ONDŘEJ KUNDRA: Putinovi agenti

...

2. Stále se rozšiřovat

Agent ruské rozvědky Robert Rachardžo je opravdovou hvězdou své branže. Česku jasně ukázal, jak banální zpravodajské nástroje mohou stačit, aby jeden špion slušně narušil pověst armády členské země NATO a otřásl bezpečností země. Případ Rachardžo byl zároveň pro Česko přelomovým momentem. Odhalení ruského agenta totiž znamenalo vystřízlivění z představy, že aktivity ruských tajných služeb jsou reliktem dob dávno minulých, pohřbených listopadovou revolucí v roce 1989.
Prostor, v němž žijeme, jsme si již navykli vnímat jako bezpečný. V roce 1999 jsme vstoupili do NATO a o pět let později i do Evropské unie, což ve veřejnosti posílilo přesvědčení, že teď nám už žádná velká rizika nehrozí a že se tedy v klidu můžeme soustředit na vše možné, jen ne ochranu naší bezpečnosti. Někteří dokonce začali mít pocit, že největší nebezpečí číhá ve Washingtonu nebo Bruselu, který část politické elity začala líčit jako nebezpečný prostor připravující zdejší národní stát o jeho pravomoci a dokonce i svobodu.
Skutečná hrozba ale dřímá jinde: Rusko odsud nikdy nestáhlo své agenty, naopak v posledních letech jejich řady ještě posílilo. Špioni dostali řadu úkolů, politické krytí od vedení Kremlu a dostatečné prostředky na svoji činnost. Jejich cílem je podkopat zdejší stále se usazující a vratkou demokracii, vnést do ní chaos, oslabit její začleňování do obranných a politických struktur Západu a zmocnit se našich tajemství.
S podobným překvapením hledí v poslední době na rozsáhlé aktivity ruské špionáže i v mnoha dalších zemích EU, i ty byly zastiženy nepřipravené stejně jako Česká republika.
První polovina devadesátých let nicméně skutečně nasvědčovala tomu, že proměna Ruska by nemusela být jenom utopistickou ideou.
Mnozí předpokládali, že Rusko se bude vyvíjet podobně jako další postkomunistické státy, jež se vytrhly z ruského orbitu a začaly rotovat okolo EU a NATO. Rusko pro svou velikost nemohlo směřovat na Západ tak rychle, jako jeho bývalé satelity, v knize Th e Strongman bývalý britský zpravodaj v Moskvě Angus Roxburgh nicméně dokládá, že ještě na počátku tohoto tisíciletí mluvil o možném členství Ruska v NATO dokonce i tehdy čerstvý prezident Vladimir Putin.
O tom, zda někdy existovala reálná šance přimknout Rusko k Západu, se dodnes vedou vášnivé polemiky. Jedna strana zastoupená známým americkým ekonomem Josephem Stiglitzem nebo britským novinářem Edwardem Lucasem říká, že vše pohřbila zpackaná ekonomická transformace devadesátých let, která zrodila lídra, jako je Vladimír Putin.
Druhá, mezi jejíž přední mluvčí se řadí historický geograf Robert D. Kaplan, argumentuje, že prozápadní směřování Ruska bylo od začátku pouhou iluzí, protože takový vývoj neumožňovaly historické národní sklony smíchané s geografi ckými danostmi.
Podle Stiglitze je to zajímavý paradox: ve svém dnes již slavném textu Who Lost Russia napsal, že přechod od komunismu ke kapitalismu mohl po roce 1991 přinést do Ruska skutečně nečekanou prosperitu, právě k tomu ale nikdy nedošlo. V důsledku chyb a špatných ekonomických rozhodnutí se totiž země místo růstu vrátila zpět do časů, kdy komunismus kolaboval a ekonomika byla v rozvratu. Zprvu to ale tak nevypadalo. Když se do čela země po Michailu Gorbačovovi, posledním generálním tajemníkovi Sovětského svazu, vyhoupl Boris Jelcin, o generaci mladší muž připomínající svojí vizáží tak trochu Dědu Mráze, měl všechny předpoklady táhnout Rusko vzhůru.
