Z nočního nebe zahřměl prolétající tryskáč. Nechá­val za sebou stopu jedovatého prášku, který se tiše snášel na střechy a ulice dole. Milan o tom věděl, nesnažil se schovat. Je toho všude tolik, že by to ne­mělo cenu. Naštěstí už to nebude dlouho trvat. Něco při­chází. Každý den si byl jistější.
Chodník pod jeho nohama měnil barvu z rudé na mod­rou, v neonu nad vchodem nočního klubu občas jemně za­praskalo. Žena ve dveřích v tom světle vypadala střídavě jako čertice a mrtvola. Zmerčila jeho psa, ústa se jí roz­táhla do červeného úsměvu. Než stihl zmodrat, rozběhla se vratkým krokem ke Goldymu.
Z přivírajících se dveří houkl ven hlasitý strojový ryt­mus a ryk pozdních opilců. Dřív to tu bylo jiné. Bývalo tam kino, hráli v něm staré filmy. Znuděná paní v kabině pro tlumočníky drmolila s plnou pusou a šustila do mikrofonu papírem od svačiny, černobílé přeludy na plátně přehrávaly nějaké nepochopitelné životy. Židle vrzaly pod náporem těl dvojic, které ve tmě sálu skrývaly svou náruživost.

Dnešní návštěvníci svoje pudy nemuseli maskovat zájmem o umění. Pánové s širokými bicepsy a tlustými zá­tylky. Děvky, jež chtěly vypadat jako bohaté holky, bohaté holky, které se oblékaly jako děvky. Vybraná společnost. Cizí žena se před ním probírala srstí jeho psa, nemohla se toho doteku nabažit. Dřepla si a šeptala mu něco do ucha, přitiskla hlavu k jeho hrudi, aby slyšela tlukot srdce. Její pohled se rozsvítil. „Jak se jmenuje?" „Goldy."

Přestala ho vnímat ještě dřív, než to dořekl. Byl na to zvyklý. Lidé, kteří ho s Goldym zastavovali na ulici nebo v parku, v něm nikdy neviděli víc než anonymního páníčka. Přívažek krásného zvířete se zlatou srstí. Milana to dřív rozčilovalo. Teď už nepotřeboval jejich zájem, nevěděl by, o čem s nimi mluvit, tomu důležitému by stejně nerozu­měli. Stačilo mu vědomí, že v očích té bytosti, na niž se uculovali, před kterou žalostně napodobovali dětský hlas, dotýkali se jí vzrušeně a s bázní, jsou oni ti anonymní. Za­měnitelné figurky, defilé splývajících pachů. Cítil nad nimi tichou a studenou převahu. Všechna láska toho zvířete to­tiž patřila Milanovi, on byl příčina a smysl Goldyho života. Zena před ním střídavě vrněla a hihňala se, kymácela se v podřepu na vysokých podpatcích.

„Zlaťáčku, zlaťáčku."

Goldy snášel projevy její lepkavé pozornosti důstojně. Pohled upřený k oranžovému světlu, které pobli­kávalo na semaforu. V nozdrách všechny vůně sychravého velko­města chvíli před rozbřeskem.

U vchodu zastavil černý terénní vůz. Netrpělivý mužský hlas: „Tak pohni."

