Letadlo šlo na přistání, ale jeho pasažéry by v tu chvíli nic neudrželo připoutané v sedačkách. Za okénky starého tupolevu se z mraků nad oceánem vynořila majestátní socha s pochodní v ruce a rozťatými pouty tyranie u nohou. Všichni ji chtěli vidět a dojatí se tlačili u skla. Právě před dvaceti lety začínala první státní návštěva prezidenta Václava Havla v USA – okamžik, který vrátil Československo na mapu svobodného světa.

V našich vzpomínkách na revoluční časy se tato chvíle trochu ztrácí. Šok z bití studentů už pominul, euforie sametových dní pomalu opadá, náměstí jsou zametena po demonstracích. Václav Havel druhý měsíc úřaduje jako první demokratický prezident. Sekunduje mu vláda reformního komunisty Mariána Čalfy obsazená disidenty a nezkompromitovanými odborníky, kteří celé dny diskutují o ekonomických reformách. Do červnových svobodných voleb je ještě daleko, ale místní zastupitelstva a Federální shromáždění smějí nahrazovat komunistické zastupitele kooptovanými poslanci s čistým štítem.

A právě tehdy, v druhé polovině února 1990, se Václav Havel s početným doprovodem vydává na čtyřdenní cestu do země, která pro obyvatele komunistické klece čtyřicet let symbolizovala vytouženou svobodu. „Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života“ – tuto větu pravděpodobně uslyšíte jako první, ať se na návštěvu Spojených států zeptáte kohokoli z pamětníků – prezidentova bodyguarda, fotografa, ministra Čalfovy vlády nebo amerického kongresmana. Havel byl první z východoevropských disidentů, který přijel do USA jako nový vůdce své země. Přijel oznámit pád železné opony a jeho příběh člověka, který se z intelektuála a vězně stal politickým lídrem, Američany fascinoval. „Amerika ze mě v duchu svých kulturních tradic udělala takového trochu pohádkového prince, který vytrvalým bušením hlavou do zdi zeď nakonec zbořil a pak kraloval,“ vzpomíná dnes na své přijetí sám Havel.

Během státní návštěvy se z něj nejen stává světová celebrita, ale vytváří se také jemné předivo důležitých vazeb, které budou pomáhat české politice, diplomacii i kultuře dlouhá léta. Odmyslíme-li si dobovou euforii a patos, zůstává totiž tato, pravděpodobně nejdůležitější zahraniční cesta v české polistopadové historii především svědectvím o tom, že ony „velké“ dějiny jsou dějinami konkrétních lidí a jejich vztahů.

Země, která spala

Cameron Munter je ostřílený diplomat, který evakuoval americké velvyslanectví v Bělehradě při útocích v roce 2008, vedl rekonstrukční tým v iráckém Mosulu a dnes má jako druhý nejdůležitější muž americké ambasády v Iráku na starosti postupné stahování vojáků. Když ale v novinářském e-mailu zahlédne slova Havel, únor 1990 a USA, jeho zaneprázdněnost jde stranou. „Zavolám večer,“ dává vědět a věta, kterou začíná svůj téměř hodinový telefonát z Bagdádu, nezní jako diplomatická fráze: „Mám velkou radost, že si o té době můžu popovídat.“

Přitom když v létě roku 1989 coby úředník amerického ministerstva zahraničí ve Washingtonu dostal na starost Československo, velké dobrodružství tato práce neslibovala. Sovětskému satelitu vládla generace zatuhlých aparátčíků, neochotných k jakýmkoli společenským změnám a trestajících volání po nich policejním násilím. Tehdejší velvyslankyně v Praze Shirley Temple-
-Blacková věřila, že se s lidmi jako Jakeš, Štěpán nebo Fojtík dokáže domluvit a přesvědčit je k demokratičtějšímu kurzu. Cameron Munter jim však nedával šanci a spory s velvyslankyní tak patřily k nejživější části jeho práce. „Pokrýval jsem zemi, která spala,“ shrnuje diplomat, „a pak se k mému nadšení přes noc probudila.“

S vypuknutím sametové revoluce Američané navázali intenzivní kontakty s disidenty, které podporovali už dlouhá léta. Události v Praze nabíraly rychlý spád a během několika týdnů začínalo být jasné, že nejslavnější politický vězeň Václav Havel směřuje do prezidentského úřadu. Myšlenka na to, že jedna z jeho prvních zahraničních cest by měla vést do Spojených států, se zrodila v prostředí Občanského fóra ještě v prosinci 1989, předtím, než byl nedávný úhlavní nepřítel státu jednohlasně zvolen prezidentem.

