...Přestože byl Héródés tehdy na útěku, denně mu přibývalo mnoho lidí, a když se dostal ke Thrése v Idumeji, vyšel mu vstříc bratr Josef a radil mu, aby se zbavil břemene, jakým je tak veliký průvod; že by totiž Masada ani tak veliký dav lidí nepojala. Bylo jich přes devět tisíc. (267) Héródés uposlechl. Ty, kdo byli příliš sklíčeni nouzí, propustil do Idumeje a dal jim zásoby na cestu. Nejbližší přátele a nejudatnější bojovníky podržel a uchýlil se s nimi do hradu. Tam zanechal ženám k ochraně osm set mužů a dostatečné zásoby pro případ obležení a sám spěchal do arabské Petry...

KAPITOLA OSMÁ

Po smrti Bassově následoval jako místodržitel v Judeji Flavius Silva. Když viděl, že je celá ostatní země válkou podrobena a jediný pouze hrad že ještě stojí v odboji, sebral v těch místech všechno vojsko a vytáhl proti němu. (253) Ten hrad se jmenuje Masada a v čele sikariů, kteří se ho zmocnili, stál Eleazar, mocný to muž, potomek Júdy, který, jak jsme svrchu vylíčili, nemálo Židů přemluvil, aby se nepodrobovali daňovému soupisu, když byl do Judeje poslán censor Quirinius. (254) Tehdy se totiž sikariové srotili proti těm, kdo chtěli být Římanů poslušní, a všemožně na ně útočili jako na nepřátele. Jejich majetky drancovali a sháněli dohromady pro sebe a jejich obydlí zapalovali. (255) Prohlašovali, že se tito lidé ničím neliší od cizinců, když se takto zbaběle vzdávají židovské svobody, o kterou se všude bojuje, a když se shodli v tom, že si raději zvolí otroctví pod Římany. (256) Tato jejich slova ovšem byla záminkou, aby mohli zakrýt svou ukrutnost a svou hrabivost. Jasně to dokázali svými činy. (257) Neboť i těm, kdo se vzbouřili spolu s nimi a spolu s nimi zdvihli válku proti Římanům, i těm se od nich dála strašlivá příkoří. (258) Když byli usvědčováni, že si znovu vylhávají záminku, tu ještě více hubili ty, kdo jim obranou svých práv vytýkali jejich ničemnost. (259) Ona doba byla u Židů jaksi úrodná na všelikou ničemnost, takže žádný čin špatnosti nezůstal nevykonán, a kdyby byl někdo chtěl svým důvtipem něco vytvořit, nebyl by mohl nic novějšího vynajít. (260) Tímto neduhem onemocněli jednotlivci i všichni společně a závodili mezi sebou, kdo koho překoná jak v rouhání proti bohu, tak i v křivdách vůči bližním. Mocní utiskovali obecný lid a většina usilovala zahubit mocné. (261) Mocní toužili po samovládě a lid po násilnostech a po drancování bohatých. (262) Sikariové to byli, kdo první začali s protizákonnými činy a s ukrutenstvím proti svým rodákům. Použili každého slova k potupě a každého činu k záhubě těch, proti nimž se spikli. Leč Jan dokázal, že i oni jsou mírnější nežli on. (263) Nejen že pobíjel všechny ty, kdo radili ke spravedlivým a užitečným činům, a choval se k takovým lidem z občanstva ponejvíce jako k nejhorším nepřátelům, nýbrž zároveň i svou vlast naplnil tisícerými zločiny, jaké mohl vykonat člověk, který se odvážil již i proti bohu se rouhat. (264) Dával si předkládat zapovězená jídla a zanedbával starodávnými zákony předepsanou očistu. Není již vůbec divu, že nedbal vůči lidem laskavosti a společných zájmů ten, kdo se takto šíleně spustil bázně boží. (265) A opět Šimon, syn Giórův, kterého zla ten se nedopustil? Nebo jakého příkoří se zdrželi vůči svobodným lidem ti, kdo jej ustanovili samovládcem? (266) Které přátelství a který příbuzenský svazek je neučinil troufalejšími ke každodennímu vraždění? Špatně nakládat s cizinci pokládali za čin zbabělé ničemnosti, ale měli za to, že ukrutenství proti nejbližším přináší skvělou oslavu. (267) I jejich šílení však předstihla zuřivost Idumejských. Neboť tito zvrhlíci pobili velekněze a vymýtili všechno, co ještě zbývalo z občanského pořádku, aby se nezachovávalo ani zbla z úcty k bohu. (268) Do všech věcí zavedli nejzazší nezákonnost, ve které bujela skupina tak zvaných zélótů, kteří svými činy potvrdili svou přezdívku. (269) Každý zločin dokonale napodobili, a zachovala-li se památka na nějaký zločin dříve provedený, tu se snažili jej předstihnout. (270) Jméno si dali od horlení pro dobro buď proto, že se vysmívali těm, proti nimž pro svou zví- řeckou povahu páchali bezpráví, nebo proto, že největší zločiny pokládali za dobro. (271) Proto také do jednoho došli přiměřeného konce, neboť bůh jim všem přisoudil náležitý trest. (272) Jak hrozné tresty jen může snésti lidská přirozenost, všechny na ně dopadly až i do úplného skončení života, které podstoupili umírajíce v rozličných mukách. (273) Nicméně by se mohlo říci, že zakusili menší utrpení, než způsobili; spravedlnosti se jim nedostalo. (274) V přítomné chvíli však by nebylo možno po zásluze oplakávat oběti jejich ukrutností. Vrátím se tedy zase k té části svého vyprávění, kterou jsem opustil.

