A.D.

Ahoj brachus,

     další a další výzvědné telefonáty. Jirku Nauma bolí stolička. Chce prej mermomocí ven. A ten Tvůj Jakubisko se nechává uctivě ptát, kdy může přijít se svými raťafáky. Pracuje právě na Slovanské Epopeji, která se Ti prý bude určitě líbit.
     Hostinský od Černého vola nechává pozdravovat, i od svého štamgasta Egonka Bondyho, kterýžto u něho hnedka po ránu dycinky začínal kolečko směrem ke Dvou sluncům až ke Kocourovi. Mektal ještě něco o nějaké Loretě... „V rudého vlasu záplavě svítila prý tvář její.“ Že ji budeš znát. To mi už ale hlava nebrala.
     Cestou dolů, u Zavěšenýho Kafete se hnedka štamgasti vyhrnuli ven. Kde prej seš.
     S Hadem jsme včera navečer seděli v hospodě Dejavu na Maltézském náměstí a drbali Tě, „samozřejmě v dobrém“. Vzpomínali na naši první cestu na Havran. Koukal jsem na jeho siluetu teď v neděli s Terkou z vrcholu Svišťového štítu. Všude bylo už plno sněhu. Lovecká chata na jeho úbočí ještě pořád stojí. Kalča volal, že by jel zase přes pustu na Piatru.
     Cestou z hospody vyzvídalo dvé čepic placatých, kdy už zasejc ten jejich hubený pan doktůrek pofrčí po chodníku rozevlátý na bicyklu bez brzd Nerudovkou dolů a oni mu budou trochu, jen tak na oko hrozit, nemajíc šanci chytit jej za šos. Že ráčejí čekat až ty jinak prý dosti nudný pochůzky oživeny budou disputacemi o cyklo jízdě jednosměrkou, po mokrých hlavách kočičích z doby Žižkovy. Prostě se jim prý již stejská po legislativně inspirativních rozpravách k vytříbení názorů sloužících, na téma jízda na bicyklu po chodníku, notabene jednosměrkou v protisměru.
     Loreta i křeslo na Tebe čekají, praxe běží dál, tak se hergot koukej dát už do kupy. Tvůj Bertík včera přinesl dvě jedničky. Poptávají se i štamgasti z té Tvé knajpy Na slamníku, kdes prý býval jednou týdně pravidelně spatřován u stolu mariášníků. Naše Řecko pomalu krachuje a všichni tam společně vyrazíme, neb to bude opět země chudá a zaslíbená stejně jako Tvoje Trácie. Reezzes něco říkal o Slovenskym Ráji a zdárně pokračuje s přípravami na expedici Piatra 2012 pod Tvým vedením, tisknou prý právě trička. Ledu v Tvých Tatrách valem ubývá, nutno si pospíšit. Jana Ti posílá dopis, ale to chvíli potrvá, než dorazí přes Velkou louži. Drž se. Moc lidí na Tebe spoléhá a potřebuje Tě nejenom kvůlivá raťafákům svým. A všechny kočky, i ty od franiškánů, Ti budou zasejc zobat z ruky. Vzpomínáš, jak nám děda Václav nejednou kladl na srdce při toulkách za hřiby, křemenáči, kozáky, ryzci a václavkami hrádeckými schovávajícími se v mlází Cikánské rokle a v dubovém lesíku strýce Viléma: „co Tě nezabije, to Tě posílí !!!“
     Mezi Tvými Eskymáky se proslýchá, že co nevidět konečně přiletí Arctic bird. Už prostě musí přiletět!


jaro, 1955, 1956, 1958, 1968, 1972, 1980, 1992, 2002, 2004, 2005, 2007, 2009

31.3.2011 Nový Svět

10.10.2011 Nový Svět

16.2.2012 pod Ginkgo biloba s Váňou

4.3.2012 mariáš s Hrubyánem a Váňou

     23.3.2012 včera poprvé rozkvetla ta Tvoje růžová sakura, ta u paty nejhubenějšího, ani zdaleka ale nedosahující hubenosti Tvojí, toho z našich menhirů, tesaného ze stejně růžového šutráku zvaného porfyr, z toho lomu nad Tatobyty, tu co jsme spolu sázeli, když jsi tu byl naposledy. A zanedlouho obrazí listy i ten kůl z lísky, ke kterému je přiheftována. Celá v popletení, že je ještě doma v daleké své Japónii. Korpulentností svojí jim oběma můžeš konkurovat směle snad jen Ty...

     Po tom zneklidňujícím telefonátu ze sanatoria a zbrklém odjezdu z Nedvajzu naopak zmrzla při tohoročních posledních mrazících bonsaj 'Goblin' na našem kuchyňskym stole. Na tuty věděla, že se jedu vlastně rozloučit, že se vidíme naposledy.

24.3.2012 hnedka po ránu u brány partička s Ladym a Honzou Šnáblem. A na zítra prý ti dva upekli obří sjezd Křemelné ze Stodůlek až do Sušice. Jmenovaní převozníci se nechali slyšet, že loď s posádkou v plném počtu uchystána. Na podzim ještě řádně naplánováno posezení na Kozelce i v Roháčích. Cesta bezpečně zajištěna.

30.3.2012 večer u Zavěšenýho Kafe.

24.3.2013 ... každičkého roku následného, o tom smutnym výročí zapálena u okna svíce od našich včel a Tvoje sakura se připravuje opět rozkvést.

úprk před tanky na fichtlu zvaném pařez, od pana řídícího Slípky, v srpenu 1968

Na bílém fichtlu zvaném "pařez", toho od pana řídícího Slípky z Nedošína. Pamatuješ, takhle jsi v oblaku černého čmoudu naftových motorů pronásledoval tanky, co nás již podruhé přijeli „osvobodit“ ale naštěstí je dole u Úslavy zastavila demarkační čára Jirky Pattona ale spíš pro takové obludy moc fórové mosty, včetně toho Lobezského a museli se zakopat v našem lese Pytli, kde vytvářeli ze šišek a šípků, které nestačil sklidit děda Václav, thangku s profilem Vladimira Iľjiče aby morál při té zahálce neupadal. Tuhle boží fotenu švenknutou třístovkou od soudruhů z NDR jsem onehdá vyštrachal při úklidu půdy.

Tyhle vzpomínky jsou jako kamínky na náhrobcích po celym světě roztroušenejch krchovů těch našich pejzatejch kámošů.


18. 11. 2013 Poohlédni se brácho tam nahoře po nějakym Tonym Judtovi, dej s ním řeč a že ho pozdravuju. Kytka mi přivedla na jeho stopu přes Timothyho Snydera, jeho žáka a taktéž kritického filosofa XX. století. Už měsíc nečtu nic jiného. Úplně mě dostal. Myslím, že to je přesně Tvoje krevní skupina. Dozvíš se možná od něho, že toho máte hodně společného.

13. 3. 2014 Ahoj Květo,
     děkuju velmi za pozvání na pietní sportovní víkend, považuju si. Akce se nezúčastním - vše se nedá stihnout! Není v tom, prosím Tě, žádná povýšenost z mé strany, ale nelze stihnout všechno, mám kapacity naplněné, spíš bych i nějaké kontakty a akce potřeboval ubrat. To tedy je problém obecný. Speciální je pak ten důvod, že navíc ještě ve stejném termínu jsou Kolozpěvy - memoriál Pavla Strejce, který punktuje Tomáš Čechtický. Tak mě omluv. Na Míru myslím tak jako tak docela často, stejně jak Lady je tu s náma, co jsme ho (je) měli rádi. Pozdravuj Jirku! Klája