„Od prvního dne bylo jasné, že to bude klíčová cesta,“ vysvětluje prezidentův tehdejší poradce, dnes senátorAlexandr Vondra. „Amerika nás podporovala, když jsme bojovali proti režimu. Bylo to důležité symbolicky, ale i prakticky. Tahle země vyhrála studenou válku, definovala uspořádání v Evropě.“

Ve Washingtonu bylo mezitím rozhodnuto, že ministr zahraničí James Baker v doprovodu několika kongresmanů zajede v lednu do východní Evropy a podpoří nové lídry vzešlé z opozice. Václav Havel udělal na americkou delegaci během této návštěvy velký dojem jednou věcí – nic po Američanech nechtěl. „Měl na sobě oblek za deset dolarů a naléhavě potřeboval holiče,“ vzpomínal později Robert J. Mrazek, účastník delegace a jediný tehdejší americký poslanec s českými kořeny. „Jeden z mých kolegů mu řekl: Americký Kongres je připravený vám nabídnout finanční asistenci, aby vám ulehčil nelehkou transformaci, která vás čeká.“ Havel prý zavrtěl hlavou a odmítl s tím, že jeho země si poradí s pomocí vlastních lidí. „Ale co pro vás tedy můžeme udělat?“ ptali se udivení kongresmani. „Žádám vás o morální podporu,“ odpověděl jednoduše Havel. Američané prý odjížděli se silným pocitem, že „tenhle chlapík je nějaký jiný“.

Každý chce letět

Ani o měsíc a půl později nebude československý prezident ve Washingtonu – na rozdíl třeba od Lecha Wałęsy – žádat peníze. Bude mluvit hlavně o hodnotách, svědomí a odpovědnosti, a Američané si ho proto zamilují. „Každý chtěl vidět Havla a my jsme dělali všechno proto, aby ho každý viděl,“ vzpomíná Cameron Munter, „byl hýčkán jako rocková hvězda.“

Havlovský mýtus, který už před příjezdem prezidenta začal v USA nabírat na síle, nestvořila výhradně jeho pověst statečného politického vězně. Když si projdeme americké časopisy ze 70. a 80. let, článků o Havlovi v nich nenajdeme moc. O osud disidentů se zajímala úzká skupina lidí, rozhodně nebyl tématem rozhovorů mezi hollywoodskými hvězdami tak jako v únoru roku 1990. Američany doopravdy nadchlo až to, že někdejší vězeň svědomí a intelektuál přijal zodpovědnost a chopil se vlády. „Byl jsem – hlavně díky televizi – personifikací toho, co nazvali sametovou revolucí a co bylo okouzlujícím snem mnoha generací Američanů, totiž změnit svět nenásilně a poeticky k lepšímu,“ říká dnes Havel.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy americká delegace jedná v Praze, míří do Spojených států dva vyslanci Občanského fóra, aby dojednali podrobnosti plánované návštěvy. Havel chce přijet co nejdříve. Cítí, že ze symbolických důvodů má tato cesta předcházet výpravě do Kremlu, kam potřebuje naléhavě odjet, aby dojednal odchod sovětských vojsk z Československa. „Šlo především o to, představit naši zemi jako kulturní demokratický stát, který má jakousi svou identitu,“ vysvětluje dnes bývalý prezident, „svět měl tendenci vnímat komunistický blok jako jeden velký šedivý pytel, málokdo věděl, že Československo je něco jiného než Kazachstán.“

Diář prezidenta George Bushe i program obou komor parlamentu je ovšem značně zaplněný, takže americká strana musí hodně improvizovat, aby našla volné termíny. „Normálně by cestu organizovala vaše ambasáda, ale tehdy byla ještě plná komunistů, takže jsme s její pomocí nemohli moc počítat,“ vysvětluje Cameron Munter, který se tehdy s pražskými vyslanci domluvil, že cestu prezidentovi připraví. „Jenže oni se vrátili do Prahy a hned volali zpátky,“ směje se do sluchátka v Bagdádu Munter. „Dienstbier, Čalfa, Sachr, Klaus – všichni ti chlapci prý chtějí taky do Ameriky. Takže najednou jsem neměl za úkol zorganizovat za pár týdnů jeden program, ale dvacet. Bylo to naprosto šílené.“

