Paulo Coelho: Alchymista

Člověk pořád nachází nové přátele, a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale vidíme stále stejné lidi, stanou se nakonec součástí našeho života. A jen co k tomu dojde, chtějí nám do toho života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, zlobí se. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Člověk si může zvolit svůj Osud.

Každý člověk z kraje mládí ví, co je jeho Osobní příběh; tj. to, co chce dělat.
Na této planetě platí jedna veliká pravda: Ať jsi kdokoli a děláš cokoli, když něco doopravdy chceš, je to proto, že se toto přání zrodilo v duši Vesmíru. Je to tvé poslání na Zemi. Vše ostatní je jedno...
A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.
Člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.
Když začneš slibovat něco, co ještě nemáš, přestaneš o to usilovat.
Existuje jiná řeč než slovní...
Musíme si všímat znamení, která nás mohou dovést k našemu Osobnímu příběhu.
Měj vždycky na paměti, CO chceš.
Nikdy neupouštěj od svých snů. Sleduj znamení.
Na světě existuje řeč, které rozumějí všichni. Je to řeč nadšení, věcí dělaných s láskou a chutí kvůli něčemu, po čem se touží a nebo se věří.
Vždycky se člověk může vrátit, ale měl by se chopit šance splnit svůj Osobní příběh.
Rozhodnutí je jenom začátek něčeho. Jakmile se člověk rozhodne, pohrouží se ve skutečnosti do mocného proudu a ten ho unáší na místo, na které v okamžiku rozhodování vůbec nepomyslel.
Čím víc se blížíme snu, tim víc se Osobní příběh stává pravým důvodem života.
Každý má svůj osobní způsob, jak se něčemu naučit.
Láska nikdy člověku nebrání jít za Osobním příběhem. Pokud k tomu dojde, pak to není opravdová láska, ta která mluví Řečí světa.
Člověk miluje proto, že miluje. Není k tomu žádný důvod.
Jestli to, co jsi nalezl, je z čisté látky, nikdy to nepodlehne hnití. A ty se jednou budeš moci vrátit. Jestli to byl jen okamžik světla jako výbuch hvězdy, pak po návratu nenajdeš nic. Viděl jsi však výbuch světla. A to už stojí za to.
Je jen jeden způsob, jak se něčemu naučit. A to činem. Všemu, co potřebuješ vědět, tě naučila cesta.
Každé hledání začíná štěstím začátečníka a končí zkouškou dobyvatele.
Nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem.
Když máme před sebou velký poklad, nikdy to nepoznáme. A proč? Protože lidé na poklady nevěří.
Nikdo neunikne důsledkům ničeho, co se děje pod sluncem.
Oči ukazují sílu duše.
Kdo prožívá svůj Osobní příběh, umí všechno, co potřebuje. Jenom jediné znemožňuje jeho sen: strach z neúspěchu.
Všechno, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy. Ale všechno, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.
Čím to, že ty nejmoudřejší knihy jsou tak maličké a útlé? Skoro to vypadá, že největší moudrost lze vyjádřit úplně jednoduše a prostými slovy.
Mám několik oblíbených knížek. Tedy mám mnoho oblíbených knížek, ale jen několik, které bych zachraňoval v případě pohromy jako první, které bych si vzal sebou na pustý ostrov nebo do cely smrti. Jsou to knížky, ze kterých se (obrazně řečeno) modlím, jako se věřící modlí ze svých knížek. Čerpám z nich energii a optimismus, když se mi zdá, že se celý svět zbláznil.
Patří mezi ně Exupéryho Malý princ, Čapkovy Apokryfy, Nietzscheho Tak pravil Zarathustra. Nedávno jsem do této útlé kolekce zařadil novou knihu. Je od člověka, jehož jméno jsem nikdy předtím neslyšel. (Ale přiznám se, nejsem příliš sečtělý.) Přitom je to současník, narodil se v roce 1947. Brazilský autor Paulo Coelho napsal knihu Alchymista.
A teď už se začtěte, a máte-li čas, přemýšlejte o tom, co nám Paulo sděluje.
Ukázka
Předchozí děj: Španělský pastevec ovcí Santiago se vydá do Afriky hledat poklad. Realizuje svůj sen, neboli píše svůj Osobní příběh, jak se to v knize nazývá.
Další dva dny jeli mlčky dál. Alchymista byl teď mnohem opatrnější, protože se blížili k oblasti nejprudších bojů. A chlapec se snažil naslouchat svému srdci.
S tím srdcem byla potíž: dřív bylo pořád na odchodu, a teď chtělo stůj co stůj dojít. Někdy celé hodiny vyprávělo teskné příběhy, jindy je tak dojal východ slunce v poušti, že Santiago Stěží potlačil Slzy. To srdce tlouklo rychleji, když k němu promlouvalo o pokladu, a zase zpomalilo, když jeho oči bloudily na nekonečném pouštním obzoru. Nikdy však nemlčelo, ba ani když Alchymista s chlapcem nepronesli ani slovo.
"Proč mám naslouchat svému srdci?" zeptal se Santiago, když se toho dne utábořili.
"Protože tam, kde bude tvé srdce, bude i tvůj poklad."
"Moje srdce je neklidné," pokračoval Santiago. "Má sny, dojímá se a je zamilované do ženy z pouště. Pořád po mně něco chce a často mi v noci nedá spát, když na ni myslím."
"Tak je to dobře. Tvoje srdce žije. Poslouchej dál, co ti chce povědět."
