V uskutečnění této jednoty vidí Indové nejvyšší dobro, slast, spásu, svobodu a poslední smysl života. Pro hinduistické myslitele není životem věčným věčnost v čase, ale poznání veškerenstva v sobě samém a sebe sama ve všem — zde a teď. Nejvýstižněji to snad vyjádřil středověký básník a světec Kabír: „Nadevše v srdci raduji se z oné lásky, která mi dává žít bezmezný život na tomto světě". Tato neoddělitelná jednota hmotného a duchovního světa je základem indické kultury a určuje charakter jejích společenských ideálů. Je to výsledek snahy vyrovnat se s mnohotvárností života a s faktem, že většina lidí sleduje omezené sobecké cíle.

Zde jsme na křižovatce každého náboženského zákonodárství, kdy neschopnost přihlédnout k různým zájmům a duchovní nezralosti může znamenat oddělení církve od každodenního života a zavádí rozlišení mezi posvátným a profánním, jak se stalo téměř ve všech křesťanských církvích. Bráhmani toto úskalí úspěšně překonali. Zdů­raznili jednotu materiálního a duchovního světa a postupné zrání jedinců, a tím posvětili každodenní život člověka.

Na životy člověka se lze dívat, jako by tvořily křivku, oblouk v čase. Pohyb po vnější straně křivky je evoluce, cesta sebeuplatňování, vyhraňování osobnosti. Pohyb po vnitřní straně křivky je involuce, cesta návratu, jež se vyznačuje vzrůstajícím sebeuskutečňováním. Lidé na vnější straně křivky se řídí náboženstvím času; ti, kteří se vracejí, náboženstvím věčnosti. Díváme-li se na život jako na celek, pak je třeba sebeuskutečnění považovat od samého počátku za základní smysl. Obě fáze zkušenosti se u většiny lidí prolínají, avšak kvůli lepšímu pochopení o nich budeme uvažovat odděleně. Indové se vyhýbají teologickému užívání termínů dobra a zla a raději hovoří o vědění a nevědomosti. Sebeuplatňování nevědomého ne­odsuzují jako hřích, je to jen nezralost. Proto bráhmani stanovili, že je legitimní vyžití ve všech směrech. Věří, že ti, kteří se povznesli nad pouhé ukájení smyslů a získávání majetku a moci, již ve svých minulých životech těchto cílů dosáhli a nasytili se jich. Takoví jedinci se obracejí k poslednímu cíli lidského života, usilují o sebe­uskutečnění, o pokoj a mír, o dosažení vize života jako celku. K do­sažení tohoto cíle jim slouží diferencovaný soubor návodů a metod du­chovních disciplín, známých pod souhrnným pojmem jóga.

Jóga nezůstala ovšem jen na půdě Indie; našla živnou půdu na celém světě. Jakožto složka indické kultury vyzařovala v průběhu historie do okolních asijských zemí, do tzv. „větší Indie", i za její hranice. Přitom je jen přirozené, že je daleko srozumitelnější a při­jatelnější pro lidi z Východu, od muslimů severní Afriky až po buddhismem ovlivněné Japonce, než pro nás, lidi západního světa.

Jakmile o józe začneme uvažovat z hlediska Západu, je třeba překonávat hráze neporozumění. Souvisí to s životní filosofií západ­ního světa, která je v podstatě objektivní. Zápaďan věří jen tomu, co vidí a co může ohmatat. Cení si hmotných věcí a fyzického života, usiluje o postavení a moc. Moderní průmyslová společnost s vysokou produktivitou a zřejmým odklonem od spekulace je nutným produk­tem objektivní filosofie, udržované poměrně nefilosoficky založenými lidmi. Celosvětový vývoj posledních 50 let potvrzuje, že se tato men­talita začíná měnit, mimo jiné též šířením psychedelických, tj. mysl rozpínajících látek. Pro pozitivistu i materialistu musí být otřesné, když pouhá 1 až 5 desítitisícin gramu halucinogenu LSD smete jejich představu o poctivosti věcí ze solidní hmoty.

Typicky západní postoj je však v naprostém rozporu s indickým pojetím, kde pro hinduistu neviditelné je skutečné a viditelné je klam, iluze; kde indická mysl jasně chápe hierarchii nadsmyslové moci.Cílem východního idealismu je úplné odřeknutí se všech hmot­ných pout a statků. Jógin a mudrc žijí jen proto, aby toho dosáhli. Sní o dni, kdy nebudou mít nic, zatímco Zápaďan bez rozdílu spole­čenského zřízení, v němž žije, sní o dni, kdy bude mít všechno. Na Východě je bohatstvím moudrost, na Západě nejžádoucnější jsou hmotné a viditelné statky.

