Výletní parník nás přivezl z Cařihradu k bře­hu ostrova Prinkipo a vystoupli jsme. Společnost nebyla velká. Polská jedna rodina, otec, matka, dcera a její ženich, pak my dva. Ano, abych ne­zapomněl, také se k nám už na dřevěném, přes Zlatý roh vedoucím mostě v Cařihradě byl připo­jil jakýs Řek, mladý ještě člověk; snad malíř, podle té mapy, již měl pod ramenem. Dlouhé černé kadeře mu splývaly na ramena, tvář byla bledá, černé oko hluboko v důlku zapadlé. V prvním okamžiku mne zajímal, zvlášť pro svou úslužnost a pro svou znalost místních poměrů. Ale mluvil příliš mnoho a odvrátil jsem se pak od něho.

Tím příjemnější byla polská rodina. Otec a matka bodří, dobří lidé, ženich elegantní mladý muž, způsobů přímých i uhlazených. Jeli na Prinkipo, aby zde strávili letní měsíce kvůli dce­ři, trochu churavící. Krásná ta bleďounká dívka bud byla právě po těžké nemoci, buď se těžká nemoc teprv v ní rozkládala. Podpírala se o své­ho ženicha, ráda posedávala, a častý, suchý kašlík přetrhoval její šepot. Kdykoliv zakašlala, za­stavil její průvodce šetrně krok. Pohleděl vždy na ni soutrpně a ona zas k němu, jako by chtěla říci: „Vždyť to není nic  jsem šťastna!" Věřili v zdraví a štěstí.

K odporučení Řeka, který se hned u mola od nás odloučil, najala si rodina byt v hostinci na výšině. Hostinský byl Francouz a celý jeho dům zařízen pohodlně a krásně dle způsobu fran­couzského.

Posnídali jsme pospolu, a když polední par­no trochu ustálo, odebrali jsme se všichni na výšinu do piniového háje, abychom pookřáli vý­hlídkou. Sotva jsme si vyhledali příhodné místo a se rozložili, objevil se tu zase Řek. Pozdravil lehce, rozhlídl se a posadil jen několik kroků od nás. Rozevřel mapu a začal kreslit.

„Myslím, že sedá naschvál tak ke skále, aby­chom nemohli se mu dívat na kresbu," pravím.

„Nemusíme se dívat," mínil mladý Polák, „vi­díme toho před sebou dost." A po chvilce dodal: „Zdá se mně, že nás vekresluje co stafáži  ať!"

Měli jsme věru dost se co dívat. Není krás­nějšího a šťastnějšího koutku ve světě než toto Prinkipo! Politická mučednice Irena, souvěkyně Karla Velkého, žila zde měsíc „u vyhnanství" , kdybych zde mohl prožít jediný měsíc svého života, byl bych po celý ostatní život vzpomínkou šťasten! Již na ten jediný zde strávený den ne­zapomenu nikdy.

Vzduch byl jasný jako démant, tak měkký, tak lahodný, že se celá duše po něm kolébala v dál. Vpravo za mořem strměly hnědé vrchy asij­ské, vlevo se v dálce modral strmý břeh Evropy. Blízké Chalki, jeden z devíti ostrovů „archipelu princova", vystupovalo s cypřišovými svými lesy jako smutný sen do tiché výše, korunováno vel­kou budovou  azylem to na duchu chorých.

Voda Bílého moře byla jen lehýnce rozčeřena a hrála všemi barvami jako skvoucí opál. V dálce bylo moře bílé co mléko, pak růžové, pak mezi oběma ostrovy jako žhoucí oranž a pod námi již krásně zelenomodré co průhledný safír. Bylo samo se svou krásou, nikde větších lodí, jen dvě malé lodičky s anglickými flagy proháně­ly se podél břehu; jedna byla parníčkem, velkým jako hlídačská budka, druhá měla as dvanáct veslařů, a když se jich vesla současně zdvihala, kanulo z nich rozžhavené stříbro. Důvěrní delfíni proháněli se mezi nimi a lítali v dlouhých oblou­cích nad povrch vodní. Modrým nebem nesli se po chvilkách klidní orlové, měřící mezeru mezi dvěma díly světa.

Celé úbočí pod námi bylo pokryto kvetoucí­mi růžemi, jichž vůně nasycovala vzduch. Od ka­várny u moře zalehala čistým vzduchem hudba, vzdáleností přidušená.

Dojem byl uchvacující. Odmlčeli jsme se všichni a vpíjeli se celou bytostí do rajského ob­razu. Mladá Polka ležela na drnu a měla hlavu opřenu o prsa milencova. Bledý oválek jejího něžného obličeje nabýval lehké barvy a z mod­rého oka vykanuly jí náhle slzy. Ženich porozuměl, sehnul se a slíbal slzu za slzou. Také matka její se rozslzela  a mně  mně bylo dosti divně.

„Zde se musí i mysl i tělo uzdravit," šeptalo děvče. „Jak šťastný to kraj!"

„Bůh ví  nemám nepřátel, ale kdybych je měl, zde bych jim odpustil!" pravil otec chvějí­cím se hlasem.

A zase se všichni odmlčeli. Bylo všem tak krásně, tak nevýslovně sladce! Každý cítil pro sebe celý svět štěstí, a každý by byl s celým svě­tem štěstí své sdílel. Cit byl u všech stejný, pro­to jeden druhého nevyrušoval. Ani jsme si toho nevšimli, že Řek po nějaké hodince se zdvihl, mapu zavřel a pozdraviv zas lehce odešel. My zůstali.

Konečně, po několika hodinách, když dálka již se pokrývala temnější fialovou barvou, na jihu tak kouzelně krásnou, napomenula matka k od­chodu. Zdvihli jsme se a kráčeli dolů k hostinci, krokem volným, elastickým, jaký mají bezsta­rostné děti.

Zasedli jsme v hostinci pod pěknou veran­dou.

Sotva jsme usedli, slyšíme pod verandou vá­du a nadávky. Náš Řek se tam vadí s hostinským a my pro zábavu nasloucháme.

Netrvala zábava dlouho. „Kdybych tu neměl jiných hostí," zabručel hostinský a vystupoval po stupních k nám.

„Prosím vás, pane," táže se mladý Polák při­stupujícího hostinského, „kdo je ten pán, jak se jmenuje?"

„Eh  kdo ví, jak se ten chlap jmenuje," bru­čel hostinský a díval se jedovatě dolů, „my mu říkáme Vampyr."

„Malíř?"

„Čisté řemeslo! Maluje jen mrtvoly! Jak ně­kdo v Cařihradě nebo zde po okolí umře, už má tentýž den obraz mrtvoly hotov. Ten chlap už maluje napřed a nikdy se nemýlí, jako sup!"

Stará Polka vykřikla zděšeně, v její rukou ležela dcera, bledá jako křída, omdlelá.

A již byl seskočil ženich ze schůdků dolů, chytil jednou rukou Řeka za prsa a druhou sáh­nul po mapě.

Seběhli jsme rychle za ním. Oba mužové již se svíjeli v písku.

Mapa byla rozházena a na jednom listu tužkou nakreslená hlava mladé Polky oči za­vřeny, kolem čela myrta.

*) Marmora