Franta Jeřábek: Dobrodružná cesta kolem světa, V. Kotrba Praha II. 1942, str. 53

 

 

Čína a Tibet

 

1. Nebezpečná plavba čínskou lodicí do vnitrozemí. Strastiplné putování neschůdnými čínskými horami. Krkolomná karavanní cesta nehostinnou sprašovou pouští.

2.        Těžký život na „střeše světa". S lámou Tundupem v poutnickém přestrojení do zapovězeného města Lhasy. Chrámová slavnost ve Lhase.

3.         Opět v Číně. Drahocenné ořechy. V čínském klášteře. Stará sláva bývalého sídelního města Pejpinu. Denní život Číňanů. Návštěvou u zámožného Číňana. Čínské zvyky a kuchyně. Tajfun na čínském parníku.

Dostali jsme se parolodí do Shanghaie a stanuli jsme na půdě staré Číny. Nezdrželi jsme se však v tomto velkém moderním městě, nýbrž nasedli jsme na parník „Suitai" a pluli pět dní po řece Yang-tse-kiang čili Modré řece. Tato nejmocnější přirozená dopravní cesta světa soustředila na svých vlnách ob­chodní ruch celé střední Číny. Druhá mocná řeka Číny tekla nedaleko. Byla to řeka Hoang-ho, Žlutá řeka, 4000 km dlouhá. Znal jsem z vypravování strýcova tuto obrovskou řeku, z níž pramení celý zavodňovací systém severní Číny a která svým občasným rozvodněním přinášela Číně strašné katastrofy, které se vymykají popisu a jimž padly už za oběť miliony lidí. Jen v roce 1867 pro­trhla hráze, zaplavila území, rovnající se velké části Evropy a zničila daleko přes milion lidských životů.

Hankou, které se stalo v XIX. století světovým moderním městem, bylo neobyčejně rušné město. Kvetl tu obchod čajem, kožemi, léky, dřevěným ole­jem, surovým hedvábím aj. Zde jsem si učinil teprve skutečný pojem o velikosti Číny. Vždyť jsem byl na půdě, která byla 1/34 celé zeměkoule! Zde jsme také konali přípravy na cestu do vnitrozemí. Byl konec pohodlnému životu ve slun­ném Japonsku. Nyní nastaly útrapy cestování v zemi bez silnic a poměrně málo protkané železnicí.

Strýc se rozhodl, že se budeme plaviti po řece Han. Najali jsme si tedy člun a potřebné sluhy. Získali jsme také listinu, která nám zaručovala nerušenou plavbu a ochranu ozbrojenými čluny vlády. Náš obytný člun vyhlížel jako dře­věná bouda se skleněnými okny. Takovýchto člunů užívají vládní úředníci a mi­sionáři na svých cestách. Naše plachta byla už hodně záplatovaná. Loď neměla velký ponor a šinula se jen zvolna kupředu. Ačkoli byla velká, nebyla pohodlná. Byla 9 m dlouhá a 2 1/2 m široká. Naložena, ponořila se jen půl metru do vody. Paluba byla z prken. Náš kapitán a kormidelník v jedné osobě byl, bohužel, náruživým kuřákem opia a z jeho kajuty k nám stěnou večer pronikal protivně nasládlý pach opia. Celkem jsme měli pět sluhů, kuliů. Ze zvířat tu byli dva psi a nesmírné množství hmyzu všeho druhu. Naloďování bylo velmi obtížné, neboť náhoda tomu chtěla, že rozmarný veletok Yang-tse-kiang změnil toho roku své koryto a strhl a podemlel celé nábřeží, s velkým nákladem postavené. Strýc nakoupil zbraní a tisíc patron. Počítali jsme s přepadením a lovy v Číně a Tibetě. Do noci jsme byli zaměstnáni uskladňováním zavazadel. Pak jsme se uložili k odpočinku a spánku, abychom byli ráno brzy na nohou.

Nepočítali jsme ovšem s nepřesností Číňanů. Kuliové měli různé výmluvy; jeden chtěl ještě cosi nakupovat, jiný se rozloučit s rodinou — za větší odměnu jsme je posléze pohnuli, aby v poledne dopravili naše plavidlo džunglí lodí a čínských džunek z dosahu města. Nejhorší bylo, že jsme neuměli čínsky. Byli jsme vydáni na milost a nemilost našich kuliů, z nichž jeden uměl trochu anglicky; platili jsme mu zvláštní honorář jako tlumočníku.

Naši kuliové zpívali při veslování čínské písně, vzývajíce tak své bohy, aby cesta se utvářila šťastně. Lodička mi připadala jako kachnička na řece. Jak zrádná však tato řeka byla, měli jsme se dozvěděti až později. Neboť řeka Han je nebezpečná svými četnými útesy, zcela skrytými pod vodou, peřejemi, hloub­kami a víry. Asi po hodině plavby jsme se dostali mezi srázné břehy. Na sta čínských džunek pohybovalo se v divoké změti po řece a mohly se dostati ku­předu jen tím způsobem, že se zasekávaly háky do předchozích loděk a tak se dostávaly kupředu. Veslovati nebylo možno. Tak se tu hemžily drobné džunky, malé parníčky a čluny jako krabi, vlekouce jeden druhého. Naši kuliové křičeli a spílali a drali se kupředu. Na srázných březích byly nalepeny jako vlaš­tovčí hnízda malinké domečky. Kuliové pracovali velmi opatrně a s napětím všech sil. Krom toho ztěžovaly tu peřeje průchod. Lodím to trvalo několik ho­din, než se vyprostily z této směsice. Les stěžňů se tyčil nad vodou. Člun se tísnil vedle člunu. Na palubách těchto plovoucích obydlí bylo čilo a veselo. Srazili jsme se asi dvakrát s jiným člunem. Konečně jsme si uvolnili cestu a ku­liové mohli sáhnouti zase k veslům. Jak jsme si oddechli!

Nyní vystoupili naši veslaři na břeh a vlekli člun lanem, kráčejíce podél břehu vyšlapanou cestou. Ježto voda byla nečistá, vezli jsme s sebou hliněné nádoby k filtrování a čištění. Cesta byla nyní volnější. Strýc nedůvěřoval kuliům. Měl smutné zkušenosti ze svého dřívějšího pobytu a stále říkal: „Nevím, nevím, zda nám při nejbližší příležitosti neupláchnou!" Jak příliš měl pravdu se svými obavami, měli jsme zažíti už příštího dne. Také nám nebylo vhod, že jsme měli s sebou ochranný člun, který nás sledoval. Cestovali jsme tak sice jako velcí úředníci nebo jiní hodnostáři, ale nebylo to romantické. Ostatně ochranný člun nebyl tak tuze ozbrojen. Dělo bylo napodobeno špalkem, vyčnívajícím jako hlaveň z člunu a vzadu na lodi bylo plno praporků a starých zbraní, které měly jaksi odstrašiti případné útočníky. Když jsme v noci usnuli, vzbudil nás pekelný hřmot. Jeden z vojáků začal bubnovati a vyrážeti příšerné skřeky. Na zakročení strýcovo nám tlumočil náš tlumočník, že voják tak zahání zlé duchy, kteří ohrožuji naši loď. Když domluvy nepomáhaly, vzal strýc vojákovi buben. Stejný účel mělo míti občasné vypalování raket, které však strýc ze zdvořilostních důvodů nechtěl zapověděti, ač nás to také ve spánku rušilo. Vyhlédl jsem po každé z okénka, když byla vypálena raketa. Po každé se mi zjevila krajina v bengálském osvětlení. Několik ran z hmoždíře ukončilo noční lomoz. Pak si vo­jáci zakouřili z vodních dýmek a uložili se rovněž ke spánku. Když vše utichlo, začaly pekelně hřmotiti krysy. Krom toho mi nedal spáti ztuchlý pach plísně. Místnost, sloužící za kuchyňku, do níž jsem si v noci odskočil, abych se napil, se při bližším osvětlení ukázala býti shromaždištěm švábů a stonožek. Naše kajuta byla velmi nepohodlná a vchod do ní téměř nemožný. Bylo nutno pro­táhnouti se do ní čtyřrohým otvorem, opatřeným posunovacími dvířky.

Konečně byla naše plavba u konce. Ježto jsme nyní měli cestovati po­hořím, bylo zapotřebí nosičů. Proto musila být zavazadla přebalována na menší balíky. Větší bedny byly svěřeny mulám a později kárám a byly poslány oklikou k cíli naší cesty. Těžké byly také čínské peníze, stříbrné a měděné, navlékané na šňůrách. Dbali jsme toho, aby nebylo v jednom zavazadle více předmětů jednoho druhu, nýbrž co možno vše sdružené pro případ, že se jedna bedna ztratí. Strýc potom pozoroval krajinu dalekohledem. Kuliové ho velmi prosili, aby se také směli podívati a byli velmi zklamáni. Domnívali se totiž, že tímto přístrojem je možno viděti do nitra země, zda obsahuje zlaté nebo stříbrné žíly. Krajina, v níž jsme se nalézali, byla známa svou nebezpečností pro Evropany, které Číňané velmi neradi viděli. Krajina byla známa také piráty, a proto se sloučilo vždy několik lodí, aby společně proplouvali těmito místy. Nenocovaly také nikdy poblíže měst. Přepadení byla na denním pořádku a zdálo se, že ještě dnes řádí na řece organisovaná banda lupičů.

Potkávali jsme celé řady džunek, vysoko naložených zbožím. Vítr začal váti, protože břehy už nebyly vysoké, a tak kuliové zase napjali plachtu. Po­věrčiví Číňané pískali k poctě boha větru, vzývajíce ho, aby dul více do naší plachty. Plachta se skutečně vesele dmula a kuliové si oddechli u svých vodních dýmek. Dívali se na mne opovržlivě, neboť viděli, že pochybuji o účinku jejich hvízdání.

Najeli jsme často na písčinu a bylo zapotřebí velké námahy kuliů, aby člun vyprostili. Byli velmi otužilí a silní. Pluli jsme krajinami, bohatými na rýží a bavlnu. Kraj byl velmi úrodný, ale časté povodně ničily většinu úrody. Pod­nikali jsme menší výlety do okolí. Krajina byla malebná, byly tu zalesněné kopce, jezírka, vesnice a domky, postavené na umělých hliněných kopečkách, které měly obyvatele chrániti v době záplav. Minuli jsme několik nebezpečných peřejí. Tyto se nyní začaly množiti. Kromě toho byla řeka plná zrádných skal­ních útesů, takže bylo zapotřebí velké opatrnosti veslařů. Na jednom místě musil člun býti opět vlečen. Musili jsme najati nových devět kuliů.

