V JUDSKÝCH HORÁCH
Jan Neruda: Obrazy z ciziny
Vyjeli jsme z Ramlé skoro již k půlnoci.
Byli jsme se v městečku tom zdrželi kvůli krátkému odpočinku, k vůli
nějaké noční svačině, hlavně ale na vyzvání dvou cestujících Rusů, zdravého
malíře a nemocného cestovatele, kteří vzdor svému sáhovému, dvouloketním mečem,
pistolemi a handžarem ozbrojenému kavasu přec přáli sobě společnosti četnější.
Odpočinek v jizbě ruského hospitálu, kde blech jak mušek, byl mizerný.
Občerstvení skládalo se z čaje, špatného vína, vody plné červů a několika
měkkých vajec. Avšak nemocný Rus, který chtěl na mezku sedět stranou jako v pohodlném
křesle, potřeboval tak mnoho času na svazování umělého sedla, že jsme ztratili
trpělivost. Vyrazili jsme sami ven, sprovoděni jen svým dragomanem.
Několika ještě to šlo klikatými uličkami. Vzdor hluboké tmě pozorovali
jsme přec, že budovy jsou tu skoro samé rozvaliny; leckde bylo v nich okno
poněkud světlé, jeho zděná obruba vypadala jako samý zub. Chvilku zvonily
kruhové podkovy našich koňů po kamení, pak se náhle bořila kopyta do hybkého
písku, vpravo vlevo černaly se obrovské ploty kaktusové — již byla Ramlé (=
„písečná") za námi a vyjížděli jsme na rovinu Sáronskou, požehnanou to
dědinu starých Filištínů.
Zde někde leží Lud, vesnice, v níž sv. Petr léčil dnu. Avšak nevidíme na
dvacet kroků před sebe. Vpravo vlevo hnědočerná pláň, obloha temná, jen silnice
vyznačuje se šedostí. Jediný vůdčí bod v temnu tom je dlouhý jízdecký plášť
našeho dragomana, bílá abájé. Neomrzele kluše dragoman napřed, my dva dosti
omrzele za ním. Unavenost, nevyspání, nezvyklá noční jízda nebudí humoru, mimo
to silnice špatná, že třeba dát pozor na koně, aby neklesli a udrželi se v
dobrém kroku.
Náhle dragoman zarazí.
„Pánové, prosím, teď se držte pohromadě a pozor!"
A zaťal ostruhy a letí kupředu jako šipka. Sokolí jeho zrak byl tmou
proniknul — naproti nám vlálo několik beduinských plášťů.
„Stůj!" velí dragoman.
„Chválen buď bůh ve dne v noci!"
„Kdo jsi?"
„Jsme tvoji bratři."
„Kam jedete?"
„Na Joppe!"
„A, šťastnou cestu!"
„Také, pane, ve jménu nejmilosrdnějšího!"
V divokém letu kvapí beduíni kolem nás. Jedem mlčky dál, v levé ruce
uzdu, pravou na revolveru. Zde prý jednou potře Kristus Antikrista, prozatím by
tu ale neškodilo trochu patrol.
„Je nebezpečno?" ptáme se.
„Snad není, jen se račte držet pohromadě, a kdyby
přišli, zde střelte, zde dobře střílet, člověk se ještě ubrání, za
Jerusalemem už líp nechat se obrat!"
A zase mlčky dál. Občas zazní zvonek a kolem nás pohybuje se cos
vrchovitého, neforemného, velbloudi to s nákladem. Po nějaké chvíli dragoman
bodne opět koně a zase slyšíme jeho: „Stůj — kdo jsi?"
Trudná cesta. Pět hodin němoty a stále ruka na revolveru. Konečně
pozorujem, že silnice stává se hrbolatější. Cesta jde do výše, místo tmavé
pláně vidíme tmavé skaliny, koně kráčejí obtížněji, Vystupujem do judských hor.
Vtom slyším v dálce dlouhé, kňučivé zavytí — teď se opakuje — již se
rozmnožilo, zní dál i blíž, za námi i před námi. „Dědina nějaká, že vyjí
psi?"
„Hůř, pane — šakali, snad hyena. Musí mít nějakou oběť."
