FRANTIŠEK FAJTL: SESTŘELEN

Anglie,1943

Útočíme denně na železniční stanice, továrny, letiště, vlaky a nejrůznější vojensky důležité cile v obsazené Francii. Jako stíhači doprovázíme své druhy bombardéry a často si vyrazíme i sami, abychom napadli německé fockewulfy nebo messerschmitty či vyřadili nějakou lokomotivu v blízkosti pobřeží kanálu La Manche. Operujeme z letecké základny Hornchurch, která je vzdálena od srdce Londýna necelou hodinu jízdy podzemní drahou. Letiště je travnaté, rovné jako stůl, takže můžeme startovat najednou v celých perutích, což je pro pilota požitek. Velitelem leteckého táboraje plukovnik Broadhurst, DSO, DFC nositel vysokých britských válečných vyznamenání, na slovo vzatý letec a výborný voják. Je krajně energický, spravedlivý a ze srdce přeje operačním pilotům. Máme na stanici hřiště všeho druhu, koupelny, sprchy, v důstojnické i poddůstojnické jídelně výborné nápoje a sympatickou obsluhu sličných letušek v unifonně. Operační osazenstvo tvoří tři bojové peruti, v nichž kromě Angličanú slouží Australané, Belgičané, Holandáné, Novozélandáné a Čechoslováci. Dorozumívací řečí je angličtina; kamarádské prostředí je výborné. I pro ten společenský život je letecká stanice Hornchurch tak oblfbená a vyhledávaná. Před několika dny nás opustila třistatřináctá československá stíhaci peruť, a tak jsem tam zůstal z Čechů sám. Ale nebyl jsem opuštěn, denně jsem se s nimi setkával ve vzduchu, protože i nadále operovali v rámci našeho pluku. "Seděli" na blízkém letišti Fairlop, kam mě zvali. Na oslavy výročí založení peruti dne 10. květnajsem se už bohužel nedostal 5. květen přeškrtl pozvánku velkým NE. . . Je asi jedenáct hodin. Počasí se rychle zlepšuje, ale tlampače místního rozhlasu stále mlčí. Piloti 64. peruti jsou v pohotovosti. Je teplo, podřimují v pohodlných lenoškách a přemýšlejí, kam je dnes asi pošlou na první svíp. Na letištije klid přerušovaný hluchými ranami nářadí v hangárech, kde mechanici pracují na větších opravách spitfirů. U peruti je však všechno načasováno jen vyletět. 8 9
Stodvaadvacátá britská peruf (squadrona), která se jmenuje "City of Bombay", má dopoledne třicetiminutovou úlevu (při poplachu musí být schopna startovat do triceti minut). Vzhledem k špatnému počasí jsem dovolil pilotům, aby "třicet minut" trávili v jídelnách, kde si mohou lépe odpočinout než v sálech na letišti. Jak je tomu u třistatrináctníků ve Fairlopu nevím, ale myslím, že rozjeli mariáš. U Aletky asi vyhrává Jura Řezníček, u Bletky Dohnal. Při obědě, právě když jsem si pochutnával na stehně kráhlca, upečeného po anglicku, ozval se místní rozhlas: "Voláme piloty 122. a 64. peruti. Hlaste se ve zpravodajském sále stanice ve 13.00 hodin." Klidně jsme dojedli a pak jsme odjeli auty na rozpravu do velkého sálu zpravodajského důstojníka stanice. Naši zpravodajští důstojníci, jimž jsme rilcali "inteligenti (intelligence officer znamená zpravodajský důstojnik), měli hlavní sál vyzdoben všemi pomůckami pro bojové lety. Stěny byly polepeny velkými mapami a leteckými fotografiemi francouzského, belgického a holandského pobřeží. Ze stropu visely modely všech vlastních i nepřátelských letadel. Asi ve výši očí stojícilio muže byl vylepen pás fotografii speciálních cilů pro ,.rhubarby", tj. pro dobrovolné výpady dvou i více pilotů v prizemní výšce proti francouzskému pobřeží, aby znepokojovali německé posádky a tropili škody na všem, co je pro Němce vojensky důležité. Jednotlivé cile jsou očíslovány. Piloti si je vyberou, hlásí číslo do operačního sálu, odkud operační důstojnik budvydá nebo nevydá povolení k letu. To záleží hlavně na situaci, počasí a kvalitě pilota. Nezkušeného letce nemohou poslat na těžký úkol, i kdyby se přihlásil dobrovolně. Když jsem vešel do sálu, spatřil jsem obvyklý obrázek. Zaplněná zadní sedadla, šum, smích. Nejmladší piloti seděli lajdácky na oknech, přestože několik židlí bylo prázdných. Seskakovali, jakmile přicházeli velitelé, a loudali se na své židle. Mezi piloty jsem si všiml nápadně velkého počtu stejnokrojů khaki. Byli to důstojníci pěchoty, vyslaní na naši stanici na stáž. Dnes měli podle programu sledovat předletové přípravy pilotů. Spěchal jsem ke své židli v levé polovině první řady. Už byla obsazena. Často mi na ní sedával kpt. Fejfar, když tu ještě byla třistatřináctá čs. peruf, ale ten budrespektoval moje přání a židli uvolnil, nebo jsem ho z ní prostě vyklopil. Tentokrát tam seděl nějaký Angličan od 64. peruti, ještě k tomu nový příslušník, a já jsem se mu styděl říci, že ta židle je můj talisman. Sedl jsem si tedy vedle majora Smitha, velitele 64. peruti. "Smi ty" se marně snažil navázat rozhovor, chtělo se mi spiš poslouchat než mluvit. Zezadu jsem slyšel hlasy horlivýci pěchotních stážistů, kteří ze 10 zdvořilosti se ptali pilotů předem, co se bude dít. Snad mezi nimi byl i žurnalista, protože někomu za mými zády velice záleželo na pocitech pilota nad vodou, při bnji a po vítězství. Tabule byla. zastřena plátnem. Za chvili přišel zpravodajský důstojník a odkryl ji. Ozval se hluboký vzdech a za sebou jsem zaslechl: "Hrome, zase Lille." Lille, průmyslové město v severní Francii, náš cil, byl neoblíben hlavně proto, že byl daleko a naše spitfiry neměly pridavné nádrže. Když se pilot po souboji jednou nebo dvakrát zatočil o 360 stupňů, stačil benzín sotva k břehům Anglie. A Němci to věděli. Za druhé náš směr vedl okolo letiště St. Omer, kde sídlila německá stíhací esa. A za třetí: nad Lille byla vždy silná protiletecká obrana. Velitel pluku Powell nedal na sebe dlouho čekat. Stoupl si na stupínek před tabuli a spustil po svém. Vstrčil obě ruce do kapes, několikrát se 11 Přelet 3l 3. čs. súhací perutě do zóny operací.
Mechanici a zbrojiři ošetřují spitfira 313. perutě. zaklátil na všechny strany. pak se podíval na tabuli, kde byl narýsován celý let, usmál se a začal instruovat. Mluvil málo a vždy s humorezn. Byl velmi dobrý letec, neúnavný bojovník, který nikdy nechyběl, šloli o významnou akci. Často jsme na něm viděli velikou únavu, ale nic si z ní nedělal, a ař se při letu stalo cokoliv, přišel klidně do jídelny a dal si pivo, prohodil několik vtipů nebo ironických poznámek a čekal na další rozkazy. Byl jedním z těch, kdo přesně plnili anglický předpis: velitel musí vždy létat se svou jednotkou a osobně ji vodit do boje. A nyní začal mluvit. "64. squadrona dole, 12?. uprostřed a 313. nahoře. Moje místo u 64. Náš wing je součástí skupiny stillačů, která má celkem pět wingů. Úkol: doprovod dvaceti čtyř bombardérů, které napadnou nádraží v Lille. Náš pluk od ?0 000 stop do 26 000 stop. Účel: napadáním nepřátelských stíhačú chránit bombardéry pod námi. Dávejte pozor. Dostali jsme zprá vu, že Hunové zesilili stíhače fockewulfy a že se těší na shledání s námi. A pak dodal, aniž zvážněl: "Hodně štěstí, pánové." Časy startu a srazu s bombardéry byly napsány na tabuli. Třistatřináct 12 níci dostali jako obvykle nejtěžší úkol. Jsou zase nejvýš, aby zachycovali první rány záludných "mesků" a "fokoušů", kteri byli vždy ještě výš než my. Byla to však pro Čechoslováky velká pocta; tím bylo naznačeno, že jsou považováni za nejlepší perut. Podle programu se peruti měly ve vrstvách střídat. Při rozpravách však zpravidla velitel pluku nebo stanice projevovali přání, aby třistatřináctka kryla sestavu pluku shora. Třistatřináctníci s radostí vyhovovali všichni měli velký zájem na dobré pověsti naší nejmladší peruti. Velitel třistatřinácté peruti kapitán Mrázek, který není pritomen, dostane šifrovaný rozkaz telefonicky a setká se s námi nad hornch?!r5kým letištěm. Po rozpravě jsme se rozjeli ke svým jednotkám. Předjel jsem v malém hillmanu přítele Belgičana Jeana, který jel pomalu na kole. Křičel na mne: "Bonne chance, Sir, a na shledanou!" Zamával jsem a on porozuměl, že mu přeji totéž. V pilotním sále peruti na letišti jsem si ještě jednou svolal své piloty, určil sestavu a vydal podrobné rozkazy. Padlo ještě několik otázek a pak jsem vydal závěrečný rozkaz: "Motory spustit za deset minut, popojíždět na start těsně kolem hangáru, abychom nepřekáželi 64. peruti, která startuje první a proti směru našeho pojíždění. Do letadel!" Belgičané, měl jsem jich u peruti pět, projevovali zájem o let temperamentněji než klidní Britové. Rozešlijsme se. Při navlékání padakujsem si všiml, že je na něm krásně narýsováno mé jméno. Bylo mi to nepřiemné, nechtěl jsem se Němcúm prozradit, kdybych byl sestřelen a zajat. Teprve po příchodu do zajateckého tábora bych řekl pravdu nejstaršímu z britských příslušntlců. Čechoslováky jako jediné ze všech spojenců neuznávali totiž nacisté za vojáky, ale za zrádce z titulu příslušnosti do protektorátu Čechy a Morava. Na padáku byla dokonce označena ve zkratce i moje hodnost "Squadron Leader", major. Neřekl jsem však ani slovo, vůbec mi nepřišlo na mysl, že by právě dnešní let musel pro mne skončit osudně. Ale až se vrátím, musí technici jméno vymazat. Daljsem telefonistovi ve službě do úschovy náprsní tašku s penězi a letecké hodinky a nařídil mu jako vždy, aby v případě mého zmizení odevzdal vše majoru Mrázkovi, kterého dobře znal. "To se nikdy nestane, Sir," odpověděl telefonista a usmál se. Odešel jsem ke svému spitfiru, nasedl, stiskl knoflilc a pustil do tisíce spících koní bujnou silu. Vzápětí zaburácelo dalších jedenáct strojů 13
Start spitfirů 1??. squadrony na svíp do Frani:ie. a rozjelo se za mnou. Čtyřiašedesátá peruf už byla seřazena na startu. Když vzlétla, odstartovali jsme my. Na okrajích letiště stáli mechanici, kteří při našem startu zpravidla přerušili práci a vyběhli z dtlenských hangárů. I letušky vyšly z kanceláří nebo se dívaly z oken a přály nám mnoho štěstí. Měli všichni pěknou podívanou; ař už hromadný start a řazení svazů nad letištětri vypadal jakkoliv, neodborniky vždy vzrušoval Sotva jsme byli v první zatáčce, viděl jsem, jak se k nám přibližuje ve vzorné formaci třistatřináctá perut. Čtyři trojky, letící za sebou v zákrytu. Bylo jasné, že Češi jsou nejlepší, a byl jsem na ně hrdý. Nikdy nezapomenu na časy, kdy i já jsem s nimi létal. Měli skvělého velitele peruti i letek a výtečné zkušené piloty bez výjimky. A bili se jako lvi. Netrvalo dlouho a celý pluk byl seřazen. Dali jsme se na cestu za svým úkolem. Kdesi nad kentským hrabstvím jsme se setkali s kolegy z Biggin Hillu, Northoltu a Martlesham Heathu. Hlouběji pod sebou jsme viděli čtyřiadvacet dvoumotorových bostonů, doprovázených plukem polských stihačů. Abychom se mohli mezi sebou dorozumívat, měli jsme v letadlech radiostanice naladěné na různé vlny, které jsme zapojovali zmáčknutím knofltlců. Zásadně jsme mluvili jenom s piloty vlastního pluku. 14 Velitel pluku mohl mluvit i s velitelem bombardérů. Všichni bez rozdtlu jsme měli rádiové spojení s operačním sálem kdesi pod zemí u Londýna. Jestliže kamarádi z cizího pluku chtěli, abychom jim přišli na pomoc, dostali jsme tuto zprávu okamžitě prostřednictvím operačního sálu, v němž řídící kontrolor věděl o všem, co se děje dále ve vzduchu, a dokonce vše viděl na veliké stolové mapě. Každá peruř měla své volací jméno, každý pilot v peruti měl u tohoto jména číslo, takže velitel přesně věděl, kdo volá. Moje peruf se jmenovala Magpie (Straka). Typické jméno měli Češi z tiistatřináctky: Butcher (Řeznilc). Let nad Kanálem zpravidla nebýval bohatý na dramatické okamžiky, takže každý měl možnost bud přemýšlet kam půjde večer, nebo ještě zažívat dojmy z minulého dne. Většina z nás se však nemohla nabažit krásného pohledu na kolébající se flotilu letadel nad námi i pod námi, která se ostře rýsovala proti obloze nebo moři. Je krásný májový den, slunečno, daleká viditelnost. Stále stoupáme a vidíme dole obrysy kentského pobřeží, jehož obyvatelé, dnes již klidně pracující, nás doprovázejí s úsměvem, radostí a snad i vděkem, neboPmy letci jsme jim vrátili klid, který denně rušila velkými nálety německá luftwaffe. Dnes táž slavná a stále mocnější 1 I. stíhací skupina RAF přechází z defenzívy k ofenzívě a deptá domýšlivost německého letectva. Asi v polovině kanálu La Manche jsem si vzpomněl na svou židli, 15
patrně z nedostatku jiného zaměstnání. Vzpomínku vzápětí zahnalo hlubší prosednutí mé dvojky, pilota, který letí vedle mne. Nic se však nedělo, patrně s ním zamával vertikální proud větru. Mozek pilota v letadle je stále ve střehu a reaguje na sebemenší pohyb v jednotce. Nervy se napínají a povolují nejen podle vědomého rozkazu pilotova, ale, bohudiky, i podle jeho podvědomí. Čím více se blížíme k pobřeží Francie, tím víc upíráme zraky vpřed. Jako bychom byli divaky, kteri před začátkem představení ztichnou a zabodnou oči do opony, chvějící se před zvednutím. Jako bychom si ani nechtěli přiznat, že za chvilku se sami staneme herci. A začínáme. Dostáváme zprávu z operačního sálu v Anglii, že dvacet nepřátelských stihačů na nás čeká nad omerským letištěm ve výši 28 000 stop. Další hlásí, že nad Belgii jsou zachyceny dvě skupiny německých stíhačů asi ve výši 30 000 stop; počet dosud není znám, podle odhadu je jich třicet. Velitel našeho pluku klidně potvrzuje příjem: ,O. K., rozumím." A letíme dál. Těsně před pobřežím kontinentu dostáváme ostré pozdravy od německých dělostřelců. Vzduch pod námi se zavlnil a zčernal. Tisíce střepin rozprasklých granátů řádí mezi bostony a přímým polským doprovodem, k nám se dostávají střepiny ojediněle zbloudilé nebo nepřesné. Jsme přiliš vysoko, a tak nás němečtí kanonýři přenPchávají stíhačům, kteří zahajují obkličování. Bohudilsy nikdo není zasažen, svaz letí dál, neroztrištěn a nerozrušen. Slyším dva varovné hlasy: "Banditi nad námi, jedenáct hodin." "Banditi nad námi, dvě hodiny." Začínáme kroutit krky to už je stilačův chlebíček a objevujeme, že hlášení jsou správná. Němci nás obklíčili, ale zatím odkládají útok. V íme velmi dobře proč. Němci rozdělili vzdušné stíhání na dvě části: na přímé akce a válku nervů. Jejich bojová taktika zřejmě počítá s psychologickým účinkem. Přiblížili se k nám a znervózňovali nás okázale vystavovanou technickou i taktickou převahou, o níž jsme věděli. Uměli podle počtu a směru našich letadel odhadnout naše cile a snažili se lstivými výpady rozrušit naše sestavy, oddělit stiliače od bombardérů a zeslabit náš úder. Naše jediná možnost obrany byla jednak ve zvláštní sestavě, jednak ve velké morální sile a v dokonalém ovládání stroje. Dilcy tomu úspěchy Němců byly men ší než předvídali. Dostáváme zprávu, že se náš sousední stihací svaz, vyslaný za námi, aby odlákal část německých stillačů, utkává právě se skupinou nacistů 16 nad Belgii. To je pro nás důležité útočníci po naší levé straně zmizeli, odletěli patrně na pomoc svým nad Belgii. Máme tedy teánepřátele jen po pravé straně, poněkud vpředu; doprovázejí nás stále. Blížíme se k Lille. Je nádherná dohlednost, ale na ci1 se díváme jen kradmo, největší zájem věnujeme nepřátelům a prostoru za námi, prostoru nejnebezpečnějšímu. Naši "velcí bratři" shodili pumy, v cili se zakouřilo a zaprášilo. Nastává zpáteční cesta do Anglie. Ale je tu překvapení, přímo před námi se obievila ještě jedna silná skuoina německých stihačů. Nepřítel využívá :aší n :výhocay v zstűi:c:t čelem vzad. Tehdy se musíme v perutích i letkách, někdy i v rojích a jednotlivcích křižovat, věnovat velkou pozornost sami sobě, abychom se nesrazili nebo neroztrhli sestavu. Protivník má velini zkušené rváče. kteří nás okamžitě napadají. Už několik vteřin existuje mezi námi čilá radiokorespondence. Všechno podezřelé je hlášeno, nebof mnohdy malé upozornění zachrání život. "For ChrisP s sake, breake, Magpie yellow two." "Straka žlutá dvě", která je varována ve jménu Božím, aby uhnula, přitahuje kormidla a vyráží únikem vzhůru proti slunci. Výborně, žlutá dvě! "Brejkovat" se musí vždycky proti nepříteli a ten je ve slunci, i když ho tam "žlutá dvě" jenom tušila. A najednou slyším česky: "Venco, pozor, za tebou!" To se varují kamarádi od třistatřinácté. Vtom jsem zahlédl vpravo spitfira. Přiletěl odněkud shora, oddělil se od hlavní skupiny a jako by miřil k naší sestavě. Byl pronásledován banditou, který mu byl nebezpečně blízko. Zahájil palbu. Spitfire bleskurychle uhýbá doleva, uniká na vteřinu nepříteli, který přestal střilet. Tímto manévrem přivedl svého pronásledovatele těsně ke mně. Ještě nikdy předtím jsem neměl lepší šanci pro sestřel. Sklopil jsem okamžitě svůj stroj doprava, pak prudce doleva a dostal jsem se Hunovi přímo za ocas. aniž o tom jeho pilot věděl. Nebylo myslitelné ho minout, ideální podmínky vylučovaly neúspěch. Kdo s koho? On mého kamaráda, nebojájeho? Zornice se rozšiřují, tep srdce zrychluje. Přechodné vzrušení ustalo, neboť pronásledovaný spitfire skvěle manévroval a zvyšoval rychlost, a já jsem nabýval jistoty, že zvítězím. Ruce se připravily stisknout spoušP, aniž se chvěly, a oči řídily práci nohou, ci1 musel být zasažen do nejeitlivějšího místa. Nemuseljsem ani vystřelit dávku na zastrašenou, abych Němce donutil vzdát se pronásledování mého kamaráda. Vše se odehrává ve velké rychlosti. Ještě zlomek vteřiny. . . ^ 9 r 17 z SLSIFtEI.EN 2
I ze vzdálenosti sta metrů vidím pilota velmi špatně, jeho kabina se leskne ve slunci. Dělá chybu jako každý pilot, pronásledující svou kořist. Nedbá. co se děje za jeho zády. . . Stiskl jsem spoušf. Kulomety a kanóny hluše zarachotily a vyslaly kovové šípy do nepřítele. Na trupu a křídlech německého letadla naskakovaly puchýře. Vzápětí sebou nervózně trhl. Jeho pilot patrně reagoval na mou palbu a chtěl se bránit. Bylo vsak pozdě, druhá dávka zasáhla motor a ukončila boj v můj prospěch. Z německého letadla se vyvalil černý kouř. Ponechal jsem je osudu a chtěl jsem se vrátit ke svým. Přinutil jsem spitfira do stoupavé zatáčky. Viděl jsem uěkolik set znetrú před sebou černé čárky vzdalující se hlavní skupiny. Při maximální rychlosti nebude trvat dlouho a zařadím se na své místo, myslel jsem si. Vtom slyším česky varování jednoho pilota od třistatřináctky: "Mám zasaženo pravé křídlo. Pozor, jdou na nás zprava." Éter se rozvlnil nervózními výkřiky varujících se pilotů. Rozruch byl stupňován zdařilým znanévrem velké skupiny německých stíhačů, kteří rozrazili horní sestavu stzlzačů našich a vrhali se na bombardéry. Šzlený tanec. "Uhni, k čertu!" Nevím, komu je určeno varování. Pro jistotu přitahuji svého spitfira prudčeji a rychle se ohlížím. Za mnou je německý letoun a střzlí do mne. Zahajuji boj, přitahuji znovu páku řízení a začínám točil. Ale běda, jsou na mne dva, já zústávám sám a hlavní skupina se rychle vzdaluje směrem k Anglii. Pomoc nikde. benzínu ubývá. Ohlašuji, že jsem v boji. Nevím, jestli mne slyšeli. V té chvzli netuším, že je to mé poslední vyszlání SOS. Rozpoutalo se kruté manévrování proti přesile. Potím se na zádech i spáncícl,, v krku mi vyschlo napětím. Situace je zlá. . . Kdybych měl alespóň pod sebou neobsazené území, točil bych se i proti dvěma, ale zde nejsou vyhlídky. Vylétám benzín, kterého beztak mnoho nezbývá, a bude konec. Vtom jsem dostal první dávku, slyšel jsem nepříjemné zabubnování po svém letadle. Než jsem si uvědomil situaci, ujalo se vlády nad tnými smysly podvě domí. "Zachraň se!" A pokračovalo naléhavě: "Jsi sám, v nevýhodě. Usmrtí tě dřív. než se k něčemu odhodláš. Potlač a přejdi do strmého letu! Víc, střemhlav. jinak se nezachránzš. Dej plný plyn! Riskuj vše! Nešetři motor ani letadlo! Pozor! Němci jsou ti pořád v patách! Přidej, ještě víc! Máš velkou výšku! Jdi do patnácti. třinácti, deseti tisíc stop! Nehledna nikoho a na nic, zachraň se! Mysli na sebe! Pokračuj ve strmém letu. .. Snad už sesjich zbavil! Nedbej na nic a zachraň si život, to je hlavní. Rítil jsem se dolú jako meteor a v mžiku jsem byl v deseti tisících 18 Náš nejobá;inějí ,ial bitě o Británii. Messerrhmitt 19e I()). stopách. kde jsetn přešel do mírnějšzlzo střemhlavého letu. Všiml jsem si zásahů przvé křídlo mělo asi tři průstřely. Motor byl sice v pořádku, ale rádio hluché. t;zkže jsem nemohl slyšet varování, které prý vyszlali někteří piloti, jak jsem se dozvěděl po návratu do Anglie. Šel jsezn stál dolú. Uklidnilo mě přesvědčení, že mé pronásledovatele někdo napzdl neho žeje zlákalojiné, výhodnější sousto. Rozhlédljsem se kolezn. By1 jsem asi v šesti nebo osmi tisíci stopách, když jsem náhle zahlédl přítnc p:=ed sebou osamělého německého messerschmitta 109. Zdcílo se mi. že letí poznalu a že sestupuje, jako by se připravoval k nnurnvému l,řistání. NaSttl pzudkv rozpoz mezi mnou a mým podvědomím, které začalo znovu diktovat: ,.Jdi dolit. nech toho! Nevzš, co se může stát! Přidej, zatoč k moři a hled se dostat domú. zachraň se. . ." leposlechl jsezn. . . Věřím dnes, že většina našich padlých kamarádú se bránila ne,jenom nepz=íteli, ale i proti svému podvědomí, které bezohledn.ě radilo k sebezáchově. Ale co by to bylo za vojáka, který by zapřel rozuzn z kázeti? Byla by ubzena touha vítězit, hrbily by se hřbety před přesilotz a vytnřela bv hrdost. Největší vítězství muže spočívá asi ve vítěztví vlastního svědomí, a je to těžko vybojované vítězství. . . Vvrovnal jsen i let střeznhlav pod svým czlem, nicméně velká rychlost přivedla mne v mžiku za záda nepřítele a na vzdálenost účinné střelby. Německého pilotajsem spatřil asi na sto metrů. Byl velmi klidný, alespoň se tni to zdílo. Díval se před sebe snad byl přesvědčen, že nepřátelští letci již odletěli. V tom jsme byli oba zajedno, oba jsme se zatraceně mýlili a oba jsme na to eredně doplatili. Pravděpodobně byl jedním 19
z protivníkú našeho společného utkání kdesi ve výši dvaceti tisíc stop a nyní se vracel domů. Stojíli muž proti muži ve vyrovnaném souboji, kdy podmínky jsou jedna ku jedné, přivádí vypětí nervového systému oba do zarputilosti, zlosti a nervozity. Jejich smysly jsou vydrážděny k nenávisti, která neklesá ani u toho, na jehož stranu se přiklání vítězství, a naopak ho nutí provést ortel nad přemoženým do všech důsledků. Jinak je tomu, když nepřítel padne do léčky. Plnění rozkazů a zákonů války nepřipouští výčitek svědomí, a proto v této situaci útočník pálí s klidem a bez nenávisti do pasivního protivnllca; pálí sice lačně, ale jaksi neosobně. Po ukončení boje klid trvá. Vnitřní uspokojení nad výsledkem je měřeno charakterem vítěze, nebof ne každý je hodnotí úměrně k vybojovaným vítězstvím jiného druhu. Rozhlédl jsem se na všechny strany, hlavně dozadu. Všude byl klid, ani stopa po Němcích. Zaostřil jsem zrak na svou obět. Zatajil jsem dech, asi tak, jako když jsem kdysi chytával v jeteli motýly: "Pozor, jen ať se nevyplaší a neulétne!" Protivníkův letoun nebyl dosud poškozen. Černé kříže na koncích křídel se výrazně odrážely od zelenavého povrchu draku, ale veškerou mou pozolnost lákal štíhlý krk, v němž je ukryto srdce motor. Rozsvícený zaměřovač byl připraven k palbě. Nečekal jsem dlouho a stiskl knotlík pro spoleěný odpal zbraní. Štěkot kulometů, dunivé rány kanónů a chvění celého spitfiru potvrdily, že palebná hodnota mého letadla předešlým bojem neutrpěla. Všechny hlavně vyslaly náboje do ctle, z jehož povrchu všude vyskakovaly záblesky. Zdálo se mi, že německý pilot nemůže mou palbu přežít, nebof jsem strilel z ideální polohy, zezadu a z malé vzdálenosti. Čas střelby byl velmi krátký, má rychlost převyšovala rychlost neprítele. Řítil jsetn se ke své oběti jako k nepohyblivému ctli a nepornohlo ani ubrání plynu. Přestal jsem pálit těsně za ocasem německého letadla a musel jsem prudce uhnout, abych zamezil srážce. Nebyl jsem rušen ani napaden, a proto jsem vyklonil letoun do ostré zatáčky, abych se odbrzdil a zasadil mu novou a smrtelnou ránu. Vtotn jsem zahlédl kouř z jeho motoru, pak následoval prudký zvrat letadla a bezvládný pád k zemi. Pilot byl pravděpodobně raněn, možná že i smrtelně, nebo snad byla ustřelena kormidla. Ponechávám ho jeho osudu a chci zamiřit k domovu. Běda! Najednou zjištuji, že jsetn zaskočen v horečném chvatu jsem nepostřehl čtyři německé stíhače zleva i zprava. Řezali dráhu a nadbthali mi. Vystřelil jsem pod levou dvojici a přitažením řídící páky zrychlil let střemhlav. Je zle. . . Zezadu již do tnne někdo střtlí. Je jich na mne nejméně už půl tuctu, snad i víc. Uvědomil jsem si situaci: přijmout boj by znamenalo sebevraždu. Nebylo jiného východiska než uniknout. Strach z tragického konce alarmoval a nutil bleskurychle jednat: využít rychlosti a provést opět únik ve strmém piké maxitnální rychlostí. Kritpěje potu na čele i pod leteckou kuklou ledově tnrazily i žhavě pálily. Do nohou i rukou vjela křečovitá sda. Oči zděšeně prohledávaly obzor v širokém okruhu, který se však záhy zúžil do ostrého úhlu přímo vpřed. Srdce a tepny se rozbušily k prasknutí a zpěněná krev hnětla každý sval a bičovala celé tělo. Múj život byl v sázce a v rukou osudu. . . Nestačil jsem nic domyslet, v tnžiku projela první dávka nepřátelských střel spitfirem a roztrh(a kus pravého křídla. Můj let střemhlav přecházel v závratný závod, doslovně v závod na život a na stnrt, neboř stnečka pronásledovatelú mi byla stále v patách a zuřivě do mne střilela. Červeně svítící a trasující střelivo mi létalo nad hlavou a kdesi daleko přede mnou 21 20 Jeden z nejlepších německých stíhacích letounů Fockewulf 190.
se sbilialo a vyhasínalo. Přitlačil jsem ještě víc páku výškového kormidla a po každém výstřelu lovců jsem instinktivně shýbl hlavu. By1 to nedústojný pohyb, hrbit se před nepřítelem a smrtí, ale nebylo času přemý šlet o vlastní nemohoucnosti. Letěl jsem kolmo k zemi. očekávaje spásu i obávaje se nejhoršího. . . Kilometry se snažily předbi1zat vteřiny. . . Za malou chvili následoval druhý zásah, drobné i hrubé střelivo zabubnovalo a zapleskalo hrozivě po mém propoceném spitfiru a po motoru, který začal kouřit a hořet. Kouř, promíchaný s plamínky, olizoval z vnějšku stěny kabiny. Pronikne i dovnitř? Jak dlouho mne uchrání azbestová stěna za motorem? Smysly chtěly jednat, ale údy jako by zkamenělv před blížícím se zánikem. Co dělat? Vyskočit? V letu střemhlav při tak velké rychlosti je to nemožné. Vyrovnámli let a snížímli rychlost, abych se mohl zachránit padákem, zahynu, nebof útočnilcům poskytnu nádherný terč. Nezbvvá než pokračovat v piké a vsadit vše na jednu kartu. . . Ale Němci byli přiliš lační, aby mne nechali beztrestně utéci. Zasahují mne ještě jednou, tentokrát smrtelně. Cítím praskot střel po celém spitfiru a oči v bezmocném údivu sledují rozsekanou kabinu a mizící přístroje na palubní desce, z nichž nepoškozen zůstal jediný. Stěny kabiny jsou probity a já děkuji jen štěstí a panciři za zády, že jsem unikl jisté smrti se směšným zásahem ustřeleným podpatkem pravé boty. Pocítil jsem znovu obrovskou silu a využil jí k zoufalému rzitmévru. jedinému, který jsem v této situaci mohl podniknout: začal jsem kIoutit spirálu. Bvla to nadlidská práce, ale setřásl jsem nejbližší chrty. Nicméně jsem cítil, že moje pronásledování v této štvanici ákončí až u zen. kterí se nesmírně rychle blížila. Neuvědoznil jsem si při tozn, že sami Něznci se postarají o mou záchranu. Bylo jich totiž tolik, že si každý chtěl dát rínu a nakonec si ve střelbě ipřekáželi. Dolů, dolů. . . a vybírám těsně iad stromy. Toto riziko se vyplatilo a definitivně zahnalo smrt. Pronásledu jící stíhači mě už viděli několik rnálo metrů nad zemí piemoženého. domnívali se patrně, že asi vrazírn do země. a proto reriskovali a vyhrali střemhlavý let dřív. O další výhodu se postaraly dokonalé aerodynamické vlastnosti spitfira právě při vybírání kolmého letu do normálnfho, kdy jeho prosednutí bylo daleko menší než prosednutí německých strojú. V okamžiku "vybíráni do letu vodorovného jsem měl velikou rychlost. Musel jsem jí využít, protože jsem nevěděl, co se vlastně stalo s motorem, který k mé velké radosti přestal hořet ajenom slabě kouřil. Jal jsem se proplétat mezi stromy a domy, nedbaje směru. NZusel jsem nejdříve oklamat své protivnilcy, kteří po mně pravděpodobně ještě pít.rali. Di1< 22 rozmanitosti a členitosti přírody, výborné kamufláži spitfira ajeho veliké obratnosti jsem dalšímu pronásledování unikal a unikl. Konečně jsem byl sám, mohl jsem si lépe prohlédnout křídla. Byla zle probita. Ale letěl jsem. Po několika vteřinách klidu jsem zatočil ke kanálu La tanche ve snaze dostat se do Anglie. Než jsem směr našel, začal motor kouřit silněji a z levé strany vyšlehl plamen. Pak začal vynechávat a za chvilku přestal pracovat vůbec. Vyskočit padákem jsem nemohl, protože jsem měl malou a tudíž nebezpečnou výšku. Letěl jsem asi padesát až deset metrů nad terénem. Rozhodl jsem se pro nouzové přistání, třebaže jsem věděl, že v podobných případech taková přistávání končívají tragicky. Hrozilo nebezpečí exploze, bylo zřejmé, že i benzínové nádrže dostaly zásah. Vypnul jsem magnety a zapalování a bez rozmýšlení jsem začal přistávat přímo před sebe tak, jak nařizují předpisové moudrosti zkušených letců. Postrádáli letadlo motorické sily, je těžko ovladatelné, a klesneli jeho rychlost pod hranici povoleného minima, padá k zemi jako kámen. Proto v takovém případě při nouzovém přistání pilot nesmí manévrovat, ale "sedat" nejkratší cestou přímo před sebe. Neměl jsem ani dostatek rychlosti na přeskočení telefonního vední, a protojsem do něho narazil, přerval telefonní dráty, naštěstí jich bylo asi málo, a přistál jsem na měkké pole "na břicho" se zataženým podvozkem. Snad dilcy kypré jarní půdě nedošlo k výbuchu, neboť oheň byl pravděpodobně udušen hlínou, do níž se můj umírající kamarád přímo ponořil. 23
Obklíčen Vyskočil jsem z letadla s pocitem ohromné úlevy. Zůstal jsem živ ale co ted,? Z nespokojenosti jsem zaklel a ani jsem vlastně nepomyslel, že bych měl prozřetelnosti vzdát díky za záchranu. Musel jsem co nejrychleji zmizet. Letadlo může každým okamžikem vybuchnout nebylo bezpečné tu prodlévat. A setkání s Němci by nebylo nic přiemného. Nechal jsem padák v letadle a rozběhl se k osamělému domečku, který byl vzdálen asi tři sta metrů. Lidé, kteří pracovali opodál, sice jevili zvědavost, nikoli však pochopení pomoci sestřelenému letci. Myslel jsem totiž, že mi přijde někdo vstříc alespoři radou, když ne hned civilním oblekem. Jejich chladnost mě až zarážela. Brzo jsem poznal proč: měli strach. U baráčku jsem spatřil asi šedesátiletou babičku a malého chlapce. "Aidezmoi, sil vous plait," požádal jsem o přispění; musí přece vědět, kdo jsem! Byl jsem uřícen, protože celou cestu od letadla k nim jsem sprintoval, ještě k tomu v leteckých vatovaných holínkách, které nás chránily před omrznutím ve velkých výškách. Babička něco zamumlala a chlapec udělal posunek, jako by ukazoval, že ho chce někdo oběsit. Z.esmutněl jsem, když pěknou francouzštinou dodal: "Němci jsou tamhle v tom zámku, pane," a ukízal snlěrem k místu mého nouzového přistání. "Nemůžeme nic dělat, pověsili by nás." Obrátil jsem se a překvapením strnul zámek jako hora hned za humny! Sedl jsem si Němcúm přímo do klína a není pochyby, že viděli z oken i anglické výsostné znaky na trupu a křídlech mého letadla. Myslím, že jsem neřekl ani "Inerci" a pelášil jsem do polí. Cestou jsem se pokoušel asi dvakrát vymámit na pracujících lidech civilní šaty, ale marně. Každý se bál, Němci byli nablízku. Asi půl kilometru přede mnou se objevila vesnice. Zamiřil jsem k ní. Musel jsem najít nějakou skrýš, ale předtiín zmást Němce. Mozek pracoval rychleji než nohy. Běžel jsem podél strouhy vroubené vrbami. Tudy Němci jistě půjdou a budou hledat úkryt. Tam a nikam jinam. Proto jsem asi v polovině cesty podél strouhy odhodil kožené letecké rukavice, pak jsem se vrátil, prokličkoval několika strouhami a zalezl do jedné, nejméně nápadné. Byla úzká, na hranici dvou polí, z nichž jedno bylo položeno výš. Jeden její břeh byl tedy také vyšší, a když jste se na něj dívali z pole, vypadal jako mez. Ležel jsem pod ním ve vodě asi pět minut, když tu najednou kde se vzal, tu se vzal stojí nade mnou starý člověk. Bylo mu asi sedmdesát, díval se na mne docela klidně a bručel něco, čemu jsem nerozuměl. Nevěděl jsem, jestli ho mám praštit nebo k němu promluvit laskavě. Rozhodl jsem se pro to druhé. "Monsieur," spustil jsem, "budouli mě tu hledat Němci, mlčte. . . a protože jsem si uvědomil, že jsem ve Francii, dodávám zdvořile: "sil vous plait". Dobrácky se zasmál a v té chvili mi připadal jako náš děda, když vyhrával v rnariáši. Zase něco zabručel. Porozuměl jsem mu, že mne neprozradí. Popolezl jsem ještě kousek, kde bylo víc vody, a asi hodinu jsem nedělal nic jiného než přemýšlel: Dostanou mě, nebo ne?! Když přijdou blízko, ponořím se do vody. Mokrý jsem byl už celý. Po odchodu dobrúho dědy jsem zaslechl hrčení a troubení aut. Věděl jsem ze zpravodajských hlášení v Anglii, že Francouzi skoro vůbec auty nejezdí, a uvědomil jsem si, že Němci po mně začali slídit. Vyhlédl jsem opatrně ze strouhy a spatřil aspoň část rozviející se hry "Honba Fricků za Čížkem. Viděl jsem k domečku. kde jsem žádal o pomoc, a také na cestu k vesnici. Němci nejdříve přijeli s malým vojenským autem a poté s třemi osobními vozy civilními. Asi za hodinu nebo později přijel černě natřený autobus, zřejmě patřil SS. Němci vyzpovídali všechny Francouze, kteří pracovali v okolí. Ti jim pravděpodobně řekli, že mě viděli běžet k vesnici, protože slídiči šli po stopě. Za vesnicí jim nikdo z obyvatel o mně říci nemohl. Němci správně uvažovali, zatáhli kolem mého krytu léč a začali prohledávat vesnici. Obrítili ji zřejmě celou naruby a hledali mě až do noci, poznal jsem to podle štěkotu psú. A přece stačilo, aby se některý prošel strouhou nebo podél ní, když se nechtěli namočit. Kruh pátračú se uzavíral a za chvili jsem slyšel i hlasy. Opatrnost poradila. abych ze strouhy ani nevykoukl. Ale člověk je zvědavý tvor i v největší mizérii. Zajímalo mne, jestli Němci skočili na špek, totiž na muje rukavice. Vystrčil jsem opatrně hlavu a k radosti jsem zjistil, že se chytili na starý trik a dúkladně nyní prohledávají místa, kdejsem rukavice odhodil. Celý prostor od vrbiček až k vesnici prolezli snad po kolenou, aby jim nic neproklouzlo pod rukama. Bavil jsem se, třebaže situace nevypadala nijak vábně. 24 25
Ležel jsem klidně ve strouze a zvednuv ruce, začal jsem rozdělávat dva balíčky, které dostal každý pilot před odletem nad nepřátelské území. V prvním bylo dva tisíce franků, v druhém potrava v tabletkách a tzv. první pomoc. Našel jsem tabulku čokolády, mnoho různých tabletek, obsahujících výživné látky a cukr, několik cukrátek, dezinfekční tablety pro čištění vody na pití, tabletky pro posilení a povzbuzení nálady jedna prý stačí zahnat únavu na šest hodin a také gumový sáček na vodu, dva malé kompasy, pilníčky na mříže zalité v tvrdé gumě a hedvábný kapesm1c s mapou Francie. Tisk byl rozmazán. marně jsem se pokoušel něco přečíst, a tak jsem ho zahrabal do břehu strouhy a přikryl hlínou. Pustil jsem se do čokolády a slupl skoro celou tabulku byla výborná. Osladila mi na chvilku život a ohřála vodu, která studila do břicha. Okolo mne létali skřivánci, vrabci, nějaký krahulilc, přeběhl zajíc. Podle nich jsem posuzoval situaci: nebyli vyplašeni, a to bylo dobré znamení, Němci asi hledají jinde. Začal jsem se zbavovat vršků leteckých bot. Naše svípařské holiny se skládaly ze dvou částí, z normálních polobotek a z vršků, které se daly snadno oddělit. Nůž, jako každý svípař, jsem měl a operaci jsem provedl v rekordním čase, přestože jsem si v nepohodlném při7copu potoce nemohl ani sednout. Počasí bylo překrásné, Angličan by řekl "lovely" nebo "perfect". Nebe bylo nablýskané jako okna před poutí a sluníčko svítilo na plný plyn. O plánu útěku jsem nemusel moc přemýšlet počkám, až e setmí. a pak půjdu na jih. A tak jsem meditoval o všem možném a nemožném. Vzpomínám si, jak jsem měl zlost na důstojníka, který seděl na mé židli při předletové přípravě, a také zlost sám na sebe, že jsem se neřídil zpravodajským heslem a varováním, které nabádalo. aby stilzač nikdy v souboji neověřoval výsledek. Pak jsem se podíval na letecký prsten s odznakem čs. pilota, dal mi jej kamarád poručilc Mirek Holomucký před odchodem z vlasti. Je to nyní jediná věc, která může prozradit Němcům mou totožnost, má však pro mne přiliš velkou cenu, abych se ho už nyní zbavoval. Pak jsem si vzpomněl na svou jednotku. na Karla Mrázka, Standu Fejfara a ostatní kamarády od tři sta třinácté peruti, jak se asi dohadují, co se mnou je. Nyní už vědí, že jsem "missing", "nezvěstný". Půjdou to patrně zapít. Situace byla stále nevyjasněná, a i když Němci hledali daleko od mé skrýše, nebyl jsem si jist, zda se nevrátí. A vrátili se. . . Podle slunce mohlo být tak sedm hodin. Hledači byli patrně unaveni, protože už nebyli tak důkladní a pozorní při slídění v bezprostřední blíz kosti mé skrýše. Dvakrát překročili strouhu, v které jsem ležel. Byli tři a hrozně mi asi nadávali. Jednou jsem je zahlédl snad na pouhých pět 26 kroků. Nejraději bych po nich praštil kamenem,jakoujsem měl zlost. Ale nakonec jsem se raději opět ponořil. Situace byla vážná, Němci pořád strašili nebezpečně blízko a soumrak a noc, jediná moje naděje, byly ještě daleko. Škoda, že v tu dobu nepřiletěli kamarádi "rubárbisti" z Anglie, přišli by si na své, po silnici jezdila autajako splašená. Podle jejich činnosti a shonujsem poznal, že Němcům přišly posily. Nad místem havárie létal jeden FW 190 a potom nějaké malé sportovní letadlo. Můj spitfire asi neshořel, podle padáku Němci zjistili, že jim chce pláchnout major, tedy přinejmenším velitel peruti, a proto ten zájem. Hledali všichni tak dlouho, až se zřejmě unavili, a pak si řekli, že nemohu být nikde jinde než ve vesnici, protože ji začali prohledávat znovu. Psi štěkali, jako kdyby se chtěli urvat ze řetězů. A auta hrčela a přivážela další pronásledovatele. Vozidel už mohlo být asi dvanáct. Konečně se začalo stmívat a moje naděje stoupala. Němci však mysleli na všechno, rozestavili stráže podél hlavní silnice, kterou jsem při cestě na jih musel překročit. Stráže vartovaly i na jiných místech, kudy jsem podle úsudku pronásledovatelů mohl uniknout. Přípravy nočnllio stiliání jsem nyní mohl klidně pozorovat: Moji nepřátelé byli poměrně daleko a soumrak byl na mé straně, poznal jsem však, že podle informací od Francouzů správně posuzovali situaci. A tak jsem byl zase v léči, tentokrát uprostřed stálvch nočních stráží. Snažil jsem se zapamatovat, kde se zastavila auta. rozvážející stráže. Šlo to špatně, protože vozy často mizely za břeh silnice, a soumrak, který přecházel ve tmu, zabraňoval ve výhledu. Připravil jsem se k plížení. Vyzul si boty, a všechny součástky své výstroje, jako nůž, kompasy a zapomenutý klíček v kapse, které by mohly zpúsobit hluk, jsem zabalil do kapesníku nebo od sebe oddělil. I na prstýnek jsem vzpomněl a připravil jej tak, abych se ho v případě polapení mohl zbavit. V případě, že bych byl zajat, chtěl jsem ze sebe dělat až do příchodu do zajateckého tábora Angličana. Na prstenu byl v černém onyxu zlatý pilotní odznak s číslem 63. letky, u které jsem naposledy sloužil v Přerově. Ta číslice by mohla Němcům leccos připomenout. . . Počasí bylo překrásné i v noci. Na čistém nebi svítily jasně hvězdy a měsíček jim trochu pomáhal. Poděkoval jsem v duchu několikrát francouzskému stařečkovi, že mě neprozradil. Snad mne dokonce zachránil. Když jsem tak ležel v příkopě a pozoroval, jak Němci na mne h;tají past, řekl jsem si, že nebudu pospíchat a zůstanu ležet, vyzkouším si německou zvědavost. Vzpomněl jsem si totiž na noční cvičení kdesi na Spořilově u Prahy, 27
které jsem dlouho před válkou absolvoval jako žák ve škole pro důstojníky pěchoty v záloze. Měli jsme tehdy přísně zakázáno kouňt a blikat na sebe baterkami. A přece se našli "hňupi", jak provinilce později nazval velitel čety, kteří si rádi hráli a kteří byli zvědavi, co asi dělá Venca tamhle na té kótě, jestlipak tam zase "nechrápe", anebo prostě neposlechli a zapálili si. Ta nepatrná záře zapálené cigarety byla na temném pozadí krásně vidět. A skutečně. Ani němečtí vojáci nebyli jiní, i když se o nich tvrdí, že jsou nejukázněnější na světě. Jakmile se setmělo, začali si k mé velké radosti z dlouhé chvile povídat světélky. Bavil jsem se náramně i užitečně: ukázali mi svá stanoviště, alespoň ta, co přicházela v ívahu pro únik. Věděl jsem nyní přesně o čtyřech strážných a vybral jsem si dva nejbližší k vesnici. Byli od sebe vzdáleni asi sto metrů ajájsem musel přelézt silnici mezi nimi. Zapamatoval jsem si přibližně jejich postavení a v ylezl ze strouhy. Mohla být půlnoc. Začal jsem se plížit po břiše, velmi opatrně a pomalu. Co chvili jsem se zastavil, přiložil ucho na zem a poslouchal. Když se nic kolem nedělo, lezl jsem dál. Stále mne však pronásledovala představa, že je mi někdo v patách. Připadal jsem si tak trochu jako myš před kočkou. Ohlédnu se asi pět metrů za mnou lezli dva chlapi. Byli shrbeni a když jsem se zastavil, zastavili se i oni. Popolezl jsem, oni taky. Ale nebyli to chlapi, jak jsem se konečně přesvědčil, jen dvě hromady hlíny, Podlehl jsem na chvili fantazii, která v noci přímo bují. Měl jsem si ve dne líp všimnout okolí. V noci vše vypadá trochu jinak, všechno je blíž, i horizont. Lezl jsem proto dál. Za chvili se zjevovali "chlapi" vlevo, vpravo, i přede mnou. Měl jsem z toho málem legraci, ale nevěřil jsem si. Přitiskl jsem se vždy k zemi, naslouchal a pozoroval, zda se nic nepohne. Asi dvakrát jsem skutečně zakolísal a dlouho jsem nemohl rozpoznat, jestli se hlína doopravdy nepohybuje. Plížením po břiše a po kolenou jsem se dostal až na vyvýšeninku asi v polovině cesty k silnici. Vesnici jsem měl ted asi čtyři sta metrú po pravé straně. Zbývalo mi mz oho času na přemýšlení a najednou jsem si uvědomil: "Jaké máš pozadi." Neměl jsem žádné. Přepadla mne obava, aby mne Němci nezpozorovali proti jasnému horizontu. Přesunul jsem se blíž k vesnici do malé prolákliny a pokračoval směrem k silnici, teprve když jsem viděl za sebou stromy. které mne chránily proti pozorování. Nevím přesně, jak dlouho to putová ní trvalo, ale myslím, že nejméně půldruhé hodiny. Draha byla dlouhá asi 400 rnetrů. Namiřil jsem si to konečně mezi dvě stráže, ale ve tmě jsem se zmýlil a málem bych byl vrazil do jednoho Fricka, který hlídal u telegraf ního sloupu. Musel jsem se přemístit asi dvacet, třicet metrů doleva a pomalujsem se sesunul do silničmho příkopu, hlavou dolů. Silnice byla asfaltovaná a velmi se leskla. Naslouchal jsem chvilku a pozoroval strážného u sloupu. Zdálo se mi, že se tam něco pohybuje, ale byl to klam, Němec nejspiš spal. Také levé stráži jsem věnoval velkou pozornost, ale ani zrakem, ani sluchem jsem ji nemohl vypátrat. Snad je tedy všechno v pořádku, mohu se připravit k přeběhnutí silnice. Zkontroloval jsem si výstroj, hlavně šlo o to, aby mi během "přeletu" nic neupadlo. Sevřel jsem v ruce boty, doplížil se až na okraj silnice a cítil prudší tep srdce. A pak jsem rychle přeběhl. Plížení přes silnici by bylo neprozír:;é. protože mě mohli Němci pcoti lesknoucí se asfaltce snáze postřeh:ot. Běžící člověk zanechá na vteřinu stín, který se v noci dá těžko zaznamenat. To jsem konečně všechno znal ze zkušenosti, když jsem si s donínskými kluky hrál na zloděje a četniky doma pod rybnikem. Vůbec celá tahle epizoda mi připomínala, že dělám zloděje. Měljsemjen štěstí, že nefrěely kulky. Hned v poli za silnicí jsem zalehl a naslouchal, ale neozval se ani nejmenší šelest. Rychle jsem se ještě asi dvacet metrů plížil, potom lezl po čtyřech a nakonec se zvedl a šel už vzprimeně s botami pod paží. Musel jsem být opatrný, nebezpečí ještě neminulo. Před sebou jsem viděl živý plot a stromy, bylo nutno jimi proniknout. Možná, že jsou tam stráže. Podařilo se mi však prodrat se trním a hložím na druhou stranu a pak už jsem byl jistější. Ušel jsem asi sto metrů, když jsem v dáli uslyšel dunět výbuchy. Ohlédl jsem se a spatřil nádhernou benátskou noc. Kdesi nad Calais nebo snad nad Dunkerquem vyšlehly k nebi silné světlomety a za nimi začaly létat ohnivé koule. Světlomety si hrály s anglickými bombardéry, které jako mnohokrát předtím napadly námoi"ní doky ve francouzských a belgických přístavech. Němci zuřivě kreslili po obloze, až konečně dostali do kříže jednoho z útočníků. Vzápětí začali stňlet kanonýři a trefovat se do prúsečiku asi deseti ostrých světlometů, v jehož středu se potácel nebohý bombardér. Dělostřelci posilali nahoru série červeně svítících granátů, které vybuchovaly v blízkosti letadla. Vypadalo to, jako když vyhazují do vzduchu šňůry čerstvých koňských knaků zrovna tak. Cítil jsem s posádkou nešPastného letadla a téměř jsem ji slyšel, jak proklíná Němce. I Angličané mají hezké řilcanky o Němcích. Mimo toto divadlo bylo vše klidné a slyšeljsem pod seboujenom šelest trávy nebo drolení hlíny a zamáčknutí kamínků. Tu a tam jsem vyplašil ptáka, polekal jsem se víc než on, a když jsem měl za to, že jsem z dosahu německých slídičů, vydal jsem se už klidně na jih podle hvězd. Nebe, na které jsem se ve svém životě tolikrát díval, pžipadalo mi dnes zg 29
nejkrásnější. Velký vůz, Severka, Plejády. Orion vše jako na dlani. A co víc, měl jsem z hvězd užitek, budou mi ukazovat cestu. Vyhledal jsem si ještě jednou maličkou paní Severku, otočil jsem se k ní zády a pokračoval bezstarostně v cestě na jih. 30 Letecký odznak na památku Šel jsem bez zastávky celou noc. Musel jsem přelézat, podlézat a přeskakovat mnoho překážek. Nejobtížnější byly potoky a železniční tratě. Jednou jsem chtěl stylově přeskočit potok byl třetí v pořadí ale nevyšlo mi to, při rozběhu jsem zakopl a místo na břeh jsem skočil doprostřed vody. Bylo špatně vidět a potok byl širší, než jsem předpokládal. Železnice v zakázaném prostoru byly opatřeny překážkami. První byla z hloží, za ní byly překážky drátěné. Zahlédl jsem i hlídkující stráže. Před každou zábranou jsem zalehl, přitiskl ucho k zemi a naslouchal. Jednou jsem při přelézání zátarasu uklouzl a spadl přímo do spleti ostnatého drátu. Podrápal jsem si ruce i obličej, osten se mi zabodl do stehna, silně jsem krvácel. Pořád jsem šel najih. Věděl jsem z Anglie, že Němci zakázali Francouzům pohyb v noci, a věděl jsem také, že někde v okolí musí být instalovány světlomety a protiletadlové dělostřelectvo. Šel jsem sice rychle, ale opatrně. DiCy .,šestihodinové" pilulce, v níž bylo asi nějaké narkotikum, jsem necítil únavu. Kráčel jsem terénem jako svobodný tulák a čím dál tím víc jsem ztrácel ostražitost. Vyburcovalo mě teprve letiště, do jehož hangárů jsem málecn vrazil hlavou. Za svítání jsem se ocitl v malém údolí, v němž bylo cosi podivného. Do stráně ústily čtyři velké otvory, vypadaly jako vchody do dolů. Byl jsem poměrně blízko, nemohl jsem však rozeznat vrata, jimiž byly uzavřeny. Okolí bylo obehníno nahým drátem, jemuž jsem se z opatrnosti raději vyhnul. Kdvž jsem vylezl na kopec, zjistil jsem na něm záhadné figuríny, které se nepohybovaly. V pozadí se rýsovaly kontury nějakých staveb. Dostal jsem se asi k nějaké tajné vojenské základně. Kolem páté hodiny přestala pilulka účinkovat, chtělo se mi náhle strašně spát. Dorazil jsem k velkému statku s dvěma malými přilehlými domečky. Lehl jsem si do blízkého křoví, abych si ráno vyhlédl lidi, které bych mohl požádat o pomoc a civilní oblek. Najednou jsem však nemohl 31
usnout, převaloval jsem se, křoví píchalo a mne roztřásla zima. J: jsem se tak rozhlížel, spatřil jsem nad sebou vojenské telefonní vedení. Nedalo mi to však a pátral jsem zrakem dál čas jsem měl. K velké radosti i zlosti jsem objevil na stromech polní spojařské kabely. To ovšem znamená, že na statku jsou ubytováni vojáci. Musel jsem zmizet. Šel jsem zase na jih, unavený, prochladlý, ospalý, až jsetn se dostal k okraji lesa. Ještě pár kroků a odpočinu si. Přepadla mne veliká žízeň, začal jsem se ohlížet po vodě. Teprve po delším hledání jsem našel u lesa tůňku. Zjistil jsem podle stop, že k ní chodí pít krávy z hlízké myslivny nebo statku. Nic mi to však nevadilo, protože voda přes no ust;la a r:iino to jsem přece měl dezinfekční tabletky. Nabral jsem si tedy plný gumový sáček, hodil do něho dvě pilulky, zatřepal a ani nečekal na předepsaných dvacet minut. Velkými doušky jsem rázem žízeň zahnal. Púvodně jsem chtěl vyčkat v lesní houštince. až se rozední, a pak zajít do nedaleké usedlosti. Roští však nehřálo, a tak nezbylo než se zahřát pohybem. Když jsem dorazil na druhý okraj lesa, rozhodl jsem se, že se už nevrátím. Asi tri sta metrú odtud jsem objevil střední statek, jehož poloha a seskupení se pro můj plán hodily mnohem líp. Zalehl jsem do křoví na kraji mýtinky a pozoroval okolí. Připadal jsem si jako na divokém západě, měl jsem však nejčestnější úmysly nechtěl jsem ani zabíjet, ani unést spanilou statkářovu dceru. Pídil jsem se jen po civilních šatech, a dokonce jsem si je mohl i zaplatit. Chvili jsem ležel a uvažoval, kolik je hodin. Když mnou znovu zalomcovala zima, začaljsem se plížit blíž k budově, ažjsem se pomalu ocitl na dvoře. Vlezl jsem nejdříve do malého přístěnku s kurnilcem a králilcárnou. Probudil jsem kvočnu a několik slepic a poděsil králíky ve velké kleci. Zviřata si mě vyjeveně prohlížela, králící dupali a funěli, kuřata mi lítala kolem hlavy. Ignoroval jsem je všechny a klidně si lehl na zem vedle králíkírnv. Za chvdi havět dostala rozum a uklidnila se. V domě se nic nehýbalo, nikdo se neprobudil. Byla to zase zima, která mě vyhnala z kurndcu. Hledal jsem něco teplejšilio, až jsem našel stáj s kravami a teletem. Sedl jsem si na balilc slámy a připravil se tlouci špačky. Jedna kráva se otočila a podívala se na mne dobráckýma očima tak mile, že se už nedivím, proč takový pohled popisují básníci. Neodolal ,jsem a pohladil ji a začal meditovat: ,.Vidiš, krávo, jsem větší chudák než ty tobě dají ráno nažrat, pak tě pustí na louku. . . A jak přijmou mne?" Bylo jí to jedno, obrátila se a začala přežvykovat. Šel jsem k teleti, sedl si na halilc slámy a nechal si olizovat ruku. Když mě chtělo lízat i po 32 obličeji, plácl jsem je, ale jen málo, aby to nebolelo. A tak jsem byl konečně v teple. Neusnul jsem, ani jsem nechtěl, pořád jsem musel být ve střehu. Zase jsem přemýšlel o všem možném i nemožném, hlavně jak se dostanu do paříže, a nepřestával jsem se dívat přes dvůr k domu. Bylo asi sedm nebo osm hodin, když se otevřely dveře kuchyně a v nich se objevila asi padesátiletá žena. Měla na sobě obyčejnou ošumělou blůzu, širokou sukni a byla na boso. Do obličeje jsem jí viděl, až když zamiřila ke stáji. Byl kulatý a optimistický a zrcadlil její srdce a cit,jak často bývá u prostých lidí. Nemohljsem si nic lepšího přát. . . Očekával jsem vzrušeně její příchod. Obával jsem se, že ji strašně polekám, ale přepočítal jsem se, zůstala klidnější než já. Nevím, co si myslela, když mne našla ve stáji. Musel jsem vypadat velmi ošuntěle a unaveně. "Bon jour, Madame," začínám. Lehce sebou trhla, vzápětí se uklidnila a dokonce se na mne usmála. " Co zde děláte, Monsieur?!" "Paní, jsem sestřelený anglický letec a prchám před Němci," spustil jsem rovnou. "To jsem si mohla myslet," řekla k mému údivu. "Pojdťe dovnitř, prosím." Její odpověd ve mně probudila nesmírnou důvěru. Cítil jsem, že mě nezklame. Vešel jsem do francouzské jizby. Kamenná podlaha, nikde komfort, ze všeho čišela prostota, spiš chlad a nedostatek, když ne bída. Ale srdce hospodyně hřálo. "Počkejte zde chvili, Monsieur, zavolám chasníky." S úsměvem odcházela po schůdkách do komory a s úsměvem se vrátila. Hned za ní s velkým rámusem sletěli po schodech dva klacci, bylo jim kolem dvaceti. Mladší, ještě rozespalý, se na mne podíval úkosem ajakoby spatra. Starší utahoval řemen narychlo natažených kalhot a zdálo se, že této činnosti věnoval větší pozornost než mně. Byl klidnější a velmi silný. Potom však oba, jeden po druhém, velmi pěkně a docela po sousedsku pozdravili. "Bon jour, Monsieur, a va?" začal starší. "a va bien, Monsieur," hbitě jsem odpověděl, že se mám dobře. A za chvili jsme byli všichni kamarádi. Mladší hoch byl selčin synovec, starší najatý pomocnik. Dostal jsem velký hrnec kávy a krajíc čerstveho chleba, namazaný máslem. Než jsem se do všeho pustil, pravila dobrá žena: 33 SELEN 3
"Myslím, že pán potřebuje civilní šaty. . ." "Ano, paní, byl bych vám nesmírně povděčen," odpovídal jsem s radostí, protože všechno šlo líp, než jsem si představoval. "To je maličkost," řekl ježatý synovec a odešel. Prinesl modré dělnické kalhoty, šedý spravovaný kabát, pruhovanou košili a červenou kravatu. Převlékl jsem se v komoře a prinesl svou uniformu. Nabádal jsem k opatrnosti a prosil je, aby stejnokroj spálili. "Oh, non, Monsieur, je to výbozná látka, přešiju si to na zimní oblek," a už odřezával kudlou z blůzy hedvábný letecký pilotní odznak, který se mu nesmírně lIbil a o kterém prohlásil, že si ho ponechá jako upomínku na anglického letce. To ještě nevěděl, že jsem ech. Znovu se dostavila únava po probdělé noci a chtělo se mi spát. Probral jsem s chlapci všechny možnosti a shodli jsme se na tom, že bude nejlíp, vyspímli se ve stodole. Oni budou pracovat v okolí statku, a kdyby viděli Němce, vzbudí mne a ukryjí. Zatímco jsem si blaženě koupal nohy v teplé vodě, selka a její pomocníci mi přichystali ve stodole pohodlné lůžko. Zachrul jsem se do pokrývek, přes něž naházeli slámu. Počítali jsme totiž s možností náhlého překvapení v takovém případě by jeden chlapec přiběhl a převrhl na mne slámu, kterou k tomu účelu nakupili za mou hlavu. Zavrtal jsem se do slámy jako krtek a začal podrimovat, ale bolela mě hlava a cítil jsem, že mám horečku. Nakonec jsem přece podlehl únavě a tvrdě usnul. Spal jsem až do oběda. Poznali na mně. že mi není dobře. Řekl jsem jim tedy pravdu. Mladší chlapec se nabídl, že doběhne k druhé tetičce pro aspirin. Ta bydlela "jenom" pět kilometrů,od statku. Odpoledne jsem pomáhal selce odstředóvat mléko. Stěžovala si na svůj osud. Muže měla v zajetí někde v Německu. Jak ráda by ho měla doma. . . Říkala dále, že "les Boches", Němčouri, zle řádí ve Francii. Slídí po statcích a kde co vidí, skoupí za bezcenné peníze anebo zrekvírují. "Němcům se prodat musí, jinak by člověka zavřeli. Ale víte, Monsieur, já nejsem hloupá, co mohu, schovám a sníme to sami. My se máme ještě dobře, ale ve městech a v Paříži mají hlad." Pak se zase usmála a ptala se: "A co Angličané, kdy už přijdou? Bude toještě letos? Všichni tu na ně čekáme." Nemohl jsem jí odpovědět podle pravdy, protože jsem sám nic nevěděl. Ale vyprávěl jsem jí o horečných přípravách, o výzbroji, o silném letectvu, které bude daleko větší než německé, italské a japonské dohromady, a dodal jsem, že invazní armády prijdou jednou určitě. Asi ke třetí hodině jsem požádal o přikrývky a šel si lehnout na trávu za humna. Byl zase krásný slunný den a k tomu máj, jehož silný vliv jsem ze sebe rychle setřásl. To tednemohu potřebovat, ani v myšlenkách nebo ve vzpomínkách. Pozoroval jsem staršího chasníka, jak seká roští a váže je do snopků. Pak jsem si pro změnu hrál s dvěma štěňaty a nakonec jsem začal kout plány: Půjdu najih, a jenom ve dne. Kromě Mirkova prstenu si nenechám nic, co by nasvědčovalo, že jsem cizinec, bude třeba dělat pitomého, a protože je jaro a hodně lidí pracuje na polích, pokusím se projít jako zemědělský dělník. Vyhnu se silnicím, vesnicím, městům. . . Jsem černovlasý, snědý, a když se neoholím, každý mě bude považovat za rodilého Francouze. Dokud ovšem nepromluvím. Pozdě odpoledne přišel ze školy selčin syn, bylo mu tak sedm let. Neřekli jsme mu pravdu byl jsem pro něho dělník. Večer jsme se však prozradili, když jsme mluvili o válce, kluk natahoval uši a nic mu neušlo. Nabádal jsem je všechny k opatrnosti a měl jsem strach, aby se chlapec nepodřekl ve škole. Selka však plně důvěřovala v jeho mazanost. Během odpoledne startovali Němci asi čtyrikrát z omerskeho letiště. Do vzduchu šly messerschmitty 109 a fockewulfy 190. Viděl jsem je jasně a tolik jsem si přál, aby se ani jeden nevrátil, bylo by driv po válce. Mladší chlapec vždy upozorňoval: "Les Tomies sont lá, Monsieur. Salaux Boches. Anglíci jsou tu, pane. Špinaví Němčouři. . . Jsou unavení, lidé ze St. Omer to o nich vyprávějí. . Asi to tak bude, kamaráde, ale kdybys věděl, jak jsou ti "Boches" ještě silní a zatraceně obratní. Ale to jsem si raději nechal pro sebe, abych mu nezkazil náladu. Potom mi vyprávěli, jakou měli radost z anglickeho náletu na nádraží v St. Omer. Dvě stě Němců prý bylo tenkrát zabito. Řekl jsem jim, že jsem se tenkrát přepadu patrně zúčastnil a myslím, že jsem nelhal. Usmáli se a přikývli, jako by to schvalovali. Ti chasníci nemohli Němce ani vidět a řilcali o nich nepěkné věci. . . Večer jsme úplně zapomněli na nějaké nebezpečí a debatovali klidně a družně v kuchyni. Nadávali jsme na Němce a těšili se na konec války. Určitě to vyhrajeme to si myslili i oni. Malý kluk šel brzy spát a my začali hrát karty. Naučiljsemje hře, které jsme u nás říkali "vole, lehni". Přeložil jsem to ale raději na "hoři . Pak jsem jim ještě ukázal "zmrzlíka", i ten měl úspěch, a nakonec jsem se pochlubil několika triky, jimž jsem se naučil od přátel. Škoda, že tu se 34 35
mnou nebyli karbaníci od tstatřinácté, ti by byli předvedli hotovou exhibici. Po jedenácté selka nařídila jít spát. Uložili mne do postele se starším chasnikem. Ten sotva ulehl, už chrápal jako dřevorubec. Já jsem usnul později. Nic se mi nezdálo, nic mne neprobudilo, asi ze mne "všechno" spadlo dilc skvělým ochráncům. Když jsem ráno vstoupil do kuchyně čekal na mne na stole velký hrnec kávy a krajíc chleba tlustě mazaný máslem. Pohovořili jsme si ještě a pak jsem se připravoval k odchodu. Vyprosil jsem si kracičku na okopávání řepy a daroval selce modrý hedvabný šál, v kterém jsem létal na svípy, abych si pri otáčení hlavy po nepriteli neodřel krk. Dal jsem jim také zlaté manžetové knoflíčky a plnicí pero na památku. Zdráhali se vše přijmout. Poděkoval jsem jim za pomoc a přátelství. Chlapci mi stiskli ruku a přáli hodně štěstí. Selka k tomu dodala: "A na shledanou po válce. pane." "Přijdu se na vás podívat, přežijuli to," odpověděl jsem. Poodešel jsem několik kroků od stavení, když za mnou přiběhla hospodyně a dávala mi svou adresu. Abych prý je po válce našel. Vymluvil jsem jí tu pozornost poukazem, že u sebe nemohu mít ani to nejmenší, co by na ně v případě meho zatčení upozornilo. Sdělil jsem jí, že jsem si jejich statek dobře zapamatoval a že po válce určitě přijdu. Usmála se a se slzami mně přála hodně štěstí. A já si v té chvili vzpomněl na svou maminku, která mi přede dveřmi našeho domu řilcávala, když jsem odjížděl jako letec: ,. . . jenom buď, chlapče, na sebe vopatrnej. . Myslím, že totéž cítila i selka. Rozloučil jsem se trochupateticky, ale snad to bylo na místě. "Děkuji, drazí přátelé; nikdy nezapomenu na vaši pomoc a odvahu!" Kalhoty jako pišřalky, záplatovaný kabát, francouzský baret na hlavě, v jedné kapse láhev s kávou a v druhé krajíc chleba tak jsem byl vybaven na další pouř. Sešel jsem z kopečka a namiřil k lesi7cu. Na druhém konci jsem se zastavil a ohlédl. Bylo to asi pět set kroků od farmy. Moji francouzští přátelé stáli před domem a mávali. Zatočil jsem nad hlavou kracičkou a vydal se na cestu. . V hornické rodině Počasí mi přálo, nad poli se táhla slaboučká mlha a sluníčko příjemně hřálo. Jarní jitro mi tak trochu připomnělo jedno nedělní ráno, kdy jsem se vydal s kamarádem pěšky z Donína na hrad Hazmburk. Zem voněla zrovnajako u nás, hlavujsem měl lehkou a dušičku nadmíru spokojenou. Jaký asi bude v těch dvou cestách rozdil. . Krajina byla docela zajímavá. Překračoval jsem meze nebo podlézal dráty, kterými byla pole oplocena, a byl jsem rád, že tu nejsou živé ploty jako v Anglii. K poledni jsem musel překročit široký kanál, ale před mostem, o němž mi pověděla jedna žena, pracovali dělníci a měl jsem dojem, že jsou hlídáni. Vrátil jsem se kousek zpět a rozhodl se kanál přeplavat. Při svlékání jeli kolem dva cyklisti se slečnou. Naštěstí si asi mysleli, že jsem nějaký špinavý tulak, který si vybírá vši. Do kanálu jsem se sunul pomalu, aby mě nechytla křeč pak jsem ale uklouzl a šup, byl jsem osmělen. Plaval jsem "ouško" a šaty v uzlíku jsem držel nad vodou. Kanál byl široký jen asi osm metrů, přesto jsem šaty neuchránil od namočení. Ruka mi poklesla patrně únavou. Vyškrabal jsem se na břeh, vlezl do nějaké zahrady a rozložil jsem šaty na poledním slunci. Vyhříval jsem se vedle nich. Po kanálu přeiel parníček s vlekem, ale nikdo mě nezpozoroval. Prohlížel jsem si svůj skromný majetek, všechno bylo mokré nebo rozmočené. S těžkým srdcem jsem musel jednu stofrankovou bankovku zahodit, ale zbytek rozmočeného chleba jsem snědl. A s chutí. Už jsem byl se sušením skoro hotov, když se náhle přede mnou objevil asi padesátiletý chlap. Fousatý, ježatý, tupě na mne civěl. Začal jsem raději sám: "Bon jour, Monsieur. Mlčte, prosím, za chvili odtud odejdu." Chápal jsem, že je divné vidět nahého člověka ve vlastní zahradě. Zabručel cosi do fousů a šel upravovat postroj na koni, který stál ve stínu pod elkým stromem. Oba jsme se stále pozorovali. Prišal za pět minut a povídá: 36 37