Úředník ministerstva zahraničí tehdy dostal spásný nápad a spojil se s profesorkou Georgetownské univerzity Madeleine Albrightovou, ženou s českými kořeny a v pozdější Clintonově vládě ministryní zahraničí. Ona požádala o pomoc své studenty a ti pak celou návštěvu pomáhali organizovat jako dobrovolníci. „To byla velmi důležitá skupina lidí,“ vysvětluje Munter, „z ní se pak zrodila generace mladých Američanů, kteří měli rádi Československo.“

Mezitím se za oceánem rozkřiklo, že prezidentská návštěva v kolébce demokracie je na spadnutí a na Hradě se telefony netrhnou. „Každý chtěl letět do Ameriky. Seděl jsem v kanceláři a zvedal telefony od nejobskurnějších lidí,“ vzpomíná tehdejší Havlův poradce Alexandr Vondra. „Byli jsme na začátku a neuměli odmítat, takže ta výprava brzy neuvěřitelně nabobtnala. Museli jsme přidat ještě jedno letadlo.“ V médiích tak sice zaznívají kritické hlasy nad gigantickými parametry návštěvy, ale Hrad si trvá na tom, že návštěva je pro budoucnost země klíčová.

Je pondělní podvečer 19. února 1990, mrzne a nad obzorem washingtonského letiště se zjevuje silueta dopravního letounu Tupolev. Opodál čekají přistavené helikoptéry Air Force One, které jádro delegace přepraví přímo do Bílého domu – pocta, které se nedostane každému státníkovi. Cameron Munter, který československou delegaci po několika vyčerpávajících týdnech příprav očekává, je trochu nervózní. Nakloní se k vedle stojícímu náměstkovi ministra zahraničí Lawrenci Eagleburgerovi a přes hukot motorů mu křičí do ucha: „Jestli to letadlo spadne, tak je po všem. Na palubě jsou všichni, kdo v té zemi něco znamenají.“

Dobrá image

Nespadlo. Otevírají se dveře, drobný nazrzlý muž s knírkem zamává na pozdrav a za ním se vine dlouhá řada lidí, jejichž zjev dává Američanům na srozuměnou, že nepůjde o standardní státní návštěvu. Po čtyřiceti letech komunistické izolace jsou Východoevropané až na výjimky snadno rozpoznatelný živočišný druh. Účesy, na jaké v americké politice jen tak nenarazíte, tesilové obleky vedle zelené vojenské bundy Bundeswehru, na kterou ministr zahraničí Jiří Dienstbier nedá dopustit. Reprezentativní šatstvo nakoupí Havlův nastávající kancléř Karel Schwarzenberg prezidentské suitě až o měsíc později v Londýně před audiencí u královny, zatím si část výpravy musí vystačit s tím, co dům dal.

Historky o civilizačních střetech během první velké prezidentské cesty pamětníci rádi dávají k lepšímu. Třeba tu, jak při mezipřistání na Islandu (starý tupolev nedokázal přeletět Atlantik na jednu nádrž) byli nuceni zhlédnout inscenaci Havlovy hry v islandštině, což si část výpravy krátila popíjením a kouřením venku na vzduchu, takže ráno bylo divadlo obklopené bělostným sněhem celé žlutě občurané. Jiné faux pas se prezidentské výpravě povedlo v kanadském hotelu, kde Čechům nedošlo, že župany na postelích jsou komfortní součástí vybavení pokoje, a přibalili si je do kufru coby milou pozornost podniku. Západ byl zkrátka neznámou džunglí a vyznat se v ní nebylo snadné.

Tehdy šestadvacetiletý fotograf Tomki Němec vzpomíná, jak v předsálí Oválné pracovny v Bílém domě z nenápadných dveří náhle vyšel starší štíhlý muž, podal mu ruku a zeptal se ho, jak se má. „Byl mi povědomý, jako bych ho už někdy viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout,“ říká Němec. Vyměnili si zdvořilostní fráze a až za pár vteřin podle všeobecného rozruchu fotograf pochopil, že se právě seznámil s prezidentem Georgem Bushem starším.