Páníček přijel. Milan se ušklíbl. Žena se schlíple zvedla, poslala Goldymu vzdušný polibek. Pes už na ni v té chvíli zapomněl. Rozběhl se dolů ulicí s nedočkavou jistotou, že tam i dnes potká něco mimořádného. Utíkal ladně a neslyšně po as­faltovém chodníku kolem zhasnutých výloh.
Milan hvízdl a Goldy se na rohu zastavil. Jeho pán na dálku cítil napětí ve svalech zvířete, chtěly běžet, ale rozkaz zněl jinak. Milan zvolnil krok, prodloužil si prožitek moci. Na ulici byli prakticky sami, pár bloků pod nimi se nějaký přiopilý stín dobýval do domovního vchodu, v dálce zahoukala sanitka. Trochu mžilo. V takových chvílích cítil, že mu město leží u nohou.
Bylo to osm let, co Goldyho přivedl domů. Dělal tehdy podlahy ve vile nějakých zbohatlíků na Vinohradech. Ten­krát nebyl problém sehnat práci, zvlášť když ji někdo dělal dobře. A on byl dobrý.
Vzal si tehdy svačinu na zahradu, všechno tam vonělo a kvetlo, byl slunný den. Na trávě košík vystlaný polš­táři, vedle něj rozvalená fena zlatého retrievera, znavená a šťastná. Šest tělíček s lesklou srstí a napůl zalepenýma očima neobratně natahovalo packy ven. Fotky podobných výjevů dnes často vídal na Facebooku, většinou je tam dá­vali lidé, kteří potřebovali dát světu najevo, jak zoufale jsou sami. Tenkrát mu ale nic podobného na mysl nepřišlo. Chtěl jenom někomu udělat radost.
Domluvil se s paní domu, že si jedno štěně vezme místo části honoráre. Domů ho přinesl v plátěné tašce. Kluk byl bez sebe radostí, Lída se naoko zlobila. Usmířil si ji, když ji nechal vybrat jméno. Goldy. Jí to znělo světácky, jemu spíš hloupě. Možná ho to mělo varovat. Spousta věcí ho mohla varovat, jenomže on byl slepý.
Vzal psa s sebou, když ho o dva roky později vyháněla. Kluk nechápal, proč mu táta působí takovou bolest. Kři­čel, až to Milana rozdíralo. A Lída se ráda přidala. Jen ať má synáček vzpomínku, aí vidí, jaká zrůda to žila pod je­jich střechou. Milan ale nemohl jinak. Rána v jeho srdci musela mít sestru, stejně nezhojitelnou a bolavou. Tohle budou mít společné. Alespoň nějaké pouto.
Nevěděl, co je s Klukem teď. Učí se dobře? Bere drogy? To spíš. V tomhle světě se nemůže neztratit, když nemá před očima tátův příklad. Milan se občas přistihl, jak z té představy čerpá uspokojení.To se pak zastyděl a zatoužil Klukovi zavolat. Neměl jeho číslo a syn by se s ním nechtěl bavit. Manipulovala ho, aby v otci viděl nepřítele, zlého ducha, proti němuž ta čarodějnice musela použít všechna svoje kouzla. A Kluk tomu uvěřil. Byl v tom stejný jako všichni ostatní. Stádo, které bezmyšlenkovitě přijímalo lži, jež mu na každém kroku předkládala utajená klika zasvě­cených. Nechalo se postrkovat životem cizí zlou vůlí.
Tráva ve Stromovce byla po dešti mokrá, brzy měl pro­máčené boty. Goldy kolem něj radostně pobíhal, Milan vytáhl z kapsy gumový míček a hodil ho co nejdál. Zvíře za ním vystřelilo jako žádostivá zlatá čára. Goldy se míhal příšeřím časného rána cílevědomý a ladný. Na Milana pře­nášel všechny vjemy svých zbystřených smyslů, stal se jeho prodloužením. Jeho pán spolu s ním cítil vlhkost hlíny pod nohama, stébla trávy ho jemně šlehala přes nozdry, pro­stupovaly ho pokojně mdlá ráně řeky, kovový zvuk vlaku, který se hnal přes viadukt. Skoro jako kostelní zvony.
Až teď si všiml, že Goldy je úplně zticha. Pes stál pár metrů před ním, pohled nehybně upřený někam mezi stromy na druhé straně louky. Míček nechal vypadnout z pootevřené tlamy. Milan ho sebral a s okázalým gestem odhodil na druhou stranu.

„Přines!"

Pes zůstal bez pohnutí. Milan váhavě vyrazil pro míček sám. Za zády uslyšel šustivý pohyb, Goldy vyrazil dopředu s úpornou dravostí, očima pořád fixoval pro Milana nevi­ditelný cíl. Jako kdyby se v něm nastartoval nějaký neú­prosný stroj. Na čáře stromů nezpomalil a zmizel mezi nimi svému pánovi z dohledu.
Milan zůstal stát v rozpacích uprostřed louky. Cekal, až se v dálce objeví známá nazlátlá silueta, v ranním šeru ale viděl jenom větve houpající se ve větru. Na blednou­cím nebi čáry po tryskových letadlech. Další stopy zločinu.

Připadal si trapně, když na louce začal křičet Goldyho jméno. Prošel celý park, nutil se do běhu po asfaltových cestách. Zastavila ho bolest na prsou, stěží popadal dech. Tělo poslední dobou vypovídalo poslušnost. V zádech cítil pobavené pohledy ranních běžců v drahých teplákových soupravách, vztekle zatínal zuby.