"Bon, já budu mlčet evadé?" "Oui, Monsieur, švi evadé," potvrdil jsem, že jsem uprchlík, jak jsem se to naučil hantýrkou mezi piloty na francouzských letištích v roce 1940. A hned jsem pokračoval: "A moc rád bych věděl, jestli tu v okolí nejsou Němci." Děda zakašlal a před odchodem prohodil: Tady žádní nejsou." Ulehčilo se mi a vydal jsem se na cestu. Musel jsem projít dvěma zahradami, které byly od sebe odděleny drátěným a kůlovým plotem. Rozhlédl jsem se, jako kdybych doma lezl do Gruntovic zahrady na blumy, a když se kolem nic nedělo, přeskočil jsem plot. Podobně jsem prošel i druhou zahradu a doplížil se k hlavní silnici. Byl jsem nesmírně překvapen, když jsem tam znovu potkal mého fousateho dědka. Pňpadalo mi, jako kdyby tam na mne čekal. Poprosil jsem ho o vodu. Ochotně vyhověl a pozval mne do statku. Bydlel v něm se ženou a s třemi dětmi. Paní se vůbec neptala, kdo jsem a odkud jsem pňšel, a hned mě vyzvala, abych přisedl a poobědval s nimi. Polévka byla výtečná pravá francouzská, zeleninová. Hlavní jídlo jsem stěží dorazil, dopoledne j.sem totiž vypil několik litrů vody i darovanou kávu, abych zchladil horečku. Fousatý dobrák mlaskal do taliře a občas se na mne podíval. Smát se asi neuměl, ale vlídnost krášlila jeho krabatou tvář. Nevyptával se skoro na nic. Během oběda přišly do domu dvě ženy a zvědavě si mne prohlížely. Nepromluvil jsem však, jak mi před tím sedlák poradil, a tak se nic nedozvěděly. Potom jsem poděkoval a odporoučel se. Asi za hodinu jsem narazil na další kanál. Bylo to k vzteku. Po předchozí zkušenosti jsem už plavat nechtěl. Vrátil jsem se do polí a našel babičku, která tam pracwala s dědou. Šlo jim jistě na sedmdesátku. Dorozumívání s nimi bylo obtížné, oba nedoslýchali. Pracně jsem se dozvěděl, kde je přechod, a pak dědečka napadlo, že mi cestu ukáže. Řekl jsem, že mi postačí ukázat směr. Cestou jsem potkal mnoho lidí, nikdo si mne však nevšímal. Přešel jsem klidně kanál po nehlídaném mostě a dostal se tak až do jakéhosi městečka. Na periferii jsem opustil hlavní silnici a sešel do polí; naneštěstí to však byly stavební parcely. To jsem zjistil, bohužel až když jsem byl v "tom". Vracetjsem se nechtěl, bylo by to nápadné. Šel jsem tedy dál na druhou stranu, když se přede mnou náhle objevili dva němečtí pěšáci. Začal jsem dělat důležitého ajal se okopávat zemi. Pakjsem ale zjistil, že na tom poli vlastně nic k okopávání není, a nechal jsem toho. Němci si mne nevšimlia šli dál, zmizeli za domy. Odbočil jsem a přešel na silnici, po které jsem se chtěl dostat ven do polí. Sotva jsem přišel na silnici, 38 ohlédl jsem se. A k dásu, ti dva němečtí vojáci pňcházeli po téže silnici zprava. Určitě mne sledují ozvala se má fantazie. Znervózněl jsem. Dodatečně jsem zjistil, že jsem šel po přeponě a oni po odvěsnách tehož trojúhelniku. Chtěl jsem situaci nějak rozluštit, a málem to skončilo tragicky odbočil jsem totiž do jedné ulice, ale ta byla slepá. Honem někam vkroč ponoukl mě vnitřní hlas a já jsem poslechl. Myslel jsem to dobře chtěl jsem vyčkat v baraku nějakou minutku, až němečtí vojáci přejdou. Stál jsem za dviřky velkých vrat, která vedla do prostorného dvora, na jehož druhém konci byla několikaposchodová budova. Podíval jsem se trochu líp a teprve potom jsem si všiml nacistické vlajky nad hlavním vchodem. . . Trhlo to se mnou. Přes okna byly spuštěny dřevěné rolety, do nichž pražilo slunce. To mě asi zachránilo, neboř v budově bylo určitě etablováno nějaké německé komando. Neměl jsem čas odejít, vojáci mi byli v patách. Zaslechl jsem kroky a přikován obavami jsem zůstal stát hned za dveřmi a napjatě jsem pozoroval budovu. Stačilo pár vteřinek k nabytí klidu, dodnes nevím jak, a když němečtí vojáci vešli týmž vchodem jako já předtím, otočil jsem se a vyšel. Štěstí, že vojáci za sebou nezavřeli, ba ani se neohlédli. Nesnažil jsem se uvažovat o jejich povýšenosti, ani proč tam neměli stráže, a rychle jsem se vzdaloval z horkého místa. Šel jsem krásnou krajinou, ale raději bych viděl otevřené pole než lesilcy. V lese budí tulák větší podezření. Žízeň mne neopouštěla. Potok, na který jsem narazil, byl přiliš kalný. Když jsem spatňl u východu z lesa chatu, vstoupil jsem a požádal o vodu. V baráčku bylo mnoho lidí, ale ani jeden mladý muž. Vodu mi dali neochotně, nedůvěřovali mi. Pil jsem tak hltavě, že to asi přišlo jednomu starci líto. Přistoupil ke mně a začal, kdo prý jsem. Utekl jsem z německeho tábora, mám rodinu v Nevers a jdu k ní, povídám. Během svého putování Francii jsem vědomě lhal, abych svedl stopu, ale hlavně abych nedal důvod k lidskému povídání, které pro zpravodajce a čmuchaly má velký význam. "Evadé" byl ve Francii běžný případ a lidé to hned zapomenou. Jenom tam, kde jsem hledal pristřeší, jsem po dobré úvaze prozradil svou totožnost, ale i tak jsem byl jednou anglický a podruhé český letec. V chaloupce bylo vidět francouzskou bídu, důsledek německého hospodářství v okupovaných zemích. Mladá žena se šesti hubenými dětmi, její rodiče a patrně i rodiče jejího muže, který byl asi zajat, všichni jako stíny. Poprosil jsem o chléb. Vysmáli se mi, ale byl to podivný smích. "Sami nemáme. Všechno snědí děti. Máme bídu. Němci a velcí farmáň mají, tam jděte, aP vám dají najíst." 39
Odešel jsem a mrzelo mě, že jsem o chleba vůbec prosil. Za lesilcem jsem si v malé hospůdce objednal pivo. Mladá, velmi hezká hostinská začala vyzvídat. Nic jsem jí neřekl, přestože byl květen, lásky čas. . . Chtěl jseIn jonom koupit chléb a jít. Po obou stranách silnice, po níž jsem šel dál, rostlo neproniknutelné houští. Dával jsem pozor na auta. Dvakrát jsem se před nimi schoval do k:oví. Prvé patřilo rozvažečům piva, v druhém jeli Němci. Konečně se přede mnou objevila krajina, jakou jsem měl nejraději, otevřená pole a rovina. Svlékl jsem si kabát a kráčel v slabém svetru, který mi zbyl z mé letecké výstroje. Bylo mi krásně, zapomněl jsem na hlad, nebo snad právě z hladu jsem si začal pohvizdovat a zpívat. Avšak moje pohoda netrvala dlouho. Začalo mě svrbět pravé chodidlo. Zul jsem boty, vysypal hlínu, vyhodil kamínky a putoval dál. Ale pak jsem zjistil, že kamínky a hlína nejsou pravou příčinou silného pálení. Dva velké puchýře na každé noze, červené maso kolem a několik stovek kilometrů před sebou není žádná legrace. Ponožky byly mokré a zablácené, boty těžké, vatované, nohy se potily. Odpočal jsem si trochu a rozhodl, že tuto závadu musím nějakým způsobem odstranit. Chtěl jsem si koupit nové ponožky, ale potkával jsem jenom ženv. Jednou jsem potkal chlapa, který šel na boso. Dodal mi odvahu jít také tak. K večeru jsem přišel do průmyslového kraje. Asi dva kilometry před jedním městem jsem se zastavil u malého statku. Váhal jsem vejít, ale hlad a hlavně žízeň zně k tomu donutily. Ve světnici žehlila mladá žena a v kolébce u nohou jí křičelo děcko. Když jsem vešel, utišilo se bud jsem je postrašil nebo to mrně se mnou cítilo. "Bonjour, Madame, rhohla byste mi dát něco k pití, prosím?" povídám spisovně, jak jsem se naučil z knih. Žena se vylekala, neodpověděla. Požádaljsem o vodu. Beze slova miji podala. Je asi němá, řekl jsem si, a předstíraje velmi unaveného, požádal jsem, zda si mohu sednout. .,Ano," ale neřekla pane. Neurazil jsem se, ale bylo mi to divné, nebol Francouzi jsou prý v řeči zdvořilí ke každému. Pozorovali jsme se chvili, načež ze sebe pomalu vysoukala: "Zavolám tatínka." Nic jsem proti tomu nenamítal, byl jsem rád, že sedím, nohy tížily jako centy. Přišel sedlák, hrome, to byl pořez. Bylo mi všelijak, když mě začal zpovídat. Stále jsem nevěděl, na čem jsem. Vše se mi zdálo záludné. Podala mi kousek chleba a skleničku piva. Potom jsme seděli asi deset minut beze slova. Starý si občas projel rukou fousy. A pak přišel muž té 40 vystrašené hospodyně a nejevil o mne zájem. Celá rodinka mi připadala jaksi primitivní. Děda začal zase vyzvídat. Hovořili jsme asi půl hodiny s velkými přestávkami, v nichž si starý hospodář prohlížel mne a já jeho. Zdál se mi dobrým francouzským venkovanem a můj první dojem, že je lakomec, zmizel. Jeli člověk na vážkách, jestli má mluvit pravdu nebo oprávněně lhát podle hesla: "I lež je omluvitelná, jdeli o splnění dobreho úkolu", snaží se probádat nejdříve prostředí. Na lišaka lišácky, na dobrotu upřímností. "Jsem anglický letec a prchám před Němci. Nechci od vás nic než kousek chleba, a můžeteli, nechte mne zde přes noc, vyspím se ve stohu." Starý něco zabručel. Vtom se do toho vložil mladý: "Nocleh vám poskytnout nemůžeme a jídlo nemáme. Možná, že vám dají něco lidé ve městě." A pak zase dlouho nic. Dojedl jsem chleb a děda mi podal další krajíček. To mi stačilo, abych začal znovu: "Já vám rozumím, myslíte si, že jsem německý špión, provokatér. Jsem anglický letec, Čech. Bojoval jsem i tady ve Francii a musel jsem uprchnout do Anglie. Nemějte obav, neudám nikoho." Mezitím vzala polekaná žena z kolébky děcko, sedla si proti mně a začala kojit. Manžel přihlížel. Byl to obraz nádherné přirozenosti a vzbuzoval úctu. Lidé, kteří ve svém životě byli asi nejdále v přilehlém městě a kteří se dřeli jen na té farmě. Takoví lidé nemohou být špatní, pomyslel jsem si. Dojedl jsem druhý krajíček a čekal na třetí. Ale tentokrát se stařeček nepohnul a nenabídl. Poděkoval jsem, ale nevzdal se naděje. Byl jsem hladový, potřeboval jsem si odpočinout a hlavně se vyspat. Nohy stále pálily. Začal jsem hrát. Byl jsem hodně unavený, cítil jsem to, zvláště když jsem vstal, ale začal jsem úmyslně přehánět, abych pohnul jejich citem. Zapotácel jsem se a chytil se veřejí. Venku jsem šel jako opilý a našlapoval jako na špendlikách. To poslední jsem "nehrál", to se ozvaly puchýře. Obešeljsem dům, a kdyžjsem procházel otevřenou zahradou do polí, zaslechl jsem: "Hej pane, tady máte dvě vejce. Vypijte je, jsou čerstvá." Byl to děda. Viděl jsem na jeho tváři soucit i radost. Trochu jsem se zastyděl, že jsem z něho tu dobrotu vyrazil podfukem, ale jistě by mi byl odpustil. "Víte, musíme být opatrní, pane, les Boches jsou zlí." Usmáli jsme se na sebe. Za chvili přišli i mladí. Dostal jsem mleko a ještě čtyři vejce. Zhltl jsem je jako tchoř. Zvali mne zpět. Odmítl jsem 41
zdvořile, odmítl jsem i nocleh. Cítil jsem znovu silu a trochu jsem se styděl za tu hru. Byli to dobří lidé. Děkoval jsem jim pohledem i slovy. Dlouho stáli za humny a mávali. Cítil jsem se zase fit, jen nohy mě pálily. Klel jsem jako pohan, zvlášř když jsem sjel po kameni. Zamiřil jsem k pravému okraji města; můj směr vedl na jih. Musel jsem přejít hluboké úžlabí. Při pádu na prikré stráni jsem si poškrábal nos i tváře ale s nohama bylo stále hůř. K puchýřům se přidaly krvavé odřeniny. Rozbité ponožky se přilepily na čerstvé rány a to působilo bolestné píchání. Rozhodl jsem se, že při nejbližší přiležitosti "přistanu" nebo přespím na poli. Dobelhal jsem se až na kraj města, s kterým sousedil les. Tam jsem si sedl na zídku a pozoroval okolí. Všechno kolem vonělo jarem a já na tom byl tak bídně. Asi sto kroků ode mne vedla polní cesta, přecházeli po ní lidé. Děti se radovaly z procházky vedle maminek nebo tatínků a ti větší se radovali z máje a lásky. Když jsem si odpočinul, zvedl jsem se a šel dál. Kracičky jsem nyní používal jako hole. Asi u třetího baráku jsem se zastavil a oslovil mladého muže, opřeného o plot zahrádky. "Dobrý večer, pane, dejte mi, prosím, napít vody. Dali jsme se do řeči. Muž byl chytrý a měl pronikavý zrak. Byl vysoký, štihlý a čistě oblečen. Na ruce držel děvčátko. Při naší rozmluvě je hladil a stále si mne prohlížel. Pak je postavil vedle sebe a pokračoval ve výslechu. Vyzvídal velmi šikovně, ale celé jeho jednání prozrazovalo, že mluvím s velkým vlastencem. "Jsem velitel jedné anglické stfhací squadrony, Němci mě sestřelili nad severní Francii," řekl jsem mu nakonec. "Ukažte mi ruce," naléhal. Klidně se na mne podíval a pak se ptal na prstýnek. Řekl jsem mu, že je to památka z Čech, a vysvětlil odznak i svou hodnost. , Pojdte dovnitř " vyzval mne nahle. Vešel jsem a viděl velmi spořádanou rodinu. "Mami, tady vedu sestřeleneho českého letce, dejte mu něco najíst a připravte teplou vodu, af se může umýt," usmál se na mne. Jeho matka, malá kulatá Francouzska, plná dobroty a laskavosti, začala hned připravovat jídlo a rozšafně se mnou hovořila. Její manžel přišel z vedlejšilzo pokoje a srdečně mne vítal. Pak přišel ještě bratr mladého muže, mrzáček. Vypadal jsem asi nedůvěřivě nebo ustrašeně, všichni mne totiž začali utěšovat. Umyl jsem se a ulevil nohám. Pak jsem snědl dvě vejce, kus chleba a vše zapil dobrou kávou. Dověděl jsem se, že statný mladý muž je ženat, holčička je jeho dcera. Žena prý přijde později. Obě rodiny byly hornické. Mladý mi vyprávěl mnoho historek o Němcích a dvou italských letadlech, která se srazila nad jeho baráčkem. Němci prý napsali do novin, že to byli Angličané, které sestřelili. Také se zmínil o velkém anglickém bombardovacím letadle, sestřeleném v blízkosti města. Každý den ráno se objevovaly na hrobě anglických letců čerstvé květiny. Spilal Němcům, eří prý z města odvlekli a popravili na tři sta lidí. S radostí jsem ho poslouchal. Horníci jsou asi všude odvážní nebojí se dole, když kopou uhlí, nebojí se ani nahoře, když se radují ze sluníčka. A vzpomněl jsem si na Ostravu, na útěky letců a na statečnou pomoc umouněných kopáčů uhlí, kteří za to nikdy nic nebrali. Zaníceně hovořil o Angličanech, na které čekají den ze dne, a chtěl jim pomáhat zabíjet Němce. Později přišla jeho manželka. Už o mně věděla. Prohlédla si mě a rozhodla, že musím změnit kalhoty za čistší a neroztrhané. Potom jsme se všichni sesedli v kuchyni. Horník s dceruškou na klíně, žena vedle něho, já s dědečkem a babičkou naproti. V koutku seděl horníkův bratr. Vyprávěl jsem jim o domově, o krajině u nás, o válce a o svém putování. Poslouchali pozorně a připadal jsem si jako doma mezi svými. Mladí byli přímo vznešení sálala z nich sila, touha po životě a spokojenost. Horník navrhl, abych u nich zůstal celý den a pořádně si odpočinul. Zavedl mne do podkrovní světničky, kde čekala široká francouzská postel s duchnou. Nadchla mě, něco takovéhojsem neviděl léta. Mladý se se mnou rozloučil a šel na noční šichtu. Horečka mi dlouho nedala usnout, ale únava a snad i blaženost nakonec zvítězily a přinesly hluboký spánek. Celý druhý den jsem strávil budv kuchyni nebo ve vedlejším pokoji, kde mne nikdo nemohl vidět. Museli jsme být opatrní. V poledne přišlo velké překvapení. Dostal jsem k obědu beefsteak přes celý taliř, připravený po francouzsku. Bože, ty Francouzky dovedou vařit! Měli všichni nesmírnou radost, že mi chutná. Když jsme byli sami, řekl mi mladý: "Maminka vás má ráda a shání, kde se co dá. To maso bylo velké překvapení i pro nás." Dojemně o mě pečoval mrzáček. Byl stižen obrnou a navíc koktal. Seděl stále tiše u mne na nízké stoličce a poslouchal jako dítě pohádky. Pak si dodal odvahy a začal mne utěšovat. "Nebojte se, Monsieur, my vás Němcům nedáme, zítra vás vyvedu z města." Bedlivě mne pozoroval při jídle a pořád mne povzbuzoval. Když jsem skončil, honem mi chtěl přinést další. Než jsem mohl zakročit, vyčistil mi boty a udělal vše, co mi na očích viděl. Splácel jsem mu t upřímností, sdilností a přátelstvím a doufám, že mu to jednou oplatím i jinak. Uvědo 42 43
mil jsem si, jak důležité je dát postiženému najevo, že svět ho potřebuje, že je užitečný jako každý jiný. Odpoledne jsem si šel lehnout. Víc jsem dřímal než spal, ale odpočinul jsem si. Asi k šesté hodině jsem sešel dolů na dobrou večeři a potom jsem se bavil s dědečkem, vysloužilým horníkem. Vyprávěl jsem mu o našich dolech na Mostecku a Duchcovsku, o kraji našich horniků, které jsem dobře znal, o tom, jak nemají rádi okupanty. To se mu líbilo. Večer přišla manželka mladého horn7ca: "Tady máte pytlllc a do něho vám zítra dám obložené chlebíčky. Do téhle láhve vám nalejeme kávu de Gaulle. Zatím jste u nás pil jenom obyčejnou. De Gaulle je ta nejlepší, ještě předválečná. Jsme tu všichni pro de Gaulla. Mladý hornik odešel zase na noční a já na kutě do své komůrky. Ote vřel jsem okno a dlouho se díval přímo před sebe do listnatého lesa. V chutnával jsem krásu a prostotu přírody tak intenzívně, že jsem cítil, jak velká škoda by byla ztratit s ní dotek někde v zajateckém láaru, a slibil jsem si skoro přísežně. že musím Němcům utéci stůj co stúj. Ráno při loučení byli všichni v kuchyni. Mrzáček se tvářil velmi důležitě, bude mi dělat průvodce. Smluvili jsme se, že pújde nenápadně první ajá asi padesát metrů za ním. Poděkoval jsem všem, a odešel jsem doprovázen upřímnými pohledy. Cesta pro mne byla zábavná, ale enervující. Mrzáček totiž vzal svou úlohu smrtelně vážně a dělal chybu za chybou. Stále se ohlížel, kynul, a když odbočoval, zastavil se a ukazoval do postranní ulice, jen abych nezabloudil. Když jsme prošli městem, dohonil jsem ho a vysvětloval mu, že nesmí dělat nic nápadného. Souhlasil a polepšil se. Potkávali jsme mnoho lidí, většinou horniky a dělníky, Němce ani jednoho. Snad to bylo lépe vzhle dem k přehnané horlivosti mého prúvodce. Prošli jsme v "bojové sesta věještě dvě vesnice a teprve pak šli pospolu. Prostými slovy mi vyprávěl o poměrech a nadával na Němce. Za tři hodiny jsme dorazili k jeho tetě, která bydlela se synáčkem v malém baráčku. Nabídla mi hned kávu a kus chleba. Mrzáček odskočil pro svého bratrance. Ten uměl spilat. Řilcal, že s kamarády iná ukryté pistole i munici a že s tímjednou půjdou na Němce. Potřásl jsem dlouze rukou svému upřímnému a odvážnému společní kovi, poděkoval a vydal se dále s novým průvodcem jeho bratrancem, který převzal úlohu velmi ochotně. Byl hubený, asi čtyřiadvacetiletý a nosil brýle. Mnoho toho nevěděl, ale pořád nadával. Ptal jsem se ho, zda také ostatní Francouzi mají podobné mínění. Odpověděl, že ano, a odplivl si. Asi za půl hodiny jsem mu poděkoval, že už trefím sám. Cesta mi 44 ubiliala nerušeně celé odpoledne, jen nohy začaly zase pálit. První ženu, kterou jsem potkal, jsem zastavil s otázkou, kde je řeka Somma. "Asi kilometr, Monsieur," a ukázala mi směr. Nenáviděl jsem kanály, řeky a dvoukolejné tratě znamenalo to obtížné přechody hlídané Němci nebo jejich přívrženci. Plavatjsem už nechtěl a raději jsem volil průchod vesnicí nebo městečkem, kde byly mosty a lávky. U Sommy jsem si vybral jednu vísku, ale běda přeběda, most tam nebyl. Odhodlal jsem se pro nutnou informaci do malé chilupy těsně u vody. Byla v ní jenom žena. Začal jsem jako obvykle: "Prosím, Madame, mohla byste mi dát trochu vody?" Zarputile se na mne podívala a beze slova mi podala sklenici. Asi jako by chtěla říci: Chlap jako hora a nestydí se žebrat! "Kdo jste," začala přísně a neřekla ani Monsieur. "Jsem uprchlilc. paní." "To není pravda, jste cizinec," a změřila si mne od hlavy až k patě. "Bojoval jsem v českém vojsku, zatkli mě a ted, utilcám. Prchl jsem ze zajetí. Jsou zde Němci?" "Nevím," odsekla. "A co na tom, kdyby tady byli?" "Madame, nechci nic kromě rady, kde bych mohl přejít řeku, a prosím, neňlcejte nikomu, že jsem tady byl." " A co když to na vás řeknu?" "Nesmíte, Madame," a to už jsem začínal mít zlost. Pohrdlivě se na mne podívala a zamíchala cosi v hrnci na plotně. Bože, to byla vůně! Začal jsem jinak: "Madame, sil vous plait, mohl bych dostat kousek chleba, mám velký hlad." "Mám tři děti a chleba málo." Nevím, co nne to tenkrát napadlo. Myslel jsem si najednou, že mě zradí, že v nestřeženém okamžiku vyběhne ze dveří a začne křičet, aby si pro mne přišli. Byl jsem ve střehu a rozhodl jsem se svázat j přinejhorším provazem, který se válel v rohu, a utéct. Pokračoval jsem v rozhovoru: "Nejsem špión ani člen páté kolony, věřte mi." Chtěl jsem začít "hrát", ale zprotivilo se mi to. Najednou se ituace změnila. Vrzla vrátka a prošla jimi nějaká žena, asi sousedka. "Honem, pojdte sem," pravila ukrutnice a táhla mne do vedlejšino pokoje. Tam jsem měl dost času na přemýšlení. Snažil jsem se přesvědčit sebe sama, že selka jenom vyzvídala a že nakonec všechno dobře dopadne. Když mne však znovu pozvala do kuchyně, ani v nejmenším se nezměnila. Žádal jsem od ní mapu. Řekla, že nemá. Já jsem však věděl skoro 45
určitě, že má ve Francii najdete skoro v každém domě nástěnné kalendáře téhož typu, které mají na rubu mapu okolí. Řekl jsem jí, že mi stačí i ta, co visí na stěně. Měla zlost, ale podala mi ji. Studoval jsem na oko mapu, ona studovala mne. "Jste opravdu Čech?" povídá najednou. "Jsem a nemám rád Němce." "Němci nejsou všichni zlí." Sakramentská ženská, už zase začíná. "Němce ještě poznáte, mnoho vašich krajanů smýšlí stejně jako já." Pomáhal vám někdo, dali vám najíst?" , ,Na světě jsou ještě dobří lidé." Už mě celá komedie přestávala bavit. Ženská jako četnik, a kdyby alespoň už přestala míchat jídlo v hrncích. Nejen duše, i nos a žaludek podstupovaly muka. "Za chvili přijde můj muž z gole, chceteli, počkejte na něho," řekla a už si mne nevšímala. "Počkám." Jedním okem jsem prohlížel mapu a druhým hlídal selku. Asi kolem druhé hodinypřijél její muž a dva snové. Sedlák byl klidás a nebyl vůbec překvapen. Rekl jsem mu pravdu. Zena zase zapochybovala, ale nakonec mi dilc jeho klidu uvěřila. Pozvali mne ke stolu. Dostal jsem chutnou polévku uzené maso a brambory. Poděkoval jsem a odešel. Jejich nejmladší syn, dvanáctiletý chlapec, šel se mnou ukázat mi přechod. Šli jsme podél Sommy asi kilometr, krajina byla púvabná. Chlapec vyrávěl, že se tu bojovalo, a byl na to hrdý. Viděl jsem rozbitý baráček. Reku jsme přešli po lávce, na níž lovilo několik typických Francouzů ryby. Chlapec se pak vrátil. Hodil jsem kracičku přes rameno a pokračoval sám v cestě k velkému městu Pariži. Pytlíček s kouskem chleba a lahví zpola naplněnou kávou, kompas na 180 stupňů a naděje to byla celá moje výzbroj. Sotva jsem se dostal do polí, začalo pršet, a jak! Široko daleko nebylo přístřeší. Po chvili jsem objevil jakousi hromadu řepy, přikrytou hlínou, u nás tomu říkají krecht. Štěstí mi přálo, nebof díra, odkud odebíral sedlák řepu, byla na straně odvrácené od deště. Zalezl jsem tam, ale vítr se naschvál stáčel a zanášel vodu i na mne. Podkopal jsem kracičkou hlínu, shrnutou řepu jsem vyházel a byl jsem zase v suchu. Po chvili se hlína začala sesypávat, padala mi za krk a nakonec na mne všechno spadlo. Vyhrabal jsem se a pokračoval v putování. Ještě poprchávalo, ale podle pohybu a seskupení mraků jsem se utěšoval, že se vyčasí. V máji však jsou i mraky bláznivé. Začaly se stahovat a posléze se strhla pořádná bouře a lijavec. Doběhl jsem pod osamělý strom, ale nemělo to význam, 46 byl jsem promoklý až na kůži a úplně zablácený. Šlo se mi špatně, bláto se lepilo na nohy; čas však byl drahocenný a cesta dlouhá. Když za chvili vyklouzlo z mraků sluníčko a začalo sát vodu, kouřilo se ze mne jako z řeky za jarního rána. Asi po dvou hodinách cesty jsem se zastavil u jednoho oráče a vyzvídal něco o kraji a městečku, které leželo přímo přede mnou. Mínil jsem je obejít. "Můžete klidně projít, nejsou tam žádní Němci," pověděl mi. Prošel jsem jím po okraji. Potkal jsem mnoho lidí, ale nikdo si mě nevšiml. Měl jsem již dost cestování po polích, a proto jsem se vmísil do proudu dělníků, směřujících na jih. Odpadával jeden za druhým, až jsem zůstal sám. Potkal jsem dva strážnilcy na kole. ale ani pro ně jsem nebyl zajímavý. Po několikakilometrovém pochodu jsem se k večeru rozhodl požádat v nejbližší vesnici o nocleh. Hned najejím okrajijsem vstoupil do domku a žádal, jako obvykle, o vodu a pak o nocleh. Obyvatelé se na mne ustrašeně podívali a prohlásili, že nemají místo. Ve vsi je prý několik statkářů, kteří mě ukryjí. A pak jsem si vybral jeden velký statek, kde jsem na dvoře zastihl pracující babku. "Dohrý večer, Madame, jsem evadé a chtěl bych někde přespat," to už jsem uměl tak perfektně i s přízvukem, že ve mně nepoznali cizince. "Musíte si promluvit s patronkou, je na zahradě." Majitelka statku nevypadala ani trochu jako Francouzka. Už vzhled tomu nasvědčoval, což teprve konverzace! Budmá za manžela Angličana nebo musela v Anglii dlouho popíjet čaj. Byla mladá, asi pětadvacetiletá, velmi klidná. " Bon jour, Madame." "Monsieur," ona na to klidně a trhala dál zeleninu. "Jsem evadé. . ." zakončil jsem plynně. "Ejhle, ejhle, Monsieur," ona zase klidně. "Mohl bych u vás přespat, třeba ve stodole nebo ve chlévě, sil vous plait?" , ,Proč ne, Monsieur?!" Hrome, takhle to ještě nezačínalo nikdy a nikde. "Máte mlelco? Zaplatím, mám peníze," chlubil jsem se. "Já se podívám." Vztyčila se a trochu si mne prohlédla. Zůstal jsem stát na dvoře a nevěděl, co si mám myslet. Statkářka dala nějaké rozkazy dědovi, který se loudal na dvoře. Pak jsem ji spatřil už jenom jednou. Nakoukla do stodoly, kde jsem se klepal zimou na balíku slámy, a řekla pár šlov: 47
"Muž ještě není dóma, přijede asi v noci. Nekuřte, abyste nezapálil slámu. Dobrou noc." Přestal jsem se divit a začal se ohlížet po lůžku. Do pírně jsem nemohl, byla plná slámy. Uložil jsem se tedy na mlatě pod hrabačkou. Zahřál jsem se poněkud taháhím slámy. Za chvili přišel čeledín. Pozdravili jsme se. .,Já Polák," povídá mi. "Á, pan Polák a jak tu, proše pana," překvapil jsem ho polskočesky. Chlap se zasmál. Sdělil jsem mu, že jsem Čech. "Nó, ták ták, ale jídla maulo, proše pana. K ďasu, to je nepříjemné. Vzal mě do stáje, kde jsem se ohřál. Dozvěděl jsem se, že statkářka nařídila předákovi, aby se o mne postaral. Ten přišel za chvili, byl to dědek ze dvora a Francouze nezapřel. Po francouzsku se divil, po francouzsku byl i zvědavý. Umyl jsem si ve stáji ve škopku nohy a zjistil jsem že přibyly tři nové puchýře a několik odřenin. Pak jsem šel na kutě. Dědek přinesl několik pytlů na přikrytí, byly od ledku a vlhké. Hodil jsem je vedle sebe a přikryl se slámou. Dlouho jsem nemohl usnout, lomcovala mnou horečka. Ve stodole pořád něco běhalo a šustilo, patrně obvyklé myši a kočky. K ránu mne vzbudila zima. Běhal jsem asi hodinu před rozedněním po mlatě. Prišel dědek a ptal se, jak jsem se vyspal. Řekl jsem mu a va" a šel s ním do jeho baráčku, kde měl svou babku. Byli to patrně deputátníci, ale nabídli mi bohatou snídani: dvě vejce na rendlíku, opečené brambory, dobrou bilou kávu a krajíc chleba s máslem. Chudí lidé mají snad bez výjimky dobré srdce. S dědou jsem si ještě chviličku popovídal, babička však o mne a moje zážitky mnoho zájmu nejevila a starala se výhradně o můj žaludek. Polá ka jsem už nespatřil, odjel brzy ráno orat. Poděkoval jsem oběma dobrá kům tak srdečně, jak jsem ve francouzštině dokázal, a poprosil je, aby vyřídili můj dilc patronce, která patrně dosud spala. . . Dnes je neděle a musím proto svou pouf skončit před polednem, odpo ledne lidé na polích už nepracují a mohl bych vzbudit podezření. Všechno dosud klapalo, až na ty nohy. Ponožky se lepily na živé maso, co chvili se odlepily, pak zase zdrhly, přilepily se na jiném místě. . . Asi k desáté jsem vylezl na kopec, pod nímž se v dlouhém údolí táhla vesnice. Na druhé straně údolí byl vidět nějaký rozestavěný tábor. Místo přechodu bylo velmi podezřelé, rozhodl jsem se zjistit napřed něco bližší ho. Brzy jsem měl přiležitost, potkal jsem na poli ženu, která trhala pro králilcy trávu. Poradila mi, a přála mi mnoho štěstí. Za vesnicí jsem přešel údolí a zabočil polní cestou do polí. Pak jsem zahnul do malého úvozu, ale hned jsem litoval přede mnou stál německý voják na stráži. . 48 Němcům tváří v tvář Píchlo mě u srdce, na okamžik jsem se zastavil. Německý voják však hlídal velmi dobře otočil se ihned a zamiril rovnou ke mně. . . Byl to první živý německý voják, s kterýmjsem se za války tváří v tvář setkal. Při té přiležitosti se mi vybavila vzpomínka na německé vojáky, s nimiž jsem se sám ještě v uniformě setkal před válkou naopak naposled: Naše 63. letka bývalého čs. letectva byla letkou dálkozvědnou a byla roku 1938 přemístěna z Olomouce na travnaté letiště u Přerova, takže se stala odloučeným útvarem leteckého pluku. Do jediného, poněkud malého hangáru jsme napěchovali naše jednomotorové "stovky" a dvoumotorové "B 71" sovětské výroby. Na rovné ploše se nám vzlétalo dobře, jen deště nám vadily, kola dvoumotoráků se bořila a častojsme létání museli přerušit. Velitelem letky bvl major Skoba, poručilc Mirek Holomucký zastával funkci zpravodajského důstojm7ca a já prvního důstojníka, řadovými piloty byli převážně délesloužící poddůstojníci. Od léta 1938 se o nás začala silně zajímat německá luftwaffe. Její letadla ze značných výšek pilně fotografovala důležité oblasti a samozřejmě také naše letiště; poměrně výkonné a téměř neznámé "B 71" Němce dráždily. Naši stíhači někdy startovali proti fotografujícím letadlům z olomouckého letiště, neměli však dostatečně výkonné stroje a navíc byli bez radaru bezmocní. Přešlo léto, v září jsme otevřeli mobilizační obálky a připravovali se vzlétnout k bojovým úkolům, po Mnichovu jsme však museli proti své vůli kapitulovat, byP s velkou bolestí. Dne 15. března 1939 padal sníh, vítr dul okupantům do zad a přidával jim na rychlosti. Než jsme se nadáli, byli v našem hangárovém přístěnku. Přišli tři dva plukovníci a jeden poručík, jakýsi Schubert. Pozdravili v bezvadném pozoru a začali se omlouvat, že pricházejí s tak neradostným a nevděčným posláním, plní prý pouze rozkaz. . . Tehdy bych byl raději německy neuměl. Pak vytáhli z aktovky letecké snímky našeho letiště a neomaleně je 49 SELEN a
rozprostřeli po stole, jako by chtěli potvrdit, že zaranžovanou omluvou zaplatili a ted už budou zboží jenom přebírat. Mirek stál vedle mne a zrakem odbornika odhadl výšku, z jaké byly snímky pořízeny, pak si stoupl stranou a do oběda nepromluvil ani slova. Major Skoba se omluvil, že má housera a lehl si na polní lůžko ke stěně kanceláře zády k "hostům". Plukovníci klapli podpatky, vojensky zasalutovali a odešli. Oberleutnant ve ztuhlém habtachtu vymrštil ruku a vzdal hold vůdci. Plukovníci ve dveřích také zamávali. Bylo to poprvé, co jsme viděli a slyšeli "Heil Hitler". Předali jsme materiál. Když jsme byli hotovi se skladištěm zbraní, nabídl nám oberleutnant Schubert, abychom si vzali na památku malorážky. Snažil se chovat velkoryse, ale klíčky si vzal ode všeho. Předáno, stvrzeno, podepsáno. Zůstali už jenom pozůstalí, kterým bylo upřeno právo na dědictví, protože byli zbaveni svéprávnosti. Rozešli jsme se. Nejdříve oficiálně proslovem velitele před nastoupenou letkou pak kamarádsky jeden s druhým. Přáli jsme si lepší budoucnost, než slibovala momentální situace, sice s úsměvem, ale ten měl v sobě více desperátství a rezignace než víry. Viděli jsme totiž že německá armáda nebylajenom cirkus plechový, jak se řilcalo. Jejich letadla byla daleko rychlejší než naše, a tanky, co harašily už i v Přerově, nebyly z papundeklu. Vzali nám křídla a zbraně. Propadali jsme podivné náladě vteřiny rezignace, hned zase probuzení naděje na odplatu ani nevíme jakou ajak, zlost, šibeniční humor, neviditelný chaos v myšlení, obavy z existence, dorážející beznadě. A nad tím vším suverénně vztažená ruka "ochránců", nebezpečná, slibná propaganda. Ale zanedlouho "protektoři" začali ukazovat i dokazovat nádřazenost vyvolené rasy. Nechybělo mnoho a stali jsme se s Mirkem její obětí. Po záboru jsme zůstali na letišti ještě několik dní. Major Skoba nás jednoho večera pozval do vinárny. Měla to být součást našeho etapoveho loučení. Sesedli jsme se s malou společností kolem stolu. Major byl v civilu, my s Mirkem naposledy v uniformách leteckých poručiků. Bavi li jsme se a naslouchali tlumené taneční hudbě. Za chvili vstoupili do místnosti dva vojáci pořádkové hlídky wehrmachtu, která měla udržovat na ulici pořádek, kdyby snad vojáci riše projevovali nepřátelské city vůči obyvatelstvu Přerova. Velitelem hlídky byl feldvebl, "mužstvo mu dělal desátník. Na opascích se jim bloumcaly pistole. Dali si nalít štamprdle a pak přišli požádat o tanec děvčata, která s námi seděla u stolu. Ta odmítla. Nacisté se urazili, cestou ke svému stolečku si zanadávali, ale ne hlasitě a okázale. Zavolali si vrchniho a poručili dvojité porce šnapsu. Za 50 chvili odepjali řemeny a nechali je s rámusem spadnout na zem, tak jak byly, i s pistolemi a bajonety. Trvalo hezky dlouho, než měli dost a vrávoravě odpochodovali. Po jedenácté jsme s Mirkem odešli, posádkový rozkaz doporučoval neukazovat se po půlnoci v uniformě. Ostatní společnost zůstala. Sotva jsme za sebou zavřeli dveře podniku a vstoupili na ulici, byli jsme zastaveni řevem: "Halt, Hánde hoch!" Chvilku trvalo, než se náš zrak přizpůsobil tmě. Neviditelný protivnilc ještě jednou výzvu opakoval a my jsme v něm poznali známé uniformy z lokálu. Vzpažili jsme, v dané situaci bylo líp poslechnout než stavět se na odpor. "Ke zdi!" zařval jeden z nich. Začal jsem mluvit na Mirka a vzápětí na pistolniky, znal jsem tehdy německy dobře. "Co to má všechno znamenat?" "Nekušněte a držte hubu! Zastřelíme vás jako psy. Neumíte se chovat a civilista měl v klopě rudou rosetu." Pokoušel jsem se všechno vysvětlit: "V ničem jsme vás neurazili a rudá roseta je rumunské vyznamenání." Mirka začala pálit chodidla, začal mi radit: "Nejlepší bude, když po nich skočíme, jsou ožralí jako dobytek. Přemůžeme je, povalíme a pak odejdem." Ani jsem nebyl překvapen, že citlivý Mirek, Ostravák, chtěl jejich lumpárnu zakončit kontraagresí. Není pochyb, že s takovým partnerem a vytrénovaným sokolským atletem bychom to byli dokázali. Felák ale začal zase řvát a zuřivě nařídil, abychom ruce zvedli ještě výš a zahnal nás až na zed: Pak zase oba upadli do tupé Ihostejnosti a začali si mezi sebou povídat opilecké žvásty. A že nás oddělají. Mezi tím se otevřelo okno protějšiho domu, patrně tam zaslechli hulákání soukmenovců a chtěli jim přijít na pomoc. Objevilo se v něm asi pět vojáků. Jakmile je felák trochu seznámil se situací, už cpali do okna lehký kulomet a dohadovali se o první ráně. Povyk pravděpodobně pronikl i do vinárny, neboP náš velitel chtěl vyjít ven a zjednat pořádek. Byl však i se zbytkem společnosti zahnán zpátky do chodby. Nechtělo se mi věřit, že by se vojáci wehrmachtu odhodlali k popravě, a považoval jsem všechno za jejich zabavu a strašení. Pak jsem si však uvědomil, že revolver v rukou opilých nadutců a primitivů je zrovna tak nebezpečný jako sirky v rukou dětí u stohu slámy, a začal jsem vyjednávat. I když debata byla všelijaká a zdálo se, že nepovede ke kloudnému konci, uvítal jsem ji, neboť dohadováním a smlouváním jsem přemáhal strach. Pak jsem si najednou vzpomněl na oberleutnanta. 51
"Žádám, aby sem byl zavolán nadporučic Schubert. Chci mu před vámi všechno vysvětlit." "Odkud ho znáte?" probudil se najednou feldvébl z tuposti a poprvé sklonil pistoli. Ulevilo se nám. Desátnik také složil zbraň a komedie skončila. I horlivci v okně zkrotli. Nadporučilc Schubert se skutečně dostavil. "Zpucoval" na místě opilou hlídku, omluvil se nám za její zhovadilost a slibil, že hned podá návrh, aby byla přísně potrestána. Druhý den jsme se dostavili s majorem Skobou k veliteli české posádky Přerova. Sepsali jsme o celé události protokol, přeložili jej do němčiny a žádali satisfakci. Němci nás zavolali na svůj štáb do radnice. Několik vysokých důstojniků v parádní zbroji se okázale omlouvalo řikali, že opilci vrhli na německou armádu stín a že budou přísně potrestáni. Myslím však, že potrestáni nebyli vůbec, protože jsme je viděli druhý nebo třetí den ve městě na korze. . . Bleskovou projekci scény z protektorátu zhasla jakási neblahá předtucha právě ve chvili, když jsem se těsně přiblížil k německé stráži. Rázem jsem se vrátil do své tísnivé situace kdesi na francouzském venkově. "Halt, kam jdete?" "Na pole," odpovídám německy. "V neděli se nepracuje. To je mi divné." Dělal se důležitým a zdálo se mi, že se trochu baví mojí nervozitou, kterou jsem bohužel nemohl hned zvládnout. Zrzavý, špatně oholený a chraptící voják dotěrně vyzvídal a ve výkonu služby chtěl být zřejmě důsledný. Přestože strážnice musela být daleko a náš rozhovor byl veden v úvoze, kam nebylo vidět, byla vyhlídka na úspěšný odpor z mé strany pranepatr ná. Kromě slabého svípařského nože jsem neměl vůbec nic, čím bych ho mohl zneškodnit. A holé ruce proti pušce nic nezmohou. Setřásl jsem zbytečné úvahy a snažil se opanovat. Mezitím co moje tísnivé rozrušení a obava ze zajetí poněkud povolily, ustoupil prislušnik wehrmachtu asi tři kroky zpět a sejmul s ramene pušku. "Kdo jste?" zachraptěl znovu. Dostal jsem strach, že se bude ptát po legitimaci, a proto jsem odpově děl velmi rychle, dříve než ho napadne pokračovat ve výslechu: "Jsem hospodář a musím dělat i v neděli, abych mohl odvést, kolik žádají úřady. Přece víte, že dodáváme obilí i německé armádě. Jdu dělat pro vás." Mluvil jsem klidně, pomalu a snažil jsem se vypadat prijemně, spiše 52 servilně. aby nemyslel, že to míním ironicky. Tedjde o všechno. Voják se cítil poslední větou trochu usmiřen, ale držel mne v předepsané vzdálenosti, rozkročen a ve střehu. "Jak to, že mluvíte německy," ptal se znovu po chvilce přemýšlení. "Žil jsem v Alsasku." Nestačilo mu to. Lámal si hlavu pod těžkou přilbou, aby mne znovu přivedl do rozpakú a strachu. ". . a jak to. že nemůžete obdělávat pole ve všední dny? Máte děti?" vyzvídal znovu a několikrát potřásl puškou, jako by ji potěžkával. Vtom jsem si vzpomněl na rozestavěný tábor, který jsem před chvilkou spatřil a o němž mi vyprávěla selka. Nesměl poznat, že si vymýšlím pohádky, a proto jsem zase klidně a rychle odpověděl: "Musíme vypomáhat na stavbě tábora. . ." "Kterého?" skočil mi do řeči voják. Začínal jsem cítit, že jsem chycen. Když už jsem od boku namiřil, musím od boku i vystřelit. Bud trefím, nebo všechno prohraju, jiného východiska není. "Tamhle," mávl jsem rukou ve směru stavby. Voják byl zřejmě překvapen. "A kde je vaše pole?" .,Asi tři sta metrů odtud." .,Takjděte," řekl rozmrzele a ztrativ o mne zájem, vrátil se a sestupoval úvozem. Oddechl jsem si a vykročil na "své" pole. Byl jsem opatrnější než předtím, a když jsem vstoupil do otevřené krajiny, odbočil jsem poněkud doprava. Ohlédl jsem se, jestli mě Němec nesleduje, a pridal jsem do kroku. Asi za dvě hodiny jsem přišel do vesnice a na jejím druhém konci vešel do baráčku. Hodná žena, která v něm bydlela, litovala, že mně nemůže poskytnout nocleh, neměla místo. Poradila, kam mám jít, a dodala: "Boše nemáme rádi, šťastnou cestu, pane." V druhém domku jsem našel asi šedesátiletou paní. S úsměvem poděkovala na pozdrav a hned mi nabídla židli. Vysvětlil jsem jí všechno a hlavně jsem zdůraznil, že odpoledne nemohu cestovat, aby mi tedy dovolila přespat ve stodole. Nabídla mi pivo a krajíc chleba. Omlouvala se, že nemůže dát víc nemá. Je prý sama se synem a jídla mají málo. Požádal jsem o teplou vodu a umyl si nohy. Pak jsem ale provedl hroznou pitomost: propíchl jsem si na pravé noze puchýř velký jako dlaň a strhl kůži. Přitom jsem sebral ještě zdravou kůži při krajích, a tak jsem ránu zvětšil. Vyprosil jsem si nůžky a chtěl dokončit operaci. Paní nade mnou spráskla ruce: 53
r Bude to bolet Monsieur, to jste neměl dělat. . ." Honem pňnesla čisté hadřiky, abych si ránu obvázal, mast bohužel neměla. Zbývající puchýře jsem už nepropichoval a šel si raději lehnout do stodoly. Dostal jsem vatovanou přikrývku a dva velké bilé polštáře. Stodola byla čistá, teplá, myší poskrovnu. Nemohl jsem spát, nohy pálily ale odpočíval jsem znamenitě. Začal jsem uvažovat o plánu útěku. Celkem jsem dospěl ke třem variantám: Prvá: Půjdu do Švýcarska a tam vyhledám pomoc britského konzula. Potom na falešný pas přes Španělsko do Lisabonu a odtud letadlem do Anglie. Druhá: Překročím hranice okupované Francie a požádám o pomoc amerických úřadů v Lyoně anebo v Marseille. Třetí: Projdu okupovanou Francii a přejdu do Španělska. Ve všech třech pripadech se musím napřed někde zastavit, pořádně si odpočinout, ošetřit nohy a vyhnat z nich mravence. Nejlepší bude asi Paříž, kde se pokusím najít některé ze svých přátel. Měl jsem spoustu času zvážit výhody i nevýhody každé varianty a rozhodl jsem se konečně pro prvou. Okolo páté hodiny se vrátila paní domu a zamiřila hned do stodoly, protože se objevila ve vratech ještě ve svátečním. Měla starost, jestli se mi dobře daří. Pozvala mne na kávu a kousek černého chleba a pak mi začala vyprávět o svém synovi. Mluvila pomalu a krásnou francouzštinou, nesmírně mi lovala svého chlapce. Nakonec mi ukázala krásný mednik, který sám vlastnoručně vyrobil. Litovala, že nemohu dostat zprávy z domova. "Jak je to všechno hroné," povzdechla si. "Cest la guérre," odpověděl jsem. To všechno válka, paní. Večer mi dala zase trochu černé kávy a kousek chleba. Vpozoroval jsem, že odpoledne vařila malé brambory a nějaké odpadky. Rilcala, že je to pro prasátko a pro psa. Objevil jsem je v hrnci na zápraží za kuchyní a před spaním jsem se u něho zastavil. V polotmě jsem vybral několik zemáků a slupek od jablek. Chutnaly znamenitě. Když jsem uléhal na lůžko ve stodole, cítil jsem opravdovou nedělní náladu. Ráno mne navštívil jedináček paní domu. Už způsob, jakým mi podá val ruku, naznačoval, že je to uprimný člověk. , Maminka mi o vás vyprávěla. Je to pro nás čest, že jste u nás přespal. , Kdyby mě maminka nečekala dnes v noci, jistě by vás byla uložila v mém pokoji. Promiňte, že jste musel spát ve stodole." "To nevadí, pane," a znovu jsem zdůraznil své dilcy jeho matce, která se o mne tak pečlivě starala. 54 Tento čtyřiadvacetiletý, velmi inteligentní muž nesmírně miloval svou zem. Ještě u snídaně mi vykládal o vnitřní situaci Francie. Zdvorile jsem všechno vyslechl, ale nejvíce pozornosti jsem věnoval informaci, že v okolí nejsou Němci, jsou prýjen ve městech. Pakjsme se všichni srdečně rozloučili. 55
Gestapo . . e ml na stope Asi do deseti hodin jsem šel pěšinami v polích, potom jsem si musel převinout obvaz na noze. Posvačil jsein kuu>ek chleba od "nedělni paní a šel dál. Nemohl jsem se těšit z pohodv a krásy přírody kolem rána na noze pálila a bolela. Navíc se přihlásila žízeň; naštěstí jsem narazil na studánku. Dilem náhody se v ní chladila láhev piva či vína. Chtěl jsem se jí zmocnit, jsem přece bojový uprchlfk a tomu je podle nepsaných zákonú války dovoleno leccos. Než jsem však síhl po láhvi, rozhlédl jsem se. Asi sto kroků ode mne se drželi dva mladí lidé v náručí. Ani jsem nezakašlal a odešel, i tu láhe jsem nechal ve studínce. Mrzelo by mne, kdyby ji potom nenašli. V poledne jsem si dal k obědu litr vody a jednu tabletku Horlicks, kterou jsem našel v kapse kabátu. Později jsem se setkal se sedlákem, který oral. Zeptal jsem se ho na cestu a na přechod údolím, jímž vedla železnice. Oráč byl typický starý mazák. Bojoval v první světové válce a v této dosáhl dokonce hodnosti iotmistra. Vyprávěl mi, jak utekl Němcům, a byl šťasten, že ho Němci nezajali. Raději pracuje zde na svém než v Německu. Během řeči nepřestával bohatě nadávat. Cigareta přilíplá na dolním rtu už dávno vyhasla, žmoulal ji však dále. Řilcal mi familiámě "mon vieux", starouši, a typicky chrčel. Prošel jsem malou vesnicí a druhou velkou jsem musel obejít. Přechod dvoukolejné železnice byl nesnadný, vedla podél říčky a musel jsem hledat most. Zeptal jsem se dvou pracujících, byli to Poláci. Pvradili, jak mám jít, a naři7cali na bídu. Kolem šesté hodiny jsem již nemohl snášet bolest, kterou mi způsobo vala rána na pravé noze. Maso na chodidle bvlo živé, obvaz špinavý a já jsem neměl žádný dezinfekční prostředek. Rozhodl jsem se, že v nej bližším statku přenocuji. Dostal jsem se do krajiny, kde široko daleko nebyly domy. Musel jsem jít dobrou hodinu, než jsem objevil velký sta 56 tek. Asi pět set metrů před ním stál v poli vysoký dřevěný kříž, ohrazený kamenným plotem. Smekl jsem baret a postál u něho několik minut. Statek měl několik budov. Vešel jsem nejdřív do baráčku, který stál při cetě. Můj předpnklad byl správný, bydleli v něm deputátníci. Ve stavení jsem našel mladou ženu. Spustil jsem zaklínací formuli: "Bon jour, Madame, jsem evadé a prosím o skleničku vody." Dostal jsem ji. Začal jsem se opatrně vyptávat: "Vy jste Francouzka? "Ne, pane, jsem Polka." "Děn dobryj, já jestero Čech." Řekl jsem jí pravdu a zeptal se, zda mě patron nechá přespat na farmě. "Farmářje velmi bvhatý člověk. ?Vlusíte být opatrný, ale mslím, že to dovolí. Raději řekněte, že jste Čech, a ne anglický letec. Jděte rovnou do statku, aby si nemyslel, že jsem vás tam poslala já. Nemá to rád." Zařídil jsem se podle její rady. Než jsem odešel, dala mi hrnec polévky a kus tlustého vepřového masa, které jsem bohužel nemohl sníst, žaludek už odvykl. Vešel jsem do velké selské kuchyně, farmář nebyl doma. Jeho hospodyně. statná rozšafná Polka, mě přijala přátelsky a nabídla krajáč studeného mléka. Jedním douškem jsem jej do sebe převrátil, měl jsem stále velkou žízeň. Asi po půl hodině přišel farmář, na první pohled nesympatický člověk. Nechtěl věřit, že jsem Čech. Polky potvrdily moji totožnost a myslím, že pohnuly jeho srdcem. Trvalo hezkou chvili, než promluvil. Pak odešel a nevěděl jsem, zda mohu zústat, nebo ne. Polky mi řekly, abych zůstal. Kdybych nebyl tak unaven, odešel bych. Měl jsem dojem, že bohatí lidé nemají přili."s odvahy a soucitu. Nechtěl jsem nečinně sedět v kuchyni, když jsem viděl okolo pracovat chasu. Šel jsem do vedlejší místnosti a pomáhal odstředóvat mléko. Ženy dojily a já si hrál s malou holčičkou v kočárku. Seznámil jsem se ještě se dvěma Poláky, ale ti měli napilno, takže jsem s nimi nemohl debatovat. Přenášel jsem z chléva konve mléka do místnosti, kde jsme odstředóvali. Nohy jsem měl jako v ohni, nejraději bych si byl někam lehl, ale chtěl jsem se zavděčit a "zaplatit nocleh. Když se setmělo, začala čeledshánět dobytek do dvora. Pomáhal jsem jim. Zdejsem znovu spatřil statkáře. Snad už byl spokojen, žejsem pracoval. Potýkal jsem se zdatně s telaty a jedno mi vyrazilo džber z ruky. Rozlil jsem odstředěné mléko, jímž jsme telata lákali do chléva, a měl jsem radost, že mě v tu chvili hospodář neviděl. Po práci jsme šli k večeři. Hospodyně mě upozornila, abych u večeře 57
nemluvil, dokud tam budou francouzští čeledínové. Nemusí vědět, kdo jsem, jsou povídaví. Zasedl jsem k velkému stolu a pojedl velmi chutnou večeři. Když odešli Francouzi a zůstali jenom Poláci se svými ženami, vyprávělijsme si dlouho do noci o válce. Pověděljsemjim,jak sejejichletci statečně drží a jakou si vybojovali výbornou pověst. Když jsme se rozcházeli, řekla jedna Polka, že farmář nařídil, aby mne poslali spát do chléva. Pocítil jsem trochu trpkosti, neboř jsem věděl, že má ve velkém domě mnoho místností. Vzpomněl jsem si na odvahu a pohostinnost hornické rodiny v Béthune; jaký rozdil! Polky mi daly dvě přikrývky a já jsem se odebral na "lože". Ve chlévě spali dva býci, čtyři krávy a jedno tele. Všichni byli rozmístěni tak "šikovně", že jsem si musel aspoň jednoho vybrat za společnika. Šel jsem tedy k teleti, kde bylo nejvíce místa. Ustlal jsem si, zhasl a zahrabal se do slámy a do přikrývek. Bylo mnoho příčin, proč jsem nemohl usnout: býci funěli a občas se jim nozdry proměnily v pisfaly, krávy hekaly jako před slehnutím, tele bylo vyjevené a nechtělo si leh nout. Vedle toho chléva byl menší, kam jsme večer zahnali několik telat. Některé z nich každou chvili vystrkovalo hlavu nad brankou, která vedla do "našeho" chléva. a zabučelo, jiné zase chtělo dobýt branky zadkem. Pak se začala prát i mezi sebou, asi dostala málo nažrat, nebo měla málo podestláno. Zápach, dobytčí všehochul, by mi ani nepřekážel, tomu jsem už přivykl, ale hluk mě přinutil, abych telata trestal. Spal jsem asi dvě hodiny a měl jsem velkou radost. když jsem ráno chlév opouštěl. Polky mi daly dobrou snídani, a protože byl přítomen statkář neřekl jsem si ani o kousek chleba na cestu. Poděkoval jsem a rozloučil se. Asi za hodinu mě začaly zase pálit nohy. Nic naplat, musel jsem šlapat a nesměl jsem ztrácet čas. Kolem jedenácté jsem přišel do krásné krajiny s malým lesikem. Obešel jsem jej a klidně kráčel po pěšince k hlavní silnici, kterou jsem musel překročit. Sotva jsem měl les za zády, pudově jsem se ohlédl a podivil se. Vpravo asi sto metrů ode mne se zjevili dva gestapáci v černých uniformách a vyzvídali něco na ženě a dvou Francou zích, pracujících na poli. Neslyšel jsem je, ale vytušil jsem, že se vyptáva jí na mne Zdvojnásobil jsem opatrnost. Přešel jsem rychle, byřznačně nejistě, silnici. Neohlíželjsem se nápad ně, abych nebudil pozornost, a vzdaloval se z nebezpečného místa docela normálně. Jakmile jsem však byl za silnicí a přesvědčil se, že jsem z dohledu nepřátel, běžel jsem, abych se dostal co nejrychleji pryč. Asi po hodině jsem se zastavil vyčerpán poblíž malé vsi, sedl si na mez a převa zoval ránu. Rozšiřila se a dostala škaredou černočervenou barvu. Ve vesnici jsem vlezl do chalupy hned u silnice. Uvnitř byl dědeček s babičkou asi kolem sedmdesátky a mladý, pětatřicetiletý muž. Dojídali oběd. V koutku úst se mi sbíhaly sliny. Muselo jich být hodně, protože dědeček poznal, že mám hlad, a nabídl mi kousek chleba namazaný bramborovou kaší. Víc nedali, sami neměli. Začal jsem svou "povídku". Měl jsem dojem, že jim mohu důvěřovat, a tak jsem jim řekl, že jsem sestřelený anglický letec, že utíkám do neokupované Francie a že o mně Němci nevědí. Dědeček s babičkou zakývali hlavami a něco zamumlali. Nerozuměl jsem jim však. Mladý muž, který měl zjizvený obličej, si mě podivně a důkladně prohlížel a vyptával se na Angličany. Mluvil jsem opatrně, ale řekl j sem mu, že morálka v Anglii je výtečná a že válku zcela určitě vyhrajeme. Ponechal to bez komentáře, což mě neprijemně překvapilo. "Monsieur, prosím, mohl byste mi říci, odkud mohu jet vlakem do Paříže?" zeptal jsem se, protože jsem se rozhodl, že zanechám cestování pěšky. "Dva kilometry odtud je stanice. Chceteli, přijdu za vámi, koupím vám lístek a posadím vás do vlaku." Souhlasil jsem s velkou radostí. Na železniční stanici jsem přišel po třetí hodině. Vlezl jsem opatrně do chodby staniční budovy. Nikdo tam nebyl, takže jsem si mohl klidně prohlédnout jízdní řád. Ten byl přeškrtán a přelepen, špinavá tabulka popsaná těžkou rukou hlásala, že vlak do Paříže jede až ve čtvrt na sedm. Bylo mi to podezřelé, ale myslel jsem si, že se můj "přítel" zmýlil, anebo jsem mu špatně rozuměl. Tabulka musela viset v chodbě nejmíň měsíc ale nedbal jsem. Vedle trati stála hospoda. Vešel jsem a poručil si aperitiv. Chtěl jsem si koupit něco k jídlu, ale šenkýřka si povzdechla: "Nemáme, Monsieur, nic není." Popíjel jsem jako zchudlý lord a čekal. Pak jsem vyšel a vyhlížel na silnici svého známého. Asi zjistil omyl a přijede později. Vracel jsem se do hospody. Byl jsem asi pět kroků od jejího vchodu, když se proti mně vyřítilo osobní auto. Na blatnilcu se třepotala vlajka s hakovým křížem. Zastavilo se zrovna přede mnou. Kupodivu jsem zůstal klidný. Že by trénink? Z vozu vylezli tři vojáci a důstojnik. K mé radosti si mě všímali méně než já jich a začali rozbalovat nějaké nářadí. Důstojnik si prohlížel mapu a podle žlutých výložek jsem poznal, že patří k luftwaffe. Dával nějaké rozkazy. Vojáci zařvali jako na povel: "Jawohl, Herr Leutnant," a začali lézt na telefonní sloupy. Leutnant se několikrát rozhlédl a zalezl do restaurace. 58 59
Odšoural jsem se za hospodu. kde pracovala asi padesátiletá žena. Nebyl jsem si Němci jist a požádal jsem ji, abv mě vydávala za svého syna. Přijdouli a budouli se na mne vvptávat. budu dělat němého. Pověděl jsem jí něco o sobě. protože jsem k ní od prvnrlro okamžiku cítil důvěru. Němci asi za púl hndiny odjeli, aniž po někom pátrali. V hospodě jsem našel svůj pytlíček s lahví a kracičku v rohu netknuty. Dal jsem si ještě jeden aperitiv a mamě jsen i vvmáhal na hostinské kávu. Jaký rozdrl, francouzský bar na počátku válkv a nyní. Poličky byly prázdné a jenom sem tam nějaká láhev s obyčejným likérem. Žádal jsem oblíbený Cap Corse. Neměla. neměla ani pivo. Dostal jsem nějaký lidový "aperitiv", který byl předkládán každému. kdo zavítal do místnosti. Hostí přišlo málo a každý sakroval na válku a nařilal. že nemá co jíst. Jeden vyzvídal na druhém, jestli neví o nějakém zdroji mouky a brambor, a nejvíc se ptali šenkýřky. Asi o půl šesté jsem se zvedl a celv nesvůj vyšel. Zastavil jsem se u přejezdu a zeptal se železničáře: ,Můžete mi říci. pane. kdy jede vlak na Paříž." Starý zřízenec se na mne dlouze podíval. chvr1i mlčel a pak povídá: "Na stanici jsou dva četníci. Pozor. Monsieur. Byl to prozíravý člověk, na první pohled poznal, kdo jsem, a dobře věděl, co má dělat. Bylo jasné, že ten mladi1c. s kterým jsem měl schůzku. mě zradil. Opa trně jsem se vytratil, a když jsern se dostal do polí, zrychlil jsem pochodo vé tempo. Šel jsem až do setmění, skřípaje zuby. protože nohy rně nepře stával álit. Na konci své cesty jsern prošel dvěma lesíčky a pak jsem se zasta ilp abych se podíval na puchýře. Obvaz byl špinavý a do ran se dostaly malé kamínky. Ráňu jsem ošetřil a hadr nahradil kapesnikem. Dorazil jsem do rnalé vesnice a vstoupil do prvého domu. Bydleli v něm velmi dobří lidé. Zvlášť sedlák se mnou cítil. Vzal mne za ruku a vedl mne na dvůr. "Rád bych vás u sebe nechal přespat. dnes ráno mi však zemřela ma minka, každou chvrli čekám přrbuzné." Chtěl mi ještě něco povídat, ale zarazil jsem ho, vyjádřil svou soustrast a řekl, že půjdu dál. Přál rni "bonne chance" a jako na povzbuzení dodal: "Sousedka vás schová." Zašel jsem k sousedce. Měla malou dcerku a obě čekalv na tátu, až se vrátí z pole. Ukázala na otevřenou kůlnu. kde se prý mohu vyspat, mohla mi dát jednu přikrývku. Něco se mi tam ale nelibilo, a raději jsem odešel. Loudal jsem se podél stodol a připadal si jako toulavý pes. Měl jsem hlad, celý den jsem skoro nejedl. 60 Vstoupil jsem do stavení, o němž mi vyprávěl sedlák, že v něm bydlí bratr se sestrou. oba svobodní, přes padesát let. Vešel jsem do tmavé světnice a po chvilce poznal, že se v ní něco pohybuje. Bratříček seděl u otevřeného ohně a sestřička u šicího stroje. Obrátil jsem se na ni s prosbou o šálek mléka. Zavrčela na mě cosi. Pak jsem žádal, zda si mohu sednout k ohni a trochu se ohřát. Zase zavrčela a nařídila něco bratrovi. Ten postavil židli na druhou stranu vedle ohně. Rozuměl jsem tomu a poděkoval. Slečna se zase dala do šití ajá se hřál. Bratr začal štípat na podlaze polínka a živil oheň. Cítil jsem se báječně, třebaže jsem pořád nevěděl, zda mě ti podivíni u sebe nechají přespat. Měl jsem dost času, abych si je di!kladně prohlédl. Bratříček morous, sestřička připomínala čarodějnici. Hostitelé asi púl hodiny mlčeli a já je poslouchal. Chtěl jsem se z toho nějak dostat, a proto jsem začal o hospodářství. "Jak vám rostou brambory, pane?" spustil jsem. "Jsem taky z hospodářství, doma pěstujeme řepu." Moc jsem toho vyjmenovat nemohl, protože jsem neznal slovíčka. Dědek si prohrábl mohutný knír a zabručel, že to ujde, a ještě něco o počasí. Trvalo nám dlouho, než jsme si trochu porozuměli. Mluviljsem patrně přiliš spisovně. Slečně, která sekýrovala šicí stroj stejně jako bratra, uráčilo se konečně na mne pohlédnout přes brýle. Chtěl jsem kout železo, dokud bylo žhavé. ,.Madame, mohli byste mne tu nechat přes noc ve stodole anebo ve stáji. Ignorovala mne a nařídila něco bratříčkovi. Myslím, že se nevdala proto, že byla ke každému muži tak ledovájako ke mně. Učiniljsemještě několik pokusů. Noclehu jsem se už vzdal, šlo mi hlavně o jídlo. Styděl jsem se žebrat, ale měljsem velký hlad. Porozuměljsem, že slečna prohodila něco o těžkosti, bídě a podobně, ale přece mi dala trochu naděje, když se zvedla a začala prohlížet hrnce na peci. Bratr z mé řeči dostal chuť na jídlo, odšoural se do kamrlfku a za chvrli jsem slyšel, že něco jí. Ucítil jsem vůni svra a slaniny. Zdvořilý však nebyl ani trochu. Nenabídl. Za celou tu dobu nepromluvil ani slova. Zařekl jsem se, že nepožádám o nic, a zarvtě jsem mlěel. Asi po čtvrt hodině jsetn povstal a měl se k odchodu. Vtom panna postavila hrnec a taliř na stůl a pobídla mne, abych přisedl. Nejraději bych odešel, ale hlad byl mocnější než vůle. Hltal jsem polévku a brambory a cítil jsem, jak mi praská ve spáncích. Zažíval jsem asi deset minut, když se pojednou bratr rozpovídal. 61
"Můžete si lehnout ve stodole, zavedu vás tam." , Merci bien, Monsieur." Stodola byla venku, o samotě. Divil jsem se, že ještě stářím nespadla. Vlezl jsem si po žebřfku do pírně. "Bratříček" mi přinesl dva pytle na přikrytí. Nemohl jsem jich použít, byly vlhké. Přichystal jsem si lůžko, ošetřil nohy a zahrabal se do sena. Tušil jsem, že v noci bude zima, a proto jsem spal oblečen. Baret jsem si stáhl přes uši a svetr přes obličej, protože seno píchalo a strusky lezly do uší. Bylo navlhlé a. zapáchalo vším možným, po libé senné vůni ani stopy. Brzy jsem zjistil důvod do stodoly pršelo. Střecha samá díra, některými mohl dokonce vrabec prolétnout ,na plný plyn". Pršet začalo o půlnoci. Voda mi kapala na prsa, za hlavu a do nohou. Těžko jsem potmě uhýbal. Dlouho jsem nemohl usnout, roztřásla mě zima a silná horečka. Ani jsem nechtěl myslet, jak daleko mám do Paříže. Časně ráno přiběhl "bratříček" celý vyděšený a začal koktat: "Honem utíkejte, Němci vás tu hledají." "Jak víte, že hledají právě mne?" "Sousedka, co jste u ní včera byl, mi to řekla. Dva Němci, které dnes ráno potkala před domkem, se jí ptali, jestli tu nešel nějaký anglický letec, a ukazovali jí na papírku jméno nějakého komandanta." Byl velmi rozrušený. "Nepříjemné," řekl jsem si nahlas česky, abych si připomněl. že si mám protřít oči a zmizet. Bylo mi jasné, že ten zjizvený chlap ze včerejška mě skutečně zradil, snad mají i stopu. Ještě štěstí, že v noci pršelo, psi asi ztratili sled. Ještě jsem z dědka dostal, že Němci přijeli na motocyklech asi před půl hodinou. Starý se rozklepal po celém těle, měl z Němců nesmímý strach. ,Prosím vás, pane, odejděte, zabijí nás" žadonil. Nezazlíval jsem mu , . to, byl přiliš starý. Sotva jsem se ocitl za vsí, sešel jsem do polí a vyhýbal se lesíčkům, jichž tu bylo dost. Stal jsem se zase hospodářským dělnikem. Věděl jsem, že pohodlní Němci se na motocyklech všude nedostanou. Všechno by bylo dobré až na ty nohy. Šel jsem jako po špendlilcách a litoval, že jsem neprodělal fakírský kurs. Hleděl jsem, abych z tohoto kraje co nejdřív zmizel. Domněnka, že Němci znají moje jméno, byla potvrzena. Záleží jim na tom, aby mne dostali. Vědí patrně, že jsem Čech, a vyslídili můj záměr. Změnil j sem poněkud směr a kolem j edenácté procházel velikou vesni cí. Za humny jsem pojednou narazil na chlapa, kterého jsem se lekl. Byl vychrtlý, jako když po dvaceti letech vyjde z kriminálu, oči měl podlité krví a na sobě hadry. Měřili jsme se dlouhými pohledy, když ze sebe vysoukal slovo velmi dobře vystihující situaci: "Promenade?" "Švi evadé," já na to hantýrkou. "Pozor, kamaráde, je tu mnoho špiclů, hledají komunisty," varoval mne. Nevěřil jsem historii o jeho ženě a osmi dětech, o bídě, že je bez práce, že už čtyři dny nejedl atd. Mysleljsem, žejeho vychrtlostje spiše následkem chlastu než slabosti, ale mýlil jsem se. Nepáchl vůbec alkoholem, byl skutečně tak zbědovaný. Bylo mi ho nesmírně líto. "Chleba nemám," povídám mu, "ale tady máš padesát franků, kup něco dětem!" Skočil po mé ruce jako pes po mase. Litoval jsem ho, ale musel jsem uvažovat i takto: touha po penězích a jídle by ho mohla svést, aby mě zradil Němcům. Dostal by za to velkou odměnu, jistě o tom věděl i z vyhlášek. Byl jsem proto velmi opatrný. Šel jsem rychle a cestou v polích jsem se ohlížel, jestli neuvidím něco, co by nasvědčovalo pronásledování. Najednou jsem dostal strach. V poledne jsem se nikde nezastavil, a přestože bylo velké vedro, rychle jsem šel kopec nekopec, puchýř nepuchýř. Ke druhé nebo třetí odpoledne jsem už doopravdy nemohl. Nohy krvácely a bolely. Dobelhal jsem se na hlavní silnici a rozhodl se, že stopnu auto. Na první jsem čekal asi půl hodiny, ale ujelo mi. Druhé, které následovalo asi po deseti minutách, na mé znamení zpomalilo, ale znovu se rozjelo. Vlekl jsem se dál po silnici, najednou mi bylo všechno lhostejné. Byl to však jen okamžik, snad ho má každý člověk, když otupí fyzikou bolestí a klesne na duchu. Němci mě nesmí dostat, vjelo do mne a kousal jsem se do rtů, abych se probudil. Pomohlo to. Pochodoval jsem pomalu asi půl hodiny, když jsem u jedné samoty viděl dvě kola, ležela stranou v prilcopu. Rozhodl jsem se jedno ukrást. Měl jsem to dovoleno pardon radili riám tak představení v Anglii, protože po válce vláda Jeho Veličenstva všechno nahradí i s úroky. Udělal jsem to rychle, ale měl jsem se napřed pořádně rozhlédnout. Sotva jsem jeden bicykl postavil, vyběhli z baráčku dva výrostci a křičeli za mnou jako na fotbale, viděli mne totiž z okna. Klidně jsem tedy seskočil zadní pneumatika byla prázdná, daleko bych stejně neujel a poníženě kolo vrátil. Myslím, že jsem se i červenal. Řekl jsem chlapcům pravdu, kdo jsem; toho staršího jsem považoval za rozumného. Požádal jsem je, aby nikomu nic neříkali. Starší něco odpověděl, čemuž jsem nerozuměl, mladší se zarputile mračil. To kolo totiž patřilo jemu. Pokus o krádež 62 63
