MAURETANIE 25.3. – 10.4.2012 
P3K
P3K
Je to už mnoho let, kdy jsem viděl nějaký film o tom, jak se skupina lidí vydala za krokodýli žijícími v poušti Jižního Alžírska. Tenkrát bylo Alžírsko synonymem pro nebezpečí a únosy Myšlenku jít jim ve stopách jsem zavrhnul. Mám se rád a taky se tam nedalo vůbec dostat. Záběry byly impozantní. Jízda v Jeepech písečnými dunami a vysokými horami, asi pohořím Hogar, až ke skrytým zatopeným jeskyním. Po mnoha dnech ty krokodýli přeci jenom našli a nafilmovali. Už tenkrát ale bylo zřejmé, že se jedná o jakousi anomálii ve výskytu a že krokodýli dlouho nepřežijí. Vyhynuli v Alžírsku v roce 1989. Snad se vyskytují ještě na dvou místech v ČADu aurčitě na několika místech v Mauritánii. A o tom to je.
25.3. neděle
Odjeli jsme v noci autem do Berlína. Sehnal jsem parkování asi za 100 Kč na den. Bylo to u normálního rodinného domku na dvoře. Majitel nás odvezl na Tegel a domluvili jsme se, že až přiletíme, tak přiveze auto rovnou na letiště.
26.3. pondělí
Dorazili jsme tam asi v 5.00 ráno, byla ještě tma. Odbavení až do konce OK. Přestup v Paříži byl trochu komplikovaný. Letělo to z jiného terminálu a museli jsme pěšky přes nějakou garáž. Letadlo bylo skoro plné. Jídlo bylo dobré a pití dost. Nuakchot je takové malé nádraží. Odbavení šlo dost pomalu. Pak se na vzdálených skleněných dveřích objevilo moje jméno a to byla radost. Asi jsme se nestali obětí nějakého podvodníka. Mladý místňák nás odvezl do hotelu, moc se s námi nebavil, jen že nám zítra představí našeho průvodce a odjel. Krátká procházka po městě mě ničím nepřekvapila. Hotel dobrý, večeři jsme si dali z lístku a podepsali účet.
27.3. úterý
Ráno byla skoupá snídaně, jen pečivo a čaj. Přijely dvě auta a s nima 4 lidi. Dva řidiči, kuchař a průvodce. Stavěli jsme se na trhu vyměnit peníze 1EUR = 390 jejich. Jeli jsme celý den a daleko. Po cestě nás mnohokrát stavěli vojáci a policie. Jednou si tři pasy zapisovali do počítače. To trvalo ½ hodiny. Večer jsme poprvé tábořili. Než jsme uvařili večeři, tak přišli všichni mladí z blízkého okolí, asi 25 lidí. V noci pršelo a byl vítr. Nemít bagáž ve stanu, tak ulítnul. Ráno jsme vyndali bagáž a stan skutečně konečně odlétl.
28.3. středa
K snídani byla káva, čaj, med, džem, nutela a taveňák. Tak to bylo až do konce. Odjeli jsme k první gueltě. To je taková propadlina v krajině, kde se drží voda z deště nebo pramenu. Byla daleko od cesty a museli jsme pěšky dolů do kaňonu. Jmenovalo se to Dolní Lut. Byly tam stopy od krokodýla. Bylo hnusně, vítr a déšť. Dojem jsme ale měli dobrý. Pak jsme navštívili Horní Lut. Zase tam byly stopy krokodýla v bahně. Při další cestě jsme ulovili 3 křepelky. Jana se rázem cítila bezpečně, když sebou máme lovce. Pak jsme u pasáků koupili živou kozu a vezli ji na korbě. Až do oběda hlasitě bědovala. V poledne jsme ji podřízli a nechali vycukat, doslova. K večeru jsme navštívili gueltu Matmata, ale nic jsme neviděli, hustě pršelo. V poušti dost zázrak. Večer jsme spali v nějaké vesnici ve škole. Vesnice jsou tu docela slušný humus. Ráno jsme jim napsali poděkování na tabuli.
