jednotlivci i celé rodiny, zatímco jiní už se koupali. „Pobývají tady celý měsíc," osvětlil mi dlouhý rituál mnich. „Třikrát denně se koupou, jednou denně jedí a očišťují se od hříchů."
U řeky jako by se sešel kompletní demografický vzorek Indie: od nejbídnějších a občas žebrajících nuzáků, co vlastni pouze špinavé hadry na sobě, přes ty, kteří mají aspoň na lepší jízdenku vlakem, až po očividnou menšinu šťastlivců navlečených do značkového oblečení a sbírajících plody ekonomického vzestupu více než miliardové země. Přitom hinduisté tuto obětavou pouť vykonat, na rozdíl třeba od muslimů, nemusejí; hinduismus, spíše návodné náboženství, jim to nepřikazuje.
Zeptal jsem se Tetery, jestli se indické radikální socioekonomické změny výrazněji dotkly i hinduismu: i bohatstvím totiž vždy
přibývá lidí, kteří se jednou probudí a řeknou si, že nejlepší vírou jsou peníze a nejlepším chrámem nákupní centrum. „Myslím, Že věřících moc neubylo," odpověděl mnich. „Ale Indie se za posledních dvacet let výrazně změnila. Stále více lidí upřednostňuje i díky televizi krátkodobá západní potěšení před cestou poznání."
Což je ironie, jež vám na Kumbh Mele neunikne: někteří bohatí lidé ze Západu touží žít jako chudí Indové a v oranžových sárí a značkových slunečních brýlích u toho vypadají podobně jako Jiří Paroubek s hornickou helmou na hlavě, zatímco chudí Indové touží Žít jako my na Západě. Nejeden Ind se mi zde svěřil, že sní o odchodu do Evropy či USA, Mekk konzumu. Ne tak ovšem sádliuové, nazí „svatí" muži potírající se popelem a navíjející si zakroužkované penisy na klacíky, jichž na Kumbh Melu přijely stovky. Většinou zde celé dny jen sedí u ohníčků a slibují zázraky. Ti zavrhli veškeré materiálno, včetně práce.
Někteří z nich žijí na hlavě nebo na jedné noze, což se chápe jako nejvyšší forma pokání.
„Pro Indy je čest dát jim almužnu " řekl mi Tetera. Nezmínil jsem se mu, že by nebyl nejlepší nápad, kdyby se cestou totálního pokání vydalo sedm miliard lidí.
Když mnich odešel, zažil jsem u Gangy i bez koupele či svatých mužů určitý očistný zázrak i já, majitel mnoha hříchů. Přišli ke mně dva mladí Indové v džínech a kožených bundách a zeptali se mě, jak se jmenuju a odkud jsem. Když jsem jim to řekl, na okamžik vypadali, jako bych byl převtělením Šivy. Načež jeden z nich vytáhl papír a propisku a požádal mě o autogram. Snad mi špatně rozuměli.
UHNĚTE Z CESTY, BÍDÁCI!
Noc z devátého na desátého února jsem strávil ve spacáku ve velkém stanu Jógy v denním životě postaveném mezi základním kempem rádžasthánské školy a posvátným soutokem řek. Už odpoledne se celý areál vyhrazený Kumbh Mele téměř ucpal poutníky, podle leteckých odhadů BBC jich sem na největší noc a den, kdy se Jupiter octne ve výjimečné hvězdné konstelaci, dorazilo až čtyřicet miliónů. Je to silný zážitek. Už v roce 1865 vše skvěle popsal spisovatel Mark Twain, jenž tehdy přijel právě do Illahabádu.
„Procesí lidí se sem táhnou v horku, utahaní, chudí a hladoví, hnaní pouze pevnou vírou." Nic moc se na tom nezměnilo ani po téměř sto padesáti letech. Přes veškeré zbohatnutí totiž zůstává většina Indů zločinně chudá, takže se sem z různých koutů země táhnou několik dní. Špinavé a mnohdy i páchnoucí uzly hadrů, jež si přinášejí s sebou, bývají jejich veškerým majetkem. Málokterá koupel v řece bývá takovou obětí.