viděl cestář, který pracoval asi sto metrů odtud. Kdyžjsem ho míjel, tvářil se, jako když nic neví, a já jsm byl rád, že mne nezastavil. Asi po púlkilometrovém pochodu spatřil jsem zase jedno kolo, bylo opřeno o švestku. Jeho majiteL oblečený v podivné uniťormě se potuloval po poli a dělal si nějaký náčrtek. Dostal jsem znovu chuf kolo vzít, ale pozoroval rnne cestář. Věděl jsem, že bych daleko neujel, zřejmě by telefonovali na nejbližší policejní stanici. Za chvili jelo veliké nákladní auto, snažiljsem seje znamením zastavit. Šofér zpomalil jízdu a já jsem se s radostí rozběhl. Jaké však bylo moje překvapení. když auto se vzápětí zase rozjelo a nechalo mne na silnici. Byl jsem nešíasten. Pokračoval jse;in hlemýždím tempem na jih, když najednou za sebou zaslechnu dusot koňských kopyt. Po silnici se blížila malá bryčka tažená hubenou kobylou. Na kozli1cu seděl mužilc s bilou bradkou. Na moje znamení zastavil a dovolil, abych přisedl. Byl to kůžičkář a sběrač železa. Sdělil jsem mu, že jsem unaven a že jsem evadé a přidal několik nadávek na toho šoféra, který mne nechtěl svést. ..To by1 Němec," praví děda, "jezdí každý den do Paříže. Francouzi ,ie,nijí velké vozy a skoro vůbec nejezdí. Měl jsi štěstí, mon vieux. Koby la pletla nohama, jako by vypila putýnku piva, a její žebra mi připomínala xylofon. Odraz doby ve všem. Zastavilijsme na okraji vesnice, kam děda musel odbočit pro staré hadry a haraburdí. Sesedl jsem a poděkoval. U šraňků jsem se zeptal železničáře na vlak do Paříže a jestli je nádraží hlídáno. "Občas sem chodí četníci, povídal. Rozhodl jsem se tedy, že vlakem nepojedu. Celý den jsem neměl v ústech ani sousta, včera přamálo a pocitoval jsem zase hlad. Zašel jsem do hospůdky a koupil si aperitiv. Pakjsem na hostinské vylákal skleničku černé kávy. Nemluvil jsem s nikým. Z výčepu vedly dveře do malé míst nosti. v níž měl hostinské syn holírnu. Daljsem se zlákat, ale vzápětíjsern litoval holič mne sedřel do krve a kamenec neměl. Naznačil jsem mu svou historii a dozvěděl se, že po páté hodině t.udy jezdí francouzská auta. Nemám zastavovat velká, ta patří jenom Něrncům. Ve vesnici při cestě jsou dvě strážnice, pozor! Zaplatil jsem a vyšel. Ňohy pálily nejvíc po odpočinku. Zatoužil jsem po pořádném ošetření a vzal si do hlavy, že se musím stůj co stůj dostat do Paříže. Tím jsem změnil svúj původní plán také proto, že jsem se u holiče dozvěděl, že u švýcarských hranic je zase "zone interdite", zakázané pásmo, a že hra nici Němci velmi silně hlídají. Rozhodl jsem se tedy vyhledat přechodný azyl v Paříži a pak zamiřit do Spanělska. 64 Minul jsem obě strážnice bez nehody a na konci dědiny jsem zastavil malé nákladní auto. Na první pohled jsem poznal, že šofér i závoznlk jsou Francouzi, a začal jsem vyjednávat: "Jsem evadé a zaplatím vám dobře, když mne vezmete do Paříže." Abych získal jejich důvěru, ukázal jsem jim franky. "Do Paříže nejedu, ale mohu tě vzít do Clermont." Ovšemže jsem chtěl, aspoň tam. Rychle jsem zalezl do vozu a měl radost, že jedu. To byl rozdil, jak cesta utilcala v autě. Ujeli jsme asi deset kilometrů, když šofér povídá okénkem: "Dej mi tři sta franků a dovezu tě několik kilometrů za Clermont, protože ve městě je mnoho Němců." Souhlasil jsem. Závozník na mne chtěl mluvit okénkem, ale vůz drkotal, já jsem nerozuměl, a tak jsme toho nechali. Oddával jsem se blahému pocitu unaveného pěšáka, který se konečně veze. Projížděje městem, viděl j sem mnoho Němců od pěchoty, letectva i jiných zbraní. Za městem řidič zastavil. "Za dvě stě franků tě zavezu za Chantilly." Souhlasil jsem a bez smlouvání jsem vyplatil dalších dvě stě franků, peněz jsem měl dost. Možná, že už nebudu mít lepší priležitost. Zastavili jsme v jednom městečku, kde šofér obchodoval na černo vínem. Bylo zase plné Němců, slídili za jídlem a pitím. Kdyby tak věděli, kdo projíždí kolem nich. . . Na cestě u Chantilly jsem sváděl řidiče, aby mne zavezl do Paříže, a nabídl mu tisíc franků. Zasvítily mu oči, ale hned zesmutněl: "Nemám dost paliva a patron by poznal, že jsem zajel. Moc rád bych tě tam zavezl." Zabočili jsme na polní cestu a zastavili. Poděkoval jsem a rozloučil se. Dáljsem šel pěšky krajinou podobnou krajině anglické. Kráčeljsem po silnici, protože přelézat živé ploty bylo velmi podezřelé. Chtěl jsem zkusit štěstí autostopem, ale kolem mne jezdily samé německé vozy. Vláčel jsem nohy za sebou a upadl zase na chvili do tupé lhostejnosti. Pomohlo mi kousnutí do rtů, vzpamatoval jsem se. Sešel jsem s kopce a začal stoupat do ještě při7cřejšího. Jednou jsem se polekal, když jsem viděl proti sobě přijíždět dva gestapáky na motocyklech. Když člověk prchá, má dojem, že o něm každý ví, a všechno se mu zdá podezřelé. V polovině prilcrého svahu jsem se ohlédl a spatřil za sebou veliké nakladní auto s vlekem. Jelo krokem a za ním v závěsu dva cyklisté. Běžel jsem s vypětím sil podél,cyklistů ptal se jich,jak dalekoje do Paříže ajestli tam auto jede. Nevěděli. Skočil jsem do auta napřed motyčka, potom já. Překulil jsem se do korby a spadl přímo mezi pět Francouzů. Pozdravil jsem a řekl, aby prominuli, že jsem evadé. 65 SE1IELEN 5
"Cizinec?" tázal se jeden. "Oui, jsem Marokánec," vyhrkl jsem, protože mne nic jineho nenapadlo. Chlapi uvěřili, protože jsem byl opálený, černý, špinavý, roztrhaný, a přestože právě oholený, vypadal jsem spiš jako po rvačce. Vyptávali se, jak to vypadá v německém zajateckém táboře, mají prý tam známé. Vymýšlel jsem si zpočátku pohádky, ale nakonec jsem jim řekl pravdu. Byl jsem pro ně Angličan a poznal jsem, že je mají rádi. V tom se Francouzi změnili, řikalo se totiž, že viní Angličany ze své porážky a že je nenávidí. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že to není pravda. Gratulovali mi a začali se po francouzsku divit pokyvovali hlavou a zvláštním způsobem chrčeli, což se mi vždycky moc líbilo. "Mon Dieux, to jsi udělal dobře, žes jim upláchl! My vylezeme v St. Denis a já řeknu šoférovi, aby tě vzal k sobě. Jede do Paříže," řekl nejinteligéntnější z nich, který o mne jevil největší zájem. Když vystupovali, přáli mi všichni "bonne chance". Řidič byl zpočátku málomluvný. Nerozčilovalo mne to, a s klidem závoznika jsem si prohlížel kraj. Pak jsem mu na okraji Pariže řekl: ,Monsieur, chci jet do Paříže tak daleko, jak to je možné." , "Vysadím tě na první stanici autobusové dráhy," odpověděl zamračeně. "Kam až jedete, Monsieur?" vedl jsem klidně svou. Řekl nějaké jméno, které jsem nikdy neslyšel, a trval na tom, abych vylezl na první stanici autobusové dráhy. "To prosím, pane, právě nechci. Jestli můžete, zavezte mě až ke stanici podzemní dráhy." Vysvětlil jsem mu, kdo jsem a sdělil, že musím hledět co nejméně mluvit francouzsky, abych nebudil podezření. Souhlasil a byl sdilnější. Lákal jsem ho na pět set franků, aby mne dovezl ke stanici Pont de Neuil ly. Odepřel, musel jet do továrny a neměl čas. Ujistil mne, že se v Paříži nemusím bát, lidé jsou proti Němcům; francouzská ani německá policie nikoho nezastavuje, dokud se něco nestane. Nevím, kolik bylo hodin, když jsme vjeli do Paříže. Ulice se čemaly lidmi všech tříd, nejvíce dělniky. Viděl jsem zase zelené autobusy a neu kázněný nával na ně. Doprava byla zřejmě omezena. Všude na ulicích se pohybovalo mnoho Němců, hlavně od pozemní armády. Měl jsem stej nou zlost jako Francouzi, kteri se jim na ulici a na chodnících museli vyhýbat. Prohráli válku. . . Projeli jsme velkou část Paříže a dostali se na krásný široký bulvár. ý však byl rozdil ve vzhledu Paříže na počátku války a nyní! Přepy Jak 66 chová auta zmizela, zmizely i krásné róby vkusných Parižanek, lidé byli jako bez života a Němců jako kobylek. Šofér najednou zastavil a povídá: "Tu je podzemní draha, máš drobné?" , Mám, merci, Monsieur." , Vystoupil jsem a kracičku jsem nechal ve voze, ted už jsem ji nepotře boval. U okénka pokladnyjsem si koupillístek do Pont de Neuilly. Vedle mne stál domýšlivý německý poručik. Na vlak jsem dlouho nečekal. V oddělení vagónu, do kterého jsem vstoupil, byla dvě místa volná. Sedl jsem si vedle tlusté paní s děckem, naproti mně seděli dva němečtí vojáci. Jeden měl odulý obličej, druhý, obrýlený, mi připomínal sudeíáka, s kterým jsem měl několikrát nedorozumění za studii v TeplicíchŠanově. Měli na sobě spravované uniformy a byli celí pomačkaní. Disciplína povolila, myslel jsem si. Ten obrýlený měl na prsou nějakou medaili a také se podle toho choval. Na jedné stanici přistoupil nějaký oberleutnant, ověnčený metály. Vtom jsem zaslechl klučinu: "Mami, hele, Boš!" Maminka zčervenala a honem ho napomínala, aby mlčel a neprozrazoval, jak se mluví doma. Pak má sousedka vystoupila a vedle mne si sedl německý feldvébl od pozemní armády. Seděl jsem klidně až na stanici Place de la Concorde, kde jsem přestoupil. Čekal jsem na nástupišti asi deset minut a prohlížel si dav. Francouzská mládež se mnoho nezměnila. Na nástupišti zase stály zamilované dvojice a tiskly se k sobě jako v době míru. Některá děvčata byla zavěšena do Němců. Výjimka jako všude a možná, že šlo o holky z ulice, jak mne často Francouzi přesvědčovali. Starší Francouzi měli ustarané a poněkud přepadlé obličeje a skoro bez výjimky opovrhovali Němci. To jsem jasně poznal a později se mi potvrdilo. Už zase věděli, kdo je to Prušak. Vystoupil jsem na Pont de Neuilly a rozhodl se jít do Puteaux k Formánkům, které jsem znal. Často jsem je navštěvoval před pádem Francie a paní Formánková se stala po vypuknutí války mou marraine, "kmotrou", která o mne podle francouzských zvyklostí pečovala balíčky, cigaretami, spravováním prádla. Nikdy jí a jejímu muži nebudu moci odplatit to, co pro mne vykonali. . . Než jsem prijel do Paříže, uvažoval jsem o nebezpečí, jaké jim bude hrozit, když mne skryjí, a jestli bych raději neměl jít k někomu neznámému, koho policie tolik nepodezírájako Čechy, věčné cizince. Táhlo mě to však nesmírně právě k nim a vnitrní hlas mi rilcal, že u pana Formánka, který je navíc přímo krajan, najdu vše a hlavně budu u svých. A nemýlil jsem se. 67
Vyšel jsem na ulici mezi Francouze, lišil jsem se svými roztrhanými kalhotami a špinavými botami. Přešel jsem most přes Seinu a dal se podél řek proti proudu do Puteaux, ulice Benoit Malon čís. 23. el jsem najisto, ulici jsem znal výborně. Cestou jsem přemýšlel, zda jsou Formánkovi ještě v Paříži, protože není vyloučeno, že evakuovali. Potkával jsem Francouze i Němce. Naštěstí jsem nepotkal nikoho, kdo mě znal. Snad změnily civilní šaty můj vzhled tak dokonale, že mě nikdo nepoznal; vždyř mezi lidmi na chodnících jsem mohl snadno někoho řehlédnout. Šel jsem po protější straně Formánkovic obchodu smišeným p zbožím a nesmírně jsem se zaradoval, když jsem zpovzdáli zahlédl známou, trochu omšelou vývěsní tabuli: "V. Formánek, Alimentation Générale". 68 Oddech v Paříži a útěk p r e e a n r h Přešel jsem na druhou stranu a blížil se k svému útočišti. Když jsem míjel výkladní skříň, zpomalil jsem krok a snažil se vypozorovat, co se děje uvnitř. Bylo tam několik zákazniků. Poodešel jsem tedy a čekal, až se obchod vyprázdní. Dlouhé čekání mě znervózňovalo; lidé sice vycházeli, ale noví zase přicházeli. Kromě toho procházeli ulicí téměř výlučně domorodci a mnozí si mne priliš prohlíželi. Konečně jsem se domníval, že uvnitř nikdo není. Vrátiljsem se, přesvědčil seještě oknem, zdaje můj odhad správný, a vešel. Ale zmýlil jsem se, v rohu poněkud tmavé obchodní místnosti stal ještě jeden muž a vyjednával něco s paní Formánkovou. Nevěnoval jsem mu pozornost, ani nepřikládal jeho pritomnosti větší význam a pozdravil jsem, jak je běžné při vstupu do obchodu: "Bon jour, Madame." Díval jsem se paní Formánkové upřeně do očí. "Monsieur," ona na to klidně. Vzápětí zpozorovala, že nepatrim mezi běžnou klientelu a rozšiřila významně oči. Ty ušlechtilé, modré oči však neprozrazovaly strach, dokonce pochopily situaci a nabízely naději. Poznala hned, že i já jsem pochopil. Zatvářila se klidně a po obchodnicku se mě zeptala: "Co si přejete, Monsieur?" Nejraději bych se byl rozesmál na celé kolo a promluvil česky, ale varovala mne pohledem. "Pozor, nejsme tu sami." Odpověděl jsem proto francouzsky, tiše, ale nikoliv podezřele: 69
"Máte lahvové pivo, Madame?" Byl jsem tak potěšen milým hlasem své bývalé marraine, že jsem zapomněl pozorovat Francouze, který zůstal v krámě a přerušil své jednání. Prostě má opatrnost byla najednou ta tam. Díval jsem se jenom do sympatické tváře ženy, stojící za pultem a odpovídající na mou prosbu klidným, řekl bych až rozšafným hlasem. "Počkal byste vedle, Monsieur, na mého muže, šel pro ně a bude tu co nevidět." "Merci, Madame." Prošel j sem vedle ní uličkou za pultem do malé kuchyně, kde jsem před dvěma léty poznal štědrost a vzácnou lidskost dvou českých lidí. Usedl jsem na židli k malému stolku a spokojeně a hluboce si oddychl. První etapa šfastně skončila. Trochu si odpočinu a počkám, až si paní Formánková odbude zákazniky. Ale zaměstnávali ji nepříjemně dlouho, jenom si chvilku odskočila do kuchyně, aby mne pozdravila: "Pěkně vás vítám, FranFois. Máte hlad, myslím. Tady je sýr, chleba a máslo. Později dostanete víc a uvařím kávu. Muž prijde za chvilku." Pak přišla natrvalo, řekla mi, že dnes zavřela o něco driv. Francouzi chodí vždy nakupovat až do setmění. "Kde se tu berete, Franois," oslovovala mne jako vždycky. "Byl jsem sestřelen," začal jsem vyprávět. Co chvtli mne přerušila a nutila do jídla. Bože, jak to bylo všechno dobré! A ten pocit! Byl jsem doma, mluvil jsem zase česky, byl jsem šřasten! Potom jsem ukázal své nohy. Politovala mě, ihned pripravila koupel a začala menší operace, kterou provedla s péčí, jakou dovede vynaložit jenom maminka. Dělal jsem hrdinu a mlčel, když odstřihovala kůži a vymývala ránu lihem. Po ošetření jsem zase něco snědl. Čekali jsme na pana Formánka. Blahopřála mi k útěku a já jsem se ptal, co je se Zdeňkem, jejím synem, který bojoval proti německé ofenzívě v Belgii ve francouzské armádě jako dělostřelec. Řekla spokojeně: "Je zdráv a ženat, uvidíte ho." Netrvalo dlouho a objevil se pan Formánek. "Nazdar! A hele, co tady děláš" zeptal se rozšafně jako vždy. Začalo velké vyprávění, které se protáhlo dlouho do noci. . Ach, jak dobře se spalo v čisté posteli! Vykoupán, s nohama ošetřenýma a u lidí, kteří nezradí. Těch čtrnáct dní strávených v Paříži u Fotmánků patri mezi nejlepší z mého putování. První dobu jsem byl stále u nich doma a hojil si rány. Přes den jsem byl bud v kuchyni nebo nahoře v pokoji, kde jsem četl Statečný krajan Viktor Formánek, Paříž. . :: . Dům obětavých manželů Formánkových, kde jsem se 16 dní skrýval. francouzské a hlavně české knížky a různé časopisy nebo luštil križovky ve starém českém měsíčniku. Museli jsme být opatrní, aby mě v domě nikdo nezahlédl, protože sousedé mě znali z drivějších návštěv. Nedůvěřoval jsem jim. Nad námi bydleli mladí manželé s pětiletou holčičkou. Zvlášf před ní jsem se musel 7 71
schovávat, protože dítě vždycky mnoho mluví. Hrávala si na schodech nebo na dvorku, což pro mne bylo nepříjemné. Někdy jsem se díval poodhrnutou záclonou do ulice, kde sídlili nenasytní Němci. Často zašli do našeho obchodu, ale paní Formánkováje už znala. Všechno před nimi schovala, a když přišli, nerozuměla ani slovo německy. Němci prý dostáva í čtyricet franků na den a kus chleba. Ostatní proviant si musí koupit. mejdí po celé Paříži, nic jiného nemají na práci. Večeryjsem trávil v rodinném kruhu a stal se téměřjeho ¨příslušníkem. Kdybych měl popsat ty dva odvážné lidi, řekl bych, že tvoří pevný český ostrůvek uprostřed moře cizinců, kde najdete prostředí stejné jako u nás v Čechách, věrnou lásku k vlasti a dvě odvážná srdce, vždy ochotná pomoci. Těžké chvile jejich života, bolestné ztráty, mezi nimi úmrtí dítěte, neporušily v ničem životní harmonii. Měl jsem k nim velikou úctu. V debatách mi dodával "strýček" kuráž a pomáhal kout plán pro priští etapu. Mezitímco on a tetička vtipným vyptáváním mezi Francouzi hledali nějakou pomoc zvenčí, plánoval jsem přechod hranic do neokupované Francie. Pořídil jsem si dva náčrtky a naučil se jim zpaměti. Vybral jsem si úsek přechodu demarkační čáry u města Nevers. Postupem doby naděje rostly. Strýček navázal styk s jednou ženou, která pojede přiští týden do Tours a vezme mě s sebou. To však brzy padlo. Pak jsme měli v úmyslu cestovat autem s obchodníkem, který jel někam na jih. To také padlo, protože kupec nakonec cestu zrušil. Potom jsme dostali dopis, že mám jet vlakem sám až do jedné malé stanice u Tours. Strojvůdce vlaku o mně bude vědět, na konečné stanici půjdu nenápadně k lokomotivě, kde na mne počká prúvodce. Ale strojvůdce onemocněl. Chtěl jsem se pokusit o únik na vlastní pěst. Lidé, ktcří bydleli na konečné štaci, souhlasili a napsali, že mě budou čekat v teri a ten den. IVajednou však přišel dopis, který oznamoval, že se situace z"crš:la, abych nejezdil. V Puteaux hráli německý film ve francouzské verzi. Lidé v biografu měli narizeno zdržet se jakýchkoli projevů, af už tleskáním, syčením nebo pískáním: Dělali to tedy méně nápadným způsobem hlubokým povzdechem, když šlo o německou propagandu, a přitlumeným smíchem, když šlo o propagandu Vichy. Film začal. Předcházelo několik nádherných zaběrů z letní přírody. Francouzský doprovod velebil krásu, zbožnost, obětování a bylo zřejmé, že úvod uchvátil divaka pomocí citů, které jsou bez falše i v Německu. V hledišti bylo hrobové ticho. Náhle se objevila na plátně probouzející se dívka ve vysoké trávě, typická Gretchen v dirndlu. Hledištěm projel mohutný povzdech, který vyjádřil vše. Lidé se k sobě nakláněli a strýček do mne štouchl loktem. Tetička se usmívala. Během představení jsme mnohokrát slyšeli tichou demonstraci a měl jsem radost, že konečně i Francouzi poznali pravdu. Žurnál ukazoval obrázky z Madagaskaru, který právě okupovali Angličané. Hlasatel lál Angličanům zlodějů a raubirů, ale Francouzi v hledišti si mnuli ruce. Zdeněk, tetiččin syn a miláček, přišel se na mne velmi brzo podívat. Vyprávěl mi o belgické kampani a o ústupu francouzské armády. Dostal se ze všeho šřastně a byl demobilizován. Nyní pracujejako kreslič vjedné továrně. Vzpomínali jsme na doby, kdy jsem ho viděl naposled jako malého kluka u Donínského rybnika. Připomněljsem mu, že tenkrát se na mne díval zamračeně a nechtěl se mnou mluvit. Jezdíval ke svému strýci do Vrbna, který pro mne roku 1939 a 1940 společně s mou sestrou propašovával slovniky a dopisy z protektorátu přes Jugoslávii do Francie a sdělili mi adresu mých nynějších statečných a obětavých ochránců. Přestože ZdeněkRené měl francouzské školy a měl jen málo přiležitostí mluvit česky, znal mateřský jazyk velmi dobře. Přinesl mi mapy a já studoval přechody. Tetička naléhala, že se s nimi musím projít, není prý zdravé být pořád doma. Zdráhal jsem se přijmout lákavou nabídku, zdála se mi pro ně neodůvodněně riskantní. Ale musel jsem zase poslechnout, a tak jsme si jednu neděli vyšlápli a jeli česat třešně na zahrádku vilky, kterou mají za městem. Kus cesty jsme jeli autobusem a kus šli pěšky. Viděl jsem všude spousty Němců, ale už jsem si zvykl a ani si jich nevšímal. Zajímala mne bombardovaná letecká továrna Amiot a ptal jsem se v duchu, zda znamenité zásahy šly také na účet našich bombardérů od 311. peruti. Snažil jsem se usilovně zapamatovat si podrobnosti pro zpravodajce v Anglii. . . Česání třešní, hlavně jeich pojídání přímo na stromě, se mi líbilo. Ze sousedství přišli krajané, Ceši, ale na mé přání mne tetička neprozradila. Byl jsem pro ně synem strýčkova bratra z Dijonu. Na zpáteční cestě jsme zmeškali autobus a museli jsme jít dlouhý kus cesty pěšky. Potkávali jsme opět Němce. Chodili po chodnících jako ovce a jenom důstojníci si vykračovali nafoukaně. Kde byla kuráž a elán, které jim čišely z očí, když okupovali naše kraje a Prahu! Tenkrát se u nás procházeli jako po korze, a dnes si tu lížou rány z východní fronty. Vojáci už neměli pěkné stejnokroje. Byli tu i starší chlapi, ale na většině bylo vidět, že velitelství německé armády stále uvažuje o možnostech invaze a posilá do Francie mužstvo první linie. Disciplína se zdála uvolněná a zpozoroval jsem i případy, že vojáci nezdravili důstojnilcy. Měli všichni 72 73
hodně peněz, hlavně prý důstojníci. Skupovali na černém trhu co se dalo a posilali domů ženám a milenkám. Když jim šmelinář Francouz nemohl vyhovět, hrozili mu udáním a zastřelením. Celá Pariž nenávidí Němce a projevuje svůj odpor činy. Často je tu zabit Němec a gestapáci pak postupují velmi krutě. Zatáhnou léč, pochytají rukojmí, nevyjímaje chlapce a dívky, zavlečou je do vězení a pak jednoho po druhém pro výstrahu postrilejí. V Pariži kolovalo mnoho pověstí o německých zvěrstvech. Jsou všude stejní, pomyslel jsem si aber es kommt der Tag. . . Kdože to ňlral? Když jsme dorazili do Puteaux, museli jsme přejít ulici, na jejímž přechodu stáli dva policisté. Bylo to u mostu přes Seinu. Pojdine tudy a obejděme je," radil jsem tetičce. Odbočili jsme, že přejdeme poněkud stranou. Vtom vidím prvního strážnika,jak se k nám řítí a něco ukazuje. Podívaljsem se nějak vylekaně na tetičku, ta se však usmála: "Nebojte se!" Strážnik měl přísný pohled a hned spustil: "Tudy se nesmí, pojdte se mnou." Následovali jsme ho až k jeho kolegovi. Cestou mě napadlo, že se snad bude vyptávat na papíry, a trochu ve mně hrklo, ale jeho kamarád nás naštěstí začal klidně poučovat, jak se má přecházet. Měli jsme z toho doma legraci, ale já jsem nepřestal přesvědčovat oba hostitele, že není moudré dělat "petite promenade" bez legitimace. Omezili jsme tedy procházky jen na návštěvy sousedů, kde jsem se seznámil s několika dobrými Parižany, jimž vzdávám za pomoc dik a obdiv zároveň. Riskovali životy a snad o tom ani nepřemýšleli. Zvlášf sympatická byla rodina prodavače uhlí, pana Violy. Formánkovi mne představili jako Angličana a pak už jsem jím zůstal. Jednou večer, když jsme byli u uhlirů, přišli do místnosti dva muži, řezník a obchodnik. Už věděli, kdo jsem, a nabídli mi pomoc. Plán byl jednoduchý: jeden inspektor tajné policie pro mne obstará falešnou legitimaci a pojede se mnou do Bourges, kde mě předá bratrovi a společnosti několika Francouzů, kteří mi ukážou přechod přes hranice do neobsazené Francie. Zítra si pro mne tajný pňjde k Formánkům a půjdeme spolu na policejní ředitelství; musím se dát napřed ve městě vyfotografovat. Odešli ajá seještě dlouho do noci bavil s uhliřem. Popíjeli jsme dobré víno a jemu zřejmě lahodil můj obdiv, že je sehnal. "Mon vieux, to si musiš umět pomoci," olízl se. Snažil jsem se napodobitjeho způsob divení, dařilo se mi to a nakonecjsme si náramně rozuměli. Vykládal mi, že Francouzi jsou nejlepší vojáci, a já mu zase rikal, že my Angličané to určitě vyhrajeme. Němcejsme budignorovali nebojsme jim nadávali. Vykládal mi zajímavě o světové valce a o této valce a co prý měli Francouzi materiálu, letadel, vozů, tanků atd., ale byli zrazeni pátou kolonou. Řekl jsem mu na to, že my "Angličané" máme také nějaká letadla, tanky, lodi atd. a že nakonec Němce porazíme. A pak jsem se zmínil, že v Anglii pijeme čaj místo vína. "Ach, na to bych si já nezvykl." Chválil jsem francouzskou kuchyni, je nejlepší na světě a zlobil jsem se na "naše" kucharky, že nedovedou pňpravovat zeleninu. Usmál se, zase se olízl a podíval se zálibně na svou mladou ženu. Strávil jsem mezi těmito sympatickými a odvážnými lidičkami několik hezkých chvil. Jednou pňšel do kuchyně cizí člověk a podal Francouzům balíček: "Madame, posilá to pan X, máte to dát tomu vašemu anglickému letci. At prý se má dobře." Zásilka pocházela od řezmlra, který pomáhal shánět pomoc. Nikdo z těch lidí nevěděl, že jsem Čech, riskovali pro záchranu života Brita životy stejně jako pro své vlastní lidi. Nevěňli štvavému rozhlasu z riše a z Vichy. Druhý den odpoledne jsem poznal osobně inspektora tajné policie. Byl to Korsičan, odvážný a odhodlaný chlapík, jmenoval se Rossi. Mohlo mu být asi osmadvacet a mnoho toho nenamluvil. Jeli jsme spolu autobusem na velitelství policie; vešli jsme do místnosti, kde sedělo několik tajných, u stolů klepaly sličné Pařížanky do strojů. Na lavici viníků čekalo na výslech několik civilistů. Rossi zamrkal na dva tň kolegy a za chvili měl v ruce legitimaci v tvrdých destičkách a několik razítek, která schoval do kapsy. Pak jsme vyšli sledováni vysokým mužem prisneho vzhledu. Před budovou jsme se zastavili, načež můj "tajný" povídá tomu druhému, zřej mě i služebně staršímu: ,Představuju ti anglického majora, který byl sestřelen u Dunkerque." S novým známým jsme si stiskli ruce a chviličku debatovali. , Bonne chance, Monsieur," propustil mne s úsměvem. Pozdějijsem se , dověděl, že to byl náčelnllc tajné policie. Šli jsme k fotografovi, ale neměl materiál, musel pro něj až do středu města, a ještě nemohl zanzčit, zda jej dostane. Ani u druheho jsme nepo chodili. Rossiho to mrzelo, hned druhý den brzo ráno jsem měl odjet. Dostal jsem nápad: půjdeme domů a Zdeněk pořídí snímek sám, zatelefo nujeme mu. Doprava v hlavním městě Francie je značně omezená. Místo taxilzů se objevují drožky s vychrtlými kobylami nebo "drožky" tažené lidmi. Pro 74 75
pagandaje vydatná a namiřená hl.avně proti SSSR. Všude jsou vyvěšeny velké plakáty o nebezpečí komunismu. Francouzi se však Rusům tím víc obdivují, spoléhají na ně. "Pňjímáme dobrovolniky proti bolševikům," hlásá plakát s velkou fotografii německé pěchoty, hrdě kráčející rozbořenou ruskou vesnicí. Tetička se tomu jen smála. Poslouch.ali jsme denně, jak urputně a odhodlaně Rusové proti Němcům bojují. Zavolali jsme Zdeňka z továrny a začali fotografovat. Měli jsme všechno provizorně zařízené a vyvolávali desky v posteli. Naházel jsem na Zdeňka přikrývky, a když kňčel, že je to málo, položil jsem navrch ještě peňnu. Byl jsem přiliš zvědavý, strčil jsem do něho a on rozlil vývojku i s ustalovačem do postele. Snímky byly špatné, protože materiál byl starý. Zdeněk rozhodl, že skočí domů pro fotoaparát a vezme mě ještě jednou. Neměli jsme však už čas, museli jsme jít na večeři, kterou moji přátelé uspořádali na rozloučenou. Vyfotografuje mě tedy u uhliře. Když jsem pňšel do uhltřovy rodiny, byl jsem mile překvapen čekala nás přímo královská tabule. Divil jsem se, kde všechno sehnali, ale stačil pohled na mastnou tvář kamaráda uhliře, která prozrazovala vše: , Starouši, v tom musiš umět chodit!" , Měl jsem se skvěle. Stal jsem se středem pozornosti jako ženich o svatbě a ze všech stran mi podávali a nabízeli nejlepší jídla. "Musíte se posilnit na cestu, jezte! Nebojte se, všechno dobře dopadne. Nemluvte moc francouzsky, aI se neprozradíte! Napište nám z neokupované Francie, pošlete zprávu rozhlasem z Anglie," říkali. Seděl jsem mezi uhliřem, který mě povzbuzoval, a tetičkou, která se na mě mateřsky usmívala. Naproti mně seděl strýček se Zdeňkem a s jeho ženou, mladou Francouzkou, která pro mne rovněž sháněla kdejakou pomoc. Tajný policista byl jako obyčejně klidný a sympatický. Po hostině mě Zdeněk znovu vyfotografoval a šel se domů zapotit s vyvoláváním snímků. Asi za hodinu pňnesl velmi zdařilé obrázky. Pan Rossi si hned vzal dva, doma prý je pňlepí na mou legitimaci a orazítkuje. Pak jsem dostal výborné víno a měl jsem ze všeho takovou radost, že se mi chtělo zpívat. Musel jsem si to však odříci, pod okny chodily německé patroly. Rozloučení bylo dojemné a upřímné. Jeden po druhém mě objali a po francouzském způsobu políbili na obě tváře, můj kámoš uhliř naposled. "Bonne chance, mon vieux," zašeptal mi dojatě. Poděkoval jsem jeho manželce za pohoštění a slíbil, že se na ně pňjdu po válce podívat. Vyspal jsem se naposled u svých drahých přátel a až ráno jsem se s nimi rozloučil. Přímo jsem cítil, jak mi přejí štěstí. Stále optimistická tvář tetičky, která o mne pečovala jako maminka o vlastniho syna, se na mne usmála: "Mnoho štěstí, Franois. Jsem jista, že se vrátíte do Anglie." Vidím dodnes její krásné modré oči, plné něhy a víry, uprimné oči, které se dovedly smát, i když slzely. Strýček dobře věděl, že všechno nepůjde hladce. Všelicos v životě zkusil, leccos viděl a jako vždy mluvil chlapsky a věcně: "Bonne chance, Frantíku, a nedej se za žádných okolností chytit. Něm ci jsou zlí." Tou radou jsem se řídil. Řekl jsem jim, že z Anglie podám zprávu rádiem pod heslem: Frank Franois est arrivé. František dojel. Tetička mi dala na cestu jídlo a byla by mne nejraději vybavila vším možným. Bylo chladné ráno, proto jsem dostal také strýčkův lehký pře vlečnik. "Řekni kamarádům, že v případě nehody k nám mohou pňjít, pomůže me jim," dodal strýc. Objal jsem je oba, polióil a odešel. Bylo mi u nich krásně, ale cítil jsem ulehčení, když jsem odešel, proto že mě zneklidňovalo vědomí, že je přivádím do nebezpečí. Sbohem, drazí přátelé, dá Bůh, že se vám jednou odvděčím. Prokázali jste mi neocenitelné služby a svou odvahou patrite mezi hrdiny! Podzemní dráhou jsme se dostali na nádraží, myslím na St. Lazare. Rossi byl velmi klidný, koupil lístky do Bourges. Do vlaku jsme se do stali snadno, nikdo neprohlížel občanské průkazy, "Carte dIdentité", a nikdo se mne neptal na ci1 a účel cesty. Snažil jsem se chovat jako Francouz. Nasedli jsme do prázdného oddělení. Měli jsme smluveno, že budu dělat, jako bych jel sám. Za malou chvili přišel inspektorův bratr, taky tajný. Sedl jsem si do rohu, schoulil se do pláště a tváňl se, že spím. Nepamatuji se přesně, kde jsme přesedali. Bylo to těsně u hranic obou Francii a nástupiště se hemžilo německými vojalcy. Cesta minula klidně až na malou epizodu: před Bourges procházel vlakem protivný německý feldvébl a někoho hledal, dlouho nahlížel zvědavě do oddělení a pak odešel pátrat do vedlejšího vozu. V Bourges jsem byl představen několika známým svých ochránců. Ubytovali mne v malém hotelu, jehož majitelka byla zasvěcena do práce ilegální organizace. Mám dojem, že se tito lidé specializovali na pomoc francouzským uprchlilcům a cizincům, kteří bydleli ve Francii dlouhá léta. Rossi se mnou zůstal v hotelu přes noc, druhý den se rozloučil a odejel na dovolenou k bratrovi, který měl v okolí statek. Poděkoval jsem mu 76 77
a požádal ho, abych směl po návratu prozradit jeho jméno zpravodajské službě v Londýně. Souhlasil. Dal mi několik kupónů na jídlo, protože v neokupované části Francie platily tytéž lístky. Objali jsme se a polióili, jalc je ve Francii zvykem. S úctou a obdivem jsem pohlížel na odcházejícího tvrdeho Korsičana, vlastence, který toho tolik věděl o Němcích. . V hotelu jsem zůstal několik dní a neopouštěl svůj pokojilc. Paní hoteliérka mi nosila jídlo nahoru. Budjsem celou dobu spal a nabíral sily pro poslední úsek cesty v okupované Francii, nebo jsem se díval na dvorek do koruny mohutné lípy a naslouchal švitoření ptáků. 30. května ráno přišel do pokoje nějaký muž, kterého jsem nikdy předtím neviděl, sešel jsem s ním do výčepu, kde mě očekávali další tři, z nichž jeden byl vůdce. Sdělil mi plán další cesty. První muž mě měl odvézt autem na statek, vzdálený asi půl kilometru od hranice, dál už jsem si měl pomoci sám. "Statkáň řekněte, že chcete na druhou stranú, ale neprozradte, že jste Angličan nemá je rád." "Rozumím trochu česky, budu ze sebe dělat Čecha," upokojil jsem je. Podal jsem jim všem ruku na rozloučenou a odjel k demarkační čáře. Zastavili jsme asi dvě stě metrů před velkým stavením, kde jsem ňdiči poděkoval. Mohlo být asi po poledni. Statkář ani jeho žena nebyli doma. Seznámil jsem se s čeledínem, kterému jsem bez obav svěňl své trampoty, byl to Polák. Vyprávěl mi, že jezdí na druhou stranu orat, ale Němci prý skoro vidy prohlížejí vůz. Když veze hnůj, píchají do něj bodalcy. Plánovali me spolu různé "kombíny", jak tomu rikal strýček Formánek v Paříži. js "Proše pana, projíždicu na vašem voze pod hnojem necháme, vymlou val jsem kočímu, protože polapený zamrvený evadé by byl Němcům hned na místě pro smích. Kromě toho smrádek a ještě "naděje" na pro píchnutí bňcha. . . to se raději budu zase plížit. Nakonec jsem uznal za nejvhodnější překročit demarkační čáru v noci a začít hned po setmění. Polák odjel na pole ajájsem zalezl do stodoly. Odpoledne mi přinesla služka krajíc chleba a hrnec mleka. Nesvěřoval jsem se nikomu, pokud to nebylo nutné. Z dlouhé chvile jsem cvičil na žebňňalcu a pripomněl si tak trochu doby sokolských točů a sklopek. Po "čaji" jsem sklouzl do polí obhlédnout situaci a terén. Vleže na vyvýšeném místečku jsem měl vý hled na hraniční silnici, kterou jsem musel překročit. Na jejích přecho dech a přejezdech patrolovaly německé stráže. Po silnici nepravidelně projížděly nebo procházely hlídky dvou i více Němců, někdy měly psy, ak mě varoval Polalc. A tak jsem si zkombinoval: J Od naší farmy k silnici se táhla oplocená pole. Plot byl z kůlů, spoje 78 ných drátem. Za tmy se chytnu drátu a dojdu až k silnici, kterou pak nějak přeběhnu. Dlouho jsem ležel v poli a pozoroval okolí. Viděl jsem dvě patroly na motocyklech a zapamatoval si stráž na přejezdu, který byl vpravo od místa, kudy jsem měl procházet. Už abych byl na druhé straně všechno kolem mě vonělo a já jsem si byl jist, že májovou pohodu budu docela jinak, svobodněji a lépe vnímat v neokupované Francii. Zašel jsem znovu do stodoly, ale neměl jsem stání. Vlezl jsem do chléva, kde jsem pozdravil krávy, mluvil k telatům a pozoroval vlaštovky. Ty se mi lióily ze všeho nejvíc. Napočítal jsem asi deset hnízd, všude hladová mládata, div nespolkla mámu při krmení jako mouchu. K večeru jsem se musel vrátit na mlat, protože ženské pňšly dojit a nechtěl jsem se zbytečně ukazovat. Pohasínající denní život probouzel noční. Oknem ve štítě stodoly vyletěly dvě sovy, zřejmě na lov, v pírních začaly šmejdit myši ajako obvykle rušily mou dřímotu. Po večeři se objevil čeledín, můj přítel Polak. Bylo devět. Ještě asi hodinu jsem čekal a pak jsem se vykradl ze skrýše. . . Naturalizovaný Polák mi popřál štěstí. Byla teplá podmračená noc, právě taková, jaká se mi hodila. Cestu k plotu jsem hravě našel i potmě. Plížil jsem se jetelem, trávou a obilím. Vše bylo mokré, odpoledne a hlavně k večeru sprchlo. Když jsem měl za sebou asi polovinu cesty, mraky se protrhly a vykoukl z nich měsíc. Zakrátko se nade mnou ozvalo řvaní leteckých motorů Němci praktikovali noční létání na letištích Bourges a Avord, na kterémjsem v roce 1940 prošel francouzským přeškolovacím pilotním výcvikem. Čím více jsem se blížil k silnici, tím jsem byl opatrnější. Občas jsem se zastavil, pňtiskl ucho k zemi a naslouchal. Proti horizontu jsem poznal polohu silnice podle obrysu stromů na jejím okraji. Asi dvacet metrů od ní jsem vlastní vinou znervózněl, pňpomněl jsem si psy. Abych se vzpamatoval, vymáchal jsem si hlavu v mokrém jeteli. Všude bylo hrobové ticho. Slyšel jsem tlukot svého srdce přestávky mezi údery byly nepravidelné. Je až k neviře, jak někdy bezdůvodně přepadne člověka úzkost a jak nahle zase odejde. Zbytek manévru jsem provedl v naprostém klidu. Doplížil jsem se až k silnici, protahl se dráty, přelezl úzkou zídku a sklouzl do měkkého pňlcopu, z ktereho jsem měl dobrý výhled. Instinktivně jsem se podíval doprava a strnul jsem asi deset metrů ode mne byla telefonní tyč a u ní seděl fricek s puškou v ruce. Zmátlo mě to, poněvadž jsem věděl jenom o nejbližší stráži asi dvě stě metrů vpravo. Opatrně jsem se sunul doleva. Musel jsem jednat rychle, protože jsem se 79
obával patroly, která s sebou bere v noci psy. V té prekérní situaci prišel jako z nebe, vlastně přímo z nebe, velký spojenec déšf. Přitiskl jsem se k zemi a s radostí poslouchal pleskání a šustění kapek, jichž jsem nyní chtěl využít. Zul jsem si boty a.připravil se přeběhnout silnici. Němec ani nic jineho se nehýbalo, odrazil jsem se tedy všemi čtyřmi a skokem jsem byl na druhé straně. Tam jsem už nezalehl, nýbrž utíkal tryskem. Nikdy bych v sobě nebyl hledal tolik energie. . . Lilo jako z konve. Byl jsem na boso a bořil se do ornice, kterou jsem musel přeběhnout. Měsíček se schoval do mračen a byla tmajako v ranci. Našel jsem kraj lesa, ale uvnitř jsem zabloudil a dostal jsem se zpátky do polí. Připomněl jsem si varování Poláka. V místě, kde jsem přebilial, hranice se stáčela a já jsem měl jít výhradně lesem, kterým procházela silnice do nejbližší vesnice v neokupované zóně Francie. Rfkal mi o polní cestě, kterou prý na druhé straně lehce najdu. Ale hledejte v neznámém kraji a ještě k tomu v noci! Byl jsem promočen na kost. Obul jsem si boty a konečně po dlouhém bloudění jsem našel polní cestu. Byla však nepra vá. Polák mne varoval před něčím podobným touto cestou se jednou jeden uprchlík vrátil zpátky do okupované zóny a svůj omyl zjistil až ráno. Polák mi předem vysvětlil, že po falešné cestě dojdu ke statku, který se jmenuje La Pie, jsou prý tam hodní lidé a nechají mne přespat. Buduli chtít potom pokračovat dál, musím zajít asi sto metrů a odbočit vpravo na silnici, která mě privede zpět do lesa. Za nic na světě jsem nechtěi zůstat na statku a začal jsem usilovně hledat pravou cestu a silnici. Trochu mi pomohl svítící kompas v košilovém knoflíku, našel jsem jih. Našel jsem konečně i silnici a div jsem si nezačal radostí pískat. Vzápětí jsem však zaklel. Narazil jsem na nějaké závory, o kterých se Polák nezmiňoval. Vlezl jserri honem do strouhy a dlouhou dobu jsem pozoroval, kde jsem. Zdálo se mi, že svítá, začal jsem rozeznávat předměty. Závory byly spuštěny a u nich stála prázdná budka. Trochu stranou byl domeček, celnice. Všude ticho jako v kostele. Konečně jsem z té motanice vylezl a našel les. Františku, j.si zachráněn, jsi ve svobodné Francii! Liberté, Egalité, Fra ternité. Ted budeš cestovat jako pán! Člověk míní, Pán Bůh mění. . . A měnil mnoho. Neušel jsem ani kilometr, a lijavec spustil znovu. Skryl jsem se pod tři vlké stromy. Byl jsem sice promočen na nit, ale pochodovat v lijáku se mi nechtělo. Nejvíc mě dopalovalo protivné čvachtání vody v botách. Pocítil jsem zimu, a proto jsem trochu cvičil. Sotva déšř ustal, vyrazil jsem na cestu. Do nejbližší vesnice jsem měl pět nebo šest kilometrů. Po hodině přestalo pršet, svítalo a les se rozezpíval. To byl koncert. Slavíci klokotali tak lfbezně, že jsem zapomněl na všechnu mizérii. Ni kdy předtím jsem neslyšel nic podobného a všechen ten zpěv patřil vlastně mně. byl jsem sám v lese. Z veliké radosti jsem jim začal přizvukovat, ale neš?o to. Raději jsem nasadil finiš v chůzi. Rána na pravém chodidle začala však zase zlobit, musel jsem zpomalit. K ránu jsem dorazil do první vesnice v neokupované Francii. Opět se rozpr.šelo, a tak jsem zalezl pod kúlnu nějakého statku. Za chvili mi bylo zima a opatrnějsem se kradl vesnicí, ažjsem našel stoh, do něhožjsem se zavrtal po způsobu českých tulákú. Chtělo se mi spát, ale sláma byla mokrá, musel jsem znovu zmčnit lože. Tentokrát jsem vnikl do kůlny, kde byly vysoké dvoukolové káry. Vlezljsem dojedné a přikryl se svědo mím. Spal jsem asi hodinku. Když jsem se probral, byl jasný den. Měl jsem horečku, třásl jsem se, začal jsem se procházet. Při té přiležitosti jsem se důkladně prohlédl, ale výsledek nebyl uspokojivý: šaty, plášP a boty byly mokré a pokryté blá tem. hyl jsem zarostlý. . . Vesnička se probouzela. Naproti mně vrzly dveře a v nich se objevil sedlík. Zašel jsem k němu a slušně pozdravil: "Bon ,jour, pane, mohl byste mi dát napít černé kávy? Zaplatím." Sahal jsem pru peníze, ale chlap. kteréInu jsem hádal kolem čtyřiceti. se na mne zlostně podíval. Měl jsem dojem, že mě praští. "Dejte mi pokoj, sám nemám. Takovejch by bylo!" Práskl dveřmi; zhořklo zni v ústech. Šel jsem dál a zaklepal na dveře hospody. Vyšla babka a něco zamumlala. Myslím, že mě odcnítla ještě dřív, než jsem se stačil zeptat. Vjelo do mě, že Xozhodně musím něco teplého vypít nebo sníst, a tak jsem si vynutil přístup do hospody právem veřejného návštěvnika, jemuž za peníze patří obsluha. Majitel se však ke mně choval cize a div mě nevyhodil. Prosil jsem ho, aby mne nechal alespoň ohřát u krbu. Neochotně kývl nebo jse,n si to tak vyložil zústal jsem. Do místnosti se za chvlli slezla celá rodina na snídani dvě ženy a dva muži mezi třiceti a padesáti. Žádal jsem kávu a znovu nabízel peníze. Vypadal jsem jako žebrák, proto jsem franky ukázal hned, aby si nemysleli, že je chci podvést. Nemáme, zněla první odpověd. Pak jedna z ženských začala skuhrat, že je bída, že musí shánět živobvtí po všech koutech. Mezitím jsem stál před krbem a sušil si šaty. Chvilemi mnou projel pocit vyděděnce nechtěli se mnou mluvit a dívali se na mne, jako by mne posilali k čertu. Znovu jsem požádal o kávu, tentokrát jsem se obrátil najednoho chlapa. Ten něco zabruěel druhému a ten to zas podal dál. Kávu jsem konečně dostal. 80 I 81 SESIlELE 6
Za chvili jsem se přesvědčil o .,velké bídě", kterou trpěli. Na stole se objevila královská snídaně: vaječná omeleta přes celý velký taliř pro každého stolovnilca, bilý chléb a hroudy másla. Zatímco jedli, uvažoval jsem, zda pro ně je těžší vžít se do situace postiženého, překonat sobeckost, nebo se vymanit z vlivu prostředí, které si vybudovali. Do hospody se začali trousit lidé. Byli to dělníci, shánějící po venkově vejce, mouku a brambory. Přišli se ohřát, protože venku stále pršelo. Koupili si pivo a pro děti kávu. Jeden z nich se dal se mnou do řeči. Řekl jsem mu, kdo jsem. Prozradil mi, že utekl z okupované Francie, tady prý je však ještě větší neochota. Netrvalo dlouho a našel jsem jinou hospodu, kde mladá žena připravovala snídani. V patách za mnou vrazila do místnosti stejná skupina dělníků. Hostinská nám nemohla nic prodat. ale slíbila, že nám uvaří snídani, seženemeli si něco ve vsi. Nic jsem na nikom nechtěl a za mámivé vůně smaženice jsem odešel. V kostelíku naproti měla být mše. Dozvěděl jsem se, že pan farář přijede ze Cháteauroux a po mši se tam zase autem vrátí. Město bylo vzdáleno asi deset až patnáct kilometrů a moje cesta vedla právě tudy. Požádám služebnika božího. aby mě svezl. Asi za hodinu přijel kněz ve starém osobním autě. Vypadal velmi blahobytně. Ve vhodném okamžiku jsem se přiblížil a požádal o rozmluvu. Poodešel stranou, zůstali jsme sami a já začal: ,.Monsieur, jsem Čech, sestřelený v boji u Atlantiku. Utekl jsem Němcům až sem. Nlohl bste mi, prosím. poradit, kde bych dostal přístřeši? Jsem unaven a potřebuji si odpočinout." Podíval se na mne pohledem, který v ničem nepřipomínal křestana, a pokrčil pohrdlivě rameny. "Dozvěděl jsem se," povídám znovu, "že po mši jedete do Cháteau roux. Mohl byste mne tam, prosím, svézt?" "To je vyloučeno!" odsekl. Začal jsem být nervózní a ujistil jsem ho, že zaplatím, že by mi snad mohl pomoci jinak. Asi jsem ho rozzlobil, změřil si mě prisně a odbyl mě způsobem, na který nikdy nezapomenu. Byl jsem velmi rozrušen a zkla mán, nebož zpravodajci nám kněze označovali za poslední naději zoufal ců, když všechny předešlé selžou. Odešel jsem. sledován zvědavými po hledy lidí, kteří se sjížděli do kostela. Co se s těmi Francouzi stalo? V Paříži a v okupované zóně odvaha, ochota a zde lhostejnost a neuvěřitelné nepochopení. Je to snad proto, že jsem ještě blízko demarkační linie, kde asi přechází spousta utečenců a kam Němci nastrkují špicly a šPárají sami? Spokojil jsem se zatím touto úvahou a doufal v lepší. Protože jsem byl zablácený a špinavý a tudíž policistům krajně podezřelýjako pobuda, zvýšiljsem opatrnost; také proto, že jsem se pohyboval po hlavní silnici. Asi za hodinu jsem dorazil do další vesnice a požádal v jednom statku, aby mi prodali něco k jídlu. Řekli, že nic nemají, a poradili mi, abych šel za starostou. To se mi nehodilo. a tak jsem prosil, aby mě nechali vyspat ve stodole. Selka mne odbyla: "Počkejte na patrona!" Když přijel majitel, selka a její syn mu vysvětlili mou situaci. Sedlák chvilku přemýšlel a pak řekl opovržlivě: "Nemohu vás tu nechat, měl bych potíže s úřady." Odpověděl jsem mu pohledem a odešel jsem. Zařekl jsem se pokračovat v cestě ve stavu. v jakém jsem byl, a umínil jsem si, že musím najít ve vesnici úkrvt a ulevit fyzické a duševní trýzni. Na druhé straně obce jsem našel tři nízké baráčky. Vlezl jsem do prvniho a zjistil, že tam nikdo nebydlí. Chtěl jsem si v něm ustlat, ale seno, které leželo poblíž, bylo úplně mokré. Šel jsem tedy do druhého. Tam bydlel dělnik, zase to byl Polák, jmenoval se Vítek. Nabídl mi, abych u něho zůstal, jak dlouho budu chtít. Chýše, kterou hodný pan Vítek obýval, měla kamennou podlahu, zvětralou omítku a snad do ní i zatékalo. V rozích stály dvě postele, uprostřed stůl a jedna židle. u stěny byl otevřený oheň. Polák tam bydlel sám a tak také sám vzpomínal na týranou Polsku a svou rodinu. Rozdělali jsme oheň, kolem něho jsem si rozvěsil šaty a začal se hřát. Povídali jsme si a zjistil jsem. že Vítek, ač jen čeledín, věděl mnoho o světě a o životě. Za chvili jsem vlezl do postele, určené původně majiteli baráčku, jenž přicházel jednou za uherský měsíc zkontrolovat stav majetku a vybrat činži. Peřina a matrace páchly stuchlinou, ale hřály. Brzy jsem usnul. Probudil jsem se kolem druhé hodiny odpoledne. Vítek připravil z mléka a mouky polévku a usmažil pro mne vejce, pak mi dal ještě ořechy a nakonec hrnec dobré kávy. Odpoledne jsem poznal sousedčina syna, bydlili v chýši rovněž na spadnutí. Dověděl jsem se adresu taxikáře v nejbližším městečku a smluvili jsme se, že se tam druhý den setkáme. On pojede na kole napřed, obhlédne situaci a přinese mi zprávu na kraj městečka. Chtěljsem se totiž dostat na nejbližší železniční stanici a jet dál vlakem na jih, nechtěl jsem však nastoupit v malé stanici poblíž demarkační čáry. Polák mne varoval, že ji hlídá policie. Měl jsem jedinou možnost cestovat autostopem do města a dál taxíkem k železniční zastávce. Chlapec mi sdělil, že ráno jezdí do města několik aut. Večer usmažil můj hostitel opět vajíčka, uvařil kávu a společně jsme povečeřeli. Šel jsem brzy spát. 82 [ 83
Ráno musel velmi časně na pole. Vstal jsem s ním, protože musel ; zamknout chýši. Posnídal jsem a pak jsem šel pochválit jeho "kruliky", které krmil. Poděkoval jsem mu a srdečně jsme se rozloučili, dal jsem mu odměnou Formánkův plášf. Kráčel jsem po pěkné asfaltové silnici do Cháteauroux. Za hodinu mě předjel sousedův chlapec. Zopakovali jsme si plán a malý pritel zmizel. Za chvili jelo po silnici menší nákladní auto. Pokoušel jsem se je zastavit, ale šofér po mně práskl očima jako bičem. Asi za dvacet minut jsem ! zastavil další auto. Byla to asi dvoutunka, řízená bodrým Francouzem. Štěstí mi přálo, jel dál, než jsem předpokládal. Rozhodl jsem se svézt se s ním až do St. Amand. Vylezl jsem na korbu, na níž bylo naloženo malé staré osobní auto, které musel šofér na rozkaz odvézt do sběrny železa pro Němce. Spolupráce vlády ve Vichy s Berlínem? Sedl jsem si do rezavé karosérie vedle jednonohého Francouze za chvili vylezl zpod starého auta další Francouz a nadával na zimu. Měl pravdu, ráno bylo velmi chladné a jízda zimu ještě zvyšovala. Můj soused byl velmi zvědav. Řekl jsem mu, že jsem evadé. Na silnici jsme předjeli mého malého kamaráda. Zamával jsem na něj. Porozuměl a vykřikl: "Bonne chance, Monsieur!" Hodný chlapec jistě pochopil, že jsem měl štěstí a jel dál, když mě nenašel na smluveném místě v Cháteauroux. Jeli jsme asi dvě hodiny, než jsem dorazil do St. Amand. Potuloval jsem se po městě a hledal nový spojovací prostředek do Montluonu. Na nádraží prohlíželi policisté leňitimace. Šel jsem tedy do pristavu na kaná lu, ale tam byli rovněž. Pripadalo mi že tak vláda ve Vichy řeší otázku plné zaměstnanosti. Sedl jsem ši na zídku u mostu a začal louskat ořechy, které mi dal na cestu Vítek. Asi půl kilometru dál jsem zahlédl o samotě kotvící lod. Kouřila, zamiřil jsem k ní. Její velitel "skiper" nebyl doma. Vyjednával jsem s jeho ženou, která připravovala oběd. Ta se však o záležitosti plavby mnoho nestarala, nevěděla ani, kdy vyplují. Řekla mi, že asi ve tři hodiny tudy pojede jiná lod. "Jak dlouho trvá cesta do MontluEonu?" Asi tři nebo čtyři dny." To se mi nehodilo, a tak jsem se vrátil do městečka. Zastavil jsem se u tří automobilistů, ale ti jeli bud opačně nebo mne odmítli. Pamatuji se dobře na čemou limuzínu, která stála ve směru mé cesty. "Jedeme jenom do Culanu," odpověděl majitel a chladně si mě změril. "Tak mě, prosím, vezměte alespoň tam," nedal jsem se odbýt. Zakroutil hlavou, vrhl na mě zlý pohled aještě se uškliól. Proč právě ti, 84 kteří mohou nejvíce pomoci, odstrkují člověka a ještě se mu vysmívají? Byl jsem bezmocný a raději jsem rychle odešel. Pri potulce městem jsem potkal šoféra, který mě sem dovezl, a jedno nohého pasažéra. Ten se usmál na celé kolo: "Jak je, starej? "Za moc to nestojí." Důvěřoval jsem mu, a svěřil jsem se mu proto se vším. Začal uvažovat i a po chvilce řekl: "Nejlépe bude, když půjdeš na radnici, řekneš, že jsi evadé, a oni ti vystaví legitimaci. Pak můžeš jít do nějakého města v jižní Francii. Musiš ale říci, že tam máš přátele, kteří tě k sobě vezmou a budou živit." Poděkoval jsem mu za radu, ale namítl jsem, že to není takjednoduché, jak si představuje. Nikoho jsem v jižní Francii neznal a celý podnik byl nebezpečný, protože mě mohl odhalit nějaký kolaborant. Hledal jsem jiné východisko a všímal si dále okolí. Černou limuzínu jsem pak ještě zahlédl naplněnou koši a drůbeží. U kanálu stál mlýn, viděl jsem vyjíždět a přijíždět auta. Prosil jsem řidiče ještě tam. Skoro nikdo tam o mne neměl zájem, lidé zkrátka nebyli tak hodní jako v okupované části Francie. Zde patrně dobře nevěděli, kdo to Němci jsou, jinou příčinu v jejich chování jsem nenašel. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu pěšky, a nasadil kurs na jih po hlavní silnici. Všechno šlo dobře, i nohy, až najednoho policistu, který hlídal na kopečku za městem. Dilc terénu jsem ho spatril dřív než on mne a mohl jsem se včas vrátit. Projít jsem nemohl, strážník chodce občas prohlížel, zjistil jsem to pozorováním. Zajímavé bylo, že auta a vozy projížděly hladce. Sešel jsem z kopečka a čekal, musel jsem najít něco nenápadného. A posléze jsem to našel do kopce jel žebriňák, tažený silným koněm. Na voze seděli dva čeledínové. Poprosil jsem je, zda si mohu prisednout, a odvolával jsem se na bolavé nohy. Když jsem dostal souhlas, nasedl jsem. Brzy jsem si všiml, že opratě jsou přehozeny přes žebřinu a že je nikdo nedrží. Zařídil jsem to tedy já stoupl jsem si, natočil se zády k policistovi a dělal jsem kočího. Fran couzi klidně seděli a klátili nohama, které jim visely volně dolů. Policista hlídal a já jsem projel. O pár set metrů jsem seskočil a vrátil se na hlavní silnici, kde jsem chtěl nalézt další dopravní prostředek. Bylo najednou veliké horko, takže jsem se rozhodl pokračovat v cestě až po odpočinku. Lehl jsem si do stínu velikého stromu jako obvykle abych viděl, ale sám nebyl viděn. Auta skoro nejezdila, cyklistů málo, Táhla kolem četa mladých Francouzů v zelených uniformách, tzv. Jeu nesse, kopie Hitlerjugend. 85
Ležel jsem asi hodinu, když jsem zaslechl v dálce zatroubit auto. Snažil jsem se je zastavit. Byl to krásný čtyřsedadlový citron, seděl v něm velmi mladý muž. Zaradoval jsem se, když auto zpomalilo a nakonec zastavilo. Poprosil jsem řidiče, aby mne svezl. Mladrlť začal nařrlcat, že vúz patří továrně, že prý mu přísně zakázali někoho vozit, že by mohl ztratit místo atd. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem žádný pobuda se špatným úmyslem, ale Čech, který prchá z německého zajateckého tábora, a aby nás nikdo neuviděl, že si třeba vlezu dozadu do prostoru pro kufry a před Montlu:onem vystoupím. Moje domlouvání nebylo nic platné, bál se. Byl nádherně ustrojen, voněl jako herečka před premiérou a ničím se nepodobal chlapu. Nicméně našel jsem ještě tolik sil a omluvil jsem se, že jsem ho obtěžoval. Měl jsem dojem, že v životě dosud nezakusil trpkost. Pokračovaljsem hlavní silnicí a počítaljsem, že do Montlu:onu přijdu druhý den k večeru. Nechtěl jsem se vzdát naděje na autostop, a proto jsem zastavil další vúz. Tentokrátjsem měl štěstí. Řídil jej nějaký advokát a vezl ženu a dítě. měli smutné zkušenosti s Němci v okupované Francii a podle toho také jednali. Ačkoliv jediné volné místo v autě měli zarovnáno kufry a bali1cy, přece mě vzali. Cestou jsem se jim svěřil se vším, až na hudoucí plán. Právnrlc byl výborný člověk a velmi se radoval, že jsem Němcům vypálil rybnrlc. Jeli jsme půvabnou krajinou a moji přátelé podávali výklad, jako na výletě. Do Montluonu jsme vjeli asi za hodinu. Doktor mi poradil restauraci, kde prý dostanu něco k jídlu. Zeptal se, jestli mám kupóny. Měl jsem. Musím poznamenat ještě jeden nápad, který jsme s advokátem prodebatovali. Chtěl jsem zatelefonovat americkému velvyslanci ve Vichy, aby pro mne přijel autem, nebotz Montluonu do Vichy to bylo asi sedmdesát kilometrů. Právnrl se nabídl, že zprostředkuje spojení na hlavní poště. Po úvaze jsme však myšlenku opustili, protože Francouzi mohli rozhovor odposlouchat a navíc velvyslanec by mi nemusel uvěřit nemusel být konečně ani doma a mluvit s někým z personálu by nemělo smysl, dotyčný by sám nemohl nic rozhodnout. Nakonec se všechny telefonní rozhovory do Vichy musely zaznamenávat a muselo se prý mluvit jen francouzsky. Proto jsem zvolil cestu přes Lyon. Potom jsme šli na nádraží zeptat se, kdy jede vlak do Montpellier prý v 16.30 hodin. Poděkoval jsem vřele za pomoc a rozloučil se. Vrátil jsem se a zašel do restaurace. Sedl jsem si k velkému stolu, který byl z polovinv obsazen. Cítil jsem na sobě zvědavé pohledy Francouzú. protože s čršnicíjsem musel hovořit francouzsky. Špatnějsemjí rozuměl. mluvila místním nářečím. Začala dělat udivenou. Abych se jí zbavil, ukázal jsem na jeden řádek jídelniho lístku a začal se chovat nenápadně. Když jsem dojedl, zůstal jsem u stolu sám s mladší paní. Nevím, zda se mnou koketovala nebo chtěla vědět, kdo jsem. Mračil jsem se do talrře a ona přestala. Požádal jsem o účet. "Laddition, sil vous plait," spustil jsem, že chci platit. "Ještě dostanete třešně," zašvitořila čršnice. "Kupóny, prosím," a odběhla. Sáhljsem do kapsy pro lístky najídlo, ale nebyly tam. Začervenaljsem se. Hledal jsem po všech kapsách, ale nic jsem nenašel. Budzačnu vyjednávat s čršnicí, nebo prchnu. Vzpomněl jsem si, že pro kupórry jsou oplétačky s policii, a rozhodl jsem se utéci. Čršnice přinesla třešně a na kupóny zapomněla, protože hned zase odběhla. Vypátral jsem nenápadně pohledem, kam se chodí na "Messieurs", a plán byl hotov. Nacpal jsem do pytlíčku, s kterým jsem se nechtěl rozloučit, baret a pulover a vše pak zasunul na bok do kalhot. Snědl jsem polovinu třešní, abych zanechal dojem, že se k té druhé ještě vrátím. Pod talrřek jsem vložil 25 franků. Musel jsem se mít na pozoru, protože má společnice se na mne dívala se zjevnými sympatiemi. Když jsem viděl čisnici posluhovat u vedlejšího stolu, vstal jsem a šel na klozet. Schválně jsem chtěl naznačit, že nejdu ven. Restaurace byla stavěna velmi "mazaně", z WC mohli hosté chodit jen na uzavřený dvůr, nikoli ven. Vrátil jsem se do místnosti a zamrřil přímo k výčepu. Mrkl jsem na své původní místo, třešně tamještě byly, koketka již ne. Měl jsem radost. U výčepu popíjelo několik Francouzů aperitivy a digestivy. Čršnrk byl zaměstnán ajá nejevil zájem o obsluhu. Pozoroval jsem po oku čisnici, a jakmile po jídle odešla, zmizel jsem docela prostě a klidně jako všichni návštěvníci, kteří zaplatili a navíc odevzdali kupóny. Šel jsem do města a sedl si na lavičku v parku. Byla to typická promenáda, jakou vídáme ve střední a jižní Francii. Vysoké stromy, ponejvíce platany, v dlouhých řadách. Zašel jsem daleko od restaurace a začal jsem pokojně trávit dobrý oběd a pročítal obrázkový časopis. Litoval jsem, že jsem si nenacpal do pytlíčku zbytek třešní, dostal jsem na ně znovu chuf. Pozoroval jsem okolí, po válce ani stopy. V uniformách bylo vidět několik chlapců, členů "Mládeže". Všeho všudy jsem zahlédl dva vojáky, letce a jednoho dústojníka lékaře. Čtvrtí se procházeli dva policisté. Civilisté byli poměrně pěkně oblečeni, zvláště Francouzky. Muži žmoulali v ústech "armistisové" cigarety (armistice znamená příměři; byly nevzhledné a padal z nich tabák. Důsledky války a porážky Francie bylo nejvíce vidět na omezené dopravě. U nádraží bylo stanoviště autobusů, 86 I ,. 87
ale jezdily jen zřídka a nával na ně by1 obrovský. Snažil jsem se vypadat francouzsky, abych nevzbudil podezření policistú. Prohlíželjsem si časopis a měl zlost, protože v něm pěli samou chválu na Němce. Občas jsem se pozorně ohlédl, jestli ;nad člšnici nenapadne pronásledovat mě. Doufal jsem, že se spokojí, penězi a šéfovi se kvůli chybějícím kupónúm nějak vymluví. Asi púl lindinv před odjezdem vlaku jsem zašel na nádraží. Koupil jsem si lístek do Montpellier ci vstoupil do čekárny. Čím víc se blížil přiezd vlaku, tím víc poliristú přicházelo na nástupiště. Pozoroval jsem je z okna a rozhodl se, že čekárnu opustím až v posledním okamžiku. Uvnitř byl bohapustý nepořádek a na podlaze se válely odpadky. Vedle mne se posadili dva vojáci. museli to být kamarádi skladnika vína. Jeden začal hovor. Odpovídal jsem wšelijak a dělal také opilého, abych zakryl rozpaky a cizí přízvuk. Jim se to líbilo a mně konečně také, ale byl bych raději, kdyby už přijel vlak. Vojáci byli tak statí, že si ze mne začali dělat blázny a nakonec mi vynadali abych si prv nemyslel, že jsou opilí. Vlak přijel asi s patnáctiminutovým zpožděním. Prokličkoval jsem davem a skoěil do nejbližšilo vagónu. Vlak hyl nabitý. Zůstal jsem stát v chodbičce uprostřed vozu a byl jsem rád. že jsme se hnuli. Dělal jsem zamračeného světobolmla, abych by1 co nejméně oslovován, neboť jsem velmi dobře znal francouzskou zvědavost. Stál jsem mezi mladým mužem, který se bavil s vnjákem. a mladou ženou, která si mě občas změřila. až mi z toho bylo horko. Prohlížel jsem si krajinii, nad kterou jsem se před dvěma roky proháněl ve francouzké sti1lačce typu F3loch, i čekal jsem s napětím na prúvodčího. Strčím mu lístek. on ho procvikne a poslední problém bude vyřešen myslel jsezn si. Prúvodčí se konečně objevil. ale s ním ještě jakýsi pán v civilu a chtěl vidět legitimace. Poznal selll to podle vzdechu mé sousedky. ,.Mon Dieur. už zase prohlížejí." a začala něco hledat v kabelce. Civilista se ohlédl a povídá jí přes rameno: "Jo, Madame, blížíme se Vichy," a usmál se. To mi stačilo. Neřekl jsem ani slovo a odešel na druhou stranu vagónu na klozet. Před vchodem jsem málem zašlápl jednoho Francouze, který tam odpočíval na zavazadlech. Požídal ,jsem ho slušně, aby mě honem pustil. Vlezl jsem tarn, zanechciv k.liku v poloze "otevřeno", abvch nevzbudil podezření konduktéra a,jeho ..kamaráda". Neby1 jsem tam ani pět minut, když tam za mnou vnikl starší, šedivý pán. ,.Passez, Monsieur. passez, merci." začal, abych mu uvolnil místo. "Je mi špatně od žaludku. budu. . . a nakreslil jsem ve vzduchu oblouk, protože jsem si nevzpomněl, jak se řekne francouzsky zvracet. "Pán je cizinec, mluvíte anglicky?" zasmál se. "Oui, Monsieur," odpovídám. "Don,t worry. young man, itll be O.K.," poplácal mě po rameni af prý nemám strach, že všechno dobře dopadne. Měl jsem radost. Byl to Francouz z jihu, který byl nahodou dlouho v Americe. Hnedjsem byl zdráv a nakonec všechno dobře dopadlo. Vrátil jsem se klidně na své místo, když jsem si předtím vypočítal, že kontrola už asi přešla. Ve Vichy jsem pozoroval, co se jen pozorovat dalo. Musel jsem být velmi opatrný, protože Francouzi měli strach o svou vládu a i o maršála Pétaina, aby na něbo nikdo nepodnikl atentát. Všude plno policistů a tajných. Při odjezdu z Vichy se vyměnili priivodčí, asi po hodině jízdy jsem si musel dát procvaknout lístek průvodčím novým. Vůbec se nedivil, že múj původní lístek byl nedotčen jeho předchůdcem. Asi za půl hodiny přišla další kontrola. Chtěljsem zase použít osvědčeného triku a odešeljsem nenápadně na WC, ale někdo tam byl. Napadl mě jiný plán otevřít dveře vagónu a sednout si na schody zvenčí. Zatím jsem s tím ale nespěchal, s klozetem to bylc pohodlnější, okolo dveří vagónu stáli lidé, které bych musel požádat n spolupráci anebo poprosit, aby mlčeli. Štěstí mi přálo, neboť muž, který z klozetu vyšel, nebyl ani uprchli1c, ani nelněl žaludeční "potíže". Sotva vyšel, vstoupil jsem a zase nezaznkl dveře. Podle časujsem odhadl "nebezpečí minulo" a vyšeljsem. Musím se přiznat, že takové návštěvy mě trochu znervózňovaly a skoro jsem začal litovat, žejsem nejel z Montluonu do Toulouse. Při cestě přes Vichy jsem totiž chtěl navštívit amerického konzula, který už by mi pomohl do Španělska. Neměl jsem žádné dokumenty falešnou legitimaci jsem odevzdal Rossimu, když mi řekl, že v neokupované části ji nebudu potřebovat. Byl to velký omyl. . . Ve vagóně jsem se znovu setkal s paničkou, která si mne problížela hned po nastoupení. Chtěl jsem zjistit, zda nebude víc kontrol. V uličce bylo už méně lidí. Podívala se na mne několikrát, usmála se důvěřivě a začala sama: "?Ionsieur má nepříjemnosti?" "Trochu se žaludkem," snažil jsem se vysvětlit. "Nemusíte se obávat, já nic nepovím." "Madame, jsem válečný letec a utilcám z Německa. Můžete mi prozradit. jestli přijde ještě nějaký policista?" "Myslím, že to byl poslední. K večeru už obvykle nechodí, snad až za Lyonem. Kam jedete?" 88 i 89