29.3. čtvrtek
Ráno jsme se vrátili do guelty a pátrali ve všech možných jezírkách. Občas jsme viděli na hladině siluetu hlavy, oči a frňák z krokodýla. Hurá, prostě tu jsou. Ondřej šel s průvodcem až na konec guelty. Cestou zpátky upadl a trochu si pochroumal ruku, ve které držel kameru. Jeden z řidičů mu ji hned zkušeně napravil. Pronásledovali jsme velkého varana nebo mloka nebo co to bylo. Když jsme se vrátili k autům, tak tam na nás čekal výstavní kousek a slunil se u blízké louže. V poledne bylo vedro, a když jsem se blížil k autu, tak nám přiběhl naproti kuchař a přinesl nám plechovku coly. Řidiči upekli v písku čerstvý chleba a až do 14 jsme odpočívali ve stínu. Pak jsme jeli dost daleko, aby nám ukázali potok a pramen v místě El Gilt Titfajl. Alespoň jsme se pořádně umyli. Jeli jsme až do večera a nemohli najít tábořiště. Večeře byla za svitu měsíce a husté tmy. Těch hvězd.
30.3. pátek
Ráno nás probudilo čtení koránu. Naši průvodci několikrát za den padli na zem a klaněli se k Mecce. Neměli s tím žádný problém. Popojeli jsme po asfaltu a odbočili opět do pouště. Nechápu jak se řidiči orientují, ale asi to umí. V poledne jsme dojeli do guelty El Guedija. Prý tu žijí 3 krokodýli, ale teď v poledne se u vody střídají krávy, kozy, osli a velbloudi. Přivezli jsme sem sebou ještěrku, kterou jsme cestou ulovili. Teď visí v hadru na zrcátku a vysychá. Prý je skvělá na diabetes. Až do večera jsme měli safari, ale bez žiraf, bez zeber a lvů, zato s kozama, ovcema, velbloudama a oslama. Večer zmizeli řidiči i s našima báglama, zase na lovu a vrátili se k ránu s králíkem. Náš řidič pořád hledal signál, aby mohl zavolat svojí Zuzaně. Tak jsme ji pracovně říkali. On je prý strašně žárlivý. Náš průvodce nám řekl několik vtipů, tady jsou v ostrohledáčku Senegalci.
Dnes měli všichni muslimové svátek a hodili se do gala.
31.3. sobota.
Jeli jsme cestou necestou, spíše tedy necestou. Nikde žádný rozcestník, dokonce ani žádná cesta. Před obědem jsme dojeli k nějakým skálám se starými nástěnnými kresbami. Široko daleko, žádná cesta ani staré koleje od auta. Asi jsme první po mnoha letech. Jsou prý 5 – 10000 let staré. Jsou na nich i zvířata, která tu již dávno nežijí, ale tehdejší obyvatelé je někde museli vidět. Jeskyně se jmenovala Genejtír Valma. Asi nikdo není schopný si nějaké nové zvíře úplně vymyslet. Například je tu na zdi žirafa i krokodýl a mnoho dalších. Dole pod skálou se válely zbytky kamených nádob. Škoda, že byly tak těžké. Jistě by byly ozdobou každé české domácnosti nebo třeba i muzea. Odpoledně jsme dojeli do provinčního centra Tidžigža. Špína a bordel, ale vojenská posádka a nová mešita. Zcela rozpadlé staré město. Několik „autoservisů“ obchodů všeho druhu a městský hřbitov. Dokoupili jsme vody a colu. Po návštěvě pomníku francouzského guvernéra jsme odjeli zpět do pouště. Chudák guvernér si nechtěl vzít místní lepou děvu a tak ho za to zabili. Francouzi si to ale nenechali líbit a vyplenili blízkou vesnici až do mrtě a obyvatele vyhnali.
Večer byl zase hon na králíky.
