Václav Vratislav z Mitrovic Příhody

Kniha první - Výjezd císařského poselství z města Vídně až do Konstantinopole

Kniha druhá - O bytu císařského poselství v Konstantinopoli

Kniha třetí - O zajetí a žaláři poselství našeho

Kniha čtvrtá - O našem z vězení propuštění a do vlasti navrácení

Předmluva k vydání z r. 1777

Známá věc jest, že veškeren každý národ vždycky se o to vynasnažoval, aby jazyk svůj přirozený ne jenom zachoval, ale také zlepšil a rozšířoval. Jak o to Římané, Řekové, Francouzové a za dnův naších Němci usilovali, a ješté podnes dílem usilují, každému povědomo jest. Že pak náš národ český od nejmenšího až do nejvyššího člověka o zvelebení jazyka svého vždycky pečoval, jej miloval a časem i zbranně hájil, to letopisové naší dosvědčují.

Císař Karel Čtvrtý, otec vlasti své, jazyk český častokráte přemilým a líbezným nazývával. A že na něj obvzláštně laskav byl, dokazuje poručení jeho, aby se synové volencův říšských jemu učili; anobrž že také klášter obvzláštní na to vyzdvíhl, aby se v něm českým toliko jazykem žalmy spívaly a služby boží konaly. Že pak věkův předešlých a minulých mnozí páni čeští, z rodu nejpřednějšího pošlí, pro zvelebení a rozšířování jazyka svého přirozeného v něm kníhy všelijaké sepsali, a dílem na světlo vydali, známo jest každému, kdo se jen maličko na časy předešlé ohlédl. Slušná věc jest, aby se jména některých těch horlivých vlastencův, pro větší čest a slávu takových pánův a vzáctných naších krajanův, tuto postavila. Mezi těmi jest Hynek, kníže Mynsterberské, syn krále Jiřího z Poděbrad, který kníhu výbornou, pod jménem Májový sen, složil. Pán Lev z Rozžmitálu a Blatny, královy Johany, krále Jiřího manželky, vlastní bratr, putování své českým jazykem vypsal; což potom v latině na světlo vyšlo. Máme Bohuslava Lobkovice z Hasištejnu Spis o zemi České za panování krále Vladislava. Vypsali putování svá do cizích krajin Kryštof Harant z Polžic, Heřman Černín z Chudenic, Hynek z Lobkovic a jiní; Vácslav Budovec z Budova vydal jest kníhu o náboženství tureckém, a Hynek z Valdštejna co se za císaře Rudolfa druhého v Čechách dálo, obšírně jednal. Vilím Slavata nápodobně mnoho v jazyku českém sepsal. Vácslava pak Vratislava z Mitravic kníhu před rukama máš. Bylo by toho mnoho, kdybych všech pánův českých, kteří pro čest a slávu jazyka svého kníhy psali, a vůbec na světlo vydali, zde poznamenal.

Toť bylo za starodávna. Že pak i za časův naších nemalý počet pánův a zemanův českých se vynachází, jenžto jazyka svého milovníci a ochrancové jsou, tejno není. Mohl bych jich mnoho zejmena zde postaviti, kdybych k tomu jejich dovolení měl. Však nicméně to oznámiti musím, že častokráte s rozkoší a srdce mého plesáním poslouchávám, když ve svých shromážděních je česky mluviti slýchám. I zdá se mi tehdáž, jakobych se v věku Karla čtvrtýho viděl, v kterémžto zem česká na nejvyšším stupni velebnosti a slávy své postavena byla; sám jsem se tomu častokráte diviti musil, že ten jazyk český z úst pánů naších tak líbezně, tak mile, a jakoby jim nejpřirozenější byl, znívá. Toto všecko jsem zde proto naznamenal, aby se vidělo, že jazyk český netoliko od nižšího a sprostého lidu, ale i také od osob rodu nejvyššího vážen a milovdn býval.

Mohl bych o českých spisovatelích ze stavu městského pošlých velikou kníhu sepsati. Jen toto zde položím: že předkové naší, jazyka svého přirozeního milovníci, veliký počet spisův a knih na světlo vydali; které oni dílem z řeckého aneb latinského na český přeložili; mnoho větším dílem pak o všelijakých věcech a uměních sami osobně jsou sepsali, tak sice, že okolním národům v tom nejenom rovni byli, ale také je převyšovali. Však ale, kde jsou všecky ty práce a vynasnažování předkův našich? Zřídka se v knihárnách vynacházejí, a má-li kdo kterou takovou kníhu, byť by pak potrhána a místem pokažena byla, ten jí sobě jako drahého klenotu váží a šetří.

Odkud taková řídkost a zkáza českých spisův pochází, mám za to, milí krajanové, že vám dosti povědomo jest; anobrž jest se čemu podiviti, že ještě sem i tam se nějaká kníha česká vynachází! Ješto za víc než za půl druhého věku jacísi lidé po vlasti naší, tak říkaje, na lov kněh vybíhali, a kde kterou popadli, byla-li dobrá aneb chybná, na to nic nedbajíce, a snad tomu nerozumějíce, jí se uchopili, pobrali, roztrhali, všemětili a dílem spálili. Přitom se dálo, že nových žádných se netisklo, kromě malý počet duchovních: a kdoby se u naších knihařův v Praze na českou knihu ptal a ji koupiti chtěl, byl by k posměchu prodávajícím. Nelekej se toho, laskavý krajane! Neboj se, že skrze to jazyk tvůj zahyne. Byť by o to ve vlasti někdo usiloval, již nyní národové o to pečují, aby svého oumyslu a cílu nedosáhl. Věc jistá jest, že v okolních krajinách, jako v Trnavě, v Budešíně, v Žitavě, v Dobrosoli a v Berlíně se více kněh českých ročně na světdo vydává, nežli v Čechách za mnoho let.

Vida tehdy tak velikou nouzi a řídkost českých kněh, a známost o tom jistou maje, že národ náš v čtení užitečných spisův veliké oblíbení má, dávno jsem o to smejšlel, jakou bych vám, milí krajanové, kníhu do rukou podal, v které byste sobě časem nejenom chvíle ukrátili, ale také jakýkoliv prospěch zejskati mohli. I zdálo se mi, že by vám to vypsání o příhodách, s kterými se Vácslav Vratislav v turecké zemi potkal a sám sepsal, příjemné bylo, kdybych to vytisknouti dal: což jsem i učinil toho oumyslu jsa více takových kněh k užitku vašemu a pro slávu jazyka českého na světlo budoucně vydati, jestli tuto mou práci za vděk, jak doufám, ode mne přijmete.

Tejno mně sice není, že nyní někteří z krajanův naších nějaké knížečky dobrým svým oumyslem vydávati počínají. V tom ovšem chválu a díky naše zasluhují, však ale v tom jim nikoliv potomkové naší, i my vděčni nebudeme, aniž býti můžeme, že jazyk náš na spůsob cizích jazykův strojejí, a jej tím kazejí. Znamenají ovšem, že ku příkladu německý národ slova svá všelijak točí a kroutí, aby řeč svou nějak okrášlil; i chopili se toho naší nováčkové, a chtíce jich v tom následovati, tak jako oni, počínají slova tesati, brousiti, líčiti, stříhati, všelijak valchovati a nové potvory vymejšlovati, na to nepamatujíce, že jazyk náš již toho nepotřebuje, jsa od předkův naších, před více než třemi sty léty vybroušen, a k dokonalosti takové přiveden, kterou jiný ještě za věk nedosáhne.

Zdá se mi, že by se spisovatelé naší nyní k českému jazyku bez mála tak bráti měli, jako latinští k latinskému. Nebo chtějí-li tito zřetedlně a výborně psáti, ovšem svého Césara, Liviusa, Cicerona a těm podobné pilně čísti a jich vejřečnost sobě, tak říkaje, přivlastňovati musejí. Co tím míním, moudrý snadno porozumí, že pak i my naše Césary, Liviusy a Cicerony máme, o tom nepochybůjte. Jsem té náděje, laskavý čtenáři, že naproti tomu nebudeš, jestli ti několik příkladův z nich tuto předložím. Čti tedy list Jana Chvala z Trocnova, reka českého, který on léta 1422 obci Starého Města pražského odeslal, a pozoruj jeho jadrnost.

"Račtež slyšeti, Páni a Bratří, že my s Bratřími táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Písek a jiní páni, panoši i jiné obce prachatické a horaždovické, kteréžto dobrovolně k nám hledí, ke mně k Chválovi, k Buchavcovi, a nám sebe svěřili. Kněze milost jsme přijali za pomocníka a za správce nejvyššího této země i chcme jeho milosti rádš poslúchati a ve všech řádnych věcech pomocni a radni býti, věrně bohdá. I vás také prosíme všech, abyste jeho milosti poslušni byli, jakož ste slíbili před Pánem Bohem. Dále také prosímeť vás, abyste sobě všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, kyselosti, kteréžto jste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nyní měli, konečně odpustili, tak abyste mohli spravedlivě Páteř pěti řkúce: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme. A jestliže toho neučiníte, a budete chtíti které búře neb které lži a sváry rotíce se mezi obcemi vedsti po dnešná den, tehdy my, s Boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány rytíři, i se všemi věrnými obcemi chcme se tomu přičiniti a mstíti; buď kdož buď, i žádné osoby nevynímajíc. Slibujete-li nám toho pomocni býti a kdož by měl s kým co činiti, buďto o zboží, nebo o jiné věci, abyste bez rocení a bez zbírání byli před konšely řádně, každý se svou pří, a starší své abyste v čest měli a milovali se za jeden člověk: tak Pán Bůh bude s námi a jeho svatá Milost, a prospěch nám dá ke všemu dobrému." (Ex archivo antiquae Pragae.)

Nyní sobě přečti začátek a konec listu, který psal Bohuslav Lobkovic z Hasištejnu Petrovi z Rožemberka. Pro obšírnost nemohl zde celý položen býti: však v brzkém čase skrze kněze Bilouše, bosáka u sv. Vácslava, zouplna na světlo vyjde.

"Bohuslav z Lobkovic a na Hasištejnu velikomocnému muži, pánu Petrovi z Rožemberka, království českého hejtmanu, pozdravení vzkazuje. Jakž jest nejprv tobě o zemi tuto péče poručena, chtěl jsem k tobě nětco o obecném dobrém psáti, Petře vyborný, a netoliko znamenitým rodem a mocí, ale i učením mezi našimi pány nejvyšší. Neb dávno naše od počátku mladosti přízeň závdavku nějakého a památky mého k tobě zachování žádala; ale očekával jsem, kam by se v tak velikém statku, na tak vysokém místě jsa postaven nachýlil, aby se tehdáž po tvých mravích řeči mé běh spravil. Neb ne všecko všem se trefuje. Jináč se má s těmi nakládati, kteříž se ovšem v lenosti a v libostech rozkoši pohřižují; jináč s těmi, ješto skrze veliké práce své a mnohá svá nebezpečenství ke cti, k chvále a k roznesení jména svého přijíti usilují. Neb kdybych některý tvůj skutek hrdý, lakomý a ukrutný spatřil, osobil bych sobě zajistě pro starou naši známost nětco k tobě práva a chtěl bych tě napomínati a nabízeti, aby se nad sebou nezapomínal, nebo aby slávě, kterouž jsi od předkův svých vzal, zlými svými obyčeji nedal hynouti; neb snad by to, což bych já z milosti učinil, i ty za dobré přijal. Ale dobřeť jest: nic takového o tobě neslyším; chválejí všickni opatrnost tvou, velebí mysle velikost, spravedlnost ohlašují, lítostivost a tichost až do nebe vyzdvihují, že již nemáš veden býti k šlechetnosti, ale v tom, co jsi začal, máš býti utvrzen a upevněn ...
... Ale již konec učiním. Neb jsem více mluvil, než tvé zaneprázdnění dopouští; když všecko, což mi v ústa přijde, mluvím a když více sobě snad, než jest spravedlivé, k tobě práva osobuji. A aby tobě toho tak mílo bylo čísti, jak jest mi mílo bylo psáti, nezdálo mi by se, že jsem nadarmo pracoval. Ale jakéž jsou pak toto věci, abych jich vděčen byl, a že jsem to na tobě obdržel, tehdáž teprv budu se domnívati, když budeš o to míti péči, abych nadarmo tohoto tobě nepsal. Tehdáž pak toho dovedeš, když na to pamatovati budeš, že statek, urození, moc, vtip, vzácnost a jiné mnohé takové dary nejsou tobě proto od boha dány, aby rozkošem sloužil, nebo aby této minulé a velmi krátké chvály dobýval. Ale aby poníženým a tichým křivdy činiti nedal, zlým odpíral a pro zachování vlasti, pro zvelebení obecného dobrého a pro oné věčné velebnosti slávu ustavičně bděl. Buď zdráv."

Ještě list jeden, Karla z Žerotína, českého Cicerona, sobé přečti. Píše pak p. Petrovi Vokovi z Rožemberka a na Bechyni:

"Abyste se ráčili na všem dobře a šťastně míti, přál bych vám věrně rád, Milost Pane! Poněvádž z ňákých důležitých příčin z země vyjeti se strojím a za některý čas vně pobýti, nemohl jsem toho pominouti, abych vás tímto psaním svým navštiviti neměl, a s vámi se rozžehnati; což tak činím a služebně prosím, že svou starou obyčejnou lásku a náklonnost ke mně zachovati a mým laskavým pánem o otcem i napotom zůstati ráčíte. A podlé toho, služebníka svého tohoto k vám posílám, aby s vámi strany peněz, kteréž ještě při vás zůstávájí, rozmluvil. Dožádal jsem se také B. Jindřicha, aby totiž vám přednesl: z nichž porozuměti ráčíte, že žádného jiného oumyslu nemám než ve všem mně možném vám povolně sloužiti. Protož vás prosím, že je na místě mém vyslyšeti a žádost mou naplniti ráčíte, pro mé se bohdá každého času volné odsloužení.
Na Brandejse v pátek po sv. Michalu Archandělu, léta 1591."

Tyto příklady jsem zde proto postavil, aby se z nich dílem stará, jádrná a neporušená čeština poznala; dílem pak proto, aby se dokázalo, že za minulého času nejpřednější z pánů českých jazyka svého dokonale uměli. Již nyní jak o spisovateli knihy této, kterou na světlo vydávám, tak také v knize krátce jednati musím.

Že svobodný pán Vácslav Vratislav z Mitrovic skládatel té knihy, již nahoře připomenuto bylo. O něm v pamětní knize rodu toho slavného vratislavského toto vynacházím napsáno: "Léta Páně 1635, dne 22. měsíce listopadu umřel urozený pán Pán Vácslav, nejstarší Vratislav z Mitrovic, na starém Kninu, Zduchovicích, Korkyni a Lužovicích, J. M. C. radda a soudce zemský, Tureček nazvaný, protože sedm lét v Turcích bídně zajat byl. Syn pána Štěpána z Vratislava a Kateřiny Vratislavové z Běšin: pochován jest v kostele starokninském před velkým oltářem. Zanechal po sobě šesti synův, od kterýchžto toliko od třech, totiž od p. Jana, p. Adama a p. Petra potomci, kteří spolu Lineam Stephanicam formují, pozustávají. Manželka jeho byla paní Lidmila, rozená Sežovská z Lub, dcera P. Petra Sežovského z Lub. Co se s ním v Turcích přihodilo, v kníze této; pak tvářnost a život obšírnější v druhém dílu Obrazův a životův českých a moravských učených, které jsem léta 1775 na světlo vydal, najdeš.

Co se pak kníhy dotýče, vynachází se v manuskriptu sem i tam, jakž jsem ji u sv. Vácslava na Novém Městě, i také u Křižovníkův s červenou hvězdou pod mostem viděl. Mně pak dvojí manuskript z kníhárny Jeho Excellencí pána hraběte Františka Adama Vratislava z Mitrovic dodán byl. Jeden velmi starý a mám za to, že jest vlastní rukou skládatele psán; druhý pak léta 1727 k vytisknutí již přistrojen. Chtěl pak jej tenkráte na světlo vydati pán Vácslav Hynek hrabě Vratislav, svobodný pán z Mitrovic, cís. král. tajná rada a komorník a nejvyšší děděčný správec kuchyně královské v království českém, vnuk vlastní spisovatele. Z jakých pak příčin se to nestalo, říci nemohu. Vynacházím dvojí Předmluvu při tom posledním manuskriptu a poněvádž od tak vznešeného pána, jakož pan Vácslav Hynek Vratislav jest byl, psané jsou, slušná věc jest, abych je obě tuto postavil.

František Martin Pelcl

Předmluva

Vysoce urozený mudřec a řečník římský Cicero v řeči své, v příčině Milona, měšťana římského, k soudcům vedené, opatrně zaznamenal, že prostředkem slavné pověsti a dobrého jména tam se mnohdykráte nacházíme, kde podlé těla přítomni nejsme, anobrž že i mrtví jsouce skrze chvály hodné činy k obživení přicházíme. Na kteréžto vyrčení já slušně pamatuje, když jsem mnohdykráte život ctný a vznešený urozeného pána, pana děda mého, pana Vácslava nejstaršího, svobodného pána Vratislava z Mitrovic, pána na Starém Kníně, Korkyni, Zduchovicích a Lažovicích, obzvláštně pak služby a všelijaká nebezpečenství pro nejosvícenější dům rakouský při portě ottomanské podniklé zpytoval a dle hodnosti náležitě vyzkoumal: umínil jsem k vzdělání jeho slavné památky a hrdinské zmužilosti sepsané jeho vlastní rukou, též císařské poselství a všelijaké z té příčiny náhody a případnosti sběhlé, na světlo vydati a tím povinnost mou k jménu jeho podlé vší možnosti dokázati. A zajisté za slušné uznávám býti, aby potomkové do života svých ctných předkův, jako do zrcadla se vzhlídajíce, tím pravidlo skutkův z činův svých měli, a jakby hodné bylo skutky odporné a těžké pro čest a cnosti rozmnožení podniknouti, seznati mohli. Vedou nás k tomu sami neznabohové, pohanští národové, kteří, ačkolivěk hrdí a všelijak od křesťanských cest a způsobův vzdáleni byli, nicméně častokráte k obrazům svých slavných předkův děti vodívali, a kterak by život svůj zříditi měli a šlápěje jejich následovati povinni býli, skutečně napomínali. Což jestliže oni, ačkolivěk pýchou jako nějakou mrákotou zmámeni jsouce, slušně však činívali, mnohem zajisté hodnější věc jest, křesťanské a pro vlast svou Bohu nejvyššímu milou vystálé činy před očima svýma míti a o to seznati, kterak by nám slušelo jak nejblíže je následovati a schvalovati. Pročež pro tyž chvály hodné příběhy a vznešení toho všeho, co se v tom slavném a již nahoře jmenovaném poselství sběhlo, ku poctivosti a památce jména toho a jiných zasloužilých osob, v též příčině zavřených, ve všeni víru a zaznamenání vlastní následuje, knihu tuto jsem umínil jménu pána děda mého obětovati, do pořádkú uvésti a vytisknouti dáti. Buď všechno ke cti a chvále Boží a ku pomoci již výš jmenovaným.

Vácslav Hynek hrabě Vratislav z Mitrovic

K laskavému čtenáři

Laskavý čtenáři! Že knihu tuto na světlo vydávám po tak drahném čase, který od skutečného poselství tohoto uplynul, nemáš se diviti. Příčina toho jest nestálost vojenských a nebezpečných časův, které od věku mého vlast naši náramně sužovaly a o věcech pokojných a paměti hodných ani téměř mysliti nedaly. Následuji v tom znamenitých a po celém světě rozhlášených letopisův, kteří ovšem ne hned na jevo s přítomnými věku svého věcmi vycházeli, ale mnohdykráte po mnoha stech létech, jakož učinil slavný spisovatel římských věcí Florus a Livius, teprv předkův svých slavné skutky vyjevovali.

Anobrž nechť jest jak chce, buďto se přihodilo skrze zlé časy aneb skrze nějakou nepaměť, že kniha tato jest tak dlouho v českém jazyku na jevo nevyšla; nicméně za nehodnou věc býti uznávám, skutky památky hodné skrz naši nedbanlivost udutlati a udusiti. Pročež vezmi knihu tuto do rukou ode mne vděčně a času sobě nětco ustraň, abys ji mohl zouplna a celou přehlídnouti. Najdeš tam věci, které ti se líbiti a čas ukrátiti moci budou. Aniž pak o hodnověrnosti její nepochybuj, nebo jest vlastní rukou sepsána mého tehdáž v tom poselství přítomného urozeného pána pana děda, který svědky znamenitými, jakož v čtení jejím uznáš, stvrzeni jsou. To toliko od tebe žádám, abys vymluvena měl spisovatele, že některé věci lépe jest nevyjádřil, nebo mladost věku, v kterémž se to sběhlo, toho nedopouštěla, a nětco již známé býti se domnívaje schválně opustil. Já to celé popsání jsem na čtyry knihy rozvrhl:

V první se jedná o cestě z Vídně až do Konstantinopole.

V druhé: O věcech některých tam spatřených a bytu v témž městě.

V třetí: O zajetí a žaláři celého císařského poselství.

V čtvrté: O vysvobození z téhož zajetí a vězení a do vlasti naší navrácení.

Všechno ke cti a chvále Boží, ku poctivosti téhož císařského poselství a k tvému obveselení a vyražení.

Kniha první

Výjezd císařského poselství z města Vídně až do Konstantinopole

Léta Páně tisícího pětistého devadesátého prvního byl jsem dán já, Vácslav Vratislav z Mitrovic, za pachole komorní panu Fridrichovi Krekvicovi, ktery od J. M. Císařské Rudolfa za orátora neb posla k sultánovi Amuratovi do Konstantinopole s presentem poslán, u kterýhožto v městě Vídni několik měsícův byvše na present, totiž na klínoty, hodiny a jiné znamenité dary, které pán můj jak císaři tureckému, tak jeho bašům a officírům darovati a presentirovati od J. M. Císařské měl, jsme očekávali, aby z Augšpurgku přivezeny byly; zatím pan orátor šífy, na kterýchž sme až do Komárna jeti měli, i jiné potřeby, na touž cestu náležející, sobě přihotovil. Když pak již všeckno spraveno a do Vídně přivezeno bylo, tehdy pan orátor se všemi, kteří do Konstantinopole jeti měli, u J. M. arciknížete Arnošta audiencí měl a J. M. ruku políbivše, prvního dne měsíce září léta 1591, rozžehnavše se s milými přátely, na šífy sme vsedli a po Dunaji do Višemundu, města uherského, čtyry míle od města Vídně vzdáli, kdež jeden rakouský pán, Unfercokt jménem, na nás ačekával, přijeli. Na zámku jeho týž pan Unfercokt pankyt držel a velmi dobře nás choval. V témž městě jsme dva dni zůstali; nebo ještě některé listy a postranní dary, které jsme u porty presentirovati měli, přihotoveny a nám odeslány nebyly.

Čtvrtého pak dne téhož měsíce září, když pak již všeckno přihotoveno bylo, z Višemundu sme do Komárna přijeli. Tu jest na ráno do Ostřehova k Mahometovi begovi napřed odesláno a o příjezdu pana orátora oznámeno, tak aby co nejdříveji pro lepší bezpečnost proti nám šífy s průvodci poslal; zatím nám pan Erazmus Braun, který nejvyšším na Komárnu byl, pankyt držel. A po obědě procházeli jsme se v městečku, ano i pevnost spatřivše, tu jsme na Komárně až do sedmého dne září odpočívali, až když konečný kundšoft přišel, že Turci na nás v obyčejném místě v pěkných rovinách, aby nás přijali, očekávají. Tehdy my všickni téhož dne září z Komárna jsme vyjeli a provázelo nás knechtů, avšak bez ručnic, toliko s zbraněmi při boku, s hejtmanem jejich okolo 300 osob po zemi a husařů našich uherských okolo 50 na koních a po Dunaji 15 nasadišt aneb šífů, střelby tři kusy na každém šífu, uherských vojákův 20 osob s ručnicemi, dlouhými dardami a jejich praporečky. A tak sme po Dunaji několik hodin jeli, až jsme turecký nasadisty aneb šífy, jichžto deset bylo, uzřeli.

Kteréžto šífy rovny a podobny ve všem našim byly, toliko že na špici jeden kousek, a naši po dvouch měli; po zemi okolo sto koní Turkův velmi pěkných a oupravně připravených, ti také proti nám vyjeli a jak nás uhlédali, koně své zabodše, až k samému Dunaji harcovali. Tu pan orátor šífy zastaviti poručil, a vystoupivše na břeh, s Turky přátelsky sme se vítali a hned tak společně na šífích obědvali. Bylo se jistě člověku, který toho prvé nikdy neviděl, nač podívati, jak Turci pěkné koně, kopí s praporci, šavle stříbrem a zlatem a drahým kamením vykládané, šaty velmi pěkné, modré a červené, uzdy, sedla, rystunky pozlacené měli; a summou hned smejšlím, že jsou se tak naschvále oupravně vypravili.

Když pak přední Turci se panem orátorem obědvali, tu se naši husaři i Turci po těch rovinách procházeli a spolu přátelsky rozmlouvali a germekové nebo pacholata jim koně a kopí drželi. Tu vznikla nevole mezi naším jedním husařem a jedním Turkem, takže jsou se i tu hned potkati a kopí lámati chtěli, ale od jejich nejvyzších to přísně zapověděno bylo, a až se někde jinde na štráfu shledají, to odložili; oba dva velmi chtiví jeden proti druhému byli a my bychom se jim byli rádi podívali, ale nedali k tomu přijíti.

Tu po obědě s křesťany jsme se rozžehnali a Turci nás v svou ochranu přijali, a svázavše svý šífy k našim, nás po Dunaji až k Ostřehovu, kteráž jest nejprvnější pevnost a zámek panství turecského, táhli. Tu nám Machomet Sanžak (tím slovem Turci jmenují, jimž od sultána sanžak, to jest praporec, na jehož vrchu jest pozlacená koule, znamení jízdných, dán a svěřen bývá) tři janičaře k stráži, kteří by nás opatrovali a jako za guardii byli, poslal.

Kteřížto jančaři ve všem turecském panství u velké vzáctnosti jsou; neb jsou císaře turecského dvořani a vojáci pěší, kterýchžto bývá při sultánovi turecským obyčejně dvanácte tisíc. Po všech téměř končinách a zemích jeho císařství, budto na zámcích a pevnostech osazeni proti nepříteli, aneb aby židů a křesťanův proti

bezprávím lidu obecného bránili, rozptýleni jsou. Ani se která velká ves, město aneb městečko lidnatější najde, aby v něm několika jančarův nebydlelo, kteřížto křestany a židy i jiné lidi potřebující pomoci před rozpustilostí nešlechetné chasy chrání a opatrují. Odění užívají dlouhého až do kůtkův, však soukenného a ne hedvábného, nebo to na ně nenáleží. Místo kloboukův nosí jako rukávy od sukně, do nichž po širším konci hlavy strkají, a ty jsou dvojnásobny; ostatek jednoduchý visí jim přes krk až na hřbet; po předu nad čelem stojí cívka stříbrná; pozlacená, perlami a prostějším kamením prosazovaná, do nichž v čas války peří nastrkají. Jsou na větším díle branci anebo děti křesťanské sedláků huldovních, kteří pod Turkem bydlejí, a každý tři léta jich několik set se vybírá a přivozují se pacholata okolo 8, 9 neb 10 let do Konstantinopole. A tu jsou doktoři a jejich učení, kteří podlé physiognomie jednoho každého, k čemu by se budoucně hoditi mohl, soudí. Ti se nejprv k službě sultána, potom bašův a jiných officírův berou, ostatek co tupější hlavy do Anatolie aneb Asie za jeden dukát, kdokoliv chce, dávají a do jmenovitého času, totiž do 18 let nebo nejdéle do 20 let se tam zanechávají, v nouzi, bídě, zimě, horku, hladu, nahotě se vychovávají, turecské řeči a náboženství zvyknou a téměř za nic, jako psův, sobě jich neváží; toliko kdo tak kterýho k sobě přijme, povinen jest, bude-li živ, k portě v letech nahoře psaných jeho zase dodati; pakli jest umřel, kádymu nebo sudímu a rychtáři v jeho kraji, který taková pacholata všechny zapsána má, povědíti, aby jej z register vymazal. A když pak již okolo 18 nebo 20 let staří jsou, všecni horkem a sluncem osmahlí a všem dílům a prácem zvyklí, do Konstantinopole ze všech stran, kde jsou tak rozptýleni byli, se přivedou. Tu některé čerstvější za

ačam oglany nebo jančařity a mladé janičaře zapisují a jiným starým jančařům pod jejich správu, aby se stříleti, šavlí fechtovati, dardami házeti, přes příkopy skákati, na zdi lézti učili, dávají; kteřížto musejí všeckno, co jim starší rozkáží, podniknouti, jim jídla vařiti, dříví sekati, a cožkoliv zapotřebí jest, činiti dotud, dokud nějaká vojna nejni. Když pak na vojnu s staršími jančary táhnou, ačkoliv jsou v počet jejich zapsáni, však jim předce sloužiti, stany rozbíjeti, velbloudů a mezků, kteří jim jejich profanty a potřeby nesou, opatrovati musejí. Když pak k bitvě nebo k šturmu běžeti přijde, tu oni napřed musejí a jeden přes druhého statečnost svou prokázati hledí. Teprv když se kteří z těch pacholat aneb z mládenců hrdinsky chovají, tehdy v počet starých jančařův přijati bývají a jim mladší (jako oni prvé) sloužiti a na ně hleděti musejí. Z nichž potom bývají ukrutné šelmy a mezi všemi tureckými vojáky proti křesťanům nejstatečnější, na něž se císař turecký také nejvíce bezpečí. Toto proto při spatření jančarův o životu jich jsem vypsal, poněvadž jsem to potomně v Konstantinopoli očitě spatřil, a jak oni hned z mládi ne k rozkošem, ale prácem zvykati musejí a z nich ti nejlepší vojáci bejvají. A nejprv jsem je tu viděl, kteřížto panu orátorovi ruku políbili a na službu se postavili.

A poněvadž již pozdě bylo, nemohli jsme nic při Sanžagbegovi strany J. M. C. jednati, kteřížto však nás s dostatkem máslem, vínem, vyzinou, rybami a slepicemi opatřiti poručili. Tu jsme ponejprv počali na kobercích líhati, poněvadž peřin ani žádných modrací jsme neměli; tak jeden každý, jak kdo mohl nejlépe, nocleh sobě opatřiti musil.

Osmého dne září poslal k našim šífům Sanžagbeg velmi pěkných patnácte turecských koní s pěknejmi rystunky a sedly, stříbrem vobitými a pozlacenými, kamením a perlami krumplovanými, na nichž jeli napřed stavu rytířského, kteří s panem orátorem do Konstantinopole jeli; po nich šli všickni služebníci řadem dva a dva, kteří Sanžagovi present nesli, za nimi šlo čtvero pacholat stavu rytířského, kteří před pánem zbraně nesli, totiž jeden šavli stříbrem vobitou a pozlacenou (pošva perlami a drahým kamením vysázena), druhej buzikan stříbrem vobitej, pozlacený a kamením drahým vysázený; třetí uherskou sekeru (rukovět také kamením i drahými perlami pěkně byla vysázena) ; čtvrtý čekan uherský velmi pěkně drahejm kamením vykládanej a všecken pozlacenej. Za ním jel pan orátor na velmi pěkným, hlavním, bílým jako křída, turecském koni a za ním jeho hofmistr.

Když jsme pak za chvilku jeli, uhlídali jsme Sanžaka lozument, starý, nepěkný stavení, však dům dosti prostraný. Tu do něho přijevše, pan orátor a my za ním nahoru jsme šli a na mazhauz přišli, kdežto beg panu orátorovi audienci dal a jeho naproti sobě na stolici posaditi kázal. Okolo bega stáli jeho nejpřednější rady a krygsmanové a my za pánem. Když pan orátor od J. M. C. begovi psaní nebo listu dodal, povstav s náležitou uctivostí je přijal a zase se posadil. Tu mu present od J. M. C. odveden byl, totiž 300 širokých tolarův duplovaných jeden na druhým, stříbrnej, pozlacenej koflík, medenici a umyvadlo stříbrný, pozlacený.

Po audiencí bylo nám dovoleno na zámek Ostřehovský jíti a jej spatřiti, v němž prvé arcibiskup bydlel. Do kostela přijevše, v kterejmž Turci své náboženství provozují, viděli sme pěknou kapličku, všecku vnitř mramorem obkládanou, v níž byl pěkný, mramorový obraz zvěstování Panny Marie mramorem rozličných barev vykládaný. Odtud jsme šli vysokými schody nahoru do obvzláštní kaple pěkný, v kteréž byly figury svatých malovány (však jim oči vydrápali). Podlé tý kaple byl pěknej dosti veliký palác, v němž byly obrazy předešlých králův uherských malovány. Hned za palácem jest pěkná pavlač všudy vůkol pěknými, mramorovejmi sloupy okrášlená, z níž se daleko do polí a rovin viděti mohlo, na město a Dunaj. Pod tou pavlačí jest dole znamenitá studnice a z skály vytesaná a tak převelice hluboká, že když do ní kámen vhodil, po dobré chvíli, že teprv do vody upadl, slyšeti bylo. A vede se divným a předce znamenitým nákladem voda nahoru z Dunaje - převelmi pěkný vaserkunst. A musil prvé uherského krále anebo arcibiskupa, kterýž tu svou residenci míval, mnoho tisíc dukátův týž vaserkunst státi. A tak vstavše - spatřivše v pevnosti, co tak viděti bylo navrátili jsme se k šífům a obědvali jsme. A po vobědě zase s našimi průvodci, totiž s těmi desíti šífy, kteří naše k svým přivázali, skrze šifbruk, který odevřeli, po Dunaji jsme se plavili mimo zámek Vyšehradský, po pravé ruce Dunaje na velikém vrchu ležící (a proti témuž zámku na druhé straně velká ves, Maroč řečená, po levé straně Dunaje) a přijeli jsme k večerou do Vacova, kdež také stolice neb residencí biskupská byla; biskup tu nebydlí, však nám toho zprávu dávali, že předce důchody odtud se mu dodávají.

Devátého dne září ranním jitrem jsme vyjeli a ve třech hodinách jsme Budín spatřili. Když sme pak asi půl míle k Budínu připlouli, poslal proti nám baša 19 nasadistů aneb šífů velmi správných, praporečky okrášlených. Ty když proti nám jely a nás dojížděly, ze všech kousků a ručnic salve učinily a naši provazeči zase jim odpověděli : a to po několikrát se stalo. Bylo se nač podívati, kterak po všem Dunaji těch všech 29 šífů se příčkou postavilo, s tak mnohými dardami, s praporečky i většími praporci, jako by mák květl, jichžto všech do 700 bylo na těch šífích. Když jsme pak blíže k Budínu připlouli, tu opět všickni vystřelili a k břehu přitrhli; baše budínský nás dobře profianty opatřiti a guardii od jančařů dáti poručil.

Na ráno totiž desátého octobris poslal baša k šífům pěkných šestnácte koní oupravně rystunky a sedly s třmeny pozlacenými přistrojených, na nichž pan orátor a jiní dvořané stavu rytířského tím způsobem jako v Ostřehově k audienci jeli. Hned na předměstí počnouc až právě k lozumentu bašovýmu po vobouch stranách ulic krygsmani a vojáci řadem stáli, skrze něž pan orátor jel. Až když jsme k bráně lozumentu přijeli, tu okolo 200 jančařův jakožto bašova životní guardie až k schodům stáli. Pak jsme na palác přišli, kdež baše v prostředku stěny drahejmi čalouny a polštáři krumplovanými obestřené seděl; okolo něho přední čaušové a jeho rady a krygsmanové seděli a jiní stáli. Proti bašovi byla aksamitová, červená stolice, do nížto po ruky podání bašovi pan orátor se posadil, a nás okolo 50 osob k tý audienci puštěných za panem orátorem sme stáli. Všecken palác, ač byl dosti velkej, však po zemi naskrze pěknejmi koberci položen a stěny čalouny obestřeny byly.

Když pak pan orátor psaní bašovi od J. M. C. dodal, tehdy baše povstav to psaní políbil a na hlavu neb punt položiv v rukou je držel. Tu pan orátor present mu odevzdal, totiž 3000 širokých tolarův, dvě velké, stříbrné flaše v způsob půlměsíce, medenici stříbrnou, pozlacenou s umyvadlem a velmi pěkný, mistrovský, bijící hodiny. Potomně dlouho s bašetem pan orátor mluvil a do některých krygsmanů, že by našim štráfy a zajímáním dobytka škody činili, si stěžoval, žádaje, aby to přetrženo a zapovědíno bylo. Též dodal jest pan orátor bašovi od arciknížete Arnošta psaní, kteréž on beze vší reverencí přijal; a tak tu audienci majíc do tří hodin jsme zůstali. Proti tomu daroval baše panu orátorovi zlatohlavovej tureckej mantek anebo sukni, kteroužto pan orátor na znamení vděčnosti na sebe vzíti a tak až k šífu v ní jeti ráčil.

Když jsme pak již k šífům přijeli, zvěděli jsme, že jeden z našeho tovaryšstva, Vlach jménem Nicolao de Bello, z vostrova Krety aneb Kandie rodilý, se poturčil, kteréhožto pan orátor na jeho velikou a snažnou žádost a supplikování k sobě přijal, poněvadž jest pravil, že má bratra zajatého mezi Turky, toho že by zase po moři do křesťanstva s sebou odvésti a duši jeho zejskati chtěl. Ten tehdy Vlach, když jsme my u audiencí byli, z šífu vystoupil a k jančařům, kteří nám k stráži přidáni byli a na velikém vršku na břehu stan rozbitý měli, šel, s nimi pil, známost učinil, a že Turkem býti chce, oznámil, jakož pak hned klobouk svůj s hlavy sňal, na zemi nohama šlapal a rozřezav jej do Dunaje vhodil, vobojek tolikéž na kusy roztrhal. Ihned mu od jančařův turecský punt aneb tulbant přinesen, na hlavu vstaven a on preč do města odveden jest. Týž Vlach stavěl se velmi nábožně na cestě, často vzdychal, až mu slzy z vočí tekly, lituje záhuby bratra svého. Ale tu sám, šelma ošemetná, na duši svou zapomněl a se poturčil, ačkoliv před tím, nežli jsme na Dunaj vsedli, se zpovídal a communicíroval.

Téhož dne poslal baša velmi pěkný šíf pro pana orátora, aby k němu přijel. Což jest tak učinil a toliko s pěti osobami jel a dlouhou, velmi pěknou, vykládanou ručnici a pěknýho, bílýho, velkýho psa englického, kteréhož J. M. arcikníže Arnošt panu orátorovi daroval, bašovi presentíroval.

Mezi tím, když pan orátor u tý druhý audiencí byl, my jejich pěkné lázně teplé anebo teplice sme spatřovali a v nich se myli, kteréžto nedaleko od našich šífů byly. A jsou jistě znamenité, rozkošné teplice, tak teplé, že sotva v nich oseděti může, od přirození tekoucí. Praví, že jsou velmi zdravé a samy od sebe teplé a z pramenů jistých pocházejí a do těch lázní tekou. A nad míru čistotně od Turkův chovány jsou, a kdokoliv se v nich myje, všelijaká služba a pohodlí za mírné peníze od nich se děje. Před láznou jest velká síň a široká lavice vůkol a vůkol; tu se rozhoš~ují a šatův nechávají. V prostřed té síně stojí mramorová kašna dosti široká a z tý síně se jde do pravé mycí lázně, kteráž jest mnohem podobnější k nějaké okrouhlé kaple nežli k lázni, všeckna zevnitř volověným plechem a vnitř mramorem - rozličnejmi barvami - dlážděna a obložena. Vnitř pak jest ta teplice jako nějaký kotl mramorem obložený v okrouhlosti 43 kročejův, v kterémžto voda tak hluboko jést dobře člověku prostředního vzrostu pod bradu. Jestliže pak nechce tak hluboce státi v vodě, jsou dvoje mramorové lavičky nebo jako svrchnice, takže může na jedné pod paždí, na druhé pak pod pás seděti a na třetí kranc pod kolena. Pakli chce plovati a všelijakou kratochvíl v vodě provozovati, také dosti prostranství míti může.

Jsou také v té mycí lázni devět výstupkův vokrouhlých a v každým vejstupku dvě studánky mramorový a při zdi řápky aneb kohoutky mosazné, do nichž jedním čípkem horkou a druhým studenou vodu napustiti a zase z týž studánky spustiti může. A summou kratochvílných a rozkošných lázní jsem mnoho v Turcích viděl i v nich se mýval. Jsou pak po straně ještě dvě jiné, také okrouhle stavené lázničky a teplice, v nichž se nemocní, nezdraví a nestateční lidé mýti a sobě pohodlí činiti mohou. Z týchž pak kotlův anebo van každou noc se voda vypouští a čistotně se vymete a na ráno čistotnou se napouští. Jakož pak obzvláštní pozor na to Turci dávají, a kdyby shledali v nejmenším, že by se lazebník čistotně nechoval nebo vody každou noc nespouštěl, s velikým trestáním a pokutou se potkává. Jakož jsem pak já v Konstantinopoli očima svýma viděl, že jeden lazebník proti našemu lozumentu říkají v královské lázni přistižen byl, že patochy nečistý lidem dával, tak od subbaši, to jest nejvyššího císařského rychtáře, pokutován byl: kázal jej kyjmi bíti a tisíc ran dáti, totiž na hřbet 200 ran, na paty 300 ran, na lejtky 200 ran, na břicho 300 ran, takže jest všecken nejináč než jako holoubě se nadul a pro votok, člověk-li jest, znáti se nemohlo. Ač se někomu to k víře nepodobná věc zdá býti, ale jistě není jináč, jakož jsem pak po druhý, byvši u vězení, jednomu Němci též 1000 ran dáti viděl, o čemž nížeji oznámím. To jsem proto o lázních, jak velmi pěkné a čistotné jsou, oznámil, poněvadž v Serví i v Thrací a po všem turecském panství nesčíslný počet jich se nachází, aby čtenář o jejich veliké čistotě věděti mohl. Nebo Turci vedlé svého Alkoranu živi jsouce, každodenně se myjí a to za smrtedlný hřích sobě pokládají, kdyby s ženským pohlavím pošprýmovali, aby nato hned do lázny jíti a se zmejti neměl; jakož pak i při svatbách ženy sobě to vymiňují a jest obzvláštní to jejich privilegium, aby jim muži do lázní choditi, kteréž vony v obvzláštních místech mají a žádné mužské pohlaví pod hrdlem do nich jíti nesmí, nezabraňovali, tím se hájíc, že od nejsvětějšího proroka Mehemeta v zákoně o tom poručeno a dovoleno, a ženy obzvláštně čistotu milovati mají.

Jedenáctého octobris, totiž v pátek, kterýžto den Turci jako my neděli světí, s velkou pompou sme viděli baše do kostela jeti, kterýžto kostel právě proti našim šífům byl. Předně před ním okolo 300 jančarů, potomně mnoho čaušů a spahů nebo rejtarů několik set jelo, po nich sám baša v zlatohiavové sukni; a zůstal okolo dvou hodin v kostele, potom zase tím pořádkem domů jel.

Po obědích šli jsme nahoru do .města, kteréžto i s zámkem na vršku leží po pravé ruce Dunaje; jsou v něm ještě stará uherská stavení. Bylo by dlouho o Budínu městu psáti; to toliko, co jsem spatřil, doložím. Leží město Budín v místě náramně veselém a rozkošném, v kraji velmi hojným, ourodným, při vršku postavené, takže s jedné strany vinohrady aneb hory viničné s ním se stejkají, s druhý strany jest vyhlídnutí na Dunaj mimo město tekoucí, a za Dunajem na město Pešť. Za ním, okolo něho přeširoké roviny - jistě místo bylo obvzláštně pro královskou residenci vybrané. V městě před časy domy slavně vystavené byly, v nichž přední páni uherští bydleli; ale již na díle se zbořily a padly, na díle trámy jsou podepřeny a podštemflovány, na větším díle turečtí vojáci v nich bydlejí. Ti nemají žoldu více na den, nežli co stráví, snědí a vypijí; nemají také nač domů opravovati a stavěti, a protož, prší-li kde střechou, nemnoho na to dbají, když jen místo jest, kde by v suše koně postavili a lože sobě ustlali. A protož ve všem turecském panství nebrzo se najdou - kromě v hlavních městech domové nebo paláce bašův a předních oficírův jaké pěkné, vystavené, nákladné domy, nebo lid vobecnej v chalupách a v katrčích obyčejně bydlí. Velicí pak bašové a páni na zahrady a lázně, na koně pěkné, ženy a šatstvo nakládají. A taky čeládka jejich, kde by se schrániti mohla; dům staví. V městě jsme tak nic obvzláštního kromě těch starých domův nespatřili.

Když jsme pak v městě mimo turecský chrám šli, uzřeli jsme devět Turkův v kole; jeden druhého za ruku držel a vprostřed kněz jejich stál. Kněz i oni všickni kolem se obraceli a točili a nic jiného nežli Allahu - jako by řekli: Bože, uslyš nás - velikým, hrozným hlasem, že se všudy rozlíhalo, křičeli, a to tak dlouho, až vokřapěli a mdlobou na zem padli a tak chvíli leželi. A praví Turci, když tak který v tom usne, co se mu koliv zdá, to jako nějaké proroctví mají; a že to jistá pravda bývá, se poznamenává a svým časem se vyjevuje.

Tu v městě sme do kostela křesťanského šli, v kterémž kalvinista predikant za faráře byl. Při tom kostele jest dosti vysoká věže, do níž se až pod zvon po 151 schodech jde, však zvoniti nesmí. Na tý věži jsou také bicí hodiny; ty sme první a poslední v Turcích viděli, nebo oni dokonce žádnejch hodin, leč malejch bicích, které jim potentátové křesťanští posílají, nemají a s nimi dokonce nic zacházeti neumějí. Někteří se ve dne sluncem a v noci měsícem spravují; a obzvláště pak v městech mají své talismany, kněží a kaplany, kteříž části dne jistými mirkami vody rozměřují; z těch znajíce, že brzy svítati bude, s vysokých věží, kterýž při kostelích okrouhle vystavené sou, velikým hlasem volají a křičí, tudy lidí k službě boží napomínajíce. Po druhé křičí a svolávají místo zvonění do kostelů jejich uprostřed času, kterýž jest mezi východem slunce a polednem, a opět v poledne, potom o nešpořích, nejposléze, když slunce zapadá. Hlasu k tomu užívají vysokého ze vší moci a síly své, zahrazujíce sobě prsty uši. V Konstantinopoli, protože v pokoji zůstávají a zahálčivý život vedou, sedmkrát k modlení skrze talismany neb kněží svoláváni bývají. První čas modlení jmenuje se turecsky Temsi, to jest dvě hodině přede dnem. Druhý slove Sabahnamasi, když se rozednívá, třetí Kusluk, u nás říkají Nona, okolo třetí hodiny před polednem, ale v pátek, jejž oni za neděli světí, nětco časněji, ranněji. Čtvrté jest o pravém poledni a slove po turecku Oile; páté Ikindinamas, okolo třetí hodiny po poledni, u nás jest čas nešporní; šesté Absanamas jest modlitba večerní, když den pomíjí a tma se začíná; sedmé a poslední modlení noční Jadsunamasi řečené, kteréž obyčejně okolo třetí hodiny na noc vykonávají. K těm modlitbám nejsou všickni Turci ouhrnkem zavázáni, toliko dvořani, ležáci a přední lidé; kupci aneb řemeslníci, nechtějí-li z dobré vůle, nežli pětkráte za den se modliti jsou povinni, nemůž-li bejti v chrámě, ale tu, kde chtějí, v domích, verštatích, a kde zastihne je křik kněží jejich. Kněží jejich křičí, co u nás pohůnci, když povolávají, aneb jako židé v svých školách; kterýchžto jich hlas mnohem dáleji, než tomu člověk uvěřiti může, slyšán bejvá.