Dnes si začínáme uvědomovat, že všechny extrémy jsou zhoubné a že největší ctnost spočívá ve zlaté střední cestě umírněnosti. A proto přemýšlející lidé se snaží o syntézu západního a východního myšlení, o dosažení rovnováhy mezi připoutaností a odpoutaností, mezi nabýváním a odříkáním.

Evropané se dozvěděli o józe v době, kdy Britové a Francouzi kolonizovali Indii. Jejich rasové, náboženské a vědecké předsudky jim bránily rozpoznat pedagogickou, terapeutickou a mravní hodnotu jógy. Nutně se soustředili na zevní popis a povrchně soudili, že jóga je totožná s magií, kouzelnictvím, šamanismem apod. Podtrhovali její antisociální aspekt, poněvadž již předem považovali všechny potulné askety a jóginy za příživnické žebráky a rafinované lenochy. Tento odmítavý postoj trval i v době rozkvětu indologických studií, kdy evropští učenci za pomoci bráhmanských učenců panditů se naučili sanskrtu a počali objevovat nepřeberné bohatství staroindické literatury a kdy bylo vydáno mnoho originálních textů a jejich překladů do evropských jazyků. Na tento stav upozornil Hans Jacobs, který poukázal na to, že „indolog (až na vzácné výjimky jako Ščerbatskij) se nezajímá o pravdu či nesprávnost předmětu svého studia a je tak přesvědčen o nadřazenosti hmotné civilizace, západní -evoluční teorie, křesťanství a klasických disciplín, že by ho nutně přivedlo do rozpaků pouhé pomyšlení, že jógini mohli či dokonce dosáhli nějakého pravého vědění, které jemu uniklo".

Tento negativní postoj se později změnil a řada indologů, filosofů a psychologů jako Filliozat, Guénon, Herbert, Eliade, Hauer, Wood, Woodroffe, Evans-Wentz, Zimmer aj. podstatně přispěli k adekvátnější interpretaci jógy. Avšak širší evropská a americká veřejnost se o józe spíš než z odborných kruhů dovídala od jóginů, kteří, jako Vivékánanda, Abhedánanda, Rámačaraka, TygRI guru, atd., přišli na Západ hlásat indický idealismus. Tito jógini však vesměs přecenili intuitivní schopnosti sebelépe příznivě orientovaných Za­padánu i jejich zájem o duchovno; až na vzácné výjimky neznali evropskou kulturu a nutně hlásali tisíciletou tradicí vyzkoušené metody induktivního působení učitele na žáka a neviděli důvodu, proč by se měli pro odlišnou mentalitu přizpůsobovat Západu. Obětavě jezdili z místa na místo, konali přednášky a vydávali spisy o józe, které se dočkaly mnohých vydání, avšak skutečný užitek nebyl příliš velký. Ti Zapadané, kteří se dokázali natolik vlivem svého gurua změnit, že se integrovali do indického prostředí jako např. Vivékánandova žačka Miss Margaret Noble, pozdější sestra Nivédita, mohou se spočítat na prstech. Jinak často učitelé jógy dopadali podobně jako hlasatelé jiných orientálních radikálních metod: jejich nejvážnější žáci z nevysvětlitelných důvodů často onemocněli a ze­mřeli. Jinou častou závadou je to, že se žáci nezajímají tolik o učení, jako o osobnost učitele. Věří v něj, a ne v to, co hlásá. Následky této duchovní slepoty bývají často tragické.

Je nutno si uvědomit, že různé formy jógy, pozice a dechová cvi­čení, zejména manipulace s hadí silou, jsou nebezpečné. Proto něk­teří odborníci před nimi varují a dokazují, že ač jsou tyto techniky pod vedením zkušeného gurua pro Indy neškodné, protože jsou od dětství vedeni k tomu, aby prováděli očistu těla i mysli, pro Zápaďana, který doufá, že se dechovými cviky dostane ,,do stavu milosti", jsou zcela nevhodné. S tím větším nadšením se jógy chopily různé po­chybné nábožensko-filosofické synkretismy. Jedním z nich bylo např. učení Teosofické společnosti, zrůdný slepenec nesourodých hinduistických, buddhistických, gnostických, západních i jiných prv­ků s naprostými výmysly a fantaziemi, který za účelem klamání veřejnosti dostal silný indický terminologický nátěr, následkem čehož laikové mylně považují teosofismus za indické učení. Ve skutečnosti se indické terminologie, jak např. upozornil von Glasenapp a Guénon, používá vesměs pro ryze západní pojmy. Indové se dívají na tento konglomerát s hlubokým pohrdáním a považují teosofismus za jednu z nesčetných protestantských sekt.