1.4. neděle
Ráno bylo sluníčko a před námi naděje na celý den v poušti. V blízké vsi, té, kterou Francouzi kdysi vyplenili v roce 1905, seděly ženské v barevných šatičkách před krámem s dotovaným zrním a moukou, 5 kg na osobu. Tahle oáza byla v hlubokém širokém vádí lemovaném spoustou palem a měla svoji školu. Na oběd jsme se zastavili u berberů ve stanu. Hezký ženský a docela čistý. Koupili jsme od nich ovci. Další průjezd pouští byla samá duna a zase jen duna. Několikrát jsme se dostali do situace, že jsme se museli vracet a hledat cestu jinudy. Nakonec jsme úspěšně projeli a na noc jsme zastavili ve vesnici Teliski. Tam byla studna, kde jsme se mohli zase celí dosyta omýt. K večeři byla ta čerstvá ovce.
2.4. pondělí
V noci byl vítr a i uvnitř stanu byl povlak písku. Dnešní duny jsme si opravdu užili. Několikrát jsme museli i vystoupit a řidiči rukama hrabali. Na jedné duně byl krásný rozhled do dálky všemi směry. Řidič mě objal okolo ramen, ukázal nataženou rukou nějakým směrem a řekl, že tam jsou palmy, stín a tam budeme jíst. Vizionista. Jeli jsme dlouho, ale palmy tam byly. Oáza Lutyja. Najedli jsme se, natáhli rohože do stínu a ejhle, ono to šlo. Odjížděli jsme až v 16.00 a jeli až daleko do večera. Večeře byla dnes až po 21 hodině. Polévka, jako každý den a pak zase polévka s pouštním chlebem, čerstvým, upečeným v písku.
3.4. úterý
Ráno bylo zataženo. Duny se střídaly s kamenou pouští. Nebyla to žádná výhra. Sice to bylo tvrdé podloží, ale plné velkých kamenů. Objevily se staré koleje od aut a vesnice byly větší. Uprostřed vádí byla vesnice Tyminyt se studnou. Doplnili jsme vodu do velkých kanystrů na vaření.V poledne jsme dojeli do vesnice El Berbera. Kousek za vesnicí byla hluboká skalní deprese s jezírkem a vodopádem. Za to, že nás místní nechali přes polední vedro v přístřešku jim kuchař uvařil dvě plata těstovin. Spali jsme u vesnice Oužeft a došli jsme se mezi duny ke studni umýt. Řidiči jsou prý unavení a trochu se shádali s průvodcem.
4.4. středa
Ráno odjel kuchař do vsi a vrátil se s teplým chlebem. Odjížděli jsme později ke gueltě Tunged. Bylo to hluboké údolí s krásnou horou v pozadí. Řidiči zajeli do takového polokaňonu Tivužer, uvařili si svůj silný sladký čaj. Vjeli jsme do oblasti Tiržid. Dojeli jsme k asfaltové silnici s check pointem a hned jsme odbočili do údolí k horkým pramenům Gatar Tiržíd. Tam to bylo dost dobrý. Hned kousek od sebe horký a studený pramen a jezírko na cachtání a ráchání. Průvodce nám přinesl oběd až k jezírku. V jezírku bylo spousta malých rybiček a ty nám ohnípávaly starou kůži z chodidel. Po koupeli jsme si ve stínu pěkně muchli. Odjížděli jsme odpoledne údolím, které by klidně mohlo být někde v Utahu. Ten den byla ještě jedna guelta v Merhitu. Byla kupodivu z většiny porostlá rákosím. Tady jsme spali v kempingu. Večer nám dokonce rozsvítili. Měli tu solár. A vůbec tu nebyl líný muezín. Všichni naši zašli do mešity.
5.4. čtvrtek
Ráno jsme jezdili po vsi a kupovali benzín a pitnou vodu. Povedlo se. Pak jsme se vydali do kamenité pouště s krásnou vyhlídkou na francouzskou pevnost. Jedná se sice jen o zbytek kulisy z filmu Sagan Fort, ale je to působivé. Měly tu být v místě i skalní kresby, ale nenašli jsme je. Odjeli jsme jen kousek k jiným skalním kresbám Agnetír Amadžar 5000 př.nl. Ty byly soukromým majetkem nějakého černocha, který je obezdil. Zase tu byla žirafa, bůh ví odkud. Pokračovali jsme kamenitým terénem ke hřebenu El Zarga, potom jsme pokračovali dunama a pak jsme už nepokračovali, protože jsme zapadli. Tak jsme to otočili, že se vrátíme. Řidiči však prohlásili, že jsou unavení a chtěli na noc zůstat v nějaké špinavé vsi. Průvodce to ustál a vrátili jsme se skoro až k těm skalním kresbám.