20. 7. 2014
     Dneska má přivézt Monika Alberta na prázdniny. Připravuji vysloužilý traktor, co jsme dostali od souseda a ten jej zasejc kdysi přivezl od nějakého žabožrouta. A teď jej bude šoférovat Bertík. Zbývá přiheftovat světlomet a elektrický naviják z jedno starého Land Rovera, abychom překonali i direttissimu nad chalupou a to i za bezměsíční noci. Ale s tím už mi pomůže. Budeme tu mít ještě tři odložené kukaččí vrstevníky, aby měli partu. Mám za úkol je naučit vrh sekyrou a nožem do dveří dřevníku a i mnoho jiných pro život nezbytných disciplín, ve kterých jsi vynikal. Kytka jim bude vyvařovat. Objednal si vošouchy, o kterých jsem mu vyprávěl. Budou již z našich brambor. Tady v kraji se jim říká halušky, ale s těmi od Spiše co jsme si dávali vždy po sestupu z hřebene Tatranského v denním baru ve Starém Smokovci, nemají společného ničehož. Budou takové, jako nám dělal na litinových látech děda na Hrádecké, s česnekem a majoránkou a taky babiččino jahodové knedlíky z těsta kynutého, s tvarohem, polité řádně máslem. Vše domácí provenience. Bude-li pršet, uspořádáme šachový turnaj s těmi velkými figurami, co jsme vyřezali s Ladym. Královny mají po zlaté korunce, co jsi mi nasazoval ještě v Plzni a předloni naráz obě vypadly.
     Spát budou v kamrlících Tomáše a Terky, nebo venku. Každé ráno je za svítání vyženu na dubová prkna nad bazénem na „vítání slunce“, „bzukot čmeláka“ a několik dalších jogínských ásanů.
     Jinak právě vypomáhám na výškových pracích. Půjčili my profi sedák do kterého se hodinu nasoukávám a večer zas z něho vymotávám. Je to paráda. Z té Rovenské střechy rozhled na Trosky i vrchol Kozákova a hnedka vedle kopule malé hvězdárny, co se přes noc vždy někam otočí. Oprášeno umění jak zašíti se za komínem a vyhřívat kosti staré. A co teprv když se náhodou poštěstí propadnout se prohnilými prkny mezi vosí hnízda, pavučiny a spoustu klenotů a někdy promáčeným rákosovým stropem rovnou až do koupelny s právě koupající se blondýnou, co nám z noční v pekárně pravidelně nosí čerstvé rohlíky. Dole po silnici vybrané až na šutr jede pravidelně kolem sedmé dusadlo, něco jako malý parní válec s bodlinami na kovových válcích, bez páry ale zato s dálkovým ovládáním, následováno svým šoférem. „Taková pěkná hračka.“ Hulákám na něho dolů ze střechy. „Hezká ale pořád nám někdo nadává, že se mu třese porcelán a křišťál v příborníku. Nemají nás moc rádi.“ Parťáci mi za tenhle šolích zase vypomůžou se stavbou včelína. Cestou přes kopec domů koupím vždy něco pro naše včely. Protože ulice vede na potvoru rovnou kolem Včelařských potřeb. Třeba mateční mřížku, smeták nebo dýmník.
     Trh práce na Semilsku počátkem druhého desetiletí toho nového tisíciletí, ke konci té vleklé krize stojí za pendrek. Ukrajinec makáč vysokoškolák se dvěma doktoráty, za osm pětek na hodinu čistá ruka, Polák za kilčo a mladý Čehůn s výučním listem a papíry na bagr až stovky dvě, ale zdaněné. Finanční auditorka u KPMG čtyři. Penzista brigádník za kila půl.

25. 7. 2014
     Ahoj brachus, tak tedy v polovině měsíce července, právě dobou tou co dozrává rybíz černý, josta už pomalu končí, angrešty a borůvky kanadské jsou v plném proudu a jablka letňáky jsou teprve v očekávání. Tak tou dobou k nám přiharcovala sqadra čečetek Janatovic od splavu v Bořkově, toho za špitálem a Albert s Monikou až z hradu Pražského. Stavení se zaplnilo po střechu. Albert s Jindrou si zabrali Tomášův kutloch, krapet rozmazlená Zdenička celé letiště v Terčino a Karlík kanape v kuchyni. Ten nejmenší z pletených P3kových košíků si zabrala asi týdenní načepýřená kukačka, co spadla ze střechy u Boga. Kytka zajela rychle kolmo do Semil na rynk pro červy. Pustil se do nich ale hnedka Petr jako do jednohubek a to stál kus dvě voči. Kukaččí robě dostalo po prvé přečkané noci u nás zbytku žížal z kompostu a much masařek z kadibudky a jméno Alex po řádném hlasování u snídaňových palačinek s jahodovou Květíno marmeládou. U paty špalku s kovadlinou se povaluje zablácená lopata z prvého pokusu o průnik do zasypané třicetimetrové štoly hnedka nad chalupou, tou s dokonalým kamenným stropem. Oprášeni byli pióni, peóni i pěšáci z ostrovů Velikonočních i další šachoví protagonisté svezení za půl prošlého století z celé zeměkoule a částečně i vyřezání v Nedvajzu ze dřevin vzácných, nazelenalým zimostrázem počínaje, černým ebenem Ceylonským konče. Karlík přitáhl tahací harmoniku ze stejně černého dřeva, za kterou jej je ho sotva vidět. Prvou cyklovýpravu hnedka při pondělku, co jsem ještě vypomáhal klukům na střeše v Rovensku, tak tu vedl Jindra pod hradem Košťálovem na tamní studené koupaliště. Zdenička ještě nepřišla na chuť brzdám a vybabravši se z prvé dosti hluboké louže pod božími muky, pokračovala již dále po svých.
     Až teď jsme se dostali ku compu, neb od noci lije jak z konve. Doufám, že nebudeme nuceni kvůlivá tomu slejváku odpískat dnešní bojovou hru na kterou se hlavně Bertík stále vyptává. Vycucnutí přetékající senkrovny, neboli žumpy, do od včera vyhloubené pasti na slona v kompostu a hod sekyrkou na cíl. Samé pro přežití nezbytné dovednosti. Večer po návratu, jak jinak než-li kolmo ze snobáckého golfu od Erbaníků a večerních telecích řízcích s bramborovou kaší s naším šnitlíkem a právě natrhanou cibulkou, byly opět šachy a film z filmotéky. Sedm samurajů. Zdenička ještě moc nezvládá brzdy, štěstí, že většina sjezdů končí v měkkých kalužích. Večerka o půl jedenácté. Ten následný skautský tábor za Náchodem nevypadá na webu vůbec špatně, jen fungl novou Planetu opic díky němu, v mísním Bioilusion Albert nestíhá.
     Bertík, Tonda, Zdenička, Kytka, Karlík, Jindra a Jirka.

P.S.
     Hnedka jak za nimi zapadly dvéře, tak jsme oba s Kytkou usnuli a spali snad celý další týden. To Ty ale jako dávno již dvojitý děda jistě znáš.

Od Alberta přišel z tábora jediný pohled s optimistickým poselstvím, které nezapře Tvoje geny:

     JE TO TADY HROZNÝ!
     PŮLKU DNE HRAJEME BLBÝ HRY.
     JÍDLO JE DOBRÝ, ALE ZBYTEK JE HROZNEJ!!!
     V TÝMU JSEM S HROZNÝM DEBILEM!
     KAŽDEJ DEN SE POŘÁDNĚ NEVYSPÍM!
     MOBIL MÁM VYBITEJ A NEMŮŽU HO DOBÍT!
     KAŽDEJ DEN SI PEČLIVĚ ZAZNAMENÁVÁM.

     22. 10. 2014
     Ahoj brachus, včera jsem byl na zubech u Dana Navrátilů (spoluzakladatele Stomatologické komory a hlavně našeho parťáka na té velké pouti Marokem) a básnil něco o malém jezeře kousek od Prášil a zaboha nechtěl prozradit kde je. Ale zato mi zapůjčil svůj deník, z vašeho společného treku kolem všech Annapuren. Mám ho nafotit pro Tvého Bertíka. Hezké počtení, namasté.
     Tady včera dokončeny konečně okapy na kůlně, jeden 16 ti metrový na západní stěně chalupy otočen tak, aby tekl na druhou stranu, na jih. Za pět minut dvanáct. Od té doby leje. Kopu ještě základy pro ztracené bednění ochranné zdi oproti severnímu svahu, ale už pod střechou. Písek na betonáž přivezli předevčírem. Na armování postačí trubky ze staré studny. Oplechování komínu Květíno kachlových kamen ve sklářské dílně na zimu řádně utěsněno silikonem. Včerejší orkán byl asi jen na Šumavě. Neodnesl Vám střechu?
     Dnes je na pořadu dne krouhání a šlapání zelí. Ve větším kamenáči je už 11 kg bílého s kyselými pláňaty a kmínem na desátém schodu do sklepa. V menším bude červené, ve stejném složení. Opět nestíháme. Kamna nevymetena. Rybník nezazimován. Teplovzdušné panely nenainstalovány. Včelín nestojí. Ale všude kolem chalupy schnou metry fošen dubu, jasanu, třešně, vejmutovky a smrku a ještě hafo smrkových trámů na včelín. Zítra musíme zajet pro 3 pytle brambor, vedle fůry pískovce, plat za odhad starožitností.
     U Boga jsem včera kácel olši o průměru 55cm u paty. Padla nachlup těsně mezi nový ovčín a garáž plnou solárů. Jen s pomocí dvou klínů, bez jištění lanem. A ještě jsme betonovali do noci bazén s přepadem. 40 kW výměník ze solárů. Příští týden chce ještě stihnout trámovou konstrukci a zastřešení, stejné jako mám u kůlny.
     Pro dnešek vše, Kytka mě volá na šlapání červeného zelí, prý na kurděje dobrého.
     Jirka