(275) Římský vojevůdce s vojskem táhl proti tomuto Eleazarovi a proti sikariům, kteří s ním drželi Masadu. Ihned se zmocnil celého území a na nejvhodnější místa v něm vložil posádky. (276) Celý hrad obehnal zdí kolem dokola, aby nikdo z obléhaných nemohl snadno utéci, a rozdělil stráže. (277) Sám se utábořil na místě, které vybral jako nejpříhodnější pro obléhání, na kterém se hradní skály přibližovaly k blízké hoře. Pouze pro nedostatek životních potřeb bylo to místo nepříznivé. (278) Neboť nejen že potrava byla dovážena zdálky a s velkou námahou Židů, kterým to bylo poručeno, nýbrž i nápoj bylo nutno do tábora dovážet, protože poblíže toho místa neprýštil žádný pramen. (279) Když byl tyto věci předem zařídil, obrátil se Silva k obléhání, k němuž bylo třeba mnoho dovednosti a námahy, protože hrad byl tvrdý. Jeho přirozená poloha je takováto:

(280) Hluboké rokle, jichž dna nelze dohlédnout, strmé a každému živému tvoru nepřístupné ze všech stran kolem dokola oddělují skálu nemalého obvodu a veliké výšky. Pouze na dvou místech je na skálu nesnadný přístup. (281) Jedna z cest vede od Asfaltového jezera na východní straně; ta, po které se dá jít snáze, vede zase ze západu. (282) První cestu lidé nazývají Hadem, protože ji k němu přirovnávají pro úzkost a neustálé okliky. Je vylámána okolo výstupků srázů a častokrát se obrací nazpátek a opět se protahujíc stěží se dostává kupředu. (283) Kdo po ní kráčí, musí střídavě jednou nohou pevně našlapovat. Hrozí tu jistá záhuba. Z obou stran totiž zejí srázné hlubiny, které jsou s to svou strašlivostí každého zbavit odvahy. (284) Kdo po takové cestě, projde třicet stadií, dosáhne vrcholu, který není zúžen v ostrou špičku, nýbrž má nahoře rovnou plošinu. (285) Tu nejprve vystavěl hrad velekněz Jónathés a nazval jej Masadou. Později pak to místo král Héródés s mnohou péčí vybavil. (286) Po celém obvodu vrcholu v délce sedmi stadií vybudoval hradby z bílého kamene, vysoké dvanáct a široké osm loket. (287) Nad nimi se tyčilo sedmatřicet věží padesát loket vysokých, jimiž se vcházelo do obydlí postavených uvnitř podél celých hradeb. (288) Vrchol totiž král ponechal pro zemědělské obdělávání, protože byl úrodný a kypřejší než kterákoli rovina, aby nezemdleli nedostatkem potravy ti, kdo svou záchranu hradu svěřili, kdyby snad někdy nastal nedostatek přísunu zvenčí. (289) Také královský palác tam dal zřídit u příchodu od západní strany poněkud níže pod hradbami citadely na svahu k severu. Hradba královského paláce byla vysoká a mocná a měla v rozích čtyři věže vysoké šedesát loket. (290) Úprava vnitřních komnat, sloupových síní a lázní byla rozličná a nákladná. Všude byly vztyčeny sloupy z jediného kusu kamene a stěny a podlahy v komnatách se pestřily kamenným obložením. (291) U každého obydlí nahoře a okolo královského paláce a před hradbami dal do skal vytesat mnoho velikých nádrží na zadržování vody, čímž jí opatřoval takovou hojnost, jakou mají lidé, kteří ji čerpají z pramenů. (292) Z královského paláce vedla k nejvyššímu vrcholu vytesaná cesta, kterou zvenčí nebylo vidět. Leč ani zjevných cest nemohli nepřátelé snadno použít. (293) Východní cesta je svou povahou ne- schůdná, jak jsme svrchu řekli, a západní cestu dal král na nejužším místě přehradit velikou věží, která je od citadely vzdálena neméně než tisíc loket. Tu věž nebylo možno obejít ani jí snadno dobýt. I pro ty, kdo po cestě kráčeli s jistotou, nebylo kam uhnout.