"Do Lyonu. Jsou tam na nádraží strážníci?" "Někdy ano, ale když máte legitimaci a nic nevezete, tak vás ani neprohlížejí a beze všeho pustí. . ." "Nemám dokumenty, ale myslím, že to půjde," povídám odvážně. "Těžko, Monsieur, ale já nikomu nic nepovím. Bonne chance." Přestali jsme mluvit a začal jsem se dívat oknem. Vlak jel rychle a závodil s mými myšlenkami. Bylo jich mnoho. Znal jsem kraj velice dobře. Létal jsem zde skoro denně, když jsem byl s III/9 Groupe de Chasse (stfhací pluk III/9) na letišti Coulombie, poblíž Lyonu. Patrolovali jsme až dolů nad krásný Grenoble se starobylou univerzitou a malebným pozadím Provenckých Al, odkud jsme přes Chambéry často namlřili podél savojských Alp až k Zenevskému jezeru. Po pravé ruce strnul v dáli Mont Blanc. Ano, tenkrát byly Alpy po ruce, bylo ještě šampaňské a byly také naděje, že válku vyhrajeme. Četli jsme denně v novinách, že máme skvělé letectvo, velkou armádu, že jsme nejsilnější, a proto musíme vyhrát: Nous vaincrons parceque nous sommes les plus forts. Viděl jsem viadukty, hory a údolí, v kterých jsem se prohállěl se svými francouzskými kamarády a českými piloty Šodkem a Postřehovským, kteří byli se mnou u stIhací peruti. Vzhlížel jsem k čistému nebi a snažil se představit vGšku pěti až šesti tisíc metrú, ve které jsme létali patroly, tzv. couverture du terrain přikrytí terénu ochrana určitého úseku. Vzpomněl jsem si na velký bombardovací nálet sedmadvaceti dornierú, letěli tehdy přes naše letiště na Marseille, čtyři Francouzi odstanovali a jen jeden 7 I11C11 Se IlCpřÍTelelll lltkill. Ulděll Sllle bOleJtIlě Iládllerlle CllVadlO: Adjutant Polhain se jmenoval náš nejodvážnější letec. Sám napadl celou skupinu bombardérů a třikrát Ila Ili zaútočil. Obloha byla tehdy protkána modrýnli nitkami, stopami postřelách ze všech německých letounú, sbíhajících se na Polhainově stroji. Žádný Němec nebyl sestřelen. Adjutant Polhain přistál též, ale těžce raněn. Brýle mu zachránily zrak a štěstěna život jeho letoun byl proděravěn jako terč na střelnici. . . Vše bylo jako tehdy, jen moje situace stfllaného uprchlllca byla nyní poněkud odlišná. . ! Děkuj Marlé . . ne. . . 90 Do Lyonu jsme dorazili za tmy, protože jsme zastavovali i v malých stanicích. Vystoupil jsem z vlaku, ale běda u východu stáli čtyři policis té a prohlíželi legitimace. Vrátil jsem se rychle do vlaku rozhodnut pro vést jiný plán: jet dál do Montpellier a vyhledat tam známou mého kama ráda kapitána Fialy, který byl v roce 1940 sestřelen nad Paříží. V souboji ztratil oko a pro zranění nebyl dlouho odtransportován a žil tajně v jižní Francii, až konečně v roce 1942 se vrátil do Anglie. Když jsem ho jednou navštívil v Londýně, upozornil mne na ošetřovatelku Vidalovou z Mont pellier. Pracuje tam v nemocnici, je ve styku s francouzským podzemním hnutím, a budeli tudy někdo z nás prchat, jistě pomůže. Vešel jsem do jiného vagónu a ke svému překvapení zrovna do odděle ní, kde seděl můj známý advokát z Montluonu s rodinou. Mrkli jsme na sebe významně a vyšli na chodbu. Jeli do Marseille a doktor měl nesmírnou radost, jak se mi cesta daří. Pak šel spát, zatímco já jsem celou noc stál na chodbě a bojoval se spán kem. Jednou jsem v dřímotě upadl na nějakello Francouze, který mě zachytil: , ,Fatigué? Unaven?" "Oui, Monsieur, mais a va. Ano, pane, ale jde to." A tím naše konverzace skončila. Byl jsem stále na stráži, ale kontrolor nepřišel, asi se mu chtělo též spát. K ránu jsem měl hlad. Můj soused žvýkal kus chleba se slaninou a vejci, ale nenabídl mi. Asi kolem šesté ráno jsem přijel do Montpellier. Z nádraží vycházelo mnoho lidí. Zamíchal jsem se do jedné rodiny. Nebyljsem ničím podezřelý, protože moji společníci byli po dlouhéjízdě taky zmuchlaní a neupravení. Odevzdal jsem lístek a poté jsem musel projít mezi dvěma policisty, kteří prohlíželi zavazadla. Spoléhal jsem, že prohlížen nebudu, protože jsem nic neměl. Pytlík byl prázdný. Přesto však jeden z "celnllců" na mne něco zabručel a ukázal, abych se postavil na stranu prohlížených. Zdvořile a perfektně jsem odpověděl: "Oui, 91
Monsieur," ale než se mohl ohlédnout, prokličkoval jsem mezi čekajícími a zmizel v davu. Hleděl jsem se dostat co nejdál od nádraží. Město ještě spalo. Pustá čtvrt, ve které jsem se po chvili ocitl, byla rušena pouze křikem kamelotovým. Nevírru, proč se tak namáhal, nikde nebylo živé duše. Snad chtěl přilákat mne. Podařilo se mu to, koupil jsem si noviny a začal se s ním bavit. Chtěl jsem ho podplatit, aby mě zavedl do místa, kde měla být známá ošetřovatelka. Odepřel, musí prý prodávat. Začal jsem znovu: "Podívejte se, příteli, zde za celý den vyděláte sotva deset franků, a já vám dám dvacet, když mi ukážete nemocnici. Jak je to daleko?" "Asi patnáct minut, Monsieur." Naznačil rni cestu a zase zamítl lákavou nabídku. Poznal jsem, že je do své živnosti zamilován, hlavně do toho hulákání. Sotva jsem ho opustil, spustil znovu a naplno. Potuloval jsem se po městě ještě s několika psy, kteří mě občas očichávali. Asi třikrát jsem se ptal po nemocnici. Dozvěděl jsem se, že ve městě jsou nemocnice dvě. A v té prvé hledanou ošetřovatelku neznali a byli nakonec velmi neochotní a dokonce neslušní, ačkoliv jsem je k tomu nevyprovokoval. V druhé nemocnici jsem si podebatoval s příjemným vrátným, který dělal všechno možné, aby paní našel. Marně, nikdo ji neznal. Po prichodu do Anglie jsem zjistil, že jsem si adresu špatně zapamatoval, protože ošetřovatelka pracovala v internátu dětské školy, a ne v nemocnici. Vrátný mi pověděl o pumpě, kde se mohu umýt. Svlažil jsem se studenou vodou a též jsem ji posnídal. Mezitím se město probudilo k dennímu životu. Přestože Francouzi si na holení mnoho nepotrpí, dal jsem přednost komfortu před kamufláží a dal si odstranit strnisko, které nepriemně šimralo. Peníze jsem měl a holič kupóny nežádal. Snažil jsem se vypátrat další spojení. Vlakem jsem jet nechtěl, cestující byli kontrolováni. Zašel jsem proto na stanoviště autobusů a dozvěděl se, že mohu jet do Beziérs autokarem. Měl jsem ještě dvě hodiny času a zašel jsem na tržiště, kde jsem si chtěl koupit ovoce. Před stánky už stály fronty lidí a na mne se nedostalo. Ženské se draly o zeleninu i ovoce a nadávaly si. Klid zjednali policisté. Raději jsem zmizel, abych se do něčeho nezamíchal. V ulicích se potulovala už spousta hladových a vychrtlých psů, kteří se rvali o zbytky potravy v nádobách na popel. Často je převrhli a znečišřovali ulice, ale nikdo si jich nevšímal. Viděl jsem i smutné scény, jak chudí hladoví lidé odháněli psy od odpadků a sami je vybírali a jedli. Čekal jsem na autokar. Na stanici bylo mnoho lidí, byli nervózní a neukáznění. Autobusy přijížděly e zpožděním, a když prijely, často šofér oznámil, že "dál se nejede". Můj autobus byl taky zrušen a teprve za hodinu přijel druhý. Sedl jsem si vedie tlusté paní. "Béziers, sil vous plait," požádal jsem o lístek. "Tam my nejedem, jedte vlakem," odbyla mě průvodčí žena. Paní, vedle níž jsem seděl, do mne šfouchla loktem a pravila: "Kupte si lístek do Gignacu a odtamtud nový do Béziers." Zařídil jem se podle její rady a vyjeli jsme. Bylo vedro. Autobus na silnici, dobré asfaltce, nedrnčel. Projížděli jsme horskými vesničkami, z nichž čišela bída. Lidé pracovali na vinicích, které byly někde ve velmi pěkném stavu, jinde zase ve stavu ubohém, velmi zanedbaném. Asi ve dvou třech vesnických zastávkách byli strážníci nebo polní četníci, ale neprohlíželi nikoho. V Gignacu všichni vystoupili. Obešel jsem autobus, počkal, až vyměnili průvodčí, a znovu nasedl. Tak jsem se dostal do Béziers, kde bylo v roce 1940 velitelství dělostřeleckého pluku čs. pozemní armády ve Francii. Chtěl jsem ještě tehož dne dostihnout hranice Španělska, a proto jsem sháněl další spojení. Na stanovišti autobusů byla vývěska, že autokarové spojení s Perpignanem je omezené. Nicméně bylo ohlášeno, že ve dvě hodiny pojede do Perpignanu autobus přes St. Laurent. Dodatečně jsem zjistil ve městě, že vývěska byla neplatná a spojení autobusem bylo úplně zrušeno. Jeden pán mi poradil soukromou linku, ale nejezdila ani ta. Pak jsem marně sháněl taxilc. Sedl jsem si v parku na lavičku a uvažoval o budoucnosti. Byla asi jedna hodina. Měl jsem hlad, ale na oběd jsem jít nemohl, chyběly mi kupóny. Pozoroval jsem bezstarostnou mládež, jak se prochází po promenádě a čeká, až se otevřou školy. Po půlhodince dolce far niente na tvrdé dřevěné lavici jsem si udělal tři plány: l. Pojedu vlakem až do Port Vendres, malého přístavu, který jsem znal, protože jsem z něho odjížděl v červnu 1940 po porážce Francie přes Maroko do Velké Británie. Tam podplatím nějakého rybáře, aby mě zavezl v noci na španělský břeh. 2. Selželi tento plán, přejdu Pyreneje. K tomuto účelu budu potřebovat mapu. Koupím si ji. 3. Musím se zabezpečit proti vlakovým špiclům, v obou pripadech pojedu několik hodin lokálkou. Některé francouzské vagóny však nemají klozety a ani průchozí dveře do sousedniho vagónu. Kdyby přišel tajný ajá bych se začal vymlouvat, že jsem zapomněl legitimaci doma, okamžitě by poznal, že jsem cizinec, a dal by mě zavřít už s ohledem na spoluces 92 :.;;; 93
tující. Koupím si tedy pouzdro na legitimaci a vložím tam lístek, na kte rém bude vysvětleno, kdo jsem. Podámli tuto "legitimaci" jako ostatní lidé ve vlaku, přečte si lísteček sám, snad pochopí, uvěří a nezadrží mě. Spoléhal jsem tedy na náhodu a hlavně na laskavost tajných policistů. Odpoledne jsem si koupil podrobnou mapu Pyrenejí a pouzdro na legiti maci. Vrátil jsem se do parku a napsal francouzsky svou "Carte dIdenti té": "Monsieur! Jsem český letec, sestřelený v severní Francii. Nemám doklady, nikdo o mně neví. Sloužil jsem v roce 1939 a 1940 ve francouz ském letectvu. Nezadržujte mě, prosím! Prchám do Španělska. Děkuji. Vive la France! Vive la Tchécoslovaquie!" Když jsem dopsal, vložil jsem destičky do pytlíčku a položil jej vedle sebe. Bylo krásně, a takjsem se rozhodl vyčkat do přiezdu vlaku v parku. Seděl jsem na konci lavičky a pozoroval školní mládež. Sedátka i la vičky okolo mne byly obsazeny, jen moje lavička byla volná. Nedivil jsem se proto, když si ke mně prišla sednout dvě děvčata, zřejmě studentky. Sedly si na druhý konec. Byl jsem velmi unaven a byl bych spal, ale nechtěl jsem zmeškat vlak. Musel jsem však přece jen chvllemi klímat. protože jsem pojednou zjistil, že mám již pouze jednu sousedku. Můj první překvapující dojem byl, že dívka sedí blíž než dřív. Zcela určitě, nemohljsem se klamat. Byla to hezká dívka, a protojsem se na ni podíval ještě jednou. Usmála se na mne a přivedla mě tím do rozpaků. Zprvujsem nevěděl, zda úsměv patří mě. Rozhlédl jsem se a zjistil, že nikdo jiný v blízkosti není, studenti již zmizeli ve škole. Podíval jsem se na ni ještě jednou. Týž úsměv, snad ještě milejší než předtím. Měla hezké zuby, barvu očí a vlasů jsem překvapením nezaznamenal. Odvrátil jsem obličej od své sousedky, hleděl před sebe a nutil se do klidu. Seděl jsem však klidně jenom chvilečku. Déleto nešlo, cítil jsem, že mě děvče pozoruje, a nakonec jsem pojal podezření, že něco ví nebo že je nastrčenou špiónkou. To před cllem nemohu potřebovat. Nejlépe bude, když odejdu. Ale kam? Mám ještě přes hodinu čas, příjemně se mi tu sedí, ani strážníci tu nechodí. Uklidnil jsem se a dělal jsem, jako bych o ní vůbec nevěděl nebo jako by mi byla lhostejná. V parku bylo ticho a teploučko. Kdybych byl sám, byl bych toho prostředí a času využil ke krátké rekreaci těla i duše. Přítomnost mladé hezké dívky mě znepokojovala. Kde byla příčina? Byl to strach z odhalení anebo z možnosti romantického vzrušem"? Ani jedno, ani druhé. Proč by právě ona měla vědět něco o mém útěku nebo se snad snížit ke špiclovám"? VždyPse původně procházela v parku jako ostatní a jistě neví, kdo jsem. Nechtělo se jí asi do školy, je tu docela příjemně. Romantická zápletka? To teprve ne. Dnes rozhodně nevypadám jako hrdina dívčích snů. Jsem špinavý, špatně oblečený, 94 ! i rozcuchaný, a kdybych viděl sám sebe,opsal bych se asiještě hůř. Proč tu ale k čertu sedí a směje se ia mne? Ze mám něco na obličeji? Vytáhl jsem kapesnik. důkladně si utřel tvář a nabyl trochu sebevědomí. Teprve za chv:li jsem se na ni zase podíval. Nebylo pochyb, že dívka má něco v úmyslu, zase se usmála. Tentokrát jsem její projev něhy nebo rafinovanosti snesl déle a lépe si ji prohlédl. Byla opravdu hezká a měla krásné modré oči. Prohlédl jsem si ji důkladněji. Kaštanové, husté vlasy byly studentsky neukázněné. Měla bilou pleř, obličej velmi mladý, kolem osmnácti let. Parádila se v bilé blůzičce s modrým námořnickým límcem a skládanou sukní. Nohy měla přehozeny přes sebe a obuty do sportovních střevíců. Vedle ní na lavici ležel přepásaný svazek knih. Jak to, že takový andilek snese pohled neznámého tuláka? Proč jsou její tvář a oči stále veselé? Karmínové rty a neutuchající zájem mě znovu přivedly trochu z míry. Ale děvče vyhlíželo mírně, nevinně a v jejím chování bylo cosi přátelského a dokonce soucitného. Snažil jsem se získat klid a sebevědomí, brzy se mi to podařilo. Najednou mi začala být řítomnost tak hezké dívky milá a usmíval jsem se také. Neodcházela. Rekl jsem si, že do příjezdu vlaku budu mít přiemné zaměstnání. Byl jsem zvědav, kdo promluví dřív. Počet úsměvů rostl, ale já se jen rozpačitě díval po svém zanedbaném zevnějšku. Začít mluvit přece nemohu, poznala by podle přízvuku, že jsem cizinec. Zlnocnila se mne zase nervozita a rozpačitost z uvažování, co dívka zamýšlí. snad něco tuší a je zvědava. Třeba by ji mé putování zajímalo. . . Přemýšlel jsem o tom. zda nebyla někde v novinách uveřejněna výzva k mému dopadení. Její úsměvy byly stále soucitnější. Nemohl jsem dojít ke kloudnému závěru. Najednou k mé velké úlevě něžná bytost promluvila: .,Dobrý den, Monsieur." .,Dobrý den, slečno." "Jsem ráda, že už nejste smutný." "Za to mohu vděčit jedině vám a vaší kráse," odpověděl jsem chabou francouzštinou. ,.Co jste si o mně myslel, když jsem se na vás tak dívala? Jistě vám to bylo nápadné a snad i nepřiemné." .,Nápadné určitě, ale nepříjemné ne," doznával jsem upřímně. .,Prosím za prominutí, ale já vám to vysvětlím," začala přisedajíc si blíž. Konečně se to dovím. Přiznám se, že jsem v tomto okamžiku po ničem jiném netoužil. .,Když jsme se procházely v parku, všimla si vás moje kamarádka 95
Jacquelia. Poznala, že jste nějak smutný a jistě unavený. Asi putující člověk, ale rozhodně zajímavý, máte prý zvlášP smutné oči. A že prý stůj co stúj rnusí vyzvědět, kdo jste. Proto jsme si k vám sedly. Když jste usnul, ztratila zájem, řekla, že smutné oči byly asi ospalé oči, samozřejmě následek únavy, a odešla." Čekal jsem na pokračování, ale moje spanilá sousedka mlčela. Ozval jsem se tedyjá. "A proč jste neodešla s ní?" "Litovalajsem vás a chtěla bych vám pomoci. Máte hlad?" "Děkuji, slečno, nemám a myslím, že ani pomoc nepotřebuji." .,Jste z daleka, vid2e?" Už to začíná. Budu odpovídat raději přímo, protože můj přízvuk mě už stejně prozradil. "Ano, jsem." "Ráda bych věděla odkud, zdáte se tak zajímavý a Jacquelina by jistě soudila stejně. Poprosila by vás, abyste nám o sobě něco řekl. Jsme zvě davé Francouzky. Máte zvláštní pI=ízvuk, takový jsem ještě nikdy nesly šela. Řekněte, odkud jste, prosím," žadonila a přestala se usmívat, patrně aby dodala své prosbě vážnosti. "Nic byste z toho, slečno, neměla. Jsem obyčejný tulák a jdu hledat práci do jižní Francie, na vinice," lhal jsem. "Tulák by asi neměl tak zdravé zuby ani takové ruce jako vy," začala mi lichotit. ..K jejich ošetření není mnoho třeba. Narodil jsem se s nimi." Zasmála se hlasitě, pak zvážněla a začala mi radit. "V jižní Francii jsou nedůvěřiví lidé. Dokud jim neřeknete, odkud jste, nepřijmou vás do práce, Monsieur. Budte opatrný, mám tušení, že jste hodný člověk, a byla bych neštastna, kdyby se vám něco stalo." Udivenějsem na ni pohlédl, nebotmísto vysvětlení se situace stále více zamotávala a její poslední věta mě zase přivedla k otázce, proč projevuje takovou účast na mém osudu. Nedala na mé překvapení, které konec konců musela poznat už dřív, a pokračovala v docela kamarádském tónu, jako kdybychom se znali bůhviak dlouho. Nejvíc mě mrzelo, že se stále vracela k mému původu. Řekl jsem jí, že musím jít na nádraží. Zeptala se, kdyjede vlak, a nutila mne, abychom šli hlouběji do parku, protože máme ještě dost času. Šli jsme tedy. Ačkoliv jsme již delší dobu mluvili, nemohl jsem nalézt nic, co by mi vysvětlilojejí zájem. Docela žensky vsunula svou ruku pod mou paži, omluvila se a vedla mě, kam chtěla. Podívala se na mne dlouze, usmála se stejně jako na lavičce a řekla: 96 "Monsieur, skrýváte v sobě nějaké tajemství a bojíte se, že ho zneužij "Drahá slečno, nemám tajemství. Jsem cizinec, který tu ve Francii musel zůstat po prohrané válce, protože propásl přiležitost k útěku nebo možnost vrátit se domů. Sedláci potřebují dělniky a nikdo se nebude ptát, kdo jsem a odkud jsem přišel. Musím hlavně pracovat, a to umím." "Ach, Monsieur bojoval?" "Ano." "A pro Francii také?" "Proti Němcům, to znamená i pro Francii." "Jestli vám ještě nikdo nepoděkoval, tak to právě činím já. Vidím, že jste opravdu hodný člověk. Jak se vám u nás libí, povězte mi o tom něco." Pověděl jsem jí dost a byl jsem rád, že jsme mluvili o něčem jiném než o mně. Poslouchala velmi pozorně, a když jsem popisoval její rodnou zem příznivě, nedovedla skrýt radost. Pakjsemji požádal, aby mě dovedla na nádraží, že nechci zmeškat vlak. "Máme ještě čas, ale pomalu půjdeme," odvětila a obrátila se směrem ke stanici. Když jsme vyšli z parku, řekl jsem jí, aby mě pustila, že by to jinak bylo nápadné. Nemůže být nic křiklavějšiho než můj zevnějšek ve srovnání s jejím. Měl jsem mimo to jednak pocit studu, jednak jsem se bál, aby se o mne neumazala. Ale nedala na moje námitky. "To nic nevadí. Naši muži bývají často špatně ustrojeni, jsou už takoví lajdáci. Ztratíte se mezi nimi. Máte černé vlasy a to postačí. Budu vám dělat sestru. Možná, že to budete potřebovat." Jemně sebou trhla a významně se na mne podívala, aby tím ještě zvýšila můj zmatek. Poslední věta mě vyvedla úplně z konceptu. Již to déle nevydržím: mluvíli ona stále v rébusech, půjdu na to já přímo. Její doprovod mi byl velmi priemný, neboř vedle sveho čistě francouzského šarmu uměla velmi pělcně povídat, ale chtěl jsem mít už konečně jasno. "Divím se, Mademoiselle," povídám, zastavuje se těsně u parku, "proč se ke mně tak hezky a skoro důvěrně chováte. Napomínáte mě k opatrnosti, a vaše chování je velmi riskantní. Jsem cizinec, neznáte mě. Co kdybych využil vaší důvěry a vzal svou roli vážně. Bratr se sestrou se musí mít rádi a jeden druhému nesmí odříct pomoc, i kdyby byla sebetěžší. Co kdybych vaší nabídky dokonce zneužil." Odtáhla svou ruku a zvážněla, ale vzápětí se usmála. Přistoupila těsně ke mně, objala mě a polfbila asi jako sourozence. Byl jsem překvapen, zůstal jsem stát jako přikován. Odvrátila hlavu a vážně a upřímně dodala: "Vy mé důvěry nezneužijete, protože jste hodný a statečný člověk. Mám vás proto ráda, ale budte probůh opatrný. Ještě nejste v bezpečí 97 SESTtELEN 7
a lidi jsou zlí! Bud2e ostražitější, než jste byl na lavičce. Vím o vás vše chno, vaše falešná legitimace mi to prozradila. Zasunul jste ji ledabyle do sáčku, z něhož vypadla. Přečetla jsem si ji a zastrčila zpět. Smluvili jsem se s Jacquelinou, že zústanu a pomohu vám, budeteli chtít. Měl jste štěstí, že k vám nepřisedl někdo jiný, lidé udávají za peníze. Možná, že by strážnik nepochopil vaši lásku k domovu a snad by vás už tedvedli někam do internačního tábora. Proto jsem u vás počkala, a proto jsem se na vás usmála. Nyní doufám, že už budete klidný. Neděkujte. Jsem nesmírně štastna a prosím, abych vaši sestru mohla dohrát až do priezdu vlaku. Nechte to všechno na mně. A nyní pojďme, je čas." Znovu se zavěsila a pomalu jsme odcházeli. "Jak se jmenujete, Mademoiselle?" "Marléne ... A vy?" "František, FranEois po francouzsku." Usmála se. Byli jsme oba dva šPastni. Jeden proto, že pomáhá, druhý proto, že získal klid a statečného spojence. Nejraději bych jí byl vyjádřil své dilcy nejhezčími slovy, jaká bych jen ve francouzštině sehnal, ale nešlo to. Bylo to zdlouhavé, vypadalo to groteskně a nakonec jsme se srdečně smáli. Cestou na nádraží se mě ptala, zda by neměla mé řllcání v "legitimaci" opravit správnou francouzštinou. Vymluvil jsem jí to bude lépe, když v textu budou chyby. Kontrolor to pozná, že nelžu, že jsem opravdu cizinec, a konec konců nějaká ta zkomolenina má i určitý púvab a snad pomůže obměkčit srdce úředniho orgánu. Smála se a dala mi za pravdu, jsem prý zkušenější. Na nádraží čekalo mnoho lidí. Byli mezi nimi četníci i policisté a měli zavěšeny na ramenou velké pistole. Pokud se mnou byla Marléne, byl jsem si jist, že se mi nemůže nic stát. Byla to odvážná dívka. Koupila pro mne lístek a pořád něco žvatlala. Teprve ted jsem měl čas ocenit její přiemný hlas, zněl jako hudba. Celou tu dobu čekání jsem se neodvážil pronést jediné slovo, pokud mě k tomu přímo nevyprovokovala. Mluvil jsem tiše, aby mě nikdo neslyšel. Kromě tohojsem chtěl poslouchat Marléne, která mi znovu potvrdila, že francouzština je jedna z nejkrásnějších řečí na světě. Lidé nám nevěnovali pozornost, každý měl asi své starosti. Zdálo se mi dokonce, že ani strážníci a četníci nemají zájem, aby někoho chytili, třebaže byli v plné služební výstroji. Všechno odpovídalo programu. Vlak přijel s několikaminutovým zpožděním. Poprvé projevila Marléne vzrušení. Nevím proč a ani jsem o tom nepřemýšlel. Musel jsem odjet a nyní bylo důležité chovat se zcela normálně a prostě nastoupit. Neobe 98 i šlo se to však bez dojemného loučení s mou pňemnou a obětavou prů vodkyní. Stáli jsme proti sobě. Díval jsem se zblízka do jejích očí a viděl jsem ! se v nich. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že můj pohled jí není nepňemi ný. Vzala mě za ruce a přestala mluvit. Nutila se do smíchu. Cítil jsem chvění jejích rukou a z pohledu rozpaky. Ijájsem do nich upadl. Pohladil jsem ji po vlasech, pak jsem ji objal a polibil na tváře. Museli jsme skončit. "Drahá sestřičko, děkuji za doprovod a za to, že mě nezatkli," snažil jsem se žertovat. "Až přijedu do Anglie, myslím tak za měsíc, dám ihned francouzským rozhlasem vyslat heslo: Frank, Franois est arrivé. Tak jsme to smluvili s mými ochránci v Pariži, aby se dozvěděli, že všechno dobře dopadlo. Bude to pro ně a také pro malou, obětavou Marléne zna mení, že na ni nikdy nezapomenu." Prijala mé díky vážně a se zřejmým potěšením. Sňala z krku maličký amulet a podala mijej: "Jako talisman, Franois, a mnoho štěstí," ajemně mě strkala do vlaku, aby mi neujel. Zatoužil jsem, abych Marléne viděl co nejdéle, a hned jsem se hnal k oknu. Našel jsem u něho místo. Vykláněl jsem se, když se vlak rozjíž děl. , ,Au revoir, Marléne, na shledanou," a chtěl jsem dodat: Aprés la guer re, po válce, ale uvědomil jsem si svou situaci. "Au revoir, Franois," ozvalo se tiše. A pak jsem viděl už jen její mávání. Stála tam dlouho, až jsme jeden druhému zmizeli z dohledu. Usedl jsem a dlouho o ní přemýšlel. Jak silně kontrastovala s nerozhodností toho navoněneho mladilca, který mě ode přel svést ve svém automobilu před MontluEonem! Jak takové drobné děvče dovede napravit reputaci Francie v očích cizinců! Obrátil jsem v dlani její dárek, talisman sv. Terezy, a ještě jednou přečetl: Saint Théré se, priez pour nous. Svatá Terezo, oroduj za nás. Děkuji ti, Marléne, a přeji ti hodně štěstí. . . 99
Můj přítel uhlíř Začal jsem se rozhlížet po oddělení, plném cestujících, jejichž hovor mě velmi zajímal. Vlak zastavoval v každé vesnici, vagón se plnil hokynářkami, námořnilcy, dělnilcy a k mému úžasu nastoupili i dva četníci v polní výzbroji. Největší pozornost jsem věnoval rozmluvě sousedů, starému rybáři s námořníkem poddůstojnilcem. Bavili se o moři, starý byl z Port Vendres, stěžoval si, že rybolov nestojí za nic, náčiní je drahé a je málo pohonných hmot, takže nemohou daleko na moře. To bylo pro mne velmi důležité. K přeplavbě do Španělska bylo zapotřebí motorové lodice, je však málo benzínu a můj převoz by jistě stál mnoho peněz. Se svými prostředky bych nestačil. Zavrhl jsem tedy původní plán a rozhodl se překročit Pyreneje. Vystoupím na předposlední stanici, asi deset kilometrů od španělských hranic. Z vlaku byla nádherná vyhlídka vlevo moře s modrým horizontem a vpravo vysoké Pyreneje. Jel jsem celkem spokojeně, jen hlad mě trápil, zvlášt když dvojice milenců vedle mne v kupé se dala do jídla. Ale překonal jsem i tuto příhodu a v ArgélessurMerjsem trošku ukvapeně vystoupil. Spadl jsem ze schodů a to zavdalo několika dívkám, hledícím z okna, příčinu ke smíchu. Měl jsem zlost. Při odevzdání lístku mě upozornil výběrčí, že ještě není Port Vendres. "Monsieur, jste v ArgélessurMer, vystoupil jste předčasně. . ." Mávl jsem rukou, že to nevadí, a vypotácel se z nádraží. Byl teplý večer a společenský život v malém městečku se probouzel. Vyhledaljsem malý hotel a požádaljsem o nocleh. Přeslechljsem schválně výzvu slečny ředitelky, abych vyplnil přihlášku, a ptal se po jídle. "My nevaříme pro hosty, Monsieur, musítejít do městečka," a vysvětlila, kde najdu hostinec. Zavedla mě do čistého pokoje a zase pripomněla formulář. "Vyplním jej až později," odpověděl jsem. 100 Odešla, poslední naděje na jídlo byly pryč. Myslil jsem si, že v hotelu uvěří mé povídačce o ztracených kupónech a dají mi najíst, a nyní řekla, ze nevan. Zebrat nebudu. " Svlkl jsem se a umyl se v umyvadle, které jsem nakřápl při neopatr ném vylévání vody. Uložil jsem se na širokou francouzskou postel a asi půl hodiny blaženě zhluboka dýchal. Bylo mi krásně, všechno se darilo podle plánu až na hlad. Pak jsem otevřel dokořán okno a díval se na Pyreneje, které trčely k nebi přímo před mýma očima. Byly tmavé, téměř černé. Ležely ve stínu a nutily vzpomínat na domov a přátele. Ale musel jsem se ubránit melan cholii a pohlížet na Pyreneje jako na poslední překážku na cestě k svobo dě. Po krátkém odpočinku jsem se oblékl a našel při tom postrádané kupó ny, které zapadly do podšívky. . . Vyšel jsem do rušných ulic městečka s lepší náladou a hlavně vyhlíd kou na dobrou večeři. Všude panovala radost a smích a na obyvatelstvu nebylo znát válečné chmury, zřejmě nepoznalo Němce. Našel jsem hostinec, o kterém mi pověděla slečna v hotelu. Vstoupil jsem a požádal o jídlo. Hostinská mi řekla, že si musím donést chleb. Koupil jsem si tedy bochnik a vrátil se. Dostal jsem polévku, smažené ryby a brambory s hráškem, zapil jsem to dobrým červeným vínem. Ne bylo toho mnoho, zahnal jsem hlad asi na hodinu, ale měl jsem zbytek bochnilcu. Než jsem vyšel z hostince, pátral jsem po nějaké spolehlivé osobě, potřeboval jsem informace. Nebylo to lehké, hosté nevypadali příliš důvěryhodně. Nakonec se mi zalíbil manžel hostinské. Poznal po dle mé francouzštiny, že jsem cizinec. ,.Polonais?" zeptal se. "Ne. Američan. Chci si trochu prohlédnout váš hezký kraj." Hostinský se zasmál a zakroutil hlavou na podiv. Počkal jsem, až ode jdou hosté. Pak jsem ho oslovil: .,Chtěl bych si s vámi o něčem pohovořit, Monsieur." Sedl si ke mně a já začal: "Jsem sestřelený český letec a prchám do Španělska." . Hostinský zvážněl: ,.Přejít hranice není těžké, ale musíte být opatrný. Na druhé straně vás ovšem Španělé zavřou. Je tam bída." Neřekl jsem mu nic o svém záměru a mezinárodním právu, na které jsem tolik spoléhal a podle něhož mi Španělé nesmějí ublížit. .,Já už se tam nějak protluču. Nemohl byste mi, prosím, poradit něko ho, kdo by mě převedl? Zaplatím." 101
"Ve městě nikdo takový není, máte jedinou možnost dostat se k chatě jednoho uhliře v horách. Ten vám pomůže." Daljsem si podrobně vysvětlit cestu; musím prý dát pozor na francouz ské hlídky a celniky. Zapamatoval jsem si důležité věci a rázem jsem se stal pěšakem, jak mě učili ve vojenské akademii v Hranicích. "Úvozová cesta, vidlice zámek. Od zámku po cestičce, směr sever, pozor na vojen skou hlídku, zopakoval jsem si. Vrátil jsem se do hotýlku a byl jsem rád, že jsem nepotkal hezkou ředitelku, jistě by zase začala s formulářem. Bude líp, když jej vyplním až zítra. Večer byl horký. Hleděl jsem z okna na Pyreneje a zopakoval jsem si poznatky z mapy. Našeljsem tam i uhliřovu chatu, která byla vzdálena asi šest kilometrů. Ke svobodě a volnosti mi zbývalo celkem už jen patnáct kilometrů. A za takových myšlenek jsem usnul. Ráno jsem se probudil svěží a byl jsem zvědav, jak všechno dopadne. Zaplatil jsem účet a požádal slečnu o pero a dopisní papír. K její radosti jsem vyplnil formulář, zapsav se jako Mr. J. Bondy, Američan. Poté jsem napsal dopis americkému velvyslanci ve Vichy. Zněl asi takto: Jeho Excelenci, velvyslanci Spojených států severoamerických, Vi chy. Sloužím jako pilot v britském RAF, uprchl jsem před německým zajetím. Moje hodnost je major. Jmenuji se Frank Fajtl, číslo 82544. Doufám, že se mi podaří překročit francouzskošpanělské hranice v blíz kosti vesnice Espolly. Předpokládám, že budu zadržen španělskou pohra niční stráží. Uvědomte, prosím, o mém přechodu britského generálního konzula v Barceloně a požádejte ho laskavě, aby podnikl brzké kroky pro mé uvolnění." Hodil jsem dopis do nejbližší poštovní schránky a asi v devět hodin jsem opustil městečko. Prošel jsem několika vinicemi a potkal pár lidí. Vypadal jsem jako Francouz z jihu a nikdo si mě nevšímal. Bylo parno. Než jsem došel na úpatí Pyrenejí, dohonil mě jakýsi chlapec. Šel stejnýrn směrem jako já, oslovil jsem ho. Po chvilce debaty jsem se ho zeptal, jak se nejlíp dostanu k uhltři. "Půjdu s vámi, Monsieur, asi půl hodiny a pak vám ukážu. Jdu sbírat dříví." Cestou jsem mu řekl, kdo jsem. Chlapec byl rád, že mi může trochu pomoci. Hluboce vymletá a prašná cesta byla stále mělčí a kamenitější. Vinice končila, začali jsme stoupat. Minuli jsem zámek, o kterém mi pověděl včera hostinský, a vkročili jsme do listnatého lesa. Asi za dvacet minut jsme byli na kopečku, odkud jsem viděl uhliřův domek. Chlapec 102 mi ukázal na hřebenu věž, za kterou je prý asi ve vzdálenosti dvou kilometrů hranice. Ještě chvilku se mnou šel a pak jsme se rozloučili. Nabízel jsem mu za pomoc sto franků, ale odmítl je přijmout. Podařilo se mi vnutit mu alespoň padesát franků s doložkou, že jsou na památku. Účinkovalo to a chlapec mi srdečně poděkoval. Nyní začaly nesnáze. Nejdříve jsem se musel vyhnout francouzské vojenské hlídce, viděl jsem budku se strážným ve vzdálenosti asi sto metrů. Musel jsem ji obejít, což znamenalo sejít z cesty. Strážný spravoval dalekohled. Štěstí, že našel tak zajímavé a hlavně pro mne užitečné zaměstnání. Kdyžjsem se oklikou dostal zpět na svou stezku, stěžíjsemji poznal, zúžila se a chvilemi se ztrácela. Pohori bylo porostlé bodláčím, které mi sahalo po pás. V pěšinách se tu vyzná jenom domorodec napínal jsem zrak, abych se v nich vyznal i já. Stezka stoupala a klesala, vedla přes skalisko a pak znovu houštím. Pozoroval jsem stále uhliřovu chalupu. Někdy jsem musel obcházet skálu nebo malý kopec, a tu mi zmizela z dohledu. Jednou jsem cestičku ztratil úplně. Nechtěl jsem bloudit, proto jsem se vrátil až tam, kde jsem ji mohl rozpoznat, a pak jsem doslova začal čichat stopu. Bylo to nepriemné, ztrácel jsem čas. Sluníčko pražilo, a já si nemohl svléknout kabát. Co kdyby Francouz už měl dalekohled spravený? Bodláčí bylo zelené a nechtěl jsem ukazovat světlou košili. Asi za deset minutjsem však už horko nemohl vydržet, vylezl jsem na malé skalisko, svlékl se, propocené svršky vyždímal a pak jsem odpočíval. V druhé etapě, asi po čtvrt hodině, jsem pěšinu ztratil znovu, ale za jiných okolností. Najednou bylo místo jedné cestičky pěšin několik. Bylo těžké vybrat si a zvolil jsem, jak už to bývá, zrovna tu nepravou. Poznal jsem to, až když jsem scházel s kopce a ze směru. Nechtěl jsem se vracet a zamiřil jsem přímo na vršek kopce. Bodláčí bylo velmi vysoké, potrhal jsem si kalhoty i kabát a ostny se zabodávaly do stehen. Na konci jsem znovu objevil cestičku a od té doby jsem se jí držel jako kliště. Viděl jsem uhliřovo stavení. Musel jsem přejít malé údolíčko, ve kterém se krčily domky a při nich zahrady, malé vinice a políčka. Zahradou tekl potok, byl to rozkošný kout. Vzpomněl jsem si na film "Ztracený horizont", jehož děj se odehrával kdesi v Himálajích lidé tam nestárli, láska neochabovala a nebylo starostí a sporů. Zde tomu bylo asi podobně, ale jenom v kráse přírody a v odloučenosti od světa, jinak tu lidé museli velmi tvrdě pracovat, aby se uživili. Přišel jsem k domku nad vinicí, na níž pracovaly dvě ženy. Vůbec si mě nevšímaly. Na zahrádce okopávala brambory asi osmnáctiletá dívka. "Bon jour, Mademoiselle." 103
"Bon jour, Monsieur," odpověděla, aniž přerušila práci. "Promiňte můŽete mi říci, jak se dostanu k uhliři tamhle na kopci?" "To je můj otec," zasmála se. "Když půjdete po pěšině," ukázala, "ne můžete se zmýlit." Poděkoval jsem a ubíral se dál. Přestože jsem spěchal, nemohl jsem odolat kouzlu tohoto priřodniho ráje. zastavil jsem se a posadil se na kámen nad potůčkem. Nevím, zda jsem byl uchvácen kontrastem všeho, čím jsem prošel, nebo zda v tom místě bylo opravdu něco, co jsem v životě ještě neviděl. Hledal jsem studánku a našel jsem ji proti potůčku. Již jsem se chtěl napít, když jsem přímo před sebou spatřil užovku, která do sebe soukala zeleného skokana. Žába sebou cukala. Hodil jsem po hadu kamenem, bylo mi skokana líto. Užovka se odvinula a žábu pustila. V tom mě však zamrzelo, že jsem něco podobného udělal, skokan měl už paralyzovaný zadek a v agónii se odtáhl kousek k vodě, celý krvácel. Ukryl jsem se a pozoroval tiše užovku, jak si přišla pro žábu znovu. Snad to tak bylo lépe pro obě. Zašla mi chut na pití a zdvihl jsem se k odchodu. Šel jsem cestičkou, která už byla dobše znatelná, udržovaná. A bodláčí už nepřekáželo. K uhliři jsem měl sto metrů prikrého stoupání. Pod jeho "palácem" se krčila k stráni ještě jedna chajda, obydlená vdovou a synkem. Chlapec mi donesl vodu a dal něco třešní. Bylo mu asi dvanáct let. Brousil kosu a sekal trávu jako dospělý. Když jsem vešel do uhliřova stavení, nikoho jsem nenašel. Bud má uhliř tajnou skrýš, kam schovává peníze, anebo tu není zlodějů. Začal jsem hledat kolem chalupy, až jsem přišel na palouček, kde sekal začerněný chlap trávu. ,.Dobrý den, pane. Vy jsté uhliř?" "Si, Monsieur." "Chci do Španělska. . zaplatím, když mě převedete." Uhliř byl Ital a musel jsem dávat dobrý pozor na jeho výslovnost, do francouzštiny míchal italská slova. Položil kosu, přihnul si z bidonu vína a nabídl mi. Napil jsem se chutnalo. Netrvalo dlouho a skamarádili jsme se. Zanechal práce a začal mi vyprávět o sobě. Sloužil v první světové válce ve francouzském vojsku a válčil na severní frontě proti Němcům. Nechtěl jsem se vyptávat na jeho názor na Itálii, zavedl jsem raději hovor na plánovaný přechod. "Mám asi patnáct set franků a dám vám je." "Nepřevádím nikoho. A kdyby, tedy ne za peníze. Ukážu a vysvětlím vám cestu." 104 "Bon, poslouchám." "Přelezte tamhle kopec, obejděte věž a tutesvito okamžitě jste v lese, který jsem najal a v kterém se pasou mé krávy. Pak narazíte na uno grande riviera, velkou řeku, a tutesvito jste na španělských hranicích." Slova doprovázel gesty a objekty ukazoval přímo v terénu. "Promiňte, pane uhliři, mohl byste mi to zopakovat?" prosil jsem ho, protože se mi to zdálo moc jednoduché. Ten les mě zajímal. Vysvětlil vše ochotně ještě jednou a přidal podrobnost, jak najdu řeku v lese. "Na hřebenu jsou někdy celníci a stráže. Uvidíte je, až vyjdete z lesa. Na druhé straně najdete stezku, po které sestoupíte dolů do Španělska. Španělé jsou dobří lidé a tutesvito vás dají do hotelu. Za tři dny pojedete do Madridu a pak do Anglie." A hele, tohle nám zapomněli v Anglii říct! Už jsem se těšil. Když dokončil podruhé, řekl jsem mu, aby to zopakoval ještě jednou, protože jsem italsky neuměl. Nakonec jsem ho přinutil, aby vše nakreslil brouskem na zemi. Uspokojen jsem mu poděkoval a podával 1400 franků: "Přes hranice je vzít nemohu. Kupte si něco, aspoň budou užitečné," domlouval jsem mu. Nevzal. Myslel jsem si zpočátku, že se bojí, ale později jsem zjistil, že to byl velmi poctivý a čestný člověk. Poznal na mně, že mám hlad, pozval mě do chalupy. Nabídl se, že mi uvaří polévku. Cestou jsem mu řekl, že jsem byl v míru dvakrát v Itálii a že podle mého názoru je to krásná země. Zasmál se a spokojeně přitakal. Pak jsem se ho zeptal, jestli někdy něco slyšel o Mussolinim. Nekritizoval, ale Mussoliniho neměl rád, chce prý toho moc, a to není zdravé. "Já si hledím práce, poctivě si vydělávám peníze. Válka je špatná a přináší bídu. Máme kupóny, a nemůžeme nic dostat, nic není." Chalupa byla z kamene, kamenná byla i podlaha kuchyně. V pokoji jsem nebyl. Život uhliře ajeho rodiny byl tvrdý, ale spokojený. Za chvi7i přišlajeho manželka. Francouzka, chytrá a klidná žena. Uhliř mě představil a odešel pro víno. Sedli jsme si potom ke stolu a popieli. Víno mu rozvázalo jazyk, začal vykládat o světové válce a o válce španělské. "Když tu prchali Španělé, zanechali mi v úschově šest miliónů franků ve zlatě. Svěřili mi je na několik měsíců." Musel jsem asi vypadat nedůvěřivě, protože uhliřka se najednou ozvala: "Možná nevěříte, ale je to pravda." "Tutesvito jsem mohl být boháč," povídá uhliř, "ale na cizí nikdy nesáhnu." 105
Věřil jsem mu, byl to upřímný starý poctivec a svému národu dělal čest. Ptal jsem se, zda bych mohl přenést nějaké peníze do Španělska. "Můžete si vzít padesát peset. Španělé vám hned přinesou jídla a pití, až se zalknete." Vysypal jsem, že pesety nemám. Uhliř se podrbal za uchem, vjel si rukama do vlasů slepených od uhlí a začal přemýšlet. Vypadal při tom velice pěkně a čím dál tím víc se mi líbil. "My tu máme jen pětisetpesetovku, ale podívám se k sousedce. Možná, že bude mít drobné." Odskočil jako mladík a mezitím uhliřka dokončila zeleninovou polévku nad otevřeným ohněm u krbu. Krb nebyl anglický, nýbrž jakýsi lesní, jaký staví skauti. Komín špatně táhl, v jizbě bylo plno kouře, žena se však přesto nijak nezlobila. Říkala mi, jaká je tedvšude bída jenom kdyby ta válka už skončila! "Maso nemůžemt nikde v městě dostat, a tak jíme jenom to, co si někdy sami zapíchneme. Máme jedno prase, dvě krávy pro mléko a asi deset na chov a na prodej, abychom si mohli koupit šaty, boty a mouku. Pasou se celý boží čas v lese na druhé straně, asi je uvidíte." Byly to zřejmě horské krávy, šlachovité, hospodyně jistě musela mít potíže s dojením. Ještě jsme si něco povídali o hospodářství a životě, když vešel uhliř a smutně oznamoval, že nic nesehnal. Řekl jsem, že na tom nezáleží, poděkoval jsem mu a pokračovali jsme v debatě, která byla velmi zajímavá. Poslouchat názory prostých a pracovitých lidí je účelnější než louskat naučný slovnik. A tak jsem se dozvěděl,jak "tutesvito" shání v kotlinách pyrenejských skal polosuché dřevo, jak celý den, často i několik dní, nevidí chalupu, protože cesta zpět je dlouhá. Bere si s sebou jídlo, nebo si je připravuje na místě, a když nashromáždí dostatek dřeva, snáší je domů. kde je pálí na uhlí. Má též miliře venku, syn a dospělá dcera mu pomáhají. Vypálené uhlí prodává dole ve městě, velmi často je nosí na trh i jeho žena. Prozradil mi také, že do jeho chalupy chodí francouzští celníci i četníci, kteří hlídají hranice. Četníci prý výš než je jeho chalupa nechodí. Celníci se u něho zastavují na víno, když sestupují s hřebenu. Dnes prý u něho už byli celníci ráno a přijdou zase až zítra, celé odpoledne u věže nikdo nebude. Pozor si však musím dát, až budu překračovat druhý hřeben, skutečnou hranici tam jsou francouzské i španělské stráže a jsou velmi bdělé. Jak jsem se tak bavil s milým uhliřem a popíjel dobré domácí víno, scházela se jeho rodina na oběd. Přišla dcera. s kterou jsem mluvil dole, a vedla za ruku malou sestřičku. Poté přišel jeden z několika synů. Měli celkem pět dětí, dvě už pracovaly ve městě. 106 Zasedli jsme a uhliřka začala nosit jednoduché jídlo na stůl. Měli jsme zeleninovou polévku a fazole s nějakou trávou, druhý chod byl v jedné míse. Uhliřka do něho hodila kus másla a pobídla, abychjedl. Polévka mi chutnala. tráva už míň. Uhliřka mi přinesla ze spíže kus slaniny, byla báječná. Až jsem se styděl, že jsem takovou privilegii za stolem měl jenom já. Nikdo však ani v nejmenším nedal znát, že by chtěl také maso, ani to dítě, které přece často u jídla projevuje neskrývaně svůj názor. Najedl jsem se, až jsem si musel povolit opasek. Dcera, která přímo sálala zdravím a silou, si mě bedlivě prohlížela a pobízela do jídla. Byla asi po mamince; byla velmi chytrá a znala mnoho o Francii a Anglii. Syn byl zamlklý a jídlo přímo chlemtal, neohlížeje se nalevo ani napravo. Byl ve všem samostatný. Dojedl, dopil a řekl, že jde pracovat. Uhllřka přinesla třešně a přikázala mi, abych si jich tronhu vzal s sebou na cestu. Nacpal jsem si je do pytlíčku, do kapsy kabátu jsem si zastrčil lahev vína. Poděkoval jsem každému a vyrazil k horolezecké túře. Než jsem odešel, nabízel jsem opět uhliři své peníze, že pro mne nemají cenu. Dalo mi to mnoho práce, než jsem mu je vnutil. Vymínil si jedno: Dá mi stvrzenku a po válce si pro ně mám přijít. Řekl jsem, že mi stačí jeho slovo, kterého si nesmírně vážím, a stanovil jsem si též jednu podmínku. Budeli někdo z nich potřebovat peníze na cokoliv, jen aP použije mých a také at koupí holčičce šaty. Starý uhliř o tom nechtěl ani slyšet, uhliřka se však smála a slíbila, že splní moje přání. Dal jsem jim asi 1400 franků a odešel. Byly dvě hodiny s poledne. Uhliř mě doprovodil za kopeček a ukázal mi dvě cesty. Vybral jsem si příkřejší, neměl jsem času nazbyt. Poděkoval jsem mu za všechno a slíbil, že se po válce přijdu podívat. Začalo stoupání: Měl jsem před sebou strmý svah asi tri sta metrů vysoký, šel jsem vždy kousek po vrstevnici.a pak zase šplhal po spádnici. Často jsem sklouzl po kameni, podrážky byly hladké a tráva kluzká. Čtyři pětiny cesty jsem lezl po čtyřech. Vyplašil jsem mnoho hadů a ještěrek. Tloukl jsem před sebou holí, nechtěl jsem být uštknut zmijí. Sluníčko mi pralo do zad a myslím, že stačilo vysušovat propocenou košili, tak intenzívně pražilo. Několikrát jsem se zastavil, abych nabral dech, a trochu se rozhlédl. Díval jsem se na Francii a moře jako se střechy vysokého domu. Když jsem vstoupil na hřeben, začal jsem hledat cestičku kolem věže, o které mi pověděl uhllř. Našel jsem ji a šel po ní až na nejvyšší místo, kde trčelo k nebi několik balvanů. Rozbil jsem svůj stan a odpočíval. Rozhlížel jsem se a najednou mě zaplavil ohromující pocit svobody. Uchvátil mě tak mocně, že jsem si byl pojednou jist, že bude trvalý. Začal jsem zpívat svou starou písničku o kosovi, potom jsem si začal sám vyprávět byl jsem přece svoboden, unikl jsem Němcům! 107
Vpravo se modralo moře brána k svobodě a daleké Anglii a na břehu kdesi dole již zmíněný přístav Port Vendres, odkudjsme po porážce Francie před dvěma léty evakuovali. . . Dohlednost byla nádherná, rozeznal jsem některá města, dráhy, kopce i rybnilcy. EIladina moře byla klidná, obloha čistá a sluníčko rozpálené jako pec. Uhliřova chajda byla maličká a prostá jako její obyvatelé. Všude byl klid a nic se nepohnulo. I hadi aještěrky přestali šustit. Nikde stopy po světovém zápase, nikde stopy po diktátorech. . . A já se do toho všeho zase musím vrátit. . . Tou meditací se má počáteční radost trochu pokazila, oblékl jsem se tedy a vydal se znovu na cestu. Pod věží na druhé straně jsem zabloudil, bylo tam mnoho cestiček a moje se v nich ztratila. Věděl jsem, že věž musím nechat po pravé straně, a hledal jsem tak dlouho, až jsem ji našel. Pomohly mi v tom uhliřovy krávy, které chodily k řece pít, sledoval jsem stopu jejich trusu a dostal se do lesa. Ten les bych jinak nebyl vůbec poznal, lišil se od ostatního terénu jen hustším porostem a po jehličnatých stromech nebylo ani památky. Našel jsem pěknou pěšinu a dal se po ní. Za chvili mě dohonil chlapec, který šel na druhou stranu počítat pasoucí se dobytek. Naznačil mi přibližně směr, kde najdu uhliřovu "grande riviera". K veliké radosti jsem ji objevil velice brzo a postupoval jsem proti proudu. Byl to obyčejný horský potok. Podle uhliřových slov jsem měl jít podle něho až k prameni a odtud přímo na hřeben. Potok se prodíral divočinou, místy snadještě neprozkoumanou. Šeljsem asi hodinu. Líbilo se mi to, byljsem skryt ve křovisku a ve stínu byl příjemný chládek. Když jsem nemohl proniknout houštinou dál. skákal jsem po kamenech v potoku nebo jsem se brodil mělkou vodou. Dostal jsem se tak až k místečku, které bylo přímo stvořeno pro koupání. Porost uhnul a potok vytvořil rybníček, jehož střed byl terčem slunečních paprsků. Svlékl jsem se a vykoupal plavat jsem pro mělkost vody nemohl pak jsem si sedl. na veliký plochý kámen. jedl třešně, popijel víno a radoval se ze života. Očištěn a osvěžen jsem se zvedl k poslední etapě své pouti Francii. U pramene potoka byl les řídký. Zalehl jsem a pozoroval hřeben horstva, po němž se táhla hranice. Na levé straně nebyl nikdo, na pravé asi po půl ki(ometru dva vojáci nebo četníci s puškami. Musel jsem šplhat ještě asi tři sta metrů. Lezl. jsem od jednoho křoviska k druhému, skrýval se za terénm:zni vlnami. až jsem se dostal z dohledu stráží. Byl jsem ve Španělsku. . . Přes Pyreneje Byl jsem sice ve Španělsku, ale za živeho boha jsem nemohl nalézt gašeráckou stezku, o které se zmiňoval uhliř. Pašerácijsou myslím mistry v maskování. Musel jsem jednat opatrně, ale rychle, protože jsem byl stále na hřebeni a v dostřelu stráže. Pode mnou zela rokle asi čtyři sta až pět set metrů hluboká. Po marném hledání cestičky vzdal jsem se naděje a rozhodl se slézt přímo dolů. Byla to perná práce. Řítil jsem se dolů, ačkoliv jsem se snažil zachytávat rukama, které jsem si do krve rozedřel, urval si podrážku na levé botě a celý se potloukl. Náhle mi uklouzla noha po kameni a já padal. Chtěl jsem se zachytit křoví, ale rozedřel jsem si jen ještě víc ruce. Vletěl jsem na skálu a marně jsem se snažil přemoci setr vačnost, spadl jsem do kupy křovisek, která mě zadržela. Zranil jsem si pravý bok a záda. Zůstal jsem chvilečku ležet a zjišfoval, zda nemám nic zlomeného; celé tělo bolelo. Nicméně jsem se utěšoval, že jsem ve Špa nělsku. Utekl jsem Němcům, to mě nejvíc blažilo. Obvázal jsem si po hmožděniny těmito posilujícími fakty a začal sestupovat do údolí. Dostal jsem se tam, ale jak ven? Nenašel jsem stopy po civilizaci. Zalehl jsem a naslouchal, jaksi už ze zvyku. Slysel jsem šum a rozpoznal vodu, ne mohl jsem však přesně určit polohu. Byl jsem obklopen hložím a trním, které tu divoce rostlo. Dlouho jsem se jím prodíral, než jsem přišel na trochu volnější místo. Prodral jsem se houštím k potoku a pustil se po jeho proudu a zase jsem padal a klouzal po plochých a vodou ohlazených kamenech. Náhle tvořil potok vodopád téměř pět metrů hluboký. Prodírat se podél potoka bylo však obtížnější než skákat a sjíždět po kamenech v potoce, protože křoví bylo husté jako .v džungli. Promočený potem a vodou jsem si na chvili sedl, abych si trochu odpočinul a vymyl rány. Konečně jsem přišel na jakousi stezku, vedla však nahoru místo dolů. Vrátil jsem se tedy zase k potoku a utrpení začalo znovu. Asi po dvaceti , minutách jsem konečně objevil správnou pěšinu, která mě štastně vyved. la z toho pekla. Za hodinu jsem narazil na první chalupu. Opatrně jsem ji prohlížel, ale 108 : 109
Pyreneje místo přechodu. nikdo nebyl doma. Za domem se pásla kráva. Sotva mě spatřila, zvedla ocas a uháněla pryč. "Vache espagnole, kráva španělská," řekl jsem si a s ulehčením šel dál. Byl jem si nyní jist, že jsem ve Španělsku, a těšil jsem se na hotel, který mi uhhř slibil "tutesvito". Pěšina mě zavedla k dalšímu potoku, který byl poněkud "civilizova ný". Napil jsem se z něho a voda, čistá a studená, mi chutnala. Po proudu jsem pokračoval v sestupu, podle výpočtu jsem měl asi za čtyři hodiny přijít do vesnice Espolly. Konečně jsem se dostal na polní cestu, a protože jsem nechtěl dělat ostudu, trochu jsem se upravil. Vytahal jsem si bodláčí a trny, vyklepal kabát, vyházel z kapes kamení a hlínu a pak jsem se pořádně umyl. Zašít kalhoty jsem si bohužel nemohl. Za další hodinu jsem potkal Španěla s kosou na rameni. Když jsrne se mieli, zabručel něco, asi zdravil. Zabručel jsem též "po španělsku" a hodil rukou k baretu. Asi jsem to řekl perfektně, sekáč nejevil údiv a šel klidně dál. Po půlhodince jsem pro změnu potkal ženu. Vyhlížela divoce, s tou jsme se však již nepozdravili. A šel jsem dál pln naděje na krásné vyspání. Cestou jsem neměl mnoho na práci a mimo jiné jsem věnoval pozor nost sám sobě. Prohlédl jsem se ze všech stran a zjistil, že vypadám jako jeden ze čtyřiceti Alibabových loupežniků. Po chvili jsem přišel k druhé chýši, ta už ležela níž. Okolo domku byla menší políčka, na nich pracova ly dvě ženy a kolem pobfhaly děti. Přešel jsem potok, který byl už pěkně . široký. Cesta byla měkká jako koberec a krásně se mi našlapovalo. Byl jsem stále v horách, které nechtěly zmizet. Chvilkami jsem si myslel, že bloudím, protože terén divočel a cesta přecházela zase v pěšinu. Nicméně jsem stále pokračoval s vírou, že se někam dostat musím. Najednou jsem spatřil těsně u cesty mula, jehož hubenost mě až zabolela. Vpravo před sebou jsem viděl osamělý strom a pod ním se něco hýbalo. Když "to" vstalo, poznal jsem podle pušky, že jde asi o voáka. Pak jsem zjistil, že pod stromem leží ještě jeden. Zastavil jsem se. Spanělský voják na mne rychle zamiřil pušku, ale tvářil se lhostejně, prohlížel si mě velikášsky a mlčel. Klidně jsem se zastavil předpisy se musí respektovat všude. Vyčkával jsem tedy zatčení, ale španělští strážci nespěchali. Nevím, zda si svým chováním chtěli získat autoritu nebo tně zastrašit a pobavit se tak, nebo zda jim byl takový postup dokonce nařízen. Záleželo mi na tom pramálo, a kdyby na mne namlřili třeba kanón, nevyvedli by mne z míry. Vždytjsem byl z největší bryndy venku, nač tedy nějaké obavy a starosti? Ale když němohra pokračovala přiliš dlouho, spustil jsem sám. 111
Ukázal jsem několikrát na zem a ptal se: "Espaňa, seňore? Španělsko, pane?" "Si, si," zazpíval vytáhlý voják a namiřil na mne pušku přesněji než předtím. Nezbylo než použít rady, kterou nám v Anglii dali zpravodajští důstojníci. Vzpažil jsem tedy a řekl: "Prisonero de la guerra Britannica. Britský válečný zajatec." Zatýkací orgán nehnul brvou, miřil dál, ale druhý se pohrdavě usmál a pomalu vstával. Dělal dojem unaveného, spiš však byl líný. Připadal jsem si se vzpaženýma rukama velmi směšně, a protojsem připažil. Vojáci se divili a něco mezi sebou prohodili. Bylo mi to celkemjedno jsem ve Španělsku, musí se mnou nakládat neutrálně a nesmí mi ublížit. Sami na to přijdou, konají pouze svou povinnost. Chvilku jsme ještě stáli nehnutě, jako bychom tvořili scénu pro fotografování živého obrazu. Potom se však náhle všechno změnilo. První vojak dal pušku k noze, druhý pristoupil ke mně a dal mi ústy a rukama najevo, že mě budou prohlížet. Bylo mi divné, že nerespektují mezinárodní právo. Moje krátká zpovědjim přece musí stačit. Vždyť i uhliř řilcal, že jsou Španělé dobří a že mě hned pustí! Ale poznal jsem, že vojáci nejsou přiliš kultivovaní, a neodporoval jsem jim. Naopak, když mi ukázali šermiřsky rukama, že mám obrátit kapsy, dobrovolně jsem jim vyhověl. Odebrali mi nůž kapesní kompas jsem ztratil a velmi dlouho a pozorně si prohlíželi medailónek sv. Terezy. Vrátili mi jej. Usmál jsem se a poděkoval. Ani jeden neodpověděl. Jenom jaksi zakývali hlavami a pak mě začali úředně a španělsky zpovídat. Mluvili více rukama než jazykem a počínali si jako žongléři. Byla to snadná "řeč", lehká k pochopení a účelná pro odpovědi. Ptali se, zda nemám peníze. "Nemám, seňore," povídám rukama, a abych je přesvědčil o pravdosti své výpovědi, přidal jsem si, jakjsem vykombinoval svou španělštinou: "Je suis," a rýpl jsem několikráte prstem do prstou, "je suis escapado de la guerra, prisonero. Jsem válečný zajatec, prchám." Hubený byl velmi přísný, řekl několik slov, jimž jsem nerozuměl, a ten druhý, velmi hezký, typický Španěl, se začal smát. Pak si asi začali nadávat, protože při normální řeči by na sebe nekřičeli. Házeli rukama a krivili ústa, zda nemám cigarety a zda bych neprodal prstýnek, kterému se velmi obdivovali. Mul by1 hrozně zvědavý, přišel a začal mě očichávat. Hubeňour ho přetáhl řemenem přes žebra, až to zazvonilo. Znovu jsme se snažili dorozumět. Zeptal jsem se: "Parlez vous franais, sil vous plait?" 112 ; w SESTtELEN 8 Typické uličky ve španělské vesnici. 113
"No," nebo tak nějak odpověděli. "Do you speak English?" "Yes, odpověděl ten druhý. Poté proslovil velmi dlouhou anglickou větu, z niž jsem rozuměl jenom "cigaret". ,Nemám," řekl jsem. , Černý Španěl na to: "O.K." Dal jsem se s ním do řeči a zjistil, že umí anglicky "Ham and eggs, O. K., Yes a how how." Vyslovoval to španělsky, ale dohodli jsme se. Viděli, že mám v kapse láhev, a začali na ni ukazovat. Myslel jsem, že mají žízeň, a řekl jsem "akva". Porozuměli mi a stahli obličej jako trombonista, před nímž žvýkáte citrón. Chtěli víno a vodou zcela opovrhovali. Asi za půl hodiny pňšel nějaký civilista a zase na sebe začali křičet. Rozuměl jsem jim trochu, protože španělština má mnoho slov podobných francouzštině a mnoho slov, kterým jsme ve škole rilcali "cizi". Zjistil jsem, že nevěří mé povídce, že jsem Angličan. Mluvili mezijinými slova jako "Italiano, consulado britannica, kamuflando" apod. Rikali asi, že jsem Ital nebo Francouz, že však mě britský konzul v Barceloně zakamufluje. Nebyl jsem jistě jediný, ktereho zde polapili, a z knížek věděli, že každý Angličan musí být blondýn. Odpustil jsem jim to a začal si je prohlížet. Každý byl ustrojenjinak. Hubený měl na hlavě klobouk podobneho tvaru jako mechanikové u amerického letectva. Byl bez kabátu měl khaki košili bez knoflíčků a otřepané rukávy. Kalhoty byly z dost dobré látky olivové barvy, ušité na způsob našich rajtek. Na nohou měl "espadrilky" se slaměnou podešví, ovšem na boso. Ten druhý měl vojenskou lodičku se střapcem, který mu visel do obličeje. Nepoznal jsem však zda měl vojenskou blůzu přešitou z vojenskeho kabátu nebo naopak. Kalhoty měl stejné jako hubeňour, ale velmi špinavé, roztrhané a nohavice roztřepané. Na nohou měl ponožky. Pušky byly staré karabiny. Pňšla na mne únava a usnul jsem s pytlíčkem a svetrem pod hlavou vedle stráže, která proti tomu kupodivu nic nenamítala. Probudil jsem se až k večeru. "Angličan" byl velmi sdilný a stále se chtěl se mnou bavit a zdokonalovat se v angličtině. Já jsem byl zvědav, co se mnou zamýšlejí, kam mě povedou, a s radostí jsem mu proto dělal učitele. Z angličtiny a ze španělštiny jsme stvořili jakési esperanto a rozuměli si velmi dobře. Měl velkou radost a pohrdlivě se díval na kamaráda, který už hodně slevil ze své zarputilosti. Byl totiž velmi zvědavý a vždy, když jsme skončili, chtěl na kamarádovi překlad rozhovoru. Považoval to za velice důležité, protože byl služebně starší, jak jsem z chování obou vytušil. Když se začalo stmívat, začali shánět mula. Ten nebyl ještě nažraný a nechtěl si dát nasadit uzdu. Hubený ho zase ztloukl řemenem a puškou přes záda a hnuli jsme se. Velitel na mulu, jeho podřízený a já pěšky za ním. Přebrodili jsme mělkou říčku. Cestou jsme potkali švarnou Carmen, velitel na ni něco zahulákal a my jsme slušně pozdravili. Už jsem znal "Bojnoz diaz", to je dobrý den. Antonio, tak se jmenoval "Angličan", do mne šřouchl loktem a nakreslil ve vzduchu Carmeninu siluetu. Pokynul jsem na souhlas a zasmáli jsme se. Cesta byla nudná, vojáci začali pěkně zpívat. Zvlášf velitel měl pňemný hlas. Antonio mě pobízel, abych se pňdal. Spustiljsem "Škoda lásky" a "Tipperary", neboř jsem věděl, že tyto dvě písně jsou dnes jedny z nejpopulárnějších na celém světě. Antonio znal obě a "Škoda lásky" prozpěvoval dokonce se mnou. "Wasnt it funny? Není to směšné?" řekl by si Angličan a na mou duši, ani Čech si nemohl myslet nic jineho! Po hodinovém pochodu jsme dorazili do horské vesnice. Byl krásný teplý večer, ale na krásu nebylo pomyšlení: Vesnice byla špinavá, nohy bolely, měl jsem hlad a hlavně velkou chuř na kávu. Prošli jsme okrajem vesnice a vlezli do jakési tvrze. Pro tmu jsem mnoho neviděl, ale poznal jsem, že garnizóna je špinavá. Byl to snad statek, proměněný v kasárna a obehnaný kamennou hradbou. Na zápraží baraku, k němuž jsme zamirili, seděli vojáci, živě gestikulovali a debatovali. Moje eskorta zavolala velitele. Přišla neznámá hodnost a řvala na podřízené jako fela7c. Pak vynadala také mně a zmizela. Nyní jsem tu stál na dvoře sám před španělskými cabalos a čekal, co bude dál. Když prišel Antonio, ptal jsem se ho na kávu. "Nemáme, seňore," a kývl na mne, abych ho následoval. Putovalijsme " p vesnicí. Čas od času jsme se zastavili a "zatůkali na některá vrata ěstmi, nikde nám však neotevřeli. Konečně jsme do jedněch přece vlezli, ale odtamtud nás zřejmě vyhodili. Soudil jsem tak podle toho, jak zařvali na mého "anděla strážného", který chudals ani neměl čas pozdravit. Posléze jsme dorazili do domečku, kde byla vojenská kancelář. Převzal mě důstojnik, který si myslil, že umí francouzsky, a začal mě vyslýchat. Museli jsme ale přesedlat na "španělštinu", protože jsme si tak lépe rozuměli. Musel jsem se vydávat za Angličana, jedině tak jsem měl naději na záchranu, a spustil jsem: "Frank Fajtl, narozen Donín, provencia Bohemia, národnost Angličan, hodnost major." Pak jsem doložil: "Escapado de Germania." Myslím, že rozuměli. Udělal jsem hloupost, která se mi později mohla vymstít. Měl jsem jim 114 115
říct raději čistě anglické jméno a udat, že jsem se narodil v Anglii. Španělé si těžko dají namluvit, že Angličan se může také narodit v Československu. Na omluvu své unalilenosti mohu udat jenom to, že jsme nebyli v Anglii dostatečně informováni. Přesto jsem měl líp uvažovat, vždyt jsem přece věděl, že Němci znají moje jméno z padáku a mohou různými cestami dokázat Španělům, že jsem protektorátní příslušnlls. V kanceláři mi asi vysadil mozek, pak jsem to však již nesměl změnit. Španělé začali sestavovat hlášení. Trvalo jim to dost dlouho, kňčeli na sebe a dělali dva koncepty. Posléze se na mne obrátil důstojnik a ptal se po papírech. "Nemám," řekl jsem mu španělsky, jak mě Antonio naučil. , A co peníze?" , "Také ne." Důstojnik mrzutě odešel a rotmistr mě začal vyslýchat znovu, bud nevěřil mně nebo důstojnilcovi. Hlavně chtěl vědět, cojsem udělal s penězi, četl pravděpodobně knížku o bohatých Angličanech a nevěril, že nemám jmění. Díval se chtivě na můj zlatý prsten a nejvíce ho zajímal miniaturní pilotní odznak s číslicí 63 v onyxu. Když jsme skončili, začal jsem zase vyzvídat já na nich. Zašermoval jsem rukama a ukázal, že mám hlad, co se mnou chtějí dělat a že mám právo na azyl a chci do hotelu. "Nemáte peníze, nemůžete si nic koupit." "Consulado Britannico v Barceloně za mne zaplatí." Vysmáli se mi. "Tak mi, seňore, dejte aspoň napít trochu kávy," pokračoval jsem esperantem. "Jsem an.glický důstojník a mám na to právo." Přestali se se mnou bavit a ukázali mi dveře. Vyšli jsme. Byla asi půlnoc, vesnice byla plná lidí. Bavili se bud v ulicích nebo na sebe křičeli z balkónů, které byly skoro na každém domě. Minuli jsme asi tři hospody a u čtvrté jsme se zastavili. Rotmistr zašel dovnitř. Myslel jsem, že mu svědomí poradilo vyjednat pro mne u hostinského nocleh, ale mýlil jsem se. Za malou chvili se vrátil a v ruce rachotil velkým svazkem klíčů. Šli jsme dal. Skoro na konci vesnice jsme se zastavili u šeredných vrat. Rotmistr otevřel a dal mi znát, že toto jest můj pokoj. Protestoval jsem, že chci být ubytován v hotelu. Mluvil jsem anglicky, francouzsky, česky i "španělsky", aby mi aspoň něco rozuměl. Nechal mě dokončit a potom na mne zařval, až jsem se prohnul. Moje zpěčování nepomohlo, vstrčil mě dovnitř, zamkl vrata a dal na závoru. Hrome, to jsem měl zlost! Má ložnice byla ohromná díra, neměla okna a vzduch tam byl jako v kobce pro nejtěžší zločince. Nahmatal jsem potmě dvě železné postele a na nich nějaké hadry. Lehl jsem si na ocelovou drátěnku a chtěl jsem si trochu odpočinout, af jsem však dělal cokoliv, nemohl jsem zdřímnout, a takjsem usoudil, že bude nejlíp se procházet. Do prikrývekjsem se štítil zabalit a tma nehřála. Vzpomněl jsem si na uhliře. Škoda, že jsem mu nemohl napsat. Poradil bych mu, aby už nikomu neřilcal, že ho Španělé "tutesvito" pošlou do hotelu. Ačkoliv, uvážímli to dobře, neměl ani tak nepravdu, oni mě opravdu "tutesvito" do "hotelu" poslali! Ale z falše jsem ho nevinil, myslil to dobře, vždyí snad ani o zdejších poměrech nevěděl. Ta stodola nebo porážka nebo co to bylo byla tak pustá, že v ní ani myši neběhaly. . . Prožil jsem trpké chvile, než se rozednilo. Situace vypadala zoufale a nevěděl jsem, co si ti Španělé o mně myslí, respektive, co si mám myslet já o nich. Jednu chvili jsem uvažoval o útěku z toho brlohu, ale nebylo to možné, vše bylo důkladně zavřeno a neměl jsem kasařské nástroje. Až tady jsem si pořádně uvědomil, co jsem měl ve Francii napřed prostudovat. Němci mají velký vliv na španělské vládní kruhy, pomahali Frankovi v občanské válce a jistě za to dostanou nahradu, tzv. uplatňování nároku na lidi, třebaže podle mezinárodniho zakona na ně právo nemají. Měl jsem za sebou zahladit stopu úplně, dát si falešné jméno a udat místo narození v Anglii. Nakonec jsem si uvědomil, že kostky jsou již vrženy nějak to dopadne. . . Takto uklidněn jsem si sedl na postel a snažil se znovu drimat, ale za půl hodiny jsem to vzdal. Zbytek noci jsem prochodil, posilaje rofáka do horoucích pekel. Ráno přišli vojáci a vytáhli mě. O snídani se vůbec nezmínili a zase jsem se zbytečně rozčiloval. Pak mě zavedli na jakési náměstíčko, kde čekali čtyři četníci. Na hlavě měli napoleonské klobouky, potažené voskovaným plátnem. Zezadu vypadali, jako by měli za klouboukem holubice, podobné ozdobám našich děvčat na krojích. Ovšem nebylo to tak půvabné, klobouky byly černé. Během mého putování mě mnohokrát strašily. Přijel autobus, s kterým jsem měl jet do Figueiras. Seděl jsem sám. Přede mnou dva četníci, za mnou též, všichni čtyři v pohotovosti. Mimoto jel s námi protivný rofák a dva vojáci s puškami. Nevím, zdajsem byl tak důležitou osobou, že se na mne vztahoval předpis o zvlášf silné eskortě, nebo zda chlapi využili přlležitosti a jeli do města za seňoritami. Autobus ridil silný a velký lenoch, který byl asi zároveň listonošem. S nikým nedělal okolků a zdálo se, že vynadal každému, kdo mimo dopisy prinesl balík. Byl tak líný, že se po něm ohlíželi i Španělé. 116 r 117
