3 - CESTA DO TIBETU

Nehnuli jsme se z místa a seděli jsme už dost dlouho, když kolem nás prošla veselá skupinka Nepálců. Calaj začal okamžitě jednat a líbeznými slovy přesvědčil mladou dívku, aby se k nám připojila i se svým bratrem a mladým mužem, který šel s nimi. Za chvíli tito tři lidé vzhledu spíše křehkého souhlasili s tím, že se o náklad podělí. Dívka byla tak maličká a hubená, že v Evropě by ji považovali za útlou krásku, kdežto tady jsem si prostě řekl, že je chudokrevná. Ostatně v Římě je třeba počínat si jako Římani, a tak jsem dívku i oba muže najal a naše skupina se vydala znova na cestu.
Až v deset hodin druhý den dopoledne, pátého dne pochodu, jsme sestoupili serpentinovitou stezkou a konečně jsme dorazili až na dno průrvy, kterou protéká Kálí-Gandak. Už dlouho předtím nám zaléhaly uši hukotem jeho vod a náhle se pod námi objevila posvátná řeka, zpěněná mezi strmými útesy. Pohled na ni mě rozradostnil, protože tato majestátní řeka nás ted povede k severu, až k našemu vzdálenému cíli. Od tohoto místa bude stezka sledovat zákruty jejího koryta a bude směřovat proti proudu do Tukuči a odtamtud nás zavede po gigantických schodech až na náhorní planinu ve výšce čtyř tisíc metrů, kde se rozkládá Mustang. Přede mnou už putovala podél této řeky až do Tukuči řada cizinců, první byli roku 1950 členové francouzské výpravy na Annapúrnu, kteří měli v Tukuči základnu nejprve pro průzkum masívu Dhaulágiri a pak pro výstup na Annapúrnu. Po nich prošli touto přirozenou cestou další cizinci, především profesor von Fúrer-Haimendorf ze Školy orientálních a afrických nauk v Londýně, který mi pomáhal s přípravou mé vlastní výpravy. Prožil v Tukuči téměř rok a studoval tam kulturu a zvyky Thakaliů.
Pro milióny lidí v Indii a v celé hinduistické oblasti je Kálí-Gandak posvátná řeka. Spousta poutníků putuje proti proudu a plahočí se k uctívané Muktináthově svatyni na druhé straně Annapúrny, dva dny pochodu severovýchodně od Tukuči. I když je Muktináthova svatyně malá, její sláva je obrovská, neboť v malém chrámu skrývá tři zázračné věci: hořící kámen, plápolající zřídlo a hořící zem. Už po celá staletí neustále hoří, a i když dnes víme, že to způsobuje zemní plyn, který proniká půdou, uctívání vzdálené svatyně tímto výkladem ani v nejmenším neutrpělo. Ještě proslulejší jsou sálagrámy, posvátné kameny z koryta Kálí-Gandaku severně od Tukuči. V celé Indii jsou tyto kameny, pokryté fosiliemi, po dlouhá staletí pečlivě uchovávány a ceněny nad zlato pro svou zázračnou moc. Spolu s Muktináthovou svatyní vytvořily z Kálí-Gandaku jednu z posvátných himalájských řek.
Ale i ti, kdo nevěří v magickou moc kamenů, považují Kálí-Gandak za proslulou řeku. Řečeno vědecky - v našem světě, který si tolik potrpí na statistiky - průrvy Kálí-Gandaku tvoří „největší kaňon na světě" a jsou neskonale hlubší než kterýkoli jiný včetně Colorada či majestátních soutěsek Zambezi. Neboť Kálí-Gandak se prodírá „velkou himalájskou trhlinou" (tak byla nedávno nazvána) mezi masívem Annapúrny a Dhaulágiri. Tyto dva vrcholy se tyčí kolmo po obou stranách řeky a na obou březích ji převyšují o 5000 metrů, o pět kilometrů! I u Tukuči se svahy tohoto neuvěřitelného kaňonu zdvíhají do výše téměř 5000 metrů nad koryto řeky a tvoří jednu z nejpozoruhodnějších soutěsek na světě.