A nejen proto, že měl nepopiratelně větší obzor a charisma než jeho předchůdce. Jelcinovi se podařilo potlačit neúspěšný puč radikálů a tajných služeb, jež měli ambici vrátit Rusko zpět na totalitní orbit, obklopil se liberálními ekonomy s plynulou angličtinou a šarmem, jako byl tehdejší a později za Putina zavražděný vicepremiér Boris Němcov, a zdálo se, že Západu skutečně naslouchá. Obnovená komunistická strana oslabila, Rusko povolilo soukromý byznys a vlastnictví a dál se reformovalo.
Trhliny se ale objevily poměrně brzy. „Navzdory všemu rozumovému úsilí, osobnímu kouzlu i odvaze se nakonec ukázalo, že reformátoři jsou nejen slabí a neschopní, ale i úplatní. Za jejich neúspěšné vlády upadlo Rusko do rukou osob vedených sobeckou touhou po penězích a moci, nikoliv idealistickou snahou, aby byla jejich země bohatá a svobodná,“ píše v knize Nová studená válka britský novinář a specialista na Rusko a jeho tajné služby Edward Lucas. A pokračuje: „Tito chvástaví magnáti si sami říkali oligarchové. Za stavu, kdy v podstatě neexistovala vláda zákona, byla fi nanční a politická korupce všudypřítomná a za pár měsíců bylo možné nahrabat obrovské jmění.
Z bažin kradmo vylézaly nazpět rozvědné a bezpečnostní složky, jež s sebou přinášely své vlastní hodnoty a zvyky ze sovětské éry: autoritářství a xenofobii. Prostředky, jež Jelcin i jeho poradci nasadili, aby se udrželi u moci, měly zhoubný vliv na snahu Ruska nastolit vytoužený systém založený na vládě zákona a svobody. (…) Hamižnost a zákulisní pikle kliky kolem Jelcina zdiskreditovaly jak prozápadní politiku, tak pluralitní systém a tržní ekonomiku.“
Pod Jelcinem se sice Rusko pokusilo proměnit v tržní ekonomiku, dlouho ale chyběly její důležité složky, jako je komerční bankovnictví nebo obchodní zákony. Privatizace probíhala živelně, stát přicházel o značné bohatství na úkor pozdějších oligarchů, kteří se k lukrativním podnikům dostávali nelegálně. V zemi fungovala stínová ekonomika, odhaduje se, že představovala neuvěřitelných padesát procent celého ruského hospodářství.
Jak upozorňuje Stiglitz, v roce 1998 právě kvůli špatnému řízení země a chybám reformátorů došlo k rozsáhlé devalvaci rublu, jeho kurz se z předkrizové úrovně šest rublů za dolar propadl do konce září 1998 až na dvacet rublů za dolar. Zasaženy byly banky, i celá odvětví ekonomiky a společnosti. V Rusku naplno propukla měnová krize. Vláda provedla jednostrannou restrukturalizaci domácího dluhu a pozastavila splácení zahraničního dluhu. Jenže i přesto se stát dostal do platební neschopnosti, infl ace skokově narostla až na čtyřicet procent, zatímco HDP spadl o čtyři procenta.
Řada lidí nedostala vyplaceny své důchody a Jelcin přicházel o poslední zbytky dřívější podpory. Zemí se rozlila vlna nespokojenosti a veřejného rozhořčení, což samozřejmě nemohlo nezatřást politikou.
Jelcin se sice snažil zachránit tím, že během roku 1998 a 1999 odvolal čtyři premiéry, v květnu 1998 Viktora Černomyrdina, v srpnu Sergeje Kirijenka, následující rok v květnu Jevgenije Primakova a v srpnu Sergeje Stěpašina, ani to však nestačilo. Politická nestabilita nepřispívala k úspěšnému zvládnutí dál se prohlubující ekonomické krize, časté střídání administrativy naopak přinášelo jen chaos. A právě ten, tvrdí Stiglitz, stvořil dokonalé podmínky pro budoucí úspěch Vladimira Putina.
