Carl Gustaf Emil Mannerheim
byl finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden ze zakladatelů samostatného Finska.
Byl tvůrcem Finských ozbrojených sil, regentem finského státu na začátku jeho existence, vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo (občanské, zimní, pokračovací i laponské), a v pořadí 6. finským prezidentem (1944-1946).
Finy je ctěný jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska, v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga zejména obranných, zdržovacích a ústupových bojů.
Mannerheim pocházel z významného šlechtického rodu Mannerheimů. Jeho děd, hrabě Carl Gustaf Mannerheim, byl významný entomolog a soudce a jeho otec, hrabě Carl Robert Mannerheim, neúspěšný obchodník, který zbankrotoval a krátce po narození Carla Gustafa rodinu opustil a odjel do Paříže, kde se živil jako umělec. Matka Carla Gustafa, Hedvig Charlotta (Hélene) von Julin, byla dcera obchodníka. Jako v pořadí třetí syn hraběte obdržel po narození titul svobodný pán (finsky Vapaaherra, švédsky Friherre).
Rodina byla švédskojazyčná a mladý Carl Gustaf se studiu finštiny příliš nevěnoval - ve skutečnosti se řádněji finsky učil až v dospělosti a nedá se říci, že by ji někdy zvládl dokonale.
Dětství prožil Carl Gustaf na rodinném zámku v Louhisaari, který ale musel být v roce 1880 prodán, aby byly pokryty největší otcovy dluhy a v roce 1881 zemřela matka Carla Gustava a dozor nad jejími sedmi dětmi převzal strýc z matčiny strany, Albert von Julin.
V roce 1882 byl patnáctiletý Carl Gustaf odeslán na Kadetní školu v Hamině. V roce 1886 byl ze školy vyloučen pro porušení disciplíny. Poté studoval na soukromém lyceu v Helsinkách a poté, co v červnu 1887 složil přijímací zkoušky na univerzitu, nastoupil ve 20 letech na Nikolajevského jízdní školu v Petrohradě. Po jejím absolvování (1889) obdržel hodnost korneta a byl umístěn v řadách jízdního pluku působícího v Polsku, kde čekal, až se uvolní místo v rytířské gardě.
Kariéra v ruské armádě
Mannerheim sloužil v řadách rytířské gardy až do roku 1904.
V letech 1897-1903 sloužil v administrativě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy.
V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na tréning jezdeckých schopností. V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. Něžinského dragounskému pluku, s nímž se přesunul do Mandžuska a posléze bojoval v rusko-japonské válce. Zde se odstartovala jeho hvězdná kariéra, když byl v průběhu bitvy u Mukdenu povýšen za statečnost a vynikající velení povýšen na plukovníka.
Po válce pobýval Mannerheim na přelomu let 1905 a 1906 ve Finsku a Švédsku, kde reprezentoval svoji rodinu ve vyšších kruzích a na Finském sněmu.
Poté jej carský generální štáb pověřil vedením dvou vojensko-vědecko-diplomatické expedic.
Trasa té první, kterou s výpravou absolvoval i francouzský vědec Paul Pelliot, vedla z Turkmenistánu do Kašgaru (červenec až říjen 1906), druhá pak do Pekingu (1906-1908). Mannerheim urazil na obou expedicích dohromady 14 000 km v sedle a setkal se i s dalajlámou. Na obou cestách nasbíral spoustu vědeckého materiálu, který je dodnes vysoce ceněnou součástí sbírek Finského národního muzea.
Jeho výprava byla velmi významná i z vojenského hlediska, neboť oblast, kterou procestoval, byla vnímána jako krizová a slibující možné politické i vojenské střety mezi Velkou Británií, Čínou a Ruskem a Mannerheim měl za úkol ji prozkoumat, zaznamenat nálady mezi obyvateli a připravit půdu pro případné vojenské akce (viz tzv. Velká hra).
Po návratu z výpravy jeho kariéra strmě stoupala: v roce 1909 velel jízdnímu pluku, v roce 1910 byl povýšen na generálmajora a převzal velení nad plukem carské gardy dislokovaným ve Varšavě. V roce 1912 se stal členem carské družiny a o rok později převzal velení nad jízdní brigádou.
Za první světové války bojoval Mannerheim na rusko-rakouské a rumunské frontě postupně jako velitel jízdní brigády, 12. jízdní divize (1915) a nakonec 6. jízdní armády (léto 1917). Během války obdržel hodnost generálporučíka a byl dekorován několika vyznamenáními, mezi jinými též nejvyšším ruským vojenským vyznamenáním - Křížem sv. Jiří. Krátce po převzetí velení nad armádou Mannerheim onemocněl a byl propuštěn na léčení. Jelikož byl tvrdým odpůrcem komunismu, po bolševickém převratu už pro něj nebylo v ruské armádě místo (navíc by o ně stejně nestál) a koncem roku 1917 se vrátil domů do Finska, které právě vyhlásilo samostatnost.