V Lao-ho-kou jsem poslal velká zavazadla za dozoru policie do Lan-čou-fu. V místě samém jsme byli pohoštěni vládním úředníkem.

Pokračovali jsme pak v plavbě do Hing-an-fu. Náš kapitán a kormidelník nám před odplutím věnoval jako dar tři slepice a dvě skopové kýty. Chtěl si asi zajistiti naši blahovůli na další cestě. Ježto další plavba byla mnohem ne­bezpečnější, pálili kuliové před odplutím velký ohňostroj na počest bohů řeky.

Krajina, jíž jsme nyní pluli, byla hornatá a rozčleněná na terasovitá rýžoviště, kde Číňané-horalé pěstovali s dojemnou péčí a dobrým výsledkem rýži. Na nebezpečných peřejích vystoupili kuliové a vlekli člun, kráčejíce po obou březích. Většinou pomáhali všichni muži nejblíže položené vesnice a byli pak odměňováni. Neviditelné útesy, peřeje a víry tu byly tak četné, že stačil ne­obratný pohyb kormidlem a člun se mohl roztříštiti nebo potopiti. Poslední pe­řeje vrhaly vlny metr vysoké a zdálo se nemožným, vytáhnouti člun po těchto malých vodopádech. Leč podařilo se to až na menší škody na lodi a zlomení kormidla, které však bylo brzy opraveno. Horší plavbu měly čluny, plovoucí po proudu. Sjížděly peřejemi šílenou rychlostí a stačilo naraziti na skalnatý rýf a člun se rozlétl jako krabička sirek. Několik vraků na pobřeží bylo do­statečnou výstrahou k opatrnosti. Se závistí jsme pozorovali, jak čluny jedou po proudu proti nám. Sjížděly bleskurychle, neměly stěžňů, nemusily být vlečeny s břehu, k obsluze stačili jen dva muži, třebaže byly čluny navršeny zbožím, překlenutým rohožemi. Kormidelník řídil člun s obdivuhodnou jistotou nebez­pečnými vodami a přece stačila sebemenší nepozornost a člun mohl ztroskotati.

Přesně, po měsíci této nebezpečné plavby onemocněl náš kapitán. Strýc povolal na jeho přání čínského lékaře.

Přišel starý Číňan s velkými brýlemi na znamení učenosti. Provázeli ho dva pomocníci. Kapitán naříkal a ptal se nesčetněkráte, musí-li zemříti. Čínský lékař mu předepsal šestnáct léků, vyšetřil jeho tep a sebrav honorář, odešel. Náš kapitán byl za 24 hodin zdráv. Jednalo se, jak bylo zřejmo, o nevolnost z přílišného kouření opia.

Konečně nadešel den, kdy jsme mohli opustiti naši loď. Hodlali jsme se vydati do pohoří Ts'in-ling, které dělí Čínu na severní a jižní. Divoké a gigan­tické bylo toto pohoří. Kolkolem ni stromku nebo keříčku. Abychom se dostali do města Si-an-fu, musili jsme překročiti tuto obrovskou překážku, kterou tvořil Ts'in-ling, sestávající z nesčetných souběžných horských hřbetů.

Překročení tak řídce navštěvovaného pohoří bylo spojeno s nebezpečím a námahou a vyžadovalo velmi pečlivých příprav. Zdrželi jsme se proto 14 dní v městě Hing-an-fu. Stravovali jsme se tam velmi dobře. Nejprve jsem se musil postarati o spolehlivé nosiče. Kuliové této končiny byli velmi silní a vy­trvalí, unesli 60 kg a urazili při tom denně 80 km. Najali jsme dvacet lidí. Třetina mzdy jim byla vyplacena hned, ostatní na místě, kam byli najati. Vy­půjčili jsme si také osm jezdeckých koní a mul, kteří nesli střelivo a ruční zavazadla. Ke smluveným honorářům jsme každému přidali, jak je to v Číně zvykem, spropitné.

Jestliže byla strava na člunu po dobu celé plavby špatná, byla ještě horší v pohoří Ts'in-ling. Strýc ji špatně snášel a několikrát zvracel, ale mně, díky Bohu, chutnalo. Obával jsem se o strýcovo zdraví, neboť žaludek na cestách hraje jednu z hlavních úloh a je podmínkou dobrého zdraví. Se sluhy jsme musili dlouho vyjednávati, byli nepřesní a velice nás zdrželi. Také zvířata, která jsme si u yamenu (čínského úřadu) opatřili, byla špatná, měla pod sedly hnisavé rány a každé z nich mělo nějaký zlozvyk. Jeden kůň kopal, druhý se začal váleti po zemi, když jsem na něj vsedl, jedna mula kousala. To byly špatné vyhlídky na překročení srázných kopců.

Cestování v horách bylo skutečně velmi neutěšené. Přístřeší bylo vět­šinou bídné. Byly to chaty o dvou nebo jedné nízké místnosti, která sloužila zde současně za stáj, špižírnu a seník a byla hrozně špinavá. Čím hlouběji jsme s karavanou vnikali do hor, tím chudší byly obyvatelé. Sami čínští úřed­níci mne upozorňovali na nebezpečné cesty, neboť krajina byla obývána také lupiči.

Hned prvního dne se zřítil jeden kůň s nákladem různých měřících pří­strojů. Zabil se na žulovém skalisku, ale dík dobrému balení, zůstaly téměř všechny přístroje neporušené. Zvířata velice trpěla neschůdnou cestou a udrželi jsme je při síle jen tím, že jsme je mohli krmiti hrachem a otrubami. Přecházeli jsme horská sedla, plahočili se skalními prorvami a kamenitými údolími. Před každou vesnicí nás očekávali všichni obyvatelé, kteří zdáli viděli, že se blíží karavana. Když jim naši sluhové řekli, že jsme Evropané, divili se velmi, neboť zde Evropana ještě neviděli. Přesto, že Evropané z větší části Čínu procestovali a mnozí tam i trvale žijí, zůstává toto pohoří nedotčeno nohou cizincovou, a ani Číňané sami se sem rádi nevydávají.

Na celé cestě Čínou nás provázel věrný sluha Wang, který sice stále huboval, ale vždycky dbal, abychom měli vše v pořádku, aby nás zvědaví Čí­ňané neobtěžovali a abychom měli dostatek potravin. Svěřil se strýci, že by si u nás rád vysloužil peníze na obytný člun a na zakoupení ženy, neboť v Číně si muž ženu kupuje. Mohu už nyní prozradit, že strýc Wangovo přání splnil, ba odměnil ho ještě štědřeji.

Dorazili jsme k řece, podle níž jsme nyní postupovali kupředu. Cesta byla velmi obtížná. Často se zvedala po příkrých skalních stěnách do výše, pak zase klesla k řece. Procházeli jsme bambusovými lesy a kolem ručních i vodních mlýnů, kde byl bambus rozmílán a odvážen do papíren. Večer se rozpoutala hrozná bouře s lijákem a učinila cestu téměř neschůdnou.

Čím výše jsme stoupali do hor, tím více se měnil způsob bydlení ves­ničanů. Střechy chat byly jako u nás v horách zatíženy balvany. Viděli jsme mnoha rezavých koček a velkých psů, podobných vlkům a později bernardýnům.

V Čón-anu jsme byli velmi slavnostně přijati a pohoštěni. Sotvaže jsme se odebrali do kung-kwanu, jakéhosi hotelu, v němž nechává místní vládní úředník nocovati vzácné hosty, byli jsme pohoštěni a obdarováni kachnami, slepicemi, vejci, moukou a kozou a velkým svazkem červených čínských svíček. Hned při našem příjezdu jsme byli pozdraveni ranami z hmoždířů a tři úředníci nás vítali. Opatřili jsme se zde novými silnými koni a mulami, doplnili jsme své zásoby a vydali jsme se k hlavnímu sedlu pohoří. Vídali jsme nyní velmi často mlýny na bambus, neboť zde bylo mnoho bambusových lesů.

Nosiči nás nyní upozorňovali na nebezpečí, o kterém jsme nevěděli: potuloval se tu totiž občas tygr i levharti.

Vystoupili jsme do značně výše a nyní jsme spatřili mohutné hřbety pohoří Ts'in-ling, které se táhly do dálky jako zvlněné moře. Pohled byl ve­lebný. Noc jsme ztrávili v starém čínském chrámě mezi sochami čínských bůžků s mnoha rukama. Sluhové se jim. začali hned hluboce klaněti. Noc byla mrazivá a my byli rádi, když jsme ráno mohli vyraziti. Konečně, jsme překročili nej­vyšší horské sedlo. Vzestup trval několik dní, plných útrap, ale dole jsme byli v jediném dnu. Konečně jsme dorazili, unavení a vysílení, k bránám milionového města Si-an-fu. Ale brány města, které se každého večera zavírají, byly už zavřeny. Musili jsme tedy přenocovati v předměstí, v ubohém hostinci, plném hmyzu. Ráno jsme vjeli do města, kde jsme zase byli pohoštěni a uvítáni úřed­níkem v čínském yamenu. Tam nás také čekala pošta z domova. Propustili jsme lidi a zvířata, jen Wang u nás zůstal. Zvířata odcházela naložena doslova penězi, neboť jsme sluhy a nosiče vyplatili v měděných kéších, čínských penězích, navlečených otvorem v minci na šňůru.

Si-an-fu leží mezi úrodnými žitnými poli. Je kolébkou čínské kultury, která se odtud šířila po celém východě. Bývala dříve sídlem „syna nebes", jak byl nazýván čínský' císař. Jakmile jsme vstoupili mocnou branou do města, obehnaného zdmi, spatřili jsme čilý obchodní ruch města. Okolí jeho svědčí o neobyčejné plodnosti půdy.

Odtud jsme pokračovali širokou hlavní silnicí do Lan-čou-fu. Pro sebe jsme najali vůz, zavazadla jsme naložili na dvoukolové těžké čínské káry. Měřicí přístroje musili nésti kuliové na zádech nebo v rukou. Abychom nemusili stále jeti vozem, vzal s sebou strýc několik jezdeckých koní. Čínské káry byly velmi zajímavé. Jejich kola byla vysoká jako člověk. Vůz měl 3 metry dlouhou korbu z prken. Byl tunelovitě překlenut rohoží. To byl náš cestovní vůz. Protože nebyl nijak pérovaný, byla jízda v něm útrapou. Vystlali jsme si vůz rákosem, slámou a pokrývkami. Do vozu byli zapraženi tři koně, kteří velmi trpěli špat­nou cestou a zlým nakládáním vozky. Tak jsme jeli plných šestnáct dní. Byla to cesta plná muk. Často jsme myslili, že dostaneme od nárazů vozu otřes mozku, žaludek se křečovitě svíral, hlava bolela, tělo bylo jako rozbité.

