Jan Němec: Dějiny světla

Ukázka z románu o fotografovi Františku Drtikolovi

Před sta miliony let umožnily chemické vlastnosti světla vznik života na této planetě. Život ji proměnil do podoby, v jaké ji známe. Živé organismy se naučily zpracovávat světlo rozličnými způsoby, ale jeden z nich vyniká nad jiné: fotosyntéza. Zelený pigment chlorofyl dokáže přeměnit světlo na energii, jež pohání životy rostlin a zprostředkovaně i zvířat a lidí. Odpadním materiálem fotosyntézy je kyslík, jediný známý klíč k mnohobuněčnému životu. Ten se při fotosyntéze uvolňuje v takovém množství, že zaplavuje celou planetu – nejprve vše oxiduje a poté se ve volné podobě začne shromažďovat v atmosféře. Bez kyslíku bychom nemohli ani dýchat, ani spalovat potravu. Respirace je přitom z chemického hlediska opačný proces než fotosyntéza, takže dech rostlin a dech živočichů vytvářejí nekonečný koloběh, mohl bych říct perpetuum mobile, nebýt ovšem světla, které je skutečným pohonem toho všeho. Pánové, duchovní hledisko věci ponechávám vaší vlastní úvaze, ale přinejmenším z toho přírodovědného jsme všichni fatálně závislí na světle. Všichni jsme potomci pravěkého slunce a všichni právě teď dýcháme světlo. Muž s kulatým obličejem a krátkými vlasy se dotkne středu brýlí nad kořenem nosu a rozhlédne se po skupině devíti chlapců. Pak říká: Mé jméno je Georg Heinrich Emmerich a vítám vás v Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii.

V jedné staré knize jsem narazil na rytinu, na níž mudrc přijímal vnuknutí skrze paprsky světla. A skutečně, takových vnuknutí jsou dějiny plné, poznání bez světla je nemyslitelné a samo světlo je jeho symbolem. Zvlášť v posledních staletích jsme se naučili krotit ho a zapřahat do velkých vědeckých úkolů. Teleskop a mikroskop rozšířily hranice světa oběma směry a odhalily rozměry skutečnosti, o nichž se nikomu ani nesnilo. Náš krajan Wilhelm Röntgen nedávno objevil světlo, které prochází hmotou. A rovněž v oblasti umění a zábavy existuje nespočet pomůcek a přístrojů, které využívají souhry světla a lidského oka: ze všech těch báječných zařízení připomínám jen namátkou laternu magiku, cameru obscurucameru lucidu, diorámata, kinetoskopy, praxinoskopy nebo kouzelné bubny. Pánové, příkladů bych mohl vršit mnoho, ale je to snad zbytečné, vůbec totiž nepochybuji, že si uvědomujete, proč jste tady: fotografie není ničím jiným než dalším fascinujícím manifestem světla v rukou člověka. Tentokrát jsme ovšem nerozšířili prostor jako s pomocí teleskopu nebo mikroskopu, ale zastavili jsme čas. Konečně dokážeme zvěčnit okamžik a prchavost existence, jak se o to před námi pokoušely celé generace básníků.

Emmerich pohlédne z okna a rozepne si knoflíčky u saka. Je mu teprve jednatřicet let, ale na hlavě už má kouty. Když se pohledem vrátí zpět do učebny, přeběhne mu přes rty takřka nezřetelný úsměv. Říká: Někteří jste v Mnichově teprve pár dní, a tak možná nevíte, že tu existuje bohémská čtvrť Schwabing; určitě tamní hospody brzy poznáte. Před pár dny jsem tam byl navštívit jednoho malíře a náhoda tomu chtěla, že už hostil dalšího svého známého, básníka. A když se ten mladý muž dozvěděl, že jsem fotograf, vyznal se mi: Jednou jedinkrát bych si přál držet v ruce přímo paprsek světla a psát jím – jednou jedinkrát! Jméno onoho mladého muže vám prozradit nemohu, ale velmi dobře mu rozumím. Fotografie má svůj patos, ostatně část z něj se obráží přímo v etymologii – zapamatujte si, že termín fotografie se skládá z řeckých výrazů pro světlo a psaní. Lze říci, že jako fotografové zapisujeme svět světlem. A naším cílem během následujících dvou let nebude nic menšího než vás naučit umění krasopisu, chcete-li světelné kaligrafii.