(294) Takto byl tedy hrad opevněn proti útokům nepřátel jak přirozenou polohou, tak i dílem rukou lidských. (295) Ještě více však by se kdokoli podivil skvělé hojnosti a trvanlivosti zásob uvnitř uložených. (296) Bylo tu uskladněno mnoho obilí, které mohlo stačit na dlouhou dobu, vína i oleje bylo mnoho, dále tu byly hromady rozličných plodů, luštěnin a datlí. (297) Když se Eleazar se sikarii lstí stal pánem hradu, našel to vše svěží a v ničem to nezůstávalo za věcmi uloženými nedávno, ačkoli od času, kdy byly zásoby připraveny, až do dobytí od Římanů uplynulo skoro sto let. Nicméně i Římané shledali, že zbytky plodin jsou nezkažené. (298) Nezmýlil by se asi, kdo by měl za to, že příčinou té trvanlivosti je ovzduší, které je ve výši okolo vrcholu prosté vší zemité a špinavé příměsi. (299) Nalezlo se tam také množství všeliké zbroje, které tam král dal uložit, aby postačilo pro deset tisíc mužů, nezpracované železo a měď, jakož i olovo, ježto k přípravě došlo z důležitých příčin. (300) Praví se, že si Héródés tento hrad chystal jako útočiště pro sebe, protože se obával dvojího nebezpečí: jednak od lidu židovského, aby jej nesvrhli a neuvedli k vládě dřívější královský rod, jednak většího

a horšího od egyptské královny Kleopatry. (301) Ta totiž neskrývala svého mínění, nýbrž častokrát Antoniovi navrhovala a žádala, aby Héróda odstranil, a prosila, aby jí daroval židovské království. (302) A je se spíše co divit tomu, že Antonius jejích příkazů nikdy neuposlechl, ač byl láskou k ní zle zotročen, a nikoli tomu, že se nerozhodl jí vyhovět. (303) Pro takovéto obavy dal Héródés Masadu vybavit. Bylo souzeno, že tím zůstavil pro Římany poslední kus práce ve válce proti Židům.

(304) Když římský velitel již zvenčí celé to místo obehnal zdí, jak jsme svrchu uvedli, a učinil co nejdůkladnější opatření, aby nikdo neunikl, dal se do obléhání. Shledal, že pouze na jednom místě bylo možno vybudovat náspy.

(305) Za věží, která zahrazovala cestu vedoucí od západu do královského paláce a na vrcholek hory, byl jakýsi skalní výběžek značně široký a daleko vyčnívající, o tři sta loket níže, nežli byla výška Masady. Nazývali jej Bílou skalou.