Goldyho našel v podchodu pod železniční tratí. Stál s hlavou skloněnou, celý se třásl. Milan na něj začal pře­kotně mluvit, chytil ho za kůži na krku. Zarazilo ho, jak je studená. Goldy konečně přišel trochu k sobě. Neochotně následoval Milana ven z průjezdu, oči měl vyhaslé, ob­rácené dovnitř. Pán na něj musel několikrát počkat. Re-trieveři většinou nepřežijí deset roků, uvědomil si Milan. Třeba jsou tohle první příznaky. Starostlivě sledoval psa, jak se vleče kolem stánku s klobásami. Vždycky tam ště­kal, žádostivě a radostně, teď ale ani neodlepil pohled od země. Domů dorazili ve stísněném tichu.
Goldy se stáhl do svého pelechu, Milan k němu postavil misku vody a otevřel psovi konzervu. Nedočkal se projevu zájmu. Dal se do čtení zpráv na internetu. Nebylo tam nic nového. Ilumináti už v 19. století naplánovali na příští rok třetí světovou válku. V prosinci vypne v celém světě elekt­řina, může za to nějaký planetární úkaz. Přijde tma a zima, ruský poslanec doporučuje přečkat nadcházející měsíce někde mimo město. Zemětřesení v Tichomoří bylo vyvo­lané uměle, mají k tomu účelu mašinu na Aljašce. V du­chu je viděl v těch jejich bílých kombinézách, jak jedním stiskem tlačítka boří domovy tisíců. Jednou si třeba vybe­rou Prahu.
Převlékl se do pracovního a ještě jednou psa zkontrolo­val. Až ted si všiml nezvykle zbarvených stop na linoleu. Dotkl se jich, na konečcích jeho prstů cosi ulpělo, zane­chalo tam skvrnu, temně rudou jako chodník před bordelem. Nenacházel pro ni vysvětlení. Goldyho srst vypadala čistá, beze stop zranění. Možná by ho měl vzít k veteri­náři. Jenomže těm se nedá věřit. Nikomu se nedá věřit. Měl by už jít.
Na stanovišti postávala obvyklá skupina zachmuřených chlapíků ve vatovaných kabátech. Podupávali v ranním chladu, sveřepě před sebe vyfukovali kouř levných cigaret. Denní dávka Vasjů a Nikolajů se sevřenými rty a zasedlou pletí v obličeji. Zkoumali každou blížící se dodávku, jestli nezastaví a neodveze je za jednorázovou fuškou, jež jim pomůže překlepat další den v cizí metropoli. Milan se po­stavil mezi ně, pár z nich na to zareagovalo znechuceným úšklebkem, většina ale zůstala netečná. Byli na něj zvyklí. Chodil na to místo dvakrát třikrát za týden. Utrá­cel jenom málo a regulérní zaměstnání by ho připravilo o spoustu času, který potřeboval na studium. Někdy se za­pomněl a proseděl u počítače den i noc. Hltal všechny ty věci - ohromovaly ho a nacházel v nich smysl. Jako kdyby někdo konečně dokázal převést do slov všechna Milanova nejasná tušení. Zaujatě si četl o lidech-plazech, hadí rase, která lidstvo zotročila a vysávala ho. Uvalila na ně svoje zřízení, manipulovala ho články v médiích a liturgií v chrá­mech. Vysmívala se mu při strašných tajných obřadech.
