Maroko

Francie- Francie-Francie, benzinky,tatranky, víno nakradené za benzinkou. Je prej stříkané. Neva. A jsme ve Španělsku.Vedro. Ve večerních hodinách přijíždíme na pláž Miami a koupeme. Všichni staví stan, my ne, žádný nemáme. Vaříme už společně se Mirem a Dodem. Když přichází bouře, stěhujeme se k nim do stanu, kde zůstáváme až do konce expedice. Poprvé v životě vidím lítat chlapa na stanu. Vyšel ven upevnit kolíky a stan vzal vítr. Srandovní jak běhal po pláži a držel stan, ale rychle se to společnými silami zvládlo. Nás stan zatím mlátí tyčkami po hubě. Pak klid a spíme.

Den 3 - transit Esp - 12.8.

Vedro! Vlasta dělá překvápko a stavíme v klášteře karmelitánů, kteří se vyznačují schopností udělat likér z čehokoliv. Většina se nedá pít, ale nacházíme i nějaké dobré a jednoho Jirka kupuje láhev domu. Na ochutnávce nacházíme také cedulku s nápisem : "Češi, ochutnávka trvá pouze 10 minut". Někdo k tomu připsal : "Váš soudruh ředitel". Typický český humor. Miro s návštěvou počítal a vytahuje z pouzdra od videokamery láhev od fanty, kterou zručně plní. Taky typické. No co, s obsahem mu v autobuse pomáháme. Naše nevolnost z autobusů je tatam, takže normálně existujeme. Dvanáctiletý klučina co jede s námi se cestou z kláštera pěkně motá a jeho otec se za něj stydí. Ale spíš to hraje, i když ochutnával poctivě. Jeho otci to všichni přejí, protože už teď ho nikdo nemá rád. Jeho třináctiletá neteř je číslo, na strejce kašle a stěhuje se k dvěma pětadvacetiletým holkám. Posléze i do stanu. Jirka prohlašuje, že by se stěhoval také. Nevím jestli kvůli strejcovi,  nebo kvůli těm holkám. Jinak zbytek dne --vedro! Jen v jednu chvíli větší, když nás zapomínají u jedné španělské benzinky. Miro s Dodem se neotočili, tudíž jsme nikomu nechyběli. Zjistili to za 5 minut, když jsme nechtěli láhev. Večer stavíme na koupání v moři a naše karoska zapadá do písku. Jake ji při pokusech zahrabe až po vzduchové nádrže. Nakonec se shání tahač, přijede Volvo nakladač a autobus je zachráněn. Jinak v autobuse začíná bejt docela bordel od písku a pomalu se uvolňuje morálka což nám vyhovuje.. :=))

Den 4 - transit Esp, Maroko - 13.8.

V brzkých hodinách přijíždíme do Algecirasu, což je přístav. Vyhání nás z autobusu, Vlasta kupuje lístky a vyřizují naložení autobusu. Koukáme po ostatních, nechtěl bychom se ztratit. Pak nalodění na trajekt. První moje jízda trajektem. Hučení silných motorů, vibrace podlahy, orezlá paluba a na všem nerezavém centimetrová vrstva nánosů barvy. Vylézáme na horní palubu a sledujem moře. Za chvíli víme, proč jsme tam víceméně sami. Jsme mastný od spáleného mazutu. Neva. Po asi 1,5 hodině se v dálce začne rýsovat břeh. Z vystupující mlhy se vyloupne nakloněná, napůl uschlá palma. Hotová romantika!. Vylodění probíhá rychle, jsme v Ceutě. Miro volá domu, je to prý levný. Jdeme na nákupy do duty free shopu, kde kupujeme 3 láhve whisky po asi 60 Kč a nějakou krabici vína. Někteří berou celé kartony a zřejmě vědí proč.Jsme na hranicích s Marokem. Přijíždíme a čekáme asi hodinu. Mezitím Vlasta odnáší celou igelitku úplatků a naše pasy. My zatím sledujem kulomety na věžích a celníky jak kopají do místních. Jeden mladý borec se snažil celnici obeplavat po moři a celníci ho zahání kamením. Kdyby ho trefili je po něm. Malý pohraniční styk probíhá podle rituálu. Domorodec s igelitkou jde s celníkem za  boudu a vrací se bez ní a přechází hranici. Kdo nemá igelitku a chce třeba přeběhnout přes hranici, dostává kopanec. Bez diskriminace pohlaví. My dostáváme pěkná razítka do pasu a zastavujeme v Tetouannu. Měníme naše mařeny v poměru 1:6. Dirhami jsou takový papíry co vypadaj, jako když si s nima nikdo utřel ..... . Vyměňujem asi 100 marek. Koupeme se ve středozemním moři a pak přejíždíme do pohoří El Rif. Ubytováváme se v kempu mezi jedlemi a vaříme něco na zub. Seznamujeme se s dalším členem výpravy Jirkou, který je entomolog a získává přezdívku Štírák. Ukazuje nám jak chytat škorpiony a bavíme se tím až do tmy.     