Vesnice b ly všechny stejné. Hledal jsem něco krásneho a typickeho, neznal jsem panělsko a byl jsem zvědav. Zvenčí vypadaly domy šeredně, neměly omítku a jejich okna se podobala oknům do chléva. Silnice a cesty mezi nimi byly prašné a vesnice vyhlížely jako po bombardování. Četnik, který seděl přede mnou, se zdál sympatický, proto jsem ho oslovil francouzsky: "Promiňte, seňore, mluvíte francouzsky?" Vyštěkl na mne několik španělských vět rychlostí kulometu a tónem, který mi vzal chuf k další konverzaci. Začal jsem si tedy prohlížet spolucestující, kteri nasedali během cesty. Přede mnou seděla krásná mladá Španělka, šiřila vůni po celém autobuse. Protivný rotmistr seděl vedle ní a stále do ní hučel. Mimo ni tam byli sedláci a venkovský lid; jeli asi do města na trh. Všichni se živě bavili, většinou na můj účet to poznáte, aniž rozumíte řeči. Sjeli jsme z Pyrenejí na hlavní silnici, která vedla do Barcelony. Povšiml jsem si, že na každé křižovatce jsou vždy dva četníci. Do Figueras jsme přljeli kolem osmé hodiny, město ještě spalo. Čekali jsme na chodnilcu a četníci se stridali v hlídání mé osoby. Podle posunků, řeči a mezinárodní výslovnosti jsem poznal, že chodí do hospody za roh na kávu. Vystřídali se všichni. i vojáci, ale ani jeden mě nepozval. Zavedli mě na prefekturu a nechali mě hodinu čekat. Scházeli se tam četníci z okolí a přiváděli jakési vagabundy a podobná individua. Konečně prišel civilista, zřejmě tajný, a začal se vyptávat, co jsem provedl. Uměl francouzsky, a když se dozvěděl, že jsem "Angličan", předložil mi formulář. Vyplnil jsem ho. Civilista nebyl přiliš zvědav, zmáčkl zvonek. Přišli dva pochopi a strčili mě do cely. Zase jsem byl překvapen myslel jsem, že Španělé znají me2inárodní právo a že je budou respektovat. v Spanělé m e . , s p e ne r e Cela byla malá. Měla betonovou podlahu, u stropu zamřížované okénko, v jednom rohu betonovou lavici, v druhém páchnoucí záchod a těžké dubové dveře s kukátkem. Byl jsem tam sám. Každou chvilku přišel hlídač a nakukoval dovnitř, potom okénko s hlomozem zašoupl. Sedl jsem si na studící lavici a přemýšlel, co se mnou budou Španělé asi dělat. Očima jsem přejížděl po stěnách, kde byly nakresleny slušné i neslušné obrázky. Našel jsem na nich i jména a data příchodu a odchodu. Například: "Henri Pouchet a pět kamarádů Belgičanů. Přišli 28. května a odešli 29. května. Vive la Belgique." Aí žije Belgie. Objevil jsem mnoho polských jmen, byla tam i anglická a několik Kanadanů. Hesla hlásala odpor k Hitlerovi a k Němcům. Někteří vězni z vypočítavosti chválili Španělsko a napsali: "Arriba Espaňa", vzhůru, Španělsko! Podle dat jsem zjistil, že cela nebyla čištěna dva roky. Vyškrabal jsem nehtem do zdi česky: "Af žije ČSR a Praha." Asi za hodinu se otevřely dveře a vešel kamarád. Vypadal jako český krajánek, ale byl to Francouz z Limoges. Měl dovolenou a chtěl se podívat do Španělska. Jel na výlet na kole, bez papírů, pasu a povolení překročil hranice a myslil, že ho nechytnou. Zastavili ho však hned prvni den. Musel odevzdat pět tisíc franků, které nikdy neuvidí, ztratil kolo a doma místo, protože ho Španělé šupem pošlou do Francie, kde ho zavřou nejmíň na tři měsíce. Tak mi to vyprávěl. Z dlouhé chvile začal popisovat svůj život. Byl koloniálním důstojníkem a ukázal mi fotografie. Měl jsem celkový dojem, že mu přeskočilo právě o dovolené, ale byl dobrosrdečný. Litoval svou ženu. Já také. Dveře se otevřely podruhé a v nich se objevil četnik. Ukazoval nám papírek, na kterém bylo napsáno: Fejthel. "To jsem já", řekl jsem anglicky a píchl se několikrát prstem do prsou. 118 119
"Venga, venga, mazat, dělat!" zařval a ukázal na dveře. Nový výslech, tentokrát u velitele tajné policie. Mluvilijsme francouzsky. Byl to velmi přlemný pán a omlouval se, že neumí anglicky. "Odkud jste utekl?" , ,Z německého zajateckého tábora OFLAG," odpovídám. , Kde to bylo?" , "Někde u belgických hranic." "Kde jste přešel španělské hranice, pomáhal vám někdo?" "Přešel jsem sám u Espolly." "Jaká je vaše hodnost a jméno pluku?" "Jsem letecký důstojnik, jednotku nesmím říct." Zastavil najednou výslech a povídá: "Děkuji, pane," a podal mi ruku. To se mi libilo. Od té doby jsem přehlížel všechny četniky, které jsem na cestě do své cely potkal. Bylo jich mnoho. Netrvalo ani půl hodiny a do naší cely přišel nový pobuda. Byl to Španěl a jmenoval se José. Uměl velmi dobře francouzsky, protože byl několik let ve Francii. V občanské válce bojoval zpočátku na straně Frankově, pak přešel k vládním. Když to prohráli, prchl do Francie a včera se vrátil do vlasti, protože prý španělské úřady zaručily španělským uprchlíkům svobodu. Jeho papíry vzbudily u Španělů podezření, proto ho uvrhli mezi nás. Ostatní jeho kamarádi, asi dvacet jich bylo, čekají na chodbě ajsou volní. Byl nervózní a projevil obavu, že ho krajané pověsí. Utěšoval jsem ho a bylo mi ho líto. Za chvili pňšel četnik a vytáhl Francouze. Ten se asi za deset minut vrátil a řekl, že ho na druhý den pošlou domů. "Je mi to jedno," povídá,, "ale ženě se to bude zdát divné." Oba chlapi si přinesli přikrývky, ustlali si na lavici a usnuli. Záviděl jsem jim, musel jsem se zahřívat procházkou po cele. Kolem třetí hodiny zavolal něco španělský četnik pootevřenými dveřmi a díval se na nás všechny. José přeložil, že máme jít na oběd. Zaradoval jsem se, měl jsem hlad. Vyšli jsme na chodbu, kde se olizovalo asi dvacet zarostlých, špinavých chlapů. Po lavici a na zemi se válely vojenské šálky, ze kterých štvanci jedli. Na stole byla velká mísa a v ní něco kaše. Nic na mne nezbylo, protože José si nandal první a Francouz druhý. Nicméně Francouz měl dobré srdce a podělil se se mnou dostatečně. Kaše byla odporná a snědl jsem pouze dvě lžíce, zbytek dohltal José. Po obědě nás tři zahnali opět do cely, asi jsme byli vládě zvlášt nebezpeční. Začal jsem studenou celu nenávidět. 120 Pozdě odpoledne nám nařídili přesun. Na cestě chodbou se přede mne postavil tlustý plešatý četnik a snažil se mně, "Angličanovi", lámanou francouzštinou vyložit, že Churchill má máslo na hlavě. Byl to idiot a ignoroval jsem ho. Venku před strážnicí se k nám pňdružili kamarádi "z povolám" ze sousedních cel a utvořili jsme průvod provinilců. Vedli nás dva vojáci a dva četníci s karabinami v pohotovostní pozici. Prošli jsme městem, v kterém bylo mnoho lidí, zvláště korzo a chodniky se jimi hemžily. Zatřásljsem se zlostí, ne hanbou vinika, kdyžjsem viděl Španěly,jak si nás prohlížejí. Někteří se nám smáli. Asi za půl hodiny jsme zastavili na dvorečku maleho zanedbaneho domku. Na balkóně se objevil zástupce náčelnika věznice a kňčel něco na našeho velitele. José přeložil, že se o nás radí. Zástupce nechtěl respektovat našeho rotmistra, ač byl o hodnost nižší. Asi za deset minut se dohodli a pustili nás dovnitř. Po špinavých kamenných schodechjsme vystupovali do prvniho a zároveň nejhořejšiho patra, jeden z vojáků cosi prohodil a José tlumočil: "Tady musíme počkat na další rozkazy." V poschodí byly tň malé světnice. Jedna pro stráž, dvě pro vězně. Když nestačily, museli provinilci čekat na chodbě, kde stál voják s puškou a hlídal. Světnice byly přecpány, i chodba byla hodně obsazena, vzduch jako ve stáji. Venku bylo strašné vedro a uvnitř ještě větší. Musel jsem překročit několik Španělů, válejících se na kamenné dlažbě; hledal jsem místečko ve světnici. José mě opustil, protože byl mezi svými. Staří usedlíci na nás začali pokňkovat a ptát se, co je noveho. Za malou chvili se rozneslo, že jsem Angličan. Španělé, kteří uměli francouzsky, za mnou pňšli a ptali se na válku, na spojenecké letectvo apod. Bylo mezi nimi mnoho komunistů. Netajili se svým přesvědčením a tajně přali našemu vítězství. Pojednou se přede mnou objevil slušně oblečený světlovlasý mládenec a zeptal se anglicky: "Mluvíte anglicky?" Trochu jsem si zalhal: " Vždytjsem Angličan." "Jsem Belgičan. Je nás tu dvanáct a jeden Kanadán." Měl jsem radost, že jsem našel spojence, a brzy jsem se s nimi spřátelil. Byl jsem pro ně jen anglickým letcem, dokud jsem nezjistil, že jsou to poctiví a pravdomluvní lidé. Brzy se mi naskytla pňležitost: Prozradil jsem jim, že znám několik belgických letců. Jevili nesmírný zájem zvlášf tři z nich, kteří byli výkonnými letci. Jmenoval jsem jim kapi 121
tána De Hamtina a nadporučíka Millera. Dokázali, že je znají velmi dobře. Pak jsem jim k jejich velikému překvapení prozradil, že i já je znám výtečně, protože létali pod mým velením v peruti "City of Bombay". Mladí Belgičané prchli ze své země a chtěli do Anglie, aby mohli bojovat proti Němcům. Jejich velitel byl rozšafný a velmi priemný nadporučilc van Massanhova. Přišli minulého dne a velitel vězení jim slíbil, že zítra odjedou do Mirandy. Optimisticky mi sdělovali, že do měsíce budou v Anglii. Kanadán byl ve skutečnosti Francouz. Měl pouze strach, aby ho Španělé neposlali zpět, proto svou národnost také zapřel. Udělali pro mne ve světničce místo. Sesedli jsme se do kroužku a vyprávěli si o všem možném. Večer přišli dva vojáci s velkou mísou, ve které byla kaše. Jájsem však nedostal nic, protože jsem podle domácilo řádu měl právo na jídlo a chléb až druhý den. To mi řekli Belgičané. Španělé byli hladoví a jídlo přímo hltali když nebylo lžic, jedli rukama. Taliřů byl nedostatek, jeden musel čekat na druhého. Na chodbě stál sud s pitnou vodou a kád na umývání nádobí a pro splachování záchodů. Chodba byla široká asi půldruhého metru a záchod byl přímo naproti naší světnice. Jeho dviřka, která se nedala zavřít, byla stále v pohybu. Každou chvili začal někdo nadávat na zápach a proklínal provinilce, který za sebou nespláchl. Sud a kád stály těsně vedle sebe a často se stalo, že se některý Španěl spletl a nabral kbelilc pro splachování záchodu v pitné vodě. Vypozorovali jsme to a posilali jsme si pro vodu vojáka, který našemu přání občas neochotně vyhověl. Někteří Španělé byli prototypy lenochů a na hygienu vůbec nedbali. Zatímco kamarádi večeřeli, lehl jsem si na prkennou podlahu a chvili odpočíval, nocovat jsem však musel jít na chodbu. Myslím, že nás bylo celkem asi šedesát. Leželi jsme namačkaní na dlažbě jeden vedle druhého. Zvečerajsem si lehl na kabát, protože bylo teplo. K ránu mě probudila zima, schoulil jsem se tedy do kabátu. Španělé nešli spát a hovořili dlouho do noci o svém osudu. Pojedou prý asi do Madridu, kde je roztřídí a na několik let zavřou. Bylo mezi nimi mnoho intelektuálů. Mluvil jsem s jedním doktorem, který ležel vedle mne. Byl tři roky ve Francii a těší se na rodiče a sestry, které uvidí v Barceloně na nádraží. Propašoval dopis. Už jsem skoro spal, když jsem z vedlejší místnosti zaslechl rozčilený hlas jednoho Španěla. Mluvil francouzsky a patrně ho k tomu někdo vyprovokoval. V ukrutné zlosti vykládal, jak škaredě se k němu a jeho kamarádům chovali Francouzi v koncentračním táboře. Říkal, že ho bili a házeli mu jídlo jako psovi. Plat skoro vůbec neviděl. Do smrti to Fran 122 couzům nezapomene a ař se s ním stane ve Španělsku cokoliv, vždycky to bude lepší než ve Francii. Dozvěděl jsem se ještě mnoho jiných věcí, a vše to ve mně vzbudilo vzpomínku na předválečnou Francii, cizineckou legii, žold, službu ve francouzském letectvu apod. Nakonec jsem vše " smazal" a usnul. . Ráno o půl sedmé nastal shon a křik. Španělé vždy velmi rádi rámusí, aP dělají cokoliv. Přišli vojáci, vytloukli pažbami do kamene budiček a pobízeli odjíždějící. Poté vylezli po schodech dva četníci s klobouky z voskovaného plátna a chrastili řetízky a americkými pouty. Byli velmi důležití a rychle křičeli: "Venga, venga." Rozloučil jsem se s Belgičany a projevil naději, že se shledáme. Když celá kumpanie vězňů a eskorty odešla, zalezl jsem do světnice a snažil se dospat. Asi kolem osmé hodiny začalo nové řvaní, snídaně však nebyla. Měl jsem velký hlad, protože jsem už dva dny nic nejedl a pil jenom vodu. Přišel voják a ukazoval prstem na vězně, kteří se mu líbili. Mne si též vybral. Vysypal ze sebe s úžasnou rychlostí několik vět. Ani jsem sebou nehnul a prohlížel si dál střapec na jeho lodičce. Rozčililo ho to a začal znovu. , I dont understand," zařval jsem podle jeho vzoru. Škubl sebou, utichl, ale pak se dohřál, chytil koště v koutě chodby a vrazil mi je do ruky. "Dělat, mazat," kričel a tahal mě za rukáv. "Seňore, já jsem anglický důstojnik," povídám francouzsky. Pak jsem si vzpomněl na svou španělštinu a přidal "oficiál inglese", ukazuje na sebe a kroutě hlavou a celým tělem, aby porozuměl, že anglický důstojnik nesmí být nucen k podobné práci. Rozuměl dobře, ale nedal si nic vymluvit. "Venga, venga," táhl mě po schodech do kanceláře a nařídil, abych zametal dvě světnice. Byl tam písař, který rozuměl francouzsky. Opakoval jsem mu stížnost a on mě požádal, abych mu ukázal papíry a prokázal, že je to pravda. Neměl jsem samozřejmě nic a musel jsem zametat. Měl jsem zlost, proto jsem zametl smetí pod skříň. Pak jsem však zjistil, že zametání je jakási změna, a svou práci jsem prodlužoval. Smetí jsem však pod skriněmi nechal. Pak prišel do kanceláře jeden vojáček utírat okna. Rád se bavil a snažil se se mnou dohovořit. Nevím sice, o čem jsme mluvili, ale bavilijsem se dlouho. Když se mi zachtělo, zaraziljsem jeho výřečnost, řekl jsem "si" nebo "no" a vojáček byl spokojený. Ukazoval mi s hrdostí velký obraz generála Franka a nějakeho dalšího fašisty. Dal jsem mu najevo, že je neznám velice se divil. . . 123
Když jsem skončil práci, nutil mě jiný vojalc, abych zametl ještě kuchyni. Byla tam špína a kuchari byli celí zamazaní. Porcovali uprostřed kuchyně na špalku starého mula ajájsem se těšil, že budeme mít k obědu maso. Když má člověk hlad, přehlíží nedosfatky. . . Kuchaři se na mne zlostně podívali a začali s obvyklým "venga, venga". Měl jsem zato, že mám odejít, a odešel jsem. K obědu jsme zase měli kroupovou kaši a navíc dva kousky masa pro všechny, ostatní snědli vojáci a jejich velitelé. Ty dva kousky masa vyvolaly málem rvačku, oba dostal náhodou jeden Španěl. Kamarád, který to viděl, se s ním chtěl dělit a žádost projevil bez výzvy přímo lžící do šíastlivcovy misky. Něco zařinčelo, zapleskalo, nastalo řvaní. Protože napadený chtěl také kričet, zbavil se napřed sousta vyprsknutím kaše do útočnikovy tváře. Dlouho si oba nadávali, hrozili rukama, napřahovali se jeden po druhém k ráně, ale k velkému zklamání kamarádů se utišili a klidně dojedli. Sehnal jsem misku, ale neměl jsem lžíci, takže mi kaše zatím vychladla. Chléb jsem nedostal, prý až večer. Měl jsem radost, když odpoledne přišli čtyři noví Belgičané, byl jsem zde pro ně Angličanem. Zalykali jsme se dusnem. Přestože jsme měli zakázáno chodit k oknu, podařilo se mi několikrát utéct k čerstvému vzduchu, když vojáci na chodbě byli zaměstnáni obchodem. Belgičané měli hodinky, nože, plnicí pera, ale měli také hlad. Španělští vojáci dlouho neviděli tak pěkné věci a nakupovali za pesety všechno, co se dalo. Již od Van Massanhovovy skupiny koupili mnoho věcí. Největší zájemjevili o hodinky. K penězům přidávali malý chléb, podobný našemu dalamánku, kterému rilcali čuško. Smlouvali jako kočebráci. Já jsem bohužel na prodej neměl nic. Prstýnek od Mirka Holomuckeho, do kterého Španělé byli zamilováni, jsem pochopitelně neprodal. Večer byla ve Figueras církevní slavnost, pod našimi okny šel průvod. Vojáci nás odháněli. Pomocí jednoho Španěla, kter uměl francouzsky, dal jsem strážnému znát, že jsem něco tak krásného v životě neviděl, jen aby mě nechal u okna. Strážný byl patriot a povolil. Nakonec se díval se mnou, ale četař ho šeredně sjel. Slavnost byla zajímavá, já jsem však v tom dusnu víc toužil po čerstvém vzduchu než po podívané. Na protější straně ulicejsem viděl několik balkónků, přes jejichž zábradlí visely bilé přehozy. Vypadaly jako prostěradla a svítily čistotou. Na balkónech stáli seňoři, seňory a seňority a házeli na průvod konfety. Ženy si neodpustily koketerii. Pod okny v ulici se pomalu a majestátně sunul průvod hodnostáři církevní i vojenští, měšíané i venkované. Občas se objevili uprostřed řad kněží a bis 124 kup. Ministranti nad ním nesli baldachýn, hudba hrala slavnostní pochod. Po stranách průvodu kráčeli vojáci v prilbách a důstojníci s tasenými šavlemi. Všichni byli vyšňořeni a vyparáděni, až oči přecházely. Nej vyšší šarže měly přes prsa barevné šerpy a těm nejtlustším tekl pot po převislých tvářích. Když mě bolely nohy, šel jsem si lehnout. U okna vydržel nejdéle jeden Španěl, který se zamiloval do seňority naproti v okně. Kamarádi se mu smáli a rikali, aby si ji pozval do vězení, než zestárne. Chlapec byl však zamilován a těšilo ho to i tak. Velitel mě obeslal do kanceláře. Tam se mnou znovu sepsali nacionále a jeden mladý důstojnik nakonec řekl: "Do čtrnácti dnů budete v Kanadě. Gracia." Byl jsem potěšen vlídností a dobrotou z jeho strany, ale s Kanadou mě trochu popletl. K večeři jsme dostali zase kroupovou kaši. Už mi chutnala, zvykl jsem si. Toužil jsem po chlebu. Dozvěděl jsem se, že na druhý den odjedu se Španěly do Barcelony. "Já chci do Mirandy," povídám kapitánovi z kanceláře. "Také se tam dostanete." " Kdy?" , ,Maňana." " Maňana" znamená zítra, ale ve Španělsku se měri na týdny a častěji i na neurčito. Začal jsem se o tom bavit s doktorem. "Nebojte se nic, Monsieur," povídá, "všichni musíme jet do Barcelony. My pojedeme pak do Madridu a vy do Mirandy. Tam dostanete jíst a pít, co budete chtít, Angličané tam posllají balíčky a cigarety." Asi k desáté hodině vyřvával voják nástup. Přišel důstojnik a nový řev. Ten už byl na místě, protože šlo o vojenské hlášení. Důstojnik nás spočítal a nařídil výdej porcí jídla na dva dny. Dostal jsem tři čuška a tři vejce. Španělé obdrželi po čtyřech chlebech a pěti vejcích. Měljsem veliký hlad a hned na místě jsem snědl jedno čuško, podráždil jsem si žaludek a za chvili jsem snědl další čuško a dvě vejce navíc. . . Vojáci ze stráže od nás nesměli nic brát, ale brali. Dali se lehce podplatit a donášeli psaní na poštu. Belgičtí kamarádi z minulého dne mi dali šest peset. Napsal jsem dopis britskému konzulovi do Barcelony a podplatil dvěma pesetami vojáčka, aby koupil známku a hodil dopis do schránky. Dopis však nedošel, voják si zřejmě pesety nechal a dopis zahodil. Možná že jej odevzdal veliteli a že bude za horlivost a poctivost ještě povýšen. Něco podobného jsem ovšem předpokládal a napsal do 125
dopisu jen to, co jsem již udal španělským úřadům. Mimoto jsem se zmínil, že jsem na cestě do Mirandy. V noci jsem spal líp než předtím, protože mě můj soused Belgičan pňkryl polovinou svého pláště. Španělé se zase dlouho bavili, nejvíc asi o Francii. Spal jsem sice ve světnici, ale ta neměla dveře, takže zápach ze záchodu byl zničující. Mezi mouchami a štěnicemi 126 Časně ráno nás vzbudili vojáci. Byl jsem hned hotov k odchodu umýt jsem se neměl kde a zavazadla na balení jsem neměl. Na dvorečku čekali nafoukaní četníci a chrastili řetízky. Seřadili nás do dvojstupu. Četa se skládala z třiadvaceti Španělů a mne, jakožto reprezentanta Anglie. Eskortu tvořilo šest četniků, velel jim starší četař, všichni měli napoleonské klobouky a pušky v pohotovosti. Na nádraží jsme šli volně a pouta jsme dostali teprve před pňezdem vlaku. Cestou jsem zase spatřil po třech letech mírovou ulici osvětlenou velikými žárovkami. Nijak to však na mne nepůsobilo. Když ňjel vlak, zahnali nás do posledniho vagónu. Byl jsem pňpoután ke panělovi, který se jmenoval Benito. Ve vlaku bylo vedro, hlavně před Barcelonou, kam jsme dorazili před desátou dopoledne. Chtělo se mi spát, hlava mi spadla asi třikrát na rámě kolegy Benita, kterému se to nelibilo. Nebyl gentleman, zatřásl mnou a vždy něco zavrčel. Když mě probudil naposled, měl jsem dojem, že mě chtěl varovat do tváře druhou volnou rukou. V Barceloně na nádraží byla naše četa středem obecné pozornosti. Na nástupišti čekali rodiče a sourozenci nešřastných Španělů, kterým propašovali dopisy. Nastalo dojemné objímání synů a bratrů. Četníci až na staršiho četaře byli dobrosrdeční, zapomněli na chvili na předpisy, protože scény, kdy matka po třech až pěti letech obejme svého syna poprvé a snad naposled, vyvolá účast a smilování u každeho. Viděljsem starou ženu,jak libala po celém obličeji špinavého a zatvrzelého vězně, skoro odporného chlapa. Byl to její syn, a když ji protivný četař odstrčil, poslala za svým miláčkem tak smutný pohled, žejsem se raději otočil. Pakjsemji vidělještějednou u východu, stála za výběrčím lístků, celá se třásla a hlasitě plakala. Přes Barcelonu s námi nešla, ani nemohla stačit, byla přiliš slabá a stará. Dojemné bylo objetí mého doktora a jeho rodičů a sourozenců. Ti patrně měli už lepší zprávy o budoucnosti svého pňbuzneho a byli veselejší. José stál přede mnou a tupě prihlížel polibkům partnera se ženou a asi 127
desetiletou holčičkou. Pozoroval jsem Joseho velmi často. Myslím, že tušil špatný konec, protože byl stále nervózní, zatrpklý a málomluvný. Litoval asi, že se vrátil. Benitovi neprišel naproti nikdo, mně také ne, a tak naše dvojice stála opuštěná urostřed radosti a žalu zároveň. Ubohé Spanělsko to bylo vše, na co jsem v té chvili mohl myslet. Zapomněl jsem na okamžik na vše, i na svůj osud. Byl to Benito, který mě probudil ovšem způsobem jemu vlastním: bez jakékoliv výstrahy skočil po nedopalku cigarety, který se objevil na nástupišti a po kterém se z druhé strany řítil ještě jeden Španěl. Hrubý a nečekaný pohyb mi bolestně zadřel články řetízků do zápěstí. Zaklel jsem ve své mateřštině, ale Benito se na mne ani nepodíval. Vyšli jsme z nádraží a dali se na pochod Barcelonou. Bylo stále vedro. Na chodnících se zastavovali lidé a okouněli. Šli jsme uprostřed ulice pomalu, obklopeni četniky. Po obou stranách na chodnících sledovali nás pribuzní a přátelé Španělů a k nim se přidávali zvědavci. Byli jsme lacinou atrakcí. "Kamarádi" se dorozumívali posunky se svými známými a občas se snažili promluvit s nimi. Starší četař a četníci byli přísní a odháněli je, museli dodržovat předpisy. Případná benevolence by se nevyplatila, protože udavačství není ve Španělsku žádnou vzácností. Hlídal jsem Benita, který stále útočil na šačky cigaret, měl však oči jako jestřáb a spatřil je vždycky dřív než já. Retízek se zařezával, až jsem měl zápěstí celé zarudlé. Spiš jsem si zvykl na bolest fyzickou než duševní. Necítil jsem v nejmenším tihu zločinnosti, ani jsem si nepřipadal jako vězeň, ale nemohl jsem se ubránit zvláštní bolesti z nemohoucnosti, zlosti, lítosti a ponížení a snad i ze soucitu s ubohým Španělskem. Asi po hodině pochodu jsme se zastavili na nábřeží a José mi přeložil, že pojedeme tramvají. Ptal se, zda mám lístek. Měl jsem asi čtyři pesety, ale průvodčí na mně peníze nežádal. Do vozu elektrické dráhy za námi nalezlo tolik pribuzných, kolik se jich tam vešlo. Asi po půl hodině drkotavé jízdy jsme zastavili na periférii, vylezli a pochod vězňů pokračoval. Šli jsme chudou čtvrtí, kde nám lidé projevovali sympatie Barcelona byla v občanské válce rudá a je prý dodnes, šeptal mi José. Mezi četniky byl jeden padesátnik dobrácký táta. Třebaže nesměl, mluvil k vězňům a poznal jsem, že velmi laskavě. Dokonce jsem zahlédl, jak koupil jednomu vězni v krámku u chodniku burské ořišky. To si ovšem mohl dovolit až na periférii. Táhli jsme se jako vojsko po prohrané bitvě. Asi za půl hodiny jsme se zastavili před velikánskou budovou. Byla to nechvalně známá barcelonská věznice Casela Modelo. Chodnik naproti budově byl přecpán davem, většinou ženami. Přinášely svým drahým balilcy a čekaly, až na ně přijde řada. Před velkými železnými vraty stála po zuby ozbrojená stráž. Příbuzní a známí se definitivně rozloučili s vězni, protože k bráně nikdo nesměl. Před ní jsme stáli asi deset minut. Nedokázal bych popsat pocit, který jsem měl, když za mnou zapadla. Byl přiliš smisený, aby se dal jasně formulovat. Měl jsem mimo jiné dojem, že mě budou bít. Ocitli jsme se v tmavé chodbě, uprostřed níž byla úzkokolejná draha. Chodba byla přehrazena několika železnými mrižovými dveřmi, u nichž stál vždy strážnik a klíčnik. José mi přeložil, že mám sejmout baret a že se nesmím posadit. Proč, to jsem ani uhodnout nemohl. Starší četař nařídil, abychom se postavili ke zdi, sňal nám řetízky a začal číst jména. Se mnou měli potíže. Přečetl několikrát Frank, ale druhé jméno nemohl vyslovit. Zavolal si na pomoc druhého četnika. Nakonec si zavolali mne, abych jim poradil, jak se to čte. Pohlédl jsem na papír a podivil se. Stálo tam zase: Frank Fejthel. Řekl jsem, že je to špatně napsáno. Nerozuměli mi a četař mě zahnal zpátky ke zdi. 128 129 SESftELEN 9 Barcelonaje krásné město, ne však pro vězně.
Velitel předal papíry jednomu dozorci a ten pokynul, abychom ho následovali. Prošli jsme tuším dvěma branami, které se s rachotem a skřípotem otevíraly a zavíraly. Cestoujsem viděl asi patnáct vězňů, byli ostřiháni dohola a pochodovali rychle v zástupu. Byli tiší a José mi řekl, že jsou to vězeňští řemeslníci, kteří jdou pracovat do dilen. Jakmile jsem svou zvědavost projevil trochu hlasitěji, ihned se průvodce obrátil a zasy čel, abych byl zticha. Chodba ústila na malé náměstí, uprostřed něhož byla skleněná věž. V ní seděl dozorčí důstojnik a José mi pošeptal, že ho musíme zdravit zdviženou pravicí. Velitel přikázal utvořit zástup a pochodovali jsme kolem věže. Někteří Španělé nezdravili, já také ne. V"třídírně" bylo už několik chlupatých chlapů a měli na zemi rozložena tulácká zavazadla, která prohlíželi dozorci. Museli jsme projít stejnou kontrolou. Se mnou byli hotovi hned. Z celého mého majetku prohlíželi nejvíc zlatý prsten a malý talisman. Ptali se, co znamená odznak uprostřed a čís. 63. Řekl jsem, žeje to erb našeho rodu. Z třídírny byla to velká studená místnost jsem viděl mřížovými dveřmi na vězeňský dvůr, procházelo se tam povinně v kruhu asi tři sta provinilců. Disciplínu měli nepatrnou a morálku čistě vězeňskou. Několik starců vybočilo z řad, vtiskli zježené a hladové tváře mezi mříže a loudili na nás cigarety. Nemohl jsem nikomu nic dát a viděl jsem, jak si jeden vězeň odplivl. V třídírně se rozneslo, že jsem Angličan, i pricházeli zvědavci ptát se na válku, mezi nimi několik neznámých Belgičanů, kteří též čekali na své zařazení a vyptávali se, jestli nevím, co s nimi bude. Jak jsem mohl vědět. . . Po prohlídce jsme dlouho čekali, než přišel dozorce a četl jména. Každý vyvolaný musel jít k výslechu. Nařizovali mi, abych pozdravil skleněnou věž. Šel jsem po obvódu kulatého náměstíčka, v uctivé vzdálenosti od věže jako ostatní, pomalu, abych si mohl všechno důkladně prohlédnout. Věznice byla stavěna do hvězdy a všechny chodby bylo jich myslím šest ústily u skleněné věže. V ní na vyvýšeném místě seděli španělští důstojníci a měli dobrý výhled. Šel jsem za dozorcem, který zdravil jako zuřivý Sudefák a který mi utekl. Zlostně se ohlédl a pobídl mne, abych spěchal. Tu mě napadlo, že člověk nemá být nikdy nezdvořilý, a pozdravil jsem také, ale obvyklým vojenským salutováním, k fašistickému pozdravu vztaženou rukou jsem se přinutit nedal. Stejně bylo všechno pro kočku, z věže se na nás nikdo nedíval. Víckrát jsem věž nezdravil. Dozorce mě zavedl do chodby, kde seděla u stolu vyšetřovací komise. Vyslýchal mě tlustý, inteligentně vyhlížející Španěl. 130 "How are you," spustil k mému úžasu anglicky. "Nestojí to za mnoho," povídám já. "Vaše jméno, rodiště, sir?" přešel na francouzštinu, ale "sir" řekl anglicky. Když vám řekne ve vězení vyslýchající komisař sire, stoupne vám hned sebevědomí. Zaradovaljsem se nikoli z oslovení, ale z předtuchy, že tu s Angličany jednají v rukavičkách, a že tudíž moje osvobození je jasné a brzké. Vyhověl jsem jeho přání a nadiktoval svoje "curnculum vitae" ve zkratce. Zjistil jsem, že komisař zná anglicky jen několik slov, a tak jsem s ním dál mluvil francouzsky. Psal velmi pomalu, bojácně se několikrát ohlédl a pak řekl: "Sire, jak to vypadá v Anglii? Jste silm"? Co myslíte, kdo vyhraje válku?" "Válku vyhrajeme my, o tom není pochyb." "Čekáme na Rusko," řekl tiše. "Rusko je mocné, a přijde vám na pomoc." Usmál se radostí. . . Nyní jsem tedy byl úředně cejchovaný vězeň, ale zvídavý a bojácný komisař mi nešel do hlavy. Teprve později se vše vyjasnilo šlo totiž o jednoho z řádně se chovajících vězňů, kterému byla svěřena funkce přijímaciho orgánu. Dvakrát přišel později do mé cely a prozradil mi, že je doktorem práv a že ho před třemi léty chytli v jedné barcelonské uličce, když šel navštívit své známé. Nepomohlo vymlouvání, že není komunista, čapli ho v době, kdy byla prohledávána celá čtvrí. Dostal dvaatřicet let! Nesouhlasil s nynější Frankovou vládou a toužil po vítězství spojenců, které prý přinese konec i jeho utrpení. Po protokolu a pořízení otisků prstů nás poslali zpět do škaredé třídírny. Když jsme tam byli všichni hotovi, šli jsme na prohlídku. Lekaři, kteří nás prohlíželi, byli také vězňové. Zajímali se, zda nemáme vši, pohlavní choroby, štěnice nebo jiné parazity. Několik Španělů bylo posláno do očisřovací stanice. Tím skončila procedura na uvítanou a vězeň nováček se za chvili ocitl v cele. Moji belgičtí přátelé byli v téže chodbě jako já a na mou žádost mě dozorce zavřel k nim. V cele nás bylo šest, v sousední bylo pět Belgičanů. Má cela byla na třetí galerii a měla číslo 176. Vypadala stejně jako předešlá, jen s tím rozdflem, že trubka z umývadla do záchodku byla prasklá. Ucpali jsme ji kapesnllcy, a když se rezervoár naplnil, vylévali jsme vodu "jídelními miskami" do záchodu. Střídali jsme se postupně ve službě a proklínali španělskou fušeřinu. Nejhorší byla služba po obědě, když jsme měli siestu. Stěžovali jsme si na rouru španělským dozorcům, 131
ale ti jen mávli rukou. Některý řekl, že to přijdou spravit "maňana". Odpoledne mě v cele navštívil můj nový známý, právnik, který se mnou sepisoval nacionále, a přinesl mi i půl koše jídla od anglického konzula. V koši bylo ovoce, čokoláda, sýr a další jídlo a také mýdlo. Původně jsem myslil, že konzul dostal můj dopis z Figueras, ale celá věc se měla jinak: Ve věznici bylo několik britských příslušm7ců, af už pravých nebo falešných. Britský konzul jim posilal každý týden koše s potravinami. Úřednik z konzulátu neměl do vězení přístup, a tak byl ve vězení jeho "zplnomocněnec" z řad vězňů, který balfky rozděloval a podával zprávy o počtu br:,:ýa;lh chčan,ů anglickému vyslanectví přes spáve: vězení. Byli jsme obsahem koše pochopitelně nadšeni. Polovinu náležitostí jsem poslal kamarádům Belgičanům do sousední cely prostřednictvím dozorce, protože celu jsme opustit nesměli. Začali jsme s hostinou a Belgičané mě přitom zasvětili do vězeňského řádu. "Dveře jsou otevřeny skoro celý den, ale můžeš se jimi dívat jen přes chodbu do protějších cel a nesmiš u nich okounět. Vystrčit hlavu a snažit se dorozumět se sousedy je přečin. Posilat zprávy sousedům na lístku se může, ale ne veřejně." Po chodbě procházel dozorce z řad vězňů. Když někoho viděl u dveří, zasyčel, jako se u nás ze zlozvyku volávalo někdy na čišnilca. Byla to výstraha. Když varovaný neuposlechl, dal dozorčí zavřít dveře cely na celý den. Jestliže se přestupek opakoval, hlásil to důstojnilcovi a neposlušný vězeň seděl o několik dnů déle v samovazbě. K večeru přišel do naší cely slušně se chovající vězeň, který měl na starosti knihovnu a osvětu. Studoval kdysi profesuru. Jeho matka prý byla Angličanka z Liverpoolu, takže uměl dokonce anglicky. Přinesl dva formuláře, které prý poslal britský konzul k vyplnění. Listiny byly napsány perfektní angličtinou. Vyplnil jsem rubriky osobních dat a pomohl totéž Francouzovi, který tu byl jako Kanadán, protože neuměl ani jedno slovo anglicky. Knihovnik mi sdělil, že na druhou stranu formuláře mohu napsat věci důvěrného rázu, je to prý výhradně pro Angličany. Pochopil jsem hned, že jde o chytačku španělské, po případě německé zpravodajské služby, a napsal jsem proto jen stručnou poznámku: "P. T: Britský konzul, Barcelona. Prosím, aby mi byl s vámi umožněn osobní styk. Squadron Leader Frank Fajtl." Nedostal jsem nikdy odpověd. Před večeří zavřeli dozorci všechny dveře a do chodby nahnali vězně domácí, my jsme byli jen tranzitní. Museli zpívat fašistickou hymnu. Skulinou ve dveřích jsem viděl, že někteří Španělé nezpívali. Ke konci hymny zařval hlas v ampliónu: "Franko!" Vězňové jméno opakovali. Nepamatuji se přesně na celou slavnost. Vím jenom, že hymna byla dlouhá, občas jsem zaslechl nové "Franko!" a "Arnba Espaňa!" Vězňové spustili znovu a skončili trojnásobným zvoláním "Franco, Franco, Franco!" Všechno bylo přiliš teatrální, než aby to působilo vážným dojmem. Před spaním jsme dostali polévku z rýže a bobů. Byla ridší, ale chutnější než ve Figueras. Jako lžíce jsem použil placatého dřívka, které jsem odtrhl z koše. Za jídelní misky nám sloužily krabičky od sardinek, které tam zanechali naši předchůdci. Po večeři přišeljakýsi chlap a hodil každému do cely pojedné přikrývce. Rozestlali jsme je po betonové podlaze a připravovali se pomalu k noclehu. Vstoupil dozorce, překontroloval nás, zhasl a nařídil, že nesmíme rozsvěcet. Belgičané však byli jiného názoru, nechtěli se dát sežrat štěnicemi. Asi za hodinu jsme rozsvítili a pak začala bitva. Některé štěnice už lezly po nás, jiné po stěnách a ty nejvypasenější čekaly na stropě v záloze. Belgičané jim řikali parašutisté a ujištovali mě, že se skutečně spouští na oběř přímo se stropu. Neměl jsem zkušenosti, protože na mne štěnice nikdy nelezly. Všichni mi záviděli. Cítiljsem s kamarády a pomahal jim v zápase. Nejdříve jsme se vrhli na ty přikrývky. Poněvadž ale "nástěnné" štěnice prchaly vzhůru, rozdělili jsme se na šiky a nemilosrdně hubili každou, na kterou jsme dosáhli. Štěnice "stropm" pádily do rohů do skrýší a pod zpuchřelou omítku. Postavili jsme "kozy" a dosahli i na ně. Jejich úhlavním a nejzuřivějším nepřítelem byl jeden četař, mechanik, ktereho minulé noci tak pokousaly, že celý den neviděl. S oteklým obličejem a se zadostiučiněním naslouchal praskotu tučných těl. Světlo bylo vidět z chodby a za chvili přišel dozorce. Měli jsme štěstí, byl to ten nejslušnější. "Seňor, mucho chinches. Pane, mnoho štěnic," omlouvali jsme se mu. Naoko pohrozil, usmál se a varoval, abychom byli opatrní. Ukázal přitom na okno. Porozuměli jsme mu při lezení jeden druhému po zádech musíme dát pozor, aby nás neviděla stráž z hradby. Vojáci hned strilejí, domnívají se, že je to pokus o útěk. Kamarádi zabíjeli až do rána, měli smutné zkušenosti. Já jsem šel spát. K ránu mě probudil hurónský řev, končili boj. Užasl jsem při pohledu na stěnu, byla celá krvavá. . . V místnosti byl nepřiemný zápach. Brzy ráno přišel pro moje kamarády dozorce a sděliljim, že pojedou do Mirandy. Byli nadšeni a já zesmutněl, že jsem nemohl s nimi. Osaměl jsem v cele a dospával jsem asi do šesti, kdy mi přinesli kávu. Za chvilku začala téci voda a musel jsem držet službu u rezervoáru sám. Později 132 133
přišli dva pochopi, strčili mi do ruky koště a vyštěkli obvyklé "venga, venga , což tentokrát znamenalo "zametat". Zametl jsem celu, potřebo vala to. Kolem desáté hodiny se objevili na chodbě prodavači ovoce, rovněž vězni. Koupil jsem si půl kila třešní a hned jsem je snědl. Zboží jsem si kupoval za vězeňské peníze. Když jsme přišli do vězení, museli jsme si pesety vyměnit za lístky, na kterých byla velkými čísly vytištěna určitá hodnota a jméno vězení. Při odchodu nám zbytek lístků měli zase směnit za pesety. Po obchodnících mě poctili návštěvou dva holiči. Mávali přede mnou stňhacími strojky a bňtvou a dávali najevo, že mě musí ostřfhat dohola. "Seňoři, jsem anglický důstojnfk," povídám španělsky a nechtěl jsem se dát. Mysleli, že žertuji, ale já to myslel doopravdy. Když zjistili moje stanovisko, začali se ptát po papírech. Mluvil jsem všechno možné, zamí chal do toho anglického konzula a atsi tojdou ověřit do kanceláře. Chvíli jsme se přeli, pak mě chytili za ruce, posadili na stoličku, kterou si přines li, a odřeli mě dohola. Nebránil jsem se, nebylo by to nic platné. Oběd byl jednoduchý, obvyklá bobová polévka. Šetřil jsem si chléb, který jsem dostal ráno ke kávě, abych s ním vystačil celý den. Po obědě jsem se položil na betonovou podlahu a přikryl se kabátem proti hejnům much. Když nenašly potravu na vězeňském dvoře, přiletěly žrát vězně. Voda však tekla pořád a musel jsem neustále vstávat a vylévat ji. Nechal jsem siesty a začal z nedostatku jiného zaměstnání studovat život much. Došel jsem v tom směru k zajímavým poznatkům. Také jsem se bohužel marně zajímal o dosud nikým nerozluštěný problém, zda moucha přistává na strop přemetem, otáčíli se tedy kolem krátké osy svého těla, nebo v polovýkrutu, a to by se musela točit kolem osy podélné. Namáhal jsem si oči, jak jsein mohl, ale strop byl vysoký a mouchy při přistávání rychlost vůbec nesnižovaly, chyběla analogie s naším leteckým přistáváním. Zkusil jsem to tedy jinak. Sedl jsem si na betonovou podlahu, předpažil dlaní dolů a čekal jsem, až si mouchy začnou sedat na dlaň, abych je mohl pozorovat zblízka. Ale žádná z nich moje přání nechtěla splnit a všechny si drze sedaly na hřbet ruky, kde mě nemilosrdně žraly. Musel jsem být klidný a dát si od nich lióit všechno, i neslušnost, protože jsem si namlouval, že moje trpělivost přemůže jejich paličatost. Dočkal jsem se však jen zklamání, ani jedna si nesedla na dlaň. Za celou dobu tohoto vážneho studia jsem pocítil jen jednou dotek těchto nejrychlejších letounů na dlani když zamilovaný pár v slepém objetí s hlasitým bzukotem do ní vrazil a zavinil tak havárii své kratičké lásky. Mouchy byly nenasytní žráči a milenci. Pořád se jen honily, objímaly 134 a potom se zuřivě vrhaly na každý flíček nečistoty nebo mastnoty, a pocházel od čehokoliv. Očichaly jej kolem dokola, nervózně cupitajíce všemi nožkami a cukajíce hladově celým tělem, a když objevily něco na zub, zasekly sosák a nic jineho je už nezajímalo, ani hrozící nebezpečí. Nemám velkou zkušenost s mouchami domácími, ale tyhle vězeňské lezly dokonce i na své mrtvé kolegyně. Měly však i své dobré vlastnosti velmi pečovaly o svůj trup a křídla. Když moucha neměla nic na práci nebo když byla dostatečně nažraná; rozkročila se zeširoka, zvedla zadeček a jala se čistit křídla zadníma nohama. Některé protíraly křídla shora i zdola, jiné jenom shora. Jakékoliv smítko a hrubý povrch křídla brzdí rychlost to víme i my, letci. Natož mouchy. Ale atmouchy sledujete a pozorujetejakkoliv a ana nich najdete i věci zajímavé, a snad i sympatické, přece nakonec přijdete k závěru, že jde o velmi protivné tvory zvláší jsteli ve vězení sám a ony v převaze. Když tedy ty potvory neustávaly v útocích a nemilosrdně mě bodaly, rozhodl jsem se upustit od své laskavosti a začal je honit a hubit. 135
Z vězení do vězení Odpoledne mezi třetí a čtvrtou přišli do chodby znovu prodavači. Za zbytek svéhojmění jsem si koupil láhev mléka, na čokoládu už mi nezbylo. Organizace této služby nebyla špatná. Ceny i váha byly správné, zřejmě je kontrolovala správa věznice. Nevím, zda podobné výhody byly všude, protože jsem byl v galérii vězňů mírných. Nade mnou byla ještě dvě poschodí, do nichž byli umístováni vězni těžší nebo ti z tranzitních, kteří byli chyceni v okolí Barcelony. Výměr trestu pro cizince za nedovolené překročení hranic byl odstupňován takto: Bylli cizinec chycen anebo přihlásilli se hned na hranicích, byl vyslechnut a poslán do vězení na čtyři až osm dní. Jestliže ho chytili asi padesát kilometrů od hranic, dostal až třicet dní, a bylli dopaden v Barceloně, dostal čtyřicet až šedesát dní. Jak byly odstupňovány další "sazby", už nevím. Po "čaji" u mne to byla sardinková krabička vody a kousek suchého chleba jsem dostal společnilcy: přišli belgičtí kamarádi, s nimiž jsem seděl ve Figueras a pro které jsem byl stále Angličanem. Smáli se mé ostříhané hlavě, ale ještě týž den došlo i na ně. Pak jsem se smál zase já jim. K večeru se objevil v cele zase knihovni7c. Nadával na Němce a Španěly v anglickém slangu a vyprávěl mi o své matce v Liverpoolu. Byl odsouzen na dvanáct let a jeden den. Podle jeho řeči mu přidali ten den proto, aby mu nemohl být kriminál zkrácen cestou milosti. Jedině ten odsouzený, který je tu na dvanáct nebo méně let, může za řádné chování odejít na svobodu driv. Nepochyboval o vítězství Anglie a Ruska a hrozil pěstí Frankovi a celé jeho vládě. Namluvil toho mnoho. Byl jsem opatrný a raději jsem jeho názory nekomentoval. Sdělil jsem mu pouze to, co si mohl přečíst v novinách. Nicméně jsem přidal, že může rict kamarádům, že válku vyhrajeme určitě my, spojenci. Před spaním jsem svým belgickým přátelům. oznámil, že v noci budeme napadeni štěnicemi. Rozhodli jsme se proti nim bojovat. Večer nám přikrývky nevydali, nevím proč, ale ve Španělsku jsem se odnaučil divit 136 se čemukoliv. Belgičané k večeři dostali od svého konzula po jedné přikrývce a po padesáti pesetách, cestou do věznice totiž pro něho propašovali dopis. Ptal jsem se dozorce, kdy pojedu do Mirandy. Řekl "maňana". Byl jsem spokojen a lépe jsem spal. Boj proti štěnicím, stejně krutý jako noci minulé, jsem ponechal kamarádům. K ránu jsem se probudil zimou a netrpělivě čekal, kdy si pro mne prijdou. Dveře se však otevřely teprve při snídani. Musel jsem tedy čekat v nejlepším případě ještě den. Od štěnic byl tentokrát nejvíce poštípán mladý student Terlinden, měl po celém obličeji veliké podlité puchýře jako při těžké kopřivce. Ve skupině mých přátel byl jakýsi Resimout, který uměl velmi dobře zpívat. Přestože jsme měli být potichu i v celách, zpívali jsme stále. I dozorci se to líbilo a přišel mezi nás, postavil se do dveří a dával pozor, zda nejde důstojm7c, abychom mohli včas přestat. Dvakrát denně byla prohlídka, před obědem a večeří. Museli jsme se postavit do dvou řad čelem k sobě a stát v pozoru. Chodbou prošel důstojm1c sledován dozorci, počítal stav. Při večerní hymně, kdy byly dveře otevřeny, jsme museli zase stát v pozoru a měli jsme zdravit zdviženou pravicí. Nezdravili jsme nikdy. Pozoroval jsem Španěly v celách přes chodbu, fašisticky jich zdravila asi polovina. Hádali se mezi sebou a zarytí protifrankovci projevovali svůj odpor srážením zdravících rukou. Sympatizovali s námi úšklebky a řečmi. Večer se jako obvykle začaly trousit návštěvy. Středem zájmu jsem byl já, údajný Angličan. Byly velmi zvědavé a vyptávaly se na všechno možné. Byl jsem sice přesvědčen, že skoro všichni dozorci a zaměstnanci správy věznice byli anglofilové a rusofilové, ale opatrnosti nezbývalo, a zvlášť jsem se zdržoval projevu názoru na Španělsko a jeho nynější vládu. Jeden dozorce mne totiž varoval, že kritika by znamenala delší sezení, a to jsem nemohl potřebovat. Nadávali otevřeně na Franka a proklínali i jeho společniky. Na dvoře barcelonské věznice bylo prý zastřeleno kulomety na šest tisíc Španělů, mezi nimi mnoho nevinných lidí. Nyní prý sedí v Casela Modelo přes dvanáct tisíc vězňů a většina jich je odsouzena na více než dvanáct let. Ptal jsem se, proč jsou ve vězení děti, jež jsem dnes viděl na naší chodbě. Byli mezi nimi chlapci pod deset let. Za krádež zněla odpověd: Mnoho sirotků prý běhá po Barceloně, nemají co jíst, a proto kradou. Celý ten vězeňský "business" mi byl protivný a těšil jsem se, až odtud zmizím. Už jsme spali, když přišel dozorce a sdělil nám k naší velké radosti, že druhý den ráno odjedeme do Mirandy. 137
Dlouhojsem potom nemohl usnout a poslouchal krik strážných z hrad by. Každou noc asi po desetiminutových intervalech na sebe hulákali ,alertááá", aby se udržovali v bdělosti, po případě jeden druhého budili. V podobných opatřeních jsou Španělé velmi vynalézaví. . . Brzy ráno jsme se zařadili na chodbě do skupiny Španělů, s nimiž jsem přijel, a čekali na další rozkazy. Vzal jsem si vězeňskou lžíci na památku. Dostali jsme kávu a kdo měl vězeňské peníze, vyměnil si je za pesety. Pak nás seřadili do zástupu a museli jsme jeden po druhém zajít do skleněné věže. Každý, kdo vstoupil, měl pozdravit důstojm7ca zdviženou pravicí. Pozdravil jsem salutováním a anglicky "Good morning". Důstojndc se zakabonil, vzal kus papíru a snažil se přečíst moje jméno. Nepodařilo se mu to a já jsem stále mlčel. Pak řekl francouzsky "nome". Odpověděl jsem mu anglicky velmi rychle: "Moje jméno je Frank Fajtl, jsem Angličan, válečný zajatec utečenec." Začal nervózně listovat v tlustém seznamu. Napadlo mi že bych měl promluvit něco, čemu by rozuměl, a pravil jsem pomalu a hlasitě: "Frank Fajtl, oficiál ingleso, piloto, prisonero de la guerra britanica, escapado." Vrhl na mne zuřivý pohled, zamával rukama, zakřičel něco, z čehož jsem rozuměl jenom posledním slovům: "Venga, venga." Při odchodu jsem měl zase zdravit. Protože se ke mně choval neslušně, nepozdravil jsem ani anglicky. Odpochodovali jsme husím pochodem kolem věže, asi polovina Španělů nezdravila. To nám bylo vždy velmi sympatické. Vešli jsme do téže chodby, kterou jsme před třemi dny do věznice vstoupili, a tam nás zase převzali četníci s napoleonskými klobouky, a začali znovu kontrolovat podle jmen. Nechtěl jsem e zdržovat jakmile zvolali Frank, už jsem hlásil "presente". Na chodbějsme čekali velmi dlouho, bylo to nudné. Zapomněl jsem se a sedl si, Belgičané též. Hned nařídili, abychom vstali, že se to nesmí. Konečnějsme dostali pokyn k odchodu. Prošlijsme několika skřípajícími ieleznými vraty a před posledními jsme se zastavili. Nasadili nám opět želízka. Před hlavní branoujsem viděl stejně smutné divadlojako při příchodu: fronty utrápených pňbuzných, nesoucích svým drahým maličkost na přilepšenou. Zastavili jsme se a čekali na ženy. Přišli dvě v doprovodu jednoho četnika, byly prý politickými vězni. Jedna byla blondýnka inteligentního a umírněného výrazu, druhá černá, pravá Španělka. Ta byla ještě rozcuchaná, nedbale oblečená, z očí a zkřivených úst zírala nenávist a pohrdání. 138 Ženám řetízky nedali. Bylo nás nyní asi třicet vězňů, dvě vězeňkyně a kupa četníků kolem nás. Šli jsme periférii, kde cesty byly v ubohém stavu. Jednou jsme se brodili prachem až po kolena. Zavedli nás na malé náměstí. Znovu se opakovaly scény jako pň prijezdu z Figueras. Nejvíc mi bylo líto malého, asi desetileteho děvčátka, kterému zastřelili matku a jež se nemohlo nasytit objímání otce. Mladí plakali a staří už nemohli, jejich oči byly vyschlé. Vězňové chlácholili rodiny a ubezpečovali je, že všechno dobře dopadne a že přijedou domů. Benito hleděl tupě na koleje, někdo mu ve vězení dal cigarety a nemusel tedy hledat špačky. José byl pořád smutný. Jako partnera v želízkách jsem měl tentokráte Belgičana Delfasse. Bylo mi divné, proč jedeme do Zaragozy a ne přímo do Mirandy. Chtěl jsem podat britskému konzulovi zprávu, protože jsem nedůvěřoval Španělům a protože pronikaly zprávy, že se ze Zaragozy vrátíme do Irúnu, který je na hranicích okupované Francie. Vmísil jsem se s Delfassem do skupiny asi deseti Španělů a poprosil jednu Španělku, která mluvila francouzsky, aby doručila můj dopis anglickému konzulovi. Neznala jeho adresu. Sdělil jsem jí jméno ulice a tojí stačilo. Vypůjčil jsem si pero a na kousek papíru jsem napsal krátkou zprávu. Španělé mě šikovně obklopili, aby četníci nic neviděli. Varoval jsem ženu před španělskými strážemi a tajnými, kteří slídí u anglické konzulární budovy. Ujistila mě, že zprávu doručí. Později jsem se dozvěděl, že svůj úkol splnila bezvadně. Ve vlaku jsme seděli po dvou. Španělé nám přeložili, že místo rukou si můžeme dát spoutat nohy. Jájsem si to se svým společm7sem vyměnil po třech hodináchjízdy. Spoutané nohy byly výhodné přijídle, ale nevýhodné při chůzi a při dlouhém sezení. Během jízdy do Zaragozy se vystřídali strážní asi čtyřikrát. Klobouky měli stejné, jen výložky se lišily. Jednou byly černé, podruhé červené. Někteří četníci byli dobří, jiní zlí, přísní služební psi. Pojedné směně svázali četníci naši skupinku volně, takžejsme si mohli řetízky nepozorovaně sejmout. Předstírali jsme, že jsme spoutáni. Jednou se ale jakýsi Luffen zapomněl, nepozval kamaráda a odešel na záchod sám. Měli jsme štěstí, četníci při velkém vedru věnovali více pozornosti stírání potu než Luffenovi. Ten za chvl7i přišel, jako by se nic nestalo. Četař kroutil hlavou, kde že je ten druhý, ale nic neříkal. Byl jeden z nejmírnějších. Pokračovali jsme v jízdě volni a před poslední směnou jsme si zase nasadili řetízky, aby si četníci nemysleli, že využívámejejich dobroty. Každá stráž si své řetízky vzala a další nám nasadila zase nové. Řetízek 139
byl vždy tak dlouhý, že stačil na dvě obtočení kolem zápěstí. Některý četnilc se spokojil s jedním. Horko se zvyšovalo k poledni v nesnesitelný žár. Požádali jsme velitele stráže, aby nám pouta sám sňal, že si chceme svléci kabáty. Bylo nám vyhověno. Vlak zastavoval v každé dědině. Ve velkých stanicích jsme si kupovali ovoce, víno a chléb. Belgičané byli velmi dobří kamarádi a dělili se se mnou i mezi sebou. Byl jsem rád, že jsem jim později mohl splatit půjčku, když jsem v Mirandě obdržel peníze z Madridu od našeho zplnomocněnce. V jedné stanici jsme koupili výborné víno. Bylo tak dobré, že jsme rychle přikoupili ještě dvě láhve, třebaže vlak už byl v pohybu. Ale pospíchejte, když máte svázané ruce nebo nohy! Dokud byly peníze, kupovali jsme, co se dalo. Ovoce bylo laciné, chléb velmi drahý. Ale hladoví jsme byli pořád. Odpoledne asi ke čtvrté hodině jsme vystoupili v St. Vincente de Cal ders a čekali na vlak do Zaragozy. Španělé pokračovali v cestě do Madridu. Pokud uměli francouzsky, křičeli za námi "bonne chance" a "na shledanou po válce". Jeden mě chytil za ruku a řekl velmi nervózně: "Anglie a Rusko to vyhraje." Odpověděl jsem, že určitě. Benito seděl v rohu a zarytě chroustal čuško, všechno mu bylo Ihostejné. José z nervozity nevyšel, a teprve když jsem šel kolem něho, podal mi ruku a snažil se být veselý. Belgičané byli mladí chlapci, plní optimismu, žertovali se Španěly. Četníci i lidé, kteří stáli kolem a nerozuměli francouzsky, se dívali na naše loučení jako ovce. Když přijel vlak. vlezli jsme do plně obsazeného oddělení. Policie a četníci mají ve Španělsku velkou moc a stačilo "venga, venga", hned bylo pro nás místo. Nevím, zda existuje ve Španělsku předpis, že trestanci musí ve vlaku sedět, nebo zda četníci nechtěli, abychom si na ně jednou stěžovali a brzdili tak po válce cizinecký ruch v jejich zemi. Každá země má krásné i fádní kraje, ale ve Španělsku jsem doposud viděl skoro výlučně fádní. Projížděli jsme krajem, který vzhledem pňpomínal poušf nebo chudou arabskou severní Afriku. Někdy jsme jeli desítky kilometrů, než jsme spatřili vesničku. Byla osiřelá, domy neomítnuté, komunikační spoje bud,žádné nebojen prašné polní cesty. Kolem vesnice sem tam nějaký ojedinělý olivový strom. Lidé se neobjevovali, asi v tom horku spali. Neměli jsme se tedy na co dívat a spali jsme také, aspoň jsme se o to pokoušeli! V horku jako zde dovede hluboce a spokojeně spát pouze domorodec. 140 Do Zaragozy jsme dorazili asi kolem desáté hodiny večer, nádraží se mžilo lidmi. Dvě stě metrů za nádražím nás četníci zastavili a sňali nám ]fetízky. Procházeli jsme Zaragozou, starým historickým městem, které y jistě stálo za prohlídku. V ulicích vládl typický španělský život. Závi ljsem Zaragozanům sladkou zahálku a zatoužil po odpočinku na lávce v parku pod zelenými stromy, ale četníci neměli pochopení. Belgičan Luffen, asi osmnáctiletý chlapec, měl šibeniční humor a my se připojova li. Ohnivých Španělek bylo v parku víc než Španělů a Luffen rozesmál lirtováním s nimi eelol naši eskortu. Asi za púi ťodiry :e ivi úú tramvaje. Ličé š nás :;ř....., co jsme zač. Někteří mluvili pěkně francouzsky. Na periférii jsme vystoupili a šli ještě dvacet minut pěšky do zaragozské věznice. Před branou stála súáž a okolo vězení se procházeli vojáci po vysoké zdi. V noci nás zase budou budit řvaním "alertáááá. . ." Uvnitř nastala stejná procedura jako v Barceloně: prohlídka, sepisová ní osobních dat a poučování o zdravení důstojnika ve skleněné věži. Změ na byla pouze v tom, že zde nikdo neuměl francouzsky. Luffen toho využil a začal si dělat legraci. Museli jsme ho zarazit, zacházel přiliš daleko. Odebrali nám peníze, zápisniky, lahve od vína apod. a řekli, že vše.. chno nám vrátí "maňana". Pak jsme šli do věže, která se podobala spiš verandě. Každému vzali po dvou otiscích prstů a uvrhli nás do žaláře. Vězení bylo menší než Casela Modelo a mám dojem, že bylo stavěno do půlhvězdy. Strčili nás do malé cely v prvním poschodí, kde už spal nějaký Španěl. Byl zařízen velmi pohodlně. Měl dobrý slamník, pňkrýv ky a prostěradla. Poslala mu to žena, kterou neviděl už tři roky. Byl odsouzen na třicet let, na delší dobu to snad ani nešlo. Cela byla menší, ale čistší než v Barceloně. Po půl hodině pňšli dva lepší vězni a přinesli nám "rančo", vodou omaštěnou kaši z rýže a bobů. Rozdali jídelní misky bez lžic, měl jsem radost ze své dřevěné. Kamarádi měli po jídle kaši až za ušima. Štěnice tu byly zase. Před spaním jsme kolem sebe udělali vodní čáru proti štěnicím "stěnovým", proti "parašutistům" jsme se chránili kapesní kem přes obličej. Jak spali kamarádi nevím, já se vyspal znamenitě. Brzo ráno nás vzbudil jakýsi Orlandi Furiso a jako obvykle kňčel: " Dělat, mazat!" Když nám řekli, že pojedeme do Mirandy, byli jsme hotovi k odchodu jedna dvě. Ve věži seděl rotmistr a měl vztek, že jsme ho nezdravili. Na chodbě už na nás čekali četníci, vrátili nám naše drob nosti. Šli s námi ještě dva španělští komunisté. Jeden byl chlap jako hora 141
a vážil jistě přes metrák. Před branou na něho čekala jeho žena, oblečená jako cikánka. Přinesla chleba, sýr a slaninu, velikán skoro vše slupl na místě. Strážníci nebyli tak vlídní jako den předtím a celou cestu nás vedli v okovech. Chvilemi mnou projel smisený pocit odporu a soucitu ke Španělsku. Vždyt cestou do Zaragozy jsem ve vlaku jasně viděl v tváři několika četnilců lítost nad spoutanými krajany, vlídnost v jednání a měl jsem dojem, že i nám se někteří omlouvali pohledy za svou nevděčnou povinnost. Jsou často v životě okamžiky, kdy člověk neví, zda má posuzovat nebo odsuzovat. Na nádraží jsme bohudíky nečekali dlouho. Ve vlaku jsme z nudy dospávali. V jedné velké stanici jsme si nakoupili chleba s uzeným masem. Malé čuško stálo pět peset, ale měli jsme hlad a doufali, že v Mirandě bude ráj a že tam nebudeme potřebovat peníze. Zase jsme projížděli pustou krajinou, která teprve u řeky Ebro změnila tvářnost. Viděli jsme vesnice, kde v době občanské války zuřily velké bitvy. Míjeli jsme též dvě letiště, na jednom bylo asi dvanáct strojů. Myslím, že to byly italské savoje a německé messerschmitty a dorniery. Motory měly přikryty plachtami, na letišti se pásly kozy a ovce. V Mirandě Do Mirandy jsme přijeli kolem třetí odpoledne. Na nádraží nás převzali vojáci z campu a velitel křičel, abychom se připojili k několika internacionalistům, kteří přijeli zároveň s námi. V mém trojstupu kráčel jeden Mexičan, který uměl anglicky. Byl to velmi arogantní chlap, přestal jsem se s ním bavit. "Campo de concentración" nebyl od nádraží daleko. Na cestě nás ale chytil prudký lijavec, promokli jsme na kůži. V táboře jsme museli nastoupit do řady a rozložit před sebe svršky. Měl jsem tři věci: pytlíček, svetr a klacilc lžíci. Prohlíželi nás vojáci. Na nádvoří se procházelo mnoho lidí. Jakmile nás spatřili, oddělili se někteří z nich a přišli se na nás podívat. Přišli i moji dřívější belgičtí přátelé ze skupiny van Massanhovovy a s radostí mě vítali. "a va, Frank?" křičeli. "Je to tady lepší, jen štěnic zase plno! Můžeš se procházet po dvoře, dostaneš balíček a cigaretu, ale hlad máš pořád." Po prohlídce nás vedli do kanceláře, kde nastalo nové sepisování nacionálii. Mne vyslýchal Španěl, který uměl francouzsky, ale o světě neměl ani ponětí. Začal jsem své obligátní: "Moje jméno je Frank Fajtl, narozen Doníně, provincie Bohemia. Jsem Angličan." "A kde je ta Bohemia?" Opakoval jsem, že Bohemiaje provincie. Ani se moc nedivil jestliže jsem byl Angličan, musela být Bohemia v Anglii. Napsal tedy: Narozen v Doníně provincie Bohemia v Anglii. Vedle mne z kolegiality diktoval jinému zapisujícímu vojákovi moje jméno jeden Belgičan z van Massanhovovy skupiny, abych byl dříve hotov, a tak byly protokoly dva. V tomto druhém zápisu nebylo o Bohemii nic a Donín byl prostě v Anglii. Dostal jsem opis. Musel ho mít každý, sloužil nám za legitimaci. Při odchodu z campu jsme jej museli ukázat a dát si potvrdit, že jsme byli očkováni proti tyfu. Obával jsem se, aby mě při srovnání formulářů Španělé nepokládali za 142 : 143
. , . . . . podvodníka, bylo jich v campu několik. Během pobytu jsem chtěl oba formuláře uvést v soulad. Opatrně jsem uskutečňoval svůj plán; na radu starousedlíků jsem začal podplácet. Do kanceláře jsem se dostal pomocí anglických cigaret, které španělští písaři zbožňovali. Jeden z nich mi sdělil, že druhý protokol je na místní Guardia Civil, tedy u četnfků. Zjistil jsem, že to byl právě ten zkomolený s Bohemii "anglickou". Svěřil jsem svůj plán kapitánu Šedovi, kdysi veliteli praporu čs. pozemní armády ve Francii, který byl v koncentráku Miranda již dva roky od prohrané války. Mávl rukou a poradil mi, abych to nechal plavat španělské úřady prý pracují každý na svou pěst a nikdy je nenapadne něco srovnávat. Poslechl jsem ho. Z kanceláře jsme byli po výslechu propuštěni na "svobodu" a bylo nám řečeno, abychom se dali očkovat. Moji kamarádi mě navedli, abych prohlásil, že jsem byl očkován v Barceloně. Vyhnu se tak jedné protityfové injekci, kterou prý stejně dává holič. , ,Máme tu svého lékaře a ten to později zařídí sám," řekli mi. Van Massanhovova skupina se o mne pečlivě starala a seznamovala mě s místními zvyky a obyčeji. Ubytoval jsem se s Terlindenovou skupinou na baráku číslo šest. Vyfasovali jsme slamntlc, jídelní misky, dvě přikrývky a lžíci ze španělskeho skladiště, které bylo v hrozném stavu. Slamntlc byl špinavý a dalo mi mnoho práce, než jsem jej vyčistil. Přikrývky byly roztrhané. Angličané posílali z Gibraltaru zásilky potravin a drobných potřeb pro spojence každý týden. V campu bylo jejich vlastní skladiště, odkud nám 144 hned vydali po jedné porci potravin, holicí potřeby a mýdlo s tím, že prádlo dostaneme později. Barák číslo šest byl určen pro nováčky. Říkali mu karanténa, ačkoliv jeho obyvatelé mohli klidně chodit mezi ostatními a pohybovat se volně po dvoře. Měl hliněnou podlahu. Po stranách byly postaveny jakési otevřené dřevěné klece, které tvořily "kabiny", uprostřed vedla ulička. Bydleli jsme v přízemí a museli jsme přibít přikrývky na strop, aby nám nepadalo smetí za krk a voda nd kamarádů z prvého "poschodi . Večer pořádali Belgičani na našem baráku nějakou oslavu a Terlindenova skupina mě pozvala. Za zbytek peset jsme nakoupili v kantýně víno a oslavovali jsme. V baráku to vonělo jako ve vinném sklepě a pití se věnovala větší pozornost než hercům, kteří hráli a zpívali nad vchodem. Ostřilení koncentráčníci byli pod obraz a herci je brzy dohonili. Jeviště bylo improvizováno v prvním poschodí. Dřevo, prkna a trámy byly zpuchřelé a nemohly unést tiliu desítky účinkujících a čumilů v zákulisí povolily a celé jeviště se zřítilo. Pod scénou byli na štěstí jen dva chlapi, takže nedošlo ke katastrofě. Z trosek byli vytaženi tři lehce zranění a jeden těžce, který byl přenesen do táborové nemocnice. V představení se pokračovalo. Nejlepší číslo bylo trio Holandánů, které zpívalo trampské a holandské písně. Bavili jsme se dlouho do noci a nedbali kontroly španělských vojáků, kteří nám domlouvali, abychom už šli spát. Ráno mě probudil křik, v polospánku jsem slyšel i hudbu. "Sortes, vycházet, Messieurs!" řval někdo od dveří. "Franku, pojd na nástup," budil mě Ivan van Massanhova. Kvapně jsem se oblékl. Před naším barákem jsem viděl dav, ubíhající na fotbalové hřiště, kde vyhrávala kapela, Banda de muzica. My z baráku číslo šest jsme zatím nesměli na nástup před vlajku, tzv. Banderu, naše "karanténa" měla trvat čtyři týdny. Shromáždili jsme se tedy mezi baráky číslo šest a sedm. Velitelem nováčků byl priemný Polák, asi osmnáctiletý chlapec. Spočítal nás, přečetl nemocné, řekl novinky a poté jsme čekali na španělského četaře, až nás přijde zkontrolovat. Bylo nás asi padesát všech spojeneckých národností, převládali přátelé Belgičané. Mluvili jsme ponejvíce francouzsky. Španělský četař byl velmi důležitý, ale dlouho nás nezdržoval. Po kontrole zavelel mladý Polák k rozchodu: "Rompe fila!" Ptal jsem se po snídani. Ivan mi řekl, že byla už dávno, zaspal jsem ji jako celá naše skupina. 145 SErELEN 10 Koncentrační taóor Miranda de Ebro.