Druhého dne opět sme do města šli a je spatřovali; když sme pak zase k šífům se navracovali, viděli jsme toho lotra vlašského, kterej se poturčil, kteréhož s velikým komonstvem Turci do města provázeli. Proto o tom něco dotknouti musím.

Předně šlo okolo 300 turecských soldátů neb azajů s dlouhejmi ručnicemi, kteřížto provyskovali a někteří vystřelili; za nimi několik jízdních jako jejich hejtmané jelo; po nich 5 fendrychů, kteříž červené praporce nesli; za těmi turecská, nepříjemná muzika na šalamaje, housličky a kobzy; za nimi jel ten šelma poturčenej Vlach na pěkným ozdobném koni, podlé něhožto na každé straně jeden přední Turek jel a on v prostředku. Měl na sobě šarlatovej červenej kožich liškami podšitej a punt turecskej s několika jeřábími péry, v ruce držel šipku a jeden prst vzhůru zdvižený, tím čině professí svého turecského náboženství. Za ním jelo několik trubačů, kteří ustavičně troubili, za kterýmižto jelo do 300 turecských husařův, pěkně, ozdobně s jejich strakatejmi luxovejmi kůžemi a oupravě přistrojených, kteřížto časem provyskovali, časem se s koňmi zatáčeli a znamení radosti okazovali. Když jsou pak do brány vjeli, tu se zastavili a se pomodlili a s velikejm křikem po třikrát všickni: Allaha, illallaha, Mehemet resullach, to jest: Jeden pravý bůh, krom toho boha žádný jiný bůh a jeho nejpřednější prorok Mehemet, vyznání víry učinili a po třikrát vystřelili. Potom tak v témž ordunku mimo naše šífy jeli, vždy provyskujíce, bezpochyby nám na vzdory.

Pravil nám jeden Němec, čauš, rodem z Augšpurgku, který se také před mnoha lety poturčil, že jest mu baša, totiž tomu Vlachu, pěkného koně daroval a služby na den 20 asper dávati připověděl. Ale není podobno, aby mu tak mnoho platu dávati měl, poněvadž přední jančarové tak mnoho služby nemají, a jak nám jiní pravili, po roce že chleba žádostiv bude. Ale proto nám to čauš pravil, zdali by ještě kterého, aby taky k Turkům připadl, namluviti mohl, však děkuje Bohu, nestalo se toho.

Po obědích šli jsme taky zámek spatřiti. Když sme k branám zámku přišli, stálo tu několik soldátů jakožto guardie. Skrze ně prošedše, do pěkného placu čtverhranného jsme vešli, v kterémžto placu po obou stranách děla na kolích stála, jichžto 30 kusů bylo, a ještě na zemi jich bez kol 20 leželo; mezi těmi 30 jsou některý tak hrubý, že by do nich člověk vlíst mohl. Také nám toho zprávu dávali, že po dobytí Sikitu jsou do Budína přivezený. Z toho placu sme skrze druhou bránu do druhého placu a z téhož skrze třetí bránu do třetího placu šli. V tom třetím placu jest pěkná kašna z zvonoviny udělaná a vosum trub nahoru vyzdvižených, z kterejchž voda týkává do tý kašny, ale tehdáž jest nešla. Vůkol a vůkol tý kašny jest zevnitř německý písmo a pod písmem starej rakouskej erb, totižto 8 skřivanů slitejch a hadi, 4 raci a jiní živočichové mistrovsky slití. Odtad jsme šli nahoru šnekem na jednu pěknou a prostranou pavlač, a z ní do pokoje vokrouhlého, kterej byl za času krále Matyáše kapla; z té pak kaply do jiného pokoje se jde, v kterémžto měl míti král svou bibliotéku. Pokoj byl malovaný: totiž běh nebeský s planetami a dva astronomi proti sobě, pod nimižto tento verš byl napsán :

Cum rex Mathias suscepit seeptra Boemae
Gentis, erat similis lucida forma poli.

Podlé též bibliotéky byl královskej pokoj, kde on vlastně bydlel. Jest velmi pěkně malovanej a pěkný mi čalouny po stranách obestřenej, kdežto postaven jako majestát pěknejmi koberci přikrytej, pod kterýmž baša, když na zámek přijede, sedává a radu držívá. Potom jsme šli schody dolů a přišedše dolů, šli jsme po dřevěnejch schodech zas nahoru do věže, kterážto velmi hluboká pod zem jest a dobře opatřená, v nížto tehdáž, jak nám pravili, do 70 vězňů křestanských sedělo, kteřížto, leč samým řízením božským, vyjíti nemohou, kromě kdyby se nad míru mnoho šacovali a se vyplatili. Okolo té věže sou bašty, který tu věž obvzláště pevní a stojí na ní tři kousky děla na kolách; mezi těmi jeden kus, který biskup ostřehomský líti dal. Item na témž zámku jest pěkný palác, v němž nic obvzláštního viděti nebýló. Tak jsme dolů přes šiffbruk, kterej 600 kročejův dlouhej jest, do města Peštu proti Budínu šli a je spatřili. Jsou tam křesťanští i turečtí kupci, ale zlá stavení; nic sme pěknýho v něm neviděli, nýbrž zase k našim šífům se navrátili. Téhož dne kurýr z Vídně za námi přijel.

Třináctého dne octobris povolal baša pana orátora i s tím kurfirem k sobě a poslal pro něho svůj šíf, do kteréhožto pán s šesti osobami vstoupil a k bašovi jel. Po audiencí sám také pán do města Budína šel a náš kaplan v kostele křestanském mši sloužil. Po vobědích hnuli sme se z Budína. Tu nám baše svýho kapici bašu za špenditora, který by nás stravou na cestě opatřoval, a čtyry čauše, kteří by nás až do Konstantinopole bezpečně provodili, přidal, a čtyry jančary. Čaušové povinnost komisařův aneb poslův vykonávají a všeckny mandáty buď od císařův nebo od bašův, kdež potřeba, donášejí. Jest to ouřad u toho národu velmi poctivej. Přidali nám též 6 šífů, na kterýchžto ti jistí čaušové jeli a naše šífy k svým uvázali a po vodě táhli. Také jeden profiantšíf velikej za námi táhli, v němž nemálo nebohejch, zajatejch křesťanův na prodej do Konstantinopole se vezlo, ale nedali nám s nima mluviti. Noclehovali jsme v jakýchs velmi pěknejch luzích a na lodi odpočívali.

Čtrnáctého octobris ranním jitrem sme od břehu od strčili a velkou ves na pravý ruce Dunaje, Sadum řečenou, nechali a tu sme nejprvnější hospodu, kterouž oni karavanseraj jmenují, spatřili. Jest plechem volověným všecka přikryta, jakož pak všechny jejich hospody. O polednách sme k vinohradům přistali a vobědvali; k večerou sme do vsi Malá Pakša po pravé ruce Dunaje ležící přijeli a tu noclehovali.

Patnáctého dne octobris jeli sme mimo Velkou Pakšu; jest velmi pěkný městečko po pravý ruce Dunaje ležící, v němž jest karavanseraj a dva křestanské kostely, jeden před městečkem na vrchu a druhej, větší, v městečku. Vo polednách, poněvadž již nic tak nebezpečného po Dunaji nebylo, svázali sme naše lodi všechny jedny k druhejm a tak sme vobědvali, ustavičně se plavíce až do Bělehradu; protož již o tom víceji, kde sme obědvali, psáti nebudu. K večerou přistali jsme k městečku Tolma: jest nejposlednější městečko uherské, v němž posavad na věčím díle křestané huldovní Turku zůstávají a tam svůj kostel mají, svýho kalvinského predikanta i školu, v nížto mládež vyučují. Velmi dobrá vína sme tu dostali a svý flaše naplnili.

Šestnáctého octobris jeli sme přes poledne na šífích obědvajíce; o nešpořích zůstali jsme u městečka Seremian; jest v něm také křestanský kostel, ale všecken spuštěnej a téměř zbořenej, však předce v něm své náboženství křestané vykonávají. Tu sme noclehovali.

Sedmnáctého octobris jeli sme mimo velmi pěkné luhy a po vobouch stranách Dunaje přerozkošné louky; a na té cestě labutí, husí, řežábů, čápat, káčat mnoho jsme viděli a některé stříleli a jich dostali. A tak celej den přepěknejmi luhy jedouce, na noc do vsi Pericmarta po pravý ruce Dunaje jsme přistali a tu noclehovali.

Osmnáctého teprv sme v deset hodin vyjeli z té příčiny, že jeden šíf náš, když od břehu se odstrčil, na kterémž koně a vozy byli, do písku se zaryl a hnouti sebou nedal, protož jiné tři turecské šífy na pomoc přispěly a jej mocí z toho písku vytáhnouti musely. Noclehovali jsme v luzích pěkných.

Devatenáctého octobris ranním jitrem jsme se plavili asi půl míle nad Erded, kde řeka Dráva do Dunaje vpadá; jest zámek na vrchu po pravé ruce Dunaje a pod ním dosti velká ves. O nešpořích přistali jsme k Valpovaru a tu asi hodinu zůstali. Jest pěkné městečko pod zámkem a pěkně vystavenej zámek; při městečku jest dřevěnej most, aby mohli po suchu na dědiny dojížděti, nebo když se Dunaj rozvodní, jest týž most velmi potřebný. Tu sme se dobrejmi profianty i vínem opatřili. K večerou minuli sme ves Sodin řečenou po pravé ruce Dunaje, při kteréž vsi velkej pustej zbořenej zámek viděti. Nedaleko od vsi v luzích sme noclehovali.

Dvacátého octobris plouli sme mimo Moštin; jest zbořenej zámek na vrchu, pod zámkem jest ves, v nížto křesťanský kostel jest, po pravé ruce Dunaje ležící. Potom sme mimo Illoi plouli; jest milostný, veselý aněstečko a zámek při něm leží na vrchu po pravé straně Dunaje. Byla před lety tu biskupská stolice. Potom sme jeli mimo ves Panestra; leží po pravé ruce Dunaje a jest starý, zbořený zámek při vsi. Dále sme mimo Skervetu plouli; jest městečko na vrchu a zámek v něm. A na noc sme do Petrovaru připlouli. Jest zámek na vrchu velkou zdí vůkol vopatřenej. Říkají mu Petruvaradin. Pod zámkem jest čistý městečko, tu jsme noclehovali a se profantírovali.

Dvacátého prvního octobris ráno sme se vypravili mimo Karlovic po pravé ruce Dunaje; jest velký městečko, v němž jsou dva kostely křestanské řeckého náboženství a třetí katolickej. A po levé straně Dunaje viděli jsme Tytel; jest pěkné město, tak jakž nám zprávu dávali, a zámek na vrchu ležící. Potom jsme mimo Selemkem se plavili; jest na velikéán vrchu; již nejsou nežli zdi a pílíře zbořené a věže některé staré, které od dešťů nepadly. Podlé toho zbořenýho zámku jest městečko zdí obehnané a věžmi mnohými okrášlené, ale již některé věže sešlé na zboření sou, poněvadž Turci opravovati nedopouštějí. Hned vnaproti tomu městečku po levé ruce řeka Tisa, kteráz skrze sedmihradskou zemi do vrchních Uher teče a do Dunaje vpadá.

Dvacátého druhého octobris vyjeli sme tím dříve a nechali sme na pravé ruce Dunaje městečko Semen. A hned nedaleko odtud spatřili jsme Bělehrad, s kteréž strany Dráv a Tisa do Dunaje vpadají: Na té Bělehrad leží v tom místě, kde se Sáva s Dunajem schází. Tu jako v posledním koutě toho předhoří stojí staré město po starodávnu stavené, mnohými věžmi a dvojími zdmi ohrazené; se dvou stran ty řeky, o nichž sem napověděl, k němu tekou. S té pak strany, kde se země drží, na dosti vysokém vršku má zámek pevný, s mnohými a vysokými věžmi z tesaného, kvadrátového kamene vystavený. Před městem jest mnoství domův stavených a předměstí veliká, v nichž rozliční národové jako Turci, Řekové, Židé, Uhři, Dalmaté, Seďmihradští a jiní mnozí bydlejí. Také téměř po všech krajinách turecských předměstí vždyckny jsou větší než města; obě spolu podobenství velikých měst ukazují. V tom městě nic tak obvzláštního nejni viděti, toliko dům kupeckej, v němž kupci svý zboží shromaždují a spolu handlují; jest volověným plechem pobitý a ve štyry úhly postavenej vůkol a vůkol dole klenutí sklepové pro bezpečnost kupeckých věcí a nahoře vnitř vůkol pavlače a všudy pokoje, stavení, krámy. V prostředku toho stavení jest pěknej plac a velká kašna, do kteréžto skrze velkej okrouhlej, kámen po žlábku voda teče, na kterémžto kamenu vytesáno jest:

Qui crediterit et baptizatus fuerit, salvus erit. Anno 38.

Tu jest také obzvláštní dům, v kterémž se křesťanští vězňové prodávají. Kupci křestanští nemají v tom městě žádného chrámu, nežli svý náboženství katoličtí v jednom domě provozují a na svůj náklad kněze, kterej jim přisluhuje, chovají. Do zámku všech pustiti nechtěli, nežli viděli sme mnohé kusy děl na zdech státi; jakož pak já z přízně a skrze darování pana orátora s strejcem a s jedním čaušou na zámek sme puštěni byli, ale nic obzvláštního nám ukazovati nechtěli; toliko viděti, že jest zámek dobře zpevněnej a ne tak snadně se dobýti může. Jakož pak toho města a zámku za paměti předkův našich Turci mocí dobejvali, nejprve Amorat, potomně Mehemet, syn jeho, kterýž Konstantinopole vybojoval; ale že ho tehdy Uhři a křižovníci udatně bránili, všecko to předsevzetí barbarskejch národů daremní bylo. Naposledy sultán Soleman léta 1520 s počátku svého kralování s velikým vojskem u něho se položil a jedno nedbanlivostí krále Ludvíka, tehdáž mládenečka, a potom nesvorností a roztržitostí pánův uherských, kteříž se sami mezi sebou hanebně vadili a rotili, neopatřené lidem válečným a hned dokonce prázdné beze vší práce téměř a nesnáze sobě podmanil. Tudy potom jako branou otevřenou všecko to zlé do Uher se vvalilo, jímž nyní národ ten soužen jest. Tím jako přístupem po kolikas letech král Ludvík poražen a zabit, Budín, město hlavní, opanováno, Sedmihradská země podmaněna, Ostřehom a jiné pevnosti vzaty: království před tím nejslavnější násilé trpí, národové okolní velikým strachem chřadnou a my, nebozí Čechové, sme mnoho bíd a neřestí skrze války v Uhřích těchto časův pocítili, nesčíslná summa peněz ven z země vynesena, nesčíslný počet znamenitejch, čistejch lidí a našich milejch přátel Čechův v Uhřích zůstalo a pobito jest, takže ta uherská země již nikterakž za to nestojí. A jestliže nám obzvláštně svou božskou mocí mocí pán Bůh pomoci neráčí, jest se obávati, aby také do Rakous a naposledy do naší milé vlasti se nevpeřili, čehož milostivě ten svrchovaný Bůh uchovati rač. K tomu není posavad žádná pravá láska a svornost mezi námi, ti platní, opravdoví Čechové a vlasti otcové zahynuli a velmi jich málo pozůstává, nýbrž velikej počet těch jest, kteří by toho vděčni byli, aby cizí národové do těchto zemí vpadli a toto slavné království zahubili. Ale již sem se daleko vyrazil, zase k Bělehradu se navrátiti musím.

Dvacátého čtvrtého octobris, prvé nežli sme z Bělehradu se hnuli, vznikla nevole mezi panem orátorem a naším přidaným kapici-baší špenditorem; nebo maje nás stravou náležitě opatřiti, toho jest zanedbával a dosti špatně nás stravoval, nýbrž sobě peněz nechával. Protož chtěl pan orátor do Budína kurýra poslati a na něho bašovi žalovati; ale kapici-baša nakožto vinnej a v takových věcech bejvalej chytrák způsobil to, že za žádné naše peníze kurýra jsme dostati nemohli: protož pan orátor se na něho velmi hněval, a jestliže nás hned lepšími profanty neopatří, že při portě ottomanské sobě do něho stěžovati budeme, protestíroval. Čehož obávaje se kapici-baša, připověděl nám to všeckno vynahraditi a jisté ordinarí, na kterým dobře přestati moci budeme, ustanoviti.

Dvacátého sedmého, když jsme sobě v tom městě všecko to, čehož na cestě po zemi bylo potřebí, zhotovili, vídeňští vozkové naši nájemní s koňmi, i s vozy svými z korábův, na nichž se oni, jich koně i vozy od Vídně až k tomuto městu s námi plavili, časně vyjeli a my so těch vozů se posadivše, od Bělehradu k Konstantinopoli po zemi pořád jeli; toho dnešního dne nechavše po levé ruce na břehu Dunaje zámku Smederova, někdy despotův Serive sídla, přijeli sme prvním noclehem do Isarluku aneb Palanku Malého (jest špatná víska); tu sme přes noc zůstali. Nedaleko od Bělehradu viděli jsme zámek Havala řečený, z kteréhož Turci, dokud Bělehradu nedostali, znamenité škody křesťanům činili. Nechali jsme ho ležeti po pravé straně.

Dvacátého osmého potkal nás na cestě bašete budínského novej šacmistr aneb colmistr, jehož deftedar jmenují, se mnohými Turky na koních a za nimi dvé pacholat, který mu kopí a terč nesly; velbloudů a mezků něco za ním šlo a jeden vůz, na němž jeho fraucimor vezen byl. K víčerou sme do Velké Polanky přijeli; tu sme nejprv v turecký hospodě karavanseraj noclehovali vedlé našich koní, neb v prostějších hospodách žádných pokojův jinejch nemají.

Protož vidí mi se zapotřebá, abych něco o těch hospodách aneb karavanseraj, jichž sme na té cestě užívali a mezi Turky sou nejobzvláštnější, oznámil. Jest stavení veliké, něco delší nežli širší, v prostředku svém má široký, rovný plac, na němž přespolní všeckni břemena svá skládají, velbloudy, vozy i mezky postavují. Vůkol toho placu jest zeď okolo tří noh zvýši k stěnám těm, kteréž všeckno stavení zdržují, jako nějaká lavice přidělána. Ta pak zeď nebo lavice jest rovná, čtyr noh široká, na kteréž Turci mívají svá lůže, své kuchyně i večeřadla; nebo v té stěně, kteráž (jak pověděno) všeckno stavení zdržuje, sou udělána ohništka s komíny, na nichž lidé pohostinní strojí sobě svá jídla, a od velbloudův, mezkův a koní a jiných hovad ničímž jiným se neoddělují nežli místem té zdi; nýbrž i koně své dole k té zdi přivazují, takže hlavu i krk přes ní mohou vystrčiti a před pány svými, když se hřejí neb večečejí, jako služebníci státi aneb na službu hleděti. Dadouc jim do tanejstry obrok, až jej snědí, na hlavu jim jej zavěšují, a když obrok snědí, tak je státi bez tanejstru nechají, neb tam žádnejch žlabů nemají, takže jim někdy chléb aneb jablko aneb něco jiného z rukou jejich bráti mohou. Na též zdi lože sobě stelí: nejprve prostrou koberec, kterýž k té potřebě na koně přivazují a na cestu s sebou berou, na ten vlóží svůj talaman neb sukni a místo polštáře koňské sedlo pod hlavu podloží, dlouhou sukní kožichem podšitou; v které jedou a chodí ve dne, tou v noci místo peřiny se přikrývají; tím způsobem se položíce, tak libě spí, že žádných lahůdek pro sen nepotřebují. Nic tam nejni tejného, všeckno se zjevně dělá, aniž kdo může krom očí jejich co učiniti, leč v noci a po tmě. Takovejch hospod jest mnoho v Turcích a náš pan orátor proto, že všickni Turci, kteří tu byli, na nás, kdy jsme jedli neb co dělali, voči vytřeštili a našim obyčejům se divili, nerad v nich noclehů míval, protože také od lidí i hovad nemalý smrad pocházel: protož vždy jsme toho šetřili, abychom pánu v některé chalupě křestanské lozument zjednali. Ale ty katrče sou tak těsné a ouzké, že častokrát nebylo kde lůžka postaviti, a protož, když pán toliko opatřen byl, my jiní z tovaryšstva na vozích, pod vozy, a kde kdo mohl, nocleh na houních a kobercích sobě připravil. Někdy také v turecských špitálích, které pěkně vystavené a volověnejm plechem obité sou, pocestným velmi pohodlné, neb nemálo komůrek prázdnejch ustavenejch jest, sme se uchejlili a nocleh mívali; nebo těch před žádným nezavírají, buď on křesťan nebo žid, bohatý aneb žebrák, všechněm zároveň ku pohodlí otevřeny jsou. Bašové taky a sanžaci a jiní turečtí páni, když přes pole jedou, jich užívají a takové stavěti dají. V nich jsme dobrý a pokojný nocleh mívali a se do vole vyspávali. Tento pak obyčej v nich se zachovává, že každému, kdožkoliv tam přijde, jísti dávají; jakož pak v hodinu večeře přichází jeden Turek z vopatrovníkův špitála a nese okrouhlej vokřín aneb širokej talíř, mající kraj vokolo na dva prsty zvejši (místy plechový mívají), velkej co prostřední, okrouhlej stolček, na němž uprostřed stojí mísa plná vařenejch krup ječnejch - ač někdy přinesli rejžovejch - na kaši zvařenejch a kus dosti hrubej. masa skopovýho; okolo mísy několiko pecníků chleba pěkného a časem taky někdy misku stredu aneb medu přinesli a nás, abychom pokrmem jejich nepohrdali, žádali. Pan orátor se pozdráhal, ale my z tovaryšstva, majíce žaludky zdravé, od nich sme to vděčně přijali a oni nám druhou i třetí mísu přinesli. Dobře nám šmakovalo, to jsme pojedli a jim poděkovali i některej krejcar neb aspru na spropitné dali; tolikéž i našim všem Turkům, kteří s námi jeli, takového pokrmu udělili. Člověk přespolní toho pokrmu v takovejch špitálích i pohodlí za tři dni darmo užíti může, potom hned hospodu proměniti musí. K takovejm špitálům sou veliké nadání a důchody, nebo přední a v náboženství pobožnější bašové a velicí páni je stavěti dávají a důchody nařizují a za živobytí svého vesnice kupují, k nim po smrti nemalou summou hotových peněz odkazují. To buď dosti o hospodách a špitálích i o našich noclezích, které sme, jak se příležitost nahodila, na té cestě užívali.

Dvacátého devátého octobris přijeli jsme do Buděšínu; jest prostá ves a v ní karavanseraje nevelmi dobrá. Tu jsme nalezli šest křestanů zajatejch, kteří v Vesprynu v Uhřích zajati byli; ty jsou svázané Turci vedli do města Sofie na trh, aby je prodali. K večerou poslal sobě pán pro ty čtyry čauše aneb komisaře a pro 4 jančaře, a tu sobě před nimi, kterak ničemně a nenáležitě profanty opatřen jest, stěžoval, an od bašete budínského nemalá summa peněz na outratu dána tomu kapicibašovi byla; protož že toho nikterakž, aby čeládka jeho hladem umříti měla, trpěti nechce. Tu hned kázal sobě soudek, v kterémž hotový peníze císaři tureckému vezeny byly, jeden přinésti, jej otevříti v přítomnosti jieh a vzal pytlík peněz z něho, v němž okolo 200 kop míšenských bylo: za ty peníze že potravy, víno a jiné potřeby kupovati a poznamenávati a do toho jistého kapici při portě sobě stěžovati chce; več mu to obráceno bude, žádnému jinému nežli sám sobě aby vinu dával. Ti jistí čaušové nic jinýho k tomu neřekli, nežli že má týž kapici-baše poručeno, aby nás stravou náležitou opatroval.

Na té cestě - ač opodál - ukazovali nám Turci z míst vyšších hory země Sedmihradské, a v kterémž téměř místě stály pilíře aneb sloupové mostu císaře Trajana, prsty svými znamení dávali.

Třicátého octobris přijeli sme do vsi širšské Jagodna řečené; jest dosti velká a pěkná. Hned jak se do áí vjíždí, jest pěkná, turecská moškea aneb chrám volovem přikrytej a čistá, prostraná karavanseraj, kde sme svý koně měli, nebo sme my radči u sedlákův vně nežli v tom smradě líhali. Proti naší hospodě byl druhej turecskej chrám a před ním kašna z bílýho mramoru nákladně udělaná, z kteréžto se Turci vedlé svého obyčeje prvé nežli do chrámu jdou, myjí a očištují; neb kdyby se modlili a se nemyli, že žádné platnosti modlitba jich nemá, jistí a za to mají. Také obuvi vně před chrámem nechávají a do těch bosi k modlení chodí. K víře věc nepodobná, jak se oni v těch chrámích čistotně chovají: žádných pavučin, smetí tam netrpí, aniž tomu, aby křesťan - leč skrze dary - tam vešel, povolují; psa žádnýho ani hovada tam nepustí, nýbrž s takovou pokorou a ponížeností, když obuvi s noh zují, do těch chrámů jdou, na zem se prostírají, ji líbají a tak zkroušeně se modlí, jako by vočitě tu boha spatřovali. Žádný se po kostele netoulá a neprochází, jeden s druhým netlachá a nerozpráví, nic jiného kromě zkroušené modlitby se neslyší. Všecky jejich chrámy jsou po zemi koberci anebo ve vsech rohožemi položeny, na kterých oni vedlé obyčeje svého bosýma nohama stojí, klečí neb křížem nohy majíce sedí. Žádnýho smrkání, odchrkání, vyplívání neslyšeti, neb to za veliký hřích pokládají, a kdyby se komu přihodilo, že by mimo vůli duch mu ušel aneb na zem plivnul, hned ven z chrámu běží, zase se očištují a vodou vytírají. A summou v svý supersticí ta náboženství horlivější nad nás křesťany jsou, ježto my, majíce pravou Pána Boha známost, měli bychom z toho ve dne i v noci jeho svaté milosti, že jsme k pravému poznání přišli, děkovati.

Třicátého prvního octobris nedaleko od Jagodny přeplavili jsme se přes vodu jménem Moravu. Ta voda dělí Servii a Bulgarii a slove ta krajina od Bělehradu Servia; jest velmi pěkná krajina, ale spustlá, nebo Turci nemnoho polí dělají a s poli se obírají, kromě co křesťanští sedláci vykonají. Přes tu vodu koně i vozy na šífu převezše, přijeli jsme na noc do vsi Rašen řečené, špatné i votrhané, v nfž žádné hospody nebylo. Tu jsme někteří v chalupách, jiní pod nebem a pod vozy s koňmi, kteří celou noc pod žádnou střechou nestáli, za vděk přijíti musili.

Dne 1. novembris trefili jsme na potůček Nissus řečený a ten téměř nám po pravé ruce vždycky tekl, až sme do města přijeli; tu počítají půl cesty z Vídně do Konstantinopole. Když sme pak do karavanseraj neb hospody přijeli a kočí vypřáhli a do vody, kteráž skrze město teče, aby koně vybrodili, jeli (a má jméno Nisa - okolo padesáti kročejův zšíři), tu služebník pana Hofmana do hlubiny vjel a koně zbyl, na pomoc volal; tu jeden kočí, chtě mu pomoci, žílu kočárskou mu hodil a ten služebník ji chytil tak tuze, že toho kočího také s koně strhl; koně vyplouli, a než těmto mohlo zpomoženo býti, oba dva se utopili. Pan orátor potom je hledati, vytáhnouti z vody dal a pochovati poručil. To neštěstí velmi brzy se přihodilo, než se kdo nadál.

Na břehu toho potoka viděli jsme v tom místě, kdež se ještě znamení římské cesty nacházejí, vyzdvižený mramorový sloupek s nápisem liter latinskejch, ale již otlučených a sešlých, že se čísti nemohly. Jest pak Nissa nejposlední město a dosti lidné v těch končinách. Dva dni odpočívali jsme v tom městě a je spatřovali.

Třetí den přijeli jsme do městečka Kuryčešme řečeného, v němž není žádné karavanseraj. Po levé ruce vsi nechávali jsme potok, jemuž říkají Zukava. Čtvrtý den vyjeli sme ráno a o nešpořích viděli jsme městečko Pirot, po levé ruce ležící. Je sme minuli ani se nezastavili, nežli na vozích, kdo co měl, obědvali. Při témž městečku na vrchu leží zbořený zámek, jen zdi ještě stojí. Na večer jsme do Čambrodu přijeli; jest špatná ves, bez karavanseraj; tu sme noclehovali. Pátýho dne přijeli jsme do Beliza; jest ves bez hospody; tu sme noclehovali.

Šestýho dne přijeli jsme do Sofie. To město dosti jest veliké a lidné, v němž svou residenci beglerbeg Grécie má. Před časy králům bulgarským, potom despotům Servie náležela, dokavad ten dům aneb rod trval a nežli skrze války turecské zahynul. Beglerbeg poručil nás skrze svýho vrchního čauše přivítati. Sedmýho dne ranním jitrem poslal týž beglerbeg několik pěkných koní do naší hospody, na kteréž přední osoby sedly, a pan orátor na velmi pěkný beglerbega životní kůň; měl všecken rystunk, sedlo třmeny, drahejm kamením vysázený a jistě na mnoho tisíc šacován byl. Tu jsme k audiencí tím způsobem jako v Budíně jeli. Přijevše k lozumentu jeho, tu po jedné straně do 100 jančarů a po druhé tolik špahův dlouhým řadem, až kde bašův pokoj byl, státi jsme viděli. Když jsme pak do bašovýho palácu přišli, ten všecken vůkol a vůkol pěknejmi persianskejmy čalouny obestřen byl a sám beglerbeg na stolici seděl asi v prostřed palácu a proti němu pan orátor na stolici se posadil; za beglerbegem stálo dvé pacholat jako nejpěknější panny, v zlatohlavovejch sukních, pásy široký, drahým kamením vysázený. Sám beglerbeg byl znamenitej, čistej muž, dosti veliký postavy a ještě sme hladšího Turka na té cestě neviděli. Punt měl na hlavě velkej a za ním velmi pěkná kyta čapatkovýho peří: byl pěknýho, veselýho pohledění, a jak nám Turci pravili, že má sobě vzíti za ženu císaře tureckého ceru. Když mu pak pan orátor psaní dodal, velmi je poctivě přijal, s pánem vesele rozmlouval, lecos zašprýmoval a hned na něm viděti bylo, že jest dvořák. Tu mu pán od J. M. C. present odevzdal, totiž dvě stříbrný, pozlacený flaše, stříbrný, pozlacený na způsob tureckého tulbantu hodiny bicí, velký, na nichžto kamzík stál a oči semotam vobracel, když šly; a když bily, tehdy nohou kopal a hubu otvíral. A pod ním hadi a štíři pozlacení se hejbali a lezli. Když sme pak do hospody zase se navrátili, poslal k nám beglerbeg a žádal pana orátora, aby mu vedlé předešlého obyčeje také 2000 širokých tolarův odvedeno bylo. - Co on jest horší nežli předešlí? Ale pan orátor se omluviti dal, že na tento čas žádných peněz pro něho nežli pro sultána nemá, po druhé když se present přiveze, že mu se to všechno vynahradí. Týž beglerbeg byl proto tak lakomej a peněz žádostivej, že nedávno toho ouřadu dostal a dobře uplatiti musel; neb již i v Turcích pro dary všeckno činí. V témž městě jsme velmi pěknou hospodu měli, vysoce stavenou, pavlače vnitř a čistý, obzvláštní pokojíčky. Na té cestě sme tak pohodlí v hospodách neměli.

Osmého dne vyjeli sme z Sofie města a nechali sme městečka Bošna na pravý ruce na vršku. K víčerou sme také viděli jiné městečko Falup řečené po pravé ruce. Tu sme také u jedný studnice trefili na jednoho Turka starého, z Vídně rodilého, který v obležení Vídně zajat a zaveden byl a se poturčil a již téměř němčinu dokonce zapomněl.

Na tý cestě, co sme jeli, neviděli sme tak zhusta čistejch a lidnejch vesnic a městeček, jichžto do sedmi bylo; a měli sme ten den jízdu veselou, přes pole pěkná, ourodná i oudolí bulgarská. A tu sme toho času za několik dní chleby podpopelní jedli, kteréž oni fugacia jmenují. Ty chleby ženy a děvečky křesťanské prodávají, protože v těch krajinách žádnejch pekařův nemají. Jakž tehdy zvědí, že hosté přijeli, od nichž by některý peníz utržiti mohli, zadělajíce rychle mouku vodou bez kvasu, do horkýho popela těsto vloží a hned horký ještě a, jakož říkáme, od peci chléb za laciné peníze prodávají. Sou tam i jiní pokrmové, jako od skopcův, kuřat, slepic, vajec - dosti lacino a v mírnosti se tehdáž, neb ještě válek těchto nebylo, koupiti mohli.

Nesluší tuto pominouti okrasy ženské, sedlské v té krajině. Předně v košilích aneb v čechlících bílejch chodí a ty mají z plátna česanýho, nevelmi tenkýho, však rozličným šitím, jehelním dílem hloupým, všech barev z boury a prostého hedvábí vyšívané, po švech, okolo podolku, pásu a téměř naskrz; a v těch se sobě samy náramně dobře líbí a naše sprostné, ač tenké košile potupují. Ale hlava jejich ku podobenství věže přistrojena, velmi směšna a kloboukem přikryta. Ten klobouk jest spletenej z slámy a plátnem podšitej (na způsob, jak u nás selské děti z zeleného sítí klobouky dělají, způsob bourovýho klobouku, však co naše ženy širokým na hlavu, to ony sobě širokým nahoru stavějí), způsobnější k přijímání slunce a deště, nežli k čemu jinýmu, jako čamrha udělaný a půldruhýho i dva lokty pražské zvejši. K tomu okolo hrdla a na uších rozmanité sklené záponky a hříčky od uší až na ramena jim visí a páteře rozličnejch barev na hrdle, okolo ramenou; a sobě v tom nejináč, nežli jako by královny bulgarské byly, zalibují a tak svátečně mezi lid přespolní chodí. Tu noc jsme ve vsi Itšiman noclehovali. O tom národu bulgarském rozprávějí, že by se od řeky Scythie, Volga řečené když někteří národové bud dobrovolně, aneb od jiných mocí vytištěni, sídla svá měnili - na ta místa přestěhovati měl a tak že Bulgaři jako Volgaři od dotčené říčky slovou. Osadili se po horách, jimž Haemus říkají, a mezi městy Sofia a Filipopolis, v městech od přirození pevných a dobře opatřených, kdežto bydlejíce, moci řeckých císařův dosti dlouho nic se nebáli. Balduina staršího, hrabě z Flandrů, kterýž císařství konstantinopolské opanoval, v jedné bitvě javše, zamordovali. Však turecské síly snésti a jí odolati nemohli, od nichžto přemoženi souce, již přebědné a těžké jho služeb,nosti podniknouti musili a posavad snášejí. Jazyka užívají slovanského, takže se my Čechové s nimi poněkud smluviti můžeme.

Devátého dne jeli jšme všecknó přes hory; o polednách dohonil nás od beglerbega čauš a přinesl za námi ty hodiny darované, neb sou je přetáhli a strunu přetrhli, neumějíce s nimi zacházeti. Na noclehu zase hodinář náš je spraviti musel. Prvé než jsme přijeli na rovinu, kteráž jest okolo města Filipopoli, musili sme ouzkou cestou přes příkrý, odporný vrch jeti; jest v prostřed ještě stará ode zdi brána, Dervent Kapi, brána ouzké cesty říkají. V těch místech bydlel poslední despot aneb kníže bulgarské, jménem Marek Karlovič. Ale již všeckno stavení zbořeno a pusté stojí, že k žádný pevnosti podobný nejni. Noclehovali sme ve vsi řečené Janika bez karavanseraj.

Desátého dne jevše, uhlídali jsme řeku Hebrus nedaleko z hory Rhodope původ beroucí a pěknej, kamennej most přes tu řeku Hebrus, jíž Turci Marica říkají. K večerou jsme do města Filipopolis přijeli; leží to město na jednom ze tří vrškův od jiných hor oddělených a jako odtržených, kterýmžto pahrbkům tím vystavením města a jako krásné koruny postavením naschvále cti a slávy hledáno bylo. Na předměstí jest dlouhej, dřevěnej most přes řeku Hebrus, kteráž podle města teče; tu jsme blízko mostu svou hospodu měli. Jedenáctého dne zůstali sme v Filipopoli.

Dvanáctého vyjevše z Filipopoli, viděli jsme na místech bahnitejch rejži růsti čo pšenici. Na té rovině plno jest malejch pahrbků aneb kopcův z země vysedlých, jako nějakejch hrobův, o nichž Turci praví, že jsou hrobové naschvále udělaní na důvod a znamení bitev, kteréž se na těch polích staly, a věří tomu, že ti kopci sou lidí v bitvě zmordovaných hrobové. Ten den sme jeli přes pěknej z kvadrátovýho kamene most přes řeku Hemus, potomně skrze veselý pěknej háj neb les a nechali sme řeky po levé straně. Noclehovali sme ve vsi Papasli řečenej; není tu žádné hospody. Tu přijel k nám z Konstantinopole čauš a přinesl panu orátorovi psaní od pana Peca, který tam za orátora několik let pořád byl a již velmi žádostiv byl, aby ho oblezoval a on se domů navrátiti mohl.

Třináctého přijeli sme do vsi Usumšavas řečené a v ní pěkně vystavená hospoda s pěknými, obzvláštními komůrkami; tu sme noclehovali. Čtrnáctého přijeli sme do pěkné vsi Harmandli. V té vsi jest most dlouhej 160 krokův a pěkná hospoda volovem přikrytá; tu sme noclehovali.

Patnáctého držíce se řeky Hebrus, kteráž nám zase po pravé ruce tekla, nechavše na levé ruce hor Haemi, kteréž se až k Pontu táhnou, jeli sme přes slavný kamenný most Mustafy baša. Sou v tom mostě 22 klenutejch sklepův s jejich pilíři a jest na dýl přes 404 kroky. Přijeli jsme do vsi Šinpry; jest tu pěkná hospoda a chrám tureckej. V té vsi jsme noclehovali.

Šestnáctýho přijeli sme od města Adrianopole aneb po turecku do Endrene. To město, prvé nežli od Adriana císaře jméno a vzrůst vzalo, sloulo Oresa. Leží pak v tom místě, kdež Hebrus aneb po turecku Marica a potůčky Tunia a Harda se schází, kterýž odtud do moře Aegeum řečeného, jímž se Asia od Europy dělí, spolu padají. Ani to město v ohradě nejni příliš veliké, než předměstí sou u něho rozšířená a pro ta stavení, kterejch Turci nadělali, v nynější velikost a spoustu vzrostlo. Před tou řekou jest také velmi dlouhej kamennej most. Tu jsme nevelmi dobrou hospodu měli, ačkoliv jinejch, velmi pěkně vystavenejch, poněvadž po Konstantinopoli největší město v těch krajinách jest, mnoho bylo.

Sedmnáctého v Adrianopoli jsme odpočívali a město spatřovali. Nic zvláštního tam viděti nejni kromě hospod a dva přepěkně vystavený chrámy z kvadrátovýho kamene; vnitř jsou vokolo vokrouhlé pavlače troje s znamenitejmi, velkejmi sloupy z bílýho, červenýho i rozmanitýho mramoru a vůkol těch pavlačí aneb chrámů sou železný vobruče; na nich nejdoleji visí pěknejch sklenejch lamp 33. Výš nad nimi druhej vobruč, na němž všeckno pštrosový vejce a zrcadlový koule s hedbávnejmi střapci visí; nad tím druhá pavlač, okolo ní opět vobruč vůkol a vůkol s lampami a opěty vejš pštrosová vejce s zrcadlovými koulemi. Třetí, nejvyšší pavlač jest také s železným vobručem a také vůkol lampy, nejvejš vprostřed veliká pozlačená koule. A ty pavlače všeckny znamenitejmi mramorovejmi sloupy okrášleny, na dolejsí císař turecký sedává (jest jako vejstupek). Pravili nám Turci, že ve dne i v noci tytéž lampy hoří, jichž jest přes 2000, a že musí den a noc 60 liber oleje dřevěnýho míti. Nevím pak, jest-li tak, či nejni. V prostřed kostela sou dvě pěkné kašničky z bílého mramoru, do nichž voda trubičkama teče, a hned podlé nich kazatedlna z bílýho mramoru, do níž žádnej jinej nežli nejvyšší kněz jejich po 25 mramorových stupních jde a jim Alkoran jejich čte a vykládá. Ten novej kostel dal sultán Selim tak nákladně stavěti toho času, když Benátčanům království Cyperské mocí odjal aneb odňal. A nařídil mnohé důchody znamenité z téhož království k témuž chrámu, kteréž se každoročně do Adrianopole dodávají. Věže čtyry sou převysoké, ouzké, zevnitř tři pavlače jako v kostele, vždy jedna vejš nežli druhá, na níž kněz lid k modlení svolává. Když mají svůj vejroční svátek, jemuž bajram říkají, lampy v noci rozsvěcují. S těch tehdy věží sme všeckno město spatřili. Tu také jest palác císaře tureckého, na oné straně vody, kde sultán Selim obydlí své jměl, ale nemohli jsme do něho vjíti, neb nás pustiti nechtěli.

Osmnáctého novembris vyjeli sme z Adrianopole a dojeli sme do Hapsala - : městečko a v něm jest velmi pěknej chrám, hospoda a špitál, od Machometa baši vystaven a mnohými důchody obdařen a nadán, v němž jednomu každému do třetího dne, jak vejš také oznámeno, misku rejže neb krup a kus skopovýho masa jísti, bud on kdo buď, dávati musejí.

Devatenáctého novembris jeli sme skrze Eski Baba, městečko, v němž jest pěkná moskea a karavanseraj od Ali baša vystavená též nákladně, v níž stál hospodou beg z Moldavský země, kterej prvý tam vejvoda byl; byl od jiného moldavského vévody u tureckýho císaře obžalován, jako by chtěl nějakou bouřku v zemi stropiti a lid od poslušenství odvésti a se zprotiviti: protož sultán pro něho poslal a chtěl jej dáti stíti, kterýžto vida, že zbytí není, pro zachování hrdla poturčll se a víru Mehemeta zdržeti slíbil, toliko aby zase do Moldavský země dosazen byl. Ten tehdy poturčilej vejvoda s několika tisíci Turků tu v městečku i okolo městečka svý ležení rozbil; jináčeji byli bychom tu noclehovali. Ten pak, kterej ho u sultána obžaloval, slyše o tom, že má na místo jeho dosazen býti, se všemi svejmi věcmi do křesťanstva se odstěhoval. My pak, nemohouce tu přes noc zůstati, do vsi Bulgagium sme dojeli, v nížto na věčím díle Řekové bydlí; tu sme noclehovali.

Dvacátého dne jsme jeli skrze městečko Burgas řečené; leží v rovině. Před tím městečkem jest pěknej kamennej most, 137 kroků zdýli. Hned z Adrianopole, kudy jsme koliv jeli, viděli sme v těch místech hojnost kvítí, což nám bylo s nemalým podivením, protože ten čas byl měsíce listopadu. Avšak kvítí taková hojnost byla, jako by prostřed líta bylo. V řecké zemi jest hojně kvítí narcisovýho a hyacintového, velmi vonného, takže tím množstvím člověku té vůni nezvyklému i hlavu i mozek uráží. Tulipán turecský skoro žádné vůně nemá, avšak pro krásu a rozličnost barev mnoho lidé sobě ho váží, zvlášť v tom národu. Turci zajisté rádi se s kvítím obírají, a jakžkoliv nejsou hrubě marnotratní, však na dosti špatný kvítek nestěžují sobě několik asper vynaložiti. Pana orátora i nás také to kvítí a darové nemálo stáli, nebo jančaři i jiní Turci za dar je přinášejí; a každý, komu kytku darovali, musel jim ihned zase některou aspru z měšce darovati a tím, že jest toho vděčen, dokázati.

A v pravdě, kdo chce mezi Turky bydleti, ten se jináče chovati nemusí, nežli jak do jejich končin vkročí, aby ihned měšec otevřel a dříve ho nezavíral, leč odtud zase vyjde, zatím pak ustavičně peníze (ač chce-li co zjednati nebo viděti) co nějaké semeno rozsíval, poněvadž sobě tam za peníze přízeň, lásku i vše, čeho žádá, dostati může. Však byť jiný užitek z toho nešel, aspoň to dobré odtud jde, že jiného prostředku není, jímž by turecské povahy, od přirození divoké a od jiných národův vzdálené, okroceny a ochlácholeny byly. Penězi Turci jako nějakým libým zpěvem ukojiti se dávají; jináč nelze by bylo s nimi zacházeti a něco zjednati. Bez peněz národové cizí také těžce by mezi nimi bydleli aneb v ta místa přicházeti mohli. A jsou v braní peněz nestoudní a nemírní. Nýbrž i bašové a velicí páni, když se jim nedaruje, smějí skrze své náhončí sami darův žádati a někdy dosti špatné dary s vděčností přijímají. Jakož jednoho času v Konstantinopolis, když pan orátor u Sinan baše audiencí jmíti chtěl a my již toliko, až před něho puštěni budeme, jsmé v antikomoře anebo v pokoji, za kterým baše byl, očekávali, vtom přijde mezi nás a mezi jiné Turky do téhož pokoje ovčák ačam-oglan, totiž branec křestanský, ale již poturčený, tnaje na ramenou dobrého skopíka, vždy přede dveřmi, kudy k bašovi se otvíralo, se zatáčeje, až baše ho zhlídl a hned i s tím beranem před sebe ho pustiti rozkázal a dav skopíka odnésti, témuž Turku prvé nežli orátorovi císařskému audiencí dal a jeho vyslyšel; což nám s nemalým podivením bylo, že ten nejprvnější vizír azem-baša tak lakomej víceji skopíka sobě važil nežli posla císaře římského, který mu nic nedaroval. A jistě pravdu povědíc, nic horšího týž pan orátor náš do sebe jest neměl, nežli že velice skoupej byl a nerad peněz vydával, věda, že za dary od Turkův se láska kupuje. Čehož jest potomně nebohý i s námi se všemi peprně zažiti musel, o čemž na svém místě povědíno bude. Týž den dojeli jsme do Karistra, prostý vsi bez hospody. Tu pan orátor kurýra do Konstantinopole vypravil a panu Pecovi, kterej tam za orátora byl, o příjezdu svém oznámil.

Dvacátého prvního přijeli jsme do městečka Čurli aneb Corli, hodného připomenouti pro tu nešťastnou válku, kterouž sultán Selim s Bajazetem, otcem svým, v těch místech svedl a s pomocí koně svýho, jehož jméno bylo Karavuliki, černý vlk, z bitvy na rychlo utekl a zachoval hrdlo a mezi Tatary překopské, kdež tchán jcho panoval, se obrátil. Po několika letech skrze veliké sliby a dary týž Selim císařství dosáhl, otce vystrčil a tu v též vsi otráviti poručil, jak obšírně kroniky turecké obsahují a ukazují. Tu sme nejprv moře uhlídali a je vždycky na pravé ruce měli; tam sme v témž městečku přes noc zůstali.