Atmosféra v době pádu železné opony ovšem přála překvapení a originalitě, takže západní hostitelé vzpomínají na volnější etiketu československé výpravy jako na šarmantní součást věci. „Samozřejmě, někteří byli legrační, ale oni nemuseli jednat jako diplomati v oblecích, byli to disidenti, obyčejní lidé, kteří se ujali vlády,“ vysvětluje Cameron Munter. „Byla to dobrá image a oni věděli, co dělají.“ Americký průvodce ovšem velmi brzy pochopil, že nejen „dress code“ bude během této návštěvy trochu jiný než obvykle. Zcela euforizovaní Češi a Slováci, z nichž většina byla v USA poprvé a valnou část života prožila v tuhé komunistické tyranii, se rozhodně nechtěli nechat příliš svazovat.

„Rozdali jsme jim program a v tom okamžiku se ukázalo, že budou naprosto neřiditelní,“ vzpomíná diplomat Munter. „Jaký oběd s ministrem obchodu? Mám tady kamaráda Jacka a chci s ním jít na drink, to byla klasická odpověď. Když jsem ministrovi zahraničí Jiřímu Dienst­bierovi řekl, že má schůzku se svým americkým protějškem, prohlásil, že se raději sejde s jeho náměstkem, protože ten taky kouří. Museli jsme hodně improvizovat, porušovat pravidla a učit se.“ Diplomat na ony čtyři únorové dny vzpomíná jako na mimořádně hektické a stresující, ale zároveň na své tehdejší hosty nedá dopustit. „Jestli se jim něco podařilo dokonale, tak zrušit americký stereotyp o tom, že Čechoslováci jsou protivní, staří a nudní jako Jakeš. Byli chytří, tvořiví, sympatičtí, otevření, prostě vzrušující.“

Pomozte Moskvě

Hned po příletu se delegace čítající desítky politiků, novinářů, studentských revolučních vůdců, umělců a všemožných kamarádů, kteří se k výpravě připojili, rozprchla na všechny strany. Divadelníci do divadel, jednotliví ministři na setkání se svými protějšky. Bylo třeba podepsat spoustu dokumentů o spolupráci, pracovalo se na rušení obchodních a jiných bariér. Ekonomové Klaus, Dlouhý a Tošovský měli na programu jednání v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance, v nichž Československo tehdy po dlouhé odmlce obnovilo členství. Konzultovali plánované hospodářské reformy s americkými experty, přijal je tehdy čerstvě zvolený šéf americké centrální banky Alan Greenspan.

Nejostřeji sledovanou částí návštěvy byl pochopitelně program Václava Havla. Ve Washingtonu jej vítaly obálky hlavních amerických magazínů s jeho portrétem. Havlovský mýtus už žil naplno, v New Yorku se dokončovaly přípravy na kulturními hvězdami obsazený večer k Havlově poctě, návštěvu dokumentovaly celostátní televize v přímých vstupech. Audience u prezidenta Bushe dopadla nad očekávání dobře, sympatie, které k sobě oba státníci pocítili, už se podle pamětníků neopakovaly ani v případě Billa Clintona, ani George Bushe mladšího. Americký prezident si s Havlem smluvil ještě jednu neformální schůzku a po jeho vystoupení v Kongresu prohlásil do médií, že Havlův projev ukázal, že „politika není jen uměním možného, ale také nemožného“.

Joint session, neboli společné slyšení před oběma komorami parlamentu, je vzácnou příležitostí a státní návštěva se ladila právě podle toho, aby tady Havel mohl přednést projev. „To byla velká pocta, z cizích státníků vystoupili před joint session předtím snad jen Churchill nebo markýz La Fayette, ale ne mnoho dalších,“ zdůrazňuje Cameron Munter.

