Mír jejich duším

scénář

Autoři: Pavel Štingl, Ivan Arsenjev

 

Tento scénář vznikl syntézou několika povídek původně zamýšleného cyklu. Výsledný tvar by měl mít charakter kapitol, aby nedošlo k mylnému očekávání klasicky klenutého dramaturgického tvaru. Kapitoly jsou ovšem návazné a někde se prolínají paralelní děje, jinde se na sebe odkazují přes několik epizod vyprávění.
Celý příběh – nepříběh je vlastně mozaikovým odrazem posbíraných střípků reality a tak by měl snímek chápat i divák od počátku do konce /permanentní dotyky autentických pramenů/. Nejdůležitějším sdělením je vlastně drobnokresba prostředí, které ve svém nadčasovém poselství přechází z reality přes nadsázku až do světa duchů a mýtů. To všechno patří tomuto světu. Jako základní všudypřítomný motiv musí tedy být průběžné připomínání reálné podstaty našeho vyprávění na detailech, povahách a rázovitosti obyvatel i na charakteru krajiny a drsnosti přírody.

 

Úvodem:

Paseky nad Jizerou jsou místem, kde hranice mezi realitou a snem, či realitou a spiritismem byla odjakživa postavena jinak než v okolním kraji. Tváří tvář neměnnému životnímu stylu,  diktovanému z velké části přírodou, dochází ke konfrontaci mezi tupou prázdnotou proměnlivých politických režimů a odvěkým hledáním duchovna obyvatel podhorské obce…

Tento příběh rámuje epocha materialistických formalismů 70. – 80. let. Do mikrosvěta, jenž z vnějšího pohledu vykazuje všechny atributy normalizovaného socialismu, pronikne realita smrti. Paní zubatá se navíc ohlásí na Štědrý den, tedy vlastně ve svátek tradiční mystiky, který se minulému režimu v naší zemi nepodařilo zcela zdecimovat.

Skoky v čase musíme divákovi nějak jednoznačně zprůhlednit. Nejde zde jen o přímočaré retro symbolizované černobílým filmem. Staré časy musí především působit jako prosluněný letní planair, zatímco realita současnosti je prezentována zimou a sílící fujavicí.

 

Ani mediánství, ani nadčasové vlastenectví nesmí působit jako senzace v rukou autora.  Je to pro nás, vzhledem k místu a tradici, přirozený způsob, jak snadno pospojovat pozoruhodné postavy, jevy a způsob uvažování, které k Pasekám nad Jizerou a zdejším obyvatelům neodlučně patří.

Spiritismus je také symbol určité vnitřní pevnosti – řekněme odkazu předků, která v místních lidech přetrvává i přes vzestupy a pády, i přes slavné éry typu Schovánkův pojizerský zázrak, které v sobě mají vedle ojedinělého génia zrozeného z prosté chalupy, také zárodek vlastního zániku.

 

 

 

Poznámka k formě herectví:

 

Následující tvar je žánrově nezařaditelný a s tím je i koncipován. Naše snaha je přivolat na světlo boží kouzlo starých autentických příběhů a při tom jim neublížit tím, že bychom je svěřili do interpretace „rutinních“ herců. Rádi bychom maximálně využili svérázu místních postav jako „naturčiků“, zkušených ochotníků z Vysokého nad Jizerou a teprve tam, kde part bude amatérsky neuhratelný, bychom volili do role některého z méně známých herců.

Když jsme uvažovali nad pojmenováním žánru, jenž by se nám měl stát nástrojem, objevil se pojem „Ochotnický film“. Tak bychom rádi i ty nejstylizovanější epizody celé stavby budovali.
Podstatné je, aby divákovi byl tento žánr vhodným způsobem předeslán jako záměr a neviděl v něm omyl, či režijní slabost autorů. Tato otevřená hra nám poskytne stylizovat herecky, skladebně i výtvarně scény do přímočaře naivních obrazů, kterým dodá na rozměru skutečnost, že vše stojí na autentickém základě a postavy, které zde vystupují jsou vlastně potomci těch někdejších originálů. Tuto podstatnou informaci uvedeme také v úvodních titulcích (…příběh svých skutečných předků hrají ochotníci z Pojizeří)

 

Přesto, že se scénář oproti synopsi posunul zdánlivě více ke hranému žánru, musíme mít stále na paměti, že naším původním záměrem bylo a je vystavět doku-drama. Jeho autenticitu musí podpořit jak projev herců – neherců, tak i kamera, která těmto ochotníkům musí maximálně napomoci svým osobitým - dokumentárním způsobem snímání prostředí.

Divák si musí stále uvědomovat, že vlastně žádná z místních rázovitých postaviček není zcela vymyšlená.  Jsou to bývalí či současní obyvatelé Pasek. Stejně tak legendy, o kterých se hovoří, vycházejí z autentických základů. Tuto skutečnost zdůrazníme průběžným čtením z autentické kroniky Drahoslava Waldmanna. Dokonce i kronikář má v tomto příběhu svou vlastní autobiografickou roli.

 

Abychom dokázali zajistit takto neobvyklý tvar, nelze předpokládat, že všechny rázovité postavy neherců posbíráme po paseckých stráních. Předpokládáme, že budeme spolupracovat s několika ochotnickými spolky v okolí z nichž nejvýznamnější je v současné době skupina ve Vysokém nad Jizerou.

Pro hledání společného jazyka a přístupu k látce je třeba obsáhlejší přípravy, pro kterou jsme zvolili nastudování inscenace hry Zapadlí vlastenci přímo v Pasekách nad Jizerou. Jeho uvedení v srpnu 2002 bylo nejen významnou zkouškou mantinelů zkušenýh i novězrozených ochotníků, ale především velikým povzbuzením místního prostředí k zájmu o příběhy místní historie. V neposlední řadě došlo navázání nebývalých kontaktů a důvěře mezi naším štábem a místními obyvateli. Divadlo se tedy stane nejen součástí našeho příběhu – v podobě retrospektivy do poválečných let, ale především nezbytnou součástí hledání společného jazyka a přístupu k látce.

 

 

 

Prolog:

Noha v okopané kanadě našlápne startovací pedál od motorky.

                                                           Ozve se kuckání motoru

Vehikl poháněný starým motorem JAWA dvěstěpadesátka se dá do pohybu.
Významný pasecký sedlák Mirek Kučera, řečený Uďobánek vyrazí na svém dřevěném traktůrku z chalupy Kazdice a stoupá vzhůru po paseckých stráních. Jeho stroj je skutečně čistá kolářská práce na okovaných kolech od valníku, s volantem a sedátkem z obracáku.

Uďobánek v.o. + m.o. /už do jízdy/

Tenhle traktor, to sme postavili s bráchou, aby si ty uďobánci jézeďácký nemysleli, že nás s těma jejich vehiklama dostanou. To je dříví z našeho lesa, strejc kolář to všechno popasoval a my tu s tím i vóřem, no práce to udělalo… lepší jak vůl…

Jsme v současnosti, i když postava Mirka Kučery je trochu nadčasová, jakoby z jiného světa.

/Pozn. aut: Role Uďobánka je stavěna jako experiment „na tělo“ reálné postavy, která se v Pasekách nad Jizerou skutečně pohybuje v uvedených rolích – dokonce nese stejnou přezdívku. Dříve skutečně vypomáhal s obsluhou v restauraci Na perlíčku, dnes pracuje na pile a v hospodě občas tráví víkendy. Je to člověk nenapodobitelného výrazu, který by skutečně mohl být ve své autentické podobě obrovským přínosem pro naši skladbu postaviček. Musíme mu však pečlivě vážit, co je vůbec schopen „uhrát“ a pokusit se mu stavět monology podle jeho stylu a parametrů./

Uďobánkova jízda vzhůru obcí je takovým malým seznámením s Pasekami nad Jizerou.
Je léto, dělají se sena. Jednotlivé chaloupky žijí svým vlastním životem. Někdo vyváží hnůj z chléva od krávy, jinde před chalupou cvičí nějaký sportovní zájezd, jinde na terase se pije káva z chalupářských hrnků. Nejrůznější detaily prozrazují mísení dvou kultur – tedy místní a víkendové….  Do toho všeho se po cestičkách ve stráních míhají skupinky výletníků a školy v přírodě.
 

Zaznamenáme také chalupu pana dirigenta Waldmanna, kde v průhledu oknem dovnitř zahlédneme, jak  probíhá odpolední  zkouška Svatováclavského sboru.

                                               Sborový zpěv

Zpěváci utichají. Pan dirigent ještě na přidanou před přestávkou vyjme ze svých not starý novinový článek a poznamená. /bez patosu/

Hlas dirigenta kostelního sboru m.o. + v.o.

Takto psala o naší obci Národní politika  dne  4. září 1918:  „Naše hory…
Lyžaři sjížděli příkrým svahem dolů a již slyšeli, že z kostela zaznívá sborový zpěv: 

Kde domov můj? Kde vlast je má?

Potem práce posvěcena, utrpením vykoupena,

jak ji předkům svěřil Bůh, hájil meč a vzdělal pluh

drahá je mi rodná země, země česká, domov můj!

 

Zpěváci si balí noty, vytahují různé cukrovinky, přinesené na zkoušku, někdo nabízí víno z lahve, pánové čichnou ke kořalce.....

Dirigent /pokr. v.o. + m.o./

Kde domov můj? Kde vlast je má?

/Do pomalého čtení se jakoby vzdáleně ozve přiznávka varhan s melodií národní hymny ”Kde domov můj” – varhaník s úsměvem přidal ke čtení pár tónů a zase si chystá noty/

Bože věčný, lásku svojí, chrániž zem tu v každém boji,

k práci pilné sílu dej, lidu svému požehnej,

nech, ať zkvétá rodná země, země česká, domov můj!

 

Čtení článku, jež může přejít ve zpěv známé melodie je stále doprovodem k putující postavě na dřevěném vehiclu. Figurka nyní již naznačuje určité možnosti čarování s časem a tváří hor: Během jedné jízdy po rodné vsi se v montáži mění roční doby, různé atmosféry  přírody.

Regenschori /pokr.m.o./

 „Zdejší horalé nemají jiného střediska, nežli právě jen kostel a shromážděná obec projevuje tudíž zde společenským hlasem vznícený vlastenecký cit. Zajímavo je, že tu v zapadlé horské osadě, obyvatelé vytvořili si nový text k naší národní hymně.

 

Uďobánek dojíždí před kostel, jenž jakoby završoval předešlé čtení sbormistra. Kamera si jej pomalu prohlíží v perspektivách na pozadí Krkonoš. Pomalu objevíme, že mezi kostelem a farou probíhá zkouška ochotnického souboru. Do fragmentů divadelní hry se prolínají úvodní titulky snímku:

 

Česká televize a K2 uvádí

 

Ochotnický film volně motivovaný rodinnou kronikou Drahoslava Waldmanna z Pasek nad Jizerou

Mír jejich duším

 

V rolích svých otců a dědů hrají ochotníci z Pojizeří, potomci a sousedé svých slavných rodáků.

 

                                   ----------------------------

 

/Titulky, které předesílají ochotnický rozměr adaptace reálných příběhů jsou velmi důležité již na počátku a podobná drobná poselství o svérázu uchopení látky budeme k divákovi vysílat i v průběhu děje./

 

 

Divadelní scéna pod širým nebem. Uprostřed Pasek nad Jizerou, na podiu mezi kostelem a farou probíhá generálka – v kostýmech, a v plné divadelní scénografii . Pod lipou stojí početný orchestr, jenž dohrává mezihru /tato živá muzikantská vsuvka jakkoli patří divadlu bude korespondovat s celkovou hudební kompozicí našeho snímku/.

Hudba dozní, na scéně se objeví celý divadelní soubor + kompars, jenž kráčí na mši. Skupinová scéna návsi:

 Obraz „Ranní mše“

Ozve se kostelní zvon – volá na ranní

Řídící se spoustou Pozdětínských se objevuje na prostranství před kostelem.

                                   Ze všech stran se ozývají hlasy

Dobrýtro, sousede, to máme ale siberii, co..?
Fukeř… Poujetří, prasecký poujetří…

Preceptor kráčí ke kostelu a zdraví na všechny strany. Sousedi jej zastavují a postupně s každým pronese několik zdvořilostních frází – hlasy vesičanů:

Tak to je ten náš nový spomocník školní..!?
Taky z kantorský rodiny?

Prec.: Dědeček byl, před třemi týdny jsme jej pochovali…

A copák rodičove…!?

Prec: Jsem odmala sirotek…

Když už tato obejde několikero sousedů, tak se potká s Luštincem.

Luštinec: Tak vy ste teda ten náš novej školní spomocník?
A že sem tak smělej….

Preceptor /rutinně vypálí/:

Dědeček byl, pochovali jsme jej před třemi týdny, rodičové odešli brzy, jsem sirotek od tří let…/sype ze sebe jak vyjmenovaná slova/

Není zcela jasné, zda v těchto krátkých úsecích probíhá zkouška, nebo zda jsme svědky rychlé zkratkovité montáže…. Záměrem této sekvence je především v kostce představit celý soubor.

Nějakým nenásilným způsobem zorientujeme diváka v čase – jsme v současnosti…. Mezi dobovými kostýmy se mihne mobilní telefon, někde v pozadí rozboří poetiku místa Jeep, nebo se po strmé cestě od hřbitova vynoří stupačková motorka.

Průběh divadelní zkoušky náhle přeruší režisér,
jenž sedí za stolem v prázdném hledišti.
Projde scénou a vysvětluje kdo má jít kudy,
aby se zaplnil prostor. Pak ještě přibrzdí a dodá.

                                                           Režisér

… a nenuťte se do hraní za každou cenu. Spíš myslete na to, že předvádíte náves svojí vesnice, tady o Pasekách to Rais napsal, tak nehrajte tolik románový Pozdětín, ale svoje Paseky, nebo třeba Paseky svých tatínků a dědečků…

 

 

Divadelní zkouška pokračuje.
Režisér přihlíží a kamera jej zdůrazní natolik, aby bylo nesporně jasné, že následující výpověď patří k němu.

                                               Režisér m.o.

Zapadlí vlastenci patří k Pasekám asi tak, že kdyby ten román nenapsal Rais, musel to nutně napsat někdo jiný. A to se ještě slavný klasik národního probuzení ani ve snu nenadál, co tu vyroste za poklady po něm! Karel Václav psal svůj román podle deníku místního kantora Věnceslava Metelky. Sám tady vlastně před dokončením Zapadlých vlastenců nikdy nebyl. …Bylo to téměř o sto let později, kdy jsem tu jako obyčejný výletník objevil  já a osud tomu chtěl, že jsem vstoupil rovnou doprostřed rozehraného románu, který stále pokračoval…

Jak tady se praví, bylo to tehdáž prasecký poujetří…

 

                                                           -------------

 

 

Obraz objevení Prdku:

Všude bílo, sníh padá vodorovně.

                                                           Meluzína šílí, vítr trhá střechy.

V mléčné atmosféře se zjeví postava. Pracně otevírá dveře venkovské chalupy, na kterých visí tabulka s provozní dobou pod emblémem Jednoty. Běžkař odhrabuje návěj, aby se vůbec dostal dovnitř. Pak projde malou verandičkou a vchází do lokálu.
Subjektivní pohled si nejprve zvyká na přítmí. Pak se konečně adaptuje a prohlíží si rázovité prostředí lokálu restaurace Na prdku. Hned u vchodu po pravé ruce praskají kamna, po levé je klasická pumpičková pípa. Naproti v koutě pod Krakonošem pospává Uďobánek /o dvacet let mladší, než jej známe/.
Lokál od sálu odděluje řada okének, ze kterých je patrno, že vedlejší prostora je přistavena a někdejší šenk byl jen malá rodinná nálevna. U dveří do sálu pololeží na kanapi babka Hloušková, která z leže vládne celou provozovnou.

Třetím partnerem svérázného společenství je kočka Minda hýřící bezpočtem barev na svém mohutném horském kožichu.

 

                                                           Hloušková

No co tak koukáš, natoč si a peníze dej sem pod rádio, doufám že máš drobný. Jestli chceš tatranku, tak je tam v tom skleníku u kamen!

 

 

Vyděšený příchozí se nezmůže na odpor a poslušně jde k pípě. Vezme za kliku, ale kohout prská jen pěnu do půllitru. Chrčením dotočeného sudu se probudí Uďobánek, promne si oči a zamíří ke sklepu.

                                                           Uďobánek
                                                           Poď mi pomoc, mladej, je třá naraziť…

Příchozí návštěvník bez reptání následuje probuzenou postavu do sklepa. Následuje rozhovor nad sudem píva.

                                                           Pocestný
                                                           To je tady dycky taková samoobsluha?

Uďobánek
Né, to jen tejdě, co má tetka tu nohu marodnou, tak to tu kučíruje z kanape. Uona se bóji, že když to zauře, tak už jí to vemou. Nechali jí to jen tak na dožití, jenže uona už dožívá v budování komunismu nákějch třicet let.

                                                           Pocestný
                                                           A co jí vzalo, že leží.

Uďobánek m.o.+v.o.
Ále, takovej malér to byl. Špidlen se jednou zapomněl v hospodě přes tři piva a tak za ním Špidlenka poslala kocoura – měli takovýho učenlivýho. Starý Hlouškový zrovna barvila minda a že už teta dvakrát topila, tak vyhodila ponejprv Špidlena a pak vynášela kocoura. A že bylo prasecký náledí, tak upadla a celá se dolámala….

 

Prolínačka či jiný trik otevře následující reminiscenci.
Pseudoarchivní film ze sedmdesátých let:

Velká vizita na kterémsi ortopedickém oddělení venkovské nemocnice. Kolegium lékařů a sester se pomalu pohybuje dlouhou nemocniční chodbou. Do některých pokojů skupinka vchází, u jiných se jen zastaví a probere papíry.

                                                           Uďobánek m.o.

Štěstí, že tu tenkrát seděl taky ten Vojtíšek, co vobejval chalupu po učiteli houslí Vedralovi. Vojtíšek, von to byl ňákej pan docent z Prahy, poradil bábě, jak to přečkat, aby ji ve špitále nezničil zápal plic.

 

Lékařské kolegium se vynořuje z předposledního pokoje na dlouhé chodbě a přesouvá se k pokoji až na konci chodby - číslo 16. Když se otevřou dveře, všichni strnou.

Zevnitř se ozývá ochraptělý, slaboučký hlas stařenky, který zpívá jako kolovrátek páté přes deváté. Pozoruhodné je, že jejím repertoirem jsou ty nejdrsnější hospodské odrhovačky, jakými čeština disponuje:

 

 

 

 

Hlas stařenky

“Hrbatej tam na piáno válel,
mordyjé, to se to sáluje, jen si štrejchni, šrum šrum…

Co to máš dědečku u gatí,
jedno dlouhý a dvě kulatý, na parádu…

 

Primář utkví tázavým pohledem na vrchní sestře.

Sestra

“To je ten krček, jak jste operoval těsně před odchodem na dovolenou. Přivezl ji sem gazik s nějakým vaším kolegou z Prahy”

                                   Primář

“Jo, ta hostinská – sousedka s Vojtíškem z chalupy?!”

Sestra

“No jo, on jí cestou vysvětlil, že stařenky na krček umíraj, protože se proležej a jediná cesta je zpívat, nic jiného než zpívat. Tak začla hned jak přišla k sobě!”

Primář

“A to už jako čtrnáct dní? Takhle pořád…?”

Sestra

“Jo, hned co se probrala z narkozy…. spí asi tak čtyři hodiny denně, jinak tohleto… Šestnáctce se dneska říká džubox…”

Vidíme, že pacienti, kteří se alespoň trochu mohou hýbat postávají či krouží na kolečkových židlích po chodbě poblíž pokoje č. 16. Někteří dokonce poklepávají berlemi do rytmu zpěvu nesoucího se z pokoje.

Vizita vchází do dveří. Škvírou vidíme záda lékařů a slyšíme

svérázný dialog:

“Dobrý den, paní Hloušková, tak jak se daří?

Hloušková /Zpívá/

“Žádná není taková, jako stará Hloušková,
pivo má jako křen, z hospody se nechce ven…

Žádná nemá takovou, dobrou buchtu makovou“…

 

Lékař v čele svých podřízených vychází ven z pokoje. Kolem na chodbě posedává spousta pobavených pacientů v ústavních pyžamech a županech, jež odpovídají sedmdesátým letům.

Lékař

Volali jste psychiatra?

 

 

Sestra m.o.

Ne, proč? Ona je snad normální, bojí se zápalu plic a dělá co jí řek pan docent. Zdá se, že to zabírá – kolik babek nám tady v devadesáti přežilo krček? Halt kdyby byla bufetářkou v opeře, tak tu bude zpívat Toscu.

Lékař

Tak ji stabilizujte a jak to půjde, zase ji tam vraťte, do toho prrrdku!

/stařenčin hlásek se nese chodbou venkovské nemocnice/

--------------------------------

 

Nějakým čitelným trikem se vracíme zpátky do hospody 70. let

Uďobánek si prozpěvuje, jakoby navazoval na předešlou píseň někdejší šenkýřky.

/Uďobánek – Zpívá a rutinně navazuje v duchu místních průpovídek/

„…Pívo má  jako křen, z hospody se nechce ven…
Dámy a pánové, linka Praha – Prdek – Varšava se k nám tryskem blíží, takže dopíjíme a půjdem…“
Teta, dám si malýho ruma, když jsem to tak elegantně narazil, co?!

Hloušková

Dej si pívo, Mirečku, když sis ho narazil, ruma už jsi měl, co ti patří za topení, to bych tu byla jak kojná z Božkova…

Uďobánek sejme desku ze svého stolu a nese ji stranou. Uvnitř je zabudována hra zvaná čamburíny. Stůl je rozdělen překližkovými příčkami na tři pole. Ve dvou z nich jsou malé kuželky.

Uďobánek
Hele, mladej dáme si čamburínu, jo… Každá tisícka vo malýho, padlej les je za velkýho v každým kole!

Pocestný trochu zírá na direktivní výzvu ke hře, kterou zjevně vidí poprvé v životě.

V předním poli čamburíny je hromada nějakých fotografií a dopisů.

 

                                               Uďobánek

                                               Teta máte tu nějaký lejstra, abych je nepocintal…

Nese pakl papírovin Hlouškové na divan.

 

 

 

 

 

Zatímco Uďobánek staví kuželky podle namalovaných puntíků na falešném dně stolu, Hloušková se probírá fotografiemi ze starých časů. Před kamerou se objevují úplně

zažloutlé snímky z počátku století. Některé jsou doplněny neumělým rukopisem drobnými popiskami:

Patočka František vyrábí pověstné hrábě. Svůj poslední model propil v náhlé žízni zde léta páně 1898…

Schovánek Josef, živnostník v dřevovýrobě mistrovsky hrá na křídlovku
/zachycuje Schovánka u stolu, kterak s křídlovkou v ruce řeční ke společnosti/

                                      Ozve se Schovánkova variace na křídlovku /leitmotiv/

 

Biřmování – Květuška je druhá ve třetí řadě. Páter Holub zády.

