Bentota a kokosy

str.168

    z knihy PH.DR. OTAKARA PERTOLDA: Perla Indického oceánu, vzpomínky z dvou cest na Ceylon (1910 a 1922)

    ... palmy jsou sázeny v řadách křížem, každý strom je okopán a kolem vyhloubena v prsti miska, mající zachycovati vodu; stromy jsou znamenány podle stáří a z ohledu na důchodkovou daň číslovány: podrost je pečlivě vysekáván tak, že mezi palmami jsou volné ulice, jimiž možno choditi všemi směry. Pokud moje zkušenost sahá, nebývají pralesy zařízeny tímto způsobem. Ovšem jsou na Ceyloně místa, kde prales skutečně sahá až k moři — jako na př. na jihovýchodním pobřeží — ale ovšem tam to není prales palmový.
    Ba, kokosová palma je na Ceyloně přímo znakem obydleného místa. Sinhalci mají dokonce pověru, že kokosová palma neroste, kde neslyší lidských hlasů, a když lidé opustí vesnici, kokosové palmy prý zajdou. Pravděpodobně vznikla tato pověra z toho, že skutečně kokosová palma neroste, kde není člověk, asi že ve sinhalské vesnici je palma přirozeně hnojena, což je podmínkou jejího zdaru. Vidíte-li někde nad ceylonským listnatým pralesem korunu třeba jediné kokosové palmy, můžete býti jisti, že pod ní naleznete, domeček obydlený člověkem. Na mých bludných cestách několikráte byla mi taková osamocená kokosová palma ukazovatelem, jenž mě přivedl k člověku a zachránil před noclehem v divočině.
    Uprostřed těchto pobřežních palmových sadů nejrázovitější osada je Bentota, veliká vesnice a pravděpodobně starobylé sinhalské sídliště. Je to snad nejkrásněji položená obec na Ceyloně; leží nedaleko mořského břehu na levém břehu Bentota-gangy, uprostřed sadů kokosových palem a bujných ovocných stromů, mezí nimiž prvé místo zaujímají obrovské celolisté chleboně. Bentota-gangá je majestátní řeka, vznikající v oblasti hory Hinidum-kandy (661 m), v horním a středním toku s bahnitými břehy, oplývajícími vodní a bahenní zvířenou. A sama Bentota je na půdě bahnité, z níž struhami podél ulic svádějí vodu do řeky. Proto je Bentotě dosti nezdravo a delší pobyt by tam Evropanu jistě nesvědčil. Ale přes to mě Bentota přilákala několikráte svými půvaby. Ovšem nebydlel jsem v Bentotě samé, nýbrž v Alutgamě („nová vesnice“), jež vznikla z původní rybářské vesničky kolem bentotského nádraží. Dnes je Alutgama vetší než Bentota, má svou rybní tržnici a pěkné obchody a celkem činí spíše dojem malého venkovského města než rybářské vesnice. V Alutgame je také veliký, pěkně zařízený resthouse, jenž svým zařízením je vlastně skutečný státní hotel, třeba že se mu tak neříká. Alutgamský resthouse slyne výtečnou kuchyní, jejíž zvláštností jsou mořští živočiši všech možných druhů, upravení rozmanitými způsoby. Na prvé cestě jsem tam jedl znamenité kárhí z garnátu (palaemon carcinus; angl. prawn, sinh. issá) a výtečné rybí řízky, pečené na rošti.
    Na druhé cestě jsme si tam se ženou pochutnávali na obrovských krabech, jež jsou nej slavnější zvláštností bentotskou.