6.4. pátek
Ráno nás překvapil kuchař smaženými koblížky. Jeli jsme po slušné silnici až do Oudane (VADAN), nejvzdálenějšího místa naší cesty. Dorazili jsme v 11.00 a bylo vedro. Ve vsi na trhu jsme dokoupili zásoby a odjeli do motelu. Měli jsme dokonce pokoj s koupelnou. K obědu byl po dlouhé době opět salát z čerstvé zeleniny, pak ten jejich čaj a pak odpočinek až do 17.00. S průvodcem jsme prošli staré město založené už v roce 1142. Okolo mešity rozpadající se historické budouvy a všude samý černoch. Na návsi hráli dědkové dámu s kozíma bobkama. Poseděli jsme v jednom krámě, dali si colu, čaj a mufíny. Byl hezký západ slunce.
7.4. sobota
Odjeli jsme později, až koem deváté, nebylo kam spěchat. Za dvě hodiny jsme dojeli do místní perly památek, do Šingity. 4500 lidí obývá starou a novou část po obou stranách širokého vádí, které se na 1 den v roce stává skutečnou řekou. Pak zase zmizí v poušti. Všude okolo města jsou vidět duny a je jich hodně. Jednou to hnízdo asi zmizí v písku. To je vidět dobře ve starém městě. Večer jsme si na jedné z dun uvařili čaj a pozorovali západ slunce. Původní město je asi už ukryté pod vysokou vrstvou písku a zůstala tu po něm jen mešita mezi dunami. Dokonce jsme viděli hodně v dálce jednu úplně pravou karavanu velbloudů. Pršelo. Velmi poklidný den.
8.4. neděle
Dopoledne jsme navštívili jednu z proslulých knihoven manuskriptů. Jedná se o rodinné sklady starých knih z různých oborů lidské činnosti. Některé snad už z 12. století. Největší práce byla vysvětlovat místnám mladým ženám, že si nic nekoupíme. Je třeba říci, že nabízely skutečně neskutečný brak a šumcajk. Domů jsme šli pěšky. Všude okolo bylo vidět, jak město bojuje, spíš nebojuje, se záplavou písku, který město pomalu a jistě zaplavuje. Odpoledne jsme udělali procházku novým městem se spoustou obchodů, nemocnicí, posádkou, soudem a naftovou elektrárnou. Celkový dojem z města nebyl nic moc. Večer jsem si zahrál dámu, ale bez kozích bobků. Konec nefalšované pouště a romantiky.
9.4. pondělí
Dlouhá, dlouhá cesta zpět do hlavního města s návštěvou rybího trhu, normálního trhu a odpočinkem před cestou do civilizace. Tady slovo civilizace má svůj význam. Občas okolo zuří skutečný středověk. Večer jsme se v hotelové restauraci najedli, napili, v pokoji jsme nechali pouštní prach a ve 21.00 odjeli na letiště.
Jeskyní malby
Na stěnách se postupně objevuje více než devět savců.Některé domácí druhy a některé divoké. Již tenkrát byla kráva s velkým vemenem symbolem hojnosti, tak je i tady. Při pohledu do prázdné kamenité pouštní krajiny si lze jen těžko představit, že tu snad ještě za dob Římanů byla zelená travnatá savana. Ale být tu musela, jinak by tehdejší umělec nemohl zobrazit na stěnách jeskyně gazelu nebo žirafu a pštrosa.
Jsou tu i různé postavy. Snad pasáci, lovci s kopím nebo postavy s turbany, možná tehdejší Tuarégové.