Dvacátého druhého dne, prvé nežli sme do Selibrie přijeli (jest městečko, ležící u moře), viděli sme dosti patrná znamení starého náspu aneb valu, kterýž od toho moře až k Dunaji od poslednějších císačův řeckých udělán byl za tou příčinou, aby kraj ten ohradou obsazený a zavřený (to jest vesnice, dědiny a pole) též zboží Konstantinopolitánskejch bezpečna byla před pády cizích a barbarských národův. V Selibrii obveselovalo nás velmi veselé a rozkošné pohledění na tiché moře; jakož pak já s některejmi jinejmi nemohl sem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora a hofmistra doběhnouti a na moře, jehož sem přehlídnouti nijakž nemohl, do vole pohlídnouti neměl. A přiběh na břeh mořský, dívaje se na plavání a zmítání delfínův a jinejch ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté sem sbíral a do městečka sem se vrátiti zapomněl. Vtom z města viděli na moři upřímo kajk aneb raubšíf zlodějův mořských k břehu se plaviti rozprostřenými plachtami a čaušové panu orátorovi ten šíf okazovali, aby svý čeládce daleko od městečka nevycházeli poručil, že ti piráté, aby některýho podskočili, číhati budou a třebas přes noc na břehu zůstanou, aby mohli některého ukrásti a odvésti. To teprva když se poroučelo, mne a mý tovaryše pohřešili. Zvěděvše, že sme k moři šli, ihned čaušové a jančaři na koně vsedali a zbraně své brali, a lermo v městečku učinivše, skokem k moři běželi a nás, an se na ten raubšíf díváme - a od nás ještě asi trojích honův byl - našli a do městečka hnali.

Z téhož pak šífu asi tři šipky na břeh z luku vystřelili a jeden jančar proti nim z ručnice zase vypálil. Tu sme byli od pana orátora přivítáni, někteří starší popráni a já měl jsem karvačem, poněvadž tam žádnejch metel neroste, pardus míti. A nejprve sem byl od svýho pána ulán, nebo sem se vedlé poručení pánův strejcův tak hleděl pánu svýmu věrně, poslušně chovati, že neměl žádné příčiny, proč by mně láti, nad to pak mrskati dáti měl, a já pomyšlení jeho, kdybych je byl věděl, učiniti sem hotov byl a ve dne i v noci přede všemi jinejmi pacholaty pánu jsem sloužiti a zachovati se hleděl. Protož pán na mne také velmi laskav byl. Ted pak hrubě se prohřešiv, nevěděl sem co činiti jiného, nežli bohem dělati, že se již do smrti bez jeho vůle a vědomí nic takového dopustiti nechci, což i Turci sou za mne, přičítajíce to k mé mladosti a nerozumu, přimlouvali, že sem od pardusu vysvobozen byl. Však mně kapitola čtena byla, že mne uši svěděly, a tak má všetečnost a výskočnost, že jsem chtěl přede všemi jinejmi více spatřiti, přivedla, že bych třebas, kdyby o nás časně nezvěděli, od těch korsalův zajat a Bůh ví kde prodán byl. Tu jsme noclehovali.

Dvacátého třetího po snídaní zase kurýr z Konstantinopole od pana Pece přiběhl. Na nocleh sme přijeli do Ponte grando města; jest tu přes morskou zátoku velmi dlouhý kamenný most, 787 kročejův zdýli a má 28 klenutejch švilohů aneb sklepů.

Čtyřiadvacátého přijeli sme do městečka Ponte piccolo, Malého mostu, neb se také přes most jeti musí. Ty dvě zátoky mořské sou přenáramně veselé, kterážto místa, kdyby lidskou pomocí a prací ozdobena byla a přirození jejich umění a rozšafnost lidská napomohla, nevím, aby co pod sluncem pěknějšího býti mohlo. Nyní pak jako osamělá návěští dávají, kterak nad svým opuštěním hořekují a žalostí, že pro tu služebnost, kterouž tomu barbarskému pánu zavázána jsou, lidé na ně nevraží, nelibost k nim mají a dokonce jich zanedbávají. Viděli jsme tu také před očima našima v moři velikými sítmi ryby lapati, jichžto velikou hojnost - a to znamenitejch, dobrejch a chutnejch ryb - zahrnuli a nám prodali, co a jak sme mnoho chtěli. Tu do toho městečka pan orátor Pec nás skrze hofmistra přivítati a dobře stravou opatřiti poručil.

Dvacátého pátého novembris ve tři hodiny sme vyjeli a okolo 9 hodin pana orátora konstantinopolitánského Peca spatřili, kterej mnoho koní od Turkův a tovaryšstva s sebou měl. A vzláště bylo posláno proti nám okolo 40 koní čaušův aneb dvořanův císaře turecskýho, kteříž nás přivítali a před námi do Konstantinopole jeli. Tu předně, jak se páni orátorové sjeli a spatřili, s koní ssedh a s velikou radostí se objali, jako by se dávno znali; zvlášť pan Pec velmi veselej byl, poněvadž zkoumal, že něco již třeští, dokudž se nezláme, a že on do křesťanstva se v brzkých dnech navrátiti má. Na tý cestě ztratili sme dva z tovarystva, totiž einkaufra aneb špenditora a krejčího, kteřížto chtíce před námi v Konstantinopoli bejti, ve tmě s cesty sešli a byli od Turkův zajati. A svázavše je, do císařského lusthauzu je odeslali a do Konstantinopole, co s nimi mají činiti, se bostančiho bašete ptali. Vtom ten jistý uherský krejčí nějak se rozvázal a tovaryši svýmu einkaufrovi též pomohl: tak oni utekše, se pokrejvali a teprva třetí den do Konstantinopole k nám se dostali; cokoliv od peněz, jichžto okolo 30 dukátů bylo, měli, jim pobrali. A jistá věc, aby se nebyli rozvázali, že by někam přes moře je byli zavezli a prodali.

Tu sme dlouho skrze město jeli až do hospody, kterážto byla čtverhranná, stavěná ode zdi a volověným plechem pobitá. Hned jakž se do ní skrze velkou bránu vjíždí, jest čistý, dosti prostranej plac a po každé straně brány schody kamenný, kde se na pavlač, která vnitř vůkol a vůkol kamenná jest, jde; dole jest kuchyně, vinný sklepy a marštale na 200 koní, nahoře na pavlači vůkol sou světničky a komůrky s vlaskými komíny, velmi pohodlný: v těch na ulici pan orátor bydlel a my každý po třech v těch dotčenejch komůrkách - vedlé hodnosti a povolání osob rozlosováno - bydleli. Tu cokoliv ke dvoru od poselství jede, tudy musí a tak velmi v příhodným místě týž náš lozument postaven byl, že všeckno se z něho dobře spatřiti může, poněvadž na nejpřednější ulici, ke dvoru jedouc, jest.

Co se položení dotejče města toho, vidí mi se, že to místo hned od přirození k tomu přihotoveno, aby na něm město císařské vystaveno bylo. Leží v Evropě, má téměř před očima Asii a Egypt, po pravé straně Afriku, kteréžto země, ač města nedotýkají, však mořem a pohodlím plavby s ním se jako spojují. Po levé straně jest Pontus Euxinus a jezero Meotské, jináč - jak je Turci jmenují - Karatengise, totiž Černé moře. Při nich vůkol mnozí národové bydlejí a mnohé řeky se všech stran do nich tekou, takže nadýl i našíř nic se v těch krajinách k užitku lidskému nerodí, což by na šífích do Konstantinopole velmi snadno dodáváno bejti nemohlo. S jedné strany dosáhá města Propontis aneb moře sv. Jiří, s druhé port a stanoviště lodí činí řeka, kterouž od podobenství Zlatým rohem Strabo jmenuje; třetí strana města země se drží, takže město má formu a podobenství téměř půlostrova a celým hřbetem předhoří do moře aneb do zátoky, kterouž ta řeka a moře vystupující dělá, vybíhá. Pročež uprostřed Konstantinopole velmi veselé a rozkošné jest vyhlédnutí na moře a na horu Olympum, kteráž se v Asii ustavičně od sněhu bělí. Moře má v sobě ryb velikou hojnost, kteréžto jednak z Meotského jezera a Černého moře skrze ouzké moře Bosphorum do moře Aegeum a prostředzemního plovou, jednak z toho zase do Černého moře, jakž jest přirození ryb, vybíhají v tak velikejm množství a v tak hustých houfích, že dosti malou síťkou, když se zatáhne, jich dostatek lapiti se může. A protož přehojný lov tam bejvá ryb rozličných a v lacinosti je prodávají, jako megalerův, línů, míků, ouhořův, trylí, pesce de spada, platejsů čerstvých, škumbrů, sardelů a jinejch nesčíslnejch. Řekové ne věčím díle sou rybáři a umějí je dobře strojiti, Turkův málo, ačkoliv i Turci rybami, když se na stůl postaví a pěkně dobře přistrojeny sou, nezhrzejí, zvlášť těmi, kterýž oni za čistotné mají. Ale ne každý, přirozený Turek, leč renegát poturčený po nich hrubě dychtí ; nežli žab, hlemýždů, šiltkrotů, austrií přirozený Turek, neřku-li jísti, ale ani se dotknouti nechce. Jakož pak i v zákoně jejich Alkoranu nečisté ryby i pití vína se Turkům zapovídá a žádný, v jakýmkoliv důstojenství a úřadě postavený, nepije zjevně, leč tajně, a to na větším díle poturčení; jakož pak k nám do domu potají přicházeli a celý noci pili, až před svítáním tejně zase domů chodívali, a aby žádný nevěděl, nás velikou prosbou prosili. Nežli mládež rozpustilá a vojáci - ti sobě rozkazovat nedají, nýbrž do taverny přijdouce k křesťanům, se do vole nažerou a nezaplatí: nechce-li hospodář bit bejti, musí ani slova jim neříkati. Však podnapíjíce se, tu kde křesťana neb žida potkají, hned mu nepříležitost dělají, a protož křesťan a žid z daleka se jim vyhni; jináč, nemáš-li jančara při sobě, hned se s baňkou nebo štusem potkáš. A takoví taky jak co zavedou, tak do vězení dáni a pro ten vejstupek vína pití kejmi mláceni bývají.

Ale se zase do našeho domu německýho navrátím.

Čtvrtého decembris jměl pan orátor u nejvyššího baše audiencí, kterýžto byl Ferhat baša, rodem z Albanie, černej, velkej člověk, zubatej, nepříjemnej. Však prvé nežli nás k audienci pustili, musili mu present od J. M. C. poslaný dodati. Tu teprv pan orátor novej i starej spolu s námi tím způsobem jako v Budíně a v Sofii k audiencí jeli a políbivše ruku bašovi, jakož pak i všem jinejm bašům sme učinili, dodali psaní témuž Ferhatovi, kteréž on přijal, a my zase sme do lozumentu jeli. Presentírovalo se mu 3000 širokých tolarův, dvě stříbrný umyvadla s medenicemi dvěma a pozlacený, tuplovaný, velký koflíky dva jako velký hrozny pozlacený; dva velký, stříbrný, pozlacený džbány aneb konvice jako vodní, dvě velký, stříbrný, pozlacený flaše mistrovskejm dílem, od hodin velký hodiny v způsob koně pozlacenýho, na němž Turek s šipkou nataženou seděl, čtverhranný, velký hodiny bicí, na nichž dva muži stáli a se pohybovali, když šly, a hubu otvírali, když bily; šestihranatá koule co buzikan, v nížto hodiny bicí pozlacený byly. Potom sme k druhému vizíru Mehemetovi, jenž barvířem císařův předešlejch býval (rodem z Uher), jeli a ruku mu políbivše, od J. M. 1000 tolarův širokejch, umyvadlo a medenici stříbrnou, pozlacenou, dva velký, stříbrný a pozlacený šály, hodiny velký v způsobu močského koně vůkol všelijakými mušlemi okrášlené, bijící jemu jsme dali. A tak vyřídivše, co zapotřebí bylo, zase do lozumentu jsme se navrátili.

Pátého dne jeli jsme zase k jiným bašům třem, totiž čaušovi, ten byl rodem Charvat a měl císaře turecskýho dceru za ženu; Ibrahim baša rodem byl také Charvat, Cikala baša, ten byl Vlach, rodem z Messiny, toho času kapitán del mare, hejtman nejvyšší na moři. Jimžto ruku políbivše, jednomu každému sme po 1000 tolařích dali, stříbrnou, pozlacenou medenici a umyvadlo, sřčíbrnou, pozlacenou flaši v způsob měsíce, 2 tuplovaný, pozlacený koflíky, velký hodiny jako mouřenín, kterej anglického psa na řetěze vedl, a hodiny, jak Turek na koni sedí a za nim lev jak Turka dáví, a to vše, když bily, se hejbalo, kůň nohou kopal a voči po minutách šly. Jinejm officírům prostější dary od hofmistra a dragomana nebo tulmače panského presentírovány byly.

Kniha druhá

O bytu císařského poselství v Konstantinopoli

Tuto pominouti nemohu toho dotknouti a téměř se dostatek nadiviti, že tito všickni bašové od křesťanských rodičův pošli a, v maličkosti a z dětinství zaujati jsouce, k tak velkým důstojenstvím jsou přišli, že všechno císaře turecskýho panství, tolik království a knížetství spravují a skrz svou moudrost a rozumnost je vydržují. Však předce nehrubě na křesťany laskavi jsou vědouce, že skrze křesťany pošli. Na nich také všechna správa zemí císaře turecského záleží. Dokud jest z nich kterej živ, dotud v slávě zůstává, a když umře, všeckno zase do komory císařské, byť na miliony bylo, připadá, neb císař říkává: Chlap jsi můj byl, z mýho si zbohat, slušná věc jest, aby po smrti tvé mně zase mé navráceno bylo. Děti nedědí žádnejch pozemskejch statků, leč opatří-li je otec tejně hotovejmi penězi aneb za živobytí svýho pomůže-li jim k jakejm ouřadům a nějakej tymar aneb běžný plat od císaře způsobí-li jim. A tak o žádném bašovi sem neslyšel ani ho viděl jak v Konstantinopoli, tak po vší turecské zemi, aby měl přirozenej Turek bejti, nýbrž nebo branec jest od rodičův křesťanských, neb v dětinství zajat, aneb se poturčil.

Jakož pak o Cikalovi Vlachu nám rozprávěli, že jsa s otcem svým ve 12 letech stáří na jedné galeře zajat, když mu Turci připovídali, že otce pustí, aby se poturčil, chtě otci pomoci, tak jest učinil. Turci ovšem otce pustili a jedu mu dodali, že třetí den umřel. Tento pak syn poturčiv se a zakusiv svobod a rozkoší tureckých, vždy dál a dál po stupních kráčel, až nejničky še mu do křesťanstva nechce, nýbrž jedním bašem a hejtmanem vrchním ná moři zůstává a jest velkej nepřítel křesťanův, jakož jest pak toho v té bitvě u Erle dokázal léta 1596: když se naši na plundrování a drancování stanův dali, on zpátkem s svejmi patnácti sty renegáty a křesťany poturčenými na naše udeřil a je na utíkání obrátil a příčmou teho byl, že tak mnoho Čechův a dobrých mužův zhynulo.

Sinan baša, kterej toho času byl mazul, to jest se všech ouřadův složen a jako v nemilosti císaře jsa, na svých statcích zůstával, který nás potomně do vězení vsaditi dal, ti byli s Ferhat baší, kterej z nejvyzším vizír-azem byl, o němž nahoře zmínka, že jsme nejprve u něho audiencí měli, učiněna, rodilí oba dva z Albanie, strejcové, aneb jak prostej lid jmenuje, bratranci byli a svině pásali. Ti jsouce zajati, mezi jinejmi dětmi brannejmi do císařského serajlu dáni a tu oba dva, aby se kuchařství učili, nejvyššímu kuchaři poručeni. Ale na Sinan bašovi něco jiného se ukazovalo, co budoucího z něho bejti má, nebo vyšetřiv, když císař Selim na projíždku do lusthauzu jíti měl, a naučiv se řeči turecské, před císařem padl, aby jeho i s strejcem čísti a psáti učiti poručil a v kuchyni nenechával, poníženě žádal. Což, když císař na osobu jeho pohleděl - líbila se jemu postava jeho - poručil, aby se tak stalo. Kteřížto oba dva z kuchyně vzati, velmi v brzkém čase čísti a psáti turecsky se naučili. Potomně Sinan převyšoval vtipem, silou a ozdobnou řečí všechna jiná pacholata, takže byl od císaře za ič-oglan, to jest edlknoba vzat. Tu jsa cvičen v běhání, v zápasení, v rejtarství, z luku střílení, mnohdykrát před samejm císařem znamenité rekovství dokazoval, že se tomu císař i jeho officírové divili. Když pak k dospělýmu věku přišel, žádal toho, aby mohl s některejm bašetem na vojnu jeti. Tu se tak hrdinsky choval, že přede všemi chválu a dank obdržel; a byl nejprv agou, to jest jako rytmistrem; a vedl sobě tak zmužile, že mnohdykrát on příčinou vítězství byl, jakož pak u Famagošty jsa, mnoho zlýho křesťanům činil. Potom byl beglerbegem, potom baše, naposledy nejvyšším vizír-azem. Ten také v obležení Malty byl, proti Peršanům bojoval, několik let v milosti zůstával a žádných darů a halafancův nelitoval, a když sme my do Konstantinopole přijeli, koliks neděl před tím, se všech povinností, neví se z jaké příčiny, ssazen byl. Však jeho věrný přítel, dokud v slávě byl, na svýho bratrance Ferhata se nezapomněl, nýbrž mu vždy vejš a vejš pomáhal a za sanžagbega, sanžaka, až naposledy k nejvyššímu důstojenství pomohl, takže za našeho času nejvyšším vizírem na místě Sinana učiněn byl.

O tom Ferhatovi nám pan doktor Pec rozprávěl, že před několika lety, když on tehdáž u orátora císařského v Konstantinopoli sekretářem byl, tehdáž týž Ferhat baša také jedním bašetem byl. A když posel císařský tu umřel a tělo jeho do Rakous vezeno bylo (jináč se nepamatuji, nežli že jest byl jeden pán rakouskej z Cicinku), tehdy císař Rudolfus téhož doktora Peca za orátora na místě předešlého, vida ho člověka hodného, dosadil a potvrdil. Tu, jakž při dvořích obyčej bývá, že k ouřadům se štěstí vinšuje, také Ferhat skrze svého hofmistra pana Peca navštíviti a jemu štěstí vinšovati poručil. Týž hofmistr návěští panu Pecovi dal, aby bašovi asi i 1000 tolarů a některej pěknej koflík daroval. Koflíky ovšem mu poslal, ale žádnejch peněz; pročež když byl nejvyšším vizírem týž Ferhat baša učiněn, tehdy poslal sobě pro pana Peca, a proč by se tak dlouho každoroční present, jejž oni tributem jmenují, neodvozoval, tuze domlouval. Což když týž pan Pec, že by ještě čas nepřišel a žádný present zadržán není, se omlouval, nýbrž že kurýra do Vídně poslati, a aby tím časněji přivezen byl, k tomu se přičiniti chce, jest připověděl, nemaje žádné příčiny jiné k němu, dal se ho skrze tulmače ptáti, kde by král Vídeňský (neb tak oni císaře pána našeho jmenují a císařem ho jmenovati nechtí, pravíce, že jejich sultán sám císařem římským jest, poněvadž stolice císařův římských z Říma do Konstantinopole přinesena jest) tu moc vzal, aby špatnýho písaře tak znamenitým u porty otomanské orátorem činiti a potvrditi mohl.

Načež pan Pec že jest mu bez rozmyslu odpověděl: Poněvadž sultán jeho tu moc má, sviňáka a pastuchu nejvyšší baší učiniti, že jeho pán a císař římský také moc má z písaře orátora udělati, a koho se mu líbí, k portě otomanské odeslati. Načež Ferhat baše zasmáv se i jeho smělé odpovědi podiviv se, nic jiného mu neřekl, nežli k okolo stojícím po turecku řekl: Baka, baka, pre harangada giaur, to jest: Hleď, hleď ho, chytráka pohanského neb křestanského.

Osmého decembris ranním jitrem dal pan orátor Krekvic peníze hotové na vozy klásti, jichž bylo za present hotových 45.000 širokých tolarův; a poslal je do císařského zámku napřed s svým dragomanem neb tulmačem.

Okolo pak hodin devíti páni orátorové oba s svou čeládkou k císařské audiencí tím předešlým způsobem jeli a čeládka před nimi vždy po páru present od stříbra a hodin nesli. Tu přijevše k nejprvnější zámecké bráně, viděli jsme v téže brance na vartě okolo 100 kapici-soldatův, jež oni vrátní jmenují, s svejmi zbraněmi státi. Ti kapici jsou jako harčíři, totiž guardie a jejich bešebichsaborové za komisaře užíváni bývají. Jakož pak obyčejně, když jaká proměna u porty mezi bašemi se státi má, aneb kterého z předních sultán strangulirovati a zaškrtiti poručí, na větším díle taková exekucí skrze ty kapici se vykonává; jsou u nich v velké vážnosti. Ti pustili nás do toho prvního placu i viděli sme po stranách všudy pěkná stavení, v nichž dvorští řemeslníci všelijací svý krámy a verštaty mají, rovně jako v Praze před palácem. Když jsme pak k druhé bráně se dostali, tu opět jistá guardie od takovejch soldátův kapici v bráně stála. Jak sme k druhé bráně přijeli, tu všickni s koní dolův ssedati musili, neb do třetího placu, kde sultán aneb císař svou residenci má, žádný na koni, ani z bašův, jeti nesmí, nýbrž v tom druhém placu všickni, kdokoliv ke dvoru jede, s koní ssedají a pěšky do třetího placu chodí. V tom druhém placu stálo mnoho set koní přepěknejch, turecskejch a arabskejch, skvostně okrášlenejch, kteréž pacholci drželi; od zlata, drahého kamení rystunky, třmeny a sedla vysázený se blyštily a koně koberci vyšívanejmi - jeden pěkněji než druhý - přikryti byli, kteříž všickni rovně jako v Praze (nežli ve mnohem větším počtu) před palácem na své pány očekávali. Mají se tíž marštalíři velmi čistotně v tom placu, k tomu také tiše, žádných křikův, smíchův a povykův jako u nás neslyšeti. Když se pak kteří koni ucídí, tu jsou hned obzvláštní k tomu jisté osoby nařízeny, kteří to do vědra shrnou a zametou. Potomně ta lejna koňská na jistém místě suší na slunci, je mlátí a skrze řídká řešeta prosívají: jmenují to prosívání po turecku fuška, tím koňům nastelou a na tom odpočívají a lehnou, neb v Konstantinopoli žádných slam pod koně stláti se dostati nemůže, nýbrž i naši maštalíři tomu sušení se od Turkův naučivše, tak koňům stání a ležení čistotný a suchý strojili. Koni tomu přivykli a rádi co na slámě na tom odpočívali. Nebo Turci obycejně své koně z předu i zadu na všeckny čtyři nohy spínají a k tomu se hned spínáčky obzvláštní strojí a prodávají.

Když se tehdy v tom druhém placu s koní ssedlo, tu páni poslové do třetího placu skrze bránu pěšky šli a my za nimi. Proti nimžto dva bašové a rady sultánovi jsou vyšli a je přivítali. Tu v bráně několik set jančařův stálo. Odtud pány posly do divanu, to jest do jejich soudné světnice vedli a my tolikéž tu stáli.

Když pak bašům se přednášelo, co se s císařem turecským mluviti mělo, nebo bašové poručili, aby se nic j iného nemluvilo nežli to, co jsou oni prvé slyšeli, tu dva bašové napřed, majíce ruce křížem položené, z rady vyšli a k císaři, aby posla opověděli, šli. Ten třetí plac jest velmi velkej a čistotnej. Proti bráně jsou pokoje císařské, po obouch stranách i po té třetí, jak brána jest, tu všeckno stavení dvou pokojů toliko zvýši: tu praví, že komorníci a eunuchové po pravé, fraucimor císařský po levé ruce v těch pokojích bydlí. Od brány až k pokojům císařským stálo okolo dvou neb tří tisíc jančarův po pravé straně nejinačeji v svých kloboucích a barevných sukních, tiše, jako by malováni byli, po levé straně také asi tolik spahů, to jest rejtarů, však pěšky, také až k pokojům císaře turecského stálo. A ačkoliv tu několik tisíc lidu bylo, však žádnýho křiku ani rozprávek nebo toulání se sem i tam nedálo, nýbrž nevěřím, aby mniši svý silentium tak bedlivě jako tito zachovávali. Čemuž se jistě velice podiviti sluší, kterak souce jančaři v válkách zuřivi a svévolni, tuto pak takovou poslušnost víceji svýmu jančaragovi, kterej před stál, nežli pacholata preceptorovi zachovávají a, jako by z mramoru vytesáni byli, na jednom místě stojí. Když pak dotčení bašové k sultánovi šli, tehdy ne podlé stěny, nežli prostředkem placu sami toliko dva beze vší čeládky mezi těmi spahy a jančary jdouce, nejprv jančarům, potom spahům poklonu, totiž položíce vobě ruce na prsy a hlavami se kloníce jim, a poctivost učinili; a oni všickni zase společně hlavy své proti nim až k kolenům téměř sklonili, a dokud jich všech neminuli, tak sehnuti zůstali. Když pak bašové o poslích císařských, že sultánovi ruku políbiti chtějí, oznámili, tím způsobem zase vyšli a jako předešle po obouch stranách poctivost učinivše, jak by se páni orátorové i jich přední lidé chovati měli, nám zprávu dávali a také, aby jich pán mnoho z čeládky nebral, napomenuli. Což pak tak učinil a toliko z stavu panského a rytířského k té audiencí k císaři vzal. Ten present od stříbra jančaři před pokojem císaře v rukou, aby jej viděti mohl, drželi.

Tak my tehdy za těmito bašemi, orátorové napřed a my za nimi, skrze ty houfy, kudy bašové nás vedli, prostředkem sme šli a také všem po každé straně klobouky naše proti nim sňali a hlavu sklonivše, poctivost učinili, což zase nám od nich poctivost se stala. Když sme pak k pokojům sultána přišli, tu vyšel proti nám kapi-aga eunuchus, totiž valašenej nejvyšší komorník. Ten učiniv poctivost a přivítání, do velký síně neb palácu nás uvedl, kteráž všecka znamenitejmi persianskejmi čalouny a koberci, zlatem a stříbrem vytkávanými, obestřena byla. Tu opět bašové k sultánovi skrze ještě jeden pokoj šli a navrátivše se, pána našeho nejprv, zdali by co, tulich nebo nůž, u sebe měl, potom pana Peca se ptali. Když odpověděli, že toho ničehož nemají, ujali dva bašové pana orátora každej za jednu ruku (ten zajisté se obyčej u nich zachovává od toho času, jak nějaký Charvat vyžádal sobě audiencí a sultána Murata zamordoval a smrti Marka, despoty sirbského, pána svého, pomstil) a když jim komorníci dvéře pěknejmi čalouny, od zlata a drahého kamení vysazovanými, zastřený otevřeli, tu sou poklonu nízkou učinili a pan orátor, jako by na kolena kleknouti chtěl, tak se stavěl. Ale bašové jej z poručení sultána zdrželi a na zem dokleknouti nedali. Tu dragoman aneb tulmač, turecskej renegát, přiveden byl, který od pana orátora sultánovi v krátkých slovích promluvil. Nejprveji pozdravení od J. M. C. oznámil, potomně list, témuž sultánovi svědčící, políbiv jej, s poklonou odevzdal. Kterýžto list sultán Mehemetovi bašovi, jakožto kanclíři, podal, a kterak by se náš císař na zdraví měl, se otázal. Tu pan orátor na stranu poodstoupil. A za ním tím způsobem pan Pec od bašův veden byl a ruku sultánovi políbiv, též na stranu odstoupil. Potomně vždy po jednom, prvé, má-li kdo jakej tulich neb nůž, od komorníka přehledáni byvše (ale toho nic žádnej, vědouce o tom, že audiencí míti máme a jaký způsob jejich jest, sme neměli), do téhož pokoje od komorníkův sme vedeni byli a hned po políbení ruky každý zase zpátkem, kudy vešel, tu.dy od týchž komorníkův ven vyveden, a jinej, až do posledního, k políbení ruky veden byl. Ten pokoj, kde císař seděl, asi půl lokte od země zvejši, za ním a okolo něho přepěknými, zlatohlavými, drahým kamením a perlami krumplovanými polštáři obestřen anebo obložen, nemohu vypsati, neb nebylo možné jej tak na krátce spatřiti, neb sem více na obličej císaře nežli na okrasu pokohleděl. Toliko koulí několik v stropě viselo, a velmi se blyštěly; to nevím, zrcadla-li jsou byly, čili drahým kamením vysazovány.

Po té audiencí zase týmž způsobem sme se všickni do divanu navrátili. Tu bašové pány orátory oba k jídlu pozvali a v obzvláštním pokoji obědvali; pro ně stolček vyzdvihli a na stolicích seděli, ješto sice toho obyčeje nikda za stolem jídati a na stolicích sedati nemají. Nám také v síni otevřené, však na zemi, koberci pěkně prostřený, pankyt drželi. Prvé pak, nežli nám jísti dali, viděli sme, jak se císaři turecskému jísti dává. Předně přišlo okolo 200 češnekyrů totiž truksasů a tu od kuchyně až k pokoji sultána se řadem, jeden po druhým, postavili a nejprv všem poctivost náležitou skloněním hlavy učinili, všeckno téměř v jednostejných červenejčh, hedbávnejch sukních, na hlavách klobouky jančarům podobné, kromě že asi pídi nad samou hlavou zlatem krumplovány sou. Ti tedy češnekyrové, tak, jako by namalováni byli, jeden vedlé druhého hustě stáli, a když čas oběda bylo, tehdy kuchmistr od kuchaře mísu z porcilány a druhou mísou přikrytou vzal, tomu nejbližšímu od kuchyně ji podal, ten pak mísu do rukou vzal, hned ji druhému vedlé sebe podal, ten třetímu, třetí čtvrtému a tak dále, až i tomu přišla, který nejblíže pokoje císaře stál. Tu opět jiní komorníci stáli a jeden druhýmu ji podal, až právě na stůl císaře tím způsobem jídlo beze všech hluků a hřmotů převelmi rychle se vneslo. Když pak jídla císaři odnesli, zase, kudy přišli, tudy odešli, kromě, kteří nejposléze přišli, ti napřed odešli, a kteří nejblíže pokoje sultána stáli, ti nejposlézeji za jinejmi odcházeli. Však všickni bašům i jinejm Turkům, mimo ně jdouce, též jančarům nízkou poctivost hlav skloňováním učinili.

Tím také způsobem opět se jich mnoho řadem, až kde bašové a orátorové jísti měli, postavilo a rovně tak jeden druhému až na stůl dodávali. Nám okolo 60 krmí týmž způsobem na zem postavili, však ji koberci předně, potomně koží persianskou, pěknou, vyšívanou místo ubrusů přikryli. Jídla byla od slepic vařenejch, pečenejch, kaše z rejže, sladký sekaniny, skopový masa a pečeně, od bylin a salátů drobných, a z prosta, nám nezvyklejm nechutnejch. Lžíce malovaný, nožův žádnejch, vína žádnýho, kromě když kdo chtěl píti, chodil jeden, maje pod paždím nádobu rovně jako dudy nadmutý, z kůže perské, a stříbrný, pozlacený trubičky v ní : tu do koflíčků pozlacenejch těmi trubičkami vodu sladkou, z cukru a z citronu vařenou, jíž oni arabšerbet říkají, nalíval a podával; a mně se ta voda velmi dobře líbila.

Tu asi půl hodiny obědvavše, od stolu jsme vstali a present jisté osoby od jančarův vzavše, jej pryč nesli, jenž byl tento: medenice veliká, stříbrná a pozlacená, a umyvadlo v způsob šneka; druhé umyvadlo stříbrný a pozlacený, pěknejm, točenejm i vyrejvanejm dílem a medenice velký dvě, konvice co vodní, jabky zrnatejmi a kvítím ozdobené, stříbrný a pozlacený, a šmelcem ozdobený; dva velký knoflíky stříbrný, pozlacený, v způsobu tureckýho puntu; velký koflík s přikryvadlem, dvě konvice stříbrný, pozlacený, vše dílem mistrovským, dva velké, stříbrné, pozlacené svícny pěknejm dílem a dvě utěradla pozlacená, dva hrubý šály pozlacený, velká flaše pozlacená v způsob měsíce; od hodin: koule šestihranná, misterně řetízky okrášlená; ta se, když bily, misterně točila; hodiny co věže; když bily, tehdy turečtí tatrmánkové po paláci běhali a vykoukali; jiný velký hodiny vyrejvaný, bijící; veliký čtverhranatý hodiny mistrovský; když bijí, Turci ven vybíhají, na koních se honí, fechtují, a když přestanou bíti, zase se schovají; druhý hodiny: na nich vlk stojí a nese hus v hrdle; když bijí, utíká, za ním Turek s ručnicí vopravdovou, a když má polední hodina bíti, tehdy vystřelí k tomu vlku; čtverhranatý, velký, hladký hodiny, na nichž nejvýše Turek oči obrací, a když bijí, tehdy hlavou i ústy hejbá. To vše ten present sultánovi byl. Po tom panketu zase sme se do naší hospody tím způsobem, jak sme k audiencí jeli, navrátili.

Tyto osoby do Konstantinopole přijeli:

Pan Fridrich Krekvic, orátor.
Pan Andreas Hoffman.
Pan Georg Leopold von Landau.
Pan Kašpar Krekvic, pana orátora bratr.
Pan Albrecht von Thurn.
Pan Fridrich Malovec.
Pan Gebhart Welcer.
Pan Hons Fridrich von Oberheim.
Pan Kašpar von Hohenfürst.
Pan Hendrych Šveinic.
Pan Smil Zahrádecký.
Pan Franc Jurkovic.
Conradus Praetorius, doctor medicinae.
Pan Hons Pertolt.
Pan Hons Selcer.
Pan Hons Kappl von Burghauzen.
Pan Vilím Vratský.
Pan Hons Raichart von Štampach.
Pan Georg Raiter.
Ladislaus Mörthen, hofmistr, který se potom poturčil.
Bernard Schachner, štolmistr.
Johannes z Vinoře, capellan.
Gabriel Haan, secretarius.
Hans Khandlberger, untersekretari.
Eustachius von Pronkch,
Georg Lašota, dvořani panští
Wolf Adam,
Jan Malovec,
Max Raindler,
Zikmund Fink,
Melichar Krekvic, kamerdínrové.
Hans Bernard Perlinger,
Já Václav Vratislav,
Štefan Lan,
Baltazar von Kopet, komorní pacholata.
Kašpar Malík, tolmač.
Paul Kercemandt, kredencer.
Lukáš Meminger, einkaufer.
Hendrych Jon, zergärtner.
Šebestian Hausník, kellner.
Fridrich Seidl, apatykář,
Krištof Has, barvíř.
Blažej Cirenthaler, zlatník a hodinář.
Michal Fišer, malíř.
Krištof Varazda, uherský krejčí.
Hons Eder, stříbrník.
Daniel Rajský, kapelní služebník.
Krištof N., přední kuchař.
Lorenc Šmid, paštikář.
Hons Tynkl, Filip Pekstein, Jakub Brenk, kuchaři.
Izák Czoth, Hons Holpach, Hans Pokh, maštalíři.
Kylian Bernssekl, kovář.
Krištof Cikán, panský kočí.
Hans Bornamiša, Petr Webr, Januš Krabat, Hons Reich, kromě landkočí a jiný čeládky, která při vozích šla a zase se panem Pecem se zpátkem do Vídně navrátila.

Když sme pak zase do naší hospody se navrátili, tu sobě jedenkaždý svúj pokoj spravoval, poněvadž služebníci a čeládka pana Peca nám jich postoupila a na cestu z Konstantinopole do Vídně se strojila. Tu pobyvše ještě společně asi dvě neděle, pan Pec od bašův odpuštění vzal a rozžehnav se s námi, s velikou radostí z města vyjel, neb již poněkud zkoumal, že nějaká proměna se stane. A tak zůstav náš orátor s námi v Konstantinopoli, vždyckny freitafel držel, kdokoliv od předních křesťanův a Turkův chtěl, mohl tu zůstati a s pánem obědvati. Jakož téměř žádného dne nebylo, abychom hostí turecskejch neměli, od kterejch sme způsoby a obyčeje jejich spatřiti a na nich se vyptati mohli. Byl nám pak pro ochranu a bezpečnost od zběři turecské, aby nám žádnej neublížil, ani bez vůle a vědomí panského do domu nevešel, přidán jeden přední čauš ode dvora, člověk starej a zasloužilej, kteréhož pán stravou chovati a službu měsíčnou platiti i dvakráte do roka ošatiti musel. Ten měl tři služebníky, kteří nikda všickni neodcházeli, nýbrž maje on po levé straně brány domu našeho svůj lozument, při zemi a nad ním ta čeládka jeho, kdo semo tam chodí, na to pozor dávali, a kdo se jim nelíbil, do domu nepouštěli. Item témuž čaušovi za naši kvardii; kdybychom kde po městě neb ven z města jeti neb jíti chtěli, byli přidáni 4 přední jančaři, jimž také určitá věc za stravu se dávala, měsíčný plat a dvoje šaty do roka s svejmi stříbrnejmi trubičkami a holemi. Těm také, aby na to pozor dali, aby se žádnému z nás neublížilo, dostatečně od jejich jančaragy poručeno bylo. Turecskej sultán pak nám určitě každého dne stravu opatřovati a nám dodávati kázal, totiž čtvrt vola, dva skopce, šest slepic, jistou míru rejže, medu, cukru, obrokův pro koně, koření kuchyňského, soli, rozinků a vína ku pití; a jeden Turek, kterýmu Turci saka říkají, ten nám vodu k potřebě domovní v koženejch pytlích neb sumacích vozil, jemuž pán také stravu a službu roční dával. Tu nemajíce co jiného dělati, učili sme se muzice, někteří na loutnu inštrment, jiní z luku stříleli.

A chtějíce rádi pak ten přeznamenitej chrám svaté Sofie viděti, vzali sme s sebou, nás několik, jančara jednoho, abychom jej spatčili, do něhož však z vzláštního dobródiní a milosti, též skrze dary a přímluvu jančara sme byli puštěni. Kterýžto chrám byl vystaven od císaře Justiniana, 15. císaře vejchodního, a jej mnoho let pořád stavěli tak velice a nákladně; ale již Turci z něho svou mešitu aneb moškei udělali. Jest stavení vokrouhlé a převysoké, na způsob jako Pantheon v Římě, který vystavěl Agrippa a nejničky se jmenuje La Rotonda, ale mnohejm vyšší a širší. Má v prostředku velmi vysoké klenutí a sklep okrouhlý, do něhož samým dýmníkem světlo vchází, pavlače přepěkné, troje, jedny nad druhejmy, znamenitejmi columnami aneb sloupy mramorovými, divnými barvami vokrášlený a tak široký sou, že dva muži sotva je objíti mohou. Lamp pak ustavičně hoří mnoho tisíc a summou nic pěknějšího sem od chrámů nikdá neviděl. Praví, že ten chrám za křesfanův byl daleko větší a mnohejmi přídavky rozšířenější, kterýžto dávno k zboření přišly; toliko sám kůr a prostřední kus chrámu pozůstal. Ku podobenství tohoto chrámu téměř všickni chrámové turečští vystaveni sou. V témž kostele ještě jest obraz blahoslavcné Trojice svaté v stropě, blízko kde císařské oratorium jest, a la moseika malovaný a kameníčkem vysazovaný, kterýž Turci nechávají v svým způsobu a toho malování nezamazali, toliko voči vybodli a sultán Selim tomu jednomu obrazu, šipkou nahoru střeliv, ruku prostřelil, kterážto šipka podnes v stropě vězí. Podlé téhož chrámu sou pohřby turecskejch císařův, některejch jejich žen a dětí zaškrcených. Sou vokrouhlý co nějaký kapličky, všechno volověným plechem pobitý; každá truhla sultánův i sultánek jest šamlatem drahým a pěkným přikryta a na vrchu zlatohlavem přistřena. V hlavách postaven u každý truhly tulbant aneb turecký klobouk z velmi pěkného subtilného plátna udělaný a složený, kterýž ti živí na hlavě prvé nosili, s velmi pěknou kytkou čapatkového peří. Za hlavami, u každé truhly, dvě voskový svíce na svícních postaveny, rovně co okrouhlé a špičaté pyramides, kteréž však rozsvícené nebyly. U truhly sultána Soleimana po straně byla pěkná, drahým kamením okrášlená šavle, luk a toul k vyznamenání toho, že život svůj na vojně dokonal. V těch zunách neb kaplách sou ustavičně, ve dne i v noci, několik talismanlarů a hodzialarů (jsou řeholí turecskejch kněží) nařízeni, kteříž by vedlé turecského obyčeje s rozestřenými nohama na zemi sedíce, modlitbu za tělo mrtvý v těch zunách říkali a žalostivé a plačtivé písně zpívali. Jest se jistě na to milo podívati, jaký přemistrovský chrám i okolo něho ty kaply vystavené sou. Okolo, kudy se tam chodí, několik placů jest a v každém přepěkná mramorová kašna: v nich be Turci, dříve nežli do chrámu jdou, vedlé způsobu svého očišťují. Netoliko pak ten samej chrám, ale skrze ouplatky a peníze téměř všeckny jejich moškee sme spatřili, kteréž všechny v způsob toho kostela okrouhle stavtné jsou, velmi pěknejmi, mramorovejmi sloupy okrášlené a jistě člověku prvé toho ničehéhož nevědomýmu k velikému podivení.

Tu sme také jejich imarety nebo špitály shlídli, jejich lázně, i v nich se myli. Neb Turci, ačkolivěk si stavení hrubě neváží, však přední lidé na kostely, lázně, špitály, hospody velmi nakládají a znamenitě, ku podivu pěkně je stavěti dávají. Co se pak jinejch obecnejch domů dotejče, také sme se po městě do vole natoulali a krásy stavení darmo v městě hledali, rovně jako ulicí, poněvadž svou těsností všecknu veselost odnímají. Na mnoha místech ještě se nacházejí nematní ostatkové starejch stavení, ale ne tak mnoho, aby se nebylo více tomu diviti, že z tak velikého počtu z samého Říma (jak se o tom čte) od samého Konstantina tam přenesených více jich nepozůstává. Jest ještě tam plac starého hippodromu, kdež někdy koně tumlovali a v závod pouštěli, na němž se dva mědění hadové spatřují. Jest i jeden kamenný sloup zespod čtverhranný a široký, k vrchu špičatý; jsou i jiní dva sloupové připamatování hodni: jeden naproti karavanseraji, kdež sme dům svůj neb hospodu měli, druhý na rynku, kterémuž Turci auratbasar, to jest rynk neb trh ženský říkají. Na tom sloupě od spodku až do vrchu spatřuje se vyrytá historie vojenskýho tažení císaře Arkadia, kterýž jej vyzdvihnouti a svrchu na něm obraz svůj postaviti dal. Ten sloup spíše šnekem nežli sloupem nazván býti může pro udělané v něm stupně aneb schody, po nichž se u vnitřku až k vrchu jíti může. Druhý pak sloup, který proti hospodě naší stojí, totiž domu legátův aneb orátorův našeho císaře, ten prý kromě paty aneb spodku a makovice udělán jest z osmi celistvých kamenů červeného mramoru tak mistrovsky a subtilně spojených, že se toliko samý jeden kámen zdá, jakož pak lid obecný za jiné nemá. Nebo kdež se kámen s kamenem skládá a spojuje, tu jest upovíjený věncem bobkvým okolo celýho sloupu, jímžto spojení kamenův hledícím na něj po spodu se zakrejvá. Ten sloup častým zemětřesením zviklaný a nedávno ohněm opálený na mnoha místech má díry a škuliny, a aby neupadl, mnohými železnými obruči a zděřmi stažen a jako opásán jest. Na tom sloupě, jakž rozprávějí, někdy stál obraz Apollinův, potom císaře Konstantina a naposledy císaře Theodosia staršího, ale ty všeckny prudcí větrové, poněvadž jest velmi vysoký, aneb zemětřesení dolů smetala.

Viděli sme také v Konstantinopoli rozličného přirození a způsobu divoké zvířata, ostrovidy, divoké kočky, rysy, hyeny, levharty, nedvědy, lvy tak pitomé a okrocené, že je po městě na řetězích a provazích vodí, rozličné zeměplazy prvé nevídané, rozmanité ptáky, všelijaké hry kejklířské s vosly, s koňmi, kozly a rozličnejmi zvířaty, které se na tom hippodromu, placu, jemuž Turci Almaidan říkají, každodenně provozují. Tu sou šermy, tu z luku střílení, tu sou obzvláštní zápasníci, nazí, jen toliko kalihoty kožené, volejem napuštěné majíce, aby se jich žádný chytiti a je dobře ujíti nemohl; tu pobízejí v zápas a sami mezi sebou spolu, kdo jim některou aspru dá, zápasí a kratochvílí.