    Přímořská část Bentoty, jež se vyvinula v nynější Alutgamu, bývala odedávna význačným střediskem ceylonskeho rybářství, a slávu tu si dodnes udržuje. Ryby z Bentoty se vozí až do Colomba, ačkoli Colombo má svou, rybářskou obec, ne málo významnou. Ale snad že alutgamští rybáři jsou odvážnější a pouštějí se dále na moře, nebo že jsou dovednější při své práci, získávají na svých lovech mnoho vzácných a dobrých ryb, zejména ryb žijících ve velikých hlubinách, s nimiž se nesejdete na žádném jiném ceylonském trhu. A při tom prostředky jejich jsou velmi jednoduché, neřku-li hrubé, že člověk přímo žasne, že se tak odváží daleko na moře. Jejich lodě jsou dlouhé čluny, vydlabané z jediného kmene, jež někdy bývají zvýšeny dvěma podélnými prkny. Loď je tak uzounká, že i hubený člověk by se do ní mohl jen stěží posaditi; ovšem loď neslouží k tomu účelu, nýbrž je jenom místem, kam rybáři ukládají sítě a ulovené ryby. Sami sedí na okraji lodi se zkříženýma nohama, že člověk žasne, že nespadnou, když příboj zmítá křehkou lodicí. Aby se lodice nepřekotila, zejména když silný vítr se opře do plachty, je k lodici připevněno dvěma tenkými, prohnutými tyčemi rovnoběžné břevno, jež je protiváhou posádky lodní a jakýmsi stabilisátorem proti vlnobití. Na těchto lodích vyjíždějí rybáři v podvečer daleko na moře, kde chytají ryby do velikých sítí, jež v kruhu zatahují na vyhlédnutém místě. Síť potom vytáhnou do loděk a kořist buď ještě na moři rozdělí do člunu, nebo se vracejí vlekouce společně naplněnou síť.
    Rybářští hoši chytávají obyčejně ryby na udice, stojíce polonazí na skaliskách v moři, jichž kolem Bentoty je celý řetěz. Znamenáť již samo jméno Bentota „Kamenitý přístav“. Aby se dostali na tato skaliska, k tomu nepotřebují loděk, neboť se odvážně vrhnou do příboje a prudkými pohyby rychle plavou za svým cílem. Ale je k tomu potřeba hodně odvahy, neboť moře kolem Bentoty se hemží žraloky. Ale žralok není jediné nebezpečí nastražené na odvážné plavce. Snad ještě strašnější je prudký příboj, jenž v oněch místech skoro stále naráží ohromnou silou na ona osamocená skaliska a tu se snadno stává, že příboj uchopí slabšího nebo umdlelého plavce, jenž neobezřele se dá nadnésti vlnou a vrhne ho na skálu. Právě několik dní před tím, než jsme na druhé cestě po Ceyloně přišli do Bentoty, událo se takové neštěstí: prudká vlna mrštila nezkušeným plavcem do průrvy mezi dvěma skalisky tak, že ubožák zůstal viseti za hlavu mezi skalami, nemoha se nikterak vvprostiti. Protože byl právě příliv, byly všechny pokusy dostati se ke skále marný a když p i odlivu se několik rybářů dostalo k osudnému skalisku, byl ubožák již mrtev, maje hlavu tak pevně zaklíněnou mezi skály, že se rybářům teprve asi po hodinovém úsilí podařilo mrtvolu vyprostiti.
    Bentota láká evropské návštěvníky hlavně svou přírodní krásou. Obě silnice vedoucí vesnicí jsou jako klenuty větvemi stromů, nad nimiž ještě vysoko jako obrovské zelené hvězdy trčí koruny kokosových palem. Pod palmami jsou skryty malé domky, vystavěné z nepálených cihel a kryté palmovými došky. Kolem každého domku je palmový sad, jenž obyčejně živí celou rodinu, sídlící v domku. Pěstovati kokosovou palmu v malém není práce zrovna namáhavá, příroda tu vlastně živí člověka skoro bez práce. Jediná práce vlastně je tu sklízeti ořechy a včas vysazovati nové palmy mezi staré, aby byla dostatečná náhrada, když věk některou palmu sklátí. Potřebuje totiž kokosová palma sedm let, než začne nésti ovoce. Kokosové ořechy určené na semeno dávají pěstitelé na jakousi dřevěnou mříž do řeky a ponechají je tam tak dlouho, až vyženou jeden list; potom je sázejí obyčejně mezi nejstarší palmy. Když po sedmi letech nové sazenice začnou nésti ovoce, porazí zpravidla staré palmy okolo, aby mladé rostlině neubíraly výživy. Sklizeň