Do nitra snů

Respekt 25. 3. 2012

Jaký smysl má bláznivý biograf, který ve spánku prožíváme každou noc? Moderní neurověda je jednomu z velkých tajemství lidské mysli stále více na stopě. Nejsme ani zdaleka u cíle, ale už sama cesta za poznáním našich snů je mimořádně dobrodružná.

Elias Howe ve snu uviděl průlomový zlepšovák pro svůj vynález šicího stroje, golfista Jack ­Nicklaus se naučil úder, který ho vrátil mezi světovou špičku, a Paul McCartney poprvé uslyšel melodii své nejslavnější písně Yesterday. O náhlých nočních vnuknutích a inspiracích řada knih, nic ale jejich tajuplnou podstatu nevystihuje tak jako jeden půl století starý sen z oboru matematiky.

Donald J. Newman patřil k silné poválečné generaci amerických matematiků a už od dětství vynikal coby přeborník v řešení komplikovaných úloh. V raných padesátých letech se ještě jako student na Harvardu spřátelil s Johnem Nashem – matematickým géniem a budoucím laureátem Nobelovy ceny, jehož celoživotní souboj s paranoidní schizofrenií zachytil známý hollywoodský snímek Čistá duše z roku 2001. O deset let později Newman už coby pedagog na univerzitě v Massachusetts řešil jistý matematický problém a fatálně se na něm zasekl. Týden se nedokázal hnout z místa. Jednou večer usnul a zdál se mu sen, v němž seděl v restauraci spolu se starým přítelem Nashem. Newman využil chvíle a během hovoru požádal kolegu o pomoc s rébusem, který ho trápil. John Nash mu bez většího přemýšlení poradil řešení. Zazvonil budík, a když matematik otevřel oči, věděl prý jistě, že postup, který právě vyslechl ve snu, je správný. Rozpracování důkazu trvalo ještě několik týdnů, ale domněnka se potvrdila. Výsledek své práce pak Donald Newman publikoval v odborném matematickém časopise. A teď ona kouzelná pointa – John Nash, jenž svého přítele navštívil ve snu, je u řešení podepsán jako spoluautor.

Snáře a neurověda

Elitní matematici si ovšem obvykle nepotrpí na mystiku. Donald Newman, věhlasný specialista na teorii čísel, spoluautorství snové postavy po letech vysvětloval velmi střízlivě: „Zdálo se mi o Nashovi proto, že jsem řešil druh problému, jakým se on věnoval. A vím, že kdybychom bývali nebyli kamarádi, tak řešení úlohy nenajdu.“ Příběh matematického rébusu je zajímavý především proto, že stojí přesně na hranici starého a nového chápání snů. V tom prvním, jež dominovalo lidskému společenství odpradávna, byly sny považovány za skrytá proroctví, tajuplné vzkazy určené k dešifrování, průhledy do magického území, které začíná za horizontem naší každodenní existence. Snad každá kultura měla své snáře a jejich vykladače, kteří uměli vysvětlit, proč někoho v noci přišel navštívit bílý jelen. V téhle optice je zázračný vhled do matematického problému zcela běžnou událostí. V onom druhém pojetí se nočních obrazů lidské mysli ujímá moderní věda a snaží se je vysvětlit coby produkt fungování našeho mozku. Fantazie jde stranou a nastupují záznamy elektrických výbojů mozkové kůry, kvantitativní analýzy snových databází a sofistikovaná laboratorní práce s pokusnými spáči. Ani v tomhle světě už nečekaná vnuknutí vědce nepřekvapují – jde o příklad myšlení „out-of-box“, situaci, kdy spontaneita snu uvolní zatuhlou myšlenkovou strukturu člověka a vpustí dovnitř nové kreativní řešení. Výzkum snů se stal doménou druhé poloviny 20. století a v posledních letech díky všeobecnému zájmu o spánek znovu sílí. Ačkoli se týká velmi osobního tématu, s nímž má většina z nás bohaté zkušenosti, svou jistou nedostižností připomíná královskou disciplínu moderní fyziky – pátrání po tom, jak vznikl vesmír. Na význam, funkci a smysl snů dnes existuje mnoho různých pohledů a soupeřících teorií, ale žádná konečná odpověď. Puzzle poznání se skládá kousek po kousku. Tajemství zatím zůstává nepolapitelné, ale čím dál rychlejší cesta k jeho odkrytí rozhodně stojí za to.