Ovšem hned na začátku musíme vyjasnit jednu věc – vyjasnit, všimněte si, že světlo nás neopouští. Podobně jako hudba a literatura, ani fotografie nevznikla jako umění, ale jako zábava, ale na rozdíl od hudby a literatury není dosud za umění obecně považována. Vy jste se však ocitli ve škole, která si klade za cíl naučit vás právě fotografickému umění. Jak vás můžeme učit něčemu, co snad ani neexistuje?

Podívejme se na to blíže: Zdá se, že hlavním důvodem, proč se na fotografii pohlíží shora, je její technický a chemický charakter. Má se za to, že jednotlivé snímky jsou mechanickými otisky skutečnosti, fotografický proces údajně neposkytuje žádný prostor k tvůrčímu zásahu. Francouzský básník Charles Baudelaire tvrdil, že fotografy se stávají leda líní a neobdaření malíři, protože fotografie není schopna imaginativního vyjádření vyšších myšlenek a citů a může být nanejvýš velmi skromným služebníkem umění a věd, něco jako tiskařství nebo stenografie.

Dovolte, abych vám něco ukázal. Předvedu vám dva snímky, které běžně visí na stěně v mé kanceláři. Emmerich uchopí obraz položený dosud sklem k desce stolu a říká: Toto je první z nich – reprodukce známého Baudelairova portrétu od malíře Émila Deroye. Nato zvedne druhý obraz. A zde vidíte rovněž básníkův portrét, pořízený ovšem Étiennem Carjatem ve slavném Nadarově fotografickém ateliéru.

Dám vám čas, abyste se na tyto dvě podobizny pozorně podívali.

Ponechme teď stranou, pokračuje po chvíli, že prsty pravé ruky působí na Deroyově malbě poněkud křečovitě. Zřejmě se mnou budete souhlasit, že míra básníkovy přítomnosti je na těchto dvou portrétech nesrovnatelná. Obraz snad výrazněji zachycuje vidění malíře, ale co se uměleckého účinu týče, je to spíš k neprospěchu věci: osobnost portrétovaného je tu zatlačena do pozadí pod vrstvu barvy a za tahy štětce, jako by tu jedna subjektivita soupeřila s druhou. Baudelaire označil fotografii za skromného služebníka umění a věd, ale slovo, které použil, má ještě jiný význam: pokorný. Připomenu si to vždy, když se pozorně zadívám na Carjatův snímek: je pokorným, ale ve své prostotě současně neobyčejně mocným zachycením básníkovy osobnosti. Jen se podívejte na ty oči unaveného honicího psa, který kdesi v dálce stále cítí lovnou zvěř. A jaký malíř by si dovolil nakreslit lidské rty tak rovné, že mohou vyslovit i tu nejnežádanější pravdu?

Ano, jako technický a chemický proces je fotografie pouhým prostředkem a služebníkem; rovněž slovo lze užít různě, to je každému jasné. Přede dvěma lety byli zde v Německu odsouzeni Max PriesterWilly Wilcke za to, že se vloupali do pokoje, kde jako velryba na mořském dně skonal Otto von Bismarck, a pořídili několik snímků, které se pak snažili prodat tisku. Byla z toho velká kauza a soud, samotné snímky nebyly oficiálně zveřejněny. Ve stejném roce pořídil italský fotograf Secondo Pia první snímky turínského plátna, které záhy obletěly svět. Legendami opředený artefakt mohl konečně spatřit každý. Šokovaný Pia navíc zjistil, že otisk těla na plátně je de facto negativ, protože teprve na skutečném fotografickém negativu tvář vystoupí ve své lidské – v tomto případě to znamená: pozitivní – podobě. Dva mrtví muži, dva snímky z téhož roku. Nabídl jsem vám tyto příklady, abych ukázal, že fotografii nelze definovat na základě toho, čím je, nebo není, ale že se stává tím či oním podle toho, v čích rukou a v jakém kontextu se ocitne.

