14.7.1995 - den první

Sraz na letišti Praha - Ruzyně byl tentokrát časně ráno. Již v 6:30 hod jsme zde byli téměř všichni, a zbytek záhy dorazil. Odbavení bylo zdlouhavé leč bezproblémové.  Na stojánce C nás očekává modře zdobený Boeing 737 společnosti BRITISH AIRWAYS. Odlet však poněkud vázne. Poslední zamávání křídly našim blízkým i celé Praze, a pak již hurá do Londýna. Je 8 hodin 12 minut středoevropského letního času.

Let je příjemný a snídaně ještě více. Za pouhé 2 hodiny přistáváme na letišti LONDON HEATROW. Kapitáne, kapitáne tomuto plácnutí říkáte jemně přistát? Nacházíme se na Terminálu 3 a musíme na Terminál 4, což v praxi znamená, jet autobusem. Heatrow není žádný letištní drobeček. A vše musí proběhnout rychle, neboť let společnosti BRITISH AIRWAYS linka 285 do San Francisca, na nás již čeká. Na stojánce 3 stojí připraven modrý krasavec Boeing 747-400 JUMBO JET jménem City of Salisbury. Je velký, plný a místo televizí má vpředu jen jedno velké plátno. Let, ačkoliv je zpestřován jídlem a pitím skotské whisky Johnnie Walker, je trochu zdlouhavý.

Londýn jsem opustili v 10:50 h londýnského času a po 10,5 hodinách letu, tentokrát opravdu jemně, dosedáme na přistávací dráze na západním pobřeží USA. Vítá nás SAN FRANCISCO. Jsme v pohodě, jen Jára je hrozně nervózní, neboť oba lety byly nekuřácké a on strašně trpěl nedostatkem nikotinu. Odbavení probíhá celkem v klidu, až na malého krásného pejska z kterého se vyklubal odhalovač salámů. Ale protože je to „bonzák“ roztomilý, odpouštíme mu ( stejně toho mnoho nenašel, nejsme tu přece poprvé...). Mnohem větší problém nastal v jedním zavazadlem rodiny Řezáčů. Taška se spacáky, oblečením i kempingovými potřebami se ztratila. Asi odletěla jiným letadlem a hlavně úplně někam jinam!! Aha, budou komplikace!!

A tak jsem vstoupila na území United States of America již potřetí.   

Nejpříjemnější způsob, jak se dostat do hotelu v centru San Francisca je pochopitelně taxík. A proč ne, nejsme přece nějací žebráci. Spousta zavazadel, hodně lidí, ale taxíků raději méně, ono to s tím rozhazováním peněz není až tak jednoduché. Náš taxikář jede jako prase, a dvojitá plná čára je pro něj neznámým pojmem.

Náš hotel se jmenuje OLYMPIC a je na MASON STREET. Rozdělujeme si pokoje a trochu odpočíváme. U nás doma je již hluboká noc, ovšem tady do tmy stále několik hodin chybí. Jdeme na večeři do známé čínské čtvrti - CHINATOWN. Cítíme se tu jako doma, avšak najít čínskou restauraci, ve které jsem vloni obědvali, se nám nedaří.  Musíme jinam!! Ta je sice také čínská, ale není tak stylová. Sedíme kolem kulatého stolu a uprostřed se otáčí spousta jídla. Cena není zrovna lidová ( 15 USD / osobu ), jenomže my jsem velmi unaveni a jít jinam se nám už nechce. Vstávali jsme před více jak 24 hodinami a přesunuli se na opačný konec Světa. Venku se konečně setmělo. Vracíme se nočním, osvětleným městem do hotelu a směřujeme rovnou do postele.

15.7.1995 - den druhý                                        16 + 143 mil - Šárka / Karel

                                    C A L I F O R N I A

Spíme dobře, ale jsme brzy vzhůru. I přes velkou únavu je noc příliš dlouhá. Ráno jedou 4 řidiči a Jára do půjčovny aut ALAMO. Snad budou mít štěstí a přivezou dobrá auta. My jdeme na snídani a couráme po ulicích Chinatownu. Před polednem stěhujeme veškerá zavazadla do vestibulu hotelu a vypadáme jako při stěhování národů. Čekáme, a čekáme dlouho. Auta přijíždějí až po 13.hod. Žádné velké překvapení nás však nečeká. 3 auta mají značku Ford Windstar a šedomodrou metalízu. Jsou krásná, avšak malá !!! Pouze čtvrté auto je mnohem větší bílý Chevrolet Astra. V Alamu byly pochopitelně problémy ( jako vždy ), a jediné větší auto získal Petr Barcal díky své kreditní kartě. „Protekce...“. Naskládat všechna naše zavazadla do těchto drobečků je velké dobrodružství, ba přímo horor.  Stojíme na zákazu stání přímo nekonečnou dobu. A to ještě čekáme až na letišti přistane dnešní letadlo z Londýna, jestli náhodou nepřiveze Řezáčovic tašku. Nestalo se tak. Taška je někde úplně jinde. Máme se zase zeptat zítra.

Nasedat a jedeme!!! Cestou sice trochu bloudíme, ale to nás nemůže rozházet. Přejíždíme OAKLAND BAY BRIDGE  a jsme v druhé části souměstí v OAKLANDU. Odtud míříme pryč směrem na YOSEMITE NATIONAL PARK. Kolem dokola jsou větrné mlýny na výrobu elektřiny. Je to nádhera. Kemp, ke kterému míříme je u jezera TURLOCK LAKE a stojí 7 USD / auto. Hned na začátku máme problémy, neboť dvě přiopilé či zfetované Američanky obsadily náš campsite a nehodlají se ho vzdát. Nás je ovšem víc. Stěžují si rangerovi, a ten hledá řešení. Stěhujeme se na nová místa a je klid. Vzhledem k tomu, že to byl omyl rangerů a nikoliv náš, dostáváme zdarma pytel dřeva na oheň. Grilujeme kuřata a pijeme fernet ( zásoby z domova ). Kuřata jsou skvělá, Krchlebák je ožralý whiskou a rozdělává oheň na trávě. Noc je příliš horká, ve spacáku je sauna a venku štípou komáři. Je to hrozná noc.

16.7.1995 - den třetí                                            180 mil - Šárka

Ráno vyjíždíme směr YOSEMITE NATIONAL PARK. Kempy uvnitř parku jsou buď plné nebo uzavřené. Karel s Járou se tedy vrací asi 5 mil před park, kde je ještě možné zamluvit ubytování na dnešní noc. My se zatím kocháme zdejší přírodou. Společně potom vyjíždíme na okruh parkem. Je to tu stejně nádherné jako vloni, avšak je hodně vody, a tak vodopády nejsou vyschlé, nýbrž padají do hlubin v celé své kráse. Vyjíždíme na GLACIER POINT a většina jde dolů pěšky. Auta však sama dolů nesjedou, někdo je musí odvést. Velice ráda se ujímám tohoto úkolu za naše auto. Jára je líný, a tak jede se mnou. Těšíme se, že se zatím vykoupeme v naší oblíbené „ zlatonosné“ říčce MERCED RIVER. Projíždíme krajinou jednoho z nejhezčích národních parků USA, vidíme HALF DOME i nejvyšší souvislou žulovou stěnu na světě - EL CAPTAIN. Leč zrada!!! Začíná pršet. A co je mnohem horší - MERCED RIVER je rozvodněná. Prší, ochladilo se, řeka je studená a prudká a „naše“ pláž zmizela pod vodou. Vaříme si českou polévku pro zahřátí a mezitím déšť zvolna ustává. Chladno je však stále. Navečer se vracíme do kempu mimo park. Večeříme špagety s párkem a kečupem. Někteří staví stany. Já s Karlem takovou vymoženost s sebou nemáme, a tak riskujeme život a spíme pod širákem. Je chladno a komáři neštípou. Nádherná noc.

17.7.1995 - den čtvrtý                                         263 mil - Ája

Spíme až moc dobře, neboť nám uniká „skvělý“ zážitek našich sousedů. Navštívil je „malý“ medvídek. Údajně si sám otevřel cestovní ledničku a spapal slaninu Barcalům. Krchlebáka prý očuchal a ten začal křičet. Na pomoc přispěchal ranger, ale pouze se smál, protože je to prý stálý host. Osádka našeho auta neví nic!!

Po snídani vyjíždím na svou první letošní cestu já. Tankujeme hned před kempem a pak již zpět do YOSEMITE N.P.. Opět začíná pršet a neustále přidává. Jedeme směrem na TUOLUMNE MEADOWS. Nejvyšší dostupný bod parku. Stoupáme stále výš a venku se objevují ostrůvky sněhu. Cesta stále stoupá a je samá zatáčka. Road end je ve výšce asi 3.030 m.n.m.. Je tu zima a sníh. Polovina července a sníh. Máme radost jako malé děti. Šplháme se Šárkou na sněhový jazyk, leč ujíždí mi noha a jedu dolů po břiše. Dostatečně vymrzlí se vracíme do údolí. Míříme již k výjezdu z parku směr FRESNO. Přestává pršet,  my opouštíme tento nádherný park a opouštíme ho neradi. Projeli jsme snad všechna dostupná místa a viděli ho ze všech stran.

Ve Fresně tankujeme a nakupujeme zásoby. Projet všechny světelné křižovatky a udržet přitom další  3 auta za sebou v závěsu je docela náročné. Honem pryč z města, čeká nás SEQUOIA NATIONAL FOREST. Kemp uvnitř parku se jmenuje AZALEA a je ve výšce asi 2.000 m.n.m. Večeříme vepřové steaky na grilu a hranolky. Fantazie!! Jsme labužníci. V noci se krásně spí, je chladněji a komáři tu nejsou. Po zhruba 260 mílích zatáček je odpočinek víc než nutný.

18.7.1995 - den pátý                                           252 mil -Karel   

GENERAL GRANT je sequioa 1.800 - 2.000 let stará, vysoká 81,5 m s obvodem 32 m. V roce 1926 byl vyhlášen jako Chrismas Tree of America.

A pak se již před námi otevírá obrovská nádhera jménem KINGS CANYON. Je to kaňon hodný svého jména. Na jeho dně teče řeka s opět velice přiléhavým názvem  KINGS RIVER. Jsou to vlastně pouze peřeje. Fantastické peřeje, které snad není možné sjet ani na raftu. Po důkladné prohlídce všech zajímavostí kaňonu včetně krásných vodopádů GRIZZLY FALLS,  se vracíme do SEQUOIA N.F.. Čeká nás nejstarší Sequioa na světě. GENERAL SHERMAN je 2.300 - 2.700 let starý, 83,8 m vysoký strom s obvodem 31 m. Je to úžasné. Cesta nás pak vede přes VILLAGE, kde jsme vloni pili kávu v restauraci s krásným výhledem, a pak na TUNEL LOG, kde se dá autem projet pod ležící Sequoií, a konečně na MORRO ROCK, skálu vysunutou jaksi do prostoru nad údolí. Je z ní fantastický výhled. Vidíme i silnici, po které pojedeme dolů. Snad by bylo lepší zůstat tady. 18 mil ostrých zatáček a klesání z 2.704 m.n.m. na pouhých 610 m.n.m.. Slabší žaludky mají problémy. Přes městečka VISALIA a DELANO jedeme k LAKE ISABELLA. Abychom se nenudili jsou tu opět zatáčky. A to opravdu dlouhé a hrozné. Slabší žaludky již nevydržely. Ba dokonce i brzdové obložení našich autíček se přehřívá a smrdí. Kemp LIVE OAK, který jsme si vybrali je uzavřen. Naštěstí je hned naproti jiný - TILLIE CREEK. Leží přímo na břehu jezera, ve kterém se ovšem díky množství řas nedá koupat. Večeříme fazole!!! Je skoro půlnoc, sprchujeme se pod vodovodním kohoutkem a zuby si čistíme fernetem. Jsme poslední, ostatní již odpadli.

19.7.1995 - den šestý                                           335 + 21 mil - Šárka / Karel

Spí se nám tak dobře, že se ani vstávat nechce. Vyjíždíme o něco později než obvykle. Jedeme do DEATH VALLEY. Až k Visiter Center je to 194 mil. Šplháme do výšky 6.000 Ft. (3.000 m.n.m.), pak klesáme až na „ hladinu moře“ - SEA LEVEL, a pak stále níž a níž až na místo zvané BADWATER ležící 86 m pod hladinou moře. Všude kolem nás se táhnou desítky kilometrů nádherných písečných dun. Vedro je tu přímo vražedné. Je asi 14:00 hod a ve stínu je 50,5° C. Zkoušíme smažit vajíčko na pánvi, ale přestože je pánev rozpálená, nestačí to. Asi by to chtělo vydržet déle. Tenká místa již začínají být lehce osmahnuté. Druhé vajíčko, zahrabané do písku a obložené kameny, je trochu uvařené, jako na hniličku. Lépe řečeno není zcela syrové. To vedro je však příliš velké. Na celé údolí se pak díváme z vyhlídky ZABRISKIE POINT. Je to opravdu Pekelná brána.

N E V A D A

Vítá nás nejosvětlenější město na světě, město hracích automatů a kasín  - LAS VEGAS. Z  I 93 sjíždíme na Charleston Avenue a hledáme motel, ve kterém jsme bydleli vloni. Jsme tu jako doma. Motel PAR-A-DICE stojí na svém místě, ale je značně zchátralý zvenku i uvnitř. Jenže to nás nemůže odradit. Nejsme tu ani tolik kvůli ubytování, jako spíš kvůli nočnímu životu města. Zaměstnanci motelu nám montují do pokoje telefon pro případ nouze ( to je povzbudivé ) a mění zámek u dveří, neboť je rozbitý a my jsme se s ním zamkli v pokoji a nemůžeme ven. Také nás informují, že se celá tato část města od loňska změnila, bují tu krádeže a přepadení. Máme si dávat pozor, ale o věci v jejich motelu se nemusíme bát. Budou hlídat!! To jsou vyhlídky. Mezitím co se snažíme o ubytování a uvedení se do lidské podoby, jedou Ivan s Járou na letiště. Po mnoha telefonátech se totiž podařilo vypátrat zavazadlo rodiny Řezáčů, a nechat ho poslat právě na letiště v Las Vegas. Je to velký úspěch.