Info: Tetuann - medina ze 16. století byla založena uprchlíky ze španělské provincie Al Andalus. Má velmi členitý charakter, typických čtverhraných obydlí s plochými střechami.

Den 5 - Volubilis, Meknés, Fés - 14.8.

První cestování - přibržďujem u těžby korku. Korek je, jak jistě víte kůra korkového dubu. Ten se pěkně oloupe a pak se kůra zpracuje. A máte špunty. Jen jedna vada tam byla, byli tam škorpioni. Ale na to si člověk zvykne. Dnes zastavujeme ve Volubilisu. Vstup na to co zde po římanech zbylo se naplatí, protože není komu. Nikdo tu není. Jen staré sloupy a mozaiky v místech, kde si Římani pěkně užívali. Procházíme zbytky města a klaníme se v duchu stavitelům a umělcům, protože některé mozaiky jsou skoro perfektní po ještě mnoho stovkách let. Slunce rozžhavuje vzduch a postupně se svlékáme. Fotíme a nacházíme posledního obyvatele. Válí se pěkně skrčenej pod sklem. Je doslova a do písmene pohublý na kost. Okolí lemují opuncie. jsou to kaktusy. Jejich plody se dají jíst, ale musí se důkladně oloupat. Pokožka opuncií je totiž pokryta jemnými chloupky, které se velmi ochotně zapichují do patra. S Jirkou zkoušíme opuncie jíst a jsme odměněni. Nemůžeme pořádně jíst.  Po návštěvě Volubilisu cestou k autobusu kupujem od místních láhev koly. Kdyby neměla typickou červenobílou vlnovku a láhev, tak bychom ji nepoznali. Ale tak je to se vším. Marocká stopka u silnice se pozná taky jen podle tvaru. Arabský nápis na stopce, identifikujeme jako sáňky v létě.

Meknés je jedním ze čtyř  královských měst.Lákadlem je náměstí a přilehlé uličky, nacpané nejrůznějšími výrobky. Seženete tady marocký oděv, výrobky z cedrového dřeva, mosazi a mědi. Taky se na náměstí prodávají čerstvé pomeranče a jiné ovoce. Ostatně jako v celém Maroku. Na řemeslné práce jsou maročani úžasně šikovní.      

Féz - toto město je opravdu pěkné. Je to typické marocké město s krámky, přecpanými ulicemi a smradem. Ve fézu jsme s Jirkou neodolali a koupil si pracholap. Tedy dva tepané mosazné talíře. Už ani nevím kolik stály, ale myslím že nás stál tak 100 DH. Bylo jich tam všude plno. Obdivujem kameníky, které vysekávají do kamenných destiček stránky koránu. Dělají to i děti. Jen by mě zajímalo, zda je tam opravdu vytesán korán, nebo jestli je tam napsáno " Tlustý turisto, teď jsem tě stáhnul o 100 DH a tobě visí doma úplná blbost. Aláh žehnej Tvé blbosti. " .  Dali jsme si také svou první berber whisky- tedy přeslazený mátový čaj.

Den 6 - Ifrane - 15.8.

Ráno krátký transport autobusem z Fésu k nalezišti aragonitů.Naše první kameny. Aragonity z místního naleziště jsou hvězdicovitého tvaru a mají velmi pravidelné krystaly. Nachází se zde doslova jako brambory. Místní se k nim i tak chovají. Mají je na hromadách, olepené červeným jílem, což je spíše ku prospěchu, protože po odstranění jílu, nejsou vzorky tak omlácené. Lze sehnat vzorky jako pěst a vzorky tak 30 kilo. My jsme za nějaké dirhamy , pivo a triko + brýle sehnali pár pěkných kousků. Viz. fotogalerie. Byli jsme unešení množstvím a rozmanitostí tvarů. Jsou to opravdu pěkné vzorky. Ještě stále nějaké máme, takže si je můžete koupit v sekci shop..teda až bude. Večer jsme zamířili do lesů u Ifrane, kde jsou nejlépe zachované porosty krásných starých cedrů. Na večer jsme založili tábor u lesa. Přišli nás navštívit makaci. Tydle opičky jsou přívětivé a trochu mlsné. Nejdříve si s chutí dali místní placky, které jdou sehnat za 2 dirhamy. Pak jim ale někdo hodil disco sušenku a potvory nic jiného, už pak nechtěli. Posléze nás navštívili místní. Od nich jsme s Jirkou koupili fluority a pak ještě takovou masku z mastku. Moc se nám líbila a stála nás asi 150 kč jedna. To byl náš druhý, předposlední suvenýr. Večer jsme rozdělali táborák, uvařili svařáček, což někteří přehnali (Miro) . Ten pak chodil bos na toaletu na pláň plnou kamenů. To že si ukopne palec bychom ještě snesli, ale že pod každým třetím kamenem byl škorpion, který v noci vylézá, se nám stravovalo hůře.Dodo prohlašuje, že Miro je magor. Poslední kapkou byl Mirův nález škorpiona přímo za hlavou, kterého srdnatě umlátil pantoflí. U táboráku jsem si seznámil s jedním klukem a jeho matkou. Dobře jsem popovídali a asi za tři roky jsme se opět setkali na VŠCHT.