A náhle se objeví na stěně i zvíře, které nás obzvláště zajímá. To je přeci krokodýl. Zase se obracíme svým pohledem do daleké vyschlé pouště a přemýšlíme, kde se tu vzal a kam zmizel.
Ono to není tak složité. Před mnoha lety, tak 8 až 10 tisící byla Sahara plná jezer a řek. Se změnou klimatu mizela jezera, vysychaly řeky a po nich zůstávaly jen skalnaté zatopené propadliny a vysychající vádí. To byla místa, kam se stahovala veškerá živá zvířata a přežívala až do úplného vyschnutí propadliny. Tyto propadliny zvané guelty se staly domovem i mizející populace krokodýlů. Místní krokodýli jsou z rodu Crocodylus Niloticus neboli krokodýl nilský a své kmenové druhy mají samozřejmě v Nilu, to je asi 4500 km odtud. Kdysi byli i v zatopených jeskyních v Alžírsku. Tam vyhynuli v 90 letech 20. století a snad jsou ještě na dvou místech v ČADu.
My ale stojíme právě v Mauritánii uprostřed pouště a máme krokodýla před sebou na stěně jeskyně namalovaného prehistorickým člověkem. Honem, honem jedeme dál, někde tu přeci musí být ještě nějací živí.
Guelty
Zatím jsme viděli staré kresby. Teď jsme v gueltě Lut u čerstvých stop krokodýla. Prostě tu někde musí být. Ty stopy nám dávají novou sílu a chuť navštívit další možná místa jejich výskytu.
Vytváření mokřadů a doplňování vody v gueltách závisí na frekvenci deště. Podle toho jak často a vydatně prší, roste a klesá šance na přežití krokodýla v poušti Mauritanie. Na rozdíl od krokodýla žijícího skutečně v Nilu, který může dosahovat až 5 metrové délky, se místní jedinci přizpůsobili velmi skromným podmínkám a málokdy přesáhnou délku 1,5 metru. V době sucha jsou pak schopní zalézt někam do stínu a pohybují se v jakési strnulosti. Něco jako zimní spánek u nich může trvat až několik měsíců.
Místní lidé tvrdí, že množství v jednotlivých místech výskytu nepřevyšuje 5 kusů a to je z pohledu jejich dalšího možného rozmnožování opravdu minimum.
Na cestě
Opouštíme asfaltovou silnici, opouštíme dokonce i staré vyjeté koleje po automobilech. Naše auta se vydala prostě někam na jihovýchod. Pomalu, skutečně velmi pomalu jsme projížděli kamenitou poušť s křovisky. Sem tam se objevila písečná duna. Dun přibývalo až byly všude okolo nás. Sem tam se objevily staré koleje od auta, ale ty mizely pod nejbližší dunou. Když jsme dunu přejeli, koleje tam nebyly. Naši šoféři jezdili sem a tam a spíše se řídili podle slunce a své intuice. Mnohokrát se museli vracet a hledat přejezd jinudy, protože zvolená cesta je zavedla do sypkého podloží, které auta nezvládly. Bylo to jako v dobrodružném románu. Na vrcholku každé duny jsme očekávali, že se situace změní a na obzoru se něco objeví. Něco jiného než opět pískové duny. Často to trvalo hodiny. Naši rychlost posunu jsme odhadovali tak na 2 km za hodinu. Před západem slunce řidiči vždy zastavili ať to bylo kdekoliv, vzdali hold Aláhovi a potom našli vhodné místo na nocleh. To byla ta romantika, kterou jsem znali z filmů. Oheň uprostřed dun a nebe plné hvězd.
Místa:
El Berbara
Na okraji uzavřeného hlubokého kaňonu s krásným jménem El Berbera si uvědomujeme, co pro všechny zde znamená voda. Z vysoké stěny kaňonu vytéká vodopád a na dně tvoři krásné tyrkysové jezírko. Voda z jezírka zavlažuje řadu malých políček se zeleninou a vytváří vhodné podmínky i pro množství daltlových palem. Kaňon je hluboká a krátký. Na jeho dolním konci voda nenávratně mizí opět ve skalnatém podloží.
