Kryštof Harant: Armenie

L.P. 1598

Armenia jest krajina Asiae, od jakéhosi Armena z Rodu tak nazvaná. Od půlnoci má díl krajiny Colchis, nyní Calpurt neb Mangrellios řečenou, a díl Georgiánské země; k západu mezuje s řekou Euphrates; od východu má moře Hircanum [Chvalinské] a Medii; od poledne Mezopotamii a Assyrii. Ptolom. lib. 5. Papa Pius Quintus 3. par. desc. Asiae.

Dělí se na větší a menší Armenii (Plinius lib. 6.), z nichž větší králi Perskému a velikému chanovi Tatarskému, a menší císaři Tureckému poddána jest, a ta slove Turcomania.

Hory má veliké, jako Moschicos montes, Periardes jináč Pariedrus, z nichž Euphrates a Araxes řeky pocházejí; Antitaurus, Taurus, Cordica, z nichž Tygris řeka teče. Plinius lib. 5. c. 27. lib. 6. Sallustius, Strabo lib. 11. et 12.

Řeky má slavné, jako jest Euphrates, v písmích svatých známá řeka, Ararath židovsky, turecky Frat nazvaná, kterážto skrze roviny Armeniae tok svůj majíc, je na spůsob Nilu, egyptské řeky, svým rozvodněním hnojí a zavlažuje, že bez orání a zdělání, toliko samým vrhnutím do země obilí, zrůst hojný vydává; v vodě pak znamenité drahé kamení, jako turkusy, smaragdy a jiné se nacházejí (Plinius lib. 18. c. 15. 16., Ovid. Met. lib. 2., Propert. lib. 2., Dionisius). Tygris, turecky Tegil, o níž v písmích svatých tolikéž zmínka se činí; Araxes a Cyrus, o nichž jsem v předešlé kapitole psal (Dionisius, Lucan. lib. 3.).

U prostřed Armeniae veliké jest hora, řečená Archa Noë, široká a dlouhá, že se sotva ve dvou dnech objíti může; u prostřed má špici vysokou velmi a sněhy každoročními, nikdá nescházejícími, přikrytou, pro kteréžto není možné tam vjíti, nebby se probořiti a zasuti musil. Na té špici praví, že archa aneb koráb Noë po potopě se zastaviti a za mnoho set let tam trvati měla, i ještě něco dříví, co neshnilo, tam zůstávati má. Marco Polo lib. 1. c. 2. De i Viaggi. Montevilla. Pastvy okolo toho vrchu znamenité jsou, že každé léto několik tisíc koní tatarských a jiných hovad nesčíslný počet tam se pase. Marco Polo ibid. Za času Strabona pásávalo se tam pospolu do padesáti tisíc koní, stáda králův Perských (lib. 11, et 12.); a to za příčinou vlhkosti, kteráž se z toho vrchu dolů od sněhu táhla.

Před lety byli pohané v té zemi velmi rozkošní a marnostem oddaní. Nebo že zemi dobrou a tučnou měli, zbujněli, a modle Tanais řečené místo bohyně sloužili, jí dcery a syny své k chlipnostem, aby místo služby smilnili, oddávali, a potom takoví nejspíše se vdaly a oženili, jakoby posvěcení byli. Strabo lib. 11. Když měli spousalia a smluv svadebních potvrzovati, tehdy ženich nevěstě kus ucha pravého, a ona jemu zas kus levého, uřezali, a tím svoji byli, a sebe jeden druhému jako zavázané drželi. Místo přísahy a jistého slovy potvrzování bodli aneb řezali se v ruku pravou, a krev vycedíce pili. Tacitus, Coelius lib. 17. c. 12. Fulgosius lib. 9. c. 6., Valerius Maximus lib. 9.

Nyní na větším díle jsou křesťané; přijali víru křesťanskou léta 574. Sab. En. 8. lib. 3. Evag. lib. 5. c. 7. Živí se řemesly všelijakými a kupectvím, dělajíce pěkné muchejry, šamlaty, hedbávné tkaniny a čalouny, a ty sami po Tureckém, Perském a Indiánském království rozvážejí a prodávají.