Mezi oběma světovými válkami byly teosofické spisy vydávány i u nás a neúmyslně tak přispěly k dezinformaci o józe, hinduismu i buddhismu. Svérázným způsobem např. jógu interpretoval v duchu Kerningova zednářství a křesťanské mystiky a jeho soustředovacích cvičení promítáním písmen jména božího do různých částí těla zakladatel vinohradského okultního spolku Psyché, spisovatel a pře­kladatel z profese Karel Weinfurter. Je záslužné, že přeložil celou řadu hodnotných jógových spisů, avšak neodpustil si dlouhé komentá­ře, které je zkreslují a znehodnocují.

Odrazem zájmu o indická náboženství byly i překlady reportáží novi­náře Paula Bruntona, který popisuje svá setkání s různými duchovními učiteli a jóginy, včetně tamilského světce džňánajógina Mahárišiho. Podnícen komerčním úspěchem svých reportáží i tlakem svých evrop­ských obdivovatelů, Brunton pokračoval seriálem knih, v nichž mo­difikuje Mahárišiho advaita-védántu ve vlastní systém. I u nás našlo bruntonovské učení své stoupence.

Nejvážnější překážka pro správnou interpretaci východních nauk vyplývá ze zásadního rozdílu mezi způsobem myšlení Východu a Západu. Nanejvýš obtížné je překládat indické metafyzické pojmy _T pro něž evropské jazyky nemají ekvivalenty. Mnozí interpreti si proto vytvářejí individuální terminologii, kterou navíc neužívají dů­sledně a která se liší od překladatele k překladateli. K dalšímu zkreslování indických představ a pojmů nutně přispívají překlady z druhé a třetí ruky, tj. ze sanskrtu do angličtiny, z angličtiny do němčiny, z němčiny do češtiny. Konečný výsledek bývá tak vzdálen duchu originálu, že by v něm Ind původní myšlenku vůbec nepoznal. Tímto nedostatkem trpí i jinak záslužné vydání řady jógových textů a jejich překladů.

První seriózní pokus o klasifikaci různých jóg a o jejich zasazení do kontextu jiných duchovních disciplín provedl celkem zdařile r. 1939 Květoslav Minarík. Významným činem pro pochopení indických nauk bylo české vydání spisu presidenta Indické republiky S. Rádha-krišnana, jež vyšlo r. 1961—62 v překladu indologa Adolfa Janáčka pod názvem „Indická filosofie".

V poslední době se zájem veřejnosti obrací hlavně k hathajóze. Jejím neúnavným popularizátorem a instruktorem je zakladatel brněnského Klubu jógy indolog Karel Werner, který po sérii článků v různých časopisech vydal r. 1968 obšírnější studii „Hathajóga" v nakladatelství Olympia. V Praze se hathajoga cvičí v kursech ústavu tělesné kultury na Klárově, v Unitárii v Karlově ulici a ve Státním pedagogickém nakladatelství v Ostrovní ulici.

Za zmínku stojí sociologický výzkum studentky Michaely Haluzové, členky brněnského Klubu jógy, o tom, co lidem dává jógová praxe. I když počet dotazovaných účastníků je malý (4 muži, 16 žen), jsou některé postřehy pozoruhodné. Jógou se nejvíce zabývají ženy ve věku 45—50 let, tj. v době, kdy prožívají snad nejtěžší období svého života: děti dospívají, odpoutávají se od matky, odcházejí z domova /   a manželé často navazují citové vztahy s mladšími ženami. K tomu se druží preklimakterické potíže. To vše přispívá k neurózám a depresím.

Tomto období se stárnoucí ženy chápou každého stébla, aby nalezly ztracenou rovnováhu, a jóga jim v tomto ohledu pomáhá. Starší lidé zpravidla očekávají, že si cvičením jógy prodlouží mládí, uchovají zdraví,   získají  větší  rozhled  a  větší schopnost pomáhat druhým.

Otázce změny charakteru se Haluzová shoduje s obsáhlejšími za­hraničními výzkumy: změny jsou prokazatelné. Lidé provozující jógu dovedou lépe odpočívat, redukují bezúčelnou pseudoaktivitu a spěch. Odkládají nejistotu introvertních lidí, jejich vystupování se stává přirozenější a ukázněnější. Žádoucí změny se jeví i v mravním charakteru: snižuje se popudlivost, podrážděnost a agresivita.