Den 7 - Midelt - Mibladen - 16.8.  

Jestli jsme si včera mysleli že vidíme velké stromy, tak dnes jsme viděli obří. Zastavili jsme v průsmyku Col du Zad (2160m) s porosty cedrů a jalovců.  Kvůli jedné fotografii jsem vylez až na první větev cedru a z těchto asi šesti metrů nad zemí se mi výš na druhou už nechtělo. Jirka fotí a já mezitím z naší lékarničky dávám první pomoc berberskému chlapci, kterému jeho dva kamarádi pěkně rozbili hlavu kamenem. Takový ten žlutý desinfekční prášek na rány, působil v jeho hlavě velmi pěkně a jeho podaření kámoši se mu ještě smějí.  A pak mineralogický ráj Midelt-Mibladen. Toto Pb-Cu-V-Mo ložisko s opuštěnými důlními pracemi je opravdovým rájem. Při prolézání starými štolami jsme našli velmi pěkné vanadinity. Ovšem anglesity a cerusity se nám nějak vyhýbali. Když jsme vylezli, zjistili jsme proč. Venku už nás čekali místní s bednami vzorků. Zde jsme nechali velkou část našich peněz a koupili asi čtyři přepravky nerostů. Bedny měli pevnou cenu a obsah se velmi lišil. Když se místní nekoukali , trochu jsem obsah proházel a pak jsme se čtyři lepší koupili. Místní anglesity, cerusity a vanadinity jsou opravdovou ozdobou sbírky. Cerusity jsou běžné ve velikosti krystalů kolem 3cm, anglesity také a vanadinity kolem 1 cm ve velkých drůzách. Cestou se nám ještě podařilo sehnat pár vzorků azuritu a wulfenitu. Večer jsme spali v kempu. Postavili jsme stan a kluci mě zavalili v stanu bednami se vzorky. Sami šli pak spát do místního hotýlku. Pacholci. Já chudák pak  musel poslouchat nějakou hroznou marockou diskotéku, která skončila ve dvě ráno, aby na druhém konci města začala za půl hodiny druhá.

Den 8 - Er Rachida, Erfoud přes  Vysoký Atlas až na okraj Sahary - 17.8.

V 7 hodin místního času vstáváme. To je 6 hodin našich. Po probdělé noci super. Pokračujeme přes Vysoký Atlas, krajina je pěkná, ale ne moc barevná. Jsou v ní všechny odstíny šedé a červené. Stavíme ve městech Er Rachida a Erfoud. Zde přebírá vládu poušť.  Jsou to městečka s palmovými oázami, písečnou pouští okolo a dunami. Zastavujeme u obchodníků se zkamenělinami, kde si paleontologové přijde na své. Ale taky tam jdou koupit úplné blbosti.V dílnách se dají poměrně levně koupit trilobiti, bohužel často preparovaní metodou "hřebík":( Přesto se dají objevit zajímavé kousky, zejména kambričtí paradoxides a potom světoznámé devonské kusy. Na zdejší lokality pořádají některé specializované "cestovky" exkurze, cena je ovšem značná (okolo 100 000 Kč a víc). Výhodou je, že navštívíte opravdu světoznámé a nesmírně produktivní lokality. Co najdete, to je vaše:)Zastávka u oázy v kaňonu řeky Zíz. Pěkný pohled na zeleného hada palem v naprosté pustině. Život je jen tam, kde je voda. A kulečník pod palmami v oáze vypadal srandovně.  K večeru se dostáváme na okraj Sahary a stavíme na spaní u artézských studní. Vodou zde naplnili malou soutěsku a tak vzniklo jezírko s báječnou vodou. Koupeme se a vaříme večeři. Rizoto nebylo nejlepší, protože naši večeři doprovází skřípání zubů.Stavíme stan, abychom nakonec spali venku. Někdy pozdě v noci přijde déšť. Spadne pár kapek a je po srandě. Nemám nic pod hlavu a tak plním obal od spacáku pouštním pískem, ruku bořím do písku . Hvězdy svítí a nad pouští poletuje písek a něčí chrápání.

