R o z l o u č e n í    s   M í r o u

Nerozumím Mírovo příběhu.

Člověk chce mít naději, že věci mají svůj cíl a smysl, že přicházejí s nějakou logikou, že se světu dá věřit. Že poslední budou prvními, že boží mlýny melou, že pýcha předchází pád, že každýmu se nakonec dostane, co mu náleží. Takhle by to chtělo mít srdce. Realita, jak ji poznáváme rozumem, se tomu často poťouchle šklebí.

Šestadvacátého září loňského roku mi Míra ukázal svý zoufalý ruce. Díval se na ně, jako by tomu sám nemohl uvěřit. Od tý doby jsem na Míru vzpomínal snad denně - a denně na mě cenila zuby otázka: JAK JE TOHLE MOŽNÝ? Čím si to Míra vysloužil - co je to za znamení - co je to za poselství? - Kromě banálního závěru, že ve vesmíru se věci vyvažujou a doplňujou, že život a smrt, zisk a ztráta, hrůza a krása jsou dvě strany jedné mince, a že teda Míra to svým způsobem vzal za nás, jsem nedošel k ničemu. Nerozumím.

Dívám se zpátky na těch skoro čtyřicet let, co jsem Míru znal. Garden-party na Hrádecké, Svatý Vavřinec v Domažlicích, koupání v lomu na Košutce, jízdy červenou Škodovkou R - coupé, poslouchání šansonů Hegerové v Mírovo noblesní garsonce na Škvrňanech, výstup na dvěstěmetrový komín uhelného kombinátu ve Vřesové, na skály v Divoké Šárce i na Hráchách, cesty za jmelím, výlety do vojenských újezdů a hraničních pásem, zimní přechod Piatry Craiuluí v Rumunsku a březnové přechody Roháčů, prolézání starých štol ve Stříbře, sjíždění podzimní rozvodněné Berounky, cyklistické výpady do Brd, sbírání šípků na Kozelce, příležitostná setkání na Novém světě. Vidím Míru jako ruského šlechtice nebo japonského samuraje. Ale samuraje smutného, protože bez spočinutí, věčně utíkajícího, jako loď s utrženou kotvou. Scházeli jsme se a scházíme se, lidé z těch dob, a užíváme si letitou vzájemnost naší hodně nestejnorodé skupiny. Míra přicházel - a zároveň s námi byl i nebyl. Pozoroval, pousmál se, pokýval hlavou, odešel. Možná v něm ten smutek a odstup byl vždycky, jen časem vystoupil na povrch. Poslední roky si stěžoval, že už jen vzpomínáme, a nepodnikneme nic. Když se pak ale nějaká výprava chystala, překvapivě vycouval. Jako by mu už zbýval jenom útěk. Jako by uvnitř prchal z nějakého gulagu, přes celou Sibiř, přes celý svět, napříč dobou, napříč životem.

Když se mluví o Mírovi, nemůžeme minout Ladyho. Byli jako blíženci, podobní si vášnivou potřebou překračovat hranice. Ignorovali autority. S gustem tahali tygra za vousy - a tím tygrem stejně dobře mohla být divoká voda nebo skalní stěna, jako režim normalizovaného Československa. Svobodomyslní jako McMurphy v Přeletu nad Kukaččím hnízdem. Mezi Mírou a Ladym byl ale jeden podstatný rozdíl. Za Ladyho křiklavou potřebou žít život na hraně byl motiv další, hlubší a důležitější. Lady hledal Boha. Podobnou ontologickou rovinu jsem v Mírovo počínání neviděl, nevím o ní. Proto říkám, že jeho příběhu nerozumím. A proto se mi i jeho konec zdá smutnější a tragičtější.

Míra patřil do našeho života a patřil do mýho života. V tom mým dvakrát zanechal mimořádnou stopu. Na podzim 1974 jsem odešel z medicíny a hledal jsem, kde se chytím. Míra tehdy přerušil studium a taky hledal. Objevil plzeňskou Geodézii, nastoupil tam a hodil mi lano. Pár měsíců jsme pak u podniku pracovali spolu. Potom se Míra vrátil do školy a já dělal figuranta ještě pár let. V létě 77 jsem se při téhle práci setkal s Martou, svou budoucí ženou. Co všechno by bylo jinak, nebýt Míry? Podruhé mi razantně vniknul do života v době, kdy jsem dával dohromady sborník vzpomínek na Ladyho. Půjčil mi počítač, naučil mě s ním pracovat, pomohl mi vytvořit sazbu knihy a po kolenou přes všechny tiskárny a vazárny dotáhl realizaci do konce. Bez Míry by kniha nebyla.

Byl vždycky laskavej, trpělivej a nesmírně ochotnej lidem pomáhat.

Vzpomínám na Tebe, Míro, děkuju Ti za hromadu věcí, i za ty zakázaný písničky, který’s mi pouštěl, nahraný pámbuví kde, ke kterým bych se jinak nedostal. Leccos Ti dlužím - a jeden z těch dluhů bych teď maličko umazal. Chtěls po mně vždycky, abych zahrál Kanárka, píseň Plastiků s textem Peťáka Lampla. Nikdy k tomu nedošlo, což mě mrzí. Tak teď na rozloučenou aspoň text:

Kanárek umřel nebo snad chcíp
Někdo ho líznul nebo snad típ

Kanárek uměl překrásný písně
Starý a starší než starý gotický

Ty mrtvej kanáre zazpívej znova
Ať aspoň kámoši znají ta slova

Sbohem, Míro.