Anglická vláda vysílá občas výzkumné výpravy do málo známých končin v Himaláji. Nebetyčná horstva střídají se s náhorními planinami. Zvlášť bohatá různými dobrodružstvími byla výprava, jejíž popis vydal autor. Mimo speciální poznatky zeměpisné výprava přinesla zprávy o netušeném životu živočišném v oněch končinách, bohatých bílými medvědy, tygry, opicemi ve sněhu nocujícími, obrovskými stády divokých jaků a podobně. Děj líčené episody odehrává se severně od jižního pásu Himalájí několik let před válkou.

Edgar of Demsbury: ZÁPAS S VLKY V TIBETU.

Zápas, který jsme podnikli se smečkou vlků, čítající několik tisíc hlav, nedaleko Jezera džigetajů (Džigetaj = divoký polokůň asijský) mohl rozhodnouti o osudu celé naší výpravy. Mnoho nescházelo, a evropské listy byly by za nějaký čas přinesly zprávu: „Výzkumná výprava, jež odešla prozkoumati málo známé končiny v oblasti Jezera džigetajů ve vysokém Tibetě, zmizela záhadným způsobem beze stopy. Pravděpodobně byla přepa­dena loupeživými Tanguty nebo jiným divokým kme­nem!" A sotva by kulturní svět západu tušil nebo uvěřil, že výprava skončila v ža­ludcích tisíců vyhladovělých vlků.
Příhoda, kterou zde vypravuji, zanáší nás daleko do dávnověku, kdy člověk, nedostatečně vyzbrojený, byl vydán na pospas ohromným nebezpečím, hrozícím mu ze spojených sil dravců.
Jezero, o němž jsem se zmínil, jmenuje se po tom, že v širých oblastech potulují se veliká stáda krásných divokých polokoňův (džigetaj), onager, kiang, kůň Převalského aj. Miliony potulují se jich po stepích Čang-fang a stáda 1000-4000 hlavá nebyla vzácností nádherná zvířata pod vedením statných hřebců, v menší skupiny rozdělená, žijí tam v původním stavu asi tak, jako v některých afrických obla­stech stáda antilop a zeber. Mimo ně zastihli byste tam jistě stáda divokých, huňatých velbloudů dvojhrbých, kteří jsou stejně výtečnými běhouny, jako jsou ostražití. Z těchto stád žijí především hordy loupeživých potulných kmenů mon­golských, jejichž zaměstnáním mimo ustavičné válčení s ji­nými kmeny jest divoký život pastýřský. Občas vybírá si daň také tygr nebo statný, v zimě pěknou kožešinou opatřený sněžný levhart tibetský. Ve vyšších polohách zastihli jsme menší i větší stáda tmavých jaků, statným býkům podobných, přežvýkavců, kteří mají krásnou, dlouhou srst, po bocích až k zemi splývající. Na jaře stěhují se do hor, na podzim s hor do nižších poloh a to v takových stádech, že zaplní celá údolí. Mimoděk vzpomenete obrovských stád amerických bisonů, jež před sto lety pokrývala prérie. Kdysi srazili jsme se v těsném průsmyku s takovýmto stádem, a jen opravdový boj, při němž bylo s naší strany užíváno i ručních granátů, umožnil nám, abychom se uchýlili stranou do bezpečí.
Vlci v létě potulují se v menších skupinách, ač jsme často spatřili nejednou velmi značné zástupy, jež plánovitě oddělily některé zvíře od ostatního stáda a uštvaly je v divokém zápolení. Jindy, zejména na podzim a v zimě, spojují se v ohromné voje, jež pádí divě krajinou, pře­padajíce vše živé. Tehdy vlk, jenž jest sám o sobě tak zbabělý a bezbranný, že ho pastýři utlukou klackem, stává se šíleným. Jeho počínání dosvědčuje, že propadá jakési davové horečce. Roznícen společným skučením a vytím celé smečky vrhá se bez rozmyslu a bez ohledu na možnost ztráty života na to, před čím by včera, sám a opuštěn, horem pádem vzal do zaječích.