Dále jsme se dostali po řece až do sprašové oblasti čínské. Spraš se po­dobá hlíně, ale liší se tím, že propouští vodu. Sprašová oblast Číny má všude sypkou půdu žlutohnědé barvy. Spraš je dílem větru, který v krajinách, chudých na deště, nanáší jemné suché částečky kamení jako prach na zemi. Za větru, je vzduch tímto pískem prosycen, jakmile se vítr utiší, klesá písek k zemi. Spraš to je, která dala jméno Žluté řece, která je zbarvena těmito nánosy písku. Tato „žlutá země" je charakteristickou pro celou severní Čínu. Pokrývá ji jako rezavá pokrývka, která je věčně pohyblivá, měnivá. Někde to vyhlíží, jako by spraš tekla jako láva do nížin. Místy vyrovnává údolí a kopce tak, že leží až na 1000 m vysoko.

Bylo nutno voziti s sebou vodu, neboť krajina byla na vodu neobyčejně chudá. Plahočili jsme se horskou silnicí, která tu měla nesčetné zatáčky a na­razili jsme po prvé na skalní obydlí lidí, kteří si tu žili docela spokojeně. Ve skále byly vytesány umělé sluje. Někdy byly pod zemí, níže než byla úroveň silnice. V Pin-čou jsme spatřili na horských svazích rozlehlá pole pšeničná, pole luštěnin a bavlníkové plantáže. Jak nevlídní k nám byli Číňané v krajinách, které jsme nyní měli za sebou, tak přívětiví byli zde v horách. Podporovali nás, jak mohli a byli vždy ochotni pomáhati, kde se dalo. Potkávali jsme denně ka­ravany velbloudů, hezkých, hnědých huňatých zvířat s krásnýma očima. Bylo jich často až sto v jedné karavaně. Nesli na svých hrbech čaj, ovčí vlnu, draho­cenné pižmo, papír a tabák. Potkávali jsme však i vysoké vládní úředníky s velkým průvodem a nádherou. Cestovali ve svých nosítkách a všichni lidé se jim klaněli. Na silnici bylo mnoho žebráků a malomocných.

Dostali jsme se opět k řece a kráčeli jsme údolím, sevřeným svisle spa­dajícími pískovcovými skalami, v nichž bylo vytesáno nesčetně mnoho lidských obydlí. Krajina se stávala dosti jednotvárnou. Spraš naplňovala údolí, za­oblovala horské hřbety a štíty, krátce pokrývala vše jako pokrývka. Zmizely i stromy a pole, která dříve skýtala oku osvěžení. Jen propasti byly závratné a byly asi tak hluboké jako pověstné severoamerické propasti na řece Colo­radu. Vyhloubila je během několika tisíciletí voda. Všechny propasti si byly podobny. Protože spraš do sebe saje vodu jako houba a propouští ji, pronikla voda póry až na dno údolí a tam se nahromadila jako podzemní potok nebo řeka, která si razila stále širší koryto a podemílala sprašové nánosy, které se časem propadly. Každá propast měla řadu vedlejších propastí, všechny však byly hrozně rozervány, takže to zde vyhlíželo nejinak, než jako v podsvětí. Pohled byl příšerný a ohromující a oko nestačilo těkati po nesčetných slujích, kotlinách, kráterech a šachtách.

Náš vůz drkotal takovou propastí. Jeli jsme v závratné výši přes trhliny a rozsedliny, kolem věžovitě do výše čnějících, několik set metrů vysokých stěn spraše, které se sem kdysi před sty nebo tisíci lety zřítily. S druhé strany se na nás šklebila propast, několik set metrů hluboká. Na několika místech byla naše cesta podemleta. To mohlo znamenati smrt. Jeli jsme a náhle se před na­šimi zraky objevila rozsedlina, jíž bylo viděti dolů do propasti. Musili jsme zacpávati nesčetné otvory a praskliny v cestě, aby se náš vůz neprobořil do propasti. Ucpávali jsme je klacky, prkny, roštím a spraší a to velmi pečlivě. Jednou nám do rozsedliny zapadl naložený kůň. Nebylo možno jej vyprostiti a jen s velkou námahou se nám to podařilo. Náš čínský vozka zůstával však klidný a náš sluha Wang ani nehnul brvou a na mé obavy jen odpovídal:

„Cesta nosila karavany tisíce let, proč by zrovna neunesla nás?" Wang byl vůbec dobrá kopa. Jednou jsme na cestě našli stará nosítka. Snad byla odhozena, protože byla rozbitá. Wang je kázal naložiti a když jsme projížděli vesnicemi, usedl do nich a dal se na konci karavany nésti. Okénka byla za­střená a vesničané se domnívali, že to je průvod velkého úředníka. Byli jsme opět v krajině nepřátelské Evropanům a Wang volil tuto maškarádu, abychom snáze prošli. Každý myslil, že v nosítkách se tudy ubírá čínský úředník a my jsme jen v jeho průvodu. Tak jsme s mnoha poklonami klidně prošli a dostali, čeho nám bylo zapotřebí, ke koupi.

Čím dále jsme zajížděli, tím romantičtější byla krajina. Viděli jsme celé sloupy ze spraše, podobné pískovcovým obeliskům a nejrůznější útvary, které umělec vítr vymodeloval z tvárné hmoty. Na kopcích byly rozsety malé čínské chrámečky a vysoko na kopcích opevněné stavby, kam se v dobách zmatků utíkali obyvatelé. Byly přístupny jen zasvěceným.

Náhle jsme se dostali do zatáčky a zvířata se naráz zastavila. Zde končila cesta. Před námi se do hloubky několika set metrů šklebila propast. Cesta se tu před nedávnem propadla a nám nezbylo, než se vrátiti a dáti se oklikou. S časem se na cestách nemůže nikdy přesně počítati, zvláště ne v krajinách neznámých, neboť na sta různých překážek se tu staví v cestu. Číňané jsou zručnými staviteli cest, bez železa, cementu a kamení. Jinak by nebylo myslitelno, že by se udržely cesty, po nichž putují nesčetné karavany tisíc let, dva i tři tisíce nebo více. Nešlo mi zprvu do hlavy, jak je možno jezditi těžce naloženými vozy po hlavní dopravní tepně, sestávající ze spraše, podemleté vodou tak, že se vznáší jako most nad stometrovými propastmi. Číňané nám sami místy radili, abychom sestoupili a přešli napřed, že není jisto, přejede-li bezpečně vůz, ale sami se nehnuli s vozu. Jednou jsme uvízli kolem v trhlině, která se náhle pod vozem probořila a vůz visel nad propastí. Ale i toto zrádné nebezpečí jsme šťastně přestáli. Obdivovali jsme staré čínské stavitele, kteří bez map a měřicích přístrojů využili této divoce rozeklané krajiny, která vyhlížela jako by se byla přes ni přehnala právě potopa světa, aby ji proťali hlavní dopravní tepnou.

Nezapomenu na hroznou jízdu po horském hřbetě, kde silnice byla jen o malinko širší než náš bachratý vůz. Stačil špatný krok tažných zvířat, po­sunutí vozu — a my se mohli zřítiti do hloubky. Na neštěstí se začalo rychle stmívati. Strýc, který vždy spíše omlouval hrozící nebezpečí, než aby je byl zvětšoval, řekl tiše:

„Pán Bůh s námi, budeme moci mluviti o zvláštním štěstí, dostaneme-li se tam zdrávi!'

A nebylo vyhlídky, že by tato cesta slibovala v dohledné době býti bez­pečnější. Jeli jsme jako na ochozu vysoké zdi, neboť po obou stranách spadaly stěny kolmo dolů do propastí. Ale náš vozka, klidný a trpělivý a neobyčejně jistý, pomáhal nám překonati i tuto těžkou zkoušku. Doznávám, že jsme se chvěli, já i strýc, když jsme šťastně vyvázli. Sjížděli jsme spirálovitě do údolí, vlastně do úzké strže, vroubené strmými vysokými vápencovými skalami. Jen málo světla pronikalo do úzké rozsedliny, kde jsme narazili na novou dopravní cestu.

Tak to šlo dále, stále sprašovou krajinou, nesčetnými propastmi, buď jejich dnem, nebo v strmé výši nad nimi po krkolomných cestách. V noci vy­hlížela tato krajina jako povrch měsíce, jak jej vidí astronomové velkými da­lekohledy.

Konečně jsme scházeli širokým údolím pohodlně k Žluté řece, Hoang-ho. Měli jsme zrádnou a nebezpečnou krajinu sprašovou za sebou. Cesta byla nyní velmi oživena. Potkávali jsme jezdce na koních, na mulách, malé oslíky, které nebylo pod nákladem ani viděti, velbloudy, vlekoucí velké náklady a vysoko naložené čínské káry. Litoval jsem ubohých zvířat. Byla udřená, vyčerpaná a měla smutné oči. Nemohl jsem se dívati na kruté zacházení vozků.

Náhle se údolí rozšířilo a my stanuli na břehu mocného veletoku Žluté řeky, která si vyžádala, ročně tolik lidských životů, která zničila tolik namáhavé lidské práce! Byla skutečně zažloutlá a docela nevinně šuměla. Přítomnost řeky působila blahodárně na nás i zvířata po tomto dlouhém pobytu v sprašových pouštích.

Dostali jsme se pak bez nehody do Lan-čou-fu, kde na nás už čekala naše zavazadla, která jsme sem předem zaslali. Byli jsme dobré nálady a od­počinuli jsme si zase jednou a vyspali se na měkkých lůžkách.

Zde nám vládní úředník teprve vyprávěl, jak obávanou je Žlutá řeka. Nejen Tibeťané, ale i Číňané pozorují stoupání řeky s pravým zděšením, neboť Žlutá řeka miluje překvapení. O žádné jiné řece se tolik nepsalo jako o ní. Přes svoji ohromnost je tato řeka splavnou jen na krátkých tratích. Jinak je prostoupena nebezpečnými rýfy, peřejemi, mělčinami a víry. Na mnohých mí­stech lze po ní plouti jen vory. Lan-čou-fu, hlavní město provincie Kan-su, bylo obehnáno, jako obvykle čínská města, zdmi. Okolí bylo velmi pěkné. Byl tu pěkný pohled na nedaleké hory. Asi 500 m za městem se zvedala hora Ma-ya-šan, na níž čněly do výše čtyři mocné strážní věže, postavené tu k ochraně města. V okolí bylo roztroušeno mnoho chrámečků.