(306) Na tu skálu Silva vystoupil a opanovav ji, přikázal vojsku, aby přinášelo suť. Protože vojáci pracovali horlivě a ve velikém množství, byl navršen pevný násep na dvě stě loket. (307) Tento rozměr však, jak se zdálo, nedával jis- stotu a nestačil pro umístění válečných strojů. Na náspu byl vybudován stupeň, sestavený z velikých kamenů, široký a vysoký padesát loket. (308) Úprava ostatních válečných strojů se velmi podobala těm, které nejprve Vespasián a po něm Titus pro obléhání vymysleli. (309) Byla postavena věž zvýši šedesáti loket, celá železem okovaná, a Římané z ní stříleli z velkého počtu šípometů a kamenometů a rychle obránce hradeb zahnali a zabránili jim i vyhlížet ven. (310) Zároveň dal také Silva přistavit velikého berana a rozkázal neustále biti do zdi; stěží však do ní udělal trhlinu a nějakou část pobořil. (311) Sikariové jej však předešli a rychle uvnitř vystavěli další hradbu, které válečné stroje podobným způsobem nemohly uškodit. Byla totiž měkká a mohla mírnit tvrdost nárazu. Zbudovali ji tímto způsobem: (312) Spojili na koncích veliké klády, položené na sebe na délku. Byly jich dvě rovnoběžné řady, tolik od sebe vzdálené, kolik byla hradba široká, a doprostřed mezi ně nanosili hlínu. (313) Aby se země nerozsypávala, i kdyby byl násep zvýšen, svázali zase jinými břevny napříč klády položené podélně. (314) Tím se dílo podobalo stavbě a údery válečných strojů ztrácely účinnost, protože byly vedeny proti poddajnému cíli, a působily, že se otřesy hradba pevněji usazovala. (315) Když to Silva zpozoroval, měl za to, že hradby dobude spíše ohněm. Nařídil vojákům, aby všichni stříleli planoucími pochodněmi. (316) Protože pak dílo bylo zbudováno ponejvíce ze dřeva, rychle se vzňalo, a protože stavba byla rozviklána, rozhořela se v celé šíři a vyšlehl veliký plamen. (317) Když byl oheň ještě v začátcích, vál severní vítr a byl pro Římany strašlivý. Obracel a hnal plameny shora proti nim a skoro se již vzdali válečných strojů, jako by měly zcela shořet. (318) Potom se nenadále jakoby z boží prozřetelnosti vítr obrátil v jižní, a jak mocně zadul na opačnou stranu, vrhl plameny, které nesl, proti hradbě a již celá hořela skrz naskrz.

(319) Když tedy bůh Římanům pomohl, ubírali se vesele do svého tábora. Rozhodli se zjitra učinit na nepřátele útok. Za noci bedlivě hlídali, aby jim někteří z nich tajně neuprchli. (320) Leč ani sám Eleazar na útěk nepomyslil, aniž to hodlal dovolit komukoli jinému. (321) Když viděl, že je hradba ohněm zničena, a když nepřišel na žádný jiný způsob záchrany ani obrany a když si představil, co Římané učiní s nimi a s jejich dětmi a ženami, jestliže zvítězí, tu se rozhodl pro smrt všech. (322) Když usoudil, že toto je nejlepší z daných možností, shromáždil nejstatečnější ze svých druhů a těmito slovy je vyzýval k