Las Vegas je krásné a svítí do široka, do daleka. Každý hotel je postaven v jiném „ slohu“ a je doplněn spoustou atrakcí. Jedeme po LAS VEGAS Blvd. nazývaném THE STRIP. Je to hlavní třída města. Herna s názvem STARDUST, kde jsme vloni zanechali nejvíce peněz se stává nyní naší první zastávkou. Musíme ty peníze získat zpět!! Ale na to je třeba se posilnit. Někdo si objednává steak & lobster ( je to však spíš langusta než krab ) a někdo glazed chicken. Ještě před jídlem máme kávu a salát. Hlavní jídlo je dobré, ovšem porce jsou poněkud větší, ba přímo obří. Veliká brambora ve slupce, dušený salát a 1/2 velkého kuřete, to je na mě opravdu moc. Dostatečně posilněni vyrážíme do kasín a heren. Hrajeme na automatických „ sviních“ a také naše oblíbené „hrabičky“. Docela se nám to daří. Karel vyhrává 200 quaters (50 $) a Jára skoro také. Šárce se podařilo získat 10 $, jen já mám nejvyšší výhru 5 $ a stejně jí zase vzápětí  prohrávám. U rulet je většinou hodně narváno, a tak se ani moc nesnažíme na nich hrát. Je to báječný večer, ale bohužel již  v 1:00 hod máme sraz u auta. Tentokrát je to úplně naopak než vloni. Loni jsem byla unavená a bez peněz, ale chodila jsem s ostaními do brzkých ranních hodin. Letos mám chuť ještě hrát, ale ostatní jsou unaveni. Opouštíme kýčovité město, ve kterém již stejně ruch začíná pomalu utichat neboť je všední den, a jedeme do motelu.

20.7.1995 - den sedmý                                        268 mil - Ája

Vstáváme v 9:00 hod a jedeme na snídani do Mexican Tacos restaurant. Pálivá, dobrá snídaně. Před polednem tankujeme benzínek a opouštíme Las Vegas po I 93 south. Po nutném doplnění zásob jídla směřujeme k přehradě LAKE MEAD. Vzduch je horký, voda teplá, pláž kamenná. Rochníme se jak malé děti. Nastává však malá komplikace. Posádka auta č.2 zabouchla svého šedomodrého miláčka, a klíčky se na ně smějí zevnitř. Co teď? Už, už to vypadá na problémy, leč máme sebou odborníka na otevírání zamčených aut. Lukáš (18 let), to zvládá za pár minut. ( jakoby to už někdy dělal??...?) Od jezera odjíždíme na přehradní hráz - HOOVER DAM. Je to jedna z nejvyšších přehrad na světě a jejím středem prochází hranici mezi Nevadou a Arizonou.

A R I Z O N A

Po I 93 na Kingman a pak I 40 Ash Fork a Wiliams. Míříme do kempu před Grand Canyonem. Svištím po dálnici a ostatní spí - sleeping wagon. Auto jede jako drak. Předjíždím trucky a oni zase mně. Nemohou si přece něco takového nechat líbit od ženské!! Teprve vysílačka, kterou nemohu najít, protože na ní Jára sedí, probouzí posádku. Do kempu TEN X přijíždíme pozdě večer a kemp je plný. Hodní správci však pro nás nalézají velké místo, leč bez vody a stolečků. Pro vodu jedeme autem, večeříme špagety, pijeme fernet a rum a povídáme si. Jsme ve výšce 2.000 m.n.m. a je tu chládek. Noc je jasná a hvězdy nádherně září.

21.7.1995 - den osmý                                          206 mil - Karel

Ráno vstáváme opět trochu později a nastává nedorozumění ohledně posunu času. Jára se vzteká, my rychle balíme a jsme bez snídaně. Osádka auta č..3 záhadně odjíždí a míří pěšky dolů do kaňonu. Ne však úplně dolů, jen kousek. My jsme připraveni, ale „čtyřka“ stále něco hledá. To něco jsou klíče od auta!! Taková drobnost!!! Auto mají sice odemčené, ale odjet s ním nemohou. Naposledy je měla Vlaďka, ale teď neví, kde jsou. Hledají všude. Vyklízejí celé auto a my zatím prohledáváme okolí. Nic!! Po dvou hodinách neúspěšného hledání jede Jára s Karlem sehnat zámečníka. To bylo ráno spěchu, že ?! Jsou zpět za 20 minut i se zámečníkem. Locksmith prohlédne auto, podívá se na smlouvu o půjčení a pak se spojí s Alamem v San Franciscu. Během 10 minut má hotové oba klíče ( ke dveřím i k zapalování ). Dokonce vyrobil i duplikáty, ale to je vlastně načerno, protože Alamo povolilo jen jeden pár. Barcalíky ta sranda přišla na 90 $. Hodný zámečník vyrábí duplikát i pro naše auto. Raději je budeme nosit na šňůrce na krku.

Konečně můžeme jet. GRAND CANYON jsme vloni viděli jen z jeho okraje, ale letos nad ním chceme letět. Jedeme tedy rovnou na letiště a zamlouváme si let vrtulníkem ve 12:10 hod z helioportu PAPILION. Před odletem chtějí od nás vědět váhu, a podle toho nás rozmisťují do vrtulníku. Ten je pro 6 cestujících. Společně s námi čtyřmi letí i Barcalíci. Moc ráda bych seděla vpředu u pilota, jenomže jak bych já, takový tlustoprd, mohla mít tolik štěstí. Pochopitelně, že sedím vzadu a ještě k tomu zády ke směru letu. Je mi to moc líto, ale požitek z krásného letu to zkazit nemůže. Na uších máme sluchátka a pilot jménem Mark nám do nich pouští nádhernou hudbu. Dokonce mám pocit, že podle ní i letí. Ze stojánky ve vzduchu trochu couváme a pak, současně s hudbou, která nabírá na intenzitě, nabíráme výšku. Letíme nad lesy a planinou, ale pak náhle přistáváme. Co se děje? Mark se nám omlouvá za krátké mezipřistání. Špatně zavřel svoje dveře a ty se pochopitelně za letu otevřely. Později nám Šárka potvrdila, že se celou dobu snažil zavřít je, ale nešlo to. Tak musel přistát a zavřít je až na zemi. Pilot lehce dosedl s vrtulníkem na zem a za vteřinku již zase rychle stoupal. Nabíráme opět výšku a před námi se krajina začíná pomalu otevírat. Do uší nám zní něco jako fanfára a před námi je neuvěřitelný obraz. Z planiny je náhle GRAND CANYON. Mark letí pomalu a těsně nad ním. Je to úžasné. Ve sluchátkách posloucháme komentář o vzniku, složení hornin i o rozloze. Hluboko pod námi se vine, jako úzká hnědá stužka, řeka COLORADO. Nad ní se zvedají vysoké skalnaté stěny různých barev i tvarů. A mezi nimi, jako malý čmeláček, letí náš modrý vrtulník. Sledujeme tento výjev se zatajeným dechem. Mark chvílemi letí nad kaňonem a chvílemi klesá mezi skály. Najednou je kaňon všude kolem nás. Bohužel vše má svůj konec. Vrtulník se otáčí a vrací se zpět. Blíží se planina a Grand Canyon se za námi uzavírá. V dálce je vidět lesní požár, který je již podle informací, pod kontrolou. Let trval asi 1 / 2 hodiny a mě se z vrtulníku vůbec nechce. Letěla bych znovu. Fantastický zážitek!!

Sraz s ostatními máme až za dlouho, a tak jedeme autobusem na okružní cestu. Leč chyba lávky. Okruh trvá asi 1 1/4 hodiny a to bychom nestihli. Vystupujeme tedy na HOPI POINTU a čekáme na zpáteční shuttle. Další chyba. Zpáteční autobus projíždí kolem nás bez povšimnutí.  Zde není zastávka pro tento směr. Co dál? Jdeme pěšky. Je to asi 3,5 km a pěšinka vede po okraji Grand Canyonu. Docela příjemný výlet. Dokonce vidíme stezku, po které chodí lidé i muly dolů do údolí. Můj sen, dostat se také dolů až k řece Colorado, ovšem nikoliv pěšky, nýbrž na mulách, letos zase nevyjde. Je to velmi oblíbené a účast se musí objednat dlouho dopředu. Je mi to líto. Snad příště. U auta jsme pochopitelně pozdě. A když jsme zase všichni pohromadě můžeme jet dál. Nashledanou Grand Canyone.

Projíždíme Arizonou a v rádiu hraje minesotský symfonický orchestr Vltavu. Neuvěřitelné! Přes město KAYENTA vjíždíme do MONUMENT VALLEY. Území indiánského kmenu NAVAJO. Území známé z reklam na cigarety Marlboro. Do kempu přijíždíme za tmy. K večeři máme místo zamýšleného rizota, rýžovou polévku, neboť jinak to uvařit nešlo. Meloun, který si chceme dát jako zákusek, však musíme vyhodit, neb se již lehce zkazil. Zdejší sprchy za 1 $ mám připraví studené skotské střiky. Teprve ve chvíli, kdy jsme se osprchovali, začíná téci teplá voda. Opravdu příjemný večer. Noc je však teplá, komáři neštípou a na obloze září spousta hvězd. Také jich hodně „ padá“....!

22.7.1995 - den devátý                                        195 mil - Šárka

Brzy ráno se díváme přímo ze spacáku na krásnou oblohu a vycházející slunce. Vychází přímo za „ Marlboro“ horami v Monument Valley. Snídáme volská oka na slanině a kávu. Pak vjíždíme do údolí. Jedeme prašnou, kamenitou cestou kolem známých skalních útvarů. Každý z nich má své jméno např. THREE SISTERS, ELEPHANT BUTTE, CAMEL BUTTE, YEI  BI CHAI,  NORTH WINDOW a mnoho dalších. Je to nádhera, až na tu prašnou cestu. Auto je zaprášené nejen zvenku, ale i zevnitř. Údolí opouštíme okolo poledne a přes MEXICAN HAT, což je skála ve tvaru mexického klobouku, jedeme do BALDINGU pro zásoby.

U T A H

První zastávkou v dalším státě jsou NATURAL BRIDGES NATIONAL MONUMENT. U SIBAPU BRIDGE odchází většina dolů do údolí na asi 8 km dlouhou procházku, až k mostu jménem KACHINA BRIDGE. Někdo tam však musí přestěhovat auta. S naším jede Šárka a já si beru barcalíkovic bílého Chevroleta Astru. Projíždíme si celý okruh a díváme se na mosty shora. Třetím mostem je OWACHOMO BRIDGE. Pak se vracíme zpět, čekáme na ostatní a pijeme pivo. Je horko. Naši chodci přicházejí dřív než jsme je čekali. Jsou spocení a unavení. Jedeme dál. Po „menší“ výměně názorů mezi Šárkou a Járou, která končí prudkým zabržděním ..... je cílem dnešního dne nejbáječnější místo USA, které známe - LAKE POWELL. Náš sen!! Kemp je kousek od přístaviště HALL’S CROSSING, přímo nad jezerem. Slunce zapadá a jezero má krásnou barvu. Je to ráj na zemi. S večeří máme trochu problémy, protože fouká vítr. Místo steaků jsou to vysušené, lehce připálené hovězí placky a smažení hranolků je nekonečné. Noc je teplá.

23.7.1995 - den desátý                                        13 mil - Ája

Káva a lehká snídaně a pak honem dolů z kopečka do vody. Jára s Karlem jedou do přístaviště zařídit půjčení vodního skútru. Každá posádka auta ho má na 2 hodiny. Koupeme se, chytáme bronz a hrajeme ve vodě volejbal. Čistá až průzračná, teplá a sladká voda, co víc si můžeme přát ? Na sluníčku se však dlouho vydržet nedá. Je příliš ostré. Na oběd se vracíme do kempu, do stínu „našeho“ stromu. Od 13:00 hod je skútr náš. Karel s Járou jedou do něj natankovat benzín, ale nějak se nevrací. Pak přijíždí Karel sám. Zapomněli peníze. Nastává dělba práce. Jedu s Karlem na skútru, neboť zpět pojedu já se Šárkou, a tak mi ukazuje cestu. Šárka jde zatím pro auto. Sejdeme se v MARINÉ. Karel mě vysazuje na molu a já jdu naproti Šárce. Příšerný nápad. Molo je strašně horké a já jsem bosa. Raději běžím, ale i tak mám spálená chodidla. Po zaplacení benzínu, jdou chlapi na pivo a my jedeme na skútru zpět k naší pláži. V přístavu se musí jet pomalu, ale na jezeře jedu co to dá. Je to sranda. Při mých ostrých zatáčkách, obě ječíme. U naší pláže se střídáme a děláme exkluzivní fotky. Moc se bavíme. Pak jezdí i Karel a Jára. Hlavně pohled na Járu „za volantem“ je kouzelný. Po dvou hodinách sluníčka a srandy je čas na stín a kávu. Rozpoutává se debata na téma, co budeme dělat zítra. Původní plán byl půjčit si větší motorový člun a jet se podívat na RAINBOW BRIDGE, neboť je to nádherný přírodní útvar, dostupný pouze po vodě. Je to však výlet na celý den. Většina je proti. Nechtějí tady dokonce ani zůstat a trochu lenošit. Je tu přece tak krásně. Chtějí jet dál!! Ach jo!