Sestoupili jsme v oblasti Jezera džigetajů do kotliny asi 400 km2 rozsáhlé. Kolkolem byl rámec vysokých hor, boky kotliny byly pokryty lesy, zvlněné dno porostlé bylo vysokou travou, v níž skrývalo se několik jezírek a potoků.
Bylo to z oněch tibetských zákoutí, jež možno nazvati rájem zvířat. Pro nás však tento pochybný ráj měl se změ­niti na několik hodin v hotové peklo.
Poučen mnoha zkušenostmi, cestovatel Tibetem nezanedbá nut­né opatrnosti. Proto utábořili jsme se na vyvýšeném pahorku, jehož boky byly tak omlety, že celek byl jakousi přirozenou tvrzí. Při každém táboření dával jsem snésti veliké zásoby paliva, jednak abychom byli zabezpečeni proti náhlým vánicím a mrazům, jednak abychom mohli udržovati veliké ohně kolem ležení, jež by umožňovaly obranu proti kočovným lupičům, kteří takřka každého týdne nás přesvědčovali, že opatrnosti nezbývá. A zkušenost, o níž vypravuji právě, do­kázala, že této důsledné opatrnosti děkujeme také za to, že můžeme dnes vypravovati o srážce s vlky.
Přes oblohu, kterou jsme se dna kotliny přehlédli, táhly mráčky i mraky, takže poměrně brzy rozložila se tma do­linou.
Jen naše ohně vrhaly světla do okolí, naplněného hustou mlhou. Bylo asi kolem deváté hodiny, když mraky se pře­hnaly, obloha se vyjasnila a ze záclony mrakův vynořil se úplněk. Bílé světlo rozlilo se po skalinách a ozářilo kotlinu. V témže okamžiku zazněl z dálky pekelný zpěv, vzdálené vytí vlčí smečky.
Nebylo pochyby, vlci se blížili, a mohli jsme býti vděčni osudu, že nás měsíc včas upozornil. Píseň, kterou vlci vítají měsíc na obloze, zaznívá stejně na dalekém severu jako na americké prérii, na ruské stepi i v srdci vysokých hor asijských. Naše zvířata projevovala veliký nepokoj, takže uznali jsme za nejrozumnější pevně je navzájem spoutati. Kolkolem ležení rozdělali jsme hradbu hořících hranic, ponechavše mezi nimi pouze jakési střílny na všech stranách. Rozdělil jsem svoje lidi jako před pravidelnou bitvou na část, která obstarávala udržování ohně, na část, která obstarávala střelivo a nabíjela pušky, a na střelce, kteří měli bez ohledu na vyplýtvané náboje o překot pá­liti do vlkův, jen aby je zdrželi od přímého útoku na náš tábor. Na zvlášť výhodných místech postaveny byly strojní pušky. Obranný plán založil jsem na předpokladu, že vlci, dříve než se vrhnou na nás, zdrží se roztrháváním a sežíráním poraněných a padlých svých druhův.
Přípravy vykonali jsme s horečnou rychlostí a věru nebylo času nazbyt, neboť příšerné vytí rychle se blížilo, dosvěd­čujíc, že bude nám zápasiti se zástupem vlkův, čítajícím na tisíce hlav. Jakživ jsem o něčem podobném ani neslyšel od zkušených cestovatelův ani nečetl v žádném cestopise. Sotva jsem mohl věřiti vlastním smyslům. Naši soumaři a velbloudi počali hlasitě naříkati, indičtí vojáci a průvodci odříkávali nahlas všelijaká zaklínání nebezpečí a můj osobní cestovní pobočník mongolského původu, jménem Tangut, mračil se jako černá noc, zlobně a odvážně blýskaje očima.