Kolem desátéjsem odešel na osmnáctku, kde měl sídlo velitel Angličanů. Měljsem ověřeno, že mu mohu důvěřovat, a hlásiljsem mu, kdojsem. Dal mi naději na uvolnění do osmi týdnů a poradil, abych odpoledne navštívil "velitelstvi" Kanadánů, které bylo vedle. Velitel prý sepiše protokol a pň první přiležitosti jej postoupí anglickému pňdělenci, který prijíždí do campu každý týden. Vrátil jsem se na šestku. Hned po pňezdu mi navrhl Ivan, abych vařil a jedl s nimi; rád jsem souhlasil. Belgičané už byli pěkně zařízeni a dokonce měli v kabině kamínka, zhotovená z plechovek. V poledne vydávali Španělé oběd, rančo kromě snídaně ňlcali veškerémujídlu rančo. Muselijsme nastoupit do dvojstupu za velikou železnou mísu, z níž kuchař nabíral sběračkou jídlo a flákal nám je do taliřů jako na manévrech. Po ranču mi kamarádi připravili překvapení, předložili mi výborné karbanátky z konzervovaného masa. Odpoledne pro mne přišel voják, abych se šel hlásit na Guardia Civil. Civilní policie měla v campu svou kancelář, kde jsem byl ještě jednou a bohudilc naposledy vyslechnut. Četníci se šli patrně koupat nebo spali, a tak výslech obstaral písař, který uměl trochu francouzsky. Mnoho nevyzvídal, a když jsem odmítl zodpovědět některé otázky, zbytečně nenaléhal. Aby uspokojil své nadřízené, vyklepal si do odpovědi, co chtěl. Když jsem se vrátil na barak, všichni spali, siesta patřila jaksi do denního zaměstnání. Nebylo mi dobře od žaludku, vzal jsem si přikrývku a šel si odpočinout na dvůr. Byl jsem nováček a nevěděl jsem o campu skoro nic jinak bych si nebyl vybral místo k odpočinku na chodníku právě pod okny baráku, kde byl příjemný stín. Asi za čtvrt hodiny mě někdo polil splašky, které vypadalyjako "logr" od kávy nebo pomeje. Nebylo to úmyslné, nýbrž zvyk, vlastně nutnost vylévat vše oknem. Pochopil jsem to později. Zalezl jsem tedy do stínu malého stromu a pozoroval stráže v budkách na zdi kolem tábora, zdály se mi stejně líné jako v jiných místech. Na dvoře tábora bylo pusto, jen pod stromy a u kapličky sedělo několik chlapů. Viděl jsem pásmo hor, v poledním slunci byly šedé, nehezké. Pňpadaly mi jako moje nálada. . . Bože, osm neděl v takovém prostředí a navíc bez jistoty, že se vůbec kdy dostanu ven! Před pátou jsem zašel do "kanceláře" Kanadánů. Se% námil jsem se s velmi sympatickým majorem Weetsem, který byl velitelem britských příslušniků a byl odpovědný za příděl balíků a disciplínu. Na vysvětlenou uvádím, že tzv. spojeneckého velitele neurčovali Španělé, byl to vždy neoficiální zástupce intemovaných, jmenovaný britským vojenským pňdělencem v Madridě. Ke španělským úřadům neměl přímý vztah, nicmé 146 ně byl s nimi v čilém styku. Ujistil mě, že přistí středu mě představí britskému vojenskému zmocněnci. Vrátil jsem se k Belgičanům, kteří již byli vzhůru. Bylo tam několik jejich kamarádů starousedlilců. Při čaji mě seznamovali se zdejším řádem, vydaným Španěly. Každý barák má svého velitele, tzv. cabo. Ten má různé výhody spí na posteli, nemusí se řadit do dvojstupu při vydávání stravy a tak dále. Rozděluje chléb, španělský žold dostávali jsme jednu pesetu na dva dny a nařizuje dozorčí službu, tzv. imaginario, která se v našem baraku drží stridavě tři hodiny. Dbá o pořádek a podává hlášení španělskému četaři. Vyřizuje spory, zpravidla však nebývá respektován. Půjduli v noci na záchod, musím si vyhrnout nohavice nad kolena a přehodit kabát přes hlavu, aby bylo vidět košili, jinak po mně budou vnitmí stráže stňlet. V noci ani ve dne se nesmím přibližovat k ohradě, protože stráž hned pálí. Když nedodržím předpis nebo se pokusím o útěk, zavřou mě Španělé do "calaboso", to je do taborového vězení. "Záchodu se řilcá Franco," dodali Belgičané, prý abych nebyl překvapen. . Dostal jsem konečně protityfovou injekci, měl jsem potom horečku a bolel mě stále žaludek. Ležel jsem celý den v baralcu a četl knížku, vypůjčenou z anglické knihovny. Večer mně kamarádi sehnali rum, po němž se žaludek ukonejšil. Poměrně dobře jsem spal. Další den mi vykládali historii campu: Campo Miranda patňl prý v občanské válce Italům, kteří bojovali na straně Frankově, a hlavní široká ulice uprostřed tábora byla po nich nazvána "Promenade Italienne". Po porážce Francie zde byli soustředováni všichni cizinci, kteří uprchli do Španělska. Tito uprchlíci vzhlíželi k Anglii jako kjediné spáse, a proto i na ni musela být v táboře nějaká památka. Tak se zrodila "Promenade Anglaise", která byla pod stromy za táborovou nemocnicí. Campo de concentración se skládal ze dvou hlavních částí, z kasáren pro strážní oddil a správu tábora a z vlastního koncetráku. Kasárny od nás oddělovala nízká zed; budovy a brána. K zabavě jsme měli velké sportovní hňště pro kopanou, volejbal a basketbal. U zdi hřiště stala kaple, v níž sloužil denně mši polský kněz z řad vězňů. Mše nejvíc navštěvovali Poláci ze dvou důvodů: předně byli zbožní a za druhé kopali pod kaplí tunel pro útěk. Naproti kapli bylo velké skladiště proviantu a vedle kantýna, kde nás Španělé šidili, pouze víno bylo laciné. Baráky, v nichž jsme bydleli, stály ve dvou řadách. Baráky číslo jedna a dvě obývali cizinci, kteří bojovali v občanské válce proti Frankovi 147
Ctvrt pesety ve vězení Casela Modelo, Barelona. tuOR ;. v. n.. iln.; ... FTT.E z ::1 a,.. .:.9".. Pozvínka beleických , , tf,, spoluvězňů k národní slavnosti " v Mirandě. 148 a kteří měli to štěstí, že byli posláni do Mirandy, nebof sta, snad tisíce jejich kamarádů zmizelo v kobkách barcclonských a madridských žalářů. Barák číslo tři okupovali Španělé z řad tzv. destinos osudem ztracených. To byl myslím největší vykřičnik španělských poměrů vůbec byli tam většinou šedesátiletí až osmdesátiletí starci, kteří kdysi neopatrně projevili nesouhlas s novým režimem a nyní museli pykat. Nosili vězeňské uniformy a dosluhovali státu za trest prý proto, že se kdysi vyhnuli vojenské službě. Každý měl několik hadrů zabalených v uzlilcu, večerjej rozbalil a ráno zase sbalil. Stále čekali, že pojedou domů nebo do jiného vězení, a španělští četaři se k nim chovali velmi hrubě. V baráku číslo čtyři a pět byli Poláci, Češi, Belgičané a jiné národnosti. Šestka byla pro nováčky, já jsem si tam pobyl tři týdny. Na sedmičce sídlila "Banda de muzica". Muzikanti cvičili denně, foukali do trombónú a mlátili do bubnů a plechů, až se střecha prohýbala. V bandě byli "destinos", další Španělé a jeden Polák, kapelnikem byl vídeňský Žid. Pak bylo ještě několik baráků obydlených všemi národnostmi. Jedna budova sloužila za skladiště postelí, slamníků a jídelních příborů, jedna jako skladiště dřeva a do poslední házeli uklízeči prázdné krabice od konzerv. Skladiště dřeva bylo přepaženo a v jeho zadní půlce bydleli Jugoslávci. Druhá řada začínala vězením, tzv. "calabosou". Skládalo se ze dvou barákú, které byly spojeny dvěma vysokými zdmi tvořícími uprostřed malý dvorek, na kterém se mohli vězňové asi hodinu denně procházet. Za calabosem, neustále hlídaným dvěma vojáky, byla šestnáctka s Belgičany a Poláky. V sedmnáctce bydleli výhradně Poláci a myslím, že byla nejlépe a nejpohodlněji zařízena. Osmnáctka byl "dústojnický dům" a barák "kanceláři" spojenců. Bylo tam velitelství Čechoslováků, Belgičanů, Holandánů, a také kancelář Velké Británie, která měla zvláštní velitelství pro Angličany a zvláštní pro Kanadány. Tam byla též ošetřovna pro příslušniky spojeneckých národů. Zbytek baráků byl obydlen míchaně. Za ubikacemi stála velká kuchyně, která měla asi dvanáct až čtrnáct kotlů a malou porážku, kde Španlé zabieli dobytek. Masa jsme však mnoho neviděli. Na konci italské promenády byla kašna a dvě betonová koryta, u nichž si internovaní prali prádlo. Na druhé půlce tábora se táhly dvě řady dlouhých baráků, v nichž byly kanceláře, řemeslníci, pošta, holírna, nemocnice a tzv. důstojnická jídelna, kde se vydávala strava pro spojenecké důstojm7cy a kde se pořádaly "bankety". Poslední barák byl již citovaný "Franco", neboli záchod. V čele fotbalového hřiště bylo střechové schodiště, sbíhající se na plošině, kde stával ráno a večer španělský důstojnik a zdravil vlajku vztyče 149
nou a snímanou španělskými vojaky za zvuku jakehosi chorálu. Celému tomuto zařízení jsme rikali "bandera". Schodiště s plošinkou tvořilo střisku, pod níž pykali provinilci za malé přestupky. Tak naprilclad někdo se opozdil při nástupu a byl chycen a za to musel stát pod "banderou" tak dlouho, dokud se panu četaři nezlióilo ho propustit. Někdy se stalo, že četař odešel do města na schůzku a vinik seděl pod banderou až do rána, protože nový četař "s tím nechtěl nic mít". V kasárnách byla budova velitelství tabora "Guardia Civil", ubikace strážniho oddilu a krásný bazén, který byl dán v srpnu k dispozici také internovaným a byl jediným skutečným povyražením v taboře. Celý tábor byl obehnán kamennou zdí, z níž trčely železné tyče s ostna tým drátem. Na zdi stály betonové budky pro strážné, celkem asi dva tucty. Za zdí byly husté drátěné překážky několik metrů široké. Jídla bylo málo ráno káva a dvakrát denně polévka, někdy byl salát z rajských jablíček s cibulí, na nich olivový olej. O svátcích vojenských a hlavně církevních jsme dostávali přilepšeno. Největší výhodou byla volná procházka po dvoře, na Anglické prome nádě jsme dokonce měli dovoleno se svléci a slunit se. Italská promenáda ožívala hlavně k večenz. Středa byla nejživějším a nejnapínavějším dnem týdne, nebotvojenský přidělenec z Madridu přivážel balíčky, peníze a hlavně listinu osvobozených. Kolem deváté hodiny se začali shromaždóvat zájemci u brány z kasáren do vlastního tábora. Nejnervóznější byli ti, kteří očekávali osvobození a nebyli jmenováni v telegramu, odeslaném předem z Madridu. Stávalo se totiž, že mimo tyto vyjmenované byli osvobozeni ještě někteří navíc, jejichž jména přivezl osobně vojenský přidělenec na nové listině. Skladníci a velitelé podskupinek čekali u brány na balíčky, které museli zkontrolovat a roztřídit. I ti, kteří neměli naději na osvobození, stáli u brány prostě pro změnu; byl na ně pohled nejsmutnější. Patřili mezi ně bohužel také moji krajané Češi, Španělé je nechtěli pustit. Přišel vysoký štihlý Angličan, vojenský přidělenec Griffith, pozdravil se s velitelem tábora. Musel mu snad ukázat i zavazadlo, zda nenese do tabora něco podezřeleho, např. časovanou bombu. Major Weets mě představil, Griffith mi srdečně blahopřál k útěku. Vyložil jsem mu podrobně svou situaci a chtěl jsem vědět, jak dlouho tu budu trčet. Nemohl dát přesnou odpověd; musím počítat nejméně se šesti týdny. Slíbil, že učiní vše, abych odjel z tábora co nejdřív, chápal mou touhu být zase v Anglii u letectva. Večer jsem se přestěhoval na barák k Ivanovi, kde jsem byl uvítán 150 večeří, na poměry v Mirandě přímo skvělou. Belgičané byli labužníci, byli mezi nimi ženatí a ženy je doma naučily výborně vařit. Škoda, že jsme měli tak málo materiálu, ke konci balíčkoveho týdne jsme pojídali jenom rančo a suchý chléb. Ivan se stal hlavou našeho spolku a měl na starosti zásoby a pokladnu. Udělal ze dvou velkých cínových krabic od biskvitů spižírnu tak dokonale, že ji bylo možno neprodyšně uzavřít a zamezit přístup myším a jiné havěti, kterou jsme tu oplývali. S radostí jsme přijali jeho návrh na společné hospodaření, odevzdali jsme do spižírny svůj příspěvek a dali mu deset peset na týden, z nichž měl kupovat přípravy pro vaření. Práci jsme si rozdělili: jeden kuchtil, dnzhý zametal, třetí nosil vodu. Ve štípání a hlavně shánění dřeva jsme se střídali, to byla velká svízel. Jako nekuřak jsem měl v campu velikou výhodu, anglické cigarety byly velmi oblíbeny a kuřáci za ně dávali všechno možné. V úterý dokonce platili za dvě cigarety jednu pesetu, později vyháněli korupčníci cenu ještě výš. Měníval jsem svůj příděl za čokoládu nebo jsem podilel kamarády. Španělští vojáci si anglické cigarety cenili, nabízeli za ně chleba, čuško. O ten byla největší nouze, dostávali jsme jen asi tři sta gramů denně a z Madridu nebyl posilán. Anglický balíček pro jednoho internovaneho obsahoval: dvě malé nebo jednu velkou plechovku sardinek, konzervu hovězího masa, konzervu hotového jídla, které se muselo ohřát, pět balíčků suchých biskvitů, dva balíčky čokolády, tři trojúhelníčky sýra, půl balíčku filců nebo čaje, kakaa a cukru, někdy trochu sádla a čtyřicet cigaret. Mleko přicházelo nepravidelně. Balíčky byly odesilány z Gibraltaru do Madridu na britské vyslanectví, odkud je vojenský přidělenec nebo jeho zástupce přivážel do Mirandy. Do vyprázdněného auta nasedli uvolnění šfastlivci a odjeli do Madridu, odkud se vraceli přes Gibraltar do Anglie. Opět jsem se sešel s kapitánem generálniho štabu Šedou. Měl velkou radost, že jsem unikl Němcům, a byl zvědav, jak vypadá situace ve světě. Spřátelili jsme se a často jsme se navštěvovali. Vyložil jsem mu své problémy a důvod, proč se ve Španělsku nehlásím ke své národnosti. Šeda mnoho zkusil během svého útěku po pádu Francie. Kdybych měl všechno zaznamenat, byla by z toho nová kniha. Bylo by zahodno, aby on a jeho kamarádi jednou vydali svědectví o chování a povaze lidí, kteří se kdysi nazývali našimi spojenci. Šeda mi také představil poručíky Cihláře a Ostreho, kteří měli podobný osud jako on s tím rozdilem, že se dostali až do Afriky a byli odsouzeni na smrt. Utekli zpět do Francie a byli uvrženi znovu do vězení. Snažil jsem se vyměnit špinavý slamnik, ale španělský správce skla 151
diště mě vyhodil. "Měl jsi mu dát cigarety," povídá Ivan. "Jinak nedělá." Měl jsem jen jednu přikrývku, druhou jsem musel obětovat na přikrytí stropu. Naši sousedé nás hrozně zlobili, zametali právě tehdy, když jsme jedli. Nedali se přesvědčit, že voda prosákne i přikrývkou, a jednou se Ivan tak rozčilil, že málem došlo ke rvačce. Hrnkyjsme si pořídili z konzervových plechovek, vyrobili jsme si také cedm7c na čaj a vařič na vejce. Svíček byl nedostatek, proto jsme svítili flytoxem, který jsme ,fasovali" z kanadské kaneeláře. Raději jsme se dali žrát mouchami, jen když jsme měli večer světlo, abychom na sebe při debatě viděli. Flytox měl velikou nevýhodu, čadil a sladce zapáchal. Příprava jídla byla nevděčným zaměstnáním. Po snídani přinesla "služba" vodu v cínové krabici z kašny. Druhý oloupal boby, které jsme vylovili minulého dne z polévky, a rozmačkal je na kaši. Před polednem jsme rozkrájeli cibuli koupenou budv kantýně nebo od Francouzů a zača li jsme smažit. Drželi jsme se zásady, že každé jídlo z konzervy musí být usmaženo nebo uvařeno. Bobová kaše byla vždy ohřátá. Nejčastější jídlo bylo bobová kaše s cibulí, sardinky nebo konzervova né maso. Karbanátky jsme dělali, jen když jsme měli dostatek oleje a sušenek, které sloužily jako strouhanka. Někdy byla k dostání rajská jablíčka, to jsme připravovali chutný salát. Vyšelli rozpočet, koupili jsme vajíčka a mléko na kakao. Jídlo bylo velmi chutné, ale bylo ho málo. Přesto jsem byl v tomto směru štasten a spokojen, dovedl jsem si udělat představu o koncentračních táborech v Německu. V campu bylo mnoho lidí, kteří bojovali proti Frankovi, příslušnllců cizích národů, jako Argentinci, Rakušané, Bulhaři a jiní, kteří od Angli čanů nedostávali podporu a museli žít jen z toho, co jim dali Španělé. Trpěli podvýživou. Největší potíže byly s dřeyem. Skladnfk skrblil a bedničky dával jen kamarádům, museli jsme krást. Kolem baráku vyztužovali Španělé betonovou strouhu. Používali dřevěných trámů, které výborně hořely. Strouhu však ve dne v noci hlídali vojáci. Uchýlili jsme se proto ke starému triku, na který španělští vojáci nemohli nikdy přijít: Tři nebo více kamarádů si začalo u strouhy hrát, pak se najednou pohádali nebo poprali a přilákali strážného, jenž byl zvědavý šel se na ně podívat a snažil se autoritativně zasáhnout. V té chvili na druhém konci někdo kradl. Ve větším rozsahu se "bililo" přímo ve skladišti dřeva. To ovšem stálo několik anglických cigaret anebo konzervu, španělští vojáci měli také málo jídla. Poměrně snadno se kradlo při loupání bobů nebo brambor u kuchyně. Loupači si vyžádali z kuchyně polena, aby si na ně mohli sednout, a když dokončili práci, schovali je pod svetry, pod kabát nebo do kalhot a prikrývek tak šikovně, že stráže, které stály vždy kolem, nic nezpozoro valy. Po druhé protityťové injekci jsem dostal zase horečku. Počasí v táboře bylo výstřední ve dne hřálo slunko, až tělo pálilo, v noci hned po západu slunce byla veliká zima a okénko jsme nemohli zavřít, překážel komínek od kamen. Vyžádal jsem si proto od velitele britských příslušm7ců ještě jednu přikrývku. Dostal jsem ji a měl jsem hned starost, aby mi ji nikdo neukradl. Během pobytu na šestcejsem vyfasovaljako "Angličan" pyjama, košili, dva kapesniky, pulover, pár španělských bačkor "spedrilek" se slaměnou podešví, tričko a šortky, mýdlo, holicí čepelky ajiné drobnosti. Velitel mi dále oznámil, že si mohu jeho prostřednictvím dát vyprat prádlo, což byla veliká výhoda. V táboře bylo mnoho zajímavých typů, dala by se o nich sepsat kniha o mnoha smutných stránkách. Na osmnáctce bydlel Francouz, který se zbláznil. Někdy se objevil na nádvoří v košili, na hlavě měl baret a v ruce růženec. Koho potkal, tomu řilcal, že je papežův bratr, a chtěl udilet požehnání. Jindy se objevil v černém obleku a snažil se každého přesvědčit, že je polní maršálek a že zná taktiku. Jednou jsem ho v tomto stavu potkal, a aniž bych se ho na něco ptal, spustil: "Jájsem polní maršálek, já ty lumpy přesvědčím." Řekl jsem mu, že s ním souhlasím; odešel spokojeně. Internovaní museli každé ráno a večer nastoupit na nádvoří před vlajkou a zdravit .,banderu". Parádu řídil španělský důstojnik, který z plošinky velel: "A bandera salute uno! Zdravte vlajku!" Jednou při tomto povelu vystoupil prý blázen z řady a majestátně kráčel po schodech k důstojníkovi, kterého vojenským salutováním pozdravil. Španěl byl tak překvapen, že mu stejně vážně vojensky poděkoval. Vězňové ovšem spustili hrozný smích, blázen byl jen v košili. Mnoho lidí v campu se domnívalo, že Francouz simuluje, aby se dostal ven. Po jeho odchodu jsem se však dozvěděl, že po uvolnění do Madridu a pak ven ze Španělska křičel, že chce do Říma k papeži, k svému bratru. Slíbili mu to, jinak by ho nedostali z tábora. Když mu v Madridu oznámili, že pojede do Lisabonu, dělal prý povyk a vyprávělo se, že skončil v kobce madridského vězení. Zajímavý byl jeden polský vytrvalec. Každý den od půl deváté do púl jedenácté a rovněž odpoledne jsme mohli s Ivanem pozorovat Poláka atletické postavy, který rychle křižoval Anglickou promenádu. Často měnil oblek a někdy nosil černé brýle. Rychlostjeho chůzejsme odhadovali na šest až osm kilometrů v hodině. Ivan soudil, že si hraje na blázna, ale že 152 153
se patrně trénuje na útěk. Ti, kdo utekli z campu, museli se dostat do Portugalska, to znamenalo jít sto kilometrů pěšky vlaky byly kontrolovány a bez průkazu se cestovalo velmi těžko. Od založení Mirandy jako koncentráku je tam pravděpodobně dodnes uvězněn starý Řek, námořnik, který zná celý svět a mluví velmi dobře anglicky. Od druhých dostává víno a je denně opilý a velmi rád poroučí. Nikdy se neodloučí od své hole a chodí s ní i spát. V campu se mu libí a nechce být osvobozen. . . A tak odobně bych mohl popisovat jednoho po druhém: léta pronásledované Zidy, dezertéry obou bojujících stran, mezinárodní podvodniky a zloděje, vynikající maliře a umělce, inženýry, lékaře. . Banda de muzica má zase něco nového, sehnali kdesi noty naší "Škoda lásky" a od rána do večera ji vřískají. Zpočátku jsem měl radost, je to česká písnička, ale brzy jsem jí měl dost. . . Můj běžný den vypadal asi takto: Po snídani jsem se šel umýt ke kašně (sprchy nefungovalyj, poté jsem se procházel asi dvě hodiny po campu a pozoroval internované. Někdy jsem potkal Ivana s kamarádem a promenovali jsme společně, učil jsem je anglicky a oni mě francouzsky. Pak jsem si lehl do stínu na přikrývku a četl anglickou knížku, vypůjčenou z naší knihovny. Po obědě jsem ležel nebo spal, jestliže jsem to ovšem pro mouchy a vedro vydržel. Potom jsem odešel na návštěvu k Šedovi, kde jsme debatovali o válce. O čem jiném. . . Jeho kancelář byla na osmnáctce nad ošetřovnou, byl ubytován společně s Cihlářem. Svúj "bunk" měli zařízen chudě, dokonce bez kamen. Byli dlouhým pobytem v koncentráku tak znechuceni, že ztratili zájem o jakékoliv úpravy. Každému stačila železná postel a několik krabic na šatstvo a prádlo, jídlo si ohřívali u kamarádů. Prostřednictvím Šedy jSem poslal našemu vyslanci Formánkovi do Madridu dopis o svém příchodu do Španělska a poprosil jsem ho o peněžitou půjčku. Žádal jsem také, aby o mně podal do Anglie zprávu našim vojenským úřadům. Pořádaly se sportovní hry. Poláci vynikali ve všech disciplínách a v kopané je neporazil ani vybraný tým Španělů, zesilený z řad vojáků. Měli asi čtyři volejbalová družstva, a když hráli basket, s požitkem jsme se jim obdivovali. Po finálových zápasech se rozdilely ceny v tzv. důstojnické jídelně. Oslavovalo se vínem, zábava skončila rvačkou. Dva muži museli být odneseni na marodku, ostatní zraněné obvázal náš lékař; pak byli propuštěni do domácího vězení. Jeden Argentinec na čtyřiadvacítce si nechtěl nechat libit nadávky a bodl kamaráda nožem. Za chvili zraněného odvedli, Argentinec dostal namláceno, ale rány si vylízal sám, doma. V důsledku rvačky kantýnský zavřel a za trest neprodával nejmenší taxa, tri dny. Ale Poláci i jiní se pojistili předem. Ve velikých plechových krabicích od konzerv měli litry vína v zásobě a vystačili hravě na tři i více dní. Pít nepřestali mirandisté nikdy. Během doby jsem se seznámil s několika poddůstojniky Čechoslováky ze skupiny kapitána Šedy, bylo jich v taboře čtyřadvacet. Němci o nich věděli a uplatňovali na ně právo tvrdíce, že jsou příslušnllcy protektorátu. Před několika měsíci prišli zástupci německých úřadů a žádali na Španělích vydání Čechů. Šeda hned poslal do Madridu telegram vyslanci Formánkovi, který pomocí Angličanů v posledním okamžiku nebezpečí zažehnal. Nicméně skupinu tzv. "pamplonských", která valčila proti Frankovi, Španělé Němcům vydali a o jejím osudu není nic známo. Kdo zná poměry ve Španělsku, chápe, že zbylí Čechoslováci byli stále v nebezpečí. Když Čechoslováci přišli do tábora, velmi trpěli, poměry byly všude neutěšené a nikdo o nich tři až čtyři měsíce nevěděl. Zakoušeli hlad, zimu, i bití si museli nechat líbit. Aíjsem s nimi debatoval o čemkoliv, vždy skončili s povzdechem: "Kdybychom už odtud zmizeli." Nemohl jsem jim pomoci a netroufal jsem si je ani utěšovat. Jedině změna vojenské situace v severní Africe by pohnula srdcem španělských fašistů. Koncem června jsem dostal od Formánka dopis a tři sta peset. Zaplatil jsem dluh Belgičanům a byl jsem rád, že mohu začít pít denně čerstvé mleko, měl jsem stále churavý žaludek a mléka konzervovaneho byl nedostatek. Kupoval jsem je od Francouze, který je ovšem ředil vodou. 154 155
Nad Anglií alespoň V e ,nkach v z Po dohodě se Šedou jsem se rozhodl uspořádat pro všechny naše vojáky večírek s besedou o leteckém válčení. Zajatci neměli možnost se dozvědět pravdu, protože španělské noviny byly silně germanofilské a noviny švýcarské, záhadným způsobem do campu propašované, neřekly o mnoho víc. . . Začal jsem své vyprávění slavnou leteckou bitvou o Anglii, kterou vítězně vybojovalo britské stíhací letectvo mezi 10. červencem a 31. řinem 1940, bitvou, kterou je možno dělit na čtyři hlavní fáze: na bombardování lodních konvojú a přístavú podél jižních břehů Anglie, bombardování letišť a továren na výrobu letadel, bombardování Londýna a konečně na další bombardování všech velkých měst s cilem unavit obránce a demoralizovat civilní obyvatélstvo. Nepřítel se prostě snažil získat leteckou převahu nad Kanálem a ostrovy, zdecimovat obranyschopnost Británie a potom provést invazi. Ani v jednom nebyl stoprocentně úspěšný. Konvoje pluly a plují dál, i když mnoho lodí šlo ke dnu; paralyzovat zásobování Londýna se také nepodařilo a dík taktice a účelnému rozmístění leteckých sil po celé Anglii nepřítel nedokázal masovými údery zničit letadla a letecký personál na letištích ani ve vzduchu a ani v továrnách. Naopak očividným záměrem otevřel britským vojevůdcům a politikům oči, pokud jde o význam vzdušné obrany ostrovů, a povzbudil i poslance v parlamentě k souhlasu, aby se přednostně zvyšovala výroba letadel. Halasným křikem a vychloubáním, že Londýn bude do měsíce vygumován z povrchu zemského, se Němci jenom zesměšnili i když 156 ovšem v ulicích britské metropole tekla krev bezbranných civilistů. Morálka Londýna byla pozoruhodná, i američtí žurnalisté ji obdivovali a svými reportážemi pomáhali přetvářet veřejné mínění za oceánem. V září Angličané objevili soustředóvání velkého množství plavidel v belgických a francouzských přístavech. Nebezpečí invaze se tedy ještě zvýšilo; přepadu svých ostrovů wehrmachtem se Britové obávali nejvíce. Vždyť doma měli jenom protiletadlové dělostřelectvo, domobrance s loveckými puškami a odzbrojený zbytek expediční armády, jež byla poražena u Dunkerque a jejíž výzbroj byla budzničena nebo ztracena v moři při ústupu. Bylo nutno rychle jednat i zde: soustředěné letecké i námořní útoky na invazní lodi měly velký úspěch. Když potom němečtí generálové spočítali ztráty na letadlech, posádkách a lodích a předložili Hitlerovi rozbor bitvy, vůdce invazi odložil a to byl největší úspěch bitvy o Anglii vůbec. Avšak překvapujícím vítězstvím se docililo ještě víc: Britové začali chápat život a boj z jiných hledisek než z pozice jejich pohodlného optimismu a neuvěřitelně naivního pacifismu. Vždyř nikdo z nich předtím nechtěl v nejmenším věřit našim a polským vojákům, když líčili nespravedlivost a brutalitu nacistického fašismu. Až v průběhu této bitvy se Angličané přesvědčovali jak na vlastní oči, tak i ze zkušeností a vyprávění svých známých, přibuzných i z novin o neuvěřitelných příbězích. Při jednom souboji byl sestřelen německý stihač. Z.achránil se padákem a přistál u osamělé farmy. Byl zraněn a silně krvácel na rukou a v obličeji. Vše pozorovala farmářova dcera. Když spatřila zraněného vojáka, rychle odběhla do stavení a vzápětí se vrátila s umývadlem plným vody. Podala je krvácejícímu letci, aby se omyl. Germán nádobu vzal a bez rozmýšlení vchrstl obsah děvčeti do obličeje. Pomoc od Angličanky? Nikdy! Luftwaffe však nebyla neschopná nebo zbabělá, ani v nejmenšímnaopak byl to odhodlaný a dravý soupeř. Kde tedy byla příčina její porážky, když měla trojnásobnou až čtyřnásobnou přesilu? Mnoho se o tom v Británii napsalo a mnoho bylo vysloveno. Příčin velkého vítězství bylo několik: radar, hlásná a naváděcí služba, palební převaha letadlových zbraní, skvělá morálka britských, polských a československých stíhačů, kázeň, nesmírná obětavost a klid civilniho obyvatelstva, zejména Londýňanů. Naváděcí a spojovací systém byl snad až vědecky vyzkoumán, takže prvek překvapení, od kterého si nepřítel vždy tolik slibuje, tu nepřicházel v úvahu a při stejném poměru sil by bitva skončila pro luftwaffe přímo katastrofálně. Dále jsem spoluvězňům v Mirandě vyprávěl o britském beznohém 157
stíhači Baderovi, jenž létal s protézami, o našem největším stthači, kterého Angličané všeobecně uznávali za nejúspěšnějštho pilota bitvy o Anglii, Josefu Františkovi: bojoval v polské 303. peruti a za šest týdnů sám sestřelil sedmnáct letadel! Dnes už bohužel nežije, zabil se záhadně pň takrka normálním přistání, když se jednou vracel z bojoveho letu. Naše první samostatná stíhací jednotka v Británii, 310. stthací peruř se v bitvě také vyznamenala. Sestřelila několik desítek letadel a mnoho dalších sestřelila pravděpodobně nebo poškodila. Přišli ji navštívit náš president i britský král a osqbně vyznamenali vysokými bojovými řády její nejstatečnější příslušníky. Kromě toho se bitvy zúčastnila částečně i 312. čs. stíhací perut a někteří českoslovenští piloti v jednotlivých britských perutích a také ne zcela bez úspěchu. My Ceši jsme se z německého fiaska radovali hlavně proto, že znamenalo první zastavení obrovských úspěchů německé válečné mašinérie a obrat k lepšímu. Dnes věřím, že mají Němci všechno spočítáno, od roku 1940 se mnoho změnilo v jejich neprospěch. Na naší straně pňbyli dva obři, USA a SSSR, vítězství spojenců se může téměř matematicky dokázat. Věřím , že i kampaň v severní Africe pro nás skončí úspěšně, zdůrazňoval jsem při besedě, protože jsem věděl, že mirandisté k libyjskému bojišti vzhlížejí s obavami i s nadějí, vždyf Španělé podle výsledků bojů v Africe měnili náladu i politický přístup k věci. Chtěl jsem posluchače přivést do 158 atmosféry vítězů, dát jim najevo, že je třeba také zahnat koncentráčnic kou beznaděj a bezmocnost. . . Když jsem se odmlčel, začali se internovaní ptát na různé problémy a na život v Anglii, na československé vojaky a nakonec chtěli poznat nějaký osobní letecký prožitek. Rádjsemjim vyprávěl o události, prožité na počátku října 1940, tedy v posledním měsíci bitvy, kdy jsme hlídkovali mezi ústím Temže a přístavem Harwichem. Letěli jsme ve výši 20 000 stop, tj. asi 6000 m, s celou perutí, rozdělenou do čtyř rojů po třech letadlech. Byli jsme všichni na pňmu, kontrolovali si teploty a tlak oleje, otáčky motoru, dýchali gumovými náústky pridavný kysltlc z ocelové láhve, hlídali si každý svého velitele roje a bylo nám vcelku dobře, i když vzdušná promenáda začínala být fádní, protože trvala skoro hodinu a nic se nedělo. Jediné vzrušení obstarávaly atmosférické poruchy v radiopřijímači každé nepňemné zaškrábnutí ve sluchátkách mohlo být i přepnutím vystlače kontrolora v operačním sále, který se nám třeba chystal podat nadějnou zprávu... Brázdili jsme nebe vysoko nad mraky, velitelství 11. letecké stíhací skupiny si nás drželo asi v záloze proti přepadovým bombardérům. Kňžovali jsme asi deset minut ve vyznačeném sektoru, když se poprvé ozvala zem: "Ve čtverci 5 A, výška dvanáct, jeden dvoumotorový bandita, vektor 120. . ." Potom částečně v šifrách, částečně otevřenou řečí kontrolor vysvětluje, že jde o dorniera 17, který využívá mraků. Major Miller, náš velitel perutě potvrdil příjem a vyslal jeden roj. "Haló, modrá jedna, jděte vy, šřastné pořízení!" Velitel "modrého" roje potvrdil příjemný rozkaz a tím zároveň navázal spojení s kontrolorem, který všechno poslouchal a čekal jenom, až se mu ohlásí "vyvolený" ke stihání bandity. Modrý jedna okamžitě volal operační sál a žádal o další pňkazy: "Kurs 285, klesat do 12 000 stop." Modrá jedna byl můj velitel roje podporučtlr Ross, nejmenší pilot 17. britské squadrony, který si vždycky musel pod sebe dávat polštář, aby viděl z kabiny. Mírným zakolébáním stroje upozornil svá čísla, mě na dvojce a Kanadána Blatchforda na trojce, abychom se připravili, a zároveň se tak rozloučil s celou perutí. A potom energickou zatáčkou a "potlačením" začal plnit přtlcaz země. Posunuljsem levou rukou plynovou páku vpřed až na doraz a posptšil jsem za ním; Blatchford také. Maličký Ross, chytrý jako liška, se účelně vyhnul několika stratocumulům, aniž změnil kurs, a brzy jsme byli v nařízené letové hladině. Pamatuji se, jak mne tenkrát napadla snad trochu naivní myšlenka, že 159 Trosky sestřeleneho dorniera Do 215 v bitvě o Británii u St. Neots. Vítězové Czernin, Hogg a Fajtl.
velitel peruti vybral modrou sekci kvůli mně, jako na počest příchodu jediného cizince kjehojednotce. Tolikjsem si v tom přihrblém "hurouši" příl, aby stihání skončilo úspěšně. . . Pak ním země sdělila, že musíme být velice opatrní, protože hlásky sledují dorniera s obtížemi pro "zatracené" mraky. Zatracené se řeklo anglicky blady. Ještě před válkou toto slovo, vyřčené ve společnosti, šokovalo. Ale dnes už se prý může vyslovovat i v přítomnosti dam. a může znamenat špatné jídlo, mizerné počasí, troubu velitele, nepřiemnou situaci, zkrátka všechno, co stojí za starou belu. Naše situace byla velmi blady. Kontrolor se marně namábal odhalit nepřítele. Čas i bandita utllcali, "blady" zásoba benzínu se tenčila. Podle kursu jsme tomu dornieru stále letěli naproti, musel být tedy hodně hluboko v Anglii. Kolikrát se už ozvala země, kontrolor radil, opravoval kursy do ochraptění a zeslnutněl zřejmě, když se mu nepodařilo přivést nás 160 dohromady s Němcem při střetném pňbližování. Otočil nás čelem vzad a snažil se a my také aby nám vetřelec neuletěl na moře. Zase nám tvrdil, že ho musíme vidět, že jsme mu stále v patách, právě ted:.. A nakonec měl pravdu, spatřili jsme dvoumotorak mezi dvěma vrstvami mraků. Nepřítel zase unikl do skrytu, ale to už nám nevadilo věděli jsme, kde přesně je a že musí opět ven. Byli jsme tř a nebylo pravděpo dobné, že všem třem unikne. Štvali jsme ho jako na honu, nadbihali mu a střileli krátké dávky i na zastrašenou. Účinkovalo to: začal nervózně kličkovat, šel dolů, což jsme právě chtěli, měnil kurs v náš prospěch a nakonec jsme ho vyhnali do jasneho nebe. Tam už nešlo o žádný pro blém. Ross oznámil zemi, přesně podle předpisu, že zahajuje boj a zpoce nému kontrolorovi v operačním sále se ulevilo a přepnul na pňem, aby mohl s celým osazenstvem dychtivě čekat a sledovat zápas podle toho, co si povídáme ve vzduchu. Všichni tři jsme prodělali jednotný výcvik v taktice ve stihací škole, nebylo třeba o nastávajícím manévru nic bližšího vysvětlovat. Nejdříve vystřelil náš malý velitel, pak já a za mnou Blatchford. Ve škole nám instruktoři staří mazáci z bitvy nad Dunkerquem žertovně radili, abychom s palbou nezačínali dřív, dokud nerozeznáme bělmo očí nepřá telského střelce. Vsadím krk, že Ross radu dodržel, začal palit, když už pomalu řezal vrtulí dornieru ocas. Já jsem něco podobneho nedokázal, o to déle jsem však držel stisknutou spoušf. Po francouzské kampani došli Němci k názoru, že palební hodnotu dornieru musí zvětšit, a proto přidali kulomety, hlavně zadnímu střelci. Přesto však nikdy nevyrovnali naši velikou výhodu právě v této disciplí ně. Učitelé ve školách často tuto vlastnost zdůrazňovali tvrzením, že po mocí kulek z osmi správně nastřelených kulometů v našich huricanech nebo spitfirech se dají zrovna tak lehce řezat fošny jako pilou. Německá osádka se snažila naše útoky odrážet. Viděl jsem to jasně na Rossově letadle, do něhož se soustřeáovala palba ze všech šesti kulometů vzdušneho piráta trasujícím střelivem. Do sebe jsem viděl směřovat jen střelbu ze stanoviště zadniho střelce. Nebylo to nic pňemneho, zvlášř když se nějaká kulka "ujala" a zapleskala po mém dobrém "hrbáči". Ale v zápalu boje se takový pocit snadno setřese, všechno se měří na zlomky sekund a zažívá teprve později. . . Němci v domieru si zřejmě přišli na své v daleko větší miře než my. Dostali od každého z nás ještě po dobré, dlouhé dávce, z trupu a křídel létaly kusy konstrukce, motory začaly čadit, jeden dokonce chytil. Tepr ve tedse vzdušný křižník vzdal a soustředil se na nouzové přistání, které v takových případech může skončit tragicky. Patrně si to němečtí letci 161 SESfkELEN 11 17. britské perutě v bitvě o Británii mezi puruči Learvm ci Rosserrl.
