Pán i průvod jeho pokornými poklonami neskrblili a po dobrém zvyku uspořádali celou výstavu jazyků, vyznamenávajících se nezdravou bledou barvou, kteréž příčina jest po celém Tibetu rozšířené nemírné pití čaje. Trávení Tibeťanů z pravidla bývá porušeno, a jazyk obyčejně zahleněn.
Za večeře byl podáván čaj, několikerým způsobem upravený; byl přinášen čaj čínský i indický, čaj s cukrem i bez cukru,
čaj s mlékem,
čaj s máslem a solí, světlý a tmavý čaj, čaj hořký i sladký, krátce tolik čaje, že jsem si přál v té době, aby nikdy nebylo bývalo čajové sklizně, ač jinak nápoj ten velice si oblibuji.
Za chvíli plápolaly tři veliké ohně; mohli jsme tehdy uvařiti nejen velice vydatný oběd a zapomenouti svých strastí při vědru vřelého čaje, ale také usušiti konečně své šaty a přikrývky.
Sotva jsem si uvědomil, že nezbývá než v novém bytě setrvati, již byl jsem zahrnut dary cukrovinek, zavařenin, datlí a čaje,
který také byl mně připraven po způsobu tibetském s máslem a solí.
Pořádný, asi pětadvacetiliberní balvan čokolády byl přinesen místo čaje, a byl jsem pověřen úkolem kamenem z něho utesati něco úlomků.
Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897, Praha 1904
Tu přicházela včerejší karavava. Nesla čaj v cihlách do Šigace.
Všechno bylo úplně černé: yakové, muži, psi, kožichy i pušky.
Dokonce i kůže, do níž byly cihly z lisovaného čaje zašity, získala za čas černý a špinavý povrch.
Celý průvod vypadal jako výprava pekel, jako pluk ďáblů. Zdálo se také, že nejsou z tohoto světa.
Hvízdajíce a zpívajíce, točíce svými mlýnky nebo ručními vřeteny, táhli tito lidé ze země stínů po cestě kolem nás směrem ke svatým městům, jejichž brány nám byly uzavřeny, do nichž jsme však přece chtěli vklouznouti.
Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu,
Stocholm 1911.
Když jsme dojedli, poděkovali jsme Bohu, že nám v poušti poskytl takovou hostinu. Samdadžemba šel vymýt hrnec na břeh jezírka, a abychom dovršili slavnostní ráz večeře, postavili jsme na mongolský čaj. Mongolové vaří čaj úplně jinak než Číňané, kteří jak známo používají k jeho přípravě drobných zelených lístků, takže nápoj má žlutou barvu. Větší čajové listy, mezi nimiž jsou i ulomené větvičky, se lisují do tvaru cihel, právě takových, jaké známe ze staveb. Takovéto zboží se prodává pod názvem mongolský čaj, poněvadž ho téměř výhradně používá mongolský lid, nepočítají-li se Rusové, kteří ho též spotřebují úctyhodné množství. Když si chtějí Mongolové uvařit čaj, useknou kus této cihly, roztlukou ji na prášek a nechají ji v hrnci vařit tak dlouho, až je voda načervenalá. Přidají špetku soli a znovu povaří. Když je tekutina téměř černá, přidá se k ní podle chuti mléko a sleje se do velké nádoby. To je pro Mongola nejchutnější nápoj; i Samdadžemba jím byl nadšen, my jsme to pili jen proto, že jsme neměli nic lepšího.
Cesty missionářské, které Mongolskem, Tibetem a říší Čínskou vykonali Huc a Gabet, kněží kongregace sv. Lazara v Paříži, přeložil Karel Jindřich,
Prvé české vydání vyšlo v Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1887 a zatím poslední v překladu Václava Durycha vydala MF 1971