Dělníci Schovánkovi, vyhlášení dovedníci darovali L.P: 1898 ku obecnímu blahu hru zvanou čamburína. /série fotografií zachycuje někdejší hráče čamburíny/

Hloušková

Jo, nebejvaly to vždycky takový prasecký časy….

Uďobánek založí provázek od káči do zářezu ve stole a trhne. Káča se roztočí, pak pronikne do druhého pole a začne porážet kuželky.

Schovánek Josef, magnát Pojizeří. Vodsuď vyšel, sem se vracel. Byly to časy… slavnej bál v Roketnici! Když tam za tejden přišli s kapelou znova hrať, tak ho tam ještě našli uvízlího… Von to byl prej tak ukrutně dobrej řemeslník, že ho nevyhodili ani když se z některejch tanců vracel do práce až na outerý. Jeho časy, to byly přemety a my jsme se kouleli podle něho. Když šel nahoru, měl Prdek zlatý časy, když spadnul, tak hospoda bídačila.

 

Čamburína se přesouvá do třetího pole. Kuželky odletují od rotujícího předmětu. Divoký pohyb káči se promění v černobílý archivní film. Je zažloutlý podobně jako stařičké fotky, které si prohlíží stará Hloušková.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Archiv – námi natočený – přelom století 19./20.:

V prdeckém lokále hrají tři chasníci čamburíny. Je ráno, kolem spousta kouře. Vypadá to, že se večírek z minulého dne protáhl.
Kolem se pasou krávy, někdo hrabe seno, jiný pracuje na poli.
/pasoucí se krávy se nám stanou do několika příštích ohlédnutí k minulosti leitmotivem/

Z okna restaurace visí postava  ve ztuhlé poloze – nepochybně již od večera, kdy šel na vzduch, ale „spočinul“ cestou.

                                               Ozve se vyzvánění zvonu na nedělní mši

Náhle se tělo v okně – probuzené zvoněním, oživí a jakousi podvědomou reakcí přiloží ruka k ústům křídlovku, kterou ani při spaní neupustil a spustí svou serenádu.

                                               Schovánkova serenáda na křídlovku

Fotografie opět obživnou pseudoarchivním filmem. Fotograf s aparátem z přelomu věků se pohybuje kolem svátečně postrojených postav a zvěčňuje různé skupinky na své desky. Postupně se k návštěvníkům připojují i postavičky z okolních luk a přirozeným způsobem narůstá matinné okolo prdecké restaurace. Děj je stále prokládán starými snímky, které jsou komentovány rukopisnými glosami.

Celá montáž se skládá do malého děje, skládaného ve stylu, jenž jsme v úvodu nazvali „ochotnický film“. Společnost vytváří celou sérii rozverných fotografií – některé jsou chlapsky velikášské, jiné žensky rozpustilé:

Následuje protipohled na celou společnost „Prdek roku 1900“, kde všichni stojí se svými půllitry a vzdávají hold starému století….

Následuje snímek „Svět omdlel pod Prdkem“ – řada dámských nohou s mírně či výše vykasanými sukněmi, pod nimiž vykukují po venkovsku mohutné dámské spodní kalhoty. V pozadí opět Krkonoše. Následující kolekce snímků vytváří postupné zvyšování napětí ze zvyšování sukní a závěrečný snímek „Z toho už se svět neprobere“ zachycuje řadu místních krasavic, jak mají sukně přehrnuté až přes hlavu a dávají světu na odiv své zdravé patřičně pevné nožky. V pozadí Prdek, před kterým stále posedává místní škrabálek Metelka se svým šlapacím soustruhem. Dovedný výrobce kuliček stále sleduje celou situaci a neustává v práci. Teprve na závěr zpozorní a zastaví své vřetýnko.

Snímeček je poskládán ze záběrů statických /stylizované fotografie/ a záběrů pohyblivých /starý film/. Na pohyblivých se pohybuje Josef Schovánek, jakoby on byl vždy tam, kde se odehrává naše stylizace, zatímco fotografie jsou proloženy jako pseudoarchiv.

Následuje série fotografií, které popiska uvádí jako „Schovánek Josef vymýšlí stroj, jenž za něj v době významných kulturních výpadků bude pracovat sám“… Vidíme Schovánka, jak maluje na veliký balicí papír princip automatického soustruhu. Jednoduché popisky jsou ve dvoujazyčném provedení /česky a německým švabachem/. Banální technický nákres z předminulého století si prohlížíme spolu s malou holčičkou, která se nám tak trochu plete do záběru. Zanedlouho pochopíme, že je to malá Hloušková.

Zpovzdálí vše stále pozoruje osamělý pracovitý škrabálek na ručním kolovrátku a stále vytváří kuličku za kuličkou, které odhazuje do košíku… Náčrt namalovaný na celém velkém balicím papíru se pomalu proměňuje v reálný stroj, ze kterého padá jedna kulička za druhou.

 

 

Jsme opět v lokále roku 1975.

Hloušková vyjme z paklu fotografií jednu a zastrčí ji pod zarámovaný obraz – reklamu na hračku JOJO. Nápis na snímku opět bujaré společnosti v lokále hlásá: Schovánek, vlastenec zapadlý, po matce Němec, oslavuje křtiny syna Hanse. Povšimneme si i dívky na relamním plakátku, jako předznamenání věcí příštích.

Jedna zarámovaná fotografie ze Schovánkova večírku 1900 visí na stěně nad čamburínou.

Uďobánkova káča ztrácí sílu a pak se zasekne v rohu hracího stolu. Uďobánek sáhne po lahvi rumu a nalije dvě sklenky.

                                               Uďobánek

Jedem vo kořalku, nejsme přece žádný Uďobánci…
Prohrál jsem, vyhrál jsem…

Za každým slovem do sebe pošle jednoho ruma a pak se podívá na hrací plochu. Trochu se ušklíbne a namotá znovu provázek a podá káču stále ještě překvapenému Pocestnému. Ten trhne, káča se znovu točí… Zatímco Uďobánek se věnuje svým tekutinám, nově příchozí je uhranut hrou. Prožívá pro Prdek tolik typický efekt okouzlení čamburínou.

                                               ---------------

 

Přeneseme se zpátky o tři čtvrti století. /Opět černobílý pseudoarchivní film/

Ve stejném stole vedle výčepu, na kterém Uďobánek roztočil káču, vrcholí tatáž hra. Káča se jedním z profilů v přepážce propracovala do prvního hracího pole a divokou rotací poráží maličké kuželky.

V lokále kolem stolu s napětím postávají postavy, které známe z Prdeckého fota.
Mezi nimi opět objevíme Schovánka, jenž je patrně hráčem tohoto kola. Káča se stále točí…

                                               Hloušková m.o. /jakoby komentář k němému filmu/

Někdy koncem století Schovánek vymyslel svůj pověstnej automat. Padaly z něj korále jak voda v potoce. Chlapi v jeho fabrice - u Pohla v Havirně se toho nějak lekli, nebo snad žárlili, tak mu přeřezali transmise. Schovánek se naštval, vzal dva nejschopnější pasecký mistry a rozhodli se udělat se pro sebe….

 

Káča pronikne až do třetího oddělení hry a po jejím definitivním dotočení zůstanou stát poslední dvě kuželky. Osazenstvo jásá nad výkonem. Schovánek se trochu ušklíbne i když s patrným potěšením nad výsledkem

                                               Schovánek

No, mohla vzít ty dvě eště falší…
Nesvadbo! Vo kořalku pro všechny, že neuděláš víc!

 

 

 

Mezi společností se vynoří jeden dobře oblečený pán. Nesvadba pak přistoupí ke stolu s čamburínou, pomalu natáčí provázek na jednu káču. Vloží ji do zářezu a pak se podívá na holčičku u výčepu.

Nesvadba
Mařenko, pojď to trhnout za mně, ty máš toho strážníčka, co nosí štěstí po horách…

Na holčičce si povšimneme malého – nám známého šperku s andělíčkem, který se jí houpe na krku /tentýž nosí stará Hloušková/.

Nesvadba      
                                   Tak platí, vo kořalku. Mařenko, je to v tvých rukách!

Mařenka trhne za provázek a káča poletuje v prvním poli…. Pak opatrně skočí do druhého. Kuželky se začnou kácet….

Schovánek
Nesvadbo, mám nějaký nápady, co by se daly pustit do světa, ty máš peníze, co se dát dohromady, půjde to dobře…!?

Káča se stále točí ve druhém poli, pak proskočí do třetího. Už slábne v rotaci, kymácí se ze strany na stranu. Napjatou situaci rozehrajeme jako symbol osudové loterie. Kamera pomalu obchází shromážděné osazenstvo hospody a dobře si prohlíží napjaté výrazy všech zúčastněných…. Nakonec v poslední setrvačnosti přeletí čamburína hrací pole a zporáží všechny zbylé kuželky….

Nesvadba
Podivej se, Schovánku, ty si nech svý nápady a já si nechám zase ty peníze. A tak to bude dobře!

Strnulost v sále rázem poleví. Všichni jásají nad strhujícím finálem herního kola. Chlapi pokládají na hru stolní desku, na které je už připravena - nalita runda pro všechny. Ruce se vztáhnou po kořalkách…

Zaburácí hudba

                                               ---------------------

 

Jsme zpátky v 70. letech

Hloušková na svém kanapíčku nad fotkama trochu pro sebe, trochu pro  návštěvníka pokračuje ve vzpomínání. Návštěvník na ni zírá trochu jako na objev z jiných světů. Uďobánek už zase trochu klimbá pod Krakonošem zmožen trofejními rumy.

Nějak zdůrazníme stařičký medailonek s andělíčkem, který visí tetce na krku mezi klopama krajkovaného límečku.

Hloušková  v.o. + m.o.

Nesvadba, někdy největší boháč ve vsi minul šanci stát se milionářem. A Schovánek, kterej na začátku neměl nic než tu křídlovku, vstoupil do velikýho „businesu“ sám.

/říká nefoneticky/

 

 

Během celého vzpomínání režisér doslova visí Hlouškové na puse. Dá se vytušit, že vkládané pseudoarchivní snímky jsou vlastně jeho vizí – vnitřní ilustrací vyprávění tetky Hlouškové. Hloušková jej příliš nemerčí. Vykládá napůl pro sebe, napůl k jedinému hostovi, který se s ní snaží trochu navázat kontakt:

Pocestný – režisér
Tak to je vlastně vaše práce, když jste trhla tou osudovou čamburínou za toho Nesvadbu…
------------------

 

Opět navazuje archiv z počátku století:

Situace na sále se proměňuje. Večírek podle všech příznaků prošel divokou oslavou a již se rozpadl. Tu a tam sedí pár osamělých klimbajících opilců. Na politých stolních deskách jsou prázdné půllitry a pod nimi útrata v rakouských penězích.

Za okny se rozednívá… Objevíme Schovánka samotného nad stolem, který normálně skrývá čamburíny. Obyčejnou tužkou maluje cosi přímo na stolní desku.

Venku se pasou krávy, někdo seká kosou trávu apod. Atmosféra všedního dne je narušována jen svérázným počínáním Schovánka, jenž působí, jako by se tu zapomněl ze včerejšího dne.

Přichází holčička s bandaskou plnou mléka – poznáme v ní Mařenku z předešlého podvečera /také podle medailonku na krku/. Posadí se a mlčky pozoruje Schovánka v jeho tvořivosti.

Schovánek jde ke kamnům, přiloží pár polínek a nalezne si na hromadě dříví malý kousek měkčího polínka. V rychlé zkratce sledujeme ruce, jak z kusu dřeva vyřezávají herní figurky. Jedna je podobná Schovánkovi, druhá se podle nějakého jednoduchého vazebného detailu dá považovat za malou Hlouškovou.

Holčička přináší nějaké hračky – dřevěné domečky jako nádraží, mlýn, kostel. Mezi nimi je také malý domeček, který vypadá jako Prdek /poznáme také podle nápisu/… Schovánek má již načrtnutou první řadu herního plánu.

Mezi detaily Schovánkových rukou vyrábějících různé hrací doplňky a detaily rukou Holčičky, která je rozestavuje po stole probíhá útržkovitý dialog:

 

                                               Hlasy kolem stolu

                                               To se bude dávať na ty místa až když si koupíš pozemek.

Jo tak, to je jako hra… A proč bych si na to místo staujela kostel?

To nemusiš, až dyž budeš chtět, ty si postav třeba hospodu.

A ty si postavíš nádraží?

Ne já si postavím fabriku, nádraží už je dneska všude…
Ty se pak na mně přijedeš podívat – jela už jsi někdy vlakem?

Tak to si saďte luterii, když chcete tu fabriku.

 

 

Hlasy Schovánka malé Hlouškové /pokr./

Luterie to bude celá ta hra, já zatím postavím banku na peníze.

A mně je taky daj, dyž tam přidu?

No nesmíš jim říct, že je chceš na bombony. Dávaj spíš na fabriku. Já si beru vždycky radši víc, aby mi věřili, že to jen tak nepromlsám….

 

Začíná se rodit hra Bussiness…
/Tato věhlasná společenská hra – o které málokdo ví, že pochází z rukou Schovánkových mistrů, se v následujícím ději stane leitmotivem a osudovým podobenstvím světa, jenž budeme reflektovat. O jejím autorství vázaném na pesecké se divák dozví později/

Místnost mezitím ožila, probuzení chlapi se stahují ke stolu, kde se rodí veliká hra. Někdo zahání kocovinu mlékem z Mařenčiny bandasky, jiný pomáhá Schovánkovi s výrobou herních doplňků. Na všech je vidět, že se dřevem jim ruce jen hrají…

                                               Schovánek

                                               Mařenko, hoď kostkou a dělej, co ti to poví…

Holčička postupuje o několik pomalovaných políček až na „Vystrkov“. Na políčku je psáno: Na tomto pozemku si můžeš postavit dům.

Mařenka

Tak já chci  tu továrnu na bombony. Mohla by vypadat třeba jako tahle chalupa.

Děvče si postaví vedle políčka svůj domeček - Prdek, jako na  vlastní pozemek.
Pak ještě vezme krabičku od sirek a postaví ji vedle chaloupky.

                                               Malá Hloušková

                                               My budeme letos staujeť verandu…

Schovánek také hodí a postoupí na políčko zvané Chance. Na kartičce, kterou obrátí z hromádky připravených kartónků stojí psáno:

Dividenda na stavbu. Házíš znova a na nejbližším volném pozemku investuj.

                                               Schovánek
                                               Tak já si teda postavím fabriku na kuličky, ale pořádnou!

Nejbližší okénko, na které jej kostka zavede je Jiřetín. Jeden z dělníků, který mezitím  narychlo vykutil takovou hranatou stavbu, postaví na příslušné políčko továrničku a místo komína do ni píchne tužku.

Holčička jasně propadne novému zážitku a běhá kolem stolu a rozmisťuje nejrůznější domečky, které ji podstrkávají dělníci – nyní řezbáři. Její osudová mapa se plní /budeme se k ní vracet jak k reminiscenci, až porost Schovánkova říše/

Hospoda se už zase dobře zabydlila. Nad začínající hrou je patrné napětí. I ostatní se zapojují do hry. Někdo maluje k fabrice železnici, jiný staví pilu apod.

 

 

 

V trikové montáži sledujeme, jak starý Štěpánek doklepává lišty k okénkům verandy před lokálem. Mařenka mu pomáhá. Jednotlivá okna narůstají před kamerou….

Do každého se prolne nová dobová fotografie ze stavby jiřetínské fabriky.

Kamera prochází fabrikou, kde se mezi soustruhy kupí hromady dřevěných kuliček.  Mezi nimi se prolínají fotografie někdejšího rozmachu továrny – rychlé přístavby dalších technických provozů, pila, sušárna apod. V barvicích bubnech se dřevěné kuličky proměňují v černé perle. Nové a nové kuličky se sypou do bedýnek u soustruhů…

                                               ----------------------

 

Vracíme se do reality 70. let.

                                               Hloušková

1906 začal stavět v Jiřetíně na zelený louce za rok na to už ve velkým měnil dřevo na perle. Ponejprv mu to hned nešlo, tak dělal dva roky na sklad. Měl dluhy kudy chodil. I tady měl futro počáraný. Povídalo se, že v bance maj tolika dvéří ofutrovanejch na jedný chodbě hlavně proto, aby se tam ty Schovánkovy dluhy vůbec měly kam napsať!
A potom najednou šla světem móda černých perel. Chlapi tomu období říkali černej ruml. Z Jiřetína jely vlaky korálků všech velikostí do celýho světa. Ze Schovánka se stal milionář….

 

Na Prdek přichází parta turistů ve větrovkách s baťůžkama. Uďobánek jen otevře oko a dál klimbá v rohu pod Krakonošem. Hloušková začne skupinku hbitě organizovat.

                                               Hloušková

Koho máte za vedoucího, ty dobrý, doufám že jsi šikovnej a umíš natočit pívo. Sklenice si přemejte, tatranky jsou ve vitrínce, korunky pak sem na stolek. A doufám, že máte drobný….

Tetka koukne po režisérovi. Má teď najednou takovou jinou vervu, než když byly ponořena do vzpomínek.

Ty tady taky nekoukej co bys kde ukrad. Pánům natoč, nezletilým limču z basičky pod pípou…!

 

Děti se pokoušejí proniknout do principu čamburín, které Uďobánek nechal otevřené. Dospělí si prohlížejí fotografie na stěnách. Režisér točí piva, dospělí si je kolportují, tetka všechno řídí ze svého lože.

 

Dítka konečně odhalí taje čamburíny a podaří se jim jednu roztočit.

 

 

 

 

Počátek Světové války

Ozve se známá Schovánkova serenáda

 

Tóny se nesou prázdnou fabrikou, kde mezi řadou soustruhů pracují převážně ženy. Schovánek prochází výrobní halou ve svém fabrikantském obleku, doprovázen celou podnikovou generalitou.

Pan fabrikant si povšimne něčeho špatného u jedné dělnice, přisedne k ní a předvede, jak se to má dělat. Skupina toporných pánů jej pozoruje. Je vidět, že řemeslo továrník ještě v rukou má i když dnes již obléká dobře šité dvouřadové sako.…

/Tato sekvence má zdůraznit autenticitu prostředí, ve kterém se pohybujeme. Udiví nás nejen rozměr a vnitřní organizace celé fabriky – jenž lze dodnes působivě zaznamenat. Nevýslovným překvapením je také pracovna pana fabrikanta – i ta je dnes v dokonalém historickém stavu. Její vkus i architektonické řešení jsou vskutku obdivuhodné. Opět budeme myslet na to, jak divákovi zdůraznit, že se pohybuje v reálném prostředí a nikoli filmové dekoraci./

                                   Hloušková m.o.

Když přišla ta válka, světová, tak Schovánek už dávno nebyl první tahoun všech večírků. Křídlovku bral do ruky jen když ho všichni na světě naštvali. To potom vylezl na klády před svou fabrickou pilou a vyhrál se z toho…

V reminiscenci se vracíme do fabriky, která na nás nyní musí učinit ještě větší dojem co do rozměrů. Z řady strojů se sypou kuličky, v barvírně se točí pestrobarevné bubny, hotové perličky se kupí na dřevěných platech.

Hloušková m.o. /pokr./

Na začátku války byl vlastně docela trop. Móda nechtěla dřevěný korále, sklady měl přeplněný,  dluhy kam se podíval. To bylo moc už i na jeho zásadu, že malý dluhy nemaj cenu.

 

Schovánek už sám, bez svých podřízených vchází do své reprezentativní pracovny. Po velmi rozšířeném provoze by nás nyní měla zaujmout noblesnost i vkus kanceláře pana továrníka. Vše je obložené dřevem, s vitrážemi v oknech. Na své ředitelské židli objeví svého synka – už asi desetiletého, jak s gesty veltmana vykuřuje jeden z otcových noblesních doutníků.

                                               Schovánek

                                               Hans, …./německy něco od rány/

Během lamentace vytrhne synovi překrásný doutník z pusy a hodí jej do kamen.
Oheň se opět promění v archivní montáž:
Záběry přibližují jak celé Rakousko mobilizuje do války. Zástupy odvedenců táhnou s velkým nadšením ulicemi měst a zaplňují nádraží. Boje na frontách první světové války i přehlídky sebejistých rakouských generálů ve Vídni…

 

 

 

Vše vyvrcholí stylizovanou vizí postavy Schovánka, jak troubí na kládách
/je to vlastně obživlá fotografie z rodinného alba/.

                                      Křídlovka hraje po celou dobu

Na jednom oloupaném kmeni objevíme nápis lesnickou tužkou:
Schovánku, přestaň brečet do trumpety a přijď zase jednou mezi chlapy na Prdek!

 

                                               Hloušková m.o. /možná i v.o. na Prdku jako předěl/

Pak se to najednou rozeběhlo. Vítězství mocnářství na světových frontách. Slavnostní plesy, jenže k válečnému hospodaření nepasovala perleť. Dámy se zdobily, ale spořivě.
To byla Schovánkova chvíle.

 

 

Vyprávění tetky Hlouškové je ilustrováno pseudoarchivním snímkem
„návrat dělníků z Jiřetína“ /1. světová válka/. …

… Vše začíná tím, že skupina nejlepších dělníků je zvěčňována na fotografii s věnci perel kolem krku – jako rekordmani ve výrobě /jedna ze starých fotek, kterou objevíme také na stěně v lokále Na prdku/

Hloušková m.o.

Ta cesta z Jiřetína byla prasecky nebezpečná, prasecky nebezpečná!!! Devět slavnejch hospod bylo cestou tam a pak zase cestou zpátky – taky devět hospod! To některý taky nedorazili domů ani celej tejden. Ale nejvíc jich dycky uvízlo na Prdku.

Parta dělníků s bandaskami kráčí ven fabrickou branou, pak prochází přes hory, všude leží sníh. Postavy se mátoží v houstnoucím šeru kolem přitažlivě zářících oken od restaurantů, někteří neodolají, partička se zmenšuje, až nakonec docházejí na Prdek, kde klimbají zchudlí váleční štamgasti kolem kamen s prázdnými půllitry v rukách.

Nad nimi je vyvěšena nová fotografie z fabriky.

/Snímek by měl vypadat trochu jako kreslený seriál naivních obrázků k jarmareční písni, akorát, že jsou pohyblivé./

Do prdeckého lokálu vbíhá parta moc veselých chlapíků obalených sněhem /postavy z předešlého archivu/. Na místo prázdné hospody je zde improvizovaná manufaktura navlíkaček korálků.

                                               Hlasy a výkřiky

Celou Vídeň jsme srazili na lopatky, nikdo tam nenosí nic jinýho, než perle aus Šowanek – Jiržetin!

Jen aby Vídeň nakonec nepoložil na lopatky někdo jinej..!?

