Desidery Ippolito Desideri: Cesta do Tibetu, 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728, překlad Josef Hajný, Odeon 1976

POZNÁMKY

O původu a významu jména Tibet existuje řada teorií a hypotéz. Výkladem nejrozšířenějším a dnes všeobecně přijímaným je, že tento název pochází z tibetských slov tö (stod) a bö (bod), interpretovaných jako „Horní Bö". Ze slov Bö (Bod), příp. Böjül (Bod-jul, dosl. Země Bö), jak Tibeťané sami označují svou zemi, se odvozuje i staroindický název Tibetu, totiž Bhóta, i Bhótánta (tj. Bhóta + + anta, čili konec či okraj Bhóty), což je označení dnešního Bhú-tánu. A zde bude mít pravděpodobně svůj původ i označení Tibeťanů u antických autorů (kupř. u řeckého zeměpisce Ptolemaia z 2. století n. 1.), kteří je nazývají Bautoi, resp. Bautae. Slovo Tobo dalo v 7. století n. 1. čínské Tchu-po (pozdější záměnou druhého znaku Tchu-fan) a tangutské Tubed. Přes Peršany a Araby se toto slovo rozšířilo dále ve tvaru Tobbat, Tubbat či Tibbat a v Evropě se objevilo poprvé v roce 1247 v podbě Thabet v práci františkánského mnicha Giovanni dal Piano dei Carpini Ystoria Mongalo-rum, příp. Tebet v Itinerariu flámského mnicha Wilhelma van Ruysbroeck (Rubruquis) z přibližně stejné doby, a u Marka Póla. Ve středověku a na počátku novověku byl Tibet znám v Evropě ještě pod názvy Tubet, Thibet, Tybet apod. Desideriho interpretace „mughalského" slova Bhútán (jímž označuje nepřesně Tibet) jakožto „země bohů či pohanských model" vychází pravděpodobně z perského but (bůžek) nebo sanskrtského bhúta (duch) a sanskrtského anta (konec). Slovem U-cang, jež ve tvaru Wej-cang se stalo v 18. a 19. století oficiálním čínským názvem Tibetu, se rozumí Přední Tibet (t), dosl. (Střední) s hlavním městem Lhasou a Zadní Tibet (Cang, dále dělený na Cangtó neboli Horní Cang a Cangmá neboli Dolní Cang) s hlavním městem Sikace. Kromě těchto oblastí se v Tibetu tradičně rozlišují ještě Ngari (Mgna'-ris) na západě, Amdo (A-mdo) na severovýchodě a Kham (Khams) na východě, kromě celé řady menších zeměpisně správních jednotek. Barantola jako označení Středního Tibetu s hlavním městem Lhasou se před Desiderim vyskytuje kupř. u Gruebera a ďOrvilla v roce 1661 (v Kircherově China Illustrata) a toto slovo je odvozeno ze staro-mongolského baragun-tala (v dnešní mongolštině barún-tal), kde znamená „pravá (aneb západní) pláň (či step)". Někteří autoři čtou ve slově Barantola mongolské burchan + tála, tedy „země burchanů neboli bohů či duchů", a považují toto slovo za překlad tibetského slova Lhasa (dosl. místo bohů), což však neodpovídá skutečnosti, neboť mongolské jméno Lhasy je Mongche-dzú, tj. Pán věčnosti.

O původu Tibeťanů z opičáka, v nějž se vtělil bódhisattva Avalóki-téšvara, a divoženky Brag-srin-mo se najde v tibetských pramenech bezpočet legend. Jedna z nich, vynikající obzvláštním půvabem, je zachycena v kronice Rgjal-rabs gsal-ba'i me-long (Zrcadlo osvětlující královský rod) z poloviny 14. století. Vypráví se tam (kap. 7), že v dávných dobách, na které se už nikdo z lidí nepamatuje, sestoupil Avalókitéšvara na tento svět v podobě opičáka. Aby mohl i na zemi pokračovat ve svém zbožném rozjímání, vyvolil si k tomu účelu skrytou jeskyni kdesi v tibetských horách. Jednou k němu zavítala ďáblice Rakšasí, aby ho pokoušela a týrala smyslnou rozkoší. Nakonec jej požádala, aby se stal jejím mužem, jinak že spáchá sebevraždu. Opičák nevěda, co si má počít, přenesl se na svatou horu Pótalu, která leží až na březích indického moře, a prosil svého nebeského dvojníka o radu a pomoc. Avalókitéšvara mu pravil: „Pojmi Rakšasí za ženu a zploď s ní potomky!" Opičák si vzal Rakšasí k sobě a ona mu zanedlouho přivedla na svět šest čiperných opiček. Ty když odrostly a začaly se dožadovat stále větších soust, bylo s nimi mnoho starostí. Jednoho dne, když už všechny domácí zásoby byly vyčerpány, odvedl opičák své potomstvo do lesa, aby se samo živilo. Když po třech letech opět zavítal do toho lesa, zjistil, že se opice rozmnožily nebývalou měrou — bylo jich nyní pět set! V důsledku toho opicím opět hrozil hlad. I seběhly se kolem starého opičáka a vřeštěly žalostně: „Co budeme nyní jíst? Nedopusť, abychom zemřely hladem!" Otec opičák se přenesl opět na svatou horu Pótalu, aby vzýval Avalókitéšvaru o pomoc. Ten jeho prosbu vyslyšel a pravil: „Od nynějška až do skonání světa já budu pečovat o tvoje pokolení." A odebral se na nejsvětější horu Méru, která leží v Zasněžené zemi. Odtud z nebeských sýpek vysypal na svět patero druhů všeho obilí — oves, pšenici, boby, pohanku a ječmen, jež ihned vydaly klas. Na toto místo pak přivedl opičák vyhladovělé opice a kázal jim najíst se dosyta. Na památku zázračného nasycení pěti set opic bylo ono místo pojmenováno Zodang, což v překladu znamená Jez! Když se opice dosyta najedly, začaly na sobě pociťovat změnu — počalo jim ubývat srsti na těle a ocasy se jim začaly zkracovat, až posléze zcela zakrněly. A když se namísto opicích skřeků začaly mezi sebou dorozumívat lidskou řečí, stali se z nich opravdoví lidé, předchůdci Tibeťanů. Po opičáku otci a ďáblici matce v nich však přece něco zůstalo. Ti z nich, kteří se dali po otci, se prý dodnes vyznačují dobrotivostí, rozvážností, zbožností a zdrženlivostí. Navíc rádi konají dobré skutky a mají zalíbení ve vznešené mluvě. A ti, kteří byli po matce, zdědili vlastnosti vesměs nepěkné — smyslnost, lakomství, škodolibost, řevnivost, zálibu v kupčení a podvádění a sklon k násilí a krutosti. Pouze dvě věci mají potomci prvních prarodičů společné — silná a statná těla, která překypují odvahou a bojovností. — Viz i J. Kolmaš, „Jak přišli Tibeťané na svět" (Nový Orient 15, 1960, str. 162).

