Eskymo Welzl alias Arctic bird: "Třicet let na zlatém severu", MF 1965

Str.87.

... ... Uťatý pahrbek lišejníku se přesekne shora dolů; uvnitř je led, který se nechá roztát, aby zbyl suchý lišejník. Jinak jsem zde mohl topit také dřívím, připlavovaným ze severosibiřských tajg, a konečně i místním mladým uhlím.
Měl jsem se shledáváním topiva plné ruce práce. Musil jsem se dobře zásobit, abych vydržel po celou zimu. V tom mi znamenitě pomáhali moji sobi. V ohradě, kterou jsem jim udělal, aby byli chráněni před dravou zvěří, žije-li tu, mohli se klidně na tundře pást.
Ale sotva byla tato práce hotova, musel jsem pomýšlet na lepší vybavení jeskyně. Rýčem a lopatou jsem srovnal stěny, což šlo v této měkké hornině dobře. Potom jsem už musil zasadit dveře. Dostal jsem od kapitána mezi jinými potřebami také tři dlouhá silná prkna; z nich jsem sbil dobré dvojité dveře. Veřeje jsem také udělal snadno, i celou kostru, ale místo dýh jsem si musel posloužit mechem. Teď zbývala ventilace. Vyřízl jsem do kostry dveří malou dírku a ucpal ji korkem. Tak jsem byl už zabezpečen před nejhorším.
Ale už jsem musel také připravovat ohniště. Věděl jsem, jak má vypadat, aby dobře sloužilo, o tom mě dobře poučili. V jeskyni se musí asi uprostřed udělat díra přes metr široká a asi metr hluboká. Na dno se uloží suché dřevo, na to uhlí a nahoru na uhlí suchý lišejník. Než se topivo skládá, postaví se doprostřed díry trouba nebo kus dřeva, a když je díra naplněna topivem, dřevo se vytáhne, na dno díry se naleje trochu petroleje nebo benzínu a zapálí se. Uprostřed topiva vznikne jakýsi komín, kterým táhne kouř, jenž se drží nahoře při stropě a odchází ventilací.

... ...Moji sobi byli i za nejkrutějších mrazů v tundře a tak jsem se staral jenom o to, aby v jeskyni bylo teplo a abych si navařil. Oheň se udržuje celkem bez námahy. Jednou za čtyři dni člověk přisype nahoru mechu. Trochu to zpočátku čadí, ale když mech prohoří, hoří bez kouře, jenom jeskyní se line vůně, jako by se tu kouřily nejjemnější cigarety. Bylo-li v mém bytě příliš mnoho kouře, vyvětral jsem a zase jsem si lehl a spal. Myslím, že jsem často ulehl v neděli a v sobotu vstával. ...