     20.12.2014 rychle prosím tě zaskoč k hlavní bráně. V noci na dnešek se tam k Vám vypravil Reezees, ať mu tam nedělají ňáký obštrukce. Řekni tomu u brány, že je to člověk bóží. Někdo mu nakukal, že prý Vám tam nahoře má snad chybět třetí do mariáše. Asi už tam tluče, tak ať dlouho nečeká, víš jaký je to camprdlín, hubeňour, ruce jako hůlčičky servírované k delikatesám v čínských hospůdkách. I když nevím nevím, máš tam už Ladyho a toho Dána Honzu Šnábla. Wikipedie se ale zmiňuje i o nějaké čtyřce.
     Jirka

     27.12.2014 Pořád ještě kejsnem v Praze, neb se jedeme devětadvacátého rozloučit s chudákem Reezeesem do Plzně na krchov. Ze států přiletí Sťopíci, z Londýna Douglas, Barcaláci z Baselu a mnoho dalších. Pak se jde k Havránkovi. My pojedeme do Plzně s Kytkou a Hadem.
     Včera tu byl Albert s Monikou na kachně. Je z něho pěknej a chytrej kluk. Měl bys z něho velikou radost. Promítaly se filmy z té minikamerky SONY, co jsme spolu v dvaadevadesátém kupovali u žida na Times Square a o dva roky později nám ji ukradli Maročtí lapkové v tom cedrovém lese plném opic. Tam jak jsi chěl spát dál od ostatních geologů. Velký úspěch u Alberta měl tvůj let na rogalu z Kozákova a zimní cyklistická výprava na Antýgl i Železnej muž do Prášil, kde na ostrůvku v Křemelné děláš dycinky oheň na buřty.
     U Vola byl i Vašek ale jinak to bylo trochu smutenka kvůlivá Reezeesovi. Rozdali jsme jmelí a spěchali domů. Soňa s Tomášem připravovali kapra, Honza nějaké kulaté knedle a všichni se zbláznili a přinesli svoji verzi bramborového salátu. Měli jsme tu babičku a následujícího dne po Štědrém dnu přijeli Plzeňáci. Dva z nich jsou vegani, tak Kytka pořád jen kuchtila.
     Ale pěkně popořádku. U štědrovečerního dlouhého stolu nás bylo v naší velké kuchyni sedm. Ti na bocích by se museli nadechnout, kdyby někdo odnaproti chtěl náhodou vstát ale u štědrovečerní večeře se u nás přece vstávat nesmí, takže to nevadilo. Po večeři rozdal Honza zpěvníky koled a doprovázel nás na kytaru. Přitáhl zesilovač a bedny. Pak Terka rozdávala dárky z pod jedle. Následovalo lití olova a pouštění loděk z ořechů a házení škrpálem. To jen pro holky, zda půjdou z domu. Krájení jablek babka zavrhla, v obavách, že tam objeví křížek. Filmy šly ze staré osmičky na lajntuch na okně. Ne samozřejmě je vše dávno na externím teráči. Jirka

     30.12.2014 Včerejší cesta do Plzně na pohřeb byl krapet horor. Hromadná bouračka na dálnici, hromady sněhu bránily předjíždění. Teď se jen přemlouvám, že by už bylo na čase vyrazit z tohohle krásně vyhřátého brlohu do Nedvajzu, kde jistojistě nevyjedeme kopec, a káru máme po střechu nacpanou nesmysly. Drž nám s Tondou palce. Bude zapřažen, coby pes tahací. Jirka

     20.3.2015 Ahoj Bertíku, dík za zprávu o virech. Budu si dávat bacha a upozorním všechny v našem údolí. Měli jste v Praze už jarňáky? Přijeďte s maminkou k nám, nebo ať Tě posadí na autobus, já Tě tu vyzvednu. Rád bych si s někým zahrál ty velké šachy. Tetka Květka nechce hrát. Dávám dohromady ten starý traktor, někde mu pořád teče olej. A nezapomeň, dnes v 10:45 vrcholí zatmění slunce. Koukej se ale skrze starou disketu, jako onehdy Terka, nebo hodně začazené sklo. Tonda a Jirka

     24.3.2015 Ahoj Dalibore, nezapomeň dnes zapálit Mírovi svíčku. Jsou to na fous přesně tři roky.
     Jak je v lázních? Kolik denně procedur? Máte tam kola? Jsem tu jako slaměný vdovec čtrnácte dní sám, tedy přesněji abych nelhal s Tondou a dnes máme ještě na starosti kozy, ovce, kachny, Indické běžce, slepice, kočky a morčata u sousedů. Ve funkci takového šafáře a jeho pomocníka. Oni cvičí někde jógu. Kytka mi tu navařila kotel polévky. Na každý den jeden vrchovatý talíř. Ve sklepu na sedmém a osmém schodu, v zelňácích u dna bylo ještě dostatek zelí bílého i červeného. A odjíždí s dětmi do Francie na lyže. SolarVent hučí od rána jako čert. Svítí tam u Vás taky tak? Konečně se nemusí už celý den topit. Včera jsem ty včelky neměl ale ještě otvírat, dnes ráno bylo pod nulou. Tráva už roste jako blázen. Erbaníci mi přivezou malou sekačku s pojezdem, takovou dámskou pro Kytku, co měli na předvádění. Dnes mám v plánu vyměnit potenciometr v nožním akcelerátoru. Pedál by měl frekvenční regulací řídit otáčky třífázového motoru 750W u hadráku-leštičky ze Škodovky. Nemám ten cit při leštění, často mi vytrhne celý leštěný předmět z ruky a už ho nikde v tom bordelu nenajdu. Co ten Tvůj kamarád s prostatou, už je doma z nemocnice? Jirka

     2.6.2015 Ahoj oba, co takhle trochu adrenalinu s námi dvěma http://www.rockyclub.cz/TOstrov.html Jirka

     Ahoj Jirko, moc Ti děkujeme za nabídku. Až se mi srdce sevřelo, když jsem si prohlídla fotogalerii.... bude to určitě perfektní! Ale neuvěřitelně v nachlup stejném termínu = 6. - 13. 9. má Albert s novou školní bandou adaptační kurz v Peci pod Sněžkou. Tak škoda, ale tajuplný ostrov si budete muset užít sami ve dvou. Doufám ale, že se nám podaří se do té doby ještě setkat - asi určitě to už nevyjde v červenci - Bertíka jsem teď nechala u mamky v Rožmitálu a sama jsem musela do té pražské pracovní výhně. Příští víkend se vrací zpět do Prahy a 2 týdny bude frekventantem příměstského hasičského tábora u nás v Loretánské, který se mu loni tak líbil. Pak odjede na pobytový tábor /též vyzkoušený loni u Náchoda - přes loňskou počáteční nechuť se rozhodl pro repete :-)/ Vrací se tuším 13. 8. a tak snad někdy potom bychom Vás mohli navštívit na chaloupce, pokud to bude možné a nebudete mít jiné plány či n&aacut e;mitky... Do té doby snad uskutečníme alespoň nějakou telefonickou či mailovou kontaktáž, doufám. Zdravíme Vás všechny, kdo je k mání, užívejte si krásných dnů a těšíme se naviděnou! Papa Monika

     Ahoj Moniko, dík za info a je to škoda. K našim plánům a návštěvám v nejbližší době. Tom se Soničkou tu budou 10.-12.6. Terka s Honzou 22.-26.6. A v druhé polovině srpna příprava našeho bytu v Biskupcovce na Terčino dvojčata. Jinak volno. Těšíme se na Vás oba. Potřebovali bychom jako sůl pásáka a pasačku ovcí, jedné kozy a indických běžců za stravu a nocleh. Jirka

     6.říjen 2015 Terka si už chudák nemůže sama ani tkaničky zavázat, neb to má už za pár. Na rozsypání je každým dnem.

     9.říjen 2015 Spěcháme do Prahy. Terkule právě odjela sockou doprovázena Honzíkem do Podolské porodnice. Jdeme se raději projít do večerní Prahy. To čekání je nekonečný. Ne úplně náhodou zabrousíme až ku Svatému Kříži Na příkopech. Nejprv prosba před turínským plátnem. Je to na mě, neboť Kytka svoje přáníčko letos už vypotřebovala. „Není to náhodou řád Piaristů?“ Ptám se Kytky, která si kdysi špendlírovala školení PIS a tudíž je nejchytřejší. Nikdy jsem se tohohle kostelíku vlastně nevšiml a je téměř jisté, že jsem nikdá dovnitř nenakoukl. Skleróza je ale skleróza. Začnu být pro sichr raději pověrčivý. Po šesté ranní, po čtrnáctihodinovém maratonu, konečně MMS šťastné mámy se dvěma uzlíčky.