Jára s Karlem jedou vrátit skútr a my pro ně jedeme autem. V obchodě v Marině nám kupují pěkná trička a pijeme studené pivo. Navečer, když slunce je již nízko nad obzorem, se jdeme ještě jednou vykoupat do jezera. Ale není nám dáno čochtat se příliš dlouho. Karel je volán zpět do kempu, neboť Lukášovi je špatně a doktor se hodí. Vracíme se nahoru. Lukáš je v bezvědomí, má horečku 41,3° a  zimnici. Přehřátí organismu. Karel mu poskytuje 1.pomoc. Snaží se chladit celé tělo studenými obklady. Lukášův stav je však stále velmi špatný. Jedeme do vedlejšího kempu pro pomoc. Nutně potřebujeme zdejšího doktora s příslušným vybavením. Velice rychle přijíždí zdejší ranger. Má s sebou vše potřebné. Lukáš dostává okamžitě kapačku. Po chvíli se probírá z bezvědomí, ale má šok, celý se třese a je hysterický.  Musí do nemocnice. Nejbližší je však po silnici asi 400 mil. Ranger někam telefonuje a za 15 minut u nás přistává vrtulník. Lukáš brečí a strašně se bojí. Do vrtulníku s ním nikdo nemůže, protože by se tam už nevešel. Odlétá do nejbližší nemocnice v městě PAGE, pouze 30 minut letu odtud. Diagnóza je kolaps z přehřátí organismu a velké popáleniny od sluníčka. Lukáš byl celý den na slunci a usnul na matraci na jezeře. Je dost pravděpodobné, že bez 1.pomoci by nemusel přežít. Zítra prý bude v pořádku. Máme si pro něj přijet. Markéta, jeho starší sestra, je nešťastná a brečí. O našich plánech na zítřek je rozhodnuto. Jdeme spát hodně pozdě.

24.7.1995 - den jedenáctý                                   378 mil - Karel

U t a h,  A r i z o n a , U t a h

Jára volá do nemocnice a dozvídá se, že Lukáše dnes propustí. Musíme pro něj jet a musíme se rozdělit. 3 auta jedou předem danou trasu, přívozem přes Lake Powell a pak báječnou, dobrodružnou cestou, kterou jsme vloni objevili. Naše vůdčí vozidlo se vrací zpět na Mexican Hat, Monument Valley, Kayentu a Page. V Kayentě obědváme pizzu a pak se již blížíme k nemocnici v městě PAGE. Lukáš je v pořádku, ale má obrovské puchýře na ramenou a spálené nohy, a musí si je mazat příšerně páchnoucí mastičkou. Pokračujeme dál přes GLEN CANYON DAM, přehradu na okraji jezera Lake Powell. Do domluveného kempu přijíždíme pozdě, ale ostatní nám drží místo. Soukromý kemp se jmenuje RUBY’S INN a jsou v něm postavená týpý. K večeři máme bramborovou kaši a paříky. V noci je zima. Lukáš, za záchranu svého života, ani nepoděkoval.

25.7.1995 - den dvanáctý                                    390 mil - Ája

BRYCE CANYON je místo, blízko kterého jsme dnes spali. Jeden z nejkrásnějších kaňonů, které znám. Nejprve jedeme na SUNRISE POINT, na kterém jsme vloni nebyli. Nejhezčí výhled je z něj ráno, při východu slunce. Pak se přesunujeme na SUNSET POINT. Z toho by měl být nejhezčí výhled při západu slunce, ale my jsme spokojeni už teď. Je to fantasie!! Jdeme na krátkou procházku dolů do kaňonu. Navajo Trail měří jen asi 1,3 míle. Zespoda je Bryce Canyon snad ještě hezčí. Procházíme úzkou stezkou mezi oranžovočervenými přírodními útvary. Je to kouzelné. Dostatečně spocení se vracíme k autům a opouštíme tuto nádheru. Škoda. Směřujeme však na další krásná místa. Nejprve DIXIE NATIONAL FOREST, ve kterém je okouzlující RED CANYON, kde červené skály dokonce tvoří oblouky nad silnicí. Odtud vede přímá cesta do ZION NATIONAL PARK. Velice rozmanitý a rozlehlý park. Projíždíme ho směrem od horního vstupu úzkou klikatou silnicí s několika tunely. Naším cílem je místo nazývané TEMPLE of SINAWAVA. Je to malá radost, kterou si chceme dopřát, neboť se nám zde vloni velice líbilo. Pěkná procházka okolo řeky, těsně podle skal, na jejímž konci čeká překvapení. ROAD END. Pěšinka končí, ovšem je možné jít dál. Cesta však vede řekou. Jen na vlastní nebezpečí!! To nás nemůže odradit. Kamenitá řeka a studená voda. Jau jé, to to tlačí na nožičky. Brouzdáme se dál, avšak ten, kdo nemá boty, ten velice brzy lituje. Je to dobrá masáž. Ten, kdo vydrží déle nalezne místo, kde z výšky padá vodopád přímo na chodce. A dál nevím, dál se nikdo z nás už nedostal. Vracíme se zpět a jedeme do Visiter Centre. Pak opouštíme ZION NAT.PARK a jedeme do CEDAR CITY, kde nakupujeme a tankujeme. Původně jsme chtěli kempovat již někde tady, ale změnili jsme plán a frčíme až do GREEN RIVER. Je to dlouhá štreka v noci. Jedeme asi přes nějaké pohoří, neboť silnice je samé stoupání a klesání. Po každém větším klesání jsou odstavné pruhy pro kamiony. Jsou to osvětlené pískové cesty, do kterých mohou kamiony zajet v případě, že jim při dlouhém brzdění selžou brzdy. Do písku se sice zaboří, ale zastaví je to. Do kempu UNITED CAMPGROUND přijíždíme těsně před půlnocí.

26.7.1995 - den třináctý                                      220 mil - Šárka / Karel

Ráno nás budí protivně řvoucí černoušci, řádící na houpačkách. Běs!! Snídáme kávu a českou polévku a pak se jdeme vykoupat do bazénu. To je fantasie. Dnes máme v plánu ARCHES NATIONAL PARK. Vidíme BALANCED ROCK, DOUBLE ARCH i DELICATE ARCH a spoustu jiných oblouků, „oken“ a skal. Někteří se vydávají na krátkou procházku mezi oblouky pod rozžhaveným sluncem. My, lenoši, na ně čekáme ve stínu v DEVIL’S GARDEN u stolečků a židliček. Vymýšlíme další plán. Jára navrhuje opustit silnice a zkusit trochu terénní jízdu. CANYONLANDS a GLEN CANYON. Proč ne, to jsme ještě nezkusili. Opravdu nacházíme terénní stezku, správnou šotolinu - „bure trail“. Vůbec netušíme, do čeho se to pouštíme. Na jejím začátku je upozornění, že cesta je vhodná pouze pro vozidla s náhonem na všechna 4 kola. Ignorujeme skutečnost, že to právě naše auta nejsou!! Hned z počátku to nevypadá příliš slibně. Naše velmi nízká, plně naložená auta se občas tváří, že to neprojedou. Dokonce i několikrát drhneme spodkem o zem. Šárka si devastaci auta nehodlá vzít na svědomí a tak ji Karel střídá. Přece to nevzdáme!! Drncáme dál a odměnou nám je nádherná krajina. Najednou se, v jinak nedotčené krajině, objevují obří nádrže s vodou. V některých je voda blankytně modrá, jinde hnědozelená, a vedle zase zelená. Co to je?? Nikde nikdo, jen ty nádrže. Tu a tam potkáváme podobné šílence, kteří jedou stejnou cestou. Nutno však řící, že všichni mají terénní auta. Kamenitá a prašná cesta je doslova přilepená na skále. Projíždíme kaňonem a pod námi je řeka COLORADO. Po 12 mílích jsme plni dojmů a docela by nám ten třasák už stačil. Vrátit se však nemá smysl. Snad jsme již za polovinou. A to nejlepší nás teprve čeká. Stoupáme klikatou cestou po skále. Autům stoupá teplota jen nepatrně. Pohled dolů se neustále prohlubuje a auta šplhají dál. Nahoře je vidět vyhlídka a na ní skupinka lidí. Možná se sázejí, které auto zůstane v kopci. Žádné!! Jsme nahoře. Visiter Center má příhodný název ISLAND in the SKY. Jsme špinaví a naše auta ještě více, ale jsme spokojeni. Vidět kaňon je velký zážitek, ale projet ho, to je zážitek mnohem větší. Dokázali jsme to!! Z vyhlídky, kde předtím stáli turisté, se nyní díváme my. Je neuvěřitelné, co jsme zvládli. Prohlížíme si kaňon i z dalších vyhlídek, ale není to ono. My víme své!! Jen se zde dozvídáme, že do roku 1964 se zde těžil uran. A auta s ním jezdila po stejné cestě, jako dnes my.....!! Možná budeme večer svítit. Cesta kaňonem byla dlouhá 19 mil a trvala 2,5 hodiny.

Je již podvečer a tak musíme trochu pozměnit plán. Původně jsme chtěli dojet co nejblíže Salt Lake City, ale je to příliš daleko. Není kam spěchat. Vracíme se do stejného kempu v GREEN RIVER, odkud jsme ráno vyjeli. Máme stejná místa a bazén je ještě otevřený. Příjemný večer doplněný bramborovou kaší a paříkama. V noci je teplo.

27.7.1995 - den čtrnáctý                                     411 mil - Karel

Po I 70 West až na I 15 North do SALT LAKE CITY. Příjezd do centra k dominantě celého města ve 12:30 h. CAPITOL je na svém místě. A teď rozchod, jděte si kam chcete. K nám se přidává Milan Bouška, neboť má rozbitou videokameru, potřebuje ji opravit a neumí anglicky. Hledáme nějakou opravnu. Jenže! Opravit v USA videokameru se systémem PAL je trochu problém. Ochotný prodavač nám vytelefonuje opravu někde na okraji města, a tak Milan s Járou hledají taxík a jedou pryč. Ani chytit tady taxík není žádná sranda. Karel, Šárka a já si jdeme prohlédnout město. Sraz s Járou máme v 15:00 h v restauraci. Ve městě pro nás není príliš nových věcí, zato žízeň máme. Co takhle navštívit ZMCI Center? Je to velká jídelna s nejrůznějšími stánky a druhy rychlého občerstvení. Jé, ale ta pizza tady voní? Té se nedá odolat. Chyba!!! Odtud jdeme v podstatě rovnou na sraz s Járou. Zve nás na oběd. Nemámu sílu odmítnout, ale co tomu řeknou naše žaludky?? Druhý oběd....?! Někdo má steak, někdo shrimpy, já a Šárka máme chicken ceasar salad. Kuřecí maso ve spoustě zeleniny. Je to dobré, leč na Šárku vykoukne ze salátu červ. Má z toho šok. Tedy Šárka, červ je v pohodě.  Číšník se strašně omlouvá a nabízí nám zdarma zákusek. To však není možné, neb naše žaludky již nepřijímají. A tak máme zadarmo alespoň kávu. Odcházíme. Milan chce platit svůj účet šekem. Pokladní tvrdí, že to není problém, ovšem jen do chvíle, kdy vidí sumu na šeku - 500 USD. Poklesne jí čelist a jde pro manažera. Jenomže díky malému červíkovi v salátu, jde všechno. Manažer v klidu rozměňuje šek. Vida, co dokáže červ?!! V 17:15 h odrážíme od CAPITOLU. Chtěli jsme ještě jet někam blíž k Solnému jezeru, podívat se na velké plochy soli, ale to asi nepůjde. „Sůl“ na Solném jezeře je nejlépe vidět až na hranicích s Nevadou, a to je přesně na opačnou stranu než máme namířeno. A je to daleko. No nic, sůl nebude. Zbývá nám vyzvednout opravenou videokameru, natankovat a sbohem Salt Lake City.

W Y O M I N G

Hledáme několik kempů, ale ani jeden z nich neexistuje. Je tma a kemp nikde. Nakonec chce Jára zastavit v motelu, ale ostatní jeho návrh nepřijímají. Mírná výměna názorů. Jedeme dalších 60 mil. Kemp tu je, to je pravda. Je již po půlnoci, venku je hrozná zima a tady je jen kadibudka. Večeříme čaj a sušenky a do spacáku si na sebe oblékáme všechno, co se dá. Venku je asi 6° C.

28.7.1995 - den patnáctý                                    134 mil - Ája

Ráno svítí sluníčko a hned je příjemněji. K snídani je slanina s vejci a pak frčíme dál. První  zastávkou je po 50 mílích JACKSON HOLE. Krátká prohlída hezkého kovbojského městečka končí v MILION DOLAR COWBOY BARu. Namísto barových stoliček westernová sedla a na barovém pultu 4x Jack Daniel. No to je žůžo (skutečnost, že jsem dnes řidič se nějak nebere v úvahu....oj předpisy, předpisy!). Však už zbývá jen kousek. GRAND TETON NATIONAL PARK. Doporučujeme všem procházku kolem jezera JENNY LAKE. Jen se projdětě, ale nám to vloni stačilo. My se půjdeme raději koupat. Vnucuje se nám však lepší nápad. Pouze 10 USD na hodinu stojí zapůjčení motorové loďky. Geniální. Ať si ostatní šlapou, my pojedeme. Mám v ruce kormidlo a nemá  to chybu. Pijeme pivo a whiskey a křižujeme jezerem. Na druhém břehu na chvíli zastavujeme a koupeme se. Jenže, chyby lávky. Jsme ve výšce asi 2.000 m.n.m. a voda je značně studená. Jedno namočení bohatě stačí, o plavání nemůže být ani řeč. Pomalu se vracíme. Kousek od přístavu vidíme na břehu Barcalovic. Loďku řídí Jára a je to znát. Chce vzít na palubu Petru a jede pro ní ke břehu. Motorem brousíme všechny kameny. V přístavu předvádíme divadlo pro turisty. Přistání se nám absolutně nedaří. Motor stávkuje, nechce se nechat nahodit a pádla neovládáme. Málem podplouváme lávku. No hrůza!! Jeden zdejší zaměstnanec se na to už asi nemůže dívat, a tak naskakuje do loďky a pomáhá nám dostat se k molu. Ale ani náš výstup na břeh není bezchybný. Smích okolo. Chybí už jen skandování - opakovat...!