činu: (323) „Dávno jsme se rozhodli, mužové udatní, že nebudeme otročit ani Římanům, aniž komu jinému kromě boha, neboť pouze ten je pravým a spravedlivým pánem lidí. Nyní přichází chvíle, která velí, abychom skutkem dokázali opravdovost svého smýšlení. (324) Nedejme se v této chvíli zahanbit, když jsme dříve ani porobu bez nebezpečí nesnesli a když bychom nyní zvolili s otroctvím nesnesitelné tresty, octne- me-li se zaživa v moci Římanů. První ze všech jsme povstali a poslední s nimi vedeme válku. (325) Myslím, že se nám od boha dostává této milosti, že můžeme krásně a svobodně zemřít, čehož se jiným nedostalo, protože byli přemoženi mimo nadání. (326) Je zřejmé, že ráno nás čeká dobytí, že však si můžeme svobodně zvolit statečnou smrt se svými nejdražšími. V tom nám nepřátelé nemohou zabránit, ač si všemožně přejí, aby nás zajali živé. Ani my již nad nimi bojem zvítězit nemůžeme. (327) Hned právě zpočátku bylo třeba vytušit úmysl boží, když jsme chtěli činit nároky na svobodu a když se nám dála i od sebe navzájem všeliká příkoří a ještě horší od nepřátel. Bylo třeba poznat, že pokolení, židovské, které bohu bylo odpradávna milé, je odsouzeno k záhubě. (328) Neboť kdyby k nám byl zůstal milostivý nebo méně na nás zanevřel, nebyl by dopustil tak hroznou záhubu lidí a nebyl by nechal své nejsvětější město na pospas ohni a zničení od nepřátel. (329) My snad jediní jsme z celého židovského pokolení doufali, že vytrváme jako strážci svobody, jako bychom byli vůči bohu bez hříchu a jako bychom se byli žádného zločinu neúčastnili, ač jsme i ostatní naučili je páchat. (330) Nuže vizte, jak nás bůh kárá za naše pošetilé očekávání, když na nás v tomto hrozném postavení přivedl tíseň silnější, než jsou naše naděje. (331) Ani nedobytná poloha hradu nám k záchraně neprospěla. Ačkoli máme i nadbytek potravy i mnoho zbraní i bohaté zásoby jiných potřeb, bůh sám nás zřejmě zbavil naděje na záchranu. (332) Vždyť se oheň, který se nesl na nepřátele, neobrátil proti hradbě námi vybudované sám od sebe, nýbrž je to boží hněv za mnohá bezpráví, kterých jsme se ve svém šílenství vůči svým rodákům dopustili. (333) Za tyto činy podstupme trest nikoli od svých největších nepřátel, Římanů, nýbrž od boha svýma vlastníma rukama. Boží trest je mírnější nežli od nich. (334) Nechť zemrou ženy bez zneuctění a děti aniž poznají otroctví. Po nich pak my si navzájem prokažme vznešenou službu, neboť jsme svobodu zachovali jako svůj krásný pohřební rubáš. (335) Dříve však ohněm zničme jak poklady, tak hrad. Dobře vím, že se budou Římané mrzet, když se nezmocní ani našich těl a když se minou se ziskem. (336) Pouze potraviny ponechme. Ty totiž po naší smrti dosvědčí, že jsme nebyli přemoženi nedostatkem, nýbrž že jsme dali přednost smrti před otroctvím, jak jsme byli od počátku rozhodnuti.“

