Požehnaná ústa

Neruda Jan

Prolezli jsme na konících svých stráně kidronské, dívali se z Olivetské hory na čtyřhranný Jeruzalém, a daleko do pustého, skalnatého kraje, k Mrtvému moři a Jordánu, Jerichu a Hebronu, navštívili jsme Jethsemane, jeli kolem vyčnívajícího z hradeb sloupu, na němž jako na koni bude o soudný den sedět a soudit Mohamed, a byli bychom brzy byli kamenováni od arabského sedláka za to, že se nám slušně líbila slušná jeho ženuška. Z toho všeho jsme měli ne­horázný hlad a sotva jsme se dočkali osmé večerní, abychom sešli dolů do jídelny na každo­denní polívku s rejží, každodenní maso ovčí a item kuře. Konečně zavolal arabský sklepník a sešli jsme.

Už jsme byli navykli sedět zde sami, u pří­tomnosti toliko jediného mlčelivého soudruha. Dragoman to pruského konzulátu, mladý, tlustý, šilhavý muž, s premovanou čepicí na hlavě - je­diná to známka evropskoúřednická zde v Jeru­zalémě. Dnes tu ale seděli místo něho dva cizí páni.

„Už jsem prosil, pane, místo to je rezervováno pro pana dragomana - každodenní host," -mínil syn hostinského, mladík as šestnáctiletý.

„Eh co dragoman - dragoman! A jaký drago­man?"

„Pruský."

„Tedy němec."

„Ne - Žid z Kaify."

„To je mně jedno!" a obrátil se k nám. Malá postava, trochu poprášená, jako zde cestující každý, kabát černý, přiošumělý, obličej kulatý a krátkým vousem zarostlý, kaštanový vlas pro­středně dlouhý a sčísnutý po německu k straně, na nose zlaté brejle, pod nimiž sivé oči jenjen hrály, a přes celou tvář úsměv kordiálnosti.

„Pánové jsou zajisté Němci," míní.

„Zajisté ne," míníme.

„No Jeruzalém je město všech národů, svinské město! Samá nečistota, samý puch, na ulici smetí, na domech špína, lidé protivní - oh jak protivní! Holota arabská, turecká, židovská, křesťanská, zlodějové, odírači -"

„Tedy jste sem nemusil lézt," vskočil do toho syn hostinského a bledá tvář jeho byla zlostí celá zrudlá.

„Pomalu! Co se zastáváte? Jste také z německých rodičů."

„Ale zrozen zde a nedám si tupit vlast!"

„Bravo!" volám potěšen tím mladým, ještě nezkaženým citem.

Mladík vyšel z jizby. Rozmrzelý Němec vstal, obešel stůl a přikročil k vedlejšímu stolku, na němž rozložena kniha hostů.

„Ach, tady čtu - vy pan - spisovatel z Prahy, už dávno jsem si přál vás osobně seznat, jmeno vaše dávno ctím," - a zasedá pln přátelské slad­kosti zase naproti.

Chlap jistě před sekundou neměl ještě ani tušení, že nějaké to jmeno vůbec ve světě exis­tuje. Ani jsem neodpověděl.

„Jsem také spisovatel - Schindler - Schind-ler! V Uber Land und Meer měl jsem už celou řa­du článků o Sýrii - neráčil jste číst? - Schindler! - doktor chemie, ale já se s titulem nepodpisuju. Dřív jsem psal z Ameriky do lipské lllustrier-te, ale teď mne žádal Hacklánder, on věděl, že projedu Palestinu - já totiž cestuju hlavně kvůli seznání politických poměrů. A z Prahy? To mlu­víte česky. Já mluvím polsky. Ani nevím, kolik ja­zyků mluvím, počkejte - německy, francouzsky, anglicky, italsky, arabsky, turecky, polsky, a teď se budu ženit a vezmu si Řekyni, hehe! Také jsem tam byl už několikrát, v Praze. Mimo Londýn, kde jsem byl teprv třikrát, není žádné větší místo, kde bych nebyl býval už čtyrykrát."

„Tedy znáte Jeruzalém už dobře?"

„Ne, tady jsem poprvé. Právě jsme dnes při­jeli od Jordánu. Ještě jsem celý ztlučen - hej to byla jízda! Já pořád napřed, já totiž jsem tuze dobrý jezdec, vždyť jsem lítal na neosedlaných koních po jihoamerických pampách - co? Nebyl jsem pořád napřed?" obrátil se najednou po francouzsku na svého soudruha, praobyčejného nějakého človíčka zrzounka, který byl ještě z talíře nevzhlídl. Soudruh mlčky kývnul.

„Ten pán je Francouz, francouzsky mluvím nejhůř. Já tedy napřed, a tu najednou, za Jerichem to bylo, v ouvoze přede mnou hyena. Co je hyenám k smíchu? Totéž co rackům. Poprvé vidím v životě hyenu na svobodě, do mne to vjelo - zdejší Arabové už mají jméno pro mne, říkají mně Vlk - vzpřímím se v třemenech -já totiž jsem tuze dobrý jezdec, pořád napřed - a teď to šlo! Pušku jsem si přehodil kupředu, uzdu me­zi zuby, nabil kulku - hajdy, haj! haj! přes křoviny, příkopy, Arabové daleko za mnou, kdepak! -Vtom se mně hyena někde v křovinách ztratí, ani k ráně jsem nepřišel! Abych ji byl mrchu dostal, právě bych jí mohl potřebovat! Já cestuju totiž hlavně kvůli kvadrupedům. Usadil jsem se teď v Bajrutu, mám obchod v naturáliích, jsem doktor sice, ale nedbám toho, a teď se budu ženit, vezmu si Řekyni. Tuze dobře se mně daří, dodávám do všech větších muzeí a zahrad. Minulý měsíc jsem měl obrovskou škodu. Ulít mně sokol, zcela zvláštní druh, který máme jen u Bálbeku - tisíc franků byl bych zaň dostal. Ale já si to nahradím, prodám jednu dvě zvláštní mince -já mám totiž taky velkolepý obchod numismatic­ký, a právě teď cestuju hlavně kvůli tomu, abych něco hebrejského našel. Ale nebude toho, sto franků bych dal za starý hebrejský -"

„Prosím," - pravím a vyndávám z kapsy plnou hrst hebrejských.

„Ale? - To bych si vyprosil, abych se moh na ně podívat zrána - to mne intresuje! Ráno půjdem po Jeruzalémě - tenhle pán je totiž foto­graf, já taky, též jsem doktor, ale nepodpisuju se. On dělá velmi dobré krajiny a já zas podobizny. Má obchod s Evropou a najednou mně povídá: ,Dnes večer pojedu - pojeď se mnou, ces­tu zaplatím!' Ani jsem si jakživ nepomyslil, že půjdu do Palestiny, co dělat jsem neměl -, proč bych nešel? Tedy honem domů, několik košil, něco jiného prádla, ani jiný kabát jsem nevzal na sebe, kdybychom nebyli v Palestině, musil bych se za tento stydět. No, zato má peníze nevěsta, já se teď totiž budu ženit."

Theremin praví: „Žvanění je zvyk zcela nevinný. Jenže trochu nepříjemný pro toho, kdo poslouchá."

Druhého dne jsme snídali a obědvali raděj o hodinu pozděj.