— Měl jsem s sebou ještě pořád svá malá kamínka, ale na těch bylo možno jenom vařit. Ted už přicházela pomalu polovice října; hodně se ochladilo, zima se blížila rychle. Moře se převalovalo. Džij, džij, džij, tak to dělalo potichu. A tu uhodily naráz strašlivé mrazy a trvaly několik dní. Líh v teploměru klesal opravdu minutu po minutě, a v tomto úžasném, nehybném mrazu se moře utišovalo a utišovalo, vlny byly nižší a pokojnější, mráz trval ve své síle dále, líh klesal pořád a pořád, mořská hladina se urovnávala, až byl za několik dní povrch moře docela hladký. Slyšel jsem už od námořníků, že při prvním mrazu nesmí být žádná loď na moři, všechna plavidla musí být vytažena na břeh. Tu jsem, zabalen v kožišinách, podobný spíše balíku kůže než člověku, masku na obličeji, stával před svou jeskyní, a pozoroval jsem, jaké kousky ta podivná příroda zde provádí.
Nikde na moři ani památky po ledu; v podvečeru poskakovaly asi stopu nad hladinou malinké hvězdičky, drobné ohýnky, jiskérky, jako by je někdo neviditelný zapaloval. Snad to byla zmrzlá pára, která vycházela z moře. Nevím, co to je, ale byla radost se na to dívat. Konečně za několik dní, když už se moře docela utišilo, ozvalo se nenadále hrčení a praštění, jako by se kosti nějakého obra lámaly a jako by všecko kolem mělo vzít bídný konec. Na kilometry se to rozléhalo, obzor se chvěl, a tu jsem zalezl do své jeskyně a zacpával jsem si uši, přemožen strachem a očekáváním ještě horších věcí. Ale vzmužil jsem se, znovu jsem vyšel a pozoroval hladinu. Na moři se utvořila ledová kaše, chuchvalce ledu rostly, šířily se, té kaše bylo na stopu silno, stlačovala se k sobě, chuchvalce se shrkávaly dohromady, až tvořily velká, nepravidelná pole této kaše — a tu naráz, skoro ve vteřině — hrk! — všecko to zmrzlo a ledový povlak se rozletěl na celém oceáně do nedohledna a vteřinu od vteřiny sílil a sílil a sílil, až byl za několik minut led snad na stopu tlustý.
Je nepodobné pravdě, jak se teď měnila tvářnost obzoru od minuty k minutě. Mezi zmrzlými plochami moře byly maličké kanálky, úzké jako stezička, ale úžily se a úžily. Kusy ledové pláně se tlačily navzájem k sobě, a tak jsem pozoroval zvědavě ten zvláštní neklid, který zmítal zmrzlou hladinou přede mnou. Trvalo to jenom několik minut. Pak vodní stezky zmizely, moře bylo pokryté souvisle ledem, a nazítří ráno byl led už jistě na metr silný. Děsný mráz trval ještě několik dní, a za tu dobu byl led po celém oceáně pevnější než nejtlustší ocelový krunýř.
Kdyby byla loď v té době na volném moři, byla by rozdrcena.
Těch několik dní po zamrznutí oceánu, to bylo opravdu boží dopuštění. Velkým mrazem sílil led v zálivu neoby čejně rychle, přitom byl však zdvíhán přílivem. Nebyl ješlě dosti silný, aby odolal strašlivému tlaku vodních spousl zdola, příliv zdvíhal a zdvíhal ledový krunýř, stlačoval pod ním také vzduch obrovskou silou, až se náhle ozvala hromová rána, kterou bylo jistě slyšet na kilometry, led povolil, stlačený vzduch vyrazil s pekelným rachotem, kusy ledu lítaly na všechny strany, ledové bariéry se kupily do výšky až patnácti metrů, špičaté kry se stavěly svými hranami proti sobě, narážely na sebe a tříštily se, voda se vyvalovala mocným tryskem daleko, od velké jizvy v ledu, hned zase zmrzala a spojovala pevně oba dva břehy zálivu, příliv však zdvíhal ledový příkrov dál, a jinde se zase rozevíraly za burácení, jako by se svět kácel, nové trhliny, ledy se kupily v dlouhých pásech, táhnoucích se až k obzoru, pancíř sílil, bojoval, prohýbal se, rány byly strašnější a strašnější, ostrovy se třásly, celá země se zachvívala. Na chvilku bylo najednou ticho. To nastal vrchol přílivu. Nyní přicházel odliv; moře opadávalo, led klesal zároveň s ním. Ale v zálivu, kde vlastně visel z břehu na břeh, neudržel nakonec vlastní tíhu, a když voda opadla hluboko, prolomil se celý záliv a led pleskl na vodu, která byla. několik metrů pod ním. Rány to byly opět takové, že lomcovaly celým obzorem.