 

 

 

V lokále je stále atmosféra výrobní dílny. Ženské navlékají perle na provázky. Některé další  zabrušují olivky k vojenským celtám. Jiné našívají na aršíky vojenské knoflíky.
Chlapi, rozkurážení putováním po horách hned zboří dusnou válečnou atmosféru v lokále, začnou flértovat s ženskýma domácíma dělnicema, hrají si trochu na představitele monarchie, pošité Schovákovými perlemi. Někdo se posází knoflíkama a začně velet, jiný se pokusí sbalit nejbližší děvče tím, že ji zasype perlema. Děvče /Květa/ se brání a tak trochu zarazí divokou alegorii. Dámy si sedají zpátky k práci, pánové ke kořalce.

Hlasy /během improvizovaného výstupu/

Kdo nenosí Schovánkovy perle na krku, ten nosí Schovánkovy zelený knoflíky až ke krku. A jiný lidi už ani monarchie skorem nemá!

Archivní záběry ukazují boje druhé světové války.

Na prdecké verandě přibývají parte /tedy úřední oznámení c.k./ padlých místních chlapců. Atmosféra v lokále se změnila. Všechno potemnělo, jen petrolejka bliká nad pípou.

tetky mluví polohlasem.

Vrátíme se k „Prdeckému fotu“. Náhle na snímku začnou přibývat křížky a nápisy s názvy různých bojišť První světové války.

U jednoho ze stolů ve výčepu sedí skupina dělníků od Schovánka s poštmistrem a mudrují.

                                                           Poštmistr

Fotku Frantíka Nesvadbovýho jsem musel vyvěsit na poště hned pod císaře pána, to přišlo befelem.

Jeden z dělníků

Jo? A má na mundůru Schovánkovy knoflíky?

Poštmistr

To se nepozná, ale má v mundůru díru po rakouský kuli.  Je k tomu takový povídání, že ho chytili jako dezentýra v italský jednotce a že jo to jako zrada na mocnářství.

 

Kamera švenkuje po sále, kde dominantním pohybem je kyvadlo od venkovských hodin. Přes hodiny se odehraje posun v čase. Jsme opět v sedmdesátých letech.
Hloušková si prohlíží si fotku tří těl vystavených v Pantheonu Národního muzea.

Hloušková /70. léta/                                                
Jeho tělo pak, když se to přelomilo do republiky, vystavili v Národním muzeu. Z dezentýra se stal hrdina nové vlasti….
Morcechadry nelítejte mi tu, pionýři, nebo vám už zakážu nalejvat ty učůraný limonády.

Děti přivykli volnému uspořádání hospody, chodí si pro nové rundy, babce dávají peníze, mají z toho atrakci. Režiséra oslovují jako pana vrchního, ale nic po něm nechtějí. Mezi ním a Hlouškovou stále i v plné pokračuje dialog o starých časech.

 

 

Hloušková /pokr. – už zase tak pro sebe/

Ještě tu byly dva, co nepadli pro slávu starýho Procházky. Jeden se zapletl do tý Slovenský republiky rad, ale nikdo neví na který straně a jeden se vrátil jako legionář z Ruska. Toho jsme oslavovali za Masaryka imrvere. No pak, když se to převrátilo, tak se zase prohlásilo, že zakládal s Haškem nějakou buňku, tak mohl zůstat ve zlatě na našem obecním pomníku dole vedle hasičárny.

 

Opět se vrátí záběry z archivů.
Vojáci se valí zákopama, všude šrapnely a kouř nad bojištěm.

 

V zakouřené kuchyni objevíme nad plotnou venkovských kamen Hlouškovou /poznáme podle medailonku/ Už to není děvče, ale mladá dáma. Obrací sejkory na tálech. Připékané těsto vytváří v místnosti neprůhlednou atmosféru.

Ze sálu zaznívají do kuchyně hlasy
            Květo, co Petr, prej ho pustili od regimentu na svatbu?

Květa
Nepřijel na svatbu, je marod. Zavřel se doma a s nikým nemluví, ani mně nechce vidět.

Kamera obchází nejmladší děvče mezi navlíkačkama. Sedí trochu zády k ostatním, jako odtažená od světa.

                                               Hlasy – ženy /pokr. šeptem/

Povídá se, že ho šrapnel trefil někam choulostivě….

Šepot navlíkaček přeruší rozjařené přiopilé halekání chlapů:

- No prostě přišel vo kule.

- Proto se nemusel tahat až na Bosnu, to mu mohl upálit kulovnicí hajnej z hvězdy, co pálil za Květou!

 

Dění v lokále restaurace se pořád prolíná s montáží strojů ve fabrice. Z obrázku jej patrno, že hospoda je vlastně detašovaným pracovištěm továrního provozu. Ze vzorníku pochopíme, že hlavním artiklem jsou stále vojenské knoflíky. Najednou se soustruh zastaví.

Dynamika strojů se prolne s archivními záběry vzrušeného dění po Evropě.
Rakousko kapitulovalo, jedná se o míru. Prahou táhnou zástupy lidu. Blíží se 28. říjen.

 

Na prdku se pořád kompletují sady vojenských knoflíků. Chlapi, co přitáhli z fabriky udatní, pospávají nyní na stolech či na lavicích.

 

 

Náhle se větrem rozrazí okno a začne se zmítat v průvanu.

Hloušková /ml./
                                   Když se okna otevírají větrem, povídá se, že fouká od                                                oběšence…

Vchází škrabálek  - nám již známý z fotografií, značně postárlý.

Škrabálek     

No jestli myslíte Petra, Makovskýho, tak ten už to ukončil zákostelákovým Browningem, tím belgickým…               

Ozve se pláč Květy

Květa rozhodí vojenský knoflíky, na kterých pracuje a uteče do kuchyně. Hloušková jde za ní, chvíli se potýkají s dveřma. Ze série pohledů je jasné, že všichni zde jsou zasvěcenými účastníky dalšího dějství tragédie.

                                               Škrabálek /pokr./

Já myslím, že mu to tam nahoře nebudou mít za zlý, ve válce stejně nikdo na poslední pomazání ani nevzdechne.

Mezi štamgasty sedí chlapík v rakouské drážní uniformě.

Nádražák

Stejně by mu ho neměl kdo dať. Já potkal pana faráře Holuba převčírem u ranní šestky, pospíchal do Prahy. Povídal, že Wilson už to podepsal a teď se to Rakousku odzvoní.

Hloušková se vynoří ze zakouřené kuchyně a přináší mísu placek

Hloušková

Tak náš pan farář šel zvonit s Wilsonem na nádraží do Prahy?!! To se pak bude ta stanice Františka Josefa jmenovat Holubova…

 

Někdo vletí do lokálu a nese koš červených a bílých stužek - fangliček.

Příchozí – poštmistr

                                               Pan farář Holub poslal telegram z Prahy – poslouchejte:

Vlast svobodná – stop - prapory ven – stop - zvoňte.

Všichni se tak trochu budí z rozespalé atmosféry. Navlíkači zírají na své knoflíky s pocitem marnosti. Poštmistr zkoumá telegram s německým záhlavím.

Z telegramu se jakoby kouzlem vynoří ilustrativní kino někdejších událostí. Záběry z archivu přibližují události v říjnu roku 1918 v Praze. Plné ulice lidí, kapela hraje na chodníku mezi davem apod. Kdosi se pokouší vylézt po vysokém žebříku na sochu svatého Václava a zavěsit na ní prapor.

 

 

 

 

Poštmistr /m.o. + v.o./

Šlo to sem jen dva dny... To už asi musí být v Praze pěkně zciferníkovaný, dejte mi rychle taky jednu, ajť ten vodpich republiky doženu!

Hloušková mu dává na zajedení placku.

                                               Hloušková /ml./                                            

                                               Dej si sejkoru, ať tě to neskolí

                                               Ozve se jásání davů /jakoby archivní/ přerušované pláčem Květy

Plačící Květa zůstane osamocena v lokále hospody. Všude kolem ní jsou aršíky s vojenskými knoflíky. Nad hlavami několika pánů z „Prdeckého fota“ jsou křížky.

 

Několik postav spouští z kostelní věže trochu neforemný – jakoby narychlo posešívaný prapor nové republiky /červenobílý/.

                                                rozezní se umíráček

Po cestě od fary běží skupina dětí s nejrůznějšími předměty, připomínajícími rakouskouherskou monarchii. Podivná skupinka proběhne kolem Květy která sedí na lavičce pod pietou nad kostelem. Při bližším ohledání zjistíme, že kdosi opentlil i krk bohorodičky národní fangličkou slovanskou.

 

Sledujeme jak ve zrychleném filmu.
Zapálení veliké vatry, ke které se stahuje mnoho postaviček s prapory a emblémy stařičkého mocnářství a všechno to slavně v divokém reji spalují. V pozadí stojí chaloupka - Zvonice.

Skupina kluků sem dotáhla kozu a předvádějí s ní jakousi alegorickou scénku – obraz sochy svatého Václava v Praze, pod kterým dav provolává slávu panu Masarykovi, Štefánikovi a faráři Holubovi… Dva chlapi u ohně s poštmistrem mudrují nad pohledničkou, která přišla z Prahy poštou. Zachycuje člověka, jak věší prapor na Myslbekovu sochu /momentka z archivního filmu/.

První hlas
Dám hlavu na špalek, že je to pan farář, proč by nám to jinak posílal…?
Druhý hlas
Jak by se tam asi páter dostal….
První hlas
Hele, pasečák je všude, tak kdo by to asi byl. Jinej vocuď přece do Prahy nejel.
Druhý hlas
No to jó, von tu republiku podepsal, ale někde v hospodě a ne na žebříku, dyť já bych ho nenechal lezť ani na kůr, na to už ty leta nemá.
První hlas
Tak kdo by tam teda mohl bejt, na tom žebři….

 

 

Přes všechnu rázovitost by měla montáž z plamenů pohlcujících monarchii vypadat jako něco velmi oslavného. Obyvatelům obce Zapadlých vlastenců začíná nový život, nová naděje, historická příležitost….

Plameny, které ze všech stran pohlcují zbytky monarchie ozařují tvář Květy, která sedí kdesi v ústraní se svým neštěstím a kouká na nebe plné hvězd.

 

 

70. léta na Prdku

Hloušková na divanu kouká kamsi do dávna. Kolem lokálku na lavicích poklimbává režisér, Uďobánek i kočka Minda.

                                               Hloušková

Mirku, přilož, nebo tu zamrznem a ty si di lehnout nahoru na sociálku. Tam se spí nejlíp. Bejvaly tu někdáž taky holky, dyž byl kšeft, tak se to slušelo, aby hospoda měla pro pány tyhlety sociální pracovnice, jak se jim tu říkalo. Na tý posteli se každýmu zdá o nebi… Dobrou

 

Režisér se poslušně zvedne a vydá se ke dveřím na půdu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obraz: JOJO Republiky Československé

 

Opět jsme u divadla na návsi před kostelem roku 2002.

Sledujeme sekvenci venkovského bálu:

Na pódiu se tančí polka za doprovodu živého orchestru. Na forbíně sedí dvě klepny a komentují dění kolem sebe. Přichází Žaláková, dámy poleví v diskusi a pak znovu nasadí repliku o projdivší ženštině. Notně si při svých replikách přihýbají  ze svých sklenic.

Vždy po ukončení hudební fráze se do rozprav dámiček přidá celý sbor s popěvkem „Pepíku, Pepíku, copak dělá babka….“

Režisér sleduje celou situaci z prázdného hlediště a jako reminiscence se mu vybaví:

Na scéně vrcholí obraz bálu ve Větrově dámskou volenkou, kdy Žalačka uchvátí Preceptora a v tónech stále se zrychlující muziky jej utančí až k téměř k smrti.

Kamera z bláznivého reje švenkuje na kontrapunkticky klidný kostel, pak se podívá přes hřbitůvek na malebné vrcholky Krkonoš kdesi v pozadí.

                                               Režisér – vnitřní hlas

/Zauvažuje nad rolí slavného pana faráře/
…Pan farář Holub byl přeložen do slavné horské vsi před první válkou snad hlavně proto, aby zabránil odpadlosti od církve. V té době se tu moc šířilo mediánství a duchaření všeho druhu. Zápolil s tím celá léta. Po všem tom úsilí s příchodem republiky mnoho farníků přestoupilo v duchu doby a Masaryka na církev Československou. Přesto, poslední zápis věhlasného pátera je nejkrásnějším vyznáním všemu zdejšímu lidu i kraji. Asi pochopil, že život v končinách Zapadlých vlastenců utváří duši k tomu, aby po celý život sama hledala svůj vlastní obzor duchovní tak či tak víru v boha nezatracujíc... Dneska tomu rozumím, ale trvalo to moc let. Teprve zadlouho člověk pochopí ten svéráz na horách. V pokoře vybojovat ten souboj s přírodou i s pánembohem. Na to si tady každej musí přijít prostě sám. Jinak by to nebral…

 

Kamera putuje dále podhůřím, představuje prostředí rozsáhlé obce v její současné tváři všímá si její nadčasovosti, ale nevyhýbá se ani rysům současnosti.

Hlas – kronikář m.o.
/Dojemný zápis z farní kroniky o odchodu pana faráře Holuba/

 

 

 

 

 

 

70. léta. Hloušková na svém divanu.

 

                                               Hloušková /st./

Prdeček byl odjakživa univerzitou Pasek, ale už ve dvacátých letech to bylo moc malý. Jak jsem se vdávala, tak jsme přistavovali sál. Peníze se ňáký sešly. Schovánek tenkrát zlomil hůl nad domácím trhem a podařilo mu sehnat do Afriky zakázku na ty slavný arabský růžence.

Uďobánek se probudil a sleduje vyprávění tetky. Pak mu ale také začnou padat víčka. Následující obraz je tedy něco mezi stylizovaným archivem a Uďobánkovm snem. Možnost adaptovat historii do podoby snů největšího znalce a letitého posluchače historek Pasecké univerzity nám poskytuje daleko širší možnost realizace pseudoarchivních vizí.

 

Archivní vize „Otevírání prdeckého sálu“

Tetka Hloušková se promění v sebe samu mladou – krátce po vlastní svatbě. Roznáší na všechny strany půllitry. Všichni připíjejí novému sálu. Prostora září novotou, je slavnostně vyzdobena nejrůznějším větvovím i záclonkama v místním stylu.

Nad sálem se vlní nápis „Vítejte v novým sále. Prdeček končí, ajť žije Prdek“

Návštěvníci se v rozmáchlých gestech éry němého filmu obdivují bytelnému hospodskému nábytku, zkoumají elektrické osvětlení úměrné své době a připíjejí na zdraví hostitelky. Mladá Hloušková dorozdá piva kolem sebe, rozhlédne se a hvízdne na prsty.

Zhasne světlo.

Ozve se výrazná melodie klarinetu
– variace na arabské tance

Ze dveří v rohu sálu se vynoří dva typičtí pasečáci. Nesou petrolejky a mezi nimi se v rytmu orientální hudby kroutí břišní tanečnice. I přes závoj kolem hlavy poznáme, že to je
Květa – model z plakátu, která již patrně odložila smutek za mrtvého veterána vojny. Její variace na arabské tance jsou volně improvizované, ale celkový dojem je rozhodně účinný. Arabská tanečnice mezi prdeckými štamgasty, to je opravdu veliké setkání světů a kultur.
Po sérii neuvěřitelných kreací vykouzlí odněkud věnec mohamedánských růženců a rozhodí je o sále. V tom se rozsvítí.

Hloušková /st. – m.o./

Povídalo se, že jel k těm Machometánům a namluvil jim, že jejich modlitby Alláh dobře uslyší jen tehdáž, když ty svý růžence po každým modlení přiloží na oheň. Oni mu uvěřili a že byli ohromně zbožný, tak z toho byl kšeft století. Celý lodě kuliček z Jiřetína jely do Arábie.
Žilo se, tak jsme taky přistavěli …. a Květa měla tehdy solo….

 

 

 

Veliký potlesk. Všichni obdivují Květu. Klanějí se jí, líbají jí ručku apod.

Šraml nasadí nějakou normální místní skladbu

Fotograf chodí po sále a organizuje  všechno do hloučku, až celý ruch zmrtví v jedné fotografii, ne které řada chasníků – většinou parádně postrojených dělníků od Schovánka, kteří drží v náručí napříč loženou arabskou tanečnici.

                                                           --------------------

 

Na cestě kolem sv. Jana se objeví motorka – pérák z dvacátých let. Na něm dobře postrojený mladík. Prskající stroj projede kolem hospody.

V lokále posedává několik hostů, kteří jen mlčky sledují pohybující se předmět mezi okny. Strnulost všedního dne protne několik hlasů.

                                               Hlasy

                                   Mladej Schovánek, ne?

Hloušková

Jo, mladej, ale tenhle už si říká Šowanek a českýho slova z něj nevypadne.

Hlasy

Chlapi říkali, že ve fabrice se jich ptal prej vó ist Arabiše frojlen aus fotos…

                                               Ozve se rachot motorky – nejprve z dálky, pak zesiluje.

Hloušková vykoukne z okna.

                                               Hloušková

                                               Vypadá to, že už ji našel…

 

Kolem hospody se prožene motorka, za kterou vlají krásné vlasy paní z plakátu – allias břišní tanečnice Květy.

                                               Hlasy

Chudák holka, ta asi z průšvihů nevypadne.

 

Na terase továrníkovy vily se provádí reklamní fotografie na arabské růžence.
V pozadí je vidět fabriku /již v plné své mohutnosti a funkcionalistické podobě/. V popředí stojí Arabská žena s čajovou konvicí, vedle ní Turek v turbanu s nalepeným mohutným knírem. Oba strnule zírají na lesknoucí se korálky v jeho pěstěné ruce.

Fotograf skončí, praví „fertig“ a mladý Schovánek odvádí Květu v jejím kostýmu do otcova domu. Provádí ji salonem s olejomalbou pana továrníka v životní velikosti, pak zimní zahradou z vitráží a mramorů. Děvče je u vytržení … on ji bere za ruku…

 

 

 

Rozhovor dvou postav v arabsko-tureckých oblecích je velmi svéráznou směsicí němčiny a češtiny v krkonošském dialektu.

 

Pak mladík natáhne gramofon a pustí hudbu.

                                               Orientální tóny z praskající desky.

…a na desce se točí pes

                                                                              ------------------------

 

/POZN: Schovánkův dům nesmí být v této sekvenci pouze kulisou k osudové zápletce Květy. Je to další pokračování „Schovánkova zázraku“. Opět musíme maximálně využít autentické reality… Dokonale kompletovaný interiér – nábytek sladěný s obklady, z okna chodby je široký výhled na monumentální fabriku/

 

 

70. léta Prdecký lokál, Hloušková na kanapi, Uďobánek přikládá do kamen.

Hloušková m.o.
/Dopovídá k minulému ději/
…. Skončilo to u jedný andělíčkářky v Roprachticích. Chudák holka pak začla docházet na ty mediánský zasedání, aby se s tím svým pohrobečkem setkala. Těžko zahovořit s duší, která odešla dřiu, než na světě mohla promluvit.

Mirek zírá do ohně v kamnech, pak zavře dvířka a přeruší moc plamenů…

Mladý režisér se vynoří od půdy a vytrhne tetku ze zadumání novou objednávkou:

Návštěvník /mladší režisér/ se nesměle optá
            Nedáme si grog?

V lokále zavládne úleva že je tu někdo, kdo dodržeje rituál hospody, ve které by se mělo konzumovat. Uďobánek automaticky zamíří k polici s lahví rumu, ale tetka jej s laskavou přísností vrátí opět ke kamnům

Hloušková /st./

Ne, Mirečku, ty si hleď horký vody, pán si naleje rum sám, ty bys mohl ukápnout trochu do sebe a pak bys zase usnul a vyhasly by kamna.

Oba návštěvníci lokálku pracují podle pokynů babky na kanapi.

 

Vchází rodinka horských turistů. Otec zaostří k výčepu a gestem pokyne režisérovi, aby mu natočil pivo. Pak zaváhá, rozhlédne se nejistě po osazenstvu a tak volně do prostoru požádá

Otec od rodinky

K tomu pivu třikrát čaj a…. Máte jídelní lístek?

 

 

Uďobánek

Jako něco k jídlu byste si dali? No, já to vomrknu…

Režisér točí příchozím pivo, rodinka si sedá ke stolu a matka s trochou napětí sleduje, jak Uďobánek nalévá naběračkou z hrnce na kamnech horkou vodu a lije ji přes sítko s Pigi čajem do lehce otlučených hrnečků.

Jedno z dítek si zatím někde na poličce našlo dřevěné jojo a zkouší jak funguje. Jak s hračkou mává, provázek se kroutí, klepne se špulkou o stůl.

                                               Matka

                                               Polož to, než to poškodíš, dovolil ses?…

Režisér odebírá teplé nápoje a servíruje je návštěvníkům. Uďobánek zmizí v kuchyni a v zápětí se vynoří s prkýnkem, na kterém je nůž, půl šišky turisťáku a bochník chleba.
Vše položí před lehce konsternovanou rodinku a po chvíli napětí rozruší prostým dovětkem.

                                               Uďobánek

No co koukáte, přece Vám to nebudu eště krájet. Čerstvý to je, já v kuchyni netopim a babce pak dejte každej pětku do portmonky…
-------------------------

 

 

30. léta – černobílý pseudoarchiv

Mladá Hloušková roznáší pivo po sále, za ní jde Hloušek a pokládá před hosty klobásy – poctivé venkovské, řádné kusy. Všichni je berou do ruky, jen jakási dáma o něco nesrozumitelně žádá

Předehra k rozverné písni na harmoniku

                                               Hloušek

Jakej příbor, tady je poctivá hospoda… Já přinesu kudly a voni se mi tady nakonec všichni servou. Jen se toho pěkně chopěj milostpaní a věnujou se kultůře!

 

přidá se celý šraml…

Zdůrazníme, že harmonikář je otcem jednoho ze dvou malých chlapců, ke kterým se budeme vracet:

Houslista
/Představuje jednotlivé členy hudebního tělesa až po kapelníka, jenž se zove po chalupě Čouda….hraje vám Paseckej kouř.

Na dokreslení situace je s prvními tóny hospoda plná kouře, jenž malebně měkčí atmosféru.

 

 

 

                                               KUPLET

/Volně improvizovaná písnička jako typický hospodský kuplet, které mívaly Na Prdku bohatou tradici. Následující slova volného obsahu budou lehce zrýmována a improvizovaně ohudebněna do kompozice, která dle potřeby mění rytmus i rým - nerým/

…. /Bude dobásněno, děj písně pojednává o tom, že:/
Slavnej magnát severu, co svět utápí v kouličkách si nechal na ouřadě napsat do papírů za parťáka Hanse mladýho, syna svýho nezvedenýho a že byl chlapec ještě hravej, tak předělal fabriku na hračkárnu….

Chlapi u podijka ukazují v lehké choreografii Schovánkův hračkářský program prvních let.

