Pyreneje

 

Doc.MUDr.Přemysl Paichl

            Tomu, kdo měl touhu cestovat do ciziny , tomu se to podařilo už po r. 1945 prostřednictvím studentských spolků, pomocí odborových organizací, za účasti na  studijních cestách  a vědeckých konferencích,  v neposlední  řadě  s pomocí  cestovních kanceláří. To vše mi umožňovalo cestování  i když se mi stavěla do tužeb mé rodiny stavěla  po r. 1948 železná opona. Hodně mi pomohla naše tělovýchovná jednota v naší nemocnici i  znalost cizích jazyků. Po sametové revoluci se to naše cestování stalo pochopitelně snazší.  kdy už naše společnost   zvládla všechny trampoty důsledků totality , po odchodu sovět. vojsk, zrušení Státní bezpečnosti, po rekonstrukci Národního shromáždění, zrušení ROH a dokonce i kdy už došlo k uspokojivému zániku čs federace. Protože jsem vyhledával v cizině hlavně hory, začal jsem na západě s Alpami a hned  po nich jsem zorganizoval výlet do Pyrenejí. O nich Vám chci vyprávět  protože to byla  vzdor důkladné všestranné přípravě cesta zasmolená mnoha nepříjemnostmi, které mohou potkat každého.

            18.9. 1992  Vyjeli jsme v pátek v 11.30 h a cesta přes Rozvadov , Norimberk, Karlsruhe do Strassburku  ve Francii ubíhala  bez problémů . Jen jsme překročili francouzské hranice , objevily se u jedné účastnice zájezdu takové trávicí potíže, že jsme s nimiž válčili i  za pomoci  nemocničního vyšetřování ve Strasburku .Já jako jediný  internista  v zájezdu jsem si nemohl prohlédnout , jako ostatní, ani alespoň zvenčí  Rohanský zámek,  hrázděné domy a  potmě alespoň  pěkný koutek starého města  čtvrti Malá Francie (Petite France) . Nakonec se  však hrozivá plynatost uvolnila  s rachotem po bylinném čaji. Proto Vám radím, berte sebou nejen  ty nejdražší léky, ale i „babské“ lektvary a vařič na čaj.. Druhá rada: nespoléhejte na to, že si to vše prohlédnete při  zpáteční cestě, protože nazpět se domů jede co nejrychleji. Takže jsme všichni neviděli  ani Katedrálu Notre Dame  z 11.-16 století , kteá má  věž  142 m, tedy vyšší než má Plzeň ,  ani chrámovou loď  103 m , okna  z 13.-14 století a kazatelnu jako chloubu vrcholné gotiky Těšili jsme se zbytečně  na  andělský pilíř  ze 13. století i na orloj z 19. století. Proč já jsem se s tím tak důkladným itinerářem psal?

19.9. Noční průjezd Francií pak probíhal zase bez problémů , jen jsme pro ztrátu času  z minuléhodne vynechali Besancon, Grenoble, Lyon. Stačili jsme však ještě projet Monperier, Narbone  do St.Pierre.. Splnili jsme na 100% nakoupit si tam laciné víno v množství, které nám stačilo na celý pobyt pyrenejský. Další rada pro Francii- kupujte víno po velkých kanistrech .Raději zkraťte koupání a procházky po pláži jako my. Tam  jsme navíc objevili něco, co u nás doma zatím nebylo- second hand. Mnozí  našinci zde si nakoupili boty a kalhoty za půl ceny plzeňské. Do místa ubytování  jsme  jeli později  přes Toulouse , Carcassonne, Tarbes  do St.Marie  de Campan, kde tak tak jsme si vyzvedli klíče od ubytování  v residenci  L´Artigoy  ve středisku  Payole. Schválně to píši tak podrobně, protože tam to ubytování bylo prvotřídní a  stálo by to zopakovat  i s  našimi syny- ať žijí  tak přepychově i jiní následovníci. -vivant sequentes. Akorát tam nebylo povlečení a ručníky, nebo by bylo za příplatek 300 Kč. To jsme ale už z domova vezli z vrozeného škudlilství..

