Přemysl
Šumava vstoupila do mého povědomí poprvé někdy v mých osmi letech, když jsem chodil do knihovny v plzeňském Pekle. Tehdy jsem si náhodně vypůjčil knihu V ráji šumavském, kterou Karel KLOSTERMANN sepsal na Horské Kvildě. V ní popisoval proměny Šumavy a jejího lidu po zhoubné vichřici roku 1870. Nějaký osobní kontakt jsem se Šumavou neměl, na Šumavě jsem do té doby nebyl ani se svými rodiči, zejména ne na Šumavě zimní.
O prázdninách jsem pak měl to štěstí, že jsem se dostal do dětského tábora v Běhařově, pro děti ohrožené tuberkulózou. Odtud nás odvezli autobusem na výlet na Šumavu. Ani si už nepamatuji, kam to bylo, ale poprvé jsem tam viděl velké hory.Viz dále pod heslem Běhařov.
Teprve asi ve 12 létech jsem dostal první lyže a na nich jsem se vydováděl na Chlumu. Byly to tehdy dřevěné laciné lyže s primitivním řemínkovým vázáním, které mi pomohly přivodit dokonce první zlomeninu palce, když jsem skákal na severní straně tohoto Chlumu, kde byl dokonce menší skokanský můstek Ten už měl kritický bod můstku 10 metrů. Když mi můj strýc sehnal vázání Kandahár, to už se mi vkládala do srdce touha po lyžaření po skutečných velkých horách.
Nebyla to však už zasněžená Plzeň, ale poprvé jsem se dostal na konci školního roku 1937 na takovou Šumavu, na kterou jsem nebyl ani ve snu připraven. Do boubínského pralesa. Tam jsem se dostal v kvartě plzeňského gymnázia jako lyžařský fanda v průběhu IV. středoškolských her na Boubíně. Od té doby mi Šumava jakoby začala trvale vtékat do žil, byť jako při transfúzi po kapkách.
Ta další Šumava byla smutná, byla v mých 15 letech v žalostném roce 1938, kdy se stala součástí okupovaných Sudet ukradených Hitlerem. Na Šumavu jsem už nemohl na ty lyže jet, protože už byly hory za německou hranicí, která byla posunuta až k Plzni. Také to nešlo ani proto, že jsme museli všichni v Protektorátu odevzdat své lyže německému Wehrmachtu, aby s nimi mohl Němci prošlapávat sníh Polska a Sovětského svazu.
Teprve po několika létech jsem se s koncem Protektorátu opět tedy setkal se Šumavou Bylo to až po 1945, kdy jsem vyjednal pro Spolek mediků v Plzni polorozpadlou chalupu v Železné Rudě. Tehdy to byla ještě byla Šumava svobodná a otevřená i v tom smyslu, že nebyl problém přejíždět bez pasu do Bavorska, i na Fallbaum i na místo nad Jezerní stěnou, kde naši plzeňští předkové–lyžaři vybudovali chatu.
Vzpomínám si, že jsem naposled a na poslední chvíli sám překročil hranici v r 1948, kdy nebyla ještě ozdobena minami, dráty a věžemi se střílnami. Byla to zajímavá cesta, už ale naplněná strachem rozjíždějící se totality. Provázel jsem svou známou z Plzně a jejího manžela, někdejšího anglického tankistu, účastníka invazního vojska za druhé světové války. Ten byl zaměstnán kousek od hranic na pile na Dianě na panství Kolowrata, Při jejich útěku do emigrace v Anglii jsem nesl celou cestu ne úplně dvouletou jejich dcerku Jindřišku, kterou jsem musel uspat Hystepsem, aby nás neprozradila pláčem při přechodu do Waidhausu, Cestu jsem znal, protože jsem tam blízko byl na lesní brigádě spolku mediků v hájovně na Rosahainu. Tyto idylické doby skončily totalitou a s ní i skončily na dlouho pro obyčejného smrtelníka i turistické a lyžařské zájezdy do míst nejromantičtějších .
K Šumavě jsem si pak vytvářel nový vztah, když jsem o něco později za studií medicíny studoval její historii ve spojitosti s cizími jazyky. Šumava má zvláštní kouzlo i v linqvistice. Tehdy jsem se dověděl, že se ve starobylosti jmenovala Šumava pravděpodobně keltským názvem Gabreta. Tento název od Keltů možná převzali i staří Římané. Ti se na toto pohoří báli vstoupit, protože ho považovali za území, kde přebývají bohové. Šumava byla odedávna známá jako lesnatá, proto ji Římané často uváděli jako Gabreta silva Dnes pod tímto jménem najdeme zde také stopy Keltů v bavorském skanzenu, i když tam už za měsíčních nocí neobětují bílé býky a panny. Jméno Gabreta poprvé asi zmiňuje řecký historik a zeměpisec Strabon z Amaseie v Pontu ( 63.př. Kr.- 19.po Kr. ) ve svém díle Geographica z prvního století
Šumava se až od r. 1979 stala velmi častým cílem mnou založené Tělovýchovné jednoty Fakultní nemocnice v Plzni. Už si nemohu přesně vzpomenout, který den se v lednu uskutečnil zimní přejezd Šumavou ani kdy jsme jeli v r. 1980 na lyžích přes Churáňov a Zlatou Studnu. Takových jednodenních zájezdů pak bylo dost, zejména v letních měsících. Začali jsme pořádat i vícedenní šumavské výlety. Postupně jsme znali o Šumavě skoro vše, třeba i tvář krásné a divoké krajiny, lidové slavnosti i křesťanská poutní místa. Že na Šumavě žil svatý Vintíř, že se zde narodil první americký světec Jan Nepomuk Neumann, že poslední medvěd na Šumavě byl zastřelen v želnavském hájemství dne 14.11.1856. Teprve turistika nám dala si uvědomit že Šumava není pásmem Plzeňského kraje, ale Jihočeského, že není jediným českým pásmem s Blanským lesem, Želnavskými horami, Boubínem, a Kašperskými horami, že je ohraničena na severozápadě průsmykem Domažlickým a na jihovýchodě průsmykem Vyšebrodským, že Šumava je ze žuly, ruly, svoru a jiných krystalických břidlic, že je zde stále ještě dost zlata, že bez 1500 mm ročních srážek na ní by netekla voda až do Plzně ...
Doporučená literatura: Karl May: Ve stínu šumavských hvozdů (IM SCHATTEN DES BÖHMERWALDES)