76 - Desideri tu bezpochyby naráží na legendu, dochovanou u některých tibetských autorů (kupř. u Bu-stona v jeho Chos-'bjung neboli Dějinách buddhismu z roku 1322), podle níž Tibet svým zvrásněným povrchem připomínal prvnímu králi Songcán Gampovi (Srong-bcan Sgam-po, asi 618—649) podobu ďáblice ležící naznak. Chtěl-li král učinit přítrž jejím vrtochům, bylo třeba přitisknout ji k zemi tím, že dal postavit kláštery v těch místech Tibetu, jež odpovídala jednotlivým částem jejího těla.

Výskyt zlata v Tibetu a svérázné způsoby jeho dobývání zachycují ve svých zprávách téměř všichni cestovatelé, kteří tuto zemi navštívili. Zajímavé vysvětlení, proč se zlato v Tibetu netěží kutáním v dolech, nýbrž pouhým povrchovým vykopáváním, uvádí americký etnograf-tibetolog W. W. Rockhill ve své knize The land of the lamas (Londýn 1891). Důvodem podle něho je rozšířená pověra, že vzácný kov úplně zmizí, vytrhnou-li se ze země jeho kořeny (str. 209). — Pokud jde o „kvádrovité kameny", mluví o nich i soudobí kapucínští autoři (kupř. Francesco Orazio della Penna) jako o záhadných pietre quadrale a zmiňují se o jejich specifických vlastnostech. Desideri uvádí navíc jejich léčivé účinky. Nepodařilo se mi tento druh horniny mineralogicky identifikovat.

Tibet vzhledem ke svým četným slaným jezerům (zejména v Changthangu v severní části země) a jejich odpařování je jedním z největších světových producentů soli kamenné (ccha) a boraxu (cchala), který se těží zejména v okolí teplých zřídel. Bültok (soda) pro přípravu tibetského čaje.

Reveň (Rheum) je bylina z čeledi rdesnovitých, obsahující kyseliny šfavelové. Zedoár (Curcuma zedoaria) z čeledi zázvorovitých má léčivý oddenek a používá se ho též k barvení potravin, papíru, kůže apod. Voní po kafru a má čpavou, nahořklou chuť. Oměj (Aconitum) z čeledi pryskyřníkovitých je prudce jedovatá bylina a v Tibetu je pravou metlou pasteveckých oblastí. — Serapion, vlastním jménem Júhanná ibn Sarábijún, je syrský lékař (10. století n. 1.), jehož spis Kitáb al-kunnáš (Kniha gnose neboli poznání), přeložený později do latiny a vydávaný pod názvy Aggregator, Breviarium, Methodus therapeutica apod., byl ve středověku velmi rozšířenou lékařskou příručkou. — Pierandrea Mattioli (1500—1577), italský lékař a botanik, působící dlouhou dobu také v Praze. Je autorem proslulých komentářů k Dioskoridovi, jež vyšly postupně v desítkách vydání v nejrůznějších řečech, mj. i česky péčí Tadeáše Hájka z Hájků v roce 1562, Daniela Adarria z Veleslavína v roce 1596 a dalších. — Avicenna (Abú Alí al-Hušajn ibn Abdalláh ibn Siná, 980—1037), bucharský filosof a lékař, je autorem velkého Kánonu lékařství, v Evropě známého v latinské verzi Gherarda z Cremony, později vylepšené A. Alpagem (Avicérinae Arabům medicorum principis Canon medicinae). — Desideri zná oba východní autory nejspíše pouze z citátů, které se nacházejí v Mattiolově knize I discorsi di M. Pietro Andrea Matthioli...nelli sei libri di Pedacio Dioscoride Anazarbeo della materia medicinale (Venetia, vydání z roku 1581). Citovaná pasáž je z výše uvedeného Mattioliho spisu Discorsi, str. 60. V podstatně zkrácené podobě se najde i v českém vydání Mattioliho Herbáře aneb Bylináře, které roku 1596 připravil Daniel Adam z Veleslavína (str. 16 D).

