Doc.MUDr.Přemysl
Paichl
Tomu, kdo měl touhu cestovat do ciziny , tomu se to podařilo už po r. 1945 prostřednictvím studentských spolků, pomocí odborových organizací, za účasti na studijních cestách a vědeckých konferencích, v neposlední řadě s pomocí cestovních kanceláří. To vše mi umožňovalo cestování i když se mi stavěla do tužeb mé rodiny stavěla po r. 1948 železná opona. Hodně mi pomohla naše tělovýchovná jednota v naší nemocnici i znalost cizích jazyků. Po sametové revoluci se to naše cestování stalo pochopitelně snazší. kdy už naše společnost zvládla všechny trampoty důsledků totality , po odchodu sovět. vojsk, zrušení Státní bezpečnosti, po rekonstrukci Národního shromáždění, zrušení ROH a dokonce i kdy už došlo k uspokojivému zániku čs federace. Protože jsem vyhledával v cizině hlavně hory, začal jsem na západě s Alpami a hned po nich jsem zorganizoval výlet do Pyrenejí. O nich Vám chci vyprávět protože to byla vzdor důkladné všestranné přípravě cesta zasmolená mnoha nepříjemnostmi, které mohou potkat každého.
18.9. 1992 Vyjeli jsme v pátek v 11.30 h a cesta přes Rozvadov , Norimberk, Karlsruhe do Strassburku ve Francii ubíhala bez problémů . Jen jsme překročili francouzské hranice , objevily se u jedné účastnice zájezdu takové trávicí potíže, že jsme s nimiž válčili i za pomoci nemocničního vyšetřování ve Strasburku .Já jako jediný internista v zájezdu jsem si nemohl prohlédnout , jako ostatní, ani alespoň zvenčí Rohanský zámek, hrázděné domy a potmě alespoň pěkný koutek starého města čtvrti Malá Francie (Petite France) . Nakonec se však hrozivá plynatost uvolnila s rachotem po bylinném čaji. Proto Vám radím, berte sebou nejen ty nejdražší léky, ale i „babské“ lektvary a vařič na čaj.. Druhá rada: nespoléhejte na to, že si to vše prohlédnete při zpáteční cestě, protože nazpět se domů jede co nejrychleji. Takže jsme všichni neviděli ani Katedrálu Notre Dame z 11.-16 století , kteá má věž 142 m, tedy vyšší než má Plzeň , ani chrámovou loď 103 m , okna z 13.-14 století a kazatelnu jako chloubu vrcholné gotiky Těšili jsme se zbytečně na andělský pilíř ze 13. století i na orloj z 19. století. Proč já jsem se s tím tak důkladným itinerářem psal?
19.9. Noční průjezd Francií pak probíhal zase bez problémů , jen jsme pro ztrátu času z minuléhodne vynechali Besancon, Grenoble, Lyon. Stačili jsme však ještě projet Monperier, Narbone do St.Pierre.. Splnili jsme na 100% nakoupit si tam laciné víno v množství, které nám stačilo na celý pobyt pyrenejský. Další rada pro Francii- kupujte víno po velkých kanistrech .Raději zkraťte koupání a procházky po pláži jako my. Tam jsme navíc objevili něco, co u nás doma zatím nebylo- second hand. Mnozí našinci zde si nakoupili boty a kalhoty za půl ceny plzeňské. Do místa ubytování jsme jeli později přes Toulouse , Carcassonne, Tarbes do St.Marie de Campan, kde tak tak jsme si vyzvedli klíče od ubytování v residenci L´Artigoy ve středisku Payole. Schválně to píši tak podrobně, protože tam to ubytování bylo prvotřídní a stálo by to zopakovat i s našimi syny- ať žijí tak přepychově i jiní následovníci. -vivant sequentes. Akorát tam nebylo povlečení a ručníky, nebo by bylo za příplatek 300 Kč. To jsme ale už z domova vezli z vrozeného škudlilství..