Písnička je naplno slyšet i v podkroví

Na posteli obložené zvířátkama a jinými hračkami ze Schovánkova sortimentu vyspává děvče v noční košili. Mezi trámovím se na půdě objeví Hloušková, už zralá žena ve třicátých letech.

                                               Hloušková

                                               Rézino, vstávej, máš tu práci.

Rézina se zvedne z kanape mezi hračkami. Je rozcuchaná a ve vlasech má trochu sena.

                                               Rézina

                                               Jak to, dyť jsem dneska dělala seno, tak nesloužim…

Hloušková

Nedá se nic dělat, chlapi jsou po vejplatě, tak ti aspoň zase nebudou vnucovat ty hračičky. Pojď dolů, do korálků se nevoblečeš!

Na lokále je boží dopuštění.  Všichni pijí jak diví.

KUPLET /pokr./

… ále že už byl dost velkej, ten fabrikant mladej, tak tropil neplechu s babama, vozil je rychlýma autama ….
Aby to jeho mistrům nebylo líto, tak jim zařídili sociální pracovnice, jako kulturní prvek  také Na Prdek:

Mělyť tam svůj kouteček a kdo si zaplatil rundičku, mohl tam s kráskou jít pohovořit za plentičku.
Kdo byl trop, dal bůra a moh se mrknout do kukátka, jako doktor shůra.
Na futra se nedávalo, kdo neměl prachy, tak pakoval a přes kopce do Jiřetína pochodoval, aby vydělal na veselej život prdeckej.

V koutě lokálku se malá skupinka tísní u závěsu.

Pět mladších tovaryšů s vyvalenýma očima pozorují, jak se ležící dámě, z níž vidíme pouze spodní část těla, přehrnuje sukně přes takové bytelnější koleno. Ve chvíli, kdy látka spadne a světlo osvítí lůno „za pět korun“ /kamera zabírá situaci z pohledu slečny/.

Zcela nečekaně se rázným pohybem rozhrne záclona a dovnitř vletí jak kometa baba rozlícená do ruda. Z natěsnaného chumlu mladíků vyvleče toho nejmenšího učedníka, který postavou ještě prokazatelně nesplňuje způsobilost sledování filmů pro nezletilé.

 

 

Matka

/Ječí jak na jarmarku/

Chlapec se pokusí ohradit

”Maminko, my tu přece oslavujeme nový výrobní program…”

Vytáhne z kapsy letáček k nalepení na víko od krabice pro společenskou hru ”Veselé putování Špejbla a Hurvínka”…

                                               Matka

”Já ti dám Špejbla, že tě z toho brnět bude. Maž domů a dokud nebude hnůj na  poli, tak spát nejdeš!”

Rozběsněná žena vleče kolem výčepu z hospody domů svého synka.

V rohu lokálu sedí pod Krakonošem Květa a cosi přišívá. Vypadá, jakože vůbec nevnímá veselou náladu všude kolem.

Vracíme se ke zpěvákovi rozverného popěvku.

                        KUPLET /pokr./

Že se mladej Hans na Prdku už jednou spustil a měl to tam zakázaný, tak naložil jednu děvu do svýho auta, tuze rychlýho a vyrazil světu vstříc postrojenej za bohatýho.
Zastavil až v Monte Carlů a že ho tam pěkně pozdravili, nasázel tam do rulety hnedle milion vorlů.
To bejvaly prachy dlouhý, že se z toho táta ocit na mizině pouhý…
Vypadalo to, už trochu, že potáhne na Havírnu s brekem domů zpátky
a cestou se poptá trochu, komu třeba postrouhat korálky.

Šel dozadu za fabriku, se svou křídlovkou,  aby zadul naposledy tu svou notu smutnou….
Jenže než byl v půli sloky tý svý serenády, tahne kolem šlágr světa zvanej JOJO, hit sezony převeliký….
Schovanek Jan nezaváhal už mašiny kalibroval, špulky s nití po desíti plnily se do krabic, rozjely se světem, jako vejce od slepic…..
A tak ten zázrak převeliký zachránil nám fabriku, táta Jana, Syna Hanse u tu naši putyku….

Celá předešlá písnička je ilustrována se stylu ochotnického klipu. Zpěvák vlastně stále setrvává na jednom podiu. Jen před ním se mění nejrůznější postavy a situace.
Sál se opět promění v malou manufakturu. Všude se ručně barví kolečka, pak se namotávají provázky na špulky a to vše se ukládá do krabic. Na víka se nalepují pestrobarevné obrázky jojujících figur s nápisem JOJO aus Jiřetín.
Celou svérázně stylizovanou píseň budeme prolínat s montáží strojů v obrovské hale Schovánkovy továrny. Musíme nějak vhodně zdůraznit autentický základ vyprávění.
Opět na detailní montáž špulek vypadávajících ze soustruhů navazují bubny s barvou. Staré fotografie a katalogy by měly posloužit jako důkaz opravdového základu historického ohlédnutí.

 

 

 

Katalogové  JOJO nás vrací zpátky Na prdek.

Všichni – v duchu světové módy jojují. Opět se mezi společností pohybuje fotograf, jenž pořizuje situační snímečky, takže pohyblivé obrázky přecházejí v mrtvolky.

Zde vznikne také velmi výrazný snímek Květy s Jojem, před pozadím, které v jednoduché kresbě vytváří koláž Eifelovky, Sochy Svobody, istambulských minaretů a Pražského Hradu. Plakát vyrobený z této fotografie se stane dalším památečným obrazem prdecké galerie.

Následující série obrázků, zachycuje Květu, jak ukazuje JOJO dvěma minisokolům – asi pětiletým chlapečkům, vyšňořeným do perfektních krojů /Pepík a Drahoš se ještě výrazně objeví v následujícím ději, zde je výrazně předznamenáme/.
Na poslední fotografii jsou dva chlapci sami vedle sebe.

                                               Hlas Hlouškové m.o. + v.o.

Schovánka v první chvíli postavila móda JOJO na nohy. Pak se brzy přehnala a zůstaly mu plný sklady špulek, nakonec se s nima topilo. Jeho hlavní klika byla v tom, že další vlna, co šla Evropou byla ta strašlivá hospodářská krize. To byl zase jeho čas. Dřevíčka šly do módy, ve fabrice tenkrát strouhalo přes tisíc dělníků. Všichni propouštěli, Schovánek přijímal a za rok se vytáhnul z dluhů docela.

Montáž masivní výroby ve Schovánkově fabrice. Kuličky všech velikostí i barev plují fabrikou jak v mechanickém baletu.

                                                           Ozve se známá variace na křídlovku.

Kamera se podívá na hromadu klád za fabrikou u pily, ale nikdo tam nestojí.

 

 

 

Archiv – opět 30. léta  /archivní šot - opět jakoby z rodinného filmu/

 

Zazní hudba pohřebního průvodu

 

Objevíme křídlovkáře, který hraje sólo mezi muzikanty pohřební kapely před hřbitovem v Albrechticích. V zatáčce od vesnice se vynoří pohřební průvod. Bohatou rakev pana továrníka nesou pánové v noblesních šatech třicátých let. Hned vpředu je pod márami Starý Čouda. Za rakví farář s ministranty, za nimi dělníci z fabriky, které známe z našich retrospektiv. Povšimneme si také Květy…. To vše přichází ke hřbitovu okolo albrechtického kostela, pak vchází do hřbitova a mizí v kapli.

Na závěr jdou dva sokolíci – Drahoš a Pepík /“Malej Čouda“/. Jsou už o dva roky starší, oproti tomu, jak si je pamatujeme z prdeckého sálu.

S pomalým rytmem obřadné chůze smutečního průvodu střiháme jako memento retrospektivní fotografie neuvěřitelné Schovánkovy říše. Prohlížíme si anglický park, bazén pro uřednictvo, továrnu ve vrcholném lesku.

 

 

Hloušková /m.o. + v.o./

Hodně se špekulovalo, proč si Schovánek z obyčejný havírenský chalupy postavil tu obrovitou hrobku jak Maharádža. V Havírně, kde začal u svýho německýho strejdy Pohla, mu český dělníci poškodili mašiny. V Desný když to prvně rozjel sám, tak mu místní Němci říkali Šowanekbande aus Pasek. Snad chtěl v Albrechticích všem dokázat, že jeho doma bude už napořád tam. To mladej Hans už neřešil, ten věděl hned odjakživa kde je, kam patří, co chce a jakou řečí mluví.

 

Křídlovka - poslední sloka ze Schovánkovy serenády.

Do smutečního průvodu se prolíná seriál živých fotografií, které předznamenávají věci příští v relaci s dobou:

Prázdná pracovna fabrikanta, kterou známe už ze scény s doutníkem a nezvedeným synem. V průčelí visí portrét prezidenta Masaryka. Najednou zmizí a na jeho místě se objeví portrét otce mladého šéfa. Ruka mladého továrníka sáhne do krabice pro doutník – stejné značky, jakou jsme zahlédli v jeho dětské ruce. Vedle krabice leží nově natisknuté papíry se záhlavím:

Největší a nejvýkonnější továrna na perle a knoflíky v Evropě, Hans Schowanek.

/průvod/

V původní kompozici prázdné pracovny se objeví vedle portrétu Jana Schovánka červenobíločerná vlajka SdP.

/průvod/

V pracovně mladého pana šéfa se vedle tatínka Schovánka objevily nové obrazy: Konrád Henlein a Adolf Hitler.

Průvod se celý natěsnal do Schovánkovy hrobky. Kamera putuje po hřbitově se samými německými jmény.

Hloušková m.o. /pokr./

Netrvali dlouho a všichni mistři, co neměli legitimaci SDp byli z Jiřetína propuštěni pro špatný postoj k německé národnosti. Tak se ti slavní pasečáci, co léta pomáhali starýmu Schovánkovi nahoru vrátili domů.

 

Jsme opět na Prdku. Chlapi – ještě postrojení jako z pohřbu popíjejí roztroušeni u stolů v lokále ze svých sklenic. Pod výčepem starý Beďár tahá harmoniku.

                                                           Písnička s harmonikou – Chaloupky pod horama

Beďárova harmonika drkotá do stolu, po kterém bryndají sklenice s vrchovatě nalitou kořalkou. V loužičkách na desce se lesknou zašlé Schovánkovy kresby s popiskami pro hru Bussiness.

 

 

 

 

Z matné kresby osudového herního plánu se rodí vize skutečné hry, kterou ještě dnes řada pamětníků zná jako věhlasnou společenskou zábavu z konce 30.let. Sérií detailů popisujeme jednotlivé hrací součásti… ruce míchají kartičky Chance, jiné rozpočítávají dřevěné žetonky,  další skládají na hromádky akcie jednotlivých ulic Prahy se starými názvy /Belcrediho třída, Fochova třída apod./

Hloušková /pokr./

Češi z Jiřetína pak rozjeli hračkárnu v Semilech. Jejich slavným artiklem byl ten Bussiness. Dotáhli to do konce, místa přizpůsobili pražským názvům a tak připomínali ještě za protektorátu hodně pěkných symbolů naší někdejší svobody. Mladej Hans rozjel ve fabrice zbrojní program a místo hraček frčely do Reichu pažby ke kulometům. Aby měl lidi, tak přistavěl lágr na zajatce a když mu jeho německý mistři všchni narukovali, tak koupil semilskou fabriku i s chlapama, co je před válkou vyhnal.

 

Kamera si prohlíží ještě jednou všechny stíny zašlé slávy restaurace na Prdku i s Hlouškovou na kanapi a kočkou Mindou, která přes okno pozoruje dění kdesi dole v údolí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obraz: HVĚZDA NA NEBI

 

Prolog:

Jsme opět na zkoušce divadelní hry Zapadlí vlastenci někdy po roce 2000.

Akordeon – známé tóny melodie k písni
         „Kde domov můj“
několik hlasů nasadí druhou sloku písně

Sbormistr pan Waldmann zatleskáním přeruší rozpadlý nástup

Regentschori
No tak, počkejte to musíme umět text, všichni, to by byla velká ostuda… Padesát let se tu nehrálo divadlo a my bychom zkazili zrovna tohle… pozor na to, pozor na to!
Necháme na příště, teď zopakujeme tu do Prahy… esss

Stejný harmonikář začne hrát kuplet

                                               Muzikant zpívá německý šlágr

Ze známého místa přihlíží hudební zkoušce režisér.

Režisér
Pasecký regentschori pochází z chalupy na nejkrásnějším místě obce. Je to místo opředené legendami, které prý za dávných časů patřilo dokonce rodině Josefa Schovánka. Dirigentův bratr Drahoš, v hospodě řečený Kruťák zapsal vlastní rukou všechny ty úžasné příběhy do rodinné kroniky…

 

Zvonice roku 2003.
Mladý hospodář přehání ovce na jinou pastvinu, děti  mu pomáhají. V boudě polehává nehlídací pes. Všechno kolem prozrazuje veliké, dobře vedené hospodářství současné doby. Přestavba chalupy ze sedmdesátých let není příliš romantická, ale odpovídá době. Všechno dýchá nepopsatelnou pohodou místa.

Celkový pohled dnešní podoby se náhle prolne do perokresby staré Zvonice na titulní stránce rodinné kroniky. Na stránce je vložena fotografie Drahoslava Waldmanna se kbelíkama v rukou při sbírání brambor před několika roky.

Hlas – Drahoš m.o.
Podle vyprávění mého děda měl pradědeček Ignác na Puchperku přímo pod Bukovou horou mlýn, který prý propil a prohrál v kartách.

 

 

Mezi perokresbami, které přibližují někdejší prostředí Pasek objevujeme prastarou fotografii dědečka, který stojí s kosou na prostorné louce… Náhle fotografie obživne a promění se v pseudoarchivní snímek - film z nejstarších časů – je celý poškrábaný, plesnivý, jakoby se vynořil z archivu.

Kamera prochází starým mlýnem, který vidíme jen v náznacích na rozhranní mezi světlem a tmou… Objevuje veselou karetní společnost rázovitých osobností.

Kronikář /pokr./
Děd se vyučil pekařem a podařilo se mu otevřít malou živnost v dolní části Pasek. Tam se mu narodila naše maminka.

 

Jiná početná společnost na terase chalupy s nápisem ”pekař a kramář Oldřich Nesvadba”.
Všichni mají kolem sebe demižónky s průhlednou tekutinou uvnitř. Dědeček – velmi podobný svému tatínkovi, čepuje ze sudu vzácnou tekutinu do nádob. Na zdi nad sudem je zarámované povolení z okresního hejtmanství v Jičíně na čepování kořalky do přinesených nádob.

Malý šraml hraje k venkovské pohodě, pánové provádějí dámy. Babička nosí a všem ukazuje miminko v zavinovačce. Podle přítomnosti pana faráře lze soudit, že se zde slaví křtiny. Opodál zamračeně pobafává z předlouhé dýmky hostinský – sedící na lavici před vchodem do lokálu, jenž zeje prázdnotou. Dědeček přináší plato sklenic a ze sudu pod nápisem nalévá kořalku svým cizokrajným hostům.

Jak to už tak bývá - soused, majitel neoblíbeného hostince
U Zapadlých vlastenců udal souseda, že nalévá hostům do sklenek nemaje povolení.

Dědeček se tak rozezlil, že při nejbližší příležitosti dům a živnost prodal. Peníze uložil do záložny ve Vysokém s tím, že  si je vyzvedne na zaplacení jiného už vyhlédnutého pekařství.

 

Vracíme se do současné reality. Okolo Zvonice se pasou ovce a za nimi se zcela nenápadně prolínají roční období… jarní bahnění, letní pastva, podzimní a nakonec ovečky obývají jeden ostrůvek uprostřed sněhových závějí. Ze záběrů kolem domu musí být patrna obrovská pohoda vnitřního klidu. Je vlastně kontrapunktem ke skutečnostem o kterých hovoří kronika. Je výrazem onoho hledání předků, které se osudově naplnilo.

Kronikář m.o.

Druhý den, to bylo 14. června 1914, vypukla Světová válka, všechny peněžní ústavy byly zavřeny, děda peníze vyzvednout nemohl. Za několik dní se peníze za pekařství rovnaly hodnotě jednoho jatečního vola. Za tu cenu a všechny úspory se dala pořídit jen malá chata na spáleništi po někdejší chalupě Zvonice.

Objevujeme Kronikáře v miniaturní místnůsce s kamnama na uhlí. Na stolku má rozloženou kroniku. Listuje v ní a my vidíme na titulní straně chalupu Zvonice, pak listuje dál a dál, až k letům osmdesátým. Kamera vychází do místnosti. Kronikář sedí v malé budce na horní  stanici lyžařského vleku. Kotvy jedna za druhou míjejí točnu. Všude sníh a poměrný klid.

 

 

 

Hvězda na nebi – dějství první

Hřeben mezi Pasekami a Rejdicemi. Zima, vítr honí sníh z jednoho údolí do druhého.
Je ráno, nikde ani živáčka. Tento nejvyšší bod peseckých strání je vlastně takovou zvláštní křižovatkou vesmírného pohybu. Zima se zde stává vizuální, protože průvan z jedné či druhé údolní strany víří sníh vzduchem. Z této mlhoviny se vynořují různé typické pohyblivé detaily roku 1980:

Hřebínek křižují běžkaři i výletníci na sjezdových lyžích upravených pro chůzi /výstroj odpovídá době našeho příběhu/. Na horní stanici vleku se otáčejí kotvy a šíří krajem typické povrzávání lyžařského šlepru. Po silnici pod úbočím přejede kolona Trabantů či lesácká V3S.

Krajem se nese povrzávání lyžařského šlepru mizející ve vánici.

Kronikáře Drahoše objevíme ve strážní budce na horní stanici vleku. V kamínkách praská, na stěnách visí nejrůznější vyhlášky. Mezi různými dílenskými předměty má na novinách rozloženou svou kroniku a cosi do ní vepisuje. Po očku stále sleduje provoz na laně a pouštění kotev.

                                               Kronikář m.o.

29. května 1970 jsem dostal písemnou výpověď formou dohody. Jak jsou ti komunisti milí! V říjnu jsem nastoupil na poštu do Pasek. Bylo ošklivo a pršelo. Od války se Paseky vylidnily. Hodně lidí odešlo do Rokytnice zabrat majetky po Němcích při odsunu. Jiní,  já mezi nimi jsme se na umístěnky posunovali pohraničím od jednoho vyrabovaného hospodářství ke druhému. Vždycky, když se mi podařilo vytáhnout statek z krachu, tak si tam komunisti dosadili svého ředitele a mně posunuli k jiný katastrofě. Vlastně mně to i trochu bavilo. Nikdy jsem si nezkusil hospodařit se stovkou krav v maštali. Doma bylo stejně všechno zabavený. Zvonice zůstala bez pozemků kolem.

Objevujeme prostředí paseckého lyžařského vleku. Dnes se tady jezdí hlavně pro nejbližší okruh štamgastů z řad chalupářů. Všude je tušit určité usmíření i když veškeré atributy zde nesou známky přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Přes nevůli okresu i části sousedů se nám podařilo v Pasekách prosadit vybudování vleku. Už prvních pár let ukázalo, že je to jistá záchrana pro obživu toho mála stálého obyvatelstva, které v naší obci do té doby zůstalo.

 

V kanceláři či ve strojovně vleku se hoduje, někdo usrkává vánoční punč, někdo jiný sype na baličák u ponku cukroví. Tlačenka mezi chleby naznačuje, že na zlaté prasátko se tady příliš nevěří. V koutě je na polici vytvořen jakýsi vánoční Betlém „po vlekařsku“: Svatá trojice v jeslích vytažena z nějakého díla místního dovedného řezbáře je doplněna minimodýlkem vleku, na kterém jezdí pastuškové, tři králové a všichni ostatní, co spěchají do Betléma za jasnou hvězdnou. Celá kompozice stylově dotváří předpisový provozní řád, jenž visí hned opodál vánočního výjevu.

 

 

 

K dolní stanici se přišourá Uďobánek se svýma sáňkama. Zdraví se s chlapama, pak si zahákne jednu kotvu do madla na sáních a vyrazí vzhůru.

 

Uďobánek v.o. + m.o.

To jsem tady jedinej já, v celých Pasekách, kdo má povolení jet na vleku se sáňkama. To zkrátka nemá nikdo, tak aby si ti uďobánci pražácký nemysleli, že to může jen tak klidně každej!

 

Osamělá postava na sáňkách tažených kotvou lyžařského výtahu. Nepovšimnutelné je také  oblečení paseckého oblíbence. Přes typický venkovský vaťák má rozměrný dámský župan, který mu sahá až pod kolena k vojenským kanadám.

 

Pasekami se nese Rybova mše v podání místního sboru….

Opět jakoby z pohledu Uďobánka přehlédneme několika záběry obec pod sněhem. Z výzdoby domů je patrno, že jsou vánoce. Dá se předpokládat, že právě dnes je dokonce Štědrý den. Kamera v průhledu objeví kostelní věž, pak sérií prolínaček vstoupí do kostela a stoupá po schůdkách až na kůr. Objevujeme stejné postavy Svatováclavského sboru, se kterými jsme se už několikrát setkali.

Na kůru probíhá zkouška, jejíž začátky jsme již zaznamenali. Zpěvákům se kouří od pusy. Noty drží v rukavicích. Ti, co pauzírují, si nalévají různé nápoje z termosek. Z nejrůznějších detailů poznáme, že dnes je skutečně všední den a zkouška je vlastně generálka na půlnoční.

 

Lyžníci na sjezdovkách jsou dnes v takovém vánočním rozmaru, někteří jsou i docela svátečně postrojení. Strojníci obecního vleku rovnají předbíhače do řad a pomáhají s kotvami u strojovny.

V tom kdesi nad horami protne docela reálné nebe kometa /koresponduje s vhodným hudebním motivem ve zpěvu Rybovy mše/. Jasná hvězda na nebi zazáří a hned zmizí ...
/pro nás je to vlastně malý – takový roztomile naivní signál existence věcí docela nepatrně nadpřirozených… Zároveň je to příčina hypotetického pokusu s reakcemi místních obyvatel/.

Na vleku všichni zpozorní – zírají z oken. Myšlenka betlémské hvězdy na Štědrý den vánoční uvnitř strojovny svérázně kontrastuje s realismem doby a jí odpovídajících postav.

Hlasy ve strojovně:

„Vypadá to, že se Jéžišek dneska narodí u Elektronka ve chlívě…“

„A dejchat ne něj bude Vartburg na špalkách…“

„Prdlajs, to byl Gagarin.“

„Kde žiješ, tady jedině Apolo!“

„Já neviděl vůbec nic“….

…. „Kdo žere tlačenku, neuvidí kometu ani za zlatý prase…“

 

 

Obrazovou zkratkou se po trase vleku dostáváme až na jeho horní stanici. U hlídacího kiosku se čepuje grog, svařené víno a punč pro kamarády a štamgasty. Lyžníci se rozjíždějí po sjezdovkách z obou stran tratě vleku. Tady nikdo zvláštní úkazy na nebi neřeší – vypadá to, že je ani neviděli…

Uďobánek stále stoupá kopcem na svých sáních. V místě, kde dráha vleku křižuje obecní cestu, stojí další nepřehlédnutelná postava hor - Boháček.

