Jefim Fištejn, REFLEX 1 2017, str.10-11

... „Kolizní právní normy" - to je, když si dvě právní normy protiřečí, ač obě platí.

Odpůrci izraelského osídlování se odvolávají na článek 49IV. ženevské konvence z roku 1949. Rozhodující je poslední věta článku: „Okupační mocnost nesmí přesídlovat část vlastního civilního obyvatelstva na okupovaná území." Izrael tuto konvenci podepsal bez vytáček, neboť tehdy ani později nepokládal území za okupovaná: jednak západní břeh nikdy nebyl nadán žádnou státní suverenitou (byl jednoduše roku 1950 ukořistěn Jordánském v důsledku první arabsko-izraelské války v letech 1948-1949, kterou sousedi Izraele rozpoutali právě proto, že odmítli rezoluci VS OSN o rozdělení území Britského mandátu Palestina na dva státy, židovský a arabský), jednak jeho obsazení bylo výsledkem obranné války, v níž Izrael byl napaden svými arabskými sousedy. Ze zhruba podobného důvodu se Východní Prusko jednoho krásného dne stalo Kaliningradskou oblasti a nikdo to dodnes nerozporuje.

Izrael má navíc v záloze jinou normu mezinárodního práva - mandát Společnosti národů na Palestinu z roku 1922, který pokládá židovské osídlování celého území za zákonné, ba přímo žádoucí. Tento mandát má oporu v článku 80 Charty OSN, kde je jeho platnost vysloveně zmíněna jako časově neomezená. Obecně se má za to, že Charta OSN má přednost před jakýmikoli dohodami nižšího řádu.

ZEMĚ PŘEDKŮ Celkově se jedná o několik stovek středně velkých sídel, kde bydlí něco přes půl miliónu obyvatel. Zpravidla jsou to přistěhovalci pionýrského ducha, mladší ročníky, pevní ve víře, nikoli však náboženští fanatici - ti jdou do Jeruzaléma. Značná část osadníků pochází ze Spojených států. Jsou ochotni podstoupit neuvěřitelná příkoří ve snaze zabydlet to, co pokládají za zemi předků.

Mýlí se, kdo si myslí, že usadit se na půdě západního břehu lze zbůhdarma, že je to hra bez pravidel. Osady mohou být zřízeny jen na stavebních parcelách, jež prokazatelně nepatří žádné fyzické nebo právnické osobě, lhostejno, jakého původu nebo vyznání. Teoreticky lze půdu koupit u místních Arabů, je to ovšem možnost čistě teoretická: prakticky je prodej půdy Židovi trestán smrtí. Stačí píď půdy, na kterou někdo vznáší pofiderní nárok doložený nečitelnými osmanskými glejty - byť by to byla zasypaná studna nebo uschlý pahýl olivy -, a celá parcela je izraelskými úřady pokládána za spornou, a stavba tudíž za nezákonnou až do vynesení soudního rozsudku.

Taková osada nemá nárok na ochranu izraelskou armádou, na vytvoření inženýrských sítí a dopravní infrastruktury. Může se stát, že bude později legalizována. Ale může se také stát, že čísi restituční nárok bude izraelským soudem uznán jako oprávněný, a osada bude buldozery srovnána se zemí. Takový osud potkal vesničku Amona v Samaří, již za hlasitých nářků místních žen a velké přítomností televizních kamer nechala nedávno zbourat současná izraelská vláda.

Dobrovolné přistěhovalectví židovských obyvatel na toto území je tedy všechno jiné, jen ne bezpráví. To by začalo, kdyby někdo chtěl uvést do života právě poslední rezoluci Rady bezpečnosti. Židovská přítomnost v Předjordánsku totiž nikdy nebyla zcela přerušena. Židé zde žili za křižáckého království stejně tak jako za vlády kurdského sultána Saladina, který křižáky z Jeruzaléma vyhnal, za osmanské říše i za Britského mandátu Palestina. V Hebronu jsou hrobky nejen biblických pramátí Izraelitů, ale také židovských učenců raného středověku. Fyzická likvidace Židů v tomto městě v roce 1929 je v encyklopediích označována jako „hebronský masakr". Ve světle současného postoje mezinárodního společenství by si pogromisté možná zasloužili zvláštní medaili OSN za jasnozřivé naplnění vize o židuprázdné Palestině. Podle schválené rezoluce by totiž za nezákonné stavby měly být pokládány také stará židovská čtvrť ve východním Jeruzalémě stejně tak jako Zeď nářků.

CHANUKÁLN í ZÁZRAK Dějiny milují hořkou ironii. Den po schválení záludné rezoluce začala židovská Chanuka, svátek světel. Mnozí z těch, kdo rezoluci svými hlasy podpořili, zaslali izraelskému premiérovi blahopřání k svátku. Ten odpověděl citátem z Knihy Hasmonejců. V té se líčí starozákonní epizoda, kdy seleukovský král Antiochus vyhrožuje Šimonovi Makabejskému, že nevrátí-li mu Židé jimi obsazená města mimo kmenové území Judy, budou ztrestáni ohněm a mečem. Šimon odmítl poslušnost pohanskému despotovi slovy: „Cizího jsme nebrali. Bylo to odnepaměti dědičné léno našich otců odňaté nám bezprávně v hodině naši slabosti. Vrátili jsme si nyní jen to, co nám po právu náleží." Nahněvaní Seleukovci pak skutečně vtrhli do judských končin, leč utržili od Makabejských potupnou porážku. Osvobozeni Šalamounova chrámu a chanukálni zázrak už jen korunovaly vojenské vítězství. A to je nejvlastnější obsah svátku Chanuka, k němuž blahopřejí Izraelcům dějin neznalí politici.