            20.9.Od tohoto dne nás čekaly některé nečekané kulturně-turistické hody.První  náš výlet byl nejsnadněji dostupným průsmykem na Col d´Aspin / 1499 m), odkud byly nádherné výhledy.. Pokračovali jsme po hřebeni na le Pic del Naou / 1754 m/ z něhož jsme sestoupili do sedla Heurquette dˇAnzian / 1638 m/ a dále traverzem k jezeru Lac di Arou  /1788 m/ a dále po hřebenu  /1878 m /, Bédouret  a odtud dolů  k lesu a silnici. Teprve po ní  pět do Payolle.  Cesta byla dost složitá, takže jsme zakufrovali . Viděli jsme  nejen travnaté svahy, bedly i jiné houby, ale i ovce a koně. Koňů v této oblasti je hodně  a ne ledajakých. Např. Tarbes  je ne tak známé tím, že je založili už Římané, ale že zde byli  od 8. století Arabové, Ti nejen zde, ale později i v celém Středomoří byli nazýváni Saracény. Arabové zde založili velké  hřebčíny s kříženci anglických a arabských koní   Nejznámějším  střediskem  této koňské slávy  jsou i stáje v  Park Haras v Tarbes, správním středisko  departementu  Hautes-Pyrénées na úpatí Pyrenejí.V Tarbes mají i jiné pamětihodnosti, např. zahradu Massey s gotickým klášterem, muzeem, vyhlídkovou věží a katedrálou Notre Dame de la Séde , která byla původně románská , ale už ve 13.-14. stol. byla přestavěná .Při tomto náročném výletu  jsme převýšení spočítali na 379 m. Jinak jsme při něm měli štěstí na počasí- bylo slunečno.

            21.9. Autobusem jsme dojeli do sedla  Col du Tourmalet /2115 m/ jen s jednou zastávkou v la Mongie. Cesta pro autobus byla po  neasfaltované horské  silničce  náročná, úzká, nemohlo se ani  zastavovat  ani předjíždět, některé úseky  byly velmi srázné, v závěru  bylo signalizováno 12%  stoupáním Tak jsme šli raději asi 6 km pěšky. Našim neštěstím  v Pyrenejích byli oba dva řidiči, kteří nechtěli poslouchat a dodržovat program, odmítali jezdit i tam, kam  jiní řidiči s daleko většími autokary bez problémů  jezdili. Dalším poučením pro Pyreneje je  proto odmítnou  na zájezd pitomé šoféry z Ejpovic. Když jsme došli na konec silnice k hotelu, dál to bylo na vrchol Pic du Midi de Bigore  dost strmé jen po stezce. jeden z nejnavštěvovanějších z nejvyšších pyrenejských vrcholů  (2865 m) Na vrcholu je světoznámá observatoř, astronomická laboratoř z r.  1882, rozhlasová a televizní přenosová věž. Kruhový rozhled na Pyreneje a  severním směrem do Akvitánské nížiny patří  k největším zážitkům z  celé  Francie.  Prohlídka observatoře je možná.