Již po chvilce ale jako by tmavé nebe náhle bylo se potáhlo
šedivým šatem. Krátký přechod — slunce se vyhouplo někde
nad obzor — je den, bílý, jasný — noc jako by jediným
trhnutím byla zmizela.
Jsme v krajině skalně pusté. Romantika nahosti! Na skalních zubech jako
by od počátku zeleň nikdy se byla nezakořenila, už před stoletími splákl déšť
všechnu zemi. Na jednom z nich rozsety zříceniny. Vesnice to Latrun, z níž
pocházel jeden z oněch dvou lotrů, kteří vedle Krista zhynuli na Golgatě. Za
protějším hřebenem, as půl hodiny dál, leží Amvas, Emauz.
Vytí šakalů trochu se přidusilo. Ale proniká zvuk jiný, širší, plnější,
neskonale smutný. Zahnem zas za jinou skalní hranu. Uprostřed cesty leží tu
velbloud. Umírá. Chvilkami zdvihá hlavu z drobného kamení do výše a zařve tónem
táhlým, jako by velká šalměj zabědovala. Pán jeho ho již opustil. V skalách
okolních bědují šakalové přidušeně, naříkají, že den jim vyrval oběť a daruje
ji kroužícím ve výši supům.
A opět zahýbáme za útes. Před námi otevřelo se vejčité údolí, pusté,
spálené.
„Bab el Vadi," ukazuje dragoman prstem dolů. „Zde si trochu
odpočinem v kavárně."
Potěšitelná zpráva pro nás jízdou ztlučené. Tam uprostřed údolíčka
vidíme nevelkou, ale kamennou budovu, snad že aspoň něčeho dostanem! Dojíždíme,
avšak místo k výše položené budově kamenné sjíždí dragoman se silnice na
zprahlou jakous louku, slézá s koně a přivazuje ho k několikapalcovému kolíku,
jichž tu několik trčí v zemi.
„A kavárna?"
„Zde," usmívá se dragoman a ukazuje na houfec žlutého a zhnědlého
roští.
Věru, jen kdyby tu nebylo pranic, zem totiž holá, mohla by ta kavárna
být ještě primitivnější! Malý, sotva dva sáhy v průměru mající, as do tří
čtvrtin zavřený kruh. Do půl lokte nad zemí zdvihá se ledabylo urovnané kamení
a nalepená zem, pak do země té nastrkáno zvadlé roští, jeho svršek ohnut a
připevněn k bidlu uprostřed zaraženému. Jeden koberec na zemi a jeden hrnek
nad žhavým uhlím, jsme hotovi.
Kavárník, mladík as osmnáctiletý, vyběhl ven a podává přátelsky ruku.
Dragoman dává rozkazy, my rozestřeli plédy — kdo by se také svěřil tomu,
nejspíš že živému koberci uvnitř! — a již ležíme nataženi na zemi.
Jsme uprostřed judských hor.
Rozkošné ráno! Ráno ještě v prvním klidu svém, ticho, jakoby střežené
spojenými anděly noci i dne!
Nedávno teprv slunko vyskočilo a přec je vzduch již horký, palný. Jen ta
kamenitá či zdupaná zem je ještě chladna jako led. Brzy prorazil její mráz
plédem do těla, musili jsme raděj vstát a procházet se, vzdor unavenosti své.
Snad občerství umytí se chladnou vodou. Kavárník ochotně nalévá na ruce.
Vidí, že se ohlížíme po nějakém šatu, kvůli utření, a již strhl bílý šat svého
turbanu s hlavy a podává jej s pohybem tak elegantním, jako by se mu byl naučil
v prvním evropském salonu.
Zároveň je také již káva dovařena. Kavárník ji rozdává v malých kulatých
koflících — „henian!" (nazdar) praví s úsměvem. Známo, že také Arabové
pijí kávu neprocezenou, i s kalem, a že kal zároveň nahrazuje cukr i smetanu.
Avšak zrno je výborné, člověk brzy uvykne a nerad pak odvyká. Usedli jsme na
sbalené plédy a pijem koflík za koflíkem. Z kamení kavárně za podklad
sloužícího vylézají drobné myšky, běhají nám kolem nohou a dívají se pichlavýma
očkama na nás zvědavě a bez bázně. V povzdálí, na úbočí skály, pase nějaká
karavana své velbloudy; nejostřejším sklem nerozeznáš, cože zvířata ta ožírají
s nahého kamene.