Boháček

                                               Už jsi slyšel o Květě?

                                               Uďobánek

                                   Který? Makovský z kalcovny?

                                   Boháček

Květě z Lomničky přece … našli ji tam ňáký chalupáři už vychladlou.

Uďobánek

Jako nadobro?….

V překvapivém rozhovoru nelze dále pokračovat, protože kotva unáší sáně nelítostně vzhůru. Uďobánek projíždí mezi chalupami, ze kterých tu a tam někdo vykukuje. V rychlých výměnách dialogů za jízdy pokračují úvahy nad vzniklou situací s Květou z Lomničky.

                                               Hlasy po sjezdovce

/Z fragmentů rozhovorů bychom se měli dozvědět základní obrysy o sociálních podmínkách, ve kterých stařenka Květa dožívala, o její povaze i svérázu./

-         Myslíš tu jak jí ujel kopec pod barákem?

-         Jó, dyť jí dokonce rupla střecha….

-         No, jak na to sbírala ty rezavý hřebíky…

-         A proč tam pořád seděla?

-         Přece nepude duchařit do bytovky!

-         A kdy skončila?

-         To nikdo neví, vobjevili ji náhodou ňáký turisti, kdo by tam chodil, do tý končiny…

-         Prej to bejvala velká krasavice

/Jednotlivé poznámky říkají obyvatelé vesnice, podél kterých projíždí Uďobánek na sáňkách, jaksi pro sebe. Někdo při tom stojí na tarasu před domem, jiný kouká z okna, další je s batohem na zádech na nějaké další z příčných cest. Tato forma skupinové zpovědi má v sobě cosi mystického i v rytmu, jakým na sebe výpovědi navazují. Dává tušit, že lidičky hovoří jeden za všechny k něčemu, co všichni znají a vyslovují to jen v heslech. Nové zprávy padají do vnitřních hlasů, není potřeba je rozvádět… Ne zcela bez zajímavosti je také soubor výrazů jednotlivých postav./

 

 

 

 

Uďobánek konečně dorazí až na samotný vrcholek rustikální sjezdovky. Na dojezdu vyskočí, projde kolem horní budky strážného, aniž by příliš zpomalil, uchopí malou sklenku s rumem, kterou ruka služebníka hor vysunula z okénka – přelije obsah do úst, vrátí sklo do anonymní ruky…. Teprve nyní zpomalí svou setrvačnost a nahlédne do okna boudy.

                        Uďobánek

                                               Prrrasecká zima!!!

                                               Hlas zevnitř - kronikář

                                               Copá tě někdo nutil vylejzat z maštale?

                                               Uďobánek

Jo, přece tam nenechám starou Hlouškovou zmrznout na Prdku a zrouna na Štědrej den…?! Našel jsem v Kazdici po bábě Zajíčkový takovej nóbl župan ze starejch časů, tak jí ho nesu, jako na Jéžiška, aby si to tam užívala jak v sanatoriu.

…. Jó slyšels to už vo Květě?… Už je v pánu buhvívodkdy a zrouna ji našli jak dárek na Štědrej den! No já mažu, drž se!

Uďobánek se s loučením moc nezdržuje. Sedne na sáně a mizí směrem k nám již známé restauraci Na perlíčku.
Teprve nyní si pořádně všimneme, že v budce sedí opět ten stejný Kronikář z prologu – Drahoš nad svou knihou z ručního papíru. Listováním si osvěžíme perokresbu Zvonice z úvodní stránky.

                                               Kronikář /výpověď/

Květa z Lomenice, bloudivá duše Pasek. Mezi lidi přišla v posledku už málo. Táta říkával, že až se bude vracet smůla, tak Květě s tím bude muset někdo pomoct.
Vostávala v prudkém kopci na jedné ze samot při horní cestě na Havírnu. Ani pošta se k ní nedonášela. Chodila si sama pro penzi a lidi nadávali, že se po ní vdycky musí větrat. Co se jí ztratil pramen pod chalupou, tak se nemyla.

 

Uďobánek mezitím zapíchne sáně a vejde do hospody.

                                               Hlas Hlouškové /zevnitř/

Natoč si, panáčku…. A jo to jseš ty? Tak trochu přilož, nebo Vám tady zmrznu a budete bez píva…

Uďobánek /také m.o./

Jo, teta, tak to byste už dneska byla druhá a to by bylo na jeden Štědej den trochu móc.

Teprve teď se kamera propracuje dovnitř. Uďobánek sundavá ze stěny zarámovanou fotografii, na které je Květa s Jojem. Staví ji na parapet v lokále a před ní rozsvítí svíčku.

 

 

 

 

Babka Hloušková okamžitě pochopí a z pohledu je patrno, že událost bere s přirozeností venkovské moudrosti.

                                               Hloušková

Tak Květa…. Ta si ani nevšimne do kterýho světa vstává… zejtra po ránu na Hod bóží vánoční

Babka se pokřižuje.

                                               Jo, nebejvaly to dycky takový prasecký časy…

Pasekami se nesou tóny Rybovy mše vánoční

                                              

Krajem se sune další přelud. Do kopce k vleku poskakuje černá Volha. Sledujeme ji v několika zborcených záběrech. Hrabe se jak rakev na kolečkách. Chlapi z vleku náhle ožijí a začnou se chovat jak podvědomý reflex velí - předcházet průšvihu z nečekané kontroly….

Volha zastavuje před strojovnou vleku právě ve chvíli, kdy z kiosku vychází s pivem v ruce Elektronek /další reálná a naprosto rázovitá postava místního folkloru/.

/Elektronkova spokojenost odpovídá rázovitosti postavy i dlouhodobě setrvalé hladině alkoholu, která neodmyslitelně patří k tomuto milému obecnímu mudrlantovi. Jeho základní celoživotní filosofií je pohybovat se světem jen tak pomaloučku a zásadně nevěnovat své úsilí jakékoli práci. Je to stále usměvavý človíček, jehož projev musí každému, kdo na něj má právě čas, udělat radost…/

Z nablýskané limuzíny vystoupí typický funkcionář v kabátě a lakýrkách. Na hlavě má klasickou soudružskou beranici – ne zcela ruskou, takovou lehčí, podle kůže lehce trofejní.

Jediná živá duše, která mu – jinde snad respektovanému soudruhovi projevuje účast je Elektronek. Se svou obvyklou nonšalancí promluví ke dvěma přespolním pánům, na nichž mu vůbec nevadí, že jej berou jako vzduch.

Elektronek

… dovoluji si Vás uvítat v naší slavné obci zapadlých vlastenců. Máme tady Památník, kostel, Metelkovu školu, ale žádný průvodce neuvádí, že zde můžete obdivovat taktéž nejstarší podkrkonošský transformátor, zrozený na den přesně jako já…. Elektrický proud byl zaveden do naší obce roku 1924 a první rozvod pokračoval rovnou do přilehlého restaurantu tehdá zvaný u Patočků, kde naše prohlídka bude pokračovat s pivem deseti či dvanáctivoltovým…

Funkcionář mine Elektronka už v půli jeho proslovu, jako by tam nestál a zamíří do strojovny vleku. Elektronek za ním pobaveně hledí.

 

                                               Elektronek

Pepíček se nám fakt odrodil, ani nepozdraví… No vono se pro Štědrej den ani moc čestit Práci nehodí…

 

 

 

 

Kopcem dolů přijíždí Drahoš a obhlíží nečekanou situaci. Vychutnává si bezradnost panáčka v městském ošacení.

Elektronek /pokr./

Okresního tajemníka na Štědrej den viděti… to se nám tu tedy schyluje ke komedii vo hvězdě…. si teda počkám, aspoň mi tu nezteplá pivo….

Panáček s půllitrem se klidně posadí na sněhový mantinel u silnice.

Drahoš - vedoucí vleku dojíždí ke strojovně a už z dálky začne nadávat šoférovi z Volhy, že před obecníma garážema nemá co parkovat a ať se naučí značky… Jeho projev odpovídá jeho reálné občasné přezdívce „Kruťák“. Mladík v limuzíně se jen otráveně ušklíbne, pak zahodí vajgla a pomalu vytáhne okno vzhůru. K odjezdu se rozhodně nemá.

Drahoš, jenž začne lehce rudnout se obrátí ke vchodu do strojovny a v ústrety mu jde Čouda.  Nijak se k té postavě v městském oblečení nehrne v ústrety, i když je patrno, že se dost dobře znají.
Fukcionář vykročí a pokusí se celkem zbytečně podat ruku k přivítání. Na jeho svérázné chůzi je patrno, že mu sníh leze do lakýrek. Nebyl zřejmě na tento terénní výlet Štědrého dne předem připraven. Letmo  ukončí neopětovaný pokus o pozdrav, jakoby pokusu už předem nedůvěřoval. Pak vejde sebevědomě zpátky do strojovny. Vedoucí strojník /náš konikář/ za ním. Venku zůstanou v nastoupené jednotce zbylí vlekaři vedle černé Volhy.

Oknem sledujeme pantomimickou scénu rozhovoru mezi oběma poměrně rozdílnými chlapíky. Jeden – v dokonalém městském oblečení střídavě o něco žádá, střídavě přikazuje, chvílemi si také poněkud teatrálně dává obličej do dlaní – jakoby poplakával. Druhý v montérkách a ve vaťáku si ťuká na čelo, ukazuje na hodinky, lamentuje. Oba jsou nervózní patrně hlavně jeden ze druhého.

 

Čouda bere Drahoše pod krkem, něco mu říká zblízka, Drahoš mu chytí ruce a odtrhne se.  Kamera obchází kolem a různými okénky nahlíží na výjev uvnitř a střídavě na diváky venku. Ten, kdo zrovna nedrží monolog ke druhému, chodí po strojovně a mimoděk dělá to, co je mu vlastní. Čouda mimoděk narovná šikmo visící provozní řád, pak zase Strojník posune figurku na vlekařském betlémku. Všechno naznačuje rozpaky ze situace, které my – diváci, zatím ještě dobře nerozumíme…

                                               Elektronek

Říkalo se mu Malej Čouda – po chalupě. Narodil se nahoře v Zakouřeným. Pak zmizel a soudruzi nám to tu trochu vyčistili.
Mohl to bejt milej chlapec, ale rozhod se, že svině to maj lepší…
Bejvali to kámoši na život a na smrt.

 

Vlekař si nakonec posbírá různé věci, bere si teplou čepici, rukavice a sáně Kanady, opřené o stěnu. Dvojice vychází ven. Čouda jde ke své Volze, Drahoš ještě prohodí něco s chlapama.

                                              

 

 

 

                                               Jeden z chlapů
                                               Kam tě táhne, strojníku?

                                               Strojník
                                               Furt chce se mnou pro tu Květu. Nedá jinak

                                               Další z chlapů
                                               Ten tam ani  nedoleze….

Funkcionář, jenž mezitím nastoupil do své Volhy se vyklání ze dveří a komanduje

Čouda
Mám tu ten služebák, pojedeme….

Strojník - kronikář
Prosímtě kdes vyrostl? Tam přece roztaje cesta nejdřív v dubnu… Ty si jeď kam chceš, já půjdu.

Sebejistým gestem přehlídne Čouda hodinky pod baloňákem a pak přišmodrchá sáně k zadnímu nárazníku služebního vozu.

Podivné spřežení se sune vesnickou silničkou. Volha si sama téměř neporadí se stavem vozovky a navíc za ní ještě kodrcají sáně…

Strojník se loučí s chlapama na vleku. Přejí si ve spěchu všechno nejlepší. Někdo doběhne do strojovny pro pár kousků z vánočního pečiva a přidá láhev něčeho pro zahřátí a termosku. Když Drahoš vyrazí, celkem bez problémů dohoní hrabající se černé vozidlo.

Elektronek zírá za vzdalujícím se podivným konvojem.

                                               Elektronek

Ani vlastnímu otci nepřišel na funus. Naposledy byl viděn v kině v týdeníku, kde hovořil na okresní schůzi partaje, tak se tu od tý doby říká všem těmhle soudružským akcím Mladý Čmoudi.

 

Několik pohledů na romanticky zasněžené chaloupky nám připomene svátečnost dne

Zdálky se linoucí koledy ze zkoušky sboru přeruší zaklení

Volha se smykem odsunula do příkopu a tam zmrtvěla jak bezvládný kus železa. Strojník – Drahoš dochází až k vozidlu a bez zaváhání odvazuje kanady, pak se do nich zapřáhne a bez zájmu o další osud  vozidla vyráží cestou dál směrem ke kostelu.

Čouda se šoférem se vymotají z Volhy, která je celá nakřivo zařízlá do příkopu. Pokusí se obejít vozidlo, ale jeho zadek sedí v poměrně hlubokém zářezu mantinelu u silnice. Prokutají se po pás do závěje a naprosto bezúspěšně se pokusí na automobil zezadu zatlačit.

Se širokým úsměvem se opět vynoří spokojený Elektronek. Funkcionář se svým šoférem zírají na zarostlou postavičku s batohem jak na přelud. Čouda ovšem příliš nevypadává z role. Bez zaváhání vyštěkne rozkazovacím tónem:

 

 

 

 

Čouda

Potřebujeme traktor, soudruhu.

Elektronek

Já mám radši zelenou než rum, na ten bys mně případně mohl pozvat, Pepíčku…

 

Čouda se šoférem se pokoušejí vybrodit ze závěje. Ven už to z ušlapaného sněhu jde ztuha, tak se Čouda pracně vysouká z těžkého sněhu na kufr služební Volhy. V hlubokých stopách mu zůstanou polobotky. Sedí v ponožkách na černé rakvi uvízlé v příkopu. Vedle něj poskakuje Elektronek a stále mu cosi významného povídá.

Nad celým tímto podivným děním se stále vznáší
zpěv Rybovy mše ze zkoušky v kostelíčku.

 

Elektronek dorazí k faře, kde Strojník nechal zaparkované kanady. Otočí sáně a vrací se pro Čoudu. Pitoreskní sestava – místní opilec táhnoucí na saních pro raněné bosého tajemníka, se blíží k faře, na které je nápis Památník Zapadlých vlastenců….

Čouda se v ponožkách vbelhá do chodby muzea mezi lidové exponáty posbírané po chalupách. Průhledem mezi exponáty vytušíme kulturnost malého památníku vyšperkovanou houslařskou expozicí. Je to zase nečekané poselství starých časů jak závan zmizelé harmonie.

/hudba a zpěv z kostela pocitově zesílí/

Kamera klouže po kultivované expozici dokazující velikou hudební a kulturní tradici obce.
Na čestném místě objevíme skupinovou fotografii z ochotnického divadla. Je na ní zvěčněn celý soubor i s muzikanty. Čouda uloupne kousek jmelí z vánoční výzdoby. Pak vytáhne odznak nějaké STS z nástěnky a připíchne větvičku pod jednu ze zpěvaček. Vidíme Květu, ještě krásnou – tak jak ji známe z fotografování na reklamu pro JOJO, i když trochu postarší.

Čoudu ze zadumání vyvádí Elektronek, který vyprostil o kus dál z expozice obrovské staré boty, jaké nosívali dřevaři do lesa. Posadí bosého tajemníka na štokrlátko s popiskou o dojení krav, které je také součástí expozice a začne jej obouvat. Panáček se trochu štítí lézt do starých bot. Pak ale nevidí jinou šanci, tak je nazuje.

 

                                               Čouda
                                               Díky, Elektrone, já tě nejdřiu ani nepoznal…

                                               Elektronek
                                               To bude tím chlastem… Já totiž zraju!

 

Stále posloucháme zpěv vánoční mše.

 

 

 

 

 

 

Drahoš vchází do kostela a Čouda spěchá za ním. Vlekař se pokřižuje a ohlédne se. Pepík podvědomě vztáhne ruku ke svěcené vodě, pak se ale zarazí jakoby přistižen a vejde v rozpacích do chrámu. Když se funkcionář objeví na půdě kostela, začnou jednotlivé hlasy sboru umlkat.

Je jasné, že se zde komunistický exponent cítí poněkud méně jistě než jinde. Dojde ke stolku, kde je několik krabic svíček a jednu si bere. Sbor umlkne. Čouda se podívá vzhůru a zírá do očí dvou desítek zpěváků, kteří na něj zírají shora. Následuje svérázný skupinový rozhovor, kdy ten nejpovýšenější je nezvykle hluboko dole pod svými někdejšími přáteli.

 

Čouda /už do ticha/

Klidně zpívejte dál, vždyť je Štědrý den…

Zezadu se ozve hlas

/ironicky/ Soudruh je tu služebně?

Čouda

Ne, já jsem přišel pro…

Ukazuje svíčku, kterou vytáhnul z krabice. Funkcionář komunikující s farníky zírajícími na něj z výše kůru se cítí značně nesvůj.

                                               Jiný hlas

                                               To je z příspěvků našich farníků, my nefasujem na okrese…

Trapné ticho protrhne vysoké zvonění zvonku.
Čouda

Květa Sněhulová umřela ….

Většina přítomných se pokřižuje, funkcionář jen váhavě až skoro nakonec.

Z přítomných jakoby spadlo původní protivenství. Tváří tvář novině jsou zase jakoby sbor z pohlednice z památníku Zapadlých vlastenců.

Umíráček se nese Pasekama.

Z montáže pohledů na všechny strany zaznamenáme takovou zvláštní pokoru a zároveň nevyslovenou otázku před vysokým tónem zvonečku, jenž přichází do atmosféry dne, jenž je vyhrazen obřadu zrození.

Na vleku zastavují provoz, lyžníci svátečního dne vyrazí směrem ke svým chalupám.

Zvonění doznívá

 

Kamera bloudí po kostele, jako subjektivní pohled, který neví kam s očima.

 

 

 

 

Čouda

Volali na výbor nějaký chalupáři tam odvedle, že ji našli.… Náhodou jsme tam byl, v tyhle dni je tam největší klid, tak doháním všechno co se musí…
pohřebák dojede jen do Havírny za mostek… tak jsem si myslel, že bych … byla to moje druhá máma…

/Čoudův projev v tomto okamžiku nesmí zavánět falešným sentimentem, či návrtem ztraceného syna. Je to projev člověka, jenž má v sobě normální vesnický základ s tím typickým zemitým vztahem k umírání a rituály s tím spojenými/

Velmi vzdáleně se ozvou varhany s melodií vlastenecké písně, ke které se budeme vracet

Regentschori

Kdys ji viděl naposledy?

Čouda snad že neví co odpovědět, snad že chce skrýt rozpaky, jen pokývne hlavou a pomalu se otáčí k odchodu.

Regenschori

Bůh s tebou…

Ve ztichlém kostele klapou o podlahu staré okované boty okresního funkcionáře, který odchází ven. Dveřmi přes mříže vidíme, že strojník se již uchopil madel na Kanadách a podivná dvojice vyráží na cestu. Začíná sněžit.

Kamera prochází hřbitovem. Na hrobech plápolají svíčky, široká krajina se táhne do údolí a v dálce probleskují světýlka Rokytnice s majestátníma Krkonošema na horizontu.

Na hřbitově si nejlépe připomeneme, že to všechno se koná na Štědrý den

                                               --------------------

 

Šofér od zapadlé Volhy se hrabe v závěji u silnice. Pokouší se vyprostit ze sněhu zapadlé boty svého šéfa. Vedle nešťastné postavy s rukama po ramena ve sněhu se na svém batohu pohodlně rozpoložil Elektronek s lahvičkou rumu, kterou nejspíš zajistil jako naturálii z kostelní zkoušky. Pokouší se zaujmout celkem netečného šoféra od panského vozu. Neúnavně vykládá o všem možném:

Uďobánek

Hele, znáš Kalifa z Bagdádu? Ne?
/zpívá svou verzi klasické předlohy – tedy svým speciálním stylem pá, pá papapapáá/

Šoférovi se konečně podaří vyprostit jednu zapadlou botu svého funkcionáře. Vítězoslavně se obrátí směrem ke kostelu, ale tam už dávno nikdo není na dohled. Přijíždí traktor od vleku k zapadlé Volze. Šofér mu spěchá naproti…

Na silnici zůstane ležet osamělá lakýrka.

                                               -------------------

 

 

Zkouška představení Zapadlých vlastenců v roce 1950 probíhá v sále Prdecké hospody. Zaznamenáme zde celou řadu našich postav – kronikáře - strojníka, Čoudu starého i mladého, Květu a další  postavy z prdeckých akcí.

Kronikář m.o.
Květ a byla naše tajná smlouva s Pepíkem. Nikdy nezkazila nic z našich klukovských tajemství. Naposledy jsme byli pohromadě, když se v Pasekách pořádal festival. Hrálo se v Sokolovně, zkoušelo se v hostinci Na Perlíčku. Bylo to v padesátým druhým roce a naše představení Zapadlých vlastenců bylo vůbec první dramatizací Raisova románu.

 

Právě se zkouší písnička, kterou zpívá Květa v překrásném kostýmu. Je to výrazně vlastenecký text:

Písnička
Matička má mne vychovala jen pro Čecha švarného,
a chce bych jen milovala vlastence horlivého.
Kdo můj chce býti milenec, Čech musí být a vlastenec,
Čech musí být a vlastenec….

Kamera si prohlíží celkem nadšené tváře herců na divadle, kteří jsou převážně kostýmovaní a částečně i divadelně líčení. Pak putuje dál do lokálu, kde probíhá paralelní akce.
I ve výčepu je místo stolů jen několik řad židlí, velmi řídce obsazených. Politické schůzi zde vévodí typický revoluční funkcionář. Vedle Krakonoše na zdi visí Gottwald. Hloušková stojící u dveří do sálu pozoruje po očku přes okénka ve dveřích dění na obou frontách.

 

Otázka z auditoria
A z čeho tedy bude jako ta republika existovat, když se zruší placení daní?

Funkcionář se sebevědomým úsměvem shovívavě odpovídá

Školitel
No přece z toho, co si kapitalisti nastrkali do kapsiček, to se teď rozdělí všem a daně se můžou zrušit.

Přednášející se usmívá nad vlastním vtipem a obrací svou kapsičku na vestě na důkaz jiného třídního zařazení.

Čouda s Drahošem s rozpustilými výrazy otevírají jedno z okének mezi sálem a výčepem. Čoudova hlava se vynoří těsně za kazatelem schůze. V puse má obrácenou cigaretu a dutinkou vyfoukne hustý oblak cigaretového dýmu, takže to vypadá, jakoby se agitátorovi hulilo z pod saka.

 

do schůze zazní repetice popěvku ze zkoušky

                                                           ….Čech musí být a vlastenec

 

 

 

70. léta, pokračujeme v putování pro nebožku

Čouda jede krajinou vzhůru do kopce. Chvíli to vypadá, že ho vezou jako na přehlídce na otevřeném voze. Teprve dalším záběrem prozradíme, že sedí na kanadách. Sáně veze Strojník na kotvě od vleku. Podivné spřežení dojíždí až na vrchol sjezdovky.