Hazard v REM spánku

Jako syn profesionálního karbaníka neměl Eugene Aserinsky s ponocováním žádný problém. Jeho otec, ruský imigrant, ho od dětství vláčel s sebou do zakouřených doupat, kde spolu hráli karty a pomocí tajného systému posunků obírali méně bystré hráče o peníze. Když Aserinsky vyrostl a nastoupil v padesátých letech minulého století v Chicagu do jedné z prvních výzkumných spánkových laboratoří v Americe jako asistent, nejen že mu noční směny nečinily potíže, ale v duchu rodinné tradice záhy přivedl do práce i vlastního malého synka. Potřeboval levný pokusný objekt. A tak teď Aserinsky junior trávil celé noci v otcově laboratoři s elektrodami na hlavě a senzory na očích. Staré záznamové zařízení vyhrabané z univerzitního depozitáře snímalo elektrické výboje z chlapcova spícího mozku a chrlilo během noci stovky metrů papíru. Aserinského nadřízení ale neměli v tenhle experiment velkou důvěru. Spánkový výzkum byl v plenkách a vědci si teprve zvykali na představu, že by na nočním životě člověka mohlo být vůbec něco zajímavého. Fakt, že se oční bulvy spáče dají několikrát za noc do pohybu, působil jako nepodstatný detail, který fascinoval pouze Eugena Aserinského. Prozatím.

Jednoho dne badatel rozrušeně zaklepal na dveře svého šéfa a v ruce držel papír se záznamem synových mozkových vln. Křivky, které v noci nakreslil stařičký přístroj, v něm vyvolaly úžas – dosavadní představu o průběhu spánku totiž stavěly totálně na hlavu. Bylo zřejmé, že syn karbaníka, který zatím ani nedokončil vysokou školu, měl dobrou intuici a držel v rukou globální vědeckou senzaci. Nová brána do říše snů se právě otevírala. Dnes, po více než půl století už víme mnohem přesněji, co inkoustové čáry Aserinskému naznačovaly. V detailu vypadá zachycené noční drama následovně. Poté, co člověk večer zhasne lampičku na nočním stolku, se – laicky řečeno – nejprve ukládá ke spánku i jeho mozek. Aktivita ve většině oblastí klesá, produkce dvou základních chemikálií (serotonin a norepinefrin), které přes den zprostředkují komunikaci mezi neurony, ustává, a první hodinu se na monitorovacích přístrojích spánek jeví jako vcelku monotónní a nezajímavý proces. Pak přichází nečekaný zlom. Oční bulvy se dávají do pohybu, zrychluje se dech i tep, do mozku a pohlavních orgánů se hrne krev. Tak jako námořníci před bouří svinují plachty, odpojuje mozek svaly, aby si spící neublížil. Záhy náš řídící orgán zaplavuje čerstvá dávka chemického neuropřenašeče zvaného acetylcholin, který se stará o spoje mezi neurony. Zastoupí své denní kolegy, ale na rozdíl od nich má zálibu ve vytváření nečekaných a mnohočetných asociací. Z mozkového kořene začínají vystřelovat gejzíry neuronových spojení a zasahují vyšší centra, která měla do té doby půlnoc. Probouzejí se ovšem jenom některá. Oblasti, které zodpovídají za logické myšlení, morálku, sebeuvědomění, plánování a řešení problémů, budou dál tvrdě spát. Stejně jako krátkodobá paměť, takže ráno si spáč velmi pravděpodobně vybaví jen zlomek z divoké noční jízdy. Zato paměť, v níž přebývají dávné vzpomínky, je záhy nabuzená víc než ve dne, stejně tak centrum zodpovědné za obrazové asociace a limbický systém velkého mozku, který má na starosti některé automatické reakce těla a zároveň v něm dřímají staré emoce. Většina systémů, jež se přihlásily na tuhle noční službu, má dobré vazby na jednu z vývojově nejstarších a nejprimitivnějších částí lidského mozku – tzv. amygdalu. Sídlí v ní úzkost, živočišný strach a sebezáchovné instinkty. Vše je připraveno a sen může začít.

