Fakta
o Monte Rose
Užitečné
informace
Jak na
Monte Rosu
Deník
z výstupu 2003
Fotogalerie
 

Sestava

Původní plán vylézt na Elbrus byl zavržen již v červnu. Terka tedy později přišla s alternativním návrhem zdolání druhé nejvyšší hory Alp, Monte Rosy. Nadšeně jsem okamžitě souhlasil a po lehké argumentaci se ségrou se s entusiasmem připojil i švagr Said, prahnoucí po vrcholu. Terka, s níž jsme počítali jsko s hlavní vůdkyní a instruktorkou, nás i sebe velmi zarmoutila svou neúčastí. Rodina Paichlů tak vyslala pouze jednoho reprezentanta, Jirku.


Jirka
Zkušený horal se zkušenostmi ze Šumavy, Himálaje, Pamíru, ...
Said
Zdatný dříč ve výborné fyzické kondici
Dalibor mladší
Nezkušený greenhorn

 

Účast Saida znamenala připojení podpůrné skupiny ve formě ségry Jarky a jejích potomků Radka a Soni. Táta jel s utkvělou myšlenkou, že bez něj by to dopadlo určitě špatně (což často daleko od pravdy nebývá).


Dalibor starší
Hlavní koordinátor
Jarka
Hlavní pečovatelka
Radek
Budoucí horal
Soňa
Neúnavná turistka

Cesta do Zermattu

Zajímavá byla diskuse okolo aut, kterými pojedeme. Vážní kandidáti byli od Škody 105, pořízené za 1000 Kč na vožení dřeva, přes Favorita, Forda Escorta, Hyundaie Sonatu až po Pontiaka. Do poslední chvíle bylo naplánováno jet ve dvou autech. Až na místo srazu se ovšem Said přiřítil neočekávaně s opraveným Pontiakem schopným pozřít najednou 7 lidí.

Pravda, sedaček v autě bylo sedm, což s naším počtem opravdu korespondovalo. Avšak kletry každého z nás vydaly za ještě jednoho dospělého člověka silnější postavy. Problém se naštěstí vyřešil jako obvykle. Děti na zadních sedadlech byly uspořádány stylem "sandvič:" baťoh-dítě-taška-krosna-dítě-karton lahví-krosna. Autorem systému je Said. Mezi jeho výhody patří, že se děti nemohou naprosto hýbat, takže ani nezlobí. Bohužel jim to nezabraňuje v naříkání si na kvalitu lože a v nekonečných hádkách o to, kdo má víc centimetrů volného místa na nohy. Musím napříště vymyslet nějaký zlepšovák, který by je zvukotěsně oddělil nebo aspoň ztlumil jejich intenzitu.

Jinak cesta proběhla v poklidu. Kromě standardního netrefení se na objezd Mnichova a zbytečné překonání asi 100 výškových metrů za Brigem koncem cesty, jsme ani moc nebloudili.

Zermatt - Gornergrat

V Taschi jsme otevřeli auto, vysypali věci i s dětmi, zabalili a vyrazili na vlak do Zermattu. Všichni okamžitě poznali, že pokud s batohem mají mají ujít víc než 100 metrů, zaryjí se beznadějně do země nebo se jim utrhnou ramena. Naštěstí na nádraží to bylo jen tak 50 metrů.

Když jsme dorazili do Zermattu, bylo už okolo jedné. Vzhledem k pokročilému času bylo nutné změnit plán jít až z Zermattu pěšky. Zbaběle jsme využili zubačkové dráhy na Gornergrat. Cena byla sice značně nekřesťanská, ale nemohli jsme riskovat, že bychom se nedostali ještě ten den aspoň k Monte Rosa Hutte. Naštěstí se tam nachomýtli ještě nějací dva Němcí, tak jsme s nimi koupili skupinovou jízdenku pro 10 lidí a ušetřili tak nějakých 35 CHF.

Vystoupili jsme ve stanici Rotenboden, kde začalo hektické dělení do dvou skupin. Nějak se dopředu nepočítalo s tím, že se takto rozdělíme, takže zmatky byly opravdu značné. Měli jsme obrovská kvanta jídla, takže se obě skupiny hádaly, že jídla mají dost, a snažily se svoje zásoby vnutit těm druhým. Podpůrná skupina založila tábor hned za hřebínkem nedaleko Riffelhornu tak, aby stany nebyly vidět aspoň od stanice lanovky.

