ukázka deníku s datumy - toho neautocenzurovaného

11.9.2008 19:10 střecha hotelu Everest. Kitchen. Poslední večeře páně. Momo + dahl, stůl u zábradlí, výhled na náměstí pod námi a na nespočet dalších střešních knajp. A lítost, že je všechny nestíháme vyzkoušet, okoštovat jejich kuchyně. Čapátí si lze vylepšit semínky divokého konopí rostoucího často rovnou u cesty.

Škoda, odjedeme bez šestnácti santalových pionů – buddhů, usmlouvaných na 16x100 těch jejich babek – rupek. Není místo v baťozích. Ale nápad uložen bezpečně někde hluboko v mozkových závitech a slibuji, jednou bude oprášen a vytažen na světlo boží.

Nad stánky na náměstí přibyly provizorní střechy z plachet a igelitů. Dnes spadlo jen pár kapek. Ráno jsem se chlubil Terce. „Kilo banánů za pět Kč.“ „A všiml sis, že ten Ind za tebou jich dostal dvakrát tolik zadarmo.“

Čekáme na vyprané kalhoty. Určitě nebudou vyžehlené a sáhib se bude muset zase hádat a a čertit, a to já, k smrti nerad. Ve vedlejším pokoji ubytovali ševce a ten se celou noc činí. Flokuje jedna radost. Z dlouhé chvíle pilujeme strategie na celníky. Já na sebe upoutám pozornost, to mi docela jde, a Terkulka proklouzne hravě s pašunkem, nebo naopak. Pole jističů za recepčním jistí, kdo je na pokoji a má tudíž zapnutou klimošku.

Zimní sídlo jednoho zbytečného sultána, který chtěl dokázat světu opak. Němcouři na to mají takové výstižné a krátké slovo „das Minderwertigkeitsgefuhl“.

Nad Afganistanem menší turbulence abychom nevyšli ze cviku. Kolem desáté se pod námi lesknou vody mýdlového jezera Van a kousek na sever bílá špička Araratu.

Dnes by mohlo všechno uschnout a kletry by odlehčily o pěkných pár kg. Velký den v životě malé expedice. Ta slast, hlavu ponechat ve stínu a břuch vystrčit na pospas podzimnímu slunci. Zábava dvou modrokošiláků cestou ze školy. Vážka s půlmetrovou uvázanou bavlnkou přelítne cestu a zachytí se o břevno protějšího plotu.

Ženy mlátí dřevěnými tlouky proso v kamenných hmoždířích. Ty jsou, jako většina mlýnů na potoce majetkem celé vesnice. Takový malý socík.

Tahle jediná řeka měla v této podzimní době všechny barvy tyrkysu. Tenhle jejich posvátný kámen má nespočet odstínů. A dole hluboko pod námi se mísí s šedým betonem Kálí Gandakí. Dlouho tekou obě barvy vedle sebe, jakoby se nechtěli jedna od druhé ušpinit. Sjíždí dolů vyhlazeným tobogánem vyfrézovaným v jemně žilkovaném kameni.

12.9.2008 01:14 hádka s recepčním o dodatečně připočtené druhé taxe „z luxusu“. A honem na letiště. Půjde-li to, příště tenhle pytel trapných epizod zvaných Delhi raději přeskočíme bez mezipřistání. Nepálci, ti v horách jsou úplně jiní. Nejprve do krve smlouvají, ale jak se jednou dohodnete, přijmou Vás za své a žádné další podrazy, ani omylem. A jak dál od civilizace, tím lépe. V Horním Mustangu jsme jen posuňky požádali ženy u kašny o pár jablek. Nedovolily nám je zaplatit. Kašmír a Ladakh je podle vyprávění stejný. A to Mahátma Gándhí patřil od malička k mým favoritům. Uměl si utkat plátno na svůj šat, podobně jako náš Kája IV. Ten ale má krapet pošramocenou pověst řešením židovské otázky.

Valentin Louis Georges Eugene Marcel Proust: „Jediný ráj, je ten ztracený.“