Milióny lidí na tak malé ploše nicméně provázejí i ošklivější situace. Vzhledem ke zdejšímu velmi liberálnímu pojetí konání tělesných potřeb smrdí některá místa mezi stany i kolem cest hůř než čistička fekálií, k níž vystěhoval Jiří Čunek vsetínské Rómy. Mnohé provizorní převlékárny slouží k močení. A mnohde se samozřejmě kupí i odpadky a zbytky jídla, jež Indové tradičně odhazují všude, kde zrovna potřebují. Epidemiím cholery či podobným věcem, k nimž tu občas dojde, se organizátoři snaží předejít permanentním zasypáváním areálu dezinfekčním vápnem.
A pak jsou tu i obvyklí podezřelí, politici. Někteří indičtí hlavouni jezdí na Kumbh Melu smývat především své politické hříchy, pochopitelně v uzavřených klimatizovaných autech a s policejním doprovodem, aby se od poutníků neumazali. Nejednou jsem viděl, jak policisté dohlížející v areálu na pořádek přetáhli bambusovými holemi přes záda chudáky, kteří se kvůli uhýbání politikům natlačili na dřevěná zábradlí ohraničující oficiální a lidmi často zcela ucpané cesty.
UVIDÍME SE V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ
V posvátné ráno, krátce po čtvrté hodině, dorazilo procesí Svámídžího k mému stanu, jenž se přes noc totálně zaplnil poutníky, „cesta byla dobrá, ale hodně lidí," pozdravil mě jako vždy duševně vyrovnaný Tetera. „Kdo se ztratí, potká nás zase v příštím životě." Už zakrátko se procesí žáků z Jógy v denním životě řadilo za pestře zdobený alegorický vůz tažený traktorem, na němž jako král trůnil svátostně naladěný Svámídží s mexickým sombrerem na hlavě. Zhruba dva kilometry jsme šli vcelku spořádaně. Až kousek od Gangy jako by se všichni zničehonic zbláznili.
Už na voze se Svámídží, stejně jako jeho následovníci shromáždění kolem, začal svlékat, načež se polonahý a následovaný svými žáky rozeběhl k řece. Neřekl bych, že smytí hříchů a smrti trvalo déle než dvě minuty, takže na síle očistného účinku Gangy něco opravdu bude. Někteří se však do vody kvůli velmi těsnému itineráři jednotlivých procesí vůbec nedostali.
„Dobrý," usmál se na mě česky Svámídží, jenž počátkem sedmdesátých let minulého století nějaký čas pobýval a poprvé nabíral své budoucí žáky v někdejším Československu, než se znovu usadil na svůj alegorický vůz a celé procesí promočených a zimou se klepajících lidí vyrazilo zpět do svého kempu.
zatímco jsme cestou míjeli monumentální a v noci nasvícené vstupy do obřích stanů jednotlivých škol jógy, zvenku ověšených reklamními billboardy guruů, z nichž někteří připomínají herce z bollywoodských braků, zeptalo se mě pár poutníků, jestli jsem se také vykoupal, řekl jsem, že ne, protože by to od bezvěrce byl laciný podvod. U suverénně největšího billboardu v celém areálu patřícího samozřejmě Coca-Cole jsem se od procesí odpojil. Spirituality a poznání bylo najednou až příliš.
SMRTI VSTŘÍC
A pak už jsem většinu času slyšel jen zoufalé hvízdání policejních píšťalek. Dopoledne, po koupeli prvních procesí, se areál, a především přístupové cesty do něj a z něj zcela ucpaly; milióny poutníků proudily dovnitř, ke Ganze i ven směrem k vlakům a autobusům. Policisté, kteří měli dohlížet na pořádek a bezpečnost, zareagovali chytře po svém: před nekonečným hustým davem se schovali na zábradlí i okolní sloupy a místo práce pouze nonstop hvízdali na píšťaly.
Poprvé v životě jsem pochopil, jak snadno vás podobný dav ušlape. Někteří upadli cestou na zem, jiní se zoufale snažili držet za ruce, aby se v proudech lidí tlačících se kolem křižovatek do různých stran neztratili. Na široké prašné cestě se najednou začaly válet kusy oblečení, boty, hadry i vylité nádoby na posvátnou vodu z Gangy, již si mnozí odnášejí domů.
Ještě že jsou Indové v podstatě spořádaný a pokojný národ s hrdou historií nenásilí. Stát se podobná tlačenice u nás, pobijeme se ještě hůř než při slevách v hypermarketech. Téměř čtyřicet lidí se přesto záhy ušlapalo na illahabádském nádraží, když se pod davem zřítil nadchod a vypukla panika. A to ze sebe smyli smrt jen krátce předtím.
REFLEX 2013/9