Ledovcové plató mezi Severovýchodním sedlem Dhaulágiri a zá­kladním táborem leží již ve výši 5200 metrů a je silně ohrožováno ledovými lavinami. Také sedlo Dambuš leží v této výšce a rovněž Neznámé údolí mezi Dambušem a Sedlem Francouzů je nad 5000 metrů. V paměti mi uvízla fotografie Východního ledovce Dhaulá­giri z knihy o Annapúrně od Maurice Herzoga. Na patě tohoto ledovce, ve výši asi čtyři a půl tisíce metrů, je ideální sněhové pole pro tréninkové túry. V blízkosti jsou vrcholy dosažitelné na lyžích - Francouzi je pokřtili Sněhové vrcholy - které by byly jako stvo­řeny pro účinnou aklimatizaci. Tento projekt má však jeden ne­dostatek, a to tak velký, že ho musíme také zavrhnout: aklimatizační tábor by totiž ležel stranou výstupové cesty a při vší sympatii pro toto místo by byla expedice doslova odříznuta, neboť bychom museli nejprve všechna zavazadla z aklimatizačního tábora do­pravit do Tukučhe. Nebo snad přece jen existuje nějaký příchod odtamtud na Severovýchodní sedlo?

Všechny tyto otázky mě zaměstnávají již po měsíce. Za ně­kolik hodin napětí povolí. Let Jetiho vnese potřebné jasno do ta­jemství naší hory.

Dnešní jitro je obdivuhodně průzračné. Bohužel jsme odletěli z letiště teprve v půl deváté, takže jsme již trochu opožděni. Bude-li zítra třeba ještě jednoho průzkumného letu, budeme žádat o speciální povolení, abychom mohli opustit letiště dříve. Na nej­vyšších vrcholech hor se již ukazují první mraky. Včerejší bouře přinesla nový sníh až k předhůřím Káthmándú. Letíme nejprve nad střechami Káthmándú a pak podél nové silnice Trisuli přes pěkné nepálské vesničky s dekorativními, červenými hliněnými domky pokrytými slámou. Při pohledu na ně si vzpomínám na dlouhý pochod podél Majangdikhóla. Osmnáct dní jsme putovali v žáru a prachu, než jsme zřídili tábor. A nyní s Jetim překonáváme tutéž vzdálenost za půl hodiny a přitom ještě pěkně podrobně pozorujeme zemi i lidi. Míříme k vysokému vrcholu. Jeti zdatně šplhá do výše, brzy jsme už v 5000 metrech. Začínáme být trochu malátní a unavení a někteří z nás se potýkají s bolestmi hlavy a s ospalostí. Venkovní teploměr ukazuje minus 35°  Celsia, díky našemu vydatnému topení necítíme však zimu. Jaký je venku mráz, zjistíme, jen když se dotkneme kovového okraje okna. Motoru není právě nejlíp v takovém mrazu, běží neklidně, dívám se s obavami na Emila a Ernsta. Avšak vzápětí se to zlepší. Emil zatáhne za nějakou páčku, kterou se zabraňuje zamrzání splynovače a let pokračuje. Plachtíme těsně kolem bílých vrcholů Gonešhimálu, hrobu Erika Gauchata, a vzpomínáme na mladého odvážlivce, který sotva dvacetiletý položil na této nádherné hoře svůj život. Přes náhlou nezvyklou výšku nejsme ospalí. Čarovný svět Himaláje nás udržuje v bdění. Šiša Pangma: Jedna ze dvou posledních osmi-tisícovek se objevuje před námi. Ještě nikdy nestanul člověk na vrcholu této 8013 metrů vysoké hory, která se v překladu indického názvu nazývá „Obydlí světce". Je to ze všech nejméně známá osmi­tisícová hora. Tyčí se zcela na půdě Tibetu a pro povolení k výstupu na ni není příslušný Nepál, nýbrž Čínská lidová republika.