ořechu je velmi jednoduchá: muž vyleze na strom pomocí kusu provazu, jimž si sváže nohy, odřezává ořechy a hází je dolů. Teprve když sleze s palmy, sbírají členové rodiny ořechy. Je totiž velmi nebezpečno dlíti pod palmou, dokud ořechy padají. A stává se nejednou, že za silného větru, zejména v době monsúnu, bývají lidé poraněni, ba i zabiti padajícími kokosovými ořechy. Sklízené ořechy se dávají na hromadu poněkud zavadnouti, načež se z nich loupe vláknitá dužina, jíž je každý ořech obalen. Práce tato jde velmi rychle od ruky. Poblíže hromady ořechů zarazí totiž do země hůl a na horní její konec upevní jakési hrubé dláto, ostřím do výše. Muž, loupající ořechy, uchopí každý ořech oběma rukama a prudce ním uhodí na ostří dláta. Tím se dužina rozřízne a ořech se snadno vyjme. Oloupané ořechy házejí na jinou hromadu a nechají oschnout. Takto vyloupané ořechy se vozí na trh a odbyt na ně je velmi dobrý, zejména jsou-li to veliké druhy, protože domorodci potřebují velmi mnoho kokosových ořechů k přípravě svého národního jídla, kárhí. Ořechy, které neprodají čerstvé, otevírají tím způsobem, že rozseknou skořápku silným srpovitě zahnutým nožem. Voda obsažená v kokosovém ořechu se při tom vyleje, což ovšem není škoda, protože voda ze zralých ořechů není zdravá, obtěžujíc silně žaludek. Půlky ořechů potom rozloží na slunce, aby jádro vyschlo a oddělilo se od skořápky. Jádro se na slunci za několik dní scvrkne a skroutí a ztvrdne jako kost. Takto usušené kokosové jádro sluje koppara (angl. copprah) a vyváží se většinou do Evropy k výrobě rostlinných tuků, tekutých i pevných. V nejnovější době kromě koppara vyrábějí Sinhalci ještě strouhaný sušený kokos, po němž je v Evropě veliká poptávka. K tomu účelu mají zvláštní škrabák, jenž se podobá lavičníku, ale okraj kruhovité deštičky je proměněn v ostří, jež je zprohýbáno tak, že tvoří jemné žlábečky. Tento škrabák je upevněn na jednom konci těžkého podlouhlého špalku. Špalek se škrabákem postaví na rozprostřenou plachtu, uchopí půlku kokosového ořechu oběma rukama a o škrabák vyškrabují zevnitř ořechu měkké jádro. Práce tato jde velmi rychle od ruky a obyčejně ji dělají ženy. Když je naškrábáno tolik ořechů, aby strouhánka pokryla celou plachtu, přenesou škrabák na jinou plachtu a na původní plachtě rozestřou jádro tenkou vrstvou a nechají je schnouti ve stínu, aby nesežloutlo. Strouhané jádro se musí velmi často obraceti, aby se nezapařilo a nedostalo nepříjemnou, zatuchlou chuť. Usušené strouhané jádro dávají do pytlů a obyčejně prodávají agentům, jež je vyvážejí do Evropy. Ale ve větších podnicích, kde pěstují kokosovou palmu pro ořechy ve velikých sadech, balívají strouhané sušené jádro hned na místě do menších balíčků obyčejně po jedné anglické libře (40 dkg) nebo po pěti librách (2 kg) a v tomto balení dostává se strouhané jádro do obchodu jak na ostrově, tak i v Evropě. Pro vývoz ovšem papírové balíčky skládají do pevných beden, vyložených tenkým zinkovým plechem.
    Ale všechny kokosové ořechy nenechají dozráti, nýbrž veliké množství se jich vypije ve stavu nezralém, dokud je v ořechu jen něco málo rosolovitého jádra a všechny výživné látky jsou ve stavu tekutém. U takového kokosového ořechu je i skořápka měkká a snadno se dá v hoření části nožem vyříznouti nebo vyseknouti kruhový otvor, jimž lze obsah vypíti. V místech, kde pěstují kokosové ořechy, je to obvyklým pohoštěním, podati příchozímu nezralý kokosový ořech, asi tak jako u nás za starých dob bylo zvykem podati hostu chléb a sůl. Zejména pravidelně dostane kokosový ořech osamělý poutník, přijde-li do buddhistického kláštera, neboť tam jsou kokosové palmy jediný majetek, jimž mniši mohou volně disponovati. Je to zvyk velmi pěkný, neboť obsah kokosového ořechu je nápoj osvěžující a ochlazující, velmi příjemný v