YELLOWSTONE NATIONAL PARK. Járovi se podařilo zajistit telefonem reservaci v kempu, ale bohužel jen na dnešní noc. No hlavně, že máme něco. Zítra se uvidí, co dál. V kempu GRAND VILLAGE CAMPGROUND máme group campsite. Okolo jsou pozůstatky vyhořelého lesa. Jára dělá k večeři svou specialitu - roasted rise with shrimps. Chuťovka! U společného ohně pak tlacháme a grilujeme „lidskou nohu“ (tedy větev tvaru lidské nohy). Jak málo stačí lidem ke štěstí. V noci je chládek. Těšíme se na grizlyho.

29.7.1995 - den šestnáctý                                    165 mil - Šárka

Nepřišel. Jen Jára se v noci štrachá v autě a vypadá jako medvěd. Bohužel v tomto kempu pro nás nemají místo na další noc a tak odjíždíme. Štěstí se na nás usměje hned v dalším kempu - BRIDGE BAY. Osidlujeme naše místa a kousek od nás se, mezi stany, pasou bizoni. Ti, kdož jsou v této zemi poprvé z toho mají šok. Nám, mazákům, to vůbec nepřipadá divné. Mají hlad, tak se pasou. V kempu? No a proč ne. Je tu také tráva. Je možné, že až se večer vrátíme, budou bizoni u našich stanů. Dnes máme v plánu „ horní okruh“ parkem - YELLOWSTONE RIVER, MUD VOLCANO, GRAND CANYON of YELLOWSTONE, UPPER FALLS, LOWER FALLS a další zajímavosti. Kromě prohlídky těchto nádherných míst, máme s Karlem jedno velké přání. Jsme v Americe již potřetí a ještě jsme nejeli na westernových koních. Dnes by to bylo ideální. Jenže na ranči u Canyon Village mají dnes plně obsazeno. Karel zuří!! Pokračujeme v cestě až do MAMMOTH HOT SPRINGS. A máme štěstí. V Mammoth Horseback Corralu mají pro nás volné koně. Ovšem až od 19:00 h. Super!! Máme tedy spoustu času na prohlídku Mammoth Hot Springs. Je to fantastický přírodní útvar. Jen počasí se nám trochu kazí. Ochlazuje se a občas prší. V 18:15 h máme sraz v Corralu. Čeká zde 20 osedlaných skoro spících koní. Jeden z kovbojů k nám má krátký proslov o tom, co nás čeká a nemine. Není mu zrovna moc dobře rozumět. Pak nás všechny postaví do řady a přidělují nám koně. Čert ví, podle čeho. Téměř poslední dostávám koně já a Petra. Je sice fakt, že jsem na něj musela dlouho čekat, ale stálo mi to za to. Je nejhezší ze všech. Jmenuje se ROSCOV, je zrzavý a vysoký. Karel má tmavého hnědáka jménem BAKEN (krásná slanina), a Petruška má CLAIRE. Takže koně bychom měli, ale to počasí nám nepřeje. Rapidně se zhoršuje. Ve chvíli, kdy jsme již všichni v sedlech, začíná pršet a z míst, kam máme namířeno se blíží bouřka. Kovbojové mají dlouhé nepromokavé kabáty a klobouky, my jsme na tom hůř. Varují nás, že výlet v bouřce nebude žádná sranda. „ If you wanna change your mind, do it now!!“ Dosud nás bylo asi 20, ale náš počet se začíná snižovat. Nejprve odpadávají děti, pak i dospělí. Ani Petruška na to nemá nervy. Ještě nikdy na koni na koni nejela, a tohle není ideální okamžik pro začátek. I Karel má tendenci sesednout. Já NE!!! Když už na tom koni jsem, tak mě může sundat jenom on. „Žádný mejdla s bizonem, Karle!!“ Zbylo nás 7 statečných a 3 kovbojové jako doprovod. Pokud by nastali problémy s koňmi, tak se vrátíme. Bouřka je již skoro nad námi. Trochu prší, je skoro tma a blýská se. Koně jsou neklidní. Vyjíždíme. Yellowstonský park, krásní koně, westernová sedla a strašidelná obloha. Je to romantika. Co víc si přát? Po 10 minutách jízdy, najednou bouřka uhýbá a mraky se začínají trhat. Již neprší a dokonce začíná svítit sluníčko. Ti, co jízdu vzdali si teď asi rvou vlasy. Jedeme krokem, jen občas zaklušeme. Jeden z kovbojů se vrací na ranč, bouřka je definitivně pryč. Druhý kovboj se snaží trochu konverzovat s Karlem, ale moc se mu to nedaří. Aby taky jo, když neumí česky a Karel zase anglicky. Nádherné ticho a klid nic neruší. Dokonce vidíme docela zblízka vysokou zvěř. Je to báječné. Bohužel čas je neúprosný. Přesně po hodině se vracíme na ranč. Cval nebyl!! Koníci jdou na večeři. Na nás nikdo nečeká. Za chvíli pro nás přijždí Šárka sama. Ostatní jsou na večeři v hospodě v Montaně. Sbohem koníci a díky.

M O N T A N A

GARDINER je vesnička v Montaně hned za hranicemi parku i státu Wyoming. Příjemná hospůdka, kde obsluhují kovbojové. Pivo je přesně to, co potřebujeme. K jídlu si dávám údajně smažený sýr. Ale chyba lávky. Je to jenom toast se zapečeným sýrem. Jak jsem si jen mohla myslet, že američani umí usmažit sýr. V hospůdce se nám však moc líbí, a tak z ní ani moc nespěcháme. Do kempu je to však poměrně daleko. Okolo půlnoci tam jsme. Je zima.

30.7.1995 - den sedmnáctý                                 124 mil - Karel

Po šesté hodině ranní začíná pršet. S Karlem se stěhujeme do auta. Dnes nás čeká dolní okruh parkem. Je chladno a občas prší. Okruh vede přes NORRIS GEYSER BASIN, GIBBON FALLS, OLD FAITHFUL a LOWER GEYSER BASIN. Na oběd míříme k jezeru GOOSE LAKE. Zde jsme vloni obědvali společně se stádem bizonů. Letos tu nejsou. Vrcholem dnešního dne by měl být OLD FAITHFUL. Nejvyšší gejzír yellowstonského parku. Tryská vždy zhruba po 90 minutách. Dnes funí docela hezky, i když by mohl trochu přidat. Kolem nás běhá zvědavý bobr a loudí. Dnešní okruh byl kratší, a tak jsme v kempu poměrně brzy. Abychom tedy neporušili tradici, jedeme do Lake Village do hospody. Bohužel začíná trochu působit ponorková nemoc. Malé nedorozumění a hned je z toho nálada pod psa. Jsme jen lidi, že? Večeříme čínu z konzervy a je moc dobrá. Znatelně se ochlazuje. Spát dnes venku asi nebude to pravé ořechové. Ve stanech místo není, a tak se s Karlem rovnou skládáme do auta. Jednu noc snad vydržíme.

31.7.1995 - den osmnáctý                                   500 mil !!!- Ája

Byl to vskutku dobrý nápad, spát v autě. Ráno je venku jinovatka a okna u aut jsou lehce zamrzlá. Léto budiž pochváleno!! Opouštíme Yellowstonský nár.park. Jedu já a mám před sebou dlouhou cestu. Silnice k hranicím parku - EAST ENTRANCE - je v rekonstrukci, stejně jako vloni. Jedeme opravdu hlemýždím tempem. Kousek pod výjezdem z parku je kemp jménem PAHASKA. Vloni jsme tu spali a moc se nám tu líbilo. Spali jsme přímo na pěšince, po které občas chodí medvědi k řece. Musíme se pochlubit ostatním, a proto zde na chvíli zastavujeme. Naší další zastávkou je městečko CODY a jeho známe BUFFALO BILL HISTORICAL CENTER. Vstupné do muzea je nekřesťanské, tak si prohlížíme alespoň suvenýry. Pokračujeme v krasojízdě. V autě panuje pohoda podpořená americkou whiskey a českým zpěvem. Je tu veselo, ba přímo až nebezpečno. Pět opilců v jednom autě, řidičovo neštěstí. Ale já je zvládám! Bohužel někde u DOUGLASU je whisce konec a nálada upadá. Stačí malé nedorozumění a nálada je absolutně v trapu. Vystřídalo jí napětí. Jára je zmaten, Karel naštván. Kupujeme si k večeři pizzu a jíme jí v autě za jízdy. Windstar jede téměř sám, a tak mohu také jíst. Po I 25 přes CASPER do CHEYENNE. Bloudíme. Silnice 210 se nám nějak ztratila. Po jejím nalezení frčíme do CURT COWDY parku a hledáme kemp. Dlouho jsme neúspěšní, a to nám na náladě zrovna nepřidá. Ve 22:10 h máme kemp. Je u jezera, žel bez vybavení a je tu zima. Většina zase kafrá. Jenomže než jet dál, to je lepší zůstat zde. Napětí v naší šestici povoluje až při grilování kuřecích prsíček. Jsou báječná. Problém s večerním mytím řešíme koupáním v jezeře. Voda je příjemná, ale jinak je zima. A od jezera táhne, proto raději spíme v autě.

1.8.1995 - den devatenáctý                                 140 mil - Šárka

Není to moc pohodlné spaní, a tak jsme ráno brzy vzhůru. Čeká nás příjemné překvapení.  Pohled ven je nádherný. V noci jsme ani netušili v jak krásném prostředí se nacházíme. Před námi je modrá hladina jezera a okolo zelené kopce. Vyjíždíme pozdě. Jedeme do LARAMIE, kde je WYOMING TERRITORIAL MUSEUM. To je takové muzeum v přírodě. Je tu opravené původní vězení, ve kterém byl mimo jiné uvězněn i skutečný Butch Cassidy. Dále saloon, ovšem bez alkoholu. Pijeme ROOT BEER ( kořenové pivo) - je to limonáda příšerné chuti. Brrrr. Obsluhují nás dívky v barových oblečcích divokého západu a snaží se konverzovat s Petrem Barcalem. Calamity Jane tu jezdí na koni, stojí tu dostavník s párem koní a hraje tu country hudba. Za 1 $ nám vytiskou i WANTED s naším jménem. Dokonce i dobovou fotku v dobovém kostýmu by nám udělali, ale těch peněz, co za to chtějí. My chudí Češi...!

C O L O R A D O

ESTES PARK. To je vysokohorské středisko v nádherné krajině podobající se Alpám. Soukromý kemp PARK PLACE stojí 24 $ za auto, ale je s bazénem, sprchami i prádelnou. Blíží se velmi smutný okamžik. Barcalíci, Jirka Kohout a Karel se musí pomalu vydat na zpáteční cestu do San Francisca. Jirka jede s nimi, neboť jeho manželka jde na operaci a on se potřebuje vrátit domů dřív. Bohužel domluva s British Airways není po telefonu možná, a tak to musí risknout. Snad mu to vyjde. Ostatní mají zpáteční letenky, protože taková byla dohoda, že se vrátí dřív než my. Je to hrozně smutné. Oni by raději zůstali s námi a my zase máme docela chuť, jet se nimi. Jsou pryč, a my jdeme raději pracovat, aby nám bylo lépe. Jdeme prát. Po tolika dnech je docela na čase. 3 plné pračky prádla. Všechny pračky najednou. Ale zrada! Jedna pračka se ani nepohnula. Co teď? Blbnem kolem ní a nic, tak jdeme pro pomoc. Zdejší správce zapojí pračku do zásuvky a už to jede. Ha, ha, ha. To se nám zase povedlo. Večer hrajeme trochu poker a večeříme špagety se speciálním kečupem s houbama. Je chladno, ale přesto spím venku, jenomže sama. Zima mi není, ale smutno ano.

2.8.1995 - den dvacátý                                        324 mil - Ája

Ráno, již s Lukášem v autě, jedeme směr ROCKY MOUNTAINS NATIONAL PARK. Úžasné. Nejprve CHASM FALLS a pak úzkou, klikatou, jednosměrnou silnicí až na ALPINE VISITER CENTER. Jsme ve výšce asi 4 000 m.n.m., leží tu sníh a fouká studený vítr. Ve vyhlídkové restauraci je teplo a mají tu kávu. Výhled na stejný. A pak zpátky dolů až do KAWUNNEECHE VISITER CENTER a ke GRAND LAKE. Na Pine beach u SHADOW MOUNTAIN LAKE máme polední pauzu. Sedíme u jezera, ve kterém plavou ryby břichem vzhůru a nevíme, zda koupání je zrovna nejlepším nápadem. Oběma Řezáčům je to fuk a klidně se koupou. Snad to přežijí. Po příjemném odpočinku vyjíždíme na další cestu směr DENVER. Silnice je samá zatáčka. Nejedu nijak rychle, ale pak mě ostatní naštvou a tak přestávám auto šetřit. Původní plán totiž byl, zastavit se v DENVERU na letišti. Zdejší letiště je nejmodernější na světě, a já jsem hrozně zvědavá. Ostatní jsou však najednou proti a přehlasují mě. Do DENVERU se nejede! Mám vztek a jedu rychle. Město objíždíme, ale pak musíme stejně zastavit pro benzín. Je tu i myčka, tak můžeme našeho fešáka umýt. Jo to je nádhera. Bez problémů se vracíme na 470 a z ní na I 25. Jedu jako ďábel. Trochu se pohněte, když tak spěcháte pryč odtud. Cpu se jídlem za jízdy i během předjíždění. „Dvojka“ trochu zlobí, a myslí si, že když mě předjede, tak že si to nechám líbit. Mýlí se! Nedaruji jim to. Já řídím vedoucí auto!! Ve WALSENBURGU dochází pro změnu ke střetu zájmů. Já jsem schopna jet dál a celá moje posádka se mnou, i když už je po 22 hodině. Najednou však ostatní trvají na původní dohodě. Zvláštní! Do MESA VERDE to máme pořádný kus cesty, a pokud vyjedeme odtud, přijedeme tam pozdě. Trvají na svém a Jára se nechá zvyklat. Lepší by bylo jet dál. Hádka!! Zůstáváme. Kemp je v LATHROP STATE PARKu,  jmenuje se PINE C, a leží asi 3 míle za Walsenburgem. Je velký a cesta k našemu kempovému místu je složitá. To však pro mě není žádný problém. Ivan mě, za jízdu na dálnici, nazývá Eliškou Junkovou, a tak si to přece nemohu zkazit. Večeři tentokrát nevaříme, neboť jsme se již najedli v autě.