Město samo bylo přístupno branami ve zdech, kterými je obehnáno. Na rozích těchto zdí byly postaveny vysoké třípatrové strážné věže. Na věžích i ochozu zdí stála hrozivě děla. Hlavní třída byla pečlivě vydlážděna žulou a mramorovými deskami. Vládní budovy byly velmi výstavné, měly ohromná nádvoří, kde bydlili četní sluhové yamenu, čínského úřadu.

Soukromé domy byly jednopatrové. Postranní uličky byly nečisté a neschůdné pro četné výmoly. V předměstí byly uličky tak uzounké, že bylo byd­lení v nich přímo zdraví škodlivé. Chyběla také veškerá hygienická zařízení. Domky byly postaveny ze špatně vypálených cihel nebo z rohoží a pletiva, ohozeného hlínou. Chudí si pro nedostatek dřeva nemohou dopřáti ani tohoto materiálu ke stavbě. V předměstských bytech chybí skleněná okna. Otvor se zalepuje papírem.

Do obchodů a skladišť se vchází z ulice. Každý obchodník má na černé lakové tabulce pěknými čínskými písmovými znaky napsané jméno a seznam zboží. Před obchodním domem visí prapor. Je tu plno živých barev. V před­městích je také mnoho hmyzu a jiné nečistoty. Na křižovatkách jsme viděli jako v jiných čínských městech, zvláště v blízkosti yamenu, krásné brány ze dřeva, kamene i mramoru. Byla to díla čínských umělců, krásně pomalovaná ba i pozlacená. Brána měla tři oblouky, podobala se asi písmenu m. Prostřední byl však větší než postranní. Brány bývají sedm až čtrnáct metrů vysoké. Pod těžkou střechou můžeme čísti jméno měšťana neb zasloužilé ženy, k jejichž poctě byla slavobrána postavena. K postavení takové brány musil dáti svolení čínský císař.

Voda z městských studen mi nechutnala, byla nasládlá.


Pai-lou, slavobrána, kterou Číňané stavěli zasloužilým osobnostem.

 

Evropané i domorodci tu dávali přednost vodě Žluté řeky, která byla svařována. Jeden z četných nosičů vody nám prodával vodu z Hoang-ho.

Navštívili jsme bohatého Číňana, který, jak je v Číně, zvykem, už za svého života měl doma svou rakev, kterou každoročně nalakoval, takže už na ní bylo několik vrstev laku. Navštívili jsme s ním hrobku jeho rodiny. Hřbitovů není, Číňané pohřbívají své mrtvé na zahradě, v poli, někde na výšině nebo podobně, na místě, které určí jejich astrolog, hvězdopravec. Hroby jsou rozsety v polích.

Měli jsme nyní čas pozorovati pilné a skromné Číňany při jejich práci. V městě bylo plno ruchu a nebylo divu, že nestačily hotely k ubytování cizinců. Nebylo řídkým zjevem, že se někdo ubytoval v čínském chrámě. Pozorovali jsme čínské holiče, kteří své zákazníky holili na ulici. Vedle domorodců tu bylo mnoho projíždějících cizinců, kupců, kteří tudy táhli s karavanami. Navštěvovali jsme čínské bazary a prohlíželi si vyložené tam zboží. V knihkupectvích byl velký výběr čínsky psaných knih, které se čtou od zadu, od shora dolů. Každý písmový znak znamená celé slovo. Vzdělanci znají asi průměrně 5000 znaků. Obdivovali jsme se uměleckým předmětům, broušeným drahokamům, stříbrným a jaspisovým šperkům", mosaznému a železnému náčiní, kameno- a dřevo­řezbám, krásným hedvábným látkám s pestrým vzorem a výšivkami, prohlíželi jsme vodní dýmky, hračky aj. Jindy jsme se zdrželi u zručných krejčířů, tiskařů, obchodníků laky, u soustružníků, stříbrníků, řezbářů slonové kosti, malířů aj. K jídlu jsme dostávali hlavně skopové maso, potom bílý chléb, nejlepší v celé Číně. Ale často byla i zelenina, brambory a ovoce, jako hrušky, broskve a vodní melouny. Kolem města bylo hodně čajových plantáží a vinic. Rýži jsem tu neviděl. Musila sem býti dovážena, byla velice drahá a proto po ní byla malá poptávka. Jednoho dne jsme také potkali čínského zločince. Jeho hlava vězela v otvoru velkého, těžkého dřevěného kangu, čtyřrohé dřevěné desky. Takovou desku musí nositi řadu dní, i měsíc, nemůže se ani položiti, když chce spáti a je odkázán na milodary kolemjdoucích. Bylo tu i mnoho žebráků, mrzáků a nemocných, kteří většinou tvoří žebrácký cech a mají i svého krále žebráků. Ta­kový král dává žebrákům, svým poddaným, rozkazy, kterých tito musí poslou­chati. Nesmějí např. obtěžovati Číňany při svatbách, pohřbech, slavnostech a jiných příležitostech. Lidé se žebráků bojí, protože tito mají hrozné nakažlivé nemoci a jsou velmi mstiví. Král žebráků proto uzavře s tím, kdo pořádá ně­jakou slavnost, smlouvu, vyžádá si pro své žebráky větší částku peněz a slíbí, že žebráci dárce už nebudou obtěžovati. Vystaví za to červenou kvitanci, kte­rou pořadatel slavnosti nalepí jako plakát na svůj dům. Tyto žebrácké cechy už existují od pradávna.

Sestavivše velkou karavanu mul, vytáhli jsme do Si-ning-fu, kde jsme si chtěli delší čas odpočinouti, abychom se pak vydali do záhadného Tibetu. Dali jsme se údolím, jímž vede stará slavná poutnická cesta do hlavního sídla Tibetu, Lhasy. Brzy byla cesta uzounká a větší kára by byla neprojela. Proto jsme užívali mul. Každá měla na krku zvonec. Zdáli bylo slyšeti zvonění zvonců, vý­stražné znamení, abychom vyčkali na místě, kde bylo možné vyhnutí. Muly měly břemena tak připevněná, že tato vězela na dřevěných podkovovitých podstavcích, přišněrovaných k mule v postoji jezdce. Při odpočinku byla po­hodlně se zvířete snímána. Číňané o svá zvířata příliš nepečují. Často jsme viděli muly, jimž stékal hnis a krev zpod sedla z odřenin. Karavany vyrazí časně zrána a teprve před nocí se někde ubytují. Pak teprve jsou zvířata krmena. Noclehy byly špatné, hemžily se cizopasníky a lomození honců nás rušilo pozdě do noci. Dostali jsme se do zalidněné nížiny. Všude jsme viděli umělé zavodňo­vání polí. Bylo tu nápadně mnoho zvěře. Viděli jsme zajíce, křečky, morčata, myši, z ptáků hlavně straky, dudky a vrabce. Lidé říkali, že se tu zdržují i lišky, vlci a levharti. Bylo nutno přeplaviti se přes Hoang-ho chatrnou lodí, jíž se naložená zvířata tak nerada svěřovala. Voda byla velmi dravá a byl div, že se celá karavana dostala se zdravou kůží na břeh. Procházeli jsme krajinou, kde se dobývala sůl. Zem tu byla potažena solným povlakem, jenž vyhlížel jako jíní.

Po nesmírných útrapách cesty dovlekli jsme se bezedným bahnem do naší vytoužené vstupní brány do Tibetu — do města Si-ning-fu. Naše zvířata si oddechla, sluhové a nosiči se oddali blaženě odpočinku a hrám, kouřili své dýmky a nakupovali v bazaru památky pro své rodiny. Strýc zatím dělal nový program pro návštěvu Tibetu.

Nebudu čtenáře dále unavovati popisem karavanní cesty, neboť si jistě z mého líčení už udělali přibližný obrázek, jaké potíže musí cestovatel zdolávati ve styku s cizími národy, neznámou a nebezpečnou krajinou.

Stanuli jsme na prahu Tibetu, jejž možno nazvati střechou světa, neboť jeho horstvo je nejvyšší na světě a dosud nikomu se nepodařilo dostati se na temeno nejvyšší hory světa, Mount Everest, v domorodé řeči zvanou Čomo-lungma, vysokou 8881 m. Tato hora byla cílem mnoha výprav, které se buď musily vrátiti s nepořízenou, nebo se už nevrátily nikdy. Tibet je kraj nevábný, neúrodný, obrovské hory mají pustá úbočí, kamenité stráně jsou pokryty věč­ným ledem. Jen místy se plazí nízká kleč mezi proudy balvanů a štěrku, které snášejí do údolí přívaly lijavců nebo prudké vichřice, jež tu ustavičně řádí a bičují v noci jinak klidná a mrtvá jezera tak, že člun na nich bez milosti musí ztroskotati.

Holé skalnaté stráně nezadrží spousty vod, které se při lijavcích řítí se skal, řeky se náhle rozvodňují a z malých horských, nevinně bublajících bystřinek vznikají dravé řeky. Voda však brzy vázne v písku a ssuti a jen někdy dostihne mohutných řek jako je Brahmaputra, Indus aj., které se hlubokými prorvami provalí do nížiny hindustánské a indské.

Hlavní příčinou pustoty kraje je vysoká poloha. Vzduch je řídký a oby­vatelé nížin tu dostávají zvláštní horskou nemoc. Za dne pálí nesnesitelně slunce, v noci bývají až třicetistupňové mrazy. Ale i ve dne mrzne ve stínu ruka, leč vystavena na slunce, rudne po několika minutách úžehem.

Život lidí je tu neobyčejně těžký. Lid je odkázán na chov ovcí a tibet­ských býků yaků, kteří snášejí sebevětší nepohodu. Otužilý srstnatý tibetský koník tu však také někdy hyne mrazem.

Mléko a maso yaků je hlavní potravou Tibeťanů. Obětuje se i tibetským modlám, které zbožný lid maže máslem. Za nápoj slouží neslazený čaj.

Cest je málo, nejvýše ty, které vedou k hlavnímu a poutnímu místu Lhase, kam putují poutníci ze všech končin Asie. Karavany, nesoucí zboží, jsou provázeny vojáky, ozbrojenými dlouhými puškami a vidlicemi, na něž se puška při střílení klade. Země je nebezpečná, protože tu žijí hordy lupičů.

Tibet má četné lamaistické kláštery. Lamaismus je tibetský buddhismus. Třetina všech Tibeťanů jsou mnichy. Kláštery jsou velmi výstavné, mají lomené střechy, bílé zdi a ostře barevné pruhy v podstřeší. Cibulovité pagody mívají silně zlacené střechy. Chudé vesnice však jsou bídné a podobají se sutinám.