20.9.Od tohoto dne nás čekaly některé nečekané kulturně-turistické hody.První náš výlet byl nejsnadněji dostupným průsmykem na Col d´Aspin / 1499 m), odkud byly nádherné výhledy.. Pokračovali jsme po hřebeni na le Pic del Naou / 1754 m/ z něhož jsme sestoupili do sedla Heurquette dˇAnzian / 1638 m/ a dále traverzem k jezeru Lac di Arou /1788 m/ a dále po hřebenu /1878 m /, Bédouret a odtud dolů k lesu a silnici. Teprve po ní pět do Payolle. Cesta byla dost složitá, takže jsme zakufrovali . Viděli jsme nejen travnaté svahy, bedly i jiné houby, ale i ovce a koně. Koňů v této oblasti je hodně a ne ledajakých. Např. Tarbes je ne tak známé tím, že je založili už Římané, ale že zde byli od 8. století Arabové, Ti nejen zde, ale později i v celém Středomoří byli nazýváni Saracény. Arabové zde založili velké hřebčíny s kříženci anglických a arabských koní Nejznámějším střediskem této koňské slávy jsou i stáje v Park Haras v Tarbes, správním středisko departementu Hautes-Pyrénées na úpatí Pyrenejí.V Tarbes mají i jiné pamětihodnosti, např. zahradu Massey s gotickým klášterem, muzeem, vyhlídkovou věží a katedrálou Notre Dame de la Séde , která byla původně románská , ale už ve 13.-14. stol. byla přestavěná .Při tomto náročném výletu jsme převýšení spočítali na 379 m. Jinak jsme při něm měli štěstí na počasí- bylo slunečno.
21.9. Autobusem jsme dojeli do sedla Col du Tourmalet /2115 m/ jen s jednou zastávkou v la Mongie. Cesta pro autobus byla po neasfaltované horské silničce náročná, úzká, nemohlo se ani zastavovat ani předjíždět, některé úseky byly velmi srázné, v závěru bylo signalizováno 12% stoupáním Tak jsme šli raději asi 6 km pěšky. Našim neštěstím v Pyrenejích byli oba dva řidiči, kteří nechtěli poslouchat a dodržovat program, odmítali jezdit i tam, kam jiní řidiči s daleko většími autokary bez problémů jezdili. Dalším poučením pro Pyreneje je proto odmítnou na zájezd pitomé šoféry z Ejpovic. Když jsme došli na konec silnice k hotelu, dál to bylo na vrchol Pic du Midi de Bigore dost strmé jen po stezce. jeden z nejnavštěvovanějších z nejvyšších pyrenejských vrcholů (2865 m) Na vrcholu je světoznámá observatoř, astronomická laboratoř z r. 1882, rozhlasová a televizní přenosová věž. Kruhový rozhled na Pyreneje a severním směrem do Akvitánské nížiny patří k největším zážitkům z celé Francie. Prohlídka observatoře je možná.
Mne sice ten rozhled také
uchvátil, ale zkazila mi ho druhá ataka
akutní horské nemoci, kterou jsem pár let předtím zakusil při výletu na
Mont Blank v Alpách. Zřejmě mám už s ohledem na svůj věk výškovou
hranici už kolem 3000 m.n.m.. Protože
Vás to ve vysokých horách může potkat také, raději Vám něco o tom řeknu : Ve
slovníku ji hledejte pod heslem
AHN - akutní výšková nemoc (anglicky: AMS - Acute Mountain
Sickness). www.hkvysehrad.cz/ahn.html Je závislá na rychlosti výstupu. AHN
může dostat každý, kdo se pohybuje ve vyšší nadmořské výšce, bez ohledu na věk,
pohlaví, fyzickou kondici nebo předchozí zkušenosti s výškou. Objevuje se
když aklimatizace
výrazně zaostává za rychlostí výstupu, objeví se různé symptomy: Jak poznat
AHN?Ve výšce nad 2500 m nás bolest hlavy plus jeden z následujících
příznaků opravňuje k diagnóze AHN:
Pociťujete individuálně různě
silné nechutenství, nauzea, zvracení ,
nespavost , únavu nebo slabost , nejistota , malátnost , vrávoravou chůzi. U
mě hlavně dominoval strach že padnu,
musel jsem se držet nějaké opěry, A jak
se tomu vyhnout . Základním předpokladem je rozumné tempo výstupu, které tělu
dá čas na aklimatizaci. Různí lidé se aklimatizují různě rychle a nelze
