Musím říci něco o Borisovi, protože to byl zvláštní typ člo­věka a dlouhou dobu můj velmi blízký přítel. Byl to veliký, urostlý, asi pětatřicetiletý muž a svého času býval docela hez­ký, ale strašně ztloustl, protože museí kvůli své nemoci ležet v posteli. Jako většina ruských emigrantů prožil dobrodružný život. Jeho rodiče, které zabili za revoluce, byli boháči a Boris sloužil za války ve Druhém sibiřském střeleckém sboru, což byl podle něho výkvět ruské armády. Po válce nejdříve praco­val v továrně na kartáče, pak jako vrátný v Les Halles, potom umýval nádobí, a nakonec se vypracoval na číšníka. Když one­mocněl, byl v hotelu Scribe a měl sto franků denně na spropitném. Toužil se stát maítre ďhotel, ušetřit padesát tisíc fran­ků a otevřít si malou exkluzivní restauraci na pravém břehu Seiny.

Boris vždycky mluvi! o válce jako o nejšťastnějším období svého života. Válka a vojáci byli jeho vášeň; přečet! nespočet knih o vojenské strategii a historii a dokázal vám říci všech­no o teoriích Napoleona, Kutuzova, Clausewitze, Moltkeho i Focha. Těšilo ho vše, co mělo něco společného s vojáky. Jeho nejoblíbenější kavárna byla Closeric des Li!as na Montparnassu, protože před ní stojí socha maršála Neye. Později jsme s Borisem občas chodívali do Rue du Commerce. Když jsme jeli metrem, Boris vždycky vystupoval ve stanici Cambronne, přestože to ze stanice Commerce bylo blíž; mě! rád spojitost s generálem Cambronnem, kterého u Waterloo vy­zvali, aby se vzdal, a on odpověděl prostě: „Mercie!"

Jediné věci, které Borisovi zůstaly po revoluci, byly jeho medaile a několik fotografií jeho starého oddílu; nechával si je i tehdy, když už všechno ostatní zastavil. Téměř denně rozklá­dal fotografie po posteli a vyprávěl o nich:

„Voilá, mon ami.'Tady mě vidíš v čele mého oddílu. Pěkný velký chlap, co? Ne jako tyhle francouzské krysy. Ve dvaceti ka­pitánem - to nebylo špatné, co? Ano, kapitánem Druhého si­biřského střeleckého sboru. A můj otec byl plukovníkem.

Ali, mais, mon ani], to jsou ty zvraty života. Kapitánem rus­ké armády a potom - pif! - přišla revoluce a já přišel o vše do posledního halíře. V roce 1916 jsem celý týden bydlel v hote­lu Edouard Sept; v roce 1920 jsem se tam ucházel o práci vrát­ného. Dělal jsem nočního vrátného, sklepníka, uklízeče, umý­vače nádobí, nosiče i obsluhu toalet. Dával jsem spropitné číšníkům, a pak dávali číšníci spropitné zase mně.

Ale já jsem poznal, co to znamená žít jako gentleman, mon ami. Vůbec se nechci chlubit, ale tuhle jsem se snažil spočítat, kolik jsem měl v životě milenek, a vyšlo mi, že víc jak dvě stě. Ano, nejméně dvě stě... Tak dobrá, i;a reviendra. Vítězí ten, kdo bojuje nejdéle. Odvahu!" atd. atd.

Boris měl zvláštní proměnlivou povahu. Vždycky toužil do­stat se zpět do armády, ale na druhé straně byl dost dlouho číš­níkem, aby se na svět díval jako číšník. Ačkoli nikdy neušetřil víc než několik tisíc franků, byl přesvědčen, že se mu nakonec podaří otevřít vlastní restauraci a zbohatnout. O tom mluvili všichni číšníci, které jsem později potkal; smiřuje je to s jejích povoláním. Boris umě! zajímavě vyprávět o životě v hotelu:

„Číšnické povolání je sázka do loterie," říkal obvykle; „mů­žeš umřít chudý, a také si můžeš vydělat jmění během jediné­ho roku. Nedostáváš žádný plat, tvůj příjem závisí jenom na spropitném - deset procent z útraty a k tomu provize od vi­nařských společností podle počtu zátek od šampaňského. Ně­kdy je spropitné obrovské. Například barman u Maxima bere pět set franků denně. Někdy i víc, když je sezóna... Já sám jsem už dostával i dvě sté franků za den. Bylo to v sezóně v hotelu v Biarritz. Celé osazenstvo od ředitele až poplongeury praco­valo jedenadvacet hodin denně. Dvacet jedna hodin v práci a dvě a půl hodiny v posteli, bez přestání celý měsíc. Za dvě s.tě franků denně to ale nakonec stálo.

Nikdy nevíš, kdy tě potká štěstěna. Jednou, když jsem byl v hotelu Royal, tak si pro mne posla! jeden americký zákazník a objednal dvacet čtyři koktejlů z brandy. Přinesl jsem je všechny najednou na podnose, ve dvaceti čtyřech pohárech. ,A teď, gargon; řekl ten zákazník (byl opilý), ,já jich vypiju dvanáct a ty jich vypiješ dvanáct, a jestli potom dojdeš ke dve­řím, dostaneš sto franků. Došel jsem ke dveřím a on mi dal sto franků. Šest dnů dělal každý večer totéž; dvanáct koktejlů a po­tom sto franků. O několik měsíců později jsem se doslechl, že ho americká vláda vypověděla za zpronevěru. Američané stej­ně mají něco do sebe, nemyslíš?"

Měl jsem Borise rád a strávili jsme spolu zajímavé chvíle, hrávali jsme šachy a mluvili o válce a o hotelech. Boris mi často doporučoval, abych se stal číšníkem. „Ten život by se k tobě hodil," říkával; „když máš práci, sto franků denně a krásnou milenku, není to špatné. Říkáš, že chceš být spisova­telem. Psaní je k ničemu. Existuje jediný způsob, jak si vydělat peníze psaním, a to oženit se s dcerou nakladatele. Ale z tebe bude dobrý číšník, jenom když si oholíš ten knír. Jsi vysoký a mluvíš anglicky - to je to hlavní, co číšník potřebuje. Počkej, až ohnu tu proklatou nohu, mon ami.