Mne sice ten rozhled také uchvátil, ale zkazila mi ho druhá ataka  akutní horské nemoci, kterou jsem pár let předtím zakusil při výletu na Mont Blank v Alpách. Zřejmě mám už s ohledem na svůj věk výškovou hranici  už kolem 3000 m.n.m.. Protože Vás to ve vysokých horách může potkat také, raději Vám něco o tom řeknu : Ve slovníku ji hledejte  pod heslem AHN - akutní výšková nemoc (anglicky: AMS - Acute Mountain Sickness). www.hkvysehrad.cz/ahn.html  Je závislá na rychlosti výstupu. AHN může dostat každý, kdo se pohybuje ve vyšší nadmořské výšce, bez ohledu na věk, pohlaví, fyzickou kondici nebo předchozí zkušenosti s výškou. Objevuje se když aklimatizace výrazně zaostává za rychlostí výstupu, objeví se různé symptomy: Jak poznat AHN?Ve výšce nad 2500 m nás bolest hlavy plus jeden z následujících příznaků opravňuje k diagnóze AHN:  Pociťujete  individuálně různě silné nechutenství, nauzea, zvracení , nespavost , únavu nebo slabost , nejistota , malátnost , vrávoravou chůzi. U mě  hlavně dominoval strach že padnu, musel jsem se držet nějaké opěry,  A jak se tomu vyhnout . Základním předpokladem je rozumné tempo výstupu, které tělu dá čas na aklimatizaci. Různí lidé se aklimatizují různě rychle a nelze vyvozovat žádné absolutní závěry. Nejlepší je prevence. Následující obecná doporučení většinu osob před AHN ochrání:             Pomalý výstup (v průměru 300 až 500 m za den), věnovat pozornost prvním příznakům a nevystupovat výše, případně okamžitě sestoupit , pokud příznaky neustupují zahájit sestup, být odpovědný i za své kamarády (a  i za najatý personál - nosiče atd.) AHN omezuje myšlení a mohou být i jiné důvody, které vedou k odložení rozhodnutí o sestupu/návratu! Základní zlaté pravidlo:Dostat horskou nemoc je v pořádku.Není v pořádku na ni zemřít.  I.zlaté pravidlo:Každé onemocnění ve větší výšce se považuje za horskou nemoc, dokud se neprokáže něco jiného II. zlaté pravidlo S příznaky AHN nikdy nepokračujte ve výstupu.Váš stav se zhorší a můžete zemřít. To je velmi důležité - i jedna denní etapa představuje velké riziko. Zůstaňte ve stejné výšce, dokud symptomy zcela nezmizí. Když se tak stane, jste aklimatizovaní a můžete pokračovat ve výstupu. Vždy je vhodné sestoupit, rychleji se vám udělá lépe.III. zlaté pravidlo Pokud se vám dělá hůře, okamžitě sestupte. NEČEKEJTE DO RÁNA. Okamžitě sestupte na výšku, kde jste se naposledy cítili po probuzení dobře. IV. zlaté pravidlo:Nikdy nenechávejte osobu s AHN o samotě.Osobám s AHN se může přitížit, mohou potřebovat pomoc při sestupu nebo nepoznají, že se jejich stav horší. Já jsem slezl z té observatoře jen nějakých 100 výškových metrů a byl jsem bez potíží.V Pyrenejích mne už  AHN nepostihla. Ten rychlý výstup jistě také hrál roli, protože ten den jsem musel zdolat převýšení 757 m.

22.9. Další výlet směřoval za Panenkou Marií. Bylo štěstí, že jsme nejeli do hor, protože v noci pršelo a  v Lourdech  ( Lourdes ) jsme se měli kam schovat. Nevím jak Vy, ale já moc na zázraky nevěřím. V Lourdech jsou tyto zázraky zabalené do alternativní medicíny. Tenkrát  mezi únorem  a červnem  1858  o  alternativní medicině nic nevěděli, ale věřili, že se dívce  Bernardetě Soubirousové osmnáctkrát zjevila Panna Maria a že Panenka Maria bude  nemocným pomáhat. Od té doby sem putují se svými neduhy poutníci a čekají na zázraky uzdravení . Možná až 4 milionu jich ročně sem přijdou a  za pomoci několika církevních zdravotnických zařízení  se zlepšují, nebo dokonce uzdravují.  Od  toho roku 1858 jich bylo dodnes  více než 300 údajně zázrakem uzdraveno.Ti místní zdravotníci také asi moc na zázraky nevěří, je jich tam prý na 30.000 a ročně prý zde léčí na 50.000 poutníků. A to prý i pomocí  nejmodernějších fyzioterapeutických  metod  pod  dohledem  lékařů z různých států Zkusil jsem si o té léčbě udělat svůj názor a šel jsem se tamnímu ambulantnímu léčiteli se svými neduhy svěřit. Nic se mi nezměnilo a jemu také ne. To ovšem není nějaký argument proti Lourdes , neměl jsem zřejmě  onu bezmeznou  víru jako ostatní římskokatoličtí věřící.  Chtěl jsem léčebné účinnosti přijít na kloub i  za návštěvy   podzemní  baziliky    Pia X. z  r. 1958,  která je jednou z největších  staveb tohoto druhu na světě. Může pojmout až 20.000 lidí. Pro nespolehlivé počasí  jsme nejeli  k zázračným pramenů v jeskyni  Massabiele ve skále. Nad ní je  novogotická  bazilika  Neposkvrněného  početí  z 1876. Před  ní je  Růžencová bazilika z r.1889 v  tzv. románsko-byzantském slohu Okukovali jsme hrad  s pyrenejským  muzeem a  zahradou s vysokohorskou květenou a léčivými bylinami. Z terasy byl pěkný rozhled. Rozhledů je tu na každé kroku moc,  viz např. Kou z Pic de Pibeste, Pic de Jer, kousek od Lourd je vrch Le Bout (272 m), přístupný lanovkou jednak s 90 metrovou propastí a  s výhledem na  Lourdy i na hlavní hřeben Pyrenejí. Raději jsme se však seznamovali na zpáteční cestě s lázeňským městečkem  Bagnéres di Bigorre.