Přes svou proslulost si Kálí-Gandak uchoval své tajemství, neboť žádný západní badatel nikdy nespatřil jeho pramen. Na některých vzácných a nepřesných mapách této oblasti je vyznačován v Tibetu; na jiných je zakreslen jižněji, v Mustangu. Kde je doopravdy? To nikdo nevěděl. Když jsem odjížděl z Káthmándú, dostal jsem za úkol toto tajemství objasnit.
Jakmile jsme došli k řece, změnili jsme směr cesty. Z Pokhary jsme šli na západ a přecházeli jsme kopce a průsmyky, které se táhly od severu k jihu; museli jsme proto zlézat vysoké hřebeny a hned nato sestupovat do hlubokých průsmyků. Teď jsme se na chvíli těchhle zvlněných hor zbavili, protože jsme se dostali na velkou obchodní cestu mezi Tibetem a Indií. Po celá tisíciletí byly průrvy Kálí-Gandaku jednou z velkých cest spojujících tibetskou náhorní plošinu s tropickými nížinami indickými. Od nepaměti po této cestě procházeli lidé a proudilo zboží mezi oběma velkými zeměpisnými i kulturními oblastmi Asie.
Stezka, kterou jsme dosud kráčeli, se změnila v širokou cestu. Častěji jsme teď potkávali velké karavany s pokřikujícími mezkaři. Většinou byli tibetského původu a k mé velké radosti hovořili jazykem Bellovy gramatiky. Když nás míjeli, volali: „Kam jdete?"
„]a la," odpovídali jsme (což znamená: nahoru), „a vy?"
„Ma la (dolů)."

I když by se podobná sdělení mohla zdát předem jasná, brzy jsem si všiml, že naše odpovědi většinu zvědavců plně uspokojovaly.
Často jsme se zastavili a poklábosili s drsnými mezkaři, ale někdy jsme pocestným jenom popřáli šťastnou cestu slovy kale phe, což znamená „jděte v pokoji".
Jak jsme se pozvolna vzdalovali z hinduistického světa, cítil jsem se stále víc a víc ve svém živlu a neubránil jsem se bezděčnému srovnávání statných Tibeťanů s upřímnou tváří a plachých, v cáry oděných hinduistů.
Tato velká obchodní cesta nám skýtala mnohá překvapení, tak například „servisní stanice" - celou řadu jakýchsi kramářských bud podél cesty, kde ševci podráželi obrovské boty tibetských obchodníků. Na celé trase byly hospody, jejichž majiteli byli příslušníci zvláštní kasty Thakaliů. Tyto hostince byly velice čisté, a i když nenabízely nic z toho, čím jsou obvykle vybaveny hotely u nás - například postele - měly dostatečnou zásobu rakši. Naše večerní zastávky se brzy začaly podobat středověkým pitkám, při nichž jsme se v podroušeném stavu s Tašim vrhali do dlouhých debat s kolemjdoucími, kteří hovořili tibetský.
Naše první večerní zastávka u Kálí-Gandaku byla nepříjemně pokažena tím, že jsme ztratili Calaje. Zmizel už před poledním odpočinkem. Vyptával jsem se opozdilých kuliů, jestli zůstal vzadu, ale ti tvrdili, že odešel dopředu. To už jsem se začal vážně znepokojovat. Cesta často strmě stoupala na převisy nad řekou a sebenepatrnější uklouznutí by bylo mohlo přivodit okamžitou smrt. V jednom místě jsme víc než šest set metrů kráčeli doslova v rýze vytesané v kolmé stěně útesu; i tady by uklouznutí bylo osudné. Místy byla cesta rozrušena drobnými sesuvy půdy; jinde pronikala do mohutné stěny malými tunely a sledovala řeku, čím dál tím víc zaklesnuta do horských velikánů.