„A co zde ta kamenná budova?" tážu se konečně.
„Strážnice, patnáct je jich po horách až k Jerusalemu."
„Ale nikdo v ní Což zde už tak bezpečno?" „Právě minulou noc obrali tu řecké kupce, nechtěl jsem pánům
ničeho říci. Vojáci sami napadali, a proto raděj paša strážnice zavřel."
Silnice, jediná to palestinská, je aspoň trochu oživena. Někdy
přecházejí jednotlivé mladé, vychrtlé a nepěkné Arabky, v připlácnuté modré
košili co jediném šatu, s modrou plenou na hlavě a na pleně košík, v němž živá
kuřata pro Jerusalem. Někdy zas tíhnou velbloudi, po jednom, po více, s
nákladem, nebo jen osedlaní. Tichý krok jich všech jde zde krokem soumarů,
proto také je při jich výši pohyb pro jedoucího násilný, nepříjemný; ve velkém
oblouku jde tělo jezdcovo kupředu a zase nazad. Nezvyklý vydrží sotva několik
minut nahoře. Nyní přichází celý růženec velbloudů. Jedou také ženštiny s sebou
a kvůli těm jsou na velbloudech upraveny zvláštní houpačky. U každého boku jde
bidlo kolmo vzhůru, mezi nimi nahoře upevněn visutý koberec a v tom sedí
ženština na zkřížovaných nohou. Tím zařízením je docílena stabilnost jakoby
kompasu. Zábavné je podívání na ty velbloudy vůbec. Tělo neforemné, zdánlivě
neobratné, krok měkký a tichý; v tom zploštělém, krátkém a nahém ocásku, v tom
hrbu a dlouhém krku vězí komika, v té trpělivé tváři a v tom dobrém oku vězí
cos blbě lidského. Zábavno, srovnávat ty tváře s fysiognomiemi některých svých
dobrých známých.
„Musíme do sedel, pánové," napomíná dragoman. „Doufám, že k
polednímu dorazíme do Jerusalema, takže jen nějakou hodinu pojedem v největším
vedru."
Jeli jsme posilněni dále horkou pouští.
Vrchy se stávají vyšší a strmější, zato ale také aspoň trochu zelenější
jsou údolí. Po stráních rozseto něco dubového křoví, na úbočích vysázeny
šedozelené olivy, jichž barva je zde poněkud šťavnatější; spatřili jsme i
stádo do modra černých, bezrohých a velkých koz.
Zas to šlo po několik hodin sráznými serpentinami vzhůru a dolů, vrchy a
údolími. Objeli jsme už dosti výstavné, ale loupežné Abu Goš,*) zas jsme vnikli
do údolí a hor pustých — těžko sobě zamilovat svatou Palestinu jen kvůli krásám
přírodním! Zde by mohl napravit svůj výrok básník, tvrdící, že každá „svatá
jest jen krásným omylem přírody". Ovšem, svaté jest také již to, co mnoho
duší pojí!
A opět jsme vyjeli na temeno hory —
„Ohlídněte se, pánové!" praví dragoman a zastavuje koně.
Až se mně dech zatajil!
Daleko zříš démantovým vzduchem — předaleko! Nejprv pod námi to vlnovité
pohoří, jež jsme již projeli, za ním širá planina Sáronská, za tou Středozemní
moře, pruh nejdřív bílý, pak modrý, pak všemi barvami opalisující. Na sever a
na jih strmé hory a hluboká údolí — tamhle na vrchu Samuelův prorocký hrob,
tamhle hora, na níž měl Jakob svůj andělský sen, zde dole údolí Kulonijéské,
kde David vybral „pět kamenů nejčistších z potoka", tam zas poušť sv.
Jana a místo, kde Panna Maria navštívila Alžbětu. A tamhle ten bílý strážný
domek je již poslední — za ním Jerusalem, pak moabitské hory, modré zrcadlo
Mrtvého moře!
Rozepni svá křídla, fantasie!
Moji soudruhové byli popojeli již hezky daleko, než jsem se vzpamatoval
a koně pobodnul.*) Místo tak nazvané dle proslulého loupežníka.