     10.říjen 2015Tak už jsme tady!!!“. Bertík se stal na své narozeniny strejdou. To je velká zodpovědnost.

     Všem na vědomost se dává, dva včelaři se hlásí do rachoty. Tak jsem už taky jako Ty dědek a taky dvojitej. Možná krapet pomohla i ta restaurovaná pička dřevěné černé madony z Toga, co se houpe na metrovém kyvadle našich domácích věžních hodin na kredenci v kuchyni, té co jí pohoršená Kytka, hnedka jak ji dostala, udělala drastickou obřízku. A ke všemu má dnes narozky i Tvůj Bertík. Budou to napříště slavit dohromady. On coby důležitý strýc a jeho čerstvě vyfasovaný synovec a neteřinka. Dostal je vlastně k dvanáctým narozeninám. Krapátko v ksichtíku pomuchlanej a vorvanej Kryštůfek havíř rubal ségře cestu ven celých patnáct hodin a ta s vyleštěným liftem vykoukla a vyklouzla za ním hnedka po čtyřech minutách.

______________________________________________________________________________________________________________

31.prosinec 2015 Ahoj Jirku, už asi pátý rok žijeme na chalupě v Chyníně, to je mezi Spáleným Poříčím a Lnářemi. Marta je v důchodu už nějakou dobu, já teď od června. Je to nesmírná úleva, dělat psychoterapii byl pro mě očistec. V příštím životě budu truhlář nebo tak něco. Syn Matěj žije v Praze, se ženou a dvěma dcerami, třiapůlletou Žofií a půldruharoční Ninou. Naše Klára žije v Mongolsku. Vystudovala Mongolistiku a tahle země je pro ni zřejmě důležitější než Česko. Podařila se nám věc, o kterou jsem v Praze marně usiloval. Během těch pár let, co tu žijeme, vznikla báječná síť kontaktů s velmi různými lidmi v okolí. Od akce k akci, přes sázení stromů, návštěvy čajovny nebo různ&ya cute;ch výstav, koncertů až ke zpívání koled nebo setkání u májky. Marta vede obecní knihovnu v Železném Újezdě a pravidelně promítá filmy z fondu festivalu Jeden svět. Vedle toho se vídám s lidma ze starých dob, s Tomášem Čechtickým, Jirkou Bláhovcem, Pepíkem Holým. Nebo s Jirkou Vyhnálkem - za tím jezdíme do Francie, do Beauvais, kde pracuje jako anesteziolog. Jednou za rok se vidím ještě s dalšími ze starého společenství (Járou Slípkou, Liborem Heidlerem, Ludvou Neubauerem, Jirkou Slívou...) v Huti a na Kozelce. Trochu se ještě i leze. Za necelý týden letíme s Ludvou a Tomášem do Afriky - chceme zkusit Kilimandžáro. Pozdravuj Květu, mějte se moc dobře. Klája

27.leden 2016 ... jsem šestej den doma. Tak abych vás odškodnil, pár slov k výstupu na Kili:
     Noc před výstupem jsme trávili v Barafu campu ve 4550 metrech. Kamenitá pláň s hranou nad propastí (a hajzlem na téhle hraně). V téhle výšce už téměř žádný rostlinstvo ani zvěř, jen ty veliký vrány, co člověku skoro vlezou do batohu. Chodíme už docela nabalený, a ve větrovkách a dvojích kalhotách i lezeme (asi v půl devátý) do spacáku. A se stilnoxem v hlavě.
     Budím se v jedenáct. Kapky na stanu jsou zmrzlý, ale víc než dva pod nulou asi nejsou. Dáváme ještě čaj a jdeme. Ještě musím říct, že v táborech je, podle našeho šéfa Martina, dost prázdno, možná stopadesát lidí, jindy prej je jich tu i přes tisíc. Odliv zájmu je dán terorismem a ebolou. Přitom ebola je odtud dál než Praha a Tanzánie je vcelku klidná, přátelská.
     Jdeme s čelovkama, dívám se do země, moc se nerozhlížim. Černý vůdci hledí na to, aby se šlo pomalu, aby nedošel dech, POLE POLE, pomalu pomalu, říkají pořád dokola. Asi po půl kilometru cesta začne slušně stoupat. Mírně se zadýchávám, na Meru jsem to měl taky. Jdu automaticky, nemyslím na to, co bude, netěším se ani nemám strach. Trošku pod tlakem jsem, Holý, než jsme jeli, se nechal slyšet, že já na Kili zůstanu. Na druhou stranu už na Meru Ludva říkal (a Ludva je autorita), že je stoprocentně přesvědčenej, že Klája na Kili vyleze. Měli bysme bejt nahoře za úsvitu, je to tak vymyšlený. V kapse mám tyčinky a v báglu vodu. Večer nám všem šmakovalo (černoši nás krmí opravdu dobře), smáli jsme, kde to Martin vzal, že v těchhle výškách už člověku nechutná. Neřeknu vám úplně přesně, kolik nás jde nahoru, bez Vládi Petříčka, kterej si zlomil ruku ve sprše na Miriakamba Hut na Meru, je nás bílejch dvanáct plus tři nebo čtyři černý guidové. Je mi zima na ruce, mám prstový flísky a přes to palcový návleky s membránou. Trvá dvě hodiny, než se mi ruce prokrví. Je jasno, dole v hloubce několika kilometrů svítí světla jako takovej světelnej poprašek.
     Asi na půli cesty na mě nenadále přijde sraní. Sháním papír, ale nemůžu najít. Kolega Venca mi dává pár lístků. Kvapně si to odbudu za kamenem a jdeme dál. Bolí mě záda - což je věc, která mi pobyt v Africe do značný míry znepříjemnila. Děje se mi to i za normálních podmínek - když držím záda nějakou dobu v jedný poloze, třeba při sekání dřeva, začnou mi svaly kolem páteře a mezi žebrama protivně bolet. Měl jsem to i na konci cesty do Santiaga. Bolí mě i teď. Tak jsem to za chůze trochu rozcvičoval, ale v týhle výšce je už každej pohyb navíc na obtíž. Jak cesta pokračuje, vracejí se ty potíže, co jsem měl už na Meru: i když jdu pomalu, srdce mi buší jak při nějakým sprintu a po dvaceti třiceti krocích musím zastavovat a dodýchávat. Jdu kus za ostatníma, šéf Martin se mnou, ujišťuje mě, že je to dobrý, ať si dávám pauzy, jak chci dlouhý. Dodatečně se přiznal, že jsem byl jeden ze tří, o kterejch si myslel, že nahoru nevylezou, že to otočím a vrátím se do tábora. Klája by spíš umřel, než by se vrátil, uchechtával se Ludva (nebo Tomáš?). No, voni mě znaj, Martin mě nezná. Tak jdeme, cesta furt dost strmě stoupá, když se podívám nahoru, vidím nezřetelně nějakou hranu, ale jestli je padesát, nebo čtyřista metrů daleko, to nepoznám. Pak, asi ve tři v noci, začíná to nejhorší. Úporná potřeba usnout. Myslím, že jde spíš o hypoglykémie než problémy s výškou. Únava, nevyspání a chybění cukru v mozku. Měl jsem to už kdysi na Jizerský padesátce. Chce se mi strašně spát. Usínám na každým kroku. Musím se hrozně soustřeďovat, abych neupad. Jak se zastavím a opřu se o kámen, už spím. Martin mi dává nějakou tyčinku, žvejkám jí půl hodiny, nemám vůbec žádný sliny, nemůžu polknout. Martin mi dává napít svou vodu. Okamžitě vrhám šavli - přesto, že mi blbě nabylo. Fyzicky nejsem unavenej, moh bych utíkat - ale hlava. Jak bych byl totálně ožralej, vyřízenej po stránce pozornosti a koordinace pohybů. Jsou to muka svýho druhu, boj o každej krok. Ale neřeším to a jdu dál. Pak už se cesta trochu vyrovnává, Martin říkál něco jako "posledních stopadesát metrů", ale stejně jdeme jistě ještě hodinu nebo víc. David Walowicz, dětskej lékař, popisoval ty poslední metry k Uhru Peaku. Měl džípíesku, ta mu ukazovala, že musí ujít sto metrů. tak on šel a šel a šel, šel hrozně dlouho. A podíval se a zjistil, že ušel deset metrů. Tak to já jsem neměl. Nahoře už mi bylo líp, už jsem viděl, jak se kus přede mnou lidi houfujou, asi už na samým vrcholu. Šel jsem svižnějc, došel jsem Tomáše. Nevím kolik bylo, první z naší party došli nahoru čtyři minuty po šestý. Slunce začalo vylejzat nějak po čtvrt. Měl jsem na zřeteli, že nesu ty vlajky Vládi Petříčka a fotku jejich elitního klubu.
     Elitní klub se jmenuje Zlatá Praha - podle povídky Bohumila Hrabala. Ten byl taky členem. Vláďa Petříček, co si zlomil ruku ve sprše na Miriakamba Hut, když si šel vyprat spoďáry a triko, je kormidelník osmiveslice, pětinásobnej vítěz Primátorek, dvojnásobnej medailista z olympiád a trojnásobnej z mistrovství světa. Tak on chtěl, aby tam ty jeho klubový relikvie byly vynesený a vyfotografovaný. Tak jsem je rukama, už zase zmrzlejma, dobejval a dobil z batohu a drželi jsme je před tou slavnou cedulí, na který nám blahopřejou, že jsme na nejvyšší hoře Afriky a na nejvyšší osamoceně stojící hoře na planetě vůbec, a Ludva to dokumentoval. Ludva podával neuvěřitelnej výkon (nahoře byl v tu chvíli nejstarší) - nejenže křepce vystupoval vzhůru, ale ještě běhal kolem a fotil.
     Sebral jsem pár kamínků jako suvenýry, ale neměl jsem na to je nějak vybírat. Chvíli před půl sedmou se stala podivuhodná věc. Slunce vstávalo z mraků za Mawenzi. Mawenzi je přízračná, dramatická, nádherná hora na východě, asi deset kilometrů daleko. A jak se slunce dralo z těch mlh, najednou ozářilo oblaka nad Mawenzi. Jako kdyby vyšlehly plameny nebo došlo k výbuchu, ohnivý hadi se tam kroutili na černým pozadí až někam do půli nebe. Ale já jsem to nějak propás, viděl jsem to až na fotografii. Asi jsme zrovna s klukama obdivovali ledovce.
     Několik lidí pak přiznalo, že nahoře zaplakali. Já neplakal, ale když jsme se tam s Tomášem objali a Tomáš říkal něco jako že se to teda podařilo, tak jsem taky cítil ten stisk za prsní kostí.
     Tak tolik velmi zběžná reportáž z výstupu na Kili. Fotky budou, i když z vrcholu ne moje, mně baterie v Nokii vydržely vždycly jenom do půlky výstupu. Takle se vynořilo Kili jednou ráno, když jsme se vraceli z Mt. Meru. V reálu to bylo ještě o něco lepší, ten sluneční pruh úplně zlatej, nebe měkce barevný a dolů hluboko. A ta širokoúhlost! Afrika je vůbec hodně širokoúhlá.
     Ahoj Václav/Klája
Na certifikátu, který jsem po výstupu obdržel, jsem jmenován Václav Klája Kočka. To proto, že mí staří přátelé Ludva a Tomáš mi jinak než Klájo neřeknou. Ke konci výletu mi tak už říkali všichni mí (bílí) partneři.