Po protějším svahu řítily se k táboru první řady vlkův, divě vyjíce, a za nimi objevovaly se nové a nové vlny, jako by nějaká hráz vlčího přívalu se prolomila. Pozoroval jsem dalekohledem blížící se nebezpečí, viděl jsem, kterak vlci vyplazují jazyky a kolem tlam mají pěnu. Přiznávám se, že se mi srdce sevřelo úzkostí a že, přehlížeje náš tábor, vzdával jsem se naděje, že bychom se mohli ubrániti tak strašlivé převaze. Bezděky sáhl jsem po revolveru, odhodlán sám sobě prohnati lebku poslední ranou, jen abych živ se nedostal do spárů těchto bestií. Jakmile přiblížily se první řady na dostřel, dal jsem povel k palbě. Nebylo třeba po­bízeti mužstvo k horlivosti. Kolkolem rozpoutalo se hotové peklo. Oheň praskal, zvířata strachem naříkala, Tangut divoce hulákaje pobíhal s místa na místo, o překot stříleje, strojní pušky rachotily, střelci křičeli a zranění vlci bolestně vyli. Naskytlo se nám příšerné divadlo. Záplava vlkův rozdrobila se ve sta drobných chumáčův, z nichž každý zaměstnával se trháním a rvaním poraněného druha. Smečka našich psův, otužilých tibetských rváčův, pobíhala těsně před naším ležením, vrhajíc se na nejodvážnější jedince, kteří přišli až k ohňům. Ostatní vlci zarazili se asi na třicet kroků od nás v kruhu, jednak bojíce se ohňův, jednak zcela zaměstnáni sežíráním padlých kamarádův.
Pálili jsme do této masy o překot a možno říci, že každá kulka zasáhla nejméně jednoho vlka, neboť bylo větším uměním nezasáhnouti nežli trefiti. Kamkoliv jsi střelil, všude černalo se vlky. Po půlhodinném zápasu byli moji lidé tak vyčerpáni prací i rozčilením, že jsem jim nařídil, aby ustali v palbě a odpočali si. V tu chvíli nebyli jsme přímo útokem vlků ohroženi, neboť postříleli jsme takové množství útoč­níkův, že ostatní byli plně zaměstnáni jich požíráním, a na­sycený vlk přestává býti zuřivým útočníkem. Bylo možno také pozorovati, že celé skupiny nasycených dravcův obracejí se od tábora a pobíhají v pozadí bojiště. To dodalo nám odvahy a přispělo k jakémusi ukáznění obrany. Byl jsem s Tangutem takřka na všech místech. Tam omezili jsme ohně, abychom vystačili s palivem, jinde rozdělili jsme skupinu střelcův na odpočívající zálohu a na bojovníky, kteří sice stříleli stále, leč přece jen s jistou rozvahou a úsporou střeliva.
Asi za půl hodiny byli vlci, jak se zdálo, hotovi s padlými kamarády a nová vlna zvedala se k útoku. Znovu zahájili jsme do nich bezohlednou a rychlou palbu. Stejně jako po prvé padlo jich veliké množství a útok byl zlomen. Opět utvořily se menší skupiny a, jak se zdá, tentokráte nasytili se všichni vlci dostatečně masem padlých druhův. Řady jejich řidly a také naše střelba ochabovala. Na konec jen nejlepší střelci stříleli po jednotlivých tulácích i po skupinách, soustředěných nad některým padlým vlkem. To trvalo takřka po celou noc.
Přes to, že byli vlci ještě kolem tábora, viděli jsme, že jest nebezpečí zažehnáno, a rozestavivše stráže, jež vlky zaháněly občasnými výstřely, zahalili jsme se do pokrývek a houní a ulehli jsme k ohňům. Horečka mnou lomcovala a po celý zbytek noci nezamhouřil jsem oka. K ránu všichni vlci zmizeli. Přemýšlel jsem o tom, jak jsme takřka zá­zrakem unikli jisté smrti, a uvažoval jsem, co by se bylo bývalo dělo, kdyby nás byla tato vlčí armáda byla pře­padla některý z minulých dnů na pochodu nepřipraveny. Děkoval jsem osudu, že jsme měli tak výtečně umístěný tábor a takové zásoby paliva i střeliva.
Ráno přehlíželi jsme bojiště. Nalezli jsme kromě šedesáti pěti mrtvol netknutých ožrané zbytky nejméně šesti set postřílených šelem. Tato čísla sama o sobě dokazují, jaký boj jsme v noci vybojovali, a dosvědčují, že armáda útočníků čítala jistě na několik tisíc hlav.

Přihodilo se někdy před rokem 1924.

A ještě doporuřujeme: Vlci v Karpatech od pana NEUGEBAUERA a něco od Eskymo Welzla.