Pánové, pro začátek vám tato škola nabízí své heslo: Ars una, species mille. Umění existuje jedno, ale způsobů je na tisíc. Pokud nerozumíte, pomohu vám přirovnáním: Jako může jeden jediný zdroj světla vrhat nekonečné množství stínů, podle toho, jaký předmět před něj postavíte, tak se záměr skutečného tvůrce může manifestovat v nekonečném množství podob, podle prostředků jakých užívá.

Nechápejte mě ovšem špatně: vůbec vám nechci podsouvat, že fotografie je uměním za všech okolností. Nic mi není vzdálenější než považovat všechny ty bezduché duplikáty skutečnosti, které zaplavily svět, za umělecká díla. Víte, s jakým sloganem zakladatel firmy Kodak George Eastman právě dobývá americký trh? You press the buttonWe do the rest. Vy zmáčknete spoušť – my uděláme zbytek. Zdá se, že právě začíná éra zbytečných fotografií, takzvaných momentek, které odpůrcům umělecké fotografie poskytnou nekonečné množství levné munice.

Pánové, začal jsem tuto uvítací řeč slovy, že před sta miliony let umožnily chemické vlastnosti světla vznik života na této planetě. Teprve před šedesáti lety člověk objevil, jak za pomoci chemických vlastností světla život na této planetě zaznamenat dříve nemyslitelným způsobem. Nechci předjímat přednášky z historie našeho oboru, které vás čekají, a tak jen řeknu, než předám slovo kolegovi Hansi Spörlovi, že před šedesáti lety světlo objevilo možnost, jak zaznamenat své vlastní dílo. Lze to vyjádřit i tak, že proroctví našeho velkého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela se naplnilo: světový duch skrze člověka opět novým způsobem rozpoznává sám sebe.

Buďte dobrými pastýři světla.

 

 * * *      

Mnichov na přelomu století – málokteré evropské město má tak skvělou pověst. Prst pro prsten Nibelungů! Athény na Isaře! Město piva a umění! Město lidu a mládí! Nejsevernější město Itálie! Zatímco Berlín úpí pod vilémovským diktátem, v Mnichově dějiny dosud spí, osud mátožně vyčkává. Přijíždějí sem rozjívení Američané, zádumčiví Rusové, rafinovaní Nizozemci, národy balkánské. Co studuješ? je první otázka, při níž sedá pěna na pivě. Jsem malíř! Dělám pro Simpla. Budu slavným fotografem!

Ty taky? Já taky! Zum wohl!

Učební a výzkumný ústav pro fotografii sídlí v nízké budově na Rennbahnstrasse. Je odtud slyšet supění a skřípaní vlaků, které brzdí před budovou Hlavního nádraží směrem na severovýchod, hned za rušnou Strasse Bayer, kde se dají koupit orientální sladkosti, nábytek, kubánské doutníky i místní holky. Směrem na jih se po minutě chůze ocitneš na Bavaria Ringu, okrouhlé ulici s výstavními vilami, která lemuje rozlehlou Terezinu louku. Současně se začátkem školního roku na ni dosedne Oktoberfest. Thomas Mann poznamenal, že typický místní umělec je rozený pořadatel slavností a karnevalů, a není lepší příležitost, jak se o tom přesvědčit. Nad Terezinou loukou se tyčí monstrózní socha Bavarie, která soucitně shlíží na své děti, jimž teče pivo po bradě.