uvědomovali. Prekérnost jejich situace zvýšila skutečnost, že budou mít ještě dostatek času k přemýšlení, ale už malou výšku, aby mohli vyskočit. Odmlčel jsem se a cítil jsem kolem sebe hluboký zájem a ticho pozor ných posluchačů. Z koncentráčnickeho dvora doléhaly do místnosti vše možné zvuky, ale mou představivost neporušily. Přimhouřil jsem oči a znovu si ve vzpomínkách obnovil prožitou situaci. . . Zchromlý dvoumotorový smrtonoš s výsostnými znaky řlše, pomalo vaný symboly statečnosti za různá vítězství, už jen plachtil. Z obou moto rů vlály červené šály ohně. Oblétávali jsmejej a sledovali bezvadný pilo tův manévr, kterým se pokoušel zachránit sebe i posádku, až do okamži ku měkkého dosednutí do černé oranice. Velký, jako doutnik protahlý trup společně s křídly připlácnutými k zemi vytvářel kříž na vlastním hrobě v nenáviděné zemi. A bylo neuvěřitelné, že z této rakve lezli živí lidé... Pokračoval jsem ve vyprávění: Když Němci přistáli, s velkým spěchem opouštěli bombardér. Viděli jsme, jak se britští venkované z okolí chystají posádku zajistit a snad zavolat pomoc raněným. Takhle skončilo svou pouť za slávou mnoho německých letadel s osádkami, které si všechno představovaly docela jinak a které byly falešně informovány svými nadřízenými jen proto, aby šly snadněji do útoku. Tady jim to ale nevyšlo. . . Když se podporuči7c Ross nabažil podívané na místo a objekt rozsudku, napikoval svého huricana na dorňasu a s "pozůstalými" se rozloučil stou pavým výkrutem. Pak zhoupl zase dolů a patrně odletěl v přízemní výšce domů, protože jsme ho ztratili z dohledu. Proti zemi se velmi těžko hledá strakatě natřený letoun splývá s ní. Vyloupli jsme si rovněž stoupavý soudek vítězů, potěšeni výs(edkem své práce a namiřili jsme také domů. Přiblížili jsme se s Blatchfordem k sobě, křídlo na křídlo, pozdravili jsme se zdviženými palci na znamení spokojenosti. Najednou vidím, jak si Blatchford sahá na sluchátka a šermuje rukama. Honem se přesvědčuji, zda mám páčku přepínače na příjmu. Ano, souhlasilo to, ale neslyšel jsem nic. Přepojil jsem vysilání a sám volám Blatchforda rádio bylo hluché. Odpojil se snad kolíček od kabelu ze zdiřky v trupu letadla? Jel jsem po hladkém povrchu kabelu k zástrčce všechno v pořádku. Vyhlédl jsem z kabiny, Blatchford zmizel. Ještě jednou jsem zkusil stanici, volal jsem operační sál v naději, že mi poradí nejkratší cestu domů v rádiu ani šelestíček. Ted už mi bylo jasno. Musím si pomoci sám, ale těžko na to budu stačit. Stiskl jsem knofli7c palivového měřče a zapotil jsem se, rafička byla skoro na nule. V duchu jsem počítal, jestli se mohu na zbytek benzínu dostat na letiště v Martles 162 ham Heath. Věděl jsem, že se nacházím kdesi v prostoru města Ipswich, ale poloha byla nepřesná. "Sedl" jsem si nad dvoukolejnou trat, ta mě musí někam dovést. Najednou jsem v dáli spatril letiště s velikým hangárem, dušička zajásala: dotahnu to tam zcela jistě a pBstanu takňlcajíc "z fleku", protože mám právo nouzově sedajíciho. A ted si představte mou situaci, kdyžjsem zjistil, že celá plocha obrovskeho letiště, kde jak jsem se později dověděl přistávaly za prvé světové války vzducholodě, byla poseta a zablokována betonovými budkami. Přistání bylo vyloučeno, začal jsem tedy hledat na obzoru jinou naději. Všude pole s kamennými zídkami nebo živými ploty, louky se skupinami stromů, pasoucím se dobytkem, sem tam farma, všechno beznadějné. Můj dobrý , huroš" nebude mít za chvilku co pít, musím ho položit na břicho a rozbít , ta ostuda! Kdybych chtěl přistát normálně, mohl bych ho postavit na nos nebo dokonce překlopit na záda. Riskovat, nebo se držet jistoty? Spoléhat na štěstí nebo dodržovat předpisy? Vtom zaškytl motor ajájsem byl rozhodnut. Chytil jsem páku podvozku, klikatý pohyb a zámky podvozkových kol povolily, ozvalo se klapnutí, s letadlem to trhlo a podvozek byl v normální poloze vysunut. "Hurouš" zhltl poslední kapky šfávy a otáčky klesly na minimum. Vypnul jsem magneta, udělal podvědomě všechno potřebné k nouzovému přistání a ted už jsem se díval jenom vlevo před sebe na louku s pasoucím se dobytkem. Štěstí si mě chytlo do náruče i s hurikánem a přálo i kravám. Dosednutí bylo tvrdé, spiše na ostruhu než na kola. Něco ruplo, ale pak už "hurouš" jel dál po hrbolatém travnatém povrchu, asi jako když se jede autem s prasklými pneumatikami po kočičích hlavách. Konečně dodrkotáno, vyhráno. Tojsem si ulevil! Těsně pod pravým křídlem ležela kráva zřejmě nažraná odpočívala a přežvykovala. Ani se po mně neohlédla, byla anglicky klidná! Sotvajsem vylezl z kabiny a rozhlédl se, spatriljsem dva cválající koně s dámami v sedle. A přímo ke mně. Starší seskočila první a hned se dala se mnou do řeči, že prý byl na mne překrásný pohled, něco neobvykleho, a že jsou hrdé, že se to stalo na jejich pozemku. Pak se podívala pod ocasní kormidla, sehnula se a zvedla jakýsi klacilc. Poprosila, abych jej podepsal na památku jako suvenýr. Cokoliv rozbitého z letadla prý přináší štěstí. Trvalo dlouho, než jsem našel tužku. Potom jsem zjistil, že jsem při přistání urazil ostruhové kolečko na samém konci trupu. Mezitím si ženy něco šuškaly, i mladší seskočila a nechaly koně volně se popásat. Obě se sympaticky smály a ta starší se zase přiblížila těsně ke mně a prohodila, že také znají Československo, vlastně prý jen Prahu. Podivil jsem se, jak rychle rozpoznaly mou národnost. Brzy mě uklidnily mám prý to na sobě napsáno. 163
Podíval jsem se na Mae vestu, žlutou záchrannou plovací vestu, kterou jsme povinně nosili na každý let pro případ pádu do moře, pak na dívku a hrozně jsme se rozesmáli. Bylo tam velkými písmeny anglicky napsáno " czech No 1", Čech číslo l. U britské peruti měli těžkosti s výslovností meho jména, a proto si mě překřtili a všude popsali. Zatím jsem byl v jejich peruti jediný, mají přijít ještě další ti dostanou čísla následná. Zachránil jsem stroj pro další boj. To bylo velmi důležité a užitečné. Stačilo odmontovat křídla a převéztje odděleně s trupem na letiště, tam je smontovat a hurikán byl zase schopen bez vady. Za to jsem dostal od velitele pochvalu, ale zároveň mi poradil, abych přiště raději sedl na bňcho. Tohle prý bylo pňliš riskantní. . . Dlouho do noci jsme besedovali při svíčce. Vyprávěli mi historku o španělském četaři, který jel bojovat proti Rusům v tzv. Modré divizi. Byla to divize dobrovolnilců, ale on tam byl nakomandován. Vrátil se, protože ho ve Varšavě kopla kobyla a přerazila mu nohu. Byl šřasten a ňlcal, že dá po valce kobyle postavit pomnilc. Šeda četl denně v novinách, jaký je nával do "Divizion Azur" a s jakým nadšením Španělé jedou bojovat proti komunistům. Všichni jsme se takové propagandě smáli. . . Paběrky z Mirandy Výstroj španělských vojaků byla velmi ubohá a nebyla ani jednotná. Vojáci chodili často jako vandráci, jen o církevním svátku nebo v neděli byli slušně oblečeni. Velitel campu a důstojníci měli skvělý život, chodili do zaměstnání kolem půl jedenácté a odpoledne zůstával v campu jen ten, který měl právě službu. Nejprotivnější byl jeden vysoký poručllc; slyšel jsem o něm tento pňběh: Asi šest Polaků se rozhodlo utéci a našetřenými penězi podplatili strážneho. Strážný peníze vzal, ale Poláky zradil. Řekl všechno četaři, u kterého si chtěl "šplhnout". V noc útěku postavili Španělé řetěz stráží v místě, kudy měli Poláci utilcat, vysoký poručilc jim velel. Jakmile Poláci přeskočili plot, poručilc zblízka zastřelil jednoho z nich a ostatní zranil. Jedině poručik Kowalski utikal dal, skočil do řeky a snažil se ji přeplavat. Na druhém břehu čekali Španělé s kulometem a stňleli po něm. Když se raněný Kowalski vyškraóal na břeh, pňběhl zmíněný španělský poručík, který se zatím dal převézt a zraněneho Kowalskeho dobil na zemi ranami z pistole. Od té doby Španěl nechodil mezi vězně nikdy sám, věděl velmi dobře proč. Skoro každý den pňjizděli do campu noví příslušnici. Chodil jsem se dívat, jestli mezi nimi není někdo ze známých. Myslel jsem pň tom na své kamarády, kteří denně létají nad kontinent a které by mohl stihnout stejný osud. Četař Fuchs, Šenk a jejich kamarádi mě pozvali na oběd. Měli velmi pěkně zařízenou kabinu a každý dokonce postel. Dovedli výborně vaňt. Fuchs mě žádal, abych mu dával hodiny angličtiny, což jsem s radostí dělal. Byli přesvědčeni, že Angličané by mohli dělat víc pro jejich osvobození. Bylo těžko je přesvědčovat o anglických svízelích a snad jsem k tomu neměl ani práva. Roztrpčenému člověku útěcha pňliš nepomahá chce vidět činy. . . Jugoslávci vzpomenuli v důstojnické jídelně Vidov dan výročí bitvy 164 165
na Kosově poli proti Turkům pozvali všechny "šéfy" národů. Na oslavě přečetlí komuniké o partyzánské válce Jugoslávců proti Němcům. Polái měli naopak velmi smutný den Španělé odhalili tunel, který vedl z kapličky za obvod tábora. Tunel byl hotov a před několika dny uprchlí tři Poláci, kteří potom poslali lístek z Lisabonu. Poslední noc dal vůdce Zajatců kapitán Snarski povolení k hromadnému útěku padesáti osob. Někteří Poláci obviňovali oficiálniho velitele majora, který se prý obával represálii a který stále věřil v propuštění legální cestou že Španě lům o tunelu řekl. Jednou večer mu Poláci rozbili cihlou okno a dokonce se jich několik na něho chystalo. Jiní lidé zase vyprávěli, že Poláci večer před odhodem oslavovali najedné světnici úspěšný útěk tří kamarádů do Lisabonu a že ukazovali lístek z Portugalska, což prý viděl jeden z pří slušnlků páté kolony a vše Španělům vyzradil. Jiná fáma tvrdila, že ráno při čišténí sakristie zpozoroval španělský četař uvolněné prkno v podlaze. Vzal za ne, odkryl díru a objevil tunel. Tunel byl jedinečným výtvorem a jeho dokončení si vyžádalo skoro šest měsíců. Hlínu vynášeli Poláci v kapsáh a v krabicích od konzerv. Dověděl jsem se to od belgického kněze, který sloužil v kapli denně mši. Kupodivu Španělé nepřikročili k vyšetřování ani k represáliim. To utvrzovalo Poláky v domnění, že je zradil někdo z jejich středu prý to byl určitě jejich major a měli by ho odstřelit. Následujíciho dne jsme měli další oslavu my na Šedově světnici, nakoupili jsme víno a čokoládové biskvity. Pňšlo asi deset vojaků v čele s medikem enkem, který přinesl kytaru. Vyprávěl jsem jim zase o letecké bitvě o Anglii a o spojencích všechno, co jsem mohl. Bavili jsme se dlouho do noci, pak jsme zpívali české písně. Nakonec mi zazpívali velmi hezkou psničku, kterou Šenk složil v Mirandě. 30. června Pňšel dlouhý tetegram, oznamující osvobození pětadvaceti internovaných britských příslušniků. Povídalo se, že vojenský přidělenec přiveze druhý den ještě jeden seznam, že dojde k největšímu osvobození od založení taóora. . . Jako obvykle čekalo tu středu u brány mnoho lidí. Hádali se, zda přijedou dvě auta nebo jedno. Kolem desáté se objevila "sanitka" s baliky a za ní autobus. Internovaní jásali znamenalo to, že vojenský přidělenec má další listinu skutečně v kapse. Ti, kteří přišli na řadu, se objímali. Podíval jsem se na Šedu a bylo mi ho líto. Kolik střed už zde čekal a kolik šPastnějšícb už viděl odcházet. On a všichni stejně postižení mají jen jednu radost v táboře naději, že právě dnesjim vyslanec Formánek sdělí osvobozujie zprávu. Ale vždy zůstalo jenom u toho "snad dnes". Byl klidný a věděl již předem, že vše, co dostane, bude asi dopis vyslance 166 Formánka a několik čísel časopisu "Čechoslovak" pro naši skupinu "Mi randa". Sir Griffith zašel nejdříve do kanceláře velitele tabora, a když vychá zel, usmíval se. Vždyt i on měl tím větší radost a osobní úspěch, čím víc lidí viděl odcházet z campu. Sdělil majoru Weetsovi, že dnes bude osvo bozeno přes čtyricet lidí; všude zavládlo nadšení. Šeda mi prinesl od vojenskeho pňdělence dopis, kterýmjsem byl určen do nové funkce: Tímto dopisem určuji Vás velitelem britských vojaků v Mirandě v nahradu za Mr. Parkeho, který bude uvolněn tuto středu. Jako takový se budete přímo podilet na odpovědnosti za všechny admi nistrativní otázky britské skupiny, viz list I, 2 a 3, a pň distribuci peněz, potravy a oděvů pro spojence jménem britského velvyslanectví. V budoucnosti budou moje memoranda zasilána dvojmo, jedna kopie pro majora Weetse a druhá pro Vás. Kopie tohoto dopisu je zaslána majo ru Weetsovi. 30. 6.1942. Podepsán P. Norton Griffith, major, A. M. A. Šel jsem převzít úřad. Pan Parke měl však naspěch, o svém osvobození se dověděl teprve dopoledne a do odjezdu bylo málo času. Doporučoval mi, abych si ponechal jeho dosavadniho "sekretáře", který pro něho dosud pracoval. Hned odpoledne jsem se přestěhoval. Dva Angličané, polodezertéři z Gibraltaru, jež by nebylo možno zařadit mezi gentlemany, se snažili dělat mi nepřiemnosti. Bylo jim divné, proč jsem velitelem Angličanů, když mám cizí přízvuk apod. Pňstí středu jsem předvedl jednoho z nich k raportu vojenskému přidělenci, který je k jejich velikému překvapení rázně usadil. Kabina zůstala jako po stěhování a musel jsem si zavolat na pomoc sekretáře Johnyho, aby mi ji pomohl uklidit. Pak jsem si v klidu celé odpoledne prohlížel protokoly o příchodu britských příslušni7ců, účetní knihu a inventář. K večeru jsme rozdělili příděly potravin, cigaret a čisté prádlo, které nám poslala pradlena z města. Anglická kancelář byla na poměry v Mirandě velmi dobře zařízena. Největší výhodou byla železná postel a umývadlo. Uprostřed světničky stál malý stolek, který se dal zamykat u jedné stěny dřevěné police a v ních knihovna, celkem asi sto svazků; druhá stovka knih běhala po campu. Pod knihovnou byla dřevěná bedna na zámek, v niz jsem měl "železnou" zásobu prádla a obuvi pro nově příchozí. Hlavní skladiště bylo v jiné místnosti. K inventáři patřila pěkná kamínka, několik talirů a hrnečků, sekyra na dříví, leky pro první pomoc a různé drobnosti, které tam moji předchůdci za dvě léta nashromáždili. 167
i i Kancelář byla celá, vydekovaná". Byla to nesmírná výhoda, protože mi nepadalo do polévky smetí od Holandanů. Jako dveře sloužila pň krývka kancelář jsem tedy nemohl zamknout. Vedle byla kancelář Kanadanů a kabina čtyř Polaků, kteří chovali i v klecích myši. Nade mnou byl úřad Holandska, přes uličku naproti v I. patře byly "kanceláře" Belgie a Československa, kde sídlil Šeda a Cihlář. Doktor mi zakázal jíst rančo. Fuchs a Šenk mi přinesli něco rýže, svaňl jsem ji a vypil z ní polévku. Nakonec jsem směl pít jen tento odvar. Rapidně jsem začal hubnout. Prý otrava žaludku po čem nevím. V souvislosti s převzetím nové funkce jsem se dal o všem informovat majorem Weetsem, hlavně pokud šlo o obsah pňložených listin. Sdělil mi, že budu velitelem Angličanů a příslušnilců bojujících jednotek, jako např. sestřelených letců, uprchlých zajatců apod. Měl mnoho práce s Belgičany a jinými spojenci. Distribuci peněz se rozhodl vést dál sám j P ro všechny, naopak jídlem, prádlem a cigaretami jsem měl podělovat přímé svěřencejá. Major Weets byl výborný člověk, trčel v campujiž šest měsíců. Všechno mi ukázal a vysvětlil, protože v případě jeho odchodu jsem měl převzít i jeho funkci. Hlavní skladiště spravoval Belgičan, později mu pomahal jeden z Če chů. Stěny skladiště byly z přikrývek, které zloději rozřezávali holicími nožíky, aby mohli krást konzervy. Dalo to dost starostí sehnat dřevo a udělat stěny z prken. Každou středu jsem měl chodit s majorem Weetsem k vojenskému pňdělenci. Jinak po celou dobu pobytu v Mirandě jsme spolu měli konfe rovat a o zásadních otázkách rozhodovat společně. Debatovali jsme také o kázni mezi spojeneckými příslušnilcy, denním zaměstnání atd. Spolu práce s majorem Weetsem byla velmi snadná a příjemná. Byl osvobozen Belgičan Terlinden. Zase typická "španělárna". Jeho otec, profesor na belgické univerzitě, psal v době španělské občanské války do belgických novin frankofilské články a stal se prý velkým příte lem generála Franka. Jeho syn poslal z Mirandy dopis přímo generálu Frankovi a připomněl mu sveho otce. Generál Franco jenom pokynul, jako činívají velcí diktátoři, a Terlinden byl osvobozen. . Tabor prožil novou senzaci. Francouz, obchodník s mlekem a s jinými zemědělskými produkty a jinak velká podšívka, chtěl utéci a zvolil tuto cestu: Lehl si do dřevěneho smetniku, dal se zaházet odpadky a přemluvil zametače, aby ho vynesli a se smetím hodili do řeky, která tekla přímo za campem. Francouz byl těžký a dva zametači, kteří žili jenom z ranča, se pod jeho tíhou prohýbali. Španělé je chytili a měli nesmírnou radost ze své mazanosti. 168 Byla z toho velká legrace a vyrojily se různé dohady. Francouz prý byl špión, kterému hořela půda pod nohama a který chtěl svým činem přesvědčit nedůvěřivce mezi internovanými o své loajalitě ke kamarádům. Plán útěku však prý předem vyzradil Španělům. Druzí zase tvrdili, že chtěl utéci před výpraskem kamarádů věňtelů, jimž dluží mnoho peněz. Peníze skutečně dlužil a mnoho vězňů se na něho chystalo, až vyleze z calabosa, kam ho Španělé uvrhli podle domácího řádu. V mé kancelári ohlásilo příchod šest "Angličanů". Dva z nich, skuteční Angličané Douglas a Harding, byli vojáci z úderných oddilů námořní pěchoty "Commandos" a utekli po nájezdu na St. Nazaire, který byl podniknut proti tamnímu velkému doku, jedinému doku na atlantském pobřeží, schopnému pojmout bitevní lod třídy "Bismarck". (Tato námořní jednotka, smrtelně nebezpečná pro plavbu všech spojeneckých konvojů, byla sice po urputné bitvě potopena, ale Němci mají zřejmě k dispozici další, snad ještě mohutnější válečná plavidla.) Další čtyň byli letci sestřelení nad Belgii pň návratu z náletu na Německo. B li to ve skutečnosti Poláci, sloužící v RAF. Měli veliké štěstí byli ve panělsku přechodně zavřeni s anglickým generálem, vyznamenaným v první světové válce Viktoriiným křížem, nejvyšším britským válečným řádem, a britský konzul jim vymohl na tři týdny svobodný pobyt v Barceloně. Tam dobře jedli, dobře pili a nyní po přeložení do Mirandy byli překvapeni špínou a bídou. Utěšoval jsem je, že si časem zvyknou. V neděli 5. července přišli do mé "kanceláře" dvajiní zakuklení "Angličané", Mr. King a Mr. Snow. Snow uměl dobře anglicky, King naproti tomu ani slovo. Nevěděli, že jsem Čech, protože nikdo v campu mě nesměl prozradit a jenom dobří přátelé znali mou totožnost. Vyslýchal jsem jednoho po druhém anglicky a německy. Najednou povídám Kingovi: "Tak vás vítám, já jsem taky Čech." King byl překvapen a měl velikou radost, protože nyní mohl vyprávět všechno podrobně. Byl zavřen s kamarády na Špilberku. Pak jsem zavolal Mr. Snowa a hra se opakovala. Byl jsem zvědav na poměry doma, mnoho jsme si vyprávěli. Zase jedna živá středa. . . Major Griffith pňjel tentokrát se svou ženou, Američankou. Po obvyklém setkání s velitelem tabora jsme se odebrali do místnosti, která byla uvnitř koncentráčnickeho taóora vyhrazena pro středeční schůzky. Nejdříve přijal vojenský pňdělenec hlášení majora Weetse i mé, pak pňkročil k pňjímání velitelů skupinek: Čechů, Polalců, Jugoslávců, Bel 169
gičanů a Holandanů. Každý velitel měl několik svízelů, které se snažil Nadporučilc Barkerje velmi inteligentní člověk a stoprocentní Angličan. s pomocí přidělence vyřídit. Mnoho jich ovšem zůstalo trčet, protože Na svém útěku zakusil mnoho hladu a strádání, ale nikdy se nezapomněl vyřešení nebylo prostě v moci britského delegáta."Maňana business", každý den oholit, třebajenom u potoka. Kapitán Illesje Jihoslovan. Utekl sliby určité i neurčité ze strany španělských úřadů, nebyly obvykle do dvakrát z německeho zajateckeho tabora, má velmi bolestné zkušenosti držovány. a umí výborně vařit. Byl jsem poprvé přítomen takovému shromáždění. Mluvilo se fran Nejzuřivějším letcem, jakeho jsem kdy poznal, byl seržant Ainger, couzsky a anglicky, rozuměl jsem tedy všemu a dověděl jsem se o boles jemný Angličan, zamilovaný do bombardovacích strojů. Měl jsem dost tech různých národností. Cenu svobody jsem poznal jako nikdy předtím. těžkou pozici v obhajobě stíhacích huricanů a spitfirů proti lancasterům, Zatímco vojenský přidělenec přijímal, díval jsem se po světnici, zda protože jsem byl mezi sestřelenými jediný stíhač. Španělé nenamontovali ve stropě nebo ve stěnách mikrofony. Už předtím Procházky jsem musel omezit, protože kabina nešla zamknout a někdo jsem po odposlouchávacím zařízení pátral zvenčí, ale Španělé na jeho musel být pořád doma. John, můj "sekretář", hlídal dobře, ale i on potřeinstalaci podle všeho neměli zájem nebo nebyli dostatečně technicky boval čerstvý vzduch. Nemohl jsem nechat kancelář opuštěnou, měl jsem vybaveni. Museli jsme být každopádně velmi opatrní, často se projedná v ní knihovnu,1e7cy, šatstvo, peníze a jiné věci. valy otázky, které mohly zajímat Němce i Španěly samotné. Aby nás Nyní už chodím na nástup zdravit vlajku na fotbalové hřiště vždy ráno Španělé zastrašili, posilali na shromáždění jednoho důstojnika nebo pod a večer. Nejdříve vyhrává "Banda de musica" řízný španělský pochod. důstojnllca, který však obvykle neuměl anglicky. Tentokrát nebyl k veli Protože jej hraje denně, nezní melodie falešně. Podle předpisu máme jít kému zklamání osvobozen nikdo. Dozvěděl jsem se, že Angličané mají na hřiště v četách ve sražených útvarech, vždy je to však houf neukázněv Madridu nesmírné potíže se španělskými úřady a že nemohou žádný ných, schválně neukázněných lidí, a buřičů. Hudba už dohrává a my případ uvolnění zajatců urychlit. Musím čekat, až na mne přijde řada. stojíme čelem k vlajkovému stožáru, ale stále nejsme ještě všichni Kdyby Angličané moje propuštění z campu urgovali stal bych sejen více čtvrtina internovaných je na záchodě. nápadným a podezřelým. Major Weets hlásil Griffithovi, že se rozhodl Dozorčí tento fakt zná a čeká po dohrání pochodu další čtvrt hodiny. změnit mé jméno na Fattle, Fajtl neznělo anglicky. Za několik cigaret se Mezitím se četař a vojáci rozčilují a honí opozdilce, kteří si v běhu zapímu podařilo změnu provést i ve španělských kancelárich. Byl jsem nyní nají kalhoty. Španělští vojáci zpravidla nikoho nechytí.0pozdilci se zaveden u Španělů jako Frank Fattle a hodnost S/L, Squadron Leader, byla míchají do řad a četař je přijde zjišfovat. Nikdo nikoho neprozradí změněna na majora. a nakonec četař vynadá vojakům "koňo" (svině), protože nejsou dost Chodím hrát se svými krajany volejbal. Máme docela dobře sehrané prisní, a my z toho máme zábavu. mužstvo a dvakrát jsme porazili třetí a druhé mužstvo Poláků, proti Kra Konečně vystupuje po schodišti španělský důstojník. Musíme sejmout kovu jsme také vyhráli. Na hišti mluvíme mezi sebou francouzsky, jinak pokrývky hlavy a připravit se na pozdrav. Důstojnlk salutuje a velí: česky. Navštěvuji někdy Čechy v jejich ubikacích a učím Fuchse anglic "A bandera salute uno!" ky. Fuchs a ,Šenk jsou dobří kamarádi. Často se objeví v mé kanceláři Hudba spustí chorál nebo co a vlajka jde vzhůru. Musíme ted zdravit a přinesou bednu na dříví nebo rýži, protože mám stále potíže se žalud fašistickým pozdravem, jinak nás hodí do calabosa. Zvedáme s nenávistí kem. ruku a vytváříme obraz stáda ovcí, tupě hledících na vlajku nebo do země, Ve stínu stromů poblíž kasáren často vidím Ostrého, který studuje protože nesmíme mluvit. Skoro nikdo z nás nezvedá ruku podle předpisu. logiku, a vedem spolu zajímavé hovory. Se sportovcem Cihlářem se set Zvedáme jen předloktí nebo ruku zatnutou v pěst, prsty děláme "V" jako káváme obvykle u Šedy nebo na hřišti. Často se zajdu podívat na belgické spojenecké vítězné znamení, jindy vztyčujeme palce anglickým způsopřátele, kteří bydlí zčásti na starém místě na šestce a zčásti na nové šest bem ve smyslu "všechno v pořádku". Dívám se často na Šedu, který náctce.0bčas pořádám ve své kabině čaj pro spojenecké příslušníky. zpravidla nezdraví vůbec. Mezi námi je jeden významný belgický žurnaProtože se najednou do mé kanceláře nevejdou, přicházejí po skupinách. lista, který měří přes dva metry. Všechny nás převyšuje a dělá si z bandeDnes jsem tu měsíc, a tak jsem přidal na přilepšenou biskvity ze zásob. ry dobrý den.0stentativně zdraví přímým vzpažením a prsty má roztažeVedeme krásné debaty a nejvíc hovoříme o svém povolání létání. ny do vějiře, což působí komicky. 170 171
Vlajkaje nahoře, hudba dohrála a důstojnilc po odzdravení velí: "Dos!" . Dáváme ruce dolů, nejsouli dole již dlouho předtím, a čekáme na četaře nebo rotmistra, který nás počítá a kontroluje podle jmen. Pomahá mu náš velitel, Polák. Někdy čekáme dlouho, protože něco neklape a četaři se zlíbilo radovat se z naší netrpělivosti a nemohoucnosti. ! Pak nám velitel tlumočí výtky a výhrůžky velitele tabora, vydá hro madný rozkaz, zavelí: "Rompe fila!" a je po parádě. . . Po prozrazení dalšího pokusu Polaků o stavbu únikoveho tunelu čeká me na represálie. Velitel tábora nařídil, aby všechny přkryvky, tvořící stěny jednotlivých kabin, byly ihned odstraněny. Kdo neuposlechne, pů jde do calabosy. Po dlouhých debatách a prosbách připustil komandant, aby se tento zakaz nevztahoval na "velitelské kanceláře", o jejichž exis tenci věděl. Odstraněním přikrývek byl Španělům umožněn výhled do všech kabin při průchodu baraků. Prohlídky se měly konat častěji, barak čtyři a pět byly přes den uzavřeny a hlídány vojaky. Uvnitř zahlazovali Španělé díry a večer po jejich řádění našli obyvatelé baraků velký nepořádek. Španělé vytrhali dřevěné podlahy a hledali, jestli po tunelech nejsou stopy ještě někde jinde. Vše vypadalo jako po zemětřesení věci zpřeházené z jedné kabiny do druhé; peníze, cigarety a konzervy zmizely, vojáci je ukradli. Později se Španělé rozhodli, že vytrhají dřevěné podlahy ve všech bará cích a nahradí je podlahami betonovými, aby se nedaly prokopat. Odpoledne se konala přehlídka celeho tábora. Už asi hodinu před ná stupem jsme se shromaždovali. Bylo nesmírné vedro. Nejdříve šli špa nělští vojáci, pak mladí "destinos" s trestaneckými košilemi přes unifor my, staří "destinos" a nakonec my. Pozoroval jsem četu starých "desti nos" a bylo mi líto starců, kteří se vyčerpávajícím čekáním na horkém slunci hroutili. Jeden to už nemohl vydržet, vypotácel se z řady. Jeho kamarád měl asi obavu, aby neupadl, vzal ho za ruku a šel s ním. Vedli se jako malé děti, dobelhali se na okraj hřiště, sedli si do strouhy a ignorovali celou parádu. Tlustý plukovnik vylezl se svým štabem na "banderu" a my jsme se vydali na pochod. Vyhrávala nám k tomu "Banda de musica". Když jsme šli kolem "bandery", měli jsme hledět vpravo. Ruce zvedat nenařídili věděli, že bychom neuposlechli. Plukovnlk zdravil salutováním. Někteří zajatí důstojníci také salutovali a ojedinělí zdravili dokonce zdviženou pravicí, nezajímalo mne však proč. Sotva jsme se zastavili, rozběhli jsme se na všechny strany a velitel, Španěl, nás nemohl ukáznit. Lomil jen rukama a alespoň pro svou útěchu honem velel "Rompe fila". 172 Právě před šesti léty,18. července, vypuklo ve Španělsku povstání, což oficiální kruhy oslavují s velikou nádherou. Nezapomněly ani na Mirandu a přilepšily nám na jídle. K obědu jsme měli velmi chutnou polévku, víno, ovoce a kávu, večeře měla tři chody. Oslava začala hned ráno slavnostním budíčkem, místo špinavé vlajky vztyčili Španělé novou. Poté sloužil mši podivný kněz na schůdcích kapličky křičel př kázání nesmysly o politice a neomylnosti generala Franka. K poledni se vrátil strážní oddil z vojenské parády z města. "Banda de musica" měla tentokrát vyleštěné nástroje a byla zesilena, vídeňský dirigent byl hladce oholen a vypadal dokonce střízlivý. Za hudbou v čele průvodu kráčely tři trojice četařů, kteří měli bllé rukavice a byli ověnčeni červenými šňůrami, každý nesl na rameni pušku. Vytáčení rohů prováděli tanečním krokem: když se měli otočit, udělal jeden za druhým valčtlcovou otočku a vybral ji do směru, kam byl nařízen obrat. Bylo to spiše šaškovské než vojenské, nicméně nacvičené měli všechno brilantně. Nakonec se nám vystoupení vojáků začalo líbit připadali jsme si jako v divadle. Večerjsme seděli u Šedy na malém shromáždění. Sešlo se šest českých důstojniků. Debatovali o filozofii a politice... Je další svátek, 21. července, Belgičané oslavují nastolení prvního krále. Pořádají různé hry, nakonec je slavnostní oběd v "důstojnické jídelně". Všichni velitelé spojeneckých "národů" dostali zvláštní pozvánky. Major Weets zastupuje Kanadu, já Anglii, oba pak společně Velkou Británii. Hostitelem je velitel Belgičanů, major generálnlho štabu Defraiter, který zná dobře Prahu. Měli jsme výborný oběd, vaječnou omeletu a šunku, připravovanou kdesi ve městě. Po něm bylo proneseno několik přípitků a řečí. Pripíjeli jsme hlavně na brzké vítězství. Po obědě jsme setrvali dlouhou dobu v družné zábavě. Myslím, že šlo o nejlepší "party", kterou jsem v Mirandě kdy navštívil. Při jedné návštěvní středě přijel s Griffithem major Stuart Haslam, jemuž měl Griffith předat úřad vzhledem ke svému odjezdu do Anglie. Jejich návštěva se protáhla skoro do šesti večer, museli jsme vyrizovat mnoho věcí. S majorem Haslamem jsem debatoval asi dvě hodiny. Byl to vysoký starší Angličan, který měl mnoho vojenských zkušeností, a mám dojem, že kdysi pracoval pro výzvědnou službu. Diplomatických zkušeností, jak sám tvrdil, mnoho neměl. Byl velmi chytrý, o všechno se zajímal a byl zvědav, jestli nemáme v campu špióny a jestli Španělé instalovali do zdí mikrofony. Sdělil jsem mu, že máme v podezření ze špionáže dvě osoby. O jedné jsme si již ověřili, že pracuje pro Němce, druhá podle meho 173
názoru je neškodný člověk. Byl zvědav na život vězňů a jejich potřeby. Věděl zajisté vše od Griffitha, ale chtěl mít informace z první ruky. Při odchodu mi Griffith oznámil, že se ještě jednou podívá do campu a že doufá na shledanou v Madridě. Komitét britských žen mi poslal další zvláštní balilc, slibený pro příslušntlcy vojska. Obsahoval med, sušené ovoce, biskvity, cukroví, čokoládu, sardinky, ořišky atd. Mimo to každému vojákovi bylo určeno jedno pyjama, hřebínek, brýle proti slunci a jiné drobnosti. Všechno jsem rozdělil, až na cukroví, které jsem servíroval pozvaným při poloúředních čajích. Belgičané nás potom pozvali do klubu "Penquin", kde se scházeli každý večer k debatám a na dobré víno. Místnost klubu byla v jednom obytném baraku. Postele byly odsunuty stranou a uprostřed rozloženy primitivní stolky. Čepovalo se, měli dokonce půllitry a odlivky. Zajímavou figurkou mezi mými "podřízenými" byl malý mišenec Simon Pedro Doumarge. Byl britským občanem a nabídl se, že mi bude dělat sluhu. Měřil jen necelý metr a bylo mu kolem čtyřiceti let. Dlouhá léta sloužil v Madridě jako liftboy v hotelu a neuměl skoro anglicky. Ale měl britskou státní příslušnost, a to stačilo, aby byl jako velmi nebezpečný španělské vládě poslán do koncentračmho tábora. Měl jsem ho velmi rád. Ke každému byl zdvořilý a úslužný. Každý den kolem desáté dopoledne přišel, odhrnul přikrývku, tedy vlastně otevřel dveře, a pravil: "Buenos dias, Seňor. Cantina? Dobrý den, pane, chcete něco v kantýně?" Dohadoval jsem se s ním všelijak, pokoušel jsem se ho naučit několika anglickým výrazům. Někdy jsem ho poslal pro víno nebo ovoce, Pedro je vždy v pořádku přinesl. Měfi jsme s ním taky potíže v celém Madridu pro něho nemohli najít oblek. Byl dětské postavy, ale hořejší část těla měl vyvinutou jako dospělý člověk. Posléze jsme mu dali přešít u "místmho" krejčiho blůzu, přišel se potom ukázat do mé kanceláře a měl nesmírnou radost. Dostával jsem od britskch úřadů peněžitou sumu na sluhu, tzv. batmana, sedm peset týdně. Uklid v kabině a mytí nádobí obstarával jeden Argentinec, který kdysi bojoval na straně vládních. Byl to výborný člověk a charakter. Nikdy ode mne nevzal nic víc, než jsme si ujednali. Byl poctivý, svědomitý a velmi zručný. Vydělával si velmi tvrdě posluhou ještě na několika barácích a pracoval od rána do večera. Dostával jenom rančo. Nevyptával jsem se ho na minulost, vycítil jsem, že o ní nerad mluví. Měl nesmírně rád svou zem, střádal a velice se těšil na návrat. Doufal, že ho Španělé po válce propustí. 174 Každý den po obědě a večeři potulovali se na našem baráku starci ze skupiny španělských "destinos" a žebrali o zbytky jídla. Jednou jsem viděl dva takové ubožáky, jak se seprali o talř ranča. Často večer jsem pozval do své kabiny "podřízené" kamarády. Debatovali jsme o válce, o politice, o knihách a ženách. S letci jsme se ovšem nejvíce bavili o létání. Při jednom sezení jsme se rozhodli, že založíme , ,Klub Miranda". Vypracovali jsme stanovy a zvolili přípravný výbor. Účel klubu mělo být: Vytvořit a udržovat kamarádství mezi všemi členy spojeneckých vojsk, kteří prošli Mirandou za účelem vstupu do bojujících jednotek nebo za účelem znovuzařazení do boje proti společnému nepříteli. Odznakem bude štěnice jako symbol utrpení v žalářích a v koncentrácích. Podrobnosti a vyžádání povolení ponecháno na dobu pozdější. Sídlo klubu má být Londýn. Nedostatek materiální byl jakžtakž odstraněn, horší to však bylo se stavem duševním. Do mé kanceláře chodili denně lidé všech národností, střízliví i opilí, a bědovali, plakali, prosili, nadávali nebo vyhrožovali. Někteří mysleli, že mám velikou moc a že jejich vysvobození záleží pouze na mně a majoru Weetsovi. Bylo velmi těžké jim něco vysvětlovat nebo vyvracet. Chtěl bych se zmínit o dvou dezertérech. První byl Švýcar a dal se naverbovat do cizinecké legie. Při nalodování v některém francouzském přístavu utekl a přišel do Mirandy ve francouzské uniformě. Žádal mě, abych mu vymohl změnu jména a anglickou příslušnost. Dozvěděl se prý, že v campu se vydávají Poláci, Belgičané a jiné národnosti za Brity a on chce být také jedním z nich. Nabízel se, že bude bojovat v anglické armádě proti Němcům atd. Nejdříve jsem se snažil jeho názor na nepravou příslušnost vojáků v campu vyvrátit, protože jsem musel být krajně opatrný a hájit zájmy všech. Přesvědčil jsem ho, že Britové v taboře jsou Britové skuteční. Poradil jsem mu, aby požádal o pomoc švýcarskeho konzula v Madridě a požádal o repatriaci, neboí v Mirandě ho nečeká žádná slibná existence, ale naopak hlad. Nabídl jsem se, že zprostředkuji pomoc britského přidělence pro navázání styku, avšak dezertér neměl chuíjednat s konzulem, protože opustil vlast bez povolení. Odešel a už jsem o něm neslyšel. Druhý dezertér byl Němec. Utekl z Hitlerova vojska v severní Francii, kde prý byl poručilcem. Žádal mě, abych ho přijal do anglické armády. Mluvil francouzsky. Řekl jsem mu, že rozumím lépe německy, protože jsem v Německu studoval nemohl jsem prozradit, že jsem se učil německy u nás na střední škole. Poznal jsem, že je skutečně Němec, mluvil perfektně. Prohlásil se za Francouze a musí odtud zmizet. Kdyby se 175
j o něm Němci dozvěděli, umučili by ho. Začal plakat jako malé dítě. Uko nejšil jsem ho slibem, že celý případ přednesu vojenskému pňdělenci. Skutečně jsem tak učinil a dostal jsem tuto odpověd: "Jeho totožnost se nedá ověřit, může to být špión. A jeli to zběh, nestojíme o něj my si válku vyhrajeme sami bez něho!" Po osmi týdnech nuceného pobytu v Mirandě se konečně pňblížila i má osvobozovací procedura. Byla tak komplikovaná a zdlouhavá, že bych o ní mohl psát tydny. Vojenský pňdělenec poznal, že vše je na dobré cestě, když mu Spanělé nevrátili předložený seznam s mým jménem. Jakmile se seznam objevil u předposlední instance osvobozovaciho řetě zu, bylo teoreticky vyhráno. Moji kamarádi, kteří pňšli zároveň se mnou, už odjeli a FrancouzKanadán odjel dokonce za šest týdnů. Měl jsem obavy, že snad Němci zjistili podle padáku mou příslušnost a že tuší, jak jsem se dostal do Španělska. Jejich vyslanec byl se Španěly zadobře a mohl snadno nahlédnout do jejich agendy a objevit mé jméno v se znamu. Případ byl komplikován ještě tím, že jsem omylem udal místo narození v Bohemii, Němci mě mohli považovat za příslušnilca protekto rátu. Vojenský přidělenec mi sdělil, že v nejhorším případě budou Angli čané intervenovat. Měli stále velikou naději ve zdárné vyřízení mé záleži tosti a ujišíovali mě, že Němci by mohli pňnejhorším můj odjezd pouze oddálit, ale ne znemožnit. To byl i názor Šedy, který znal velmi dobře španělské poměry, já však chtěl být venku co nejdriv. I pň velké naději může kapka nejistoty působit velkou nervozitu. . . O táborových špiónech se povídalo víc, než bylo pravda. Nicméně nějací tam byli a jednoho jsme si jak už jsem se zmínil ověřili. Byl to zrzavý chlap, velmi chytrý, uměl perfektně anglicky, francouzsky, ně mecky a španělsky. Hned po příchodu ho udělali Španělé tlumočntkem. Mnoho vyzvídal, varoval jsem před ním všechny nové příslušntky. Ain ger a Douglas, skuteční Angličané, mi o něm donášeli zprávy. Podal jsem hlášení přidělenci, který si pravdivost údajů překontroloval. Cihlář se stal správcem české knihovny. Vypůjčuji si od něho knihy a řadu jsem jich už přečetl, což je pro mne velmi vítané. Z Mirandy odešel Johny, můj sekretář. Byl velmi šlasten, protože v Anglii se má setkat se svou mladou ženou, kterou pustili z Madridu. Vzaljsem si k sobějako sekretáře Stanleye Aingera, zaníceného bombar déra. . . Při jedné večerní bandeře jsme měli velkou legraci. Někteří lidé byli opilí a loudali se pomalu k nástupu, pricházeli pozdě. Mnoho jiných zůstalo ještě v barácích. Četaň začali řádit. Rozestavili vojáky kolem východní strany hřiště a nařídili jim chytat opozdilce. Začala honička. Španělští vojáci dělali všechno tak nemožně, že nakonec honili sami sebe. Spolupracovali jsme s opozdilci, ajakmile některý vběhl do našich řad, přeli jsme se se španělskými vojaky o času jeho příchodu. Utrpěli fiasko i s četaň. Vojáci chytili vězňů jen několik a poslali je pod banderu na hanbu, četaři jako obvykle nadali vojakům "koňo". My jsme se smáli. Četaři si na nás vylili vztek tím, že nás po parádě nechali dlouho stát v řadách. Vyskytla se další tunelová aféra Španělé objevili nový tunel. Konstruktéry byli zase houževnatí Poláci, chtěli spojit šestnáctku s "calabosem" a dodávat pak vězňům nářadí k prokopání tunelu z "calabosa" do hlavniho kanálu, který se táhl středem campu pod Italskou promenádou a ústil do řeky za campem. Byla to poslední naděje. . . Francouz který mi za cigarety nosil rančo Ainger jako poddůstojnik dostával jídlo jinde a já jsem nemohl opustit kabinu pňšel se šrámy na čele a v černých brýlích. Nechtěl říct proč. Další rvačka se opakovala ještě druhý den. Pomlácení zůstali doma, a skuhrajíce na postelích, vyhrožovali pomstou. Mám dojem, že Miranda se bez pranic neobejde nikdy. Přítel Šedy, Jugoslávec, mi pravidelně půjčoval Flight, odborný anglický letecký časopis, který dostával zahadným způsobem z Barcelony. Ainger v něm našel ve sloupci "missing" své jméno. Doma však věděli, že je zdráv, a těšili se na jeho návrat. Měl jsem tedy zajímavou četbu. Prohlížel jsem si fotografie, ponoňl jsem se do četby zajímavých válečných pňběhů a pripomněl si i svůj, který jsem pro nedostatek času ještě svým kamarádům nevyprávěl. Bylo to za bitvy o Anglii. . . Do podzimního jiskňveho poledne na pomocném letišti v Debdenu zařvala siréna, dala povel k organizovanému zmatku. Dveře dvou skořepinových provizorních krytů se rozlétly a vyrazili z nich tň piloti a patňčný počet leteckých mechaniků. Zatím nepadlo slovo. Nebylo ani třeba každý věděl, co siréna chce. Ještě nedozněla, a už se tň pňhrbené hurikány překotně rozbihaly po travnatém terénu. Na nikoho se nečekalo a řízený zmatek se pomalu změnil v úhledný roj tří "huroušů" ve vzduchu a v klidný návrat "šmíraků" do plechových budniků. "Haló, Globus, zde Kiwi žlutá jedna. Jak mne slyšíte? Jsem ve vzduchu, přepínám," ozval se silný hlas našeho velitele poručika Czernina. . . Letím na pravé straně šípové skupinky jako Kiwi žlutá dvě a nevím ještě, co z toho bude. Kdesi hluboko pod zemí pár kilometrů od Londýna se chystá úsekový kontrolor nás vést a ví toho rozhodně daleko víc než my. Má k tomu 176 177
konečně báječné prostředky radary, hlásky a hezká děvčata, která mu a mohlo by nastat nebezpečí z prodlení, proto je stale jen na pňmu. dole pod jeho zasklenou galerii posunují na horizontální mapě našimi Koulíme divoce a dychtivě očima po dírách v mracích. stihacími letadly i německými vetřelci. Vidí všechno ze sveho hnízdečka "Tally ho!!" zařve najednou Jack a hrr dolů. My za ním. Valečnický z ptačí perspektivyjako na dlani. V naprostém tichu, které je v operačním pokňk leteckých lovců je populární po celé Británii. Zavedli jej asi Kanasále po celý den úzkostlivě dodržováno, slyší cvaknutí svého vlastního dané a znamená "halali". přepínače, když nám odpovídá: Ostříží Jackův manévr byl počátkem našeho úspěchu. Vyhnali jsme "Haló Kiwi žlutájedna, zde Globus, slyším vás dobře. Andělé patnáct, nájezdnika z mraků pňnutili ho k sestupu a vymanévrovali si k souboji orbit. ideální podmínky. Czernin vydal poslední rozkaz "do toho" s neodpusti Pak začala výměna údajů, které vypadají jako rébus pro nezasvěcené, telným "good luck, chaps hodně štěstí, kamarádi" a vystřelil. Za ním ale pro nás znamenají jasné pokyny a přilcazy. Prvý zněl: Rychle do já a pak Jack. Jsme v tisíci metrech, koutkem oka stačím pod sebou patnácti tisíc stop, kroužit nad letištěm. vpředu postřehnout velké město, Cambridge. Protahlý, dvoumotorový S tím rozhodně není spokojen Kiwi tři, pětadvacetiletý Walesan Jack. bombardér dornier 17 se jasně rýsuje v zaměřovači. Měl by se raději Jsem přesvědčen, že už nyní zatím jenom sám pro sebe pustě nadává. vzdát, nemá nejmenší naději na záchranu. Ale Němci jsou poslušní vojáMá hrozně nerad "orbit". protivné kroužení na místě a ještě k tomu nad ci, bijí do nás stejně jako my do nich. Vidíme jejich střelbu jako když letištěm. Ani já nejsem spokojen, zavání to buď klamným poplachem proti nám vrhají dlouhé, bleděmodré bavlnky, tak nám pňpadá jejich nebo bojovou zálohou a bývá z toho nakonec "palačinka", "pancake", trasující střelivo. Provádíme klasické útoky ze dvou třetin zezadu z obou což znamená přistát. Velitel žlutých Kiwi poslouchá, vyměňuje nějaké stran, abychom zasáhli co nejdřív a co nejúčinněji. Už máme druhé kolo zprávičky kterým my dva na křídlech věnujeme málo pozornosti, pak se za sebou. Kroužíme kolem smrtelně zasaženeho nepřítele. Posádka dornás ptá, zda ho slyšíme. Poslušně odpovíme, že ano, a nalepeni na jeho niera už potřetí uslyšela hrozivé bubnování našich střel po svém stroji. křídlech stoupáme s ním. Občas nás opohlavkují flakance cumulonimbů Musí být zraněna, musí už krvácet, to snad není možné, aby tohle všechno přesto, že se jim Czernin obratně vyhýbá. Kličkujeme nádherně modelo vydržela! Pálí však dál. Slyším asi dvakrát cvrnkot kuliček po hrbetě vanými hradbami nebeského panství a šplháme k "andělům". Trošku výš sveho "hurouše", ale co je to proti té záplavě, kterou musí schytat oni nad námi straší vrstevnatá clona mraků, té se už asi nevyhneme a musíme z našich čtyřiadvaceti rychlopalných kulometů! jí proletět. O prolétnutí by nešlo, ale jde o Jacka, kterého clona dráždí Obyvatelé historickeho univerzitniho města myslím nikdy nezapomez jiného důvodu: nepřítel se v ní může skrýt. Už to trvá dost dlouho a Jack nou na pekelné divadlo. Asi pět set metrú nad svými hlavami vidí pohřeb přepíná a veřejně a nekódovaně projevuje svůj názor. . . Kývám na sou nacistickeho nepřítele, jemuž hori pravý motor a který se přerušením hlas hlavou a mírně kolébárrl huroušem, ale jako zástupce Českosloven střelby konečně vzdal. Přestali jsme okamžitě útočit a převzali úlohu ska ukázněně držím jazyk za zuby. Velitel roje, patrně pro svou britskou pohřebního konduktu, neboí do vzdávajícího se nepřítele nikdy nestřilíhraběcí dignitu, také mlčí, nekárá Jacka. A zase nějaké pokyny zdola. To me. Uvědomuje si osádka dornieru naši generositu, zakon slušnosti váuž je zajímavější: lečnilců, který luftwaffe tak hanebně pošlapala u Dunkerque ve francouz "Sledujte kurs 315, výška l2." ské kampani a na který prý kašle ještě zde nad Anglii?! Universitní čtvr Konečně se něco děje. Opouštíme prostor nad letištěm a jdeme něko přelétáme ve 300400 metrech, určitě nás pozorují i ctihodní profesoň se mu naproti. Pak nám země náhle sděluje, že za chvlli uvidíme Huna. svými žaky. Zase oboustranná výměna zpráv, velitel už podruhé hlásí, že Huna Čoudící oběí právě minula město, posádka se rozhodla seskočit padánevidíme asi se skrývá v mracích. ky. Bylo pozdě. Pilot, patmě zraněný, nervózně lomcuje kormidly, ostat , Kurs 310, teďjste v jeho prostoru. Směřuje na Cambridge." ním trvá dlouho, než se odpoutají. Dornier ztrácí drahocennou výšku. , Czernin potvrzuje pňem a ptá se nás, zda jsme rozuměli, či spise, zda Dvěma trosečntkům se záchranné deštniky neotvírají a jako kámen se řítí víme, o cojde, protože zatím stále mluvil jenom on. Jak bychom nevěděli k zemi. Jenom třetí je šíastnější a pňstává živ na poli. Pilot pokračuje hlásíme oba! Jack by zase rád řekl něco nekódovaneho na adresu v klouzavém letu. Už se nikdy nikdo nedozví, jak chtěl všechno zakončit. mraků, ale teď už to neudělá, zdola přicházejí přiliš cenné informace Náhle se příd bombardéra obrátila kolmo k zemi, do niz se pak celý le 178 179
toun zaklínil. Obrovský a vysoký sloup dýmu s červeným kohoutem nahoře odhlásily konec boje. Zakroužili jsme kolem místa tragédie a našeho vítězství a pak jsme se zaletěli podívat na plukovníka luftwaffe, který seděl uprostřed pole se vztaženýma rukama před dívkou třímající výhružně deštnilc. Jak podivný úkaz druhé světové války. . Czernin směšnou scénku "nalétl" prudce vzal za řídící páku a poděkoval dívence pěkným stoupavým výkrutem. A protože šlo zároveň o ,victory roll", salto vítěze, přidali jsme se k témuž manévru i my a udělali tečku za pňhodou dne. Kontrolor z operačniho sálu potvrdil Czerninovo hlášení o sestřelu a pak se zeptal, zda jsme v pořádku a zda nic nepotřebujeme. j "Ne, děku eme. Vraceli jsme se v těsné formaci a Czernin se ozval: , Haló, Kiwouši, byla to dobrá práce!" Pak rychle přepjal na poslech, kdyby se náhodou zase něco naskytlo cestou domů. Zaculili jsme se do kožených a gumových náhubků své výstroje. A pak jsme přistáli. . . 180 Konečně v Madridu Před několika dny se objevil na scéně ruletář a poutá ze všech atrakcí největší pozornost. Je to Španěl a řve stejným způsobem jako šejdiri na pouti. Lidé sázejí, berou, prohrávají, nejčastěji prohrávají. Na Anglické promenádě máme zase něco noveho vídeňskou kavárnu. Spolek několika rakouských židů a Španělů sehnal kdesi dva dlouhé stoly, několik židlí a začal obchod. Na jednom konci stolu vaří Španěl kávu v krásném vaňči, který zhotovili internacionalisté v Mirandě z konzervových plechovek, pak ji podává ve sklenicích. Když je hezký teplý večer, přinesou si hosté své pohodlné židle a lehátka až se divíte, kde to všechno sehnali a bezstarostně popíjejí. Hosty snadno můžeme roztřídit na nóbl kavárenské povaleče, businessmany, politiky a jiné. Debatují o všem možném, ale nejvíc o válce, kdo ji vyhraje, o zkušenostech z cest, kdo bude kdy uvolněn z tabora a posléze též, co budou dělat, až všechno utrpení skončí. Čím víc se blíží hodina spánku, debata vázne, a když se kavárenští hosté rozcházejí, zračí se na všech tvářích starost nebo tupá rezignace jako v jiných dnech. Často jsem pozoroval velmi hezkeho mladeho muže, který vydržel sedět u kávy celé hodiny, aniž promluvil slovo. Občas se někam zadíval a zapsal si něco do sešitku. Básník? Nebo blázen? Zapomněl jsem poznamenat že do campu pňšel rotný Templeman, byl sestřelen při návratu z operačniho letu na Německo kdesi nad Francii. Byl to Kanadan, velmi sympatický chlapec. Obdivovali jsme jeho výkon celou cestu do Španělska konal pěšky, trvala mu skoro čtyřicet dní. Pňšel k nám zhublý, vyhladovělý, dvakrát se zřítil v horách, přerazil si žebro, nalomil páteř a zlomil nohu v kotniku, nakonec ale dorazil. Museli jsme ho dát ihned na ošetřovnu pod dozor bulharskeho a belgickeho lekaře. Navštěvovalijsme ho často a nosili mu různé dobroty,jaké sejen daly sehnat. Chlapec byl velmi nedočkavý, co nejdříve se chtěl uzdravit a dostat se do Anglie, aby mohl zase létat a bombardovat Německo. . . 181
Ve středu jsem zase ekal s napětím pňdělence, až vyjde od velitele tabora. Má prý u sebe jeste Jednu listinu! Jako při každé jeho náštěvě pozdravili jsme se s majorem Haslamem hned u brány a hned tarri Jsem se ke své velké radosti dozvěděl, že jsem též uveden na listině, byJako poslední. Vyridili jsme oficiálni korespondenci a čekali netrpělivě na telefonní rozhovor, který si vyžád3l major Haslam z tohoto důvodu: Velitel tabora propustí jenom ty, kteři Jsou jmenováni budto v telegramu zaslaném bo na zakladě jineho úředního zmocnění. Listina s deseti dodatečným, mény, kterou prinesl major Haslam, nebyla však koli pňdělenec byl vyrozuměn, že ministerstvo ničím a nikým ověřena, a eliteli tabora v Mirandě dodatečný telegram války v Madridu poslalo jako autorizaci k našemu propuštění. slam telefonoval uměl velmi dobře španělsky Asi za hodinu major Ha p s frankovci a všechno dobře do adlo. Litovali jsme Weetse, který v IVlirandě seděl již půl foku a sta7e bez naděje, takže byl často velmi nervózní. ště 2 P aposled jsem si je aúřadoval a ředal funkci nadporučíkovi Bar nr p p N kerovi. Byl jsem urče elitelem trans ortu a musel jsem se ostarat o všechny osvobozené, aby Podepsali protokoly. Za pomoci několika Belgičanů se mi podařiloje sehnat. Pakjsem šel s majorem Haslamem na ošetřovnu navštívit Templema. Tak takjsem chytil španělského dokto rý musel podpisovat lekařské vysvědčení, bez něhož nepropouštěli. ra, kte Na balení věcí mi zbývalo maIo času. Zanechal jsem svým kamarádům velký nový kufr, dar N. P C"ffitha, a dal jsem si své svršky do maleho kufru dřevěneho; můj majetek byl stále skromný. Nakonec jsem pobihal po taboře a loučil se se znáy" Neměl jsem mnoho času, všichni osvobození byli již shromáždni u brány a čekali na mne, španělský četař dokonce nadával a poslal pro mne vojaky. Ještě jsem musel vyřídit cosi 5em k radosti čekajících přiběhl k bráně. Tam ná tá o louč ňí áodoprovodu známeho "venga, venga", vykňkovaneho španělskými vojaky. lo, že jsem se nemohl rozloučit se všemi Čechy. Ale Velice mne mrze P P snad tak bylo lépe, bylo b to ro ně i ro mne smutné. Vzpomínám na chlé loučení se Šedou. Jeho "kancelári bylo několik lidí a důležité Qoložil jen třesoucím se hlasem: věci napsal proto na papír. " "Chceme vědět pravdu 5tůj co stůj. Konci papíru stálo: "Dělám tunel. Chci od tebe Porozuměl jsem mu. Na y ještějednu bednu." Užjseit! u nemohl v hovět ale řekljsem Barkerovi, , a Přál jsem mu, aby se jeho plán zdaňl, a přál aby mu dal vše o co požád jsem mu ještě víc, aby se všem Čechům podaňlo odejít z tabora volnou cestou jako mně. Útěk z Mirandy byl spojen s velkým nebezpečím a věděl jsem, že Šeda i ostatní jsou odhodláni riskovat vše. Na osvobozovací listině bylo moje jméno zase zkomoleno a znělo Fajetl. Nedivil jsem se už, ale měl jsem obavy, aby Guardia Civil nic nenamítala. Stalo se totiž často, že v důsledku zkomolení jména byl osvo bozený zase zadržen. Naštěstí má skupina nebyla prohlížena civilní poli cii vůbec a teprve později jsem zjistil důvod. Konečně jsme byli za branou koncentraIcu. Ohlédl jsem se a spatňl své internované kamarády z tábora, kteří se se mnou máváním loučili. V popředí stál Šeda. Jeho a všechny další české chlapce jsem za pobytu v Mirandě poznal důkladně a slíbil jsem jim, že budu intervenovat v Londýně, ačkoliv jsem věděl, že tam pro jejich osvobození už pracují. Spoléhali na to že přímá intervence bude účinnější než stálá korespondence, která byla mnohdy obtížná. Se smišenými pocity jsem šel vedle majora Haslama který je asi vycítil a pomalu je začal rozhánět svými poznámkami o Madridu a svobodě. Pňšli jsme do hotelu, kde jsme byli přechodnými hosty vojenského pňdělence. Bylo tomu tak prý každou středu a vyvinul se z toho již obyčej. Výborně jsme se najedli a za chvi7i pro nás přijelo auto, které nás vezlo dál. Jela s námi také dcera vojenskeho velitele tábora v Mirandě a myslím, že právě ona byla příčinou toho, že nás Guardia Civil pň odchodu neprohlížela. Nás propuštěných bylo devatenáct. Musel jsem často napomínat temperamentní Polaky, aby před veřejností mluvili anglicky. Vedle šoféra nasedla velitelova dcera, která jela navštívit tetu do Madridu. Chtěla se s námi bavit, ale ignorovali jsme ji. V ambulanci, která nás vezla, jsme seděli těsně vedle sebe na zemi. Asi po dvouhodinové jízdě jsme zastavili před nějakým statkem, kde si pňdělenec i španělský šofér cosi vyňzovali. Vylezli jsme ven, abychom se trochu protáhli a nadýchali se, ambulance se dala špatně větrat a páchl tam benzín. Nahlédl jsem ze zvědavosti do dvora hospodářství, kde mě nepořádek až zarazil. Když jsme pak osvěženi vyjeli, vůz řídil major Haslam, který tak činil rád byl totiž předtím s námi namačkán vzadu. Asi kolem deváté večer jsme opět zastavili, tentokrát však před moderním hotelem, vybaveným opravdu vším komfortem. Pili jsme tam výborné víno a jedli sendviče. Obsluhovala nás hezká Španělka, mluvila dokonce francouzsky. Kolem půlnoci jsme učinili ještě jednu zastávku ve vesničce, kde bydlela teta seňority. Teta pozvala vojenského pňdělence na kávu, asi za ochotu, že svezl její neteř, ajá zase použil zastávky ke krátké procházce a hlavně k ukojení 182 183
zvědavosti, jak vypadá jiné španělské hospodářství. Prošel jsem malým náměstíčkem, kde domy zvenčí působily ošklivě, a nahpledl jsem do jed noho z nich malým osvětleným okénkem. Zde mě nao ak zase zarazila nebývalá čistota i pořádek, na prostřeném stole bylo vidět i vidličky. Španělsko, země kontrastů... A pak zbývala cesta do Madridu. Byla špatná, vzduch ve voze byl již zkažený, ale všechno nepohodlí bylo rájem proti Mirandě. Konečně v Madridu! Bylojiž kolem páté hodiny ranní, a přestože jsme měli ztuhlé údy a bolest v celém těle, vyskakali jsme radostně před budo vou vyslanectví a chtěli být honem na nedotknutelné půdě zastupitelské ho úřadu. Až nás musel major Haslam krotit. Zavedl nás do velké místnosti, kde naridil kuchaři, aby nám přichystal jídlo a čaj. Poradil nám, abychom se mezitím šli vykoupat bez čaje a bez lázně to u Angličanů prostě nejde. Radoval jsem se ze sprchy, a když jsem poté popíjel horký čaj, cítil jsem sejako na vojenském letišti Hornchurch, kdyžjsme měli ranní hoto vost a za svítání sluha Frank servíroval čaj a sušenky. Major Haslam nás shromáždil a dal pokyny, jak se máme chovat v hotelu, do kterého nás za chvili zavezou. Hlavní a nejdůležitější věcí je hotel neopustit a nevycházet ani na chodnik. Jakmile by nás zastavil strážnik nebo tajný a zjistil, že nemáme legitimace, dal by nás ihned zavřít do madridského vězení a museli bychom znovu projít Mirandou, žádná intervence by nepomohla. V hotelu jsem dostal pokoj sám pro sebe a hned jsem usnul. Asi v deset hodin jsme snídali. Přímo naproti našemu stolu seděla skupina Němců, nějaká "dobročinná" mise. Skládala se z pěti sester, yojaka a civilisty. Voják nebyl ani frajtrem, ale domýšlivý byl jako plu kovnik. Chvilemi se choval dokonce drze a prohlížel si nás svrchu. Ihned jsme se mu revanšovali, mluvili jsme nahlas anglicky a francouzsky. Dopoledne jsme se vrátili na vyslanectví a tam jsme napsali hlášení o svých osudech. Vyslanectví bylo v krásné budově. Na dvoře rostly palmy, u vrat livrejovaný sluha. Bylo tam prý na dvě stě zaměstnanců. Major Haslam mě pozval k sobě. Musel jsem projít mnoha kanceláře mi a viděl jsem, jak se všude horečně pracuje. Setkal jsem se také s majorem Griffithem, ktereho potěšilo, že jsem už venku. Na oběd jsme jeli zpět do hotelu Mora, Němky a Němci tam byli též. Britských příslušnilců bylo tolik, že nám hoteliér dal zvláštní stůl. V mé skupince byl také belgický kněz a polský lekař. Jeden Polák vedle žertoj val, že se nám nemůže nic stát: i v nejhorším, umřeli už někdo dostane ihned pomazání. Vesele jsme se bavili. 184 Španělé dovedou znamenitě varit. K obědu a k večeri jsme měli čtyri chody a víno, které jsme si ovšem museli platit ze sveho. Jídla bylo dost, ovšem drahé a chudí lidé venku strádali. Nicméně nebyly poměry tak ubohé, jak mi je líčili ve Francii. Lidé tu chodili slušně oblečeni, ve výkladech bylo dostatek zboží. Jedině v dopravě byl vidět vliv války, auta jezdila omezeně a v pondělí prý nesměl jezdit nikdo. Major Haslam mě odvezl na španělský úřad a cestou jsem zjistil, že kromě taxilců jezdí po Madridu jen zahraniční diplomaté. Primát měli Angličané a Němci. Jak by také ne, oba tyto národy tu měly zájmů a práce až nad hlavu. Po obědě jsem si šel lehnout. Bylo nesmírné vedro a nemohl jsem je vydržet ani v pyžamu. Převaloval jsem se na posteli a divil se, jak místní obyvatelé mohou spát. K večeru si pro mne prijel opět Haslam. Na vyslanectví jsem vypil šálek čaje a pročítal jsem válečná komuniké, různé zprávy o letectvu a poslouchal rádio. Situace v Egyptě a v SSSR nebyla růžová, na Angličany to však priliš nepůsobilo. Smysl pro humor neztratili ani v nejmenším a v práci byli stejně klidní a seriózní jako v době vítězství. Večer jsem se seznámil s leteckým pridělencem majorem Taylorem, který měl krásně zařízený byt o více pokojích. Uvítali mě tam výbornou whisky, v Anglii už po dvě léta nic podobneho nepijeme. Byla správně chlazená, a tak se nám pěkně povídalo. Vzpomínali jsme na létání. Potom jsem byl pozván na večeri, měli jsme španělskou omeletu a divokou kachnu. Nakonec prišlo na stůl dokonce plzeňské, snad na mou počest. Nevím, kde je sehnali. Povídali jsme si až do jedné hodiny v noci, Haslam mě pozval, abych u něho přespal, bylo přiliš pozdě jet do hotelu. Také mi řekl, že budu představen britskému velvyslanci. Před spaním jsem si vyšel na balkón. Bylo ještě horko, zdi madridských domů zachytávají ve dne teplo a v noci je zase vyzařují do ulic. Ráno odešli moji přátelé do úřadu a nechali mě samotneho ve svém bytě, protože jsem se tam měl sejít s naším vyslancem Formánkem. Hra1 jsem si na Angličana: dal jsem si lázeň, objednal si snídani a pak jsem na pohovce pročítal ilustrované časopisy. V jedenáct hodin pan vyslanec prišel. Blahopřál mi k osvobození a chtěl, abych ho navštívil v jeho bytě. Uznali jsme však dodatečně, že je lépe a jistější jednat v Haslamově bytě nebo na britském velvyslanectví. Mluvili jsme samozřejmě ponejvíce o Mirandě. Objasnil mi mnoho věcí, které mi pro nedostatek času nemohl sdělit při své jedné návštěvě v campu. Vyslanec, velmi priemný diplomat, pracuje seč múže pro osvobození 185
Čechů z vězení a koncentráků a má myslím, nejtěžší pozici ze všech našich diplomatů v neutrálních státech. Je tam vlastně naším neoficiálním Zástupcem, protože Španělsko uznalo protektorát. Má nesmírné potíže. Griffith mi jednou vyprávěl jak Formánek trpce nese osud mirandistů a shání všechny možné protekce a sestavuje stále nové a nové plány, aby fnohl osvobodit krajany. V poledne jsem byl zase hostem Angličanů. Oběd byl velmi dob . lleměli jsme led na chlazení piva, a tak major poslal pokojskou k Italům. pod námi totiž bydleli Italové, nad námi Němci. A tu se stávalo, že když byl nedostatek ledu, posilali pro něj k Italům či k Němcům, anebo Němci a Italové si zase posllali k Angličanům. Válka je divná věc. . Odpoledne, když jsem šel s Taylorem na vyslanectví podat písemný raport o svém souboji, byl jsem informován, že velvyslanec Sir Samuel 1Ioare mě přijme pro nával práce až další den. ;: Poté jsem se šel podívat do kanceláře na majora Haslama a Griffitha ".. s , nimižjsem si dobře rozuměl. Smluviljsem také vycházku svých "podří zených do města. za ýpaly mě otá k bze všee v hotelu Mora. Sotva jsem se tam objevil, ch stran. Chtěli vědět, co je nového, kdy poje deMuseljsem delat váž eo peníze, kdy se pořádají býčí zápasy. . . h. i "Do města nesmíte;" řekl jsem přísně. "Pozítří sem pňjde jedna Angli čanka z velvyslanectví a půjdem se podívat na promenádu a do Prada , největší madridské obrazárny. Býčí zápasy bych chtěl také vidět, ale ko nají se jen v neděli nebo ve svátek a místa jsou prý vyprodána dlouho i předem." . . Němci z hotelu zmizeli, měl jsem radost. Představili mějakési mladéBelgičance, která byla nevinně vězněna po čtyři měsíce. Byla maliřkou a kreslila skvělé portréty. I Po večeři jsem si sedl s kamarády na balkónek a díval se na Madrid. Hlavní třídou projížděly vozy elektrické dráhy, pod stromy se procházeli sePoři a sličné i méně sličné seňority. Nejvíce jsem se bavil s belgickým knězem, jinak parašutistou zpravo dajské služby, který mi vyprávěl o obdivuhodné práci polských tunelistů v lVlirandě. Byl to veselý inteligentní muž a velký optimista. Když hostin ský zavřel jídelnu, museli jsme opustit balkón a odejít k pultu. Bavili jsme se tam i ve své mateřštině, ale byli jsme opatrní, protože v místnostech se potulovalo mnoho individuí, která jsme předtím viděli hovořit s Němci. Hoteliér byl také podšívka a s každým si to žehlil, mluvil francouzsk i německy. y 186 Před odchodem na lůžko jsem sdělil svým svěřencům, že jsem byl s pňdělencem na španělském úřadu a že major doufá, že v neděli odjedeme do Gibraltaru. Belgičanka nám ukázala portréty, nakreslené v ženském vězení měla jich asi padesát. Ke každému obrazu vyprávěla historii. Tak např. nám ukázala velmi hezkou ženu s třemi děcky, z nichž jedno se narodilo ve vězení. Žena sama se dostala do žaláře omylem. Belgičanka ve vězení nakreslila i symbolické scény vlastní kompozice. Mezi spoluvězni našla prý mnoho žen s výrazem vlídnosti, pokory a něhy, a vybrala si je za modely andělů, svatých a madon. Konečně mě pňjal britský vyslanec, blahopřál mi k úniku. Měl již o mně zprávy, ale dal si znovu krátce ode mne vyprávět, jak se vše zběhlo. Pak jsme přešli na ožehavý problém našich v Mirandě. Ujistil mě, že Britové dělají vše pro osvobození spojenců a že doufá v úspěch. Během rozhovoru jsem zjistil, že naslouchal velice roztržitě. Omlouval jsem to sice jeho přepracovaností, přesto však rozhovor ve mně zanechal dojem, že Britové musí řešit jiné, pro ně důležitější věci a že bohužel "Miranda business" je asi úkol vedlejší. Sešel jsem se opět s Haslamem a dal jsem mu dopis pro Šedu, napsaný předem v hotelu, s dodatkem po rozmluvě s velvyslancem. Poslal jsem též dopis Ivanu van Massanhovovi a Bakerovi. Na britské vyslanectví přišel vyslanec Formánek se svou ženou. Paní Formánková byla velmi pňemná a půvabná paní, která mi také blahopřála a litovala, že mě nemohla pozvat do svého domu. Hovoňli jsme o Madridě, o domově a o válce. Oba se nejvíc těšili na den, až bude Madridem projíždět Šeda a jeho skupina. Při loučení jsme si řekli: na shledanou v Praze! Zmínil jsem se Griffithovi, že moji podřízení by se rádi podívali ven. Litoval, že v Madridu není nahodou právě nikdo, kdo se obvykle stará o prohlídku města, a nabídl se že nás odpoledne odveze vykoupat se do hor. Byl jsem tím nadšen. Pň tom mi také Griffith potvrdil zprávu o pňpravovaném odjezdu do Gibraltaru. V hotelu jsme obě radostné noviny ohlásili, a protože se muselo jet nadvakrát, usnesli jsme se, že účastníci koupání se musí vylosovat, aby výběr byl spravedlivý. Se mnou jel Polak a Belgičan. Griffith byl báječný člověk, na odpolední vycházce byl velmi pňemný. Jela s námi také jeho paní s níž jsem se již znal. Snažila se opravdu zpňemnit nám poslední chvile zdejšího pobytu. Projeli jsme na hlavní asfaltové silnici asi polovinu Madridu, ale mnoho z něho vidět nebylo. Periférie byla nesmírně ubohá, místy zůstaly 187
,: i i ; I , ; I.;. , ;;. i::; stopy občanské války. Zahlédl jsem další španělskou raritu mlácení obilí. Malý plácek udusané hlíny, někdy čtverec, jindy kruh, na něm rozprostřeno zralé obilí, okolo několik chlapců a žen v širokých slamě ných kloboucích. Každý má vidle a vyhazuje zrno v plevě do vzduchu. Těžké zmo padá přímo k zemi, plevu odnáší vítr stranou. Paní Griffithová podotkla, že je to typický španělský zvyk, a vy právěla, že kdesi v Burgosu viděla pěknou slavnost mlácení. Uprostřed náměstí naházeli Španělé obilí a přivedli opentlené kobyly, které je mláti ly šlapáním. Všichni občané dědiny vyhazovali obilí do vzduchu, byli prý v nádhemých národních krojích. Až na to mlácení a pustý kraj jsem už neviděl nic. Asi šedesát kilomet rů za Madridem bylo jezero, jediná voda, která napájela Madrid. Odbočili jsme z hlavní silnice a projížděli trochu malebnějším krajem, ale po velmi špatné polní cestě. Zastavili jsme se u jakési hospůdky a Griffith tam zamluvil večeři, pak jsme pokračovali dál podle potoka vysoko do hor. Pohoří "La Pedricha", vysoké asi tisíc metrů, bylo holé. V potoce nebo řece se koupalo několik lidí a nejlepší místečka byla obsazena. Vydali jsme se tedy proti proudu pěšky a objevili přírodní bazének. Dalo se v něm plavat, to nám stačilo. "Kabin" pro svlékání b lo v okolí plno. Sem tamjsme vyplašili nějakého hada, který se vyhříva ňa balvanu, ale to patřilo k romantice. Koupání bylo znamenité, byl jsem překvapen teplotou vody. Horské potoky bývají zpravidla studené, byli jsme poměrně dost vysoko, ale voda přímo hřála. My mirandistéjsme měli takovou radost ze života, že jsme ve vodě vyváděli jako malí. Rllcali jsme, že to byla nejlepší chvile našeho cestování na svobodě. K večeru jsme se ustrojili a zajeli do hospůdky. Byla na malém kopci nad cestou a měla zahradní restauraci. Pod námi v údolíčku hrčel in potok a v něm se koupali místní obyvatelé, zpívali si při tom. Seděli jsme na prirodní terase a viděli jsme do hor a do údolíčka. Hory byly ve stínu temné, ale krásné. Do restaurace se trousili lidé a většinu cesty zpívali. Jedna babka byla neopatrná a při vystupování na terasu si zlomila ruku. Španělé byli ustrašeni, ale utěšovali ji. Na zpáteční cestě se mi chtělo spát. Všichni jsme byli příjemně unaveni. Griffith řídil vůz jako profesionál a velmi brzy nás přivezl do Madridu. Před Madridem bylo ve voze poměrně chladno. Jakmile jsme však vjeli na předměstí, foukl do vozu horký vzduch ve městě bylo jako za ecí. Ulice byly jasně osvětleny a všude plno lidí, mladých, starých i dětí, V Madridě začíná život kolem desáté večer. Na periférii jsme se proplétali mezi Španělkami, které korzovaly po celé ulici. Uvnitř města byl provoz normální a obyvatelé chodili po chodnících. 188 V hotelu už všichni spali. Bylo zase veliké vedro, ale už jsem si trochu zvykl a usnul jsem celkem brzy. Dnes je 16. srpen. Kolem desáté hodiny ranní jsme se vydali s jednou Angličankou z velvyslanectví na prohlídku světoznámé obrazárny Prado. Byly tam nádherné originály vynikajících malirů všech škol: poprvé v životě jsem uviděl opravdového Goyu, o kterém jsem tolik slyšel a četl. Kdyžjsme se vrátili do hotelu, pozval jsemjménem kamarádů naši oběta vou průvodkyni na oběd. Posadili jsme obě ženy, ji a belgickou maliřku, do čela stolu, objednali nejlepší víno a cítili se tak trochu kavalíry. Odpolednejsme si šli lehnout a vychutnávali poslední siestu. Očekáva li jsme radostně dobu odjezdu. Přesně v šest přišel Haslam a přivedl pět Angličanů, vypravovaných na stejnou tratjako my. Dva z nich byli invalidé od Dunkerque. Jeden měl rozštíplou spodní sanici, všechny zuby vyraženy a v těle několik ran. Druhý měl amputovanou nohu a na druhou byl chromý. Strávili dva roky ve Francii, kde je dobri Francouzi schovávali, ale kde pochopitelně nemohli dostat potřebné ošetření. Tri ostatní byli velmi štastní, protože unikli z Francie do Madridu, aniž byli zastaveni. Na ty jsme se dívali spatra. Šlo jim vše hladce, ve Španělsku si pobyli jenom týden a nebyli "legionáři mirandisty. Haslam pro nás nakoupil v hotelu mnoho lahví minerální vody a pár lahví vína, kteréjsme snesli do ambulance. Cesta do Gibraltaruje dlouhá, bude vedro a budeme mít žízeň. Na nádraží jsme šli pěšky. V ambulanci se vezli jenom invalidé a dva muži, kteří opatrovali proviant a pití. Na ulicích bylo rušno a před nádražím to vypadalo jako o všesokolském sletu. Španělé vráželi do nás, my do nich, protože jsme se v davu ztratili a pak jeden druhého hledali. Konečně jsme se shromáždili u naší modré ambulance, kterou každý znal, a vykládali košíčky s ovocem a se sendviči. Kolem našeho auta se seběhlo mnoho kluků a civěli na nás. Dávali jsme na ně pozor. Major pro nás objednal půlku vagónu a na nástupišti mě představil španělskému detektivovi a anglickému úřednikovi Albertovi, kteri pojedou s námi jako průvodci. Nový Angličan byl velmi příjemný, byl zaměstnán několik let na zastupitelském úřadě v Praze a nemohl na Prahu zapomenout. Před odjezdem jsem se srdečně rozloučil s majorem Haslamem, děkoval jsem mu za jeho práci a dobrotu. Jeho péče o mirandisty byla opravdu prilcladná. Nejraději by byl viděl, aby všichni spojenci byli už venku, ale "znáte přece maňana business", dodal. Vlak se pohnul. Všichni jsme vlezli do oken a dlouho mávali. 189
Seděl jsem velmi pohodlně, nebof celé kupé bylo pro anglickeho prů vodce, detektiva a mne. Ostatní seděli po šesti. Albert uměl španělsky, a tak jsem zaóavu s tajným ponechal jemu a pohlížel na Madrid. Na periférii jsem opět viděl několik rozstňlených baráků z občanské války. Prošel jsem odděleními s polským doktorem, rozdělil víno a minerálku a doporučil všem, aby mezi sebou mluvili jen anglicky nebo francouzsky. Krajina byla fádní jako poušř. Brzy jsme dostali žízeň. Za chvili za námi pňšel malý Španěl a řekl něco našemu tajnému. Albert vysvětlil, že jde o kamarády a že si půjdou popovídat do vedlejšilio vagónu. V jedné zastávce vletěl do našeho kupé nějaký nový tajný a začal na mně a na Albertovi rozlíceně žádat dokumenty. Angličan měl sice náš seznam, ale průvodní spis měl náš detektiv. Tajný nechtěl věřit, rozčilv val se, ale nakonec ho Albert zdolal anglickým klidem. Albertovi se udělalo nevolno a odešel do spacího vozu. Za chvili se vrátil "náš" detektiv. Netrvalo dlouho a přísný tajný se objevil znovu, ale hned na prahu kupé se překvapeně zarazil. Podle uctiveho chování jsem zjistil, že náš detektiv je služebně starší. Horlivý jinoch začal cosi brebentit, náš tajný ho suše vyhodil. Jeli jsme poněkud zelenější krajinou. Detektiv se na mne usmíval a zřejmě nevěděl, jak začít hovor. Dodal jsem mu odvahy: "Seňor, bueno. Seňore, dobré," a ukázal jsem prstem na krajinu. Odpověděl mi asi deseti větami, z nichž jsem rozuměl dvěma slovům. Začalo pršet. "Aqua," povídám. "Si, poco. Ano, málo." A zase pňdal asi osm vět. "Seňor, comprendo espaňol poco," odpověděl jsem se ztrápeným obličejem. Byl zdvořilý a řekl, že mluvím docela pěkně. Pak jsme jeli okolo vojenškého tábora. "Campo militar," znovu jsem se chlubil. Promptně mi o něm řekl celou historii. "Arriba Espaňa," nic jiného jsem nenašel. Kombinoval jsem španělštinu s francouzštinou a detektiv začínal rozumět. Popovídali jsrrie si, až hrdla vysýchala. Vzal jsem z košilcu láhev vína a minerální vodu a ptám se: "Seňor, agua, vino, beber? Seňore, voda, víno, píti?" Dal přednost vínu a velkým lokem vypil půl láhve. Nabídl jsem mu sendvič. Nevzal si, žena mu prý dala na cestu šunku. Byl to vcelku dobrosrdečný detektiv, měl brýle a pripomínal mi profesora němčiny na teplické obchodní akademii. Major Haslam mi ještě 190 v Madridu vyprávěl, že detektiv měl asi před dvěma dny jet na dovole nou. Když mu sdělili, že pojede velký transport v neděli do Gibraltaru, odložil dovolenou a nabídl se že doprovodí Angličany, byl prý jejich pritel. Nebo ho snad zajímaly libry a cigarety? Když jsme jeli okolo něčeho zvláštního, začal jsem popisovat své vje my, aby cesta rychleji ubíhala. Tak např. jsem viděl v dáli hrad. "Hrad," povídám francouzsky a anglicky. Zakroutil hlavou, přeložil výraz do španělštiny a řekl jeho legendu. Jeli jsme okolo řeky. Riviera grande, mucha agua. Velká řeka, hodně vody," rozumuji. Opravil mne poněkud, a než jsme dojeli do La Línea, byla má španělština bohatší o řadu speciálních výrazů. Když se setmělo a nebylo vidět ven, bavili jsme se o běžných věcech, až jsme přešli na válku. , Seňor, guerra sacramendo, nest pas?" povídám. "Guerra no buena. Válka to není nic dobreho." Aby tomu rozuměl. "Si, seňor," a svraštil čelo. "Inglaterra Germanica," a začal jsem šermovat rukama, aby porozuměl, co na něm chci. Zakýval hlavou a řekl, že Španělé nechtějí válku a dávají přednost neutralitě. Honem jsem si pospisil s heslem, abych ho polechtal: "Si, Espaňa una grande libertad! Španělsko veliká svoboda." Zasmál se a myslím, že mou ironii pochopil, nebořjistě nebyl přívrženec Frankova režimu. Pomohl mi v uspořádání lůžka a pak jsme si řekli buenas noches. Měl jsem radost, že nechrápal. Probudil jsem se záhy ráno, můj hlídač ještě spal. Posnídal jsem sendviče a ovoce. Krajina trochu změnila tvář, ale vcelku jsme jeli stále chudým, hornatým a vyprahlým krajem. Vlak zastavoval v každé větší stanici. Kupovali jsme si ovoce, víno, chléb se zeleninou nebo s vaječnou omeletou. Bylo to chutné a ne drahé, mnohem lacinější než v severoím Španělsku. Vše šlo dobře,jen o detektiva jsem měl strach. Sotva jsme zastavili, už byl na peróně a začal se procházet. Možná, že měl potíže se zažíváním, ale spiš si myslím, že se chtěl chlubit. Měl všude mnoho přátel a přednostům stanic ukazoval velkou červenou hvězdu, kterou na rozdll od tajných, kteří ji nosí pod klopou kabátu, měl zavěšenou u náprsní kapsy. Jednou jsem na něho volal a pískal, že mu ujede vlak, ale on zůstal klidný, protože věděl, že budeme měnit na stanici vagóny. 191
Pak jsme projížděli úzkým údolím, po jehož stranách strměly vysoké skály. Vlak se pohyboval pomalu, protože pracovní čety opravovaly traí. Poznal jsem, že to jsou ,destinos" na nucených pracích, o kterých jsem tolik slyšel vyprávět v Mirandě. Pracovali polonazí a byli vyhublí. Hodili jsme jim oknem několik chlebů a ovoce. Hladově se vrhli na jídlo a dokonce se seprali. Ubohé poměry, ubozí lidé. Pokračovali jsme v jízdě až do odpoledne, ale kromě skalních orlů, olivových hájů a lesiků korkovniku neviděl jsem ze Španělska už nic. Před nádražím v La Línea na nás čekal maličký autobus. Telegram byl zkomolen a oznamoval priezd dvanácti mirandistů, nás ale bylo pětadvacet. Španělský šofér si tím nelámal hlavu a nacpal nás do vozu všechny. Nyní jsem už začínal věřit, že se ze ,Španělska dostanu. Naposled jsme se zastavili na rozcestí u celnice, poté jsme sjeli z kopečka a před námi se konečně objevilo nádherné divadlo moře a Gibraltar z nejhezčí strany. Nesmírná radost a úleva nás doslova zavalily. 192 Gib znamená svoboda Za malou chvili jsme dojeli do La Línea, nejbližšiho španělskeho měs ta u Gibraltaru. Zastavili jsme před úřadem anglickelio konzula, kde prý nás musí naposledy vyslechnout. Seděli jsme v čekárně a chodili jeden po druhém k okénku, kde stál tlustý člověk a vedle něho písař, který klepal na stroji naše hlášení španěl sky. Začal jsem: "Frank Fattle, narozen Donín, Bohemia." "Napište Ottawa, Canada," diktoval písa tlouštik, aniž hnul brvou a dodal: , Zaměstnám"?" , "Důstojnik letectva." "Napište inženýr agronomie." Teď se mi potvrdilo, co řilcal Šeda: Španělé úřadují na svou pěst a Angličané to vědí. Spisy si Španělé zřejmě vůbec nepostupují jinak to není možné, protože v La Línea by museli mít náš přesný seznam od policie a s patřičnými daty. Přesto jsem pokládal za správné upozornit tlusteho Angličana, že jsem při všech výsleších uváděl rodiště Donín, jen anglickou prislušnost že jsem nezapomněl a že mi Španělé věřili. Angličan mávl rukou, ubezpečil mě, že vše bude v pořádku, a vyslýchal dalšího. V místnosti konzulátu bylo ještě několik Španělů a Angličanů, připadali mi jako nějaký tajný spolek nebo pašeráci kokainu. Nicméně konali výbornou práci, všechna čest. Před konzulátem jsem se rozloučil se svým tajným a strčil mu dvě krabičky cigaret. Něco zakoktal, načež jsem mu anglicky řekl, aby si to vzal, že my, Angličané, jich máme dost a že válku vyhrajeme. Stiskl mi ruku. Byl to dobrý strejda a jsem přesvědčen, že nám prokáže ještě mnoho cenných služeb. Nasedli jsme do dvou autobusů, protože z "Gibu", to jest z Gibraltaru, poslali výpomoc a vyrazili jsme k poslední cestě Španělskem. Projeli 193 SFSfELEN 13
jsme velkou branou a zastavili na kulatém vybetonovaném náměstíčku , kde čekali vojáci a zase ti protivní četníci s černými klobouky. Měl jsem radost, že je vidím naposledy. Zůstali jsme sedět a přemýšleli v hrobovém tichu a s napětím, co se bude dít. Šofér a Albert šli něco vyřizovat; za chvtli se vrátili s dvěma četnt7cy a začali nás počítat. Nikdo nás neprohlížel. Pak nás Španělé pustili. Za chvl7i jsme již projížděli úzkou šíjí, spojující gibraltarskou skálu s pevninou. Na šíji bylo vybudováno mnoho betonových pevnůstek se střt7nami proti Gibraltaru. Nemohl jsem zjistit, zda jsou obsazeny posád kou a opatřeny zbraněmi. Cestou jsem viděl jasně místo v přístavu, kde jsme před dvěma roky kotvili při ústupu z Francie. Ze sněníjsem se probudil před strážnicí, u níž se procházeli klidní "tomíci" se samopaly. Byli jsme zase na svo bodě! Zavezli nás do klubovny poddůstojnické jídelny letců, kde jsme vypl nili do formulářů svá pravá jména vedle pseudonymů. Španělské peníze jsme si vyměnili za anglické a pak jsme zamtřili do města. Přejeli jsme letiště a úzký kanál, který tvoří z Gibraltaru ostrov. Ve městě panoval čilý ruch. Viděli jsme mnoho námořníků. Šli jsme k lékařské prohlídce. Doktoři pátrali zase po vších a nakažli vých chorobách a zjišfovali, zdajsme byli očkováni proto tyfu. Za chvtli přišel do místnosti voják z RAF a sháněl se po mně. Jakmile jsem se přihlásil, řekl: "Good show, Sir. Dobrá práce, pane," dal najevo, že o mně již vědí a že mě zavede na leteckou za7cladnu, kde se o mne postarají. Prošli jsme několika ulicemi. Obchody byly plné, všude spousty ovo ce, čokolády, dortů a jiného zboží, které je v Anglii k dostání jen na kupóny. Zanedlouho jsem se ocitl v důstojnické jídelně velké letecké hydroavionové zakladny. První člověk, kterého jsem spatřil, byl shodou okolností sám velitel v hodnosti plukovnika. Trochu se podivil, co v jídelně má dělat civilista. Zahlásil jsem se a dodal: "Byl jsem sestřelen ve Francii, pane, ale podařilo se mi uprchnout." Usmál se, blahopřál mi hned a jak už u Angličanů nemůže jinak být, pozval mne na skleničku. U stolu jsem se seznámil s několika dalšími leteckými důstojmky. Všichni byli priemní, měli radost, že jsem utekl, a málem by to byli oslavovali v pravé poledne. Čekalaje však povinnost. Ještě než jsem si obstaral tropický stejnokroj, šel jsem se vykoupat a maličko si odpočinout. V koupelně tekla jenom slaná voda. To jsem ještě neznal poměry v Gibu; na celém ostrůvku nenajdete studnu nebo 194 pramen sladké vody, ta se bud dováží nebo získává z dešřové vody. Na severní straně gibraltarské skály jsou veliké betonové bazény, ze kterých stéká zachycená deštová voda do ohromných rezervoárů, ukrytých ve skále. Po profiltrování se používá jako užitková voda. Nicméně angličtí stewardi jsou velmi šikovní a laskaví, opatřili mi horkou vodu na koupel i holení. Po čaji jsem se seznámil s velitelem místní stihací jednotky. Sltbil mi, že mi půjčí spitfira, kdykoliv budu mít chuí. Byl jsem nadšen. Po večeři se v důstojnické jídelně konala malá oslava. Pobočntlc velitele byl veselá kopa, znal spoustu anekdot a dovedl imitovat své kolegy. Seděli jsme před jídelnou na břehu klidně šplouchajíctho moře, válku připomínaly jenom bitevní lodě na rejdě válečneho přístavu. Romantický obraz doplňovalo osvětlené město neplatilo zde nařízení o zatemnění. Námořní letci jsou zpolovice námořniky a jako takoví nemají zrovna vřelý vztah k pitné vodě. Musel jsem s nimi držet krok, a když už se zdálo, že je konec oslavy, přijelo auto a jeden letec mi oznámil, že mají čest pozvat mě k veliteli zpravodajské služby. Je to prý civilista, ale výborný člověk. V jeho domku bylo všechno krásně uspořádáno, sešlo se tam mnoho lidí. Bylo mi divné, proč všichni tak spěchají s pitím, ale brzyjsem to zjistil: ve třiadvacet hodin muselo být město prázdné. Kdo se pak ukázal na ulici, byl zavřen do městské šatlavy a přísně potrestán. A my jsme museli ještě dnes domů. Dobře jsem se vyspal a ještě lépe posnídal. Grep, ovesnou kaši s mlé 195 Konečně na svobodě v pevnosti Gibraltar.