Tu také sem viděl pobožnost turecskou, nebo nějaký křesťan, chudej Řek, přinesl na týž plac v kleci koliks stehlíků. Tu přišel nábožnej Turek, koupil je, a vyňav jednoho, divně vzhůru i dolů okolo sebe hleděl a něco říkal a brebtal. Potomně postaviv ptáka na dlaň ruky Allaha! zkřikl a jej pustil, a tak do posledního, o tom smýšleje, že velikou poctu Bohu a Mehemetovi učinil, že ty ptáky vysvobodil, a za to že jistý odplaty očekávati má. Též sem ptáčky tam viděl zelené, tak vyučené, že se dobře na hony vábí : kdokoliv ruku nahoru zvedne, tehdy přiletí, a má-li aspru v ruce, ji nosem vezme a svému pánu donese, kterýž mu za tu aspru zrníčko jakési neb semínko dá a do klece vundá. A tak jednoho po druhejm, kterýchžto ptáků do 15 měl, z klece vypouští a my také mnoho asper, dávajíce jim, jsme probláznili a prodaremkovali. Tak také daremníci rovně jako u nás lid o peníze zahálkami přivozují a připravují. Na témž placu převelikém, dokud pokoj mezi pánem naším a sultánem byl, každej pátek, jejž oni za neděli světí, když toliko pěkný čas byl, sjelo se mladejch jonákův Turkův a dvořákův okolo osmi neb devíti set a jeden každej co nejpěkněji přistrojenej, sukni nebo podolek do kalihot dlouhejch aksamitovejch nebo šarlatovejch, do kůtků dlouhejch, zahrnutej, s pěknými šavlemi, rystunky a sedly a nade všeckno přenadmíru pěknejmi koňmi, na kterýchž jeli i několik za sebou na povodě vedli, majíce každej v rukou dlouhou, mužského palce ztloušti hůlku, půldruhého sáhu zdýli, co dardu a malej háček dřevěnej při sedle. Tu když se tak všickni sjeli, tehdy se na dvě strany placu rozdělili, a jako se u nás mezi pacholaty pěšky hra, jíž ritršpíl říkají, hrává a běhá, tak oni na koních proti sobě vyjížděli a těmi hůlkami jeden po druhým házeli: jestli kdo neopatrně dál, nežli by náleželo, vjel, jej zajali a na stranu postavili. Když pak každej tu hůlku vyhodil, tehdy těmi háčky dřevěnejmi je od země dosahovali, někteří v plném běhu od země je brali, jiní skočíce s koně dolů, svou čerstvost okazovali a nevstoupivše do třmenů, do sedla na kůň bez pomoci vskočili. Jiný pak, když po něm tři čtyři tyčky hodili, někdy jednu, někdy dvě v plném běhu do ruky chytil a obrátiv se v okamžení, ty, kteří ho prve honili, on zase je honil a svejmi hůlkami ve hřbet trefoval. To proto také házení mají, aby proti nepříteli dardami mistrně na vojnách házeti uměli; a jest se jistě jejich veliké čerstvosti podiviti, neb tu každej, poněvadž se na tisíce lidu mužského i ženského pohlaví, též předních bašův fraucimor v domích dívá, rekovství dokázati a svou čerstvost ukázati hleděl. Tu jest viděti ty nejpěknější koně, poněvadž tu štolmistrové téměř všech bašův, bekův a jinejch znamenitejch oficírův s jejich hlavními koňmi přijedou, po 10, patnácti i víceji, na povodě, pěkně koberci perskejmi přikrytými; je na straně maštalíři drží, a když se jeden umorduje, hned na jiného, až se tak všickni utejrají, přesedne. Mezi jinejmi byl nějakej mladej jonák a libej, kterej jednoho bašete ženě (jiní pravili ceři) frejoval. Ten měl převelice pěknejch šest koní, že již nic pěknějšího býti nemohlo, tak rychlejch, že žádnej na něm v závod vyhráti nemohl, rystunky na nich všeckno od zlata a drahýho kamení; k tomu tak čerstvej, že s koně dolů, jako by sletěl, skočil a vezma tyčku, jako by nikda na zemi nebyl, do sedla dosedl a za jinejmi nejinak nežli jako pták hnal a od nich zas jeho žádnej dohoniti nemohl. K tomu byl tak spěšnej k chytání a přejímání těch tyček, že věc k víře nepodobná; také ode všech vždyckny chválu zejskal. Po něm byl mouřenín nebo Arab, jednoho bašete komorník. Ten také velkou čerstvost ukazoval, ale však prvnímu roven nebyl a také tak rychlejch koní neměl. Když pak okolo dvou, tří hodin pohráli, koně utejrali a se do vole naběhali, tu se, kolik jich zajato, vyčítalo a nějaká pokuta na ten houf, kterej prohrál, se uložila a dank od fraucimoru, mahraman, jenž jest plena zlatem vyšívaná, kdo se nejlépe choval, neb luk a střely aneb něco jiného se darovalo. A tak zase všickni se pokojně rozjeli. To jest jinačejší kratochvíl rytířská nežli u nás, nebo když my se dobří přátelé shledáme, jinýho nic před sebe nebereme nežli že jeden druhého nesmírně pitím a žraním nutíme a užereme, a spadne-li, jsa ožralý, s schodů, nad tím, že jsme ho tak spravili, obzvláštní potěšení máme a tomu se smějeme. Nechce-li jeden druhýmu splniti, hned vády, hned pobízení, rvačky a jiné neřády proti Pánu Bohu, z čehož potom soudy a zanepráždnění pocházejí. Ale dosti již o tom - naprav nás Pán Bůh.

Také sme s jančarem do císaře turecskýho marštaly připuštěni byli a na ty přepěkné koně s potěšením se dívali. Sou pak několikeré marštale, v jedněch - pro samého sultána - koni hlavní, v jiných kleprlíci, šlapáci, kočární, mezci, dromedáři a nejposléz hřebci, kteréž z Barbarie a Arabie každoročně císaři přivozují. Ti mají hřívu i ocas oholený a jako nějací jelínci subtilný, kterýž časem svým do vobor a na pastvu dávají a je, by zase obrostli, nějakou mastí maží, neb jim potom pěkná, subtilní hříva naroste. Ty na stání a k jízdě dřív čtyr let neberou a tím trvanlivé koně mívají, že je tak v mladosti nezmohou a nezhuntují jako my v Čechách. Potom sme do lusthauzu a zahrad císařských šli, však v jistejch hodinách, aby tam žádnej nebyl. Tu sme ty rozkošné zahrady a rozmanité kvítí, vobory; trávníky, převeselé oudolí, rozkošné potůčky živě tekoucí, hájíčků množství viděli, ne tak od lidí uměle zdělaných, jako od přirození samorostlých. Tu jsou někdy bydlely bohyně, tu sídla svá měly Musy, tu sobě učení lidé místa k přemyšlování v soukromí obírali. A tak na všechno se dobře podívavše a kvítí přemnoho natrhavše, srdečně toho, že to přepěkné město i ta všechna krajina přerozkošná v moci turecské zůstávati má, litovali. Dále sme viděli saraj jančarův, kdež oni svá obydlí mají a velmi čistotně se chovají, majíce své ručnice, šavle a sekery pěkně vypulírované a v soukenných überšadích zavinuté. V tom place cvičí se ti ačam-oglani všelijakým krygsmanským věcem. Jest pak dotčený saraj nedaleko od prvního mešitu turecskýho v Konstantinopoli, ktcrýž sultán Mehemet po dobytí města vystavěti dal na tom místě, kdež předtím byl křes|anský kostel svatých apoštolův. Já pak za to mám, že to stavení pro jančaře bylo od sultána turecskýho rovně na tom místě, kdež prvé za starodávna bejvala císařská kvardie, založeno, nebo i položení toho místa velmi příIežité jest k tomu, aby se na něm varty držely, jakož vědí ti; kteříž v městě Konstantinopoli byli a je spatřili.

Sou také v témž městě veliké zahrady zdmi obehnané, na kteréžto obyčejně kočky vskakují a se shromažďují, očekávajíce v jistejch hodinách, aby jim Turci tudy jdoucí almužnu, pokrmy a potravu jejich dávali, nebo v jistejch kuchyňkách se obzvláštní pokrmy od drštěk, plic, jater a kousků masa vaří a pekou a potomně ve čbeřích dva po městě nosí a Kedi et, kedi et, totiž: Kočičkám maso nebo potravu, křičí. Item nosí na ramenou kuchtík mnoho rožníčkův, na nichž pečené kousky masa, jater, slezin nastrčeno, a křičí, volá: Tiupek et, to jest: Psům maso, za nímž kopa, půl druhý psů chodí a na službu mu hledí. Tu Turci kupují a psům rozhazují, též kočkám na ty zdi házejí, nebo ti Turci pověrní a barbarští domnívají se, že obvzláštní milost u boha sobě zasluhují, když také nerozumným hovadům, totiž kočkám, psům, rybám, ptákům a jinejm živočichům almužny dávají. A protož za veliký hřích mají polapeného ptáka zabíti a snísti, nýbrž, jak sem toho nahoře dotekl, raději je penězi svými vykoupí a zase v předešlou svobodu, aby pryč uletěti mohli, vypouštějí. Házejí také rybám chléb do vody k jejich požívání; obyčej mají psům a kočkám, kteréž se každodenně na ulicích v jistém místě v určitý čas v houfích ssedávají, chléb, maso a jiné potravy rozdávati; a kočky jejich na zdech týchž zahrad, o nichž tuto mluvím, v hodinu Kusluku, jenž jest čas prostřední mezi vejchodem sluncem a polednem (u nás slove Nona aneb čas snídaní a po druhé v hodinu Ikindi, jenž jest u nás o nešpořích aneb o svačinách, svůj pozor mají a k tomu se shledávají; naschvále sme tam chodili a to spatřili a jejich zpěvu mrňaus revaus poslouchali a s smíchem velkým se na to, jak ony z těch domů vybíhají a se shromaždují, dívali a několikráte svýma očima na to hleděli, kterak turecské ženy a babičky, koupíc na rožníčku od těch kuchtíků aneb z obvzláštních obecných kuchyní, kteréž nedaleko od toho místa sou, kousky masa a vstrčíc na dlouhou žerd aneb kůl, těm kočkám na dotčených zdech podávali, brebcíce podlé toho nevím jaké turecské modlitby. Item nosí také syrové kousky masa na rožních, kteréž Turci koupivše, luňákům vzhůru házejí, kteří v nesčíslném počtu nad městem lítají. A žádnýmu jich stříleti a ubližovati nedají, pravíce, že jest to svatej pták, neb při času Mahometa, jejich proroka, když chrám v Medině městě stavěti začal, tehdy ti luňáci, čeho se nedostávalo k stavení, jako písek, kamení, vápno, vodu, dodávali a věrně jejich Mahometu stavěti pomáhali. Těm tehda, koupíce těch kousků masa, zhůru házejí, oni v houfích se sletí a tak nohami chytají. My také z kratochvíle sme jim to maso kupovali a tak rozhazovali, a jak jeden přes druhého to lapal a chytal, se dívali.

Sou také v Konstantinopoli jisté osoby nařízený, který pro odplatu boží všudy po městě v kožených sumacích čerstvou vodu studničnou nosí, majíce v těch sumacích rovně jako v dudách trubičky; z nich do koflíků cínovejch nalejvají, a kdokoliv napíti se žádá, Turek, křesťan, žid, píti dávají; a to mnozí v testamentu a kšaftu nařizují a platy těm služebníkům odkazují.

Chodí také po městě velmi mnoho slepejch řadem, jeden po druhém, někdy po desíti, dvanácti a patnácti, a ten vůdce jejich přední, kterej je od jednoho domu k druhýmu vodí a almužny béře, nebo málo vidí, aneb na jedno oko slepý. Také almužny žádnej neodpoví, nebo je za svaté lidi mají, pravíce, že jsou v Meše byli nejsvětější hrob jejich proroka spatřili a jej navštívili. Z té tehdy příčiny, poněvadž sobě nic víceji na tom světě nežádají, aby již na marné věci nehleděli, sami dobrovolně železo horké rozpálí a vypijíce nějakej prášek, nad tím tak dlouho oči drží, až jim dokonce vytekou. Ti, praví, za to že budou hrubí u Mahometa proroka a jinejm Turkům také snadnej přístup učiniti mohou.

Mají také prostí Turci mnoho pověrků, mezi jinejmi i tento sme viděli: kde kterej z nich papír na zemi uhlídal, hned jej s uctivostí zdvihl a do škuliny vstrčil, rovně jako u nás, když chléb na zemi leží, jej mnozí políbí, a aby po něm nešlapali, na stranu odloží. Když sme se pak na příčiny té vážnosti k papíru a schování jeho ptali, pravili nám naši jančaři, že Turci papír u veliké vážnosti a poctivosti mají, protože se na něm jméno boží píše: a protož nejmenší škartičku na zemi ležeti nedopouštějí, neb v čas posledního soudu, když Mahomet vriásledovníků svejch Musulmanův povolá z těch míst do nebe, v nichž pro hříchy, kterých se zde dopustili, pokuty nesou, aby je věčného blahoslavenství účasné učinil (jinou cestou nelze k němu přijíti nežli přes veliký, železný rošt ohněm rozpálený, přes nějž každý bosýma nohama jíti musí), tu hned veliký div se stane, nebo všeliký ten papír, kterýž tak skrze ně od pohany zachován byl, nenadále se tu kdes vezme a pod nohy jejich podestře, pomoc jim čině, aby žádné bolesti ani škody od ohnivého železa nepocejtili; taková jim odplata bude za to, že papíru poctivost učinili. Protož nám též za zlé měli, vidouce, an čeládka papíru k nejmrzutější a nejpotupnější potřebě užívala; abychom toho se činiti varovali, prosili. K tomu ještě Turci ani květu růžovému na zemi ležeti nedají, protože, jakož někdy staří pohané růži skrze Venuši pošlou bejti pravili, tak tito pověrčiví lidé na to se dali namluviti a věří, že z potu Mahometa vyrostla. Ale již přestanu,.abych se daremnými takovými klevetami zbytečně nezaneprazdňoval.

A tak spatřivše všeckno, co v městě k spatření bylo, jednoho času vyprosili sme se někteří dvořani panští, abychom mohli přes rameno morské do Galaty města, v němž na větším díle křesťané, Řekové, Vlaši a jiní rozliční kupci, bydlí, se plaviti. V tom městě také nunciusové nebo legátové krále franckého, krále englického, posel benátský, raguzejský a jiní křesťanští poslové svý hospody a obydlí mají. Já také nechtě poslední býti, také sem se s nimi vyprosil, a pan orátor jim, aby na mne pozor dali, poněvadž sem mezi všemi nejmladší byl, přikázal, nebo pacholata tam v velikým nebezpečenství zůstávají. Přeplavivše se nejprv přes to rameno morské, rozmanité ryby sme plavati viděli, a když sme do města přišli, majíce s sebou dva jančary, do domu nějakého Hanslonka Němce, zlatníka, kterej se tam osadil a sultánkám svým řemeslem posluhoval, sme přišli, kterýžto nás vděčně přijal a rád viděl. I měl jest řeckou konkubinu, kuchařku velmi pěknou; nebo tam bez jistého turecského dovolení a záplaty zjevně žádné chovati nesmí, nýbrž aby mu dovoleno bylo podlé turecského způsobu ji chovati a za ženu vzíti, to při jejich kadim aneb císařském rychtáři vyhledávati a dobře zaplatiti musí. Ten přijda s tou osobou před něho, jméno svý a její oznámí a před tím kadim, co jí věna dáti chce, kdyby ji od sebe propustiti měl, a co ona k němu přinese od svršků a nábytkův, oznámiti musí. To vše týž kadi zapsati do kněh poručí a tak, když on jí víceji míti a s ní bydleti nechce, dá jí věno jmenované a její svršky a nábytky a ona s tím pryč vandrovati musí a sobě jiného a on jinou vzíti tím způsobem může; leč by dítky spolu měli, ty on chovati a opatrovati povinen jest. Ten tehdy ihned pro všelijaké dobré, mořské ryby na trh poslal, a aby nám krmičky dobré přistrojila, poručil, neb také jinou ženu, která jídla strojila, měl. Tak ony nám v brzkém čase znamenité, dobré krmě přistrojily, od austrií, kapilongi, kapirotundi a všelijakých morských mušlí k jídlu přechutných připravili, od citronů, pomogranů, pomorančí, ohvů, salátů hojnost nám dávali, neb tam to vše za laciné peníze co u nás prostá jablka se koupiti může, nade všecko pak jiné znamenité řecké víno červené. A choval nás jistě dobře, takže všickni tím vínem se podroušili, i naši jančaři. Já pak, ač sem ho ponejprv píti nechtěl, však slyše o něm takovou chválu, že sou jak živi lepšího vína nepili, také všetýčka namluviti sem se dal a dva koflíky, každej asi v půl žejdlíka, s velikou chutí vypil, což sem ho potom jako pes sádla zažil. Nebo když toho čas ukazoval, rozžehnavše se s tak vlídným hospodářem a poděkovavše mu, aby zase do našeho domu přišel, prosíce, na moře sme vsedli. Tak já, jak se na moře dostanu, tu se se mnou hlava točí, že nevím hned, kde sem se poděl; nebo jedno to silné víno mne rozcházelo, druhé větrové ještě víceji hlavu rozfoukali, že když na břeh vystupovali, já na nohách státi nemohl, nýbrž mne jančaři vésti skrze ouzké uličky, kde by mnoho lidu nebylo, musili. Že pak nikudy do našeho domu; aby se spatřiti nemohlo, jíti se nemůže, tak pan orátor z okna mne opilého vésti uhlídal a náramně, převelice se rozhněval a mne i tu hned mrskati dáti chtěl; ale vida, že nic o sobě nevím, do rána toho odložil a svejm dvořákům tuze domlouval, že jsou na mne lepší pozor neměli, což oni, že bych jen koflík vína vypil, prayili a mu vymlouvali. Na ráno, než den byl, procítiv, od svých spolutovaryšův o svým dobrým chování i o hněvu pána svýho sem přezvěděl a s velikým strachem vstav, všeckno v pokojích panských vyklízel, zametl a pilně na službu hleděl, chtě nějaké milosti užíti, a dvořanův za přímluvu žádal. Když pán vstáti měl, zazvonil, já hned před jinejmi ku pánu běžel, s šlofpelcem očekával, sám se prvý utekl, pánu k nohám padl, za milost, co sem v čem prohřešil, poníženě žádaje. Ale pán s velikým hněvem mně to předkládal, kterak sem jemu od svých pánův strejcův byl poručen, aby na mne pozor dobrý dal, ted pak já, vyprosiv se, abych město Galatu spatřil, tak nevážně, lehkomyslně se užral, an nad tím Turci potěšení a on žalost a hněv míti musil, předkládaje mně, v jakém nebezpečenství postaven sem byl, kdyby samé ochrany boží nebylo: že ti jistí jančaři jakožto člověka mladého zavésti mne a prodati mohli; kterak by on potomně těžce odpovídati musel; nepočav já na světě bejti, to se již užírati učím, že by to Bůh trestal, kdyby on mně to přehlédnouti a odpustiti chtěl; protož ku příkladu jinejm že náležitě ztrestán býti mám. Tu hned pro hofmistra (s kterým sem se na to neštěstí asi týden před tím svadil) poslal, a aby mně karváčem 50 ran dobrejch dal, poručil, což já, nohy mu líbaje, pro Boha, aby mi to odpustil anebo něco ran ulevil, sém prosil. Hofmistr, maje se přimlouvati, ještě pána poštval, bude-li se to takóvejm mladejm lekrům trpěti, že to nikda přestati by nechtěli; a tak sekretář předce uprosil, že mně 40 ran se dáti má. Tu tovaryši moji před pánem mně posloužiti a natáhnouti museli: tak týž hofmistr těch 40 ran mně s dostatkem dal a se nade mnou pomstil. Já pak všecken krví zalitej asi dvě neděle sem ležeti musel, neb sem všecken otekl a barvíř mně hojiti musel, čehož potomně sám pán, slyše, že takovou bolest mám, litoval, a že na 20 ranách přestáno býti mohlo, jiným pravil. Tak mě to víno od té doby přesedlo, že sem po ta všecka léta velmi skrovně vína požíval a hned ho píti nechtěl, nýbrž s turecským šerbetem sem za vděk přijal.

Některého času pan orátor, aby spatřil některé ostrovy okolo Konstantinopole, na projíždku po moři se vypravil a šíf najal, a nejprveji k Pontu, kterýž Turci Kara dengis, to jest Černé moře, jmenují, jel. Ten se pouští ouzkejm hrdlem do Bosphoru turecského a mnohými oklikami točí se okolo předhoří a s plavbou jednoho dne do Konstantinopole přichází a tam téměř spodními tísněmi vyniká v Propontidem. V prostřed toho místa, kadyž do Bosphoru vtéká, stojí veliký kámen s sloupem, na jehožto spodku jméno jednoho Římana latinskými slovy aneb literami napsáno. Odtud nedaleko na břehu europském stojí vysoká věže, na ní světlo plavícím se v noci svítí, kterou vůbec Pharum jmenují. Nedaleko od toho místa vpadá do moře neveliký potůček, v němž se sbírají kamínky calcedonův a sardonychinův; od toho místa málo koliks mílí ukazovali nám to ouzké moře, a přes něž Darius, král perský, vojska svá proti europským Scytům přepravil; ale uprostřed téměř těch obouch klauz mořských stojí dva zámkové, jeden jest v Europě a druhý právě naproti v Asii. Z těch tento ještě před dobytím Konstantinopole Turci v své moci měli, onen pak, na kterém sme my v Černé věži více nežli dvě létě v těžkém vězení seděli, vystavil sultán Mehemet nehrubě dávno, nežli Konstantinopole oblehl, a sám tu v té jedné věži pokojíky a lozument mramorem pěkně podlážděnej udělati dal a se tu zdržoval, až města Konstantinopole dobyl. Nyní ještě Turci tu pevnost, poněvadž v ní pevné věže vystavené sou a vůkol městečka valy a příkopy hluboké okolo něho sou, místo žaláře znamenitějších vězňův užívají, kteréhož já smutný také bídně zakusiti sem musel. A jest vězení dobře opatřené strážnejmi, kteříž okolo té pevnosti v městečku bydlí a ustavičně do 24 osob pořád den a noc vartují a vězňův hlídají, na vojnu táhnouti nemají, též sou osvobozeni, rovně jako manové hradu Karlštejnu, aby tý pevnosti a vězňův opatrovali. Protož leč samejm způsobem božím, jináč žádnej odtud do smrti nevyjde ani nevycházel, ani pamětníci sou, aby se kdo z tý Černý věže dobyl, kromě za našeho času, o čémž na svém místě oznámeno bude.

Také potomně, kdy se nám koliv líbilo, na procházky do těch přepěknejch lusthauzů a zahrad řeckejch i turecskejch sme jezdívali, všelijaké kratochvíle provozovali a co srdce žádalo, vše za peníze dostávati mohli. Sami sme sobě austrie, všelijaké mušle z moře vytahovali a strojiti dali, na těch ostrovích ptáky vodní i rozmanité též králíčky, jichž tam v jednom ostrově veliká hojnost jest, stříleli a summou královský kratochvíle a všeho bez nedostatku sme vesele asi za rok užívali takže nám domů se nechtělo, nýbrž abychom takovýho veselího, bez starosti bydla do smrti užíti mohli, sobě sme vinšovali.

Jednoho času přihodilo se v Galatě, městě proti Konstantinopoli, že jednoho předního kupce řeckýho syn, mládenec postavy krásné, ženiti se chtěl a oblíbil sobě druhého řeckýho kupce ceru, pannu okolo 16 let, nad míru krásnou, a jednav o to s rodiči i přátely jejími, dobrou odpověď dostal a den mu k svatebnímu veselí jměnován byl. Tak ten jistý mládenec, aby tím lépeji přátely své uctíti mohl, do Kandie pro ta nejlepší sladká vína sám na šífu se vypravil a rozžehnav se s rodiči a zvláště s pannou, svou cestou jel. I měli řečtí křesťané nějakou slavnost světiti, pročež vedlé způsobův předešlejch jejich ženy do svejch lázní mejti se šly, mezi nimižto ta nevěsta také šla. I věděti sluší, že ženy turecské čckny, když koliv na ulici jdou, zakuklené sou, kromě před očima asi dvou prstův zšíři roušku černou anebo poučník mají, tak aby ony každého poznati mohly a je ačkoliv šatův jako Turkyně užívají, však tváře nemají zakuklené, nýbrž jenom přes hlavu pěknou subtilnou plenu vezmou, že je každý v tváři viděti může. Ta tehdy pěkná panna, jdouc s jinejmi do lázně, nemyslíc na nic, tváři sobě nezahradila, nýbrž jako děvčisko sem i tam zevlovala. Toť nenadále ode dvora sultánova jeden nejpřednější čauš s velikým houfem služebnejch do svejch zahrad, jichž několik při moři přerozkošnejch měl, jede. Ten jakž spatřil tu nevěstu, s velkejm podivením kráse její se divil a hlasem vzkřikl: "Hai, hai, preruzel kisi, hai, hai - Ach, ach, přepěknější, krásnější panny!" Vtom s koně skočil, jí ruky podal, a kde by šla a čí jest cera, se ptal. Ona viděvši tak vzácnýho Turka a k tomu starého neb mu okolo 80 let bylo, zapejřivši se lekla a mezi jiné ženy prchla a nic mu neodpověděla. Ale jiné ženy s uctivostí, že by do lázně šly a toto že nevěsta jest a čí by byla cera, mu oznámily, kterýžto, aby ještě dobře na ni pohleděti mohl, že ji doprovoditi chce, pravil, čehož ony jemu zabrániti nemohly. Tak on vždy vedlé jda, na ni patřil, čím dál víceji v milosti její se zapaloval, až právě k lázni, a tu jí řekl: "Allah, sakla senibenum džanum - Ochraňuj tebe Bůh, má duše", a vsed na kůň svůj, cestou odjel. Na ráno ihned s velikým komonstvem přátel k otci té panny jel, aby mu ceru svou za ženu dal, že ji bohatejm věnem obdařiti a rodičům dobře učiniti chce, žádal. Což když otec její se toho velice ulekl, a jak samo v sobě bylo, že již zamluvena a den k veselí jmenován jest, oznámil, prose ho poníženě, aby mu v tom za zlé neměl, také že on, člověk sprostej, s tak znamenitejm pánem se spřízniti a jemu ceru svou za ženu dáti hoden není, dal na to odpověd: "Její nesmírná krása ale toho jest hodna, aby netoliko ode mne, ale od samého císaře milována byla; protož tě žádám, dej mně ceru svou." Když on pak se vždy vymlouval, že již ji jinýmu dal a vedlé způsobu křesťanského jináč býti nemůže, řekl zase: "Nu, zvím já, může-li bejt jináčeji, čili nemůže." A tak hned od něho ke dvoru jel a u sultána, aby mohl sobě křesťanku jednu vzíti, jest objednal, otce a máteř do vězení vsaditi a pannu dobře vartovati v domě jejím poručil. Zatím pozvav přátel, hody svatební strojil a drahně tureckejch žen k ní domů se znamenitejmi šatmi a okrasami ženskejmi poslal, který jí tak mnoho předkládali, až ji k tomu, že jeho bejti chce, namluvili. Tu otec i máteř z vězení sou puštěni. Jest pak mezi Turky takový způsob: když se kterej mládenec ženiti chce, tehdy musí se víceji skrze zprávu žen, přítelkyní svejch, ženiti nežli očitě; neb ony mu povědí, kde krásná a pěkná panna a bohatá jest, a on ji spatřiti, ani do domu otce jejího jíti, ani zjevně porozprávěti nesmí, jináčeji, kdyby mládenec pannu v tváři dříve, nežli jeho bude, uhlídal, za hřích prvnější Turci pokládali; ale již jim i to ovšednělo, nebo jančaři pravili, že žádná panna turecská toho nevytrpí, aby se neměla svýmu milýmu okázati aneb s ním mluviti, nemůž-li zjevně, ale tejně. Obyčejně pak při domích k moři zahrady mají a v nich povýšené pavlače, na nichž ženy svý roušky a pleny sušívají. Tu nemá-li v domě takové příležitosti, ale do domu jiné své přítelkyně jde, a majíc srozumění s svým milým neb s jeho přítelkyněmi, kde čekati má, poví; na tu pavláčku ona co bohyně ustrojená vejde a na očito nějaké roušky suší, k tomu zpívá, jako by o něm nic nevěděla, tak se staví, a jak rozumí, že by se mládencům zalíbila, ničehož, což by k podpalu milosti bylo, nezanechá. Tu když mu se zlíbí, dá s rodiči a přátely o ni jednati, jestliže mu ji chtějí dáti. Tehdy jistý den se obere a věno, co jí věnuje, i jaké věci jí daruje, též mnoho-li ona k němu přinese, před kadim jejich se poznamenává. Když pak den k veselí přijde, tehdy on napřed pro její svršky a nábytky, jak která bohatá jest, množství velbloudů a mezků, vše koberci přikrytejch, pošle a tu se na ně, co ona k němu přinese, naláduje a naloží a pěknými koberci na větším díle (co bohatějšího v truhlách černých aneb červenejch) přistřeno se nese. Když pak již vše pohotově, tehdy on svejm přátelům mužského pohlaví v jiným některém domě a v svým vlastním neb otce svého domě ženám hody strojí. Po snídaní tu ženich s přátely na koně a fraucimor na vozy vsedají a pro nevěstu pěknej mimochodník barvený, s pěknejm rystunkem a sedlem, jak čí možnost, hříva zlatem spletená, od jednoho mládence veden a 4 jiní nebesa pěkná, krumplovaná nesou (bohatější všeckno k tomu eunuchů užívají) a pěkným pořádkem pro nevěstu se jede. Tu ženich přijeda s trubači, bubeníky a jinou jejich muzikou k domu nevěsty, s koně dolů ssedne, něco málo od konfektů pojí a šerbetu se napije. Tehdy otec, ujma ruku pravou nevěsty, jí do rukou ženicha odevzdá a jemu, aby na ni laskav byl, poručí. Tu hned ti čtyři mládenci přiskočí, pátej mimochodník přivede, trubači troubí, muzika hraje; tak nevěstu na to vokročité sedlo posadí, jeden pod ní kůň vede a ti mládenci nebesa nad ní nesou. Chůva nebo její vlastní služebnice, na kterou ona jest nejlaskavější, také za ní na koni jede, ale nevede ji žádnej, ani nad ní nebesa nenesou. Také převeliké svíce voskové co postavník, s rozmanitejmi květmi a pozlátkami okrášlené a malované před ní, 4, 5, 6 míně a víceji, nesou. Ženich s svejmi i nevěsty přátely napřed, nevěsta v prostřed a fraucimor za ní, řadem, s velikou radostí, plesáním a koní tumlováním jedou až k domu ženicha. Tu on jí s koně pomůže, do domu svého uvede, ji tam s přítelkyněmi svejmi zanechá a sám mezi svý přátely také odejde. Ten tehdy čauš s velikým počtem přátel a fraucimoru turecského na několika vozích k domu toho křesťana přijel, jižto v truhlách červenejch, koženejch, které všeckno mezkové nesli, koberci přikrytých dary od šatstva nesli a ji na pěknej kůň, bílej jako sníh, posadivše, tím způsobem výš psaným, nebesa nad ní nesouce, z domu otce jejího do svýho s mnohou rozmanitou muzikou, převeliké svíce nesouce, vedli. Tak svý hody vykonavše, pravili, že jest se poturčila a víru jejich přijala a že jí ihned čauš obvzláštní dům k obydlí (neb jinejch žen víceji měl) odevzdal a mnoho sklavů nebo křesťanek zajatejch, koupenejch daroval a ji pěkně choval. Zatím milej ženich vína skupoval a s radostí domů se vracoval, nevěda o tom nic, co se v nepřítomnosti jeho stalo. Když pak blízko od Konstantinopole přijeli, tu mu teprva ta smutná, žalostivá novina, kterak jeho nevěsta se již vdala, oznámena, čehož se on převelice lekl, že má tak pěknýho stvoření božího zbaven bejti, s pláčem velikým na svý zrádný neštěstí naříkal a nejvíceji toho, že sobě Turka vzala a víru mahometskou přijala a duši svou zavedla, litoval. Když se pak do Galaty města vrátil, tu otec její i máteř s pláčem mu oznámili, co a jak se s ní dálo a že k tomu přinuceni byli a ji mu čaušovi dáti musili. Ona také ta paní, jak zvěděla, že její kalán domů se navrátil, hned mu žalostivej list psala, na svý neštěstí, že jest musila sobě mimo svou vůli jiného vzíti, naříkala, jeho velikou prosbou žádajíc, aby se na ni nehněval. On jí zase odepsal, poněvadž jest se nad duší svou zapomněla a se poturčila, že on tomu neví co říci, nežli jejího zatracení litovati, a jak mu nejvíceji možné bude, ji z svý paměti (ač mu to těžko přijde, poněvadž jest ji nade všecko v světě miloval) dokonce vypustiti. Na to ona mu zase odepsala, ačkoliv jest ona domnělá Turkyně, však že ona vždy předce, jako kdy prvé, v srdci křesťankou jest a zůstává a svý obyčejné modlitby vykonává, prosíc ho, aby se nad ní nezapomínal, nýbrž - jmenujíc den mu - k ní do jedné zahrady přišel, tak aby se s ním shledati, sama oustně, co a jak se to vše stalo, oznámiti a na něho, jakožto svýho ztraceného milovníka, pohleděti mohla, aby se nic nestrachoval, že ona to tak dobře opatří, že žádného nebezpečenství se jemu obávati potřebí nebude. Což týž nebohý mládenec jí se namluviti a na den oznámenej v místo určité sám jedinký najíti se dal. Nemeškala paní do zahrady přijíti a davši mu znamení, kázavši prvé stánek zelenej rozbíti a všech, kromě její jedné důvěrné ženy tu nechavši, od sebe, aby se také, kde chtí, procházely, pustila. Tu když on do stanu přišel, s pláčem mu všeckno vypravila, aby ji v tom za zlé neměl, prosila, že jej penězi i vším možným, dokud ona živa bude, fedrovati chce a nad ním se zapomenouti nechce. Trvalo takové jejich v tejnosti rozmlouvání do půl léta, ale štěstí, kteréž nikda stálé nejni, nechtělo jim té radosti dlouho příti. Nebo tento maje od ní fedrunk, sobě velmi pěkně v šatech vedl všem ku podivu, neb byl jistě čistá osoba, vysoká, okolo 24 let, takže mu okolo nikdež krásnějšího mládence míti nechtěli, k tomu v síle, v zápasích, v skocích a v čerstvosti nebrzo se rovný nalezl, takže netoliko od křesťanův, ale od tureckých mládencův milován byl. Když pak sobě nejednou v takových procházkách neopatrně vedl, takže od někoho, an do toho čauše zahrady chodil, spatřen jest, bylo to čaušovi v tejnosti oznámeno, kterýžto jako člověk vzácnej a bohatej, kdo by mu o tom, když v zahradě bude, pověděl, veliký dary dáti připověděl. A poněvadž se tam za peníze všeckno dostati může, nemálo špehýřův najal, kteří dnem i nocí na toho křesťana číhali, až vždy jednoho času asi dvě hodině před večerem, že jest do zahrady všel, vyšpehován. Jakž pak to čaušovi oznámeno bylo, slyše o jeho síle a čerstvosti, nesměl jej dáti ve dne vzíti, nebo věděl, že Turci i křesťani na něj laskavi sou, nežli osadil místa ta, kudy on zpátkem jíti měl a minouti nemohl, silnejmi jonáky. Kterýžto, když sě domů navracoval, ničeho se nenadáv, do tý zálohy upadl, jat a do vězení dán jest. Tu čauš také té noci svou pěknou ženu dobře opatřiti dal a na ráno, kterak by se cizoložstva dopustila s jedním křesťanem, ji před kadim obžaloval, žádaje vedlé vyměření práv jejich, aby ortelováni oba dva byli. Nad to vejše sám k císaři a jiným bašům o tom oznámil, svý příhody toužil, za exekucí žádal, což pro vzácnost toho čauše, poněvadž pravil, že při skutku postiženi byli, odepřeno býti nemohlo. Když se pak za ně nemálo lidí předních přimlouvalo, víceji nežli tejden s tím se odkládalo, ale čauš, jak prvé velmi svou paní miloval, tak ji zase v nenávist vzal, žádnejmi prosbami se uchlácholiti nedal, nýbrž že jest jejich mufti, totiž nejvyšší kněz, tu exekucí potvrdil, způsobil.

Když pak již všudy vědomo bylo, že tak dvé pěknejch lidí má na smrt vedeno býti, tu se nesčíslný počet lidí jího pohlaví shromáždilo. Nejprveji přijel subaši (tak jest mnoho jako císařský rychtář), potomně jiný rady, soudcové a rychtáři a svou guardií od jančarův, šteblknechtův a jiné rozmanité sběři turecské. Tu nejprvé on z vězení, ten mládenec, jest vyveden, maje svázané ruce a kruh železný na hrdle, skrze něj řetěz provlečenej, a dva čistí jančaři - kati v pěknejch šatech (neb u nich v žádné ošklivosti nejsou) s každé strany za ten řetěz jej drželi. Guardie od jančarův z předu i z zadu bylo množství. Nesčíslný počet lidu na koních i na vozích se dívali. Tu jak on vyveden byl, takovej křik jak od mužů tak žen povstal, že by veliká škoda byla takového mládence zahubiti; protož všickni ho, aby se poturčil, vapomínali, že chtějí samého sultána prositi, aby mu hrdlo daroval. Ale on nakrátce k tomu svoliti a se poturčiti nechtěl. Když pak byl veden mimo čauše-baši sarai, baša viděv takovou osobu, poslal k němu, jestliže se chce poturčiti, že to způsobí, aby jemu hrdlo darováno a ta pěkná paní za ženu se dostati mohla. Ale nedal sebou nikterakž hnouti, nýbrž že křesťanem narozen, křesťanem také že umříti chce, odpověděl. Vyvedli také z jiného vězení tu paní a posadili ji na mezka. Okolo ní velkej počet ženskýho zakuklenýho pohlaví šlo, sama pak ona nebyla zakuklena, nýbrž pěkně po turecsku po stranách na vrkůčky spletena a vzadu na hřbetě jí visel jeden vrkoč. Měla na sobě červenou karmazínovou sukni, okolo hrdIa i na uších přepěkné perly - a jistě že byla krásná žena. Velmi tu žalostivě plakala, že všickni nad ní velikou lítost měli. Tu když ji před sarai bašův přivedli a jí pověděli, co baše tomu mládenci vzkázal, prosila, aby ji blíže k němu, totiž k tomu Řeku, přivedli, a uhlídavši ho, dlouho nemohla pro pláč promluviti, až když teprva jménem ho zavolala a jej řecky pro Bůh srdečně prosila, aby se nad mladostí obou slitoval a se poturčil, že mnoho let spolu s radostí a potěšením živi bejti mohou. "Ach, slituj se, slituj se," řekla, "nade mnou mladou ženou, rozpomeň se, že jsme měli svoji bejti, kdyby zrádné neštěstí v to nevkročilo. Zlořečena budiž ta hodina, v kterou jsem do té lázně šla! V tvých rukouch jest nyní život můj i smrt, nezatvrzuj se, tebe prosím, povol žádosti velikého baši, slituj se nad našimi rodiči a přátely, nebudiž tak zatvrzelého srdce, aby mohl nám oběma spomoci, ale toho učiniti zanedbal. Nechejž slunce a měsíc dýle, dokud sme mladí, na nás svítí; řekni, ach, prosím, co nejvejš může prošeno bejti, že chceš musulmanem bejti." Ale on jí odpověděl, aby raději duši Bohu poručila a daremnic zanechala. Což když Turci uslyšeli, velikejm hněvem zuby naň skřípěli, "Hai, hai, pregiaur gidi, tiupek gidi, anaseni sigligum istemes sentu jusel kadim? Ach, přezlořečený zrádce, pse, což nechceš tý pěkný paní ?" A tak s velikým hřmotem a křikem jej vedli na popravu a ona na tom mezku za ním srdnatě jela plačíc, jižto ty ženy turecský i Turci těšili a napomínali. Když jej pak již za Unkapi, to jest Píseckou přivedli bránu a pod samou šibenicí dřevěnou, na níž šest velikejch hákův bylo a dva kati s vyhrnutejma rukávy nahoře stáli a skřipce, po kterejchž jej nahoru táhnouti měli, spravili a uvázali, tu ho z sukně jeho i ze všech šatů svlíkli, kromě v kaťatech nebo v plátěnejch spodkách ho nechali, ruce a nohy zpátkem svázavše, jej člověka zvejši vytáhli.

Tu rovně z brány, která nedaleko odtud jest, ta paní vyjížděla a uhlídavši tohoto, omdlela. A když ji zase vzkřísili, aby ještě jednou s ním mluviti a jej napomenouti mohla, prosila. Když pak byla pod šibenici přivespjavši ruce vzhůru, dlouhou řeč s pláčem k němu učinila, všecknu jejich lásku, kterou sou od mladosti k sobě měli, vyčítala, a aby jen toliko slovo řekl, že chce Turkem bejti, prosila. "Však jsi pak vždyckny lítostivé srdce ke mně měl, kterak jest se pak nejníčko proti mně, vidouc smrt před očima, že ty i já zahynouti musíme, v kámen obrátilo? Ach, co pak myslíš, co při sobě nejsi, že promluviti ke mně nechceš? Ach, zlořečena budiž ta láska, kterouž sem k tobě měla, nebyl si jí nikdá hoden, že sem tě tak srdečně milovala. Pse, zrádce, pohane, žide, umřiž, když se ti tak umříti chce, jen kdybych já mohla od této ohavné smrti, kterou pro tebe nevinně trpím, vysvobozena bejti. Ach, potěšiž mne někdo z vás, milí lidé!" A poté omdlela.

Tak Turci s velikejm hněvem a křikem, zuby skřípajíce, aby na hák vhozen byl, křičeli. Tak asi nad hák půl druhého lokte vyzdvižen, od těch dvou katův na hák vhozen byl. Tu pak paní všeckny ženy i muži obstoupili, a by tak silná guardie nebyla, byly by ji utopiti nedali, nežli aby se jim byl ten čauš nahodil, smejšlím, že by rovně jako Orfeus od pošetilejch žen na kusy byl rozsápán, aneb od Turkův, kteří převelice na něj láli, kamením uházen. Tu tehdy jejich modlitby vykonavše, a velikejm křikem a pláčem se s ní žehnali, an ona nic o sobě nevěděla, než již všeckna jako roucha bledá byla. Tu ji kat s toho mezka ssadil a rouchou jednou ruce, druhou okolo pásu a třetí okolo noh zavázal a ji na malou lodičku ústy dolů položil a odvez se asi dvou sáhů od břehu - neb tu hned nedaleko šibenice moře bylo -, tyčku dlouhou za tu rouchu okolo pásu přivázal a tak lehoučky s tý lodičky do moře vstrčil a jí tak dlouho máchal pod vodou, až se utopila. Tu ihned máry přinesli, do prostěradla zavobalili a s zpěvy turecskými k hrobu nesli. On pak nebohej do třetího dne živ byl a na velikou žízeň naříkal, prose, aby mu vody podali, ale žádný toho učiniti nechtěl, až někdy v noci třetího dne pravili, že někdo z jančarů, lítost nad ním maje, hlavu mu rozvrátil, ale kdo by to učinil, doptati se nemohli.

Jiného času také přivedli nějakého vejvodu valašského, který měl proti sultánovi a dosazenýmu vévodovi lid pozdvihnouti a bouřku stropiti, chtíce sám vévodou býti. Toho Valaši, uřezavše mu nos a uši, do Konstantinopole odeslali, jehožto sultán na hák vrcti poručil. Byl čistý postavy jonák, uměl několik řečí a vzláště dobře latině, řecky, vlasky, uhersky. Také sme viděli několikráte Turky odpravovati, stínati i věšeti; některejm svázali ruce i nohy a jako teleti křtán jim podřezavše, dokud krev se nevyhla, ležeti a sebou házeti nechali, jinýmu na zemi stojícímu oprátku na krk vundali a přehodivše přes trám, tak asi pídi jej vytáhli a viseti nechali. Tam sic s zločinci nežertují, spěšně je odpraví.

Když sme pak již v městě a okolo města vše spatřili kromě jejich fraucimoru, žádal sem našeho jančara Mustaffu, aby, může-li to s bezpečností bejti, nám některou pěknou Turkyni okázal, abychom také věděti mohli, pěkný-li v Turcích ženské pohlaví jest. Tu on připověděl, že se o to postará. Po některém dni pobídl nás na projížďku po moři do jedné zahrady, v níž fraucimor jejich bude, a on, že by jeho přítelkyně býti měla, povídal. Já pak sám čtvrtej sem se vyprosil. Tu sme na lodi vsedli a do jedné zahrady vešli; tam nás jančar s svejm pacholetem zanechal a do druhé zahrady šel a chvíli tam pobyv, abychom s ním šli, pověděl. Tu viděli sme z daleka pět nebo šest turecskejch žen po zahradě se procházejících, kteréž kvítí trhaly; a našeho jančara pachole mělo píšťalku ze třti jako varhany udělanou; ten zapískal na ni turecskou nějakou píseň, tu ony pak, jako by se ulekly, kde se to píská, hleděly. Náš pak jančar ven vystoupil, jim se ukázal a až k kolenám hlavu sklonil a jim poctivost učinil, k nim běžel a každý ruku políbil, a aby za zlé neměly, žádal, že jest tu s sebou křesťany do té zahrady, aby se na ně podívali, přivedl; a něco dlouho s nima rozprávěl, až nás, abychom my němu šli, zavolal. Tu my jim ruce políbivše, že sme a nich nic nevěděli, pravili, žádajíce, aby jim to protimyslné nebylo. Nedaleko odtud při samé zdi byl lusthauzek, do něhož ty paní vešly a my za nimi. Tak přinešeno od ovoce, jablek, pomorančí. Jak sme uměli, s nimi sme rozprávěli, a co nám nerozuměly, jančar vykládal; až velikou prosbou jančara, že sou se odkuklily, k tomu přivedeno jest: kromě jedný jiné nic obzvláštně pěknýho nebyly, všeckno snědé, černooké, s barevnými vlasy a obočími. Pobyvše tu chvilku, zase odpuštění sme od nlch vzali a odešli.

Nemohu pominouti tuto o jedné Turkyni, kteráž s naším Mustaffou známa byla, povědíti. Ta mladá a dosti hladká žena byla, kteroužto jednoho času jančar k svačině pozval a já mu k té svačině nejlepšího vína a konfektu způsobil, neb na mne velmi laskav byl. Ta paní měla muže obstárního, kterej jí nevěřil, i nevědouc, kterak by toho dovésti mohla, aby v určitou hodinu okolo nešporův - neb obyčejně tehdáž náš čauš k modlení odcházel - svačiny nezmeškala, pravila muži svému, že půjde do lázně, a vzavši dvě ženy zajaté, služebné, které jí šatstvo její vedlé jejich způsobů v žbáních měděnejch koberci přikrytejch na hlavě nesly a za ní šly mimo naši hospodu. Neb asi odtud půl honu pěkná ženská lázeň (kterouž Ruska, sultána Solemana žena, stavěti dala) byla, do kterýž lázně pod ztracením hrdla žádnej z mužského pohlaví jíti nesmí. Ta paní tehdy, mimo nás jdouc, jančarovi návěští dala a já věděv o tom, ji sem taky jíti viděl, kterouž mi Mustafa ukázal a že jeho přítelkyně blízká jest a k němu k svačině přijde, pravil. Muž nevěře jí, nedaleko za ní šel, o čem ona dobře věděla, a jak do lázně vešla, tak on se proti lázni posadil a na ni očekával. Ale chytrost ženskou kdo oklamati může? Mimo náš dům šla v zelenejch šatech a majíc s sebou jiné šaty, služebnice v lázni nechavši, vyšla ven a přišla k jančarovi ve všech červenejch šatech. Tu ji on do svý světničky přijal, ji přivítal a dobře traktíroval, po svačině zase ji malejmi dvířcemi propustil. Kterážto do lázně šla, se zmyla a s svejm mužem se domů navrátila. Tomu lotrovství a té chytrosti nemohl sem se nadiviti a dosti sem se s tím jančarem, spomena na to, nasmál.

Pan orátor koupil šest přepěknejch turecskejch koní, mezi nimižto jeden byl plesnivej, za něhož dal 100 dukátů, nad míru pěknej, nebo pán sobě byl také dal udělati dva rystunky, které ho do dvou tisíc dukátův stály. A když k audiencí na tom koni jezdil, dosti jest diváků míval, a že by škoda veliká byla tomu giaurovi na něm jezditi, v svý uši slejchával. Ten mně obzvláštně byl od pána poručen, aby jej maštalíři pilně hlídali, a každýho týhodne na projížáku s jančarem sme jezdili a na placu hippodromu nebo Almeidanu v závod s Turky pouštěli; a já na svým plesnivým začasté sem kolaci vyhrával, kteroužto nedaleko našeho domu strojiti dávali; a my je zase k sobě pozvali a dobře traktírovali. Tak sme ten rok v radosti s veselím strávili, že lepšího světa sme sobě nevinšovali.