Matka a peněženka

Pokud vám tahle zpráva z nitra lidské hlavy připadá v porovnání s vašimi příjemnými sny až příliš zlověstná, máte pravděpodobně štěstí. Poté, co Aserinského objev tzv. REM fáze spánku, v níž se nám zdá většina snů, nastartoval před půl stoletím rozsáhlejší výzkum, začali vědci systematicky mapovat mimo jiné i to, o čem se lidem vlastně nejvíc zdá. Závěr není příliš povzbudivý. Většina snů obsahuje negativní emoce, agrese v nich převažuje nad přátelstvím, úzkost, vztek a strach převládají nad pocity radosti a štěstí. Sny se vůbec chovají pozoruhodně. Na jedné straně jsou naše noční obrazy zcela jedinečné. Americký psycholog Bill Domhoff říká, že ze 75 až 100 záznamů snů konkrétního člověka dokáže sestavit jeho psychologický profil, aniž by ho kdy viděl. Na druhé straně je ale snění až překvapivě univerzální. Globální databáze shromáždily desítky tisíc snů lidí ze všech koutů planety a zjistily, že obrazy, které nám zprostředkuje naše noční mysl, se nápadně podobají. Míra agrese a zastoupení zvířat jsou sice o něco vyšší u příslušníků domorodých kmenů, drobné rozdíly najdeme mezi sněním mužů a žen, ale jinak se zdá, že noční dobrodružství druhu Homo sapiens píše stejný scenárista. Vůbec nejčastějším opakujícím se snovým motivem je útěk před různými pronásledovateli – obvykle zvířaty či nebezpečnými muži. Následuje úzkost ze selhání při nějaké zkoušce, stud nad tím, že se ocitáme obnažení ve veřejném prostoru, a nepříjemný zážitek pádu do neznáma. Vzácnější – pozitivní – linku v globálním snovém TOP 10 zastupuje létání.

Vědci zjistili, že noční motivy se ještě více opakují v případě konkrétního člověka. Psycholog Calvin Hall například padesát let analyzoval sny, které pro něj zaznamenávala jistá žena (v literatuře má pseodonym Dorothea), a nakonec zveřejnil zajímavou statistiku: v každém šestém snu svého života Dorothea něco ztratila (nejčastěji peněženku), v každém desátém se potkala se svou matkou a v každém šestnáctém jí ujel vlak nebo autobus. Boom výzkumů a pokusů ve spánkových laboratořích přinesl celou řadu dalších zajímavých poznatků. Dnes víme, že sen se téměř nedá ovlivnit zvenčí (kropení spících dobrovolníků vodou ani cinkání zvonečkem nefungovalo) a závisí do značné míry na vizuální paměti (sny slepých lidí mají jinou kvalitu, figurují-li v nich vzpomínky z doby před oslepnutím). Víme, že ačkoli sny působí často bizarně, jejich „tvorba“ předpokládá jistou inteligenci a schopnost fabulace – malé děti dokážou snít jen v jednoduchých obrazech. Víme také, že sny se v průběhu noci mění, zpočátku jsou negativnější a obsahují čerst­vější vzpomínky, nad ránem se nálada vylepší a do aktuálních témat prosakují útržky dávných událostí. „Proto se váš učitel ze základní školy může objevit ve snu, v němž řešíte potíže se svým současným šéfem,“ vysvětluje fenomén vědecká novinářka Andrea Rocková, autorka knihy Mind at Night (Noční mysl). Neurovědci zjistili spoustu dalších detailů a postupně si začali troufat odpovědět i na klíčovou otázku, která ráno po probuzení napadá leckoho. Proč vlastně sníme? Má to všechno vůbec nějaký smysl?

Proti Freudovi

Jediným myšlenkovým systémem, který v polovině 20. století nabízel klíč k pochopení snu, byla psychoanalýza, potažmo další odvozené terapeutické směry. Sigmund Freud ve svém slavném díle Výklad snů z přelomu století prohlásil sny za královskou cestu do nevědomí a jejich bizarnost vysvětlil jako cenzurní zásah, kterým se ego brání svým potlačovaným sexuálním tužbám. Úkolem experta pak bylo rozluštit kódované vzkazy z nevědomí a pomoci pacientovi pochopit jeho tajné touhy. Exaktněji založené neurovědce tenhle pohled samozřejmě popuzoval, protože nevycházel z žádných měřitelných dat. Spor o Freuda se tak stal evergreenem snového výzkumu na další desítky let. A to zejména proto, že vídeňský profesor utrpěl ve srážce s laboratorní vědou citelnou porážku. Na dlouhou dobu se nejvlivnější teorií snů stal výzkum profesora Allana Hobsona, který za příčinu snů prohlásil ohňostroj neuronových spojení vycházejících z velmi archaické části našeho mozku, totiž mozkového kmene. Hobson psychoanalytiky přímo nesnášel a svůj dobře podložený objev s gustem interpretoval jako důkaz, že sny jsou generovány prakticky nahodile z primitivní oblasti, odkud se žádná zašifrovaná poselství nedají čekat. Sny jsou náhodným vířením neuronů bez významu, hlásal Hobson a jeho teorie se stala ve vědě sedmdesátých a osmdesátých let mainstreamem, takže mnoho psychologičtěji založených badatelů si stěžovalo, že nemohou sehnat granty na výzkum. „Hobson se stal cele­britou a Antifreudem, což bylo ale pro obor velmi polarizující,“ říká ve zmíněné knize Noční mysl psycholog Bill Domhoff. „On byl Mr. Science a opačná strana byla vnímána jako antivědecká.“ Trvalo docela dlouho, než jihoafrický psychiatr Mark Solms závěry slavnějšího kolegy zpochybnil. V první polovině devadesátých let rozsáhlým výzkumem snění pacientů s poškozeným mozkem zjistil, že na tvorbě nočních obrazů se mnohem významněji podílejí sofistikovanější centra našeho mozku. Prostor se uvolnil a přikládat snům význam znovu přestalo být nevědeckým faux pas.

