Karel Poláček: Pes a kočka

Pes doprovází člověka odjakživa; to dokazují památky nejstarší kultury. Avšak kočka druží se k člověku teprve od té doby, kdy lidé počali zaujímati pevná sídla. Mám za to, že kočovní národové nechovali koček. Nepozoroval jsem, že by cikáni měli kočky. Také naleznete zřídkakdy kočku v komediantském voze. Takový je rozdíl v povaze kočky a psa. Kdežto pes má radost ze změny, pohybu a dobrodružství, kočka naopak miluje spořádanost, stálost a klid. Kdyby tato zvířata byla nucena vyhledati si po způsobu lidském zaměstnání, pak by si pes oblíbil povolání vojenské, lovecké, námořnické anebo by se dal ke kramářům, hercům nebo komediantům. Pes je temperamentu sangvinického; rád se totiž mísí do povyku a vyhledává dobrodružství. Je také nadmíru zvědav a těžce snáší, děje-li se něco bez jeho vědomí. Kočka naopak dala by přednost povolání úřednickému. Nedbajíc světa a jeho svodů dovedla by za svým psacím stolem klidně se dožíti penze.
Kočku znepokojuje jakákoli změna místa. Proto se ztrácejí kočky nejvíce při stěhování. Kdyby se člověk otázal kočky, souhlasí-li s tím, aby dal ze svého bytu výpověď a stěhoval se jinam, pak by se jistě setkal s odporem. Pes by naopak radostně souhlasil. Neboť stěhování je spojeno s mnohým povykem a vede k častým nedorozuměním. Mohl by se činiti důležitým při skládání nábytku a mohl by obtěžovati speditérské koně. Pes až do svého kmetského věku zachovává si dětinskou povahu. Hry a radovánky považuje za podstatný obsah své existence.
Kočka naopak je povahy vážné. Hrám se oddává pouze v útlém věku. V této době vyhledává společnost. Loví myši a činí úklady ptákům ne proto, že by vyhledávala potravu, ale z hravosti a ze záliby v lovu. V pozdějším věku propadá nevlídnému samotářství.
Pes je tvor slabého charakteru. Dovede proto přilnouti k člověkovi tak, že přijímá jeho záliby a antipatie za své. Jeho povaha se mění podle zaměstnání pánova. Selský pes je surový a hulákavý. Objevení městsky oblečeného člověka na vesnici dovede vzbouřiti celou psí posádku, která čije ve vetřelci exekutora. Pes úřednického penzisty je pomalý a důstojný. Mopslíci a pinčlové bezdětných manželů a starších slečen jsou vrtošiví a kňouraví. Secesní a ploskolebí barzojové, kteří doprovázejí útlé dámy, jsou chladní a pitomí. Jedině buldoci jsou samotářští, nedružní a hrdí psi. "Nikoho nectí," jak píše Dostojevskij o boxerovi Falstaffovi, "nikoho neuznávají kromě sebe." Bastardi jsou ochotni sloužit každému, od koho čekají prospěch. Podobají se lumpenproletariátu, kteří se dávají za bídný groš najímati k jakékoli práci. Ostatně všichni psi bez výjimky nenávidí žebráky. Každého člověka, z jehož hadrů čpí nakyslý zápach chudoby, považují za zloděje. A zloděj je předmětem strašného záští všech psů. Neboť pes hájí soukromé vlastnictví ještě rozhodněji než jeho pán.
Avšak kočka je vyhraněné povahy, jako bývají povýtce samotáři. Člověk je jí lhostejný. Důstojně přijímá od něho výživu. Zato je oddána místu, ve kterém se zrodila. Je penát, je strážkyně rodinného krbu. Nadevše si cení čistotu a teplo. Nemá ráda hluk a nepokoj. Lidé tvrdí o kočkách, že jsou falešné, neboť odměňují se mnohdy za lichotky škrábnutím. Ale pravda je ta, že kočka nechce být rušena z klidu, a touží-li po pohlazení, které je pro ni fyzickou potřebou, sama o to požádá; jinak nemá ráda, vtírá-li se člověk v její společnost. Zdá se, že šelmy kočkovité pohrdají lidmi. Pozorujeme, jak lvi a tygři v klecích chladně odvracejí tvář od obecenstva, které je očumuje, a pohrdavě vraští obočí.
Kočky jsou plaché, ale psi zbabělí. Kráčíme-li podél stavení, tu býváme inzultováni psem, jenž se strašným povykem se přižene k plotu. Nikdy nedovede pes tak řádit, jako když je chráněn mříží. Avšak pozorujme ho, jak si přitom počíná. Štěká, čumák stranou, oči upřeny ne na vás, ale někam jinam. Aby byv volán k zodpovědnosti, mohl se vymluvit: "Pravda, štěkal jsem, ale ne na vás. Tak pro sebe jsem si štěkal." Jen ze šíleného strachu vrhají se po rachotících vozech, které je děsí svojí velikostí a hlukem. Nejvíce však se děsí samoty a měsíce. Hlídací psi za světlých nocí vytrpí hodně strachu. S tlamou nataženou směrem k měsíci vyjí o slitování. Zato kočka je v noci ve svém živlu. Ve dne ospalá a flegmatická, v noci ožije, vydávajíc se za dobrodružstvím. Je to tajemné zvíře, které má patrně styky s nočními démony. Pro tento svůj záhadný život a zelené oči je chována věštkyněmi.

Tribuna 26. 2. 1928