Jiní autoři jako například politický geograf Robert D. Kaplan, jehož pohled v Respektu popsal redakční kolega Jiří Sobota, však namítají, že současné dění v Rusku je jen opakováním dávného příběhu, jehož negativní vyústění šlo dopředu odhadnout. Ten se na východ od nás odehrává již mnoho staletí a hodně souvisí s geografi ckými okolnostmi, které Moskvě jednoduše znemožňují vydat se západní cestou. Do velké míry za to může skutečně zeměpis: Rusko se zformovalo ve velmi specifi ckém prostředí, je největší suchozemskou mocností, která zabírá 170 stupňů zeměpisné délky, tedy téměř polovinu zeměkoule. Hlavní přístup Ruska k moři je na severu, ten je však po většinu času uzavřen arktickými ledovci. V knize Pomsta geografi e Kaplan upozorňuje, že suchozemské mocnosti jako Rusko proto trpí trvalým pocitem nejistoty.
„Protože je neochrání moře, jsou pořád nespokojené a musí neustále expandovat, aby nebyly podrobeny. To platí zejména pro Rusy, jejichž rozlehlá země téměř postrádá jakékoliv přirozené hranice a poskytuje tak jen malou ochranu,“ píše Kaplan a zdůrazňuje, že právě proto země opakovaně zažívala strach z pevninských nepřátel. „Rusové pronikali do střední a východní Evropy, aby v 19. století zablokovali cestu Francii a ve 20. století Německu. Vpadli do Afghánistánu, aby uzavřeli Brity v Indii a dostali se k teplým přístavům v Indickém oceánu. Na Dálný východ se dostali, aby zastavili Čínu. V případě Kavkazu jde o hory, které tvoří jakousi bariéru, již Rusové musí ovládat, aby byli v bezpečí před politickými a náboženskými nepokoji na širším Blízkém východě.“
Dalším klíčovým faktorem ruské specifi čnosti je podle Kaplana fakt, že v Rusku panuje krutá zima. Zatímco nejsevernější část USA leží na 49. rovnoběžce severní šířky, velká část Ruska se rozkládá severně od padesáté rovnoběžky. Rusové tak obývají chladnější území než Američané, ale i Kanaďané, kteří bydlí převážně u hranic s USA. „Kvůli zeměpisné šířce, vzdálenosti od otevřených moří, bariéře hor a pevninskému charakteru,“ píše Kaplanem citovaný geograf Saul Cohen, „je ruské podnebí příliš suché, aby mohlo být trvale osídleno.“
Kaplan k tomu dodává, že „ruské klima a krajina jsou bezútěšně nehostinné, a jako takové jsou klíčem k ruské povaze a historii.“ Odkazuje přitom na historika Ruska Philipa Longwortha, jenž dospěl k úvaze, že chlad vypěstoval v Rusech „schopnost trpět, jistý komunalismus, či dokonce ochotu obětovat jednotlivce pro společenské dobro.“ Krátké vegetační období ve vyšších severních šířkách totiž vyžadovalo „vzájemnou provázanost mezi zemědělci,“ stejně jako „nadšené a vyčerpávající úsilí, dlouhé hodiny na polích, zapojení dětí,“ protože setí a sklízení bylo třeba provést rychle.
Právě nízké přebytky úrody z důvodů chladu povzbudily podle Kaplana elity vznikajícího ruského státu k tomu, aby ovládly rozsáhlé oblasti. Bezohledné vykořisťování pak ničilo motivaci zemědělců k usilovnější práci, pokud k ní nebyli donuceni, a to přispělo k projevům násilí v každodenním životě. „Ruský komunismus, stejně jako až donedávna jisté pohrdání osobní svobodou, mají své kořeny v mrazivé krajině,“ píše Kaplan. „Mýcení půdy kvůli výstavbě kostelů a opevnění na ledové pláni a zpěv modliteb pravoslavných, to všechno svědčilo o srdceryvném komunalismu.“ Rusko je skutečně velmi nehostinná země. Velkou část území zabírá tundra bez stromů, kde se daří jen mechům a lišejníkům.
V létě, když roztaje sníh, leží na zemi jen břečka a normální život znepříjemňují všudypřítomní komáři.
Kaplan vypočítává, že jižně od tundry leží tajga, největší jehličnatý les na světě, který se táhne od Baltu až k Pacifi ku. Asi 40 procent těchto 32 oblastí na Sibiři a na ruském Dálném východě je pokryto věčně zmrzlou půdou. A konečně v jižním Rusku, které sahá od maďarské roviny na západě, přes Ukrajinu, severní Kavkaz a Střední Asii až po daleké Mandžusko, se rozkládá step, nejrozsáhlejší světová pastvina. Geografické podmínky tedy logicky formovaly chování a způsob myšlení zdejších obyvatel.