Všude ruch a vzruch, nevíš kam dřív s očima. Přijel jsi z malého provinčního města a Mnichov ti začíná roztáčet spirálu v hlavě – roztáčet a žhavit. Kromě běžného jarmarečního zboží tu má svůj stan Mnichovská secese nebo Sjednocené dílny pro umění a řemesla, jakási křivá budka je vylepená karikaturami z oblíbeného Simplicissima, řečeného Simpl, a o kousek dál narazíš na obálky týdeníku Jugend. Máš pocit, že kdybys přistoupil blíž, odvede tě nějaký četník, ale lidé se jimi volně probírají, ba ukazují si, smějí se a přikládají si ruce k ústům. Na jedné obálce hledí muž s dýmkou do bohatě kynutého dekoltu zlatovlásky, na druhé je fotografický akt tak realistický, až zaváháš, zda nejde o fotografii, a poprvé tě napadne, jaké by to bylo snímat nahou ženu. Nejvíc tě však zaujme ještě jiná obálka, z níž potutelně vzhlíží elegantní dámička s liškou kolem krku a za ní se na zahradě zubí obrovský sněhulák – vypadá to, jako by odcházela z dostaveníčka, přerostlý sněhulák má křivě zapnuté knoflíky a její prs vytátý v hrudi.

To číslo si koupíš, aby ses pocvičil v němčině, natürlich.

Procházíš kolem stánků a pódií a necháváš se unášet davem. Všude se něco děje, zpěváci, herci stojí uprostřed hloučku nestálých diváků jen na bedně, skotský dudák v kiltu rozráží dav, snědý eskamotér v turbanu drží pomalovanou klec s tlustým hadem, dívky v bavorských krojích utvořily kruh a točí se, hlavy zakloněné k hasnoucímu nebi. Ne zcela bezdůvodně si připadáš jako kluk z malého města, který poprvé vidí svět.

Asi po hodině a půl tě to křížem krážem dovede k dřevěnému stolu, u nějž sedí a pijí tví noví spolužáci.      

Franz, komm hier! mává na tebe Bruno.   

Musí se sesednout, aby ses ještě vešel. Ale hned se zas zvedáš, aby sis taky došel pro džbánek. Alkohol zbavuje jazyk křeče. Ve větší společnosti jako bys na něm měl mlýnské kameny, ale pivo je rozpouští na jemný žlutý písek a ten spláchne do žaludku jako nic.   

Pamatuju si tě ze zkoušek, říká Peter. Přišel jsi pozdě a vypadalo to, že se ženeš snad z Ruska.

Jsem z Příbrami, z Čech.

Odkud?

Je to docela díra. Ale jednou se tam stala velká důlní katastrofa.

No, co máš z toho, Aichach, odkud jsem já, to je taky díra.

Každý jsme odněkud, říká Martin, ale teď jsme tady.

A já jsem z Füssenu! hlásí růžolící Friedrich a cosi zanotuje.

Konverzace přeskakuje z jedné strany stolu na druhou, z tématu na téma. Máš co dělat, abys to stíhal, němčinu a všechny ty narážky a dvojsmysly, co chvíli ti nějaký vtip ujde a směješ se naprázdno, jen abys mezi ně zapadl. 

Mně se líbilo, jak to Emmerich nakonec spojil s tím Hegelem. Pánové, za chvilku to bude sedmdesát let, co umřel.

Martin: Ty už jsi něco studoval?

Joachim: Odešel jsem z filozofie v Jeně.

Ty: A proč?

Martin: Snad teď nechceš fotografovat ideje?

Joachim: Ideje? Měl jsi možná Emmericha pořádně poslouchat. To jejich heslo ars una, species mille je zaonačený Platon. A jen to potvrdil, když vybalil to přirovnání o jednom zdroji světla a nekonečném množství stínů.

