Malajsko

Život v tropech. — U trpaslíků Semangů. Teď teť

Z Číny jsme se plavili na Malajský poloostrov. Přistáli jsme v Singapuru. Hejna racků, kteří usedali přítulně na loď, lovíce se skřekem házené jim drobečky, věštila, že se blížíme k pevnině. Zde byla směsice nejrůznějších národů, ulice oživeny dopravními prostředky všeho druhu.

V Singapuru jsme bydlili v pěkném indickém hotelu, jenž byl zařízen pro velká tropická vedra. Byly tu velké vzdušné verandy a střecha daleko přesahující budovu. Na žádné dveře a okno nemohlo tedy přímo žhnouti slunce. Bylo postaráno o průvan. Střecha nebyla nasazena přímo na zdi, ale na pod­ložkách, takže pod ni mohl vzduch. Stěny byly prolamované, aby bylo v po­kojích dosti vzduchu. V jednom indickém domě jsme viděli dokonce stěny dělící místnost, které nebyly vyšší než je výška člověka. Horem proudil všemi míst­nostmi pod stropem vzduch. Hotelová budova byla úzká a dlouhá. Pokoj se řadil vedle pokoje, vždy jen jeden na šíři domu. Každý měl svou verandu a koupelnu. Pokoj sám, protože k němu pod širokou střechou nemohlo slunce, ležel v šeru a sloužil jen ke spaní. Veranda vedla do čilé a rušné ulice, jejíž kolotání bylo možno pohodlně při jídle pozorovati. Protože stěny pokoje u stropu nedoléhaly, slyšeli sousedé vše, co se hovořilo a dělalo. V tropickém hotelu není skříní, všechno leží v regálech nebo visí, musí být na vzduchu, aby to neplesnivělo. Co je uzavřeno, musí se několikrát v týdnu klepat a vzdušit. Je také obava před bílými mravenci termity, kteří vše sežerou, nač přijdou. Prožerou celé kusy nábytku, i dveře a trámy, krovy střech. Pracují pod povrchem a teprve když se věc rozpadne, přijde se na jejich zhoubné dílo.

Ráno v šest hodin nám přinesl boy, sluha, čaj, obložené chlebíčky a banány. Všichni hosté v hotelu snídali v pyjamu na verandě. Jitra byla nádherná. Po snídani jsme si ještě chvíli lehli a pak jsme se vykoupali. Koupali jsme se jako všichni domorodci a Evropané v indickém hotelu — poléváním vodou z vysokých, kamenných, džbánům podobných nádob, v nichž voda, jinak velmi teplá, se odpařováním přece trochu zchladí. Takovýmto způsobem se koupou všichni Malajci, obyvatelé ostrovů Sundských a Sinhalci i Egypťané, třeba i ve velkých řekách. Je to vžitý zvyk.

Když jsme se oblékli, byli jsme vedrem tak unaveni, že bych si byl nejraději zase lehl. Ale nyní se zasedlo ke skutečné snídani. Byl předkládán beef steak, vajíčka, šunka aj. Lidé tu pracují do jedné hodiny, od 2—4 hodin spí, ne snad jen na chvíli, ale odebéřou se svlečeni na lůžko jako večer, ve 4 hodiny se vykoupají, oblekou jiné vyprané šaty — neboť v tropech je nutno převlékati propocené šaty několikrát denně — napijí se čaje a pracují zas do večera. Každý Evropan tu mívá 30—40 obleků. Praní zde je velmi levné, každý má svého pradláka, domorodce, který denně pere.

V Singapuru nás zase zaujal pouliční život. Prohlíželi jsme obchody, kde se prodávaly čínské lakové předměty, japonské bronzové vázy a sošky, javanské batikované látky, indické hedvábí. Před krámy stojí Číňané a Indové, zvou k nákupu, všechno ukáží a jsou zdvořilí, i když nic nekoupíš. Co chvíli jsme musili uhýbati starobylým indickým kárám s velkými koly, taženými voly. Byly často pestře pomalované a měly velkou vypnutou střechu ze štípaného bambusu proti slunci. Kravky a voli indičtí jsou nejkrásnější svého druhu. Jmenují se zebu. Mají mohutná těla, za hlavou tučný hrbeček, hlavičky maličké a ušlechtilé, dlouhé úzké rohy, často zeleně nebo fialově natřené. Špičky bývají kovány mosazí. Velice se mi líbili štíhlí Indové.