„Rusové byli původně lidé, kteří se schovávali v ochranném krytu lesa. V zájmu své vlastní bezpečnosti museli zdolávat, od vrcholného středověku až do raného novověku, asijské kočovníky ze stepí na jihu a na východě. Zejména dlouhá a ponižující přítomnost Mongolů ve Zlaté hordě v blízkosti středověké Moskvy a Modré hordy ve Střední Asii, která odepřela Rusku zkušenost renesance, dala pronásledovaným pravoslavným Slovanům pocit pospolitosti, energii a životní cíl, který byl pro ně rozhodující a umožnil jim nakonec se vymanit z tatarského jha a zabrat v následujících stoletích velké plochy území,“ uvádí Kaplan. „Podle historika G. Patricka Marche tatarské jařmo vštípilo Rusům větší toleranci k tyranii, protože je naučilo snášet strádání (…) Jinými slovy lze říct, že samotná rovinatost Ruska, která sahá od Evropy po Dálný východ, s několika málo přírodními hranicemi, a také řídké osídlení v protikladu k městské koncentraci, přispívaly po dlouhou dobu k anarchii, ve které se cítila každá skupina neustále v nejistotě.“
Kaplan upozorňuje, že pozdější ruská náboženská a komunistická totalita má své „kořeny v pocitu bezbrannosti v lese nedaleko stepi, který naopak zase vštípil Rusům potřebu dobývat.“ A že nyní v Rusku opět pociťovaná hrozba v podobě permanentního vnějšího ohrožení a z toho plynoucí neustálá potřeba ohrožovat druhé, z níž bere sílu Vladimir Putin, je tak jen logickým vyústěním historických a zeměpisných okolností.
Faktem je, že mohutná říše sahající od Tichého oceánu až k bloku vazalských států ve střední Evropě je úspěchem mnoha staletí trvajících snah o zajištění vlastní bezpečnosti a kulturní dominance.
Řada příkladů z ruské historie dokazuje, že tohle uvažování bylo hluboce zakořeněno v mysli většiny ruských panovníků. Když carevna Kateřina II. Veliká obhajovala svoji expanzivní politiku, prohlásila: „Nemám jinou možnost, jak bránit hranice své říše, než je rozšiřovat.“ Právě rozšiřování hranic bylo v dalších staletích hnacím motorem politiky kremelských vládců. Ve středověku se po více než sto padesát let Rusko rozšiřovalo průměrným tempem jednoho nově nabytého Nizozemska ročně. Země se rozkročila od Dálného východu až k Tichému oceánu, ruští osadníci překročili Beringovu úžinu a dostali se až na Aljašku. Jeden čas pronikli dokonce ještě dále, na území Kalifornie, takže byli považováni za konkurenta Španělska na západním pobřeží dnešních Spojených států. Směrem na jih je zastavila až pohoří Kavkazu a Pamíru, kde boj s tamními obyvateli pokračuje do dnešních dnů. A podobně tomu bylo i v případě Krymu a přívětivě teplých vod Černého moře ústícího do Středozemního moře. Pro západní hranici země je podle Kaplana příznačné, že je plovoucí a kmitá dopředu a zpět v přetahování se o prostor a přístup k moři s Poláky, Litevci a Finy.
Největší expanzi tímhle směrem Rusko zažilo samozřejmě v době studené války, kdy podmaněním si Československa, Maďarska, Polska a východního Německa svoji hranici vytyčilo v zalesněných vrcholcích Šumavy a Krušných hor. Dnes to již neplatí, bylo by ale chybné domnívat se, že ústup ruské hranice zpět o několik set kilometrů znamená, že je tento problém jednou provždy vyřešen.