3.8.1995 - den jednadvacátý                               264 mil - Šárka

Již v 8:00 h se vydáváme na další cestu po 160 West na MESA VERDE. V ALAMOSE  máme krátkou přestávku a pak honem dál. ZRADA!! Za městečkem SOUTH FORK je silnici uzavřena. Něco se tam přihodilo a bude trvat nejméně 3 hodiny, než bude znovu otevřena. Plánujeme jinou trasu, ale nic z toho asi nebude. Jedna objížďka je přes 200 mil dlouhá a druhá vede přes hory a údajně není příliš sjízdná. A je to tady. S Mesa Verde se můžeme dnes rozloučit. Piknikujeme u potoka a čekáme. Začíná pršet. Omyl! Začíná průtrž mračen. Sedíme v autě a je to příšerné. Teprve v 14:30 h je silnice uvolněna. Můžeme vyrazit. Cesta není příliš radostná. Často zastavujeme kvůli práci na silnici, pak je zase velké stoupání či velké klesání. DURANGO je městečko s drahým benzínem. Hranice parku MESA VERDE projíždíme v 18:00 h, opravdu včas! Na vše je již pozdě, a tak jedeme rovnou do kempu. MOREFIELD CAMPGROUND stojí 9 $ a je plně vybaven. Sprchy jsou na 5 minut za 0,85 $. K večeři si chceme uvařit buřtguláš, ale nemáme vuřty. Stačí párky? Bude to tedy párkový guláš. Ale zrada. Párky jsou bujné a lezou z hrnce ven. Hrnečku dost!! To už stačí. Venku je příjemně. Sedíme na spacáku a pijeme whisky. Kolem nás se procházejí laně. Zase spím venku sama.

4..8.1995 - den dvaadvacátý                               365 mil - Ája

Kupodivu mě žádná laň v noci neokusovala, ba ani mi nefuněla do ucha. K snídani dojídáme guláš od večeře a spěcháme. Již v 8:30 h jsme u visiter centra, avšak vstupenky na CLIFF PALACE máme až na 11:00 h. Šárce je špatně, a tak si hraji na zdravotní sestřičku a hledám něco na žaludek, v lékárničce, kterou mi Karel svěřil než odjel. Zatím si prohlížíme LATER PITHOUSES a SUN TEMPLE. No a v 11:00 h se vydáváme se skupinou lidí a s průvodcem na CLIFF PALACE. Jsou to opravdu zajímavé stavby, ale stejně mi není úplně jasné, jak zde mohli bydlet.

Ujíždíme pryč směrem na CORTÉZ po 160 West a pak stále dál až na FOUR CORNERS NATIONAL MONUMENT. Ono památné místo kde se jsou hranice 4 států v pravém úhlu - Arizona, New Mexico, Colorado a Utah. Letos indiáni podražili. Vymahájí 1,5 $ na osobu. To už přehánějí, a tak hlásíme jen 4 lidi v autě. Ještě, že se dají 2 lidi v autě docela dobře schovat. Vloni jsme zde byli ve chvíli, kdy zapadalo slunce a indiáni stahovali vlajky. Letos vidíme celý památník v celé své nesmyslnosti. Je tu asi 40° C ve stínu.

                                        A R I Z O N A

Ze 4 států si vybíráme Arizonu a jedeme po 191 North do CHINIE. Konečně se blížíme ke skvostu celé cesty. Kaňon, který jsme vloni nestihli, ale letos si ho nesmíme nechat ujít. CANYON de CHELLY NATIONAL MONUMENT. Ano jsme zde. Naše první kroky vedou k výhledu na SOUTH RIM SPIDER ROCK. Je velice známá „ jehla“ z filmu Mackenovo zlato. Špičatá skála uprostřed kaňonu, jejíž stín má, při východu slunce, ukazovat na vchod do jeskyně, kde bylo ukryto zlato indiánů. Vypadá to přesně jako ve filmu. Jen je to snad ještě o něco hezčí. Potom se díváme na WHITE HOUSE, což je původní obydlí vytesané ve skále, podobně jako v Mesa Verde. I toto místo hrálo svou roli v Mackenově zlatě. Úžasný kaňon. Z vyhlídky NORTH RIM je vidět skoro celé údolí, ale jsou tam na dohled i původní kresby na skalách. Poslední zastávkou je MASSACRE CAVE. Je to místo, kde byla kdysi vyvražděna celá vesnice indiánů resp. žen, dětí a starců, neboť muži byli na lovu. Masakr mají na svědomí Španělé.

Canyon de Chelly je pravděpodobně letošní poslední kaňon. To nejlepší na konec!! Dole v údolí vede cesta. Určitě je pro auta s náhonem na všechna 4 kola, ale to nevadí, hned bychom tam jeli. Není čas. Snad někdy příště.

Sbohem kaňone, my jedeme kempovat. Ale nedaří se nám. První značený kemp WHEATFIELDS nemůžeme najít. Po delším hledání jsme ho sice objevili, ale chyba lávky. Indiáni tady mají sjezd a společně pořádají jakési náboženské orgie. To bychom snad nějak přežili, jenomže s vodou je to tady špatné. Nikde není. My už nemáme skoro žádnou, a to není moc dobré. Indiáni si nás nevšímají. Voda snad je v nějakých barelech, které však nemůžeme najít. Moc sympaticky to tu nevypadá. Jedeme dál. Do nejbližšího města WINDOW ROCK to máme jen 30 mil

                                    N E W  M E X I C O

Hledáme kemp. Několikrát se musíme ptát. Slyšeli jsme několik verzí o tom, kde kemp je. Poslední verze je, že byl zrušen. Stolečky a židličky tam zůstaly, ale je to tam nebezpečné. Scházejí se tam podivné živly. Další kemp je 27 mil odtud v GALLUPU. Údajně!! Nemáme na vybranou. Jedeme dál, ale bohužel nemáme podrobnou mapu New Mexica ani Gallupu. Jedeme dlouho a nic. Oči si můžeme vykoukat a stále nic. Máme všechny záchytné body, jen ten kemp nikde není. Jsme na konci města. Otáčíme. Někde tam přece být musí. No jistě, že je. Jenomže má zhasnutou reklamu KOA, není tudíž divu, že nebyl vidět. Ovšem tím, že jsme ho našli, zdaleko není konec našim problémům. Jak by jen mohlo být, že ? Před bránou kempu stojí 2 auta Francouzů, které potkáváme již od Mesa Verde. Vypadá to, že jedeme stejnou trasu a máme stejné problémy. Francouzi nasedají do aut a odjíždějí. ???? Údajný majitel je opilý jak doga. S Járou se vůbec nehodlá bavit. Druhý muž v recepci je ochotný pustit nás dovnitř. Opilec nás však vyhazuje. Svítí na nás velkou baterkou a řve: „GO WAY! GET OUT of HERE!!!!“. Je agresivní. Asi nemá rád cizince. Je to debil!!! Jsme vzteklí a zmatení, neboť kempy KOA nejsou soukromé, tak kde bere tu drzost vyhodit nás. Couváme. Zde se asi nedomluvíme. Pění nám krev. Mohlo by to však špatně dopadnout. Nikde v okolí není žádný kemp a už je skoro půlnoc. Jsme unaveni, budeme muset do motelu. Ale ani to není sranda. Dnes máme opravdu úspěšný den. Motelů je tu poměrně dost, ale první má volnou jedinou postel, druhý má zavřenou recepci a otevře ji až v 8:00 h ráno. Teprve ve třetím motelu se na nás snad usměje štěstí. Jmenuje se MOTOR  MOTEL a recepční je opilý. Jaké překvapení. Tentokrát je to však pro nás výhoda. Chceme 3 pokoje po 4 lidech. Pokoje to jsou však tak obří, že by nám stačili 2. Jenže recepční to nějak plete a tvrdí, že 2 pokoje budou stát víc než ty 3. Tak proč bychom se mačkali, že? Já s Járou a Šárkou máme pokoj v prvním patře s dvěma doublebed. Je 0:45 h. Všichni už zalezli, ale my máme žízeň. Jedeme si koupit pivo. Avšak Amerika se k nám obrací zády!! „ No alcohol after midnight!“ tvrdí všichni. Jára nás chce tedy zavléci do místní putyky, kde jsou samí chlapi a žena ani jedna. Skvělý nápad!! Pijeme na pokoji teplé pivo a zbytek whisky. Spát jdeme ve 2:30 h. Byl to dlouhý a náročný den.

5.8.1995 - den třiadvacátý                                  264 mil - Šárka

                                        A R I Z O N A

Vstáváme až v 9:00 h, odjíždíme v 10:00 h. Trojka se odděluje a jede dál vlastní cestou. My se vracíme do Arizony do PETRIFIELD FOREST NATIONAL PARK. Velmi zajímavý přírodní úkaz. Nejprve PAINTED DESERT - pousť opravdu jako namalovaná, potom BADLANDS, BLUE MESA a hlavně PETRIFIELD WOOD. Zkamenělé stromy staré zhruba 225 miliónů let, pocházející z doby Triasu. Nejvíce jich je v CRYSTAL FOREST. Jsou to v podstatě kusy kmenů roztroušené po planině. Pod kůrou jsou jakoby složené z mnoha drahých kamenů nejrůznějších barev a druhů. Nádhera.

Před námi je obrovské území plné lesů a hor. Je to území Apačů a jmenuje se APACHE  NATIONAL FOREST. Jedeme směrem na jih. Čeká nás 90 mil stoupání, klesání a zatáček. Po 70 mílích je kemp. Všude okolo jsou hluboké lesy. V kempu jsou kadibudky a venkovní vodovod. Neplatí se zde. Večeříme chilli con carne a hrajeme si u ohně. Frantík plní balonky vodou a dává je do žhavého popela. Mají docela slušnou výdrž a každý se chová jinak. Jeden postříká Slávu s Ivanem, druhý bouchne, třetí vytvoří vodotrysk. Banda dospělých se baví. Oheň s vodotryskem, to jen tak někdo nemá.

6.8.1995 - den čtyřiadvacátý                               609 mil !!!- Ája

V noci je poměrně teplo. Nad ránem Markéta vyvolává paniku. Spí také venku, kousek ode mne a najednou se dobývá do jednoho stanu, aby ji tam pustili. Prý slyší, jak tu něco chodí. Chvíli poslouchám, ale nic neslyším. Tak raději znovu usínám. Nepřišel ani medvěd, ani poustevník žijící o kus dál, ani nic jiného. Markéta měla halucinace.

V autě si měníme „zasedací pořádek“. Petr s Kamilou sedí vzadu, jen ať si také užijí, a Šárka s Lukášem uprostřed. Jedu já. Mám před sebou  zbylých 20 mil zatáček apačským územím. Na jeho konci, v městečku MORENCI, je obří lom na měď. Je to největší lom na měď v USA. Těží se tu 830 tisíc tun hrubého a 120 tisíc tun čisté mědi. Plus ještě k tomu molybden, stříbro a zlato. Je to příšerný kontrast s nádhernou přírodou, kterou jsme právě opustili. Civilizace si holt žádá své. Jedeme přes CLIFTON a STAFFORD na I 10 West. Hurá na TOMBSTONE. Naše oblíbené městečko, zachované jako atrakce ve stylu „Divokého Západu“. Ve 14:00 h se bude ve slavném O.K. CORRALU konat přestřelka - SHOUTOUT. Živé představení. Rekonstrukce slavné přestřelky z 19.století. No to si přece nemůžeme nechtat ujít. Máme spoustu času, a tak se jdeme trochu napít do saloonu. BIG NOOSE KATE’S SALOON je perfektní. Skvělá atmosféra Divokého Západu. Pijeme pivo, ale když se sejde celý Řezáčovic klan, objednává Jára drinky. Mají totiž skvělé názvy. Jeden se jmenuje „ Sex in the desert“ a druhý „ Screaming orgasm“. Ten první koktejl je vlastně višňová griotka, a ten druhý vaječný koňak s amaretem a šlehačkou. Ale je to dobré. A sranda musí být i kdyby na chleba nebylo. Saloon je tak příjemný, že se nám odtud ani nechce, ale začátek show se neochvějně blíží. V O.K. CORRALU je strašné horko a před žhavým sluníčkem není kam utéci. Sedíme na zemi a slunce je nemilosrdné. Představení trvá 3/4 hodiny. Náš bývalý člen Národního divadla se chechtá. To je kultura!! Ovšem, když se to bere s nadhledem, tak to jde. Namísto dívek z bordelu jsou tu nepříliš mladé, zato poněkud plnoštíhlé ženy. Jedna z nich má dokonce předvést striptýz. Naštěstí pouze částečný. První polovina show je o životě na Wild West a v Ladies house v Tombstonu. Teprve druhá část je o historii O.K.CORRALU. Osudná přestřelka se odehrála 26.10.1881 mezi zdejším šerifem Wyattem Earpem, jeho bratry a Doc Holidayem a mezi bratry McLaury a Clantony. Nepřežili jí Robert McLaury, Thomas McLaury a Bill Clanton. Opravdu zajímavá podívaná. Dostatečně spoceni se vracíme do našich vyhřátých aut. Zde v TOMBSTONE chceme ještě navštívit BOOUTHILLE GRAVEYARD. Hřbitov, kde není pohřben nikdo, kdo by zemřel obyčejnou smrtí. Všichni byli - killed nebo murdered - a to většinou na ulici při přestřelkách.

