Otakar Nejedlý: Malířovy dojmy a vzpomínky z Ceylonu a Indie, Nakladatel Fr.Borový v Praze 1916

 

Str.72-75 Otakar Nejedlý a Jaroslav Hněvkovský

 

Mahatméa, aj bóvan, kohé janavád? (Pane, dobrý den, kam jdete?) —volal na nás soused domorodec. Aj bóvan, mahatméa, api málugende janavá (dobrý den, pane, jdeme koupit rybu), odpověděli jsme. Ovšem, nikdo netušil, že jdeme nakupovat za poslední peníz a že dnešním štědrým dnem nadešla pro nás chvíle nejkrajnější.

Ale ani rybu jsme nekoupili. Neboť užitečnější bylo pořídit si dva kousky mušelínu, prostého oděvu domorodého, protože nám nastal čas, kdy musili jsme opustit rybářskou vesnici Bentotu a  hledat nový domov, tentokráte již v džunglích. Všechno naše úsilí, uchytit se v této vesnicí, bylo marné. Pryč od lidí! Pryč od civilisace i polocivilisace! bylo jediné možné heslo. Žádné nebezpečí není větší než zůstat v prostředí, které by nás zotročilo, kde bychom ztratili svobodu.  Takové bylo naše rozhodnutí.

Bylo to právě o štědrý den r. 1909, když jsem seděl k večeru na černých skalách u moře. Moje myšlenky a vzpomínky bloudily po klidné linii obzoru a za ním. Tam na obloze pozoroval jsem nepatrnou šmouhu dýmu, vycházejícího z komínu parníku. Jak nesmírně jsem zatoužil být na jeho palubě a dát se dovézt zpět do své vlasti! Vždyť dnes jest u nás štědrý den, který naplňuje duši všech dětí nevýslovným štěstím a radostí. I já jsem k nim kdysi náležel, a srdce mi tlouklo při tom pomyšlení. Ale vzpomínky bolely, neboť neměl jsem domova ani radosti, nebylo ani trochu světla v duši. Připadal jsem si na té skále jako ve vyhnanství, zcela sám a opuštěn. Bez matky, bez otce, bez sestry, bez přátel. Ni slova útěchy, ni jiskra radosti, srdce – srdce strašně bolelo. A zas jsem zrakem utkvěl v nekonečné dáli – a zase to tolik bolelo. Šmouha parníkového dýmu zmizela z obzoru. Byl večer, šero rozestřelo se po celé hladině a moře zhluboka vydechovalo. – Co teď, co zítra, pozítří ---?

Nával starostí neznal mezí. Byl jsem těmi úvahami zcela vyčerpán a uštván k vysílení. Do džunglí, to bylo jediné světlo, za kterým nyní půjdeme, ale o které se můžeme k smrti popálit.

Schvácen kráčel jsem zvolna tmavými houštinami k našemu domku. Také Hněvkovský v zamyšlení vracel se z pobřeží. Zastavili jsme se na cestě v jednom krámečku a vypili po dvou sklenkách ereku (domorodé whisky); Účinek toho alkoholu působil blahodárně na naše vysílená těla. Po té přišli jsme do nuzného svého obydlí, kde všechny zásoby potravin byly vyčerpány a všechno zelo prázdnotou. Dlouho do noci seděli jsme za stolem a psali dopisy do vlasti, neboť tak alespoň bylo možno hovořit se svými z nejmilejších.

Byl to nejsmutnější štědrý večer mého života. Ze všech koutů našeho bytu čišela příšerná bída. Pusto a smutno k nepopsání. I petrolej v lampičce zvolna dohoříval, až kňouravým a chraplavým hlasem světélko prsklo a zhaslo. Z rozžhaveného knotu motal se kouř, který naplnil místnost zápachem.

S myšlenkou, že časně z rána opustíme dům abychom si vyhlédli místo v džunglích, uléhali jsme ke spánku. Hněvkovský pevně věřil, že teprve v džunglích najdeme klidný a spokojený život – zcela takový, o jakém jsme kdysi snili. Já šel do džunglí s velkou nedůvěrou, věda, že nemáme dosud žádných potřebných zkušeností. Ale odhodlal jsem se k tomu kroku, vždyť jiného nic nezbývalo. Časně ráno, když východem slunce zmlkl, noční pěvci, byli jsme už připraveni k odchodu. Avšak nebyl to odchod definitivní, nýbrž pouze vyzvednu cesta zda bychom vyhlédli příhodné místo ku presidiem. Před Samým odchodem z domku upekli jsme si uloveného pelikána.

Ozbrojení loveckou puškou, revolverem, sekerou a opásání po způsobu domorodců mušelínem, opustili jsme malý domek. Cesta vedla nás okolo známých rybníků, na kterých poletovalo velké množství ptáků. Záhy však zmizeli v lesních houštinách.

Cílem naší vycházky byly hory Himidú Kandy ve středu Ceylonu.

Příroda naplněna byla nesmírným tichem, tím zvláštním tichem, které probouzí v člověku strach. Je smutné a přece tak krásné. Ve vzduchu a po květinách bzučely včely a poletovali motýli. Tu a tam pípl ojedinělý hlas nějakého ptáka, v listech a v trávě zašustil had nebo ještěrka. Obzvláště zhusta vyskytuje se na větvích keřů jeden druh popelavé ještěrky, zcela podobné chameleonu, se zubatým hřebínkem na hlavě a po celém hřbetě, zdélí asi dvou decimetrů. Je to velice komické zvíře. Jakmile spatří člověka, usedne, a ani sebou nehne. Pouze velké očí obrací každé na zcela jinou stranu. Jinak ve vzduchu poletovalo množství různého hmyzu, který zcela po způsobu včel ssaje sladké šťávy z různobarvých květů. Kobylky a cvrčci jako vždy vedli hlavní melodii.