Pižmo neboli mošus je silně páchnoucí výměšek pižmového váčku zadní části břicha bezrohého asijského přežvýkavce kabara pižmového (Moschus moschiferus), užívaný ve voňavkářství. Odchyt kabara pižmového býval v Tibetu státním monopolem a k lovu se vyžadovalo úřední povolení.

To, co Desideri nazývá zvířetem napůl vodním, napůl suchozemským, je vydra, tib. čhusam (čhu-sram). Lišek (wamó) žije v Tibetu několik druhů a jejich ohon je vyhledávanou ozdobou tibetských čepic. Pharwa (Cuon primaevus) dorůstá velikosti menšího vlka a má nazrzlou srst. Vzácným druhem se tu nejspíše rozumí divoká kočka siná (ži-mi) nebo rys ji (dbji).

Papoušek (něco) je znám pouze v nejjižnějších částech Tibetu, jinak je velmi častou a oblíbenou postavou tibetských bajek. „Kachna zlatavě sametové barvy", tib. ngangser (ngang-gser, dosl. zlatá husa; lidově nazývaná též gelong, tj. mnich), je předmětem úcty, protože má stejně zlatavé peří, jako je zlatožlutý oděv vysokého lamaistického duchovenstva.

Skopci a jiná domácí zvířata, jako muli, osli apod., kterých se užívá k nošení nákladů, zejména soli a boraxu, bývají zpravidla po dosažení místa, kam je náklad určen, rozprodáni nebo poráženi. Za takto utržené peníze se pak nakoupí potřebné zboží, jež s sebou karavana odváží na vytrvalejších a cennějších zvířatech, jako jsou koně a jaci.

Tak jako beduín v poušti se neobejde bez velblouda, tak je život tibetského kočovníka nemyslitelný bez jaká (g.jag; samice zvána dimo, 'bri-mo,) což je velký přežvykující sudokopytník, dokonale obrostlý velmi dlouhou srstí s hustou vlnitou podsadou, nápadný chrochtavým hlasem (odtud jeho latinský název Bos grunniens neboli tur chrochtavý). Toto veleužitečné zvíře, jež dává člověku práci, mléko, maso, srst, kůži a v neposlední řadě i cenný trus na topení, žije jednak divoce — divoký jak dong ('brong) a divoká jačice dongdi ('brong-'bri), jednak jsou známí a pro své vynikající vlastnosti velmi oceňovaní kříženci jaká s domácí krávou, zvaní dzo (mdzo, samec), resp. dzomo (mdzo-mo, samice). — V Desideriho výčtu tibetské fauny chybí snad jen divoký osel kjang (rkjang, Equus kyang), známý též z Mongolská pod názvem kulan (Equus hemionus), dále antilopa, gazela, vlk a medvěd. Rovněž tu není zastoupeno velké bohatství tibetských řek, jež oplývají nejrozmanitějšími rybami a jinými vodními živočichy. Podrobný výčet a pojednání o tibetské fauně a flóře nalezne čtenář v 15. a 16. kapitole knihy G. Sandberga, Tibet and the Tibetans, Londýn 1906.

Řekou, která protéká Tibetem od západu na východ a tvoří jakoby páteř celé země, se rozumí Cangpo (Gcang-po, dosl. Očistná), pramenící na úpatí posvátné hory Kailás v západním Tibetu a opouštějící toto území na nejzazším jihovýchodě, aby se vlila u města Sadíje do ásámské nížiny, odkud pak pokračuje — už jako Brahmaputra — územím Indie do Bangladéše, kde se spojí s posvátnou Gangou a spolu s ní po 2900 km své cesty vyúsťuje do moře v Bengálském zálivu. — Desideri byl z Evropanů první a dlouhou dobu jediný, který jednoznačně identifikoval tibetskou Cangpo s indickou Brahmaputrou. Je to tím pozoruhodnější, uvědomíme-li si, že ještě koncem minulého století se mezi geografy vyskytovaly názory, že pravým pokračováním Cangpo po přechodu himalájského masívu je barmský veletok Iravadi, vlévající se do Andamanského moře. Viz J. Kolmaš, „Cangpo — Brahmaputra, nebo Iravadi?" (Nový Orient 28, 1973). — Rángámáti jakožto „mughalská provincie za Gangou" (rozuměj na levém, tj. severním jejím břehu) mi není odnikud známa. L. Petech (MITJV, část 1, str. 203) soudí, že se nejspíše jedná o Rángámáti na severním břehu Brahmaputry v ásámském okrese Góválpára. O zemi Lhopů viz pozn. 113.

Vyobrazení takové loďky, tibetský zvané kódu (ko-gru) nebo též kowa (ko-ba), zhotovené z jačích koží napnutých na rámu z pružných prutů, viz kupř. v knize V. Síse a J. Vaniše, Tibet, Praha 1958, str. 18.