(337) Toto pravil Eleazar. Leč souhlasu všech přítomných v tom nedošel. Někteří se sice horlivě chystali, že ho uposlechnou a div nebyli plni rozkoše, protože smrt pokládali za krásnou, (338) jiné však jímal žal nad ženami a nad rodinami, protože byli měkčí povahy. Ač bylo naprosto jasno, že i oni zemrou, pohlíželi na sebe navzájem a slzíce dávali najevo, že jejich mysl tomu nechce. (339) Když Eleazar viděl, že klesají na mysli a že závažnost rozhodnutí ponenáhlu drtí jejich ducha, tu pojal obavu, aby snad ne- změkčili nářkem a slzami i ty, kdo vyslechli jeho slova zmužile. (340) Neustal tedy v napomínání, nýbrž znovu se vzrušil a pln velikého odhodlání začal důraznějšími slovy mluvit o nesmrtelnosti duše. (341) S velikou nevolí a pevně pohlédnuv na slzící pravil: „Jak velice jsem se zklamal, když jsem myslel, že jsem sdílel zápasy o svobodu s celými muži, kteří jsou odhodláni čestně žít nebo čestně zemřít! (342) Nelišili jste se od ledajakých lidí ani ctností, ani statečností, když se bojíte smrti, která vás zbaví i největších neštěstí. Před tou je třeba neváhat a nečekat, až někdo poradí. (343) Vždyť odedávna, hned od prvního chápání nás otcovské i božské výroky vytrvale vychovávaly a naši předkové je činy i smýšlením potvrzovali, že neštěstím pro lidi je život, nikoli smrt. (344) Vždyť ta dává svobodu duším a dovoluje jim odejít na místo jim vlastní a čisté, kde nebudou trpět žádnými neštěstími. Dokud jsou spoutány ve smrtelném těle a dokud trpí jeho nehodami, věru po pravdě řečeno jsou mrtvé, neboť společenství božského se smrtelným je nepřístojné. (345) Veliká je moc duše, i když s tělem spoutané. Činí tělo svým cítícím nástrojem, sama neviděna jím pohybuje a svými činy je vede za meze smrtelné přirozenosti. (346) Přece však zaujme své pravé místo, když je zbavena tíže, která ji táhne dolů k zemi a visí na ní; tehdy bere podíl na blahoslavené síle a ze všech stran neomezené moci. Zůstává lidským očím neviditelná, právě jako samotný bůh. (347) Ani dokud je v těle, není viditelná. Přichází nepozorovaně a neviděna zase odchází. Sama má podstatu jednotnou a nepomíjející a pro tělo je příčinou změny. (348) Neboť, se kterým tělem se duše spojí, to žije a rozkvétá, ze kterého se vyprostí, to zchřadne a umírá. Taková míra je v ní nesmrtelnosti. (349) Velmi zřetelným důkazem těchto slov budiž vám spánek, ve kterém duše, nejsouce tělem vláčeny, požívají nejsladšího odpočinku, protože se k sobě přidružují, obcují s bohem jako jeho příbuzné, všude se procházejí a mnohé věci budoucí předpovídají. (350) Proč se tedy bát smrti, když milujeme odpočinek ve spánku? Což není pošetilé, abychom si nedopřáli svobody věčné, když se za svobodou pachtíme zaživa? (351) My jsme ovšem měli být pro jiné příkladem v odhodlání k smrti, když jsme k tomu z domova vychováni. Nicméně,  jestliže potřebujeme důkazů i od cizinců, pohleďme do Indie na ty, kdo se zabývají cvičením v moudrosti. (352) Neboť oni jsou mužové ušlechtilí a čas života nedobrovolně snášejí jako nějakou nezbytnou službu přírodě. Spěchají vysvobodit duše z těl, (353) a i když je k tomu nenutí žádné zlo ani je ze života nevyhání, předem oznamují ostatním v touze po nesmrtelném živobytí, že hodlají odejít a nikdo jim v tom nezabrání, nýbrž všichni je velebí a každý jim dává vzkazy pro své blízké. (354) Tak věří, že duše najisto a zcela doopravdy mají navzájem společné přebývání. (355) Jakmile pak vyslechnou uložené jim vzkazy, odevzdají své tělo ohni, aby i duši od těla oddělili co nejčistší, a umírají pějíce chvalozpěvy. (356) Jejich nejbližší přátelé je raději doprovázejí k smrti nežli kdokoli z jiných lidí své spoluobčany na dalekou cestu. Sami sebe oplakávají a je blahoslaví, protože již dosahují řádu nesmrtelnosti. (357) Což se nestydíme, že smýšlíme hůře nežli Indové a pro svůj nedostatek odvahy hanebně tupíme otcovské zákony, které jsou předmětem obdivu všech lidí? (358) Ale i kdybychom byli od počátku vychováni v opačných naukách, že je pro lidi vskutku největším dobrodiním život a neštěstím smrt, okolnosti nás vyzývají, abychom ji snášeli srdnatě, neboť zemřeme podle úmyslu božího i z osudové nutnosti. (359) Neboť dávno, jak se zdá, učinil bůh toto rozhodnutí proti všemu společenství židovského pokolení, že nás zbaví života, protože jsme ho nechtěli náležitě užívat. (360) Příčinu toho nehledejte v sobě samých, aniž přičítejte Římanům, že nás všechny zahubila válka proti nim. Nestalo se tak pro jejich sílu, nýbrž mocnější příčina vyvstala a způsobila, že se jim zdá, že jsou vítězi. (361) Kterými