V jasném, bacilů prostém vzduchu, kde se maso vůbec nekazí a mléko nesrazí, kde pro nízký tlak vzduchu, nelze např. uvařiti hrách, zrcadlí se mo­hutné a velebné štíty velehor, o nichž Tibeťané věří, že jsou sídlem bohů a duchů a že je proto hříchem, chtíti se dostati do jejich království. Proto také neradi provázejí výpravy.


Obyvatelé vyhlížejí malebně divoce, mají mongolský typ, úzké průlinky očí, převislá víčka, tak zvaný mongolský záhyb, plochý nos, vysedlé lícní kosti.

Divocí a špinaví Tibeťané jsou však vlídní a dobromyslní přesto, že se snad cizinec na první pohled zalekne jejich pušek, neohrabaných šavlí a nožů za pasem. Jejich kožichy jsou plné hmyzu. V kožichu mají nacpáno vše, čeho potřebují, u pasu visí dýmky, váček na tabák, nůž, ocílka a jiné. Boty jsou zhotoveny z plsti.
Z jídelního lístku
jmenuji: kozí mléko s tučnou žlutou smetanou, yačí ledviny, pečené ve vlastním tuku, morek z kosti, pečený nad ohněm, jemné kousky měkkého šťavnatého masa ze hřbetu antilopy, obložené kolem ohně a tak zvolna opékané, antilopí hlava, která se drží v ohni s koží a chlupy tak dlouho, až je celá černá od sazí, pražená mouka. Tibeťané jedí rádi maso syrové, tvrdé, suché a staré. Z kožichu na cestě vytáhnou třebas yačí žebro, podobající se zčernalému kusu dřeva a nožem uřezávají pruh po pruhu. Milují čínský cihlový čaj a pijí jej s rozpuštěným máslem. Mléko suší a na dlouhých vysilujících cestách žvýkají.

Kočující lovci staví své stany na místech chráněných před větry, v blíz­kosti dobrého loviště. Kde je zvěř, je také dobrá pitná voda. Tam nalézají se i ložiska soli. Když je tráva spasena a zvěř vylovena, stěhují se lovci dále. Tábory staví vždy na místech, kde je stavěli jejich předkové. Poznají je dle kamenů, nastavených na sebe. Takovéto mohyly kamenů staví Tibeťané k usmí­ření bohů hor a dolin. Jiní domorodci se živí chovem dobytka. Ti žijí usedle.

Loví se divoký yak, divoký osel a antilopa. Lovec se ke zvěři plíží tak obratně, že ho neucítí ani velmi plachá antilopa. Sušeného lejna yaků užívají Tibeťané k topení. Když se setmí, sesednou se kol ohně a vaří v kotli čaj, v němž rozpustí kus másla. Když se neloví, šijí se boty šlachami a šídlem, vydělává se yačí kůže, krájejí řemeny z kůže divokého osla.

Ve své chudobě jsou Tibeťané rytířští, odolávají bouřím, kralují pouštím a údolím se svými zvířaty a v noci svítí na jejich stany ledově hvězdy. Milují své horské samoty, ledový chlad sněžných závějí a bledý měsíc tichých tibetských nocí. Všechno zlo, ať loveckou smůlu či nemoc a smrt připisují zlým lidem a zlým duchům a proto je jejich kněží, šamané, zaklínají. Mrtvé nepohřbívají, ale nechávají na pospas vlkům a dravým ptákům. Nikdo netouží navštíviti místo, kde byl mrtvý zanechán, protože ve své pověrčivosti věří, že tam je rej zlých duchů.

Uzavřené horské kmeny mají své zvláštní zvyky. Krása tibetského umění je svérázná a chrámové slavnosti světoznámé. Někteří mniši se tu dávají zazdíti za živa do skály, kde ztráví i celé desítky let. Otvorem je jim podávána jednou denně miska chudé stravy. Nemají tu světla, tepla, jsou bez pomoci, vystaveni na pospas nečasu, nevidí po celý život člověka, přírodu, slunce. Jednou týdně dostanou trochu čaje, který si vaří, občas kousek másla, který však nedávají do čaje, ale svítí s ním před malým oltáříkem a čtou z náboženských knih. Zemře-li mnich, je spálen a jeho popel uložen do hrobky zvané čorten.

To všechno mi vyprávěl strýc o Tibetě už doma a nyní jsem měl ztráviti půl roku v této záhadné zemi. Měli jsme velmi nebezpečný plán. Jednalo se o to, spatřiti hlavní město Lhasu, největší poutní město Tibeťanů, kam Evropan neměl přístupu. Bylo nutno, přestrojiti se za Tibeťany. Abychom ne­byli snad už od počátku nápadnými, převlékli jsme se hned na hranicích. Strýc tu měl starého přítele z bývalého svého pobytu, přívětivého a velmi učeného mnicha, lámu, jenž se jmenoval Tundup.

Navštívili jsme Tundupa v jeho chatrném obydlí. Zastihli jsme jeho matku, jak právě odpařovala yačí mléko, aby je pak dostatečně tuhé krájela na kostky a navlékala na šňůry. Tundup věděl už o našem příchodu a proto činil tyto zásoby, které nám na cestě přišly velmi vhod. Sdělil nám, že bude nutno vléci s sebou i palivové dříví. Nebylo jiných dopravních prostředků a nosiči musili zde vše nositi na zádech. Tundup předem už obstaral třicet nosičů. Upozorňoval nás, že jsou stezky nespolehlivé, že se mění za přívalu vod v dravé řeky a rákosové a bambusové mosty že jsou nezřídka strhány. Sněhové smršti letos zvláště krutě řádily.

Tundup byl velmi špinavý v obličeji, ale strýc říkal, že vrstva špíny chrání pokožku před krutými mrazy a vichry. Protože my jsme této chránící masky postrádali, musili jsme se vydatně natírati ovčím tukem, což mi bylo velmi nepříjemné. Ač jsem věděl, že se Tibeťané zdraví vyplazením jazyku, přece jsem se lekl, když nám jej Tundup ukázal.

Nebudu zde líčiti naše namáhavé cesty Tibetem za mrazů, sněhových vánic, ani se mi nechce opakovati strastiplné putování kamennými srázy, kdy zvířata hynula nedostatkem píce a my sami někdy nevěděli, co bychom dali do úst. Nerad vzpomínám, jak nás s Tundupem překvapila bouře na jezeře, po němž jsme se už půl dne projížděli a jak jsme se topili, když tu se na břehu objevili naši nosiči a zachránili nás. Zmrzlí na kost, v šatech zledovatělých, otřásali jsme se pak horečkou, majíce nad hlavou jen nedostatečný stan; byli jsme bez léků, neboť tibetský koník, který nesl lékárničku, se zřítil týž den do propasti. Litoval jsem, že jsem neposlechl strýce a nerozdělil i léky na různá zavazadla, jak jsme to dělali v Číně. Když jsme pak později musili nechati zvířata v jedné vesnici a putovati už jen pěšky, stávkovali naši nosiči, které proti nám poštval jeden z Tibeťanů. Propustili jsme ho, ale přišel druhého dne s prosíkem. Měl hlad a neměl, kam by se uchýlil. Přimlouval jsem se za něj u strýce. Byl ponechán ve službách, ale nesměl se stýkati s ostatními, aby je nemohl proti nám štváti. Když pak se mi odměnil tím, že mne s nasazením vlastního života zachránil před hladovými vlky, stal se mým oblíbeným osobním sluhou a nosil jen mé ruční zavazadlo.

Žili jsme většinou mezi pastevci; byl jsem přítomen i jejich lovu s ocho­čenými sokoly. Byli jsme jejich hosty a zamhuřujíce oči nad nečistotou, po­chutnávali jsme si na jejich kuchyni. Velice rád jsem měl děti. Ženy měly pracné účesy a hojné tyrkyzové a stříbrné šperky. Jezdily také velmi hbitě na konících.

Největší událostí, kterou jsme v Tibetě zažili, byla pouť do Lhasy. Lhasa, hlavní město Tibetu, je město klášterů a chrámů, na něž nebylo šetřeno zlatem. Obřady jsou tu velmi zajímavé. Lamaističtí kněží tančí tu v různých příšerných maskách, zdobených zhusta i lidskými lebkami. Z lebek se při ob­řadech i pije, na lebky se tluče jako na zvon. Největší zajímavostí byly modlící mlýnky. V Tibetě můžeme všude viděti ruční modlicí mlýnky, v nichž je uložena buddhistická modlitba. Rychlým otáčením množí se modlitby a pověrčiví Tibeťané věří, že stačí modlitby takto odemílati, že je nemusí odříkávati. Ale jsou i velké modlicí mlýny, poháněné vodou, větrem, nebo ručně.

Přestrojeni za chudé Tibeťany vlekli jsme se, tentokráte sami, bez nosičů, provázeni lámou Tundupem, nebezpečnými srázy. Karavana poutníků byla ohromná. Proudili sem lidé z celého Tibetu, z Číny i Indie. Byli pěkně rozděleni na kmeny. My jsme se přidali ke kmeni Tundupovu, ale šli jsme vždy hodně pozadu, aby snad jeho soukmenovcům nenapadlo, dát se s námi do řeči. Chovali jsme se jako staří lidé, kteří karavaně jen stěží stačí. Míjeli jsme bambusové podrosty a rhododendrové háje až jsme se ocitli v naprosto nehostinných pustinách. Zavazadla jsme si musili nésti. Prodělali jsme řadu vánic a vražedných bouří hlavně v průsmycích, ve výši až 5000 m. Procházeli jsme liduprázdný­mi, mlčelivými údolími, smekali jsme se po ledě a žvýkali jsme při tom sušené mléko.

Na tisíce nebezpečí číhalo v posupných horách na zbožné poutníky. Dravé řeky, vadné mosty, přechody bystřin po kluz­kých kmenech, slézání skal za vichru a sněhové bouře, úmorný postup ve dne a neklidný spá­nek v mrazivé noci při vytí vlků. Když poutníci procházeli krajiny, obydlené lupiči, všichni se modlili. Jak jsme byli rádi, když jsme se dostali do kláštera mezi tlačenici poutníků! Jedni se sem dostali pěšky, jiní na bu­volech nebo yacích. Z jejich očí zářila radost, že se sem šťastně po strastiplné cestě zdrávi do­stali. Smáli se a hovořili, nebo se modlili. Muži i ženy přichá­zeli v kožiších a plstěných kaftanech; byli zřejmě velmi una­veni a hledali, kde by se utá­bořili. Mnozí táhli zdaleka jako my pustinami velehor, nehostin­nými průsmyky, byli smýkáni větrem, chvěli se hrůzou před přepadením, báli se v noci zlých duchů, v pouštích zmírali žízní — ale nikdy je nenapadlo, aby se vrátili. Všichni se chtěli zú­častniti velkých slavností.