Noční bojovka

S nástupem počítačů a rozvojem zobrazovacích metod chytily neurologie a výzkum mozku čerstvý vítr a na scéně se začaly objevovat rozličné hypotézy o smyslu snění. Část experimentů tak dnes naznačuje, že sny slouží hlavně učení a upevňování paměti. Pochopení nenahraditelného významu spánku pro vstřebávání nových poznatků a dovedností patří k velkým objevům posledních dvou dekád a sny mají podle všeho v tomhle procesu svou speciální roli. Mysl během REM spánku netrénuje anglická slovíčka, ale posiluje tzv. procedurální paměť, která souvisí s fyzickým prováděním určitých úkonů (lyžování, hra na bicí nebo krájení chleba). Pokusy s laboratorními potkany, kteří měli v hlavě voperované snímací zařízení a učili se procházet bludištěm za pamlskem, ukázaly fascinující věc: během následného REM spánku mozek zvířat produkoval naprosto shodné vzorce jako při průchodu bludištěm. Hlodavci ve snu trénovali. Teorii učení potvrzuje i fakt, že vysoký podíl snové REM fáze spánku je typický pro všechny savce, jimž se rodí nesamostatná mláďata, která se mají hodně co učit – záhadný prostor snů jim dost možná slouží jako svého druhu výcvikový tábor pro pobyt na planetě Zemi. Podobný výklad finského neurologa Anttiho Revonsua si všímá vysokého podílu stresových situací a negativních emocí ve snech a usuzuje, že hlavním smyslem nočního biografu je připravovat snícího tvora na možné ohrožení. Naše mysl, formovaná evolucí ještě v dobách všudypřítomných predátorů s ostrými tesáky, si nanečisto přehrává možné krizové scénáře běžného života. Zapnout v realitě svaly a vzít nohy na ramena je to nejmenší, pokud má člověk řádně vycvičené instinkty a dobře vyladěnou vnitřní chemii útěku či útoku. Role snů coby sebeobranného dědictví by vysvětlovala, proč se nám tak často zdá o hadech či šelmách, ačkoli na ně v nákupních centrech běžně nenarážíme. A naopak činnosti jako psaní, čtení či počty, na něž bývá lidstvo pyšné, mezi nočními obrazy téměř úplně chybějí. Opatrně a oklikou se část snových výzkumů postupně dostala až na původně zapovězené území, totiž k psychoterapii. Ačkoli pojmy jako nevědomí stále nepatří do neurologického slovníku, mnoho badatelů dnes připouští, že některé sny obsahují materiál, který se dá využít pro osobní růst snícího člověka. Ostatně jedno z nejzajímavějších zjištění posledních let je to, že sny samotné mají pravděpodobně terapeutickou funkci, slouží jako regulátor emocí a léčitel traumatických zážitků.