     A Tomáš Čachtický to hnedka musel hodil do Instinktu.
     ... v pohodě spíme, aklimatizace na Mount Meru a pomalé dobývání Kilimandžára dělají své. Padá sníh s deštěm a vítr pěchuje do sedla mraky. Večer však svítí hvězdy a nosiči servírují do stanů horký čaj. Voda v umyvadle před obvyklou ranní očistou (je to fakt výstup v koloniálním stylu) zamrzla a led je nutné rozbít pěstí. Vyrážíme o půlnoci. V černočerné tmě nad námi se vine řádka světel. Jsou to čelové lampičky Norů, za námi stoupají Kanad'ané a Američané. Nory docházíme, na strmé stezce mezi balvany nám dělají místo. „Pět tiSíc metrů,” hlásí Martin. Potmě to odsýpá. Sto výškových metrů každou půlhodinu.
     Po pěti hodinách se do nás na hraně kráteru opře vítr. Teprve odtud jdeme sněhem, ledovec vlivem oteplování valem ubývá. V ledovém pátém patře hory panuje osmistupňový mráz, ale prý tu může být i minus patnáct. Na nejvyšší bod Kilimandžára Uhuru Peak (5895 m) přicházíme po šesté. Právě vycházející slunce ozáří mraky zespodu a vytvoří iluzi zlatého výbuchu. Mám v očích slzy. A nejsem sám.
     cechticky@instinkt-online.cz

     U Zavěšenýho Kafete 2016 s našimi dvojčaty

     17.červenec 2017 Za hodinu jedu pro Bertíka na autobusák. Přijede letos, už jako velkej chlap sám, bez mámy. Protože se před více než jeden a půl rokem stal hned dvojitým strejdou a bere to nesmírně vážně, máme v plánu tesařinu houpačkového a skluzavkového centra pro Terčina dvojčata. Plac s výhledem na hřebenovku Kérkonošskou a velikány její srovnal minulý týden Bogobagr a za ten dobrý skutek utopil pásy v blátě při krátké, ale vydatné průtrži vod nebeských. Zachránit ho ale hnedka přijel krapet větší traktor ze statku nad námi od Krulišů. A protože ke všemu zrovínka v těch dnech přibyl bagristovi na hrbu čtvrtý křížek, vyfasuje za týden Bogo od Kytky za tu rachotu návod „jak neskočit na špek tyranům“ od nějakýho Timothyho Snydera. A to se může, a nejen Bogovi, dycinky šiknout.

     Z protějšího svahu za potokem dotáhnuto čtvero štíhlých dubových soušek. A po obědě pod červeným slunečníkem u stejně červeného čaje a mramorované bábovky od mámy Moniky až z daleké matičky Prahy vezené, samozřejmě s Květíno čerstvou červenou marmeládou matlané, namalovány plány toho dubového monstra připomínající spíše obléhací stroje musulmanské.
     Rána následného se na přání váženého hosta podávaly palačinky s rozhňácanými kanadskými borůvkami, černým rybízem a jemným řeckým jogurtem, samotným tímto uklohněné podle recepisu z Babiččiny kuchařky. A to rovným dílem pro celé osazenstvo poustevny sestávající ze třech chlapů, dřevorubce Alberta, myšilova Edy a kronikáře Jirky.

     18.červenec 2017 hnedka po ránu lukulské palačinkové hody za samozřejmé účasti sousedovic Šimona a jeho němého malého bratrance. Vysoko vyhazované palačinky zdobeny právě natrhanými malinami, kanadskými borůvkami a černým rybízem velikosto třešní. Toho roku se urodilo jako snad nikdy. Máma Šimona nás na revanš pozvala na opulentní oběd.
     V naší traktorové autoškole nácvik couvání s vlekem po staveništi. Bertík unešen podmanivým brbláním náladového dvouválce. Občas si ten jeho oř postaví hlavu a pro samozápaly vzdoruje i pokusům o zastavení. Hydropřevodovka jeho, se statečně brání všem kiksům a přehmatům šéfíka greenhorna. Poučuji učenlivého synovce svého. Čumák traktoru nutno zaparkovat do kopce neb se mu dosti hladce šoupati nechce, tedy nevrací se jehla v trysce benzinu, solenoidem otevíraná, na vstupu do karburátoru. Naopak start je lepší z kopce a to pro ten nový větší dvouválec, který dostal žlutý Ludvík Bernard k dvaadvacátým narozeninám, co to hrdlo karburátorové má na čumáku o fous výše a dno nádrže na benzín na to není stavěno. Tyto dva rozmary jde obtížně skloubit a vyžadují značného fortelu a trochu maggi v prackách při tlačení tohohle tunového bazneku. Parkovat na noc se zasejc doporučuje dycinky v depu jeho kůlny, poblíž hadice kompresoru, neb mu dozajista do ranního kuropění ujde alespoň jedna pneu a baterie jeho se také dožaduje obden dobít, neb magneto i pro dobíjení sloužící, měl ten, na věčnost odebravší se jednoválec nějaké jiné, dřevní ale pamětníci tvrdí, prý funkční. Tak tam zbůhdarma plandá jeden červený kablík snad buzení a není k čemu připojit.

     19.červenec 2017 pro změnu ještě zdravější hotdogová snídaně nežli dne předešlého, s pažitkou a kečupem.

     20.červenec 2017 zásoby docházejí. Poslední skrojek bábovky od bábrlinky z Brd. Poslední dva zapomenuté párky, které ale není do čeho uplacírovat, neb poslední rohlík padl za vlast už na večerní horké psi a hotdokovač smutně kouká z kredence. Půl zelňáku kameňáku na sedmém schodu do sklepa a něco brambor tamtéž. Ještě zbyla patka tvrdého chléba pro ovce, vyškvařené sádlo a co zahrada dá. Přes cibuli a okurky až po kanadské borůvky a černý rybíz. Co nám snad omylem nechali přežraní slimáci španěláci. A my na ně na oplátku každého večera trestnou výpravu punktujeme. Krapet z toho čiší xenofobie a nebojím se to říci přímo rasizmus, neb ty české s chaloupkou ke kraji silnice a cesty děti naše přenášet učíme a i jinak je hýčkáme.
     Možná se ve spíži vymete krapet mouky a dvě vejce na palačinky ale pro mléko nutno ke krávě. Není ale čas, včera se tu stavěl Ruda Bouzků, že by prý měl dnes čas na náš traktor. A po včerejší malé epizodě s vosím štípancem máme skluz i na dodělávkách ve včelíně. Snad se poštěstí a k někomu se pozveme na oběd.