Charakteristickým rysem dnešního procesu přehodnocování je snaha po odstraňování deformací z mezilidských vztahů a větší důraz, kladený na opomíjené základní etické hodnoty.

Domnívám se, že i naše práce o józe je příspěvkem do celonárodní diskuse o hledání východisek, i když metodika jógy vychází z těžko u nás přijímaného předpokladu, že zlepšení osudu celku musí vy­plynout ze zlepšení částic, tj. zlepšení národa může vyplynout jen z jediného — ze zlepšení jedinců, z nichž se skládá. Podle indických učení i jógy každá reforma společnosti, má-li přinést trvalé a zdárné výsledky, musí začít od jedince. „Pozměň svůj charakter, staň se nezištným, mírným, soucitným, dosáhni nejvyššího cíle — sebeuskutečnění, a pak teprve budeš moci pro své bližní něco vykonat a staneš se platným členem společnosti."

I u nás jsme v průběhu našich dějin nejednou v těžkých dobách slyšeli podobné výzvy, aby každý jedinec svým příkladem přispěl k zlepšení údělu národa. Není také náhodou, že náš stát má stejné heslo jako Indie — „Pravda zvítězí". A tak Jan Neruda se svým požadavkem charakternosti každého z nás, aby byl celý národ z kvád­rů, jako by si podával ruce s Rámakrisnou; jako by se mísily vody Vltavy a posvátné Gangy, aby se slily v jednom moři.

Po jubilejním roce oslav stého výročí narození národního budi­tele, světce a karmajógina Máhátmy Gándhího má toto dílo přispět k hlubšímu pochopení hodnot Východu.

 

Červen 1969

Boris Merhaut

 

Kulturně historický aspekt jógy a její třídění.

 

Slovo jóga má v sanskrtu mnoho významů. Tak např. Apteho slovník střední velikosti jich zaznamenává třicet osm: spojení, spojování, kombinování, kontakt, dotek, užití, použití, způsob, metoda, výsledek, prostředek, vhodnost, práce, zaměstnání, trik, podvod, plán, úsilí, lék, léčba, kouzlo, zaříkávání. magie, nabytí, výzbroj, argument, příležitost, bohatství, pravidlo, vztah, závislost, soustředění, rozjí­mání, kontemplace, součet, konjunkce, oddanost atd.

Ve Rgvédu, upanišadách a Bhagavadgítě se termínu jóga užívá ve významu sjednocení, spojení. Podle Pataňdžaliho je jóga metodic­kým úsilím o dosažení dokonalosti, a to kontrolou různých prvků lidské přirozenosti fyzické i psychické.

Přenesený význam slova mohl být dvojí: spřažení — spojení člověka s bohem ve smyslu latinského religio, nebo spřažení — ujařmení nižších elementů lidské bytosti, které je podmínkou, aby zcela očištěné vědomí člověka, átman se ztotožnilo s vědomím absolutním, brahman. Nejčastěji se používá výrazu jóga k označení

1/ metody různých tělesných a duševních cvičení,

2/ filosofického systému, o který se tyto techniky opíraly a jenž byl výsledky těchto technik zpětně ovlivňován,

3/ cíle jóginských technik, jako je sebepoznání, osvobození, sjednocení nesmrtelnost apod.

Podle indických představ je jóga považována za věčnou právě tak jako bytí, v začátcích stvoření byla pochopena tvůrčím principem a v průběhu času sdělována moudrým. Věřící pokládají za původce jógy vždy toho boha, kterého považují za nejvyššího. V Bhagavadgítě se za zvěstovatele jógy prohlašuje vtělení boha Višnua, Kršna. Nej­častěji je za původce jógy pokládán člen hinduistické trojice, bůh ničitel, představitel přeměny Šiva.

Představa o věčnosti jógy připomíná biblický výrok: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou". Aby bylo možno považovat jógu za věčnou, bylo by nutno přiznat jí objektivní, časově neomezenou platnost, jako třeba zákonitosti obsažené v Pythagorově větě nebo zákonu o zachování energie.

Užitečnější je snažit se postihnout, v které době a za jakých pod­mínek vznikly představy, ze kterých byly později systémy jógy sestaveny.

Když někdy v druhém tisíciletí před n. 1. začali do Indie pronikat Arjové, byla již Indie svědkem mnohých zašlých kultur. Nálezy archeologů postihují sled kultur od severoindické kultury sónské až k rozsáhlým a vyspělým kulturám mohendžrodarské a harappské, kve-toucím na březích Indu v třetím tisíciletí před n. 1. Tyto kultury znaly již písmo, které dosud nebylo rozluštěno.