Martin: A plyne z toho něco, nebo se jen tak předvádíš?

Paul: Necháte toho? Na hádky bude dost času…

Bruno (ukazuje na tři mladé ženy, které se opírají o pult): Hele je…

Peter: Co s nima?

Bruno: Co asi, trochu se pobavíme, ne? 

Peter: Jsem na mizině… 

Bruno: To se domluví…  Místo placení jim zařídíme, aby pózovaly při hodinách kreslení – svlékat se uměj a budou to mít pohodlnější.

Friedrich: Sakra, se mnou by teprv měly pohodlíčko!

Martin: Stříhal bys jim u toho nehty?

Christian: A jak to chceš zařídit?

Bruno: No… támhle vidím stát Eduarda Steigerwalda, co nás má mít na kreslení. Prostě se ho zeptám, jestli náhodou nehledá modelky.

Paul: Neblázni, je jasný, že to jsou děvky.

Fritz: A vážně jsou to děvky?

Friedrich: To si piš, mladý, libový rajdy… a na lovu.

Paul: S tím nechci nic mít.

Christian: A to já zas jo.

Bruno: Tak o co?

Steigerwald (poté co ho Bruno dovede k vašemu stolu): Zdravím vás, pánové. Jestli si necháte poradit od zkušenějšího, zkuste pivo z tamtoho sudu. Ale nepřežeňte to, slyšel jsem, že zítra odpoledne vám chce Hans Spörl předvést kouzlo.

Friedrich: Kouzla jsme už viděli, přišel jsem kvůli nim o jmění. Maj falešný balíčky karet, to je celý…

Steigerwald: Vidím, že už se začínáte orientovat!

Bruno: Chtěli jsme se vás zeptat, jestli někdy budeme kreslit podle živého modelu…

Steigerwald: Samozřejmě! Ale nyní mě omluvte. Slyšíte? Sudy volají…

Bruno: Kouzlo… Já bych radši, aby mně nějaký pěkný číslo ukázala ta holka.

Martin: Myslíš, že je to velká kouzelnice? 

Joachim: Takže zpátky k idejím?  

Dostanete se do povýšené nálady a vaše rozjařenost po čase přiláká ty tři holky s červení na ústech a černí kolem očí. Vmáčknou se mezi vás a nechají se obejmout kolem ramen, stejně není kam jinam dát ruce.

První: Ty se mi líbíš, tobě bych zahřála nohy ráda.

Druhá: A mně se zas líbí tenhlencten.

Třetí: Ale co se dá dělat, asi nemaj ani vindru…

Druhá: Nebo by se pro pěknou holku přece jen něco našlo?

Joachim: Nemáme v kapse, ale máme pod čepicí!

Martin: On pod čepicí a já v kalhotách!

První: A co tam máš, fešáku? Ale tamtenc je stejně nejhezčí. Proč taky něco neřekne? Je němej?

Martin: Krasotinky…

Friedrich: Ojoj, vy mladý kurvičky…

Bruno: Ale no tak, Friedrichu!

Ty: Máš pěknou čelenku…

Druhá: Vida, že mluví. To má, chlapečku. A taky pas tak úzkej, že si ji může klidně nasadit na pupík.

Třetí (zvedá se): Tak asi jdeme, ne?

Christian: Mohli bysme se na tebe složit – všichni dohromady…

Bruno: Ne, nechoďte ještě… Něco máme!

První: Velký plány?

Joachim: Říkám vám, pánové, život je vůle a osamělá touha.