Den 9 - Sahara, Tinerhir - 18.8.

Ráno jdeme fotit na duny. Má představa Sahary bere za své. Vypadá to tu jako v nějaké obrovské pískovně. Jako když ledabyle rozházíte fůry písku po kamenité pláni. Fotíme krásné duny a vzápětí je hrozně zhantáme. Blbneme v písku a máme ho opravdu všude. Několik foťáků udělalo své poslední fotky. Pak se jejich uzávěrky zadírají. Jirkův Zenit vydrží vše. Na další zastávce jsou skály a pod nimi hluboké duny. Skáčem ze skály do dun. Je to perfektní, ale zpětně si uvědomujeme že jsme byli trochu blbí. Na skalách (ortocerových vápencích) jsou zkamenělé potvory, nějací měkýši, jejich jméno okamžitě zapomínám. Mnohem zajímavější mi přijdou krásně skulpturované oblázky od pouštního větru a písku. Někdo tvrdí, že zde lze nalézt i pazourkové šípy. Žádný nenacházím, lae nějak mě to neštve. Odpoledne v  Tinerhiru obcházíme trh, přidává se k nám malá neteřinka a otcovsky ji bráníme před místními, kteří by ji rádi směnili za cokoliv. Její blonďaté vlásky je dráždí a 13 let jim evidentně není na překážku. Spíš naopak. Dostáváme nabídku 30 velbloudů, ale nebereme to. Asi by nám to autobusáci nezbaštili. Jinak Tinerhir a následně Warzazate jsou místem, kde je nejvíc středověkých arabských opevněných vesnic. Na večer se uvelebíme v místním kempu. Večer si povídáme s jedním účastníkem - Prof. Petránkem. Je to starý geolog, který sjezdil celý svět a tak nám vypráví spoustu věcí. je super a tak s ním popíjíme whisky a je nám fajn.         

Den 10 - kaňon Todra - 19.8.

Cestou stavíme u obchodníků s kameny. Mají pěkné wulfenity, ale necháváme si zajít chuť a kupujeme pěkný kousek skuteruditu. Po čase se mi zrovna tento vzorek podaří někde ztratit. Přijíždíme ke kaňonu Todra u Tinerhiru. Obrovská  soutěska Todra je dále spojena s druhou soutěskou Dadez, celková délka je asi 150 Km. Vlastní kaňon Todra je soutěska tvořená dvěmi svislými stěnami ( asi 250 m ). Přímo v soutěsce stojí hotel Yasmina. Když jsme prohlédly kaňon, tak jsem cestu zpět k autobusu trochu obrali jeden strom s granátovými jablky. Potkali jsme ještě velblouda, na kterém se člověk za 20 DH mohl svézt. Někteří to zkusili, ale já ne, protože ta potvora po mě šla jen mě viděla.

Den 11 - Tizi n´Tichka - 20.8.

Tak jsme opět ve Vysokém Atlase. Naše cesta směřuje k průsmyku Tizi-n-Tichka. Tento průsmyk leží vysoko v horách a naše karoska se prodírá stoupáními a klesáními. Zastavujem na různých místech, prohlížíme co nabízí obchodníci. Kromě možného nákupu tarpíka, což je takovej krysokřečkosysel se nic výraznějšího neděje. Teprve k večeru dorážíme k průsmyku. Navštívíme nedaleký obchod s kameny, ale nic nás výrazně nenadchne, abychom tam nechali poslední peníze. Vaříme náš již oblíbený luncheon. Zásoba + 5 kusů. Přibíhá místní pes. Házíme mu chleba, který hltavě žere. Pak mu na přilepšenou házíme kus luncheonu. Ten nežere. Buď je to tak věřící pes, aláh nedovoluje jíst vepřové, nebo to nepovažuje za jídlo. Klaníme se k názoru dvě. Asi vysílením z putovního dne podléháme večer démonu alkoholu. Notně se naše zásoby ztenčily. Vzniká několik ne moc kvalitních fotografií s ještě hůře vypadajícími objekty. Pozorujeme projíždějící kamiony a nikdo nechápe systém osvětelní automobilů. Dospíváme k přesvědčení, že čím barevnější, tím lepší. Večer a  plánování výstupu do barytového dolu v horách je ukončen s příchodem Mira a místních psychotropních látek. Dodo je znaven a hledá zipy v místech kde nejsou a nikdy nebyly. A nebudou. Jsme hrozně vysmátí a propálíme skoro všechny alumatky.   Spím venku (což bylo rozumné) a je mi k ránu dost zima.

Den 12 - Marakech - 21.8. 

