Blízký východ po Šaronovi
21. ledna 2006, Lidové noviny
--------------------------------------------------------------------------------
Jednostranné kroky Izraele, které prováděla vláda Ariela Šarona, k trvalému míru v Palestině nevedou.
Těžká mozková mrtvice, kterou prodělal izraelský premiér začátkem ledna, jej zastihla na vrcholu popularity a zabránila mu stát se potřetí za sebou předsedou vlády. Co za sebou zanechal a jaký vývoj lze očekávat v souvislosti s jeho odchodem z politiky těsně před nadcházejícími palestinskými a izraelskými parlamentními volbami?
Ariel Šaron se narodil v roce 1928 v britské Palestině a byl posledním z „titánů roku 1948“. Tak bývá nazývána generace Izraelců, kteří se do dějin země zapsali jako hrdinové první války o nezávislost a kteří po hvězdné kariéře v armádě odešli po šestidenní válce v roce 1967 do politiky, kde brzy obsadili nejvyšší vládní funkce. Šaron, který vstoupil do Hagany (pozdější izraelské armády) již ve čtrnácti letech, se tak aktivně zapojil do všech arabsko-izraelských konfliktů - ať už jako voják nebo politik.
Pro svoji konfliktní povahu a hluboce zakořeněnou nedůvěru k lidem se přesto nikdy nestal náčelníkem generálního štábu, což přispělo k jeho rozhodnutí z armády odejít a věnovat se politice. Před volbami v roce 1973 spoluzakládal pravicový blok Likud a byl za něj zvolen poslancem. Roku 1981 zasedl jako ministr obrany ve vládě Menachema Begina a stal se jedním z hlavních proponentů invaze do Libanonu. O dva roky později však byl donucen odstoupit, protože byl shledán nepřímo odpovědným za masakry v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Po této aféře sice Šaron nadále působil v pravicových vládách, na výsluní izraelské politiky se ovšem vrátil teprve v roce 1998, kdy ho Benjamin Netanjahu jmenoval ministrem zahraničí. Po krachu mírových jednání v Camp Davidu a vypuknutí druhé intifády byl zvolen v únoru 2001 izraelským premiérem.
Obsaďte každý kopec
Co se týká Šaronova politického stylu, vždy se vyznačoval maximálním pragmatismem, hraničícím až s cynickým pohrdáním jakýmikoliv principy a ideologiemi. Snad nejlépe to ilustruje jeho vztah k osadám. Šarona nikdy příliš nezajímaly náboženské motivy osadníků. Jejich snaha zabydlet okupovaný Západní břeh Jordánu však přesně zapadala do jeho vize, že Izrael se potenciální invazi z východu nejlépe ubrání, pokud bude ovládat strategické body na hornatém území obývaném Palestinci. Až do svého zvolení premiérem tak ze všech sil podporoval jako představitel vlády i opozice rozvoj židovských osad podle dnes již legendárního sloganu: „Obsaďte každý kopec!“ Jestliže v roce 1967 nežil na okupovaných územích ani jediný osadník, dnes je jich tam bezmála čtvrt milionu. A více než kdokoliv jiný se o vznik této situace zasloužil paradoxně právě Šaron.
Během prvních dvou let ve funkci premiéra, doprovázených neustále se zhoršující bezpečnostní situací, se Šaron pokusil potlačit palestinské povstání vojenskou cestou. Zcela rezignoval na politický proces, přerušil styky s Palestinskou autonomní správou (PA) a jejího předsedu Jásira Arafata označil za člověka, s nímž nelze jednat, protože podporuje terorismus. Co je důležité, tento jeho odmítavý přístup nakonec přijaly i Spojené státy a Bushova vláda, sama příliš zaměstnaná přípravami na válku v Iráku, se jednoznačně postavila za Šarona.
Izraelská vláda se později alespoň rétoricky přihlásila k myšlence vytvoření nezávislého palestinského státu a přijala v roce 2003 mezinárodní plán na ukončení blízkovýchodního konfliktu, známý jako „cestovní mapa“. Jeho naplnění ovšem podmínila absolutním ukončením násilí a pro Palestince zcela nemyslitelným odchodem Arafata ze scény - mírová iniciativa tak byla prozatím uložena k ledu jako desítky jiných před ní. Výstavba židovských osad, ale zejména ničení infrastruktury a izolace okupovaných území od okolního světa tedy probíhaly dál nerušeným tempem. Diplomatický proces nebyl Palestincům nabídnut jako stimul k ukončení násilí a cesta k získání suverenity, nýbrž jako odměna za podřízení se Izraeli bez zřetelných vyhlídek na změnu.