Ve slabších chvilkách Milana napadalo, jestli by nebylo lip nic z toho neznat, splynout se stádem, které netušilo ze pravda je jenom pár kliknutí daleko. Jeho úděl ale byl' vědět, být připravený. Před spaním si někdy představoval chvíli velkého zúčtováni, jež jednou nutně přijde. Extáze v oranžové, černé a rudé.
Vyšlo na něj místo v autě, které jelo k domu na kraji města. Romanticky sešlá stavba uprostřed přerostlé za­hrady, měli ji vyklidit, než začne rekonstrukce. Milanovi se tam líbilo, byl si jistý, že proměna, kterou pro vilu uchys­tali, nebude k lepšímu. Mechanicky bral kusy zařízeni a od­nášel je ke kontejnerům, rozbíjeli je tam, aby se všechny ty krámy lip vešly.
Bezmyšlenkovité ničení se mu časem zalíbilo. Najed­nou byl k nezastavení, Ukrajinci ho přitom úkosem sledo­vali. Trhal partu, ale bylo mu to jedno. Majitel se zastavil na kus řeči. Navoněný chlap s tváří obtloustlého dítěte se
chtěl bratřit. Plácal něco o hokeji. Asi počítal, že Milana sport zajímá. Všechny lopaty milují hokej, jasná věc. Mi­lan se snažil nebýt neurvalý, potřeboval těch pár stovek. Oboustranně křečovitý rozhovor zahustil vzduch trapností. Naštěstí to netrvalo dlouho.
Práce ho příjemně unavila. Cestou domů se v tramvaji rozvalil na sedačce, za oknem se míhaly křiklavé reklamy a koruny stromů. Holka na sedadlo za nim do telefonu pro­bírala kohosi jménem Slávek. Mučivým hlasem vypočítávala všechny jeho nectnosti. „Snad stokrát jsem mu říkala, aby ty vajgly na balkoně nenechával." Milan ho v duchu litoval.
Doma se převlékl a nasadil psovi obojek, půjdou na ná­kup. Goldy se nechal odvést, následoval Milana mdle, apa­ticky. Pán ho přivázal k zábradlí před supermarketem, psů tam bylo několik. Milan si uvědomil, že jsou všichni ne­zvykle tiší. Nehnutě na sebe zírali, jako kdyby mezi nimi probíhala utajená výměna, sdělovali si zprávy, z nichž se jim ježila srst.
Milan neochotně vplynul do hemžení uvnitř obchodu, nesnášel to místo. Stádo bylo rozlezlé mezi regály, všechny kusy s lačným výrazem plnily svoje košíky. Lidé se mu pletli pod nohama, projevovali mimořádnou schopnost stoupnout si tam, kde budou nejvíc překážet. Jedna dvo­jice si odložila košík doprostřed uličky, s chuti ho odkopl stranou, vypadly z něj dva pomeranče. Mladík se nadecho­val k protestu, Milan ho umlčel ledovým pohledem. U kasy zaplatil láhev a něco málo k jídlu. Pokladní se na něj zna­veně usmála. Byl z toho v rozpacích.
Doma z něj napětí spadlo. Goldy se tiše stáhl do pele­chu, Milan popíjel a projížděl při tom oblíbené stránky, nenašel tam nic hodného zvláštní pozornosti. Papež je mi­mozemšťan a posílá zprávy zasvěceným přes fotky v novi­nách. Vždycky tušil, že to s ním je nějak takhle. Proklikal se na stránky s videi bojových sportů. Byl tam i sestřih zá­pasů boxera Mannyho. Možná to bylo tím, že už měl upito, ale ty záběry na něj najednou začaly promlouvat řečí, již už dávno neslyšel. Pouštěl si je pořád dokola, obsah láhve v něm rychle mizel.