Je otázkou, zda některé představy charakteristické pro jógu se nevyskytly již v těchto kulturách. Při archeologických vykopávkách byly nalezeny stavby, které umožňovaly obyvatelům rituální očistu vodou, charakteristickou pro dnešní hinduistickou kulturu. Byly objeveny malby a sošky velmi podobné hinduistickým zobrazením boha Šivy, právě tak jako známky šivaistického falického kultu. Jedna z nalezených sošek pokládaná za zobrazení předchůdce Šivy, Protošivy, zaujímala pozici připomínající pozici jóginskou. Možno tedy soudit, že řada představ protoindické kultury byla tradována příchozím Árjům a v průběhu staletí se protlačila do popředí jejich názorů.

Na druhé straně nutno uvážit, že pozice s nohama zkříženýma pod sebe, dále pozice vadžrásana a padmásana je možno zjistit u hudební­ků na malbách v egyptských nekropolích staré i střední říše, aniž se dá prokázat spojení s indickým kulturním prostředím v onom čase. Možnost lidských pohybů i pozic je omezená a určité pozice mohou být vytvořeny bez jakékoli nápodoby cizích vzorů.

Když pastevečtí Árjové vnikli v prvé polovině druhého tisíciletí před n. 1. do Indie a usadili se v poříčí Indu a jeho přítoků, měli náboženské a kosmologické představy podobné, jako jiné indoevropské kmeny. Jejich bohové odpovídali personifikacím mocných přírodních jevů.

Poměrně v krátké době vznikl u Árjů stav kněží se společenskou funkcí vyplývající ze znalostí vztahů k božským vládcům a dárcům, na jejichž přízni závisel život pasteveckého a válečnického lidu. Tento kněžský stav byl co do významu srovnatelný u druhých indoevropských národů jedině s keltskými druidy.

Velmi pravděpodobně se u Árjů v důsledku styku s původním oby­vatelstvem projevily tendence, aby se v zájmu zachování „čisté krve" společnost Árjů diferencovala do kast. Příslušnost ke kastám byla určena zrozením a nedala se změnit.

Kasta kněží, bráhmanů, zdůrazňovala svou nadřazenost nad ostat­ními kastami, i nad vládnoucí kastou bojovníků, kšalrijů, znalostí a ovládáním magických sil. Bráhmani hlásali, že přízeň božstev je možno získat obětí, jadžňou, jejíž rituál se stával stále složitějším a již tedy mohl vykonávat jen vysoce v tomto oboru vzdělaný bráhman. Význam oběti stále stoupal.

V posvátných staroindických textech, védách, bráhmanech a upa nišadách, které byly právě tak jako zpěvy druidů tradovány ústně z generace na generaci, možno sledovat vývoj tohoto myšlení.

V Rgvédu, obsahujícím hymny na bohy védského pantheonu, je ještě při oběti nejdůležitějším objektem božstvo, kterému je oběť přinášena. Rituál oběti je složitý, oběti jsou hojné a tučné, oběť má za cíl získat přízeň boha, jemuž je obětováno.

V pozdním védském období počátkem prvého tisíciletí n. 1., když se sídla Árjů posunula do poříčí Gangy a dále na východ a na jih, byl jasný, radostný svět Rgvédu, ovládaný mocnými božskými dárci, vystřídán světem Atharvavédu ovládaným magickými silami. Vzni­ká nový typ kněží, atharvanů, slučujících funkce obětníka, kouzelníka a lékaře. V představách Atharvavédu je při oběti nejdůležitější magická moc oběti, magické rituály a magické formule, mantry, jimž jsou podřízeni i sami bohové.

V konečné fázi vývoje tohoto nazírání, zachycené v rituálních příručkách, bráhmanech, se magická moc obřadu nazývaná bráhman,
ztotožněná se samou obětí, stala základní kosmickou sílou, která prostupuje vším a je ve všem obsažena. Kosmos sám byl stvořen obětí tvůrce. Obětí spočívající v tapas, přísné askezi a sebetrýznění, možno získat nadpřirozené síly a ovládnout i bohy.