římskými zbraněmi zemřeli Židé, kteří bydleli v Kaisareji? (362) Aniž měli v úmyslu se proti nim vzbouřit a zatímco slavili sobotu, pobil je beze všeho odporu i s ženami a dětmi kaisarejský lid, který se na ně seběhl. Ani na Římany se neohlíželi, neboť ti považovali za nepřátele pouze nás, protože jsme povstali. (363) Ale někdo namítne, že Kaisarejští měli vždycky rozpory s našimi lidmi a že se chopili příležitosti, aby ukojili staré zášti. (364) Co tedy povíme o Skythopolských? Kvůli Rekům se odvážili s námi bojovat, a nikoli bránit se proti Římanům spolu s námi, svými rodáky. Jejich oddanost a věrnost k nim jim ovšem velmi prospěla. (365) Od nich samých byli s celými rodinami strašlivě povražděni. Takovou vzali odměnu za své spojenectví. (366) Gemu zabránili, aby se Rekům nedostalo od nás, to podstoupili sami, jako by to byli sami chtěli učinit. Bylo by zdlouhavé mluvit nyní jednotlivě o každém případu. (367) Vždyť víte, že není mezi syrskými městy ani jediné, které by bylo nezahubilo Židy v nich bydlící, ač byli nepřáteli spíše pro nás nežli pro Římany. (368) Damašští, ačkoli nemohli vymyslet rozumnou záminku, naplnili své město nejničemnějším krveprolitím a pobili osmnáct tisíc Židů s ženami a rodinami. (369) Množství Židů, kteří byli s mukami připraveni o život v Egyptě, prý snad přesahovalo šedesát tisíc, jak jsme se dozvěděli. A přece oni v cizí zemi takto rukama nepřátel zemřeli, ač v nich nebylo shledáno nic nepřátelského, těm však všem, kdo zdvihli válku proti Římanům ve vlastní zemi, čeho jim chybělo z věcí, které poskytovaly pevnou naději na vítězství? (370) Vždyť všem dodaly síly k povstání zbraně, hradby, stavby nedobytných hradů a neohrožené sebevědomí vůči nebezpečím svobodu ohrožujícím. (371) Leč ty věci postačily jen na krátký čas; pozvedly naše naděje, ale objevilo se, že jsou počátkem větších pohrom. Všeho bylo dobyto a vše nepřátelům podlehlo, jako by to bylo bývalo připraveno pro větší slávu jejich vítězství, a nikoli pro záchranu těch, kdo to chystali. (372) A ty, kdo umírali v bitvách, sluší pokládat za šťastné, neboť zemřeli svobodu hájíce, a nikoli proto, že se jí vzdali. Kdo by nepolitoval ty, kdo se dostali do římského poddanství? Nebo koho by jejich osud nedohnal k smrti dříve, než ho postihne stejné utrpení? (373) Někteří z nich zemřeli natahováni na skřipec a mučeni ohněm a bičováním, jiní od divokých zvířat na polovic sežráni byli zachováni naživu, aby jim byli potravou napodruhé, poslouživše tak nepřátelům pro smích a pro hříčku. (374) Za daleko nejubožejší z nich je nutno považovat ty, kdo ještě žijí a kdo smrti nemohou dosáhnout, ač se o ni častokrát modlili. (375) A kde je to veliké město, metropole všeho židovského pokolení, tak mocnými okruhy hradeb obehnaná, chráněná tak pevnými svými citadelami a mohutnými věžemi, do které se stěží vešly její válečné potřeby a která měla tolik desítek tisíc mužů, kteří za ni bojovali? (376) Kam se nám podělo město, o němž jsme věřili, že jeho zakladatelem byl bůh? Z kořene je vyvráceno a do dna rozchváceno. Jediná památka po něm zůstává: vojenský tábor těch, kteří je zničili, na jeho troskách. (377) Nešťastní starci sedí na popeli posvátného obvodu a několik žen, které nepřátelé zachovali naživu pro nejhanebnější potupení. (378) Kdo z nás, když to v mysli uváží, bude se moci dívat na sluneční svit, i kdyby mohl žít v bezpečí? Kdo je takovým nepřítelem své vlasti nebo kdo je tak nestatečný a zbabělý, aby nelitoval i toho, že žil až do této chvíle? (379) Ó kéž bychom byli všichni zemřeli dříve, nežli jsme spatřili, že ono posvátné město boří ruce nepřátel, dříve než jsme uviděli posvátný chrám tak bezbožně rozmetený! (380) Když nás zklamala vznešená naděje, že snad se brzy budeme moci nepřátelům za Jeruzalém pomstít, a stala se nyní marnou a zanechala nás samotné v tísni, pospěšme čestně zemřít, smilujme se nad sebou samými, nad dětmi a nad ženami, dokud máme možnost dojít slitování svýma vlastníma rukama. (381) Pro smrt jsme byli zplozeni, pro smrt jsme i své potomky zplodili a nemohou jí uniknout ani ti, kdo žijí v blaženosti. (382) Potupa a otroctví a pohled na ženy odváděné s dětmi do hanby není zlem pro lidi od přírody nezbytným, nýbrž podstupují je pro svou vlastní zbabělost ti, kdo zemřít nechtěli, ač mohli zemřít, dříve než k tomu došlo. (383) My jsme proti Římanům povstali jsouce hrdi na svou statečnost, a když nás nyní nakonec vybízeli k záchraně, neuposlechli jsme. (384) Komu přece není předem jasný jejich úmysl, jestliže se nás zmocní zaživa?