Za týden s padákem

Legenda spánkového výzkumu, americká výzkumnice Rosalind Cartwrightová, které se někdy přezdívá „královna snů“, se v novém tisíciletí zaměřila na dlouhodobý výzkum snů depresivních pacientů a rozvádějících se lidí. Ve své předloni vydané knize Čtyřiadvacetihodinová mysl popisuje zajímavý závěr – častý výskyt snů a určité snové vzorce předjímají, jak se člověk s duševními potížemi vypořádá. Kdo nesní, má horší prognózu, i když to někdy vypadá paradoxně. Opuštěný manžel, jemuž se zdá o bývalé manželce, nebo abstinující alkoholik, který ve snu neodolá dvojité whisky, se ze svých potíží mnohem pravděpodobněji snáze otřepou. Co to znamená? Bizarní obrazy produkované vybuzenými emočními centry našeho mozku pravděpodobně nemají za účel nás zdeptat, vyděsit nebo rozplakat, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sen svým tajuplným způsobem emoce zřejmě také zpracovává, třídí a pomáhá nám se přes ně přenést. Norský výzkumník Tore Nielsen vypozoroval, že emočně nabitá zkušenost má ve snu tendenci se vracet – obvykle o ní sníme den poté, co se odehrála, a pak o týden později. Napodruhé však vypadá jinak – méně se podobá reálnému zážitku, méně nás zaplavuje, je více propojená se staršími vzpomínkami. Terapeutickou funkci snu asi nejvýstižnějším způsobem ilustroval americký výzkum snů lidí, kteří před deseti lety prožili teroristický útok na Světové obchodní centrum. Prožité trauma se ve snu obvykle chová dvojím způsobem – buďto se zacyklí v opakující se noční můru, anebo se naše mysl sněním postupně uzdravuje. Podoba tohoto léčení je přitom jen zdánlivě surreálná – mozek jako by ve svých databázích hledal nové kontexty, jejichž smyslem je dramatickou událost zbavit ničivé emoce a ukázat, že i s touhle zkušeností můžeme radostně žít. Hezky to ilustruje případ ženy, která 11. září 2001 vyšla z newyorského metra a viděla, jak z rozžhavené věže WTC vyskakují zoufalí lidé. Děsivá scéna se jí dlouho vracela ve snu, ale její acetylcholinem poháněná mysl postupně stvořila verzi, která jí nakonec přinesla úlevu od traumatu. Lidé vyskakovali z věže a dosud bezmocná svědkyně jim teď na záda připevňovala barevné padáky. K zemi se snášeli živí a zdraví.

Kdo jsme

„Snění je víc než co jiného čas, kdy je našim nevyslyšeným částem dovoleno promluvit,“ myslí si americká psycholožka Deirdre Barrettová. Různých teorií snu, jako je ta její, dnes existuje mnoho. Od psychologizujících až po ryze účelové, které tvrdí například, že sny se nás snaží zabavit, abychom se v noci tak snadno neprobudili, případně bezmyšlenkovitým způsobem udržují neurony v činnosti, aby náš mozek po probuzení snadněji „naběhl“. Její kolegové se každopádně shodují na tom, že očekávat jediné správné řešení nemá smysl. Počítá se spíš s tím, že jednotlivé teorie budou fungovat vedle sebe, protože každá z nich je svým způsobem pravdivá. Výzkum snů tedy nestvořil jedno hmatatelné poznání, stvořil spíše hologram, který se proměňuje podle toho, kdo a odkud se na něj dívá. Ostatně takhle to bylo se sny vždycky. Ne náhodou psychologové žertují, že kdo má za terapeuta freudiána, mívá sny o falických stožárech, zatímco na jungiánských sezeních lidé vyprávějí o pokladech uzamčených v podzemních kobkách. Svébytný, nelogický a přitom pozoruhodně tvárný mentální materiál, který část lidí dokáže dokonce ovládat (fenomén lucidního snění, kdy je člověk schopen „probudit“ se uprostřed snu a prožívat ho vědomě, potvrdilo mnoho experimentů v laboratoři), se vzpírá jednoduchým definicím. Ani psychoterapeuti si už teď nemyslí, že má význam snů smysl vykládat pomocí předem daného systému symbolů jako ve starých snářích nebo za časů mladého Freuda. Pokud k nám sen „mluví“ – a v moři bláznivého balastu to zdaleka neplatí o každém –, vždy jde o jedinečnou zprávu, smysluplnou pouze v kontextu našeho života. Vědci se nyní shodnou alespoň na tom, že komunikace s naším bdělým já není hlavním účelem snů. Jejich „úspěch“ nezávisí na tom, zda je pochopíme, svou tajemnou noční práci dělají záměrně potmě a v tichu, kdy se jim do cesty nepletou smyslové vstupy z okolního světa ani naše vědomé já. A jen občas nám umožní zahlédnout hlubší souvislosti, které nám logické myšlení přes den odepřelo. Protože jak napsal Jonathan Winson, letecký inženýr, který se fascinován lidským mozkem překvalifikoval na neurovědce: „Nikdy nebylo v plánu, abychom snům rozuměli. Ale jsou klíčem k tomu, kdo jsme.“ Krásná věta. Pokud máte pocit – stejně jako autor tohoto textu –, že jí ještě tak úplně nerozumíte, nevadí. Vždycky existuje naděje, že příští noc by to mohla spravit.