Utichly školy, zmizely lavice,zbyly jen hvězdy okolo měsíce.
Náš třídní profesor Jaroslav Řezáč jak před léty třiceti pěti jen rukou o trochu více se chvějící otvírá dveře do vlaku zas, děti své počítá, bojí se velice, zda všichni dorazí k nádraží včas.
Do třídní knihy absenci zapíše těm méně odvážným či slabším z nás. Na školní výlet do Alp zas jedeme, pozdravit Rumunsko tak jako před léty, k úpatí hory nejvyšší dojdeme, bude-li azuro, k vrcholu vzhlédneme. Když vítr zafouká na svahu hory, v tu chvílí Jaroslav, jenž sotva stojí, pozná těch třicet pět let před tabulí, vzpomene na mládí, na krásné roky, jež prožil ve Stříbře se svými dětmi. Díky Ti, Jardo náš, že nás rád máš, že s námi na výlet jet si troufáš.
Minulý rok jsme se na srazu spolužáků spontánně rozhodli, že vyrazíme po stopách svých studentských let. Na gymnáziu nás totiž učil skvělý třídního profesor, který měl odvahu jezdit s námi na nezapomenutelné školní výlety. Ve druhém ročníku v roce 1977 jsme absolvovali túru rumunským pohořím "Piatra Craiului" nedaleko Brašova. Počasí nám tenkrát moc nepřálo, většinou bylo mlhavo a deštivo, a tak jsme si pohled z hřebenů hor moc nevychutnali. O to víc nás letošní výlet nadchl, protože slunce svítilo a hřálo celý týden jako u moře.
Na stanování už většina z nás neměla odvahu, proto jsme se ubytovaly na kraji městečka Zarnesti v chatě Cabana Gura Raului.
Nejprve jsme se vydali do hor hledat "naši loučku", na které jsme kdysi stanovali. Po pětatřiceti letech tak trochu zarostla smrkovým lesem, ale nejvyšší hora La Om (2238 m) zůstala na svém místě a věrně, vyzývavě čekala, zda si na ni ještě troufneme. Ti nejodvážnější z nás si na ni troufli. Odměnou nám byl skutečně fantastický výhled široko do kraje prozářeného červencovým sluncem i na hřebeny celého pohoří.
Díky spolužáku Gustovi Vackovi, který si na své dobrodružné cestě "vétřieskou" z Klabavy do Ulanbatoru a zpět udělal pětidenní pauzu v Rumunsku, jsme se podívali také do vesnice Sirnea, kde jsme si kdysi kupovali chleba.
Alena Kadlecová 1977