vyvozovat žádné absolutní závěry. Nejlepší je prevence. Následující obecná
doporučení většinu osob před AHN ochrání: Pomalý výstup (v průměru 300 až
500 m za den), věnovat pozornost prvním příznakům a nevystupovat
výše, případně okamžitě sestoupit , pokud příznaky neustupují zahájit sestup,
být odpovědný i za své kamarády (a i za najatý personál -
nosiče atd.) AHN omezuje myšlení a mohou být i jiné důvody, které
vedou k odložení rozhodnutí o sestupu/návratu! Základní zlaté
pravidlo:Dostat horskou nemoc je v pořádku.Není v pořádku na ni zemřít. I.zlaté pravidlo:Každé onemocnění ve větší
výšce se považuje za horskou nemoc, dokud se neprokáže něco jiného II. zlaté
pravidlo S příznaky AHN nikdy nepokračujte ve výstupu.Váš stav se zhorší
a můžete zemřít. To je velmi důležité - i jedna denní etapa
představuje velké riziko. Zůstaňte ve stejné výšce, dokud symptomy zcela
nezmizí. Když se tak stane, jste aklimatizovaní a můžete pokračovat ve
výstupu. Vždy je vhodné sestoupit, rychleji se vám udělá lépe.III. zlaté
pravidlo Pokud se vám dělá hůře, okamžitě sestupte. NEČEKEJTE DO RÁNA. Okamžitě
sestupte na výšku, kde jste se naposledy cítili po probuzení dobře. IV. zlaté
pravidlo:Nikdy nenechávejte osobu s AHN o samotě.Osobám s AHN se
může přitížit, mohou potřebovat pomoc při sestupu nebo nepoznají, že se jejich stav
horší. Já jsem slezl z té observatoře jen nějakých 100 výškových metrů a
byl jsem bez potíží.V Pyrenejích mne už
AHN nepostihla. Ten rychlý výstup jistě také hrál roli, protože ten den
jsem musel zdolat převýšení 757 m.
22.9. Další výlet směřoval za Panenkou Marií. Bylo štěstí, že jsme nejeli do hor, protože v noci pršelo a v Lourdech ( Lourdes ) jsme se měli kam schovat. Nevím jak Vy, ale já moc na zázraky nevěřím. V Lourdech jsou tyto zázraky zabalené do alternativní medicíny. Tenkrát mezi únorem a červnem 1858 o alternativní medicině nic nevěděli, ale věřili, že se dívce Bernardetě Soubirousové osmnáctkrát zjevila Panna Maria a že Panenka Maria bude nemocným pomáhat. Od té doby sem putují se svými neduhy poutníci a čekají na zázraky uzdravení . Možná až 4 milionu jich ročně sem přijdou a za pomoci několika církevních zdravotnických zařízení se zlepšují, nebo dokonce uzdravují. Od toho roku 1858 jich bylo dodnes více než 300 údajně zázrakem uzdraveno.Ti místní zdravotníci také asi moc na zázraky nevěří, je jich tam prý na 30.000 a ročně prý zde léčí na 50.000 poutníků. A to prý i pomocí nejmodernějších fyzioterapeutických metod pod dohledem lékařů z různých států Zkusil jsem si o té léčbě udělat svůj názor a šel jsem se tamnímu ambulantnímu léčiteli se svými neduhy svěřit. Nic se mi nezměnilo a jemu také ne. To ovšem není nějaký argument proti Lourdes , neměl jsem zřejmě onu bezmeznou víru jako ostatní římskokatoličtí věřící. Chtěl jsem léčebné účinnosti přijít na kloub i za návštěvy podzemní baziliky Pia X. z r. 1958, která je jednou z největších staveb tohoto druhu na světě. Může pojmout až 20.000 lidí. Pro nespolehlivé počasí jsme nejeli k zázračným pramenů v jeskyni Massabiele ve skále. Nad ní je novogotická bazilika Neposkvrněného početí z 1876. Před ní je Růžencová bazilika z r.1889 v tzv. románsko-byzantském slohu Okukovali jsme hrad s pyrenejským muzeem a zahradou s vysokohorskou květenou a léčivými bylinami. Z terasy byl pěkný rozhled. Rozhledů je tu na každé kroku moc, viz např. Kou z Pic de Pibeste, Pic de Jer, kousek od Lourd je vrch Le Bout (272 m), přístupný lanovkou jednak s 90 metrovou propastí a s výhledem na Lourdy i na hlavní hřeben Pyrenejí. Raději jsme se však seznamovali na zpáteční cestě s lázeňským městečkem Bagnéres di Bigorre.