Je Calaj mrtev? Nebo utekl? Přemítal jsem. Rozpomněl jsem se, že jsme spolu ráno měli rozhovor, při kterém jsem mu řekl - a právem - že je čím dál tím línější, a s neklidem jsem si připamatoval, co předpovídala moje žena, když mě přemlouvala, abych si našel jiného pomocníka. Tohle všechno mě velice znepokojovalo, když jsem se dostal do čela kolony a vyptával se všech protijdoucích, jestli neviděli mladého Nepálce v evropských šatech, v růžovém svetru. Sotva by si mohli na úzké stezce nepovšimnout křiklavě růžového trička. Ale nikdo Calaje neviděl. Nedovedl jsem si představit, co se mu mohlo stát. Možná že se někde zastavil a napil se. Třeba byl zabit nebo - a to je pravděpodobnější - udělal chybný krok a sletěl po hlavě do průrvy Kálí-Gandaku. Putovali jsme teď po jedné z nejobtížnějších himalájských cest a nejsilnější výrazy by nebyly přehnané, kdybych měl vylíčit, po jaké strašlivé plošině jsme postupovali, s propastí pod sebou, po děsivě vratkých mostech, které se houpaly nejmíň sto metrů nad zpěněnou vodou.
Večer jsem se cítil čím dál tím sklíčenější, protože přes všechny dotazy se mi nepodařilo najít nikoho, kdo by byl Calaje viděl. Konečně jsem se rozhodl udělat zastávku a postavili jsme stany. Taši měl spát v největším stanu a hlídat zavazadla, protože v Himálaji na velkých cestách loupežníci opravdu jsou, a ne jako u nás jenom v pohádkách. Kromě toho se na naší trase objevovalo čím dál tím víc Khampů.
Zrovna jsem se ukládal k spánku, když do našeho tábora přišel venkovan s prosbou, abych s ním šel k němu domů, že mu umírá žena. Dal jsem nešťastnici prášek pro uklidnění, jinak jsem pro ni nemohl nic udělat, a vrátil jsem se do stanu ještě zdeprimovanější. Svázal jsem oba stany, aby se ihned poznalo, kdyby se v jednom z nich něco stalo, ale stejně jsem nemohl spát, připadalo mi, že každou chvíli se objeví Calaj nebo že budeme napadeni.
Druhý den ráno jsme pořád ještě neměli žádnou zprávu o Calajovi a mne už se zmocnila opravdu úzkost. Tři kilometry pod naším táborem jsme míjeli první nepálskou strážnici. Byla to malá chatrč s jedním vojákem, jenž byl široko daleko jediným představitelem nepálské vlády. Jeho hlavní povinností bylo provádět kontrolu cizích cestovatelů, kteří by se pokoušeli jit na sever, do zakázaných pohraničních oblastí. Věděl jsem, že jakýkoli bližší kontakt s těmito vojáky nám může přinést víc nepříjemností než prospěchu. Ale tentokrát jsem se rozhodl požádat úřady o pomoc při hledání Calaje.
Bylo krásné ráno a hluboké údolí řeky bylo ještě zčásti ve stínu, když jsem pospíchal zpátky na strážnici. S myšlenkou na Calaje jsem nahlížel do roklí a pořád se vyptával, jestli někdo po něm nezahlédl aspoň stopu, ale marně. Na strážnici ho taky neviděli. Dal jsem jim jeho popis a ohlásil jeho zmizení. Víc jsem už nemohl udělat, a tak jsem se zase plahočil zpátky nahoru, abych dostihl Tašiho a nosiče.
Dorazil jsem na místo, kde jsme minulou noc bivakovali, vylezl jsem na prudký svah, který se tyčil přímo nad řekou, a pak jsem sestupoval po druhém úbočí kopce k mostu, jenž pozůstával ze dvou kmenů hozených přes propast víc než třicet metrů hlubokou.