23.9. už se nám zájezd lámal  shlédnutím další rarity- Andorry. Čekali jsme od ní  spíše nějaký zázrak daňový než vysokohorský.  Ty hory však tu ekonomiku předčily.  Odjezd ráno o šesté hodině  po včerejším dobrém víně  byl zasmušilý,  a protože jsme cestu znali až do Col  du Tourmalet, tak jsme jeli přes Tarbes,  St.Girons , Foix,  Tarascon a  Col de Puymorens za  zdravého spánku. Probuzení nebylo nijak radostné s výhledem na  mlhu v údolí Andorry. Byla naštěstí inverze a směrem k městu Andorra la Vella  se vyjasnilo, takže jsme obhlédli procházku městem,  hlavní třídu. Než Vám  tu procházku popíši, řeknu Vám napřed něco obecného Andoře.

Andorra je teprve od 1993 zcela nezávislá, dříve to byl autonomní feudální stát pod jurisdikcí španělského .biskupa a francouzského presidenta. Dnes je to  Republika Andorská, nebo  mu říkají   Andorské údolí  (Valls  de Andorra- Les Vallées deAndorre), protože  leží v horské kotlině Východních Pyrenejí.  Je to jeden z  pěti miniaturních států Evropy svou polohou  na rozhraní Francie a Španělska Na  rozloze  465  km2  žije v ní  přes 16.000 obyvatel, většinou španělské  státní příslušnosti, kteří mluví převážně katalánsky. Úředním jazykem je  však francouzština. Území je  od r. 1278 pod společnou ochranou   Francie,  zastoupené   presidentem  i  Španělska,  zastoupeného  biskupem  v  Seo  de  Urgel.  Správu země vede generální rada, jež má v Čele syndika, voleného na 4 roky. S Francií má  celní a se  Španělskem  má poštovní unii. Platí zde obě měny,  turisté  vracející se  do Francie jsou  podrobeni běžné celní prohlídce. Hospodářství  založeno  na  zemědělské  produkci ale hlavním   zdrojem  příjmů je  cestovní  ruch, který se někdy popisuje kvůli jakémusi daňovému ráji, budeme- li však upřímní, tak ten ráj asi platí hlavně na alkohol. Jediný možný přístup je z  Francie přes vysokohorské sedlo  Port d´Envalira (2407  m) silnicí N  20,  poskytující  jedinečné rozhledy  na polovinu  státu. Rozvodí mezi  Středozemním mořem a  Atlantským oceánem  je dáno řekou Ariége, přítokem Garony

Hlavní městem státu je město Andorra La Vella s 5000 obyvatel. Město má úzké,ale živé uličky. Z budov zajímavá  turisty hlavně Maison de la Valle- španělsky  Casa de  la Val,  tj. jejich parlament  pro generální radu a současně soudní budova. Ve  vzpomínané budově parlamentu (obecní rady)  je  zasedací  sál  tohoto  sněmu,  soudní  místnost a nádherná kuchyně  s gotickými nástěnnými malbami znázorňujícími utrpení Krista Z terasy kostela je pěkný výhled do údolí.    

 Jinak  jsou zde  termální lázně Les Escaldes  ve výši 1105 m, Encamp, odkud vede kabinová  lanovka k přehradní nádrži Lac d´Engolasters ve výši 1850  m, románský kostel Sant Miguel  (sv.Michala.  Z  křižovatky mezi  Les Escaldes  a Andorrou-la-  Vella vede silnice  údolím  Vallieru  do Ordina  (8km) známými krásnými soutěskami Georges de Sant Antonui. Jinak turisty  láká románská kaple Sant Marti. Při zpáteční cestě  do  Payole jsme se ještě stavěli k prohlídce moderního  kostela St Piere a samozrějmě ve velké prodejně alkoholických nápojů za babku. Domů jsme přijeli až před půlnocí.