23.9. už se nám zájezd lámal shlédnutím další rarity- Andorry. Čekali jsme od ní spíše nějaký zázrak daňový než vysokohorský. Ty hory však tu ekonomiku předčily. Odjezd ráno o šesté hodině po včerejším dobrém víně byl zasmušilý, a protože jsme cestu znali až do Col du Tourmalet, tak jsme jeli přes Tarbes, St.Girons , Foix, Tarascon a Col de Puymorens za zdravého spánku. Probuzení nebylo nijak radostné s výhledem na mlhu v údolí Andorry. Byla naštěstí inverze a směrem k městu Andorra la Vella se vyjasnilo, takže jsme obhlédli procházku městem, hlavní třídu. Než Vám tu procházku popíši, řeknu Vám napřed něco obecného Andoře.
Andorra je teprve od 1993 zcela nezávislá, dříve to byl autonomní feudální stát pod jurisdikcí španělského .biskupa a francouzského presidenta. Dnes je to Republika Andorská, nebo mu říkají Andorské údolí (Valls de Andorra- Les Vallées deAndorre), protože leží v horské kotlině Východních Pyrenejí. Je to jeden z pěti miniaturních států Evropy svou polohou na rozhraní Francie a Španělska Na rozloze 465 km2 žije v ní přes 16.000 obyvatel, většinou španělské státní příslušnosti, kteří mluví převážně katalánsky. Úředním jazykem je však francouzština. Území je od r. 1278 pod společnou ochranou Francie, zastoupené presidentem i Španělska, zastoupeného biskupem v Seo de Urgel. Správu země vede generální rada, jež má v Čele syndika, voleného na 4 roky. S Francií má celní a se Španělskem má poštovní unii. Platí zde obě měny, turisté vracející se do Francie jsou podrobeni běžné celní prohlídce. Hospodářství založeno na zemědělské produkci ale hlavním zdrojem příjmů je cestovní ruch, který se někdy popisuje kvůli jakémusi daňovému ráji, budeme- li však upřímní, tak ten ráj asi platí hlavně na alkohol. Jediný možný přístup je z Francie přes vysokohorské sedlo Port d´Envalira (2407 m) silnicí N 20, poskytující jedinečné rozhledy na polovinu státu. Rozvodí mezi Středozemním mořem a Atlantským oceánem je dáno řekou Ariége, přítokem Garony
Hlavní městem státu je město Andorra La Vella s 5000 obyvatel. Město má úzké,ale živé uličky. Z budov zajímavá turisty hlavně Maison de la Valle- španělsky Casa de la Val, tj. jejich parlament pro generální radu a současně soudní budova. Ve vzpomínané budově parlamentu (obecní rady) je zasedací sál tohoto sněmu, soudní místnost a nádherná kuchyně s gotickými nástěnnými malbami znázorňujícími utrpení Krista Z terasy kostela je pěkný výhled do údolí.
Jinak jsou zde termální lázně Les Escaldes ve výši 1105 m, Encamp, odkud vede kabinová lanovka k přehradní nádrži Lac d´Engolasters ve výši 1850 m, románský kostel Sant Miguel (sv.Michala. Z křižovatky mezi Les Escaldes a Andorrou-la- Vella vede silnice údolím Vallieru do Ordina (8km) známými krásnými soutěskami Georges de Sant Antonui. Jinak turisty láká románská kaple Sant Marti. Při zpáteční cestě do Payole jsme se ještě stavěli k prohlídce moderního kostela St Piere a samozrějmě ve velké prodejně alkoholických nápojů za babku. Domů jsme přijeli až před půlnocí.
