DOPIS Z JERUZALÉMA

O starých kamenech

MAGDALÉNA PLATZOVÁ

Dívám se na Jeruzalém z úbočí hory Olivetské. Pod terasou, na které stojím, je starý židovský hřbitov s náhrobky přerostlými drny žluté trávy, chomáči divoké šalvěje a bodláčí. Po pravé ruce, mezi temně zelenými cypřiši, září pozlacená kupole pravoslavného chrámu Marie Magdalény, pod ním je Getsemanská zahrada.

Vlevo je vidět jen další hřbitovy, bílé, rozžhavené červnovým sluncem, jeden navazuje na druhý. Táhnou se  dolů, do údolí, a na protějším svahu opět šplhají až k hradbám Starého Města. V Jeruzalémě jsou kosti všude, v několika vrstvách nad  sebou. Ne nadarmo autor Bílé velryby, Herman Melville, kdysi nazval tohle město „lebkou“, obklíčenou ze všech stran armádou mrtvých. Na vyvýšeném prostranství, uprostřed plošiny na hoře Moria, je modrý a zlatý Skalní dóm, za ním jsou vidět skromnější šedivé kupole chrámu Božího hrobu.

Za zády mi štěbetá výprava postarších amerických turistů. Zachytím úryvek rozhovoru: „On řekl a ona řekla a on na to, a já na to a co si myslíš ty...?“ V tomto případě je asi jedno, kudy je průvodce vodí. Ve Starém Městě lze ale potkat i soustředěné poutníky: mladí křesťané sedí ve stínu, čtou nahlas Bibli a debatují. Židovské děti pochodují pod modrobílými vlajkami a zpívají písně o Izraeli. Jeptišky cestující po dvou nebo po třech tiše prozpěvují před oltáři. Na Via Dolorosa jsem viděla postarší blondýnu, která na rameni nesla dřevěný kříž, a také mladíka, který kráčel po horkém dláždění bos a v roztrhané košili a tvář mu zářila jako Ježíšovi na barvotiskových obrázcích z pouti. A po setmění se v uličkách židovské čtvrti vyrojí mladé páry (on v klobouku, ona v dlouhé sukni) a spěchají ke Zdi nářků jako na romantickou procházku.

Za zmínku stojí strážci svatých míst. Vousatí popové se stále něčím činorodě zaměstnávají: oprašují oltáře, přenášejí židle, rovnají svíčky nebo alespoň, ukryti v koutě kapličky, nehybně čtou Bibli a koutkem oka dohlížejí na pořádek. Ten nejdůležitější z nich hlídá vstup k Ježíšovu hrobu. Odpočítá čtyři nebo pět poutníků, asi podle tloušťky,  vpustí je do stísněného prostoru, a za půl minuty už opět buší na zeď: „Čas vypršel.  Další jsou na řadě!“ Strážci Západní zdi obsluhují detektory kovu a prohlížejí poutníkům batohy a kapsy a strážci muslimské Chrámové hory dělají totéž, ale ještě k tomu ostřížím zrakem dohlížejí na to, aby posvátnost místa nebyla poskvrněna kouskem odhalené ženské nohy nebo paže.

Kdyby Jeruzalém navštívil někdo, kdo nemá ani tušení o třech abrahámovských náboženstvích, musel by všechno to hemžení kolem kamenů, zdí a hrobů považovat za jakési davové šílenství.

Po historické pravdě tu má asi smysl pátrat jen do jisté míry. Je nakonec jedno, odkud kameny opravdu pocházejí, komu a čemu v minulosti sloužily. Důležité je, co představují dnes, čemu lidé věří, narativ, který se k nim váže a který se často překrývá s jedním či dvěma odlišnými narativy. Jeruzalém se odehrává ve vrstvách jako text postmoderního filozofa, jen místo intelektuální hry tu běží o vášně, o věčný život a zatracení. Kamenům nedává smysl jejich historická hodnota, ale touha, s níž se jich věřící dotýkají, klekají k nim, objímají je, šeptají jim svoje přání, tajemství a bolesti, a také krev, která pro ně byla prolita.

Jak jsme my lidé osamělí. Ve vší té prchavé pomíjivosti, které jsme vydáni na pospas, se upínáme k tomu nejtrvalejšímu, co známe, ke starým kamenům. Jenomže i kameny se drolí. Trvají déle, než všechno ostatní, ale jejich čas je už také sečtený.

Ten čas měl svůj začátek tady, v Jeruzalémě, a tady také bude mít svůj konec. Čeká se jen na rozuzlení hry a závěrečný potlesk. Proto jsou úbočí kopců pokryta hřbitovy, mrtví si zaplatili místo v první řadě. Čekají na příchod Mesiáše, na dohled od  Zlaté brány, jíž má, podle proroctví, vejít do Jeruzaléma a která je (asi aby ji nemohl použít nikdo jiný) zazděná.

Ale pro lidi jako vy nebo já, kteří chtějí také obyčejně žít, Jeruzalém asi není moc příjemné místo. Pěkně o tom píše Amos Oz. O městě, které předstírá spánek, ale ve skutečnosti je stále ve střehu a potlačuje vnitřní chvění, přikrčeně čeká na další pohromu. Také jeden můj známý z Izraele mi na pozdrav, který jsem mu poslala z Jeruzaléma, odpověděl: „Nenávidím to město. Narodil jsem se tam, vyrostl jsem tam, oba moji rodiče odtamtud pocházejí. Je to tvrdé, bláznivé město, bylo kvůli němu prolito hodně krve. Ano, je krásné, ale většina obyvatel jsou náboženští šílenci. Existuje takový vtip: Víš, co je to nejlepší na Jeruzalému? Silnice na Tel Aviv.“