(Bachšiš) Jan Neruda: Obrazy z ciziny

 

BACHŠIŠ, T. J. SPROPITNÉ. ALLÁH, T. J. NEJVYŠŠÍ.

Kdykoli se podívá Orientál na Orientála, vyřkne „Alláh!", a kdykoli se podívá na Okcidentála, řekne: „Bachšiš!"

Spropitné se ovšem dává po celém světě, ale nevím kraje, kde by také dárci bylo příjemné. Ve Vídni sobě nechá sklep­ník za pět krejcarů vynadat jako kluk. V Paříži, dostal-li jen jeden sou místo dvou, udělá sklepník po celé kavárně skandál a křičí „un sou pour le garsón!" V Itálii rozbujelo spropitné co „mancia", „buona manu", „bottiglia", „servizio" a jiná ještě kvítka lidské špíny, a o Neapolitánu specielně je známo, že žádá nejen vůbec spropitného, nýbrž spropitného i za to, že laskavě přijal to první spropitné. Orient má touhu obrov­skou, žízeň neuhasitelnou, dotěrnost nezlomnou, pro to vše ale jen výraz jediný — „bachšiš!" Obrať se, kam chceš, „bachšiš!" ti letí do ucha jako klicek mezi nohy. Stokrát sly­šíš to slovo za hodinu, a kdybys chtěl po každé slušně vyhovět, musil bys uložit turecké říši dvojnásobnou daň. „O bachšiši sní nebohý Arab, turecký lenoch, oslák, koňař, žebrák, zloděj, kluk, stařec — náruživě, šíleně vrhne se na tebe a zařve „bachšiš havaje!" V Cařihradě samém se člověk nepodiví, jeť to světové město a má tedy světové nepříjemnosti. Vyndá-li potkávající tě ženská cigaretu z úst a řekne „bachšiš" — dobrá!  Běží-li kluk půl hodiny za tebou a křičí stále totéž slovo — dobrá! Čeká-li na tvůj kaik u přístaviště chlap s tyč­kou, a položí-li tu tyčku na lodici, jen tak aby se zdálo, že něčím pomáhá — dobrá, druhé Benátky! Ale jinde po té tu­recké říši!

Loď přistála k Smyrně. Vystupujem na břeh a turecký kavas nám odebere pasy. Máme si pro ně přijít na úřad. Přijdem tedy. Ostatní lidé stojí na pavlači a smějí s úřadníkem mluvit jen skrz okno, my jsme pozváni hned dovnitř. Úřadník nám dá sedadlo, huba mu jede po francouzsku jako meč. Pak nám dá vidované „teškeré", tiskne nám přátelsky ruku —, ale tiskne pořád, nepustí. My nerozumíme — ko­nečně mu splyne se rtů sladké „bachšiš!" a s našich zpoce­ných rukou do jeho dlaně nějaký stříbrňák.

Přirazili jsme k Joppe. Turečtí celníci chytnou naše zavazadla, smýkají je sem a tam, dívají se na nás přísně jako lidojedi — „dejte jim po několika piastrech!" šeptá drago­man. Již slovo piastr působilo kouzelně, lidojedi náhle zkrotli a s nejsladším svým výrazem na tváři otvírají místo našich vaků vlastní svou dlaň.

Jsme v Jerusalemě, v městě, kde se lidé co do národností a vyznání nejpestřeji míchají. Jen jedna vznešená idea pojí je všechny stejně — mohamedán, katolík, armén, protestant, kopt, žid, všichni natahují ruce a žádají bachšiše. Prohlížíme znamenitosti města a dáváme pořád bachšiše, v jeskyni Jere­miášově, u hrobu Davidova, na onom místě, kde kohout tři­krát zakokrhal. Vcházíme do chrámu křesťanstvu nejsvětějšího, do chrámu Božího hrobu — uvnitř nás vítá několik tu­reckých pacholků a křičí „bachšiš!" Vyjíždíme na horu Oli­vetskou, ke kapli „nanebevstoupení" a dále za vesničku Kafr et tur — veškeré obyvatelstvo se vyhrne, „hadži — hadži!" (poutník) volá jeden na druhého, padesát rukou vztahuje se k sedlu a padesát hrdel řve „bachšiš!" Ti chlapi vypadají dosti podezřele, slušno s nimi vyjít dobře — napřed stojí žena s dítětem, nahnem se s koně, pohladíme dítě po tváři; matka je patrně potěšena, ukazuje na své milé robě a žádá „bachšiš!"

Chcem ze Suezu do Kahýry železnou drahou. Již je všechno v pořádku, vaky odváženy, lístky zaplaceny, kupé odevřeno — ale před kupem stojí arabská rodina, otec, matka a dítě. Otec ukazuje na matku, matka na dítě, dítě na oba a všichni tři chtějí bachšiš, ne za sebe, obětovně jeden za dru­hého. Je strašné parno ve vagónu, člověk by rád alespoň na stanicích, na stinné straně, spustil žaluzie. Chraň se, smělče, jako vlaštovky hned se kupka lidí zavěsí k oknu a žádající ruce prošermují celou prostoru.

Kahýrský fiakr zavezl nás nahoru na citadelu. Starý Harant z Polžic, chtěje sobě zde žoldánské sídlo prohlédnouti, byl „vy­sypán", jak se říká, a musil na svém oslu v závratném spěchu pryč, jen aby život zachránil. Teď už je zcela jinak, stráže propouštějí volně, sloužící zdvořile vítají, dvéře se ochotně odvírají, neříká se jim už „sesam!", jen „bachšiš!" A když vyjdem zase ze zámku, stojí tu vojáci v řadě, každý v ruce kytičku, již nám podává — bachšiš po celé frontě. Jen ten chlapík, který právě s puškou v ruce stojí u prvního vchodu, nemá kytičky; zato vzdává čest a natahuje pak ruku. Venku v citadelním dvoře procházejí se trestnici, samí vra­hové, jak se nám sděluje. Sotva nás spatřili, již se šourají blíž. Těžké dlouhé jich řetězy řinčí, velká železná koule, upevněná na konci jich řetězů, válí se sem tam — „bachšiš!" prosí úpěnlivě. Proč bychom chudákům nedali, ale již je tu také jich strážce, poddůstojník, a také žebře!

Buď jen nějaký čas v Orientu a půjdeš také kolem pohřbu rychle, ze strachu, aby se mrtvý na márách nevzepnul a nezabědoval „bachšiš!" Není tak zlá ta anekdota o cestovateli, stojícím v pátek před cařihradskou mešitou, aby jednou osobně spatřil sultána. „Nač. držíte pořád ten peníz v ruce?" ptá se soused. „Nu — kdyby chtěl sultán bachšiš!"

 

Podobnou tématikou zabýval se později i Enrique Stanko Vráz ve svém spisku: Čína. Cestopisné črty. 1904, cech žebráků.