Zajímavým poznatkem pro turisty mohou být, jako i jinde v Pyrenejích , chaty. Malé chatky v mapách značené malou šipkou , mají jen 2 místnosti se skromným vybavením pro útulek bez postelí, je tam ale krb . Silná šipka označuje horskou chatu sice jen s jednou obývací ale velkou místností s postelemi, stolem a kamny i pro přenocování. Druhá místnost je zamčená a slouží pasákovi krav nebo ovcí.. Plná černá čára znamená turistickou stezku a čárkovaná vyznačuje její varianty. Mapku dostanete v informačních kancelářích, už při našem pobytu vybavených počítačem.
24.9. Ráno jsme vyjeli opět na Col d´Aspin /1499 m), pak jsme šli traversem do sedla.Col de Bayréde (1417 m) po pěti hodinách a odpočinku jsme vystoupili na Signal de Bassia (hlavně kvůli výhledu z 1921 m. Sestup byl pak po hřebenu a po travnatém svahu do sedla mezi kvetoucí vřesovce. Teprve po překonání převýšení 504 m jsme se vraceli do Payolle. To byla jakási předehra pro naše nohy.
25.9 Zapomněl jsem zdůraznit, že našim cílem byla francouzská část Pyrenejí. Celé pohoří se táhne snad od třetihor v délce 435 km Horopisně se dělí na nejnižší západní část, nejvyšší je střední část a východní, kde nás lákala hlavně část andorská.. Nejvyšší horou Pyrenejí je Pic o de Anetto /3.404 m/ , ta je ale ve Španělsku . Na francouzské straně je nejvyším bodem Vignemalle. . Protože nejnavštěvovanějším místem jsou zde štíty Pic du Midi de Bigore (2.865, tak jsme se pro ně rozhodli už doma. . Protože ve vápencových pásmech jsou čertné jeskyně, chtěli jsme některou z nich navštívit, pokud možno v okolí Lurd. , třeba s nejhlubší propastí světa Pierre-St-Martin (1342 m)
Cílem našeho výletu nebyla ani střední část Pyrenejský
národní park = Parc National
de Pyrénées= Réserve d Néuvielle
(Rézerve d.Néuviel) , i když je to pěkná a
teoreticky dobře přístupná přírodní reservace 15 km2 v masívu Néouvielle (3092 m) v centrálních Pyrenejích., přes 30
km vzdušnou čarou jihozápadně od
Lurd.. Ta byla zřízena
k ochraně vysokohorské krajiny s ledovci, jezery, rostlinstvem
a zvířenou. V době našeho příjezdu sem už byla součástí Pyrenejského
národního parku 100 x l0 km velkého, zřízeného 1967, od Pic D´Anie na západě k
údolí Neste d´Aure, k jihu až k hranici se Španělskem. Nejlepším východiskem k tůrám byla chata při jezeru Orédon (1850m)
nebo při přehradní nádrži
Cap de Long ((2050m) na konci silnice N
129.Tam mělo být přes 4000 kamzíků,
medvědů, tetřívci, sněžné slepice , možnost turistiky, rybařen, ovšem
přednostně s průvodci. Někteří chválí výlet do Cirque de Gavarnie ,
největšího a nejznámějšího ledovcového karu ` v CentrálníchŹ Pyrenejích 57 km
jižně od Tarbes,při hranici Španělska
ve výši 1.670 m , kde je ze dvaceti vodopád ten největší Grande
Cascade. Ten překonává výšku 422 m. Přístup byl podle místních prý dost složitý
nebo se muselo jet na pronajatém oslu.
Tak jsme to i kvůli oslu už předem vzdali.