Ale hned po roce počalo se jináč vésti, neb present, kterej každoročně odvozován býti měl, poslán nebyl za příčinou, že Hassan baša do Charvát vpád učinil, Vyhyšť zámek v Charvátích byl od Turka vzat a s velikou radostí do tří set vozů s nebohejmi vězni do Konstantinopole přivezeno, z nichž každej pět nebo šest vycpanejch křesťanskejch hlav nésti musel. Tu mimo náš dům jeli, Turci v brunšvických kloboucích, majíce při boku velké, stříbrné tulichy a mečíky postříbřené. Němečtí trubači napřed jeli a troubili, a za nimi šel s bubnem a píšťalou knechtskou bubeník, potomně několik set vězňův na vozích, ženy, děti, děvčata, malá pacholata. Tu bylo se nač žalostivě dívati, kterak ženy dítky při prsech ještě chovaly, jiný malejch, ročních, dvouletých dítek obojího pohlaví na rukou držely a nesly; některé staré babičky naříkaly, kvílily a v rukou svých hlavy stínaných křesťanův nesly. Tu byl křik a výskání od Turkův, kteříž se nad tím vítězstvím těšili a Hassan baši vychvalovali, že jest je do Konstantinopole jako vítěz odeslal, Akerim, Hassan baša, to jest Bůh pomozi, Hassan baša, volajíce a vykřikujíce. Na ráno desátek náležitej z týchž vězňův císaři turecskému odvedli, ostatek na trh, jenž oni auratbazar, to jest ženskej trh, jmenují, poslali. Jest jistě žalostivé divadlo, kterak je prodávají a s nimi zacházejí, až jeho, kdo na to patří, srdce bolí. Neb tu koupí jeden máteř zvlášť, jinej dítě, jiný pachole, jiný děvče, a tak různo od rodičův do rozdílných krajův se dostanou, že již do smrti se neshledají. Tu sedí pořád staří muži, pořád mladí jonáci dospělého věku, opět jinde pacholata, tamto děvčata, tuto báby, tamto děvečky, jinde kojné ženy, a kdokoliv kterého vězně kupuje (jsou tu zvláštní komůrky), ten rovně jako hovadu neb koni na zuby, oči, ruce, nohy hledí a veda jej do komůrky, do naha se svléci káže a všeckny oudy spatřuje. Jestliže by se mu líbil, koupí, pakli ne, odejde a jiný ohleduje, takže se nebohým lidem téměř každou hodinu z těch hadrů svláčeti dostane. Strava jich jest kus chleba a voda a to v skrovnosti; žádný živý člověk, kdo nezkusil, neuvěří a věřiti nejni možné, jaká jest bída turecských vězňův, neb jich sobě méně než psa váží; dokud živ, dotud pracuj, když nemůže, hlavu setnou. A jistě že sobě raději každý poctivý člověk na vojně umříti žádati má, nežli by se do takových ukrutných bíd, které ve dne i v noci v turecském vězení snášeti musí, (kteréžto horší nad smrt jest), dostati a se poddati měl.

Toho času počalo již třeštiti. Jančaři pro neplacení žoldu defterdarovi, to jest nejvyššímu colmistru neb rentmistru, se zprotivili, a zbouřivše se, jemu čeládky do 7 osob zabili a kamením uházeli, že sotva a těžce takový rumor skrze nejvyššího baše spokojen byl, neb na vojnu se volalo. Siavuš baša mazulem učiněn, to jest se všech ouřadův a povinností shozen za příčinou, že takového zbouření jančarův nepředešel. Tu nevěda náš pan orátor, co činiti, a chtě rád, co se při dvoře v radách o uherské zemi jedná, zvěděti, skrze mnohé dary a ouplatky způsobil, že mu agové neb komorníci sultána po jedné tejné babě kundšofty dodávali, mezi jinejmi pak, že jest konečně na tom, aby se válka v Uhčích začala, zavřeno a postaveno. Pročež pán rychle skrze Benátky císaři pánu našemu, aby se na pozoru v Uhřích míti ráčil, oznámil a napomenul. Netoliko komorníci sultána skrze dary k tomu přivedeni, ale sama císařova matka, co jest tak od císaře strany Uher slejchala, to jest skrze jednu židovku panu orátorovi v známost uvedla, kteroužto židovku pán velice udaroval; a ta kundšofty tejně ne do domu našeho, nežli jinde donášela. Tolikéž i přední officírové pánu oznamovali, že konečně Hassan baša k Siseku táhnouti a jej mocí vzíti má. Jakož jest se i stalo a on s velikejm počtem lidu k Siseku táhl, škody veliké činil, ale s pomocí boží, kterej našim křesťanům, jichžto malá hrstka byla, přispěti ráčil, takže týž Hassan baša a nejlepší jeho vojáci a begové od našich s znamenitejm počtem vybraných Turkův zabit jest. Když ta novina přišla do Konstantinopole, tu všeckno se město zarmoutilo, a jak prvé radostně Akerim, Hassan baša pokřikovali, to jest Bůh pomozi, Hassan baša, tak nejničky žalostně Hai, hai, Hassan baša, junahter seni, totiž Hej, hej, Hassan baše, přeškoda tvého zahynutí, naříkali. Já pak zkoumav, že žertu nebude, chtěl jsem s karavanou kupeckou arménskou po zemi skrze Egypt do Persie, potom do Jeruzalema a odtud skrze Benátky domů jeti a již jsem sobě všelijaké potřeby na takovou cestu náležitě pomalu hotovil a toliko na dobrou příležitost a bezpečnost očekával. Penězi mne pán založiti chtěl a já domů o peníze, aby poslány byly, sem také svejm přátélům psal. A jistě má konečná vůle byla, kdyby se bylo Pánu Bohu líbilo a takovou cestu a jízdu do těch neznámých zemí učinil, že by mně k dobrému i všemu rodu mýmu k pochvale a potěšení bylo; ale nebyla v tom vůle boží. Nebo sestra císaře turecského, jejížto syn také v té bitvě s Hassan baší zahynul, slyševši tu novinu, prostovlasá a jako ztřeštěná císaři k nohám padla a za pomstu nad křesťany žádala.

Pan orátor pak maje několikráte audiencí a domluvu, proč by se tak dlouho present neposílal, dal za odpověd, že sou sami tím vinni, poněvadž sou příměří a pokoj protrhli, Vyhyšť pevnost vzali, mnoho set lidí zajali. Však nicméně prosil, aby mu dovoleno bylo kurýra do Vídně poslati, což jest obdržel, a jeden Hans Perlinger a Jan Malovec, též sekretář Gabriel Haan na poště domů odesláni, aby, co se děje a při portě obmejšlí, císaři se oznámilo. Ti dva zase se navrátili a na místě toho Haana nějaký Buonhomo za sekretáře poslán.

Asi po čtvrt létě již se nikterakž tajiti nemohlo, že otevřena válka v Uhřích bude. Tehdy povolán jest od císaře turecskýho zase Sinan baše, ten nejhlavnější křesťanskej nepřítel, učiněn hned vizírazem a serdarem, nejvyšším hejtmanem polním. Přijel v noci s množstvím vindlichtů, s velikejm křikem, radostí a plesáním, že on smrti Hassan bašovy pomstí, přivítán a slavně do svého seraglio doprovozen. Všudy křik, štěstí vinšování, s světly z domů běhání po městě slyšáno bylo. Teho času přijel po moři k nám pan Karel Zahrádecký z Moravy, kterej z Benátek do Jeruzaléma putoval. Ten chtě také rád město Konstantinopoli viděti a nejsa velmi zdráv, v domě našem se zdržoval, zatím sobě všech potřeb nakoupil a skrze Benátky do křesťanstva jeti chtěl, jakož jest dříveji, nežli Sinan baše nejvyšším serdarem učiněn, svý pasporty, aby se bezpečně k Benátkám plaviti mohl, jest dostal a maje složené již všeckny věci, na šífu druhej den chtěl odjeti. Toť pro nás Sinan baše pošle, aby hned k němu pan orátor přijel, že toho nějaká potřeba ukazuje.

Tu když orátor na turecskýho vranýho koně sedati chtěl, žádnejm způsobem na sebe vsednouti nedal, až pán svýho plesnivého koně osedlati poručil. Když pak sme k audiencí jeli, tu Zahrádeckej ještě pána k posledku provoditi a na službu hleděti chtěl. A když náš pan Sinan bašovi štěstí k ouřadu vinšoval, a že se nad tím nemálo těší, pravil, zasmál se Sinan hlasem: "Ale medle," prej "hrubě-li si tomu rád? Nemáš se jistě nad čím těšiti, neb tobě i jinejm giaurům víceji ke škodě nežli k užitku budu." A poté se hned domlouval tuze, proč by tribut se neodvozoval, že orátor i s jeho čeládkou to hrdly zaplatiti musí. Načež když mu pán zase odpověděl, proč a z jakejch příčin se to státi nemůže, poněvadž sou oni původ a příčina protržení pokoje, než aby zase to, co sou našim vzali, navrátili a příměří pevně a stále drželi, že také present poslati se neobmešká, zuřivě zase pánu odpověděl: "Navrátiž ty zase ty jonáky a statečné muže, kteří sou pobiti, ješto z nich lepší jeden byl, nežli všickni giaurové." A tak hned veliký pohrůžky činil, jak se chce nad našimi pomstíti, a rozhněval se, až zbledl. Orátor vida, co jest Sinan baše, nechtěl se s ním hadrovati, nežli pokud se pokoj neobnoví a stále a upřímně se držeti nebude, též ty pevnosti, které vzaté jsou, zase se nenavrátí, že žádnej present odeslán nebude.

Když sme se pak zase od audiencí k lozumentu vrátiti chtěli, tu také bylo presagium našeho budoucího neštěstí, nebo ten kůň plesnivej, na kterým orátor jel, žádnejm způsobem nedal na se vsednouti, hryzl, házel, spínal se, co jej slepili a nohy zdvíhali, a nemohl k tomu přiveden bejti, ješto toho prvé nikdy nečinil, takže orátor na svého hofmistra koně vsednouti a domů jeti musel, nebo vždyckny, když se k audiencí jelo, hofmistr na druhém koni za pánem jezdíval.

Jakž sme pak do domu přijeli, hned železnejmi závorami z poručení Sinan baši vrata sou zatarasována. Tak nebohý Zahrádecký, pobyv několik nedělí málo u nás, s námi v domě zůstati a vše neštěstí i těžkýho vězení zakusiti musil, neb ho již žádnejm způsobem z domu pustiti nechtěli. Tu se nám stravy i všeho profantu ujalo a dosti málo se dávalo, takže orátor čauše k bašovi poslal; a aby aspoň dovoleno bylo, za svý peníze na trhu, co potřebí, kupovati, jest žádal. Což k tomu, aby každej den einkaufer s jedním jančarem na trh a ne jinam choditi a potřeby kupovati mohl, povoleno a jančarovi, aby jemu s žádnejm křesťanem mluviti, nad to pak listů jakejch dodávati jměl, dobrý pozor aby dal, přísně poručeno. A tak sme již jako ve vězení zůstávali a nikam z domu žádný vycházeti nemohli.

Téhož času byl velikej mor v Konstantinopoli, takže, jak nám Turci pravili, v samým městě, jak v okršku svém i v předměstí, do 80 tisíců na morní bolesti pomřelo. Jakož sme pak sami z domu našeho po mnohu osobách celý den oustavně k hrobu nésti, a jak tu u některýho domu dvě, tři, čtyry osoby myli a horkejmi vodami pařili a čistili, viděli, takže velice teskno bylo a jiného nic kromě hojnost mrtvejch těl z domu našeho viděti nebylo. Z našeho domu umřelo jich též okoIo šesti osob na morní nakažení, ačkoliv sme na každý den všelijaký praeservativa proti témuž nakažení užívali. Tu poněkud asi za tři neb čtyry měsíce o vojně pokoj byl. Ty naše mrtvé dali jsme pochovati v Galatě městě, neb bylo nám dovoleno; toliko tři nebo čtyry osoby s nimi šly, ostatek mniši, kteříž tam šest svých klášterův mají, katoličští, františkáni, ceremonie vykonávali pohřební. A tak jedno smradem a tím puchem, druhé strachem více nežli polovice se nás rozstonalo. Já také na zimnici, potom ouplavici přetěžce mnoho nedělí sem stonal, takže doktoři o zdraví mém pochybovali, a že možná věc není, abych k zdraví přiveden zase bejti mohl, pravili. Jak se to příměří protrhlo, tak hned zjevně po ulicích se provolalo, aby se proti giaurům a králi vídeňskému na vojnu strojili, že znamenitejch kořistí a zboží si naberou. Tu z Asie, z Anatolie a ze všech císaři turecskému zemi náležejících soldátů se do města přibralo a se vopravdově na vojnu strojili: tu již po houfích a rotách se po městě procházeli i na koních jezdili, a když nás kterýho v okně viděli, že nás stínati chtějí, ukazovali. Orátor pak chtě s gruntem vše, kdo tak bešebichsaborové budou a jak silně vytáhnou, zvěděti, peněz nelitoval, nýbrž na kundšofty nakládal a mnoho tejných rad a předsevzetí jejich přezvěděl. Sám to svou vlastní rukou spisoval a potomně sekretáři do cifer překládati poručil, chtě to, co nejdříveji možné, císaři pánu našemu, aby se tím lépeji vzhotoviti ráčil, v známost uvésti. Ty pak kundšofty byly v kanceláři v domě, v jednom pokoji pod zemí, v bezpečnejm místě schovány, o nichž, co a jaké sou, z nás zádnej, kromě pan orátor a sekretáři, nevěděl. Jen hofmistr někdy ty osoby, který to donášely, vídával.

Kniha třetí

O zajetí a žaláři poselství našeho

Vtom přihodilo se, že náš Ladislaus Mörthen, hofmistr, se pohříchu sodomskýho násilí dopustil. Což když panu orátorovi v jistotě oznámeno bylo, hofmistra na závazek cti a víry, že z pokoje svého do jisté rezolucí orátora vycházeti nebude, jest vzal. A poněvadž Turci zevnitř vrata závorami zamykali, tak zase vnitř zatarasovati kázal, aby oni Turci také k nám, kdyby chtěli, přijíti nemohli. Klíč od vrat pán kuchmistru odevzdal, a aby bez povolení jeho žádnýho do domu ani z domu ven nepouštěl, jest poručil. Vtom ten šelma hofmistr, když se na něj pozor nedalo a einkaufer ranním jitrem z domu na kupování potřeb jíti chtěl a vrátce nebo dvířky se mu odevřely, toť ten šelma hofmistr, strčiv kuchmistrem, ven z domu vyskočil, a že chce Musulmanem bejti a se poturčiti, pověděl. Což ihned čauš to s velikou radostí slyšel, s ním k bašovi šel, kterýž to mu velice schvaloval, a že takového člověka vzácnýho, totiž hofmistra orátotovýho, dostal, se těšil. A hned mu pěkné šaty turecské, červené, punt, tulbant a koně turecskýho pěkného daroval a jej s velikejm komonstvem k obřízce jejich doprovoditi poručil. Což se i stalo, nebo mnoho set rejtarů i soldátů pěších před ním i za ním šlo a jelo s hroznejm křikem a štěstí vinšováním mimo náš dům. Kterýžto veselou tvář na sobě ukazoval a do voken hleděl a koně tumloval. Po obřízce žold anab plat mu nařízen každýho dne čtyřidceti asper, jak nám pravili, a to jest jistě velikej plat u nich. A oženili ho, ač on prvé v Praze z fraucimoru mladé paní z Perštejna manželku, která za hofmistryni sloužila, a syna, čistýho mládence, měl; však to všeckno opustil, nad duší i manželkou se zapomněl a začastý mimo dům chodíval i jezdíval. Pan orátor nad tím se velmi rmoutil, obávaje se, aby on, jakožto všech našich obyčejův křesťanskejch povědomý, nebyl příčinou neštěstí a všeho zlého našeho, jakož jest se pak stalo.

Nebo jednoho času, přišed k Sinan bašovi, pravil, poněvadž jest, dokud křesťanem byl, králi svýmu věren byl, takže nejníčky, když jest musulmanem učiněn, touž věrnost sultánovi i všem baším prokazovati a k rozmnožení panství jejich ničehéhož, ani hrdla litovati ani vynasaditi, že obmeškati nechce; protož že se jemu vidí, poněvadž orátor císařský o všem, co se v Konstantinopoli děje, nýbrž i v radách jejich zavírá, vědomost má a králi svému to tejně v známost, aby se na pozoru měl, uvozuje, protož aby mu velikomocný baša přední osoby ode dvora přidal a jemu toho dovolil, aby mohl kancelář orátora přehledati; tu že on chce takové věci najíti a před baše předestříti, že se tomu podiví, kudy a kterak jest k nim orátor přišel; nebo i přední osoby a officírové nestydí se proti svědomí svému činiti a jemu kundšofty dodávati: a protož věda král vídeňskej o jejich předsevzetí, že se časně k tomu přihotoví a pomoc od říše, která mocná jest, žádati bude a že tak mnoho se, jako kdyby o tom nevěděl, vyříditi moci nebude.

Což když baša sám u sebe povážil, pokudž by tak bylo a vše jejich předsevzetí nepříteli známé bylo, jeho pochválil z takové věrnosti, a aby mohl orátorovu kancelář hledati, k tomu povolil a jemu přední čauše ode dvomezi nimiž jeden Španěl renegát byl a několik Vlachů poturčenejch, přidal s tím poručením, aby se vše bedlivě vyhledalo a na to pozor dalo, aby se témuž šelmě, jemuž Ali beg jméno dali, v ničemž žádná překážka nestala.

Rovně den předtím rozkázal sobě pán ty v cifrách přeložené kundšofty sekretáři (kterej s jinejmi stavu rytířského služebníky panskejmi o peníze a dukáty hrál) přinésti, a když do nich nahlédl, vidělo mu se, že něco vypuštěno jest. Protož poručil ty přípisy z těch tejnejch skrejší přinésti a viděv, že nic chybeno nejni, rozkázal mu je ihned v ta tejná místa schovati. Ale sekretáři byla milejší hra a nepamatuje na svou povinnost a přísahu, kterou Pánu Bohu a J. M. C. učinil, jak do kanceláře všel, do nejbližší almárky je schoval a zase ke hře odešel. A protož žádná rada a opatrnost lidská nemůže překaziti soudu a uložení božímu.

Druhý den velmi ráno přijel týž hofmistr Ali beg asi s padesáti osobami předními k domu a zatloukl na vrata. Jak prvé od nich kuchmistr klíče měl, tak tehdáž jich na štoku v kuchyni nechal a kuchtík, neptaje se žádného, má-li otevříti, jak zatloukli, klíče vzal a jim odevřel, takže nenadále do pokoje panského se přihnali. Tu se jich pán nejprveji i my všickni lekneme: toť ten přední čauš vlasky pánu oznamuje, kterak by vysláni byll s Ali begem, prvnějším hofmistrem jeho, od velikomožného Sinan baše s tím poručením: poněvadž bašete zpráva došla, kterak by všelijaké předsevzetí jejich vyzrazovati, kundšoftýřem bejti a králi vídeňskýmu, co se při portě otomanské děje, v známost uvozovati měl, aby ihned kancelář svou otevříti dal a témuž Ali begovi, aby všeckno přehlednouti mohl, v tom nezbraňoval, že jest jistě přísné poručení bašovo. Načež jim pán zase odpověděl, rozkázav se jim posaditi, sladkýho pití a konfektů přinésti, kterak by to věc nenáležitá bejti chtěla, aby kancelář orátora římského císaře se přehledávati měla, a to že žádnej jinej nevede nežli ten šelma zpronevěřilá jeho služebník a hofmistr předešlej. Jakož pak i tu hned mu vůči domlouval, kterak jest se nad duší, manželkou a dítkami zapomenouti mohl, že jistě od Boha skutečné pokuty neujde. Ale tíž čaušové a Turci, aby mu nedomlouval a jeho s pokojem nechal, poněvadž on jeho služebníkem víceji nejni, nýbrž Musulmanem, jsou pánu pověděli, a aby kancelář se odevřela a oni vůli bašovu naplniti mohli, sou napomínali. Zatím milej sekretář pohrával a pán pro něj poslal, naschvále Turky zdržoval a sladká pití a konfekty nositi dal. A sekretáři vzkázal, schoval-li jest ty věci, o kterýchž on dobře ví (míně ty přípisy). On zase pánu vzkázal, že to dobře opatřeno, aby se nestaral; a sám přišed, pánu návěští dal, že jest to schováno, nebo jistě od něho Pán Bůh všecknu pamět pro hříchy naše odníti ráčil. Když pak čaušové vždy, aby se táž kancelář otevřela, napomínali, tehdy pán poručí sekretáři, aby jim otevřena byla; a sám také s nimi šel a vždy tomu šelmě domlouval, týraje jeho, že znamenité kundšofty najde a z toho veliké milosti u baše anebo sultána že nabude, aby mu jí také něco udělil:' protož aby jen dobře hledal, on že věří Pánu Bohu, poněvadž nejni ničehož, co by podezřelýho bejti mělo, že také nic nenajde, nýbrž on k tomu přivésti chce, pro takovou nepravdivou a lživou zprávu a pro směch, kterej se orátorovi tu činí, ztrestán a na hák vhozen bude. Načež on nic jiného nežli: "Nech mne jen hledati, tu zvíš, že poslední trunk v Slezsku jsi pil." Když se pak táž kancelář odevřela, tu on s velikým strachem, až se třásl, povrchně hledal a některé prosté listy, co nám tovaryši a známí naši psávali z Vídně, našel. Item, když mu truhly odevřeny byly, také nic kromě register příjmů, vydání a tak ledacos jiného, co za nic nestálo, nenašel. A pán vždy se mu posmíval, aby lépeji hledal, až se kundšoftů domaká, a že znamenité věci bašovi přinese a za to darován šibenicí bude, jej tejrati nepřestával.

A když již měli z kanceláře ven jíti, uhlídal u dveří rnáfrku a kázal sobě ji odevříti. Tu teprva sekretář se pamatoval, že ty všeckny nejplatnější věci tu jest nechal, spomenul a na pána pohleděl. Pán, domnívaje se, že ty věci v náležitém místě schovány sou (ani na srdce ho to nevstoupilo, aby týž sekretář tak neopatrnej bejti měl), s smíchem a tejráním: "Tu budou, tu se naleznou !" se smál a jemu, aby almárku odevřel, poručil. Jakž on rukou do almárky sáhl, trefil právě na ty přípisy (bylo toho okolo šesti, sedmi archův) a jak pán je poznal, tak zbledl jako roucha a nemoha se zdržeti, musil na zeď se položiti. A hofmistr, jak na ně pohlédl, vzkřikl: To já chci míti a nic jiného," a s velikou radostí ven kanceláře vyšel. Tu se pánu smích v pláč obrátil. A my nic nevěděli, co jest to vzal; kdybychom byli věděli, byli bychom mu mocí to zase vzali a do ohně hodili, nebo nás ještě jednou tak mnoho jako jich bylo. Ale pán dal hned v rokování s těmi čauši a poslal strejce svého do šrejptiše a v uherských kloboucích dukáty a tolary nositi poručil, a aby mu jen něco vytrhnouti dali, prosil; což by se jistě za peníze bylo stalo, než že ten šelma, když toho ten přední čauš, aby mu to dal, požádal, na krátce toho učiniti nechtěl, nýbrž že jeho štěstí i hrdlo na tom záleží, pravil. Tak pán peníze darmo rozdal.

Když pak ti komisaři odešli, tu pán sobě velice počínal, div že se nezbláznil, sekretáři s pláčem domlouval, kterak on z toho Bohu a císaři pánu našemu odpovídati bude, a naříkal, že mu o jeho hrdlo nic nejni, sám rád že by chtěl umříti, kdyby toliko nás mladých lidí nebylo; a my že se pro zachování hrdel poturčiti musíme a tak na věčné zahynutí příčinou jeho hry že přijdeme; nebo - pravil - že možné nejni, když to Sinan bašovi přednese, abychom ohavné smrti ujíti mohli. Nic nejedl, nic nepil, na loži nespal, nýbrž vždy se s pláčem modlil a každé hodiny, kdy pro nás posláno bude, s strachem očekával.

Týž šelma Ali beg poslal ku pánu, chce-li mu tisíc tolarů širokejch poslati, že mu něco vytrhnouti dopustí. Pán ovšem několik set tolarů poslal, ale on vzav peníze, s nimi k Sinan bašovi šel, a jak on dobře s nimi a upřímně míní, se pochloubal, ukazuje ty peníze, které mu orátor poslal, chtě, aby jemu něco vymazati aneb vytrhnouti dopustil; ale on toho pro žádné dary neb peníze že učiniti nechtěl, nýbrž to, co jest v kanceláři orátora vyhledal, jemu že odevzdává, a jeho, aby se k sultánovi za něho přimluvil a za to nějakou milost jemu učiniti ráčil, jest žádal.

Baše nemeškal pro poturčené Němce renegáty poslati a dal sobě ty přípisy do jazyka turecskýho pčeložiti a poznav, že se to sultánky i mnohejch předních officírův dotejče, jakožto stará liška, nechtě fraucimoru císařskýmu v nemilost upadnouti (neb máteř a žena císaře vším vládly, a co chtěly, to se dálo), toho při sobě zanechal, o tom ne mnoho hlásal, nýbrž sultánovi oznámil, kterak by se v kanceláři posla krále vídeňskýho kundšofty našly, že týž posel, co se kde v městě děje, vše králi prozrazuje a jemu oznamuje: protož co má s tou věcí dále činiti, se dotazoval. Sultán mu orátora i všeckny jeho lidi v moc dal, aby s nimi činil, cokoliv se mu dobře líbí. Tu ihned všeckny profanty, kromě chleba a vody, víceji nedodávali ani einkauferovi co dále kupovati dopouštěli, nýbrž dům, aby z něho žádný neušel, dobře stráží osazen jest. Tak pan orátor očekávaje každé hodiny na sebe i na všecky jeho velikého nebezpečenství, hořem se těžce roznemohl a z lůžka několik časů nescházel. Též čeládka jeho více nežli polovice se rozstonala a velmi jich málo, kteří by dokonalého zdraví požívali, pozůstalo. Tu naše nejlepší lékařství dobré řecké víno bylo, kteréhož do 60 beček bylo. Tím mnozí smutnou chvíli krátili a se obveselovali, jiní pak, nemocní, když hodinka šťastná přijde, očekávali; jakož pak i pan orátor i my nemocní od kněze extremam unctionen sme přijali a Pánu Bohu se poručili.

Když pak již všeckno, co k tak znamenitému polnímu tažení zapotřebné bylo, zhotoveno jest, tu 15. dne měsíce srpna Sinan baša políbiv ruku sultánovi a dostav praporce vrchního a šavle od něho, převelmi slavně, an ho všickni bašové a téměř všeckno město provázelo, ven z města vyjel a tudy mimo náš dům, po levé ruce on, na pěkném koni, a po pravé straně Ferhat baša, jakožto gubernátor města - neb Turci levou stranu za přední mají, že po té straně snáze se k zbrani přijíti může - jel. Bylo se jistě nač podívati, jak nesčísnej počet s ním jel a šel; před ním ti jejich dervislarové, hodzalarové, též přátelé Machometa v zelených puntích jeli; item nazí mniši, držíce jeden druhého za ruce, tak dlouho kolem chodili a Allahu křičeli, až velikou mdlobou na zem padali a ležeti musili, jiní hlasitě mu štěstí vinšovali; jejich kněží papaslarové před ním jdouce, zpívali a knihy odevřené před ním nesli. Provázelo ho a za ním také jelo okolo 24 ič-oglanů, to jest edlknobů sultánovejch, na přepěknejch hlavních koních, sami v zlatohlavích oblečeni; rystunky na koních, třmeních, sedlách, terčích, vše se od zlata a drahého kamení blyštělo, zvláště kopí a šavly: ty byly drahejm kamením vysazovaný. K tomu byl nad míru pěknej a veselej den, takže když slunce na ty pacholata svítilo, velká záře od toho zlata a drahého kamení pocházela. Tak s nevypravitedlným triumfem až za město, kdež on své ležení měl a stany rozbíti dal, ho vyprovodili. Potom se zase navrátili. Nebo Turci, když kdykoliv vyjedou, prvního dne daleko se nevydají, aby - bud že sou nětco zapomněli a se nedostává - tím blížeji jsouce, sobě to spraviti a přivézti dáti mohli.

My pak všickni sme se z toho radovali, že ten náš nejúhlavnější nepřítel z města vyjel, domnívajíce se, že tak zavřeni v domu zůstanem a nic horšího že nás nepotká. Ale zmejleni sme byli. Nebo třetího dne poslal Sinan baše několik předních Turkův ku panu orátorovi, kterej velmi nemocnej ležel, chytře, že pro něho Ferhat baše posílá, aby hned, vezma toliko dva neb tři služebníky, k němu přijel, že by se jakýsi latinské listy našly, aby mu je přečetl. Pán jsa více mrtev nežli živ, prosil; aby ho při bašovi omluvena učinili, že mu nikterakž na ten čas možné nejni na koni jeti; jak bude zdravější, že se rád najíti dáti chce. Ale oni na svém, aby se přistrojiti dal, stáli a naposledy, nechce-li dobrovolně státi, že musí; pro něho že vůz mají, aby nemeškal a k bašovi jak moha se vypravil, mu pověděli. Tu vida orátor, že jináčeji nelze, černý aksamitový uherský šaty na sebe vzal, a poněvadž mu Turci pravili, že asi po hodině zase přijede, na ten vůz, kterej červenej soukennej byl, jak starodávna v městech se užívaly a po řebříčku do nich lezli, vésti se dal a nerozžehnav se s námi, od nás ne Ferhat bašovi do města, ale ven z města k Sinan bašovi dvoumi koňmi vezen jest, nemaje nežli čtvero čeládky s sebou. Tu přijevše do ležení, do stanu ho položili, služebníky do želez vbili a několik jančarů jich vartovalo.

My pak, kteří sme v domě zůstali, nic, kde jest se pán poděl, sme nevěděli, nýbrž asi po dvouch hodinách viděli sme, an se všech stran na tisíce k našemu domu lidu běží, řadem se stavějí, na střechy lezou. Nevěděli sme, co to a jaké divadlo bude, až lidu bylo, že sme ho přehlédnouti nemohli. Nejprve sme se domnívali, že někde v našem domě hoří. Toť po malé chvíli vidíme, že guardie, která obyčejně při popravách se užívá, upřímo k naší hospodě jde. Za ní subaše, rychtářové a přední lidé jedou, po nichž mistři popravní, biřici a kati, kteřížto v rukou řetězy nesli. Tu oči všeho lidu na náš dům obráceny byly. Jak k domu přijeli, tak subaša s koně a jiní Turci ssedali a jančaři nebo guardie s hřmotem a křikem dům náš odevřeli (nebo jsme se toho nenadáli, nýbrž že pán náš zase k nám přijede, se domnívali) a všickni ouprkem, kde koho dostati mohli, po pavlačích vedli, vlíkli a kruh železný na krk vstrčili a řetěz skrze kruh prostrčili. Tak jeden každej co ztřeštěnej semotam, kde věděl a mohl, utíkal. Já pak od několika neděl na červenou sem stonal a na žádný noze státi, nad to pak choditi nemohl. Však nicméně, jak sem viděl, co se s mejmi tovaryši působí, i já sem v lůži nezůstal, nýbrž nejvejš pod hambalky vlezl a od jednoho na druhej skákal; ješto kdybych byl upadl, na sto kusů rozraziti bych se byl musel. Naposledy všecken bez paměti do svýho lůžka zase jsem vlezl, a když již všeckny na řetěze měli, ke mně, kde sem ležel, týž subaša přišel. Nejprve všecko, kdo co mohl, rozebrali a mezi sebou se dělili. Potom řekne jeden: "Toto pachole jest mladý a nemocný, může se vyhojiti a Musulmanem bejti, nechme ho tu, až se zase navrátíme, dáme ho do seraglio, to jest do zámku Ferhat baši." Což já uslyšev, neb sem již něco řeči turecské se naučil a jí rozuměl, vstal sem z lůžka a řeknu, že já s tovaryši svejmi zlý i dobrý trpěti chci a tu že nezůstanu, prose jich pro odplatu boží, aby mne tu nenechávali: A tak jenom v košili, beze všech spodních svrškův, vzav přes košili sukni dlouhou, uherskou, tak dolů, kde oni již ukováni za hrdla byli, veden sem, a jakž dolů přijdu, tak hned padnu a vstáti nemohu. Tu pčijde jeden z katův a dá mě okolo hrdla kruh železný a také řetěz prostrčiti chtěl, ale jeden čauš skřikne na něj, aby tak nechal, že choditi nemohu pro nemoc.

A tak otevřevše vrata, jednoho po druhým vyčítali, neb nás všéckny poznamenaný měli, a každého držel jeden kat za ten železný kruh. A tak subaše zase na koně vsedl a guardie okolo nás počala jíti a lid různo rozháněti. Mně pak, poněvadž sem na žádný noze státi nemohl, přivedli nějakého Turka, jejž oni hamala, totiž fakina jmenují; který všelijaké věci za peníze od moře po městě nosí, na něhož mne jako křístele na to jeho ze třti vycpané sedýlko posadí, kterýžto mne za nimi nesl a já jako pes na hrázi seděl. Vtom pohledí na mne nevelkej mužík, Turek s ryšavou bradou, a těm okolo stojícím hlasem skřikne: "Baka, baka, gertiek senmi but musulman but tjupeki tašnia jerek? Hle, hle, je-li to spravedlivá věc, aby tento pravě věčící toho psa nésti musel?" A přikroče ke mně, praští mne hroznou baňkou, že sem hned nevěděl sám, kterak sem s něho sletěl, a uhodil mne v bok nohou. A byl by mne dýle vyšlapal, kdyby toho náš předešlý Mustaffa jančar neuhlídal a nade mnou se neslitoval. Ten nemoha toho vytrpěti a žalostí na mne se dívati, neb mně všeho dobrého přál, popadne svou hůl a odtrhne mne od něho, laje mu turecsky, proč na nebohýho vězně nemocného bije a svý mužství nade mnou prokázati chce; je-li takovýho hrdinskýho srdce, aby toho nejníčko v Uhřích proti čerstvejm giaurům dokázal, že najde jich dosti, kteří mu se brániti budou; umrlýho giaura, okazuje na mne, že jest snadno bíti a nad ním se potřásati. A když mu druhej zase spurně odpověděl, toť můj milý jančar tou holí přes hlavu jej mlátil, až ho krev polila: a tak on zase s nožem jančara bosti chtěl. V tom téměř vokamžení zasadilo se dlé jančara do sta osob a podlé druhýho také, že již i kamení na se bráti počali a házeti chtěli. Kdyby guardie a subaša se zpátkem spěšně neobrátil a skokem na koni nepřijel a pod hrdlem ztracením, aby pokoj zachovali, jim neporučil, tak by se byla velká různice pro mne stala a my bychom byli nejprvé utržiti všickni musili. Tak milej Mustaffa zdvihne mne a dá dvěma vésti. Ale poněvadž mně pro těžkost a mdlobu možné jíti nebylo, vždy po zdaleku za jinými jsem poklesával. Vtom potkají nás soumaři nesouce od moře ke dvoru dříví na mezcích. Tu čauš jeden přetne ty provazy s dřívím a káže ne na toho mezka posaditi, a jeden kat mne za jednu nohu a druhej za druhou, abych dolů nespadl, drželi. Mý tovaryše na třech řetězích řadem vedli, a já poctivě jen v košili a to velmi zvolna na tom špičatém dřevěným sedle sem za nimi jel: I vedli nás k větší hanbě a posměchu skrze nejlidnější a největší rynky a ulice. A bylo náramně horko, takže velikou žízní zemříti sme mohli: někteří nás litovali, jiní pak zubami skřípěli a jen s námi před se, před se, zvěšet, pravili.

Když pak nás již do vole po městě navodili, tehdy upřímo k Un kapi, to jest k Písecské bráně, kde jest baluk pazar, rybnej trh, vedli. S obojí strany okolo nás, z předu i z zadu nesčísnej počet lidu šlo, neb sou jich tak mnoho prvy na popravu vésti neviděli. Já pak nemocnej, velikou mdlobou, žízní a horkem ztrápenej, k tomu od toho sedla do krve odřenej, nemohl sem se upamatovati, kde již sme. Tu s námi před branou zastavili, nebo pro mnoství lidu, kterej se skrze bránu tlačil, nás vésti nemohli. Tu já se zeptám kněze Jana z Vinoře, kde sme, a on mně zase odpoví, že sme již nedaleko šibenice, abychom se Pánu Bohu poroučeli. Jančaři pak kejmi nám cestu dělali. Jak sem já pak háky na šibenici a na nich dva katy státi s svejmi skřipci a provazy uhlídal, tu nevím nic, kde sem se poděl, nybrž v mdlobách sem byl a o sobě nic nevěděl. Neb sme se jináče nedomnívali aneb nenadáli, poněvadž rovně s jinejmi na popravě týž proces zachovávají, než že nás zvěšejí.

Nežli tovaryši moji potomně rozprávěli, že jak pod šibenici je přivedli, tu že sou ještě asi dva kati nahoru vlezli a subaše že jest k nim promluvil, kterak smrt ohavnou před očima vidíme, protož z veliké lítosti, kterou nad námi má, nám při hlavě sultána, pána svýho, připovídá, chceme-li se poturčiti, že nám hrdlo darováno bude. Ale z milosti boží žádnej toho oumyslu nebyl, nýbrž raději hrdlo ztratiti hotov byl; a také strachem z smrti tak byli vomámeni, že nevěděli, živi-li sou, čili mrtvi.

Když jsme asi čtvrt hodiny pod šibenicí postáli, subaša, aby nás k moři, které tu hned blízko bylo, vedli, poručil. Lid obecný, poněvadž nás na háky nezvěšeli, jináčeji se nedomníval, nežli že nás v moři ztopí; protož, co živo, k moři běželo, na šífy a lodi sedalo, aby se tím lépeji podívati mohli. Jak pak nás k břehu mořskému přivedli, do jednoho šífu, na kterým z Evropy do Asie velbloudy a mezky převožují, téměř po hlavě strčili a nám velmi láli, takže nebozí jeden druhému na těch řetězích hrdla strhati mohli. Já pak přišed zase k sobě, a že mne pán Bůh od takové hrozné smrti ohavné vysvoboditi ráčil, srdečně poděkovav, poněvadž mně možná nebylo a s toho mezka dolů ssednouti a bál sem se, aby mne s něho dolů nestrhli a jako tovaryše mé do šífu neshodili, na vše strany sem se žalostivě ohlídal. Toť uhlídám jednoho známého Turka, prosím ho: "Benum džanum alahi senenser jardym ejle banga, to jest: Má duše, pro Bůh tě prosím, pomoz mi." Což on mne s toho koně až do šífu ssadil, ač na něj jiní škaredě hleděli a jemu láli, však on nic nedbal, nýbrž mně pomoh, "Allah kurtulur seni, Bůh tě vysvoboď," řekl a odešel.

Odstrčivše nás od břehu, přední rychtář a jeho tovaryši s námi na šífu se plavili a my se jináč nedomnívali, nežli že nás ztopí anebo na Černý moře do té přehrozné, tmavé Černé věže povezou, neb sou s námi se tam nahoru zatočili. Tu nás opět napomínali, chceme-li se poturčiti, že již poslední hodina naše jest, poněvadž nás všeckny ztopiti z poručení Sinan baši mají: abychom svý mladosti politovali, že z nás chtějí dvořanů císařskejch, spahův a jančarův nadělati, dobrou službu naříditi, pěkné šaty a koně darovati. Ale my se oustavně Pánu Bohu modlili a jemu se poroučeli, a jak se koliv jeho milosti líbí, aby se s námi dálo, na tom se ustanovili; neb sme toho všeho hříchy našimi zasloužili. Divákův sme okolo sebe na tisíce měli, kde jen kterej šíf, karamusa, kaik nebo lodička byla, vše plno od obojího pohlaví lidu chtícího se, jak nás topiti budou, dívati; nebo také kati a popravčí s tím kadim na šífu, kde sme se plavili, byli. Když pak naši stálost viděli, že se žádnej poturčiti nechce, pohrůžky nám činili, a že nás do takového vězení dají, že bychom sobě raději mrtvi nežli živi bejti vinšovali, hrozili.

Do vole se s námi naprojíždějíce, obrátili se k arsenálu císařskému, kde on několik set šífů všelijakejch mívá; a sou hned obzvláštní sklepové k tomu udělaní, že se galery i jiné všelijaké potřeby válečné schovávají. Tu nás zase z šífu vysadili a do velikého, čtverhranného stavení, kteréž velikejmi a několik sáhů zvýši zdmi mnoho honův obezděné bylo. Tu v bráně seděl kihaja bašův a kvardian baše, nejvyšší nad strážnejmi, nebo v té veliké vohradě jest jiné troje stavení čtverhranatý, pro vězně, do něhož toliko shůry světlo jde, po stranách žádnejch voken nemá.

V předním stavení sou všeckno vězňové z rozličného národu, mistři, kteří galery a jiné rozličné věci stavěti umějí, sou všelijací řemesníci, tesaři, truhláři, kováři, provazníci, tkalci, kteří plachty tkají, zámečníci, bečváři a summou všeckno mistři, kteří každého dne do jistejch verštatův vedeni bejvají; a ti se nejlépeji mají, nebo ti leccos přiukradnouti a prodati potají a sobě něco jísti koupiti mohou. Když pilně dělají, také jim někdy v pátek nějaká kaše se dává. Ti mají také naději k vysvobozenf větší nežli jiní, nebo když nějaké pěkné dílo, bud galeru, galion neb jinej šíf mistrovsky a oupravně udělají a to dílo se bašovi, kterej na moři vládne, líbí, tehdy předním mistrům tu milost učiní: když mu, že se do desíti let víc neb míň z Turek hnouti nechtějí, nýbrž že věrně do toho času pracovati a dělati chtějí, připovědí a za sebe rukojmě postaví, tehdy je svobodné propustí. Již potomně se tu oženiti, vosaditi nebo do vlasti své vrátiti se mohou, jakkoliv se jim líbí. Když pak se kdo platiti nebo vysloužiti chce, tehdy musí za sebe jiné křesťanské vězně, poněvadž Turek žádnej za křesťana neslíbí, deset nebo dvanáct v rukojemství postaviti. Totiž, jestliže by v tom čase, dříve nežli by se vysloužil, utekl anebo vězeň, kterej se šacuje, na jistý den šacunku přinesl, a nemůže-li šacunku shledati, sám osobně se postavil, tehdy ti jeho rukojmové aby propadli, jeden ko aby se mu vyloupilo, druhýmu ucho uřezalo, třetímu nos, palce u rukou, prsty u nohou zutínaly, zuby po jedné neb druhé straně aby se mu vytrhaly, tolik set ran na břicho, lejtky, paty aby vydržel. Což když ten jistej vězeň takový rukojmě dostane (ale zřídka kdo slíbí), teprv do křesťanstva pouštěn bejvá, a nedostaví-li se aneb šacunk nepřinese-li, již trpěti vedlé uvolení svého usejí. Za mýho času viděl sem jednoho Uhra zajatého tom vězení, který se za přítele svého v rukojemství postavil, a ten rukojmě, dostav se do křesťanstva, jako šelma nad dobrodincem svým se zapomenul a nevrátil se. Pročež týž nebohý rukojmě dvoje pouta, svá a toho, za kterého slíbil, asi dvě létě nositi, jedno ucho, čtyry přední zuby, oba palce u rukou, všeckny prsty u noh ztratiti musel a k tomu přehrozně každej pátek kyjmi bit bejval, až nebožtík Palffy, když o tom zvěděl, toho jistého Uhra, kterej z Turek přišel, stíti a hlavu jeho i šacunk do Turek dodati poručil. Ale již bylo zmeškáno: tento přenešťastnej člověk již o svý zdraví přišel a nejvíce palců a rukou a noh s pláčem litoval, a že s zbraní zacházeti nemůže, do smrti své naříkal. Byl takto čistá, spanilá osoba, a kdyby ho byl nezavedl týž šelma, také se šacovati a nad Turky mstíti chtěl. Ti pak vězňové, kteří sou kněží, písaři, žáci, měšťané neb páni, kteří se žádnému řemeslu neučili, nejbídnější sou a za nic jich sobě neváží.

Druhé vězení jest pro obecní vězně, kteří žádného řemesla neumějí: těch bylo tehdáž okolo sedmi set osob z rozličnejch národův, který pod nebem sou. Ti se mají nejhůře, nebo z jara na galery k veslům bráváni a ve dne i v noci za nohu i za ruce ukováni bejvají. Když se pak navrátí, tehdý kamení, mramor lámati, příkopy dělati, k stavením potřeby nositi a summou, co komu zapotřebí jest, tito jako nádeníci se užívají a nic jiného z rok do roku za stravu, kromě dva bochníky chleba za den a voda, se jim nedává. Perou je, bijí jako hovada Turci pro ledajakous špatnou věc. Ti ve dne ani v noci žádného pokoje nemají, jak kdo a kdy je k dílu potřebuje, jíti musejí.

Třetí stavení jest špitál, v němž nemocní vězňové leží a staří, již věkem sešlí, tam zůstávají. Těm se mimo chléb také čurba (polívka) a nějaká kaša dává. A říkají tomu vězení carcere di Sancto Paulo. Dokud sou nemocní, dotud se jim pohodlí činí, a když se pozdraví, zase, co obmeškali, prací svou vynahraditi musejí. Když pak umrou, vězňům zakopati neb do moře je hoditi dají.

Tu nás tehdy do té vohrady přivedli a kadi cedulku aneb poručení od Ferhat baši kvardian bašovi dali, jak s námi zacházeti mají. Tak ti šerganti kruhy a řetězy s hrdla sundavše a přiskočivše dva neb tři, podrazili každému nohy, že na zem padl. Tak my opět nebozí s velikým strachem sme očekávali, zdali nás kyji bíti budou. Ale děkuje Bohu, nestalo se tehdáž. Nebo přišli cikánští kováři a ti tomu, kterej na zemi ležel, železnej kruh okolo nohy dali a řetěz protáhli, na kovadlině zanejtovali a druhýho tovaryše na týž řetěz také za nohu ukovali. Když jsme viděli, že nic jiný ho s námi nedělají, každý se dal k tomu tovaryši, kterej se mu nejlépe líbil, ukovati; a jak je ukovali, do toho obecního vězení jim jíti kázali. Když pak již všickni tak ukováni byli, kromě já a apatykář, malej mužíček, také nemocnej, a my oba pro mdlobu na zemi jsme leželi, tu mne k němu (ač sem dosti prosil, že oba sme nemocní a choditi nemůžeme) přece ukovali, an možná nebylo mně ten řetěz uzdvihnouti. Když pak nám do vězení kázali, já vstav, trantýrem sem zase na zem upadl a vstáti nemohl. A tak jeden Turek udeřil mne hůlkou přes záda, abych vstal, a apatykáře několikráte. Když pak opravdově naši nemožnost viděli, poručil kvardian baša jednomu Turku řetěz námi nésti a dvoum nás vésti až do vězení. Tu sem blízko vrat, neb sem dále jíti nemohl, s tím svejm nemocnejm se posadil a na tom místě, dokad sme v tom vězení byli, svůj lozument měl.

