Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himalájem, Praha 1969, str.325

Bohyně se nudí

Když jsme se sháněli po soudobé literatuře o Nepálu, poradil nám Džagdíš Man Sinh tři knihkupectví. Kuluman Sakija a Mercantile Corporation v ulici Džudda Sadak a ještě Ratna Pustak Bhandár v jedné z přilehlých, jméno už jsme zapomněli. Mercantile Corporation by se mohla jmenovat všechna tři. Obchodují nejrůznějším zbožím. Také drobnými brožurkami, cena dvě tři rupie, v nákladu pár set výtisků je vydal ten a ten, většinou soukromníčkové z Patny, z Váránasí, z Dillí. Určitě sázeno z ruční kasy, žádné monotypky nebo linotypky. Připomíná to naše doby obrozenecké, pražského Krameria, královéhradeckého Pospíšila, Augustu z Litomyšle. Navíc ovzduší pozvolného šíření kultury mezi lid, který z převážné většiny neumí ještě ani psát, ani číst. Odpovídají tomu názvy brožur. Hinduismus v Nepálu. Kulturní dějiny Nepálu. Nepál a svět. Král občan. O poslání monarchie. Kultura a monarchie.

Nejvíc nás zaujaly ty poslední. Zvlášť Kultura a monarchie. Hned za titulem obrázek blaženého chlapečka s dvojitým náhrdelníkem na krku a znamením trojzubce na čele, pod ním nápis Nejdokonalejší a ideální král světa. Pak obraz Sjednotitele národa Prithví Nárájana Šáha Dévy, sedícího se zkříženýma nohama na polštáři, s palašem v ruce. Nato Zakladatel ústavní monarchie v Nepálu Jeho Veličenstvo Tribhuvan Vír Vikram Šáh Déva v honosné uniformě. Na další stránce Symbol jednoty, Jeho Veličenstvo Mahéndra Vír Vikram Sáh Déva s chocholem na hlavě, Její Veličenstvo po boku. Potom Usmívající se lev z Everestu, korunní princ Víréndra Vír Vikram Šáh Déva, kterak se opírá o meč. A nakonec autor Murlidhar Bhuttarai třímající knihu pod levou paží.

„Je na světě mnoho království křesťanů, muslimů a buddhistů," dokládá osvícený autor, „leč jen jedno hinduistické: v Nepálu. Král Mahéndra by se Proto měl stát hlavou sněmu sdružujícího všechny monarchy světa, podobně jako je anglická královna hlavou Britského společenství národů. Krále potřebují i Spojené státy americké. Zrušení otroctví tam bylo spojeno s velkým kvreprolitím, ne tak v Nepálu. To jen proto, že je královstvím. Jelikož Amerika neměla žádnou královskou dynastii, svěřila všechnu výkonnou moc do rukou presidenta. Ale volit každé čtyři roky nového — to stojí hrůzu peněz. Je proto lepší mít jednoho krále třeba na sedmdesát let než každé čtyři roky nového presidenta. Neboť tak jako chřadne tělo bez duše, tak hyne národ bez monarchy..."

Pro mnohého Nepálce je král nejen vladařem, ale i vtělením nejvyššího boha Višnua.

Nepál má však i skutečnou Živou bohyni. Jmenuje se Kumárí Déví — Bohyně panna. Na veřejnosti se ukazuje jen jednou do roka. Vezou ji na obrovském historickém povoze, jakési pojízdné pagodě, která garážuje hned proti Hanumánovu paláci.

V Nepálu je jenom několik míst, kam cizince nepouštějí. Královský palác. Hinduistický chrám v Pašupatináthu. Vojenské objekty. Bhímsénova věž na západním předměstí, která kdysi sloužila k vyhlašování státních rozhodnutí, je na zvláštní povolení. Mezi zakázaná místa však nepatří palác s Živou bohyní, nesmí se ovšem fotografovat.

Samozřejmě jsme chtěli Živou bohyni vidět a Džagdíš Man Sinh měl pro naši zvědavost plné pochopení.

„Jenom nevím, jestli se dá vidět zrovna dneska," zapochyboval. „Ale pojďte, zeptáme se kluků na Korunovačním náměstí."

Místo, kde bohyně přebývá, je starobylý jednopatrový palác u té vysokánské kůlny s historickým kočárem. Povalují se před ním Čtyři náhradní kola z masivního dřeva, čtyři pecny velké jako dospělý člověk. Za vraty paláce čtvercové nádvoří s balustrádou, na balkóně tři bohatě vyřezávaná okna s patinou let, v prostředním svítila holá žárovka a přesně nad ní vyčnívala pozlacená vížka nedalekého templu, oslnivě se třpytila v slunci a jako rafinovaná dominanta se odpichovala od přítmí dvora. Hrálo si na něm několik chlapců. Když nás spatřili, ztichli a nesměle si nás prohlíželi. Džgdíš Man Sinh se k jednomu naklonil a cosi mu pošeptal.

Kluk zahalekal, ještě jednou, potřetí už nemusel. V prostředním okně se objevilo pěkné děvče s kulatým obličejem, červené šatky se zlatým lemováním, drdůlek ovázaný červenou mašlí, hinduistický tilak na čele, výrazné černé obočí přimalované přes spánky až k vlasům. Unuděně se na nás podívala a opřela se bradou o příčku, která v dolní třetině předělovala okenní rám. Vzápětí se na balkóně vynořila další tři děvčata, dvě mladší, jedno starší, asi šestnáctileté. Ta dvě se postavila do levého okna, větší vpravo.

„Díváte se na Živou bohyni", zašeptal Džagdíš, „a na její sestry. Pocházejí ze vznešeného rodu. Kumárí Déví bylo letos čtrnáct, je tady vlastně celý život jako v domácím vězení. Jen jednou do roka, v srpnu, se projede po městě a přijme hold zástupů, příslušníků všech kast. Přijde se jí poklonit sám král. A pak ji zas na rok zavřou za tahle okna."