Žádné rozpínání by samozřejmě nebylo možné, kdyby ho dříve či později nepodepřela ideologie. Země obklopená bezvěrci převzala v 15. století pochodeň od Cařihradu, jenž padl do rukou islámských dobyvatelů. Moskva se začala sama považovat za jakýsi „třetí Řím“, pochodeň pravoslavné civilizace obklopené ze všech stran tmáři, kteří se ji snaží zničit nejen z čistě dobyvačných, ale také náboženských důvodů. Rozpínání znamenalo „šíření civilizace“. Obrana se vedla zoufale, ve jménu vyššího principu a ochrany pravé víry. Jejím garantem je samozřejmě despotický vládce – car – propojený s církví, později všemocný generální tajemník vybavený ideologií komunismu ohrožovaného světovým imperialismem, nebo ještě později prezident země se svéráznou civilizací a ohromnými přírodními zdroji, kolem níž (údajně) stahuje smyčku lačné NATO v čele se Spojenými státy. V únoru 2009 jsem se po třídenní návštěvě Spojených států vracel jako jeden z členů novinářské delegace tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga z Washingtonu přes Moskvu do Prahy. V USA Schwarzenberg testoval u nově zvolené šéfk y americké diplomacie Hillary Clintonové, zda Obamova administrativa bude dál podporovat obranný radar ve střední Evropě (přišel s ním Obamův předchůdce v Bílém domě George W. Bush), následně pak ministr spěchal do Moskvy na schůzku špiček Evropské unie s ministrem zahraničí Ruska Sergejem Lavrovem. Jednání se uskutečnilo v Lavrovově honosné rezidenci na okraji města, v podlouhlé místnosti se žlutými zdmi a mramorovými sloupy. Zhruba po dvou hodinách následovala tisková konference. Lavrov na ní v sále napěchovaném novináři hřímal, že jestli bude skutečně postaven radar, který byl Rusku delší dobu trnem v oku (bralo ho jako své ohrožení), přijde razantní „odpověď“. V souvislosti s Českem a Polskem použil překvapivě termín „východní Evropa“. „Jen bych chtěl upozornit, že Česko není východní Evropa, ale střední Evropa, čistě geografi cky,“ oponoval Schwarzenberg, který tím chtěl sdělit, že 35 doba, kdy jsme jako podmaněný a kolaborující satelit patřili do ruské sféry vlivu, skončila. Lavrov si však vzal znovu slovo. „Je potřeba si uvědomit, že podle měřítek regionálních skupin OSN patří Česko a Polsko k východní Evropě,“ řekl důrazně šéf ruské diplomacie. Ačkoliv to zlehčil osobním oslovením českého ministra „Karle“, ta slova působila mrazivě, stejně jako výraz Lavrovova ostře řezaného obličeje bez jediného gesta prozrazujícího emoce. Ministrovo tvrzení, že Česko patří do východní Evropy, samozřejmě vycházelo z poválečného uspořádání a ruského vnímání světa, nikoliv ze svobodného rozhodnutí Prahy dobrovolně se do tohoto prostoru přihlásit. Ruský šéfdiplomat odkazoval na fakt, že všechny země bývalého Varšavského paktu patřily do tzv. východní zóny, a dával tím jasně najevo, jak Moskva o střední Evropě stále uvažuje. A sice jako o prostoru, vůči němuž nikdy nepřestane uplatňovat mocenský vliv a kde půjde za svými zájmy důrazně a bez známky jakýchkoliv pochybností. Že východní hranice Ruska nejsou defi novány trvale, bylo jasné nejpozději pět let poté, v okamžiku ruského vpádu na Ukrajinu, který právě Lavrov vehementně obhajoval. Logika je zřejmá: v momentě, kdy Ukrajina chtěla směřovat více prozápadním směrem, muselo Rusko podle Putina přistoupit k hlubokému záboru jejího území, protože je chápe jako nárazníkovou zónu ochraňující ho od rizikového a rozpínajícího se Západu. Čím hlouběji ten zábor bude, tím pro Rusko lépe. Rozhodnuté to stále není. O tom, zda Rusko vzdalo více prozápadní orientaci kvůli zpackané transformaci, nebo pod vlivem hlubších, historií a geografi í podmíněných faktorů, se jistě povedou polemiky i v dalších letech. Ať už v nich