Obdivujeme osmitisícovky Manaslu a Annapúrnu a před tím ještě úžasně smělý hrot Mačapi Čare. Norman tento neobyčejně divoký svět osmitisícovek nafilmoval. Bohužel od západu vane dosti značný vzdušný proud, musíme proto dodržovat jistou bez­pečnostní vzdálenost mezi propastmi a letounem. Podél odstrašují­cích ledových a skalních srázů dosud nedotčené Nilgiri (Modré hory), se dostáváme do hluboko zaříznutého údolí říčky Kálí Gandakí a na jejím břehu poznáváme vzápětí naší Tukučhu, kde tábořila již francouzská expedice na Annapúrnu; Francouzi podnikli v roce 1950 první pokus o výstup na Dhaulágiri. Zřetelně rozeznáváme pěkné kamenné domky a dlouhé modlitební zdi této vesnice. Děti vybíhají na plochou střechu jednoho domu a užasle na nás zírají. Nu ovšem, v Tukučhe ještě nikdy neviděli letadlo zblízka. Tu a tam snad zabloudí do této oblasti čínský tryskový stihač, ale ti létají tak vysoko, že jsou zdola těžko vidět. Jsme nyní těsně u hranic Tibetu a Peter Aufschnaiter, který v této zemi žil sedm roků, nám ukazuje posvátnou horu Kailás, která je každému hindovi stejně svatá jako jezero Mánasaróvar. Aufschnaiter nám dělá největší radost. Je výborně uvyklý na výšku, minulý podzim podnikal opět jednu z velkých himalájských cest, nepociťuje proto vůbec potíže z nedostatku kyslíku. Působivý pohled ho vzrušuje, říká stále znovu a znovu o hoře Kailásu: „Nikdy jsem si nepomyslil, že ji ještě někdy spatřím!"

Vidíme také nepálskou pohraniční stanici Mustang a Muktináth. Také Muktináth vyhledávají zbožní hinduističtí poutníci. Severní Nepál se podobá již pustině Tibetu a také obyvatelstvo tohoto výběžku je tibetského původu.

Silné termické proudy z údolí Kálí Gandakí, jehož pusté kame­nité dno odráží sluneční žár, pohazují s námi sem a tam, takže nás skoro přechází chuť se rozhlížet. Ale hned je let klidnější, jakmile se opět ocitáme nad oblastí sněhu. Letové podmínky jsou v dosahu himalájských vrcholů značně lepší než nad horskými doli­nami, kde se vyvíjí vyzařovaným teplem silná termika již za čas­ného odpoledne.

Plujeme nyní podél vysoko zasněžených a mně tak důvěrně známých strmých svahů dambušského sedla, kde jsme sestupovali před dvěma léty s družinou nosičů do Tukučhe. Je poměrně málo sněhu — ale jsem si jist, že ještě před létem přijdou nové mocné vrstvy. Těsně nad sedlem Dambuš, kde dokonce rozeznáváme rohy baralů a buddhistické modlitební praporky, které sem vynesli pastevci, vlétáváme do Neznámého údolí, oné velehorské doliny, jejíž dno leží ve výši 5000 metrů. Po několika minutách se objevuje historické Sedlo Francouzů a nyní se ocitáme tváří v tvář Dhaulá­giri, Bílé hoře. Uchvacuje nás mohutnost a nepředstavitelná veli­kost kolosu, jeho strmé [ledové svahy nám nahánějí opravdovou úz­kost. Konfrontace přišla příliš neočekávaně. Jsme prostě ohromeni! Vrchol ční neuvěřitelně vysoko do éteru. Nahoře již zuří vichřice a dlouhý sněhový praporec se táhne na východ. Všem horolezcům, kteří poprvé přistupují blíže k této hoře, hned vlaje v ústrety. Když roku 1950 poprvé přišla francouzská himalájská expedice z Neznámého údolí před mohutnou severní stěnu, obrátila se, aniž by si jen prohlédla úpatí hory. Jejich úsudek zněl jedno­myslně: „Nemožné!" Stěna vysoká tři tisíce pět set dvacet dva metry je zastrašila. Když jsem se potkal před půl rokem na mezinárodním horolezeckém setkání v Trentu s Lionelem Terrayem, říkal, že ho Severovýchodní hřeben Dhaulágiri již tehdy napadl, ale celek, že přece jen příliš odrazuje.

Kroužíme nad pustým údolím Majangdikhóla, kde jsem onoho 15. května 1958, v den zrodu naší expedice, seděl s Jiřím na ledovcovém stole, nyní již propadlém, a sotva chápeme, že díky tomuto malému letadlu jsme pronikli v tak krátké době z rovin až do říše mocného světa hor. Přímo pod námi stál základní tábor, tam leží nyní osamělý horolezecký hrob Heiniho Roisse, který na­lezl smrt v ledu Bílé hory.