Zajímavým poznatkem pro turisty mohou být, jako i jinde v Pyrenejích ,  chaty. Malé chatky  v mapách značené  malou šipkou , mají jen  2 místnosti  se skromným vybavením pro útulek bez postelí, je tam ale krb . Silná šipka  označuje horskou chatu  sice jen s jednou obývací ale velkou místností  s postelemi,  stolem  a  kamny i  pro přenocování. Druhá místnost je zamčená a slouží pasákovi krav nebo ovcí.. Plná černá  čára znamená  turistickou  stezku  a čárkovaná  vyznačuje její varianty. Mapku dostanete v informačních kancelářích, už při našem pobytu vybavených počítačem.

24.9. Ráno jsme vyjeli opět na Col d´Aspin /1499 m), pak jsme šli traversem do sedla.Col de Bayréde (1417 m) po pěti hodinách a odpočinku jsme vystoupili na Signal de Bassia (hlavně kvůli výhledu z 1921 m. Sestup byl pak  po hřebenu a po travnatém svahu do sedla mezi kvetoucí vřesovce. Teprve po překonání převýšení 504 m jsme se vraceli do Payolle. To byla jakási předehra pro naše nohy.

25.9 Zapomněl jsem zdůraznit, že  našim cílem byla francouzská část Pyrenejí.  Celé pohoří se táhne  snad od třetihor v délce 435 km  Horopisně  se dělí na nejnižší západní část, nejvyšší je střední část a  východní, kde nás  lákala hlavně část andorská.. Nejvyšší horou Pyrenejí je  Pic o de Anetto /3.404 m/ , ta je ale ve Španělsku . Na francouzské straně je  nejvyším bodem  Vignemalle. . Protože  nejnavštěvovanějším místem jsou zde  štíty Pic du Midi de Bigore (2.865, tak jsme se pro ně rozhodli už doma. . Protože  ve vápencových pásmech  jsou  čertné jeskyně, chtěli jsme některou z nich navštívit, pokud možno v okolí Lurd. , třeba  s nejhlubší propastí světa  Pierre-St-Martin  (1342 m)

Cílem  našeho výletu nebyla ani střední část Pyrenejský národní  park = Parc National de  Pyrénées= Réserve d Néuvielle (Rézerve d.Néuviel)  , i když je to  pěkná a  teoreticky dobře  přístupná  přírodní reservace 15 km2  v masívu Néouvielle (3092  m) v centrálních Pyrenejích.,  přes 30  km vzdušnou  čarou jihozápadně od Lurd.. Ta byla zřízena   k ochraně  vysokohorské  krajiny s ledovci, jezery, rostlinstvem a zvířenou. V době našeho příjezdu sem už byla součástí Pyrenejského národního parku 100 x l0 km velkého, zřízeného 1967,  od Pic  D´Anie na západě k údolí Neste d´Aure, k jihu až k hranici se Španělskem.      Nejlepším  východiskem  k  tůrám byla chata  při jezeru Orédon (1850m)  nebo při  přehradní nádrži Cap  de Long ((2050m) na konci silnice N 129.Tam mělo být přes  4000  kamzíků,  medvědů, tetřívci, sněžné slepice , možnost turistiky, rybařen, ovšem přednostně s průvodci. Někteří chválí výlet do Cirque de Gavarnie , největšího a nejznámějšího ledovcového karu `  v CentrálníchŹ Pyrenejích 57 km jižně od Tarbes,při hranici Španělska  ve výši 1.670  m , kde je  ze dvaceti vodopád ten největší Grande Cascade. Ten překonává výšku 422 m. Přístup byl podle místních prý dost složitý nebo se muselo jet  na pronajatém oslu. Tak jsme to i kvůli oslu už předem vzdali.