Ráno se probouzíme dost pozdě. Nikde nikdo, všichni šli nahoru. Bolí mě hlava a je mi špatně. Jídlem to nebude. Probouzím se už načisto a vyrážíme. Po prvních metrech nás to přestává bavit. Stopnem si stařičký MAN a jedeme s maročanem nahoru do dolu, kde na něj čeká fůra ručně vylámaného barytu. Náklaďáček chroptí do kopce a Miro, který sedí u okénko chroptí hrůzou. Kola našeho auta míjí 30 až X metrové srázy ve vzdálenosti 15-2cm. Dole leží ohořelý vrak. Maročan se zubí a dál neúprosně odírá zrcátko o značky na kamenech. S rostoucí nedůvěrou pozorujeme v dáli náklaďák naložený barytem v protisměru. Najednou uhýbáme na vyrubanou plošinku a náklaďák nás míjí. Hovoříme k řidiči a ten jen kýve hlavou a zubí se. Dorážíme k dolu, kde nás místní horníci pozvou na berberwhisky. To přesně potřebujeme. Uděláme pár fotek a jsem zklamáni baryty. Je to kusový materiál, krystaly žádné. S díky odmítáme cestu náklaďákem dolu.. Dobíháme dolu, rychle balíme a jedeme do Marakeche. Marakech je královské město. Je tam krásná architektura. Také spoustu stánků s nejrůznějším jídlem. Kus-kus za 200 stovky je mega žranice. Procházíme s Jirkou tržiště a zdrháme před místním šílencem, co nám chtěl kolem krku dát kobru. Přepadá mě obchodník a navlečeme mě do tuniky i s turbanem. Odnáším si akorát fotku. Doufám. Snažím se  pro sestru koupit v zapadlém krámku cedrovou šperkovnici, ale kvůli nedorozumění, mě obchodník vyhání s nožem v ruce. Vyfakuju ho a zdrhám. Chtěl jsem mu nabídnout 3 dolary a on myslel, že mu nabízím 3 dirhamy. Pokračujeme až do vesničky Asni  v Atlase. Rozbíjíme tábořiště na soukromém pozemku a majitel přijde na party i s celou rodinou.  Já se odděluji od Jirky a s Dodem, Lenkou a Katkou vyrážíme dobýt Djebel Toubkal spolu s asi 15 dalšími. Pronajímáme za 15 dirhamů na osobu dodávku mazda a jak prasata na porážku se tlučem 15 Km na korbě. Ve vesnici kupujeme zásobu placek a vody a vyrážíme do horské vesničky. Nejsme nejrychlejší, ale jdeme furt. V horské vesničce nám místní nabízejí nocleh za 5 dirhamů, ale raději stavíme stan na kamenech za vesnicí.

Info: Marakech je jedním ze čtyř královských měst. Dominantou je 77 metrů vysoký minaret, starý 800 let. Na náměstí seženete cokoliv marockého a v přilehlých uličkách, bych se pohyboval opatrně a nemával peněženkou. Ale nic se nám nedělo. Až na incident s obchodníkem. Kdo má rád památky, tak si přijde na své.. paláce, zahrady, mešity všechno pěkné. Kdo má rád jídlo, tak také.

Den 13 - Djebel Toubkal-výstup - 22.8.

Jirka někde hrabe s Mirem acháty. Lenka,Katka,Dodo a já, jako vrcholová skupina vstáváme dost pozdě. Ostatní nás nevzbudili, za což se jim mstíme o pár hodin později. Já táhnu stan a jídlo + bombu, Dodo můj a svůj spacák + vodu, dámy celkem nalehko. Potkáváme kozy, osly, Francouze a opačně. Jdem nyní do 3000m k horské chatě. Po každém prudkém stoupání marně vyhlížíme chatu. Ale je to docela pohoda. Asi kolem 11 dorážíme k horské chatě. Rychle postavíme stan a naházíme do něj věci. Berem jen vodu a mikiny a pádíme na vrchol. Asi ve 3500 m začne bejt docela zima a naštěstí potkáváme uprchlíky z rána, kterým odebíráme ošacení. Na oplátku nám říkají, že nejhorší nás čeká. Mají pravdu. Do 4000m to jde, pak se už moc nechce. Lenkou s Katkou, které šly nalehko mají ještě sil dost. Já a Dodo chcípáme. Posledních 167 m je porod. Hrozně mě štvou kozy, které si vesele poskakují okolo. Nahořeme padáme na hubu, dáme disco sušenky a děláme vrcholové fotografie. Triangulák na Toubkale je tedy asi po milion první až patnáctý vyfocen. Kazí se počasí a v srpnu v Africe začíná padat sníh. Pádíme dolů a někdy spíš padáme. Čekáme, že si někdo musí zákonitě zlomit nohu. Což nás nepojištěné netěší.  Nahoru to trvalo asi 3,5 hodiny dolu asi 1,5. Nikdo si nakonec nohu neláme. Večer si Dodo ve stanu sundavá boty a všichni souhlasí s očistou v místním ledovcovém jezírku.  Dodo si pečlivě myje palce a já málem ochrnuji cestou jezírkem k vodopádku. Pod vodopádem ochrnuji na celé tělo. Holky o jezírko níž švidlují jako Dodo a myjí si pouze nohy. Jsem po zásluze odměněn a je mi večer pěkná kledra.   