Obyvatelé jsou vlídní a nabízejí nám stinný přístřešek na dobu, kdy teplta vzduchu dosahuje jistě přes 40 stupňů. Rádi toho využíváme.
Tunget
Dál a dál za vysněnými pouštními krokodýli. Další šance je guelta Tunget. Krásné panorama hluboké propadliny s jezerem a krásnou horou v pozadí. Místní lidé si už ani nepamatují kdy tu byli krokodýli naposled.
Horké prameny
Oázy existují, protože se spodní vody nacházejí i pod tou nejsušší pouští. Tu a tam se můžeme na poušti setkat s přirozenými prameny kde voda vyvěrá na povrch. Dříve než se vynoří voda v oáze, urazí ve vodonosné porézní vrstvě i celé stovky kilometrů.Horké prameny se potom vyskytují v místech, kde se blízko povrchu nacházejí magmatické hrby. Spodní voda se ohřívá, když cirkuluje puklinami v teplé hornině, a nakonec vytryskne na povrch třeba ve formě horkého pramene.
Na místě se jménem Gatar Tiržíd se horká voda objevuje ve formě pramenu a vytváří jezírka. Celá oblast je zastřešena korunami mnoha palem, které vytvářejí příjemné prostředí pro odpočinek i hygienu. Jednou toto místo objeví jistě i turisté. První hotel je tu pro ně již připravený.
Merhit
Po dlouhé době využíváme večer služeb moteli ve vesnici Merhit. Ano, skutečně je zde normální motel s chýšemi na spaní, sprcha, WC a večer, světe div se i svítící žárovka napájená z baterie napájené solárním panelem. Po dlouhé době sem zavítali opět turisté.
Islám
Večer nás všichni průvodci v Merhitu opouštějí a vydávají se za hlasem muezína. Využívají možnost splnit svou povinnost řádného muslima pomodlit se v místní mešitě. Za brzkého svítaní je muezín zve znovu k návštěvě.
Svou náboženskou povinnost ale všichni plní i v ostatní dny. Prostě kdykoliv a kdekoliv zastaví a třeba uprostřed pouště, na dunách, přímo u silnice nebo večer na tábořišti pokleknou a pokloní se na východ směrem do Meky. Každý z nich touží se tam jednou osobně vypravit.
Sagan
Jen pár hodin od Merhitu se krajina změnila. Kolem dokola byla kamenitá pustina s hlubokými údolími a skalními věžemi. A uprostřed té krásné kulisy stála pravá pevnost. Postavili ji tu Francouzi skutěčně jako kulisu pro natáčení svého filmu Fort Sagan. Příběh se skutečně odehrál v Alžírsku. Tady byly podmínky pro filmaře lepší.I tady zůstaly po dřívějších pastevcích kresby na stěnách jeskyně. Tentokrát kromě zvířat i skupina tančících lidí. Stěny jeskyně a červená barva byly tím jediným, co potřeboval umělec pro zaznamenání událostí ze svého nejbližšího okolí. Stáří se odhaduje na 5000 let před naším letopočtem.
Matmata
Napětí mezi námi stoupá. Naši průvodci nám řekli, že v další gueltě Matmata krokodýli jsou. Je to dlouhý kaňon a na první pohled je vidět, že vody je tu nejvíc ze všech dosavadních guelt. Malá jezírka se střídají s písečnými plážemi a velkými balvany. Na některých písečných plochách jsou výrazné krokodýlí stopy. Sedíme a čekáme. Pozorujeme hladinu a najednou je to tu. Na hladině se objevuje nezaměnitelný tvar krokodýlí hlavy. Oči a nos. Na konci guelůty je největší jezero. I tady se na hladině pluje silueta krokodýlí hlavy. Jsou tu, jsou tu, chce se nám křičet. Místo toho jen v tichosti pozorujeme celou scenérii.Na cestě zpět ještě jednou vidíme v malém jezírku hlavu. Vypadá to, že každý z plazů si pečlivě hlídá své teritorium.