Bylo tehdáž málo vězňův, neb na galerách veslem táhli, ale jich každej čas očekávali. Ale tak nechali po sobě vězňové mnoho nečistoty, kusů houní a hadrů, kteréžto vzavše, pod hlavu místo polštáře sme sobě podložili. Ale žádnej smrtedlnej člověk, kdo nezkusí, nerěří, jakej nocleh u vězení jest; nebo ať o blechách, vších, stinkách mlčím, sou tam nějací černí brouci jako velicí mravenci: ti kdekoliv ukousnou, hned krev vyskočí tělo oteče tak, že po všem všudy těle, kde by mohl špendlíkem tknouti, místa zdravého nebylo, jak po životě, tak na hlavě i v tváři; k tomu to zateklo, rovně jako když tam děti neštovice mají a stoní. Nám pak, rozkošnejm takovejm noclehům nezvyklejm, přenáramně těžko přivyknouti bylo, nebo ač sme se do naha slíkli, však nic platno nebylo, nýbrž i ty mouchy štípaly, poněvadž tam velkej puch, smrad a horko bylo. Jistě sem mohl smyslů pozbýti, a nad to nade všeckno strhla mi se ouplavice neb červená nemoc, takže žádné čtvrt hodiny na místě zůstati sem nemohl. Však přece již naposledy kůže tak se na těle oštípala, že víceji vší ani stinek štípání se necítilo; kromě těch šelemskejch brouků štípání obvyknouti možné nebylo. Tak já ztrápenej a nejvejš zbídněnej žádal sem sobě umříti, poněvadž můj tovaryš choditi a toho řetězu nositi nemohl. Tu, kde se sedělo, nečistiti a v tom smradu odpočinouti sme museli. Ten den dali každýmu dva bochníky chleba a vody, ale já ani druhej den sem nic jísti ani píti nechtěl a nemohl, nýbrž Boha prosil, aby mne skrze smrt z té bídy vytrhnouti ráčil.

Druhej den k večeru přijde sám několikej kvardian baše do našeho vězení a viděv mne tak nahého v těch neřestech ležeti, slitovalo se mu mne, a já viděv toho, sukni svou na sebe vrhnu, nebo žádnej ze všech mejch tovaryšův méněji od šatův z domu nevzal jako já. Jiní ve všech šatech vzati byli a já z lůžka v košili. Tak já, jak moha, políbím mu nohu pro Boha prose, aby se nade mnou slitoval, a možná-li jest, z toho řetězu, až bych zdráv byl, propustil. Řekl: "Olmas, olmas, giaur: Nemůž bejti, nemůž býti, pohane"; nežli chci-li k některýmu jinýmu zdravýmu a silnějšímu přikován bejti, že k tomu povolí. Tak já nevěda k komu jinýmu, pohledím na kněze, svýho krajana, a řeknu, aby mne k papasovi (neb tak se kněží jmenují) ukovati dal. Papas, maje zdravýho tovaryše, na mne se hněval; škaredě hleděl, však předce se ke mně na řetěz přibíti dáti musel. Tu potomně, když má nemoc poručila, se mnou choditi a řetěz nositi musil. Ponejprv byl trpělivej, jednou, druhý, třetí mlčel, když pak mu to často s velikou obtížností bylo, počal láti, šelmovati, hromskejch, ufákanejch potvor mně nadávaje, že sám čert z horoucího pekla mne k němu ukoval a že se mnou jíti nechce, pravil. Já mu zase jakožto duchovnímu trpělivost předkládal, že má jinejm za příklad bejti; poněvadž na mne Pán Bůh to dopustil, že smutnej, zarmoucenej člověk co tomu říci nevím, že bych raději neb chutně zdráv byl, aneb umřel. Tak když sem ho předce pobízeti nepřestával, mnohdykrát hněvem udeřil mne nohou, že sem kozelcem letěl, a předce naposledy jíti musel, ale div se hněvy nerozpukl. A nemoha toho déle snášeti, ten řetěz hněvy do všech nečistot vhodil, plakal, naříkal, že skrze mne o zdraví přijde. Ale musel potom tak i ušpiněnej řetěz nésti a já vodou zase jej očišťovati.

Trvala ta má nemoc několik neděl a jistě že bych nebohýho kněze byl o hrdlo připravil, neb již také tak vyzáblej a zbídněnej byl, že se potácel, poněvadž za stravu kromě chleba jiného nic nedávali a se mnou ve dne ani v noci žádného pokoje a odpočinutí jest neměl. Tak já s zkroušeným srdcem s pláčem Boha prosím, aby se ráčil nad mou velikou a již nesnesitedlnou bídou slitovati, nebo mne pozdraviti, anebo s tohoto světa pojíti, jakákoliv jest v tom vůle svatá. Což i jiní tovaryši moji také vidouce mne již na počepí, snažně se za mne Bohu modlili. Uslyšel je i mne milej Bůh, takže mně ta nemoc přestane a již něco jísti počínám, nebo nadrobě do vody bochníček chleba, kaši z toho jsem uvařil a jedl. Když pak sem již se domníval, že má vyhraná jest, toť můj milej kněz na nápodobnou nemoc se roznemůže. Nebo já již žádnejch vší ani broučkův necítil, tak libě na holé zemi spal po té nemoci a odpočíval jako na nejlepším ustlaným loži a nebylo potřebí žádnejch lahůdek pro sen užívati. Vtom kněz mne zbudí, abych s ním šel a řetěz pomohl nésti. Šel jsem jednou, deset i dvacetikráte, potom již mi se stesklo. Trápil-li jsem já ho dosti, on mne ještě hůře, takže sem mu zase hromskejch popů ufákanejch nadával, a že sem já tak často neběhal, se s ním hadroval. Ale naposledy oba dva bychom toho byli snášeti nemohli, nýbrž za to hrdlo dáti musili.

Vtom přijdou zase z galer všickni vězňové a slyševše, že máme kněze mezi sebou, velmi uctivě se k němu měli a vidouce ho tak nemocí ztrápenýho, kvardian bašovi supplikací mistři z vězení de la Maëstranza řečeného všickni podali, a aby kněz z řetězu propuštěn byl, až by se zhojil, prosili, že za něj připověděti chtějí, že nikam neuteče. Což na jejich žádost jest tak učinil a vybiv ho z řetězu, mně jej na vobě nohy ukovali a já dvakráte raději sám nežli s tovaryšem jej nosil. Když sem pak zase z milosti Boží bez všelijakého líkařství se pozáravil a žaludek mi zdráv byl, dva bochníky chleba mi nepostačily. Od jinejch vězňův sem se vázati punčoch, rukavic, klobouků turecskejch naučil: tak mně Pán Bůh v tom řemesle žehnati ráčil, že sem sobě častokrát peníze vydělal a za to mouky na kaši, oleje, octa, olivů, salátů a chleba nakoupil. Zatím se můj kněz také zhojil a zase mně se na řetěz za tovaryše dostal. On pak tkáti nebo vázati neuměl, nežli co sem tak vydělal, tím se se mnou živil. Až opět všickni vězňové před kvardiana baše předstoupivše, aby jim náboženství jejich v svátky přede dnem, prv nežli by na roboty šli, provozovati dovolil, poníženě žádali. Tu jim také toho neodepřel. I byl před lety udělán v obecním vězení oltář, okolo něho mříže, a byl týž oltář od řádnýho biskupa posvěcen. Tu měli svůj stříbrnej kalich, patenu, mešní roucha a každej svátek velikej apoštolský mše se svatá sloužila. Kněze z řetězu zatím vybili a já s řetězem jsem mu ministroval a epištolu zpíval a potomně sem pacem všem vězňům líbati dal, kteřížto vedlé možnosti a chudoby své almužnu svatou složili knězi dali, takže vždy některej krejcar na stravu byl a snáze jsme se živiti mohli. Jehož po mši zase na řetěz ukovali.

Jednoho času v svátek po mši pozval kněze a mne jen vězeň křestanský, mistr tesař, na dobrýho, mourovatýho kocoura, nebo jej byl krmil a říkal mu Marko, kterýho sem svýma očima viděl, když jej zařezával: byl velkej tučnej vykrmenej kocour. Ale když kněz jíti nechtěl, poslal nám vejsluhu z druhého vězení do našeho, přední plece, jež sem také jedl. Jest maso bílé, dosti chutné, nápodobné co králíkův maso, a dobře sem ho i zažil, neb hlad jest vejborný kuchař, nic sobě zoškliviti nedá. Kdybych jen takovejch kocourů dosti byl měl, nic by mne byli nemrzeli.

Toho času poslal Cigala baša, aby někteří starší vězni z našeho vězení do seraglio jeho fraucimoru posláni byli, kteří by tam nějaké pobořené stavení rumovali a vyklidili. Nebo Turci majíce každej, obzvláštně možnější, víceji nežli jednu ženu, žádnýmu z Turků do jejich fraucimoru jíti, nadto s nimi mluviti nedopouštějí; ale před vězni zbídněnejmi a zchuravělejmi se ne šetří, nýbrž s nimi žertovati a blázniti a jim se posmívati nebrání, nedomnívajíce se nikterakž Turci, aby jejich pěkné ženy s tak vosmahlejmi a zhubenejmi křesťany milovnou známost učiniti měly. Ale láska nemá vočí. Nebo mezi jinejmi vězni jeden Němec jménem Mates Saller, aby v tom fraucimorském zámku vyklízel, poslán byl. Ten byv tam asi dvě neděle, s fraucimorem bašovým se seznámil a spatřiv jejich všeckny skrejše, v noci jednu almaru vylámal a tři pásy velmi pěkné, drahým kamením vysazovaný, který tam v Turcích nosí (a každej pás na deset tisíc dukátů šacován byl) a dva koflíčky ukradl a do vězení tejně, an žádnej nic o tom nevěděl, přinesl. A jsa nesmírnou radostí naplněn, mysle se šacovati a vyplatiti, neopatrně ty pásy zřezal, kamení drahé od diamantů, rubínů, smaragdů, turkusů a jiné přepěkné sloupal a tu, kde líhával, do země ve džbánu zakopal. Ale nepřálo mu toho štěstí, nebo musel se někdo z vězňův, když to zakopával, dívati, a když on odešel, to ukrásti, nebo s pláčem toho hledal, a co jest ztratil, nám se svěřil. Malej koflíček nějakýmu Turku, když na robotu šel, prodal a tím se prozradil. Nebo po některém dni takovej koflíček byl poznán a onen Turek, od koho by ho dostal, tázán. Když pak on, že by jej od jednoho vězně koupil, oznámil a jim toho vězně jmenoval i okázal, přišel kihaja nebo hofmistr bašův s mnohejmi Turky okolo 40 osob a kázal toho vězně Matesa vyvolati. Kterýžto Mates jináčeji se nedomníval, nežli že jej voběsí, protož umínil hrdinsky umříti a pamět po sobě zanechati. Vzal tehdy do rukávu tejně dlouhej nůž, a když před kihaju přišel, tázán jsa, kde má ty pásy, on, jak mu se dalo, oznámil, že jest je zakopal a někdo mu to ukradl, kázal jej Turek vzíti. Ale on nenadále s tím nožem k témuž hofmistru přiskočil a do něj jej vraziti chtěl, ale bylo mu od množství Turkův překaženo. Tak teprv kihaja na Turky, aby jej vzali, skřikl. A on utíkal a věda, že utéci nemůže, statečně se tím nožem bránil a několik Turků ranil, až naposledy kamením jej uházeli a vzavše, po zemi šmejkali až k hofmistru. Tu on mu nebohýmu tisíc ran kyjmi dáti poručil, takže všecken co žába nebo měchejř otekl a nebylo znáti, živ-li jest, čili mrtev. Však jej vězňové vzali, po hrdlo do hnoje zakopali a do třetího dne tak ležeti nechali. Potom tak jako moucha pomalu okřál a neumřel, nýbrž bledej co roucha vždyckny zůstával a břicho oteklé měl. Věc k víře nepodobná, ale pravdivá, aby člověk tak mnoho vytrpěti měl.

Vtom přišly noviny, kterak by naši v Uhřích slavné vítězství nad Turkem obdrželi a mnoho tisíc Turků pobili. Tu sme opět v velikým strachu byli, nebo na nás škaredě hleděli, zuby skřípěli, a že nás na háky zvěšeti dají, hrozili. A přišed k vězení kihaja, to jest hofmistr císařský, nás všeckny ven vyvolati dal, že nám nos a uši obřeží, pravil, protože naši přátelé, bratří a strejcové tak noho Musulmanův pobili. My se, jak mohli, že tím nni nejsme, vymlouvali. Jak ten odešel, přišli jiní a důvěrnosti nám oznámili, velice se kleli, že konečně im nosy a uši uřezati mají. Tu my již smutní, zarmoucení nevěděli sme, co strachem činiti, nýbrž svejch nosů a uší srdečně sme oplakávali a se přísahou vespolek zavázali, jestliže nám to učiní a nám se Pán Bůh do křesťanstva navrátiti popřeje, že do naší smrti proti Turkům válčiti, a kterýho zase dostanem, nos a uši uřezati chceme i jiné k tomu napomínati budeme.

Toť přijde k večeru kvardian baše a nás všeckny, aby1om ven šli, vyvolati dá. Ten měl dva barvíře s sebou a poručil se nám všem na zem posaditi. A tu my vyplaáni souce, jináčeji sme se nedomnívali, nežli že již se tak, jak nám pravili, stane. Žádnej nechtěl první bejti se posaditi, až karváčem k tomu přinuceni byli. Tu může každej znáti, jak nám okolo srdce bylo: všickni bledli co roucha. Barvíři přistoupivše a nás tak strašlivé bledé vidouce, srdečně se smáli, ale nám jináčeji okolo srdce bylo. Tak oni všechněm hlavu místo uší břitvou holili i brady, neb někteří obdýlný měli, a nasmávše se nám do vole, do vězení zase jíti kázali. Když nás pak trach pominul a my tak jeden na druhého, jaké telecí hlavy máme a všeckno bez brady sme, hleděli, nemohli me se od smíchu zdržeti, neb sotva jeden druhýho poznati mohl. Aniž sme jim co od pucování zaplatili, nýbrž nám darmo dosti strachu nahnali. Dávali nám potomně jistou toho zprávu, kterak největší vizír konečně poručil nám uši a nos uřezati, chtě nás tak do křesťanstva propustiti, ale že jich mufti proti tomu byl. Pravil, poněvadž sme proti nim neválčili, nýbrž v poselství byli a ničímž vinni nejsme, že by hřích byl nás tak bez viny zohaviti. Nemoha se pak nad námi jináčeji pomstíti, tak nám břitvou hlavy a brady oholiti poručil a druhej den všeckny na galery mezi jiný vězně k veslům ukovati.

Byl na té galeře Achmet reis, to jest hejtman Achmet, kterej na ní vládl a rozkazoval, renegát a přirozenej Vlach. Ten nás na galeru přijav, všeckny ukovati poručil. Byla pak galera dosti velká, po pěti vězních na jedné bance aneb lavici, kteří jedno veslo společně táhli. K víře věc nepodobná, jaká to bída jest na galerách táhnouti: žádný dílo nemůž na světě těžší bejti. Nebo ukovají jednoho každýho vězně za jednu nohu na řetěz dolů pod stolici, aby však volně na tu banku vstoupiti a veslem táhnouti mohl. Když pak táhnou, tehdy pro veliké horko jináčeji nelze nežli nazí beze všech svrškův táhnouti, nemajíce na svém těle nic jiného kromě katě aneb kalihoty plátěný. K tomu když se z ouzkýho moře na široký vyjede skrze Dardanelly, dva zámky tu každému vězni dají na ruce také manipoly neb železný orumpanty, aby se Turkům nezprotivili a brániti nemohli.Tak za ruce i za nohy ukovaní vězňové celej den i noc někdy, když větru není, táhnouti musejí, že kůže na těle nejináč nežli jako vopáleného vepře vosmahne a horkem se zpuká; k tomu pot oči zalívá a přes všeckno tělo svlažuje. Z toho přeukrutná bolest přichází nezvyklejm, hedbávnejm rukám, na nichž se od vesel puchejře co pryskejře nadělají. Avšak přece táhnouti musí; nebo když comito, správce galery, kterýho, že sobě drobet oblevuje, spatří, tak obnaženého bud karváčem nebo mokrejm provazem bije, mlátí, že po všem těle klobás krvavejch nadělá. Však musíš mlčeti, na něj se nevohlídati ani ouve říkati, ob hned máš dvojnásobný rány. "Pregidi anaseni sigligum irlasem? Co, pse, broukáš, odmlouváš a se hněváš?

Jakož se také jednomu z našeho tovaryšstva, Rakušanovi, staw rytířského, přihodilo: když jej karváčem přes pahej hřbet udeřil, tehdy dvakráte nebo třikráte: "Ouvej, pro Pána Boha, nebí!" skřikl a Turek, nerozuměje německy, domníval se, že mu laje, a nebohýho starce hrozně zbil a ztloukl, že se trpělivosti s jinejmi učiti musil. Bože z vysokého nebe, nemůže člověk vypraviti, jaká jest to bída, jak ztrápenej život lidskej tak mnoho snésti a vytrpěti může. Nejni možná, aby které hovado tak mnoho snášeti a vytrpěti mohlo. Nebo jedno nesmírnejm horkem přes celej den (poněvadž k vejchodu slunce mnohem horčeji jest nežli v těchto našich západních krajinách) netoliko se člověk píci, ale smažiti musí, druhé veslem táhne, že kosti i všeckny žíly praštějí, třetí k tomu každého vokamžení na sebe karváče nebo vomočeného provazu očekávati musí. A k tomu ledajakejs kluk turecský, pachole ničemný, sobě kratochvíl učiní a pořád vod jedný lavice k druhý vězně bíti a jim se posmívati bude: avšak se žádný neprotiv, mlč, a můžeš-li k tomu přijíti, ještě mu ruku nebo nohu polib, aby se na tě nehněval. Ktomu za stravu se nic jiného nedává, nežli dva bochníčky chleba aneb piškoty, kromě když se k kterému ostrovu, kde křesťané bydlí, připluje, tu sobě trunk vína vyprositi, někdy kaše nebo polívky, aneb má-li peníze, koupiti může. Jakož pak když sme stáli někdy den, dva, tři v portu a odpočívali, tu každej z nás řemeslu se naučil; rukavičky, punčošky z bavlny sme tkali, to prodávali a někdy za to sobě jísti aneb nějakého vaření nakoupili a sami na galeře kuchařili. Ktomu tak těsně na jedné lavici nás pět (jako na všech jinejch) ukováno bylo a od vší, stinek hojnost nad hojnost sme měli. Ale již kůže a těla byly okousaná a sluncem vyprahlé a usmažená, že toho málo cítiti bylo, neb sme se leč v noci do košil neobláčeli a také po dvouch modrejch košilích a rudé sukni jinejch svrškův nebylo. Nýbrž přebídnej a žalostivej, nad smrt horší život na těch galerách sme vésti museli.

Tak i v tom trápení někdy trunček vína (tam řecké víno nejlepší roste, říkají v jednom ostrovu a la Marmora, kde mramor lámí) nás obveseloval a posilňoval; k tomu dobrej, valašskej sejr, kterej z valaský a multanský země do Konstantinopole přivožovali a jej prodávali. Skládají jej pak Valaši tímto způsobem: Vezmou kůži čerstvou zabitého hrubého kozla, udělají z ní pytlík, jako by dudy byly, syrovejm ven a chlupatejm vnitř obrátí, do kteréhožto pytlíku tvaroh vecpají, potomně zašijí a ten tvaroh, až se zkazí, nechají, že se s těmi chlupy čistě smíchá; tak jej potomně na prodej vozí. Toho tehdy dobrého sejra nás v tovarystvu šest, co jsme tak řemeslem vydělali, prodavše, jeden pytlík koupili. Jistě nám velmi vděk přišel a nám tak libě šmakoval - tehdáž lépeji, nežli nejníčko marcipány - nebo sme sobě z něho polívku udělali, plesnivého chleba nebo piškotů nadrobili a s znamenitou chutí pojedli, na to nic, že chlupy s sejrem byly, se neohlídali. Ach kolikrát, kolikrát sem na to spomínal, kterak v čechách líhavejm psům polívku z pěkného, dobrého sejra vařiti dají, chleba nadrobí a jim jísti dávají. Já pak bídnej s tak mizernejm, chlupatejm sejrem, plesnivejmi piškotami za vděk přijíti a hlad zahnati musím. Vinšoval sem sobě, abych jedním tovaryšem těch líhavejch psův v stravě bejti mohl, ale Propter peccata veniunt adversa, pro hříchy naše milý Bůh hodně a spravedlivě na nás to dopustiti ráčil. Nebo sme prvé, souce v svobodě v Konstantinopoli, jinejm vězňům, aby tak jejich život bídnej a zarmoucenej bejti měl, věřiti nechtěli, až sme sami to zkusiti a zažíti musili. A posavad člověk rozkošnej chudýmu, nuznýmu, jak mu okolo srdce jest, věřiti nechce a lítosti žádný nad ním neprokáže. Byť takový jen dvě neděle na galerách pobyl, ach, co by potomně jinejm snadno uvěřil.

Bylo také mezi naším tovaryšstvem rozmazanejch několik Rakušanů, kteří od přirození žádnýho sejra nejídali, a když jim prvé, ještě v svobodě, kdo nůž neb chlíb sejrem namazal, divně sobě počínali a všeckno ven, co jedli a pili, vyvrci musili. Když pak nebozí se na galeru dostali a nic jiného nežli chléb za stravu neměli, nýbrž i valaský, chutný, chlupatý sejry jiné vězně kupovati viděli, ponejprv, nežli by tak nechutnou věc jedli, že by radče hladem zemřeli, pravili. Ale velmi se jim chut a appetit změnil. Nebo viděvše nás polívku z něho tak vochotně s dobrou chutí jísti - a voni hladem sotva očima blyštěli - nás, abychom jim té stravy koštovati dali, prosili. Což když se stalo a oni jí koštovali, netoliko polívku z sejra, ale ten chlupatej pytlík i s sejrem by byli srdečně rádi snědli, kdyby se ho mohlo jenom bylo vždyckny dostati. A tak žaludek jest velmi dobrej kuchař, zvláště hladovitýmu; všeckno zažívá, všemu obvykne, by dosti na pohledění se krmě nechutná zdála, však když se jísti chce, nic nezavrže, všeho zažije a mistr nouze člověka všemu naučí.

Jednoho také času přinesl jeden Turek vobvařenejch, skopovejch hlav pytel na prodej mezi nás, od kterýhožto ty hlavy sme pokoupili. Když již s galery dolů jíti měl, potká se s ním náš reis aneb kapitán, a kdo by mu dovolil, aby on na galeru vešel a bez jeho vůle vězňům hlavy prodávati směl, se tázal. Tu mu týž Turek něco spurnýho odpověděl a náš kapitán jej potý udeřil. Tuť ten Turek zase na galeru vběhne, kapitán za ním, jej chytí, však ten se mu přece vytrhne a utíká. Toť na nás kapitán, abysme ho chytili, zkřikne. Ale týž šelma k našemu velikému neštěstí jako vzteklej ďábel skrze nás proskočí a uteče. Z čehož se týž reis tak prudce, proč sme ho nelapili, rozhněval, že ihned před svejma vočima, počna od první lavice po vobouch stranách galery až do poslední, karváčem každýmu přes nahej hřbet po šesti ranách dáti poručí. A tak pro toho lehkomyslnýho šelmu přes tři sta nebohejch křesťanův vězňův vytrpěti muselo. Byť nám byl po druhý na galeru přišel, byli bychom ho tak pomilovali, že by se nám byl po kousku nedostal. Já pak outlej sa, toho sem dlouhej čas zažíti musel i někteří jiní; nebo klobásy krvavé naskočily, k tomu nejhorčejší čas bylo; po hodině sme táhnouti a od ostrova jeti museli, kůže se zpukala, pot bolest zahříval, svědělo, kousalo, že sem se zblázniti mohl. Však předce mně milý Bůh opět to dáti ráčil, že sem milosti u jednoho Turka dostal, který mně kus masti dal, abych se namazal. Avšak předce bez bolesti bejti nemohlo. Viděl sem, že se to mně samýmu nestalo, ale i jinejm; poodtušil jsem sobě: Solatium est miseris socios habere paenarum. Tak na tý galeře do vůle Boží sme zůstati museli.

Toho času bylo v Černé věži i 6 předních vězňův, čtyči Uhři, jeden Němec, ostatek všeckno Vlaši a dva Řekové, znamenití mořští zloději nebo piráté, kteříž veliké škody turecskejm kupcům činili. Někteří z týchž vězňův čtrnáct, 15 i 16 let již v té věži seděli a dokonce o vyjití z ní pochybovali a žádné naděje neměli. Ti Řekové byli čistý hrdiny a stateční muži, již po třetí od Turkův zajatí. Dvakráte se z vězení dobyli a po třetí skožto do věčného žaláře do Černé věže dáni, v nížto již tři léta seděli a na to dnem, nocí (neb byli velmi chytří), kterak by ještě po třetí ujíti mohli, myslili. Že pak žádnému člověku se k nim choditi nedopouštělo a velmi dobře strážnými opatřeni byli, rozstonal se ten jeden Řek a maje některej peníz, nejvyššímu agovi na tý pevnosti jej poslal, pravě, že mu jej daruje, toliko pro Bůh ie prosí, aby mu trunček vína aneb pálenýho některému křesťanu přinésti dovolil. Což když s velikou těžkostí povoleno bylo a on příležitost dostal, že mu jeden Řek ho flašku přinesl a s ním promluvil, toho křesťana namluvil, že maličkou cedulku, kterouž tajně napsal, jednomu příteli jeho tu nedaleko do ostrovu jednoho dodati připověděl. Toť po některé neděli, jakž ti Řekové míti chtěli, přinesli agovi nějací neznámí řečtí sedláci dobrého skopce, medu, voleje, oliv, melounů a všelijakého ovoce, prosíce, aby sobě z toho, co chce, vzal a ostatek vězňům, kteří nahoře sou, pro Bůh rozdal. Při tom také soudeček vína maličkej, aby těm nemocnejm pro posilnění se dalo, žádali; to oni, že za své hříchy almužnu dávají, pravili. Aga tomu daru rád byl, skopce, i co se mu líbilo, vzal, ostatek vězňům, ač dosti na mále, poslal. V tom pak soudečku byly dvojnásobný dna, v nichžto psaní byly, co dále, jak se ti Řekové, přátelé jich, zachovati mají. Vězňové žádnýmu člověku z vězňův o tom nic nepověděli, nežli přečetše psaní, co by se dále činiti mělo, zase tím způsobem odepsali. Po dvouch, třech neb čtyřech nedělích opět jiní Řekové přišli a opět předešlým způsobem mnohem více agovi darovali a dva soudky pálenýho vězňům poslali. Turkům se ty dary dobře líbily, neb na to oni mysliti neuměli, aby to pod fochem bejti mělo. Sami, aby častěji těm nebohejm vězňům almužnu nosili, napomínali. V těch pak soudcích udělány čtyry dna, mezi nimižto subtilné pilky, hedbávné provazy, pilníčky a rozmanité potřeby zapěchovány byly. A tak víceji nežli rok s těmi almužnami zacházeli, naposledy i to uplatili, že všem vězňům plátna na košile darovali. Ti pak Řekové tak subtilně a opatrně zacházeli, že neřka Turci strážní, ale ani spoluvězňové toho ničehož nevyzkoumali, neb nad míru chytří lidé byli. A také pamětníků nebylo, aby se kdo z tý věže dobýti a ujíti mohl.

Když pak již všeckno, co vězňům bylo potřebí, před rukami tíž Řekové měli, přinesli jim ještě naposledy dva soudky neb barilly pálenýho. Tu teprv ti dva Řekové jinejm vězňům se otevřeli, a že by s pomocí Boží jim i sobě z toho vězení pomoci chtěli, oznámili. Prvé však, nežli by to před sebe vzali, museli všickni kleče, dva prsty na evandělium položiti, a že tejnost zachovati a jeden druhého, kdyby se ta jich praktika pronesla, nepronášeti chtějí, přísahati. Tu teprv vězňové dobrou vůli měli a své strážné páleným užírati a užírati počínali; nebo Turci rádi pálený pijí a pálí je Řekové velmi dobrý z fíků a rozinků.

Jednoho pak večera, když se strážní zežrali, ti Řekové všeckněm vězňům i sobě hřebíky, kterejmi pouta zanejtována byla, přepilovali a volovem zase zalili, aby, kdyby je náhodou přehledávali, hřebíky v celosti byly a oni potom tím snázeji volověné nežli železné, když potřeba ukáže, přepilovati mohli. Musili jim také jeden každej košili dáti, z nichžto oni mistrovsky prošívaný hedbávím provaz udělali. Jednoho pak času naschváleji kázali strážným pálený píti, zpívati a vejskati; oni zatím půdu nad sebou tak subtilně, co by mohl člověk prolézti, subtilnejmi pilkami prořezali, potom druhou, třetí půdu až do vokna. Tu v noci sami vysokost věže změřili a tak dlouhej provaz udělali, kterej by stačiti mohl. Měli pak oni jisté srozumění s svejmi přátely, že každé noci v určitém místě renšíf neb rychlá lod s lucernou hořící stál a na ně očekával a v tý lucerně celou noc světlo, aby ti Řekové věděli, kde se potom obrátiti, hořelo.

Druhé noci, neb v tom vůle Boží byla, na den svatého Jana Křtitele, opět svý strážné ožrali a v prvním usnutí všickni, jimž pilníky dali, hřebíky a pout kromě toho Němce Hernštejnera, kterej toliko u jedné nohy, přepilovali a jeden po druhejm v tmavou noc tou děrou skrze půdu jednu, druhou i třetí vylezli. Tu ti dva Řekové, jakožto v takovejch věcech zběhlí, vědouce, jak milá jest svoboda, obávali se, aby se na ten provaz jeden přes druhého neutekl, dolů některej nespadl a jiné neprozradil. Protož poznamenali všeckny a udělali z houní a z provázků jako nějakou stoličku a postarších na ni posadili, okolo pásu přivázali, aby nespadli, a dolů spouštěli. Zase po každé tu stoličku po provaze vytáhli, až se všickni spořádali, sami pak jako vopice bez stoličky se dolů spustili. A poklekše nejprv a poděkovavše Pánu Bohu, z příkopův vylezli. Tu ti Řekové s sebou jednoho maltézského rytíře vzali, s jinejmi se rozžehnali, a aby každej svýho štěstí hledal, pověděvše, an žádnej nevěděl, kde se obrátiti, k svýmu šífu pospíšili a nelitujíce vesel, tu kde chtěli, v bezpečnosti se doplavili.

Jeden Uher, Balakdiak Istvan, který před lety v Erly laitenantem bejval, ten sa již sešlej věkem, k tomu nemocnej, nemohl na příkopy vylézti. Ten tu na místě ležeti zůstal. Ráno, jak zasvítávalo a k modlení se od kněží volalo, uhlídali provaz s věže dolův visící. Protož ihned rumor učinili, do vězení nahoru běželi a místo, kudy vězňové vyšli, nalezli. Tu hned aga do Konstantinopole jel a o té příhodě oznámil : protož byli v městě Konstantinopoli i v Galatě všeckny brány zavřeli, tu po zemi i po vodě na vše strany mnoho tisíc lidu těch vězňův hledalo, ale ten den žádného kromě toho starého Uhra v příkopě a třetího dne toho Němce Hernštejnera v vinicích nenašli, nebo pout nikterakž zbýti nemohl. Tu je před nejvyššího baše přivedli, kterýžto, jak se dalo, od nich vše zvěděv, co by s těmi vězni činiti měl, svýho mufti se dotázal. Kterýžto mu zase vzkázal, aby jim nic na zdraví neubližoval, nebo poněvadž pták v kleci maje dosti jísti a píti, však předce škulinky, kudy by se dobýti mohl, hledá, nadto vězeň, jakožto rozumné stvoření, jsa žádostiv svobody, hlad, bídu, nouzi trpěti musí, a tak ty prostředky, kterak by toho vězení a té bídy zbejti mohl, všelijak vyhledává: protož že oni vinni nejsou, nežli víceji, kterejm sou oni k stráži poručeni byli, že sou na hrdle trestání hodni, poněvadž sou svým povinnostem zadosti neučinili a tak znamenité vězně, kteří k veliké škodě Musulmanům bejti mohou, zoumyslně upustili. Tak baša všeckny strážné, kteří toho dne a té noci vartovali, a nejvyššího agu na té pevnosti nejvejš voběsiti poručil a hned jinýho, Mehemet agu, na touž pevnost dosadil. A ty dva vězně k ostříhání mu poručil, napomínaje ho, aby sobě z předešlýho agy příklad vzal a vězně, kteří mu svěřeni budou, lépeji opatroval, sám k vartám dohlédal, ač nechce-li o hrdlo tak jako předešlej přijíti.

Po třech měsících dostali jinejch dvou vězňův, Uhrův, z Černé věže, jednomu říkali Krištof Kazda a druhému Matyáš Husar, toho Petra Husara, statečného rytíře v Uhřích, kterej se tak rytířsky choval a mnoho Turkův pobil, vlastní bratři. Ti se v městě Konstantinopoli za tři měsíce zdržovali u jednoho poturčeného Uhra, kterej jim koupil každýmu pěknýho koně, dal jim šaty i peníze, aby se do Uher dopraviti mohli. Když pak již z města jakožto jančarové jeli, nedostávalo se jim tanejstrů: na jejich veliké neštěstí ssedli s koní a v krámě kupovali je. Tak náhodou pozná Husara Matyáše služebník toho voběšeného agy a skřikne, že jest to on, Husar Matyáš, kterej se z Černé věže dobyl. Tak v okamžení sběhne se několik set Turkův a vezmou oba. Když se oni pak vymlouvali, že nevědí, proč je berou, že husaři turečtí z Budína jsou, aby je s pokojem odjeti nechali, že sou při dvoře své věci sollicitírovali, a svýho nejvyššího, pod kterejm jedou, jmenovali a se na jančar agu vodvolávali, tak je k němu přivedli. Kteřížto se tak dostatečně a chytře před ním vymlouvali, že jest Turky jančar-aga ulál, a aby je cestou jich jeti nechali, poručil. Nebo oba dva v dětinství v Uhřích byli zajati, vobřezáni a poturčeni a výborně, perfecte řeči turecské se naučili. Potomně, když vyrostli, zase mezi naše vskočili a po druhé zajati byli a do Černé věže dáni. Když pak již na koně zase sedati měli, potká se s nimi jeden spahi z Černého moře. Ten je dokonale pozná a jménem jejich je jmenuje, že je jako svý vlastní voko dobře zná: protož aby jich nepouštěli. Což ihned vzati, svázáni a do Černé věže zase dáni a dodáni byli, které sme my potomně také našli.

Když jsme již na galerách půl léta byli, obávajíce se Turci, aby z nás tak některej neutekl, zase všeckny z galer do prvnějšího vězení přivedli a tu asi tejden nechali. Toť opět noviny přinesou, kterak naši nad Turky v Uhřích slavné vítězství obdrželi, a veliká žalost a naříkání všudy bylo.

Toť k nám ranním jitrem písař nad vězni vysloužilej, Španěl, Alfonso Strada řečenej, přijde a žalostivě nám oznamuje, kterak se velice Turci na nás hněvají a konečně že na tom jest, aby nás do Černé věže dali; on že by nám srdečně takového těžkého vězení nepřál. Tu my všickni na modlitby se dáme, a abychom od té přehrozné věže vysvobozeni byli, zkroušeně Boha prosíme.

Po vobědích pak přijde opět kihaja bašův a káže nás všeckny vyvolati, jistou vůli bašovou nám oznamuje, abychom naše svršečky svázali a za ním šli, že se do Černé věže plaviti máme. Tu my, jakž Černou věž jmenovati a že jináče bejti nemůže, nežli že předce do tak tmavýho vězení se dostati musíme, jsme uslyšeli, všickni jedním hlasem plakati a naříkati počneme, až nám srdce usedalo. Jiní vězňové také všickni nás litovali a s námi plakali; a my bychom již raději byli smrt podstoupili, nežli do tak nesnesitelného vězení se dostali.

Tak tehdy naše svršky do filečku svážíce, každej svůj na rameno vzavše, zarmouceně a truchlivě s vězni se rozžehnáme, že sme pro velikej pláč mluviti nemohli. Tak nás všickni, co jich v vězení bylo, až k bráně s pláčem a naříkáním provázeli.

Přesmutná a žalostivá procesí! Přebídný člověk na světě! Jistě že se srdce rozpuknouti mohlo. Tu nám některej půl bochníka chleba, jinej vázací jehly, jinej kus bavlny, a kdo co měl, na rozžehnanou daroval i s námi se zarmouceně rozžehnal. Když sme pak k bráně přišli a tak žalostivě plačíce kvardian bašovi z hospody, že jest na nás laskav byl, poděkovali, lítostí nad námi slzel a maje nás potěšiti, k nám řekl: "Nu, milí vězňové, náš Mahomet prorok, žeť vám toho těžkého vězení věrně nepřeji; nebo přijdete do takového vězení, něhož do vaší smrti nevyjdete ani víceji s přátely vašimi se shledáte. Tam, dokud živi, slunce ani měsíce nehlídáte, nýbrž v bídě, nouzi a ve tmě do vaší smrti zůstanete. Líto mi vás, nebožátka. Chcete-li se pak poturčiti, tehdy toho všeho zbaveni budete a znamenité dary od bašete dostanete. Má rada, abyste tak učinili; nebo jak se tam dostanete, již v zapomenutí všem známejm přijdete, neb tomu vězení "la sepultura degli vivi", pohřeb živejch říkají, protože tam jako v hrobě zůstávají a odtud nevycházejí." Tak my to slyšíce, víceji nám bolesti a srdečnýho zármutku přidalo. Tu jeden druhýho vobjímáme a se s vězněmi i se všemi Turky rozžehnáme. Nám pak kvardian baša poručil dáti po bochníčku chleba a trunk vína, ale nám se píti ani jísti nechtělo, nýbrž pro pláč ani mluviti ani již hleděti sme nemohli. Neb sami v sobě plačíc a naděje žádné do smrti z tý věže nemajíc, hořce jsme plakali, až srdce usedalo, a jest ještě velikej div, že někteří tu hned náhle neumřeli, neb se jednomu srdce nejináče strachem nežli jako vosika třáslo. Ne s pláčem, ale víceji s vytím a úpěním jsme šli. Tak nás na galeru dali a k Černýmu moři se obrátili. Tu žalostivě na Constantinopolim město sme patřili a viděvše tu columnu u našeho domu, plačtivě, jakou sme prvé zvůli a radost jměli a jak nejníčky bídni sme a nač jest nám přišlo, že věční vězňové budeme, sobě rozjímali. A jistě nemůže tý velký a hrozný žalosti člověk vypsati; raději sobě, píše o tom, té bídy spomínati nechci, neb mne ještě, když na to spomenu, mé srdce v mém těle bolí.

Když sme pak k té pevnosti, v kteréž ta Černá věže byla, přijeli, tu ji nám Turci ukázali, a abychom měli naději k Bohu, že jest mocnej a nás z ní vysvoboditi může, nebo před půl létem také se z ní vězňové dobyli, nás těšili. Ale my, ana slza slzu postíhala, pro pláč a srdce bolesti mluviti ani hleděti nemohli. A jest se čemu diviti jistě, kde se tak mnoho slz v.očích vezme. Kdyby pro duši nebylo, raději do moře vskočiti a se utopiti sobě sme vinšovali, neb nás převelikej strach a bázeň podjala, poněvadž sme porozuměli, že žádná naděje z toho vězení vyjíti nepozůstává, nebo novej aga bude nás chtíti lépeji nežli první stráží opatrovati: jakož se pak i tak stalo. Když sme pak k té pevnosti přijeli, tu skalu neb schody vyvrhli a my vzavše jeden každej svůj nebohej filček na ramena, nahoru do pevnosti za tím reisem neb kapitánem sme kráčeli. Když jsme přišli nahoru k velikejm železnejm vratům, je otevřeli: tu byl plac a pavláčka vůkol a vůkol toho placu. Tehdáž vprostřed náš novej Mehemet aga s radami svejmi nebo bešebichsabory seděli, jindy tu ve dne i v noci 12 osob vartu držívalo. Tehdy do toho placu k samé věži, do níž také dvéře železný byly, přišedše, náš kapitán galery Mahomet agovi od baše cedulky dodal, kteroužto přečet, nahlas pověděl: "Co já mám s těmito nebohejmi vězněmi dělati, však sou oni tak těžkýho vězení nezasloužili. Zdaliž jinejch lehčejších vězení nemají? Nejni to dobře nevinné lidi tak traktírovati." A pohleděv na nás, neb sme všickni srdnatě plakali a od pláče oči krvavé měli, řekne k nám: "Nic nebojte se! Allah biukter, kurtulur sise. Bůh jest mocnej vysvoboditi vás." Káže ty přežalostné dvéře otévříti a nám do věže jíti. To každý dobrý a lítostivý srdce považ, jaké naše naříkání, pláč a kvílení bylo, nemajíce dokonce žádné naděje do smrti z těch dvířec zase vyjíti, leč mrtvi vyneseni bejti. Ach, k víře podobné žalosti nad tu nejni: kde naděje víceji nepozůstává, živu se bejti nechce. Ach, což sme sobě vinšovali, náhlou smrtí dříve, než do tý věže vstoupíme, zemříti; ale vše nadarmo. Tak Bůh míti chtěl. Když sme pak do té přehrozné tmavé věže přišli, tu sme ty napřed psaný čtyry vězně našli, kteříž nás žalostivě přivítali, a že spolu jejich tovaryši v bídě a psotě bejti máme, nám toho nepřejí, pravili. Tu jeden každej, jak kde se posadil, přes dvě létě sedání, líhání a lozument míti musel.

Jest pak věže velmi vysoká a nehrubě široká, takže sotva nás 22 a prví 4, to jest 26 podlé sebe se slehnouti mohlo, nýbrž jeden druhého se dotejkati musili. A v té věži vnitř jest tlustá, dubová mříže nebo klec, jako co lvy chovají, takže strážní mohou vnitř okolo tý klece neb mříže, kde vězňové sedí, choditi, a co dělají, spatřiti. Vprostřed hoří v noci lampa sklená. V tý kleci vůkol a vůkol jsou štoky aneb klády, na něž sme nohy podpírali aneb v nich seděti za nohy měli. Ale že nám Bůh dáti ráčil milost před naším agou, nedal nás do těch klád, leč když měli neznámí Turci do věže jíti, tehdy poslal napřed, aby nás za obě nohy do klády vsadili a zamkli; neb sic takové poručení jměl od baše, abychom ve dne i v noci v kládě seděli. A když Turci ušli, zase nás pustiti kázal.

Byl pak týž aga křesťanský dítě z Charvát rodilý, přes 90 let stáří, člověk v svém náboženství horlivý, na nás milosrdný, ale v svý povinnosti bedlivý: k vartám sám dohlídal, začasté do věže přicházel a každýho dne pouta přehlídávati dal. V témžedni pak po všem těle vždyckny šaty přehledávali, zdali by nůž nebo pilník u kterýho našli. A maje příklad z oběšeného předešlého agy, pilností svou nic sjíti nedal. Ten tehdy na ráno všeckny z věže, jednoho po druhým, vyvésti a každému velká pouta železná na nohy přibíti a zase do věže jíti kázal. Mně vzbudil Pán Bůh přítele, jednoho z strážnejch, poturčeného Charváta. Ten mně řekl, abych nejposléze z věže vyšel. Což když již moji tovaryši všickni pouty na nohách obdařeni byli a do věže se navrátili, já v košili toliko a sukni ztrhanou na ní, před agu a jeho rady přiveden sem byl. Tehdy ten Charvát agovi řekl: "Temir toltur. Pout již více nejni." Tak mně aga bez želez do věže jíti kázal; ale nechtěli tomu jeho jiní officírové povoliti, předkládajíce jemu, kterak já, ač sem mladej, však bych sobě i jinejm tovaryšům svejm mohl z vězení pomoci, a jaké by potom nebezpečenství jemu nastávalo, sám že o tom dobře ví: protož abych také ukován byl, se domlouvali. A když pak žádnejch pout neměli, tehdy mně dva kruhy železný okolo každý nohy dali a řetěz zanejtovali, že sem předce volněji v řetězu nežli v poutách kráčeti a nohy stáhnouti mohl. Tak sem také za svejmi do vězení s pláčem vandrovati musil.

Když pak již třetí den přišel a žádného chleba ani stravy nám nedali, poslali sme sobě pro našeho strážce agu, a co pak s námi mysliti chtějí, sme se tázali, poněvadž již třetí den nic v hrdle sme neměli: chtějí-li nás hladem zmořiti, aby nás ale do moře vházeli a ztopili, abychom již aspoň jednou tý bídy pozbýti mohli. Když sme tu před ním plakali, až mu slzy z očí padaly, k nám promluvil: "Živť jest Bůh a jeho veliký prorok Mehemet, že vám tak těžkého a tmavého vězení nepřeji a nemohu se nadiviti, proč oni se s vámi víží, a co se s vámi dále činiti má, mně neporoučejí. Nesmejšlím, aby vás hladem zmořiti jměli, nebo sice mezi jiné vězně by vás nedali, nýbrž do sklepů, kde jiné Turky hladem moří, byste vsazeni byli. Protož já hned do Konstantinopole pojedu, a co se s vámi díti má, přezvím a vám upřímně oznámím." Což my všickni ruce, šaty, nohy sme mu políbili a jemu se s pláčem poroučeli, u velikejm strachu na příjezd jeho očekávajíce. A když pak před večerem přijel, že nás neumoří, pověděl, a od bašete tři aspry neb krejcary na den, aby nám k živnosti dávali, že jest obdržel, pravil. Ale poněvadž by nám dlouho na plat čekati bylo, nebo v každém čtvrt lítě dvořanům a vojákům se služba platí a nám také tehdáž naše služba, totiž 3 aspry dávati se měly, náš aga jako dobrý (odplat mu to Bůh na onom světě) za nás pekařům v tom městečku se v rukojemství postavil, aby nám určitě každej den dva bochníky chleba každýmu dávali, že on při každém kvartálu sám, co za týž chléb přijde, jim peníze odvede. Jakož jest se pak i stalo; nebo při každém kvartálu pekařům zaplatil a třetí krejcar na den za práci svou sobě zanechal, ač pravíval, ze nám víceji dvou asper dávati nechtějí, což my zavděk přijíti sme museli. A poněvadž mořská, slaná voda se píti nemůže, od městečka, kteréž hned při moři leží, několik honův na vršku jest studánka dobré vody; tu každého dne dva žbány té vody nám dávali, takže sotva žízeň (neb tam nad míru horko bejvá) zahnati sme mohli, nýbrž pro tuž vodu, když jí jeden víceji vypil nežli druhej, vespolek jsme se svadili. Protož aby rovnost mezi všemi byla, ujavše se zase svého řemeslá punčochářského, sme se po pěti šesti osobách spolčili, jeden bavlnu předl, druhej v hromadu soukal, třetí vázal a tak dále. Když sme sobě některej peníz (prodavše to, co sme navázali) - neb nám za to někdy mouky, oleje, chleba, vocta, někdy některou aspru poslali - utržili, ze spolka všickni sme se složili a kolik pánků, tolik žbánků jednostejnejch sme koupili a velkej, dřevěnej vokřín, do něhož ty svý žbánky sme stavěli. A když se voda přinesla, jeden po druhým, až se všickni spořádali, naplnili, co pak vody v tom vokřínu pozůstalo, to jeden po druhém každý den bral a sobě do velikého žbánu schoval. Koupili sme sobě hrnec velkej a oblepili sme jej hlinou, kterou nám strážní přinesli, a udělali sme jako pícku z něho; též uhlí a měch jsme za naše rukavice a punčochy dostali. A souce již po pěti šesti v tovaryšstvu a nachovavše vody několik žbánů, tu jsme jeden každej za tejden pořád kuchařiti musel. Totiž vezma bochníček, dva neb tři chleba, nadrobil do vody, oheň rozfoukal a kaši vařil a svejm řemeslníkům jísti dával. Uvázali-li sou co, to v teplé vodě vypral, někdy časem, když dostatek vody bylo, i košile, co oni zatím nazí poseděli, vyprati, též hlavy zmejti musil, a tak za celej tejden hospodářem byl; druhej pak tejden svého ouřadu postoupiti musel. Přechutná kaše bejvala; časem sme dřevěnýho voleje dostali a sobě ji vomastili a prsty po ní lízali. Někdy sme chleba do sytosti měli, někdy celej den až v samej večer čekati museli; někdy, když viděli, že vodu máme, za den dva čerstvý nepřinesli, a tak sme jejich milostí živi byli. Nic jinýho sme darmo neměli kromě sůl, kteréž několik sklepů pod zemí bylo: od toho času, jak sultán Mehemet Konstantinopoli oblehl a tu pevnost profantíroval, ta posavad tu v hojnosti zůstává. Tý nám aga dosti posílal.