Oběť již může provádět jen zasvěcený bráhman, může být vykoná­na skutečným úkonem, obětováním hodnotné věci, provedení oběti však může být jen v symbolickém rituálu nebo jen v myšlenkové představě, v rozjímání. Vznikla představa, že jednotlivé složky oběti odpovídají jednotlivým fyziologickým pochodům jako je přijímání potravy, zažívám, vyměšování, soulož, bdění a spánek. Obětník, zasvěcený bráhman, který byl v představách své kasty v této době již svou znalostí rituálu povýšen nad bohy, mohl přinášet oběť již tím, že bděle podle rituálu sledoval své fyziologické procesy.

Posunutí kulturního těžiště na jih a na východ mělo za následek hluboké změny. Tak jako se změnil ráz krajiny, kde v tropickém nadbytku život prudce vzkypí a stejně rychle odumírá, změnil se i cha­rakter obyvatelstva. Lid východních krajů nikdy plně nepřijal víru bráhmanů. V jeho žilách kolovala jiná krev, jeho myslí táhly podivné představy o bohyni Matce, kultu plodnosti, a vyznával jiné bohy, jimž na rozdíl od Árjů přinášel nekrvavé oběti. Tento lid sní o magických silách, jichž je možno dosáhnout krajní askezí, sebetrýzněním a hladem.

Z jeho řad povstávají různí kajícníci, kteří usilují o dosažení vyšších cílů, než jaké slibuje bráhmanská oběť.

Takto asi začínalo období upanišad, jehož představiteli nebyli bráhmanští obětníci, nýbrž lidé odříkající se světa a smyslových po­žitků. V této atmosféře převratných myšlenkových i společenských změn se rodila nauka o samsáru, koloběhu životů, a s ní spojená před­stava o karmanovém zákonu, o odplatě činů. Jedinec, který překročí míru utrpení stanovenou karmanovým zákonem, bude obdařen v tom­to životě nebo životech příštích nadpřirozenými magickými silami.

V upanišadách se dále sdělují tajné názory o principech bytí a ži­vota, které jsou jednou hledány ve vodě, jindy v dechu — vzduchu nebo ohni. Ponenáhlu krystalizuje představa nepostižitelného, nezni­čitelného a nedefinovatelného ducha nazývaného átman, který je nejvyšším bytím, řídícím principem vesmíru. Toto nejvyšší bytí bylo opět označováno termínem brahman, ač původně znamenal magickou všemocnou sílu oběti. V jednom mladším textu je brahman popisováno jako Pán, obklopující všechny věci, zářící, vševidoucí, vševědoucí, všudypřítomný, nedotčený zlem, sám v sobě existující. Jiný ještě mladší text vidí v brahman božského stvořitele, k němuž lze dospět oddaností a uctíváním.

Z myšlenkového bohatství upanišad v další etapě indického myšlení vyplynula řada metod, jak intuitivně pochopit mnohotvárnou sku­tečnost. Tato hlediska se nazývají daršany. Tak např. sánhja učí, že od věčnosti existují dvě samostatné reality, duch — puruša a hmota — prakrti. Duch je čisté vědomí bez jakékoli činnosti. Hmota je nevyčer­patelná energie postrádající vědomí. V neprojeveném stavu je hmota jednotou protikladů, které svou rovnováhou znemožňují činnost.

Védánta, jejíž základní text Védántasútra pochází z druhého století před n. 1., pokládá za jedinou absolutní realitu neosobní brah­man, nepostižitelné, bez jakýchkoli přívlastků. V tomto aspektu je nazýváno parabrahman, kterýžto pojem se snažím vystihnout termí­nem „absolutní vědomí".

Prvotním projevem tohoto „absolutního vědomí" je Išvara, Pán vesmíru, kterého možno chápat jako kosmické vědomí oživující ves­mír tak, jako vědomí člověka oživuje jeho tělo.

Tato představa tvůrce i stvořeného vesmíru není však pravou reali­tou, je jen kosmickým klamem označovaným termínem mája. Vědomí člověka je poutáno májou, proto považuje člověk své tělo, smysly a mysl za své pravé já. Když se zbaví těchto představ, prohlédne zá­vojem máji, pochopí, že ve své podstatě je átman čisté vědomí, zbave­né všech svých obsahů, átman, totožný s vědomím absolutním, brah­man.

Z myšlení upanišad vychází i jóga, která představuje soubor metod cílících k osvobození Sebe Sama, álmanu, jeho ztotožnění s absolutním vědomím, brahman.

Jóga se opírá o princip oběti: jógin se musí vzdát všech sobeckých vztahů k předmětům světa, musí dokonale ovládnout své tělo a jeho funkce, své jednání, pudy, emoce i myšlení, a posléze se vzdát i své vlastní individuální existence. Metody jógy možno třídit podle jed­notlivých lidských funkcí, z nichž vycházejí.