Visuté mosty řetězové, čaksam (lčags-zam, dosl. železný most), či jiné mosty lanové, jež autor tak přesně popisuje na tomto místě a také v Knize I, kap. 8, je možno v Tibetu spatřit tu a tam ještě i dnes (viz kupř. fotografie dvou takových mostů ve výše citované knize Sísově a Vanišově, str. 15 a 17). „Tříproudový" most přes Cangpo poblíž Cethangu (jihovýchodně od Lhasy v údolí Jarlung, kam se klade kolébka tibetského národa a kde podle tradice se měla přihodit událost popsaná výše v pozn. 75) zmiňuje ještě koncem 19. století bengálský cestovatel Saratčandra Dás (1849— — 1917) ve své knize Journey to Lhasa and Central Tibet, Londýn 1902, avšak praví o něm, že v té době, tj. v roce 1882, byl již pro svou celkovou zchátralost mimo provoz a bylo třeba použít převozu. Visuté mosty jsou v Tibetu zpravidla považovány za dílo nadpřirozených bytostí, jež působí prostřednictvím svatých osob. Jedním z legendárních stavitelů takových mostů je lama Thang-ston Rgjal-po (1385—1464), nazývaný v pramenech lčags-zam-pa neboli „stavitel železných mostů", jichž prý postavil celkem osm.

Krajinu a jednotlivé lokality v západní části Tibetu, jež zde Desideri zmiňuje, vypsal podrobněji v Knize I, kapitole 10 a 11. Kjirong (Skjid-rong) a Kuti alias Ňalam leží severně, resp. severovýchodně od nepálského hlavního města Káthmándú, na tibetské straně hranice. Znamenitý popis dnešního Kjirongu viz kupř. v Harrerově knize Sedm let v Tibetu (Praha 1972). Nésti alias Listi a Čaksam na tibet-sko-nepálské hranici leží na karavanní cestě spojující Káthmándú s tibetským Dingri. Na téže trase leží Kuti i průsmyk Thung-la, nazývaný u Desideriho Langur. Bližší identifikaci tohoto posledního názvu viz v pozn. 222.

Jeden man (anglicky psáno maund) se rovná přibližně 37 kg. Je tedy celková váha jednoho takového balíku (tib. dópo, dosl. náklad) zhruba 75 kg. „Hindustánské" slovo bakkú, u Desideriho psané baccú nebo bacchú, se dosud nepodařilo identifikovat. Bude s ním pravděpodobně souviset i hovorové tibetské phago (phad-gog), značící pytel, pakliže obojí, bakkú i phago, není výpůjčkou z anglického výrazu pro slovo pytel (bag). — Tibetská a nepálská měna a případně její ekvivalenty v „římských paolech" (papežská nebo toskánská mince) či „hindustánských rupiích" podle tehdejšího kurzu představují v Desideriho podání tyto korelace: 1 tibetská tamka (zvaná též dngul-srang neboli „stříbrná unce") = 13 a půl římských paolů = 3 a půl hindustánské rupie. 1 nepálská mahéndramalli = 2 římské paoly = půl hindustánské rupie. Čili 1 tamka = 7 mahéndramalli. — Název nepálské měny mahéndramalli je odvozen od krále Mahéndry Mally (přibližně 1550— 1570), jenž dal poprvé razit nepálské mince podle vzoru mincí mughalských. Ve skutečnosti se jedná o peníz zvaný móhar, dále dělený na celou řadu nižších jednotek. Podrobněji o tom viz L. Petech, „La moneta nepalese e tibetana nel secolo XVIII" (MITJV, část 4, dodatek I).

Celní úlevy Nepálců v obchodu s Tibetem jsou zcela jistě mnohem pozdějšího data, než jak se domnívá Desideri, a rozhodně je nelze odvozovat od nepálské princezny Bhrkutí, provdané za tibetského krále Songcán Gampa někdy v první polovině 7. století n. 1. Není mně také známo, který Velký lama podobné úlevy nepálským obchodníkům udělil. Od uvedené praxe, jež v době Desideriho byla zřejmě běžná, sev pozdějších letech asi upustilo, jak dosvědčuje tibetsko-nepálská smlouva z roku 1856, podle jejíhož článku 3 se tibetská vláda zavazovala, že nebude napříště žádným způsobem zatěžovat daněmi a poplatky obchod, dopravu a zboží nepálských kupců a jiných poddaných gurkhské vlády. Viz kupř. C. Bell, Tibet past and present, Oxford 1924, Dodatek IV, str. 278—280.