Ale nejstrašlivější teprve přicházelo. Při druhém přílivu byl led už velmi silný a vzdoroval moři, které se tlačilo zespodu. Moře dotíralo a dotíralo, až náhle při prudkém náporu přílivu led přece jen povolil, jeho kusy svištěly vzduchem a odevšad se ozývalo jakoby hrozné řvaní, rána za ranou zmítala skalami a hřmění se spojovalo v nepřetrží* tou palbu. Bylo to tak hrozné, že jsem mysle], že se zblázním. Později jsem slyšel, že se často stalo, že v tomto pekel ném rámusu vyběhl nějaký polárník ze své jeskyně, ohlu šený, zmožený děsem a zešílevší, běhal po pobřeží, mával rukama a řval; tak běhal chvilku, nakonec se svalil a mráz ho zabil na místě, často se prý stalo i otužilým polárníkům, že se zbláznili při zamrzání moře, zvláště měli-li jeskyni blízko zálivu, kde jsou rány nejhroznější.
Bylo to opravdu jako zemětřesení. Schoulil jsem se v jeskyni, na spánek nebylo pomyšlení, v uších zvonilo, odevšad rachot a hřmění, jako by celá artilerie pálila zrovna do mé skály na ostro.
Za několik dní mráz trochu povolil a dunění přestalo. Přicházela polární zima. V listopadu se objevila první polární záře. Trvala čtyři dni, pak se ztratila. Za nějaký den se objevila znovu, ale zase se ztratila velmi brzo. Koncem listopadu vyšla ještě na několik hodin, pak ještě po čtvrté začátkem prosince. Pak se ztratila nadobro. Několik dní potom jsem pozoroval mnoho všelijakých barev na severu. Ty barvy na obloze byly pořád jasnější a jasnější, nakonec se ukazovaly různé obrazy, jako by celé armády postupovaly proti sobě nebo jako by se hnala stáda slonů a jiných zvířat. Tak to zdaleka vypadalo. Byla to náramně krásná podívaná. Pak nebe pomaloučku černalo a viděl jsem malé hvězdičky, jak se nahoře pohybují. Trvalo to asi deset dní. Když se blížily vánoční svátky, tu jsem viděl několik dní před nimi, že se dělá na obloze mlha jako had, a ta mlha se pomaloučku ztrácela. Když se objevila, to už znamenalo, že přijde polární zima. Do té doby může prý člověk ještě vycházet ven a hledat stopy zvěře. Nyní se ztrácely i barvy, až se ztratily nadobro. A pak uhodila teprve pořádná zima.
V prvních dnech mrazu bylo ticho, jenom tu a tam se pohnul vánek. To je, jak mě upozornili, nejnebezpečnější, protože se člověku ani nezdá, jak strašlivá je to zima. Když takový vánek olízne člověka, sežehne všechno.
Pak přišly prudké zimy. V některých dnech byla tak strašlivá zima, že jsem myslel, že moje poslední hodinka nadešla.
Ale po Novém roce tento druhý nápor mrazu povolil. Tehdy napadlo ještě naposledy trochu sněhu. Ale za nějaký den začala zima znovu. Po tomto náporu mrazu, za dva nebo za tři dni, přicházela strašlivá polární bouře.
První bouře přišla od severozápadu. Bývá to tak prý vždycky. Napřed přišla slabá, pak silnější a silnější, až za nějaký týden nebo za deset dní se rozpoutal hrozný orkán, který nepřestával a nepřestával, bral celé balvany s hor, písek hvízdal vzduchem, a když jsem pootevřel trochu dveře, slyšel jsem hvízdot, jako by kulky lítaly okolo. Rvaní bouře bylo nepřetržité. Toto řádění trvalo bez ustání do 20. nebo 25. ledna, pak bouře trochu povolila. Potom změnil vítr směr, ale ne na dlouho; za jeden, za dva dni zase uhodila nová severozápadní bouře, která zuřila až do konce února. Tma byla v té době taková, že jsem si neviděl ani na ruce. Kdyby se stalo a byl bych musil několik kroků ven, ze závětří, a byl bych zachycen vichřicí, bylo by po mně.
Byl jsem první zimu na ostrově docela sám a nevěděl jsem ani, zda jsou nablízku lidé. Zůstával jsem ve své jeskyni, vzpomínal jsem na všelicos. Ale smutek ani opuštěnost jsem necítil. Zvykl jsem si na samotu na své dlouhé cestě a mimoto jsem věděl, že se tu na jaře zase zastaví nějaká velrybářská loď a že se opět sejdu s lidmi. Někdy mne ovšem napadlo, co by bylo, kdyby na mne přišla nějaká nemoc a nikdo by se o mne nemohl postarat. Ale pak jsem si řekl, že každý člověk musí zemřít.
Moji sobi byli i za nejhoršího nečasu na tundře v ohradě, a tak jsem se staral jenom o to, aby v jeskyni bylo teplo a abych si navařil. Oheň se udržuje celkem bez námahy. Jednou za čtyři dni člověk přisype nahoru mechu. Trochu to zpočátku čadí, ale když mech prohoří, hoří bez kouře, jenom jeskyní se rozšiřuje vůně, jako by se tu kouřily nejjemnější cigarety. Bylo-li v mém bytě příliš mnoho kouře, vyvětral jsem a zase jsem si lehl a spal jsem. Myslím, že jsem často ulehl v neděli a v sobotu vstával.