Večer před slavností, když se zlacené střechy leskly v zapadajícím slunci, rozbili poutníci na dvorech, silnicích nebo před městem své stany, jurty. Brzy se mezi stany objevili lámové, nastavující své misky a prosili o almužnu. Na­bízeli za to levné figurky. Ale i poutníci nelenili a začali čile obchodovati. Nabízeli hlučně a smlouvali. Co se už nedalo prodat, staré hřebíky, knoflíky od evropských kalhot, bezcenné střenky nožů, to vše házeli do misek lámů, kteří vše rádi přijímali, neboť zde se vše zužitkuje.

Všude duněly gongy a zněly trubky, chřestily modlící mlýnky. Vždy nové tlupy poutníků plnily okolí. Lidé přicházeli i pozdě v noci a rozbíjeli své stany. Než ulehli, pojedli ještě sýra, napili se čaje s rozpuštěným máslem, otočili několikrát modlícím mlýnkem a usínali zmořeni a znaveni.

Ráno, sotvaže vyšlo slunce, byli poutníci probuzeni hlaholem pozounů a duněním gongů. Celé průvody s korouhvemi a modlícími mlýnky proudily do klášterního dvora, kde už koncertovala hudba. Byly tu trubky, pozouny až dvoumetrové a bubny. Střechy a okna všech okolních domů byly hustě obsazeny diváky. I ti neustále chřestili modlícími mlýnky. Na klášterním dvoře bylo rušno, každý z příchozích se rval o lepší místo. U bran kláštera se tlačily vždy nové proudy poutníků.

Vtom se u brány objevili policisté s biči v ruce. Byli to rovněž lamaističtí mniši. Bič dopadl nemilosrdně na hlavy tlačících se poutníků. Neklidný dav byl vyhnán z nádvoří. Lidé rychle ustupovali až ke zdi a ve chvíli byl pořádek. Poutníci musili dlouho čekati na slavnostní hry, zbytky starého po­hanského náboženství tibetského.

Každý se zase zakousl hladově do svého sýra a vesele mlaskaje, otáčel modlicími mlýnky. Strýci se podařilo umístiti ve svém zakuklení vhodně foto­grafický přístroj a tak jsme získali několik velmi cenných snímků. Ale běda, kdyby byl někdo poznal, že jsme Evropané! Bylo by to znamenalo náš jistý konec.

Než jsme se nadáli, opustila fantasticky maskovaná kapela lámů chrám a usadila se na chrámovém nádvoří před poutníky. Tlouklo se na gongy, lebky sloužily za bubínky. Velká chrámová brána se začala otvírati a v plné výzdobě vystupovali vyšší lámové v plstěných širokých kloboucích, korunovaných kovo­vými diadémy. Usadili se proti kapele. Pak se objevil láma, jenž uprostřed nádvoří vymodeloval z písku 1 metr vysokou lidskou podobu, na niž jiný láma naléval z nádoby rozpuštěné máslo. Nyní začaly v nádvoří chřestiti všechny modlící mlýnky. Byl to pekelný hřmot. Prsty mnuly buddhistické růžence. Z chrámu vystoupila maska zlého ducha se svými průvodci. Lámové měli na sobě masky fantastických oblud, netvorů, na hlavě věnce z umělých lebek. Přední část obleků křiklavých barev byla ověšena kovovými destičkami a zvlášt­ním způsobem spletenými šňůrami korálků. Masky měly dlouhé, nazad splývající vlasy, na nichž vlály červené, zelené a žluté stuhy. V pravici třímaly bronzová žezla s modrými šátky.

Pomalými, odměřenými kroky kráčeli lámové do středu dvora a pro­vozovali podivnými, strnulými pohyby při zvucích orchestru neobyčejně těžké rytmické tance, při nichž se jednou rukou přidržovali země a druhou provo­zovali ve vzduchu žezlem různé pohyby. Po nich vystoupila maska dobrého ducha se svými průvodci, kteří měli na hlavách masky jelenů a drželi v ruce korouhve. I oni tančili strnulými pohyby kol pískové figury. Posléze přicházeli ještě dva muži s maskami lebek a obřadními kopími, aby probodli figuru za pitvorných poskoků.

Tyto tance trvaly po celé hodiny a ani tanečníci, ani diváci nebyli hrou unaveni. Když se orchestr lámů rozestoupil a z kláštera vyšel opat, oděný ve žluté, hedvábné, zlatem protkávané roucho, seřadili jsme se všichni, z kláštera byly vytaženy velké chrámové vozy se sochami model a tak jsme se ubírali všichni, maskovaní lámové napřed, ven, kde bylo ze slámy a chvojí postaveno lešení, na jehož špičce trčela umělá lebka. Lámové házeli na toto lešení ko­rouhve a pruhy papíru, popsané modlitbami a za zvuků gongů, trub a pozounů a mumlání magické formule vzplála hranice (lešení) s naházenými na ni před­měty. Sotvaže shořela, seřadili jsme se znovu a spěchali nejrychlejším tempem zpět. V klášterním dvoře se poutníci zase rozptýlili. Vrhali se rychle ke svým jurtám a vytahovali hroudy másla a jiné obětiny, které sem přivlekli zdaleka za tím účelem, aby je obětovali. I my jsme musili přinésti po kuse másla, aby­chom se nestali nápadnými.

Před vchodem do chrámu se vše tísnilo, strkalo, dralo kupředu. Krok za krokem dobývali se poutníci do vchodu. Občas zjednal bič lámů pořádek, který však dlouho netrval. Tam jsme spatřili Dalailámu, nejvyššího lámu. Byl to ještě maličký hošík. Seděl na hedvábné podušce a poutníci se před ním vrhali do prachu. Byl zahalen do žlutého hedvábí. Kolkolem šířily lampičky, máslem napájené, podivné příšeří, v němž se odrážely červené, žluté, modré a zelené korouhve, visící se stropu. Vzduch byl těžký, neboť všude se pálilo vonné koření.

Byli jsme velmi rádi, když jsme se zase dostali stejně krušnou cestou zpět k rodině lámy Tundupa. Celá cesta byla velmi vzrušující už proto, že stačilo malé opomenutí a my mohli být odhaleni. Když jsem byl malý, nerad jsem se myl, ale tak radostně jako tehdy v Tibetě, jsem dosud nikdy nevítal vodu a kus mýdla, protože mne už všechno špínou a prachem svědilo. Jen Tundup tomu nechtěl rozuměti.

Strýc Tundupa bohatě obdaroval. Zasloužil si toho, neboť bez jeho prů­vodu, pomoci, rad a tlumočení nebyli bychom mohli cestovati Tibetem přesto, že jsme si opatřili povolení, což také stálo nemalé námahy. Tundup dával všanc svou hlavu, když nás vedl do Lhasy a prohřešil se také velice proti mravu své země, začež snad bude dělat velké pokání.

Fotografovali jsme na cestě mnoho zajímavostí. Nejnebezpečnější bylo, když jsme se pokusili slézti jeden z posvátných vrcholků hor. Nedůvěřiví mniši nás z blízkého kláštera už dávno pozorovali hněvivými pohledy, když viděli, že konáme přípravy k výstupu. Tundup naléhavě radil, abychom od svého plánu upustili. Strýc tak učinil nerad, ale nemohl si vzíti jeho život na svědomí a proto jsme se vrátili, rádi, že to nedopadlo hůře. Zastavili jsme se u mnichů; vyšlo však najevo, že jim ani nenapadlo, že bychom byli Evropané, kteří chtějí vy­stoupiti na vrchol hory, ale měli za to, že jsme lupiči a že tam chceme uložiti lup.

Opouštěli jsme Tibet, bohatší o mnoho vzácných zážitků, s několika sty fotografií a četnými upomínkovými předměty, jimiž bych si byl tak rád vyzdobil doma svůj pokoj; ale strýc je určil pro museum, kde budou přístupny všem vědy-chtivým návštěvníkům a splní lépe svůj účel. Vrátili jsme se opět do Číny a to do bývalého hlavního města Pejpinu. Nejdříve jsme navštívili buddhistický klášter nedaleko města, kde měl můj strýc starého známého, bývalého profesora pejpinské university, s nímž se chtěl sejíti. Profesor Čang byl velkým znalcem Tibetu a strýc u něho chtěl doplniti ještě některé informace o předmětech, které jsme z Tibetu vezli a jejichž účel mu byl nejasný. Poslali jsme proto zavazadla pod dohledem našeho věrného sluhy Wanga napřed a sami jsme jeli na koních do kláštera, vzdáleného několik hodin od Pejpinu. Jiná dopravní možnost tu nebyla. Po cestě jsme viděli několik rozpadlých čínských chrámů mezi vrbami a topoly. Dřevění bůžci v nich byly polo zasypáni drobícím se zdivem. Zastavili jsme se několikrát v čajovnách, abychom se napili teplého neslazeného čaje. Projeli jsme horským sedlem, nad nímž se hrozivě skláněla olověně šedá obloha. Podél cesty se tyčily do výše holé, neutěšené skály. Připadali jsme si jako malé hrášky uprostřed této gi­gantické přírody.

Klášter byl terasovitě postaven na kopci, jako většina čínských klášterů. V Číně, která není zemí turistů, hledá v nich poutník občerstvení a přístřeší. Zdáli leskly se žlutě polévané prejzy střechy a odrážely se od mocných korun stromů, které tyčily své holé větve k nebi. U brány nás uvítal mnich, který v ruce ustavičně otáčel dvěma železnými kuličkami. Strýc mi později vysvětlil, že Číňané s oblibou trou v ruce buď takové kuličky nebo vlašské ořechy. Viděl jsem později takový pár ořechů. Vyhlížely jako nalakované. Třením vznikal zvláštní zvuk. Strýc mne upozornil, že byly k tomuto účelu vybrány ořechy ušlechtilého tvaru. Bývají v rodě děděny s praděda na děda atd. Je to prastarý zvyk. Užívá se jich už několik set let. Čím starší ořechy, tím jsou cennější. Číňané je béřou denně do ruky a trou je o sebe. Vlhkost ruky vniká do skořápky a tvoří zvláštní lesklý povrch. Číňan by je neprodal za nic na světě. Je po­věrčivý a věří, že ořech obsahuje kus jeho duše. Ztratí-li se jeden ořech, je to velké neštěstí. Starožitníci sice cizincům nabízejí takové starožitné ořechy, ale většinou to jsou padělky. Ořechy tyto počítají Číňané mezi umělecké předměty. Stalo se, že nám jistý starožitník nabízel pravé ořechy tohoto druhu po jednom zesnulém čínském generálovi. Požadoval za ně cenu tak vysokou jako za pravé perly. Ale strýci se to zdálo přece jen trochu mnoho, proto od koupě upustil. Číňané tvrdí, že třením ořechů neb železných kuliček se utišují nervy, "zahání se únava, zlost a starost. Musí se tříti jen lehounce, několik hodin.