Sledoval příběh zrození vítěze, proměny talentovaného
kluka v bojovníka a ještě v něco víc. Milan zastavoval pře­hrávání v momentech, kdy byla vidět Mannyho tvář, sou­středěná a tiše .šťastná. Jako kdyby byl oddělený od světa neviditelnou stěnou. Protivníkova pěst ji sice překonat do­káže, nic z toho hnusu a zla za ní ale Mannyho nemůže sku­tečně potřísnit, dotknout se ho v hloubi. S roztančenýma nohama, soustředěně čeká na ten správný zlomek sekundy, úplně samozřejmě. S povzneseností a pokorou dá průchod kráse, která nepotřebuje vysvětlení nebo důvod. Řvoucí publikum, bombastický komentář, sponzorská loga - nic z toho ji nemůže umenšit. Má prý čtyři děti. Takový dro-botiny. Na Milana toho bylo už moc. Vypnul počítač a dopil láhev. Usnul s hlavou na stole.

Zdálo se mu, že sedí ve venkovské hospodě. V sále za vý­čepem se konal bál, bujaří hosté se přelévali z místnosti do místnosti, na čelech jím vyvstával pot. Halas hovoru a hudba ho ohlušovaly. Na obrazovce na opačné straně vý­čepu se rozsvítila tvář Milanovy matky. Něco říkala. Snažil se lidi v hospodě okřiknout, aby byli zticha- Nebyl ze sebe ale schopný vydat hlásku, nakonec se zmohl jen na nearti-kulované zvířecké zaúpěni. Probudil se, v uších pořád ten zoufalý zvuk. Byl to Goldy. Vyl a snažil se dostat ven z bytu.
Pes zkrotí, jakmile se Milan objevil. Začal se k pánovi lí-sat, radostně kňučel. Milan ale prohlédl tu faleš. Za vší tou příchylností byla chladná kalkulace. Pro Goldyho se stal pouhým nástrojem, někým, kdo otevře dveře.
S ohromením si uvědomil, že už nemá psa. K nohám se mu tulil neznámý nepřítel se zlatou srstí. Drzost, s níž se ho to zvíře snažilo obalamutit, ho urazila do hloubi srdce. Co si myslí? Že si jeho pán nevšimne vypočítavého lesku v jeho očích? Jak úhoze to na něj hraje. Jak předstírá, že dělá pánovi pomvš-
lení. Milan dělal, že té psí přetvářce podléhá. Drbal Goldyho za ušima, radostně si pískal melodii pitomého hitu ze šťastnějších časů. Vylákal Goldyho do kuchyně, chodili tam kolem sebe jako ostražití manželé. Každý z nich skrý­val svou lež.
Milan jako kdyby se propadl v čase do posledních mě­síců v bytě s Lídou a Klukem. Stejná snaha nedat najevo, že ví, že si všímá všech těch pokradmu vyťukaných esemesek, hovořil narychlo skončených, když vešel do dveří, nepřítomných pohledů a úsměvů v okamžicích, kdy jí vyta­nula hezká vzpomínka, v níž jisté nevystupoval on. Ruplo to v něm dřív, než si stihl koupit pistoli. Měla štěstí. Za ka­ždou pitomou oděrku ho stejně nechala zaplatit nejvyšší cenu. Podruhé už tu chybu neudělá. Neztratí sebekontrolu, předhodí Goldymu jeho zradu s převahou pána. Dozví se, kam toho „nejlepšího přítele" tak táhne jeho zrádné srdce, a pak mu dá pocítit svoje vítězství.
Před očima mu na okamžik vyvstala představa života bez Goldyho. Dlouhá řada dnů. které už nebudou rytmizovat společné procházky, nebude je prosvěcovat pozornost, kterou jeho pes budil. Vzpomněl si na plazí lidi, práškovací letadla, umělá zemětřesení a uvědomil si malichernost ta­kových úvah. Konec, ať už bude jakýkoli, přijde brzy a on na něj počká sám.

Protáhl se do předsíně, u dveří rozlil láhev oleje, vysy­pal do něj pytlík mouky, do kapsy strčil ultrafialovou ba­terku, již kdysi štípl jednomu plynaři. Vrátil se za Goldym do kuchyně. „Půjdeme ven."

Pes netrpělivě poskakoval u dveří, na tlapy se mu lepily mouka a olej. O patro níž míjeli otevřené dveře. Na dve­řích nízko u země červené otisky prsti. Někdo se jich před chvílí držel, ležel pří tom na zemi. Nékdo zraněný.
Otevřel dveře domu. Goldy se rozběhl pryč, ani se za ním neohlédl. Milan vyrazil za ním, nespěchal. Natáhl do plic vzduch, připadal mu ztěžklý hnilobou. Sel studeným svět­lem pouličních lamp, stíny ve výklencích a vchodech domů se zdály neproniknutelně černé jak sluje plážích lidí, již v nich spí obtočení kolem nejstarších tajemství světa. Po­svítil si baterkou na chodník, v ultrafialové záři světélko­valy Goldyho šlépěje. Ukazovaly mu cestu jako střely stopovky, jimiž pálil na vojně z kulometu. Vedly ho do Stromovky a dál ulicí mezi dílnami a skladišti ke staré kanalizační čističce.
Přes léto se v ní provádělo, lidé tam chodili obdivovat složité cihlové klenby, dráždit fantazii představou, na jaká místa by mohla vést ta rozlehlá chodba, v níž po pár me­trech začínala setrvalá noc, závratná a černá. Teď ale byla budova opuštěná. Nevlídná silueta vyzařovala ticho, na stromech na zahradí se nepohnul ani list, když se Mi lan protáhl otevřenou brankou, téměř neslyšel svoje kroky. Opatrně zkusil dveře, nebylo zamčeno. Přejížděl baterkou po stěnách, papíry na nástěnce v ultrafialovém světle zá­řily jako okna do polárního dne. Žádný zvuk nenasvědčo­val, že v domě je ještě někdo jiný, stěny pohlcovaly echo jeho kroků.
Milan opatrně sestupoval po schodech do podzemí čis­tičky. I v teplých dnech tady bývalo sychravo, teď ale cítil podivné teplo, zapáchající, skoro hmatatelné. Vydávala ho ta těla. Podzemní sál byl plný psů. Kam až dohlédl, viděl v modrém světle jejich hřbety, natěsnané jeden vedle dru­hého. Zježená srst a nastražené slechy. Desítky a desítky lesknoucích se očí v ústí chodby. Nehybní a napjatí, pohled upřený na jedno místo.