Den 14 - Djebel Toubkal-sestup - 23.8.

Ráno se budíme opět pozdě. Něco zdlábnem a jdem v klídku dolu. Míjíme horskou vesničku a scházíme dolu do vesničky. Zde si kupujem kolu a placky a čeká nás 15 km tůra do tábora ostatních. Cestou potkáváme divné věci. Ženy s obrovským nákladem na hlavě a za nimi pokuřující muž. To se nám líbí, holkám ne a odmítají se podřídit místní kultuře. Není sice proč. Bágly jsem nenápadně poslali s lidma co si pronajali auto. Pak ještě vidíme vodu co teče do kopce. Nikdo tomu nevěří. Ani já ne. Oči už nám asi přecházejí. Předposlední divná věc je banda místních dětí s gulášovou instantní polévkou v ruce. Jak si uvařili to fakt nevím. Poslední věcí jsou nohy koukající ze zavazadlového prostoru našeho autobusu a ven lítající kufry. Vše se vysvětluje. Štírákovi zdrhnul v zavazadlovém prostoru jeden škorpion. Popřejeme mu dobrou zábavu a vzdálíme se. Přichází Jirka a Miro a každéme nesou plechovku piva. Jirka mi oznamuje, že s Mirem stačili prochlastat naše konto na pivo u autobusáků. Nevadí pivo stejně došlo. To vadí. Za 14 dní náš zájezd zlikvidoval 1000 piv co jsme vezli sebou. Kromě jiného Mira takzv. jebnul škorpion do ruky, takže ji má velkou, že nepotřebuje lopatku. Nasbírali ale s Jirkou bednu achátů. Pereme v místním potůčku oblečení a sebe. Místní to maj jako atrakci. Večer jdeme se štírákem na škorpiony a chytáme velké černé. Taky se nám podaří chytit celifugu, velkého pavouka s velkými kusadly, kterej je prý odborně řečeno "jedovatej jako prase". Rozvíjeli jsem večer teorie o samobodnutí škorpiona, když kolem něj hoří, ale k praktické ukázce nedochází. Získávám od štíráka příslib jednoho malého živého škorpiona na památku domu.   Ostatním ho usmrcuje. Mám to za pomoc při lovu.  Večer táborák, svařáček, majitel zahrady s magneťákem a dvěma dcerami zamotanými do hávu. Nic moc. Pak přijel nějaký místní a někdo mu prodává pivo. Ukazuje se proč je v Maroku prohibice. Týpek se totálně setnul, vytáhl zahnutý nůž a všechny chce zabít. Jen dlouhovlasého Honzu si oblíbil a stále o něm tvrdí, že je to jeho good friend. Jinak kill all. Zatímco přemýšlíme co mu všechno zlámem, usíná pod stromem,  chrápe a přijíždějí si pro něj místní.   Jdeme spát a jen slyšíme hádku ze štírákova stanu. Buď bude ve stanu celifuga nebo štírákova slečna.  

Den 15 - Skalní most u Demnaté, kaskáda Ouzoud - 24.8.

Ráno balíme stany a usušené prádlo. Autobusem přejíždíme ke skalnímu mostu u Demnaté. Je to obrovská průchozí jeskyně, prostě most. Pochodujem z jedné strany na druhou, Jirka se rozvášňuje s focením a padá skoro celý film. U autobusu kdosi objeví pěknou vápencovou stěnku, kde se snaží zabít lezením vzhůru. Aby nebylo mrtvol málo, přidáváme se, ale moc nám to nejde. Nejsme horolezci.   Dál přejezd ke kaskádám Ouzoud. Nádherná kaskáda, voda padá z výše asi 30 metrů a z mlhy vznášející se nad vodopádem se dělá mlha. Nejlepší na tom je, že nikdo Vám nic nezakazuje a v pohodě se pak dole v menším vodopádu koupeme a proplouváme jeskyňky ve vápenci. Voda je teplá a tak dovádíme ve vodě. Pak jdeme na obhlídku místních krámků. Líbí se nám krásné zahnuté nože, ale nejsou už peníze. Také se nám líbí berberské znaky u jednoho místního obchodníka. Smlouváme se s ním a domlouváme cenu. Je to pohodář, umí německy líp než já, protože pobýval dva roky v Německu. Ale říká že doma je doma a diví se, jak v té strašně předražené Evropě můžeme žít. Naléváme nám berber whisky a krmí plackami namáčenými do olivového oleje. Mimochodem tento zvyk mi zůstal a dodnes na mě divně lidi koukají, když si namáčím rohlík do olivového oleje a jím to. Naposled jsem takto vyděsil místní v Řecku.  Mluvíme a smlouváme, nakonec končíme ve tři ráno. Cena 5 marek za 2 kusy + moje kazeta Green day.   Pozdě uléháme do stanu, který jsme postavili za nějakým obchodem, kam jsme se ani nedostali.