Tam jsem našel Tašiho, který na mě čekal; nosiči odešli napřed. Moje karavana byla ted úplně dezorganizovaná a jako na potvrzení mých obav se právě v tuhle chvíli objevila skupina Khampů divokého vzhledu, v khaki blůzách a čínských čapkách, které určitě ukradli nepříteli. Snažil jsem se dostat rychle kupředu a v jedné zatáčce jsem se náhle octl tváří v tvář našemu milému křivonohému, usměvavému Calajovi.
Byl jsem tak rozzuřený, že mě nepapadlo nic jiného, než se ho zeptat:
„Kolik je hodin, Calaji?"
„Deset," odpověděl.

Neměl jsem co dodat. Calaj mi pak vysvětlil, že nás minul, že se dostal daleko před nás a že nás taky ztratil. Jakživ jsem se nedozvěděl, co se mu doopravdy přihodilo, ale podezíral jsem ho, že popíjel v některé hospodě u cesty, usnul, mezitím nastala noc, a když se snažil nás dohonit, přešel náš tábor a nevšiml si ho.
Vstoupili jsem do vesnice zcela zaplavené khampskými vojáky, kteří - jak jsme viděli - opravovali cestu a budovali dřevěný most přes Kálí-Gandak. Zeptal jsem se jich, proč a pro koho tu práci dělají, ale neodpověděli mi. Později jsem se dozvěděl, že to dělají z vlastní vůle, aby si zlepšili zásobovací cestu až na hranici. Je třeba říci, že v Káthmándú se přítomnost tibetských vojáků v této části Nepálu oficiálně popírá. Teď už mi bylo jasné, že nejenže tu jsou, a to ve velkém počtu, ale že dokonce zajišťují pořádek, přísně kontrolují cestující, kteří tudy procházejí, a zakazují průchod těm několika nerozumným obchodníkům, kteří by se ještě pokoušeli obchodovat s Číňany. Krátce Khampové se chovali jako cizí okupační armáda, trpěná místním obyvatelstvem, jež se neodvažuje protestovat, když jim vojáci porážejí stromy a usazují se v jejich domech. Setkání s nimi nás ted velice znepokojovalo a Taši měl strach, že co nevidět někdo pozná, že je Amdo. Jedině já jsem se odvažoval mluvit s Khampy, kteří oceňovali, že hovořím tibetský jako oni, jenže oni měli zvláštní nosový přízvuk, tak trochu jako když Američan mluví anglicky.
Teprve sedmého dne po našem odchodu z Pokhary jsme spatřili Tukuču, hlavní město oblasti Thak. Čtyři poslední dny jsme se snažili držet se co nejvíc Kálí-Gandaku, ačkoli to chvílemi bylo nemožné, protože průrva se tak zužovala, že se podle vody nedalo projít. Na takových místech jsme museli šplhat přes vysoké hřebeny, které strměly přímo nad břehem řeky. Jinde jsme šli podél koryta, jež se občas rozšiřovalo do rozsáhlé pláně bílého kamení, široké někde až kilometr a vtěsnané mezi kolmé útesy.
Obklopovala nás teď vegetace připomínající Alpy. Byl to kraj borových lesů a vysoko položených strmých pastvin, které se táhly až k sněhové pokrývce všude nad našimi hlavami. Těsně před příchodem do Tukuči jsme pronikli do nejhlubší soutěsky, neboť jsme se dostali na úroveň štítů masívu Annapúrny.
Po cestě jsme míjeli četné utěšené vesnice, jež se rozkládaly na naplaveninových terasách nízko podél řeky. Tyto plošinky, obklopené vysokými vrcholy, byly rozděleny na políčka ječmene a pohanky. Jak jsme postupovali k severu a stoupali pořád víc do hor, sledovali jsme od vesnice k vesnici proměnu ročních období. V jedné už bylo po žních. Ve druhé se právě kosil ječmen; a ve třetí, dál na sever, zrno teprve dozrávalo. Stačilo jít pár hodin a zemědělský kalendář se opozdil o týden. Stejně tak se od začátku naší cesty stále víc opožďoval historický kalendář a teď jsme se přibližovali ke středověku. V kraji Thak mi připadalo, že vstupujeme do jiného světa - opustili jsme pohraniční oblast mezi Nepálem a Indií a vstoupili jsme do oblasti u hranic Tibetu. Středem, k němuž všechno směřovalo, už nebylo Káthmándú nebo Pokhara, ale Lhasa.