V následujících třech dnech minuli několik bojovníků a další zahlédli na obzoru. Santiagovo srdce začalo mluvit o strachu. Vykládalo příběhy, které slyšelo od Duše světa, příběhy mužů, kteří se vypravili hledat svůj poklad a nikdy ho nenašli. Postrašilo ho pomyšlením, že i jemu by se to mohlo stát, nebo že by mohl zemřít v poušti. Podruhé mu tvrdilo, že už mu stačí láska a hodně zlaťáků.
"Mám zrádné srdce," řekl Alchymistovi, když se zastavili, aby dopřáli koním chvilku odpočinku. "Nechce, abych jel dál."
"To je dobře," odpověděl Alchymista. "Dokazuje to, že tvé srdce žije. Strach vyměnit vše, čeho jsme dosáhli, za pouhý sen, je docela přirozený."
"Proč tedy mám svému srdci naslouchat?"
"Protože se ti nikdy nepodaří je umlčet. A i kdybys dělal, že neposloucháš, co ti říká, bude ti v prsou ustavičně opakovat, co si myslí o životě a o světě."
"I kdyby bylo zrádné?"
"Zrada je rána, kterou nečekáme. Budeš-li své srdce dobře znát, nikdy k tornu nedojde. Protože budeš znát jeho sny a jeho přání a budeš vědět, co s nimi.
Svému srdci nikdo neunikne. Proto je lepší poslouchat, co říká, aby nikdy nedošlo k ráně, kterou nečekáš."
Jeli pouští a chlapec dál naslouchal svému srdci. Začínal znát jeho úskoky a lsti a učil se je brát takové, jaké je. A to pak přestal mít strach a už se mu nechtělo vrátit, protože jednou odpoledne mu srdce řeklo, že je spokojené. - A i kdybych si trochu stěžovalo, - říkalo mu, - je to proto, že jsem lidské srdce, a to už takové bývá. Má strach uskutečnit své největší sny, protože si myslí, že si je nezaslouží nebo že to nedokáže. Srdce umírá strachy už jen při pomyšlení na lásku, která zmizí navždy, na okamžik, který nesplní očekávání, na poklad, který místo aby byl nalezen, zůstane navěky skryt v písku. Protože když k tomu dojde, srdce nakonec velice trpí.
"Moje srdce má z utrpení strach," řekl chlapec Alchymistovi, když se jednou v noci dívali na bezměsíčnou oblohu.
"Řekni mu, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. A že žádné srdce nikdy netrpělo, když se vydalo hledat své sny, protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem a s Věčností."
- Každý okamžik hledání je okamžikem setkání, - řekl chlapec svému srdci. - Při hledání pokladu jsou všechny dny skvělé, protože vím, že každá chvíle naplňuje sen o tom, že jej najdu. Při hledání pokladu jsem cestou objevil věci, které bych byl nikdy nedoufal najít, kdybych neměl odvahu pokusit se o něco, co je pastýřům nedostupné.
Jeho srdce pak na celé odpoledne ztichlo. V noci chlapec klidně spal, a když se probudil, srdce mu začalo říkat věci z Duše světa. - Šťastný člověk je ten, který má v nitru Boha, pravilo. A štěstí lze najít v pouhém zrnku písku z pouště, tak jak to říkal Alchymista. To proto, že zrnko písku je jedním z momentů Stvoření, a Vesmíru trvalo celé miliardy let, než je stvořil. - Každý člověk na Zemi má poklad, který na něj čeká, - řeklo mu srdce. - My o těch pokladech ani moc nemluvíme, protože lidé už je netouží najít. Říkáme o nich jenom dětem. Pak už necháme na životě, aby vedl každého k jeho osudu. Bohužel však jen málokdo jde cestou, která mu byla vyznačena, což je cesta Osobního příběhu a štěstí. Ostatním připadá svět hrozivý - a proto se stává stále hrozivějším.
Srdce pak promlouvá hlasem stále tišším, ale nikdy docela neumlkne. A my jsme raději, když naše slova nikdo neposlouchá: nechceme, aby lidé trpěli proto, že nešli za svým srdcem.
"Proč tedy srdce neřekne lidem, aby šli dál za svými sny?" zeptal se Santiago Alchymisty.
"Protože v tom případě srdce trpí nejvíc. A srdce nemá rádo utrpení."
Od té chvíle Santiago svému srdci rozuměl. Poprosil je, aby ho nikdy neopouštělo. Poprosil je, aby se mu sevřelo v prsou a vyslalo varovný signál, kdyby se svým snům vzdálil. A přísahal, že toho signálu vždycky uposlechne.
Večer si pak o tom promluvil s Alchymistou. A Alchymista pochopil, že chlapcovo srdce se vrátilo k Duši světa.
"Co mám dělat teď?" zeptal se Santiago.
"Jdi dál k pyramidám," odpověděl Alchymista. "A pořád dávej pozor na znamení. Tvoje srdce už je s to ukázat ti poklad."
"To bylo to, co jsem ještě potřeboval vědět?"
"Ne," odpověděl Alchymista. "Ještě musíš poznat další věc: vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše světa rozhodne prověřit všecko, čemu se člověk při putování naučil. Nedělá to ve zlém úmyslu, ale aby si člověk zároveň s tím snem mohl také osvojit ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo. To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká ,umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky'.
Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele."
Santiago si vzpomněl na jedno staré přísloví z rodného kraje. Říkalo, že nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem.

na http://alife.fei.tuke.sk/~chval/download.php


PDA verze.pdb