Kapitola ne o trudomyslnosti. .

26. 8. úterý, jezero Tilicho

Píši jako prase, ale podmínky jsou poněkud stísněné, ač tady máme i odkládací noční stoleček a střešní okno, kryté přístřeškem před deštěm. Dnes ráno bych tomuto scénáři nedávala sebemenší naději, ale teď už to vypadá, že tu nocujeme. Jen doufám, že to neskončí jako v Belánkách pod Havranem, kde jsme se k sobě celá rodina tiskli jako nikdy a už tak od desíti od večera se modlili za brzké svítání. Jen pro informaci, mám na sobě teplé ponožky, kalhoty, dlouhou šedou moiru, kostkované kalhoty, s K jako Kelvin. Dále podprsenku, dlouhou šedou moiru, merino tričko s krátkým rukávem, červenou mikinu s kapucí a péřovku. Samozřejmě na hlavě čepici a rukavice připravené ve spacáku. V Lonely Planet píší, že kdo se tady rozhodne nocovat, stejně oka nezamhouří kvůli padajícím lavinám. No něco na tom bude. Slyšet jsou dost zřetelně a často. Snad nedopadneme jako pod Huascaránem. Teď například spadly tak tři během tak třiceti vteřin ... Navíc mi dopsala tužka :(
Možná je to tím, že píši vzhůru nohama. K jezeru, které je nevýše položené na světě jsme dorazili kolem jedné. Nabalili jsme se téměř do všeho, co máme, vyndali karimatky a sedli jsme si na kámen do závětří. Vybalili jsme oříšky a hodovali a koukali na jezero a poslouchali padající laviny jako v kině :)
Pak jsme začali hledat vhodné místo na polévku a táta začal navrhovat, že jestliže nás ani jednoho nebolí hlava, že by nebylo od věci tady přenocovat. No chvilku jsem se zdráhala, takže jsem se nechala ukecat. Ve dvě jsme si našli velký šutr jako závětří pro vařič. Navíc blízko dvou menších jezírek, jako zdroje vody. Jezero Tilicho je ještě tak sto metrů pod námi. Uvařili jsme si slepičí polévku a čaj. Dnes naše poslední jídlo. :(
Pak jsme se dali do práce. Už tu zřejmě někdo spal, neb tu byly dva veliké šutry a pár placáků. Jenže my jsme z toho provizória vybudovali luxusní lože bez jediný hrany, jamky, či výmolu. Tedy alespoň teď si to myslím, uvidíme ráno :)
Nanosili jsme placáky všech velikostí a tvarů. Nevzdalovali jsme se však příliš, neboť padla mlha, tak abychom nakonec nenocovali každý zvlášť až někde za jezerem a bez spacáku. Zdokonalovali jsme hradbu okolo, ale to nebylo příliš třeba. Postačili dvě hůlky, napnuté lano a na něj navlečené pončo. Ve tři jsme si šli vyčistit zoubky a teď už jen aby se nám něco pěkného zdálo. Zakázaná témata jsou: Huascarán, medvědi a sněžní levharti, večeře a Belánky :)
Ještě pár informací o jezeru Tilicho. Je o 1107 m výš než Titicaca na hranicích Peru a Bolívie. Je 4 km dlouhé a 2,8 km široké. Teď dokonce na chvilku vyšlo sluníčko a ukázal se fous modré oblohy a je vidět až k malému jezírku. Šla bych možná ještě na procházku, ale mám boty v batohu v nepromokavém saku. Na jezero je vidět dobře, ale z Manangu nám sem furt posílají nějaká mračna :(
Táta se prý nudí, asi mi za chvilku bude chtít vzít tužku. Takže to jezero je samozřejmě posvátné a co se jeho karto geografie týče tak nepříliš dobře obejitelné. V mapě, kterou máme, je značena cesta po obou stranách. My jsme to zhodnotili spíš, že z leva to je možné, ale na začátku se musí překonat úzký ganek ledovce, který se odlamuje do jezera. Pak se pokračuje po ledovci, ale ten už vypadá, že moc nepracuje a tudíž by trhliny mohly být dobře viditelné. Já ovšem mohu říkat houby, neb jsem ještě přes ledovec nešla :(
Zprava vede dlouho taková vyhlídková cesta. Klesá až k jezeru na širokou kamenitou pláž, kde je značeno další tábořiště, a dalekohledem jsme zahlédli stan. Pak ovšem sahají až k hladině kolmé skály a myslím, že v tomto bodě je nemožné projít. Musel by se asi celý skalní útvar oblézt, nebo vyčkat na ledový most.
Tátovi prý kručí v břiše. Asi nečetl má zakázaná témata :)
Jezero touto dobou není vůbec zamrzlé, takže by to asi bylo nejlepší na loďce :)
Co se týče našich horských nemocí, tak jsme zatím fpohodě. Preventivně jsme si vzali Anopyrin na lehounkou bolest hlavy, ale už je to pryč. Nechutenstvím netrpíme, ale je nám to prd platné, neb máme poslední müsli kaši a tu musíme nechat na ráno. Do tekutin se nenutíme díky obtížnosti vylézání a nasoukávání se do spacáků a žďáráků. Možná nám pomohla ta kouřová noc. Táta si to prý nechá patentovat, že prý jsme měli nedostatek kyslíku během celé předešlé noci v Base Campu a tak si naše těla zvykla a teď jsme oukej :)
Vypadá to, že do toho tábořiště na pláži stále praží slunce a my nic :(
No tak si to musíme zapamatovat na příště. Zas máme tu výhodu, že ty laviny, co slyšíme alespoň nevidíme!
Tak jsem se ještě vykopala na procházku v tátových botách. No a stálo to za to !!!!!
Jestli to na té foteně bude vypadat alespoň z poloviny tak nádherně, jako ve skutečnosti, tak je to na plakát! Jezero z poloviny osvícené sluncem, z poloviny tmavě modré ve stínu. V pozadí nějaká, zatím neidentifikovaná hora. Také jsem zahlédla stádo osmi „Himálajských kamzíků“. Tilicho Peak nad námi se také ukázal, tak vylezl i táta a šli jsme ještě jednou k jezeru. Další stádo kamzíků. A tak blízko! Táta v žabkách, pardon :(
Na západě je pořád modrá obloha, ale nám se sem už zas pomalu valí mlha a mě začínají tuhnout prsty. Ještě jen poznámku, až zas tak dobře se nedýchá, když člověk jde ale v klidu, je to zatím fpoho. Jo a taky jaká je to nádhera vidět ty velehory takhle zblízka, ale o tom raději až ráno, až se probudíme nezasypaní.

Terka 2008