Správné pořadí, v jakém jdou uvedená tři města — směrem k hlavnímu městu Lhase — za sebou, je toto: Sakja, Sikace a Gjance. Sakja tvořilo až donedávna autonomní církevní enklávu stejnojmenné lamaistické sekty Sakjapy, ve století 13. a 14. protěžované mongolskými vládci Cíny. O územní organizaci a vnitřní správě sakjaského panství, o sakjaské hierarchii, jež zaujímá zvláštní postavení mezi ostatními sektami, o rozmístění, architektuře a administraci jejich klášterů a chrámů atd. se může čtenář dočíst v knize C. W. Cassi-nelliho a R. B. Ekvalla, A Tibetan principality. The political systém of Sa sKya, Ithaca 1969, jež se touto látkou vyčerpávajícím způsobem zabývá. — Sikace, ležící na řece Ňangčhu před jejím soutokem s Cangpo, na hlavní cestě vedoucí od západu do středu země, je administrativním centrem tzv. Zadního Tibetu (Cang) a po Lhase druhým nejdůležitějším městem v Tibetu. Původně se město nazývalo Samdubce (Bsam-grub-rce) a v 15.—17. století bývalo sídlem tibetských králů. V jeho těsném sousedství se nachází velký klášter Tašilhumpo (Bkra-šis-lhun-po, založ. 1447), který je tradičním sídlem pančhcnlámy, vedle dalajlámy druhého nejvyššího představeného sekty Gelukpy. V ohledu přísně dogmatickém stojí pančhenlámové dokonce nad dalajlámy, neboť jsou považováni za převtělence buddhy Amitábhy (tib. Opame, 'Od-dpag-med), zatímco tito pouze bódhisattvy Avalókitéšvary (Cánrázi). Prakticky však měl dalajláma sídlící ve Lhase vždy větší politickou moc a pančhenláma mu byl podřízen. V době Desideriově byl představeným Tašilhúmpa 2. pančhenláma Blo-bzang Je-šes Dpal-bzang-po (1663—1737), známý svou ctností a učeností. Jeho styky s císařskými vyslanci jsou v pramenech dobře doloženy (císařem se rozumí druhý mandžuský panovník na čínském trůně Kchang-si, 1662—1722, a „čingischá-nem" pak jeho soukmenovec, mongolský vládce Tibetu Lhabzang Chán, 1697—1717), stejně tak jako jeho podpora Lhabzang Chánovi v době džúngarské invaze v roce 1717. Detailní popis kláštera Tašilhumpo a jeho uměleckých a jiných památek viz u Sven Hedina, Tibet. Výzkumy a dobrodružství v neznámé zemi, díl I (Praha 1910). — Gjance je rušné obchodní město na středním toku Nangčhu při silnici vedoucí z Indie do Lhasy. Vlněné látky zde vyráběné jsou proslulé v celém Tibetu.

Provincie U (tzv. Přední Tibet) spolu s provincií Cang (tzv. Zadní Tibet) tvoří to, co my nazýváme vlastní Tibet a pro co Desideri používá označení Třetí, resp. Největší či Hlavní Tibet. Lhasa (dosl. místo bohů či duchů lha) byl původně název buddhistického chrámu, stojícího v místech, kde se nyní nachází hlavní město. Než se Lhasa stala sídlem tibetských králů v 7. století n. 1., nazývala se Rasa, tj. místo koz (ra). Leží na řece Kjičhu (Skjid-čhu) v nadmořs-ké výšce okolo 3500 metrů. Opomineme-li stručnou zmínku o Lhase alias Barantole u PP. Gruebra a ďOrville, kteří jako první Evropané toto město v roce 1661 navštívili, pak je Desideriho popis Lhasy, obsažený v této kapitole, vlastně první detailní zprávou v Evropě o tomto městě. — O čhokhangu neboli domácí kapli viz též v Knize III, kap. 19, a v pozn. 204 a 210.

V nejživější části středu města, severovýchodně od hlavní lhaské katedrály Džókhangu (Džo-bo'i-khang, dosl. dům Páně), stával palác Dozikhang (dosl. dům, z něhož se přihlíží tanci), který byl za Lhabzang Chána královskou rezidencí. Po roce 1728 se tu usadili čínští ambani (místodržíci) a v roce 1750 byla budova přeměněna na památník dvěma v tom roce zavražděným ambanům. Velkým lamou se na tomto místě rozumí 6. dalajláma Cchangjang Gjamc-cho (1683—1706), o němž viz pozn. 117. Palácem sv. Marka se rozumí Palazzo Venezia na náměstí téhož jména v Římě, trojpodlažní stavba s vysokou čtyřhrannou rohovou věží, postavená v letech 1455—64. Dnes muzeum. Za rohem paláce stojí starobylá basilika sv. Marka.

Chrám, Desiderim nepřesně nazývaný Labrang, je zmíněná lhaská katedrála Džókhang s přilehlým klášterem, známá též pod jmény Ra-sa 'Phrul-snang, Dkjil-'khor-lding, nebo Gcug-lag-khang. Džókhang je prvním a nejctihodnějším buddhistickým chrámem v Tibetu. Byl založen v 7. století králem Songcán Campem z podnětu jeho první ženy, nepálské princezny Bhrkutí, a byla v něm uložena zlatá socha Buddhy, kterou v roce 641 přinesla svému královskému choti jeho druhá žena, čínská princezna Wen-čcheng. Tento chrám se najde popsán u většiny cestovatelů, kteří navštívili Lhasu. Charles Bell ve své knize The religion of Tibet (Oxford 1931, str. 153) navíc zaznamenává jednu jeho zvláštnost, totiž veliký zvon, visící na stropě při vstupu do chodbičky vedoucí k zmíněné Buddhově soše. Na zvonu je vytlačen latinský nápis Te Deum laudamus, což je zřejmě jediná zachovaná památka na působení katolických misionářů ve Lhase. — Ulice, kde Tibeťané konají svou korwu neboli obcházení kolem chrámu, sochy apod., s občasným „padáním na tvář", známý Parkhor (Bar-'khor, dosl. vnitřní okruh), je i dnes jednou z nejživějších tříd ve městě a hlavním tržištěm.

Všechny tyto úřední budovy v centru Lhasy jsou známy pod společným názvem Labrang (Bla-brang, dosl. Palác nejvyšších). Desideri, jak řečeno v předchozí poznámce, používá mylně tohoto názvu k označení sousedního komplexu chrámových budov. Ještě v nedávné době měla v Labrangu sídlo ústřední tibetská banka.