kem, uzeneho sledě, dvě vejce na anglické slanině, silný čaj s banány. kam smím a kam ne. Musel jsem se držet pět mil od španělskeho pobřeží Vzpomínal jsem na Mirandu. a rovněž od Afriky, jinak prý na mne bude zahájena palba. pc jsem zašel do přístavu, lépe řečeno k vodnímu letišti a pozoroval Gibraltarské letiště je vlastně jediná široká startovací draha, dříve koňzajímavou práci svých námořních kolegů. V hangáru přímo u moře opra ská dostihová traf. Je dlouhá asi 1200 yardů, široká přes sto. vovali velký čtyřmotorak, hydroavión sunderland, a dvoumotorovou ca Nasedl jsem a po třech a půl měsících jsem si zase pěkně zalétal. talinu. Na vodě sedělo asi deset létajících člunů, byly zakotveny jako Navázal jsem spojení. Poslech byl docela slušný, ale musel jsem létat lodě. Na start pojížděly dvě cataliny, pozorovaljsemjejich rozjezd. Trva vysoko. Obletěl jsem si několikrát skálu a podíval jsem se zblízka na lo dlouho, než se odlepily. Letci mi vysvětlili, že start na vodě není malič dělostřelecké "kusy" na špici. Porušil jsem asi leteckou kázeň, ale nedá kost a že pilot musí mít trpělivost. Probudil se ve mně stíhač a ironicky vám to létat nad Gibraltarem a neprohlédnout si zblízka všechno, kam jsem začal srovnávat spitfira s jejich kačenami, ale smáli se a nedali na ně nemůžete pěšky. Vystoupil jsem do dvaceti tisíc stop. Byla krásná dodopustit. hlednost, proto jsem namiřil k Africe. Zaletěl jsem si těsně ke břehům, Pohyboval jsem se stále v civilu, protože jsem si musel dát přešít šortky nikdo však po mně nestrilel. Vrátil jsem se k přístavu, prohlížel si válečné a košili. Všude jsem byl podezřelý, měl jsem však legitimaci a mluvil lodi. Ve vzduchu se pohybovalo několik letadel námořniho a pobřežního jsem anglicky, takže mi věřili. letectva. Přidal jsem se k nim a škádlil je svou rychlostí. Mávali na mne Ulice města jsou úzké, při stavbě se muselo šetrit prostorem. Obchod přátelsky. Jednu catalinujsem doprovodil asi dvacet mil do Středozemníprovozují z velké části Španělé. Rovněž španělskeho dělnictva tu potkáte ho moře. Byla to zkrátka znamenitá vzdušná lázeň, kterou jsem potřebomnoho. Každý den v osm hodin je vpustí do města a večer ve dvacet val jako sůl. hodin se vracejí do Španělska. Ve městě je i několik taxilcářů, většinou Odpoledne jsem se sešel s Poláky. Sdělili mi, že odjíždějí torpédoborzase Španělé, mluví anglicky a nevydírají. Najal jsem si jednou typickeho cem do Anglie, takže už nemohou jít se mnou na pláž. drožkáře, aby mne provezl po skále. V Gibu se nesmí troubit klaksonem, Bylo krásné, slunné odpoledne, ale vedro. Pláž pro důstojniky byla pod řidiči místo toho tlučou do karosérie rukou prostrčenou oknem, což dělá jímadly na dešřovou vodu. Koupalo se tam mnoho námořniků a nějaké rámus ještě větší. ženy, evakuované obyvatelstvo z Malty. Voda byla čisfounká jako křiš po večeři jsem si zase vyšel na své zamilované místo k moři. Byl teplý íál. Z mělkého pl icží trčely železné zátarasy proti nepříteli a ty nám večer, ale klid byl rušen až do půlnoci práskáním těžkých pevnostních sloužily za skákadla. Využil jsem koupele, až mne tělo bolelo. Čas od kanónů. Dělostřelci měli cvičení a strileli naostro. času se zvedl vítr a zanášel drobný písek do nosu, uší i vlasů, priemněji Kamarádi mi vyprávěli o jednom nočním náletu italských letců. Gib bylo ve vodě. Domů jsem šel tunelem, který vede úpatím skály na její raltarští kanonýri prý zatahli,za všechny "hamulce a prý se zdálo, jako východní straně. Řilcali, že je dlouhý jednu mili. by se otevřela skála odevšad šlehal oheň a hukot, zesilovaný mnohoná Před večeří jsem se sešel zase s náčelnikem zpravodajské služby, který sobně ozvěnou, se podobal řevu přišer. Inu válka má taky svoje pohádky, mi k velké radosti sdělil, že námořní důstojníci mne pozvali k prohlídce ale jiné, než jsme slýchávali od babiček. Tady zvítězil ohnivý drak bitevní lodi Nelson. a italští princové nestačili unést princeznu. Hodili pumy do moře a tatíč Uspořádal jsem pro své polské kamarády v naší jídelně večeři. Měli už kovi králi hlásili jen to, co si cestou nazpátek stačili vymyslet. zavazadla na torpédoborci a zařídil jsem jim, že pro ně v noci přijede člun Pak mi Angličané vyprávěli o patrolách nad mořem a o honbě za po a odveze je od nás na lod. Po jídle jsme tedy odešli na nabřeží a debatovali norkami; v posledním měsíci jich několik poškodili a snad i potopili. až do příjezdu zmíněného člunu. Bylo už před půlnocí, doprovázel jsem Jednou prý přivezli dvacet trosečniků, které nalezli daleko v Atlantském oceánu je. . Na dobrou noc mě pozvali na průzkumný let po vodních pláních Jízda byla impozantní. Jeli jsme velkou rychlostí, se zkušenými náStředozemniho moře jestli prý budu mít chul a čas. mořnilcy u kormidla. Zatáčky brali jako závodníci, chtěli se před námi Rá,,ojsem u krejčího dostal stejnokroj, byl jsem zase letec. Ulehčilo se pochlubit. Dařilo se jim to. Stáli jsme na palubě na zádi a neopírali jsme mi, v civilu bylo priliš teplo. Před polednemjsem si zajel na letiště, kde na se, abychom zase my jim ukázali, že se dovedeme také udržet. Snad mne už čekal spitfire, určený k peruti v Africe. Velitel mi dal instrukce, bychom byli raději spadli do moře, než abychom se chytali zaóradlí. 196 197
Voda před přídí se rozevírala v obrovský vějiř, prosvěcovaný měsíční mi paprsky, za sebou jsme zanechávali stňbrný úplav. Proplétali jsme se mezi válečnými loděmi a nakonec jsme přistáli u jednoho torpédoborce, nebyl to však ten pravý a museli jsme hledat znovu, až jsme zakotvili po boku druhého. Naše motorová lodice se pohupovala na vlnách jako gon dola. Velitelé si vyměňovali rozkazy, z torpédoborce nás zvědavě pozo rovala skupina námořníků. Křičeli na nás a vyprávěli vtipy, "solili" je čistě po námořnicku. Slyšeli, že mluvíme cizí řečí, ajeden z nich proho dil: "Oh, allies, good chaps. Spojenci správní chlapíci." Pak jsem se srdečně rozloučil s polskými přáteli, byli to velmi hodní chlapci a měl jsem je upřímně rád. Hladina se mírně čeřila, nebe bylo jasné, plné třpytivých a velkých hvězd, město svítilo tisíci okny, a když jsem bedlivě naslouchal, mohl jsem slyšet kolem zrovna tak mírový klid a ticho jako válečnou hrozbu. V hlavním přístavu jsem při návratu spatřil obrysy dvou mateřských lodí, několik křižnilců a celé řady torpédoborců. Prohlížel jsem si tu námořní slu a měl z ní upřímnou radost, cítil jsem spokojenost a nadšení. A když jsem si k tomu přidal představu Ameriky a SSSR, začal jsem se najednou divit, proč Němci ještě válčí. . Dopoledne jsem se projel taxíkem po "skále". Kam jsme nemohli vo zem, šel jsem pěšky. Chtěl jsem potkat opice, které se tu volně pohybují a o kterých jde legenda, že je musíte vidět do desíti dnů, jinak že z Gibral taru nikdy neodjedete. Nenašel jsem je, ale pověst se v mém případě nenaplnila. Dokud prý, mimochodem, budou v Gibu opice, budou tam i Angličané! Při obědě mi oznámil pobočník, že by měl pro mne jedno místo v hudsonu, dvoumotorovém letadle. Lákal mne sice, abych zůstal ještě několik dní a odpočinul si,jájsem však spěchal a hoňemjsem telefonoval na letiště, aby mi rezervovali "letenku" do Anglie. Odpoledne jsem odjel na slibenou prohlídku bitevní lodi, kotvící v hlavním přístavu za velkým suchým domkem. Překvapilo mě, že jsem se k válečnému plavidlu snadno dostal taxilcem se španělským šoférem civilistou. Vystoupil jsem po několika schůdcích až na palubu vysoké a majestátní lodi. Tam jsem padl do rukou nějakému midshipmanovi, námořnímu praporčdcovi. Pozdravil mě řízně a ptal se, s kým má tu čest. Ukázal jsem vizitku, načež jsem byl zaveden do důstojnické jídelny, kde už na mne čekal velitel. Uvítal mne srdečně a hned mne zase pozval k baru. Pak mě představil několika důstojnikům, kteří byli shromážděni v předsíni důstojnické jídelny. Jevili zájem o letecké řemeslo a musel jsem jim trochu 198 Bitevní IoáNelson. vyprávět o svém útěku už ze základny jim oznámili, že jsem "escapado . Důstojnická jídelna byla nádherná. Naóytek byl zhotoven z černeho leštěneho mahagonu, střibrné přibory výrazně kontrastovaly. Předsíň byla vybavena těmi nejměkčími a nejpohodlnějšími lenoškami, v rohu měla bar. Rozloučil jsem se s důstojm1cy a odešel s velitelem na prohlídku lodi. Bitevní lodNelson byla postavena v roce 1925. Je dlouhá dvě stě patnáct metrů a má výtlak 33 500 tun. Stroje vyvinou silu 46 000 HP a umožňují rychlost až 43 km/hod. Její dělostřelectvo se skládá z devíti děl ráže 40,64 cm,12 děl ráže 15,24 cm a šesti děl ráže 10,94 cm. Mimo to má skvělou dělostřeleckou obranu proti letadlům a může nést na palubě průzkumné letadlo, které startuje budna vodě nebo pomocí katapultu. Všechny těžké kusy" má lod na přídi, čímž se liší od všech britských bitevních lodí. " Posádku tvoří 1361 mužů. Původně měla být lod mnohem větší, ale v důsledku Washingtonské úmluvy z roku 1921 musela být její tonáž omezena "useknutím zádi". Angličané jí řikají, Cherry Tree Class". Úchvatný pohled na lod byl z velitelské židle v admirálské věži. Prohlíželjsem si dělostřelecké zaměřovače a dostal vysvětlení, jak dělostřelci stňlejí přímou a neprimou pal 199
bou. Pak jsem byl zaveden k ubikacím mužstva, kde byl všude bezvadný pořádek a vzorná čistota. Když jsem lod opouštěl a byl jsem asi v polovině můstku, ohlédl jsem se a vširril si, že velitel stále stojí u vchodu a čeká, až sejdu. Vedle něho v bezvadném pozoru midshipman, pod paží svíral dlouhý námořní dalekohled. Na oba byla pěkná podívaná a pro mne to byla tak trochu pocta. Vzpornněljsem si najednou najiné válečné obry, německé bitevní lodi "Scharnhorst" a "Gneisenau", proplouvající v doprovodu těžkeho křižníku "Princ Eugen" a mnoha dalších lodí 12. února 1942 kanálem La Manche... Ten den bylo velmi pošmourno, a proto jsem se divil, že najednou volají celou 313. stíhací peruf do pohotovosti. Sotva jsme navlekli plovací vesty a usedli před otevřený krb v pilotní chatě na letišti Southend, zadrnčel telefon. Ztichli jsme zvědavostí, abychom z odpovědi našeho velitele zachytili aspoň náznak akce, ale prohodil jen lakonické: "Ano, zařídím!", položil sluchátko a zvolal: "Všichni do mašin, start po rojích do Manstonu! Budou to asi lodičky. . " Taky to lodičky byly, a jaké! V Manstonu nám sdělili, že kanálem unikají z Brestu na sever německé bitevní lodě, postrach obchodnfho lodstva na Atlantiku, kde už někde "účinkovali" i naši bombardéři od 31 l. perutě. My jsme doprovázeli peruf lehkých bombardérů anglických, letících v sevřené formaci těsně nad vodou. Ani jsme nedotankovali a hnedjsme vyrazili na moře, dohlednost byla pár stovek metrů, obzorjako mléko. V přiímačích ticho, oči na stopkách. Najednou se před námi objevily černé obrysy dvou plavidel. Z jednoho Němci vyhodili osvětlený "stromeček", snad aby varovali další lodě, které jsme zatím pro špatnou dohlednost nespatřili. Bombardéři stočili formaci směrem k lodi byl to torpédoborec a začali útočit. My za nimi. Dostali jsme se do pekelné křížové palby několika protiletadlových lodí. Tyto chrliče železa musely být pro ochranu bitevniků "Scharnhorst" a "Gneisenau" speciálně vyzbrojeny, ještě nikdy jsme se s tak silnou palbou nesetkali. Vedl nás kapitán Mrázek. Jeho čtyřka se dostala na ránu jako první, přímo z boku obou lodí. Němečtí stíhači nikde, v rádiu stále klid, není třeba se navzájem varovat. A najednou jsme zaslechli až neuvěřitelně klidný a jasný hlas svého velitele: " Tak si trochu zastřilíme. . Byl to nejen povel, ale i povzbuzení. A již velitel sklopil sveho spitfira a kropil palubu torpédoborce, dokud mu v tom nezabránil komín lodě. Viděl jsem všechno jako na dlani a po přistání na mateřském letišti jsem si zapsal velitelův výrok nejen do deniku, ale i do srdce... Ke schůzce s Albertem v důstojnickém klubujsem se dostavil ve smluveném čase. Pohostil mne výbornými krevetami a plzeňským. Poslal jsem po něm děkovný dopis na rozloučenou majoru Haslamovi a přál mnoho úspěchů v "Mirandě businessu". Po večeři jsem si připravil zavazadlo a převlekl se do polniho stejno j P kroje "battledressu , letět v šortkách sem ro chladno nemohl. Rozloučil jsem se s přáteli, kteří mi přali mnoho štěstí a dobrý lov, a pozdě večer jsem odjel na letiště. Tam čekalo na letadlo celkem pět pasažérů. Seznámil jsem se s velitelem, anglickým poručilcem. Musel jsem pomahat jakési slečně a spolucestujícím do padakových vest, neměli v tom zkušenost. Vybral jsem si poslední místo vzadu vždy mne baví pozorovat lidi, kteří dosud neletěli. Díval jsem se netrpělivě na hodinky a přal jsem si, aby pilot odstartoval ještě před půlnocí. Měl jsem k tomu důvod: bylo mi ten den právě třicet let a chtěl jsem narozeniny oslavit ve vzduchu. Mé přání bylo vyslyšeno, odlepili jsme se přesně ve 23.56 dne 20. srpna. Neměl jsem víno k pripitku, držel jsem však na klíně velký hrozen a po celou dobu čtyř minut jsem slavnostně pojídal jednu bobuli za druhou a byl šřasten jako král. Byl jsem na svobodě a letěl jsem co víc jsem si mohl přát? Zakroužili jsme. Poodhrnul jsem záclonku, abych ještě jednou spatřil světla Gibu. Pilot nechtěl ztrácet čas a zamiril pode1 Tarify přímo k průlivu. Před čistou hvězdnatou oblohou a při velké dohlednosti jsme mizluli Trafalgar vzpomněl jsem si ještě jednou, po kom válečná lod dostala jméno obletěli jsme mys sv. Vincence a zanedlouho se trochu vpravo od nás objevil silně osvětlený Lisabon. . . Prodloužil jsem si své narozeniny až do 21. srpna, slavil jsem je v letadle sám. Moji sousedé byli klidní, občas si také poodhrnuli záclonku, ale nedívali se dlouho. Bylo to pro ně nezajímavé. Nedivil jsem se jim. Civilista nebo voják, který nelétá, nemá z letu pravý požitek. Necítí s hvězdami, nerozumí oblakům, nerozezná poryvy větru. Mne let stále bavil. Když jsme míjeli portugalská města a pobřežní majaky, napadlo mne, jak jsem jednou v noci bloudil nad Českomoravskou vysočinou. Letěl jsem tehdy jako pozorovatel a Svitavy, pověstné dlouhé Svitavy mne zachránily a napověděly, kde vlastně jsem. Přelétávali jsme z Hradce Králové do Olomouce, vzdálenost něco přes sto kilometrů, to byla pro nás událost. A ted Máme urazit přes dva tisíce kilometrů a nemůžeme 200 201
zabloudit, pomahá nám rádio. V Anglii o nás vědí, mohou si každou chvili zaměřit naši pozici a eventuálně pilotovi opravit kurs. Žádné hledání na mapě. . přišel mys Finisterre, kde pro Evropany končíval kdysi svět, přeletěli jsme vždy neklidné moře Cantaberské a blížili se k britským ostrovům. To už se dohlednost zhoršila a obloha se zatáhla šedobílými oblaky, asi za hodinu jsme byli úplně v "mli7cu". To není pro pilota žádná legrace, zvlášf pro stIhače ne. Musí se soustředit na palubní navigační přístroje a dávat pozor, aby nenarušil polohu letadla a neztratil rychlost. . . Jednou jsme startovali s Vaškem Jíchou z východoanglického pobřeží z letiště Leconfield, honili jsme nepřátelský letoun daleko nad moře. Byla dosud tma a my jsme se rozhodli, že pronásledování provedeme jednotlivě, dali jsme se navádět odděleně. Hlásili jsme, že mraky sahají až na mořskou hladinu. Z operačního sálu nám dali přdcaz se vrátit, protože i nad naší mateřskou zakladnou se zatahovalo. Skoro celou cestu domů jsme letěli podle přístrojů a nad letištěm nám doporučili, abychom mraky "píchli". Museli jsme být opatrní, cáry sahaly až na zem. Oddechli jsme si, když jsme přistáli za pět minut se letiště ocitlo v naprosté mlze. Takových případů bylo víc a prožil je každý operační pilot. . . 202 Good old England . Konečně začalo svítat a za pár minut jsem spatřil Anglii. Fobřeží mi bylo nějak povědomé a bylo mi divné, že pilot stáčí na sever, původně jsme měli letět do Londýna a pristát na letišti Hendon. Pátral jsem soustředěně po známých rysech terénu a najednou jsem identifikoval Cornwall, rozrytou Lands End, poznal St. Ives a maják. Blížili jsme se k letišti Portreath, kde jsem strávil s 313. perutí několik měsíců a odkud jsme podnikali výpady do Francie, hlavně na přístav Brest a letiště Poulmic. Po sedmé hodině jsme přistáli a pilot mne informoval, že dostal rozkaz sednout zde, všude jinde bylo počasí velmi špatné. Za deset minut po našem přistání se letiště zahalilo do mlhy, která se do meho odjezdu vůbec nerozplynula. Nechtěl jsem čekat, až se vyjasní, tamní počasí jsem dost znal a tušil jsem, že mlha se nezvedne několik hodin. Ptal jsem se hned po veliteli zakladny podplukovníku Blackovi, ale ten byl právě dva dny před mým přiletem sestřelen při operačním letu nad Dieppe. V důstojnické jídelně jsem se setkal s několika známými, kteří mi sdělili, že s nimi bojuje český pilot nadporučilc Josef Hybler. Hned jsem mu pochopitelně zavolal. Rozhovor byl dost zajímavý: "Haló, kdo že je tam?" " Franta Fajtl, rozumiš mi?" Chvili bylo ticho a potom se ozvalo udivené: " Ježiš Maria, ty už jsi zase živej?" Nevěděl jsem, co mám odpovědět, proto jsem ho mnohoslibně nalakal: " Přijdse na mne podívat, dám ti banán. . ." Sluchátko tvrdě cvaklo a za chvili jsem viděl prvního československého letce po své escapadě. Josef skutečně myslel, že jsem nebožtilc. Prijal mne s bouřlivou radostí a hned mne vyfotografoval, snad aby si ověl, že nejde o přelud. Rozhodl jsem se cestovat dále vlakem a kamarád mne vyprovodil na nádraží. Důkladně se mne vyptával na mé putovánf a nemohl jsem rriu soustředěně odpovídat, měl jsem duši, hlavu a srdce plné jiných myšlenek. 203
Odjížděl jsem z nádraží Redruth, které se nezměnilo. Nástupiště ponu ré, lidé se procházeli a jako vždy klidně očekávali příjezd vlaku, stejně jako tehdy, když jsem odtud jezdíval na dovolenou do Londýna. Počasí bylo anglicky sychravé. Josef stál vedle mne a najednou povídá: , Podařil se ti, Frantilsu, stejně kousek. . " Probudil mne ze snění. Mávl jsem rukou, jako by asi udělal každý, ač mne jeho uznání potěšilo, a odvedl jsem předmět rozhovoru. "Josefe, jestlipak si někdy vzpomeneš na Paříž? Nedáváš tu s Anglány dohromady něco podobného?" Usmál se, zavrtěl hlavou. Přenesl jsem se na okamžik, a on jistě také, do roku 1940. . . Tehdy Němci ještě seděli za linii Maginot, nic se nedělo, bylo mnoho volneho času na družbu. . . Josef Hybler, výborný muzikant, nás dřel po zaměstnání a po nedělích na stíhací základně v Chartres, vyhazoval nemilosrdně falešné hlasy a sestavil konečně čtyřicetičlenný pěvecký sbor, z kterého vyždímal maximum i z těch, kteří neznali noty. Kdekoliv jsme 204 se objevili na veřejnosti všude nám nadšeně tleskali. A pak nečekaně přišlo pozvání do hlavniho města na gala představení společnosti Amitié FrancoBritanique (Francouzskobritské přátelstvi, a hned na nejvyšší scénu. Než šla opona ve Velké opeře nahoru, dívali jsme se všichni na pobledleho dirigenta, myslím, že i my jsme byli pobledlí. Poslední, sotva slyšitelné áčko, pak nemotorný úklon Josefův, to už do otevřeného a ztichleho hlediště, černajícího se fraky a smokingy a místy prokvétajícího jasnými dámskými toaletami. Skončili jsme píseň Noc před útokem, kterou Josef musel celou rozepsat zpaměti, jak si ji zapamatoval z dob vojenské školy v Prostějově. Ozval se mohutný potlesk. Pak jsme podle programu přednesli Vr sa dievča, Tancuj, tancuj, vykrúcaj, Dobrú noc, má milá. Museli jsme přidat, sal bouril. Přímo nad námi, v bývalé královské lóži, volal president Lebrun bravo, bravo. . . Za kulisami nám upřímně držel palec a povzbudivě se šklebil Maurice Chevalier a anglickájazzová zpěvačka světového jména Gracie Fields nadše 205 Na hudsonu se vracím do Anglie. Břehy hrabství Cornwall, Anglie.
výstup Viky Kašlilca. Jack Hilton se svým jazzor ně hodnotila sólovypřítomní umělci také nadšeně aplaudovali. Po předchestrem a všichni někafn do města, kde se písně nahrávaly na desky. stavení nás zavezl sef sí musel dát od múz poradit, aby raději sedal do A nyní bohém Sel nebo chtěl? Myslím, že nemusel, měl tolikjiných spitfira a stňlel. M možností. . . e srdečně, popřáli si navzájem štěstí. Nějakjsem se za Rozloučilijsme 5i1 v názoru, že ve válce letci štěstí opravdu potřebují. poslední týdny utvf Dodal jsem ještě: hranících Španělska říci anglickéjméno,jinak budeš "A nezapomeň nko já!" mít nepňjemnosti j em se netrpělivě díval oknem. Drobný déšf bubnoval Cestou ve vlaku jel ve výhledu na cornwallskou krajinu, cínové doly do skla, ale nepřeka , pole, luka, hájky, edinělé košaté stromy, vesničky i osamělá selská stavení. řli noviny. Většina jela někam služebně a jízda pro ně Spolucestující če ří. Radoval jsem se, že nikdo neví o mém pňběhu, byla běžnou událo eptá a že v klidu mohu rozjímat a pozorovat krajinu nihdo se mě na nic ak zamiloval. a moře, jež jsem si 1 cestovat přímo do Londýna, během jízdy jsem však Původně jsem meystoupil v Exeteru, kde byla zakladna českoslovensvůj úmysl změnil ahl jsem odolat pokušení vidět je driv než kohokoliv ských stihačů. Nem také předat co nejrychleji své zkušenosti, mohli je jineho a chtěl jsem j brzy potřebovat. é ještě daleko před exeterským nádražím. Byl jsem Vyšel jsem z kup už být mezi svými. vZrušen a toužil jsetdva píloti, velmi mladí, které jsem neznal. Bavili se Na nádraží čekali ou a i,i.,ne si ani nevšimli. Chtěl jsem telefonovat na se sličnou Angličan ia obsazena. Hořel jsem nedočkavostí, a proto jsem letiště, ale budka by, kanceláře. Požádal jsem o povolení telefonovat namiril do dopravnlímo sem. Nezlobili se na mne, naopak, úřednice mi a omluvil se, že jdu Pdala sluchátko. Možná, že se smála mé hlavě, na níž s úsměvem sama po átké vlasy. seježily ještě velmi alo brz y, žádaljsem velitelství operačniho útvaru. Letiště Exeter se lítel pluku můj přítel štabní kapitán Karel Mrázek, Ohlásil se sám ve dplukovnik. v britské hodnosti p0al jeho hlas, uvolnilo se ve mně napětí posledních Jakmile jsem poztbozeně jsem se rozesmál. Karel se divil, kdo se tak týdnů a hlasitě a os opravní kancelári se po mně ohlíželi. A pak jsem podivně chová, i v začal již česky: 206 "To jsem já, Karle." "Kdo?" " Hádej." "Nevím." Mrázek nebyl zřejmě v nejlepší náladě, neměl pro podobné vybavová ní pochopení. Musel jsem ho proto popíchnout: ,Ještě neviš?" , ,Ne!" , "Fajtl," vyprskl jsem ve smíchu. "Ty kluku, ty už jsi tady? Odkud telefonuješ, z Londýna?" "Ne, z Exeteru, jsem na nádraží." " "Čekej, už tam jedu! Sluchátko zase křaplo, jako když jsem mluvil s Hyblerem, a za pár minut se Mrázkův vůz pňritil před nádraží. Padli jsme si do náručí, nic nedbajíce okolí a svých hodností. Nedove du ani vylíčit okamžik upřímneho pňvítání a objetí kamaráda, jakým je Karel. V autě citové vzrušení brzy přešlo a hned jsme byli zase doma, když Karel prohodil: , Tys nás ale převez!" , Ano, to bylo ono, po čem jsem tolik toužil, letecký humor, byf někdy dost podivný. Karel se ani mnoho nevyptával, nechtěl mě prý unavovat. Jeli jsme velkou rychlostí, brzy jsme se mihli branou letiště a zastavili před jídelnou v pěkném anglickém domě, téměř zámečku. Odložil jsem si. Britským letcům neušlo, že vypadám cize, hlavně podle krátkých vlasů. Přestože v důstojnických jídelnách nebylo zvykem dívat se po hostech zvědavě, cítil jsem, že se tu pohybuji nejistě, ačkoliv mi podobné ovzduší bylo jinak známé a vlastní. Inu, je přece jen rozdil, zda člověk přijde jako host na přeletu nebo jako escapado ze Španělska. Karel mě pobídl, abych vešel, dávaje mi všude okázale přednost. Smísil humor s pohostinstvím a těšil se na nastávající švandu víc než já. Bylo právě po obědě. Hlavní hala, kde podávali kávu, se hemžila šedomodrými uniformami britských a spojeneckých letců, Čechů a Polaků , sedících porůznu na rozích stolů nebo na židlích, nebo bavících se v hloučcích. Zamíchali jsme se nepozorovaně mezi ně a prošli bez jakýchkoliv přivítání do druhé místnosti. Tam byli většinou jen Čechoslováci a někteříjiž hráli jako obvykle karty. Sotva jsem vstoupil, ozval se z několika hrdel křik. Z proudu nesrozumitelneho hukotu hlasů začaly vyskakovat jasné věty, jako: 207
"Jdi se dát ostňhat!" Ten je vypasenej. . " " . " Dejte mu hobla!" Rámus pňlákal i klidné Brity, rozruch přešel zahy v blahopřejné proje vy nad mým návratem. Hráči karet vstávali od stolků a přicházeli mi potřást pravicí. Pak mne posadili za stůl, postavili přede mne velké pivo, pintu, sesku pili se kolem a musil jsem začít. Vyprávěl jsem zpočátku nesouvisle, co chvili přicházeli noví kamarádi a gratulovali mi, a protože nevěděli, o čem byla řeč před jejich příchodem, pletlo se jedno přes druhé. Posléze se mé líčení mohlo usměrnit a posluchači mě sledovali napjatě a pozorně. Nezasvěcení cizinci se též doslechli, co se mi pňhodilo, a pňšli se na mne aspoň podívat. Mezi vyprávěním jsem si pochutnával na pivu. Když jsem dopil, hned se objevila další sklenice. Patrilo už k tradici 310. perutě, že host nesmí býtzanedbáván. Popsal jsem svoji escapadu jen stručně a ponechal podrobnosti dotazům. Otázky se sypaly jedna za druhou a stačil jsem zodpovědět všechny až na některé chtěli napňklad vědět bližší podrobnosti o španělských seňoritách. Nemohl jsem ovšem vyhovět, z čehož vzniklo jisté zklamání... A tak jsem konečně byl mezi svými. Padli jsme si kolem krku se starým kamarádem Františkem Doležalem, známým jako Doly, stiliačemnezmarem, a hned jsme se vyzvali na tenisový zápas. Nabídl mi dva gamy výhodu mám pry krátké vlasy a jsem zesláblý po ranču. Kapitáni Bergman a Kymlička mě přivítali oficiálně za náš lounský kraj. Pak pricházeli i méně známí a zdravili mě, každý po svém. Za chvili si všichni dělali g j j P , " y le raci, á též. Dostal sem řízvisko ,escapado, a nadávka "koňo b la hodnocena jako velmi přiléhavá a všeobecně vhodná. Pak jsem odjel s Karlem do jeho příbytku v malém hotelu u "Jiřillo a draka", několik kilometrů za Exeterem. Můj battledress mi byl pňliš veliký, proto mi Karel nabídl stejnokroj kapitána Fejfara, který měl u sebe. Mezitím, co jsem měnil úbor, vyprávěl mi Karel o událostech, seběhnuvších se u čs. peruti za mé nepřítomnosti. Padli nebo zmizeli vynikající letci. O některých prišlo hlášení, že jsou v zajateckých táborech. Nejbolestivější ztrátou pro naše letectvo byla smrt štábniho kapitána Aloise Vašátky, prvního velitele čs. stíhaciho pluku, jinak komandéra francouzské Čestné legie, který jenom ve francouzské kampani sestřelil 14 nepřátelských letadel a byl vyznamenán několika francouzskými a našimi válečnými kříži a dalšími řády. Vašátko, zva 208 ný prostě Amos srazil se v souboji s německým stíhačem á utonul v moři. Kapitán Fejfar byl sestřelen nad pevninou, kapitán Vykoukal nad mořem při útoku na lodě, sympatický četař Pavlík je nezvěstný z tehož letu jako já. A u bombardérů, o nichž my stíhači jsme pňliš neslyšeli, byla potvrze na smrt "Tonče Zimra a celé posádky, která zahynula pň naletu na po norkové zakladny v Brémách. Tato zpráva se mě osobně dotkla nejboles tivěji. S Tončem jsme vyrůstali všechna studentská léta jako bratň,byl jsem o rok starší, on si zvolil totéž povolání jako já, abychom si byli stale nablízku, pňšel za mnou i do odboje, těšil se, až si odlétá operační túru jako radiotelegrafista, že si udělá pilotku a zatím. . Myšlenky se rozbíhají minulost mizí. A já tu najednou stojím ve Stan dově uniformě a naslouchám, jako by se nic nestalo, klidný a nevzrušený. Dokonce začíná převažovat podivný pocit jako bych věřil, že většina kamarádů se vrátí, že jsou jenom dočasně nezvěstní, jako bych zvlášP silně pocítil víru v osudovost dění a věčnou spravedlnost, která musí jednou plně docenit poctivost, statečnost a obětování. Vždyt i ti, co se už nikdy nevrátí, si rozhodně ani víc nepřáli. . . Večer uspořádali kamarádi na mou počest milou oslavu u Jiňho a draka". U pultu, kam jsme zašli, bylo už mnoho českých letců, několik Angličanů ve stejnokrojích a civilní hosté. Za nálevní deskou se točily dvě dívky majitelovy dcery, přejmenované našimi letci na Johanku a Elišku. Obě dívky na tato jména rády slyšely, velmi se jim hbila. Všichni mne vřele přivítali a děvčata rovněž, musel jsem s nimi rozprávět. Také jsem se musel podepsat do "čtverce spojenců". Byla to taková hotelová vzácnost, ten čtverec. Je namalován na stropě, majitel si pojmenování zvolil sám. A jak do výčepu zavítala za války nějaká význačnější osobnost, vyzval ji hostinský, aby se do čtverce podepsala. Byl jsem tedy o to po své dobrodružné pouti rovněž požádán a učinil jsem tak za jásotu kamarádů, kteří mne vyzvedli na ramena. Musel jsem podle přání hostinskeho připojit ke svému jménu celou dlouhou přezdívku "prisonero de guerraescapado . Někdy po válce budou mít návštěvníci nálevny nový sport luštit po stropě podpisy. Nastalo nové a nové pozvedávání čiší, přípitky neměly konce a každý končil "živijó, živió, živijó". Nálada stoupala a brzy se začalo zpívat jako všude kde jsou Cechoslováci. Bylo mi dobře. Pak na mě chtěli něco španělského. I v tom jsem musel vyhovět, ačkoli z písně "Yo te quiero mucho" (Miluji tě mnoho) jsem uměl jenom čtyři řádky první sloky. Měl jsem však dojem, že druzí mou španělštinu obdivují. Snad každý válečný letec napsal svou poslední vůli a s pozůstalostí pak bylo naloženo přesně podle ní. Nezanechalli zmizelý letec poslední přá 209 SESfÍELEN 14
ní písemně, byl jeho majetek odeslán do skladu, speciálně pro to zařízeného, k úschově až do konce války. Já jsem určil vykonavatelem své poslední vůle Mrázka. Vyplnil ji do posledmho písmene, takže jsem nejpotřebnější věci dostal velmi brzo zpět a mohl žít zase jako předtím. Když se totiž Mrázek dověděl z mého telegramu, který jsem poslal generálu Janouškovi z Gibraltaru do Londýna, že zase žiji, hned všechno zařídil opět v můj prospěch a napsal o tom i dopis, který mi měl být doručen, kdyby snad on byl sestřelen dřív, než se vrátím do Anglie. Příjemně a pohodlně jsem užíval dovolené, na niž jsem odjel po skončení všech zpravodajských výslechů, hlášení u československých a britských vojenských i leteckých velitelů a po intervenci ve prospěch zavřených Čechů v koncentračním táboře Miranda u ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. . . Watsonovi, staří známí ve Skotsku, mi napsali dlouhý dopis. Blahopřáli mi a paní se ptala, zda jsem se už ohlásil u June. Všichni prý se na mne těší, jenom abych přijel. June, má známá v Edinburghu, nepřestala věřit, 210 že se vrátím. Přiložili její dopis, který jim poslala po mém zmizení. Mimo jiné v něm psala: ."válka je hrozná věc a snad nejtragičtější pro naše letce, protože odcházejí tak mladí. Když čtu v novinách sloupec "missing", jsou to skoro výhradné letci. Až je podivné, že ti hoši na létání tolik lpějí. Nic prý není krásnějšího, o nebezpečí nechtějí ani slyšet. Frank dovedl o létání vždycky pěkně vyprávět a v žertu tvrdíval, že kdybychom jim, Čechům, nebyli dali spitfiry, že by nám nikdy neodpustili Mnichov." A ke konci připsala: "Drahá paní Watsonová, mám dojem, že Češi jsou dobrý a statečný národ. Je mi jich tolik líto. Denně prý jich stovky umírají a tisíce pykají v žalářích za atentát na Heydricha. . ." Za několik dní jsem odjel do Skotska, když jsem si předtím vyměnil dopisy s June. Měla nesmírnou radost a těšila se na shledanou. Privítala mne v Edinburghu na nádraží s velkou kyticí růží. Kráčeli jsme vedle sebe a světlovlasá a poněkud vzrušená June byla milejší než kdy předtím. Prozradila mi, že pozvala k Watsonům své přátele, kteří se mi budou určitě líbit. Jsou všichni zvědaví a těší se na mé vyprávění. Zavěsila se do mne a prosila, abychom šli kus pěšky. Rádjsem souhlasil, její přítomnost mi byla velmi milá a chtěl jsem s ní být sám co nejdéle. Ale požádal jsem ji, aby za mne nesla kytici a prominula mi tuto prosbu naznačil jsem, že kytice se rozhodně hodí dámě a že jí bude slušet lépe než mně. Trochu jsme se o to hádali, ale nakonec povolila s výhradou, že si ji před Watsonovým domem zase vezmu. Asi za půl hodiny jsme nasedli do autodrožky a jeli k hostitelům. Uvítání bylo velmi srdečné. V přijímacím pokoji čekalo asi deset až patnáct lidí, mladých i starších mužů a žen. Některé jsem již znal. S paní Watsonovou, šedesátiletou bělovlasou dámou, jsem se pozdravil první. Nastalo vzájemné představování. Odešli jsme do jídelny, kde se podával čaj a zákusky. Na přání paní domu jsem začal vyprávět. Poslouchali tiše a klidně, jak Angličané mají ve zvyku. Když se hosté odporoučeli, zůstal jsem sám s June a Watsonovými. Teplým pókojem se ozývaly čtyři klidné hlasy. Pan Watson chtěl vědět, zda půjdu zase bojově létat. "Ano, právě k operačnímu létání se chci zase vrátit," doznával jsem. Paní Watsonová i June projevily názor, že bych neměl spěchat, raději at si hodně odpočinu a potom af si zvolím trochu bezpečnější a lehčí službu. June potom pokračovala: "Frank mluví jako všichni letci. Je to krásné, je to prý nejlepší řemeslo 211 Mezi nejlepšími kamarády. Odleva: Čermák, Mrázek, Fajtl, Vybíral, Doležal, Foit.
ze všech. Mají k němu úžasný citový vztah, přece si však myslím, že v tom je ještě něco navíc. Být stále v nebezpečí života, v tom bych krásu nehledala. . ." "Pokusím se vám to tedy vysvětlit, ale bude to dlouhé," začal jsem. , Před několika dny jsem navštívil naši 313. peruP, která mi prostla k srdci. Kamarádi mě velmi srdečně přijali, gratulovali a kupodivu jako by se ostýchali, hobla jsem nedostal." " Co je to hobl?" ptali se. Vysvětlil jsem jim náš typický obyčej a pokračoval. "Jako Čechoslo váci máme zájem, abychom si domů přivezli co nejvíce informací o naší činnosti, a proto vedeme o ní kroniku. Když je některý příslušnik jednot ky sestřelen v boji nebo je nezvěstný, vloží do ní kronikář jeho fotografii a připiše o něm pár slov. Těch zmínek je tam, bohužel, již mnoho. Byl jsem zvědav, co se u peruti zběhlo za dobu mé nepřítomnosti. A hle, našel jsem velkou zmínku i o sobě, ač jsem v době sveho zmizení byl již členem 122. britské squadrony: Těšilo mě, pochopitelně, že kamarádi nezapomínají. Vypsal jsem si kronikářův záznam a mám jej s sebou. Až dostanu svůj deník zpět, chci si jej do něho zapsat." A začal jsem překládat to nejdůležitější: "5. květen 1942. Dnes se nevrátil seržant Pavlik. . . A ještě jedna těžká ztráta pro třistatřináctku. Toho dne bylo hlášeno: Kapitán F. Fa tl, který se nedávno stal velitelem ryze anglické squadrony, jako první ech, jemuž se podobné cti dostalo, nevrátil se z boje a byl prohlášen ještě s dvěma členy své squadrony za "missing". Několik stránek před touto, na které je záznam o jeho zániku, najdete jeho dopis na rozloučenou se všemi jeho kamarády třistatřináctky a poděkování za chvile, které mezi nimi strávil, než byl povolán k velitelské úloze v anglické jednotce. . . Ve Fajtlovi ztratila perut i prvniho svého kronikáře, který zaznamenával co nejsvědomitěji a nejpravdivěji všechny události, jež se v životě perutě odehrávaly v údobí téměř jednoho roku. Tedy dva výtečné kamarády a bojovntlcy ztratila peruf v tento neblahý májový den. Smutek a sentimentalita nejsou vlastnosti stihačů, ale přesto nelze podobné pocity naprosto utlumit, když něco podobného stiskne srdce. . . Tak odcházejí bojovníci, kteří jsou nezkrotní ve své vášni pro zápas a za svobodu sveho lidu, tvrdí rváči v sedle letounu, nesmiřite.lní mstitelé se zbraní v ruce ve vzduchu a dětsky citliví na zemi v úloze prostých smrtelntků. Odcházejí v plné slávě válečné s krvavou svatozáří. . . a svět se točí dál. . . Slza dítěte působí starost, slza ženy vzbudí rozpaky, slza matky vyvolá hořký soucit, ale slza muže bojovnika, která nenápadně skane 212 213 Tak jsme se někdy raceli Spitfire poškozený granátem postřelení v souboi. protiletadloveho dělostřelectva.
nad osudem kamaráda, budí úctu před společenstvím a pokrevenstvím. Tak mě to napadlo když jsem viděl upřímně slzet Fajtlovy kamarády nad jeho zmizením. Každá slza v oku chlapa, jak jsem ji zastihl dnešní večer, byla odleskem signálu ,Vlajka na půl žerdě. Signál však nebyl vydán, protože jej předstihlo stisknutí ruky na rozloučenou. Tak tedy na rozloučenou. Snad taková je lyrika pádů bojovniků, lyrika Ikarova." Odmlčel jsem se, strčil zápisky do kapsy, ale hned jsem pokračoval. "Nuže, drazí přátelé, těmi slzícími kamarády myslel kronikář nadporučtk Slipka hlavně velitele třistatřináctky Squadron Leadera Mrázka, velitele letky kapitána Fejfara, i sebe a několik dalších vám neznámých. Jsou to svědomití bojovníci a drazí kamarádi. Jsou všichi přímo nadšení, když se jim podaří něco, co proslaví jejich peruf a drahou zem. Na mém odhodlání jít do toho znovu mají veliký podil. Toužím bojovat po bvku kamarádů, nasávat atmosféru nenahraditelného týmového přátelství plnou skvělého bojového ducha. Myslím na to skoro denně ajsem šfasten, že naplnění mého přání je v dohledu. A proto chci létat co nejdrive. . ." Ještě jsme si chvtli povídali o mé bezprostřední budoucnosti. "Prodloužím si dovolenou a stavím se v Londýně tolik se těším na dobrou kuchyni a české restaurace." Paní Watsonová začala obratně vyzvídat: "Povězte nám, majore, co máte nejraději?" "Slepičí polévku s nudlemi, s nakrájenými jatérky a žaludky." "Myslíte, June, že bychom to také dokázaly? Je to tak těžké, vařt podle chuti jiných národů?" Místo June jsem odpověděl sám. "To umí, paní Watsonová, málokdo, varit podle chuti jiných, a vůbec jim rozumět." Už jsme se začali s June hádat. Nakonec jsem neupřímně pochválil anglické pudinky, abych přispěl ke smíru. Pozdě večer se paní Watsonová se mnou loučila s jakousi slavnostní vážností: "Přeji vám brzký návrat do vlasti, majore. Jistě je krásné to vaše Československo." "Ano, je, paní Watsonová," odpověděl jsem, zíraje do krbu. Přitom mě napadlo, že bude asi ještě dlouho trvat, než svou vlast opět spatřím. Po dovolené a po pořízení obšírnějšího zápisu o svých příhodách jsem se ohlásil na inspektorátu československého letectva a požádal o zařazení do nové funkce. Měli tam už pro mne připraveno několik míst, ale všechna jsem odmítl komandovat na letišti nebo učit žáky létat mohu později. Velitel se shovívavě zeptal: 214 215 Vyznamenán DFC (Distinguished Flying Cross)Záslužným leteckým křížem v přítomnosti ministra Jana Masaryka Vyznarnenání předává Air Vice Marshal a generála K. Janouška. Dickson.
"Nelióí se ti to? Co bys tedy chtěl dělat, vyber si sám. . ." , ,Pane generále, prosím, aby mi byla svěřena nová stIhací peruř, chtěl bych zase doprovázet bombardéry nad pevninu!" Generál Janoušek se na mne dlouho, dlouho díval, pak jen kývl hlavou, podal mi ruku a řekl: , Děkuji ti." , 216 Doslov "Výjimečné činy mají v povědomí lidí trvalou hodnotu tehdy, jsouli věrohodně literárně zpracovány." Není to sice výrok žádné známé osobnosti, ale odezva na právě dočtené napínavé řádky knihy, kde se snoubí historická popisnost s tvůrčím nadáním autora v dokonalé symbióze. Knihy Františka Fajtla vnesly do poválečné memoárové literatury novou, svébytnou a zcela osobitou formu psaného projevu. Typickými jsou zejména jeho metafory, jichž pro nás nalézá neopakovatelně mnoho, takže i v pasážích v nichž se mnohý potýkal s omezeným výrazivem, nechává zaznít mnohotvárnosti mateřskeho jazyka. Pohrává si s češtinou a rozvětvuje fabuli příběhu tak, aby suchá historická fakta, vojenská hlášení a útržkovité poznámky v osobním denllcu splynuly do jedné řeky. To vše činí pod jediným diktátem nadáním psát. Toto nadání ověřil F. Fajtl v nemálo knižních titulech, avšak "Sestřelen" je zapsán v našich srdcích snad nejvýrazněji. Proč tomu tak asi je, vždyř toho leteckého, bojovného a dramatického zažíváme s autorem a zároveň hlavním aktérem autentického priběhu nemnoho. Přitažlivost knihy tkví však v něčem jiném. Prostřednictvím sestřeleneho českeho pilota sledujeme cestu zcela opuštěného jedince skrze rozdělenou Francii za II. světové války. Konfrontujeme ji s obrazem této země před dvěma roky, kdy zde tentýž muž bránil na francouzských stíhacích letadlech typu Morane a Bloch postupu německých armád. Rozkrývá se nám spektrum povah, zejména lidí žijících na francouzském venkově, jejich snaha nezištně pomoci, soucit i opovržení. Postavy se objevují a zase náhle mizí, avšak analýza jejich povah či příčin jejich reakcí a chování dává práci životnost, stejně jako úryvky vzpomínek s osou fabule zdánlivě nesouvisející. Nezůstávají nám utajeny ani autorovy osobní pocity a mnohdy až neopatrné prozrazování sama sebe, což mohlo vést ve svém důsledku k prožití zbytku války v některém ze zajateckých táborů. Nestalo se tak a Fajtl se díky své znalosti francouzštiny, místních poměrů a naturelu zdejších lidí dostal až do Paříže. Tam mu česká rodina Formánkových dodala tolik důležitou morální posilu. Letec pak zamiril zpět přes Francii a pohraniční hory do Španělska, kde se nechal vědomě zatknout. Má vyhráno zachoval si život i svobodu. Po návratu na místa, z nichž startoval k osudnému letu, je odhodlán pokračovat v letecké činnosti nad územím okupovaným nepřítelem. Jeho 217 A zas do nových bojů.
přání bylo splněno 24. září 1943, kdy převzal velení 313. čs. stíhací peru tě, u jejíhož zrodu v květnu 194l sám stál. Tehdy již měl rukopis se svými zážitky napsán, avšak z pochopitel ných důvodů jej nebylo možné publikovat. Psaní přesto zůstal věrný a tak ještě na anglické půdě vyšly péčí londýnského "Čechoslováka" v roce 1944 jeho "Letecké povídky". Kniha "Sestřelen" byla vydána až po válce v roce 1947 v nakladatelství Naše vojsko. Tehdy spatřila světlo světa práce, ponechávající zcela v pozadí denikovou či vyloženě reportážní formu projevu. "Sestřelen" si našel své čtenáře nejen v letech poválečných. Lidé si ho tajně půjčovali i v době totalitniho temna, kdy František Fajtl "požíval zaopatřem" v tábo ře nucené práce na Mírově. Titul vyšel znovu v roce 1968 a 1969 ve dvou vydáních (viz bibliogra Ie) a opět byl beznadějně rozebrán. Následující období "normalizace" dalším dotiskům zjevně nepřálo. Vedle osudů čs. stíhacích pilotů, působících v britském královském letectvu RAF,jimž osud nepřál a po sestřelení nad nepřátelským územím padli nacistům do zajetí, jsou známy tři případy, kdy se Čechoslováci dostali strastiplnou cestou přes Francii a internační tábor ve španělské Mirandě zpět ke svým jednotkám do Velké Británie. Kromě Františka Fajtla měl jako první z trojice podobné štěstí člen 312. čs. stIhací perutě Sergeant Josef Menšilc. Odstartoval 8. července 1941 s jednotkou ze základny v Kenley na doprovodný let britských bombardérů, jejichž ci7em byl francouzský Lens. Zde napadla formaci z převýšení smečka německých stíhaček Messerschmitt 109 a Menšikův hurricane inkasoval citelné zásahy. Kamarádi jej spatřili klesat k zemi. Jakou však zažila perutradostnou chvi7i, když došla 26. řina 1941 zpráva, že Menši7c je zase zpět na anglické půdě. Začal opět létat ve škole leteckých střelců, ale toužil znovu bojovat. Ve druhé polovině dvaačtyřicátého roku prošel výcvikem nočních stIhačů a 30. prosince 1942 nastupuje u 68. perutě v Coltishallu. Zde mu podivný a nevyzpytatelný válečný osud připravil léčku poslední. Večer 22. 4. 1943 vylétl jeho neovládaný Beaufighter střemhlavě z mraků a 30 km od základny se po dopadu na zem vzňal. Josef Menšilc ajeho operátor Rudolf Slíva nepřežili. Štěstí v neštěstí mohl děkovat 19. srpna 1941 čs. příslušni1c 222. britské stíhací perutě, Sergeant Rudolf Ptáček, zkušený bojovni7c z bitvy o Británii. Letěl tehdy s jednotkou v sestavě wingu z North Wealdu jako přímý doprovod bombardérů směřujících nad seřazovací nádraží v Hazebroucku. Po splnění úkolu zaútočily na bombardéry z převýšení čtyři messerschmitty Me 109. Ptáček opustil formaci, hnal se za jedním z vetřelců a nakonec jej také sestřelil. Podlehl stejnému lákadlu jako jiní. Nedocenil 218 v danou chvili nepřítele. Neočekávaná dávka zezadu ukončila chod motoru jeho spitfiru a vzápětí jeho stroj začal hořet. Stejně jako jeho následovnik Fajtl přistál nouzově se zasunutým podvozkem na poli a s pomocí místních obyvatel se vydal pěšky do Španělska. Člověk může jen velmi těžko ovlivnit, coje psáno v knize osudu. Po radostném shledání s anglickými břehy nastupuje Ptáček zpět do stíhací služby u 602. perutě se základnou v Kenley. Bohužel se 28. 3. 1942 z letu nad francouzským územím nevrátil. Nikdo už asi nezjistí, kde skonal. Po válce tedy zbyl naživu jediný aktér František Fajtl. Měl a má dodnes úžasnou paměf, která mu zůstalajako důležitá devíza pro spisovatelskou práci. Již za války zaznamenával do sveho deniku postřehy a zážitky po celou dobu působení v odboji. Měl tedy z čeho čerpat. Vyrostla další generace a "Sestřelen" opět a bez obav pňchází ke čtenáři. Je di1em válečného letce, o němž mladší lidéjistě slyšeli, avšak snad jen v souvislosti s jeho velitelskou funkcí z doby, kdy stál v čele 1. čs. stihaciho pluku v SSSR. Je to však pouze jedna z kapitol jeho přebohatého života, života vlastence, který (ač o tom sám nikdy nehovoň je v našem povědomí tím, čemu rilcáme osobnost leteckeho odboje, ale i osobnost literární. Pro ty méně informované poslouží snad několik životopisných dat Františka Fajtla. Narodil se 20. 8. 1912 v Doníně u Loun. Po vystudování obchodní akademie byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval v letech 19331935. Na půdě prostějovského leteckého učiliště prodělal pilotní výcvik. Byl vyřazen v hodnosti poručlka letectva a odešel sloužit ke 2. leteckému pluku v Olomouci. Stejně jako mnozí jiní se nesmiril s potupnou okupací a v červnu 1939 přešel se skupinou přátel vojáků hranice protektorátu do Polska. Po krátké internaci polskými úřady a prezentaci u čs. vojenské skupiny v Krakově podepsal pětiletý závazek k službě u Cizinecké legie a na palubě švédské lodi Castelholm odplul do Francie. Zanedlouho vypukla válka a závazek v legii tím automaticky padl. Fajtl, ač byl už zkušený pilot, začíná znovu cvičit, nejprve na letišti v Avordu, potom na půdě Ustřední stihací školy v Chartres. Na jaře odešel k bojovému útvaru Groupe de Chasse III/9 do Lyonu, jenž disponoval stIhačkami Bloch I51 a 152, po napadení Francie byl odvelen na frontu ke Groupe de Chasse III/7 s letouny Morane Saulnier 406. Třebaže čs. piloti tvoňli v bitvě o Francii takřka třetinu stavu francouzských stihacích sil, jejich statečný boj s přesilou nezvrátil nic na porážce země galského kohouta. Začal 219
ústup z jihofrancouzského přístavu Port Vendres do severní Afriky a odtud do Gibraltaru. Zde se nalodil i poručilc Fajtl na britskou lod "Neuralia", která dorazila do liverpoolského přístavu 12. července 1940. Ve Velké Británii byl přijat do řad vojenského letectva v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer a 6. srpna přešel ze soustředovaciho střediska čs. letectva v Cosfordu na základnu Duxford k první naší stihací peruti č. 310. Po jedenáctidenním přecvičení na britské letouny nastoupil jako příslušnik zálohy této jednotky k bojovému výcviku na stíhačky Hurricane do 6. OTU v Sutton Bridge. Zakrátko po absolvování zkráceného kursu byl 18. září odvelen k 1. britské stíhací peruti do Witteringu. Po týdnu však odešel na nové působiště do Debdenu k 17. peruti. Záhy se tu zapojil do bojové činnosti bitva o Británii je v plném proudu. Již 2. října 1940 sestřelil u Pulhamu s Britem P/O Blatchfordem německý bombardér Dornier 17Z, ale naneštěstí mu došlo palivo a musel s hurricanem nouzově přistát mezi pasoucími se kravami. Další boj jej čekal 24. října 1940 v roji se Sgt. Hoggem a F/O Czerninem, s nimiž společně poslal k zemi další nepřátelský letoun Dornier 215. Během hlídky nad mořem se podilel 10.11.1940 na poškození dalšího dorniera 17. Dne 25. 5. 1941 britskou jednotku opustil a přesunul se do Cattericku k právě založené (v pořadí třeti čs. stihací peruti č. 313. Koncem tehož roku je mu svěřeno velení A letky. Vzlétal k ofenzívním akcím nad nepřátelské území, kde na každém kroku čihalo smrtelné nebezpečí v podobě silné protiletecké obrany a stihaček nepřítele. Ve vzdušném boji poškodil střelbou 10. 4. 194? stíhačku Me 109 a o čtyři dny později sestřelil se Stg. Prokopem Brázdou letoun stejneho typu. Jako první Čechoslovák se ujímá velení britské stihací perutě č. 122 "City of Bombay", a to 27. dubna 1942. Nedlouho poté, 5. května, při doprovodném letu bombardérů nad Francii se angažuje do boje s messerschmitty, které napadly formaci, a dva z nich sestřeluje. Sám je však sevřen do kleští a s poškozeným spitfirem Mk VB sériového čísla BM210 a kódovým označením na trupu MTF nouzově přistává na ob ,zeném území. Naštěstí je mu osud nakloněn. Prokličkuje osidly nepřítele a po dlouhé cestě přes okupovanou i neokupovanou část Francie překročí Pyreneje do Španělska. Po zdejší internaci vchází na svobodnou půdu Gibraltaru a vrací se letecky zpět do Anglie. Krátce působí jako styčný důstojník u 10. stíhací skupiny RAF, je povýšen do hodnosti Winf Commander a působí ve velitelských funkcích na leteckých základnách Church Stanton a Skeabrae. Chce však dále operačně létat. Sám vrací hodnost a funkci a koncem zári 1943 přebírá po padlém Jaroslavu Himrovi velení 313. perutě. Jednotka v tomto období působila operačně v sestavě čs. stihaciho wingu. Doprovázela bombardéry americkeho letectva nad cile ve Francii, Belgii a Holandsku. Nejčastěji byly útoky vedeny proti železničním uzlům, letištím nepřítele a koncem roku padaly bomby i na budované odpalovací rampy pro německé létací pumy V 1. Spitfiry jeho jednotky nejednou napadly vojenská i zásobovací plavidla nepřítele ve vodách kanálu La Manche. Štaóní kapitán Fajtl odevzdal 23. ledna 1944 velení perutě a na jaře 1944 opouští Velkou Británii jako velitel skupiny 20 čs. letců, propuštěných ze svazku RAF a směřujících jižní cestou přes Středozemní moře a Irán do SSSR. Po výcviku se sovětskými letouny Lavočkin La 5 na letišti Ivanovo se stává velitelem 1. čs. samostatného stíhaciho pluku, jehož první bojové nasazení začalo 17. září 1944 přistáním na letišti Zolná, odkud působil pri podpoře SNP. Byl to velmi odvážný čin, neboř jednotka operovala proti nepříteli z jeho hlubokého týlu. Po ústupu do SSSR je pluk začleněn do svazku 1. čs. smisené letecké divize a účastní se závěrečných bojů o Moravskou bránu. Po osvobození přilétl František Fajtl s jednotkou do Prahy. Absolvoval tu válečnou školu, působil na MNO a u 1. letecké divize v Praze. Po "vítězství pracujíciho lidu nad reakci" byl na jaře 1949 z armády propuštěn a o rok později zatčen a odsouzen na základě komunisty vykonstruovaneho obvinění. Za svou odbojovou činnost a splnění vlastenecké povinnosti strávil 17 měsíců na nucených pracích v Mírově. To však zřejmě nestačilo. Byl degradován na vojína a rodina se musela vystěhovat z Prahy. Po propuštění se vrátil do kraje svelio mládí Loun. V podniku Betona pracoval jako úředník, dělník a skladnilc. Později získal zaměstnání v tamějším Okresním stavebním podniku. V polovině 60. let se pohled na naše zahraniční vojaky, bojující na západě, podstatně změnil. František Fajtl je v roce 1965 částečně rehabilitován, povýšen do hodnosti plukovnika letectva a nastupuje jako samostatný inspektor ke Státní letecké inspekci do Prahy. Vše se najednou začalo měnit. Mohl zase psát a publikovat. Jeho články se začaly objevovat v odborném i denním tisku. Po roce 1969 již nehodlal znovu odejít do ústraní na poli literárním. Má o čem psát, chce psát a umí psát. Přestože si knihou "Sestřelen" získal čtenáře, uvádění dalších rukopisů do tisku musel věnovat mnoho úsilí. Často musel přistoupit na kompromis, když byl nucen vypouštět nepohodlné pasáže i jména svých spolubojovníků, kteří byli pro minulý režim z nepochopitelných důvodů stále nebezpeční. Dilcy listopadové sametové revoluci dostala čtenářská obec konečně znovu přiležitost nahlédnout do tvůrčí kuchyně Františka Fajtla. Jeho činnost se již neomezuje pouze na psaní. Zapojuje se do znovuzaloženeho 220 221
hnutí Svazu letců, do jehož přípravného výboru je zvolen v lednu 1990. Čas dal za pravdu všem, kdož věrili, že se jednou dostane konečně našim západním letcům zadostiučinění a dojdou patřičného ocenění za to, co pro svoji vlast vykonali a za co později museli trpět. V květnu 1990 byl František Fajtl společně s Karlem Mrázkem a Pavlem Kocfeldou povýšen do hodnosti generálmajora v. v. Zdeněk Jan Holeš F R A N T I Š E K F A J T L S E Z N A M B I B L I O G R A F I E Letecké povídky.1. vyd. Londýn, Čechoslovalc l944. Vydáno pod pseudonymem F. Do; nín. (Donín je rodištěm F. Fajtla). Přítel mraků. Českoslovenští stihači v Británii.1. vyd. Praha, Toužimský a Moravec l947 Polnice: Malé povídky o velké odvaze č. I7. Sestřelen. Z demku stihaciho letce.1. vyd. Praha, Naše vojsko (dále NV) 1947. Sbírka Boj a odboj, sv. 6. , Sestřelen. Z dem1cu stihaciho letce. 2. vyd. Praha, NV 1947. Sbírka Boj a odboj, sv. 6. Sestřelen. Z dem1cu stihaciho letce. 3. vyd. Praha, NV 1948. Sbírka Boj a odboj, sv. 6. Sestřelen. Z dem7cu stihac(ho letce. 4. vyd. Praha, NV 1948. Sbírka Boj a odboj, sv. 6. Sestřelen. Z dem1cu stfhaciho letce. 5. vyd. Praha, NV 1948. Sbírka Boj a odboj, sv. 6. Zestr2elony (Sestřelen). Vydawnictvo "Prasa wojskowa". Warszawa 1948. Sestřelen. ?. přepracované vyd. Praha, NV I968. Poznámka o autorovi. Sestřelen. 3. přepracované vyd. Praha, NV 1969. Poznámka o autorovi. Pavel Šrut: Návrat Františka Fajtla. Spoluvyd. Mladá fronta a Svět sovětů Praha a Smena Bratislava Máj, svazek 131. První doma. I. vyd. Praha, NV 1974. Paměti, sv. 42. Sestřelen. vydalo Kobusha Tokio I976. První doma. 2. vyd. Praha, NV 1980. ČSPB Živé knihy, sv.115. První doma.1. vyd. Bratislava, Pravda I984. Přeložila Mária Korbellová. Spoluvyd. NV Praha. Členská knižnice Pravda. Als erste in der Heimat (První doma). l. vyd. Berlin, Militverlag der DDR 1979. Oroszlan (První doma). Az égen Kossuth KOmyvkiado l982. Als erste in der Heimat. 2. vyd. Berlin, Militérverlag der DDR 1987. Předmluva Prof. Dr. i R. F. Schmiedt. Vzpomínky na padlé kamarády.1. vyd. Praha, Mladá fronta I980. Doslov napsa) PhDr. Jan Gebhart Edice 13, sv. 1..0. Podruhé doma. I. vyd. Praha, NV I984. Doslov napsal doc. RSDr. Zdeněk Šmoldas, CSc. Paměti, sv. 75. Opát doma. I vyd. Bratislava, Pravda 1988. Z českého originálu Podruhé doma, Praha NV I9A4, přeložila Marianna Alexyová. Boje a návraty.1. vyd. Praha, NV 1987. Eso, sv. 88. Vild, Miroslav: Osud byl mým přítelem. I. vyd. Praha, NV I985. Podle rukopisné pozůsta losti zpracoval F. Fajtl, který napsal i předmluvu. Doslov napsal PhDr. Jan Gebhart. Eso, sv. 77. Vild, Miroslav: Osud byl mým přítelem. 2. vyd. Praha, NV 1988. Podle rukopisné pozůsta losti zpracoval F. Fajtl. Eso, sv. 99. Zdráhala, Richard: Válčil jsem v poušti.1. vyd. Praha, NV 1990. Podle rukopisné pozůsta losti zpracoval F. Fajtl. Eso, sv. 106. Griffith, Hubert: Britští letci v Sovětském svazu. l. vyd. Praha, Knižnice L+K I989. Vychá zelo jako příloha časopisu Letectví + kosmonautika, vydavatelství Naše vojsko, L+K, roč. 65, l989, č. 9 až 23. Z anglického originálu RAF in Russia, Londýn, Hammond, Hammond and Co. Ltd.,1942, přeložil ing. František Fajtl. (P. Týc) 222 223
Přebal a vazbu navrhl a graficky upra vil Václav Kučera. V roce 1991 vydalo Lidové naklada telství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 2489. publikaci. Výtvamý redaktor Petr Holzner. Odpovědná redaktorka Jiřina Tejka lová. Technická redaktorka Eva Hájková. Vytiskly Moravské tiskároy, s. p" Olomouc. AA 15,88 (text 14,45; il. 1,43), VA 16,46. 2?4 stran. 4. přepracované vydání (v Lidovém nakladatelství I.). I 333. 260591 FRANTIŠEK FAJTL se narodil 20: srpna 1912 v Donfně na Lounsku. V roce 1935 absolvoval vojenskou akademii jako poručilc letecNa. V rQce lp39 prchl pres Polsko do cizinecké legie, zúčastňuje se bojů o Francii. V roce 1940 p"rechází do Anglie, kde je začleněn do RAF. V roce 1942 je sestšelen nad okupovanou Francii, odkud se po zdaElém útěku znovu vrací do Anglie. V rocé 1944 jako velitel čs. stacích letcú přelétává do SSSR, zúčastňuje se bojů v SNP. Po valce působil jako dústojml generaImho štabu na MNO.1949 je propuštěn z armády, degradován, v následujícím roce zatčen a uvězněn v táboře nápravných prací Mírov. Od roku 1951 pracuje jako děhulc a skladnik. Po roce 1965 je částečně rehabilitován, povýšen na plukovnika letectví v zoze, pňjat jako inspektor na Státní leteckou inspekci. Je nositelem řady mezinárodních i čs. vyznamenání.