Z Gornergratu do prvního tábora

Okolo třetí jsme vyrazili směrem k Monte Rosa Hutte. Krátký pozdrav s ostatními a už jsme pelášili mírně klesající pěšinkou k ledovci. Kuriozní byl kontrast mezi námi a ostatními lidmi na ledovci. My jsme byli po zuby ozbrojení od maček přes cepíny, sedáky, ledovcové šrouby, lano, Gore-Texové bundy až po dvacetikilový batoh na zádech. Naproti tomu jsme potkávali laškující turisty v plátěnkách a tričku. S trekovými hůlkami tam přeskakovali trhliny, jako by byli na soutěži ve skoku o tyči. Čekal jsem, kdy při tom začnou ještě jódlovat. Povzbuzující je, že to nebyli většinou Češi.

Už na rovině se projevila příčina všech Jirkových trampot - neustále se povolující mačky. Nám se Saidem to bylo vlastně jinak docela příjemné, jelikož jsme alespoň měli během častých pauz možnost kochat se okolní krajinou.

Kdybychom neměli tak zdrcující batohy, řekl bych zde, že jsme za chvíli vyběhli k chatě. Takhle mohu pouze konstatovat, že jsme se tam díky dobré kondici vysápali celkem bez problémů. U chaty byla docela pěkně situovaná trojkadibudka. Tři amatérské fotografy nebylo třeba příliš pobízet, aby neudělali pár snímků s kadibudkou s výhledem na nejvyšší hory Alp.

Když jsme odcházeli, říkal jsem si, že jsme museli udělat docela dobrou podívanou hoterlovým hostům: Tři muži s gigantickými batohy ještě v sedácích se složí před hotelem. Jen co zmerčí kadibudku, okamžitě se do ní vrhnou a zatímco dva v ní dělají různé stojky a podobně, třetí je fotí ze všech stran. Po pár minutách se sbalí a zmizí za obzorem.

Kolem osmé hodiny dosahujeme výšky 3000 m, kde nacházíme rovněž ideální místo pro stan. Bohužel, když už byl stan téměř postaven, zjišťujeme, že voda je tak čtvrt hodiny chůze odtud. Co se dá dělat.

Přes snahu jít spát co nejdříve, usínáme až okolo jedenácté. Usínáme je možná příliš silné slovo, spíš upadáme do onoho tupého stavu mezi bděním a sněním. Měli jsme s sebou jen jeden stan, udajně pro 3 lidi. Pravda, po určitých permutacích ležících osob jsme se dovnitř vešli. Velice efektivně jsme vyplnili vnitřní prostor. Výhodu to mělo, že stačily dvě karimatky, nevýhoda byla, že jakmile se jeden pohnul, všichni ostatní se probudili. Přetočení se z boku na bok bylo zhola nemožné aniž by člověk nestrhl konstrukci stanu. A to nemluvím o tvrdých PET lahvích, které jsme si raději dali do spacáku, aby jsme měli ráno vodu v kapalném stavu.

Vyrážíme

Z užívání si letního večera nás zachránil až budík ve tři ráno. Velice ochotně jsme vstali. Bylo překvapivě teplo. Rychle jsme se sbalili, snědli nějakou čokuládu a ve čtyři jsme vyrazili vstříc dlouhému dni. Balíme si do batohů nezbytné jídlo, pití a spacák se žďárákem, kdybychom chtěli přespat v sedle pod vrcholem.

Sem tam v dálce jsme zahlédli průvod světlušek tiše se pohybujících po svahu. Ticho noci přerušovaly jen občasné sesuvy kamení, které někdo strhnul. Bylo naprosto jasno a mléčná dráha se klenula nerušeně přes celou oblohu, dokud ji nepřesvítil vysvitnuvší měsíc.

Kousek za stanem nás předhonila jakási dívčina se skomírající čelovkou. Jirka bystře poznamenal, že bychom se jí mohli držet, třeba zná cestu. Byl to krutý omyl, protože si ona myslela asi totéž o nás.

Omyl poznávají obě strany až ve chvíli, kdy se nenáročná pěšinka zvrhla v lezení, které už by si jištění bezesporu zasloužilo. Měsíc je za skálou, takže k lezení si svítíme jen čelovkami. Oproti stavu oné dívky je to ještě luxus. Její baterka sice svítí, intenzita osvitu je ale rovna cca. jedné tisícině hořící svíčky (kandely). Protože nemá čelovku, baterku nese v ruce, takže se jí divím, že ji raději nevypne. Trochu se o ní začínáme bát, protože jsme jí do tohoto bloudění zavedli vlastně my. Při pokusech o konverzaci ale moc nemluví, jen říká, že je z Rakouska.