Města mají slavná a bohatá, zvláště při řece Tygris a Euphrates ležící; mezi nimi přední jsou Arsingan, arcibiskupská Armenův stolice, kdež teplice zdravé jsou, pod správou Tatara Chana; Argiron, Arsamota a Tauris, stolice nynějších králův Perských, kteréž někdy Susa stolicí starých Perských monarchův býti mělo. O tom městě, o zámku, palácích v něm, jeho teplicích, meschitách, obyvatelích ženského i mužského pohlaví, pěkně vypisuj Battista Ramusio secundo vol, delle navigat. et viaggi fol. 82. et seq. Oděv dlouhý jako Řekové s modrým zavitím na hlavě nosí; jest národ sprostný a v svém náboženství horlivý, k přespolním přívětivý; jakož pak v zemi Svaté několik míst svatých, jako kostel svatého Jakuba a kaplu v kostele hrobu božího, a některá jiná místa drží; to v těch místech zachovávajíce rozdílně od jiných, že před oltářem, jakoby kůr byl, opony roztažené mají.

Mají svého duchovního a nejvyššího správce, kterýž je v duchovních i v světských věcech spravuje, a jmenují ho v svém jazyku, jakoby u nás starosta sloul. K Řekům nejsou náchylní, ač se s nimi hrubě v náboženství srovnávají; nýbrž vědouc, že Řekové Latinským všelijakou protimyslnost prokazují, tito naproti tomu jim všelikou uctivost zjevně i tejně činí, a před málo lety jejich nejvyšší do Říma některé biskupy vyslal, sjednocení u víře a poslušenství k Římské stolici sliboval, což však na ten čas od nich vzdáleno jest.

Hodu narození Krista pána nesvětí, ale tří králův památku, kterouž praví býti památkou duchovního narození Krista pána, když byl pokřtěn v Jordáně.

Půst drží jediný toliko, tak jako my, ale jináče; neb netoliko masa, sýra, vajec, ale ani ryb nejedí, ani co mastného od oleje, másla atd., ani vína neužívají, toliko na samém chlebě a některé bylině a vodě přestávají.

Mši svou slouží v jazyku přirozeném, a do vína jako Řekové vody nepřiměšují; děti ku posluhování připouštějí a jim na spůsob Řekův podávají.

Kněh jiných mimo psání svatých Chrysostoma a Gregoria Nazianzena neužívají.

Evangelium když mají slyšeti, vstanouce s radostí, jedni druhé, na znamení pokoje a svornosti, kdo se koli s kým přihodí, mužské i ženské pohlaví vesměs, políbí.

Mrtvých na spůsob Řekův pláčí, a ještě více nežli oni. Neb tito vstanouce ráno s zástupem chodí na hřbitov, a tam nahlas nad hrobem divně sobě hořekují a kvílí, že z daleka slyšáni býlí mohou; šaty na sobě trhají a rukama lomí, tak jakoby mrtvé objímati, chtěli; kněží jejich také při té výchozi bývají, po hřbitově čtouce a brebencujíce chodí, a některé i těší; až když se do vůle našklebí, spolu se zasadí, a tu jedí a pijí, tím své hoře zahánějíce.

O očistci, zásluhách, ani o odpustcích nic nedrží, než každý svého hledí.

Jejich nejvyšší dělí se od nich čepicí, kteráž mu pozadu visí až na hřbet, jakéž jsou čapky někdy mívali, a místy ještě mají, mistři naši v akademiích, jimž liripippia říkali. Jiní kněží nosí pleše okrouhlé, vlasy na bradě nestříhané a oděv prostý dlouhý do země; a na spůsob Řekův jednou se ženiti mohou.

Přišli pak v bludy nejprvé po Chalcedonském sněmu, na němž Eutyches a Dioscorus bludaři léta 460. potupeni byli; jejichž bludy tito příčinou jakéhos Ethania, učedlníka dotčených dvou, přijali, totižto zapírajíce dvoje přirození Krista pána, a činíce lidské jeho přirození zbožnělé, jakoby člověkem pravým podlé těla již více býti neměl: proti patrným písmům svatým, jakž to tehdejších časův Dioscorus Alexandrinský biskup, v knize proti tomu a podobným bludům vydané, horlivě poráží.