Po trošce historie jsme si to namířili do přírody. SAGUARO NATIONAL PARK, je park plný kaktusů. A ne obyčejných kaktusů. Jsou všude. Malí, velcí, málo i hodně rozvětvení. 30 let roste Saguaro jako jeden kmen, a teprve pak se začne větvit. Kaktusy, které mají několik „ramen“ jsou tudíž poměrně staré. Studia OLD TUCSON nedávno vyhořela, a tak tam ani nemusíme jezdit. Směřujeme tedy do prvního kempu za TUCSONEM v PICACHO STATE PARK. Ale ouha, v prostoru pro piknik jsou sice umývárny, ale v prostoru kempovacím je zcela sucho. Je to sice romantika uprostřed kaktusů, ale je tu prý hodně chřestýšů a nedoporučuje se spát na zemi. A také už je večer a teplota ještě neklesla pod 40° C. Většině se zde nelíbí a chce jet dál. Jak je libo. Večeříme a pak pokračujeme v cestě. Nyní máme najeto 297 mil. V našem autě panuje skvělá nálada podpořená whiskou, a tak v klidu míjíme odbočky na kempy. Času dost. Sjíždíme z I 10 na I 8 West a frčíme dál. Zhruba ve 22:30 h se nám začíná zdát, že by možná nebylo od věci najít nějaký kemp. Leč chyba lávky. Nikde žádný není. Zkoušíme několik sjezdů z dálnice, ale neúspěšně. Nakonec dojíždíme až do YUMY. To jsme v plánu opravdu neměli. Jenomže ani zde nemáme štěstí. Kempy jsou tu sice značené, ale všechny jsou jen pro karavany - RV. Někdo nám radí jet k MARTINEZ LAKE. Jedeme 30 mil bůhví kam, kolem vojenské základny US ARMY. Pak je náhle ROAD END. Kemp tu sice je, ale opět jen pro RV a jinak je nepoužitelný. Zkoušíme ještě příšernou prašnou cestu k údajné rekreakční oblasti, ale nějak to nemá konce. Otáčíme se a je rozhodnuto vrátit se do YUMY. Dalších 30 mil. Dnes jsme již  ujeli 500 mil. Při zpáteční cestě se zvedá silný vítr. Žene před sebou prach z pole na silnici a cloumá s autem. Není skoro vidět  na cestu. V Yumě se vracíme na I 8 West a pokračujeme do Californie. Musíme projet kontrolou, zda nevezeme něco co se nesmí. Ale je to jen povšechná kontrola.

                                    C A L I F O R N I A

A jsme tu zas!!! Zde jsme začali a zde také skončíme. Poslední US stát našeho pobytu. Kempy nikde. Jaké to překvapení. Nálada v autě je pod psa. Kamila se trochu přiopila whiskou a teď je protivná. Naštěstí brzy usíná. Když se konečně objeví první „rest area“ u dálnice jsme ochotni zůstat na ní, ale je příšerná, ba přímo nepoužitelná. V městě EL CENTRO tankujeme benzín a zjišťujeme, že v blízkosti žádný kemp není. Jediná možnost je „restka“ asi 4 míle za městem. Je prý použitelná.

Jsou 4 hodiny ráno a najeli jsme od včerejšího rána 609 mil. Jsme na odpočívadle u dálnice. Máme toho dost. Nikomu se už nechce sedět v autě, a mě při pomyšlení na volant berou křeče do rukou. Druhé auto se odděluje a jede rovnou na San Diego a k Pacifiku. My  zůstáváme. Jejich řidiči se střídali, já jela sama. Honem se snažíme usnout, ale vedro je nesnesitelné. Teplota je určitě nad 30° C. Ve spacáku se vydržet nedá a bez něj  zase žerou komáři. A aby toho nebylo málo, tak spíme v „pet area“, což je místo určené pro venčení domácích mazlíčků. To jsme dopadli.

7.8.1995 - den pětadvacátý                                 184 mil - Šárka

Ráno je opravdu časné. Budí mě odpadkové auto, které jede kolem nás, dělá hrozný rámus a práší. A to horko! V 7:00 h už se to nedá vydržet. 2,5 hodiny spánku nám musí stačit. S Járou vstáváme a vaříme kávu. Ani ostatní nevydrží dlouho spát. Vzduch je horký a vlhký. Okolo nás je poušť. Podle mapy jsme v nadmořské výšce 0° m.n.m. Horko je tedy pochopitelné. Prudce stoupáme do hor, které vypadají jako hromady obřích kamenů. Velké kameny a nic víc. Pak zase prudce klesáme. Z I 80 West směr CDYAMACA RANCHO STATE PARK. Je tu spousta kempů!! Jeden vedle druhého!! Jo, to je život. Ovšem dvojka nikde není, jeli asi rovnou k moři. Pokračujeme přes JULIAN, ESCONDIDO a VISTU do CARLSBADU. Vloni jsme tu spali v hezkém kempu a dnes tu máme sraz s dvojkou. Čekají na nás, ale kemp je plný. Naštěstí našli jiný a drží nám v něm místo. Jedeme tedy několik mil po I 5 North na SAN ONOFRE STATE BEACH do kempu PENDLETON. Leží  kousek od pláže a je vybaven venkovními sprchami se studenou vodou a kadibudkami. Jdeme se koupat do oceánu. Pláž je sice písečná, ale značně špinavá. V moři jsou kameny a velké vlny. PACIFIC je studený. Po krátkém vykoupání, tvrdě usínáme na pláži. Jsme příliš unaveni. Spíme víc jak hodinu a půl a probouzí nás zima. Od oceánu táhne. Večeříme bramborovou kaši a paříky. Velmi brzy zalézáme do spacáků a spí se krásně. Jen vlaky projíždějící po nadaleké trati, nám připadají jako zemětřesení.

8.8.1995 - den šestadvacátý                                214 mil - Ája

Heslo dne: Sitting on the beach, we’re eating peach. Broskvičky se hold musí dojíst nebo se zkazí. A už to drandíme na SAN DIEGO. Po I 5 South a pak na 805 a suverénně napříč celým městem. Nejsem žádný mejdlo s bizonem, ne! A jsme na hranicích. Na pár hodin teď opustíme USA, ale pak se zase vrátíme.

                                          M E X I C O

Víza samozřejmě nemáme. Takový detail. Avšak celník v podstatě problémy nedělal. Až na mexické straně nás zastavují nějací podivíni. Jeden snad ani nemůže mluvit. Zahánějí nás na parkoviště, a že si máme dojít zpět na hranice pro „ insuarance“. A ještě zaplatit za parkování 4 $. To určitě!!! Jára se chvíli hádá, ale pak rozhodně nastupuje zpět do auta a velí: „jeď!!“. Kašlem na ně a jedeme dál. TIJUANA je vlastně hraniční město a naše jediná zastávka v Mexicu. Není nutné jezdit dál. Je to jen malinká návštěva. Parkujeme na stejném parkovišti jako vloni a dáváme si 2 hodiny rozchod. Dva provokatéři ze dvojky chtějí kratší dobu, ale mají smůlu. Pak zůstávají na parkovišti a hlídají auta. My jdeme po hlavní třídě EL REVOLUTION. Prohlížíme obchody a i trochu nakupujeme. Je tady podstatně levněji než v Americe a všechny ceny jsou uvedeny jak v pesos, tak i v dolarech. Hlavně kožené věci jsou tu levnější. No a protože tu máme i oblíbenou hospodu, můžeme jít na oběd. Trochu se od loňska změnila. Vypadá už víc jako restaurace než jako hospoda. Jíme mexické speciality - tacos, burritos, anchilodos - a pijeme mexické pivo Bohemia?. Jídlo je moc dobré, pivo příšerné. Někteří jedinci pijí i tequilu. K autu se vracíme právě včas. Provokatéři z dvojky chybí. No hlavně, že chtěli méně času na rozchod. Opouštíme parkoviště, abychom nemuseli platit další parkovné a čekáme na ně za rohem. A čekáme skoro hodinu. Nejdřív hlídali auto a pak měli najednou na prohlídku málo času. Před hranicemi je dlouhá fronta. Pouze dvouproudová silnice vede k hraničnímu přechodu s 24 kontrolami. Je to prý nejfrekventovanější přechod na světě. I přes velký počet kontrol tu čekáme skoro hodinu.

          znovu  U N I T E D  S T A T E S  of   A M E R I C A,

                                    C A L I F O R N I A

Zpět do USA se dostáváme úplně hladce. A už si to hasíme znovu na SAN DIEGO, a pak dál na LOS ANGELES. Z dálnice I 5 na 101 a pak už SUNSET BLVD. Zde je náš známý motel HOLLYWOOD CENTER. Jedeme k němu jako domu. Máme 3 pokoje, ale nahlášeno jen 6 lidí. Je nás 13. Čínští majitelé se diví, ale co se dá dělat. Trochu se zabydlujeme a pak vyrážíme do víru nočního velkoměsta. Sunset Blvd. je hned vedle Hollywood Blvd., nejznámější ulice Los Angeles - „Ulice slávy“. Na chodnících jsou zobrazeny velké hvězdy a na každé z nich jméno někoho slavného. Je zde také Čínské divadlo, kde se konají premiéry, a před ním jsou otisky rukou či nohou slavných hollywoodských superstar. Večeříme přímo na této světoznámé třídě v italské restauraci Numero Uno, a jíme zcela netradičně pizzu. Naproti CHINESE THEATRE potkáváme Milana s Alešem z „trojky“. Také dnes přijeli do Los Angeles. Jdeme s nimi na kafe. Do motelu se vracíme až po půlnoci. Jára si jde ještě zakouřit a vypít svůj „night cap“ k bazénu.

9.8.1996 - den sedmadvacátý                              13 mil - Šárka

Vstáváme a domlouváme další noc v tomto motelu a pak honem na nejoblíbenější místo Los Angeles UNIVERSAL STUDIOS. Vstupné je 34 $ na osobu, ale díky slevě nalezené v nějakém časopise platíme je 29 $. A je to tu. Stará známá místa a atrakce. Projížďka vláčkem TRAM BACKLOT  skrz několik „hangárů“ ve kterých jsou připraveny ukázky z různých filmů, dokonalá iluze např. zemětřesení v metru, při kterém má člověk pocit, jakoby byl přímým účastníkem, nebo obří Kingkong cloumající celou tramvají i s turisty. Další atrakcí je přejezd velmi starého mostu, ze kterého odpadávají trámy, ještě před naším vjezdem. Ve chvíli, kdy je tramvaj asi v polovině se most zlomí. Vše „dobře“ dopadne, a když jedeme pak okolo něj, vidíme jak se trámy vrací na své místo, aby mohly padat před dalšími návštěvníky. Je  tu dům s motelem z filmu Psycho, či rybář, chlapec a žralok z knihy Stařec a moře. A jiné a jiné zajímavosti. Atrakce podobající se Yurskému parku se teprve dokončuje a bude otevřena až příští rok. Po příjemné projížďce chceme navštívit další zábavná show. Wild, wild, wild West - divadelní představení pod širou oblohou z doby divokého západu, se spoustou přestřelek, skoků a pádů. E.T. - projížďka vesmírem na speciálních kolech. BACKDRAFT - hořící továrna, kde plameny šlehají těsně kolem návštěvníků, kde se na nás řítí hořící barel, ale je včas zastaven a kde se v poslední chvíli, kdy jsou lidé soustředění na oheň, propadne lávka na které stojíme. Krve by se v nás nedořezal. A konečně BACK to the FUTURE. Po příšerně dlouhé frontě (přepokládaná doba čekání je 130 minut !!!) se dostáváme na show, na které jsme vloni byli dvakrát. Tak moc se nám líbila. Jsme rozděleni po 6 lidech a nastupujeme do speciálních aut. Vše okolo je stejné, jako bychom se dostali přímo do děje filmu. Auta pak vzletí a letí, jako ve filmu, tu nad městem a třeba proletí hodinami na věži, tu vysokými skalami, tu trávicím ústrojím nějakého velkého tvora, kterému však nechutnáme a tak nás vyplivne zpět atd. Vše je vlastně jen obří kino, ve kterém jsou rozmístěna jednotlivá auta tak, aby na sebe lidé viděli co nejméně, a veliké plátno na kterém je promítán film. Auta se pohybují a simulují rychlost, nárazy i couvání. Jsme absolutně vtaženi do děje. Je to asi něco jako virtuální realita. Klidně bychom to absolvovali ještě jednou, ale fronta je stále stejně dlouhá, a stát ji znovu se nám nechce. Je horko a jsme docela unaveni. Posledním představením, které ještě stihneme je ANIMALS ACTOR’S. Jsou to filmová zvířátka - Lasie, Beethoven, různé kočky, prasátka a opice. Milé představení.

V 18:00 h jsme zpět u aut a bolí nás nohy. Jedeme se ještě podívat do známe BEVERLY HILLS. Čtvrti bohatých a slavných. Je to trochu moc do kopce, ale nakonec oni tu vlastně pešky nechodí. Mají tu opravdu nádherné vily a veliké zahrady. Nebydlelo by se tu špatně.....!

Večer se jen lehce procházíme po Hollywood Blvd. a večeříme pizzu v osvědčené restauraci Numero Uno. A hlavně jdeme brzy spát. Únava s námi cloumá.