97 Prvním ze tří chrámů — klášterů se nejspíš rozumí starobylý Meru (Rme-ru) v severovýchodní části města, o němž se traduje, že pochází až z doby Songcán Gampovy (7. století n. 1.) a že to bylo v tomto klášteře, kde králův ministr Thonmi Sambhota vytvořil definitivní podobu tibetské abecedy. Ze dvou dalších klášterů, nazývaných shodně Ramočheje první klášter Bži-sde (vlastně Bži-sde Dga'-ldan Bsam-gtan-gling), zřízený poblíž královského paláce v centru města někdy ve 14. či 15. století, později sloučený s Meru a v nové době odvislý od mimolhaského kláštera Rwa-sgrcng. Viz též pozn. 60. Druhý je vlastní Ramočhe, jedno z nejposvátnějších míst ve Lhase, situovaný v severní části města a podle tradice založený nikoliv nepálskou, jak praví Desideri, ale čínskou ženou krále Songcán Gampa. Podle legendy má zde být zbožňovaná čínská princezna také pochována. Buddhova socha, kterou tato princezna králi přinesla, byla původně uložena v Ramočhe a teprve po králově smrti přenesena do Džókhangu. Naopak socha, kterou přinesla králi jeho nepálská žena, je dodnes uctívána v tomto chrámu Ramočhe. — K topografii jednotlivých chrámů a klášterů ve Lhase a v celém Středním Tibetu viz práci A. Ferrariové, Mk'yen brtse's Guide to the holy places of Central Tibet, Rím 1958.

98 Řeka Kjičhu, na jejímž severním břehu Lhasa leží, protéká podél města od východu na západ a nikoliv opačným směrem, jak uvádí autor. Městské hradby postavené „čingischánem", tj. Lhabzang Chánem, byly strženy Číňany v roce 1721. Dápungský klášter západně od Lhasy, jeden z největších v Tibetu a snad i na celém světě (schopen pojmout až na deset tisíc mnichů), představuje velký komplex klášterních budov, celé jedno klášterní město. Byl založen pro sektu Gelukpu jejím zakladatelem Congkhapou (Bcong-kha-pa, 1357—1419) v roce 1416 a až do postavení Potály ve Lhase v 17. století se zde také nacházelo hlavní sídlo této sekty. O struktuře a organizaci takových klášterních měst viz u G. Tucciho, To Lhasa and beyond, Řím 1956. 99 Vstupní městská brána dnes už neexistuje, byla stržena Číňany spolu s ostatními hradbami v roce 1721. Zachoval se zde pouze jeden mohutný čhorten neboli mauzoleum či schrána ostatků lamaistických svatých, vítající příchozí od západu. Klášter na vysoké strmé skále po pravé ruce je známá lamaistická „lékařská fakulta" Mancikhang (Sman-rcis-khang) na vrcholku hory Čakpori (Lčags-po-ri, dosl. Železný kopec), jednom ze dvou typických pahorků lhaské roviny.

100 Rozsáhlá palácová a chrámová stavba, zvaná Potála, trůní na vrcholku „Rudého kopce", Marpori (Dmar-po-ri), v severozápadní části Lhasy. Podle tradice zde původně bývalo sídlo dávných tibetských králů a dnešní Potála se datuje teprve od poloviny 17. století, kdy si toto místo vybral za svou rezidenci tehdy vládnoucí 5. dalajláma Ngawang Lozang Gjamccho (1617—1682). Stavba byla dále zvelebena za regenta Sangjá Gjamccha (1679—1705), panujícího v době nezletilosti 6. dalajlámy, a od těch dob až dodnes si uchovává svou majestátní podobu. Za posledních dvou dalajlámů byla Potála jejich jakýmsi zimním palácem, zatímco na léto se uchylovali do malebné Norbulinky (Nor-bu-gling-ka) v západním předměstí Lhasy. Grueberovo vyobrazení Potály (s nápisem Arcis BIETALA in qua habitat Magnus LAMA) ji zachycuje v podobě, již měla ještě nedostavěná v roce 1661.

101 Lukhang, dosl. Hadí chrám, je malá pitoreskní stavba pod severní stěnou Potály, dedikovaná vodnímu božstvu lu (nága). — Z ostatních pamětihodností města Lhasy, jež Desideri nezmiňuje, třeba jmenovat ještě aspoň čtyři velké kláštery, někdy souhrnně nazývané „čtyři lingy": Comoling (Gco-mo-gling; v severní části města), Tángjáling (Bstan-rgjas-gling; mezi Potálou a vnitřním městem), Cchečhokling (Cche-mčhog-gling; v jižní části města za řekou Kjičhu) a Kundeling (Kun-bde-gling; v západním předměstí). Všechny pocházejí z doby 5. dalajlámy a jejich představení bývali často regenty v zemi.

102 O klášterním městě Sera viz pozn. 62. O ženském monastýru poblíž Séry se u jiných autorů ani v tibetských pramenech nemluví.