Martin: No, nepovídej… 

Táhnete to až do tří do rána. Naštěstí jste si Martinem pronajali pokojík kousek odtud v okrajové části Mnichova, v Sendlingu na Schleichstrasse, v malém domku hned naproti boční trati, která o kousek dál končí na Jižním nádraží. Vrávoráte přes Terezinu louku, noc je od kraje ke kraji rozhoupaná, hvězdy se sypou ze strany na stranu, ale nějak to zvládnete dostat se až do postele, na ten záchranný člun, unášený vlnami k východu. Těsně před usnutím se ti znova vybaví čelenka s vážkou, již měla jedna z těch dívek zastrčenu ve vlasech. Jsi dostatečně opilý, aby ti bylo úplně jasné, že ona vážka s perleťovými křídly byla čistou idejí té dívky, takovou čisťoučkou a měkoučkou – idejí.   

 * * *      

Když procitneš, Martin na protější posteli ještě spí, deku napůl spadlou na zem, na polštáři vlhký flek od slin. Vzbudilo tě jeho chrápání, nasává vzduch, jako když výlevkou chrčí zbytky vody, a vydechuje s jakýmsi táhlým krknutím. Že tě ten jeho lomozný spánek nepřivedl k vědomí daleko dřív, to lze přičíst leda skutečnosti, že jsi večer padl ještě obutý do hlubokého bezvědomí. Opatrně se rozhlížíš, aby se ti náhodou nezamotala hlava. Ještě sis nezvykl. Váš pokojík zabírají dvě postele, o zdobně vyřezávanou almaru a o stůl už se musíte dělit, v rohu stojí malá železná kamínka, z nichž se začernalá roura točí ke zdi. Nad svou postel si Martin pověsil plakát k inscenaci Wedekindovy Lulu a nade dveřmi visí malý křížek s kovovým krindáčkem. Jinak jsou nahrubo nabílené stěny holé, teprve časem zde přibudou vaše kresby a snímky.

Ustrojíte se a vyrazíte. Schleichstrasse ústí přímo na jižní konec Tereziny louky, přes železnou lávku přejdete nad zahnědlou tratí a vezmete to po výstavním Bavaria Ringu, z něhož jedna za druhou vybíhají ulice k poctě Schuberta, Beethovena, RückertaUhlanda, o kousek dál mají ty své Haydn a Lessing a celé to rezolutně protíná honosná Goethestrasse, po níž cinká tramvaj. Jenže ty se dnes na žádnou poctu velkým duchům necítíš, hlava po slavnosti není nic pěkného. Slunce do tebe píchá, světlo bolí. Na Terezině louce se válejí odpadky, jitřní deštík rozmočil barevné papírové fábory a konfety, rozložené plachty stánků osychají na slunci. A přece se na vzdálenějším kraji Tereziny louky odehrává něco zvláštního. Ze země se tam pomalu zvedá horkovzdušný balon, kůži dosud svraštělou, ale každým okamžikem se nad hořákem s bledým ohněm vypíná a roste k nebi.

Přijdete blíž, zastíníš si oči a dokážeš už přečíst pokrčená písmena, která jsou na žluté látce: LebenLichtLiebe.

Ustrneš, opravdu tam je metrovými písmeny napsáno: život, světlo, láska. Jenže v češtině to tak nezní, Leben, Licht, Liebe, opakuješ si to několikrát jako nějakou modlitbu.

A co Lust? Poznamená Martin. Tak jdeme.

Ve škole se shromáždíte v prostorném ateliéru, všichni trochu unavení po včerejší noci, Bruno má krhavé oči a Peter usíná vestoje. Po chvíli vejde Hans Spörl, je o něco starší než Emmerich, už na zkouškách sis všiml jeho neposedných očí. Pod paží nese černé voskované plátno, v druhé ruce nůžky a lepicí pásku.

Zavede vás do podlouhlé místnosti s vysokými okny do ulice. A říká: Musíme je raději zakrýt. To, co vám chci ukázat, není pro oči nikoho z protějších domů.

Vzpomeneš si, že vás asi čeká to slibované kouzlo.

Spörl přirazí stůl k oknu v místnosti a rozbalí voskované plátno. Joachim a Fritz přiskočí a podle Spörlových instrukcí jím sklo zakryjí, Spörl plátno po stranách přilepí páskou. Posunou stůl k dalším dvěma oknům, kde svou souhru zopakují, a v místnosti se rozhostí takřka dokonalá tma.