Ráno jsme proto raději opět  vyjeli autobusem   přes sedlo Col d´Aspin  (1499 m) , ale dále do údolí přes Arreau jinam do Národního parku  Réserve  Naturelle de Neouvielle.  Z prvního parkoviště jsme jeli k jezeru  Lac de l´Oule ( 1819m ). Pak jsme  šli asi 4 hodiny kolem jezera zpět na parkoviště . Tam jsme se kochali ve slunečném počasí v městečku v údolí. Převýšení bylo jen 228 m.  Kdybyste se tam chtěli dostat, tak informace   dostanete  u Association des  Amis du  Parc National,  20, rue Samonzet, F- 64000 Pau, Tel. 59 27 15 30 nebo v Parc National des Pyrénées, Route de Pau, BP 300,F-65013 Tarbes, Tel., 62933060

26.9. –byla to sobota – jsme se s horami rozloučili  a uháněli z Payolle přes Tarbes  a  Toulouse až do  1.století n.l.římského starověku- do Carcassone . Ten je v nížině 111 m.n.m na řece Oude. My už jsme viděli  někdejší zdmi obehnaný  vojenský tábor ale už spíše zachované  opevněné město ze 13. století. Jeho historií jsou plné všechny francouzské průvodce, a to jak o dolním městě  / Ville base) i o starém městě (Cité).o věži, hradu (Cateau comtal), basilice  Saint nazaire  a o mnoha jiných historických hrozinkách. Turistickou perličkou byl kolem Carcassone i Canal du Midi . Je to známý průplav , který  v severní části  Dolního města   spojuje Atlantský průplav  se Středozemním mořem. Je k nevíře, že jeho projekt už byl vytvořen už byl zahájen r. 1680. Na jeho stavbě pracovalo údajně na  121.000 dělníků. Nás tlačil čas a nebe nad námi nevěstilo nic dobrého. Ještě že jsme odtud včas odjeli, protože za námi nastala  bouře a po ní  skutečná potopa. Tu jsme dokonce viděli už doma v naší televizi.

Nás však postihla jiná pohroma. Když jsme projížděli  nějakým městečkem, tak se dostal náš autobus do smyku, najel na chodník a důsledkem toho spadla ze zadního sedadla jedna naše  v té době spící turistka.První její vyšetření neukazovalo na  nějaký vážný úraz. Protože jí trochu bolelo za krkem, tak jsme jí ustlali na našich spacích pytlech na zemi mezi sedadly. Tam přečkala  přes tisíc kilometrů až do Plzně. Teprve doma jsme jí nechali důkladně prohlédnout a diagnóza zněla drobná infrakce krčního obratle. Ještě tedy měla štěstí

Ještě jsme stačili na chvíli zastavit u Pont du Gard  největšího  a nejzachovalejšího  římského akvaduktu, jednoho z divů antického světa,  překlenujícího mostní konstrukcí  údolí řeky Gard mezi Nime a Avignonem. Byl postaven v 1.stol  př.n.l.  k  zásobování  římského  města  Nemausus, dnešní Nimes, pramenitou vodou. Sloužil asi  9 století. Byl celkem  50  km  dlouhý.  Přes  údolí  Gardu  byl  veden  po dvoupatrovém  mostě,  takže  celá  stavba  budí  dojem mostu třípatrového. Stavba je  49 m vysoká a 275  m dlouhá. Bylo k ní použito velkých bloků kamene, většinou bez použití malty. Neměli jsme však už dost času prohlédnout si  místní  Sanytrovou  jeskyni  Grotte Salpetriére  s nálezy zvířecích kostí.

Ještě jsme pak prohlédli za klidu Avignon, další historicky cenné a jedno z nejkrásnějších francouzských měst, které leží při Rhoně v jižní Francii . Město, které vzpomíná  rok 1309 , kdy na  nátlak  krále  Filipa  sličného  přesídlil do Francie  z  Říma  papež  Jan  Kliment  se  svým  dvorem. A jeho nástupce  Jan XXII.  se usídlil  v Avignonu. Zde  jsme i my zanechali historii 6 papežů a vzdoropapežů  až do r. 1403. V běhu jsme prohlédli  různé paláce , svědky doby až do 1791, až do Velké  francouzské revoluce,  kdy toto město bylo stále spravováno  město  papežským  legátem a teprve  pak bylo připojeno k Francii.

Pak už to šlo ráz na ráz- cesta domů  přes Lyon, Strassbourg, Karlsruhe, Rozvadov až do Plzně. Stačili jsme  to  do 27.9 do 13.hodin . Svítilo slunko na šťastně vykonanou cestu., ovšem kromě toho úrazu.