Pokud příběh vězněného intelektuála proměněného v politického lídra Američany fascinoval už od sametové revoluce, po projevu v Kongresu nebylo pochyb o tom, že Amerika má nového hrdinu. „Když mne 27. října loňského roku naposledy zatýkali, nevěděl jsem, jestli to je na dva dny, nebo na dva roky,“ začal Havel za řečnickým pultem a po několika minutách mu poslanci viseli na rtech. Mluvil o rychlých změnách v Československu a důležitosti Ameriky pro Evropu, o konci bipolárního světa a zodpovědnosti intelektuálů v tom novém. „Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii,“ prohlásil v jednu chvíli Havel a Kongres povstal a aplaudoval – ten večer už poněkolikáté. Tuto větu dnes najdete citovanou v mnohých politologických studiích i memoárech vysloužilých politiků – prezident, jehož země je pár měsíců svobodná a ještě se nezbavila sovětských vojáků, nabádá k pomoci pro své letité utiskovatele.

„Pravděpodobně nebudu nikoho šokovat, že pozornost mnoha z nás kongresmanů dosahuje obvykle sotva minuty nebo dvou,“ napsal druhý den v deníku Washington Post Robert J. Mrazek, demokratický poslanec s českými kořeny. „Byl jsem ohromený, když jsem viděl na hodinách, že nás Havel dokázal očarovat na déle než hodinu. Přinejmenším šestkrát jsem slyšel svého kolegu Danta Fascella mumlat slovo ,úžasné‘. A když Havel opouštěl řečnický pult, můj přítel senátor se na mě otočil a ohromeně mi řekl: ,Kdybych uměl takhle zacházet se slovy, budu kandidovat na Boha.‘“

Jde se do CBGB

„Ten projev samozřejmě nikterak senzační nebyl, za svou slávu může díky daným okolnostem,“ myslí si dnes Václav Havel. „Byl jsem první, kdo přivezl do Kongresu zprávu, že padla železná opona a zhroutilo se bipolární rozdělení světa, takové informace se tam neříkají každý den.“ Nadšení z Havla po jeho vystoupení ovšem nebralo konce. V New Yorku, kam se výprava přesunula, už probíhaly horečné přípravy na gigantickou poctu Havlovi v katedrále svatého Jana. Večer organizovala umělecká ředitelka katedrály Caroline Stoessingerová a se sháněním hostů pomáhal Miloš Forman. „Každý, koho jsme oslovili, přijel – Arthur Miller, Paul Newman, Kurt Vonnegut, Paul Simon,“ vzpomíná čechoamerický režisér, „takovou akci jsem předtím ani potom už nezažil.“

Sledovat dnes záznam večera v katedrále, který leží v archivu České televize, je, jako byste si pouštěli videoklip sestříhaný ze samých hollywoodských happy endů. Občas Američané roztomile šlápnou vedle, třeba když organizátorka prohlásí, že během sametové revoluce se na náměstích zvonilo zvonečky a nechá tři tisícovky přítomných Havla přivítat zvoněním na zvonky. „Snažil jsem se jí tehdy vysvětlit, že zvonění klíči mělo tehdy trochu jiný smysl, ale už to nezměnila,“ vzpomíná Oldřich Černý, dnes bezpečnostní expert, který tehdy za československou stranu večer připravoval. Ale jinak pocta Havlovi skýtá skutečně nebývalou porci dojetí. „Byla to doba, kdy jsme si všichni díky Havlovi užívali nezasloužené slávy,“ myslí si dnešní senátor a pamětník cesty Karel Schwarzenberg, „Poláci byli strategicky důležitější země, Maďaři první otevřeli hranice, my jsme byli za všemi pozadu – ale měli jsme Havla. Jeho kouzlo fungovalo neuvěřitelně.“

K charismatu prezidenta-intelektuála patřila i jistá neposlušnost. Havel kouřil, kde chtěl, choval se značně neformálně a často narušoval předepsaný program. Ve svého druhu legendu se proměnil jeho noční výlet s Milošem Formanem do newyorských čtvrtí, kam prezidenti obvykle nechodí. „Měl přidělenou nejvyšší prezidentskou ochranku z Washingtonu, která do New Yorku jezdí jenom do OSN,“ vypráví Miloš Forman, „takže když jsme jim řekli, že pojedeme na Broadway, první otázka byla – kde je Broadway?“ Další destinaci na Lower East Side bodyguardi českým kumpánům zakázali, protože ve zprávách viděli, že se tu prodávají drogy a občas se i střílí. „Amerika ve válce?“ smál se prý Havel, „jsem teď vrchní velitel ozbrojených sil, takže vám můžu poskytnout bratrskou ozbrojenou pomoc.“

Neoblomná ochranka neslevila, Forman chvíli přemýšlel a pak navrhl vyrazit tedy na drink do slavného CBGB – zakouřeného undergroundového klubu, kde se zrodil americký punk a začínala tu Patti Smith nebo Ramones. Body­guardi ke své smůle nevěděli, o jaké místo jde, a tak se šlo. „Ochranka byla absolutně vyděšená, nikdy v životě v takové díře nebyli,“ popisuje Havel šok svých strážců, když dorazili na místo.