ceylonském vedru, a při tom zdravý, kdežto voda na mnohých místech bývá značně pochybné jakosti. Ale není obsah všech nezralých kokosových ořechů stejně dobrý a stejně příjemný. Nezralé plody obyčejných kokosových palem, jež se pěstují k vůli zralému ořechu, mají tekutinu příliš mastnou a poměrně málo sladkou tak, že člověk, jenž si na ni nezvykl, mívá po ní žaludeční obtíže, a proto se Evropani obyčejně tomuto druhu vyhýbají, ač i tyto ořechy jsou naprosto neškodné, nevypije-li člověk více než jeden nebo dva; a to může dostačiti i pro největší žízeň, neboť v takovém velikém ořechu bývá tekutiny půl litru i více. Nezralým ořechům tohoto druhu říkají Sinhalci kurumbáva nebo krátce kurumba. Ořechy tyto mají vnější dužinu barvy zelené a tuto zelenou barvu podržují i když jsou naprosto zralé. Nezralé plody tohoto druhu, jež nabízejí na prodej, obyčejně ořežou zvenčí tak, že je zbaví vnější pokožky a ořechy mají pak barvu bílou. Mnohem lepší v nezralém stavu je takzvaný královský kokosový ořech, jemuž domorodci říkají tambili. Královský kokosový ořech je mnohem menší než obyčejný a jeho dužina je na vnější straně světle žlutá. Pěstují jej poměrně velmi málo, ježto dává mnohem menší výnos než obyčejná kokosová palma. Vlastně se pěstuje skoro výhradně jen pro nápoj, jenž je velmi osvěžující chuti; také dobývají z této palmy palmové víno, jež je prý jemnější chuti než z obyčejné kokosové palmy. Královská kokosová palma je pozoruhodná svým majestátním vzrůstem dosti hojné. Nezralé plody obou palem jsou obecným nápojem všude na Ceyloně. Proto také zcela obvyklý zjev na nádražích je muž opásaný krátkou suknicí jako jediným svým oděvem, držící v ruce několik kokosových ořechů za stopky a běhající kolem vlaku a volající ječivým hlasem: „Tambili, kurumba, támbili, kurumba ...“
    Vláknitá dužina, jež se slupuje se zralých ořechů, nepřijde na zmar, nýbrž se z ní dobývá kokosové vlákno (angl. cocoa-nut coir), jež je velmi hledanou surovinou na motouzy a na koberce, a jímž se v surovém stavu vycpávají matrace, pohovky, polštáře a p. na místě žíní. Aby se odloučilo vlákno od dužiny, házejí dužinaté slupky do tůní nebo kaluží a nechávají je tam močiti tak dlouho, až dužina rozměkne a celek se promění v jednotnou, kvasící hmotu. Že tyto naložené slupky nevydávají vůni zrovna líbeznou, nemusím snad ani podotýkati. Rozměklé slupky se, potom vybírají, tlukou holemi, načež se nechají vyschnouti, vyschlé se znova tlukou a mnou, až zůstane čisté vlákno a dužina v podobě hnědé drti vypadá na zem. K výrobě provazů se vlákno ještě češe a rovná; potom se spřádá jako jiný materiál v tenký motouz, z něhož se pak buď tkají rohože a koberce nebo stáčejí silnější provazy a lana. Tento domácký průmysl je rozšířen po všech vesnicích celého jihozápadního pobřeží a je zdrojem značného blahobytu. Vůbec kokosová palma každičkou svou částí skýtá pěstiteli užitek tak, že není z ní skoro vůbec odpadků. Proto Sinhálec lne ke kokosové palmě jako ke své živitelce.
    Obyvatelé Bentoty jsou až na několik výjimek buddhisti a jsou tam zastoupeni všechny tři sekty. Nejstarší klášter je Galapata viháré, ležící od nádraží 5 km oproti proudu toku řeky na jejím břehu levém. Tam nalezeny kamenné, reliéfy zdobené veřeje, z doby krále Duttha-Gámaního (sinh. Dutu Gamunu), jenž vládl v 2. stol. před Kr. Na skále pod níž se vchází do kláštera je nápis písmem starosinhalským, zvěstující, že má jméno své podle (gala: skála, pata: list, dopis).
    Pravděpodobnější je však, že jméno kláštera má zníti Galapata, což znamená „ležící u skály“. U kláštera je také klášterní škola, pirivéna, jež za mého prvého pobytu na Ceyloně mela několik znamenitých buddhistických mnichů učitelů, k vůli nimž jsem se tehdy zdržel v Bentotě déle, než jak jsem zamýšlel, a později se tam opět ještě vrátil.