Nijak jsem z toho přesto neztloustl, naopak, Ostatně, když jsem přišel na vysoký sever, trápilo mě bolení hlavy, jako každého, kdo není zvyklý na to podnebí. Ale zato potom přišla velká chuť k jídlu. Polární bouře ustávala, zima však ještě trvala. 20. března vyšlo již na chvíli slunce. Začalo-li vycházet v osm hodin, v jedenáct byla už obrovská koule venku, celá červená, všude jako by samá krev tekla. Kolem dokola všecko hořelo. Ale o půl jedné byl už soumrak. Příští dni zůstalo slunce venku déle a stoupalo pořád výš a výše; v květnu už svítilo ve dne v noci.
To se už také trhal led. Praskal s velikým rachotem, ale takový rámus to přece jenom nebyl jako při zamrzání. V červnu se už kusy od sebe oddělovaly a pluly. Kry měly v průměru celé kilometry, ba snad i desítky kilometrů; po některých by bylo možno cestovat celé dny. Za dva týdny potom, co se roztrhly, už nezamrzávaly dohromady. Malé ledy, taková ledová tříšť, plove však v Arktickém oceáně po celý rok. Ale jsou to většinou kusy jako stůl veliké. Nebe je čisté, na severu bývá málokdy zatažené. Pod polárním kruhem bývá ještě zataženo, ale nad ním není ani mráčku. Co svět světem stojí, nikdy asi nad Ledovým mořem nepršelo. Bouři nebo blesk jsem na severu taky neviděl ani jednou. Někdy padnou mlhy, ty hlásí změnu počasí.
Bylo po zimě. Letní pohoda, krásné dny vystřídaly smutek zimy. A tu jsem teprve měl trochu pokdy prohlédnout si zemi, kterou jsem si zvolil za nový domov. Ovšem záleželo mně především na tom, abych poznal své sousedy, mám-li jaké. Tušil jsem, že budou-li, pak to budou většinou Eskymáci. Byl jsem na ně zvědav; věděl jsem, že jsou jiní, než Eskymáci na ostrově svatého Vavřince nebo na Medvědím ostrově.
Mohu říci, že jsem byl brzo příjemně překvapen. V květnu jsem je zahlédl u moře; právě se chystali opustit ostrov a vydat se někam na lov. Uviděli mě také a hned utíkali ke mně, obstoupili mne a vykládali do potrhání. Byli oblečeni podle eskymáckých mravů, vysoké maklaky na nohou až nad kolena z kožišiny obrácené srstí ven; byli v kožiších, jež se oblékají jako ženská košile, na hlavách čepice z kožišin vlčích nebo králičích. Spustili na mne svým nesrozumitelným jazykem a já jsem jenom šermoval rukama a odpovídal jsem jim anglicky a rusky. Brzo se ukázalo, že je mezi nimi několik Eskymáků, kteří sloužili na různých lodích a naučili se tam anglickému jazyku. A tak byla už domluva snadnější. Dověděl jsem se rázem mnoho zajímavých novinek o svém novém domově. Tak mi především řekli, že nedaleko odtud, asi osm kilometrů od mé jeskyně, žijí polárníci, bílí lidé, usedlí trvale v těchto končinách. Mluvili o kapitánu Emersonovi, MacIvorym, MacDonaldovi, Oerrelovi a o jiných. Ale ti prý bydlí směrem k ostrovu Tadeuszu. Eskymáci sami žili na mé straně, ale také dosti daleko ode mne. Polárníci, jak jsem se brzy dověděl, nebyli ještě doma ze své lovecké výpravy v severní Kanadě, kde prý byli po celou zimu. Někteří lovili prý také na Aljašce. Povšiml jsem si, že z Eskymáků, kteří mne obstoupili, jsou někteří vyzbrojeni puškami, ale jiní měli ještě šípy a různé starobylé bodce. Pochopil jsem hned, že se chystají na lov. A tak jsme mluvili a mluvili. Chvíli to šlo anglicky, chvíli zase rusky. Eskymáčky byly také mezi nimi, a hned se mne vyptávaly, jak jsem starý a odkud jsem přišel. Já na to, že jsem se zde usadil a že zde mezi nimi zůstanu. Všichni Eskymáci měli z toho velkou radost a hned na mne, abych jel s nimi na ryby, že mají namířeno na Novou Zemi.
Byli to velice hodní lidé, nebyl bych nikdy myslel, že první Eskymáci, s kterými se zde setkám, budou srdce tak dobrého, že budou tak věrní a tak upřímní. Žilo zde na ostrově, jak jsem poznal později, na třicet rodin. Ale chyba byla, že mnozí, či valná většina z nich, byli velice nečistí. To mi vadilo. Kromě toho jsem si uvědomil, že nejsem zvyklý eskymáckému životu, o němž jsem slyšel už všelicos vypravovat. Měl jsem strach z té cesty, a proto jsem se vymluvil, celkem podle pravdy, že jsem už slíbil jednomu kapitánovi, který se zde pro mne staví, že pojedu s jeho velrybářskou lodí do Ledového moře na velryby. Že od něho dostanu potraviny a zásoby, a teprve na podzim, až mne loď zaveze zpátky, mohl bych jít s nimi na ryby.