V klášteře jsme se ubytovali na týden. Za námi přijel pak náš sluha a ku­chař, který se v klášterní kuchyni zařídil po svém. Wang nám upravil naše polní lůžka z lehkého bambusu a pak se předstihoval ve svém umění kuchařském, aby dokázal, že Číňané mají nejchutnější kuchyni. Měli jsme se po dlouhém strádání zase jednou, velmi dobře. Wang uměl velmi dobře připravovati drůbež; jídla přicházela na stůl v malinkých mističkách o několika soustech, vše pěkně nakrájené a vše různě kořeněné. Jedlo se tyčinkami.

Ve volné chvíli jsem si prohlížel klášter. Podlahy byly vyloženy ka­mennými deskami, nábytek byl hladký, pěkný. V pokojích byly kangy, vy­tápěné cihlové pece, vyložené rohožemi. Opat nám poslal do pokoje vázu s lotosy a misku lotosových kořenů, naložených v cukru. Sedávali jsme se strýcem dlouho do noci a užívali klidu a samoty. Ve dne jsme potkávali chu­dičké pasáčky se stády ovcí, krav, mul a koní. Jinak nebylo nikde daleko široko živé duše, ani pták nezapípl. Krajina byla hornatá a pustá, beze stromu, bez keře. Výhled na hornatou Čínu byl úchvatný. Na strmých svazích čněly do výše kláštery téměř nedostupné, jako hnízda orlů. Scházeli jsme do údolí, kde jsme se koupali v teplých pramenech, prýštících u jiného kláštera. Tak jsme ztrávili týden odpočinku v zajímavém rozhovoru s opatem kláštera a profesorem Čangem, který sem na tři dny zajel, aby se sešel se strýcem. Opouštěli jsme klášter a naše šaty a zavazadla byly cítiti dlouho příjemnou vůní sezamu, která nám dlouho ještě připomínala milé zákoutí.

Pejpin, o němž jsem se strýcem mnoho slyšel, mne velmi překvapil, hlavně Zapovězené město, bývalá residence čínských císařů. Bylo to pohádkově krásné město paláců z kamene, mramoru a dřeva, velice uměleckého slohu, s krásnými parky, jezery, pavilony, paláci, uměleckými mosty. Vše tu bylo jako ve středo­věku a všude to vonělo pižmem. Obdivovali jsme bílou pagodu ze sedmnáctého století, žluté prejzové střechy paláců, nejvýš dvoupatrových.

Navštívili jsme císařský Letní palác, kde jsme* putovali po celé hodiny mezi jezery, viděli jsme mramorové pavilony, částečně ležící v ssutinách, umělé sluje, lotosové rybníky, nesčetné vhodně spojované ostrůvky. Více než dvě stě paláců, z nichž některý byl celý zbudován z cedrového dřeva, bylo roztroušeno v parku. Zde bydlili dříve čínští císařové a sem neměli přístup ani nejvyšší z jejich poddaných. Zde se kupily drahocenné sbírky porculánu, laků, bronzo­vých předmětů, zde byly nahromaděny zlaté a stříbrné brokáty, drahocenné dřevořezby, zde tryskaly vodu fontány, zde byly pověstné sluneční hodiny, které tvořili vodu vytryskující obři. Sbírky jsou rozváty po světě, paláce za­nedbány. Nový Letní palác nás nejvíce zaujal. Byl to palác v podobě ohromné mramorové lodi, postavený v jezeře. Nejkrásnější ze staveb byly mosty. Jeden z nich měl sedm uměleckých oblouků a klenul se přes jezero, oživené divokými kachnami. V létě bývá celé jezero zarostlé lotosy. Jiný pozoruhodný most byl uprostřed zvednutý jako hrb velblouda. Tam sedávala v létě čínská císařovna a přihlížela, jak se sází na jezeře lotosy.

Pak jsme zase zašli do oživených ulic. Dívali jsme se, jak nosiči vody na­plňují svá dřevěná vědra u studen, jak muly dychtivě pijí z kamenných nádrží. Viděli jsme pouličního holiče, u jehož nohou si hovělo a vesele chrochtalo černé prasátko, pochoutka Číňanů. Ulice se ozývala voláním pouličních pro­davačů, kovářů, lékárníků, prodavačů vody, prodavačů hřebíků do bot, správkářů hrnců. Obchodníci tu nabízeli sešlapané boty, prázdné láhve a cínové ple­chovky, pěkně úpravně, na sebe nastavené, neboť v Číně nepřichází nic nazmar a všechno se znovu může potřebovati. Jiní prodávali měděné vlásenky, kterých bylo možno užíti jako lžičky k čištění uší i jako párátka, jiní nabízeli čerstvé květiny do vlasů Číňanek; bylo tu viděti fialové lilky, zelené melouny, ohromné vodnaté ředkvičky, meruňky, hrušky, které byly trochu dřevnaté, saláty všeho druhu, jakých Evropa nezná. Z pouličních kuchyní se linula vůně česneku a cibule, která vše zaplavovala. Obklopeny hejny much, byly tu vyloženy ovčí lůj, vepřové uši, lopatky velbloudů, psí prsíčka a psí játra, celé hlavy skopců, maso oslů — všechno vystaveno prachu silnice, pod rohožovými střechami bazarů, obletováno miliony much a očicháváno špinavými psy, ale vše orientální, zvláštní, zajímavé, jako v pohádce z tisíc a jedné noci, dnes jako před tisíci lety, stále stejné.

74


Čínský prodavač pomerančů.

Potkávali jsme mandžuské ženy s velkými křídlovými účesy, nalíčené jako loutky na divadle, s velkými jaspisovými kruhy v uších.
Ze stepí sem vál ostrý studený vítr, strhla se písečná vich­řice a my měli plné uši a oči písku; i do šatů vnikl.

Když jsme vstupovali do Zimního paláce, řekl můj strýc:

„Kdo by se sem byl odvážil před sedmde­sáti lety, byl by to odnesl svou hlavou!"

Nebydlili jsme v ev­ropském hotelu, ale v klikaté uličce východ­ního Tatarského mě­sta, kde jsme měli lepší příležitost pozo­rovati čínský život než v evropských čtvr­tích. Rád jsem se dí­val na děti, jak si hrály. Číňanky měly velmi často nohy tak malinké, že nebyly větší než dětská pěs­tička. Matky jim je od dětství neúprosně šněrovaly, což působilo hrozné bolesti, a to jen proto, aby čínská slečinka mela nohu co nejmenší. Pohybovaly se na těchto pahýlech velmi nemotorně; starší Číňanky se daly nosit služkami na zá­dech. Spěchati nemohly. V novější době se toto mrzačení zapovídá. Lidé se tu, dali voziti v rikšách, dvoukolových vozíčkách tažených čínským kulim, podobným japonské kurumě, ale větším, ne tak zdobeným a čistým jako v Japonsku. Ale přesto, že tu bylo tišeji než v jiných částech města, bylo hluku dost. Sotvaže se trochu rozednilo, začali vyvolávací rušiti můj klid a krátce před půlnocí teprve ulice umlkala.

Číňan miluje hluk. Každý obchodník má svůj způsob vyvolávati a upozorňovati na své zboží. Učí se těmto zvukům a lidé pak snadno poznají, kde se na­lézá ten, od nějž něčeho právě potřebují. Jeden syčí jako kočka, druhý kokrhá jako kohout, nebo užívá různých zvuků, aby na sebe upozornil. Tak má správkář hrnců na své bedničce dvě puklice, o něž narážejí dvě kovové kuličky, jakmile se bednička pohne, brusič na sebe upozorňuje chřestěním několika kousků železa, navlečených na jedné šňůře. Věštec klepe dřevěnou paličkou na dřevěnou desku, v rukou prodavače ledových nápojů duní dvě kovové puklice, sběrač papíru bubnuje. Nabízí hospodyňkám za starý papír sirky. Gongy, trubky, kastaněty, řehtačky a nejnemožnější zvuky lidských hrdel závodí tu o přízeň kupujících.

Zámožní Číňané se procházeli v ulicích v krásných hedvábných oblecích, bělostných punčochách a hezkých soukenných botičkách. Trávili jsme někdy celé hodiny v čajovnách, kde nám s čajem bylo podáváno dvanáct malinkých mističek s dvouzubou vidličkou. Na mističkách byly datle, ořechy, meruňky, červené plody hung kuo, řezané lotosové kořeny, jádra melounů, oblíbená po­choutka Číňanů, a jiné lahůdky.

Na tržišti byla spousta ryb živých i zabitých, prodávali se tu i černí vepříci, kteří šířili nesnesitelný zápach. Jinde byly na prodej chutné pejpinské kachny, které se natíraly hnědým rostlinným lakem, aby tak vydržely do zimy. Bylo tu mnoho obchodníků zpěvnými ptáčky, které Číňané velmi rádi chovají a nosí je na procházku v klícce nebo za nožičku přivázané na šňůrce. Prodavači na ně upozorňují kovovými slavíky. Bylo tu i mnoho ryb závojnatek, které Číňané s oblibou chovají ve velkých porculánových nádobách. Vedle stánků s křehounkou zeleninou byly stoly směnárníků, potulovali se tu otrhaní žebráci a mrzáci. Byli tu pouliční umělci, potulné divadlo. Nové a nové obrazy se míhaly jako v kaleidoskopu.

V obchodních čtvrtích jsme se strýcem hledali vzácné porculány z doby Mingů, tenké jako vaječná skořápka a nevěděli jsme, co si vybrati z nádherných výtvorů, malovaných štětečkem jako vlásek, od velikosti náprstku až po metrové nádoby. Dal jsem se zlákati červenými a černými předměty z laku, vykládanými perletí, které jsou tak pevné a odolné, že vyloveny z moře 300 let po havárii nákladní lodi, která je vezla, zůstaly neporušeny. Však se na nich také celá desetiletí pracovalo.