Demografická hrozba
Zásadní zvrat v Šaronově pohledu na konflikt nakonec přinesly výsledky demografických výzkumů ze stejné doby, podle nichž se počet Arabů a Židů v Izraeli a na okupovaných územích oproti dnešní mírné převaze židovského obyvatelstva do roku 2010 vyrovná a do roku 2050 dokonce otočí v poměru dvě ku jedné ve prospěch arabské většiny. Izraelský premiér zastával až do té doby názor, že „čas hraje pro Izrael“ a že pokračování okupace doprovázené výstavbou osad povede k lepší vyjednávací pozici a k dosažení výhodnějších hranic židovského státu v rámci budoucí mírové smlouvy. Koncem roku 2003 dospěl k závěru, že vytvoření palestinského státu je v zájmu samotného Izraele a že budoucí soužití obou národů je možné jen na základě fyzické separace. Ovšem podle hranic, které budou odrážet hlavně demografická kritéria a bezpečnostní zájmy židovského státu a jejichž vytyčení bude probíhat výhradně v izraelské režii. Šaronova vláda proto urychlila výstavbu bezpečnostní bariéry na Západním břehu s cílem oddělit od něj nejen izraelské vnitrozemí, nýbrž i velké bloky židovských osad, a zejména východní Jeruzalém. Na celém projektu je pak patrná zejména snaha vytvořit nový dlouhodobý status quo, který budou Palestinci nuceni dříve či později přijmout.
Plánované vyklizení židovských osad v Gaze, oznámené v prosinci 2003, proto ve skutečnosti nebylo přes veškeré veřejné deklarace oživením mírového procesu z 90. let, nýbrž a lternat ivou k němu a nástrojem, jak se dvoust ranným jednáním s Palestinci vyhnout. Proces z Osla i jeho vícefázová obdoba v podobě „cestovní mapy“, založené na vyjednávání dvou alespoň formálně rovnocenných stran, byly odsunuty na vedlejší kolej a nahrazeny novým unilaterálním přístupem, z něhož ovšem byli Palestinci zcela vykázáni do role diváků.
Šaron se dokázal po úspěšném odchodu Izraele z Gazy postavit do čela nového středového politického směru, který odráží po pěti letech intifády a desítkách sebevražedných atentátů názor většiny Izraelců: že Palestincům se nedá věřit a že mírové soužití s nimi na základě vzájemné dohody není možné. Události po roce 2000 zdiskreditovaly v očích většiny voličů jak tradiční pravici, jejíž příznivci věří v udržitelnost okupace palestinských území a někteří dokonce v možnost „pokojného transferu“ jejich obyvatel, tak i levici a její hledání mírové dohody s Palestinci na principu „území za mír“.
Pragmatici vpřed!
Když se Šaronovi nepodařilo o jeho vizi jednostranného řešení konfliktu přesvědčit odpůrce ve vlastní straně, rozhodl se v listopadu loňského roku k zásadnímu kroku: spolu s dalšími členy „pragmatického křídla“ z Likudu odešel a založil vlastní stranu Kadima („Vpřed“). Připojilo se k němu i několik představitelů levicové Strany práce, včetně veterána izraelské politické scény Šimona Perese. Rozštěpení Likudu a odchod Strany práce vedly k vypsání předčasných voleb na konec letošního března, v nichž bylo Šaronově nové straně předpovídáno od první chvíle přesvědčivé vítězství. Mozková mrtvice, kterou izraelský premiér prodělal na začátku ledna a která jej pravděpodobně natrvalo vyřadila z politiky, zastihla Šarona na vrcholu popularity a jeho stranu uvrhla do hluboké krize.
Březnové volby byly bez nadsázky považovány za referendum o pokračování dosavadní politiky a prvním úkolem strany, která postrádá výrazné osobnosti, bude proto po nečekaném vyřazení Šarona ze hry ve svém středu „vytvořit“ novou postavu, s níž se budou moci voliči Kadimy ztotožnit. Podle všeho by se jí měl stát Ehud Olmert, veřejností uznávaný vicepremiér, Šaronův nejbližší spojenec v posledních letech a spiritus agens v pozadí obratu jeho pohledu na budoucnost blízkovýchodního konfliktu.
V nadcházejících dvou měsících musí vedení Kadimy přesvědčit voliče, že je plnohodnotnou politickou silou, jejíž existence není závislá na osobě charismatického zakladatele a vůdce. Nový předseda by měl také jasně deklarovat program Kadimy, a to zejména v otázkách zamýšlených trvalých hranic Izraele a budoucnosti Jeruzaléma. Neurčité mlžení ve snaze přilákat co nejvíce voličů, které procházelo a hromadilo hlasy Šaronovi, jeho nástupci již projít nemusí.
Pokud bychom měli bilancovat pět let Šaronovy vlády v oblasti blízkovýchodního konfliktu, nejsou její výsledky zdaleka tak pozitivní, jak by se mohlo zdát z přetrvávající euforie po úspěšném vyklizení osad v Gaze. Je pravda, že výstavba bezpečnostní bariéry na území Západního břehu vedla k výraznému poklesu počtu sebevražedných atentátů a přispěla k rapidnímu zlepšení bezpečnostní situace v Izraeli. Na druhé straně však způsobilo jednostranné stahování se z okupovaných území do nových zajištěných kvazihranic, doprovázené faktickým zabíráním palestinského území na „západ od zdi“, pouze radikalizaci Palestinců a pokles jejich důvěry v diplomatická jednání. Rozhodnutí izraelské vlády nekoordinovat loňské rušení osad v Gaze s PA vyvolalo mezi palestinskou veřejností dojem, že odtud dokázali Izraelce vyhnat a že násilí je stále tou nejefektivnější cestou k dosažení samostatného státu.