Dvojice poutníků vychází z hájku a pod nimi se otevírá prostor jedné z Paseckých samot.

Odkudsi se ozve kultivovaný operní hlas, jenž přeruší minulý rozhovor. Zpívá ukolébavku z Hubičky.. Pasekama se nese:
”Hajej můj andílku….”

Oba poutníci jeden po druhém zpozorní a jen tak pro sebe uvnitř řeší, zda slyší vítr či zpěv. Vzájemné mlčení snad brání tomu, aby tuto otázku řešili společně. Je jasné, že se děje něco podivného, že ani jeden z putující dvojice se nechce o tento pocit dělit se svým druhem…

Na skok se vracíme k Volze, nyní již zaparkované u kraje cesty, obrácena dolů z kopce. Výfuk vypouští obláčky smradů, jak si čekající řidič topí. Na lavičku u cesty si sedá Elektronek, jen asi metr a půl od šoféra Volhy, jenž otevřeným oknem vyfukuje obláčky cigaretového dýmu.

Také se trochu zaposlouchá do šumu svátečního větru. Pak pokývne k otevřenému okénku a gestem pokyne, aby se mladík zaposlouchal. Šofér povystrčí hlavu ven, ale vznešené vánky hudby jej zjevně míjejí, tak zakroutí hlavou nad dalším svérázem místního charakteru a opět zmrtví pohledem kamsi dopředu.

Elektronek

Ta Krásnohorská totiž jako Eliška, já jí říkám Elis. Ta jezdila docela normálně k Sajdlům do mlejna, to je prokázaný, protože s nima byla příbuzná … To byla první chalupářka v Pasekách. V Praze dělala, jako to obrození nebo co a tady měla letní byt….

Šoféra Elektronkovo vlastenectví pramálo zajímá, tak si zavře okénko a tupým pohledem dělí buňky na předním skle. Pak přeci jen náhle zpozorní a opět okno otevře, povystrčí hlavu ven a zaposlouchá se….

Pasekami se opět nese Ukolébavka Hajej můj andílku.

 

Řidič Volhy koukne na své rádio sovětské výroby, chvíli kroutí knoflíkama – je mimo příjem.

Elektronek kouká kolem sebe trochu jakoby s překvapením, že jeho vlastenecko osvětové řeči dostávají reálný charakter. I když jej nic příliš nepřekvapí. Šofér znovu vyhlédne z okna a pak jej prostě vytočí kličkou až nahoru, aby jej nerušil ani kultivovaný operní hlas, ani všudypřítomný místní vševěd.

Totéž provází i oba naše poutníky se sáněma. Sněžení sílí. Drahoš jde stále trochu napřed. Funkcionář ve svém božohodovém ošacení se za ním poněkud vleče, začíná lehce lapat po dechu.

/Celá tato sekvence je malým předznamenáním trochu nadreálných věcí příštích. Je třeba vyvážit počáteční rozměr nevysvětlitelných jevů, aby nebyl příliš nátlakový, ale aby také nenechal diváka na pochybách, zda je to omyl, nebo opravdu trochu zázračný závan hudby z vnitřního světa pasecké kulturní historie./

 

 

 

Dvojice poutníků s kanadskýma sáněma sestoupila z vleku a po zapadané cestě se vydává pryč od posledního pozdravu zabydleného prostředí, kterým je nyní již dost liduprázdná točna obecního vleku.

Na kultivovaný zpěv naváže začátečnické vrzání houslí

 

 

/Archiv – 30. léta/

Dva chlapečkové – Pepík a Drahoš /už trochu povyrostlí, od malých sokolíků/ povrzávají na housle ve venkovské kuchyni. Kolem přechází jejich učitel a mává rukou do taktu.

                                                           Chlapci přehrávají právě ukolébavku z Hubičky

Povšimneme si, že pan učitel se nápadně podobá prezidentu Masarykovi. Každou chvilku se zastaví a když některý z chlapců pustí falešný tón, tak oba gestem vrátí. Když melodie uteče docela, tak kantor rozdává menší pohlavky. Nejvíce jich inkasuje malý Pepík.

                                               Učitel

Já po vás tady nechci žádný moje vejmysly. Tak jako ty Pepku umíš po tátovi krásně sprosťačit, tak chci abyste uměli zahrát k tomu, co napsala jedna Eliška od Sajdlů ze mlejna. To je prostě vaše domácí povinnost. Na ostatní muziku dojde až potom.

Najednou se Pepík rozčílí a odhodí smyčec a prsty levé ruky si začne hladit o pusu a ofukovat zároveň.

Učitel

Koukej to sebrat a znovu!!
Každýho to bolí, na začátku. To musí pěkně obrosť. Mně, když ještě učil Metelka, tak měl na stole rákosku a kdo nezahrál, dostal přes ruce. Nejlepší muzikanti káceli stromy v lese, aby měli silný prsty. Já taky někdy chodím…

                                               Pepík

Vy chodíte lesem  tak leda na Boušín, čarovať. To pak máte jednoduchý, když si ty ruce vyprosíte na mediánským zasedání…

                                   Učitel

Tak? A kdopak Tě tak poinformoval, ty malej spiritisto…

Pepík

Květa povídala, že Vás viděla, tak kde asi…

Malý Drahoš přes učitele gestikuluje na Pepíka ať je zticha, jakože to je tajemství. Chvíli se skoro hádají pantomimicky… Učitel si přitáhne židli k oběma žáčkům a s úsměvem pozoruje jejich napětí z úleku, že vyzradili co neměli.

 

 

 

Učitel

…Až půjdete po Planýrce domů, tak nalevo u cesty uvidíte to skalisko v zatáčce. Dobře s to prohlídněte, to je Švedlerova skála. To byl jeden strejc, co ztratil Pánaboha. Přivelikým neštěstí přišel o synka - takovýho kluka jako jste vy. Na jeho zahradě udeřil blesk do vzrostlýho stromu a na kluka to padlo.
Ten Švedler pak vždycky počkal na bouřku a když blesky lítaly nad lesem, vzal kosu, vylezl na tu skálu, mával jí proti obloze a křičel:“Bac do mě, jestli existuješ!!!“ Nikdy smrt na jeho kosu neskočila…. Bůh ho ale musel chránit, protože v tom dešti byl zázrak vylézt s kosou na mokrou skálu a nezabít se cestou.
K stáru pak se zase ten Švedler vrátil do kostela a pevně se modlil. Tak jděte v pokoji a trénujte na housle, prstoklady se nikomu zázrakem nezlepší….

Učitelův výklad vykuleným žáčkům ve venkovské chalupě trochu připomíná tajné zasedání mediánů. Sám kantor při svém výkladu vypadá nesmírně impozantně, trochu jako venkovský kazatel.

                                               ----------------------

 

 

Dvojice poutníků přijíždí před miniaturní požární zbrojnici. Vrata jsou otevřena.

Kamera bloudí po chaloupce, kde se vedle stříkačky ukrývá celá řada typicky hasičských trofejí rozvěšených na stěnách. Tu a tam objevíme dokonce staré heslo, jež zdobí oprýskané stěny. Čouda se dovalí za Drahošem a svalí se na sáně. Od pusy se mu hulí, jak přerývaně oddechuje.

Vše nasvědčuje tomu, že zde v tomto stavení sídlí hasičské sdružení s prastarou tradicí. Stálá připravenost je mírně komickým kontrapunktem k prázdnotě široko daleko se rozkládající kolem domečku. Je to zkrátka hasičská zbrojnice na samotě a její rozměr tomu odpovídá.

Stálé obývání minihasičárny je patrné z několika skutečností. V rohu stojí malý vánoční stromek s trumpetou místo špičky a hasičskou sekerkou místo ozdob. Jeho půvab dotvářejí předměty, které okolí dalo – šišky, ořechy, jablka apod.

Objeví se chlapík, který má ruce zmazané až po lokty od oleje.

Strojník

Pochválen buď Ješíš Kristus, strejčku, co vy tady na svátek tak zápolíte, já nemít službu, tak sedím za pecí, nebo spíš by mně máma proháněla před večerem…

Štěpánek

…No právěže, to by mně taky! Mám takovej svůj sváteční rituál, dycky místo kostela jdu sem ten Dieslův agregát celý rozhodím, promažu a zase poskládám. Každou neděli a ještě na Štědrej den. ……A kdo je tohleto, co?

 

 

Strojník

Přece Pepík ze Zakouřenýho…

Štěpánek

Pepík, Pepíček, pro pána Jána, já už přes tyhle brejle nepoznám ani svou starou, nebejt tý její huby, ovšem, slyšet je jí móc….

Stařík před garáží s nápisem požární zbrojnice, jehož věk odpovídá vynálezu dieslova motoru, to je symbolická brána do Havírny. Tato pasecká podobec se vyznačuje ještě větší opuštěností, než centrální vesnice, ze které přicházíme.

                                               Štěpánek /pokr./

No jo, vy jdete k tý Květě, zaslechl jsem to.  Koho by napadlo, že zrouna tejďkon skončí… Já ji tam v létě ještě dělal dřevo, my s ní sousedíme hájem.

Čouda
Jo, všichni tam musíme…

S rukama mastnýma a černýma tam tak najednou předseda a patrně poslední člen sdružení stojí a tápe v paměti, najednou se otočí a vchází dovnitř.

Štěpánek /pokr./

Chlapče, vdyť já tu mám ještě po tvým tátovi hasičskej kabát.

Čouda
No jo, von často vzpomínal, jak jste spolu hasili tu Kutisinku

Štěpánek
No jo, to bylo slávy. Ze všech nejprvnější jsme tam byli a střikali jsme až do konce. Ani na moment nevysadil!!!

Stařík s dojetím ukazuje ke svému zamilovanému agregátu na kolečkách

                                               Čouda
                                               A jak to vlastně tenkrát dopadlo, uhasili jste tu fabriku?

Štěpánek
Ale kdež, vyhořela na klamornu… Takovej požár, to už se hasit nedá, ale my tam byli pruni a střřřikali sme až do konce!

Trojice se v zápětí vynoří z domečku, kde je tušit letité čerpadlo. Čoudův horský svéráz doplňuje dlouhý hasičský kabát – ten spolu s tesilkama do puků, dřevařskýma botama po kterémsi pradědovi jej už skoro dotváří v postavu místních parametrů.

Strojník

Tak pomáhej…, pane Štěpánek, my musíme…

 

 

 

 

 

Štěpánek

No jo, no jo, tady se nezdržujte. Je to ale nadělení, nebejt toho skonu, tak sem na Havírnu v den zrození páně ani nikdo nezabloudí…

…Počkejte, já jsem tu pro ní něco měl. Sbírám to celý léto…

Děda znovu zmizí v hasičárně a přináší konzervu – snad od guláše, ze které kus propíchlého drátu vytvořil závěsnou nádobu. Obřadně ji odevzdává Čoudovi.

Čouda

Děkuju a… co to jako…

Zírá do dlaně, kam se mu z piksly vykulila hromádka rezavých hřebíků

Štěpánek

Celý léto jsem jí to sbíral a i sousedi to sem nosili. Nebejt Květky, tak by snad ani neměli důvod přijít pobejt!
Jen jí to tam vemte, ať nemám resty k nebožce, to se nemá…
Eště by mi to měla za zlý…

S poslední replikou se už stařík vrátil ke starému agregátu a pustil se do promazávání.
Je jasné, že nic dalšího z něj nevypadne.

Čouda kroutí hlavou nad piksličkou hřebíků vprostřed cesty. Nejspíše stále tápe, zda si z něho někdo neutahuje, ale oba místní se tváří tak samozřejmě, že nakonec jen nejistě poděkuje a vydá se na další cestu.

Cesta se pomalu ztrácí v šeru lesa. Nohy se boří do nachumeleného sněhu a po stranách cesty se teď jen tu a tam objeví nějaké to stavení, spíše samota.

Čouda
Jak to myslel s těma hřebíkama. Ona to jako nosila do sběru? Nebo co…

Strojník
Jak je to dlouho, cos tam u ní byl naposledy?
Čouda
Po tom, co jsme dohráli divadlo, v padesátým, tak už jsem tam nešel… Myslim, že trochu cvokařila …

Strojník
Každej má na svůj svět… Ty ses dal na budování zejtřků, protože jsi někde ztratil včerejšky…

Strojník se šteluje do sání a trochu zhurta postrčí Čouda, aby si sednul.

Čouda
Hele, nech toho, jo nebo se zase…. Co je to tam?!

Čouda zírá po cestě zpátky k výraznému skalisku u cesty. Pomalu si při tom sedá do sání.

 

 

 

 

Strojník
Co jako, skála, Švedlerka, odjakživa tam stojí. Dělej, za chvíli bude tma jak v ranci.

Čouda se pořád ohlíží přes rameno, až najednou vykulí oči docela a zazírá na vrcholek velikého balvanu. V siluetě proti temnému nebi se tam objeví postava s kosou a hned zmizí. Je to jen moment a hlava sebou trhne, jak se sáně rozjedou.

                                      -----------------------

 

Archiv – 30. léta. Skupině kluků školou povinných vévodí dvojice, ve které podle určitých znaků časem rozeznáme naše dva poutníky /opět černobílý film/

Chlapci si nejprve hledají mezi trámovím paseckého kostela to pravé místo. Pak vytáhne jeden chlapec – později strojník, farní kroniku. Dětské ruce v ní rychle listují. Pochopíme, že poslední zápisy jsou někdy ze čtyřicátých let. Obracené stránky nás vrací zpátky v čase až před první světovou válku:

Dětské hlasy – první hlas /později Strojník/:

„Dekretem nejvyšší biskupské konsistoře v Litoměřicích byl od prvního října 1912 administrátorem pasecké fary ustanoven Václav Holub, kaplan v Havrani u Mostu.

…V den příchodu pršelo – hory mne vítaly. Jsem-li tím, kterého čekaly, to ukáže budoucnost. Bože můj a Ty patrone můj sv. Václave, ochraňujte a posilujte mne v duchovním tomto úkolu!“

Druhý hlas /později Čouda/:

Něco jinýho, to jsou samý kecy

Druhý hlas

Tak dál, to je furt ten farář….

První hlas

Mám to: „Odpady od víry a jejich příčina …. svůj odpad k bezkonfesnosti oznámily následující osoby…. Hajna, Pohl… všichni z jednoho domu v Pasekách (Zabilí) č. 206. Příčina odpadu je mediánství a špatná četba a účastňování se sedánek na Boušíně u Krykorky, jenž sám je bez konfese. Pohl František má býti mediem vidícím a zeď jeho Hajna slyšícím… jsou to blouznivci, s nimiž moudrý hovor není možný. Mediánství je zde silně zahnízděno hlavně v Havírně …“

Kamera během klukovské porady bloudí po trámoví podkroví paseckého kostelíka, objevuje různé poutní monstrance a staré obrazy s náboženskými výjevy.

 

 

 

 

 

Druhý hlas

No jasně a choděj tam pořád, vždycky když je nedělní mše, mně na to zasedání jednou vzala Květa, když mně hlídala. Táta na ní pak řval, ať mně netahá k duchaření…. Ale stejně z toho nic nebylo, nějak jsem to rušil, že prej mám moc materiální vlnění, nebo co to povídali…

První hlas

Pánové, příští tejden se jde na ranní. Kdyby něco, tak že na vodpoledne musíme na přehrávku do houslí…

                                   Třetí hlas

V neděli, vodpoledne, sami vod sebe… To nám tak někdo uvěří, že do houslí! Ne, dem jako na fotbal do Železňáku, tam nás hledat nebudou…

Už v konci rozhovoru sledujeme partu malých chlapíků, jak pádí Havírenskou cestou do širokého údolí.

Jsme u osamělé chalupy. Kamera se rozhlíží kolem, jako oko ostražitého stopaře….
Skupina kluků se dohaduje o tom, kdo koho vysadí ke štítovému oknu.

První hlas /šeptá/

… Ty jsi matriální, tak buď na zemi, já jdu nahoru!

Kluci se složitou cestou vyhrabou ke štítovému oknu osamělé chalupy. Dětské oči se tak tak objeví nad rámem.

Uvnitř je skupina lidí kolem stolu, dotýkají se malíčkama na stole, uprostřed je talíř dnem vzhůru. Kolem jsou rozvěšeny různé prapodivné obrazy jakýchsi květin.

Výhled je velice neklidný, protože pyramida pod pozorovatelem se neustále pohybuje

 

Druhý hlas

Co dělaj?
První hlas

Francek mluví skoro ženským hlasem …. teď mluví jak pan  farář při mši!

Druhý hlas

Myslíš jako latinsky?

 

Spodek pyramidy se v komunikaci s vrcholkem neustále pohybuje…

 

 

První hlas

Jo, latinsky! Sakra drž, Pepku
Druhý hlas
Dyť má dvě vobecný a každou na třetí pokus

/Z chalupy se ozývají prapodivné hlasy, které jsou ilustrací k tajnému pozorování./

První hlas

Teď maluje vobraz… nějakej kopec jako, bitva… sakra držte mně pořádně…. Jo, Bílá hora a nad tím je na nebi taková hlava, jako pánbůh, ale není to pánbůh, je to ten, no jak je ve škole zavřenej v kabinetě visí na dveřích

Druhý hlas

                                   Myslíš Havlíček?

První hlas

No jo, ten a počkej teďka teď křičí něco jako žeňte je, žeňte je, Moravané, bratři….

 

Spodní kluk – základ vratké pyramidy náhle roztáhne ruce a teatrálním gestem mocným hlasem zapěje:

Ktož sů boží bojovníci a zákona jeho!!!

Na tento impuls se pyramida v zápětí zřítí, načež z horního okna se vynoří rozběsněné médium a slovníkem, na kterém je znát maximální dosažené vzdělání druhé třídy huláká na prchající vetřelce. V ruce ještě třímá polozmuchlaný obraz nápravy historického krachu Země koruny české….

/Celá předešlá historka musí být klukovsky úsměvná, groteskně zpracovaná, ale nesmí pozbýt kouzelné mystiky lidových mediálních obřadů./

                                               --------------------

 

 

Opět 70. léta

Dvojice podivných figur putuje dál po lesní cestě, která se svažuje opět k několika chalupám.  Spřežení nabralo rychlost a zdá se, že oba poutníci mají co dělat, aby se udrželi. Sáně se vyřítí z lesa do jedné z polosamot. Strojník využije volného prostoru pro ostrý brzdící manévr. Kanady jej při tom podjedou a z nich se vykulí odstředivou silou Čouda. Kutálí se z kopečka, až se zarazí o jednu z chalup při cestě.

Chvíli leží jak mrtvola, pak otevře oči a  jeho pohledu si povšimneme, že chalupa nad ním je právě ta, u které se chlapci pokoušeli proniknout do tajů mediánských obřadů.

 

 

                                               Čouda

                                               Proč jdeme tudy? Horem by to bylo blíž.

Drahoš

Horem neprotáhneš sáně. Tam už nebydlí jedinej usedlík a chalupáři jezděj jen na léto. Je to vylidněný a vymřelý, cesty v zimě zajdou. Tady už dneska taky neduchařej, není kdo…
Co nevymýtila církev svatá, to se povedlo tvým soudruhům…

Čouda se sbírá ze země a hrabe se závějí zpátky na cestu.

                                               Čouda

Mohli tomu třeba zabránit, kdyby se ty zázraky dařily nějak líp, třeba by jim někdo uvěřil...

Strojník
Jedinej zázrak, kterej se tu prokazatelně stal bylo, když Květa vybalila tenkrát ten dárek od tebe k vánocům…. Vysavač ÉTA! Sám jsem ho doručoval, až do Lomničky!!!
Čouda
No a co jako, dostal jsem ho na poukaz, jako k ňákýmu výročí….

Strojník
Dobrej dárek, akorát že tam nikdy nevedl proud. Ten váš zázrak elektrofikace Lomničku nějak minul.

Čouda
No vidiš to a přece ji to vzalo. Psala že  slzám. Napsala mi, že až tu jednou nebude, abych se postaral o tu její chalupu…

Strojník
Jo tak proto ty tu strašíš a já porád co tě sem na Štědrej den…

Čouda popadne Strojníka pod krkem a začne s ním lomcovat.

Čouda
Hele neser mně. Pořád hledáš zle. Máte ty svý vánoční hody, tak porád neštvi. Pokud sto náhodou nezapoměl, tak Květa byla moje kmotra…!

Strojník
Nezapoměl, no bodeť, proto si na ní dvacet let radši prděl, aby na tebe náhodou necvakla, že kromě rudý knížky jsi taky pokropenej v kostele…

Čouda dá Strojníkovi pěstí, ale už výpad čekal a v pohodě se uhne. Útočník se svalí přes mantinel ze srázu dolů a zarazí se v křoví pod cestou. Strojník popadne sáně, na lyžích ještě stojí a pokračuje z kopce dolů. Čouda ve zběsilé zuřivosti vyrazí za ním nečekanou rychlostí vzhledem k jeho objemu.

 

 

 

Opět černobílý film – ROK 1938

Občané přicházejí do kostela, pan farář zahajuje mši svatou.

Zvony doznívají.

Kluci – uličníci sestupují ze zvonice, ale místo aby sešli po schůdkách na kůr, odbočí na půdu a prolézají kostelní trámoví. Objevují různé zaprášené věci, až nakonec začnou zkoumat ocelové lanko vedoucí přes kladečky do díry v podlaze, zatížené na konci cihlami. Jednoho napadne za něj zatáhnout. Nahoru to jde…

Prostřihem nahlédneme dolů do kostela, kde se modlí venkovské babky na mši. Několik jich zpozorní a zazírá na oltář.

Kluci nahoře zase spustí lanko do díry, aby se už druhý v pořadí pokusil vyzkoumat, kam až se dá záhadný závěs vytáhnout…

Babky v kostele už  zírají na oltář hromadně, některé se začínají křižovat.

Kluci na půdě se trochu strkají u díry v podlaze a následkem toho chvílemi vyjíždí lanko z díry více, chvílemi méně….

Dole v kostele už se křižuje i farář. S jeho pohledem objevíme věčné světlo, zavěšené od stropu, jak se hýbe nahoru a dolů. Varhany hrají tradiční melodii, nikdo se nemodlí, všichni se křižují, jako k zázraku…

Kluci nahoře na půdě stále diskutují kolem záhadného předmětu, až jej pověsí na špagát a přes trám jej zvedají v pravidelných pohybech jako přes kladku. Malý Drahouš se vžije do rytmu varhan a s provazem v ruce jakoby dirigoval jejich známou skladbu.

V kostele se všichni modlí k pohybujícímu se věčnému světlu, které diriguje varhaníkovi.….

V tom se otevřou dveře na půdu a v siluetě vidíme značně rychle se pohybující osobu – Květu /nelze rozeznat obličej/

Kluci

Bacha! Květa!!

Květa /výkřik/

Pepíku, kluci, já vás…!!!.