Když sme pak již té přehrozné tmě přivykli a tak řád mezi sebou způsobili, dostali sme knih latinskejch i německejch, totiž biblí, písně, čtení. Předně jak se varta měnila, že den jest zvěděvše, tu všickni ranní písničku sme zazpívali a čtení sobě přečtli, Pánu Bohu za naše vysvobození a za vítězství křesťanův proti Turkům se modlili. Potom jeden každej k svý práci se obrátili a celý den pracovali. U večer pak, když nám pouta přehledávali, zase večerní písničku zazpívavše a pomodlivše se (že noc jest, sme věděli), na odpočinutí se oddali anebo sobě některou hodinu při svíčce čtli. To nám jistě veliké potěšení bylo, že sme těch knih dostali a sobě čítali.

Turci našemu zpívání a modlení se smáli, avšak nám nic nepřekáželi, nejbrž také, když čas jejich modlení přišel, nezanedbávali. Protož my vidouce, že jináč bejti nemůže, jeden druhýho sme těšili a žádné jiné naděje, kromě bude-li pokoj zase učiněn, nemajíce, Pánu Bohu ve všem se poručili a tmu, hlad, smrad, nečistot hojnost trpělivě snášeli. Neb jinam sme pro polehčení choditi nemohli, nežli byl velikej žlab, do něhož všickni vesměs jíti a nečistoty vodou splakovati jsme museli. Z toho v lítě pocházel nesmírnej smrad, takže Turkům strážnejm někdy těžko z toho bylo, a zahradíce nos, když nás obcházeli, a co děláme, patřili, nám převelice láli, ale my žádného smradu necítíce, jen sme se jim smáli a tomu již přivykli.

Ach, jaké spomínání bylo do naší milé vlasti! Kterak jsme sliby činili, pomůže-li nám Pán Bůh, jak chceme dobří bejti ! A kolikrát sobě jsme nádenníci u našich přátel býti, abychom se do sytosti chleba najísti mohli, vinšovali, na předešlou skvostnost a zbytky spomínajíce a naříkajíce, a že sme sobě tak lehce darův Božích vážili, srdečně sme litovali. A chtějíce rádi věděti, jsou-li pak ještě rodičové a přátelé naši živi, a majíce známost s jedním vysloužilým vězněm v Galatě, co sme tak navázali od punčoch a rukavic i měšců turecskejch, jemu po našem jednom kvardianu, aby nám to zpeněžil, sme posílali a tejně listy skrovně zavobalené, aby skrze Benátky do Prahy dodány byly, sme dodávali. Což on věrně v tom se zachoval a potrav nám za ty peníze, co utržil, nakoupil i listy, že do Prahy dodávány byly, bedlivě posílal. Jakož ode mne asi troje nebožtíkovi panu Adamovi z Hradce, jakožto nejvyššímu purkrabí pražskýmu, patronu mýmu, kterej mne do Turek dáti ráčil, se dostaly, v nichž sem o našem vězení i jinejch tehdejších turecskejch věcech J. M. oznamoval a za nějakej fedrunk žádal.

Chtěje také turecské řeči a jejich písmům se naučiti, abych někdy vlasti své tím posloužiti mohl, počal sem se turecsky čísti učiti a přiloživ pilnost, ve dvouch měsících sem mluviti i již turecsky čísti počal. Nebo ke mně jeden turecskej kněz do vězení chodíval a mne učil, za kteroužto práci jeho jistou věc od punčoch a rukaviček sem mu dáti připověděl, nebo se ještě dva moji tovaryši učili, což tomu Turku velmi s podivením bylo, že sem jak řeč, tak jejich litery brzce pochopil a všudy divy o mně vyprávěl. Čehož náš starej aga se dověděl, a když přišel do věže, jemu sem čísti musel, nad čímž on se také divil, a chci-li Musulmanem bejti, že se do smrti dobře míti mám, mně sliboval. Nebo beztoho - pravil - jak Cikala baša, rodem Vlach, o mně, že sem pachole a čísti umím, přezví, že se poturčiti musím a mne obřezati a z věže vzíti dá. Protož; chci-li křesťanem zůstati, abych toho učení tak nechal; čehož sem se náramně lekl, mám-li proto z moci Turkem učiněn bejti, a moji tovaryši mně také k tomu radili. Kněze turecskýho sem spokojil a dále se učiti přestal. Zaplať Pán Bůh tomu agovi za takovou radu, nebo by se bylo vskutku stalo, že bych z vězení vzat a do seraglio bašete dán byl.

Když sme pak již víceji nežli čtyry čtvrti léta v té Černé věži seděli a nemajíce nežli po jedné košili a po jedné houni, jak v lítě náramně nás horko, tak v zimě tuhý, západní, zimaví větrové trápili, způsobil nám náš aga každýmu kabát z sukna, že sme se vošatili a zimu zahnali. Souce pak hladem vyzáblí, naši strážní nám způsobili od rybářů rybu velkou co stůl okrouhlej, jako plotejs, s dlouhejm ocasem, jíž Turci kedi-baluk, to jest kočičí ryba říkají. Ta ryba se nejídává, nežli rybí sádlo se z ní smaží, neb jest velmi tučná. Tu nám, když ji v moři chytili, vyprosili a darovali, kterouž my s velikou vděčností přijavše, aby ji nám rozsekali, sme prosili, a hned do hrnce s ní, ji vařili i pekli a s znamenitou chutí snědli, ale potomně ji peprně zažili. Nebo sme se toho rybího sádla tak najedli a vodu na to pili, že nékterejm břicha i žaludky votekly a se od ní ztrávili, že mnoho nedělí s místa nevstávali. Já pak a jiní poznavše, že musí nějaká ztrávenina bejti, zase všeckno spodkem i svrškem sme vyvrátili. A tu za několik dní z toho se ouplavice strhla a nás tak zemdlela, že již někteří se s místa hnouti nemohli, nýbrž v těch nečistotách ležeti museli. A Turci šelmy se nám hrdlem smáli a nám to naschvál udělali a tu rybu způsobili. Když pak z toho dávení, ouplavice, nesmírnej smrad a puch pocházel, že toho strážní sami snésti nemohli, našemu agovi, kterak všickni nemocni sme a strach z smrti mu oznámili. Přišel mezi nás a viděv tak spravené, tuze tém Turkům domlouval, a že je pro ztráveninu ztrestati chce, pravil, neb taková ryba že se k jedení neužívá, nýbrž jen sádlo z ní se škvaří. Protož se našeho doktora a barvíře, kterej mezi námi byl, ptal, jaké bychom líkařství užívati měli, což my za česnek a trunk páleného prosili. Tak sme se složili, že nám týž aga soudček páleného koupiti dovolil. Tu česnek jedouce a pálený pijíce, hned jsme platnost poznali: někteří se zhojili a někteří, co v vězení zůstali, toho zažívati museli. Věda náš pak aga, že sme zdravější, rád tomu byl, a aby nám se bez jeho vědomí nic nedávalo, přísně zapověděl, vězení vykliditi a bobkovým listem za několik nedělí kouřiti dal. Ale oni nám předce šneků a šiltkrotů dodávali, kteréž sme vařili a jedli, ale nic nám neškodilo, ačkoliv žádného koření sme neměli; neb Pán Bůh ráčil dáti nám to, že naše žaludky dobře zažily všeckno kromě té kočičí ryby nechutný.

Toho času byl veliký mor v Trácii i ve všech tu zámořských ostrovích, takže v samým Konstantinopoli i předměstí ve třech měsících přes 80 tisíc lidí pomřelo. Okolo naší věže v tom městečku, jemuž Genihisar říkají, mnoho lidí a našich strážnejch známejch zahynulo. Byl pláč a naříkání veliké. A zvěděvše, že mezi námi vězněmi barvíř, jehož oni džerah jmenují, jest, pro něho, aby z věže byl propuštěn, poslali, kterýmž on lékařství vařiti dal i žilou medianou (poněvadž ještě někde pušťadlo zachoval) pouštěl, takže někdy do 20 i 30 osob mužskýho i ženského pohlaví pojednou přicházelo, jimž on pouštěl. A oni se našemu pouštění, že tak jim lehce přicházelo, nadiviti nemohli. Nebo oni obyčejem vlaským nožíčky žíly píchají a provrtují, což bez bolesti nepřichází. Protož týž barvíř měl se mezi námi nejlépeji, neb mu jísti dávali i časem některej peníz poslali; a což nejlepšího bylo, že na to milé povétří a denní světlo vycházel a se občerstvil, čehož sme my nebozí užiti nemohli, nýbrž tak již drahnej čas v té tmavé, smradlavé věži dnem i nocí zůstávati museli.

Když pak se to zlé povětří proměnilo a Sinan baša v Uhřích byl, vtom jednoho dne znamenitej triumf Turci měli a z mnoho set kusův děl jak v Konstantinopoli, tak na galerách a jinejch okolních ostrovích, ano i s naší věže do 20 ran z děl po třikráte vystřelili. Což když nám to divné bylo, co by to bylo, sme se ptali. Kteříž nám pravili, že by velikomocný Sinan baša klíč ke všemu křesťanstvu, totiž Vanek (pevnost Ráb jmenujíce) křesťanům odňal. A protož že se tak radují a triumfují, poněvadž ve vší uherské zemi žádná pevnost nad tu nejni. Ale my sme tomu nikterakž věřiti nechtěli, až po témžedni přišlo do 15 Turkův předních k naší věži, znamenitejch krygsmanů z Anatolie, kteří se zpátkem z Uher vraceli, žádajíce s námi mluviti. Což náš aga hned spěšně nás všeckny za obě nohy do klády vsaditi poručil a s nimi k nám přišel. Kteřížto se tázali, víme-li, že jest Ráb vzat, a byl-li jest který mezi námi v Rábu. Když jsme pak pravili, že sme byli, a tomu, aby ztracen byl, věřiti nechtěli, nýbrž kterak sou jej vzali, se ptali, dali nám za odpověd: "Vy prej psi všeckno za peníze uděláte. A jakej jest blázen král váš, že takovou nedobytnou pevnost tak malýmu gráfovi jest svěřil, kterýžto lakomstvím veden sa, touž znamenitou pevnost za summu peněz Sinan bašovi prodal a postoupil, ježto, bychom my oustavně dvě létě před ní leželi, možná nebylo jí dobýti. A tak vy, psi křesťanští, nám všeckny pevnosti vystavíte a spravíte a my, jak přitáhnem, tak ihned neb mocí neb za peníze je dostaneme." Podle toho nám, jak mnoho kusův střelby a municí, jak mnoho profantův všelijakejch sou v Rábu nalezli, oznámili, což my, že konečně Ráb ztracen jest, žalostivě věřiti sme museli. Tíž Turci nám nůši chleba koupili a mezi nás rozdělili a nás těšili, abychom se Pánu Bohu důvěřili, že jest mocnej nás i z toho těžkého vězení vysvoboditi. Neb jakž neštěstí na nás přišlo, též že oni také jako krygsmanové čekati musejí, pravíce: "Buginum sise, jarum bise. Dnes vám, zejtra nám"; neb jednomu každému na čele, co koho potkati má, napsáno jest. Že pak nás v poutech ukovaný a k tomu za kládou nohy mající viděli, nad námi outrpnost měli a agovi, aby tak přísně s námi nezacházel, se přimlouvali. Nebo rovně jako zde u nás, což rozumnejch lidí jest, židům neublíží, nežli chasa a pacholata, když se s kým potká, šňupku dá neb nohou udeří aneb klobouk s hlavy shodí, tak tam také co vzácnejch Turků jest, nemnoho křesťanům ublíží, leč ta chasa popeněžní, která žádného řádu a zákonu poddaná býti nechce.

Když pak Sinan baše z Uher se navrátil a stříbrnej klíč sultánovi Amurátovi od Rábu pevnosti odevzdal, s velikejm a nevypravitedlnejm triumfem přijat a přivítán byl, takže nic jinýho za dlouhej čas nežli o statečnosti jeho se nerozprávělo a prostí Turci, že již v křestanstvu kromě Vídně a Prahy žádné více pevnosti nejni, se domnívali. Jakož pak naši strážní nás, abychom se poturčili, napomínali, nebo že bychom i puštěni z vězení byli; po jaru že sám sultán do Uher pojede a Vídeň a Prahu vezme: kdež se pak podějeme? Ale my jim jinačejší zprávu o křesťanstvu dali, čemuž se oni velmi divili a nám věřiti nechtěli, že oni od svých papaslarů, to jest kněží, jináče zpraveni jsou. Tu celou zimu Turci se do Uher hotovili, po jaru že konečně sám císař táhnouti chce, pravili, o čemž sem o všem jak já, tak kněz Jan z Vinoře, spoluvězeň a krajan můj skrze Benátky do Prahy našim ve známost uvedl. Jak jaro přišlo, tak hned o vítězství Sedmihradskýho nad Turky a Tatary slyšeti bylo, což Sinan baša, poněvadž jest se mu s Rábem poštěstilo, za serdara, nejvyššího polního jenerála, vyhlášen byl. Noví soldáti a jančaři k starejm připsáni sou a Sinan baša, že sedmihradskou zemi konečně pod moc sultána přivede, jest připověděl; jakož nám pak Turci pravili, že s velmi pěkným lidem válečným každýho dne v počtu osumdesáti tisíc vytáhnouti má. Když pak čím dál vždy víceji se o sedmihradskejch i o našich, kterak se sílí, rozhlašovalo, tehdy Sinan baša velmi slavně z Konstantinopole vyjel a tejden před městem, až se všeckno jeho vojsko strhlo, očekával, na jehožto místě za gubernátora něsta Ibrahim baša zůstával.

Vtom se nemalá proměna stala v Turcích, takže někteří v Asii sultánovi zprotiviti se chtěli, kteréž on zjínati a do naší věže nad nás do vězení vsaditi poručil a jednoho georgianského pána také lstně jíti a mezi nás do věže dáti kázal. Byl čistej, vysokej jonák. Ty pak přední Turky o půlnoci každýho po jednom ven z věže vzíti a do moře hoditi poručil. A když kterýho do moře vhodili, z jednoho kusu děla z naší věže vystřelili, čehož sme se velmi lekli, nebo týž nebohý Turek, když jej o půlnoci k utopení vedli, jak kterej naříkal a se modlil, sme slyšeli. Tak několik nocí pořád s nimi zacházeli, až je všeckny ztopili, a že s námi také se tak díti bude, hrozili. Také několik předních bašů téměř náhle umřelo, jakož pak i sultán Amurat toho času umřel. Někteří pravili, že se mu pryskýře na stehně vyrazily, od kterýchžto umřel. Smrt jeho tak dlouho, dokud syn jeho, sultán Mehemet, z Amasie do Konstantinopole nepřijel, zatajena byla, jináč kdyby vojáci byli o smrti jeho zvěděli, město všeckno, židy i křesťany by zloupili a lermo učinili, jakož pak obyčej, že když císař který umiře, aby kupce zloupiti mohli, svobodu mají.

Když pak v tejnosti sultán Mehemet přijel, ihned bratří jeho 19 od němých, jichž oni k tomu užívají, šňůrou zaškrceno jest. Mezi nimi jeden velice prosil, aby mu toliko na tvář bratru pohleděti dopustili, ale nebohý nemohl toho užíti; nýbrž i dvě těhotné předešlého sultána ženy do moře vhozeny jsou. A potom je všecky tak zaškrcené, na pěkných kobercích ležící císaři ukázali, kteréž on do truhel dáti a velmi nákladně, jak otce, tak bratří, do kaply prvé od císaře, otce jeho, ustavený s velikou pompou vedlé svého náboženství pochovati a každýmu v hlavách jeho tulbant s pěknejm jeho čapatkovejm peřím postaviti kázal. A regimentu se dokonale ujal, ouřady obnovil a některé z nich ssázel.

Jednoho času Ibrahim baša, kterej novýho sultána sestru za ženu jměl, maje při Černém moři za naší věží přerozkošný zahrady, do nich po moři na projíždku jel. O tom zvěděv náš starý aga, mezi nás přišel, jemuž my ruce, šaty, nohy vedlé obyčeje turecského sme líbali. Ten nám pověděl, že Ibrahim baša, kterej na našeho orátora laskav byl, do svejch zahrad pojede: protož že nám radí, když koliv z těch dvou pevností, totiž z naší věže a z druhýho naproti zámku, se z děl vystřelí, abychom hlasů svejch pozdvihli a témuž bašovi štěstí a všechno dobré vinšovali; že on taky za nás k němu se přimlouvati chce. Z čehož sme mu velice děkovali. Když pak stříleti přestali, tehdy my, co sme hlasu měli, volati počali a náš aga na malý lodi k bašovi mimo naši pevnost se plavícímu přijel a jemu náš velikej nedostatek oznámil. Tázal se, kdo jsme a jací vězňové. Což když mu pověděl, že sme služebníci předešlého orátora, poručil, aby nás k němu do zahrad asi dva přivezl. Když pak aga k břehu přistal, hned s radostí k nám šel a poručení bašovo nám oznámil, a koho chceme k bašovi poslati, se ptal. Tak my všickni podolek sukně mu políbivše, kněze Jana z Vinoře a druhýho, doktora medicinae, starce okolo 60 let sme vyslali, kterýžto dlouhý, šedivý vlasy přes ramena měl, téměř žádné košile na sobě, nýbrž od vší, brouků a jinejch nečistot nazbyt. Kteřížto když na to milé slunce nebeské z takové tmy vyšli, možná věc nebyla hleděti, nýbrž z očí jejich světlu odvyklých slza slzu postíhala, takže hleděti nemohli. Náš pak aga knězi, poněvadž Ibrahim baša rozenej Charvát byl, kterak a co k němu mluviti měl, jest pověděl, a aby oba bašovi k nohám padli a jemu je políbili a za vysvobození naše prosili, poručil. Když pak naši komisaři hleděti nemohli, je jako slepé na lodí vedli. Aga s nimi na'tuž lodí vsedl a až k zahradě bašově se plavili. Tu vystoupivše, Ibrahima, an se na dva mládence podpíral a po zahradě chodil, spatřili. Kterýžto uhlídav je tak zbídněné, nejináče nežli jakoby mrtví z hrobu vstali, bledý a vyzáblý, jen kosti a kůže, u nich se zastavil. Když je pak k němu přivedli, tu mu oba dva k nohám padli a náš aga rozhorlil se nad jejich bídou a nedočkal, až by kněz k bašovi řeč učinil, nežli sám promluvil: "Tuhle máš, milostivý pane, ty lidi, kteří sou sem v poselství přijeli v stříbře, v zlatohlavě, aksamítích, dary poctivé pánu našemu přinesli, jakož si je pak sám prvé viděl. Dívej se, jaká odměna nebožákům se děje, sou-li k lidem živejm čili k mrtvejm podobni. Ne tak nám náš nejsvětější alkoran ukazuje, abychom posly tak nevinně traktírovali. Ted již na třetí léto, jak v železích a poutech, ve tmě, chléb a vodu v skrovnosti za pokrm majíce, v tak nesnesitedlném vězení zůstávají. Slituj se nad nimi pro odplatu Mehemeta proroka! Však pak žádného štěstí míti nebudeme, dokud tak neviné lidi trápiti a vězením sužovati budeme. Podívej se na tyto nebožátka, že jich jenom stín jest, a ti ze všech jinejch nejčerstvější jsou." Na to mu Ibrahim zase odpověděl: "Milej Mehemet ago, ty víš, že já nejvyšším vizírem nejsem, toliko místodržícím na ten čas zůstávám. Poněvadž jest je velikomocný Sinan baša do toho vězení dáti poručil, abych já proti němu co před sebe bráti měl, Allah saklas, to jest Bůh zachovej. Nežli když se ve zdraví sem navrátí, dostatečně k němu, aby takovýho těžkýho vězení prázdni bejti mohli, přimlumti se chci. Nebo kdybych já nejvyšším vizírem byl, chtěl bych je ihned bez rozmyslu z toho vězení propustiti poručiti." Na to vyňal z kapsy 8 dukátů a dal našim komisařům, totiž spoluvězňům, abychom se rozdělili o ně. A tak od něho odešli a náš aga ty dukáty proměniti a mezi nás rozděliti kázal, což na každýho 40 krejcarů nebo asper přišlo.

Tu sme teprv pankytírovali, sobě do vole chleba, mouky na kaši, oleje, pastrmanu (na slunci sušeného masa) nakoupili a jiných potrav, dokud nám ty peníze stačily, Pánu Bohu a bašovi z takového dobrodiní děkujíce. Strojí se pak pastrman (uzené maso) takto: Zabijí-li bud hovado hovězí nebo zláme-li kůň, velbloud, osel nebo mezek nohu aneb pro vohněteninu jíti nemůže a zabijí jej a všeckny kosti z něho vyndají, toliko samo maso na dlouhé šnyty neb kousky zkrájejí a prv dobře krev z masa presem vytlačí. Potom je nasolí, jako klobásy na slunci a v poli od jednoho stromu na provazích k druhému pověsí, a až uschne, tu nechají. Potom je prodávají a na vojnu místo uzenýho masa prostější Turci užívají. Jest velmi tvrdé maso a jídávají je vařené i syrové, rovně jako cerveládu aneb knakvuršt, když vohně, aby se vařiti mohlo, nemají. Nám pak, kteří sme dávno masa neokusili, převelice chutná zvěřina byla. Kdybychom toliko toho pastrmanu dostatek jmíti mohli!

Když pak vždy nás aga troštoval, že když Sinan baše z sedmihradské země přijede, na Ibrahimovi dobrýho přítele jmíti budeme, takže toho těžkého vězení nás zprostí, podal toho na nás, jestliže nám Pán Bůh pomoci ráčí, poněvadž víme, že on naším dobrým přítelem byl, jest a ještě bejti se zakazuje, co mu pak za to dobrodiní jeho dáti chceme. Když sme my pak naší nemožností a chudobou se vymlouvali, nemajíce peněz že mu všeckno naše, co kde máme i co sme navázali, dáti chceme, smál se tomu, že on o ty naše hadry nestojí; nežli chceme-li, aby naši věc při bašovi sollicitíroval, abychom mu 500 dukátův dáti připověděli. Což sme se zakázali, domnívajíce se, že u kupců v takovou summu snadno se obejdeme. A tak náš aga tím častěji do Konstantinopole jezdíval a nás před bašem připomínal.

Vtom jednoho času pozve Ibrahim baše císaře turecskýho do svých zahrad za naší věží, které nedaleko měl. O tom zvěděv náš aga, k nám přišel volaje: "Dobrá novina, křesťané, dobrá novina pro vás! Nebo nejmocnější sultán vzejtra na projíždku do zahrad Ibrahima pojede. Protož když střelba se na věži vystřelí, co hlasu máte, volejte a císaři štěstí a vítězství proti nepřátelům vinšujte !" Což my s velkou radostí ruce a šaty jemu sme líbali a z takové rady poděkovali. Na ráno pak s velikou střelbou, křikem a vinšováním štěstí od všeho lidu, kteří řadem po břehu mořským stáli a až k kolenům hlavy sklonili a mu štěstí vinšovali, z svýho seraglio nebo palácu vyjel a u svejch mnichů nebo poustevníků, kteří míli od Konstantinopole svůj byt měli, se zastavil a o všelijakejch věcech na dvě hodině s nimi se radil. Tu mu ti mniši, jak sme potom slyšeli, radili, aby poněvadž tam v Uhřích mnoho krve musulmanské vylito jest, hned nejsvětějšího proroka almužnami krotil, a má-li které nevinný anebo vysloužilý vězně, kteří by vězení nezasloužili, aby je propustil a svobodné učinil. A tak po takové radě od nich odpuštění vzal a podlé samýho břehu moře mimo samou věž, v které sme seděli, na všem pozlaceném šífu, jak nám strážní pravili, jel. Tu velikou střelbu pouštěli a náš aga se všemi z městečka křížem ruce majíce, s velikou pokorou jej vítali a hlavy k zemi sklonivše velikým hlasem : "Hakteala senium rungi deuletongi siah erlese hau, to jest: "Bůh tě na věčnost a tvou velebnost ve zdraví zachovej!" křičeli. Jak pak stříleti přestali, tu my velikejm hlasem všickni - k tomu nám naši strážní pomáhali - sme volali a křičeli, štěstí mu vinšujíce. Hluk ovšem slyšel, ale rozuměti nic nemohl. Když se pak lehky plavil a křik se čím dál víceji rozmáhal, ptal se císař, co by to, jakej hlahol byl a odkud pocházel. Vtom nám Pán Bůh zbudil přítele, bostančiho baši, totiž nejvyššího nad zahradníky, kterej za císařem stál a vzadu timon šífu spravoval. Ten tehdy císaři řekl: "Jest to hlas, nejmilostivější císaři, od nebohejch vězňů, kteří již několik let v týto věži sedí a světla Božího nevidí. Ti pak volají a za milosrdenství prosí." Zastavil se císař a ptal se, jací by tu vězňové byli. Dána mu zpráva, že sou služebníci posla krále vídeňského, kteří k otci jeho sultánovi Amuratovi s presentem posláni byli. Pán jejicj byl zrádcím a všelijaký kundšofty králi svýmu ven psával. Toho Sinan baše u vězení umořiti a čeládku jeho do týto věže vsaditi rozkázal, kteřížto již tři léta v železích a u vězení ostávají, a že pán jejich zrádcím byl, tím nic vinni nejsou. Tu císař řekl: "Poněvadž sou vězňové nevinní a nikda proti nám šasvle nepozdvihli, nejni věc slušná je vězením stěžovati. Protož poroučím, ať se propustí." A s tím svou cestou jel. Toť milí Turci a strážní naši, kteříž to slyšeli, jeden přes druhého k nám do věže běží, chtíce od nás mustuluk, to jest koláč míti, že nám hrubě dobrou novinu pověděti chtějí. Když sme jim pak ten mustuluk připověděli, že nás císař jejich svobodné propustiti poručil, nám pověděli. Tu my nesmírnou radostí naplněni jsouce, všeckno, kde sme co měli, houně, šaty, košile, sme jim rozdali, jeden druhého líbali, vobjímali, jináče se nedomnívajíce, nežli že na ráno z věže puštěni budeme. Ale nás hanebně zklamalo. Nebo rovně již tam v pohanstvu jako u nás v křesťanstvu ten obyčej jest, že kdyby císař co poručil, jestliže nemá ten při dvoře dobrýho přítele a nedaruje-li nic, jeho věc mnohdykrát spravedlivá se založí, když se pilně nesollicitíruje.

Tak se nám také nebohejm stalo. Nebo rozdavše, co sme měli, potom hlad, nouzi trpěti a mohouce na houních líhati, to na holé zemi zavděk sme přijíti musili.

Nebo rovně toho času jeden Němec, zlatník v Galatě, který pánu z Hofkirchu z vězení pomohl i jinejm mnohejm křesťanskejm vězňům, když na něho to proneseno bylo, do vězení dán, zmučen a přede dnem nebohý na hák vhozen jest. V jehožto domě když přehledávali, přípis kundšoftů, který ven do křesťanstva psával, sou našli a tu hned mnoho křesťanů kupců do vězení toliko z podezření vzali. Ale když týž nebožtík na ně nic nevyznal, potom je zase propustili. Na toho zlatníka císařova mátě byla velmi laskava, nebo byl dobrej řemeslník a všecky potřeby jí na zámek dělával. Ta jak o tom uslyšela, že vzat jest, hned, aby ho propustili, poručila. Ale dříve nežli poručení došlo, nebohý na hák pověšen byl. Škoda ho, byl velmi dobrý člověk a mnohým křesťanským vězňům k svobodě pomohl. Pán Bůh rač duši jeho v počet vyvolených přijíti.

Vtom přišly noviny, kterak Sinan baša od Sedmihradských na hlavu poražen a nejlepší jeho vojáci pobiti sou a Sinan baša v malým počtu lidu do Konstantinopole se vracuje. Pročež byl velikej křik, pláč, naříkání a bašové někteří, kteří Sinanovi štěstí jeho nepřáli, nad tím se těšili a jeho při císaři zošklivili, takže císař jej mazulem učinil, a aby ke dvoru nejezdil, pod ztracením hrdla mu zapověděl. Nebo poněvadž jest tak mnoho znamenitejch jonáků zoumyslně ztratil, že hoden nejni, aby se mu jaká čest a poděkování bez zaškrcení státi měla. Protož aby mu na voči nechodil, nýbrž na svém tymaru, to jest na zboží, zůstával a bez jisté vůle císařský z něho nevycházel. tak byl u veliké nemilosti a počali rozprávěti, že bude konečně zaškrcen, čehož bychom mu srdečně toho přáli. Ale Sinan byl chytrá štvaná liška: takovej posměch velmi těžce nesl a skrze supplikací, aby mohl svou nevinu dovésti a s protivníky svejmi slyšán býti, toho žádal. Ale přední bašové se spolu spikli proti němu, a aby jeho supplikování před císaře přišlo, dopustiti nechtěli.

Čemuž on porozuměv, skrze veliké a znamenité dary u fraucimoru císařského audiencí u císaře sobě způsobil. Nebo poslav od zlata, stříbra, drahého kamení, čalounův a jinejch věcí příjemnejch na padesáti mezcích naládovanejch, což vše na sto tisíc dukátův šacovali, sultánce, totiž ženě císařový, i mateři to odevzdati, a že jim to z Uher přivezl, povědíti poručil. Skrze kteroužto chytrost, poněvadž takovej present vzácnej byl, ihned, nez se kdo nadál, audiencí dostal a políbiv ruku císaři novotnýmu, štěstí a prospěch v dlouhém panování mu vinšoval. Potomně, jak nám Turci pravili, podobnou řeč k císaři učinil : "Velikomocný císaři ! Srdce v mém starém a již sešlém těle mne bolí, že sem tak nevinně při tobě omluven a v nemilost uveden, protože mně tohoto roku štěstí poněkud na odpor se postavilo a já něco málo vojáků v bitvě že sem ztratil, ježto to nijakž bejti nemůže, aby štěstí na jedný straně ustavičně zůstávalo. Mně jest nejlítěji tvý mladosti, že rad upřímnejch nemáš a hned, jak ti kdo zprávu jakou dá, tomu věříš, ježto by se na to dostatečně, tak-li jest, vyptati měl. Já sem pradědu, dědu i otci tvýmu až do těch šedin sloužil, mnoho krajin a království domu otomanskýmu dobýti pomohl, mnoho svý krve pro rozšíření panství musulmanskýho sem prolil, Tunis, Golletu, Famagostu a loňského roku Vanek, to jest Ráb, klíč ke všemu křesťanstvu opanoval, takže snadno již, budeš-li chtíti, přístup k Vídni i ke vší říši máš, ješto děd ani otec tvůj tak slavné pevnosti nikdy nedobyli. A ted, když máš mně za to poděkovati, poněvadž sem víceji nežli všickni bašové dovedl, od tebe v nemilost přiveden sem a mně na tvou velebnost pohleděti a při dvoře sloužiti zapovědíno jest, ješto já, jsa jak v domácích i přespolních věcech zkušenej, stráviv svá mladý léta v službách císařův, předkův tvejch, již přes 90 let věku svého, mnohem platnější tobě bych v radách nežli všickni nynější mladí a noví bašové bejti a sloužiti mohl. Ne tak předkové tvoji sou činili, staré rady a zkušené vojáky ode dvoru zaháněli a mladejmi, nepovědomejmi se spravovali." A tuze jest počal veliké neřády některejch bašův vyčítati, takže jest on zase k milosti přijat a někteří bašové a officírové s ouřadu svrženi. Ferhat baša ihned druhýho dne zaškrcen jest, po němžto císař přes půl druhýho milionu do komory své vzíti kázal a Sinan bašu na jeho místě za vizír-azema, totižto nejvyššího nade všemi bašemi ustanovil.

Když se pak regimentu ujal, velmi pilně se po kundšoftích ptal, a kterého jen křesťana v podezření vzal, hned je utratiti kázal, mezi nimi několik kupců jak křesťanskejch tak tureckejch. Přísnej regiment vedl, kaplu sobě ku pohřbu v Konstantinopoli staviti nákladně dal, starejm vojákům služby polepšil, všelijaké nástroje válečné dělati, děla líti, a co k tažení vojenskému zapotřebí, hotoviti kázal. Tehdáž my nebozí vězňové žádné naděje víceji k vysvobození, dokud on vizírem bude, sme neměli. Nebo když jednoho kvartálu se nám po těch dvouch asprách neb krejcařích neplatilo a náš aga ke dvoru jel a nás připomenul, zuřivě odpověděl, že nás všeckny za živa odříti a kůže naše na bubny vydělati poručí. Což nám lítostivě od našeho agy oznámeno, a abychom za ukrocení hněvu Sinan baše Boha prosili, poručeno bylo.

Vtom opět naši jak v Uhřích, tak i v Sedmihradsku nějaký pevnosti Turkům odňali a něco jich pobili. Jak ta novina do Konstantinopole přinesena, ihned se na vojnu strojili a Sinan baša za nejvyššího serdara nebo feldmaršálka vyhlášen jest. I poněvadž se mu roku předešlýho hrubě neštěstilo, usiloval o to všelijak, aby sám sultán do Uher osobně táhl : navozoval vojáky, zvlášt spahy a jančary, aby se dali slyšeti, že poněvadž velké štěstí proti giaurům pod žádným bašem nemají, že bez přítomnosti sultána na vojnu nepotáhnou. Nežli jestli s nimi císař pojede, tu že všickni se vší chutí, bez odpornosti pro starost, mladost, kdo moci bude, s radostí potáhnou. Netoliko se pak oustně tak slyšeti dali, ale když sultán do kostela jel, supplikací podali, císaře, aby do Uher proti křesťanům šlépějí předkův starejch následoval, napomínajíce. Císařová se pak tomu na odpor postavila a svejm alkoranem, kterej, aby žádnej novej sultán, kterej na císařskou stolici dosedne, do tří let na vojnu jeti povinen nebyl, ustanovuje, se hájila. Sinan bašovi i vojákům, aby se spokojili, vzkázala a raději Sinan baša i jiní staří zkušení vojáci aby do Uher táhli, napomínala, od čehož že jsou, aby pána svého zastávali. Poněvadž od toho kovář kleště má, aby se nespálil, pravila, také oni bez přítomnosti sultána že giaury pobíti mohou. Když pak skrze nabádání jak Sinana, tak vojákův císaře k tomu, že osobně pojede, naklonili, Sinan baše všelijaké válečné nástroje nakládati a vše, což k císařskému tažení zapotřebí, hotoviti i vojáky zmustrovati dal. Vtom skrze velikou jeho práci ouplavice se jemu strhla, takže se položiti musel. Tu praví, že sultánka jednoho nejvěrnějšího lékaře Sinan bašovýho penězi a znamenitejmi dary porušila, že on v lékařství něco mu dodal, takže v sedmi nebo osmi dnech zcepeněl. Pro jehožto smrt ode všech lidí znamenité naříkání pošlo, takže ho všickni více, nežli by sultán sám zemřel, litovali, smutek po něm nosili, almužny zádušní dávali a s velikou pompou a uctivostí vedlé jejich náboženství jej pochovali. Žalostivé písně o jeho hrdinských činech skládali, a že svíce krygsmanská zhasla, zpívali, jakož jest v pravdě znamenitej, zkušenej a rozumnej muž byl, jemuž toho času žádnej v Turcích přirovnati se nemohl. Náš pak starej aga, přišed mezi nás, až mu slzy s očí padaly, o smrti jeho oznamoval, pravě: "Pro vás dobrá, ale pro nás žalostivá novina jest, že nejzkušenější soldát a sloup panství turecského, Sinan baša, umřel, kterýžto domu otomanskýmu věrně sloužil a giaury zarmoutil, před nímžto žádná pevnost nikdy vobstáti, aby jí nedobyl, o kterou se jen pokusil, nemohla. Škoda, škoda toho zkušeného pána! Ale poněvadž se tak Bohu a nejsvětějšímu proroku Mehemetovi líbilo (dal se za něho do modlení) svítiž jeho duše jako slunce, já již takového muže aniž moji děti nedočkáme. Protož vás napomínám, že se Bohu vašemu modliti budete, aby na jeho místo Ibrahim baša, kterej vám almužny poslal, za nejvyššího vizír-azema místo Sinan baši volen byl.

Minulo víceji nežli dvě neděle, že sou se o ten úřad tahali, až vždy naposledy Ibrahim baša volen jest. Toho času se nám již srdečně v věži stejskalo, neb k třetímu létu, jak ustavičně v železích ukováni sme byli, táhlo: protož sme častokrát s pláčem se modlili. A k tomu tak náramně půlnoční větrové váli, že sme se roznemohli: na některejch od nečistot kůže se pukala, jiní se osýpali, že velikej smrad od nich pocházel, až těžko bylo; a našim strážnejm s takovejm smradem se také stýskalo. Protož nám přinesli bobkového listu, kterýž sme na uhlí jako jalovce kladli a kouřili; neb tam bobkoví co u nás jalovec dosti roste. A protož sme sobě umříti žádali, neb se již v takovejch bídách stejskalo živu býti. Souce na nejvyšší hladem vymořeni a tou nesnesitedlnou tmou a smradem ztrápeni, naděje žádné jiné z té věže, leč by pokoj mezi císařem pánem naším a sultánem učiněn byl, jsme neměli. Právě slove ta Černá věž sepultura degli vivi, totiž pohřeb živejch, poněvadž všickni, jak přátelé, tak nepřátelé nad námi se zapomenuli, žádné pomoci v ničemž nám nečiníce, ač mně, též nebožtíkovi Zahrádecskému a knězi Janovi z Vinoře skrze veksl mnoho set dukátů posláno bylo. Ale jedno pro dalekost a nebezpečnost cesty, druhé pro přísnost a ukrutnost vězení, nemohly nám dodány bejti, neb já z sedmi set kop toliko půl druhýho sta sem dostal a ty pryč dáti musel, o čemž dále bude oznámeno.

Ale v jistotě Písmo svaté pravdivé jest, že když všeckna pomoc lidská mine, sám Pán Bůh pomocí svou přispěje.

Kniha čtvrtá

O našem z vězení propuštění a do vlasti navrácení

Když sme tak žalostivě naříkali, smutné písně zpívali a všecknu naději do smrti z tý věže vyjíti ztratili, toť přijde mezi nás starej aga s veselou tváří, abychom mu mustuluk, totiž koláč dali, že nám dobrou novinu povědíti chce. Což my jako ze sna procítivše, všickni co kuřata okolo slepice sme se shromáždili, a aby nám tu dobrou novinu pověděl, prosili. Kterýžto, že Ibrahim baša za nejvyššího vizír-azema vyhlášen jest, nám oznámil, dávaje nám dobrou naději k vysvobození. Což my slyšíce mimo všecknu naději, ruce k nebi pozdvihše, Pánu Bohu sme srdečně děkovali a agu, aby nám, co činiti máme, na to radu dal, žádali, radostí téměř, co činiti, nevědouce. Nebo jistě kdo bídy a nouze, hladu, zimy, horka a těžkého vězení nezkusil, nejni mu možná, aby chudině, jak mu okolo srdce jest, věřiti mohl. Dal nám takovou radu: abychom supplikací bašovi poslali, v ní jemu štěstí v tom ouřadu, dlouhého věku a vítězství proti jeho nepřátelům žádali, že on takovou supplikací sám bašovi dodati a za nás se přimluviti chce. Však když puštěni budeme, abychom mu těch dvě stě dukátův konečně dali, což sme jemu ruce, nohy radostí líbajíce mnohem více dáti připověděli. A davše knězi turecskému papasovi supplikací sepsati, k přehlídnutí agovi sme poslali, Pánu Bohu a jemu se poroučejíce. Kterýžto (odplať mu na onom světě Pán Bůh) vsed na svůj kajk, to jest lodí o šesti veslích, do Konstantinopole jel a bašovi štěstí předně k ouřadu vinšoval a potomně mu od nás supplikací podal a bašovi v takovejm smyslu promluvil: "Ku paměti sobě, milostivý pane, přived, kdy jsi na onen čas do svejch zahrad jel, že si věznům z Černé věže připověděl jich se ujíti a o jejich vysvobození se starati. Ale že si ty tehdáž místodržícím toho důstojenství toliko byl, protož ti nebozí vězňové za tebe, aby nejvyšším vizírem byl, ve dne i v noci se modlili a nikdy se nepoložili, až vedlé svého náboženství píseň za tebe Bohu zazpívali (neb nás vídával, že sme se ráno i večer modlili a písničku zazpívali, i co to děláme a zpíváme, se ptal a my že za Ibrahima a za našeho agu i za naše vysvobození se modlíme, sme mu pověděli). Řekl: "Slituj se nad nebožátkami, ač sou psi nevěřící, ale však sou také stvoření boží. Kdo ví, aby jich Bůh neuslyšel a pro jejich vysvobození k tomuto ouřadu tebe nepovolal. Neb jak sem jim o tom, že za vizíra vyhlášen si, pověděl, všickni s pláčem a radostí ruce k nebi pozdvihli a za to Bohu děkovali. A nadto velikomocnej sultán je z takového vězení propustiti poručil. Protož v tobě a žádnejm jinejm oni svou všecknu naději skládají; budeš-li chtíti, .zprostíš je z tak těžkého vězení a poněvadž sou nevinni, odplatu od Mehemeta proroka za to vezmeš." Přijav baša supplikací, řekl: "Milej ago, ty znáš a víš, jaký veliký břemeno na mne vloženo jest, takže starostí víceji než vlasův na bradě mám. Protož nejni možná, dokud platnějších věcí nespravím, jich se ujíti. Nežli připomeň mně asi po dvouch nebo třech nedělích a přiveď je do divanu, to jest do rady. Všelijak se k tomu přičiniti chci, aby mohli takového vězení prázdni bejti." Když pak náš aga to nám oznámil, velikou radostí a nadějí sme naplněni byli a toho času očekávali. A jistě že sou se nám ty dvě neděle tak dlouhý bejti zdály jako předešle čtvrt leta. Neb sme na to oustavně myslili, již-li noc nebo den bude a se k tomu času přiblíží. Ani spáti sme nemohli.

Jak pak ten vinšovanej den přišel, tu nás aga všeckny z vězení pustiti a pouta s jedné nohy sníti poručil, které sme na pasu každý, aby volněji je nýsti mohl, přivázali. A přišedše na to přemilé povětří, jako bychom se znovu zrodili, tak se nám zdálo. Však sme na slunce hleděti nemohli, nýbrž přišedše z tak velké tmy nenadále na světlo, sluncem se zrak urážel a slzy z očí pršely, až zase pozvykly pomalu sobě hleděti. Když pak již všickni jednoho pouta pozbyli a náš aga kajk, to jest lodí, abychom se do Konstantinopole plavili, přistrojiti kázal, tu mne aga mezi všemi nejmladšího, dlouhé vlasy majícího, bledýho a vyzáblýho viděv, řekl, abych tu dole u strážných pobyl a se procházel, až se zase s tovaryši mými navrátí. Nebo, pravil, že bych pro svou mladost snadně v nebezpečenství přijíti a od některých bašův vzat a zdržán bejti mohl a se poturčiti musel: Protož že mně věrně radí, abych tu zůstal. Já pak chtě srdečně se rád projíti a Constantinopolim viděti, sem agovi ruku políbil, pro Bůh jeho, aby mne taky s sebou vzal, prose. I řekl: "Když jináč nechceš, pojediž s námi, než aby zase se vrátiti měl, já ti neslibuji." Tak vsedše na lodí, do Konstantinopole sme se plavili, a vystoupivše z lodí, do města šli. Tu nás velikej zástup turecský chasy obstoupil, ptajíce se, kdo sme a odkud sme. Ale náš aga jim za nás odpovídal, a abychom nic nemluvili, zapověděl. Já pak maje nejdelší vlasy přes ramena a holobrádek jsa, měl sem největší pokušení, nebo některej mne za vlasy vzal, jinej mne po tváři hladil, jinej se mnou mluvil, a kdo sem, se ptal, takže náš aga boje se za mne dosti, mne do soudný světnice vzíti nesměl, nýbrž přišed až k kostelu svaté Sofie, v němž nejpřednější turecskej chrám jest, tu mne pod jedním přístřeším, kde vápno bylo, se dvěma Turky nechal, a abych se na zem posadil, aby mne Turci tudy chodící neviděli, a jim pozor na mne dáti poručil. Nebo pravil jistě, poněvadž Cikala baša, vlašský renegát, toho dne do rady jel, že bych v nějaké nebezpečenství přijíti musel. Já ač nerad, však sem tu zůstal. Nezklamalo domnění agovo, nebo jak moji tovaryši před baše do divanu, totiž soudné světnice přišli, hned se Cikala ptal, kde jest to pachole orátora, že mezi těmito nejni. Načež mu aga pověděl, že od několik nedělí velmi těžce stůně, v věži zůstati sem musel, takže neví, zůstanu-li živ, až se zase vrátí; k tomu že sem velmi osutej, až na mne hleděti těžko. Když pak bašové k sultánovi šli, a abychom z vězení propuštění byli, se přimlouvali, že by se tím spíše barisik, to jest pokoj, mezi císaři státi mohl, navrátivše se, aby nás zase do vězení dal a opět ve dvouch nedělích do divanu i mne, zůstanu-li živ, přivedl, agovi poručeno. Tu já také z toho vápna vyšed, s ostatními do naší věže sme se navrátili a těch dvou neděl žádostivě očekávali.

Když pak sám císař turecský, sultán Mehemet, Erly pevnost oblehnouti se resolvíroval, tehdy se všelijak k tomu hotovili a všeckna poselství křesťanská, jako krále francského a královny englicský, posel benátský, polský, raguzejský, s sultánem táhnouti se strojil. Tu francský a englicský posel audiencí u Ibrahim baši měli a za nás, abychom z vězení propuštěni byli, se přimlouvali, že oni chtějí skrze nás traktírovati, aby pokoj mezi sultánem a císařem naším se státi mohl. Nebo tehdáž Turkům se s válkou stejskalo a byli by raději pokoji nežli vojně, poněvadž již prvé nejlepší zrno vojenského lidu v Uhřích zahynulo.

Jak ty dvě neděle přešly, tehdy sme opět všickni tak vo jednom poutě do Konstantinopole jeli, a přišedše do divanu jejich, nám skrze tulmače oznámeno bylo, kterak velikomocnej sultán Mehemet z své přirozené dobrotivosti nás všeckny tak těžkého vězení zprošťuje, abychom vděčnost zase prokázali a nikdy proti nim nebojovali. Nebo bude-li kterej postižen a na vojně zajat, že ihned na kůl strčen bude. Nýbrž když do vlasti naší se dostaneme, abychom k tomu také vedli, aby turecský vězni se propustili, a naše přátely k pokoji měli, aby náš král od velikomocnýho sultána pokoje žádal a vězňové s obojí strany aby propuštěni byli. Tu nás do památnejch knih zejména napsali, my pak všickni k nohám jim padli, jim je políbiti chtěli (ale toho nedopustili) a z takové milosti děkovali, že do smrti žádnej z nás na vojnu, vědouce o jejich veliké síle a moci, nepotáhneme, nýbrž jak jen bychom do křesťanstva se dostali, hned císaři našemu i našim přátelům, aby se sultánovi pokořili a pokoje od něho žádali, všelijak raditi budeme. A víme, jak jim o takové převeliké vejpravě oznámíme, že o pokoj jednáno bude.