Postáli jsme na mostě a dívali jsme se na řeku. Byla přeplněna čluny a malajskými plavidly, zvanými prau, která mají k udržení rovnováhy velké vahadlo. Muži měli dlouhé lesklé vlasy, vzadu svázané v uzel a připadali mi proto jako ženy. Ale nebyla to města obydlená Evropany, která nás lákala do Malajska, leč neproniknutelné lesy, ma­lajské vesnice, háje kokosových a arekových palem, vůně orchidejí a především trpasličí kme­ny, o nichž mi strýc velmi mno­ho vyprávěl.

Jeli jsme mnoho kilometrů autem a potom jsme se plavili dlouho po řece. Vystoupili jsme daleko ve vnitrozemí. Provázel nás misionář P. Hron, Čech, který tu žil po několik deseti­letí.

Vystoupili jsme na zarostlý břeh. Úzkou stezkou mezi poli ananasů dostali jsme se k hájku štíhlých arekových palem. V zeleném houští se tulil malajský kampong, vesnice Malajců. — Sloní karavana nás dopravila do vnitrozemí. Pak jsme se pu­stili pěšky nehostinným prale­sem, v němž nás stihlo několik velmi prudkých bouří. Už několik týdnů jsme marně hledali plaché trpasličí kmeny Semangů. Již jsme se vzdali naděje.

Náhle strýc spatřil na malé dravé říčce maličký vor a na něm malého mužíčka, téměř nahého. Trpaslíček se zděsil, když nás spatřil, ale bylo pozdě. Náš ohromný vor se střechou proti slunci dohonil jeho vetché plavidlo a trpas­líček nás musil vésti do své vesnice. Když jsme přirazili ke břehu, spatřil jsem v houští několik kudrnatých hlav a udivené polekané oči. Zmizely okamžitě, když jsem na ně upřel zrak. Dostali jsme se do tábora malajských trpaslíků — ale ten byl liduprázdný. Náš trpaslíček se třásl strachy a pot mu stékal po skráních. Strýc mu vlídně malajsky domlouval. Trpaslík se zdál některým slovům přece rozuměti, při tom však hleděl, kudy by nejrychleji utekl.

Strýc vyňal sůl, korálky a cigarety a podával mu je. Jeho strach brzy pominul. Vyšlo najevo, že umí malajsky. Brzy pískáním přivolal celou vesnici; Nejprve přišli muži a mnohem později plaché ženy a děti. Ale sůl, kterou se hned jali lízati a tabák je s námi brzy spřátelily.

Pobyli jsme několik týdnů mezi Semangy a viděli jsme různé kmeny. Všichni byli malí, nejvýše 150 cm vysocí, měli hnědou pleť a vlasy podobné jako černoši. Měli velké oči a dětský výraz v obličeji. Nebyli hezky urostlí, měli řídké vousy. Rádi se zdobili květy a zelení. Byli zřejmě smíšeni s okolními národy, od nichž převzali zvyk tetování, malování těla, připilovávání předních zubů a provrtávání ušních boltců a chřípí. Je to nárůdek velmi skromný, odolává nejhoršímu nečasu a živí se sbíráním všeho jedlého, co prales skýtá. Muži také loví zvěř a ryby. Hlavní stravou je rostlinná strava, nikoli maso.

Zbraní Semangů je luk s lýčenou tětivou a otrávené šípy. Ale užívá se spíše dlouhých foukaček z bambusu, jimiž se otrávené šípy vyfukují. Semangové jsou nomádi, kočovníci, nestaví pevných obydlí, ale jen stěny, které je chrání proti nečasu. Všechno si vyrábějí z bambusu. Od Malajců mají nože ke klestění cest a štípání bambusu. Jejich život je neobyčejně těžký a tvrdý. Při tom jsou Semangové velmi mravní, neznají vraždy, krádeží a pijáctví. Nejsou násilní a ukrutní, ale plaší a bojácní. Mají svého kouzelníka, jehož ve všem poslouchají. Milují květiny a domnívají se, že v nich sídlí víly, které jsou člověku nakloněny.

Malajsky jsem neuměl ani slova. Naučil jsem se trochu teprve v Malajsku samém. Řeč je velmi krásná a má mnloho pěkných poetických výrazů, jako na př. pro jiskru „květ ohně" a pod. Uvádím zde na ukázku několik slov:

 

Sájang — soustrast, pisang — banán, růma — dům, rádžá — kníže, pasár — trh, órang — člověk, andžin — pes.

 

Přízvuk je docela jiný než u ja­zyků našich. Není časování, skloňování, ani rodu a čísla, zato se to hemží předponami a příponami. Malajci a Číňané užívají rádi dvou stejných slov jako: úlat-úlat — červ, housenka čili hmyz, mata-mata — oči-oči čili vyzvědač a pod.