/zbytek hrozby zanikne v mohutném rejstříku varhan/

 

Babky dole v řadách se opět křižují, pan farář pokračuje v obřadu.

                                   Kronikář m.o.

Náš zázrak s věčnýma světýlkama se stal v době, která byla pro boží varování jak stvořená. Tady v Sudetech bylo dusno už dlouho. Náš náhodný objev špagátů na kostelní půdě přišel ve chvíli, kdy Boží znamení bylo tak nějak ve vzduchu. Hned jsme pochopili, že přiznat se k tomuhle zázraku by v tu chvíli bylo moc silný kafe. Jen jsme se trochu báli, aby ten zbabranej čas válečnej nebyl celej na nás…

 

 

 

S pohledem babek upřených na boží znamení sledujeme v detailu věčná světla.
Jejich mihotání se prolne do dobového archivu – montáž konce 30. let

/Hitler vjíždí do Sudet, okupace Československa apod/.

Pan farář jde na půdu vyšetřit, co se tam vlastně děje. Květa na poslední chvíli schová oba kluky do veliké truhly s farními ornáty. Velebný pán s kostelníkem prohlédne půdu, vyjde do zvonice, otevře jedno okno žaluzií, vyhlédne ven a začne se křižovat.

Z kostelní věže sledujeme, jak ke kostelu v Pasekách nad Jizerou přijíždí německá hlídka. Vojáci ozbrojení až po uši se rozestaví mezi obecním úřadem, farou a chrámem páně.

 

Následuje reálný archivní materiál: Hitler je vítán v Praze.  Velká přehlídka na Václavském náměstí…. válka v Polsku, v západní Evropě. Vypukla 2. světová válka…

 

                                                           -------------------

 

 

70. léta

Elektronek stále neúnavně vede monolog se šoférem.

                                               Elektronek

Hele slyšel jsi někdy vo Štěpánkovi ze zátoky?
To byl náš spolužák, armádní pilot…. Eso na stihačce!
Vždycky když potřeboval vyprat, tak to sem votočil, prolít údolím a shodil svý mámě pytel prádla rovnou před chalupu. Těsně před vokupací to bral tady přes Polsko do Anglie.

Na skok se vrátíme v paralelním ději ke dvěma bývalým kamarádům se sáněma. Čouda stále pronásleduje Strojníka s původní urputností i když to vypadá, že se o něj pokouší infarkt. V širokém záběru vidíme dvě mravenčí postavičky, jak se ženou údolím, na které padá soumrak.

Koledy se stále nesou krajem

Elektronek /pokr./
Když přišli Němci, tak tu hned udělali takový hnízda, jako kulometný. Nejdřív byla hranice v Makově, pak s ní hnuli do kouta, no nejradši by nás vygumovali z mapy. Povídá se, že ten Štěpánek, když to viděl - zezhora, jak oni tu lítali přes Krkonoše, tak přes Churchila vzkázal Hitlerovi, že jestli se Pasekám něco stane, tak jim ten Berlín rozmlátí na cucky. Tak se stáhli. No to je beton. Dyž byl průser, tak nás dycky vysekal, ze všeho…

 

 

 

Archivy pokračují německou okupací celé Evropy.
/pseudoarchiv válka/

Přes tradiční záběry pasoucích se krav objevíme restauraci Na prdku. Vlaje na ní říšský prapor s hákovým křížem. Starosta Vogt sedí u stolu. Pohl se pokouší sundat ze zdi zarámovanou fotografii učitele Vedrala.

                                               Hloušková /ml./

To není Masaryk, to je náš učitel houslí, co bydlí na Planýrce, cestou na Havirnu …

Pohl – Němec s hákenkrajcem na pásce lomcuje obrazem, který se mu nedaří sejmout ze zdi.

Hloušková pokládá na stůl plato kořalek pro schůzi celé obecní rady. Když vidí, jak Pohl zachází s portrétem na stěně, tam se mu pokusí v tom zabránit.

                                               Pohl

/nadává německy a střídavě vyhrožuje - německy/

… Všichni jste eine Tschechische bande…Já nic já muzikant, ale v koncentráku vás naučíme líp zpívat, než to uměj český muzikanti!!!

V tom vchází Masaryk – Vedral se svýma houslema. Všichni na něj zírají a Vogt se směje.

Pohl využije obecného zmatku, přisvojí si platíčko ostrých nápojů a nenápadně je upíjí.

Pánové popíjejí, starosta objednává rundu na sebe a Hloušková ji nese do sálu. Opět se jí zmocní místostarosta, který je už skoro v rauši, ale objednává další. Starosta se rozloučí a odjede.  Když zástupce Pohl zcepení, začnou kolem chlapi chodit a různě s ním nakládat. Heilují a parodují Hitlera. Natáhnou si přes sál prostěradlo, za ním rozsvítí svíčku  a kdosi hraje stínové divadlo – paroduje Hitlera při projevu.

                                      Ozve se reálné Hitlerovo řvaní…

Starý Čouda k improvizovanému divadlu přihrává pochodové takty německých maršů na akordeon. Kluci – Pepík s Drahošem se chichotají v koutě. Pohl spící na lavici se trochu připobudí. Kdosi si všimne, že se pod ním tvoří louže.
Chlapík co paroduje Hitlera se k pochcanému Němci nakloní zblízka a zařve naplno.

                                               Hitler
                                               Herraus!!! /ostrý přízvuk/

Pohl se vyděšeně probudí.

…a teď se koukej sbalit a chcát si choď na reichstaag!!! Vodchod!

Chlapi v lokále zírají za odcházející vysmívanou postavou. Ve tvářích přítomných je vidět, že divoká nálada rychle ochládá. Přichází vystřízlivění. Hitler si sundavá kartáčové chlupy z pod nosu a už docela tiše konstatuje:

                                               Hitler
                                               To bude pruser

 

 

 

 

Pan učitel si sedá ke stolu, Hloušková mu přinese kus baličáku a tužku. Začíná vznikat obraz pro nás zatím nečitelného motivu.

Postavy které se zúčastnily divokého večírku sedí mlčky podél zdí v lokále a upíjejí svá piva. Je tušit veliké napětí v očekávání věcí příštích.

Kronikář
Učitel, co občas maloval Krakonoše na přivýdělek, do rána poladil novou figuru v duchu doby. Starosta Vogt šel druhej den ráno do Jablonečku meldovat na velitelství, že Na prdku se  překročila policejní hodina, protože místní radní zajišťovali novou výzdobu obce.

 

Starosta Vogt vchází do lokálu. Oči všech přítomných se na něj automaticky pověsí. Rád přijme okamžitě nalitou sklenku kořalky.

                                               Vogt /opět mluví německy/

Osvetový krouzek povolen. Pohl si nic nepamatuje. Velitel doporučil mladému malíři, aby příště maloval jiného fuhrera než našeho, doporučuje Churchila v Krakonošově stylu.
/Pokr. česky/ Hitlera fuhrer, jako rýbrzoul… Tohoto uržedně nefěšet.

Vedle Vedralovy fotky visí tužkou nakreslený Adolf Hitler s Krakonošovými rysy.

 

                                               -----------------------

 

 

Jsme zpátky v 70. letech

Nejprve opět jen tak přes sklo nahlédneme u Volhy zaparkované podle vysokého mantinelu. Za oknem jsou nehybné dvě postavy, z výfuku se kouří.

                                               Šofér
                                               Ještě žije to vaše eso, stíhací…

Elektronek
Zdravě se uchlastal. Von totiž musel v padesátých letech do výroby a dole v Tanvaldu jim v textilce chyběl jen někdo na vytírání hajzlů.

 

Šofér se otočí jakoby kontroloval, zda je někdo neposlouchá.

 

 

 

Honička dvou bývalých kamarádů se stává zběsilým míháním stínů v šeru.

Jednotlivé výkřiky protínají mrtvé ticho zasněženého lesa

-         Ty hajzle, proč myslíš, že si tu můžeš kutit ty svý Krakonoše, na Zvonici. Nebejt mně, tak máš zaracha na celej vokres. Tady by ti nedali ani vobčanku!!

-         No a proč jsi mně neprásk, v duchu rodinný tradice! Fotr tvůj by neváhal.

-         Můj fotr hrál tvýmu na funuse

-         Jo, to možná ten Starej Čouda, co žil s Tvou matkou. Každej si dávno přečetl na tvým ksichtě, že tvá mám si tě pořídila, když jednou nevybrala dost dobře zatáčku nahoře u voblouku. Tam totiž náhodou bydlel jeden, co už jeho táta udal mýho dědu dole u Zapadlejch….

 

Honička nebere konce, Čoudu žene zběsilost dopředu a už skoro dohání sáně se Strojníkem, který se teď na prokluzujících lyžích hrabe cestou do mírného svahu. Ve chvíli, kdy skočí na plochu vratkého sněhového přesunového prostředku, Strojník se přenese přes mantinel cesty a strhne sáně dolů na širokou pláň, po které ujíždí dolů stále se zvětšující rychlostí. Čouda se tak tak drží na kanadách.

                                               ------------------------

 

 

Jsme opět na Prdku – paralelní děj, 70. léta

 

Uďobánek ozdobil strom nakonec se ještě probere hromadou papírů, ve kterých byla zabalena zvířátka a ozdoby ze dřeva. Ze dna vytáhne prastarou ruční protézu. Trochu na svůj objev zazírá a s otázkou v oku s ní popojde ke staré Hlouškové.

                                               Hloušková

Tohle se dělalo u Schovánka na konci války. Začali s pažbama ke kulometům a skončili s protézama… říšskej vojenskej program.

Uďobánek zkoumá ten náhradní díl na člověka. Jak jej obrací, tak se na podlahu sype dřevěný prášek.

                                               Uďobánek

                                               Je pěkně sežraná vod brouků…. Já bych to hodil do kamen…

Tetka přitaká a Mirek podloží protézou uhlí, které nasype do starých kamen v lokále.

 

 

 

 

                                               Uďobánek

Tak, teta, pudu nakrmiť, aby mi volové nerozkopali maštal a pak přidem na pulnočni pivo. Tradice se musí držeť.

Uďobánek si ještě lokne posledního ruma na cestu. Z mírného zavrávorání lze tušit, že není ve zcela dokonalé formě. Venku ztěžka nasedne na saně a odrazí se do šera.

Lokál zůstane úplně prázdný. Jen na divanu polosedí stará šenkýřka, přebírá růženec a na pípě stojí podivný stromeček se spoustou Schovánkových postaviček ve větvoví.
Jediná zapálená svíčka jej stále pod obrázkem Květy s jojem.

Pohled Uďobánka již zvenčí patří kočce Mindě, která se protahuje za oknem.

                                                           -----------------------

 

 

PseudoArchiv – konec 40. let

Skupinka v sestavě oba kluci – nyní již skoro patnáctiletí s Květou stoupají po schodišti starého mlýna. Míjí celé složité zařízení v několika patrech nad mlýnicí, až se posledními malými dvířky protáhnou na půdu rozložité roubené stavby.

Zespoda se ozve hluk mlýnice, takže z následujícího rozhovoru slyšíme jen útržky.

Pepík – později Čouda
Já mám jasno, jak Fuhrer skončí, mizím do Ameriky.
Vy si klidně kreslete ve snu kytky na Marsu, ale tam se jet nedá. Já pojedu na Aljašku!

Podkrovíčko je zařízeno vším, co si duše pánů kluků po tajnou skrýš žádá. Jsou tu knihy dalekých cest, Londonovy romány, rozehraný Bussiness – originál ze 40. let. Příslušnost Květy k tajnému společenství se pozná podle celé série jejích starých snímků z focení reklamy na JOJO na Prdku.

Květa
Sny jsou jako cesty. To je dobře, že má každý svoje. Buďte opatrní na to s kým se o ně dělíte. Všechno Vám někdo může sebrat. Sen je ale jen váš. Je v tom i trochu odvahy, pustit svůj sen na obraz. Tak se jim nesmějte. Je to trochu jako jít po tmě neznámou cestou…

Drahoš
Hele, neruš, já chci vědět jak je to s tátou. Co ho sebrali jak poslouchal ten Londýn, tak zmizel. Třeba se neozve a máme naději, že se vrátí a nebo se ozve a aspoň poví, kdo ho udal!

Květa mezitím zasedla ke stolku s překlopeným talířkem a něco si pro sebe mumlá.

 

 

 

 

 

Květa /hovoří pomalu docela nezvyklým hlasem/
Médium se nemstí!…
Táta mlčí, asi není… ještě se potkáte.

                                               Rachot zespoda z mlýnice náhle umlkne.
Květa má sevřené rty, velice se soustředí, talířek se velice pomalu pohybuje po desce stolu.

                                               Hlas – blouznění

Místností se najednou nese podivný sýpavý mužský hlas, jenž vydává nesrozumitelné zvuky. Jejich frekvence se zrychluje, slabiky nedávají žádný smysl.

Oba chlapci okolo stolu zírají na Květu, která má zavřené oči a štěrbinu mezi rty, kterou vychází celá série nelidských pazvuků.

/Najednou se sýpání promění v docela srozumitelnou ruštinu, spíše blouznění v ruštině i když jasně pochopitelné, že tu mluví cizinec/

Kluci zírají na Květu s přesvědčením, že jsou svědky jejího břišního hlasu jako média.

Drahoš /šeptá/
Ten Francek taky mluvil latinsky a je to úplnej negramot. To média dělaj…

Pepík /šeptá/
Jenže co říká… Kdybych mu tak rozuměl, třeba ví, kdy to už Němcům nasekaj. Tak se ho zeptej, ne, já jsem přece matriální!

Drahoš
Snad jí, ne?!!

Hlas - ruština
/Směsice horečnatých slov nyní přechází až v bolestivé výkřiky/

Květa, která měla až do teď zavřené oči a urputně stažený výraz. Náhle otevře oči, zcela pod kontrolou vědomí se podívá po chlapcích, pak vstane a jde k malinkým dvířkám do sousední prostory půdy. Kluci vytřeštěně zíraj, jak tam budí z blouznivého spánku neznámého muže. Hlavu má obalenou obvazem na jednom místě zakrváceným. Pokouší se mu dít napít, pak jej už zklidněného položí na slamník, jenž obývá.

Vrátí se ke stolku mezi úplně vyděšené kluky. Sedne si a pomalu rozsvěcí svíčku. Mihotavé světýlko v přítmí půdy vytváří atmosféru spiklenecké schůzky.

Květa
Kluci, tohle je strašně tajný, ruku na to, jinak to tu vyvražděj všechno….. Zdrhnul od Schovánka z toho lágru pro zajatce, co dělaj na vojenský výrobě pro Reich. Tohle už není hra!!!

Chlapci s vyvalenýma očima podaj Květě ruku. Dotykem se uvolní předešlý úlek a napětí. Ve výrazech všech je úleva i obdiv k tajemství, které půda klukovské skrýše skrývá.

 

 

 

Ozve se zase několik těžce vyslovitelných slov, které v zápětí přehluší klapání mlýnského soukolí, jež se zase ozve zespoda.

Kluci /skoro neslyšně/

                                               Šutr voda…

 

                                               Ozve se rytmická hudba

Kamera sleduje široký plán údolí, kterým se klikatí Havírenská cesta. Naši chlapci mažou nahoru kopcem směrem k Vystrkovu. Jen vypadnou z kantny, hned se vracejí. Po schodech do podkroví podávají Květě různé kousky od jídla – vejce, kus špeku, marmeládu.

Po stejné cestě jede chlapík na kozím dechu a táhne trakař přišmodrchaný k sedlu. Kopec jen a předpotopní motorku příliš strmý. Chlapci dobíhají spřežení a ochotně pomáhají tlačit. Zatímco motorkář v začouzených brýlích dusí motorku vzhůru, chlapci zahalení mrakem kouře otevírají bečku na sajtně a cpou zelí do čepice.

Květa pere klukům pokrývky hlavy a oni sledují, jak chlapík – Igor se stále ještě zamotanou hlavou sedí nad kusem baličáku a tužkou bravurně kreslí několik chalup, na které je vidět vikýřovým okýnkem.

Nějaká selka zírá na zarámovaný obraz její vlastní chalupy a gestem se ptá Pepíka zda to maloval on. Pak mu dává za obraz věnec klobás a nepřestává kroutit hlavou nad jeho šikovností. … Záběr opět široký celek kluci vybíhají nahoru za novou kořistí.

                                                           -----------------

 

 

Viditelnou prolínačkou se stejný pohled do havírenského údolí mění z léta na zimu. Náhle do záběru vjedou saně s našima rozčílenýma hádavcema. Kanady prosviští záběrem a zmizí v kantně. /Projeli jsme trikem do 70. let/

                                                           Ozve se hluk hromadného pádu

Čouda se vyhrabává z sněhu a stále ještě s divou zlostí ve výraze se vrhá k místu, kam se zakutálel Strojník. Leží v nepřirozené poloze, ani se nehne. Pod jeho bokem sníh mokvá červenou kaluží. Čouda se zarazí, chvíli na přítele, pak jej opatrně obrací a pokládá na sáně. Strojník otevře oči, sedá si a z kapsy vytahuje tubus rozbité termosky, ze kterého se lije zbytek červeného svařáku.

Čouda se znovu staví do střehu, ale Drahoš bez známky nenávisti vytahuje z kapsy druhou láhev a otevírá ji.

                                                           Drahoš
                                                           Naštěstí mi chlapi ještě přibalili rum.

Z Čoudy vztek rychle vyprchá a sedne si vedle Strojníka na sáně. Ostatně je na pokraji svých sil. Notně si přihne z lahve a zírá kolem sebe.

Chvíli oba mlčky popíjejí mohutnými doušky. Obsah lahve je rázem poloviční.

 

 

 

 

Čouda
Tos nemusel s tím tátou. Každej ví, že sem dítě vesnice, tak co furt kopat do mrtvejch. Nejvíc mi stejně dala Květa…

Strojník
No, a ta už to má taky vyřešený, tak abysme šli.

 

Kdesi v polotmě objevíme Volhu. Šofér je navigován Elektronkem, jenž sedí vedle něj a zuřivě gestikuluje na všechny strany /pantomima/. Mezi naváděním mužík stále vypráví šoférovi své historky ze života. Elektronkův projev je už značně ovlivněn vypitým alkoholem.

                                               Elektronek

Hele, tady bejval nějakej Petr Schovánek, říkalo se mu Petr Rus, protože on jako slavnej houslař Metelkovy školy, otevřel živnost někde u Kijeva a tam prodělal i tu VŘSR. Byl zkušenej! Vždycky když jsme se těšili na to, až nás Rusáci osvoboděj, tak říkal: Až přijde Rus, tak to poznáte podle toho, že bude první chlap přibitej za hlavu hřebíkem k vlastním vratům.

Šofér
Hele, já už mám těch tvejch keců dost. Stačí, že tu musím zrovna na Štědrej den vočumovat kvůli ňáký nebožce a proč mám ještě poslouchat tvoje provokace…

Elektronek

Moje provokace jsou totiž ze života. Když mně vyhodíš, tak se tu ztratíš a budou tě podezírat, že sis zaběhnul na půlnoční…!

 

Jsme zpátky u převržených sání. Stav obou členů výpravy je natolik zbědovaný, že nelze určit, kdo je na tom hůř. V celkové fyzické devastaci se obrousily hrany zla. Čouda ztratil něco ze své nafoukané nadřazenosti, Strojník už neaspiruje na sebejistého horského vůdce. Mlčky popíjejí a Čouda se pokouší orientovat v okolí.

 

Čouda

To jsme přeci u mlejna. Kam se to po…

Drahoš

No jestli sis nevším, tak se tady přehnalo znárodnění a když netrefíš domů do Havírny ty, tak tvý soudruzi si prostě cestu našli… Pustnul, až se zřítil krov. Loni jsme ty trámy sežraný houbou spálili… Naše skrejš už žije jen v tvejch zásluhách a metálech za válečnej odboj.

 

 

 

 

 

Čouda jakoby se chtěl ohradit proti nové  impertinenci, pak mávne rukou a sáhne po lahvi. Závěr dialogu tvoří vlastně kolování dochovaného punče sedě na troskách někdejšího mlýna. Jakoby mezi sebou diskutovaly ruce předávající si lahev…. I přes všudypřítomné sarkasmy se nálada mezi putující dvojicí uvolňuje. Přispívá k tomu také již značně snížená hladina tekutiny v nádobě s lihovinou. Nakonec se oba sbírají z trosek někdejší chalupy a vyrážejí dál po své trase.

Počasí se horší, přidává se soumrak.

 

Strojník

Posedni si a nehleď na loňský vobilí

Cesta se dál svažuje. Čouda pomůže se sáněma a pak se na ně odevzdaně usadí. Dvojice  sjíždí kopeček k havírenskému rozcestí.

 

 

Opět 40. léta – skrýš na půdě ve mlýně

Prostůrka se zaplnila zručnými kresbami – pérovkami, které zachycují okolí, jež se dá dohlédnout z podkrovních oken rozsáhlého stavení.

Květa navléká na aršíky knoflíky německé armády – jako domácí dělnice pro Schovánka a Igor se pokouší ubalit si jakousi cigaretu do novinového papíru. Zbytek německých novin nás informuje, že je jaro 1945. Z pohledu Květy je patrno, že vyléčený zajatec není Květě vůbec lhostejný. Igor maluje tužkou obrovské oči své léčitelky. Pohledy obou nad detailní kresbou spolu koketují. Už se schyluje k jakési debatě – dá se tušit, že na osudové téma.

                                                           Ozve se rachot převodů z mlýnice.

Rozrazí se dveře v podlaze, vynořují se kluci. Pepík mává rukama a sděluje Igorovi nějakou senzační novinu.

                                                           Rachot z mlýnice utne

Všichni na chvíli zpozorní

                                                           Z dálky se ozývá hukot jedoucích obrněnců

 

Igor vyskočí a než mu v tom Květa stačí zabránit, zmizí padacími dvířky. Květa zírá do svých očí na papíře, které zůstaly ležet na stole před ní.

                                                           Hukot pásů obrněných jednotek sílí

                                                           Ozve se několik ojedinělých výstřelů

Květa sedí u stolu s dlaněmi na desce Kolem je spousta německých knoflíků. Talířek se začne pohybovat. Těžko říci, zda drkotá z nevysvětlitelné vůle, či rachotem mírotvorných zbraní…

 

 

 

 

                                                           Kronikář m.o.

Ruský zajatec, ukrytý se v Havírně, byl poslední obětí války u nás v kraji. Zastřelili ho naši sousedé z horního mlýna, snad jediní Němci, kteří nám celou válku pomáhali. Strašně se báli Rusů. Kdoví, jak by Igor skončil, kdyby se živý dostal svým do rukou. Rudoarmějci s rukama plnýma náramkových hodinek, které rabovali po všech chalupách, ho naložili a zakopali neznámo kde. Další bludná duše bez náhrobku….