Den 16 - Khourigba - 25.8.

Ráno popojíždíme na fosfátové ložisko poblíž města Khourigba. Sbíráme fosílie a chalcedonové konkrece. Z fosílií jsou nejvýznamější žraločí zuby. Ty se na Vás zubí z každého kamene, od nejmenších až po ty, co jsou velké jak dlaň.   Ty se ale nacházejí vzácně. Nacházíme s Jirkou zuby, tak kolem 3cm a nasbíráme každý plný pytlík. I přes to, že zkameněliny nás moc neberou, jsme rádi. Naše nálezy patří k těm průměrným. Večer spíme na takovém skalnatém plácku.

Den 17 - Casablanca - 26.8.

Dnes jsme dorazili do Casablancy. Všude jsou staré omlácené mercedesy a peugeoty. Taxik je celkem levný. Král Hasan III nechal postavit mešitu, která je jednou z největších mešit vůbec. Je nádherně zdobená a jen dveře do mešity jsou asi půl metru silné a vysoké asi 6 metrů.To vše pěkně masivní, kovové. Dokončena byla v roce 1993 a stála prý 1 miliardu dolarů.No, nedivím se. Udělali jsme pár fotek , koupili pohledy, Miro s Dodem slintali nad nějakými turistkami tak dlouho, až zjistili že jsou z Bratislavy. Pak rychlý přesun do hlavního města - Rabatu. Kupujeme si s Jirkou na trhu nějakou smaženou rybu, která se smažili v oleji, kterej tady nechal ještě Rommel za okupace. Ryba byla dobrá, všichni nám prorokují sravou smrt. Všude visí koberce, ty nekupujeme jsou drahý. Ale je úžasný co lidé primitivními prostředky dovedou. Narážíme na obchodníka s koženými výrobky. Líbí se nám pásky. Dáváme mu za čtyři pásky 5 marek a konzervu Luncheonu. Tvrdí že je z  prasete. Nejsme blbí a nabulíkujeme mu, že je to z koně. Jestli nekecá a nikdy nejed prase, tak to nemůže poznat. Brání se, ale nakonec nás zachraňuje logo firmy na plechovce, kde je nakreslen kůň. Pásky jsou perfektní, slouží pak ještě léta.  Jak dlouho jim vydržel ten luncheon to nevíme. Večer spíme v kempu, pijeme svařák a vaříme z trosek potravin. Spíme na zemi a nějakej magor Holanďan s landroverem nám v noci málem přejede hlavu.

Info: Casablanca -největší město Maroka - 3,2 milonu obyvatel. Arabsky DÁR - Al BAJDÁ. Od roku 1976 má město unversitu Hassana II. Hlavní (památka) je mešita. Se svou výškou 200 metrů je druhá nejvyšší na světě a pojme 105 000 věřících. Toto dílo částečně navrhl Francouz  Michael Pinseane.  O kousek dál je teologická knihovna. Zajímavostí je, že na tuto stavbu byla dobrovolná sbírka a složilo se na ni přes 12 000 000 lidí.

Rabat - hlavní město Maroka a sídlo krále Hassana II.  Městem protéká řeka Bou Regreg a rozděluje město na dvě části - Rabat a Sallé. Sallé je sesterským městem připojeným v roce 1957. Obyvatelstvo 2,2 milionu a je druhým největším městem království. Památky - nedostavěná mešita Hassana II, začala se stavět v roce 1195. Měla být největší na světě, ale to se jí asi nepovede.Výstavba se totiž po smrti zakladatele města Abou Youseff Yakoub-el Mansouroma zastavila.  O kousek dál je mauzoleum  Mohameda V. Dále je Brána větru - Bab-er-Rouah, vyzdobená výňatky z koránu a freskami.  Brána tvoří vchod do palácového komplexu.  

Den 18 - Lixus - 27.8.

