Bill Bryson: Dům

Schodiště

I.

Přicházíme nyní k nejnebezpečnější části našeho domu - vlastně to bývá jedna z nejrizikovějších oblastí i v jiných domech - ke schodům. Jak velké nebezpečí představují, není možné určit zcela přesně, protože o tom není příliš mnoho záznamů. Většina států sice vede statistické záznamy o úmrtích zapříčiněnými pádem, ale o jaký pád šlo přesně, to se nezapisuje. V USA je například známo, že ročně upadne a už nevstane 12 000 osob, zda ale spadnou ze stromu, střechy, nebo z verandy, se neví. V Británii se o pádech ze schodů záznamy vedly až do roku 2002, pak ale ministerstvo průmyslu a obchodu usoudilo, že na takovéto výjimečnosti nemá peníze. Není to zrovna rozumné rozhodnutí, když si uvědomíme, jaké náklady musí společnost na řešení následků těchto pádů vynakládat. Poslední soubor čísel ukazuje, že se v daném roce na schodech vážně zranilo 306 166 Britů a potřebovalo lékařské ošetření, takže malichernost to zrovna není.
Autor jasného (a vlastně také jediného) vědeckého pojednaní na toto terna, John A. Templer, ve studii „Schodiště: rizika, pády a bezpečná řešení varuje, že všechny údaje o počtu úrazů následkem pádu jsou silně podhodnocovány. Pádům ze schodů natři smutné druhé místo mezi smrtelnými nehodami, za autohaváriemi. Auta vedou naprosto jednoznačně, ale za schody je potom také značná mezera k dalším neštěstím, jako jsou utonutí, uhoření a další pochmurné záležitosti. Uvážíte-li, kolik peněz stojí vynaložená lékařská péče a pracovní neschopnost, je vlastně zvláštní, že se tomu nevěnuje více pozornosti - vždyť kolik prostředků se vkládá do požární prevence, předpisů, výzkumů hořlavosti a pojištění proti ohni. A na výzkum pádů ze schodů nic (nebo skoro nic).
Čas od času na nich klopýtneme každý. Kdosi vypočítal, že v jednom z 2222 případů chůze po schodech nějaký schod minete, v jednom z 63 000 případů utrpíte lehčí nehodu a jednou za 734 000 případů se přihodí bolestivý úraz. Hospitalizaci prý budete potřebovat po každém 3 316 677. použití schodiště.
84% osob, které doma zemřou na následek pádu ze schodů, je starších 65 let. Není to proto, že by starší lidé byli nepozornější, ale protože následky jsou vážnější. Děti následkem pádu umírají naštěstí jen velmi vzácně. Domácnosti s malými dětmi mají ovšem statistiky vyšší, zejména kvůli nečekaným předmětům, které děti na schodech zanechají. Lidé žijící sami mají podle statistik vyšší pravděpodobnost pádu než manželé. Mladé páry, sezdané v raném věku, padají častěji než obě předchozí skupiny. Lidé s dobrým zdravím sebou plácnou častěji než nemocní, protože daleko častěji skáčou, běhají a nedávají pozor. Tlustí a nemocní chodí pomalu a s přestávkami.
Nejlepším ukazatelem osobního rizika je vzpomenout si, kdy jste na schodech upadli. Náchylnost k nehodě je sice kontroverzní téma, ale podle statistiky existuje: 40% zraněných na schodech již podobný úraz utrpělo i dříve.
Lidé také padají v závislosti na tom, ve které žijí zemi. V Japonsku se padá hlavně v kancelářích, obchodech a nádražích častěji než v USA. Ne proto, že by Japonci byli uspěchaní, nýbrž proto, že Američané ve veřejných budovách raději jezdí výtahem. Proto se naprostá většina úrazů v Americe přihodí doma. Tam se chodí po schodech nejčastěji. Ze stejného důvodu také padají častěji ženy -používají schodiště více.
Spadneme-li na schodech, bereme to jako naši vinu. Řekneme si prostě, že jsme si měli dávat větší pozor. Skutečností ale je, že pravděpodobnost vašeho pádu i početnost vašich boulí a modřin závisí na tom, jak bylo schodiště navrženo. Hlavními vadami projektu bývá nedostatečné osvětlení, chybějící zábradlí, vzory na ploše schodu, které vás zmatou, neobvyklá výška nebo plocha schodu a také odpočívadla, která narušují rytmický pohyb po schodišti.
Podle pana Templera se bezpečnost na schodech skládá rovnou ze dvou problémů: „Zamezit faktorům, které mohou způsobit pád, a navrhnout opatření, jak následky případného pádu zmírnit." Dále uvádí příhodu jednoho newyorského nádraží (neprozradil kterého), kde byl na hrany schodů položen protiskluzový povrch, následkem čehož bylo ale hranu hůře vidět a během pouhých šesti týdnů zde spadlo 1400 lidí - vskutku působivé číslo. Poté byl povrch raději změněn.