Tukuča se rozkládá na výběžku země nad širokým říčním korytem. Její kamenné zdi je vidět z velké dálky, a když jsme se přiblížili, spatřili jsme velké dvouposchoďové domy s čtvercovými vnitřními dvory, vystavěné na úbočí hor. Hlavní tukučská ulice je velice výstavná, s řadou prostorných domů, v nichž mají svá sídla Serčanové a jiní obchodní magnáti. Celý den a valnou část noci tu nostalgicky vyzvánějí zvonky nesčetných poníků, mul a oslů. Tukuča je skutečné karavanní město, důležitá konečná stanice, ale také místo, kde se sbíhá rozsáhlá síť cest, jež brázdí Himálaj.
Město vypadalo opuštěně, a taky skutečně bylo, protože většina jeho bohatých obyvatel se přestěhovala do Pokhary nebo do Káthmándú a svá rodová sídla svěřila hlídačům, kteří teď bloumali po prázdných chodbách a velikých skladištích domů, jež kdysi bývaly samý křik a ruch, neboť se zde obchodovalo s vlnou a solí z Tibetu. Časy se změnily, úpadek Tukuči byl prvním důsledkem čínského vpádu do Tibetu.
Doporučující dopis pro Serčana, jenž se honosil titulem suba (okresní úředník), mi umožnil obsadit dva pokoje v rozsáhlém opuštěném sídle pokharské větve rodu. Suba, který sám o sobě pyšně tvrdil, že je sekretářem mustangského krále, byl tlustý, hrubý a nepříjemný člověk. Přijal nás zdvořile zřejmě jenom proto, že musel respektovat doporučení bratra Jeho Veličenstva krále nepálského. Suba se holedbal, že nám může pomoci a že nám ukáže cestu do Mustangu, ale brzy jsme zjistili, že funkci královského sekretáře si udělil patrně sám. A od té doby, co se tu objevili Khampové, jeho moc v severních oblastech poklesla a vydat se do Mustangu se vůbec neodvažoval. Serčanové už zřejmě přestali být vládci obchodních cest, jež se teď staly doménou záhadných a nezávislých Khampů odkudsi z daleka.
Měl jsem velkou chuť pokračovat v cestě, ale znovu jsem stál před problémem nosičů. Ti dosavadní došli podle dohody až sem a zmizeli, jakmile dostali mzdu. Nejneurvalejší kuli, který s námi šel z Pokhary, byl úplně opilý, protože na posledních úsecích do Tukuči táhl od hospody k hospodě a na posilněnou popíjel rakši. Zbytek cesty vrávoral, a když jsme se brodili přes řeku, spadl dokonce s nákladem do vody. Díky jeho pokřikování byl náš příchod do Tukuči velice nápadný a obávám se, že postrádal důstojnosti, která by příznivě zapůsobila na subu a přiměla ho, aby nám usnadnil další pouť na sever. „Uvidíme zítra," odpověděl, když jsem se ho poptával po nových nosičích.