Na kancelářské židli tam seděl muž s psí hlavou. Jeho stín tančil po cihlové klenbě v rytmu, jejž udávaly plameny svic. Z rukávů černé kombinézy vyčuhovaly chlupaté ruce, v prstech držel tenkou píšťalu, kovově se leskla. Náustek mizel v jeho protažené tlamě, mezi zuby unikaly prameny páry, soustředěně dul. Milan neslyšel ten zvuk, který byl uzpůsobený jen pro uši zvířat kolem. Těm v žilách tuhla horká krev a jejich nehybná těla nabírala sílu k osvobo­zujícímu běhu.

Pištec kýval hlavou ze strany na stranu v pomalém rytmu. V očích mu bleskl odraz plamene svíčky, Mi­lan v nich zahlédl ještě něco dalšího. Zmrazilo ho to až do morku kostí. A pak uslyšel ten zvuk, vysoký a tichý. Udivený cítil, jak se pod jeho náporem hroutí všechny ba­riéry v jeho mysli. Píšťala zaháněla strach, tíseň, zábrany, které mu do hlavy natloukli druzí. Zůstala jenom šelma -původní, mladistvá, a přitom prastará. Chtivá.
Rozběhne se do města se svými bratry. Zaženou to lidské stádo, budou na něm hodovat. Navrší hranici z kostí zrádců a lokajů. Skončí čas spiknutí a zotročení, všechno bude jasné, viditelné jak tesák v rozevřené tlamě. Najde Kluka, budou spolu chodit zpustlými ulicemi a on mu ukáže jeho dědictví. Králové říše zarůstající plevelem. Až se město roz­padne, vylezou na vrchol té hromady kamení. Vyzvednou je odtud přátelé z hvězd a oni odletí s nimi, jak poslední vyslanci lidského rodu. Otec a syn.
Zvuk v Milanově hlavě ustal. Muž s psí hlavou se posta­vil, přejížděl pohledem shromáždění. Cekali na jeho povel, svaly napnuté skoro k přetržení, napůl omráčení tichem. Chvilku je nechal tak, potom ještě jednou zapískal - ostře a krátce.
Utíkali spořádaně, tiše a rychle. Milan bez námahy splynul s tím proudem, bral schody po třech, rozběhl se ke Stromovce, sotva se dotýkal země. Nos měl plný nových pachů, soustředil so ale jenom na jeden z nich. Čpavá vůně kořisti ho táhla pres park a nutila dál zrychlovat. Kolem něj se míhala smečka, neslyšné stíny letěly parkem jak živé střely. Cítil se s nimi spojený, připravený ztratit se v přichá­zejícím vytržení.
Bolest v prsou ho srazila na zem, tentokrát mu už ne­dovolila vstát. Lapal po dechu, kalhotami mu prosakovala voda z kaluže. Studila ho na stehnech, pokusil se odtáh­nout, vydal při tom zděšené zachroptění. Nepoznával ten hlas. Smečka už byla dávno pryč, v dohledu žádná bytost. Ležel na cestě sám jak hvězda Aldebaran, kterou kdysi vi­děl v planetáriu nedaleko. Ostrý kámen ho tlačil do tváře, Milan pootočil hlavu, kolem něj padal sníh. Letos poprvé. Pocítil zapomenutou touhu spatřit člověka, dotknout se prsty kůže pod jeho očima, Předat mu slábnoucím hlasem svoje vzkazy. Silueta, která se před jeho očima objevila, ne­byla lidská, světlo lampy kolem ní vytvářelo nazlátlou záři. Goldy nespěchal. Blížil se s jistotou lovce, který svou kořist už složil. Milan ucítil dotek psích tlap, viděl, jak k němu zvíře sklání hlavu. Neměl komu jinému to říct. „Promiň."
Jejich pohledy se střetly. V Goldyho černých očích ne­vnímal než neradostné puzení ukájet hlad a nepřestávat, tisknout zuby kolem něčeho živého. Milan se odvrátil. Sně­žení zhoustlo, na obličej mu dopadaly vločky, hebkou mor­seovkou mu do tváře vyťukávaly zprávu. Začínal ji chápat, když mu horký dech ovanul hrdlo.


ONDŘEJ ŠTINDL : Retriever, Respekt 2012