Asi tak po hodině a půl se konečně dostáváme na Obere Platje, kde začíná ledovec Monte Rosa Gletscher. Dívka rychle nasadila mačky a po ledovci vyrazila vpřed. Při pohledu na trhliny na zlomu ledovce nám to přijde jako šílenství. Chceme jí tedy navrhnout, aby se s námi navázala. Nicméně na moje pokusy o kontakt ve smyslu: "Haló, haló, jak na ní mám zavolat?" nereagovala. Nechali jsme ji tedy napospas osudu s trochu špatným svědomím. Zmizela v ranním šeru jako nějaký noční přízrak.

Okolo 6 hodiny se začíná rozednívat a my se dostáváme k pásmu trhlin. Jelikož jsme již asi hodinu neblouodili, vynahrazujeme si to bohatě v trhlinách. Původně jsme šli po široké stopě. Její šířka se ale sužovala, dokud se neobrátila i poslední stopa. Jakékoliv originální pokusy o novou cestu jsou vždy odsouzeny k nezdaru, protože středem pásma vede několik trhlin, které jsou několik set metrů dlouhé a tak široké, že všechny snéhové mosty přes ně už dávno odtály.

Nakonec po další asi hodině a půl zbytečného bloudění obcházíme nejdelší trhliny dlouhým obloukem zleva. Tady je ve výšce kolem 3500 m tábořiště s asi 12 stany spíše opuštěnými. Je okolo 8 hodin ráno. Dáváme si opožděnou snídani.

Odsud stoupáme výš k jakémusi bivakovcímu táboru ve výšce asi 3800 m. Odsud je již viditelný hlavní vrchol. Zřejmě proto, že jdeme pomalu s častými zastávkami, dostavuje se únava z nevyspalosti.

Z druhého tábora na vrchol

Kolem poledne dorážíme na planinu Satteltole. Tady ve 4000 m odkládáme všechny věci a zakládáme 2. tábor. Dál berem jen jeden batoh s pitím, foťákem a lanem. V tuhle dobu jsme podle plánu už chtěli být na vrcholu. Nicméně počasí je bez chyby, na obzoru není ani mráčku. Po lehké pauze a malém obědu pokračujeme.

Od 4100 m mě zase začíná bolet hlava. Postupujeme pomalu ale jistě pořád výš. Said jde první a krátké pauzy vyplňuje vždycky nějakým ponaučením o tom, jak máme dýchat nebo o jogínech. Po půl hodině přicházíme k odtrhové trhlině, která tento rok značně komplikuje výstup.

Z nějakého důvodu jsme se rozhodli překročit trhlinu na laně, což se ukázalo býti poměrně kritickým rozhodnutím. Jednak trvalo strašně dlouho rozmotání zašmodrchaného lana, navíc nám tu upadla smyce, pro kterou Jirka musel kus sešplhat. Navíc se ukázalo, že svah nad trhlinou je lehce namrzlý, takže jsme se hned za trhlinou zase odvázali.

Asi 50 metrů nad trhlinou se Jirkovi definitivně utrhl úvaz mačky. Morálku jsme měli kvůli technickým obtížím lehce podlomenou a Jirkovi nezbylo než se vrátit. Svah byl strmější než hřeben, po kterém se chodí za normálních podmínek, a s vyzouvacími mačkami to nebyla žádná legrace. Trochu jsem měl strach o Saida, kterého mačky dřely do pat. Proto začal praktikovat originální techniku s cepínem obouruč. Bylo to sice stabilnější, ale kdyby uklouznul asi by s tím cepínem moc nezabrzdil.

Vrcholová hřebenovka

Jirkovo otočení nám výrazně zhoršilo psychickou kondici. Mě navíc bolela hlava čím dál víc. Jinak jsem byl ale fyzicky naprosto v pohodě. Stoupání problém nečinilo, takže jsme za chvíli byli na prvním skalnatém předvrcholu. Sundali jsme mačky a docela bez problémů jsme jej přelezli a dostali se do sněhového sedýlka.

Sedlo bylo velice povzbuzující, protože to vypadalo, že stačí vyběhnout pár metrů firnového svahu a jste nahoře. Naši naději ale zdemolovali Češi, kteří nás vesele informovali o tom, že z toho vršku je to ještě tak hodina a půl po skále! A navíc je třeba se tam jistit. Mě už začínalo být trochu divně, takže mě ta zpráva zrovna dvakrát nepotěšila.