    Když jsme za druhé cesty po Ceyloně s mou ženou procházeli stinnými cestami bentotskými a prohlíželi si malé domečky domorodců, přišli jsme najednou uprostřed kokosového sadu na veliké torana (slavobránu), u něhož bylo místo ohrazené bambusovými tyčemi, a uprostřed něho byl zřejmě hrob. Nevěděl jsem dobře, jak si věc vysvětliti, ale napolo stržený nápis napsaný velikými písmeny na pruhu bavlněné látky mě poučil, že na tom místě bylo spáleno tělo kteréhosi velmi zasloužilého mnicha, jenž před několika dny zemřel a jehož památku bentotští občani tímto způsobem uctili. Ovšem trvale toto uctění nebylo a hrob nebude asi déle udržován, než jak dlouho vydrží bambusové torana. Sinhalci totiž vůbec neuctívají památku zemřelých. Zámožnější mrtvé spalují a popel pohřbívají na místě, kde stála hranice, neoznačujíce vůbec místa hrobu. Chudší mrtvé pohřbívají do země, obyčejně na pokraji lesa. Ale an oni nemají pravidelných pohřebišť. Od těchto způsobů pohřbívání se uchylují jedině, když někdo zemře na neštovice. Domnívají se totiž, že jakýsi démon v podobě pardála sesílá na lidi neštovice, když si přeje lidského masa. Proto mrtvolu zemřelého odnesou do lesa a pohodí ji do křoví a rychle utíkají domů. Že to není způsob zrovna hygienický, není snad třeba ani podotýkati; ale ani ngličanům se dodnes nepodařilo ať po dobrém ať po zlém odvrátiti Sinhalce od tohoto starého zvyku. Ovšem v nové době se stala pověra vlastně bezpředmětnou, protože následkem povinného očkováni neštovice na Ceyloně již skoro úplně vymizely, a případy, které se tu a tam vyskytnou, bývají skoro vždy přineseny z Indie.
    Vesnice na jih od Bentoty na dráze do Gálle se mnoho neliší svým rázem od Bentoty, ač nemají tolik půvabů a tak lepou přírodu. Řadu míst jsem tam navštívil a některé několikráte, většinou abych zašel do buddhistického kláštera, jenž měl nějaký vzácný rukopis nebo v němž sídlil nějaký vynikající mnich. Ambalangoda, Hikkaduvá, Dodanduvá a Gintota byly největší a nejvýznamnější z nich. Výlet na člunu po Gin-ganze a výstup na Hinidumkandu se mi nepodařilo uskutečniti pro nedostatek času, ač moji sinhalští přátelé mi je vřele doporučovali: je to prý zákoutí nádherných krajinných půvabů, zajímavé rostlinstvem i zvířectvem. Ve svém shonu po pálijských a sinhalských rukopisech, odřekl jsem jim výlet, jakmile mi nemohli slíbiti, že tam naleznu veliké buddhistické kláštery s bohatými knihovnami a s vynikajícími, učenými mnichy. Později jsem litoval, že jsem výletu po Gin-ganze nepodnikl, ale již se věc nedala napraviti, neboť několik dní k tomu potřebných se mi nepodařilo nikde uprázdnili. A tak zůstává tento výlet v programu, až jest-li se mi podaří ještě po třetí si zajeti na Ceylon...

   

Galle

    ... zbývalo se len rozhodnout!, jak daleko se mám pustit. Rozhodnutí nebylo snadné, neboť rady domorodců byly svůdné, na druhé straně však jsem pokládal za nutno spatřiti nejprve důležitá místa ve vnitru ostrova, než se pustím do oněch zajímavých míst na jihovýchodním pobřeží ostrova, kam se lze ostatně dostali i Jinými cestami - jednak z vnitrozemí, jednak z kteréhokoli pobřežního města parníkem, jenž tehdy jednou týdne každým směrem konal plavbu kolem ostrova. Tyto možnosti pak způsobily, že jsem se rozhodl jeti jen tak daleko, jak dovolovala železnice.
    Gálla samo mne dlouho nezdrželo, něboť nemá mnoho, co by mě bylo poutalo. Je to starý přístav nyní skoro již nadobro opuštěný, jehož sláva však za starých dob byla světová. Staří Arabové je nazývali Qalah a jsou odůvodněně domněnky, že biblický Taršiš bylo také Gálla. Holanďani, když byli pány přímořské části ostrova, učinili z Gálle opevněný přístav a holandská pevnost se dodnes pokládá za největší pozoruhodnost města. Mě však více než holandské fortifikace a staré holandské obchodní domy zajímaly přírodní krásy domorodých čtvrtí, obklopujících město na všech stranách. Po té stránce závodí Gálla směle s Bentotou a vyniká nad ní svými mírnými návršími, jež tisícerými odstíny zeleně působí na návštěvníka, který v tropech dosud nezdomácněl, mocným nezapomenutelným dojmem.