103 Je to jedna ze dvou přístupových cest vedoucích z Číny do Lhasy, zvaná Čhanglam (Bjang-lam) neboli Severní cesta. Prvními evropskými poutníky, kteří jí v roce 1661 prošli, byli otcové Grueber a ďOrville, jejichž cestopisné poznámky vydal A. Kircher ve své China Illustrata (1667). Toutéž trasou postupovali v roce 1845 i francouzští lazaristé Huc a Gabet, kteří své zážitky zachytili s nenapodobitelným půvabem v knize Cesta do Lhasy (Praha 1971). Dnes tudy prochází proslavená Čchingchajsko-tibetská silnice, postavená Číňany v roce 1954. Srov. též J. Kolmaš, „Cesty do Tibetu" (Lidé a země 5, 1956).

104 Cesta, uvedená zde jako první, směřuje ze Lhasy k jihovýchodu, pak se stáčí k jihu, prochází průsmykem Gókar-la (Rgod-dkar la, dosl. průsmyk Bílého supa) a končí v Samjá na levém břehu Cangpo. Druhá míří ze Lhasy k severovýchodu, zpočátku se přidržuje toku Kjičhu a zhruba po čtyřiceti kilometrech se dostává k hoře Wang-kurri (Dbang-bskur-ri), na které stojí proslulý Gandán. Ganddn (Dga'-ldan, dosl. Ráj) byl založen Congkhapou v roce 1409, jenž z něho učinil středisko své sekty Gelukpy. Zde také tento světec zemřel a je pochován (1419). Představení gandánského kláštera, tzv. thi-rimpočhe (khri rin-po-čhe), patřící k neinkarnovaným lámům, bývají do svého úřadu voleni (funkční období trvá obvykle pět či šest let) a zpravidla zastupují dalajlámu při novoročních slavnostech mordám (smon-lam; viz pozn. 141) i při některých politických jednáních (kupř. Anglo-tibetská smlouva z roku 1904 byla v době dalajlámova exilu v Mongolsku sjednána tehdejším gandánským opatem Blo-bzang Rgjal-mcchanem, 1904—1909).

105 Cestou „ze Lhasy na východ po silnici vedoucí ke Gandánu a pak... vlevo k severu" třeba rozumět cestu popsanou výše v pozn. 103, která sleduje ze Lhasy přes Dam a Nakčhukhu do Kóke-núru a čínského Si-ningu. Krajinou Hor a Horpy neboli Čhangpy (dosl. Seveřané) se rozumí území a nomádské obyvatelstvo Nakčhukhy (Nag-čhu-kha, dosl. Černá voda), vzdálené asi 250 km severo-seve-rovýchodně od Lhasy. — Takce („Tygří vrch") leží na pravém břehu Kjičhu severovýchodně od Lhasy. — „Velkou řekou" jest rozumět Cangpo, protékající Tibetem od západu k východu.

106 Samja na levém břehu Cangpo má starobylý klášter čhokhor-čhem-po (Chos-'khor čhen-po), zbudovaný králem Thisong Deucánem (755 — 797) z podnětu a s přispěním dvou jeho indických mistrů, Sántirakšity a Padmasambhavy čili Urgjánpy (o tomto viz v Knize III, kap. 15—18). Po dlouhá staletí požíval tento klášter výsad „královského kláštera" a dnes náleží sektě Sakjapa. Jeho bohatá knihovna starobylých rukopisů a xylografů lehla popelem při požáru kláštera v roce 1816.

107 Cethang na pravém břehu Cangpo je dodnes důležitým obchodním centrem. Klášter Lnga-mčhod v Cethangu, o kterém je zde nepochybně řeč, byl v roce 1718 Džúngary pobořen, avšak záhy byl znovu obnoven. — Jižně od Cethangu se táhne Jarlungské údolí, kde podle legendy stála kolébka tibetského národa. Zde měli v 6. a 7. století své sídlo první tibetští vládci, než se král Songcán Gampo (okolo roku 629) rozhodl pro novou královskou rezidenci v Rase alias Lhase. — Uzemí E (E-jul) leží od Jarlungu dále na východ a jeho správní centrum se nalézá ve Lha-rgja-ri. — Mon nebo Monjůl (Mon-jul), jižně od Jarlungu za himalájským hřebenem na horním toku Manasu, je území již v dnešním východním Bhútánu. — Phari leží uprostřed úrodného údolí Čhumbi (čhu-'bi) v jižním Tibetu a vede jím silnice do sousedního Sikkimu. Důležité obchodní středisko.

108 Dakpo je rozsáhlé území v jihovýchodním Tibetu jižně od řeky Cangpo a severně od posledních výběžků Východního Himaláje (přibližně mezi 92. a 93. stupněm v. d.). Viz též pozn. 64. Jednotlivé „provincie" (tj. nejspíše okresy či Újezdy) na území Dakpo se mně pro nedostatek spolehlivých kartografických pramenů nepodařilo identifikovat a blíže určit. Z toho důvodu je také třeba brát náš přepis Dakpo Čiňi (u Desideriho Cignl) a Dakpofong (Desideri: tru-lung) s určitou rezervou. V Dakpo měli kapucíni svou misii a v jejich domě se také Desideri po tři roky zdržoval.