     21.červenec 2017 návštěva u jednoho človíčka renesančního a celodenní bastlení sekacího zařízení žluťáska z vinic žabožroutích, by požalo naše latifundie rozlehlé. Po nekonečně dlouhé době čekání na tuto kardinální operaci, poztráceno jemu bylo nejedno důležité kolečko, mačeta, či šteft. Vše ale do večera na dvorku mezi rozdělanými vírníky našlo se, i když asi traktůrkům tamtéž taktéž čekajících jednou chybět bude. A stihlo se i smontovat v posledních paprscích slunka zapadajícího.

     22.červenec 2017 hnedka za ranního kuropění, nalačno, přesun rovnou z duchen, naboso mokrou trávou, po kačírku masírujícího chodidla, alejí kanadských borůvek, na dubové plató, na vítání slunce. Nezbytné jogínské všeprotahování, skok do ledové vody, co nastartuje nový den i když se vzpírá. A hned zpět do duchen. Hélios, syn Titána Hyperíona a jeho manželky a sestry Theie (tehdá si na nějaký incest nehráli a taky na to dojeli, převálcovali je ti dnešní rádoby bohové, kteří jim ale nesahají ani po kotníky) startuje filtraci pískovou, solárním panelem bogo-motor z polámaného invalidního vozejku roztočí na fous přesně pět minut po půl osmé, kdy se ohnivý kotouč jeho nad koruny sosen na protějším hřebenu vyhoupne. A je to jedna vzácná příležitost i vzácné místo, kdy a kde můžete sluneční svit slyšet na vlastní ušiska. Jedno z mála míst, možná zatím úplně jediné, kde je namouduši slyšet slunce. A to dík páru běžek, o který je ve svahu opřen solární bogo-panel. Lyžníkové to výstroje nějakého zhrzeného zhýčkaného běžkaře a to pro malicherný nepatrný kousek ulomené hrany, odložených a opřených o naši popelnici v Biskupcovce. Takových podobných artefaktů zachráněných mojí Kytkou nebo mnou, slouží v naší domácnosti povícero, nestydím se přiznat přímo přehršel. Od dubových hokejek dnes už ve výslužbě, podpírajících kmínek Arónie NERO i dalších stromků ovocných, přes ještě stále funkční skateboardy, vhodné pro stěhování velkých šutráků až po komplet sklenek hořčičného servisu pamatujících ještě socík za časů hlubokého totáče a dnes ozdobu nejednoho načinčaného příborníku. Po perném dni proflákaném v Jilemnické cukrárně večerní trachtace. Máma Monča naložila flákotu již v Praze, v ruksaku dovezla a řádně uklohnila. Ugrilována byla na Květíno lufťáckém, snobáckém grilu, zlidštělém naštěstí jedním litinovým látem, řádně prorezlým a to přímo na zápraží, neb každou chvíli jsme buřinu čekali. Maso vyšperkováno vinnými klobáskami a proužky paprik tří barev až z Lidlu vezených, jarní cibulkou, tou naší, a okořeněném převážně pepřem storkami z Haďákova cestovatelského itineráře na rok letošní.

     23.srpen 2017 Brachus musím na sebe něco prásknout, dnes už podruhé jsem nechal pytel na Velkém Maťasu. Počasí i výbava výborný. Morál chyběl. Bez Tebe ho prostě nedam. Snad ho za nás za oba jednou sleze Bertík s Emičkou a Tomíkem. Na dnešek jsme si s Kytkou ustlali v útulně, ne nepodobné té u Mořských ok na polské straně Rysů a jako tehdy čekali až chatár zavře knajpu a nechá nás přespat na lavici nebo na podlaze. Pamatuješ?

     P.F. 2018

P.S. Snímek byl pořízen 20. 12. t. r. za velmi hnusného počasí. Neochvějný optimismus prostého přístroje buď nám příkladem! Václav Kočka

     16.červen 2018 Ahoj brachus, včera jsme byli s Hadem na pivku U Glaubiců. Zajdeme tam vždycky když má těch těžce vydřenejch puntíku za vypitá pivka nastřádáno deset, což dá akorát na jeden tatarák s topinkami navíc a to vše dáváme napůl. Dnes se jede Tvoje robě, Bramborový muž poprvé na Hráchách.

     12.července 2018 Míro, letos máme v Nedvaju malin víc a větších než onehdy na Piatře a to je teda co říct. Vzpomínáš. Udělal jsi myslím dobře, že jsi ty digitálky swiss made tehdá za tu ségru bači nevyměnil a zůstalo u směny malin za žinčicu. Nárečovo: žintica, žentyca.
     Budu si brachusi asi do smrti smrťoucí vyčítat, že jsem nevyslyšel Tvé volání po seniorské geronto výpravě do vzpomínek, hvozdů, horstev i plání. Mohli jsme zase nocovat pod širákem u pěti napajedel na Piatře, ...ještě když to šlo. Ty se tam na tuty právě někde teď promenáduješ s Kalčou. opékáte si okouny, maštěné jen olejem z plechu olejovek, napíchnuté na klacku rovnou nad ohýnkem.

     10.říjen 2018

     20.únor 2019; strejda dvojčat, Bertík je už velkej chlap a zastaví se tu cestou z Jizerek. Potřebuju helfnout s domkem v koruně stromu pro E&T. Jediná přístupová cesta bude lanovkou z kladky na seno z hrany včelína a ven dolů slaněním dírou v podlaze. Co se týče tvého velkého Angličana, rozesmála mě vzpomínka jeho vnuka v posledním životopisném dílku od Borise Johnsona. Vnuk jeho, jako pětiletý, roku, co ses zrovna narodil, někde zaslechl, jak je jeho dědeček slavný. Nahlédl proto do Churchillova pokoje, kde státník pracoval na svém oblíbeném místě, v posteli. „Je pravda, dědečku, že jsi největší člověk na světě?“ zeptal se Soames. „Ano. A teď odprejskni,“ odpověděl jeho děd. Můžeš to tam u mariáše dát k dobrýmu a klidně pustit dál.
     Jo a abych nezapomněl, nechává Tě pozdravovat Jirka Anderle. Zavzpomínal na svoje mládí i na svůj vzor, na Honzu Zrzavého, co se tu kolem tvého domku špacíroval a na dvorku Ve Štychu pod tvým oknem ke Kapucínům třel bídu s nouzí už v devětadvacátém. Psal jsem to Tvému sousedovi Kaniovi, tomu, co studoval kybernetiku rok po mě a nemá zvonek na dveřích, aby ho nikdo nevotravoval, o kterém tam je celá kapitola.

     Brý den pane inženýr, čtu právě knihu Vašeho souseda. Jste tu mnohokrát citován. Na jakém truhářkém projektu právě pracujete? Často si vzpomenu jak jsme u Vás popíjeli čaj a přemítali nad nesmrtelností chrousta. Dovoluji si přiložit zápis z poslední misijní výpravy za syrskými uprchlíky do Jordánska. Rád bych Vás tu uvítal, budete li mít cestu kolem Českého ráje. S úctou Jiří Paichl

     Zdravím, dlouho jste se nepřipomněl. Hodně historek v knize je ode mně (nikomu to neříkejte). Jinak, nábytek už nedělám, přestalo mě to bavit. Trochu jsem se začal zabývat fyzikou. Objevil jsem poněkud tragikomické skutečnosti. Naštěstí to nikoho nezajímá. Zkuste se podívat pod www.fyzika-prostoru.cz . Ještě jsou tam nějaké nepřesnosti, tak některé kapitoly upravuju. Vzhledem k tomu, že mám nepřekonatelný odpor k cestování, tak moje cesty končí ve Stromovce na kole. Tam naštěstí nemusím konat žádné misije mezi kachnami. Pořád ještě trochu dělám e-knihy. Kdybyste měl něco zajímavého, nepohrdnu. Sousedka paní Titlbachová má zde na Novém Světě dva včelíny. Zdraví Otakar Kania

     Pane kolego, je to úctyhodná práce a k jejímu obsahu se neodvažuji ničehož poznamenat a ještě se k ní za dlouhých zimních večerů vrátím až polní práce pominou. Jen nepatrnou radu k formě. Doplnil bych hypertextovými odkazy, odkazy v hranatých závorkách na definice pojmů - veličin.

     10.září 2019, Bertík ji dnes dostane k narozeninám.