Nazítří se nestalo nic a my jsme znovu pochopili, že můžeme spoléhat jen sami na sebe. Měli jsme tři možnosti: sehnat nosiče, jaky nebo poníky. Snažil jsem se zvážit všechna pro a proti a rozhodnout se mezi lidmi a zvířaty: člověk unese třicetikilový náklad a jde rychleji než zvíře, ale je s ním plno nepříjemností a dohadů; jak unese čtyřicet kilo, ale je mnohem pomalejší; kůň unese třicet kilo, ale musí mít delší zastávky na pastvu. Pro nás se zřejmě nejlíp hodili jaci. Ale přes veškeré úsilí jsem je v Tukuči neobjevili. Nezbývalo než čekat. Brzy nato, sotva jsme zahlédli první pár rohů, vyřítili jsme se s Tašim ven. Byli to jaci, čtyři obrovské černé potvory, téměř k nepoznání od býků, chlupatí, zasmušilí a statní. Velice se podobali svým majitelům, čtyřem drsným venkovanům, oblečeným do tibetského kroje, dlouhé černé vlasy zapletené do mastného myšího ocásku, který jim padal až na rameno.
Ihned jsem jim učinil návrh. Nejdřív váhali a tvrdili, že přicházejí z vesnice zvané Geling, na jihu Mustangu, a tam že se zase musejí vrátit. Ale já jsem byl rozhodnutý, že si ty lidi za žádnou cenu nenechám uniknout, a nabídl jsem jim značnou sumu peněz. Nakonec jsem souhlasil s tím, že pobudeme dva dny v jejich vesnici, jestliže nás potom dovedou k cíli vzdálenému další dva dny pochodu na sever. Koneckonců zastávka v jejich vesnici bude možná dobrým vstupem do oblasti, do níž jsme směřovali, a bude nám užitečná k přesnému rozpoznání etnických a kulturních hranic Mustangu, neboť jsem zatím neměl žádnou jasnou představu o jeho hranicích zeměpisných.
Takže sotva jsme dorazili do Tukuči, už jsme se zase chystali vyrazit na sever. Z Tukuči nás čekalo šest dnů pochodu přes Geling, než dorazíme do Lo Mantangu, hlavního města Mustangu, proslulého opevněného města, kde žije záhadný král oné země.
Večer nás majitelé jaků, Cering Pemba, Cering Puba, Pasang Pemba a Cevan Tendruk, navštívili v našem provizorním bydlišti a v průběhu dlouhé tibetské rozprávky jsme znovu prohovořili odměnu i váhu nákladů. Venkované mluvili podivnou tibetštinou, jakou jsem dosud neslyšel. S ohromným nadšením vychvalovali svou vesnici a ujišťovali nás, že i nám se určitě bude zdát nejkrásnější na světě. Identifikoval jsem Geling na své mapě pod pokrouceným jménem Giligaon.
Naše mapy (z indické topografické sekce z roku 1926) nás čím dál tím víc mátly. Jelikož Nepal byl až do roku 1950 uzavřenou a zapovězenou zemí, všechny zeměpisné údaje o těchto vzdálených a nedostupných oblastech byly posbírané od tajných agentů, záhadných panditských informátorů. Byli to Indové nepálského původu, které Britové vyškolili a vyslali v různých přestrojeních na cesty do Tibetu a do Himaláje. V modlících mlýncích měli ukryté zápisníky a posvátné buddhistické růžence, které čítaly sto kuliček místo obvyklých sto osmi, aby na nich mohli počítat kroky. V cestovních holích skrývali teploměry, které v noci ponořovali do kotlíků, aby odhadli, v jaké jsou výšce. Takto vybaveni odcházeli převlečeni za poutníky na cesty, jež někdy trvaly šest let. Za cenu neuvěřitelných obtíží, neustále v převlečení a s obavou, že budou poznáni, proměřovali pěšky každé údolí a každé horské sedlo v nepřístupných himalájských končinách. Jména mnoha těchto panditských průzkumníků zůstala dodnes neznámá, protože byli označováni pouze šiframi nebo iniciálami.
Uvážíme-li, v jakých podmínkách tito lidé pracovali, udiví nás přesnost jejich map. Před nimi se nikdy nikdo neodvážil prozkoumat vzdálené kraje, které prochodili. Ještě dnes jsou jejich mapy jedinou skutečně podrobnou pomůckou, jakou máme. Samozřejmě se do nich vloudilo mnoho chyb. Ale vcelku byly informace, které přinesli ze svých cest, obdivuhodně přesné.