Vracíme se po pobřeží Atlantského oceánu. Zastavujem na koupání v moři. Dál ve městě Lixus. Teda u toho co z něj zbylo. Je to jako ve Voubilisu, akorát horší a není tu mrtvolka pod sklem. Nacházíme velkou želvu. Památky proti ní nemaj šanci. Z hradeb je vidět na těžbu soli. Jsou to takové velké nádrže, kam se napustí mořská voda. Pak se to nechá odpařit a shrábne buldozorem. Sůl se pošle na rafinaci. V odpoledních hodinách nám zatopí kladka, která napíná řemen. Šroub, který vypadl ( a nebyl asi jediný )  se nakonec sežene ve vesnici. Jedem dál a večer dorazíme ke středozemnímu moři poblíž Gibraltarského průlivu. Kempujem na pláži. Miro venčí želvu. Vaříme naše poslední Marocké rizoto s příchutí písku. Dostávám po druhé umýt ešusy. Meju je v moři, položím na kámen a čučím. Najednou přijde vlna a nádobí je v ........ průlivu. Nadávám. Pomáhá to. Po chvíli moře vyplivne 1 ze dvou ešusů a 2 ze 4 lžic. No od teď máme jednu lžíci do dvojice. Na vařiči je nasazena poslední bomba, která přes noc uchází.  Při svařáčku přijdou celníci a začnou prudit. Musíme ukázat pasy, dávaj pokoj a odjíždí. Nějací týpci přijedou s Jeepem a shazují do moře vodní skůtr. Pak jeden nasedá a s baťohem odjíždí směr Španělsko. Myslíme si něco o drogách a  držíme hubu a vůbec děláme, že tam vlastně nejsme.  Poňoukáme místní dívky a Vlasta nás varuje, ať si večer na nás nedošlápnou místní. Večer při koupání nacházím velkou placatou a ne moc dlouho chcíplou rybu. Focení při západu slunce a pak spát.

Den 19 - Ceuta  Maroko, Esp - 28.8.

Tak poslední chvíle v Maroku. Ráno nakládáme, ale předtím recyklujeme autobus od písku, rozvěšených kalhotek a slipů, schováváme zvířátka a kameny a jedeme na celnici. Maročtí celníci nám proklepou celý autobus, koukají všude možně. Jsem zvědavej až uviděj škorpiony. No neviděli. Miro pašuje želvu v krabičce a má ji nad hlavou. Před celnicí vidíme rozjetou velkou želvu. Španělští celníci jsou ještě důkladnější, protože maj šroubováky. Sundavaj kryty zářivek a podobné nesmysly. Pak opouštíme Maroko. Cestou v Ceutě vykupujeme krám a naloďujem se na trajekt. Jediný problém je s naším přetíženým autobusem. Nemůže přejet přes naloďovací práh a drhne spodkem. Ale nějak je to zvládnuto. Nebe je modré a nám je líto, že je konec. Cestou zpět si prohlížíme Gibraltarskou skálu. Ale jen z dálky. Nic moc. Po vylodění v Algecirasu následuje mohutná oslava, kdy je po 25 km půl autobusu na mol. Kvůli opilcům často stavíme, jen chudák Jirka musel Jakea přesvědčovat 20 km než mu zastavuje na WC. Na jedné zastávce se koupeme v obrovských vlnách. Miro je na mol a chrápe. Později je ještě hůř. Jirka pomalu dostává sračku a vychutnává si to celou cestu. Přes noc pokračujem přes Španělsko.

Den 20 - 21- 22   - Esp, F, I, A, CR  - 29,30,31.8.

Toto už jen skokem - návrat. Cestou ještě zastávka  v italských dolomitech na tkzv. skalní pyramidy. To je obdoba našich pokliček. Kámen z tvrdé horniny brání erozi měkké horniny pod ním. Tak vznikají pyramidy, které na vrcholu mají kámen. Ten časem spadne, takže dochází k erozi úplné a postupnému snižování pyramidy.   Dál autobusáci nadávají na přetížený autobus.

Prokousáváme se Evropou k domovu. Došlo nám jídlo, od Španělska už jíme jen ovesné vločky, kakao a sušené mléko. Jirkovi to nevadí stále má problém. Ve Francii od autobusáků dostáváme pytlík rýže, který vaříme na půjčeném vařiči. V Itálii nalézám 1000lirovou bankovku, která nám stačí na pytlík nějakých křupek. Brzy ráno 31.8. přejíždíme hranice s Rakouskem do Čech,Jirka  málem zůstává v Rakousku, protože měl při odjezdu práci  kde první co slyšíme je, že zemřela tragicky princezna Diana. Kupujem si ve stánku buřta. Ráno jsme v Praze, kde nás čeká odvoz do Kralup. Loučíme se s Mirem, Dodem, želvou a ostatními účastníky. Tak končí Expedice Maroko 1997. Tímto bych chtěl poděkovat panu RNDr. Vlastislavu Vlačihovi za tento zájezd a všem účastníkům za bezva partu.