10.8.1996 - osmadvacátý                                    110 + 102 mil - Šárka / Ája

Snídáme pravé americké donuts. Jsou to dobré koblížky, ale naše byly lepší...! V 9:00 h opouštíme LOS ANGELES. Jedeme ulicí SANTA MONICA BLVD., a jedeme neskutečně dlouho. V podstatě až po 90 mílích jsme venku z Los Angeles. Šárce není dobře, a tak jí střídám. Uháníme po 101 North směr San Francisco. Stále rovně až do města ARROYO GRANDE, kde uhybáme na PISMO STATE BEACH. Kemp se jmenuje SAND & SURF, je drahý, ale skvěle vybavený. Kompletní umývárny, bazén, hřiště na volejbal, basket, kulečníkové stoly. Je tu převážná většina camperů, ale to je nám fuk. Bohužel z jedné strany kempu je silnice, a z druhé železnice. Klid tady asi nebude. Když jede vlak, je to jako zemětřesení. Nakonec jsme v Californii, tak si musíme zvykat. Asi 1 míli odtud je pláž a PACIFIC. Jedeme tam autem. Pláž je písečná, čistá, ovšem mnoho lidí tu není. Oceán je studený. A vítr také není nejteplejší. Jenže dnes se možná koupeme v Pacifiku naposledy, a tak do vody prostě musíme. Písečné pobřeží se pozvolna svažuje do vody. Vlny jsou velké a báječné. Po pláži cválají 4 jezdci na koních. To je můj sen. Zasněně se za nimi dívám. Je mi zima. Vracíme se do kempu a vaříme k večeři čínu z konzervy a rýži. Později chceme jít hrát kulečník, leč je již pozdě. Právě zavírají. Američané chodí nějak brzy spát. A tak jdeme taky. V noci mi svítí měsíc do očí a je mi zima. V Californii...???!!

11.8.1996 - den devětadvacátý                            258 mil - Ája

Ráno spadla velká americká rosa, a já mám promočený spacák. Na sušení však není čas. Musíme vyjet, a  tak balím ten mokrý humus, tak jak je. Brr. Vracíme se do ARROYO GRANDE a v SAN LOUIS OBISPO uhybáme na 1 North do San Francisca. Tzv. „Jednička“ je silnice, která se klikatí podél pobřeží Pacifiku. Je sice možné použít dálnici, ale tohle je mnohem hezčí cesta. Chvíli jedeme téměř po vrcholcích hor, a za chvíli již klesáme skoro na úroveň moře. Oběd si vaříme na picnic area, na malé kamenité pláži. Máme i malou polední siestu. Sedíme na velkých kamenech a posloucháme šumění oceánu. Pak už nás čeká milé, hezké městečko CARMEL. Je to místo, které jsme si vloni vybrali pro relaxaci. Tiché ulice, krásné domy, dole na útesech je slyšet moře. To by byl ráj. Zajímavostí tohoto městečka je Jestřábí věž - zvláštní kamenný dům s věžičkou, který si zde postavil spisovatel Robinson Jeffers. Pokračujeme dál, ale na palubní desce našeho auta svítí kontrolka oleje. Ha, bude třeba ho doplnit. Kupujeme tedy litr oleje, aby náš miláček mohl pokračovat v jízdě. Ale to už jsme v MONTEREY. Dalším městečku na podřeží, které pro změnu proslavil John Steinbeck a jeho kniha Na Plechárně, jejíž děj se odehrává právě zde na CANERRY ROW. Někteří tedy směřují do muzea, ale my, co jsme tu již byli, jdeme do Irish pub O’KANE’S. Příjemná hospůdka, kde mají údajně Pilsner Urquel - točený. Chuť to má však strašnou. To nebude plzeňské. Jára si objednává svůj oblíbený seafood salad a my grilled chicken breast - moc dobré. Sraz v 17:00 h u aut však nestíháme. Jsme tu o něco později. V obchodě pak ještě chceme koupit maso, abychom naposledy využili gril. Nastávají opět klasické problémy ponorkové nemoci. Kdo se má zeptat na obchod, jaké maso koupit a za kolik... atd. Jó, kdyby tady byl Karel..!! Vše je však nakonec řešitelné a tak můžeme začít hledat kemp. Chyba lávky!!! Je pátek večer a my jsme blízko San Francisca. Kemp u SANTA CRUZ na New Brighton Beach je plný. Jedeme na FELTON po „jedničce“ a pak dál po 236. Zdejší kemp na tom není o mnoho lépe. Pokračujeme po 236  a 9 North na Boulder Creek a Big Basin. V kempu obřích rozměrů nemůžeme najít office. Ale i když v tomto směru máme nakonec štěstí, informace zde získané nám radost opravdu nedělají. Tento obr mezi kempy je v podstatě několik menších dohromady, ale všechny jsou plné. To je situace. Co dál?? Toto byla, podle mapy, poslední možnost. Většina je pro spaní v lese, ale musíme pryč z parku. Tady se to nesmí. Opouštíme tedy REDWOOD PARK a hledáme vhodné odpočívadlo. Jára se vzteká. Odmítá cokoliv dělat. Ani cestu nechce hledat, a tak se vedení ujímá „dvojka“. Vymysleli si, že půjčí na chvíli řízení auta Markétě. Není to moc dobrý nápad. Málem končíme zabořeni do jejich „zadku“. Nakonec nacházíme docela solidní místo. Jára se Šárkou odmítají zůstat, chtějí jet do 10 mil vzdáleného města SARATOGA do motelu. Jedu s nimi. Ostatní zůstávají a berou si gril a maso, aby si mohli udělat večeři. My tři jedeme lesem dál směrem k městu a cestou nalézáme několik kempů. Zrada. Avšak je pozdě, tak se pro ostatní nevracíme. Nechť si užijí lesa. První motel na cestě se neočekávaně jmenuje Saratoga Motel a čínský majitel má jen jeden jednolůžkový pokoj. Hrajeme si na manželský trojúhelník a tvrdíme, že nám jedna postel stačí. Pokoj je velký, ale cena také. 68 $ je moc, ale kdo by hledal něco jiného tak pozdě. Pijeme whisky a pivo a koukáme chvíli na TV. Zrovna běží originální verze seríálu M.A.S.H. Je příjemné vidět a slyšet Hawkey Pierce. Jen hlas Pavla Trávníčka mu chybí. Jára pije whisky v posteli a trochu se dusí. Dramatická chvíle, kdy nemůže popadnout dech, šťastně končí. Uf, to se nám ulevilo. Spíme všichni 3 na jedné doublebed, ale není to příliš pohodlné.

12.8.1995 - den třicátý                                        66 + 16 mil - Šárka

Čtyři hodiny po půlnoci zvoní budík na prášek pro Šárku, a již v 6:30 h zvoní znova na vstávání. Musíme vyjet velmi brzy. Honem balíme, vaříme si kávu v kávovaru v pokoji a pak se již vracíme do lesa pro ostatní. Tam jsou již všichni připraveni. Policie a hasiči. To byla jejich noční společnost. Rozhodli se, že si ugrilují maso, když už jsme ho koupili. Jenže gril nikdy nechce chytit, a tak se mu musí pomoci benzínem, a to pak vždy vzplane velkým plamenem. A právě v tom okamžiku jel asi někdo kolem a viděl oheň. A nahlásil!!! Přijeli hasiči... ! A dali ubohým Čechům lekci slušného chování.  Nejprve se zeptali, zda-li je již maso hotové. Naši, zcela vyvedeni z míry, prohlásili napůl syrové maso za upečené. Hasiči tudíž vysypali žhavé uhlíky na zem a uhasili proudem vody. Nebyli vůbec vzteklí, ba naopak vypadali, že jsou rádi, že mají nějaký oheň a že ho mohou zneškodnit. Naši chtěli uhasit oheň sami, ale hasiči jim to nedovolili se slovy: „No problem! We take care of you. For your safety!!“. Vzápětí přijela i policie. Chovali se také velice slušně. Prohodili pár slov s hasiči a jejich reakce byla podobná...No problem. Nic se nestalo. Proč nejste v kempu? Co mohli naši říci. Všechny kempy jsou plné a my jsme unaveni. Policisté byli dokonce ochotni doprovodit je do nejbližšího kempu, ale pak je zanechali na místě, ale hlavně ať už nerozdělávají oheň. Odjeli. Ještě, že netrvali na odjezdu, neboť by vyšlo najevo, že na jedno auto je tam nějak mnoho lidí. Někteří již totiž spali. Byl to však šok. Žádné nadávky, nic, vše slušně. Tak slušně až se člověk stydí.

Balíme auto a jedeme zpět přes Saratogu a na 101 North směr SAN JOSE a SAN FRANCISCO. V podstatě bez problémů jedeme k hotelu OLYMPIC. Jsme tu jako doma. Ještě není 10:00 h. Jára zařizuje pokoje, zatímco my vyvalujeme hromady zavazadel z aut na chodník. Je nás sice poněkud více než lůžek v pokojích, ale to byl záměr. Většina pokojů je dvoulůžkových, jen my získáváme apartmá pro 3 lidi. Je nás tam však 6 - Jára, Šárka, já, Ivan, Sláva a Frantík. Jsou zde 2 postele (na americké neobykle úzké), gauč, koupelna a kuchyňka. Je to super! Paradoxem zůstává, že nás tento pokoj vyšel nejlevněji ze všech, neboť apartmá stojí 65 $ na den a nás je 6. Ostatní pokoje jsou za 40 $ den a jsou v nich po třech.

Loučíme se s našimi drahými Fordy Blue Windstary a řidiči je odvážejí zpět do Alama. Asi v 13:30  h se vraci s jiným vypůjčeným autem. Tentokrát je to poněkud menší Oldsmobile tmavěmodré metalízy. Akorát pro nás. Jsme unaveni a nechce se nám nic dělat. Po kafíčku uléháme a hodinu a půl sladce spíme. Pak je však na čase poznat toto krásné město. První plán je projet se zdejší typickou tramvají - CABLE CAR. Stanici má na POWELL STREET, což je kousek od hotelu. Počasí se tváří jako teplé a tak jdeme nalehko. Ale víc jak půlhodinové čekání ve frontě na tramvaj je důkazem, že si z nás počasí dělá legraci. Vítr je studený. Stojíme, třeseme se zimou uprostřed slunné Californie a sledujeme tramvaje přijíždějící na točnu. Tramvaj na ní vjede, řidič vystoupí, ručně ji otočí a může se opět vydat na cestu. Již značně promrzlí, nastupujeme do tramvaje a raději si sedáme dovnitř. Viset na tramvaji zvenku je sice velmi lákavé, ale snad až jindy. Teplo je momentálně přednější. Tramvaj drncá po Powell Street, Jackson Street, přes Chinatown až na Fisherman´s Wharf. Chvíli šplháme po „hupech“ nahoru a chvíli svištíme dolu. Tramvaj zastavuje na několika zastávkách, kde se na ni „lepí“ další cestující. Konečná je kousek od pobřeží. Díváme se na ostrov Alcatraz a Golden Gate Bridge. Vítr je tu ještě studenější. Původně jsme měli v plánu jít zpět do hotelu pěšky, ale asi to budeme muset trochu pozměnit. Jenže!! Fronta na zpáteční tramvaj je ještě delší než byla při cestě sem. Co dál? Náhle se nám vnucuje řidič malého „shuttle“ mikrobusu, že nás do centra odveze za stejnou cenu jako tramvaj. To není špatný nápad, a tak jedeme zpět. V hotelu je příjemně. Pijeme čaj, kávu i whisky a vaříme večeři. Vlastně smažíme. V troubě se pečou hranolky a na pánvi se smaží steaky. Hranolky jsou křupavé a steaky měkoučké. Bezva večeře. Venku se zatím setmělo, nám už je teplo a Ivan se chce jet podívat na noční Golden Gate Bridge. Jenomže Sláva s Frantíkem už skoro spí a Jára je líný. Nevadí, ve třech se nám pojede lépe. Bereme mapu a vyrážíme. Náš Oldsmobile je přizpůsoben pro 6 lidí, a tak můžeme všichni 3 sedět vpředu. Náš noční výlet má však jednu nevýhodu. Tím, že odjedeme se pravděpodobně připravíme o místo k parkování. No to se nedá nic dělat. Jedeme ulicí TURK až na VAN NESS, což je vlastně 101 North, a po ní napříč městem. Je to nádhera!!! V noci je San Francisco snad ještě hezčí než ve dne. Obloha je jasná, měsíc svítí a město „žije“. Golden Gate Bridge sice není příliš osvětlený, ale je vidět v záři měsíce. Přejíždíme tento slavný most a za ním hledáme odbočku na vyhlídku, kde jsme byli vloni. Leč míjíme ji. Zkoušíme se vrátit na dalším sjezdu, ale místo toho se ocitáme na privátní cestě. Ha, tak tudy to asi nepůjde. Ale již na druhém sjezdu jsme úspěšní a vracíme se k odbočce. Úspěch. U vyhlídky zastavujeme na parkovišti. A teď se to stalo!!! Šárka vystupuje, já pokládám mapu na palubní desku, a také se soukám ven. Ivan otevírá druhé dveře. Je tu strašný vítr. A v tom šup, šup a mapa je „ v prdeli“. Průvan mapu ukradl a odnesl někam hluboko do údolí. Všichni tři z toho máme šílený záchvat smíchu, ale kdo to řekne Járovi. Ta mapa byla jeho. Necháme ho, ať si jí hledá. Jdeme na vyhlídku a je to úžasný pohled. Osvětlené město jako na dlani, zářící Oakland Bay Bridge, těsně pod námi Golden Gate Bridge a měsíc „plující“ po tmavé mořské hladině. Nebýt příšerného větru, snad bychom odtud neodešli. Jenomže vítr je, a je značně protivný. Jedeme zpět přes most a ejhle, platí se zde mýtné. To je ale zrada - 3 $ při vstupu do města. A pak znova noční San Francisco.