Batoh jsme nechali v sedle. Zanevřel jsem kvůli váze na svojí zrcadlovku a nechal jsem ji taky v sedle. Lano jsme taky nechtěli brát, ale pár Čechů a Slováků nás přesvědčilo, že to není dobrý nápad. Strávili jsme tedy další půlhodinku rozšmodrcháváním lana.

Ze sedla se šlo po sněhu docela dobře. Dokud se šlo, tak mi ani nebylo nijak špatně. Ale jak jsme se dostali na skálu, náš postup se dramaticky zpomalil. Nejprve mě Said vyslal jako prvního s tím, že mám větší zkušenosti s lezením. Po pár metrech jsem ale dostal největší krizi. Bolela mě pořád hlava a navíc mi začalo být špatně od žaludku. Nejvíc mě ubíjel ten pomalý postup s jištěním. Pořád jsem bojoval s pocitem, že by bylo lepší jít bez lana. Na chvíli se soustředit a člověk by na vrcholu byl za půl hodiny. Byl jsem ale už trochu malátný, takže jsem rád, že tam byl Said, který by postup bez jištění nepovolil.

Jak jsme často stáli, padala na mě únava a nějaká letargie. Pomalu jsem se vzdával toho, že vylezu až na vrchol. Myslel jsem na optimistické věci jako akutní horská nemoc, výškový otok mozku apod. Jediné, co mě drželo v postupu, byl Said. Pořád mi neúnavně říkal ať správně dýchám a jistím, což mě zlobilo, ale věděl jsem, že má pravdu, tak jsem neodporoval a šel dál.

Pár metrů pod vrcholem říkám Saidovi, že jestli to bude trvat ještě víc než 10 minut, tak to otočím. Said je ale nekompromisní a žene mě dopředu. V zasněženém komínu je fixní lano. Šplhám nahoru, a když už jsem skoro u konce, vykoukne zeshora nade mnou opálená hlava s bílým nosem říká vesele: "Ahoj!" Nejdřív jsem se tak leknul, že jsem málem skočil do půlkilometrové propasti pode mnou. Pak jsem mu zamumlal něco ve smyslu pozdravu. Měl jsem náladu asi trochu jinou než on, takže jsem se na něj spíš jen zašklebil a dodrápal se nahoru. Byli to dva Češi, kteří to tu přeskákali jak kamzíci.

10 metrů odsud už byl naštěstí hlavní vrchol. Když jsem byl ještě v Zermattu, řikal jsem si, že na vrcholu strávím alespoň půl hodiny, udělám panoramatickou fotku 360 st. a sním vrcholovou Tatranku. Tatranku jsem měl v kapse, ale špatně mi bylo tak, že jsem na ní nemohl ani pomyslet. Said mi dal kus musli tyčinky. Ukousnul jsem z ní asi dvě zrníčka pouze s vědomím, že potřebuji nějaký cukr. Víc to opravdu nešlo. S tím focením to bylo tak, že když po mě Said chtěl, abych mu udělal fotku, řekl jsem mu, že jedině pokud budu moct zůstat sedět, kde sedím. O nějaké vrcholové euforii se u mě vůbec nedalo mluvit. Chtěl jsem co nejrychleji aspoň o pár set metrů níž. Absence aklimatizace se projevila. Bylo kolem šesté hodiny a nejvyšší čas se vrátit. Byli jsme na vrcholu absolutně poslední. I ti čeští kamzíci už odběhli po tom, co jim Said udělal pár fotek.

Sestup

Cestou zpět jsme byli už na laně sehranější a šli jsme proti postupu nahoru extrémně rychle. To mi hodně pomohlo a začal jsem se cítít mnohem líp. Dokonce jsem začal dělat možná i nějaké vtipy. V sedýlku pod vrcholem jsme byli cobydup. Odsud to bylo zase trochu horší, protože jsme brali znovu baťoh. Tomu, kdo ho nesl, se hned znatelně přitížilo.

Na druhém sněhovém svahu už jsme nijak nespěchali. Mně přestala docela bolet hlava. U odtrhové trhliny jsem se sice vyzvracel, ale aspoň mě přestalo být i špatně. Přesto si pamatuji, že jsem se těšil, až budu někde co nejníž a vyspím se na měkké trávě. Strašně jsem se taky těšil na to, až mi bude tak dobře, že se budu moct pořádně najíst.

Jirka na nás už netrpělivě čekal u druhého tábora s připraveným ohřátým isostarem v roztopeném sněhu. Připravil i spacáky do ždáráků, takže jsme jen sundali mačky a bundy a zapadli do teplých spacáků.