Písemný popis tajemného království, do něhož jsem měl namířeno, vyhotovil právě jeden z těchto „domorodých průzkumníků", který došel až do Lo Mantangu. Jeho zprávu přepsal v Indii britský důstojník a byla publikována roku 1875 v Journal of the Royal Geographical Society.
Je to první zpráva o „významném tibetském místě", kterou Kirkpatrick slyšel, když byl roku 1793 v Nepálu. „Domorodý průzkumník" neznámého jména v ní vysvětluje, že rádža z Mustangu „je Bhot", to znamená Tibeťan, a že platí poplatky jednak Nepálcům, jednak do Lhasy.
Venku bylo ještě tma, když mě ráno devátého dne od našeho odchodu z Pokhary probudil zvučný hlas poháněčů jaků, které jsme den předtím najali. Na rozdíl od klidných a uctivých Nepálců to byla hlučná, ba přímo výbušná tlupa. Neprojevovali mi vůbec žádnou úctu a dobírali si mě: „Když celý den prospíte, tak tam nikdy nedojdem." Rychle jsem vstal a za chvíli už jsem byl na dvoře, kde čekali čtyři velcí soumaři, kteří měli tvořit naši novou karavanu. Poháněči jaků mi podali čtyři větvičky a vyzvali mě, abych na každou kupu nákladů naší výpravy jednu položil. Vyhověl jsem jim. Každý z nich rozpoznal svou větvičku a bez dohadování přijal náklad, který byl určen pro jeho jaká. Tento mírumilovný způsob, jak rozdělit břemena, mě nadchl. Ale brzy jsem poznal, že ačkoli majitelé jaků byli velice ukáznění, o jejich zvířatech se to říci nedalo. Napínala a trhala provazy provlečené velkými kruhy z jalovcového dřeva, které jim protínaly chřípí.
Podle slovníku je jak „domácí zvíře". Ti, které jsme si najali, nám velice rychle dokázali, že jsou výjimkou z pravidla. Byli ochočení asi jako divoký tygr. Po řadě neplodných pokusů naložit jim těžký náklad na hřbet museli jsme opustit dvůr a vyjít na ulici. Tam podržel Taši za chřípí jednoho z těch rozběsněných divochů, další člověk se mu pověsil na rohy a dva další z obou stran a tak se nám nakonec podařilo připoutat mu na hřbet dva kovové kufry. Když jsme zavázali poslední uzel, všichni jsme najednou zvíře pustili a uskočili jsme stranou před rozzuřenou bestií. Jak se okamžitě vyřítil a začal kolem sebe vyhazovat, náhle se zastavil, ujistil se, že se na něj dívám, a začalo rodeo s mými ubohými zavazadly, která mu povážlivě otloukala boky a poskakovala na hřbetě. Za neustálého vyhazování jak vyrazil a zmizel. Uslyšel jsem praskot a úzkostí jsem zavřel oči. Moc dobře jsem věděl, co se stalo. Náklad jsem našel roztroušený podle cesty a jak se bohulibě popásal uprostřed travnaté plošinky na kraji Tukuči.
Tuto beznadějnou operaci jsme podnikli i s třemi ostatními jaky, ale pak zavazadla přece jen přežila rodeo a zůstala na hřbetě zvířat, která se začala pást. Konečně po velkém křiku, přičemž jsme po nich házeli kamením, se naši soumaři vydali na cestu, jako když jdou krávy na dojení.
Znechuceně postupovali krokem, jehož rytmus připomínal věčnost, tu a tam se zastavujíce, aby očmuchali chomáček trávy nebo drobných divokých květinek. Doposud jsem je považoval za jaky, ale byli to dzoové, to znamená kříženci jaká a krávy. Dzoové prý jsou mnohem klidnější a ochočenější než jakové, poznamenal ráno dost ironicky Taši.