Str. 101… Potom jsem vykopal mělkou podlouhlou díru jako hrob, na ni jsem nastlal kožešin; to bylo moje lože. Uprostřed jsem zřídil kamna, jako ve staré jeskyni, zase díru v zemi, a vývod komínkem…. Měl jsem tedy nový příbytek a ještě téže zimy se v něm topilo. Teplo vsakovalo do skály víc a víc a v maklakách nebylo nakonec možné ani stát na podlaze, tak byla horká. A tu jsem rozbil staré bedny, prkýnka nakladl na zem a chodil po nich. Je podivné, jak dlouho se teplo v jeskyni drží. Stalo se mi později, jako i ostatním polárníkům, že jsem našel podlahu teplou, když jsem na jaře odešel, zavřel a na podzim jsem se vrátil.

.

.

.

... Když se tak probírám jmény svých přátel, bílých i Eskymáků nebo Indiánů, říkám si, pravda, že tam vlastně není ani jeden člověk, který by si mohl něco takového myslit — ale co když přece? Musím se proto dostat na Novou Sibiř stůj co stůj, oznámit jim, co se stalo, a škodu nahradit, i když vím dobře, že by po mně žádnou náhradu nechtěli. Vydělal jsem si jako spisovatel právě tolik, že se mohu dostat až do Dawsonu a potom buď po Yukonu do Nome, pustí-li mě Američané Aljaškou, anebo, nepůjde-li to, tak k řece Mackenzie a na Herschlův ostrov, kde mě snad vezme nějaká velrybářská výprava mířící na Novou Sibiř. Věřím, že se tam dostanu. Nemyslím na smrt, taky proto už ne, že jsem se jí tolikrát díval do očí — ale odjíždím taky proto, že chci ležet v ledové zemi.

Přátelé, sbohem.

.

.

.

R E J S T Ř Í K:

kamna
maklaky
topení podlahové

.

.

O B S A H:

O AUTOROVI

SIBIŘÍ K LEDOVÉMU MOŘI

S VELRYBAŘI NA VYSOKÝ SEVER

PO YUKONU

NEJSEVERNĚJŠÍM OBCHODNÍM CESTUJÍCÍM

NOVOSIBIŘŠTÍ ESKYMÁCI

ZA ZVĚŘÍ NA ALJAŠKU

ZLATÁ HOREČKA

V PRALESÍCH SEVERNÍ KANADY

HRDINOVÉ LEDOVÉHO MOŘE

POLÁRNÍM LISTONOŠEM

LÉKAŘEM

POLÁRNÍ SPRAVEDLNOST

POSLEDNÍ POVOLÁNÍ