Každé schodiště je charakterizováno třemi prvky: výškou stupně, šířkou stupně a sklonem. (Stupeň je vlastně jeden „schod".) Sklon schodiště je pro člověka dost podstatný a vhodné je pro nás poměrně malé rozmezí: větší sklon než 45 stupňů je namáhavý, a menší než 27 stupňů je zase nudně pomalý. Je překvapivé, jak těžko se chodí po schodech, které nemají dostatečnou strmost. Problém schodů je zejména v tom, že se po nich chodí oběma směry, a přitom při pohybu nahoru držíme tělo jinak než při sestupu dolů. (Nahoru se nakláníte vpřed, po cestě dolů se malinko zakláníte.) Takže totéž schodiště může být bezpečné pro cestu vzhůru, zatímco po cestě dolů na vás číhají nástrahy, nebo naopak. Ideální by tedy bylo, kdyby se schodiště vždy přizpůsobilo směru, ve kterém jdeme. V praktickém životě je každé schodiště kompromisem.
Proberme si nyní pád „krok za krokem". Když jdeme po schodech dolů, v podstatě si o pád říkáme. Pohneme se totiž směrem dopředu a dolů do prázdna. Neděje se ale nic hrozného, protože náš mozek tento sestup řídí a připravuje se na došlápnutí na nižším schodu. Je zároveň velmi ostražitý a schopný vyhodnotit situaci, když něco neprobíhá tak, jak má. V takovém případě bleskové zareaguje - přesto ale zlomek okamžiku trvá (190 milisekund), než zareagují reflexy a než mysli dojde, co se děje (například, že jste šlápli na kolečkovou brusli). Bohužel během této kraťoučké chvilky se vaše tělo stihne propadnout o dalších 17,8 cm - a to je příliš na to, abyste ještě dokázali ladně přistát. Pokud k této příhodě dojde na spodním schodu, jen to s vámi škubne a celé se to obejde bez následků, jen je trochu otřesené vaše sebevědomí. Stane-li to ale poněkud výš, nedostanou vaše nohy příležitost dorovnat propad a - doufejme, že se včas zachytíte zábradlí. Ne vždycky se tam však nějaké nachází. Průzkum z roku 1958 ukazuje, že ve třech čtvrtinách všech pádů nebylo v místě začátku karambolu žádné madlo k dispozici.
Největší bdělost je třeba věnovat začátku a konci putování. V těch chvílích býváme totiž nejvíc nepozorní. Třetina všech nehod se odehraje právě zde - na prvních nebo posledních třech schodech. A největším nebezpečím je jeden osamocený schod na nečekaném místě. Kupodivu skoro stejné následky mají krátká schodiště se čtyřmi a méně stupni - zřejmě k nim přistupujeme až příliš sebevědomě.
Nikterak nás nepřekvapuje, že cesta dolů je rizikovější než stoupání vzhůru - 95% úrazů se stane při sestupování. „Vážný pád“ hrozí u přímého schodiště v 57%, u schodiště zakřiveného jen v 37%. Také odpočívadla by měla mít přiměřenou velikost, aby nenarušovala rytmus - ideální je přibližně šířka schodu a jeden krok navíc.
Již dávno je známo, že lidé se při cestě vzhůru předklánějí a dělá jim dobře, pokud mohou jít rytmicky. Nejlépe je to možné, pokud se spolu s rostoucí strmostí schodiště zkracuje šířka stupně. Klasické architektonické knihy o tom ovšem pojednávají překvapivě spoře. Vitruvius například jen konstatuje, že by na schodech mělo být dobré osvětlení. Riziko pádů jej nezajímalo, zato měl starost, aby se na schodech nesráželi lidé jdoucí opačným směrem (další doklad toho, jaká tma v domech byla před vynálezem elektřiny). Až v závěru sedmnáctého století vymyslel francouzský matematik Francois Blondel vzorec udávající vztah mezi výškou a šířkou stupně. Navrhl, aby každý nárůst stupně na výšku byl doprovázen dvojnásobným zmenšením jeho šířky. Vzorec se používá dodnes, i když pro extrémně strmá, či naopak extrémně plochá schodiště moc dobře nefunguje.
V moderní době se návrhy schodiště nejvíce zabýval Frederick Law Olmsted. Jeho povolání to sice nevyžadovalo, on ale velice pečlivě - až posedle - měřil po devět let všechny schody a snažil se nalézt ideální vzorec, poskytující maximální komfort při chůzi oběma směry. Jeho průzkum pak do dvou matematických rovnic převedl matematik Ernest Irving Freeze.
První rovnice prý platí, pokud jsou všechny stupně stejně vysoké, druhá pro opačný případ.
Pokud jde o historii schodiště, moc toho není. Nikdo neví ani kdy, ani kde vznikla. Nejstarší schodiště však nebyla určena příliš k tomu, aby se po nich šplhalo kamsi nahoru, nýbrž sloužila k sestupu do šachet. V roce 2004 bylo v rakouském Hallstadtu objeveno zatím nejstarší dřevěné schodiště, staré asi 3 000 let, a to stovky metrů pod zemí, v solném dole z doby bronzové. Asi to bylo poprvé, kde se dalo vystupovat i sestupovat pouze pomocí nohou (na rozdíl od žebříku, kde se musejí používat také ruce). Pracovníci v dole tak mohli své ruce využít k nošení těžkých nákladů.

Bill Bryson: Dům