S počátku neznámá cesta dělala nám potíže, neboť naše bosé nohy ve vysokých travinách neměly dost bezpečností před štípnutím hadu. Zvláště nepříjemné byly Černé pijavice, zvané kúdeli, které, aniž co cítíš, přissají se na různých místech těla, zvláště na nohou, tak že těžko je bylo odtrhnout. Když jsme je odtrhovali, natáhly se jako guma a raději se daly přetrhnout, než by popustily.

Když pijavice odstraněna, tekla z rány proudem krev. Kúdel bylo velké množství, zvláště ve vlhkém místě, a bylo nemožno vyhnout! se jejich přissávání. Svrchovaně

nepříjemná věc. Domorodci nedělají si z toho zhola nic – čtyř, pěti Pijavic si domorodý chodec valně nevšímá.

Asi po půldenní cestě ocitli jsme se na břehu řeky, zvané Bentota ganga Její voda byla černá a zdánlivě mrtva. Mohutné a husté rostlinstvo klenulo se nade vším, obloha jen místy prozařovala. Z mrtvé černé řeky trčely nestvůrně pařezy nebo na jejím povrchu mezi rákosím ležely shnilé klády. Bylo zřejmo, že tyto vody jsou sídlem krokodýlu. Nejeden shnilý pařez podobal se takovému netvoru a vskutku nesnadno bývá rozeznat od nich povrch krokodýla. Celé dvě hodiny drali jsme se houštinami větví, bodláku, přes kořeny a vysokou, suchou travou. Jakousi úzkostí byli jsme proniknuti a znavení od stálého napjatého pozorování. Konečně, ocitnuvše se na menším návrší, měli jsme jasný rozhled, jenž působil na duši jako osvěžující lázeň. Celé moře modrých hor a věčně zelených džunglí rozprostíralo se před námi. Několik kokosových palem, které trčely nad ostatní vegetaci, bylo neomylným znamením, že jsme na blízku nějaké vesničky. Toto vědomí budilo v nás příjemný pocit bezpečnosti; sestoupili jsme ihned s kopce, abychom požádali domorodce o několik banánů.

Nepatrná vesnička skládala se asi z pěti domků hliněných a palmovými listy krytých. Lidé se okolo nás ihned sběhli a velice udiveni sledovali nezvyklou návštěvu. Soudil bych, že nikdy ještě Evropana neviděli.

Když jsme se pokoušeli na někoho promluvit, nejprve se dal na útěk a teprve z vetší vzdálenosti odpovídal, ale když jeden starší muž odhodlal se z blízka s námi hovořiti, tu i ostatní odvážili se zvolna k nám přiblížiti.

Takto obstoupení zajímavými tvářemi lesních obyvatelů s dlouhými rozpuštěnými vlasy, usedli jsme na male přízemní terase jednoho domečku. Podali nám banány a čaj. Některý dodal si i odvahy a pohladil nás po obnaženém těle. Záhy všichni zdomácněli a hovořili leden přes druhého. Ale často zaslechl jsem slovo akasw (peníze), z čehož bylo patrno, že peníze světem vládnou.


 

Hněvkovský v dopise svému kumpánovi Nejedlému z roku 1911, který pak zařadil do prvního dílu své knihy Malířovy listy z Indie (1927), vysvětloval, jaké pouto jej k této zemi váže: „Myslím, že ještě dlouho neopustím Indii. Stalo se – čeho jsem se nenadál – zamiloval jsem si Madrás. Člověk si nakonec oblíbí věc, která ho stála mnoho útrap, jako onen sedlák, který dlouho se lopotil na skoupé skále, až konečně mu tam vzešel mladý vinohrad.“

Ve velkém městě Madrásu však nenašel uplatnění, a tak se vrátil do jižní Indie, kterou procestoval a jejíž přírodu i obyvatele zachytil na plátnech i drobných kresbách. Vydržel v Indii až do poloviny roku 1913, kdy se vrátil do Čech. Jeho okouzlení exotickou zemí však přetrvalo, jen první světová válka mu zabránila se tam znovu rozjet. Po jejím konci se vypravil do Londýna, kde vystavoval své „indické“ obrazy a seznámil se s básníkem Rabíndranáthem Thákurem, jenž ho vyzval k cestě do Západního Bengálska.

V únoru 1922 připlul do Bombaje, poté vlakem přejel celý indický poloostrov a přicestoval do Thákurova sídla v Šántiniketanu. Snažil se pochopit společenství lidí, které kolem sebe charismatický guru soustředil, chtěl založit malířskou školu pro členy této komunity, ale nakonec došel k závěru, který má platnost dodnes: „Za krásnými hesly kulturními a humanitními stojí zájmy jednotlivců, sobectví, žárlivost a zeje propast mezi Východem a Západem.“ Malíř rozčarován, aniž se mu podařilo své plány uskutečnit, odejel z Thákurova „Sídla míru“ a odebral se do pro něj známého Madrásu, kde se s Thákurem ještě jednou setkal, namaloval jeho obraz, ale do Bengálska už necestoval.

Na jaře 1923 se vrátil domů a Indii pak už nikdy nenavštívil. Zcela jiný charakter měla poválečná cesta jeho malířského druha Otakara Nejedlého.