     25.říjen 2019, Klája dnes poslal svoje veledílo, jednadvacet let psanou kroniku Kozelky a mám Ti to prý přeposlat, což tímto činím.

     Čau Jirko,
     ... Jsem obsedant a úzkostnej neurotik a chci, aby lidi měli kroniku na svým stole, byť zakletou v útrobách stroje do nul a jedniček. Kdyby to šlo, pro každého z těch cca čtyřiceti lidí, jimž kronika patří, bych zhotovil FYZICKOU kopii a osobně jim ji předal (těm zámořským ovšem zaslal). Ale to by přišlo na půl miliónu a na to nemám. Celý to kopírování a rozesílání kroniky je trošku happening a bojovka. Že jsi přeposlal "brachusovi" je úplně skvělý. Děkuju, měj se výborně a cestám zdar!
     Klája

     24.prosinec 2019, profláklo se, že dostaneme s Bertíkem od Jesuse, potažmo od mojí Kytky lupeny na Novotného lávku na Ďuškovo pátou dohodu těch našich Toltéků. Dochází mi dřevo buxusové na ksichtíky i mobiliář maňásků dobré, přimlouval bych se za novou výpravu do prosluněné Provence, té na staré klouby dobré.

     12.ledna 2020, Gabi poslal pár božích foten z vašeho zimního přechodu Piatry v osmdesátém roce v plné polní s tvojí Flexaretou, bez běžek, bez Josífka Holých, který dělal toho roku ten jeho truc přechod Roháčů. Jako roku předchozího s vámi. Tenkrát prý fotil na Ilfordy Pentaconem six, který mu někdo ukradl právě v Rumunsku a roku následného na Piatře tuším již Kyjevem 6x6. To byl takovej ruskej Hasselblad, čorka od těch zlejch imperialistů ze západu, co si nic jinýho nezasloužili.

     Červenec 2020; Brácho, zanedlouho k nám má dorazit na vakace Tvůj Bertík. Domluvili jsme se, že letos spolu postavíme dvojčatům Hobbití garáž pro tu fungl novou elektro-buginu, stavbu zaříznutou do svahu a pokrytou mechem.

     Tak konečně si ho jedu vyzvednout na autobusák do Semil. K obědu si uklohníme smažené plátky mladých cuket s paprikami z Květíno skleníku. To vše na másle zpěněné mladé cibulce a vajíčkách od horní Aničky. A k tomu topinky s česnekem. Mytí nádobí si jako obvykle dobrovolně vezme na starost Eda. Po kávě, protože ten Tvůj kluk už kávu umí vychutnat, a sám si jí tamperem zhotoveným z ventilu motoru Pragovky V3S napěchuje do páky espresa. Tak po tomto obřadu pokračuje delší nezbytné vytahování strýcových kšand, co jako tu nového zbastleno. Včetně horolezeckého parkúru, na který před dvěma lety se mnou tahal uschlé doubky z protějšího lesíka za potokem. Protože má fištrón po Tobě a k tomu čerstvé zkušenosti z brigády v Hornbachu, podařilo se nám sestavit malý katr od Číňanů z Wische, který návod v rozsypaném čaji notně odfláknul. Pak už jen scházelo pokácet pár soušek třešní, co vysadilo ptactvo v lesíku nad štolou. To aby bylo katr na čem oprubovat. Kuřecí plátky a Květíno brambory na loupačku nás proto zastihli až za večerního kuropění. Na ráno si panáček poručil palačinky s borůvkami a dalšími bobulemi, co latifundie právě dávají.
     Jak jsme si slíbili v zimě cestou z Duškovy „Páté dohody“, šlo se hned po palačinkách na stavbu, ne sice domku v koruně stromu ale alespoň Hobbití garáže pro fungl nově zbastlenou elektro-buginu dvojčat, která si svého velkého strýce považují jako váženého dospěláka. Na zápraží, ještě před tím, za východu slunce, než se Bertík probudí, píši co že se vlastně toho, i dne předešlého přihodilo. Samozřejmě až po ranním rituálu Vítání slunce na dubových fošnách. Čas od času zavítá na tuhle seanci i pan Eduard. Musím sebekriticky přiznat, že některé tangry mu jdou mnohem lépe. Třeba jeho kočičí hřbet je přímo excelentní. Tenhle čas je asi nejkrásnější z celého dne. Ptáci řvou, kytky smrděj a přímo to svádí k meditaci, ke které jsem se ale nikdy nedokopal, protože ta hnusně pragmatická mysl pořád špekuluje nad nějakými nesmysly. Třeba jako zrovna teď, jak obložíme ten skelet Hobbitího příbytku drny a červenými šutry od sedláka Vedrala? Nebo se vypravíme pro placáky za potok? Zda bude lepší to stavení utěsnit do výkopu, kačírkem, nebo jílem? Jak odvézt přebytečnou vodu pod kamennou podlahou?
     Z větší části bude utopena ve svahu pod cestou, tou kolem včelína. To bude kopání. Dveře a okno pokud možno co nejvíce do kulata z těch třešňových prken nařezaných na tom zbastleném katru. Vyztuženy by mohly být dubovými latěmi z té vysloužilé lávky v Turnově, co jsem vyškemral onehdá na sousedovi Karlíkovi. Vše pospojováno musí být šroubovicemi z buxusu, co jsme spolu, a s Vaškem Havlujů přitáhli z kraje levandule a vinic, z Provence.
     Avizované palačinky nutno přihotovovat tiše, bez cinkotu nádobí, aby tahle meditace-nemeditace co nejdéle vydržela, nikoho nevzbudila, i když toho máme na dnešek naplánováno až přespříliš. Takže den následný opětovně zahájen je palačinkami, jak nalajnováno Bertíkem, na samotném prapočátku bylo. Po nich vykolíkován zábor výkopu pro fundament. Radvance hlíny, co nás čeká vydolovat, poslouží jako protipovodňový val kolem Bogo cesty a jako násep točny před vjezdem do téhle stavby století, která ponese zaslouženě jméno svého stavitele. „Bertíkova“. Ještě o tom neví. Tak je tomu zvykem u všech projektů na našich latifundiích. Třeba Bogova cesta, co soused vyhloubil se svým malým bagrem...
     Nejdříve ze všeho jsme museli přinést na hlavách od Boga z konce údolí laminátový skelet. Vlezli jsme si dovnitř pod sedlovou střechu a po asfaltce kráčela chaloupka. Sousedé vybíhali před dveře svých roubenek. Hned u první jsme museli na oplátku zvizitýrovat klenutý sklep fungl nového přistěhovalce. Po dva roky se učil u Norů roubit sruby. To mu samozřejmě vyneslo v očích celého údolí zaslouženou vážnost. Navrch si po návratu domů zaopatřil velkou pásovou pilu, jaké jsou nezřídka ku spatření v horských usedlostech v Tvém zamilovaném Rumunsku. Hodlá se s její pomocí, s tímto bohulibým počínáním tady živit. Prozradili jsme mu naše dnešní plány a pružně pozměnili stavební materiál na jím doporučený dub, pro kterýžto okamžitě vyraženo bylo přes Nedweiský potok, cestou pod Karlíkovo chalupou. Pár řádné nastojato proschlých doubků tam na nás ještě čekalo. Cestou objeveno několikero placáků ve starém zbořeništi, takových akorát na obložení bočních stěn ze svahu nad terén vykukujících. Po uspěchaně pečeném kuřeti se výpravy na druhý břeh ještě několikrát zopakovaly s několika štrúdl-pauzami, až do pozdního večera. Před usnutím si každý musel ještě přepočítat, kolik klíšťáků si za božskou manu vybralo právě jeho krev, jak to prý dělali i budovatelé Bajkalsko-Amurské magistrály i čistotný Eda. Tahle neuvěřitelně přítulná zvířátka, produkty konkurenta stvořitele božího nás tu poslední roky dost serxx. Hospodaříme tu s Bertíkem sami, protože dvojčata odfrčela na weekend s tátou Honzou na Hráchy. Kytka je tam také ale na druhém břehu u prabábrlinky. A všichni chystají tu velkou Terčinu svatbu, co se už nezadržitelnými kroky blíží.
     Včera, předposlední den jsme zakončili grilovačkou vinných klobásek, zprvu krapet dost „hot“ ale od druhé se to už dalo. S boží tatarskou omáčkou a k tomu znalec doporučil po jednom lahváči Kozlíka 11 stupňového pro každého ze stavitelů. Byl jsem po tom dni, co mi Tvůj synátor honil jako nadmutou kozu tak uondán, že to mohlo se mnou každou chvilku seknout. Neseklo a tak rychlá nemusela přijet. Máme tedy usazený skelet pěkně do váhy a dnes dopoledne už nás čeká jen pár, co největších placáků, opět z druhého břehu a vymyslet jak je zasadit do kačírku v podlaze bugino-garáže. Vespod po krajích dvě odvodňovací drenáže. A ještě příjezdová cesta z dvou řad menších placáků přesně na šíři kol. Brnkačka. S Bertíkem se to buduje. Už se nemůžu dočkat, až zase přijede. Slíbil, že to nebude až za rok. Ti moji velcí jsou na to už moc velcí a ti malí zasejc moc malí.
     ... co se týče štrůdlu, tak mamka byla v prvé řadě překvapená, že jsme si i pekli. Chutnal jí, ale větší radost měla z palačinek, které už fakt dlouho neměla.