Byli tu přítomni dva nunciusové, krále francského a královny englicské, kteří za ležením císaře turecského táhnouti měli a jistej počet guardie, vozů a koní se jim ustanovilo, též jeden čauš se dvanácti jančary, aby je vopatrovali a od zběři turecské v ničemž ubližovati nedali. Ti tehdy se nás ujali, a abychom ihned toho vězení prázdni byli a skrze Benátky po moři do křestanstva propuštěni byli, žádali. Tu jim i nám vystoupiti z rady rozkázali a po malé chvíli posla englicskýho zavolavše, kdykoliv ia sultánem potáhne, aby nás v svý opatrování až do řecského Bělehradu vzal a stravoval, poručili, že nám 35 velbloudů a čtyry vozy, abychom jeho i svý věei na ně naložiti mohli, k tomu 5 stanů a na to ještě šest jančarů pro bezpečnost dáti chtějí. Však nás předce do věže odeslali, abychom svý potřeby - hadry - vzíti a odnésti mohli a englicskému poslu na službu hleděli.

S jakou velikou, nevýmluvnou radostí sme se zpátkem do věže navrátili, nejni možné vypsati, nebo sme vší bídy a předešlé tesknosti zapomenuli, Pánu Bohu z toho dobrodiní srdečně děkovali a nejinak, nežli jako bychom se znovu na svět narodili, se radovali.

Když pak již k té věži Černé sme se přibližovali, tu náš aga na šífu přípověd, kterou sme mu učinili, 200 dukátů dáti, nám připomenul. Protož hned některé, však předce vo jednom poutě, do Galaty města mezi křestanské kupce, aby se v takové peníze zdlužiti mohli, s některejmi strážnejmi poslal. Kteřížto velikejmi prosbami při žádným, kterýž by se nad bídou naší slitovati a takových 200 dukátů půjčiti chtěl, nic způsobiti nemohli, nýbrž zase k naší věži přišli a agovi, že se nikdež objíti nemohou, oznámili. Kterýžto se převelice rozhněval, domnívaje se, že naschvále, mohouce peněz dostati, jemu nic dáti nechceme. Velice se na nás domlouval, svý dobrodiní, které jest nám v tom vězení činil, předkládaje, nás nevděčnejmi psy a giaury nevěřícími nazývaje, a že mu žádnej nerozkáže nás z vězení pustiti, dokud mu vedlé smlouvy těch dvě stě dukátů neodvedeme. Protož ihned nám všem zase na vobě nohy pouta přibíti a do věže do klády za nohy dáti poručil. My pak jeho hned pláčem krotili, a že v skutečnosti v takové peníze se obejíti nemůžeme, velikými přísahami sme potvrzovali, a aby nás ještě zejtra některé mezi kupce jeti dovolil, zdali co šťastnější zejtra nežli dnes budem, sme prosili. Tak já s jinejmi třemi stavu rytířského, s knězem Janem a doktorem ranním jitrem, když nás z pout vybili, do Galaty sme se plavili, u všech kupcův a zvláště u Benátčanův, kterých tam nejvíc bylo, aby nám 200 dukátův půjčili, sme jednali a svou krví se jim zapsati chtěli, že v půl lítě takový peníze, k tomu 50 dukátův vejš, jim do Benátek skrze veksl odeslati chceme. Ale nebyla u nich jiskra křesťanský lásky, nebo ne toliko 200, ale ani jednoho dukátu půjčiti, ani s námi přívětivě promluviti, na to pak nad naší bídou se slitovati a outrpnost s námi míti nechtěli, nýbrž ještě se na nás štětili a že s námi pro podezření mluviti nesmí, pravili. Tu my k samýmu benátskýmu bailovi šli, jemu, kdo sme a kteří přátelé naši v křesťanstvu sou, pověděli, jeho za půjčku prosíce, a že zase benátskýmu poslu takovou summu i s ourokem odvésti a se zapsati chceme, sme připovídali.

Ale rovně při něm jako při jinejch kupcích nic jsme nezpůsobili: divně se nemožností svou na ten čas vymlouval, a že při penězích nejni, nýbrž že každodenně od pánův svých nemalé summy očekává, pravil. Nevěděvše my, kde se utéci, nejposlézeji k francskýmu a englicskému poslu sme šli, a jaká se nám zábava skrze agu našeho děje, sme oznámili, prosíce pro Bůh a jeho milosrdenství, aby se nad námi slitovali a takový peníze nám půjčili. Kteříž se velikým nákladem, poněvadž za ležením sultána jeti mají a se také jinde zdlužiti musí, vymlouvali. Nežli chce-li aga na suknech nebo aksamítích a damašcích vzíti, že mu těch věcí v mírnosti za 200 dukátů odvésti chtějí. S tím nás od sebe propustili.

Tak my nebozí, zarmoucení lidé s prázdnejmi rukami, s velikejm strachem, pláčem, starostí k naší věži se ubíráme a agovi, že nám žádnej nic půjčiti nechce na hotově, leč by na kupeckých věcech vzíti chtěl, oznámili. Kterýž na nás svou podpírající hůl vzal a bíti chtěl (kdyby mu toho přísedící nebránili), vhrdloklamů, slibův rušitelův, nevěrnejch psů nadávaje, svých dobrodiní, která jest nám v tom vězení prokazoval, lituje, a abychom se v peníze obejíti nemohli, věřiti nechtěje. "Nebo - prej - kterak nemáte v hrdlo lháti, aby vás vaši křesťané a spolubratří (tolik osob!) neměli vyplatiti: by jeden každej po některým aspru dal, mnohem větší summa by se sešla nežli tato. Než že vy mne, psi, podvésti chcete a tomu, abyste peněz dostali, se starati nechcete, nýbrž mne za nos vodíte a na má dobrodiní nespomínáte: a tak vám jako psům věřiti hodno nejni, ježto kdyby mé osoby a mého sollicitírování a lásky, kterou sem k vám, falešným lidem, prokazoval, nebylo, nikdy by k tomu tak dalece, abyste z tak těžkého vězení propuštěni bejti měli, nepřišlo. A protož ted největšímu proroku Mehemetovi přísahám: jak sem vaším nejlepším přítelem k vysvobození byl, že od tohoto dne vaším nejouhlavnějším nepřítelem budu a ty příčiny, kterak by se vám překážka stala a vy z týto věže na věky nevyšli, vyhledávati chci. Psi, zrádci, křivopřísažníci, pohané nevěrní! Tak-liž mně se odplacujete jako vašemu vlastnímu otci za má dobrodiní?"

My pak sme s pláčem přede všemi tu vyznali, že tak jest a on ne agou, nýbrž otcem naším že jest vždyckny byl a největší příčina vysvobození našeho jest a nám taková dobrodiní činil, za kteréž mu se do smrti odplacovati nemůžeme; nýbrž poněvadž v žádný peníze se u kupců obejíti nemůžeme, tehdy krví svou se zapsati chceme, že mu skrze Benátky nejposléze v půl létě 200 dukátů, k tomu pěkné nože a několikery bijící hodinky poslati chceme a to že při duši a víře naší splniti připovídáme. Nedal se ničímž ukojiti, nýbrž lál a zlořečil, až mu sliny z oust tekly. A hned nás do želez vbíti a do věže jíti kázal, divné pohrůžky nám čině.

Když sme pak k našim tovaryšům do věže přišli a jim, že nikdež peněz objednati nemůžeme, oznámili, byl velikej pláč a naříkání. A poněvadž sme agu, kterej náš patron a sollicitátor byl, rozhněvali, kdo by již naši věc fedroval, nemajíce, aby co z našeho vysvobození býti mohlo, ode vší naděje sme upustili. S zarmoucenejm srdcem k svýmu řemeslu, totiž tkaní, sme se navrátili a sobě každé hodiny umříti a jednou těch bíd prosti bejti sobě vinšovali. A jistě, jak sme velice potěšeni byli, majíce jistou naději k vysvobození, tak zase velikého a nesmírného zármutku sme pocítili, když již nám všeckna naděje odňata byla. Nebo náš aga k nám ve dvou nedělích nepřišel, a abychom se z té věže vyjíti nenadáli, že již s toho našeho vysvobození sešlo a císař turecský, Ibrahim baša i všickni křesťanští legátové ven z Konstantinopole že vytáhli, a protož že nemohouce my dvoumi sty dukátů svobodu míti, sami zoumyslně o ni sme se připravili, a až se sultán z vojny navrátí, že v věži zůstávati musíme, nám nejednou po strážných vzkázal. Čehož sme se přenáramně ulekli a nad svou bídou a neštěstím srdečně plakali, že tomu tak jest, jak aga nám vzkázal, cele věřili, že sme svobodu již potratili, naříkali a agu pro odplatu Mehemeta, jejich nejsvětějšího proroka, aby jen ještě jednou nám mezi kupce jíti a peníze se vzdlužiti dovolil, prosili. Ale on k tomu povoliti nechtěl, nýbrž že již zmeškáno jest a naše všelijaké jednání daremné, oznámil.

Tu může každej rozumnej člověk povážiti, jak jest nám smutnejm, ubohejm lidem okolo srdce bejti, majíc před dvěma nedělemi k vysvobození jistou naději, muselo: rovně jako by jeden z hluboké studnice nejvejš až k vobrubě nahoru vylezl a majícímu již vylézti, tu kdyby se ruce podvrtly aneb vobruba pustila a on do hlubokosti studnice upadl.

Nechť každej dobrej to rozváží, já pro žalost, když píši toto a sobě onen čas připomínám, jak mé smutné srdce truchlivé bylo, o tom psáti nemohu. Proto budiž ten svrchovaný Bůh, kterej jest mne z svého nesmírného milosrdenství té přežalostivé bídy a hořkosti srdce, ano i toho těžkého vězení zprostiti a do mé milé vlasti šťastně navrátiti ráčil, na věky věkův pochválen.

Když sme pak do vole se naplakali, ode vší naděje k vysvobození upustili a zase do tovarystva jako předešle k našim řemeslům se navrátili, toiť nenadále vzhlédl jest na naši bídu ten svrchovanej Pán; poněvadž všeckna naděje lidská klesla, tu on milostí a pomocí svou svatou přispěti a okem nesmírného milosrdenství svého na nás pohleděti ráčil, takže jeden španělskej, vysloužilej kupec, kterej se z vězení vysloužil, se oženil a tu v městě Galatě se osadil, jménem Alfonso Strada, skrze strážného našeho jednoho, kterej nám naše rukavičky a měšce uvázané prodával a na trh nosil, vzkázal, že sou nám psaní z křesťanstva přinesena, protož abychom se ještě jednou na agovi do Galaty vyprosili, totiž Zahrádecký, kněz Jan a já, že má naději, že se o peníze již obejdeme. Což my pochybujíce, aby nás odpustil, a vědouce vzkázání našeho agy, že již zmeškáno jest, nevelmi sme se nad tím těšili, však přece jeho, může-li bejti, ale jen ještě tentokrát, aby nás vodpustil, sme prositi dali. Ale on nám vzkázal, že bychom se opět rádi trmáceli, protož že není toho žádná potřeba; předešle, dokud sme čas a vůli se projížděti měli, že sme se o peníze starati nechtěli a nejníčky, když již pozdě a vidíme, že zmeškáno, teprv se vopravdově starati chceme. Nechal nás smutnejch při tom, avšak na ráno nás tří z věže povolati kázal, a chceme-li se opravdově o takové peníze přičiniti, se tázal, že by nám chtěl všeckno, že sme ho tak dlouho za nos vodili, laskavě odpustiti. Což když sme mu s pláčem rukou políbili, a že se bohdá konečně bez peněz nevrátíme, pravili, poslal s námi na lodi čtyři Turky strážné. Když sme pak do Galaty a domu toho Strady přišli, a kde bychom se, u koho u takové peníze vedlé vzkázání jeho objíti mohli, se tázali, stavěl se nejprv smutně, že neví, nebo jest se nadál, že nás jeden dobrý přítel nimi založí, ten praví pak dnes, že jich nemá. Ale když nás tak smutné, zarmoucené viděl, nemohl se od pláče zdržeti, nýrbrž dodal nám psaní od kněze Adama z Vinoře a od strejce mýho, urozeného pana Krištofa Vratislava, v němž nám oznamují, že nám třem 200 dukátů skrze Benátky a z Benátek do Konstantinopole odsílají, kteréž nám od Alfonsa Strady odvedený bejti. mají. Když sme se pak na ty peníze ptali a on nám je ukázal a vyčítal, jaká nenadálá a nevypravitedlná, spěšná radost srdce naše naplnila, o tom nikterakž možný psáti nejni. Nýbrž s radostnejm pláčem toho Stradu sme objímali a líbali a hned, nečekajíce ani na jídlo ani na pití; které nám dáti chtěl, jako pták, kterej se z klece dobude, leckdes na strom sedne a zazpívá, svýmu vysvobození se těše, tak my také mimo všecknu naději obveseleni souce, Pána Boha sme chválili a s penězi hned k naší věži zpátkem se obrátili a s veselou tváří nahoru do pevnosti pospíchali.

Náš pak aga vida nás proti prvnějšímu způsobu veselejší, hned tomu, že peníze máme, porozuměl, a kterak se nám dařilo, se tázal. Tu my jemu ruky políbivše, těch 200 dukátů na klín sme vhodili, a abychom již víceji do vězení nechodili, nýbrž i naši tovaryši ven propuštěni byli, sme prosili. Přijal je s vděčností, potřepával nás na hlavu, že sme dobře učinili a jemu takové peníze vedlé své přípovědi odvedli, že nás dnes všecky z želez vybíti a ráno propustiti a do Galaty k englicskému poselství doprovoditi poručí: jakož pak ihned od kovářův cikánskejch z želez a z pout sme vybiti. Pro radost celou noc sme nespali, nýbrž naše hadry v hromadu svázali, něco vězňům nebohejm, kteří tam po nás zůstali, rozdali a s nimi se žalostně rozžehnali; nebo nebožátka vidouce, že po nás ještě déleji v tak bídnéjm vězení zůstati mají, téměř o vysvobození svejm zoufali. Byli pak tito: Balakdiak, lajtenant z Erle, ten již 14 let v věži seděl; Husar Matyáš a Kazda Krištof, Uhři, a Hernštejner Němec, kterej v Vyhyšti pevnosti lajtenantem bejval. Ti nás prosili, při císaři našem, dostaneme-li se do křesťanstva, sollicitírovati, aby také ubozí z té ukrutné věže skrze proměnění jinejeh Turkův za ně vysvobozeni bejti mohli. A tak se s námi žalostivě rozžehnali s velikejm pláčem.

My na ráno z věže té přetmavé, černé, rovně v den památný sv. Petra a Pavla, apoštolův Páně, sme vyšli a v ní dvě létě a pět nedělí oustavně seděli a agovi našemu z takové jeho k nám náchylnosti a prokázané milosti i jinejm strážnejm děkovali, a že jim pěknejch nožů a agovi hodinky bijící poslati chceme, sme připověděli; jakož sme potomně tak učinili. Tu nás aga do Galaty města k englicskému poslu dovésti dal, kterýžto nás laskavě a přívětivě přijal, lázeň nám připraviti a z těch nečistot obmejti poručil. Jakou sme my pak radost z té svobody naší měli, vypraviti možné nejni, nežli kostely neb kláštery katolické, jichžto sedum jest, sme navštívili a Pánu Bohu z vysvobození z tak pčeukrutného vězení poděkovali, a aby naším průvodčím a milostivejm ochránčím až do naší milé vlasti bejti ráčil, sme zkroušeně žádali.

Těch časů sultán Mehemet se vším dvorem a s nejpřednějšími soldáty z Konstantinopole vyjel s nevýmluvnou slávou, stany svý před městem rozbíti dal a vedlé obyčeje svého několik dní tu odpočíval, až by se všeckno vojsko v hromadu strhlo; nebo ještě na několik bašův z Egypta, z Palestýny, též z Kaira i jinejch zemí očekáváno. Bylo se nač dívati, jakej pěknej řád zachovávají v rozbíjení stanův; kteréžto ležení tak široké bylo, že ho téměř přehlédnouti žádný nemohl. Mehemetovi bašovi byl dán forcuk, kterej hodinu po půlnoci s padesáti tisíci lidu vždy den před císařem a hlavním vojskem táhl, cesty zopravovati a stany sultána a předních officírův rozbíjeti dal, takže vždyckny stany se měnily, a nežli sultán přitáhl, rozbitý pohotově byly, čtverhranaté, rovně jako pevnost nějaká, se svejmi baštičkami a portami, též rozlosovanejmi ulicemi. Obyčejně, kde v širém poli bylo, v prostřed všeho ležení tu pro císaře, vzlášť pro komorníky, pro jiné dvořany, pro koně, vozy, pro baše i služebníky, jejich převeliké stany zelené pčihotoveny byly, nic jináč, že se v nich zablouditi mohlo jako v městě v ulicíeh. Brány z pláten voskovanejch udělaný a všudy guardií císařskou osazený byly, že žádnej k sultánovejm stanům bez jistýho povolení přistoupiti nemohl.

Když tehdy Mehemet baša táhnouti měl napřed pro bezpečnost cesty, tehdy žádného křiku, hluku ani troubení slyšeti nebylo, kromě na maličký bubny, a to skrovně, aby se toliko vojáci věděli číín spraviti; také tak tiše stany rozbili a beze všeho hřmotu na velbloudy a mezky nakládali, že se čemu diviti bylo: u nás padesáte vojáků větší neřád a křik by udělalo. Za kterýmžto císař a hlavní ležení táhlo a on svou obyčejnou guardii od jančarův, solakův, spahů, kapidžilarů a nejpřednějších bašův v znamenitém počtu maje, vprostřed nich jel. Po pravé straně vždyckny dvanácte tisíc spahů, oglanlarů s žlutejmi praporečky na kopích, i po levé tolikéž, dvanácte tisíc rejtarů s červenejmi praporečky na kopích, jako by mák kvetl, jelo, před samou osobou do dvanácte tisíc jančarův pěšky šlo. Potom sultán a bašové jeli, za ním všech zemí jeho sanžaky nebo zemský praporce a veliké bubny na velbloudích nesli, a když sultán polem táhl, oustavně bili. Za císařem všeckno dvořani a nejposléze Cikala baše s renegáty a poturčenejmi křesťany i jinými Turky přidanejmi, okolo patnácti tisíc, táhl. Okolo samého císaře solakové a kapici s luky a šipkami a komorníci neřády napravovali, a aby se pěkně řadem šlo, pozor na to dali, všelijaké kratochvíle na cestě císaři činíce, divné kejklíře majíce, kteří před sultánem zápasili, skákali, se přemítali, někteří na koních běžících rovnejmi nohami na sedle stojíce, zase se opak obrátili a v plném běhu z sedla a zas v sedlo skákali a summou rozmanité kratochvíle provozovali.

Když pak sultán s hlavním vojskem od Konstantinopole odtáhl, tehdy poslové rozličnejch potentátův s beglerbegem Grécie a ostatním vojskem okolo osumdesáti tisíc lidí svý stany rozbili a na tomtéž místě před městem též odpočívali. Náš englicský posel spolu s námi dva dni jsme zůstali a třetí den v pěkným pořádku za sultánem táhli a vždy tu stany rozbili, kde císař noclehoval, až sme do řecskýho Bělehradu přijeli.

Tu se všecko vojsko v hromadu strhlo, jehož oni na pětkrát sto tisíc bejti šacovali, ale vskutku se tolik nenacházelo, nýbrž do třikrát sto tisíc všeho lidu i s chasou a ničemnou luzou bejti mohlo, však brannýho lidu okolo půldruhéhokrát sto tisíc zajisté bylo. Tu převelmi široce své ležení rozbili, takže se nemohlo přehlídnouti. Císař na zámek nechtěl se ložírovati, nýbrž polem ležel, k němuž také několik tisíc Tatarův přitáhlo, kteřížto dnem nocí vesnice křesťanům huldovním pálili, hovězí dobytky, stáda klisen plachejch do ležení přihnali, takže převelikou hojnost měli a za tolar dva, víc i míň, vola uherskýho a krávu za sto asper 30 prodali. My také tele pod kravou za 8 asper koupili a masa do vole se najedli; neb tu Turci bili dobytek, na drobný dlouhý šnyty sekali, nasolili a od jednoho stanu k druhýmu provazy natáhli, toho masa navěšeli a na slunci udili. Také každodenně křesťanských vězňův drahně zajímali a sultánovi presentírovali. Před pevností Bělehradem ležel sultán asi dvě neděle.

Zatím náš posel englicský při Ibrahim bašovi sollicitíroval, aby nás k Budínu propustil, že chce císaři našemu psáti a o pokoj traktírovati. Jakož pak nám i audiencí u Ibrahima baši a janičar-agy způsobil, před kteréžto když sme do stanu puštěni byli, jim nohy políbivše, aby nás prvé nežli velikomocnej sultán k Erly přitáhne, propustil, prosili, že konečně náš císař komisaře podlé nás, kteří by na místě jeho se sultánovi pokořili a za pokoj žádali, odešle. Otázal se nás baše, viděli-li sme jejich všeckno ležení, velikou sílu a počet nesčíslnej lidu, ktercj proti giaurům táhne. Když sme odpověděli, že sme toho nespatřili ani spatřiti nemohli, poněvadž sme v nejzadnějším houfu mezi velbloudy a mezky táhli, poručil ihned nás po všem ležení voditi, municí a střelbu vokázati i tu všecken lid vojenskej velmi pěkně a oupravně v kvartýřích rozlosovaný. Když sme pak všeckno ten den spatřili, na ráno opět s naším poslem englicskejm před baše do stanu povoláni jsme byli. Ptal se nás, viděli-li sme převelikou císaře jich sílu a moc a může-li náš král tak mnoho lidu sebrati a proti nim se postaviti. Dali sme za odpověď, že sme všeckno viděli a jak živi víceji vojenskýho lidu nespatřili a že možná věc není císaři našemu, byť se všeckno křestanstvo v hromadu strhlo a žádný doma nezůstal, takový počet lidu sebrati; a protož že náš císař o takové veliké síle sultánový nic neví, jináč že by hned o pokoj jednal, císaři se pokořil a dary znamenité pro ukrocení hněvu tak mocnýho pána odeslal: protož aby nás tím dřívěji, abychom o té přemocné síle císaři i všem křesťanům oznámiti mohli, propustili. Dal nám za odpověď, že tak chce učiniti, však abychom na dobrodiní nám prokázané pamatovali, všudy o veliké jejich síle rozhlašovali a křesťany, aby za pokoj žádali, dříve nežli se k Erly přitáhne, k tomu měli. A jestliže nás kterýho císař o jednání takového pokoje do jejich ležení poslati chce, abychom se ničehož nebáli, směle a volně se potřebovati dali, že přísahá při hlavě sultána, pána svýho, že se nám nic zlýho státi nemá, nýbrž znamenitejmi dary, pěkným šatstvem a koňmi že máme obdarováni a do vlasti naší propuštěni bejti. Což když sme všeckno a mnohem víc učiniti slibovali, byl nám dán pasport a psaní bašovi do Budína, poněvadž našieh tovaryšův ještě pět v věži od smrti orátora sedělo, aby je z vězení propustil a nás všeckny martalozům až do naší pevnosti proti Dunaji dotáhnouti poručil. Tak my mu všickni k nohám padše, poděkování učinili. Dal jest milej Bůh, že sme toho dne psaní k bašovi do Budína a pasportu dostali, nebo kdyby se toho nebylo stalo, jistě všickni na kusy bychom rozsekáni byli.

Když pak císař turecckej vším ležením hnul a k Erly táhnouti počal, tu v jedněch přepěknejch rovinách všecken lid zmustrovali, po obouch stranách lunety anebo křídla od velbloudův, mezkův a koní, jichžto do půldruhéhokrát sto tisíc bylo, udělali, každýmu velbloudu a mezku praporec na sedlo vstrčili, tak že se jináč sultán nedomníval, nežli že všeckno rejtaři, lid jeho sou. A potomně šlachtorduňk velmi pěknej udělali, tak široce, že nebylo možné ho přehlídnouti, a císaři dobrou naději k vítězství učinili. Potomně se rozdělili, proti sobě, jako by bitvu svésti měli, se sešikovali, děla a všecknu velkou střelbu vystříleli, ten houf, kterej na místě křesťanův byl, obklíčili, proti sobě harcovali, na utíkání jej obrátili, mnoho tisíc zajali, a jako by tak a ne jináč křesťany pobíti a zajmouti měli, císaři dlouhej nos udělali. A vždyckny, čím dál do Uherské země jeli, vždy v pěknejch orduňcích táhli a kundšoftýry, co naši před sebou mají, rozposílali.

Když sme pak k Solnaku přitáhli, tu sme novinu uslyšeli, kterak jest Hatvan od našich vzat, jak pesky a nekřesťansky Balouni s Turky, s ženami i s dětmi jejich sou zacházeli, těhotné ženy rozřezovaly, dítky při prsech napoly rozpoltili, za prsy mateře jich věšeli, je dřeli, vykuchávali, peněz hledali a summou se tak s nima katovali, že těžko slyšeti bylo, což oni ne že by Balouni, ale Němci to učiniti měli, pravili. Tot nenadále takovej křik, pláč a naříkání mezi Turky vzejde; kterékoliv vězně nedávno zajaté jměli, na kusy rozsekali a velikou přísahou se zavázali, dostanou-li které pevnosti naší, že v ní zase tak hospodařiti a rovně se odměňovati budou a že žádného Němce, ženy, starce ani dítěte ani vejše psa, kterej by Němci náležel, šanovati a živiti nechtí, nejbrž vše na kusy rozsekají. A v té furii posly a zvláště nás vězně také pošavlovati chtěli, kdyby předně ochrany Boží a potomně Ibrahim baši a jančar-agy nebylo, kteříž hned ten celý kvartýr, kde poslové křesťanští spolu s námi byli, jančarskou silnou vartou vobsadili a žádnejmu k nám přistoupiti nedopustili. Nám pak, abychom se žádným způsobem neukazovali, nýbrž v stanu zůstávali a z něho nevycházeli, pod ztracením hrdla zapovědíno bylo.

Zatím Turci, pro žalost v Solnaku tři dni leželi a se nehnuli a náš posel vždy skrze čauše svýho při bašeti sollicitoval, aby vedlé přípovědi jeho padesáte střelců turecských, kteříž by nás až do Budína doprovodili, nám dáno bylo. Ale baše se náramně rozhněval, a že nás všeckny pošavlovati poručí, pravil: za to-liž má nás svobodné propustiti, že otcové, strejčové a bratří naši tak nešlechetně u Hatvanu s jejich milejmi přátely, s Turky zacházeli. Ač kdyby byli samý muže pomordovali, že by tu žádného divu nebylo, poněvadž krygsmanský způsob to s sebou přináší; nežli s ženskejm, nevinnejm pohlavím a dítkami malejmi tak tyransky, ukrutně zacházeli, že jest věc peská, hovadská, tyranská a nikdy neslýchaná. A kdyby on hněvu sultána a předních officírů nekrotil, že bychom již dávno na kusy rozsekáni byli. Přotož aby mu v té věci pokoj dal a na něho nenabíhal, nechce-li se sám s něčím horším potkati.

Když pak náš posel žalostivě tak smutnou novinu nám oznámil, a že hrdly svejmi bezpečni nejsme, pravil, toho sme se náramně lekli a zarmoutili. Přitom jest nás napomenul, kdybychom se zkroušeně. Pánu Bohu modlili, poněvadž jest nás ráčil tak těžkého vězení zprostiti, aby dále ráčil naším milostivejm Bohem bejti; hněv Turkův ukrotiti a popříti se šťastně do naší milé vlasti navrátiti.

A poněvadž rozuměl konečně, jak se ležení hne, že nějakou půtku a strach pošavlování míti budeme, věrně se o nás staral a nám čtyry selský vozy s koňmi až do Budína najal, sto dukátů na cestu daroval, svýho tulmače křesťanského a jednoho jančara jemu přidanýho přidal, a abychom ve jméno Boží, jak císař k Erly potáhne, jinou stranou se k Budínu obrátili a Pánu Bohu se poručili, radil. Poněvadž pasport a psaní bašovi budínskýmu máme, již abychom se všeho odvážili, zdali budeme moci projíti a až do Budína se dopraviti. A poněvadž sme musili těmi nejnebezpečnějšími cestami jeti, kde ve dne i v noci Turci, Tataři i naši husaři štráfovali, jakož pak každodenně zajaté hejduky naše i husaře raněné a množství hlav do ležení přinášeli, tehdy musili sme tomu jančarovi přisáhnouti, trefí-li na nás křestané, že se jemu nic zlého státi nemá. On nám zase připověděl, trefíme-li na Turky, že bezpečně projedeme, poněvadž pasporty máme; nežli za Tatary, přijdeme-li jim do rukou, že neslibuje, nýbrž konečně on se všemi námi že na kusy rozsekán bude. Neb Tataři ani Turka nešanují, když trefí na 10 neb 20 a mohou s ně bejti, je pošavlují a jim všeckno poberou; na zápověd žádnou nic nedbají. Proto sme s sebou kalouše, to jest ukazatele cesty povědomýho vzali, a rozžehnavše se s pláčem s poslem královny englicský a jemu z tak velikýho dobrodiní poděkovavše, jak sultán od Solnaku k Erly se hnul, my zpátkem ve jméno Boží s velikejm strachem sme se obrátili. Ach, co jest přemocnej Pán Bůh! Nebo znaje srdce naše strašlivé, že sme se vždy zpátkem, zdali nás honí, ohlídali, a již-li na kusy rozsekáni budeme, očekávali, neb sme skrze ty nejnebezpečnější pasy a místa táhnouti museli (jinudy, jak nám kalouš pravil, nebylo možné), však milý Bůh ráčil to způsobiti, že jsme ten celý den od rána, než svítalo aneb svítati počalo, až do soumraku ani jednoho člověka nepotkali a neviděli, kromě když sme k jedné uherské, veliké vsi docházeli, tu sme několik honův od nás po vinohradech do sta Tatarův harcovati viděli, pročež strachem naplněni souce, k té vsi sme pospíšili, kterážto byla vůkol a vůkol příkopem obklíčena. Tu sme prosili, aby nás před Tatary ochránili a do vsi pustili, což sou tak učinili. Nebozí sedláčkové mostek přes příkop přendali a nás žalostivě přivítali, oznamujíce, kterak převeliké ublížení od Tatarův snášeti musejí, jichžto v té vsi do pěti set se kvartýrovalo. Protož nám radili, abychom nemeškajíce, na faru šli a se někde poskryli, aby nás nespatřili. Což sme tak učinili a k faráři jejich šli, a aby nám kostel otevřel, prosili. Kterýžto nám sejra kus a chleba přívětivě podal a do kostela pustil. Tu my všickni zkroušeným srdcem Pána Boha za smilování prosili a o ochranu proti těm Tatarům sme se modlili, a nevědouce sobě jaké rady dáti, co činiti máme, jančara, troufá-li, že nám naše pasporty platny budou, se ptali. Kterýchžto se tak mnoho bál, on jako my, všecken zbledl, a abychom žádnej s nimi turecsky nemluvili, zapověděl. Jak sme z kostela vyšli a naše koníčky, kteří nám naše svršečky na voze vezli, krmiti počali, toť o nás Tataři zvědí, kteřížto po vsi sobě vohniště zdělali, celý voly a skopce pekli a to uštíralé maso vobkrájeli a tak jedli. Do dvou set jich nás vobklíčilo, kdo sme a co sme, se ptali, jimžto my a jančar nízkou, turecskou poklonu učinivše, že by z poručení sultána nás do Budína vésti měl, jsme pravili, pasport i listy od sultána ukazujíce. Ale oni, že by neslušná věc byla nás propustiti, pravili, pro svýho hejtmana poslali a Bůh milej ví, co, sou s námi činiti chtěli. My se pak zkroušeně v srdci modlili.

A již právě slunce zapadati počalo a ten celej den pěknej a jasnej byl a nikde mračno viděti nebylo. Tof přemilosrdnej Pán Bůh, kterej nikdy v sebe doufajícfch neopustí, ráčil strhnouti převelikej vítr a po něm náramnej příval, takže nepršelo, nežli se lilo a voblak spadnouti musel, že všeckna ves i příkopy vodou se naplnily. A Tataři k svejm vohňům se navrátili, kteréž již všechny zhasly v tom převelikejm přívalu. S radou těch nebohejch sedláků svý koně zapřáhše, sme ze vsi vyjeli a oni nám jednoho, kterej by nás jinou cestou, nežli sme jeti chtěli, vedl, přidali. Zaplatiž jim to Pán Bůh, nebo všudy v těch okolních vesnicích Tataři leželi. Tak sme vždyckny v takové pršce až do půlnoci jeli, z bahen a blat koně i vozy dobývati a jim pomáhati musili a veliké množství vesnic od Tatarův zapálenejch a pustejch projeli, křik, pláč, naříkání od nebohejch lidí, též řvaní dobytků zajatejch sme slyšeli, avšak oustavně předce šli, neb naše koníčky i nás Bůh posilňoval. Až asi tři hodiny přede dnem, tu sme na nějaká lada přišli, koňům sena dali a sami odpočinuli. Jak koni pojedli, my zase vzhůru. Toť naši vůdcové milí s tou prškou s cesty daleko zabloudili, kde by byli, nevěděli a od nás pryč utéci chtěli. Čemuž jančar porozuměv, od sebe jim odjíti nedal, nýbrž přivázav oba za krk řemenem, před sebou, aby cestu ukazovali, hnal, pohrůžku jim čině, jestliže nás zase na pravou cestu nepřivedou, že jim hlavy setne. Tak oni potomně rukami cestu hledali a vždy oustavně dál od cesty odváděli.

Když pak již svítati mělo, toť ti naši vůdcové velmi nás přestrašili: poněvadž se nikterakž, kde sou, upamatovati nemohli, pravili, že slyší dusot koní a hlahol lidu; že se obávají, aby tu Tataři na štráf nevyjeli, neb všudy tu vůkol svý kvartýry měli; abychom se uchem na zem položili a poslouchali, že se země hejbá a konečně že nějakej, jakej pak koli lid jede. Což my přenesmírnejm strachem sme tak učinili, a že se země třese a hluk nějakej od lidu i řehtání koní slyšeti jest, sme potvrzovali. Protož sme se na tom místě zastavovali, a co činiti máme, se radili. Když pak se lépeji vyjasnilo, uhlídali sme nevelkej háj v širém poli a nemohše znamenati, co jest, jednomyslně, že by Tataři byli, sme pravili. A někteří, že praporce letící vidí, pravili. Ted my se všickni ustanovíme na tom, abychom se rozprchli, a kde kdo může, štěstí svýho hledal. Ale náš vozka jeden, ten čtvermo sám k tomu háji lezl, co by to bylo, ehtě zvěděti. A přilez blíže, že háj jest, uhlídal a "Jesus !" vzkřikne, dávaje návěští, abychom se nebáli. Toť milej jančar domnívaje se, že sou křesťané, prchnouti a utíkati chtěl, ale někteří z tovaryšstva kůň jeho pod ním chytili a utíkati mu nedopustili. Tak my teprva, jako bychom ze sna procítili, předce k tomu háji táhnem, a jakej převelikej strach nám ten hájíček nahnal, jeden druhého tejráme. Jak za ten háj vyjedeme - a již svítati dobře počalo - tak vopravdu uhlídáme proti sobě do třicíti husařů s kopími a praporečky hnáti, kteřížto zabodše koně a kopí založivše a "Allah, Allah !" vzkřikše, nás vobskočili a kopí na prsy postavili, čehož sme se velice ulekli i jančar. Však jak jest "Allah" uslyšel, hned zase vokřál a turecsky jim pozdravení dal. Kteřížto, kdo sme, odkud a kde jdeme, se nás ptali a od jančara zpraveni souce "Juri, Juri" skřikli, koně zabodli a pryč od nás jeli. Ti byli z houfu bašete z Bosny, který je před sebou vyslal, aby, kde sultán jest a kdy k Erly táhnouti má, přezvěděli. Tu se teprve naši vůdcové upamatovali a zase stranou k pravé cestě nás vedli, která do Budína běžela.

Jak se rozednilo, styšeli jsme z Budína velkou střelbu pouštěti, což nám podivné bylo, že tak daleko ji slyšeti. Tu nás opět žádnej nepotkal, ani kterého člověka sme viděli, až právě napoly k polednímu vidíme v rovinách z daleka velikej počet rejtarů, kteří proti nám táhli. Když pak k nám vždy blíž a blíže se přibližovali, tu sme přepěknej lid okolo desíti tisíc rejtarů viděli, nebo baša z Bosny s tím lidem sultánovi na pomoc k Erly táhl, a to v pěkném orduňku, až na něj bylo milo pohleděti: všeckno kopí s jejich rozmanitejch barev praporečky. Tu jak nás spatřili, okolo sta koní napřed se vyrazilo a proti nám ouprkem s založenejmi kopími skokem jelo. Náš pak jančar, jak poznal, že sou Turci, s svého koně ssedl, jim pozdravení a, kdo sme a kde nás vede, zprávu dal. S ním i tulmač náš k bašovi do houfu jel, jemužto pasporty ukázavše, a že sultán konečně již k Erly se vším vojskem se hnul, oznámivše, zase k nám přijeli. Jistě že měl týž baše velmi pěknej a oupravnej, vymustrovanej lid, jakej sme pak v ležení u císaře turecskýho (kromě dvořanů jeho) neviděli. Jak nás minuli, tak my také upřímo k Peštu se dáme a okolo třímecítmý hodiny do města přijdeme. Tu náš jančar kadimu pasporty ukázal, a aby nám hospodu dal, kde bychom do příjezdu bašovýho pobyli, poněvadž na štráfu byl, požádal. Což se jest stalo, ale my vždy v strachu byli, aby za námi zpátkem neposlali a nás vězením zdržeti neporučili. Na ráno, jak baše se domů navrátil a o nás zvěděl, hned mu od nás list císaře turecského dodán, v němž mu poručeno bylo, aby nás do nejbližší pevnosti křesťanský provoditi a pět tovaryšů našich, kteří po smrti nebožtíka orátora tu v Budíně u vězení sedějí, propustiti poručil. Což baše tak jest učinil, nám jísti, píti hojnost dal a martalozům, kteří by nás na ráno až k Vácovu proti vodě táhli, rozkázal.

My pak vždy, abychom tak lehce propuštěni býti měli, sme pochybovali, rozpomínajíce se na jejich hněv a prchlivost pro vzetí Hatvanu. Každou hodinu, zdali za námi k bašovi, abychom do vězení dáni byli neb býti měli, vzkázáno nebude, jsme očekávali, ale milej Bůh nás toho zachovati ráčil.

Nebo poslavše my na ráno naše sedláčky neb vozky s některejmi věcmi a hadříčky našimi po zemi k Vácovu, jich sme žádali, aby jim o vysvobození našem oznámili, chtějíce jim chudinkám od fůry zaplatiti; kteřížto nebozí mezi Tatary trefili a od nich pošavlováni sou. My pak vsedše na čejku od dotčených martalozů proti vodě taženi sme byli, náš pak jančar s dragomanem nebo tulmačem na koních po břehu Dunaje jeli. Když sme pak již blízko k pevnosti jeli, viděli sme na baštách plno knechtů německých, jináčeji se nedomnívajíce, nežli že vozkové již o příjezdu našem v pevnosti oznámili. Ale jináčeji bylo. Nebo některej den předtím Turci se do ženskejch šatův přistrojili, na těch lodích až pod samou pevnost plouli a dva rybáře a jednu ženu zajali, svázali a k Budínu plouli. I domnívali se křesťané, že opět jim Turci strach udělati chtějí a že sou se v způsob vězňů, aby je tím volněji zklamati mohli, připravili. K tomu s druhé strany Dunaje našeho jančara a dragomana viděli. Protož mezi sebou na tom sou se snesli, aby nás předce až právě, co by z děl dostřeliti se mohlo, k pevnosti nechali. Ale my vidouce již tak blízko pevnost křesťanskou, radostí nevědouce co činiti, jeden druhého objímáme a líbáme. Tot z pevnosti dva kusy vystřelili, jeden k jančarovi a druhý k našemu šífu, až nás voda vostřikne. Tak nás martalozové zase po vodě dolů pustiti chtěli, ale my jim nedáme, vesel se chytíme, klobouk na kopí strčíme, velikým hlasem, že křesťanští vězňové sme, voláme.

Vida to nad knechty hejtman němecskej, nějaký Roznhon, ten přistoupil k piksnmistrovi a více stříletl nedal, sice v konečnosti druhou ranou by nám byl šíf prostřelen a my se ztopiti museli: jakož jest sám potomně pravil, že jest lépeji zaměřil nežli prvé a byl by nás jistě nechybil. Tak my předce oustavně německy, uhersky voláme. Toť proti nám jedou dvě čejky uherské s jejich praporečky a dva kousky napřed. Ti nás objedou a nám Dunaj vezmou, abychom utéci nemohli, a pak upřímno k nám, majíce přiložené kohoutky k ručnicím, co sme a odkud sme, se ptajíce, což my jim zprávu dali. Oni naši čejku k svejm přivázavše, až před samou pevnost přitáhli. Tu my všickni na břeh vystoupivše sme poklekli a Pánu Bohu z vysvobození z tak těžkýho vězení a od našich přátel srdečně, s pláčem poděkovali. A souce od nejvyššího té pevnosti přívětivě vítáni, bydlem a pitím dobře opatřeni, že to s druhé strany náš vůdce jančar a dragoman jest, sme oznámili, a aby také k pevnosti na lodi přivezeni byli, že má listy k nejvyššímu dodati, prosili. Jakož jest se i stalo a oba do městečka přivezeni sou.

Zůstavše tu přes noc na Vácově, na ráno na šífu k Ostřehomu sme jeli a všudy na břehu Dunaje mrtvé a nemocné knechty ležeti viděli, kteřížto mimo nás sebe se plavící - již napoly někteří mrtví - pro Bůh prosili, ruce spínali, abychom je do šífu vzali a do Ostřehoma dovezli. Jakož sme pak tři na šíf vzali, ale dva nám umřeli a třetí do ležení dovezen jest.

Když sme pak v noci nedaleko ležení našeho ostřehomského na břeh vystoupili, trefili sme na šiltvach švábskýho regimentu a oznámivše, kdo jsme a odkud, několik hodin sme na tom místě čekati museli. Vachtmistr jejich s jinejmi soldáty s vindlichty proti nám šel, nás přivítal a do ležení s sebou vzal. Na ráno arcikriíže Maximilian pro nás, abychom na zámek ostřehomskej k Jeho Milosti přišli, poslati ráčil. Ctiž když sme všickni najíti se dali, ráčil se nás o všelijakejch věcech a zvláště o císaři turecském, sám-li osobně v tažení k Erly jest, ptáti, nebo nic jistýho o sultánovi věděti neráčil. Čemu sme se velmi podivili, že tak ničemné kundšofty křesťani mají. Protož sme J. M. oznámili, aby tomu skutečně věřiti ráčil, že jest sám sultán osobně z Konstantinopole vytáhl, až do Solnaku se vším vojskem přitáhl, jehožto sme očima svýma před pěti dny viděli, a nyní že nejdáleji od Erle šest mil uherských jest. Protož aby J. M. těm falešnejm kundšoftům, a jakoby jeden baše byl podobnej sultánovi (jak někteří nejvyšší J. M, zpravují) kterýž se za sultána vydává, věřiti neráčil, neb v pravdě a jistotně sám sultán Mehemet osobně k Erly táhne. Davše všelijakou hodnověrnou zprávu o tom jeho tažení, regimentu a síle, čemuž se J. M. podiviti, a že tak omylně zpraven býti ráčí a že tak ničemné kuiidšofty a nepravdivé J. M. docházejí, na své befelinhabry sě ráčil domlouvati a hned vzhůru troubiti a vším ležením hnouti. Upřímo chtěl k Erly táhnouti, ale táhli tak, že nedotáhli, Erle neretovali, nýbrž Turkům vzíti takovou znamenitou pevnost nechati musili.

Tu v Ostřehomě shledal sem se s strýcem svým pánem Šťastným Vratislavem a s Albrechtem Vratislavem, který u Hatvanu v koleno postřelen byl a od té rány potom umřel a v Ostřehomě pochován jest. My pak prosili sme J. M. arciknížecí, aby nás ráčil až do Vídně dáti dovézti, poněvadž pro mdlobu sme jíti dobře nemohli, neb nám převelice nohy otekly nic jináč nežli jako špalci. Což J. M. k tomu povoliti a landkočím do Vídně nás dovézti poručiti ráčil.

Přijevše do Vídně tebdáž k J. M, arciknížeti Matyášovi, u J. M. sme audiencí měli, ruku políbili, a o tažení sultána a o síle jeho jistou aneb jistotnou zprávu davše, za fedrunk, kterak bychom do Prahy dojeti mohli, sme žádali. Což J. M. milostivě na cestu nás penězi fedrovati a až do Prahy k J. M. císařské Rudolfovi, toho jména Druhému, dovézti poručiti ráčil.

Tu přijevše, s přátely našimi se shledavše, ó, té nevýmluvné radosti možno vypsati nejni! Zvěděv o nás J. M. císařská, ráčil nás milostivě povolati, jemužto ruku poníženě políbivše, jak mnoho sme v službách J. M. pro všeckno křesťanstvo vytrpěti musili, jsme oznámili, aby naším nejmilostivějším císařem, králem a pánem býti a nějakou potěšitedlnou odměnu za to dáti ráčil, poníženě prosíce. Což J. M. na nás všeckny dobře pohlédnuv, německy: Wir wollen thun, řekl a od nás odjíti ráčil. I ačkoli bylo od J. M., nemalá summa peněz aby mezi nás rozdělena byla, poručeno a nařízeno, však Bůh ví, za kým jest zůstala; nebo některým cizozemcům Němcům sto půldruhýho sta tolarů, víc i míň, aby se domů dopraviti mohli; dáno, nám pak Čechům po mnohým sollicitírování nic dáti nechtěli, nýbrž na nás to podáno bylo, chcem-li při dvoře J. M. C. sloužiti, že před jinejmi fedrunk i místo jmíti máme. Ale my sme vše Pánu Bohu poručili a k rodičům a přátelům našim bez peněz se raději domů navrátili; kteříž nás, jak každej souditi může, s velikou radostí srdce přijali. A tak jeden každej z nás jistě z toho se radovati a veseliti má a Pánu Bohu, tomu nejlepšímu v zármutcích těšiteli a pomocníku, který nás, an všechna naděje klesla, pomoc všelijaká zahynula a všem lidem, Turkům i křesťanům za nemožný se zdálo, abychom z tak těžkýho, tmavýho a k vysvobození nemožnýho vedlé lidského soudu vězení do naší vlasti se navrátiti jměli, mocnou svou pravicí vysvobodil, srdcem i ústy do naší smrti zkroušeně děkovati máme.

Jemužto v Trojici jednomu pravému a živému Bohu budiž čest a chvála vzdávána na věky věkův.

AMEN.

Soli Deo laus etgloria.

Rejstřík:

hodiny