Osobně jsem se vyspal nečekaně dobře. Ve 4000 to pro mě byl první bivak. Něpříjemné bylo, že jsme měli jen jednu alumatku napříč a s tou jsme neustále sklouzávali po nakloněném svahu. Naštěstí žádná krutá zima nebyla a ráno jsme se probudili do jasného prosluněného dne.

Pokus o Nordend

Z Nordendu právě sestupovali nějací lidé. To bylo podezřelé, protože ještě včera nám několik lidí říkalo, že na Nordend se nechodí. Skutečně jsme z vrcholu viděli jen jednu stopu končící uprostřed séraků. Dnes ale z vrcholu očividně vedla nová stopa trochu jinudy. To nám vnuklo jasný nápad zdolat i třetí nejvyšší horu Alp, Nordend.

Vzali jsme jeden batoh a vyrazili. Šlo se dobře, docela svižně, oproti včerejšku byla i lepší nálada. Jen Said se nevyspal úplně dorůžova. Ostatně to sám ráno říkal, takže jsme od něj žádné vtipy nečekali.

Pokus o tuto horu zkolaboval asi po hodině a půl. Nějak jsme si nevšimli, že nová cesta vede jinudy a šli jsme tou, co končila beznadějně v séracích. Dvacetimetrová trhlina před námi nám nedávala jakoukoliv naději. Nutno ale říci, že únava z výšky byla taková, že to byla vítaná záminka k návratu.

Rovnou jsme sbalili věci a zahájili sestup ke stanu. Po cestě jsme si už jen užívali výborného počasí a fotografovali krajinu. Chtěli jsme vyzrát . . .

POZOR !!! Na deníku se zatím pracuje.

Deník začínám psát u okna restaurace v obchoďáku IKEA nad masovými kuličkami s krémovým bešamelem a bezednou sklenicí juice. Z okna vyhlížím kterým autem nebo auty, vlastně Said dorazí.

Kabely od zapalováni Pontiaku přehryzala Kuna lesní v Prášilech, pročež se Said při každé zastávce skláněl pod kapotu a přemýšlel o pomstě.

Dálniční známku pro Švajc slepujeme na parkovišti a nalepujeme na Pontiak Luminu, novou Daliborovo kudlou FOX z cedrového kořene.

Naštěstí byla známka nejprve odborně přilepena na látku a tak celá operace proběhla hladce.

Terka bere svou brigádu u Fischera moc vážně a oslabuje tým na jednom laně 8,5 mm barvy žlutočerné. Vyfasovala 4 Malorky na dobu své expedice. Vybavuje nás aspoň vrcholovou prémií, největší studentskou pečetí, jejíž půlku která byla na vrcholu ji přivezu nazpět ještě s frýzovými rukavicemi z mrtvého horolezce.

V holiday Inn je vybudován dispečink pro předpověď počasí po SMS s 24 hodinovou službou.

Soňa volá tenkým hláskem o pomoc, uvězněna na toaletě nádražní hospůdky železničního tunelového trajektu pod Furka pasem.

K vrcholu vstáváme z kamenného lože v 3:03. Poblíž nás blikají čelovky bludiček horských vůdců s klienty po 329.- eu.

Ve 3:30 nalézáme do mokré stěny a chudák jedna rakouská světluška se na nás omylem lepí. V ledovcových trhlinách bloudíme asi 3 hodiny.

Náladu mi ale zkazí až třiašedesáti letý horár z Tater, když nás předbíhá pod sněhovými séraky.

Sněhový bidet v prošlápnuté stopě do 40.metrové trhliny a v zátylku nás pořád sleduje Materhorn.

V 18h Dalibor se Sajdem stanou na vrcholu Dufour-Sp.

Sněhový záhrab v cca 4150m n.m. Výškoměr Casio ukazuje jen do 4000m.

Barometr do rána stoupá a nebe je vymetené.

Beznadějně se pokoušíme proplést sněhovými paneláky do sedla pod Nordend.

Ještě jeden bivak na kamenech nad chatou Monte Rosa.

Výpravčí stanice toleruje Dalibora se třemi nadupanými kletry.

Sestup 1200m a shledání s podpůrným družstvem v Zermattu.

Výzbroj:

Mačky doplnit o dvojici svařených kroužků nebo velkých podložek s uvolňovacím koženým páskem.

U Hudyho dokupujeme ledovcové vývrtky, frendy a prusíkovací šňůry.

dalibor@matfyz.cz