109 Desideriho editor L, Petech (MITN, část 6) se domnívá, že v případě této svatyně se nejspíše jedná o Dwags-la-sgam-po, jedno z center poustevnické sekty Kagjupy (Bka'-rgjud-pa), jež tu zřídil Mila-rápův žák Dže Gampopa (Rdže Sgam-po-pa) ve 12. století. „Hlavní lama" tohoto kláštera, patřící k třídě těch, kteří zachovávají celibát, by pak podle toho byl převtělencem zmíněného Dže Gampopy (1079—1153). Klášter byl pobořen za džúngarského vpádu v 18. století a ze svých trosek již více nepovstal. Na jiném místě své zprávy (Kniha III, kap. 4 a 18) činí však Desideri z tohoto „hlavního lamy provincie Dakpo" převtělence Urgjánova, tj. Padma-sambhavova (to je ovšem vyloučené, protože převtělenci tohoto světce v Tibetu neexistují), a nejvyššího představeného sekty Ning-mapy (Rňing-ma-pa, dosl. Stará škola), za jejíhož zakladatele bývá Urgján považován, v čemž si vlastně sám protiřečí.

110 Druhým poutním místem v Dakpo, jež Desideri zaznamenává, je slavné Caři (Ca- nebo Rca-ri) ve velkém ohbí řeky Cangpo, střežené podle legendy nebeskými vílami khandomami (dákiní). Zdejší poutě se konají pravidelně jednou za dvanáct let, pokaždé když podle tibetského kalendáře je rok ve znamení opice.

111 Loro v nejjižnější části jihovýchodního Tibetu je území podél údolí řeky Loročhu, která je přítokem ásámské Subansirí. O národu Lhopů viz pozn. 113.

112 Provincie Kongpo, jíž protéká řeka Cangpo, se dělí na Horní (Kong-to) a Dolní (Kongmá) a rozkládá se spíše severovýchodně od Dakpa na teritoriu, jehož větší část tvoří území sevřené řekami Cangpo a jejím levým přítokem Gjamdačhu (Rgja-mda'-čhu, čínsky Nien--čehu) až k jejich soutoku. Nang leží ještě na pravém břehu Cangpo.

113 Lhopové, dosl. Jižané, jsou obyvatelé území nazývaného Lhokha, což je kraj zhruba jižně od Cangpo, východně od Bhútánu a severně od Ásámu. Tak jako celá tato těžko přístupná oblast, v minulosti považovaná ze terra mílius a dodnes předmět sporů mezi Indií a Čínou, i její rozmanité kmeny, žijící dosud na nízkém stupni civilizace, jsou jen velmi málo prozkoumány. Desideri, soudě podle předposlední věty tohoto odstavce, některá jím zde popisovaná místa osobně navštívil, i když by bylo velmi nesnadné z daných údajů rekonstruovat přesný itinerář jeho cesty.

114 Kham neboli Východní Tibet je rozsáhlé teritorium, jež však nemělo nikdy přesně vytyčené hranice a i jeho podřízenost vládě tibetské, resp. čínské nebyla dlouho vyjasněna. Kham sahá zhruba od Gjam-dy (Rgja-mda', čínsky Tchaj-čao) na západě po Darcendo (Dar--rce-mdo, čínsky Ta-ťien-lu, dříve též Kchang-ting) na východě. Jeho převážně vysokohorský terén brázdí hluboká koryta horních toků asijských řek Salvinu (Nu-ťiang), Mekongu (Lan-cchang--ťiang) a Tin-ša-ťiangu (Jang-c'-ťiang). Tok Ťin-ša-ťiangu také tvořil v minulosti tradiční hranici mezi Tibetem a Čínou. Za Čínské republiky byla z Khamu na čas zřízena provincie Si-kchang, která však byla zrušena v roce 1955. Na přechodnou dobu byla pak v západní polovině Khamu, tj. až k řece Tin-ša-ťiang, zřízena tzv. čhamdoská oblast (čchang-tu ti-čchů), kdežto východní polovina připadla k sousední čínské provincii S'-čchuanu. Od zřízení Tibetské autonomní oblasti ČLR v roce 1965 připadla někdejší čhamdoská oblast k Tibetu a zbytek Khamu zůstal při S'-čchuanu. Významnějšími centry v někdejším Khamu byly čhamdo (čhab-mdo), Derge (Sde-dge), Bathang ('Ba'-thang), Lithang (Li-thang) a Darcendo.

115 Toto dělení Tibetu je spíše geografické nežli politické, a ani v tomto smyslu není zcela vyčerpávající (srov. pozn. 72). Tibet byl jednotným státem se silnou dynastií pouze v 7.-9. století, pak se rozpadl na několik polonezávislých útvarů v moci feudální šlechty a velkých klášterů. Počínaje 13. stoletím se u světské moci střídaly jednotlivé lamaistické sekty (Sakjapa, Karmapa a další), až v polovině 17. století došlo k opětnému sjednocení „etnického" Tibetu pod duchovní mocí sekty Gelukpy, reprezentované tehdy 5. dalajlámou (1617—1682) a pod světskou vládou západomongolského (ojrat-ského) kmene Chošútů v čele s Gušri Chánem a jeho potomky (1642—1717). Po krátkém mezidobí džúngarské okupace (1717 — 1720) se takto sjednocený Tibet v 18. století střetl s rostoucí mocí čínských císařů a vbrzku se stal obětí jejich expanzivních snah. Postupně mu byly odňaty severovýchodní kraj Amdo (dnešní provincie čching-chaj), východní část Khamu (dnešní S'čchuan, viz též předchozí poznámku) a vlastní Tibet se roku 1728 stal čínským protektorátem, jímž zůstal až do pádu mandžuské dynastie v roce 1912. Po přechodném období, kdy jeho status zůstával nevyjasněn, se Tibet stal znovu částí Číny až v roce 1951.

odkaz