Na to, že v Jiřetíně je zajatecký tábor už osvobozenecké armády přišly samy. Hans Schovánek byl naposledy viděn, jak s ostatníma zajatcema pracuje krumpáčem na opravě silnice poničené ruskými tanky někde u Železného Brodu. Pak vedle něj nečekaně zastavilo auto a už ho v našem kraji nikdo nikdy neviděl.

                                                           -------------------

 

                                                           Ozve se náraz dutého předmětu do plechové kapoty

Vše se zatmí.

U silnice stojí pohřebák a z pod něho vylézá Uďobánek i se svýma sáňema. Drží se za hlavu a mžourá kolem sebe. Ze situace musí být patrno, že lehce připitý jezdec na své sáňkařské dráze mezi Prdkem a domovem nic neobvyklého nečekaje usnul a naboural do pohřebního vozu, jenž se tu ze známých příčin vysktnul.

 

Šofér pohřebáku

                                               /Huláká zcela nevybíravým slovníkem/

Idiote jeden nalitej, kdybys aspoň chrápal na těch sáních s cigárem v hubě, tak se tě dá v šeru vidět.

Uďobánek

Trochu sem zadřím, no…

Šofér

Zadřím, já snad budu někomu vysvětlovat, že jsem projel lavinovým svahem, ne… Kde je tady ňáká vodbočka do planýrky z Havírny, nebo co.

Uďobánek

Jo tak, jedete pro Květu. To neprojedete. Voni vám ji příblížej na kanadách. Musíte přes Vilémov a čekat u mostu přes Jizeru. Tady rouně s touhle kraksnou, to až zjara…. Už tam pro ní šli!

 

 

 

Zlověstné černé vozidlo vyrazí dál. Pracně se otáčí na rozježděném sněhu a mizí v údolí.

Uďobánek vezme své sáně a odbočí ze silnice, kde se mu stal drobný  karambol na cestu ke své chalupě. Je to jedna z největších roubenic v širokém okolí. Důstojná, památkovým ústavem chráněná selská usedlost. Zabydlené okolí prozrazuje i přes sněhovou pokrývku, že v domě se stále hospodaří a svérázný sedlák si nehodlá nechat diktovat nic ze soudobé  chalupářské estetiky.

Kamera doprovází Uďobánka do chalupy, která je klasicky zabydlena. Ze středové chodby se jde vlevo do kuchyně. Vpravo do chlíva.

                                               Uďbánek

/Popřeje dobytčatům pěkný svátek, začne jim házet seno do žlabů a poklízet. Jako to bývá lidí, kteří žijí v chalupě se zvířaty, diskutuje s nimi jako rovný s rovným./

Sáně jsou zaparkovány dole na cestě, nad kterou je zařízlých do prudkého svahu několik chalup. Oba poutníci se škrábají nahoru úzkou pěšinou. Cestička je hodně namrzlá. Neohrabaný Čouda se smekne a ujede po stráni dolů. Chvilku se kutálí, pak se zastaví o včelí úly. Je v žalostném stavu. Nemůže se postavit na nohu. Pokusí se kulhat směrem vzhůru, ale hned si sedne do sněhu a kouká kolem sebe. Pak začne z bezradnosti sbírat rezavé hřebíky, které leží kolem něho. Drahoš pro něj couvne se sáněma, pak jej naloží a vleče nahoru ke dveřím na které zabouchá.

Hlas babky Štěpánkové

Nó, kterej to jé

Strojník

To jsem já, teta, otevřete mám tu hosta.

Na provázku z okna vyjede klíč od dveří

Babka Štěpánková

Neseš poštu Drahouší?

Strojník

Ale ne, teta, už s ní nechodím

Babka

Né, ani nevím…!??

Strojník

Už osm let, teta

Babka

A jo ták, no dyť já už deset let nevylezla tady z toho pelechu, to je trápení,, co mi pánbůh dal s těma mejma nohama. Já už tak sotva tu kozu podojit…

 A kdo je zase tohletó???

 

 

 

Během rozhovoru stěhuje Strojník Pepíka do světnice chalupy, která vypadá právě tak, jako když její hospodyně už deset let tráví doma připoutána k posteli. Všechno, co potřebuje má babka na dosah hole, na plotně zbytky jídel z různých dní. Nepořádek se ani nedá dost dobře slovy popsat. Do dveří plaše, ale také zvědavě nakukuje koza.

Strojník složí téměř bezvládného Čoudu na jedinou volnou židli proti posteli, kde babka nejspíše přijímá své návštěvy.

Strojník

To je přeci Pepík…no, z Kouře

Babka

No ták, tak to vy jdete za tou Květou, no to je neštěstí,….. ale co se mu to přihodilo. To se tak potlouk cestou?!  No a co ty vlastně děláš, Pepíku, že prej nějakýho tájemnika, no je nějakýho ouřadu a za to tě jako platěj?

 

Když Pepík nereaguje ani na jednu z otázek, přenese babka Štěpánková proud své výmluvnosti směrem ke Strojníkovi.

 

Babka /pokr./

Ale ten už tu tak dlouho nepobýl. To já bych ho teda vůbec nepoznala a kde vlastně byl tak dlouho, dyť vy jste dycky bejváli jako dvojčata, u každý lumpárny spólu. A co ste mu to provedli s těma kalhotama, no to je porád s váma stejný, jako malí kluci, dyž ste byli. Podívej se tam do almary, najdeš tam nějaký Mírovy kalhoty, snad  ty starý, dyž chodíl do fabriky ještě. Von je teď zas u toho agregátu, tak by je stejně zamastil.

Na plotně je nějaký víno svařený, dej mu do toho ruma. To je jako na tu večeři, ale já to stejně nepíju, mně pak z toho jdou divočiný ve snech….

Strojník volně realizuje její pokyny a vůbec se nepokouší odpovídat jednotlivě na nepřetržitý příval jejích otázek. Dá Pepíkovi plecháč teplé tekutiny, kterou nabral na kachlových kamnech, pak jde hledat do almary kalhoty.

babka Štěpánová

No ta Květuš, dyť já jí poudala, ajť jde na zimu k nám a vona že ne, že tam je doma, tak tam byla porád s těma kočkama okolo kamen. No von to ani nikdo neví, kdy se to jako mohlo stát, co zamrzla, ale já to vím, ta koza byla na úterý taková celá divá, ani podojit se nedala, mečela jako když pláče malý dítě, já věděla, že se něco díje zlýho, no a máte to, to já věděla hnedka…. Ta koza je moc citlivá!!!!

 

 

 

 

 

Čouda
Jako že zmrzla? Ve vlastní chalupě?

Babka
No v jaký chalupě, dyť to byla dočista ruina, ten kopec ujel a barák se rozšklebil, zbyla jen taková půlka kuchyně bez jedný stěny. A ona porád chodila po celý dedině a sbírala ty hřebíky, že bude napřesrok opravovat krov, ale ty trámy už nad hlavou dávno neměla, koukala na hvězdy a sbírala krováky…

Čouda
Já jsem jí přece psal, že mám ten domov pro ní, to ÚSP…

babka

Ale kdepak hochu starobinec pro takovou bábu, já bych se taky nehnula, ani do nemocnice. Tady jsem jednou rozená, tady jsem přivedla na svět děti v týhle chalupě, tady ať se mnou Pánbůh nakládá. Kam by chodila, to byl požehnanej konec, tohleto….

 

Čouda se dá nepokrytě kdo pláče. Brečí jak malé dítě, pak mu spadne hlava na prsa a ztuhne jak v tranzu. Těžko říct, zda následkem dojmů, únavy, či alkoholu.

Babka nevědouc co má dělat, strčí holí do radia, umístěného na kuchyňském stole mezi haldami jiných předmětů a přesně trefí červený knoflík.

 

Místnost zaplní koledy uváděné patetickým hlasem rozhlasového reportéra

Z chlívku mečí koza…

/Poměrně obsáhlý vstup babky Štěpánkové se opírá o reálnou postavu bydlící osamoceně v havírenské chalupě. Její projev je dneska skutečně na hranici srozumitelnosti, ale je velmi svérázný a přesvědčivý.

Prostředí kuchyně tetky, která je už deset let upoutána na lůžko, to lze jen těžko uměle vytvořit. Bylo by ideální, kdyby svou roli sehrála ona sama i za cenu, že bychom z její nesrozumitelné dikce udělali záměr a celý její proslov podtitulkovali…/

Babka zase opatrně obrátí pohled k Pepíkovi, pak mrkne na Drahoše.

Štěpánková
Nó ten je teda zrychtovanej tím vokresem. Máš na něj sáně, jó. To sis teda vybral pomocníčka na Štědrej den, Drahouši. Kdy vy jste tu byly naposled spólu, vlastně… Jó jak se hrálo to dívadlo, nó to byla podívaná.

/Babka se odmlčí/. No radši už běžte, brzy bude ouplná tma a kór tam v háji. Mír s Vámi.

 

 

 

 

Bizardní scénu stěhování ztuhlého Čoudy na cestu k sáním doprovází

                                                           Mečení kozy

 

Strojník táhne sáně s polomrtvým bývalým kamarádem k osamělé chalupě uprostřed lesa.
Na divoké kostrbaté cestě se tělo téměř bez vlády koulí ze stranu na stranu. Náhle jej otřesy připobudí, Synek se zvedne, rozhlédne se kolem, spatří zbořeniště. Zírá na trosky chalupy, kterou dobře zná. Zírá.

Když sáně minou první roh, rozšklebí se mohutná trhlina ve štítě a ukáže se místo střechy nebe /subjektivní kamera/. Sáně vjíždí dovnitř otvorem, který snad někdy býval plnou stěnou.

                                                           --------------

Do kruté reality se stále prolínají idylické vzpomínky na divadlo v hospodě Na Prdku.

Květa nacvičuje s ostatními vlastenecké písně, pak trochu pomáhá preceptorovi s vyznáním lásky Žalačce.

                                                           --------------

 

Na posteli leží zabalené tělo. Drahoš třese Pepíkem na kanadách a snaží se jej probudit.

Drahoš

Vstávej, musíš mi pomoct… Dva se mi na Kanady nevejdete.

 

Čouda otevře oči. Zírá. Přímo nad ním jak na oltáři snad v jediném zachovaném koutě někdejší světnice je na poličce vystaven vysavač ETA s celým příslušenstvím. Celá sada je naaranžována jak futuristický oltář na konci světa…

Pepík tápavě vstává a začne kroužit po někdejší světnici. Na podlaze je stejná vrstva sněhu jako venku. Vůbec si nevšímá co dělá Strojník, jen pomalu obchází kuchyň, jak vidinu ze zlého snu.

Subjektivní kamera obchází rozbité stěny, které naznačují někdejší stavení. Jednotlivé předměty jsou atributy zoufalého boje o přežití. Kuchyňský stůl, polička se špinavým nádobím, všude kolem kočky a mezitím starožitná malovaná almara v krkonošském stylu…. Hned u almary je postel s peřinou, což působí dost pitoreskně, když všude kolem je sníh. Nad postelí je svatý obraz – klasický naivní barvotisk ve zdobeném rámu „Poslední večeře páně“. Nápis pod výjevem hlásá: „Než kohout zakokrhá, dva z vás mne zradí“

Ozvou se reálné zvony

                                                           ---------------

 

Na stolku u postele se Drahoš chystá zapálit svíčku.

Čouda

Počkej, mohl bych já…

 

 

 

Drahoš mu bez odmlouvání podá sirky. Pepík je teď najednou jako někdo jiný. Jedná s jistotou, jakoby se vrátil do reality a přijal samozřejmý úděl života a smrti. Zapaluje svíčku, upraví tělo, položí na něj křížek…. Vše jakoby naučenými pohyby, pak se pokřižuje. Najednou je to někdo, kdo se vrátil do své někdejší reality, do světa, kde smrt patří k životu stejně jako narození. Zaopatření nebožtíka je pro tyto vesničany rituálem natolik samozřejmým, že zde nepotřebují nápovědy, ani poučení

Odkudsi se pořád nesou koledy…

 

Otevřeným průzorem z chalupy, otevřeným k lesu je vidět postava staříka, která se odkudsi vynořila. Všichni jej znají pod přezdívkou Stanovák.
/Známe jej z některého retra po první válce na Prdku/

S veselým výrazem cupitá k návštěvníkům samoty. Je překvapivě nalehko, ale zdá se, že zdravím jen září. Chechtá se a chechtá na celý kolo – dobrosrdečně, z radosti samotáře nad setkáním.

Stanovák

Hej hola, lidičky! Je někdo doma?

Čouda

Kdo tady může bejt doma???

 

Kamera bloudí po místnosti a prohlíží si subjektivním pohledem různé drobné předměty, které v této ruině stále ještě vytvářejí atributy domova

Drahoš

Pozdrav tě, Stanováku, co bloudíš tak ve sváteční den, kolem domu umrlcova?

Děda

To myslíte jako tu kvočnu, co mi pošla, no to nic, já to nechal svý starý donosit za ňádrama, ty vejce… a teď by se to mělo líhnout a tak špekulůju, esli se může v den postní starej za ňádra… Jste ňáký uvondaný, chlapcí, to já jednou ještě v Rusku zažil, že jsme brodili zamrzlou řeku a na druhým břehu jsme skočili rounou do …

Drahoš

Já vím, vzrostlýho ovsa, to já už slyšel, Stanováku, vod tebe prasecky mockrát, ale tady nejsi v Rusku…”

Děda

To nevádí, tak pánbůh, chlapci

Dědeček se vydává zase svou cestu a hned jak nakročí, tak zase spustí jednu ze svých neuvěřitelných historek, se kterou mizí v chumelenici.

 

 

 

Pepík se s tápavým výrazem se obrací k Drahošovi.

Čouda

To je dobrý, ten je pořád stejnej, jako když jsme byli kluci, vůbec se nezměnil….
Já myslel, že už to má dávno za sebou…. A co to povídal o tý svý starý, dyť tu jsme pochovali ještě než jsem odtud vypad…?

Drahoš

Jo, ten měl funus tak před dvaceti lety. Dyť ten válčil ještě s Bělogvardějcema, nebo proti nim, no já už nevím, ale to je prašť jak uhoď…

/Zdůrazníme, že informace o záhrobní existenci staříka je pro Strojníka něčím téměř přirozeným, tedy alespoň jej nijak nevyvádí z rovnováhy, jako druhého poutníka./

Drahoš

…Je čas, půjdeme, bude večer, už zvonili na půlnoční!

Čouda
                        To jsem tak dlouho byl v tom rauši?

Drahoš
            Ne, tady se už pomalu od války slouží v pět odpoledne, už od války, co je fara neobsazená.

Nepatrně se rozpačitě pousměje a začne připravovat sáně.

 

Pepík pomalu usedá za stůl, pak si povšimne svíčky, vytáhne zapalovač a zapálí ji. Hoří malým plamínkem… odhrnuje sníh ze stolu, objeví se talířek.

Drahoš se zvedne od sání - jakoby chtěl vyzvat k odchodu. Náhle jsou oba chlapi na různých stranách stolu. Kruh seance uzavírají kočky, které jakoby zaujaly svá obvyklá místa a sledují dění kolem stolu. Po několika kradmých výrazech, vyměněných mezi sebou, zabloudí oko k nákladu na nedalekých saních. Svíčka stále hoří.

Trosky chalupy náhle ožívají. Odvíjí se tady jakési retrospektivní zrcadlo všeho, o čem byla řeč až dosud. Ožívají staré postavy a vynořují se z trosek domu…. Přichází rej vzpomínek a postav obou světů:

Na štítové zdi stojí postava s kosou a mává s ní proti nebi.

Objeví se dixilendová kapela okolo Drahoše a hraje nějaký šlágr z konce šedesátých let. Strojník sám troubí na trubku…

/divákovi by nemělo být tak docela jasné, zda je tato sekvence organickou součástí našeho příběhu, či další sen psychicky vykolejeného funkcionáře.

                                                           ------------

 

 

 

 

Objevují se jednotlivé postavy z divadla:

Zpěvy z vesnické besedy. Vlastenecké písně, muzika školního orchestru, kde vystupují také naši dva hrdinové. Na basu hraje někdo, kdo je velmi podobný Věnceslavu Metelkovi…

Výjevy se rozpohybují jako zrychlený film, který přechází do reálných archivů – výjevů doby. Vidíme živou dámu v plesových šatech poloviny osmnáctého století, snad Elišku Krásnohorskou, jak pěje ukolébavku, kolem prochází Stanovák a směje se na celé kolo, u pece na zemi sedí koza paní Štěpánkové.

Se všemi se srdečně zdraví starý Schovánek a Květa, jako hostitelka všech zbloudilých duší zpívá jakousi píseň beze slov.

                                                Mumraj postav se náhle vytratí a celý výjev je chvíli němý

                                               Odkudsi sem pronikne chorál kostelního sboru na půlnoční

Objevíme reálné lidičky v paseckém kostelíku, kteří přišli na skutečnou půlnoční. Je jich žalostně málo. Skoro početnější skupina je na kůru. Střihem se nám všechno sváže do hemžení živých i mrtvých starých i mladých paseckých postaviček. V rozhodující chvíli, když už se všechny obrazy střídají jako zběsilý kolotoč, náhle všechno zmizí.

/celý výjev musí být velmi citlivě proveden. Nesmí v něm být ani násilí na přesvědčeném komunistovi, ani patetizace místní víry. Musí to být takový roztomilý obraz probuzení pěkných časů/

                                               --------------------------

 

V dálce od domu odjíždějí naši poutníci s podivným nákladem na kanadách. Na stole se kouří z knotu zhasnuté svíčky. Kočky seskakují od stolu a prchají kamsi po svém.

Šofér Volhy budí Elektronka ze spánku. Náhle zazírá přes přední okno na cestu, po které se blíží jeho chlebodárce. Z výrazu „panského kočího“ musí být jasný rozměr vizuální proměny, která se udála s okresním funkcionářem od chvíle, kdy zmizel s Drahošem na jejich pouť rodnou obcí… Teprve nyní bychom si měli v plném rozsahu povšimnout jeho markantní proměny z městského nažehleného zbohatlíka v lesního otrhance v šatech po svých dávno zesnulých sousedech….

Do černé Volhy, ze které se vypotácí Elektronek a nastoupí Čouda. V jedné ruce má křížek a ve druhé svíčku z mediánské seance. Vypadá jak potulný mnich.

Strojník přechází od funebráka k Volze, zastaví se u dveří, ve kterých medituje Pepík. Oba se na sebe zahledí, jakoby chtěli cosi významného říci. Zlomek sekundy před pokusem o sentimentální komunikaci obou bývalých přátel, které život a socialismus navždy rozdělil, se do němé komunikace vmísí Elektronek. Jeho hlas je už zase rozpadlý v dikci, opilý, roztomile motající slova.

Elektronek

No tak už to máte za sebou, zkraťte to. Ty přece nebudeš slavit vánoce s ním na okrese, ty zase nepůjdeš na inspekci k bejvalýmu kamarádovi zrovna dneska a mne ostatně musí někdo odvézt domů, nebo dopadnu jako ta Květa.

 

 

 

 

S posledními slovy se Elektronek svalí na Kanady a v polovědomí čeká na odvoz. Na prsou svírá místo křížku láhev Tuzemáku.

Konvoj Volhy a pohřebního vozu vyráží směrem k mostu přes Jizeru. Strojník se vydá s naloženými saněmi na druhou stranu vzhůru Havírnou.

Elektronek za jízdy zírá na nebe, které v jeho subjektivním pohledu náhle opět ozáří kometa.

 

                                   -----------------------

 

                                   Ozve se varahanní předeha ke svatováclavskému chorálu

Divadlo – rok 2000, premiéra, v řadách je spousta diváků

Režisér v první řadě mává na znamení nástupu.

Kantor začne číst z deníku Věnceslava Metelky

                                                           Kantor
                                                           Rok se chýlí ke konci a můj deník též. Byltě to zlý rok…

Kamera pomalu hledá v řadách mezi spoustou návštěvníků objeví několik nám známých postav. Také mezi herci se pohybuje Uďobánek a další z prdecké party. Většina diváků jsou ale běžní chalupáři jedenadvacátého století, kteří si užívají kulturního zážitku.

 

                                                           Hlas Kantora /navazuje čtení/
                                                           …Bůh nás zachoval a zachová…
                                               Ano, Čech jsem, to mou slastí, slavnou honosím se vlastí!

Všechno zhasne, pak se rozsvítí a je děkovačka. Všichni herci ochotnického divadla se klanějí početnému diváctvu na tribuně.

 

Kamera se vydá na pouť temnou vesnicí. Jen tu a tam probleskne světýlko některé z chalup. Nad horami pomalu svítá. Objevujeme hřbitůvek, kde tu a tam klopotá světýlko.

 

Do následujícího textu se prolínají nejrůznější obrazy horské vsi. Jsou to reálné dnes žijící postavy, které sem patří docela stejně jako jejich předkové z Raisova románu a jejich dědečkové ještě dávno před Metelkou.

Závěrečná montáž musí být barvitým oživením obce, jež se zprvu zdála spící. Nyní již dokážeme vstřebávat vjemy na jedné časové rovině…. Vše dávno minulé stále žije a hovoří, byť ústy pozůstalých.

Divadlo a vesnice jedno jsou. Postavy románu jsou nadčasové.
Kronika je záznamem minulosti na ručním papíře stejně, jako otisky dávno odešlých médií v našich myslích.

 

 

 

                                               Hlas kronikáře cituje zápisky ze své rodinné ságy

20.5. – od 16. hodin máme U houslařů na sále sraz našeho ročníku po 46 letech. Jsme šedesátníci a tentokrát jsme se sešli všichni, všech 21.

29.5. – dnes do půl jedenácté dělám, čili jsem v práci. Prý jsem se v půl jedenácté narodil, tak taky končím a jdu do důchodu.

21.8. – V Praze na Václavském náměstí manifestace proti sovětské okupaci. Policajti zasáhli pendrekama, 370 lidí , z toho 50 cizinců zatkli. Úmorné teplo a sucho.

16.9. – Svatba Luboš a Dita, mlhavo, deštivo, zima.

22.9. – Luboš dokončil sedmiramenný svícen.

17.11. – Dnes je Praze povolená manifestace u příležitosti 50. výročí studentských událostí v Praze. Průvod, který se ubíral do středu Prahy byl policajty surově napaden, byli zranění, tekla krev.

23.11. – v pokoji pobíjíme strop palubkami. Zabíjíme první prase.

25.11. – celý den sedím u televize a sleduji události. Na letenské pláni 500-800 tisíc lidí.

2.12. – zabil jsem 12 kachen. V celé republice se manifestuje.

3.12. – k večeru máme U houslařů první schůzku Občanského fóra.

8.12. – večer máme v kiosku Občanské fórum. Bylo asi 60 lidí. Na fond OF se vybralo 912 Kčs. Byl jsem určen jako představitel OF a tak celé jednání zahajuji a vedu.

10.12. – President Husák jmenoval novou vládu a odstoupil.

20.12 – Zabíjíme druhé prase. Prší a sníh téměř zmizel.