Prohlíželi jsme si krásné práce ze sloního klu, na př. osm koulí v sobě, všechny na povrchu krásně vyřezávané, které se v sobě otáčely, vykuřovadla, posvátné kameny, vázy, krabice, stolky, různé břichaté bůžky blahobytu s tuč­nými dlouhými ušními lalůčky, husté a vysoké koberce s hedvábným leskem. Každá ulice soustředila v sobě obchodníky stejného zboží. Tak byla ulice „papírová" a „lampiónová", kde se dostaly lampióny a lucerny nejrůznějších tvarů a barev, papíroví, draci, papírové květiny, jimiž se zdobí dům, kde je smutek. Po pohřbu se spalují. Jsou tu papírové napodobeniy bankovek a nej­různějších věcí, jako domečky, loďky, vozíčky, automobilky, koně, které zná­zorňují vše, co lidé za živa mají rádi. Tyto obětiny z papíru v maličkém měřítku se v den pohřbu spalují a Číňané věří, že se promění na onom světě ve sku­tečné předměty, které představují a že budou mrtvému sloužiti k potřebě.

76


V „ulici výšivek" bylo možno nakoupiti krásné hedvábné vyšívané čínské ob­leky, hedvábné brokáty, mnohdy závratně drahé. V „ulici stříbrné" jsme se zdrželi nejdéle. Zde se prodávaly krásné stříbrné nádoby, příbory, vázy, šperky všeho druhu s barevnými drahokamy, většinou v podobě květů.

V tomto bazaru to bylo, kdy strýci řekl jeden z obchodníků:

„Na světě jsou dva dobří lidé: jeden je už mrtev a druhý se ještě ne­narodil." Smáli jsme se srdečně této perličce čínské moudrosti.

Zakončili jsme pobyt v Pejpinu návštěvou pana Hu, vysokého čínského úředníka. Zde jsem poznal domácnost zámožného Číňana.

Byl jasný večer. Ani vzduch se nehnul. Na modrém nebi vyplul štíhlý srpek měsíce. Tři malí pekingští psíčkové pobíhali po pokoji. Pan Hu občas některého z nich pohladil.

Dům pana Hu byl krásný a výstavný. Byla to velká kamenná budova s nádvořím. Střechy byly vyhrnuté na všech rozích a byly zdobeny lesklými prejžy. Před vchodem do domu byla podlouhlá, nepříliš vysoká zeď jako zástěna, to proto, aby démoni a zlí duchové si spletli cestu a nenašli vchodu do domu. Takové zídky vidíme vždy před čínskými domy i v císařském paláci. U vchodu do domu se šklebili dva kamenní lvi, kteří však spíše vyhlíželi jako pohádkoví draci.

Pan Hu nás přivítal velmi obřadně a vyhlížel důstojně. Byl oděn ve volné hedvábné kalhoty, svázané nad kotníkem tkanicí. Přes ně splývala skoro ke kotníkům suknice bez záhybů, velmi úzká, po stranách asi na 30 cm vysoko rozstřižená. Pak měl kazajku s dlouhými rukávy, v nichž mizely jeho celé ruce. Později jsem si všiml, že měl v těchto rukávech i kapsy. Přes kazajku měl kabátek s nízkým stojatým límečkem. Kazajka i suknice byly ušity z krásného, pestrého těžkého hedvábí, kabátec byl temně fialový. Na bocích měl pan Hu pás. s velkou přezkou, která svítila zlatem a drahokamy. U pasu se mu houpalo kuřácké náčiní. Byl bych se málem dal do smíchu, když pan Hu zastrčil náhle vějíř, jímž se právě ovíval, vzadu za límeček kabátce, takže mu vyčuhoval za uchem. Pak mne zase upoutaly knoflíky kabátce, které byly zhotoveny z kar-neolu. Na nohou měl pan Hu boty z černého atlasu s plstěnou podešví, jejíž okraje byly bílé. Boty byly na špičce mírně zdviženy vzhůru. Na hlavě mu seděla kulatá čepička s knoflíkem.

Pan Hu byl velmi zdvořilý, hluboce se klaněl, jak toho žádá čínský mrav a my opakovali horlivě jeho poklony. Já a strýc jsme smekli klobouky, kdežto pan Hu si ponechal čepičku na hlavě. Byl jsem rád, že pan Hu nečinil dlouhých okolků. Strýc mne totiž připravil na to, že je v Číně zvykem protahovati návštěvu obřadně a teprve po dlouhém vyměňování zdvořilůstek přijíti k hlavnímu účelu návštěvy. Přesto, že pan Hu zval po čínském způsobu strýce a mne velkou navštívenkou z neobyčejně měkkoučkého papíru, přešel zcela po evropsku k účelu naší návštěvy.

Dávali si se strýcem několikráte navzájem přednost, když měli vkročiti do pokoje, pak vstoupil pan Hu pravou stranou a my levou, neboť host má jíti po srdeční straně hostitelově. Nyní jsme teprve věděl, proč vedly do pokoje dvoje těsně vedle sebe položené dveře. ...

77


Gronsko

Eskymáčtí psi. První lední medvěd. První Eskymák. V eskymáckém táboře. Vzrušující lov velryb. Dobrodružství na utržené kře.

Po mnoha zastávkách a nocování najali jsme si saně s celou řadou krásných tažných psů, spolehlivého vozku a ujížděli jsme na sever. Psi mezi sebou sváděli hrozné rvačky. Přilnuli však ke mně a i já jsem si tato krásná zvířata velmi oblíbil. Lehce uháněly eskymácké saně po sněhu. Držel jsem někdy sám oprati. Vedle mne seděl osmnáctiletý syn majitele psů. Vozka se stále strachoval, že se s námi saně překotí, ale my nedali a řídili jsme vesele sami. Ze psů jsem si nejvíce oblíbil bílého vedoucího psa. Můj soused mne stále napomínal, abych byl se psy opatrný. Sám byl sice mlád, ale zastřelil už bílého medvěda a proto jsem k němu měl velkou úctu. Byl znám jako zkušený lovec.

Po několikahodinové jízdě jsme byli všichni unaveni. Umínil jsem si, že zastavíme a že nechám zvířata odpočinout. Zavolal jsem na vedoucího psa, ale ten nechtěl poslechnout. Když jsem po něm šlehl dlouhým bičem, zvýšil tempo. Strýc mne nyní také napomínal, abych nedělal hlouposti. Eskymáčtí psi jsou stále ještě dravci. Ohlédl jsem se, tím jsem však nevědomky trhl šňůrou a pes, domnívaje se, že má změniti směr, uhnul v běhu stranou a v zápětí jsme se všichni vykutáleli ze saní. Nepustil jsem oprati z rukou a trhl jsem, jsa vlečen sněhem, tak mocně, div jsem vedoucího psa neuškrtil. Nemohli jsme přece v té pustině zůstati bez saní a bez psů!

Bílý pes se s divokým nelibým zavrčením zastavil. Vtom se šňůra uvolnila a psi se dostali do sebe. Byli uvázáni za sebou a tvořili dlouhou řadu. Ihned se zuřivě porvali. Rozehnal jsem je bičem, uvázal jsem oprati ke stromu a spě­chal jsem zpět, abych mým lidem pomohl sbírati zavazadla. Půl hodiny jsme odpočívali a když jsme chtěli jeti dále, shledali jsme, že psi zatím nebezpečně rozkousali postroje. Běda, kdyby se psi na cestě od saní utrhli, nikdy by se už nevrátili! A takový pes je drahý.

Spravili jsme se zkřehlýma rukama postroje, jak to šlo. Psi, unavení cestou a rvačkou, běželi nyní pomaleji. Později jsme je nakrmili sušenými rybami. Večer si lehli do sněhu a ráno byli zaváti, že se musili pracně vyhrabávati ven. Aby se nervali, musil být každý uvázán zvlášť.

Na další cestě jel vozka na sněžnicích vedle saní a sám řídil. Šlo to nyní rychleji. Psům jsme se často musil smát...

.

.

Malajsko.

 

Předmluva

 

Když jsem jako malý hoch čítal dychtivě dobrodružné cestopisy, netušil jsem, že mi bude dopřáno procházeti se cizími zeměmi, hovořiti s cizími národy, že poznám na vlastní oči nebezpečné dravce, jedovaté hady, že zažiji divy. Můj strýc, cestovatel a badatel profesor Josef Jeřábek, vzal mne s sebou jako tajemníka na svou velkou cestu kolem světa, na níž jsme ztrávili více než čtyři roky. Strýc studoval zvyky cizích národů, fotografoval a filmoval, činil různá vědecká měření, sbíral zkazky a pohádky domorodců a posílal do různých museí přírodniny. Mým úkolem bylo zapisovati dle strýcova diktátu do deníku vše co jsme zažili, psáti reportáže do vědeckých časopisů, vyřizovati korespondenci. Práce bylo vždy dost. Vyvolávali jsme hned na cestě fijmy a fotografie, třídili jsme je a popisovali. Pracoval jsem často do noci, v tropickém vedru nebo mrazu za tropických lijavců a bouří, soužen komáry a nejrůznějším hmyzem, je v tropech vždy dost a dost, vyrušován často zvědavými domorodci. Prošli jsme zšeřelé indické džungle, kde vládne tygr a jedovatí hadi, byli jsme ohroženi pardálem, v přestrojení jsme vnikli do tajuplného skalního chrámu Indů. Byli jsme hosty indického maharadži. Celý rok jsme ztrávili v Japonsku, žili jsme zcela po způsobu Japonců. Zažili jsme havárii letadla, zánik japonské ponorky. V japonských Alpách jsem se zřítil do propasti. Nejmilejšími přáteli mi byly v Japonsku děti. Viděl jsem jejich roztomilé slavností.

Prošli jsme Čínu několika směry, plavili jsme se čínskou lodicí krajinami, ohrožovanými piráty, přešli jsme neschůdné čínské pohoří a sprašovou oblast, podobnou peklu, abychom vnikli v přestrojení do Tibetu, zapovězené země. Podařilo se nám dostati se do posvátné Lhasy, kde jsme byli přítomni chrámové slavnosti Vraceli jsme se jiným směrem, abychom lépe poznali různé kraje na čínském parníku byli bychom se málem stali obětí hrozného tajfunu. Byli jsme hosty javanského knížete, ostrovanů, známých lovců lebek, navštívili jsme Austrálii, nejmenší světadíl, cestovali jsme Jižní Amerikou, kde jsme se stěží prodírali neproniknutelnými pralesy, bažinami a močály, puto­vali jsme nekonečnými pampami, zažili různá dobrodružství s hady, objevili ne­známý kmen jihoamerických Indiánů, rovněž lovců lebek. Poznali jsme na vlastní oči památníky staré slávy vymřelých dnes Indiánů, Inků a Aztéků, ...

Jeřábek František, nar. 11.9.1886. Tahiti 23. října 1925. Vzápětí (1.11.1925) s Řivnáčem a Matějcem založil spolek Čechoslováků. Jeřábek se stal jeho prvním předsedou. Rodina žila na Raiatea (opakovaně), Bora Bora, Huahine, Vánočním ostrově a Tahiti. V roce 1948 se vrátili do vlasti.