U poslední vodní nádrže, kde předtím nebylo nic leží krokodýl nilský v plné kráse. My děláme, že tu nejsme a on dělá, že nás nevidí. Po chvíli ale sklouzne zpět pod hladinu a je tu zase klid.
To, že tu jsou v každé kaluži krokodýli, nebrání v žádném případě klukům z nedaléké vesnice v lovu malých ryb.
Na rozdíl od krokodýla žijícího skutečně v Nilu, který může dosahovat až délky několika metrů, se místní jedinci přizpůsobili velmi skromným podmínkám a málokdy přesáhnou délku 1,5 metru. V době sucha jsou pak schopní zalézt někam do stínu a pohybují se v jakési strnulosti. Něco jako zimní spánek u nich může trvat až několik měsíců.Místní lidé tvrdí, že množství v jednotlivých místech výskytu nepřevyšuje 5 kusů a to je z pohledu jejich dalšího možného rozmnožování opravdu minimum.
Oudane
Městem jako z tisíce a jedné noci muselo být v dobách své slávy starobylé město Vadan. Pro poutníka přijíždějícího z pouště to musel být nádherný pohled. Město obehnané hradbami na vysokém pahorku s mnoha kamennými domy a mešitou. Založeno bylo v roce 1142 a v současné době je památkou chráněnou Unescem. Sice chráněnou, ale bohužel ne opravovanou a tak písek a vítr pomalu dokončují dílo zkázy. Dominantou je samozřejmě mešita se svým minaretem.
V roce 1487 zde Portugalci založili obchodní stanici a doufali, že výměnou za své zboží dostanou zlato a další produkty až z dalékého Sudánu. Město v té době bylo skutečným centrem kultury a vědy. Nic netrvá věčně. Obyvatelé odešli a žijí dnes v nové části městečka. Jejich domy se postupně rozpadají a jen několik jich je alespoň zčásti opravených.
Chinguitty
Perlou na pomyslném náhrdelníku Mauretánských skvostů je nesporně město Šingity, založené již ve 13 století.
Rozprostírá se na obou březích řečitě, které ožívá pouze jednou ročně na jeden nebo dva dny. Zajímavé je, že na rozdíl od ostatních řek, tato neteče do Atlantiku, ale směrem na Východ. Tam mizí v nedozírných pláních Sahary.
Kdysi bylo město centrem, kde se dávaly dohromady karavany poutníků do Meky, svatého místa islámu. I tato tradice je už nenávratně pryč. Město pomalu a jistě zaplavuje příval pouštního písku.Do některých domů se již musí vstupovat dolů, protože úrověň ulic je daleko výš vlivem nafoukaných dun.
V dobách kdy tudy procházely karavany z Timbuktu do Severní Afriky stávalo město pár kilometrů od dnešního Šingity, ale duny ho zasypávaly a tak bylo město přesunuto na dnešní místo. Zůstala tu však mešita s minaretem.
Největší atrakcí Šingity jsou soukromé knihovny. Přibližně 20 rodin vlastní ručně psané knihy a svitky z různých oborů lidské činnosti. Převládají knihy komentující a vysvětlující korán, ale nalezneme tu i knihy z oblasti vědy a poezii. My jsme navštívili jednu takovou knihovnu a už vstup byl stylový. Staré dveře je možno otevřít pouze speciálním klíčem. Uvnitř jsou v obyčejných regálech uložené neobyčejné skvosty. Tato kniha například pochází ze dvanáctého století – je psaná arabsky, takže i náš průvodce by si ji ještě dnes mohl přečíst. Domů by mu ji však nepůjčili. Brání se i důslednému naskenování všeho, protože zveřejněním na webu by přišli o příjem od badatelů, kteří za nahlížení platí. Na druhé straně jsou knihy vystaveny poměrně drsným podmínkám, takže je otázkou jak dlouho ještě přežijí.
Nouakchott
Naušot byl založen v roce 1903 jako pevnost. V současnosti je to moderní město vystavěné v evropském a africkém stylu.