 

Ottův slovník naučný o autorovi:

Harant z Polžic a Bezdružic Kryštof (* 1564, † 1621) záhy doma německému a ital. jazyku se učil a v hudbě vzdělával, tak že mu bylo teprve 13 let, když již do služby Ferdinanda II. tyrol. se dostal a svým chováním si získal takou měrou jeho přízeň, že ho na cestách po Italii provázel. Navrátiv se do své vlasti, r. 1584 oženil se Kryštof s Evou Černínovnou z Chuděnic a bydlel v Touškově nade Mží, odkud se odebral po 9 létech do vojny turecké a teprve r. 1597 opět do Čech přibyl, kde za svou statečnost od Rudolfa II. odměněn jest. Po smrti manželky své vydal se r. 1598 s Heřmanem Černínem z Chuděnic na cestu do zemí východních. Vyjel z Benátek dne 12. čce a navštíviv Kandii a Cypr, přibyl do Jaffy, odkud dne 3. září odebral se do Jerusalema. Z Palestiny odcestoval do Egypta, který dne 31. řijna opustil, ale pro těžkou nemoc mohl se teprve dne 26. pros. navrátiti do Benátek. V Čechách ani vlastní bratr ho poznati nemohl, když ho poprvé spatřil v rouše poutnickém na tvrzi Skočické. Kryštof bydlel pak nejvíce v Plzni, kde cís. Rudolf ho seznav, učinil komorníkem svým r. 1601 a na jeho prosbu přimluvil se u stavu panského, že H-a i s jeho potomky mezi sebe přijal. R. 1604 oženil se K. H. podruhé s Barborou, vdovou po Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic na Pecce, roz. Miřkovskou ze Stropčic, a dostal s ní polovici panství Pecky. Pro vážnost a úctu, které tenkráte H. požíval, dedikováno bylo jemu a Vil. Slavatovi druhé vydání Veleslavínovy Politie historické. Druhá manželka zemřela k velikému jeho zármutku již r. 1607, načež se oženil (1608) po třetí se Salomenou Hradištskou z Hořovic. Na žádost přátel svých vydal r. 1608 popsání cesty své s titulem: Kryštofa Haranta atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v Pusté Arabii (s podobiznou H-ovou a dřevoryty); podruhé vydal týž spis, poněkud změněný, K. J. Erben pomocí Matice České r. 1854. V díle tom střídají se jako v kaleidoskopu příhody dobrodružné cestovatelů s popisy krajin a míst, obyčejů a řádů obyvatelů a obrázky od samého spisovatele kreslené mile nám znázorňují líčení jeho. Vydali se sice již před H-em mnozí pánové čeští na cesty do světa od století XIV. počínaje, také někteří popsali, co pamětihodného spatřili a se jim událo, ale sečteností svou a známostí dějepisu, přírodopisu a jiných věd H. nad jiné vyniká (viz J. Prášek, Cesta K. H-a z P. a význam její pro hist. poznání zemí východních, ČČM., 1893). Jako pravý kavalír svého věku výborně zbraní zacházeti uměl, myslivosti oddán byl a hry rytířské velmi dobře znal. Povahou svou byl muž přímý a snadno přístupný, jemuž jen přílišná úslužnost se ctižádostí na závadu byly. R. 1612 koupila jeho manželka druhou polovici Pecky, od které doby se H. obyčejně na tomto hradě zdržoval. Za cís. Matyáše stal se H. dvorským jeho radou a přestoupil asi roku 1618 od katolictví k podobojím. Přidav se ku straně odpořilých stavů za tehdejších bouří v Čechách, zvolen byl r. 1619 kommissařem nad vojenským lidem z krajů boleslavského, hradeckého a kouřimského. V červnu t. r. táhl s Thurnem proti Vídni, vele dělostřelbě, jejíž koule až do cís. hradu lítaly. Za Bedřicha Falckého stal se K. H. presidentem komory české. Po bitvě bělohorské byl na hradě Pecce na poč. března 1621 zajat a po vyšetřování na hradě pražském dne 19. čna k smrti mečem odsouzen, kterýž nález vykonán dne 21. čna. Manželka jeho přestoupila k víře katol. a provdala se za Heřmana Černína z Chuděnic, svrchu připomenutého.