Karmajóga má ovládnout jednání, aby bylo dosaženo osvobo­zení — mókša.

Džňánajóga vede k vzdání se vlastní individuální existence tím, že analytickým myšlenkovým rozborem se jógin dobere poznání její neskutečnosti.

Bhaktijóga obětuje všechny emoce tvůrci a pánu vesmíru, promítnutému do libovolně zvolené představy osobního boha.

Rádžajóga vede k ovládnutí mysli.

Hathajóga  cílí k ovládnutí těla a jeho fyziologických pochodů.

Tyto jednotlivé metody jógy se vzájemně doplňují a nejsou vždy přesně odlišovány. Všechny jsou vzletně popsány v posvátném písmu višnuistů, v Bhagavadgítě.

Karmajóga vychází z nauky o karmami. Jógin, který si zvolí tuto metodu, nejenže se nesmí dopustit žádných přečinů, avšak musí oběto­vat veškerou svou činnost tím způsobem v nitru, že se vzdává plodů všech svých činů, a svou činnost vykonává jako povinnost bez jaké­hokoli citového zabarvení. Nejásá nad zisky, neželí ztrát. Tím při­pravuje své činy o jejich karmický dopad a vymaňuje se tak z kolobě­hů životů.

Bhaktijóga, jóga uctívání, oddanosti a lásky, se uskutečňuje uctí­váním představy osobního boha, tvůrce a pána vesmíru, jemuž obětuje jógin všechny své city, jehož miluje nade vše. Soustředuje se na osobního boha, jenž se stává jeho dominantní představou, která vyplní celý obsah jeho vědomí. Nakonec uctívač ztrácí představu své­ho individuálního já a zažívá bezmeznou slast s vyvoleným božstvím. Bhaktijóga dosud zaujímá významné místo v indickém náboženském myšlení.

Podle hierarchie hodnot je nejvyšší jóga poznání, džňánajóga. Spočívá v naprostém zničení pocitů, že člověk má nějakou individuál­ní existenci, že jeho osobní já je činitelem. Tohoto poznání se dosahuje tím, že se zpočátku rozlišuje to, co je trvalé, od toho, co trvalé není, až se tímto trvalým rozeznávacím nazíráním do nitra pochopí jediná pravá trvalá podstata, čisté vědomí, átman, a pozná jeho totožnost s vědomím absolutním, brahman.

Asi ve třetím století před n. 1. sestavil Pataňdžali Jógasútru, v níž popsal metodu ovládnutí mysli, rádžajógu, pomocí cvičení rozděle­ných do osmi stupňů. V prvém stupni zvaném jama, obsahujícím zákazy, a druhém stupni zvaném nijama, obsahujícím příkazy, musí být ovládnuto jednání, vyřešeny vztahy k okolí a provedena očista těla i mysli. V třetím stupni musí být ovládnuto tělo cviky pozic, ásán. Ve čtvrtém stupni je nutno zvládnout fyziologické tělesné funkce cvičením dechu, pránájámou. V pátém stupni jsou zvládány smysly pratjáhárou, cvičením odtažení pozornosti od smyslových vzru­chů.

Těchto prvých pět stupňů je zváno krijajógou a je přípravou na vlastní zvládnutí mysli v dalších třech stupních rádžajógy. Šestý stupeň, dhárana, je soustředění, koncentrace mysli na určitý objekt nebo představu. Cvičící se snaží vůlí udržet myšlenky v jednom bodě a odstranit myšlenky rušivé. Je mnoho technik, které přispívají k účinnosti metody.

Sedmý stupeň, dhjána, je charakterizován tím, že objekt nebo představa, k níž bylo soustředění cíleno, zůstává již klidně, bez volní námahy a rušení v centru pozornosti, stává se dominantní, ovládavou představou. Touto představou může být i představa prázd­noty vzniklé zánikem myšlenek.

V osmém stupni, samádhi, se pak ztrácí rozdíl mezi tím, kdo si představuje, mezi procesem představování a představou. Stav, kdy zmizí vědomí činitele, který si představuje, zmizí vědomí procesu představování a zůstává pouze vědomí představy, v níž se cvičící rozplynul, označuje se jako sampradžňáta samádhi. Stav, kdy mizí i jakákoli představa a zbývá jen nepopsatelné prožívání existence a blaha, čisté vědomí, nazývá se asampradžňáta samádhi a je srovna­telný s aparókšánubhuti džňánajógy a nirvánou buddhismu.