Hlavní město Mauretánie se rozkládá při pobřeží Atlantského oceánu. Centrem města je velmi živé tržiště. Mezi zboží, které se zde nejčastěji prodává, patří řemeslnické výrobky. Ceny však mnohdy neodpovídají kvalitě. Jinak se mauretánská metropole vyznačuje širokými písčitými ulicemi s domy s rovnými střechami. Pro krátkou historii Nouakchott ve městě nenajdete mnoho památek. Zajímavá je snad jen obrovská mešita věnovaná vládou Saúdské Arábie. K zajímavostem patří první zařízení na odsolovaní mořské vody v Africe.
Městský přístav je tak trochu historickým obrazem středověku. Představte si ryby ležící v plném slunci na trhu, kde se neuklízí Je to zážitek i pro váš nos. Vykládání lodí se za posledních několik set let mnoho nezměnilo. Jen už to nedělají otroci, ale svobodní lidé za mzdu. Kmitají sem a tam s těžkými lodnami na hlavách. Dále jsou tu prodejci, někdy hodně pestře a malebně oblečené ženy a samozřejmě krásně pomalované lodě.
Mauretánie není a asi ještě nějakou dobou nebude vyhledávanou turistickou destinací, protože infrastruktura zde zoufale chybí. Bude proto vyhrazena i nadále pro ty dobrodružnější povahy, kterým ta trocha nepohodlí nevadí a budou mít to štěstí na průvodce, jako jsme měli my. Mauretánie se jim za to odmění nekašírovaným obrazem skutečného života v poušti, cenných historických památek a neobyčejnou přírodou. Škoda, že někteří svědkové dob dávno minulých postupně mizí v nenávratnu, ale tak už to chodí.
Trochu historie
O této zemi se určitě nebudeme učit v hodinách dějepisu a historie.
Ale možná bychom měli říci, že i národ, který žije na území dnešní Mauritanie světu něco dal a významě ho ovlivnil.
Název etnika je odvozen od řeckého pojmenování obyvatel Mauritanie, řecky Mauros. A právě tito Mauros ovládli od 8. do 15. století jižní Španělsko a Portugalsko.
Od 12. do 14. století křesťanské armády vedly s Maury války na území dnešního Španělska. Ve 13. století křesťané dobyli Cordobu a Maurové se stáhli do Granady a začali mohutně budovat své nové sídelní město. Novému sídlu dali jméno Rudá pevnost, arabsky Al-Katá-al-Hamrá. Z tohoto názvu vzniklo pojmenování Alhambra. Toto místo se stalo a stále je místem, kde tisíce turistů obdivují krásu a orginalitu interiérů s významnými arabskými prvky.
Samostatná Mauritanie je velmi mladá země. Teprve v roce 1960 byla oficiálně vyhlášena nezávislost. Předtím byla dlouhou dobu francouzským protektorátem, součástí Francouzské západní Afriky a francouzským zámořským územím. Na území samostatné Mauritanie bylo například oficiálně zrušeno otroctví až v roce 1980. Kromě arabštiny zůstala druhým úředním jazykem francouzština.
Rozloha Mauritanie je 1 milion km2, z toho je jen 0,2% orné půdy. Na jednoho byvatele připadá tedy 700 m2 orné půdy. To je políčko o rozměru např. 25 x 28 m2. Zato pastevectví se věnuje cca 80% obyvatel.
Moderní mauritánská pohádka vysvětluje proč se osel, ovce a pes na mauritánských silnicích každý chovají jiným způsobem. Jednou jeli osel, ovce a pes taxíkem. Když byli v cíli, osel zaplatil přesně, co měl, a odešel. Ovce neměla peníze, tak utekla bez placení. Pes zaplatil velkou bankovkou, ale taxíkář mu nedal nazpět a s penězi ujel. Od té doby, když jede auto, zůstane osel stát uprostřed silnice a ani se nehne. Má přece všechno v pořádku zaplaceno! Ovce vidí auto, a hned se snaží utéci, protože dluží. A pes běží za vozem, protože chce nazpět své drobné.
A TADY JE MOŽNÉ SE PODÍVAT NA FOTOPANORAMA
vesnice poušť okolí pevnosti Sagan Oudane Chinguitty