    V domorodých čtvrtích Gálle je mnoho řemeslníků umělců, vyrábějících překrásné umělecké předměty nejrozmanitějšího způsobu: jsou tam zlatníci a stříbrníci, řezbáři zpracovávající dřevo, slonovou kost i roh, soustružnici vyrábějící něžné drobnůstky z nejrozmanitějšího materiálu, truhláři specialisti dělají vykládané krabice z rozmanitých vzácných dřev a jejich ženy dělají podivuhodné drobnůstky z pestrých semen a tvrdých jader rozličných plodů. Za prvého svého pobytu v Gálle nepoznal jsem tento zajímavý domácí umělecký průmysl, jenom v obchodech v Gálle jsem viděl hezounké jeho výrobky. Teprve mnohem později v Kandy jsem se seznámil s jakýmsi Donem Charlisem, jenž mě pozval k svému otci do Gálle. Jeho pozvání jsem vyhověl několik dní před odjezdem s Ceylonu a zajel jsem tehdy schválné na návštěvu do Gálle. Nevěděl jsem, že se rodina Dona Charlise zabývá oním domácím uměleckým průmyslem, jehož vyrobky jsem již za svého prvého pobytu v Gálle byl obdivoval. Starý Don Charlis se hned chlubil svojí továrnou „starých věcí“. Jakmile se odbylo úvodní pohoštění, jemuž se nově příchozí host v sinhalském domě nemůže vyhnouti i kdyby byla právě půlnoc, všichni muži z rodiny šli se mnou, aby mě seznámili se svým podnikem. Za domem byla rozsáhlá zahrada a v ní byly tři úzké dlouhé kůlny. Každá z kůlen sestávala především z cihlové podezdívky asi 3 m široké a asi 20 m dlouhé; do této podlahy byly zapuštěny dřevěné sloupky, asi 2 m vysoké a na nich spočívala prejzová střecha. Středem každé kůlny se táhl dlouhý, nízký stůl s tlustou deskou z tvrdého dřeva. U těchto stolů ve všech třech kůlnách pracovalo asi 40 lidí, nepočítaje děti a ženy konající rozličné pomocné práce buď na zemi v kůlnách, nebo před kůlnami. Někteří muži tepali stříbrné nádoby, jiní vsazovali do zlatých šperků drahokamy, jiní vyřezávali rozličné předměty ze dřeva, z jeleního rohu, ze slonoviny, jiní vykládali dřevěné krabice kousky dikobrazových ostnů, přiřezujíce je tak, aby dohromady tvořily ladný vzorek. Nejvíce mě zajímala skupina mužů, kteří zpracovávali želvovinu. V moři u ceylonských břehů se totiž vyskytují ohromné želvy (chelonia imbricata), jejichž štíty poskytují překrásnou želvovinu. Sinhalci však tvrdí, že štíty z mrtvé želvy mají barvu kalnou a jsou křehké. Proto získávají želvovinu způsobem přímo ďábelsky ukrutným. V okolí Hambantoty na slaných přímořských písčinách, kam chodívají želvy klásti vejce, číhávají domorodci v příhodnou dobu na ně, zmocní se nic netušících zvířat a živé je pověsí nad prudký oheň a nechají je nad ohněm tak dlouho, až štíty čisté želvoviny odprýskají od kosti, tvořící základ krunýře. Potom štíty sloupou a zvířata pustí zpět do vody. Snad je to nejdrastičtější případ, kde se v plném světle projevuje ziskuchtivá, krutá a bezohledná povaha Sinhalců, již ani buddhismus nedovedl napraviti. Ze želvoviny dělají hlavně ony hřebeny, jež jsou domorodcům odznakem důstojnosti a o nichž jsem se již příležitostně zmínil. Výroba těchto hřebenů je velmi jednoduchá: řemeslník si podle papírového vzoru ocelovým rydlem nakreslí na kusu želvoviny tvar hřebenu a naznačí zuby a potom obyčejnou malou lupenkovou pilkou vyřezává hřeben. Když má hřeben vyříznutý, rozličnými dlátky vydlabe vypuklé ozdoby a zakulatí hrany a jemnými pilníčky opraví všechny chyby, jichž se snad dopustil. Potom leští hřeben malým kolečkem, jimž prudce otáčí hoch pomocí smyčce. Kolečko je z tvrdého dřeva a umělec je stále potírá kašičkou z jemného smirkového prášku a kokosového oleje. Tímto broušením dodá želvovině teprve pravého lesku a krásného vzhledu. Na konec hřeben nad ohněm ohřeje, ohne jak je potřeba a sváže provázkem až do vychladnutí. Podobným způsobem dělají i jiné předměty ze želvoviny, zejména rozmanité předměty pro Evropany, rámce na zrcadla, pudřenky, misky na toiletní stolky, špičky na doutníky a cigarety a celou řadu jiných, více nebo méně užitečných věcí.