Ubozí mladíci, jejichž tělesná síla vydrží mnohá muka, ubozí mužové pokročilého stáří, kteří pro svůj věk nemohou snášet útrapy. (385) Leckdo uvidí, jak jeho ženu vedou ke znásilnění; jsa na rukou spoután, uslyší hlas děcka, jak volá svého otce. (386) Dokud však jsou ruce volné a třímají meč, nechť nám poslouží službou vznešenou. Zemřemež od nepřátel nezotročeni, odejděme ze života svobodni spolu s dětmi a manželkami. (387) Tak nám přikazují zákony, o to nás prosí naše ženy a děti. Tuto nezbytnost na nás seslal bůh a opak toho chtějí Římané a obávají se, aby někdo z nás nezemřel dříve, než bude zajat. (388) Pospěšme tedy, abychom jim místo očekávaného požitku nad námi zůstavili úžas nad svou smrtí a podiv nad svou odvahou.“

KAPITOLA DEVÁTÁ

(389) Ještě chtěl je povzbuzovat, ale všichni jej přerušili a spěchali k činu, plni nezadržitelné horlivosti. Odcházeli jako posedlí, druh druha se snažil předstihnout. Domnívali se, že je důkazem jejich zmužilosti a rozvahy, nebude-li někdo z nich spatřen mezi posledními. Tak veliká je přepadla touha zabít manželky, děti i sebe. (390) Ale ani tehdy, když přistupovali k činu, neztratili odvahu, jak by se snad někdo domníval. Své rozhodnutí zachovali pevné, jak je pojali, když naslouchali slovům Eleazarovým. Láskyplnou náklonnost ke svým blízkým si sice všichni zachovali, rozum však nabyl vrchu, jako by byl pro jejich nejmilejší učinil rozhodnutí co nejlepší. (391) Zároveň se loučili s manželkami a objímali je a děti brali do náručí, posledními polibky je líbali a plakali. (392) Zároveň pak vykonávali usnesení, jako by cizíma rukama si dávali posloužit. Pomyšlení na to, kolik zlého by vytrpěli, kdyby se dostali do rukou nepřátel, jim bylo útěchou v nezbytné nutnosti zabíjení. (393) Nakonec se nenašel nikdo, kdo by se byl tak hrozného činu neodvážil. Všichni usmrtili po řadě své nejbližší. Ubohé oběti osudu, jimž se zdálo nejlehčím zlem zabít vlastní rukou své ženy a děti! (394) Po činu již nemohli snést svůj žal a měli za to, že křivdí zabitým, jestliže je přežijí i jen krátký čas. Rychle nahromadili veškerý majetek na jedno místo a zapálili jej. (395) Losem ze sebe vyvolili deset mužů, aby je všechny pobili, každý se položil vedle své manželky a dětí, rukama je objal a ochotně nastavoval hrdlo těm, kdo tu hroznou službu vykonávali. (396) Ti pak bez zachvění všechny povraždili a stejný zákon losu ustanovili sobě navzájem: aby vylosovaný po zabití ostatních devíti zabil sama sebe nad nimi nade všemi. Všichni si takto důvěřovali, že se druh od druha neliší, ať již je vykonavatelem toho činu nebo jeho obětí. (397) A tak nakonec oni hrdla nastavili a on jediný a poslední se rozhlédl po množství ležících, zda ještě někde nezbývá v tom velkém krveprolití někdo, kdo potřebuje jeho ruky, a když poznal, že jsou všichni mrtvi, vhodil mnoho ohně do královského paláce, pevnou rukou se proklál mečem skrz naskrz a padl blízko členů své rodiny. (398) Zemřeli v domnění, že ze sebe Římanům do područí nepozůstavili nic, co duši má. (399) Jedna stařena však a jedna příbuzná Eleazarova, která smýšlením a vychováním velice nad ženy vynikala, a pět dětí se tajně ukrylo v podzemních chodbách, kterými se v zemi přiváděla pitná voda, když ostatní upínali svou mysl k zabíjení. (400) Na počet jich bylo devět set šedesát včetně žen a dětí. (401) Toto neštěstí se událo patnáctého dne měsíce xanthiku.

(402) Římané ještě očekávali, že dojde k boji. Zrána v plné zbroji udělali padacími mosty příchody s náspů a učinili útok. (403) Když nikoho z nepřátel neviděli, nýbrž všude hrozivé pusto, požár uvnitř a ticho, nedovedli uhodnout, co se stalo. Nakonec vzkřikli bitevním pokřikem, jako by chtěli házet oštěpy, zda by někoho z posádky nepřivolali. (404) Křik zaslechly ženy, a vystoupivše z podzemních chodeb, oznamovaly Římanům, jak se ta událost stala. Druhá z nich spolehlivě líčila všechno, jak co bylo řečeno a jakým způsobem to bylo provedeno. (405) Ne snadno jí ovšem Římané věnovali pozornost, protože nevěřili, že tak veliký a smělý čin je možný. Usilovali hasit požár, a prorazivše si jím rychle cestu, dostali se dovnitř královského paláce. (406) Když narazili na množství povražděných, nezaradovali se nad tím jako nad nepřáteli, nýbrž podivovali se statečnosti toho rozhodnutí a neotřesitelnému pohrdání smrtí při činech vykonaných za tak hrozných okolností.