bude mít navrch kterákoliv argumentační strana, vlastně na tom zas až tak nesejde. Výsledkem totiž v každém případě 36 je, že v roce 2000 Vladimir Putin nasedl na osvědčeného imperiálního koně, jehož osedlání se všem vládcům Ruska vždy vyplatilo. Jím vedená pozdější ruská expanze, nejdřív do Gruzie a následně na Ukrajinu, která zpřetrhala kontakty se Západem, vlastně dává dokonalou logiku. Zatímco Putin Rusko rozšiřuje o další území, získává tím na domácí politické scéně body. V Rusech totiž probudil nostalgii za ztracenou imperiální mocí země. Plasticky to ve své knize It Was a Long Time Ago and It Never Happened Anyway popsal novinář David Satter, který v roce 2008 zpovídal řadu Rusů. Jednou z nich byla i důchodkyně Larisa Achtirková, kterou lze považovat za modelový případ k pochopení Putinova úspěchu. Její dětství bylo šťastné navzdory těžkému stínu minulosti. Drsné podnebí posilovalo kolektivního ducha a lidé se chovali přátelsky. V zimě, během dlouhých, tmavých dnů, se vzájemně navštěvovali. I neočekávaní hosté byli okamžitě zváni dál bez ohledu na to, že byly třeba dvě nebo tři hodiny v noci nebo že šlo o neznámé lidi, které hostitelé potkali na ulici. Pokud hostům nebylo co nabídnout, vždycky bylo možné vzbudit sousedy. Večírky trvaly dva i tři dny a nikdo nikdy nikomu nenaznačil, že je čas jít domů. Pohostinnost byla pravidlem, protože kdo pohostinný nebyl, zůstal nakonec úplně sám. Idylické místo večírků s kaviárem a vodkou se jmenuje Vorkuta a právě zde vedl Satter řadu svých rozhovorů. Ruské hornické město leží sto padesát kilometrů na sever od polárního kruhu v autonomní Komijské republice. Je obklopeno stovkami kilometrů tundry, tak odlehlé, že i holubi jsou tam vzácností – občas se do města nedopatřením svezou na vagonech nákladních vlaků. Průměrná teplota v zimě klesá na 20 stupňů pod nulou. Satter se ale městem toulá v létě 2008, když 37 jeho obyvatelé spokojeně posedávají u bílých plastových stolků na červených plastových židlích, muži svlékají košile a nastavují odhalená těla šikmým slunečním paprskům. Vzduchem voní šašlik. Vorkuta zažila lepší časy. Počet jejích obyvatel klesl ze 116 000 v roce 1989 na 70 000 před čtyřmi lety. Ve šťastných dobách Larisina mládí pobírali místní horníci polární příplatky, díky nimž patřili k nejbohatším lidem v tehdejším Sovětském svazu. Na letní dovolenou jezdili na několik týdnů na slunný Krym vzdálený tisíce kilometrů. Sovětský svaz byl velkou hrdou zemí a v Moskvě vládl Leonid Brežněv. Larisa na ta léta vzpomíná s neskrývanou nostalgií. Když se jako mladá dívka vydala s kamarádkou na dovolenou na jih a došly jí peníze, poslala svému pracovnímu kolektivu telegram a kamarádi se obratem složili a potřebné peníze jí půjčili. Tak se to ve Vorkutě prostě dělávalo. Vorkuta ale zároveň zažila nepředstavitelně horší časy. Město stojí doslova na hromadách vybělených lidských kostí. Místní šachty vyhloubili otroci, vězni jednoho z nejstrašnějších sovětských gulagů. Za Stalinovy éry, v letech 1931–1957, jich tudy prošly nejméně tři miliony, nejméně půl milionu z nich zde zahynulo nebo bylo popraveno a jejich těla jsou zakopána v tundře, na níž dnes stojí oprýskané paneláky. Kosti občas v létě vystupují z rozměklé půdy, stavbaři narážejí při kopání nových základů na masové hroby, děti se navzájem straší lebkami, které nacházejí za městem. Také rodiče Larisy Achtirkové patřili mezi otroky místního gulagu, seznámili se v pracovním táboře a po propuštění ve městě zůstali. Larisiny nostalgické vzpomínky se ve skutečnosti vážou k životu v činžáku s výhledem na budovy bývalého tábora číslo 40 proměněného později v pilu. Larisa v mládí poslouchala vzpomínky své maminky, která vyprávěla, jak někdy, když teploty klesly tak nízko, že ve zmrzlé půdě nebylo