    Velmi mě také zajímaly práce z ostnů dikobrazích; vlastně více mě zajímal materiál než jeho zpracování a velmi rád bych byl věděl, jak získávají ony ostny, neboť již z Jižní Indie jsem věděl, že je dikobraz zvíře velmi bázlivé a ostražité a že je skoro nemožno ho zastihnouti v přírodě. Leč na mé dotazy jsem dostal odpověď, že je v okolí dikobrazů takové množství, že stačí sbírati vypadalé ostny a není třeba nijak ubližovati samému zvířeti. Když však synové pana továrníka zpozorovali, že bych rád viděl dikobraza v přírodě, slíbili mi, že mi ho příštího večera ukáží. Druhého dne mě zavedli do lesa, pozorovali stopy v podrostu, až jsme konečně přišli na malou loučku uprostřed houští. Jeden z nich rozsypal tam po zemi nějaké suché plody, pravděpodobně semena nějaké palmy, a potom jsme se ukryli v houští. Cekali jsme asi dvě hodiny schováni v křoví a nikde se nic ani nepohnulo. Teprve když se začalo šeřiti, uslyšeli jsme najednou dupání, jako když běhá náš ježek po dřevěné podlaze a hle, tu se objevil na paloučku veliký dikobraz; chvíli větřil, snědl jedno zrno, zase větřil, pobíhal sem tam, v tom slabounce zapískl— asi jako když myši piští — a v tom se přihnalo z houští proti nám pět dikobrazů, vesměs menších než onen vůdce a spokojeně se jali sbírati roztroušená zrna. Byla-li to matka s mláďaty, nemohu říci, ale zdálo se mi to pravdě nepodobným, protože všech pět bylo poměrně stejně velikých, a všichni byli dorostlí, s plně vyvinutými ostny. V tom se někdo z nás nejspíše pohnul a celé stádečko i s vůdcem prchlo a marně jsme čekali, objeví-li se znova. Třetího dne večer na jiné straně lesa jsme náhodou potkali osamělého dikobraza na otevřené mýtině; uznamenav nás, byl nesmírně poděšen a utíkal přímo proti nám a proběhl mezi námi do houští, které bylo opodál. Starý pan Don Charlis mi vypravoval, že jsou dikobrazi zvířata velmi zlomyslná, jež rozhlodají vše, nač přijdou a postihnouti je, pokládá se mezi domorodci skoro za nemožnost; někteří pověrčiví lidé je pokládají přímo za démony ve zvířecí podobě a zahlédnou-li je, prchají před nimi. On sám je nenáviděl z ohledů čistě obchodních: ke svým pracím z rohu, jež jsou jeho specialitou, potřebuje parohy ceylonských jelínků a dává je sbírati v lese v době, kdy jelínek shazuje parohy. A v té době dikobraz řádí jako škodná, zatahuje parohy do svých doupat a úplně je rozhlodá. Proto líčí na dikobrazy pasti a vykopávají jejich brlohy, ale vesměs prý s nepatrným úspěchem, protože je dikobraz velmi opatrné a plaché zvíře.
    jsem se tím tíže, že to bylo tenkráte vlastně loučení s Ceylonem vůbec. Zato však když jsem byl v Gálle poprvé, nepřipadalo mi loučení naprosto těžkým a byl jsem dokonce rád, když mě vlak unášel dále do Mátary. Mátara je podobně jako Gálla stará holandská pevnost, kvůli níž jsem tam nejel. Účel mé cesty do Mátary bylo pátrati po starých ceylonských kultech předbuddhistických božstev. Byla to zejména bohyně Pattiní, jež byla uctívána ve velikolepém chrámě na nejjižnějším výběžku ostrova. Dříve bývalo tam kolem slavného chrámu celé město, jehož obyvatelé žili z příjmů, které měli od nesčíslných poutníků, přicházejících nejen ze všech konců ostrova, nýbrž i z Indie. Město slulo Dévándhara, „bohy udržované“, z čehož povstalo nynější sinhalské jméno nepatrné vesničky, stojící na témž místě a nazývající se Dondra.