Palestina na hranici kolapsu
Tak jako vedla Šaronova politika k vytlačení palestinské vlády z mezinárodních jednání o konfliktu, způsobily vojenské operace izraelské armády a blokády na okupovaných územích na domácím poli devastaci ekonomiky a dezintegraci PA, která se dostala až na hranici finančního kolapsu. Rozklad centrální moci je dnes nejvíce patrný v pásmu Gazy, ovládaném desítkami ozbrojených skupin. Dochází zde k únosům cizinců, rozhodnutí vlády jsou otevřeně ignorována a bezpečnostní složky nedokážou zajistit ani základní bezpečnost obyvatel, natož pak zabránit ostřelování izraelského území podomácku vyrobenými raketami.
Značnou část viny za současnou katastrofální situaci na okupovaných územích ovšem nesou sami Palestinci. Po deseti letech de facto monopolní vlády Fatahu se jeho současné vedení proměnilo ve zkorumpovaný klan, natolik srostlý se zastávanými funkcemi, že jsou jeho členové i v době nejhlubší krize hnutí ochotni svou stranu raději pohřbít, než aby se podřídili standardním procesům politiky a připustili svůj odchod ze scény. Když koncem minulého roku obsadili v primárkách Fatahu přední místa představitelé tzv. nové generace, neváhal Abbás výsledky anulovat a sestavit kandidátku hnutí sám. Teprve na poslední chvíli se pak podařilo odvrátit rozštěpení Fatahu, které by pravděpodobně zpečetilo jeho prohru v nadcházejících volbách.
V nadcházejících volbách by však neměl ani výrazný úspěch hnutí Hamás zabránit doposud dominantnímu Fatahu v sestavení vlády, která by Palestince reprezentovala při jednáních s Izraelem. Stejně tak se může stát, že se cíle Hamásu poněkud „obrousí“, pokud se hnutí aktivně zapojí do politického procesu, podobně jako k tomu došlo u Fatahu na počátku 90. let. Nicméně dosavadní vládnoucí strana pravděpodobně zůstane nejvýznamnější silou na scéně, neboť její předseda Mahmúd Abbás zastává funkci prezidenta, která představuje pilíř palestinského politického systému. V každém případě se ovšem Izrael musí přestat k palestinské reprezentaci chovat, jako by bylo v podstatě jedno, kdo na okupovaných územích vládne, protože právě taková politika zajišťuje extremistům největší podporu.
Podobnost s de Gaullem?
Když se dnes v Izraeli mluví o tom, co za sebou Ariel Šaron zanechal, bývá srovnáván s prezidentem de Gaullem, který jednostranně vyvázal Francii z občanské války v Alžírsku a opustil toto území přes odpor domácích extremistů. Izraelský premiér ovšem tak radikálního kroku nejenže nebyl schopen, ale ani jej nikdy nezamýšlel. Namísto oné nutné dávky velkorysosti, která dělá ze státníka historickou osobnost, se vyznačovaly poslední Šaronovy roky v úřadu snahou zajistit co nejvýhodnější hranice Izraele cestou faktické anexe. Právě tato část „Šaronova odkazu“, k němuž se nyní Kadima hlásí, je tím prvním, co by měli nástupci premiéra podrobit revizi, pokud chtějí v oblasti nastolit stabilní situaci. Stejně tak je v zájmu budoucí izraelské vlády, aby podpořila Palestinskou autonomní správu a posílila její kontrolu nad okupovanými územími. V opačném případě se situace na Západním břehu brzy zvrhne v podobné bezvládí jako v Gaze, což si Izrael vzhledem k velikosti „hřiště“, na němž se blízkovýchodní konflikt odehrává, nemůže s ohledem na vlastní bezpečnost dovolit.
Ani budoucnost Kadimy bez Šarona není zdaleka tak černá, jak by se mohlo zdát. Premiérova strana se stala produktem určitých okolností a ty se po jeho odchodu z politiky nezměnily. Kadima reprezentuje národní konsenzus mezi politickým středem a levicí a její stabilní prognózy zisku třetiny křesel v parlamentu nelze přičítat náhlému okouzlení člověkem, který se v izraelské politice pohyboval přes třicet let. Přízeň velké části voličů si pravděpodobně udrží a i bez Šarona má velké šance na vítězství ve volbách. Jestli potom utvoří vládu s levicí a změní dosavadní postoj k řešení konfliktu, to se teprve uvidí. Ale právě to bude určující pro další vývoj na Blízkém východě.
Rozklad centrální moci je nejvíce patrný v pásmu Gazy, ovládaném desítkami ozbrojených skupin.
Dochází zde k únosům cizinců, rozhodnutí vlády jsou otevřeně ignorována.
V nadcházejících volbách by však neměl ani výrazný úspěch hnutí Hamás zabránit doposud dominantnímu Fatahu v sestavení vlády.
Martin Kubeček, politolog Autor (*1980) se zabývá problematikou blízkovýchodního konfliktu.