možné vykopat hrob, skládali dozorci mrtvoly trestankyň do úhledných řad na hlavním prostranství pracovního tábora. Čtenář Satterovy reportáže podvědomě očekává katarzi. Larisu si ostatně autor nevybral náhodou, její příběh je jedním z mnoha, na nichž ve své reportáži ilustruje život v dnešním Rusku. Co se honí hlavou dnes již stárnoucí ženy, která v těžko představitelném místě na okraji civilizace strávila celý život? Bude vášnivě vyprávět o zničeném životě svých rodičů? Co se rodí z podivné směsice chladné hrůzy a hřejivé nostalgie, kterou kolem sebe autor knihy vidí v dnešním Rusku na každém kroku? Ve Vorkutě se dnes těžko hledá památník, který by utrpení vězňů připomínal. Odstranění křížů, které tu nechali nainstalovat lidé z moskevské organizace Memorial, si odhlasovali místní horníci s tím, že lépe je myslet na živé. Na zdi domu pionýrů je dodnes k vidění nástěnná malba zachycující děti v rudých šátcích, které vypouštějí do vzduchu modely letadel a hladí krotké soby. Na pozadí startuje kosmická raketa. Chmurných myšlenek mají lidé evidentně dost na to, aby se chtěli zabývat dalšími. „Existuje tu přesvědčení, že když budeme psát o všem špatném, co se okolo nás odehrálo, lidé ani nebudou chtít žít,“ vysvětluje Satterovi šéfredaktor místních novin. Larisa, dcera vězňů gulagu, dnes cítí především obnovenou hrdost. Rusko na konci devadesátých let zbankrotovalo a muselo žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Lidé ve Vorkutě zažili za vlády Borise Jelcina situace, kdy výplaty nepřišly celý rok a ve městě se demonstrovalo. V médiích najdete články o tom, že se obyvatelé v některých ohledech cítí hůře než jejich uvěznění předchůdci. „Oni měli alespoň nějakou naději,“ vysvětluje v jednom z nich svou představu důchodkyně Světlana Zatokovenková, léta na seznamu čekatelů na odchod z města.

„Když si odkroutili trest, byli volní, mohli si jít, kam chtěli. My jsme tady ekonomičtí zajatci Sibiře. Nemáme peníze, abychom se mohli někam odstěhovat.“ V posledních letech se ale situace zlepšuje a lidé začínají žít obnovenou vážností Ruska, kterou přičítají velmocenské politice Vladimira Putina. „Byly časy, kdy jsme se museli doprošovat cizích zemí. Dnes se nikoho prosit nemusíme. Dnes můžeme dokonce hrozit prstem,“ vysvětluje Davidu Satterovi Larisa Achtirková. Na svůj život a život své rodiny se dnes šedesátiletá žena dívá smířlivě. „Museli jsme si projít ledasčím,“ vypráví. „To, co se tady odehrálo, je součástí životní zkušenosti, jako třeba nešťastná láska. Nemá smysl na to dál myslet. Nic se s tím nedá dělat. Bylo by jenom dobré, kdyby se to už neopakovalo.“ Když 16. srpna 1999 Boris Jelcin povolal do úřadu premiéra pátého muže, jistého Vladimira Putina, málokdo čekal, že v nejvyšších politických patrech přežije delší dobu. Jelcin mu ale věřil. „Putin je schopen sjednotit společnost ve 21. století a zajistit pokračování reforem,“ vysvětlil sázku na něj. „Již dlouho jsem jej pozorně sledoval, když pracoval jako první místostarosta Petrohradu. V posledních letech pracujeme vedle sebe. Ve všech funkcích postupoval rozhodně a s jistotou. Dosáhl dobrých výsledků. Má velké zkušenosti ve státnické činnosti. Řízení vlády je těžké břímě a vážná zkouška. Jsem si jist, že on to zvládne a Rusové jej podpoří.“ Západ a my s ním tuhle výměnu vůbec neočekával. Ještě pár dní před Jelcinovým koncem hlásili zástupci české rozvědky do svého pražského ústředí, že Jelcin zůstane v úřadě ještě dlouho. Zatímco Západ Putina příliš neznal, v kremelských kuloárech tak úplným nováčkem nebyl. V Moskvě začal působit v roce 1996, kdy se stal zástupcem vedoucího vnitřní správy úřadu prezidenta, ...