     11. 11. 2020 včera jsme měli tady v Semilech druhé stání u notářky ohledně pozůstalosti po naší mámě Nadě, kromě Moniky a Alberta přijela i Tvoje Káťa. Měl bys z ní radost, už je to velká ženská. Jednání v rouškách a respirátorech bylo i přes tento hendikep velmi vstřícné, paní notářka slabá. Trochu ji naši mladí museli pomoc s kupeckými počty, já sám jsem se v tom trochu dost ztrácel, hlava mi už moc nebere. Potom jsme jeli k nám do Nedweisu na kafe, zelený čaj a pravý nefalšovaný nanukový dort se sušenými švestkami z našich latifundií. Káťa mě potěšila, když se nabídla, že bráchu s Monikou odveze do Prahy. Mám Vás oba pořád před očima, jak jdete po molu v Methoni. Prostě jsme vzpomínali na staré časy, až do tmy. Hlavním aktérem a obveselovadlem večera byl kocour Eduard, který chtěl mermomocí sedět s námi u stolu, přesněji řečeno na stole. Bertík ho miluje.

     13. 7. 2021 Ozval se Petr Renč. „Jiří, díky za zprávy od Tebe, nemám z té doby už nikoho, kromě vzpomínek. Ta dáma přerušila kontakt. Proč asi? Mám tam ještě pár mých věci, ale čas to vzal, do Čech jezdím, ale už jsem se asi pogermanizovanej. Bože to ne! Mám toho co bych Ti rád řekl, třeba jednou někde. Jsem za tento kontakt na Alberta moc RÁD !!! Kde máš vekstat? Ahoj, hodně zdraví Vám všem!"

     Vekštaty mám dva, neb těch není nikdá dost. Jeden čtyřiceti metrový na hrubou práci, s tunovou protahovačkou a dalšími forychtungy, jinak to je dřevník. A druhý v podkroví se třešním oknem, na jemnou práci s formátovací a pásovou pilou. Tam možno makat i v zimě pod studenými infrapanely. Přideď vlakem do Semil, dojedu si pro Tebe na nádraží.

     25. srpna 2022; Za padesát a čtyři léta se musí samozřejmě po tobě opičit Terky dvojčata, kterým o Tobě tak často vyprávím.

     11. listopadu 2022; Ahoj tati, ráda bych se podělila o naší velikou novinu.
Káťa Mordovancová.

13. září 2023; Pán Kurinec,
celá naše rodina, včetně mě je Vaším dílkem přímo nadšena. Jste renesanční člověk.
Budete se mi asi smát ale pravidelně posílám tam nahoru, jak svému otci tak bráchovi novinky, co se tu děje. A jsem si jist, že jsou oba dva potěšeni. Budu asi potřebovat více signálních výtisků, nežli je slušné. Ty samozřejmě zakoupím. Můj otec obvykle představoval své knížky na takových komorních ale veřejných sešlostech, pokud to za komoušů šlo, a já jsem se snažil v této tradici pokračovat. Po návratu z tříměsíční pouti po Tibetu v 87. roce to byla šňůra přednášek, od našeho tehdy ještě společného Národního muzea, po planetária v několika městech. To si jen tak bezdůvodně nevytahuju kšandy ale napadlo mě uspořádat v jedné literární kavárně - knihkupectví Křižovatka, v našem malém městysu představení Vaší knihy. Vlastní jí náš kamarád, bývalý starosta v Semilech, pan Farský, dnes politik za Starosty a nezávislé. Přenocovat by jste mohl samozřejmě u nás na samotě kousek od Semil. Nechte si to projít hlavou a já ho kdyžtak oslovím.

23. listopad 2023; pán Paichl dobrý deň. Prosím vás, zajtra príde kuriér po váš balík a vo štvrtok / v piatok by mohli knižky doraziť. 1. Krabica je unikát - zabalil som to ako uránové tyče, takže sa nezľaknite keď ju zbadáte 2. Medzi knihami je jeden výtlačok s venovaním iba pre vás osobne. S ostatnými výtlačkami môžete naložiť podľa uváženia, ale tá jedna nezabalená kniha o zuboch je iba pre vás. Určite mi potom dajte vedieť, ako sa vám páči naživo!!! A ak v knihe uvidíte nejakú chybu, tak mi to ani radšej nehovorte.

Pán Paichl dobrý večer ešte raz. Ďakujem za foto - teším sa, že knihy prišli v poriadku. A dúfam, že sa páčia aj takto naživo. Ak môžem - pre mňa, osobne, je toto taký splnený výtvarný sen. Ja som chcel už dávno spraviť dejiny stomatologie pre deti, ale nevedel som nájsť žiaden text, od ktorého by som sa odpichol a nevedel som nájsť žiadneho zubára, ktorý by do toho išiel. Asi päť rokov dozadu som začal robiť na textoch s jedným zubárom, už som mal hotový koncept knihy aj s jeho textami, ale nakoniec z toho nebolo nič, pretože on mal vraj "inú predstavu" a celé to potom odišlo do stratena, no...
No a keď som potom na internete natrafil na PDF vášho otca, tak ma to znova naštartovalo!!!
Veľmi som sa potešil, pretože "presne to som hľadal" ?? Dejiny zubní medicíny od P.Paichla je úžasná kniha - ale hlavne, je iba o zuboch! A to som chcel a ešte v ten deň som ju začal čítať a robiť si prvé poznámky. A začal som snoriť, že kto je to ten Přemysl Paichl a ako na neho zohnať kontakt.
K vydavateľstvu som sa dopracovať nevedel (existuje vôbec?) a tak som natrafil na vašu stránku. A povedal som si, že "tybrďo - to mám knihu od takéhoto machra???" A potom som natrafil najprv na vášho syna a potom na vás a vy ste mi odpísal a bol ste uplne super už od prvého emailu a aj v telefone sa mi sa vami dobre rozprávalo.
Cez moju kamarátku som potom našiel zubárku v Bratislave, ktorá vo voľnom čase šije kostýmy zo sci-fi filmov a chodí s nimi na súťaže ?? A to som si povedal, že to bude dobrá partia. Ano, presne - na spoluprácu si musia ľudia sadnúť. A Doskočilovej texty boli super. Skvele to napísala, ani nebolo treba nič meniť.
Chcem ešte pár kusov vziať môjmu zubárovi - mám stále toho istého od troch rokov :))) A občas sa ho bojím :) Ale je najlepší na svete. Ja sa celkovo dosť bojím zubárov. Som aj stomatochirurgický pacient, zažil som si so zubami kadečo. A o to viac si vážim to remeslo - zubárčina je pre mňa veľká frajerina. Obdivujem. A vôbec obdivujem vedu ako takú. Preto aj tieto knihy.
Pán Paichl, plánujeme výlet do Čiech - alebo na jar alebo v lete, ale isto sa vám ozvem, keď prekročíme hranice :)
Ozaj - dal ste mi chrobáka do hlavy s tým prekladom do češtiny. Mám teraz trochu voľného času, tak by som skúsil tú knihu ponúknuť vydavateľstvám, či by mali záujem. A dám vám vedieť, že čo. A čo ešte....? Sedím akurát v kuchyni, kreslím. Manželka sedí pri stole, dokončuje nejakú prácu. A ideme si naliať niečo.
Pán Paichl, veľmi sa teším tej knihe a aj tomu, že som naďabil na vás. Nazdravie, pozdravujem z Nitry a čím skôr dovidenia!!!
jk

Pán Kurinec, sedím před kamny, venku pěkná chumelenice a čtu váš e-mail. Jednou větou, pohlazení po duši. Na Vaši návštěvu se už všichni těšíme. Český ráj stojí za návštěvu. Spát budete ve včelíně. Dáme šachmáty. Hraji mizerně ale strašně rád. Ještě jedna historka ze včerejšího večera, kdy přišla bedna na uránové tyče od Vás. Potom co jsem vyndal první svazek a začetl se do knihy, využil situace náš rezavý kocour Eda a za mými zády si do krabice vlezl. Asi se mu ty knihy, hlavně jejich grafická úprava také zalíbila.
JPA