Výborně, řekne Spörl, ale někdo by se ještě mohl dívat pode dveřmi nebo klíčovou dírkou. Moment, klíč mám vlastně v kapse. A dolů dáme zbytek plátna…

Ozve se šoupání nohama, pak Spörl strčí klíč do zámku a z místnosti zmizí i poslední záchvěv světla. Nato jím se skřípěním otočí. Tak, říká.

Promiňte, ale čeká nás teď spiritistická seance? ozve se Martin pochybovačně.

Psss, sykne Spörl.

Chvíli se ozývá jen přešlapování a vrzání prken. 

Máte pravdu, měl bych zapálit svíci, ozve se Spörl, nahmatá ji v kapse saka a škrtne zápalkou, která mu na okamžik ozáří tvář. Nebyla by to pravá seance bez svíčky, že? Ale musíme se teď rozhodnout, zda chceme vyvolat ducha Louise Daguerra, nebo Williama Foxe Talbota. Jak víte, oba stojí u vynálezu fotografie, jeden podnikal se zábavou, druhý byl přísný vědec, každý šli úplně jinou cestou. Co myslíte? Já osobně doporučuji zvolit Talbota, protože Angličané jsou obecně dochvilnější. A nebojte se, nemůže se nám nic stát, mám tu s sebou stříbrný nůž…

Zmateně se po sobě díváte ve světle svíčky, pak však Spörl zničehonic tleskne: Tak dost! Svižně přistoupí k prostřednímu zakrytému oknu a nožem do plátna vyřízne malý otvor. V ten okamžik se protější stěna místnosti prosvětlí a ke všeobecnému úžasu je na ní vzhůru nohama vidět kus Rennbahnstrasse. Po vozovce právě jede výstavní kočár tažený dvěma koni ve zdobných postrojích, přejdou po stěně jako po jevišti, kopyta u stropu, a záhy zmizí z obrazu.

Das ist ein Wunder, vydechne Paul.

Počkat, říká Friedrich, co je tohle za trik?

Bruno se vydá ke stěně a zkoumá to zblízka, jako když pečlivý návštěvník galerie zjišťuje techniku obrazu. V tu chvíli se mu pod rukama objeví muž, postaví se na protější stranu ulice a mohutně mává jako trosečník.

Kolega Emmerich vás zdraví, komentuje Spörl. Jsem rád, že se vám kouzlo líbí, ale, prosím, věnujte mi svou pozornost. Vítám vás uvnitř camery obscury. Toto je naše první praktická hodina a já bych řekl, že pro ni neexistuje lepší místo. Pro ty z vás, kteří v hodinách latiny nedávali pozor: camera obscura neznamená nic jiného než temný pokoj. Stále mávající kolega Emmerich vás brzy podrobně poučí, že první zmínky o ní pocházejí už z poloviny 16. století, ale jak vidíte, na optických zákonech se od té doby pranic nezměnilo: světlo procházející úzkou štěrbinou vrhá na protější stěnu převrácený obraz. Pokud to někomu z vás ještě nedošlo, právě jsme se společně ocitli uvnitř fotografického přístroje – kožený či plátěný světlotěsný měch, který tvoří jeho základ, je v principu tato místnost v menším provedení. Místo průřezu v plátně se ovšem v kameře nachází jednoduchá čočka nebo složený objektiv, takže vše je daleko ostřejší, a místo této stěny pak matnice, na níž se obraz ustavuje.

Nebudu zatím odtemňovat, nechám ulici plynout po stěně, poněvadž je to skutečně půvabný efekt, ale věnujte, prosím, pozornost mému výkladu. Naším dnešním tématem tedy je konstrukce fotografického přístroje. Jak jsem řekl, základem každé kamery…