Pataňdžaliho rádžajóga je nejutříděnějším systémem jógy a všechny ostatní systémy jógy byly tímto systémem podstatně ovlivněny.

V určitých obdobích lidských kultur možno pozorovat nápadný vzrůst magického způsobu myšlení. Bývá to obvykle v dobách roz­vratu a hroucení starých řádů a norem. V evropské kulturní oblasti se tento masivní vzrůst magického myšlení projevil v prvých stoletích n. 1. a znovu v patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém století.

V Indii možno pozorovat podobný úkaz v prvých stoletích prvého tisíciletí před n. 1. v době dominantního postavení Atharvavédu a rituálních příruček bráhman. podruhé v pátém až sedmém století n. 1. za doby, kdy Indie byla vystavena násilí cizích nájezdníků a vládců. Tehdy byla silně oslabena autorita bráhmanů a védu. do-chvíval buddhismus a vyvstával tantrismus, nesourodý systém magického rituálu, hlásající dosažení nejvyššího cíle pomocí kouzel, diagramů, gest a jiných fyzických prostředků. Největší znalec a vy­davatel tanter Srn John Woodroffe. známý pod pseudonymem Arthur Avalon, vypočítává obsah těchto encyklopedických příruček: „Átman, vznik a zánik vesmíru, původ bohů. mantry, jantry, mudry. různé druhy duchovní praxe (sádhany), uctívání (púdža) jak vnější, tak mentální, poutní místa, džapa, rituál a magie, rozjímání (dhjána), jóga, právo, zvyky, věda." Tantry vznikaly od konce 8. století a jsou jich stovky; rozeznáváme tantry buddhistické a hinduistické, které se dělí na šivaistické a šaktistické. Na vývoj hinduismu, zejména na jeho rituál, i na pozdější systém hathajógy. měl tantrismus obrovský vliv. Tantry předpokládají všemožné magické vztahy ve vesmíru, docházejí ke stejné představě jako hermetikové a gnostikové, že „jak nahoře, tak dole", tj. že člověk, mikrokosmos. se podobá antro-pomorfně pojatému vesmíru, makrokosmu. Tím má každý člověk v sobě celý bezmezný vesmír, ba i absolutno. V jeho těle je šakti, latentní tvůrčí energie, spící stočena jako had. kundaliní. totožné s kosmickou Mahášakti, která po probuzení může vytvořit jednotu mezi vědomím člověka a vědomím absolutním, átmanu a brahman.

Proto tantry tak jako hathajóga přikládají velikou důležitost tělu. Tělo musí být učiněno pevným, spolehlivým, zdravým a silným, tak může být dán předpoklad duševního vzestupu.

Důležitým pojmem v tantrách jsou mantry. Jsou to elementy slovní magie, hlásky, slabiky, slova i věty, a jsou chápány shodně s představami kabaly a gnóze jako jakési ideje, formy, jejichž vibracemi je vytvářen a udržován objevený vesmír.

Mantry jsou věčné a jeví se jako činný aspekt nehybného, neposti-žitelného parabrahman, absolutního vědomí, nazývaný šabdabrahman.

Parabrahman bývá personifikováno jako bůh Šiva a šabdabrah-man jako bohyně Sakti, Sivova žena a tvůrčí energie.

Čisté vědomí, čit, se projevuje vibracemi, jimiž působí na hmotu. Nejčistší formou vibrací je zvuk, dhvani, a éter-akáša. jehož dalším projevem je prána.

Tantrická sádhana, v níž možno postihnout symboliku sexuál­ního spojení, spočívá v ovládnutí těla, životních pochodů a myšlení. Tělo může být ovládnuto pozicemi, asánami, životní pochody decho­vými cvičeními regulujícími funkci prány v těle a myšlení může být ovládnuto džapou, bručivou koncentrací za opakování mantry.

Na fenomény spojené s představou vzestupu kundaliní do určitých čakrů nutno se dívat jako na zvláštní fáze vědomí, jejichž vědecké posouzení by bylo jistě nesmírně obtížné.

Bude proto vděčnější obírat se těmi metodami hathajógy, které upevňují zdraví, nesmírně zvyšují odolnost, pasivní stránku tělesné síly, a vedou dokonce k ovládnutí tělesných ústrojí řízených vegeta­tivním systémem. Ovládnutím těla a jeho fyziologických funkcí možno pak příznivě ovlivnit i emotivitu, afektivitu a myšlení. Jednotlivé techniky hathajógy, pročišáťování, cvičení asán, cvičení dechu a speci­fické praktiky cvičení mysli budou popsány v příslušné kapitole.