Nadstandardní vztahy

Všudypřítomná euforie, která vyvrcholila dojemným loučením českého prezidenta s americkou ochrankou (nebýt jeho, asi se do CBGB nikdy nepodívala) na letišti a posléze úlevným flámem účastníků na palubě letadla, dělá dnes ve vzpomínkách ze státní návštěvy zcela mimořádný okamžik. Havel po návratu přednesl projev na Staroměstském náměstí (započatý parafrází Gottwaldových slov – „právě jsem se vrátil z Ameriky“) a vzápětí vyrazil na další cestu, tentokrát do Moskvy.

Prezidentu Gorbačovovi předložil k podpisu návrh dohody o stažení sovětských vojsk z Československa a ten podepsal. Jako dar přivezl i indiánskou dýmku míru, kterou dostal ve Spojených státech. Předal ji sovětskému lídrovi s doporučením, ať si ji vykouří na setkání s prezidentem Bushem. Podle svědků ovšem Gorbačov Havlovu symboliku příliš neocenil a bezmyšlenkovitě předal kostěný předmět tajemníkovi, takže dýmka zřejmě skončila zapomenutá kdesi ve skladu nepotřebných darů.

Cesta do USA, sledovaná intenzivně americkou CNN i mnoha evropskými televizemi, skutečně splnila svůj účel. Málokdo už si vzpomíná, co všechno tehdy delegace s Američany podepsala a dojednala, ale jisté je, že vrátila šedivému sovětskému satelitu osobitou tvář. Zrodila Václava Havla jako mezinárodní celebritu a ukázala světu, že v Československu žijí i zajímaví lidé. Ještě důležitější však bylo, že se stala základním kamenem česko-amerických vztahů na dlouhá léta dopředu.

„Američtí politici si tuhle návštěvu pamatovali hodně dlouho,“ říká Alexandr Vondra, „když jsem s nimi vyjednával o našem vstupu do NATO, často na rok 1990 vzpomínali, což nám pomáhalo.“ Ale nejde jen o vysokou politiku, únorová cesta zrodila hlavně spoustu užitečných profesních nebo obyčejně lidských vazeb.

Bývalý kongresman Robert Mrazek dodnes udržuje čilé přátelství s někdejším studentským vůdcem Janem Bubeníkem, překladatel Josef Jařab se během výpravy seznámil s rektorem Harvardu Derekem Bokem a ten pak olomoucké univerzitě přenechal několik tisíc knih o afroamerické kultuře. A organizátorka havlovské pocty Caroline Stoessingerová v 90. letech zásadně přispěla k záchraně živořícího karlovarského filmového festivalu – v době, kdy Jiří Bartoška uvažoval o tom, že zavře krám, přesvědčila své známé hollywoodské celebrity jako Gregoryho Pecka nebo Miu Farrow, aby přehlídce osobní účastí dodaly lesk.

Ze studentů-dobrovolníků Madeleine Albrightové vyrostli znalci a milovníci Československa a přenosy Havlovy návštěvy nakazily zvědavostí i mnoho dalších mladých lidí ze všech koutů USA. „Určitě si vzpomínáte na fenomén Američanů v Praze v 90. letech,“ říká diplomat Cameron Munter, „ta chuť a zájem jedné generace o Československo se zrodila právě v únoru 1990, do té doby střední Evropa nikoho nezajímala.“ On sám si prý ze své československé mise odnesl nedocenitelné pracovní zkušenosti. „Pochopil jsem, že diplomacie se dá dělat rychle a efektivně, naučil jsem se improvizovat. Byla pro mě velká čest být u toho, když ve vaší zemi zvítězily demokratické síly. A jsem si jistý, že stejně tak vyhrají i tady v Iráku,“ uzavírá diplomat svůj telefonát z Bagdádu. „I’ll do my best.“ 

(Respekt 8/2010)