Náš předpoklad, že nebudeme mít kde zaparkovat, se vyplnil. Budeme muset najít veřejný parking, pokud možno levný. Hned vedle hotelu Hilton, šikmo naproti nám (!!), je jeden obří točitý mnohapatrový parking. Co se dá dělat, jiná možnost není. Je 23:20 h a pokud ráno přijdeme do 9:30 h, tak to bude stát 10 $. To by šlo. Umísťujeme autíčko a chceme odejít. Oldsmobile je však jiného názoru. Nehodlá zhasnout vnitřní světlo. Takže, všechny dveře znova zabouchnout. Nic! Co kufr? Fajn světlo zhaslo. Je však to auto zamčené? Jeden dotek a znova svítí. Kolem jde policajt. Vypadáme velmi nenápadně. Co kufr? Nepomohl. Zkoušíme to znova a znova až máme konečně úspěch. A po špičkách honem pryč. Je skoro půlnoc. Už o nás měli strach. My se jen potutelně usmíváme a víme své.

Sláva spí na posteli, Jára se Šárkou také, a Frantík, Ivan a já spíme na zemi.

13.8.1995 - den jednatřicátý                               ?? - Ivan

Vstáváme brzy a snídáme kávu a něco jako buchty. Ale nějak nám to vypravování dlouho trvá, neboť k autu přicházíme o 9 minut později a platíme plnou sazbu - 18 $. To je drahých 9 minut. V dnešním plánu je najít nějaké nákupní centrum, avšak moc se nám to nedaří. V jednom centru sice za chvíli otevřou, ale jsou zde samé značkové prodejny, které opravdu nejsou pro nás. A tak hledáme dál. Jára má opět divnou náladu a je téměř nesnesitelný. Právě on, a hlavně on chce najít K-Mart či Wall Mart, ale chová se při hledání velmi vzpurně a nehodlá se ptát na cestu. Nakonec jsme úspěšní a nalézáme K-Mart. A Jára nakupuje a nakupuje. My ostatní na něj v podstatě čekáme. Ale on je spokojen. No, hlavně, že někdo. To bylo řečí, že! Zpět do centra jedeme po pobřeží Pacifiku a na chvíli u něj zastavujeme. Je to naposled. Pak projíždíme jakousi bohatou čtvrtí až ke Golden Gate Bridge. Pod ním je původní pevnost, která sloužila jako ochrana při vstupu do města. Byla zrušena až v roce 1943. V rychlosti si ji prohlížíme a nad námi se tyčí mohutný G.G.B.. Ale chtěli bychom ještě stihnout výlet na ostrov ALCATRAZ. Bohužel je již pozdě, na ostrov už lodě nejezdí. Járo, Járo, ty tvoje nákupy...! Holt se sem budeme muset ještě někdy vrátit. Po velmi potřebné kávě v hotelu, jdeme se Sárkou do ulic velkoměsta, utratit poslední ďolíky. Vracíme se kolem 21 hod a Jára vaří k večeři špagety. Pak začínáme balit.

Dnes mám svátek a neprozřetelně jsem to odpoledne prozradila Šárce. A tak teď máme malou oslavu. Hezčí z obou Řezáčů mi dává dárek, který je však ode všech - čínské kuličky zdraví. A připíjíme si whiskou. Je to příjemné. A pak debatujeme o všem možném, až Járu napadne jít do hospody. Sláva už spí, a tak jdeme ve čtyřech. Pijeme irskou kávu, jak je naším zvykem při loučení s Amerikou. Jára hraje na stolním automatu kuželky, a my zatím čekáme až se uvolní kulečník. A je to tady. Stůl se uvolnil a my můžeme nastoupit, ale nějak se nám nedaří. Nejprve nemůžeme najít černou kouli. No bodejť, když se o ní musí říci u baru!! Hrajeme sami dvě, ale po chvíli se k nám připojuje Jára. Ivan vzdoruje. Ani ve třech nám hraní příliš nejde. Další trapas nastává, když se nevrací bílá koule po té, co byla vstřelena do díry. Ale to by měla!! Mladý muž, který od stolu sleduje celou naši hru nám zajistí kouli novou. Jé to je trapas. Ivan stále vzdoruje. Ani se mu nedivím. Koule si na stole dělají co chtějí a vůbec ne to, co chceme my. Nakonec vyhrávám já zásluhou Járy, který se trefil černou koulí, tam kam neměl. No alespoň byla sranda. Pijeme ještě jednu irskou kávu a vracíme se do hotelu. Jsou 2 hodiny po půlnoci. V pokoji Jára nalévá whisky a Ivan má chuť hodnotit dovolenou. Není to debata příliš příjemná. Ivan má věcné a rozumné připomínky, ale Jára není ochoten je ani vyslechnout natož vzít na vědomí. Debata končí kolem čtvrté hodiny ranní, kdy se ukládáme ke spánku. Naposledy v San Franciscu, naposledy v USA.

14.8.1995 - dvaatřicátý                                       16 mil - Ivan

Nejsou to však ještě ani 2 hodiny, co jsme usnuli, a někdo se na nás dobývá. Je to Petr Bobysud. Kamile je špatně a potřebuje nějaký lék. Stativ (náš druhý lékař) už u ní sice byl, ale nic jí nedal. Je to holt Stativ. A tak štracháme v lékárně, kterou nám zanechal Karel a hledáme něco na žaludek. Víc pro ni udělat nemůžeme.

Vstáváme neuvěřitelně brzy, již v 8:00 h. Balíme. Zavazadla si můžeme v pokoji nechat až do odpoledne, a tak jdeme ještě na chvíli po obchodech. Jára si chce udělat radost a vypadat jako velký manažer. Kupuje si zlaté hodinky CITIZEN. Jsou tu levnější než u nás. K obědu si vaříme polévku a kávu a pak dobalujeme tu hromadu věcí, která se stále nechce nikam vejít. Náš Velký šéf se všude chlubí svými hodinkami. Zítra bude mít Sláva narozeniny, a tak jí již dnes blahopřejeme a dáváme drobné dárky včetně umělé růže. To aby jí nezvadla po cestě do Prahy.

Před třetí hodinou odpolední odnášíme veškerá zavazadla do vestibulu hotelu. Vypadáme jako Cikáni. Ivan se rozhodl, že všechno a všichni pojedeme najednou. A tak pěchujeme věci do auta. Jsme jako rozmačkané sardinky a autu se podlamují kolečka. Ale jedeme jen jednou. Ivan se nemusí vracet. V ALAMU zase všechno vyhazujeme na hromadu. Ivan s Járou vrací auto a my na ně čekáme. Pak nás čeká odvlečení všech zavazadel k shuttlu na letiště. Jé to je tíha. Za odměnu máme autobus sami pro sebe. A je to tu. Jsme u terminálu British Airways na letišti v San Franciscu. Sympatický muž nás šest odbavuje najednou a srdečně se s námi baví. Jenomže všechny pasy, letenky a palubní lístky nám podává najednou. Nám nezbývá než si tuto hromadu rozebrat. Vzniká chaos!! Když máme každý své doklady, můžeme se vydat na cestu směrem ke GATE 53, kde je přistaveno naše letadlo. Čeká tam již hodně lidí. Při představě mnohahodinového nekuřáckého letu se Járovi nedělá dobře. A tak jde ještě honem hledat kuřácký koutek. Je pryč dlouho. Kromě nás dvou, již nikdo na letadlo nečeká. Všichni jsou již uvnitř. Né, my vůbec nejsme nervózní. My jsme úplně klidné. To je pohoda! Jenom možná letadlo odletí bez nás!!! No nakonec dorazil a strašně se divil, proč s námi ten klid tak cloumá. Nastupujeme do letadla jako poslední. Jára má u vstupu problémy neboť stroj do kterého se dává palubní lístek mu nechce vrátit kontrolní ústřižek. Dobře mu tak!!

A jsme tu. Modře zdobený fešák BOEING 747-400 společnosti BRITISH AIRWAYS je připraven k odletu. Sedíme téměř na „ocase“. Frantík sedí u okna, vedle něj Šárka s Járou, já před nimi a Sláva s Ivanem přes uličku. Jinak se  zdá, že jsme v letadle všichni. Snad!! Krátce po našem usazení, zavírají stevardky dveře a letoun couvá ze stojánky. Míříme k runwayi. Na jejím začátku krátce zastavujeme, všechny motory naplno a jedem!!! Ladný start bez „padáků“ a jsme ve vzduchu.

Nashledanou Ameriko...

Brzy po startu si s Járou měním místo, abychom mohli se Šárkou drbat.  Obsluhuje nás mladý stevard a určitě se diví našim přáním - J.Walker a pivo. K večeři si dávám kuřecí maso a je moc dobré. Na výběr byl sice i losos, ale toho v letadle nějak nemusím...! Venku se velmi rychle stmívá. Až podezřele rychle. Letíme proti času. Let není příliš klidný. Při větších i menších turbulencích to s námi trochu hází. Nejvíce při večeři (kdy jindy, že). Pak již je let klidnější. Venku je tma a my postupně usínáme. Asi tak na 2 až 3 hodiny. Mezitím se venku úplně rozednilo. Nějak brzy, ne! To byla hodně krátká noc. A je tu snídaně. Příjemné zpestření letu. Krátce po snídani nám kapitán letadla oznamuje, že již brzy přistaneme v Londýně. Nalétáváme obloukem a máme hezký výhled na část města. Po letu trvajícím 8,5 hodiny přistáváme v Londýně na letišti Heatrow. Je poledne a naše letadlo do Prahy letí až ve 20:30 h. Máme tedy trochu času.

15.8.1995 - den třiatřicátý

                                G R E A T  B R I T A I N

Podle našeho, stále ještě californského, času je již také 15.8. leč 3 hodiny po půlnoci. Trochu jsme se posunuli v čase.

Nejprve nás na tomto obřím letišti čeká přesun z Terminálu 4, na kterém jsme přistáli, na Terminál 1 z kterého budeme večer odlétat. Chodby, celníci, autobus, zase chodby, zase celníci. Všechna příruční zavazadla projíždějí tunelem a některá jsou podrobena hlubší kontrole. Angličani!!  V podstatě nic nenašli, bohužel jen v podstatě. Našli totiž Járův vařík. Nevešel se už do velkého batohu, a tak cestuje v příruční tašce. Je v něm asi zbyteček benzínu a Angličanům se nelíbí. Nejprve ho chtějí poslat zvlášť, ale pak mění názor a chtějí náš vzácný vařík zničit. Ne, to přece nemůžete udělat!! Jára je nešťastný. Zachraňuje nás vlastně pravdivá výmluva, že odcházíme z letiště. OK. Všech šest nás deportují z letiště pryč. Přes pasovku procházíme v pohodě a jsme v Londýně. Mám sice pocit, že jsme příliš unaveni, a nikomu se moc nechce, ale co tady, že! Přebytečná zavazadla necháváme v úschovně, měníme dolary za libry a jedeme autobusem za 6 liber/ osobu na EUSTON STATION. Připadá mi to trochu daleko od centra, ale mým právem je pouze mlčení. Já jsem tu asi nikdy nebyla!!!

A tak jsem v Londýně a vůbec se mi tu nebíbí. Kde jsou široké bulváry, kde jsou mrakodrapy, kde jsou Američani? Jak to, že nás auta vyděsí z opačné strany, než je člověk čeká? Jen ta angličtina je tu také slyšet. Capeme pěšky z Euston Station směr Oxford Street a Soho. Pěkně dlouhá procházka. Jára chce pochopitelně zase do hospody. Mám vztek a málo peněz, a tak si, na protest, nic nedávám. Ovládám se jen velmi namáhavě. Už je toho na mě moc. Na Piccadilly Cirkus si dáváme pizzu a ťapeme dál. Stíháme i St.James`s Park, Trafalgar Square, Whitehall a Downing Street a dokonce i Big Ben je trochu vidět. No a máme to za sebou. Teď ještě zpět na Piccadilly Line (trasa metra) a jedeme rovnou na letiště. Nožičky nás už moc bolí. Je to úmorná cesta. V metru je horko, hrozně lidí a kyslík žádný. Cesta trvá 3/4 hodiny a celou dobu stojíme na jedné noze a to ještě né vlastní. Járovi a Šárce se podařilo vybojovat místa k sezení a téměř okamžitě usínají.

A jsou tu zase celníci. Jára trne hrůzou, co se stane s vaříkem. Naštěstí vcházíme jiným vchodem s jinými celníky. A ještě větší štěstí je, že celník, který sleduje obrazovku, se zrovna ve chvíli, kdy projíždí Járova taška, nedívá. Hurrrráá!! Vařík je zachráněn.

Na stojánce na nás již čeká BOEING 737 letecké společnosti BRITISH AIRWAYS. Jedeme k němu autobusem a nastupujeme zadní částí. Místa však máme uprostřed, přesně nad křídly. Sedím u okna a vedle mne Šárka a Jára, přes uličku pak, aby se to nepletlo, Ivan, Sláva a Frantík. Couváme na pojížděcí dráhu a pak pomalu jedeme k runwayi. Venku se opět stmívá. Je 20:30 h londýnského času. Čekáme frontu na rozjezdovou dráhu. A pak hurá do vzduchu. V Jumbu byl na všechno čas, tady není. A tak honem večeře, a nezapomenout na aperitiv, pivo a kávu. Než to všechno sníme a vypijeme, letíme již nad územím Čech. Za chvíli budeme přistávat v Praze.  Pozor, asi to bude trochu házet, počasí venku je poněkud neklidné. Venku je tma a dole jsou vidět světla. To je PRAHA!!

C Z E C H  R E P U B L I C

Je 23:18 h středoevropského letního času. Měkce dosedáme na rodnou hroudu. Pár kroků po letištní ploše, pasová kontrola, zavazadla.....A JSME ZPĚT. Čeká na nás skupina lidí. Na Ivana dokonce s chlebem, solí a slivovicí (kromě jiných i Ivan Trojan a Klára Pollertová). Je tu mamina, Pavel i Karel. Nastává bouřlivé vítání, ale také smutné loučení. Odpouštíme si drobné neshody a slibujeme, že vzpomínat budeme jen na ty krásné chvíle.

Patnáctý srpen pomalu končí a s ním i naše dovolená, která právě tady před třiatřiceti dny, začala.