Fantastický let, který nám připadá jako sen, pokračuje podle obrovských stěn Tukučhského hrotu, přes Sedlo Francouzů a Neznámé údolí zpět na sedlo Dambuš. Dlouhými skoky se vrhá Jeti do hloubky, jako by klouzal po svazích dambušského sedla. Do údolí Dapakhóla se vplížila mezitím tmavá mlha a divadlo se stává ještě dramatičtějším. Avšak nesmíme ztrácet zdravý úsudek, jsme zde přece proto, abychom prozkoumali povrch hory, a ne aby­chom na sebe dali působit omračujícím prostředím.

Teď už je jisté, že nemůžeme postavit aklimatizační tábor v údolí ledovce Majangdi ani v Neznámém údolí, protože tu nelze přistát. Totéž platí také o ledovcovém plató mezi Severovýchodním sedlem Dhaulágiri a bývalým základním táborem. Také sněhové pole ležící pod Východním dhaulágirským ledovcem je nevhodné a navíc je příliš odříznuté od Severovýchodního dhaulágirského sedla. V úvahu tedy přicházejí jedině dhaulágirské Severovýchodní sedlo (5700 metrů) a sedlo Dambuš (5200 metrů). První musíme bohužel zavrhnout, protože nelze z doliny naráz vystoupit hned tak vysoko, takže zbývá jako jediná možnost sedlo Dambuš. Musíme se s tím spokojit. Se svými 5200 metry je sice ještě dosti vysoké, avšak kdyby bylo nutné, lze z něho bez nejmenších obtíží sestoupit na libovolnou výšku ve směru do Tukučhe. Jediná nevýhoda sedla Dambuš spočívá v tom, že je vzdáleno tři až čtyři dny pochodu od Severo­východního sedla a tím je vzdáleno vlastní výstupové cestě. Vždy by však bylo stejně možné v případě poruchy letadla poměrně rychle se připojit ze sedla Dambuš k výškovým táborům na hoře.

Letíme nyní těsně nad střechami Tukučhe a pátráme ostřížím zrakem po nějaké možnosti přistání. Nemusíme se dlouho namáhat. V Tukučhe nelze zřídit základnu pro letadlo. I kdyby šlo vybudo­vat zde malou přistávací plochu pro Jetiho, nebyla by nám nic platná pro zdejší extrémní atmosférické poměry. V termických bouřích, které zuří v tomto údolním kotli i za nejkrásnějšího po­časí, bylo by možné nanejvýš nouzově přistát, ale ne regulérně létat. Tím je i Tukučhe pro nás tabu. A jako letiště jsou nám v celé oblasti Dhaulágiri k dispozici pouze Severovýchodní sedlo a sedlo Dambuš. Přece jen to stačí — a výsledek průzkumného letu nás již staví před nejbližší úkol: celou expedici co nejrychleji vysadit na dambušském sedle!

Tím, že používáme v expedici letadla, které bude obstarávat především veškerý přísun materiálu, vypadá plán nástupu zcela odlišně než jindy. Při dosavadních himalájských výpravách byl veškerý expediční náklad mnoha tun rozdělen na jednotlivá břemena asi po 30 kilogramech, která pak několik set nosičů namáhavě dopravovalo do základního tábora. My nosiče nepotře­bujeme. Materiál  pro  aklimatizační  tábor vyveze  na Dambuš (5200 m) Jeti a zbývající zavazadla složí pokud možno současně hned na Severovýchodním sedle  (5700 m). Protože je to však experiment, který ještě nikdo v Himálaji nezkoušel —  výškový světový rekord přistání činí pouhých 4200 metrů — budeme opatrní a letadlo, které má únosnost 700 kilogramů, budeme nakládat pouze 320 kilogramy. Mimoto chceme provádět lety jen za skutečně dobrého počasí a rozhodně ne za silného větru. Záměrně tím poněkud snižujeme výkonnost našeho letadla, počítáme též s časovou ztrátou, zato pokus o přistání na ledovci v Himálaji uskutečníme s nejvyšší jistotou. Každý pokus vždy žádá trochu průkopnické práce. Abychom byli zcela bezpečni, počítáme od začátku s pěší variantou pro případ selhání letadla. Bylo by příliš riskantní pro himalájskou expedici, která chce dosáhnout ještě nedotčené osmitisícovky, vázat vše na zdar dosud nikdy neprováděného experi­mentu.