    Dondra je asi 5 km na jihovýchod od Mátary a dvoukolka tažená malým býčkem s tenkými nožkami doveze vás tam asi za tři čtvrti hodiny. Sotva vyjedete z Mátary ovane vás vůně dozrávajících citronů a přece po obou stranách nevidíte nic než veliké plochy porostlé jakousi širokolistou, šedavou travinou, připomínající ostřici, rostoucí u nás na mokrých místech. A je to právě tato tráva, která vydává tak příjemnou vůni, známá pode jménem citronella (andropogon nardus) a sinhalsky nazývaná pángirimán. Z citronelly dělají olej (pangiritel) příjemně vonící po citrónové kůře, jenž, natřen jsa na tělo, chrání před bodnutím komárů přenášejících malarii. Proto na rovinách jižní části Ceylonu pěstují tolik tuto travinu, jež skýtá pěstitelům značný příjem, neboť se olej vyváží mnoho i do ciziny. Když můj vozataj zahnul od silnice napravo na písčitou vesnickou cestu, octli jsme se najednou pod korunami kokosových palem, pod nimiž se choulilo do jejich stínu několik doškových chatrčí. Můj vozataj zastavil na pokraji palmového sadu, odkud se otvíral pohled na širé moře a na malou ostrožnu, na jejímž konci stojí maják. V malé zátoce se koupalo několik tamilských žen, konajících ranní hinduistické obřady. Můj vozataj mi vyložil, že toto místo je Dondra, kde stával dříve slavný chrám a že se na tomto místě několikráte do roka konají hinduistické slavnosti, jichž se však účastní také Sinhalci. Výběžek, kde stojí maják, nazývají Angličani Dondra Head. Ohledal jsem celé místo v rozsahu asi čtverečního kilometru, ale zbytků dávné slávy tohoto místa jsem mnoho nenašel. Jen nedaleko nynějšího hinduistického koupaliště bylo několik hranolovitých kamenů, vytesaných ze žuly, a vyhlazených, jak lidé na nich — asi již po dlouhé řady let — sedali; byly to snad nějaké schody nebo kamenné veřeje, snad bývaly i zdobeny, to se však již na nich nedalo rozeznati. A ani vykopávky by asi nevynesly nic nového na světlo, protože podle místní tradice, kameny z rozbořených staveb v Dondře byly prý voženy do Mátary a užíváno jich za stavební materiál při stavbě opevnění i domů. To mi ostatně potvrdili i mniši v klášteře v Mátaře, kteří mě ujistili, že by bylo marné pátrati v těchto místech po starých ceylonských kultech. Jisto je však, že se ony staré kulty držely v těchto končinách i potom, když Portugalci zničili chrám v Dondře; o tom svědčí rozmanité místní legendy, jako např. legenda o malomocném králi, jehož socha se zachovala dodnes ve Veligamě, vesnici to mezi Gállem a Mátarou. Ještě v druhé polovici devatenáctého století, když tam cestoval znamenitý badatel o starých sinhalských kultech, Hugh Nevill, viděl v okolních vesnicích úplné rukopisy Pantis-kolmuruva, obřadní to knihy kultu bohyně Pattiní. Mně se již nepodařilo nalézti tam ani jediného úplného rukopisu. Kde měli v rodinách rukopisy některých částí tohoto vzácného rituálu, byly to jen ony části, které nedávno před tím byly vydány tiskem. Dokonce to, co jsem si tam opsal, bylo méně, než co jsem z Pantis-komuruva později nalezl v British Museum v Londýně.
    Tyto počáteční nesnáze mě však nijak neodstrašily — naučil jsem se již v Indii vždy spíše očekávati zklamání než úspěch — a spěchal jsem, abych využil vhodné roční doby, nazpět do Colomba, odkudž jsem se hodlal vydati do vnitrozemí ostrova. Kdežto moje cesta z Colomba do Mátary si vyžádala více než čtrnáct dní, zpáteční cesta se odbyla za jediný den a ještě večer téhož dne, kdy za prvého záblesku dne jsem odejel z Mátary, jsem večeřel v hotelu v Colombu. ... Str.189

   

    I. výstup na Adamovu horu, Adams's Peak, Sumanakúta, Samanalakanda, Šrí Páda str.768-777

    II. výstup na Adams's Peak, Sumanakúta, Samanalakanda, Šrí Páda str.850-857

    ELLA a výstup na ... str...