Ráno jsme proto raději opět vyjeli autobusem přes sedlo Col d´Aspin (1499 m) , ale dále do údolí přes Arreau jinam do Národního parku Réserve Naturelle de Neouvielle. Z prvního parkoviště jsme jeli k jezeru Lac de l´Oule ( 1819m ). Pak jsme šli asi 4 hodiny kolem jezera zpět na parkoviště . Tam jsme se kochali ve slunečném počasí v městečku v údolí. Převýšení bylo jen 228 m. Kdybyste se tam chtěli dostat, tak informace dostanete u Association des Amis du Parc National, 20, rue Samonzet, F- 64000 Pau, Tel. 59 27 15 30 nebo v Parc National des Pyrénées, Route de Pau, BP 300,F-65013 Tarbes, Tel., 62933060
26.9. –byla to sobota – jsme se s horami rozloučili a uháněli z Payolle přes Tarbes a Toulouse až do 1.století n.l.římského starověku- do Carcassone . Ten je v nížině 111 m.n.m na řece Oude. My už jsme viděli někdejší zdmi obehnaný vojenský tábor ale už spíše zachované opevněné město ze 13. století. Jeho historií jsou plné všechny francouzské průvodce, a to jak o dolním městě / Ville base) i o starém městě (Cité).o věži, hradu (Cateau comtal), basilice Saint nazaire a o mnoha jiných historických hrozinkách. Turistickou perličkou byl kolem Carcassone i Canal du Midi . Je to známý průplav , který v severní části Dolního města spojuje Atlantský průplav se Středozemním mořem. Je k nevíře, že jeho projekt už byl vytvořen už byl zahájen r. 1680. Na jeho stavbě pracovalo údajně na 121.000 dělníků. Nás tlačil čas a nebe nad námi nevěstilo nic dobrého. Ještě že jsme odtud včas odjeli, protože za námi nastala bouře a po ní skutečná potopa. Tu jsme dokonce viděli už doma v naší televizi.
Nás však postihla jiná pohroma. Když jsme projížděli nějakým městečkem, tak se dostal náš autobus do smyku, najel na chodník a důsledkem toho spadla ze zadního sedadla jedna naše v té době spící turistka.První její vyšetření neukazovalo na nějaký vážný úraz. Protože jí trochu bolelo za krkem, tak jsme jí ustlali na našich spacích pytlech na zemi mezi sedadly. Tam přečkala přes tisíc kilometrů až do Plzně. Teprve doma jsme jí nechali důkladně prohlédnout a diagnóza zněla drobná infrakce krčního obratle. Ještě tedy měla štěstí
Ještě jsme stačili na chvíli zastavit u Pont du Gard největšího a nejzachovalejšího římského akvaduktu, jednoho z divů antického světa, překlenujícího mostní konstrukcí údolí řeky Gard mezi Nime a Avignonem. Byl postaven v 1.stol př.n.l. k zásobování římského města Nemausus, dnešní Nimes, pramenitou vodou. Sloužil asi 9 století. Byl celkem 50 km dlouhý. Přes údolí Gardu byl veden po dvoupatrovém mostě, takže celá stavba budí dojem mostu třípatrového. Stavba je 49 m vysoká a 275 m dlouhá. Bylo k ní použito velkých bloků kamene, většinou bez použití malty. Neměli jsme však už dost času prohlédnout si místní Sanytrovou jeskyni Grotte Salpetriére s nálezy zvířecích kostí.
Ještě jsme pak prohlédli za klidu Avignon, další historicky cenné a jedno z nejkrásnějších francouzských měst, které leží při Rhoně v jižní Francii . Město, které vzpomíná rok 1309 , kdy na nátlak krále Filipa sličného přesídlil do Francie z Říma papež Jan Kliment se svým dvorem. A jeho nástupce Jan XXII. se usídlil v Avignonu. Zde jsme i my zanechali historii 6 papežů a vzdoropapežů až do r. 1403. V běhu jsme prohlédli různé paláce , svědky doby až do 1791, až do Velké francouzské revoluce, kdy toto město bylo stále spravováno město papežským legátem a teprve pak bylo připojeno k Francii.
Pak už to šlo ráz na ráz- cesta domů přes Lyon, Strassbourg, Karlsruhe, Rozvadov až do Plzně. Stačili jsme to do 27.9 do 13.hodin . Svítilo slunko na šťastně vykonanou cestu., ovšem kromě toho úrazu.