Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himalájem, Praha 1969, str.333

Memento mori

O chrámech a bozích už byla řeč.

Najdete je nejen kolem Hanumánova náměstí, ale po celém městě, po celém údolí — v Patami, v Bhádgáonu, v Kirtipuru, v Bódhnáthu, v Pašupatínáthu. Chrámy s půdorysem čtvercovým, šestiúhelníkovým, kruhovým, S jednou střechou, s dvěma, s pěti. Kamenné i dřevěné. Osamělé a vznešené už tou prázdnotou, která je obklopuje. A hned chrámky, které jako by volaly po biblickém vyhnání kupčíků. V jejich stínu se čile obchoduje, pořádá se před nimi dokonce bleší trh, kde ještě přicházejí ke cti prázdné láhve od dováženého piva, plechovky od kompotů, kakaa nebo pomerančových šťáv, dokonce plechovky od sardinek, všelijaké lahvičky, kelímky i vypálené žárovky. Chrámy hinduistické, buddhistické a lamaistické i takové, kde tisíciletá mírová koexistence tato náboženství navzájem tak promísila, prohnětla a zpřeházela, že nevíte, které je které. Meditující Buddha leží u nohou bohyně Kálí, v sousedství lamaistických modlících mlýnků rozmlouvá sloní bůh Ganéš s rychlokřídlým Gtrudou, Višnuovým božským vehiklem, prvním vznášedlem světa (jako patrona a firemní značku si Garudu přisvojily Indonéské aerolinie).

Dvě zvlášť pozoruhodné symbiózy však stojí za zmínku.

Jednoho kamenného boha, až po pás zasypaného pískem, jsme potkali v takové zastrčené ulici vedle ševče s nářadím rozházeným okolo bedny. Dívali se každý jinam. Bůh zdravil sepjatýma rukama kolemjdoucí, švec pracoval, z lidí jim věnoval pozornost, jen kdo potřeboval podrazit boty. A pak mají v Káthmándú Bhairava, boha války a teroru. Je to obluda s mnoha rukama, v některých drží uřezané lidské hlavy. Stojí přímo proti vchodu policejního ředitelství. Být to v jiné zemi, buď by dal policejní prefekt pánbíčka odklidit, nebo by přestěhoval policii.

V Nepálu asi nejsou tak malicherní.

Jedno mají nepálské chrámy společné téměř bez výjimky: řezby s erotickou tematikou. Ne poskrývané a utajované, ale pěkně každému na očích, po vnějších stranách krakorců, jež podpírají chrámové střechy. Jistě i v tom jejich umístění je záměr. Vzhlédni k nebesům a spatříš, co je prapodstatou světa od okamžiku, kdy se na něm objevil člověk, víra v nadpřirozené síly — a elementární pud plozeni, touha po uchování rodu. Podoby bohů jsou daleko nápadnější, tvoří dominantu vzpěrného trámu, jeho horní část, někdy dvě třetiny, někdy až čtyři pětiny délky. Ve spodní části břevna - jako komorní miniatura, jako přídavek k nepostižitelnému a nadpřirozenému duchovnu je konkrétní, realistické, často naturalistické ztvárnění onoho okamžiku, který znamená počátek předávání štafety života, milostné objetí. Bez předsudků. Bez ostychu. Někdy v sarkastické karikatuře. A v bezpočtu obměn, v mnohotvárnosti, jaká je dána tvorstvu už tím, že se mezi ním nenajdou dva naprosto stejní jedinci.

Nejnaléhavěji vynikají snad tyto řezby v Pašupatináthu — svým bezprostředním sousedstvím s místy, jež představují přestupní článek oné štafety: smrt.

Pašupatináth je jedno z nejposvátnějších míst hinduistického světa, stejně je však uctívají buddhisté. Leží na východním předměstí Káthmándú, na břehu Bágmatí, při úpatí pahorku Gauríšankar. Jednou do roka, v únoru, se tu koná slavnost Šivarátrí, Šivova noc. Sjíždějí se sem desetitisíce poutníků nejen z Nepálu, ale i z nejodlehlejších končin Indie. Váží dalekou a namáhavou cestu, aby smočili tělo v posvátné řece a stanuli na jejích ghátech. Na břehu stojí chrám se zlatou střechou a s posvátným býkem, jediná svatyně v Nepálu, kam nevěrce nepouštějí. Protější břeh je od řeky až k zalesněnému temeni návrší posázen temply a chrámečky. Prohánějí se po nich opice, jako by tady všechna ta svatost byla kvůli nim.

Dole je řeka lemována schodišti a kamennými lavicemi, jež v pravidelných odstupech vyčnívají z břehu nad vodu. Místa posledního spočinutí člověka. Stáli jsme právě při kraji lesíka, pod námi se leskly střechy všech těch bizarních svatyň, nad břehem se třpytily zlaté desky zakázaného chrámu. Při jeho zdi skotačily opice, skákaly po hlavě do vody, plavaly na mělčině a cákaly po sobě, nad údolím visel mír a pohoda. A vtom o nás zavadil podivně nasládlý zápach, špinavě modrý dým stoupal odkudsi od řeky. Víc se vidět nedalo, výhled zakrývala cibulovitá věž pagody. Sešli jsme k řece.

Pět nebo šest mužů sedělo na bobku kolem kamenné lavice, polohlasem si něco vyprávěli, tu a tam jako by některý zažertoval, ostatní se zasmáli, pak jeden vstal, přiložil otýpku pod nebožtíka, přihrábl několik ohořelých polen a znova si dřepl. Na mrtvém už se nedalo poznat, zda to byl muž nebo žena. Hlava zvrácena dozadu, ruce visely do ohně, k chodidlům se plameny ještě docela nedostaly. Cítili jsme, jak se nám cosi zadrhlo v hrdle. Byl to pohled příliš bezprostřední a nečekaný, nikde v Indii jsme se k něčemu podobnému tak blízko nedostali.

Za půldruhé hodiny bylo po všem. Muži vstali, shrábli do řeky, co na kremační plošince zbylo — popel, doutnající oharky i nedohořelé kosti. A rozešli se. Těsně vedle spalovacích ghátů je několik stavení na sloupech. Přízemí je komůrka vedle komůrky, v každé jenom prostá palanda, sem přivádějí nemocné, kteří už nemají naději na uzdravení. Čekárna na poslední cestu.

A hned za tímhle útulkem je chrám s nejpodivuhodnějšími výjevy; co do bizarnosti s ním může soutěžit snad jen chrám na nádvoří Hanumánova paláce....